KELTSKÉ JAZYKY: Charakteristika a specifika 1. Klasifikace keltských jazyků a jejich místo v indoevropské rodině Vybírám několik schémat publikovaných od r. 1990, která ilustrují názorové spektrum: 1.1. V klasifikaci keltských jazyků si konkurují dvě schémata: 1.1.1. H. Pedersen, K.H. Schmidt goidelský 1.1.2. P. Schrijver, C. Watkins goidelské ^-keltské p-keltské keltiberský galský & lepontský brythonský 1.1.3. Podrobnej ší pohled na schéma 1.1.1. g^iS^fefel^^^ označeni Irů ve §í^ojj|^n£ SSWZŠ&Ú ..Tr ostrovní kontinentální brythonské galský & lepontský keltiberský ir&tina _ skotská gaelština _ mam ksltibsr=ký fhj^nok^kjJŠ., archaická ^alstina) E^ft^fel^j;^^ a JjeD^nJ^ký, (severní Itálie,nej starsi dochované záznamy keltskýchj azykú) kjojn^ý (í^ojnjg^yy^ bxefoin^kýojffiíjasuay, Bretagne) 1.1.4. Aplikace glottochronologie upřednostňuje galo-brythonskou větev stojící proti větvi goidelské (viz Blažek, Václav: On the position of Gaulish within Celtic from the point of view of glottochronology. Indogermanische Forschungen 114, 2009, 257-299, spec. 267): -1200 -800 -400 0 400 800 keltský -1100 goidelský 700 1025 brittonský 810 1200 _ gaelský irský velšský kornský 1150 breton. -1000 galský 1.2 Místo keltskýchJazyků mezi indoevropskými větvemi bývá buď nejblíže k jazykům italickým nebo germánským: "gouze k 1.2.1. Eric P. Hamp (1990) indo- -hetitský anatolské indoevropské asijské indoevropské residuální indoevropské pontské j ihoindoevropské severozápado- indoevropské _luvijský _ hetitský _ indoárijské _ nuristánské _ íránské _ arménský _ řecký makedonský _ slovanské _ baltské _ thrácký _ dácký albánský prehelénský pelasgický germánské tocharské _ illyrský & messapský . fryžský italické venetský keltské 1.2.2. Sergej Starostin (2004) I I I I I I I I I I I r -5000 -4670 -4000 -3000 -2000 -1000 _hetitský -20 -3810 keltské -1000 -3350 -2500 -3020 -2860 -1210 -2710 -2000 -2590 1.2.3. Georgij Starostin a Aleksej Kassian (2010) i r i i i i i i i i r -5000 -4000 -3000 -2000 -1000 př. Kr. indoevropský -4350 -3900 -3000 -3200 -3500 -2400 -3200 -1700 -3000 -2450 tocharský A tocharský B brythonské goidelské italické germánské baltské slovanské íránské indo árijské arménský řecký albánský -2800 hetitský tocharský B řecký albánský arménský indoárijské íránské slovanské baltské germánské latinský keltské 2.1. Geografické rozšíření moderních keltských jazyků -j--T Outer Hebrides NORTH UIST SOUTH UIST LEWIS 14 BARRA " Inner ' Hebrides TIREE f" MULL IRISH GAELIC Total speakers 1,100,000 Habitual speakers 22,000 SCOTTISH GAELIC Total speakers 66,000 Habitual speakers 30,000 Glasgow Edinburgh NORTHERN IRELAND . Belfast MANX GAELIC ISLE OF MAN GALWAY GalWay REPUBLIC D;bhn OF . 0 CORK ^•Bangor v- Total speakers 591,000 Cardiff • Habitual speakers 526,000 Swanse Liverpool ENGLAND Abery WATERFORD WELSH ATLANTIC OCEAN IAreas where Celtic languages are spoken by more than 50% of the population (1991) Areas when- extincl Cellic languages arc being revived BRETON Total speakers 660,000 Habitual speakers 250.000 COTES D'ARMOR St Bricuc FRANCE I Areas where Celtic languages are spoken by more than 50% of the population (1991) I Areas where extinct Celtic languages are being revived 2.2. Historické rozšíření keltských jazyků 3. Fonetická a morfosyntaktická specifika keltských jazyků (sr. Fortson p. 361) (1) Keltské jazyky patří do kentumové skupiny ie. jazyků, ve které palatální veláry splynuly s běžnými velárami. (2) Nej důležitější jasně definující charakteristickou změnou byla ztráta