59 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie bdg nanouk okpik Její/Moje Arktida Mrtvá velryba Vrací se k inuitskému já: obrazy   v zrcadle jsou blíž,   než se na mém kajakovém člunu z kůží zdá.   Ji/mě stvořila mořská sůl, sněhem zaraženým  do železitého sušeného sledě. Zatímco pádluje/pádluju,   další plovoucí mrtvola, kropenatý lidský kožich: to narval plave kolem tyrkysového ledovce. Z oškubaných  slonovinových kostí  se spirálovými, krví potřísněnými stuhami ze kterých už zbyl jen jediný   kel. Mine/minu ho   a pádluje/pádluju dál, v moři z šedivých a rozbouřených   šarlatových vodních stěn. Naše jateční olejové   knoty v osvětlených iglú na polárním pobřeží  vedle vyplavených splávků  z prázdných modrozelených lahví  od koly; splávky  naznačují obrys  obnaženého kruhového nevodu  plného chapadel fialových chobotnic,   co se odrážejí ve zpětných zrcátkách. Pádluje/pádluju dál. Vleče dvouapůlmetrový kel,   za sebou nechává krvavou stopu, zachytí sklo a mrk:   víčka se vyhýbají riskantnímu  dlouhému Braillovu  lanu: dohodám.  Její/moje ušní bubínky hrají starou hrdelní píseň, suchou jak sluneční skvrny. Pádluje/pádluju dál. V císařském řezu   ozonové vrstvy bez víček   je bílý obr, dívá se   zašpiněným skleněným okýnkem, ujímá se mladých Inuitů   jak skvrnitých medúz, sají kvanta krve,  a pod Polárkou  vztyčuje vlajky. Pádluje/pádluju dál. Její/moje krajkoví karibu   v temném měsíčním světle kličkují před   Bushovými zákony. Její/můj malamut   běží v arktických kruzích před půlnoční    bouří. Její/můj tuleň kroužkovaný štěká   kuplety předzvěstí  v oválné degustační místnosti s bílými sloupy a zatuchlými   zažloutlými sbírkami zákonů. Pádluje/pádluju dál. Doplujeme k břehu   Beaufortova moře, přistaneme s kajakem. Vidí/vidím, jak trojnásobně silný   permafrost moře  splývá s pevninou, kostry Inuitů se zvedají jak křehké   slonovinové naplavené dřevo, zatímco souhvězdí Orel   klesá a ona se snaží / já se snažím zatlačit, tlačit a strkat  šlachy zpátky  do závitových kostí země.