Negace
10. července 2015
Negace je jedním z prvních slov/morfémů, které se děti při osvojování mateřského
jazyka, naučí. Je to také jeden z nejdůležitějších výrazů přirozeného
jazyka, ten, kterým vyjadřujeme zcela jasně svůj nesouhlas, případně popření
nějakého výroku. Negaci lze najít ve všech přirozených jazycích (viz Horn
1989), ať už je její morfo/syntaktické vyjádření jakékoliv (viz ↑Typologie
negace), a ve většině formálních jazyků (téměř všechny varianty logiky, …).
Negace v klasické formální logice je definována jako jednomístná spojka (typově
<t,t>), která obrací pravdivostní hodnoty ([1 → 0, 0 → 1]). Negace
propozice p (obvyklé symboly: ¬p nebo ∼ p) je pravdivá, pokud je p nepravda,
a nepravdivá, pokud je p pravda. A alespoň některé výskyty negace v přirozeném
jazyce lze formalizovat za pomocí negace z formální logiky. Negace v
přirozeném jazyce interaguje s velkým množstvím jevů: ať už jde o její dosah
vzhledem k ostatním slovesným argumentům, její schopnost měnit směr
vyplývání, její schopnost licencovat tzv. negativně polaritní výrazy (↑NPI),
případně interagovat s počítáním skalárních implikatur. Některé z těchto problémů
jsou popsány přímo v tomto hesle, jiné jsou detailně rozebrány v jiných
samostatných heslech. Viz především: ↑Jespersenův cyklus (diachronický vývoj
negace v různých přirozených jazycích), ↑Metanegace (vztah negace a ne
at-issue významu, ale fokusových alternativ), ↑Negace performativní (vztah
negace a ilokučních predikátů), ↑Negativní shoda (vztah verbální negace a
negovaných NP ve stejné větě), ↑Stoupání negativní (vztah negace a presupozice
vyloučení třetího u predikátů jako chtít), ↑Negativně polaritní výrazy,
↑Negativní indefinita (vztah a interpretace verbální negace vůči negovaným
zájmenům). Struktura tohoto hesla je následující: v následujících čtyřech
sekcích je popsán vztah negace a informační struktury, problematika dosahu
negace v přirozeném jazyce, dále pak vztah negace k negativně polaritním
výrazům a nakonec vztah negace ke skalárním implikaturám. Vztah negace a
informační struktury je tradičně důležitým tématem české jazykovědy, proto
je i většina českých lingvistických prací věnovaných negaci zaměřena tímto
1
směrem (a také první podsekce tohoto hesla je věnována tomuto tématu),
zatímco ve světové lingvistice se pozornost badatelů zaměřuje na všechna už
výše zmíněná témata související s negací.
Negace a informační struktura
V tradičních (českých) mluvnicích se rozlišuje mezi n. větnou (Petr nepřišel),
členskou (Ne Petr přišel, ale…) a lexikální (nevoják). Často se však
tzv. členská n. týká víc než jednoho členu (např. Stalo se to ne včera v
Praze, ale minulý týden v Brně); za jasné příklady lexikální n. lze považovat
třeba angl. unmarried,unavailable apod.; v č. jde o stejný morfém jako
u slovesa, ne-: rozdíl je dán slovním druhem: negativní lexikální jednotky
jsou např. neúplnost,neznámý,nezřídka.V logice se rozlišuje mezi n. vnější
(externí, viz dále propoziční) a n. vnitřní (interní, viz dále predikátová):
vnější n. lze parafrázovat předsunutým spojením Není pravda, že…; např.