IE *p ve většině pozicích. Př. stir. athair "otec" < *pfi2těr. Dalším ie. jazykem se ztrátou ie. *p je arménština. Doposud však nebyly určeny konkrétní podmínky, za jakých se ie. *p mění v h nebo zcela mizí. Objevuje se i reflex v podobě emfatickéhop\ který např. Werner Winter vysvětloval jako stopu jiného ie. dialektu. (3) V raném vývojovém stupni znělá labiovelára *gw se změnila na b: ie. *gwen "žena" > stir. a velš. ben, gal. ak. sg. beni(m), gen. pl. bnanom. Ostatní labioveláry tuto tendenci nenásledovaly a zůstaly zachovány až do mnohem pozdější doby. Už v protokeltštině původní ie. znělé aspiráty ztratily přídech. Př. stir. biru "nosím" < *bher-oh2. Střir. daig "oheň" < *dhegwh-i-, střvelš. gell "žlutý" < *ghel-. (4) Indoevropské laryngály zmizely nebo se vokalizovaly do podoby *a. Př. *ph2těr > stir. athair (por. lat. pater, ang. father) (4) Neslabičné sonory Zůstaly nezměněny s výjimkou koncového *-m, které se změnilo v -n v ostrovních keltských jazycích a v některých variantách galštiny. (5) Slabičné likvidy představují složité téma v rámci keltské fonologie, neboť se jejich vývoj uskutečnil v mnoha variantách. *r a */ se za určitých podmínek vyvinuly v *rz a Př. stir. cride "srdce" < *krd-iio-(por. řec. kardíä), gal. litano-, velš. llydan "široký, wide" < *pltano- (por. řec. platús "široký, broad". Další výslednou variantou jsou *ar a *al. Př. gal. arto-, velš. arth, stir. art (jméno Artuš) < *h2ftko-, stir. tart "žízeň" < *trsto- (por. ved. trstá- "suchý", ang. thirst "žízeň"). Vývoj slabičných nazál je stabilnější. *m a *n se staly *am a *an. Př. gal. ambi-"okolo, around", velš. am<* hirpbhi, stir. a veš. an- "not, un-" < *n-. V irštině na sebe tyto nosovky v některých případech vzaly podobu em/en nebo im/in, zvláště pak před znělými souhláskami: imb "okolo". Dlouhé slabičné rezonanty *r, *l, *m, *ň, se vyvinuly v odpovídající sonory následované ä (jako v italických jazycích?). Galské jméno města (polatinštěné jméno) (Medio-)länum "střed pláně, middle of the plain", dnes italské město Milano < ^plhino-(por. lat. pianům "pláň"), stir. grán "zrno, grain" (čárka značí prodloužení samohlásky), velš. grawn "zrno" < ^grhino- (por. s lat. gränum "zrno", ang. "corn"), stir. gnáth "poznaný, zvyklost" < *gnJi3to (por. řec. gnótós "známý"). (6) Samohlásky Indoevropský základ systému samohlásek zůstal ve valné většině nepozměněn. Za povšimnutí však stojí vývojově raná změna dlouhého *ô na *u v koncových slabikách (př. 1 sg. koncovka gal. delgu "držím" a stir. bíru "nosím". V jiných pozicích se z něj stalo *ä (př. *móros "velký" > kelt. *märos, jako v galském osobním jméně Sego-máros "veliký v síle", archaické stir. már "veliký" a velš. mawr "velký" (Arglwydd mawr) (por. řec. enkhesí-móros "velký s jasanovým kopím"). (7) Většina slovesných tvarů a způsobů přežila z protoindoevropského základu a nějakým způsobem se projevila v keltských jazycích, zahrnujíce atématická slovesa, aorist, tematické konjunktivy, perfektum a slovesné způsoby. Naopak optativ a příčestí však vymizely (i když několik málo starých pří čestí bylo zachováno v podobě podstatných jmen. Př. stir. carae "přítel" odvozený od příčestí préz. *karant- "milující". Duálové koncovky se zachovaly u podstatných jmen (Již však ne u sloves, i když existuje nepotvrzená možnost duálů u sloves v galštině.). Imperfektum v keltských jazycích je neznámého původu a musí se jednat o inovaci. (8) Rekonstruovaný ie. prajazyk měl patrně 8 pádů: nominativ, vokativ, akuzativ, instrumentál, dativ, ablativ, genitiv a lokativ. V keltských jazycích byl tento systém výrazně zjednodušen, i když staré kontinentální jazyky (keltiberština a galština) se ještě vyznačují srovnatelnou bohatostí v deklinaci jako např. latina, jejich deklinační systém možná čítal ještě o pád více. Ve staré literární irštině instrumentál, ablativ a lokativ splynuly s dativem. V brythonských jazycích se flexe přestala zcela používat. Její stopy jsou však ještě stále rozeznatelné v plurálových koncovkách podstatných jmen, které vyšly z původních jmen kolektivních. V některých případech je složité rozeznat, jestli se specifická plurálová koncovka vyvinula z původní koncovky pádové nebo z tvaru původního kolektivního jména. Např. velš. llyg "myš", pl. llygod se shoduje s ir. luch, gen. lochad, oproti singulativu ve velš. llygod-en, stkorn. logod-en, br. logod-enn. V předpokládaném indoevropském prajazyce byl plurál odlišen od singuláru odlišnými pádovými koncovkami pro singulár a plurál. Kolektivní podstatná jména byla odlišena nejen svým významem, ale i jinými pravidly syntaktické shody. S množným podmětem na sebe sloveso vzalo koncovky plurálu, což s kolektivním podstatným jménem jakožto podmětem nebylo vždy zásadou. Tento rozdíl se také vždy odrážel v případě doprovodných přídavných jmen. Stará irština zachovala rozdíly mezi plurály a kolektivními jmény díky částečnému zachování pádového systému. V brythonských jazycích však došlo k tomu, že se ve většině případů kolektivní jména smísila se starými formami plurálů, zatímco vlastní pádové koncovky nebyly zachovány. (9) Zvláštností ostrovních keltských jazyků je, že sloveso se zpravidla nachází na počátku věty. To však neplatí pro kontinentální keltské jazyky, kde je slovosled mnohem volnější. (10) Kategorie indoevropského mediopasiva vykazuje nejvyšší shody v pozdějším vývoji mezi jazyky keltskými a italickými. Nej starší gramatické rozlišení slovesného rodu v protoindoevropském prajazyce je založeno na kontrastu aktiva a mediopasiva (explicitní). Mediopasivní morfologii využívají slovesa v kontrastu s vlastním aktivem (Bičovský, p. 277). aktivum mediopasivum perfektum/stativ *gwhén-t „ubíjel" *gwhn-tó „byl ubíjen" *f,*>he-f>whón-e „má zabito" Ve své funkci vyjadřuje ie. mediopasivum (1) děje obrácené k podmetu (reflexivum); (2) děje, jež vykonává podmět ve svůj prospěch; (3) reciproční, vzájemné děje (du. a pl.) (funkce čistého pasiva je pak k mediu přidružila nejspíše až druhotně). Pasivum: V případě keltských a italických jazyků se kategorie mediopasiva transformovala v pasivum a vlastní medium se začalo realizovat pomocí (někde reflexivních) zájmen. Př. \at.feror "jsem nesen", med. "nesu se/si" feró mě/mihí Ve staré irštině samotné pasivum vpodstatě zaniklo a přežily jen formy 3. os. sg. a pl.. Sada koncovek původního pasiva se ale zachovala u přeživší skupiny deponentních sloves. Př. cluinethar "slyší" (*kleu-) místo zaniklého cluinid. Zatímco pro prezent se stalo charakteristické přidání adverbiálního elementu - *i ("tady a teď"- zdůraznění striktně přítomného děje), v mediopasivu plnila analogickou roli partikule *-(e)r. Italické (včetně venetštiny), anatolské (hi- konjugace), keltské a tocharské jazyky - v prézentu mps. se objevuje -r. Je tomu tak i u frýžštiny, ačkoli je blízká řečtině, dochoval se však jediný tvar 3sg. impf Většinou je prézens bezpříznakový a ostatní temporální kategorie bývají kontrastovány sufixy či temporálními partikulemi. Centrální a periferní jazyky se liší hlavně primárními koncovkami mediopasiva. