Máj Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. — Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou — v čas lásky — láskou každý tvor. Rusové na Dunaji r. 1829 Bouře nebouří po šírém nebi, hromy nehučí v hustých oblacích, a vojsko rudé táhne k Dunaji, táhne k Dunaji v plesu veselém ….. Výčitky Neviděl jsem tě plakat bez příčiny Neslyšel jsem tě smát se pro nic. To není láska. Nevím, že bych slyšel, tlouct tě hlavou o zeď a naříkat, že pácháš zlo, když, tak jsi šťastna přec - a bože, jakým právem? A nepamatuji, že viděl bych tvou hlavu, tu trapnou stálici, jež nazýváme hlavou v hluboké hudbě kutálet se hrozně. Láska je, když kráčíš do neštěstí tak jistě, jako jistě vržou boty. Ulice ztichla tak, že bylo slyšet boty. Tvé vrzající boty. To není láska, pravil jsem a docela se slyším, jak povídám: Láska je, když nelze, nelze jinak. A ruce rozhodil jsem zoufale, v gestu tak zoufalém, že někde v kameni už počala růst socha... Ulice ztichla tak, že bylo slyšet, co se ve mně dělo. Ulice ztichla tak, že bylo slyšet tělo, jak po svém pracuje si v útrobách - v tom srdci mámení. To není láska pravil jsem, a jako z velké dálky slyším pak: To není láska; láska je, když nelze vypovědět… Když pouhým dechem pouště se v nás šíří. Když se chce nedýchat. Jak před prvními takty, když je odklepán, náš osud odklepán, a povel dává kat. Ulice ztichla tak, že bylo slyšet, kterak vesmír vane. My ve svých zimníčcích, v čas nevhodný, a hlavy zutínané vysoko zdviženými límci tím vesmírem jsme šli Velice sami. Pozdrav rodnému kraji Den slunce je a vůně plný. Oslněn kráčím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech půdy úrodné. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirost. Láskou jej nezdravím, leč smíchem. - Mně vstříc po žluté silnici jde měšťák s naduřelým břichem se svojí tlustou samicí. Dost možná : Zde se narodili a žili v tupém štěstí svém. Několik bytů zalidnili životaschopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještě vděčně ten kout světa svou vlastní mrchou pohnojí. „chystal se již projít dveřmi ateliéru, když uslyšel, že ho Odette volá slovy (která eliminací konce večera, konce, jehož se hrozil, vrátila celému podniku nevinnost a proměnila Odettin odchod z něčeho nepochopitelného a hrozného v něco mírného a známého, co prožije vedle ní, ve svém kočáře, takže se to bude trochu podobat jeho každodennímu životu, co zbaví samu Odettu jejího příliš skvělého a veselého vzezření, a ukázala, že to byla pouhá na chvíli nasazená maska, kvůli němu, ne kvůli tajemným rozkoším, a ta maska ji už unavila), volá ho, když už je na prahu, těmito slovy: „Nemohl byste na mne, prosím vás, pět minut počkat? Já již půjdu, vrátili bychom se spolu, zavezl byste mě domů.“ “ Nahoře jsem potkal ošetřovatelku, která spěchala po chodbě. „Zrovna jsem vám volala do hotelu,“ řekla. Něco se ve mně zhroutilo. „Co se stalo?“ „Paní Henryová krvácí.“ „Můžu jít dovnitř?“ „Ne, zatím ne. Je u ní doktor.“ „Je to nebezpečné?“ „Je to velmi nebezpečné.“ Ošetřovatelka vstoupila do pokoje a zavřela dveře. Posadil jsem se venku. Všechno ve mně umřelo. Nemyslel jsem. Nemohl jsem myslet. Věděl jsem, že umře, a modlil jsem se, aby neumřela. Nenech ji umřít. Ach, Bože, prosím tě, nenech ji umřít. Udělám pro tebe všechno, když ji nenecháš umřít. Prosím tě, prosím tě, prosím tě, můj Bože, nenech ji umřít. Můj Bože, prosím tě, ať neumře. Prosím tě, prosím tě, prosím tě, ať neumře. Bože, prosím tě, udělej něco, ať neumře. Udělám všechno, co chceš, když ji nenecháš umřít. Vzal sis dítě, ale ji nenech umřít – to bylo v pořádku, ale ji nenech umřít. Prosím tě, prosím tě, můj Bože, nenech ji umřít. Ošetřovatelka otevřela dveře a kývla na mě prstem, abych šel dál. Vstoupil jsem za ní do pokoje. Catherine se na mě nepodívala, když jsem vešel dovnitř. Postavil jsem se vedle postele. Doktor stál u postele s druhé strany. Catherine se na mě podívala a usmála se. Naklonil jsem se nad ní a začal jsem brečet. „Můj chudáčku milý,“ řekla Catherine velmi něžně. Vypadala šedivá. „Už jsi v pořádku, Cat,“ řekl jsem. „Za chvíli budeš docela v pořádku.