logický zápor věty Mnoho střel zasáhlo cíl lze ve smyslu externí n. parafrázovat
jako Není pravda, že mnoho střel zasáhlo cíl. (formálně: ¬∃x[#x =
mnoho ∧ strela′
(x) ∧ zasahnout_cil′
(x)]) Ve smyslu vnitřní n. by však bylo
možné zápor věty parafrázovat např. jako O mnoha střelách není pravda, že
zasáhly cíl. (formálně: ∃x[#x = mnoho ∧ strela′
(x) ∧ ¬zasahnout_cil′
(x)])
První parafráze (vnější n.) by byla pravdivá, i kdyby cíl nezasáhla třeba ani
jediná střela (dokonce by byla pravdivá i v modelu, kde by žádné cíle nebo
střely neexistovaly), zatímco ve druhém případě by střel, které nezasáhly cíl,
muselo být mnoho. Rozdíl mezi těmito dvěma typy n. lze vysvětlit na základě
toho, že při interní n. ta část výroku, která je mimo dosah n. (tedy ta,
která stojí před záporným spojením není pravda, že), není n. dotčena, jde
o ↑[][presupozici] (v našem příkladu je presuponováno, že existovalo mnoho
střel, a tvrdí se o nich, že nezasáhly cíl). Negace presupozici nezasahuje (viz
projekce presupozic skrz negaci v hesle ↑Presupozice).
Je otázka, zda lze formulovat hypotézu, která by vysvětlovala, co vede k uvedeným
rozdílům při interpretaci záporu a jak lze tento rozdíl charakterizovat
při popisu významu věty. Jako příklad lze uvést větu (On) nespí únavou v
různých kontextech: (1) Nevím, jak dlouho může Pavel vydržet to pracovní
tempo. Celý den pracuje v zaměstnání, dlouho do noci studuje, a pak nespi
únavou; (2)Co to jen s Pavlem dneska je, že tak dlouho spí? To se tak včera
unavil? - Ale ne, on nespí únavou, ale vzal si nějaký prášek, a tak spí jako
dřevo celou noc; (3) Proč se tam ten Pavel pořád ještě převrací? Proč nespí?
- Byl dnes celé odpoledne bruslit, a tak nespí únavou. V kontextu (1) jde o
činnost (či její nepřítomnost) a určení příčiny kladené vedle sebe; z hlediska
↑[][AČ] je celé spojení nespí únavou v ↑[][ohnisku] věty. V kontextu (2) jde
2
o to, že Pavel spí (to je ↑[][základ] věty, jak ukazuje pretext), ale ne únavou
(nýbrž např. proto, že si vzal prášek pro spaní); v kontextu (3) jde o to, že
Pavel nespí (to se tvrdí v pretextu, tedy jde o kontextově zapojenou část věty,
z hlediska ↑[][AČ] o její základ), a důvodem jeho bdění je to, že je unaven.
Podle Hajičová (1974) lze rozlišovat tři základní situace ve vztahu záporu a
AČ (odpovídající třem kontextům uvedeným výše): (i) sloveso a ta jeho doplnění,
která v ↑[][hloubkovém slovosledu] (viz ↑[][FGP]) stojí za slovesem, jsou
kontextově nezapojená, jsou tedy členy ↑[][ohniska], jsou v dosahu n.; to je
základní, bezpříznakový případ větné n.; (ii) sloveso je kontextově zapojené,
je mimo dosah n., a v dosahu n. jsou členy ohniska; (iii) záporné sloveso je
kontextově zapojené, je součástí základu, dosah n. končí na hranici základu
a ohniska. V některých jazycích je těsnost vztahu mezi dosahem záporu a AČ
ještě výraznější než v č.; např. v ruštině stojí záporný morf i v povrchovém
slovosledu na hranici základu a ohniska, srov. i něm. částici nicht. V č. je tato
možnost přítomná jako fakultativní (např. Spí ne kvůli únavě, ale protože …).
Povrchového vyjádření záporu se v č. (i v ruštině aj.) týká tzv. DEF[][dvojí
zápor], totiž shoda (záporného) tvaru slovesa se zápornými zájmeny (příp.
↑Negativní shoda); zatímco v č. je tato shoda relativně velmi důsledná (Nikdo
nikdy nikomu nic neřekl), v lat. jde o druhý extrém: Nemo hoc unquam
dixit. Mezi těmito krajními body existuje jistá stupnice; srov. i fr. Pas unefois
il n’a addressé la parole a personne; viz u nás zejm. Vachek (1947) a Křížková
(1968). Ve světové lingvistice se vzhledem k negativní shodě rozlišují
jazyky bez negativní shody (současná angličtina, latina), striktně negativně
shodové jazyky (čeština, ruština, …) a tzv. nestriktně negativně shodové jazyky
(např. současná španělština) – viz ↑Negativní shoda. Jinou povahu má
kombinace dvou záporů přítomných i ve významové stavbě věty, např. Nemohu
nesouhlasit, druh jevu zvaného ↑[][litotes] (popření opozita); z hlediska
obecné lingvistiky zejm. Dahl (1979) a Horn (1989).
O souhře č. slovesné n. a vidu se zpravidla říká, že dok. sloveso v imper. má
ve své základní funkci (zákaz, záporná rada aj.) jako přímý záporný protějšek
sloveso nedok.: Sedni si dopředu! – Nesedej si dopředu! Jde však o jev širší,
protože obdobně se chová i sloveso durativní ve vztahu k iterativnímu: Jeďte
zítra do Pardubic! – Nejezděte zítra do Pardubic! Kromě toho nejde jen o
imper., ale i o různé významově příbuzné vazby: Měli byste jet do Pardubic
– Neměli byste jezdit do Pardubic;Rád by jel do Pardubic – Nerad by jezdil
do Pardubic. Hranice tohoto jevu dosud nebyly s plnou soustavností prostudovány
(viz přehled popisů v Karlík and Nübler (1998)), podobně jako není
jasné, do jaké míry platí o užití imper. ve smyslu varování (výstrahy), že
takové variaci nepodléhá. Jistě to platí např. o Nesedni si na klobouk!, ale
není to docela jasné u ostatních příkladů n. u vět jim podobných.
3
Další otázky se týkají kombinací n. a různých typů ↑[][modality]. Záporná
otázka zpravidla naznačuje, že mluvčí očekává kladnou odpověď: Nezastavíš
se u nás večer?; viz ↑[][otázka]. - N. některých modálních sloves v č. se liší
např. od angl.: Nemusíte to dělat × You must not do it. (= ‘Nesmíte to dělat’);
viz ↑[][voluntativní modalita]. Též ↑[][neutralizace], ↑[][negační částice].
Další tradiční (především česká) literatura: Čejka (1978), Falkenberg, Leibl,
and Pafel (1984), Hajičová (1973), Hajičová (1991), Hirschová (1988), Kosta
(2001), Daneš and Petr (1987), Rechzieglová (1995), Seifert and Welte (1987),
Dosah negace v přirozeném jazyce
Mezi výskyty negace v přirozeném jazyce, které jsou téměř jednoznačně interpretovatelné
jako formálně logická propoziční negace, patří například slovesná
negace v české větě Neprší (daná věta je pravdivá, pokud je věta Prší
nepravdivá, a nepravdivá v opačném případě). V současné češtině se negace
nejčastějši vyskytuje jako prefix na slovese, nicméně interpretace této slovesné
negace neodpovídá vždy propoziční interpretaci negace. Např. česká
věta Všichni studenti dnes nepřišli má dvě možné interpretace: a) propoziční
dosah negace: ¬∀x[student′
(x) → prisel′
(x)] – v této interpretaci je daná
věta pravdivá, pokud někteří studenti přišli, někteří ne, ale rozhodně nepřišli
všichni; b) predikátový dosah negace: ∀x[student′
(x) → ¬prisel′
(x)], v této
interpretaci je původní věta pravdivá, pokud nepřišel ani jeden student. V
interpretaci b) je v dosahu negace jen predikát prijit′
(x), negace má tedy logický
typ <<e,t>,<e,t>> a její intepretace (množinově) je doplněk množiny.
I čistě morfologicky lze rozlišit (v současné češtině) negaci slovesnou (např.
Každý student dnes nepřišel) a konstituentovou (Ne každý student tomu rozumí).
Přičemž verbální negace je dvouznačná, zatímco konstituentová negace
není (poslední věta nemá interpretaci ∀x[student′
(x) → ¬prisel′
(x)]).
Kromě verbální negace se v každém přirozeném jazyce vyskytuje i negace
lexikální (srov. česká jména jako nevoják, nekuřák, nepřítel). Sémantický dosah
verbální negace je v češtině často určován informační strukturou (viz
poslední část tohoto hesla). Nicméně v některých případech se tak děje kompozicionálně,
na základě kombinace např. s 1) negativně polaritními výrazy
(↑Negativně polaritní výrazy), jejichž dosah je nutně pod neagcí, srov. jednoznačnost
věty jako Petr včera neměl sebemenší šanci s NPI sebemenší šance,
která má pouze interpretaci ¬∃x[mala_sance′
(x) ∧ mel′
(Karel, x)], nikdy
interpretaci ∃x[mala_sance′
(x) ∧ ¬mel′
(Petr, x)]. Obráceně se tomu děje
ve větách s 2) pozitivně polaritními výrazy, např. česká věta Někdo nepřišel
má jedině interpretaci ∃x[osoba′
(x) ∧ ¬prijit′
(x)], kde dosah predikátu
4
osoba′
(x), který modeluje význam neurčitého zájmena, leží nutně mimo dosah
negace, tzn. daná věta nemůže mít nikdy interpretaci ¬∃x[osoba′
(x) ∧
prijit′
(x)], která by odpovídala významu české věty Nikdo nepřišel. V případě,
že se verbální negace kombinuje s negovanými indefinity (viz podrobněji
↑Negativní indefinita), je skopus verbální negace znovu nutně širší než skopus
(kladně interpretovaného, viz ↑Negativní shoda) indefinita: Nikdo nepřišel
≈ ¬∃[osoba′
(x) ∧ prijit′
(x)], rozhodně ne ∃x[osoba′
(x) ∧ ¬prijit′
(x)]. Kromě
predikátové a propoziční interpretace negace, může mít negace v přirozeném
jazyce i dosah přes mluvní akty – v češtině se pak vyjadřuje samostatně
stojící partikulí ne: Přijdeš? Ne.
Už od Aristotela se dále rozlišuje vedle už představené kontradiktorické negace,
tzv. negace kontrární, pro kterou neplatí zákon o vyloučení třetího, tak
např. ¬∃x[S(x) ∧ P(x)] je kontradiktorický výrok k ∃x[S(x) ∧ P(x)], protože
pravdivost prvního vede k nepravdivosti druhého a obráceně, nicméně
výroky ¬∃x[S(x) ∧ P(x)] a ∀x[S(x) → P(x)] jsou pouze kontrární, protože
sice nemohou být oba zároveň pravdivé, ale mohou být zároveň nepravdivé.
V přirozeném jazyce se tato opozice např. projevuje v různé interpretaci adjektiv
jako živý vs. mrtvý, o kterých platí zákon o vyloučení třetího (alespoň
v nefikčních možných světech), zatímco většina ostatních antonymních adjektiv
je spíše povahy kontrární, srov. antonymní adjektiva jako drahý vs. laciný,
která připouštějí objekty nespadající do denotace ani jednoho z nich.
Pokud jde o povahu verbální negace: zda jde o kontrární nebo kontradiktorickou
negaci, v historii formální sémantiky (a filozofie jazyka) lze
rozlišit dva základní názory, které se prolínají s teoriemi určitých popisů.
Empiricky jde o problematiku toho, zda věta s určitým popisem a její
negace mají nebo nemají význam v případě, že v aktuálním světě/situaci
danému popisu neodpovídá žádný objekt. Nejklasičtější řešení (Frege
(1892)) považuje určité popisy za fráze denotující entity (typu <e>).
Takto interpretované určité popisy s sebou nesou presupozici existence a
jedinečnosti referenta, pokud tato presupozice není splněna, pak věta (i
její negace) s takovým určitým popisem nemá Fregovský význam, i když
může mít Fregovský smysl. Např. věta Karlův nejstarší syn chrápe, stejně
jako věta Karlův nejstarší syn nechrápe presuponuje existenci a jedinečnost
Karlova nejstaršího syna (formálně: ∃x[karluv_nejstarsi_syn′
(x) ∧
∀x∀y(karluv_nejstarsi_syn′
(x) ∧ karluv_nejstarsi_syn′
(y) → y =
x)].chrape′
(ιx[karluv_nejstarsi_syn′
(x)]): část formule před tečkou je
presupozice, za tečkou at-issue význam). Při nesplnění této presupozice pak
v tomto poheldu jak kladná věta, tak její negace postrádají pravdivostní podmínky
(viz Frege (1892), Heim (1991), Heim and Kratzer (1998), Elbourne
(2005) a Elbourne (2010)). A protože věta a její negace jsou navzájem ve
5
vztahu pravda-nepravda pouze v případě splnění presupozice, vede tento
typ teorie ke kontrárnímu chápání verbální negace.