“ „Za chvíli umřu,“ řekla; pak byla chvilku zticha a pak řekla: „Nechci umřít.“ Vzal jsem ji za ruku. „Nesahej na mě,“ řekla. Pustil jsem ji. Usmála se. „Můj miláčku ubohý. Jen na mě sahej, jak chceš.“ „Uzdravíš se, Cat. Vím, že budeš zase zdravá.“ „Myslela jsem, že ti napíšu dopis, abys ho měl, kdyby se něco stalo, ale nenapsala jsem ho.“ „Chceš, abych poslal pro kněze nebo abych k tobě někoho zavolal?“ „Jenom tebe,“ řekla. Potom za chvilku. „Nebojím se. Jenom prostě strašně nechci umřít.“ „Nesmíte tolik mluvit,“ řekl doktor. „Dobře,“ řekla Catherine. „Nepotřebuješ něco, Cat? Mám ti něco přinést?“ Catherine se usmála. „Ne.“ Potom za chvíli. „To, co jsme měli spolu, nebudeš dělat s jinou dívkou, ani jí nebudeš říkat to, co mně, že ne?“ „Nikdy.“ „Ale já nechci, abys neměl žádné dívky.“ „Nechci žádné.“ „Příliš mnoho mluvíte,“ řekl doktor. „Nemůžete mluvit. Pan Henry musí jít pryč. Bude moct přijít zase za chvíli. A vy neumřete. Nesmíte mít takové hloupé myšlenky.“ „Dobře,“ řekla Catherine. „Přijdu a budu s tebou v noci,“ řekla. Mluvilo se jí velmi těžko. „Prosím vás, jděte ven,“ řekl doktor. Catherine na mě zamrkala, šedá v obličeji. „Budu hned za dveřma,“ řekljsem. „Nedělej si starosti, miláčku,“ řekla Catherine. „Nemám ani trošku strach. Jenom je to špinavá hra.“ „Má duše, drahá, statečná.“ Čekal jsem venku na chodbě. Čekal jsem dlouho. Ošetřovatelka přišla ke dveřím a šla ke mně. „Bojím se, že paní Henryové je velice špatně,“ řekla. „Mám o ni strach.“ „Je mrtvá?“ „Ne, ale je v bezvědomí.“ Asi krvácela pořád a pořád. Nemohli to zastavit. Šel jsem dovnitř do pokoje a zůstal jsem u Catherine, dokud neumřela. Celou tu dobu byla v bezvědomí a umírání jí netrvalo dlouho. Venku na chodbě jsem promluvil s doktorem. „Můžu ještě teď v noci něco udělat?“ Přivykal jsem pohledu na začarované osady, podobné spíše smutečním shromáždištím bloudících duší ne ž sídlištím živých tvorů, i na opuštěná a zaplevelená pole, po kterých nepoletovaly ani vrány, a ka ždý můj krok vyvolával ozvěnu, vybízející k ustavičné modlitbě za zemřelé, nebo připomínající nějak ou nekonečnou a bolestnou litanii. Nebylo mnoho zřícenin ani rozvalin, ale tím to bylo pochmurnější a zasmušilejší. Pootevřené dveře, a za nimi mlčenlivá a děsivá tma. Květináče za okny, a v nich kv ětiny až do hněda uschlé. Místo záclon se tam houpaly pavučiny. Ach ty pavučiny! Ty uměly strašit! Jistě i ti pavouci, kteří je tkali, uschli strachem. A byly tam vyvrácené ploty, kůly bez přivázaný ch koz, boudy bez psů, stromy, ze kterých nikdo neočesával ovoce, a pochmurně velkolepé háje kopřiv a různého býlí, kterým příroda nahrazovala lidský život, či spíše snad zahlazovala jeho stopy. Ale přece to ještě nebylo zcela beznadějné. Aspoň v dáli ještě mohl být pozorován kouř, vystupující z komína. A tu a tam ještě nebyly vyhlazeny stopy kol, ba i podkov a bot. Ještě stále tu byli ti, kte ří přežili zkázu. Kolem dokola na kopcích a na strmých stráních snily lesy, žijící svým vlastním životem, dýchající s vým vlastním dechem a zasmušilé svou vlastní, zcela nelidskou zasmušilostí. Kdysi mě to k nim vábil o. Kdysi! Kdysi! Ted však tomu už bylo zcela jinak. Už mi nebylo třeba utíkat se do nich a hledat v nich samotu, ve které se lze schovat přede vším, co by i jen zdaleka připomínalo, že jsou na světě lidé. Jejich sídla pozbyla své urážlivé odpudivosti a přízračné mrzkosti a nabyla smířlivé umrlčí krásy a pochmurné velkoleposti. Všude velebně vládlo mrtvé ticho, všude seděla smrt, každý dům se p odobal hrobce, všecko zíralo do věčnosti. Lesy, které se mi kdysi zdávaly tak cudné a vznešené a kr ásné, ach, kterakpak by se byly mohly teď měřit s cudností, vznešeností a krásou tohoto nevýslovnéh o mlčení zkázy a smrti! Nejzoufalejší křik ptáka, rdoušeného v nejpochmurnějším koutě, nebyl úplně ničím proti skřípání vyvrácených vrátek. Krása letících oblak se nezdála hodna povšimnutí, dokud se neodrazila v černých, vyhaslých a slepých tabulkách nízkých oken. Dech přelíbezného babího léta na býval pravé sladkosti až teprve smíšen se zápachem pokročilého tlení a rozkladu a více než okázalá křídla pozdních motýlů vábilo oči malátné poletování much, hledajících nějaké mrchy. A nikoliv na n edotknutém mechu a uprostřed vřesu bylo nejlepší odpočinutí, nýbrž na prahu opuštěných a vymřelých chalup a ve stínu zkomolených lip, které nepozorovaně zestárly na hřbitovech. Byl bych rád šel co nejpomaleji. Byl bych se rád zastavil u každého prahu. Byl bych rád šel až do p ozdní noci, a třebas až do božího rána. Ach, copak mohlo být něco úžasnějšího než hledění do tmy za těmi černými a vyhaslými tabulkami nízkých oken, ke kterým jsem tiskl své čelo i ústa a nos ? Nebylo přece možno, aby odtamtud už nikdy nic nevyhlédlo. Očekával jsem, že ty mrtvé a nehybné pavu činy se přece jen někde náhle rozhrnou a mezi nimi se ukáže aspoň přízrak zmučené tváře, ať lidské či hadí,která pak se z té druhé strany také přitiskne ke sklu, ať už jako k polibku, ať už jako k u štknutí, ať už jako k jakémukoliv poznamenání, třebas nemůže být a nebude uskutečněno, dokud naše n ehybně přitisknuté a strnulé obličeje neprorazí sklo, které je od sebe odděluje jako smrt nebo klet ba. A ta tma za těmi pootevřenými dveřmi! Jak podrážela nohy! Jak to hučelo v uších a bodalo v čele ! Jak to děsilo, omamovalo a svádělo k pokleknutí a k čekání na smrt! Lazar se zasmál. Bůh ví, kde se v něm vzala odvaha smáti se tak nevhod. „Ty chceš vésti válku s krá lem?“ děl, sípaje a pohlcuje slova, „ještě teď, nešťastníče?“ Chlapi v radě ztichli, očekávajíce vý buch Kozlíkova hněvu, bylo viděti, že mu vztek nadouvá tvář, již vstává, a Lazar tichne. Ach, drazí páni, již je po něm veta! Kozlík je popuzen a nezná slitování. Můj bože, jak osvětliti duši, po ní ž přechází stín za stínem? Jak učiniti srozumitelným rasovského loupežníka, jenž má jakousi hrdost a jakési slitování? Nevím. Je to zuřivec, ale někdy mu uniká úsměv pro věci nicotné a plné něhy. Ně kdy je smuten pro ubožátko, jež obdaroval či které pominul. Buďte mu ku pomoci, svatí andělé, vidím na jeho surové tváři malé znaménko lásky, pramalé znaménko milosti, pihu, sluneční tečku, vějířek vrásek, jejž vyhloubil úsměv nad ptačím hnízdem a nad psíčkem, který se batolí podle psice. Kozlík měl již napřaženou ruku a v ní se leskla čepel, byl by Lazara zabil, ale Marketa padá na jeho ruku, tak jako padáme v uzdu koně. Nepláče, nezavzlyká. Je odhodlána zemříti před svým otcem. Neprosí, j e však krásná. Hle, jak se stravuje a mizí pýcha loupežnického srdce. Kozlík se zastavuje, Kozlík váhá, jako váhaj í venkované, než zasednou ke svatebnímu koláči. Dívejte se však na Marketu. Pod záplavou nádherného vlasu se svíjí její žalostící mozek, mozek, v němž jako zoban štípe strach. Strach, strach a zoufá ní. Marketa chce zemříti.Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, že m u důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává ná dherné srdce. Marketa si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže, vizte ty prsy. Jak jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to královské držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice! Marketo, vy světačko, z vašeho záměru býti Kristovou nevěstou nezbyl než cár závoje. Plačte. Kozlík je překonán a všichni mužové jsou překonáni. Plačte, vedla jste si jako nevěstka a váš otec se dív al.