Druhý typ teorií určitých popisů, který počíná už Russelovým článkem o
určitých popisech (viz Bertrand Russell (1905)) pokládá určité popisy za
kvantifikátory (typ <<e,t>,t>) a jedinečnost a existenci určitých popisů
považuje za jejich pravdivostní podmínky (at-issue význam). Zmíněná věta a
její negace pak mají pravdivostní podmínky ∃x[karluv_nejstarsi_syn′
(x)∧
∀x∀y(karluv_nejstarsi_syn′
(x) ∧ karluv_nejstarsi_syn′
(y) → y = x) ∧
chrape′
(x)], případně ∃x[karluv_nejstarsi_syn′
(x)∧∀x∀y(karluv_nejstarsi_syn′
(x)∧
karluv_nejstarsi_syn′
(y) → y = x) ∧ ¬chrape′
(x)]. Pokud danému
určitému popisu neodpovídá žádné individuum, jsou pak obě věty nepravdivé.
Russell ve svém článku připouští ještě širší dosah negace,
např. v kontextu jako Nejstarší Karlův syn nechrápe, protože Karel
žádného syna nemá, jen samé dcery: ¬∃x[karluv_nejstarsi_syn′
(x) ∧
∀x∀y(karluv_nejstarsi_syn′
(x) ∧ karluv_nejstarsi_syn′
(y) → y =
x) ∧ chrape′
(x)]. Taková interpretace je pak pravdivá i ve světě/situaci, kdy
Karel žádného syna nemá. Tento typ teorií (viz např. Neale (1990)) pak
vede ke kontradiktorickému popisu negace.
Negace a negativně polaritní výrazy
Negace sdílí s některými dalšími operátory logickou vlastnost obvykle označovanou
jako vyplývání dolů (downward-entailment, DE), která bývá obvykle
definována takto (viz například von Fintel 1999, Gajewski 2005): funkce
F je vyplývající dolů, pokud pro ∀A, B v doméně F, takové, že A → B,
F(B) → F(A). Negace je DE, což lze demonstrovat například na následujícím
příkladu jejího propozičního dosahu: z pravdivosti věty Hustě sněžilo
(A z definice) plyne pravdivost věty Sněžilo (B z definice), dále pak z pravdivosti
věty Nesněžilo plyne pravdivost věty Není pravda, že hustě sněžilo
(F(B) → F(A), kde F z definice je propoziční negace). Vlastnost DE je ve
většině současných teorií spojována s licencováním tzv. negativně polaritních
výrazů (Von Fintel (1999), Gajewski (2011), …), jako jsou v současné češtině
např. výrazy vůbec nebo sebemenší šance (viz podrobnějši ↑Negativně
polaritní výrazy). Takové výrazy se nevyskytují v kladných větách (pokud
se v nich neobjeví jiný DE operátor): srov. kontrast Petr neměl sebemenší
šanci vyhrát vs. *Petr měl sebemenší šanci vyhrát. Současné teorie licencování
NPI, které se snaží odpovědět na otázku, proč právě negace a ostatní
DE operátory (jako např. univerzální kvantifikátor ve svém restriktivním
dosahu, kvantifikátory jako málo, …) licencují NPI – např. Kadmon and Landman
(1993), Krifka (1995), Lahiri (1998), pak vysvětlují výskyt NPI v do-
6
sahu negace (a ostatních DE operátorů) takto: NPI s sebou nesou následující
skalární implikaturu: propozice, ve které se vyskytují, je nejméně pravděpodobná
mezi svými skalárními alternativami. Dále pak platí, že plyne-li
z propozice p jiná propozice q, pak p je sémanticky silnější a méně pravděpodobná
než q (srov. p ∧ q |= p, kde p ∧ q je silnější a méně pravděpodobné
než p (případně q), např. v přirozeném jazyce: Prší a je otevřené
okno |= Prší). Pak daná skalární implikatura negativně polaritních výrazů
vede k tomu, že NPI se vyskytují pouze v těch kontextech, kde jejich použití
vede k nejméně pravděpodobné (tzn. logicky nejsilnější) interpretaci. V
kladném kontextu např. z pravdivosti věty Petr měl dvě šance plyne pravdivost
věty Petr měl jednu šanci (∃ιx[#x = 2 ∧ sance′
(x) ∧ mel′
(Petr, x)] |=
∃ιx[#x = 1 ∧ sance′
(x) ∧ mel′
(Petr, x)]). Nicméně negace obrací směr vyplývání:
z pravdivosti věty Petr neměl jednu šanci plyne pravdivost věty Petr
neměl dvě šance (¬∃ιx[#x = 1 ∧ sance′
(x) ∧ mel′
(Petr, x)] |= ¬∃ιx[#x =
2∧sance′
(x)∧mel′
(Petr, x)]). Proto je gramatická věta Petr neměl sebemenší
šanci, protože díky negaci vyjadřuje nejsilnější propozici (mezi svými skalárními
alternativami). Naopak její kladná podoba *Petr měl sebemenší šanci
je negramatická, protože všechny její ostatní skalární implikatury (Petr měl
dvě šance, Petr měl tři šance, …) jsou logicky silnější, a proto méně pravděpodobné.
Skalární implikatura NPI sebemenší šance je potom nesplněna a celá
věta je nepřijatelná (naopak prostý neurčitý popis jedna šance v kladném
kontextu k nepřijatelnosti nevede, srov. Petr měl jednu šanci, protože tento
neurčitý popis nenese skalární implikaturu nejmenší pravděpodobnosti).
Negace a skalární implikatury
Podobně jako u NPI obracení směru vyplývání, negace mění/invertuje
počítání skalárních implikatur. Podle obvyklého neo-griceovského přístupu
(např. Benjamin Russell (2006), Sauerland (2004)) věta jako Karel snědl
některá vejce implikuje negaci své silnější skalární implikatury (protože platí,
že ∀x[vejce′
(x) → snedl′
(Karel, x)] → ∃x[vejce′
(x) ∧ snedl′
(Karel, x)],
jsou skalární alternativy alespoň v kladném kontextu seřazeny takto: <některá,všechna>),
tzn. pravdivost věty Není pravda, že Karel snědl všechna
vejce (celé pravdivostní podmínky jsou pak: ∃x[vejce′
(x)∧snedl′
(Karel, x)]∧
¬∀x[vejce′
(x) → snedl′
(Karel, x)]). Nicméně negace původní věty (Není
pravda, že Karel snědl některá vejce) neimplikuje analogicky negaci negace
silnější skalární implikatury (Není pravda, že není pravda, že Karel snědl
všechna vejce ≈ ∀x[vejce′
(x) → snedl′
(Karel, x)]), ale je tomu právě
obráceně: věta Není pravda, že Karel snědl všechna vejce implikuje pravdivost
věty Petr snědl některá vejce (k čemuž došlo dvojitým znegováním
7
původně slabší skalární implikatury: ¬¬∃x[vejce′
(x) ∧ snedl′
(Karel, x)]).
To se děje proto, že v dosahu negace se původně logicky silnější skalární
implikatury stávají logicky slabšími (analogicky pro konjunkci: p ∧ q → p
ale ¬p → ¬(p ∧ q), univerzální kvantifikátor je pak predikátově logickým
protějškem konjunkce ve výrokové logice). Tzn. v dosahu negace se skalární
implikatury zdánlivě otáčejí, ale ve skutečnosti stále platí neo-griceovské
tvrzení o tom, že pronesením věty (ceteris paribus) kompetentní mluvčí
neguje všechny její logicky silnější skalární alternativy (srov. Sauerland
(2004)).
EH, MD
References
Čejka, M. 1978. “Rozkaz a Negace.” Slovo a Slovesnost 39: 341–48.
Dahl, Östen. 1979. “Typology of Sentence Negation.” Linguistics 17 (1-2):
79–106.
Daneš, František, and Jan Petr. 1987. Mluvnice Češtiny. 3. Skladba. Acade-
mia.
Elbourne, Paul. 2005. Situations and Individuals. MIT Press.
———. 2010. “The Existence Entailments of Definite Descriptions.” Linguistics
and Philosophy 33 (1): 1–10.
Falkenberg, Gabriel, G Leibl, and Jürgen Pafel. 1984. Bibliographie Zur Negation
Und Verneinung. Linguistic Agency University of Trier.
Frege, Gottlob. 1892. “Über Sinn Und Bedeutung.” In Translations from the
Philosophical Writings of Gottlob Frege, edited by P. Geach and M. Black,
third. Oxford, Blackwell.
Gajewski, Jon R. 2011. “Licensing Strong Npis.” Natural Language Semantics
19 (2): 109–48.
Hajičová, Eva. 1973. “Negation and Topic Vs. Comment.” Philologica
Pragensia 16: 81–93.
———. 1974. Negace a Presupozice Ve Významové Stavbě Věty [Negation and
Presupposition in the Meaning Structure of a Sentence]. Prague: Academia.
———. 1991. “Jsou Záporné Věty Víceznačné?” Slovo a Slovesnost, no. 52:
280–84.
8
Heim, Irene. 1991. “Articles and Definiteness.” Semantics. An International
Handbook of Contemporary Research. Berlin: De Gruyter.
Heim, Irene, and Angelika Kratzer. 1998. Semantics in Generative Grammar.
Oxford: Blackwell.
Hirschová, M. 1988. “Uplatňování Negace Ve Výpovědích S Performativní
Platností.” Slovo a Slovesnost 49: 101–10.
Horn, Laurence. 1989. A Natural History of Negation. Chicago: University
Of Chicago Press.
Kadmon, Nirit, and Fred Landman. 1993. “Any.” Linguistics and Philosophy
16 (4): 353–422.
Karlík, Petr, and Norbert Nübler. 1998. “Negace a Vid Českého Imperativu.”
In Jazyk a Kultura Vyjadřování, edited by Petr Karlík and Marie Krčmová,
159–66.
Kosta, Petr. 2001. “Negace a Větná Struktura V Češtině.” Hladká, Z.–Karlík,
P.(eds.), Čeština-Univerzália Specifika 3: 117–38.
Krifka, Manfred. 1995. “The Semantics and Pragmatics of Polarity Items.”
Linguistic Analysis 25 (3-4): 209–57.
Křížková, H. 1968. “K Voprosu O Tak Nazyvaemoj Dvojnoj Negacii V Slavjanskich
Jazykach.” Slavia 37: 21–39.
Lahiri, Utpal. 1998. “Focus and Negative Polarity in Hindi.” Natural Language
Semantics 6 (1): 57–123.
Neale, Stephen. 1990. Descriptions. Cambridge, MA: MIT Press Books.
Rechzieglová, Adela. 1995. On Negation in Czech. Vol. 2. Euroslavica.
Russell, Benjamin. 2006. “Against Grammatical Computation of Scalar Implicatures.”
Journal of Semantics 23: 361–82.
Russell, Bertrand. 1905. “On Denoting.” Mind 14: 479–93.
Sauerland, Uli. 2004. “Scalar Implicatures in Complex Sentences.” Linguistics
and Philosophy 27 (3): 367–91.
Seifert, Stephan, and Werner Welte. 1987. A Basic Bibliography on Negation
in Natural Language. Vol. 313. Gunter Narr Verlag.
Vachek, Josef. 1947. Obecný Zápor V Angličtině a V Češtině. Nákl. Filosofické
fakulty University Karlovy.
Von Fintel, Kai. 1999. “NPI Licensing, Strawson Entailment, and Context
Dependency.” Journal of Semantics 16 (2): 97–148.
9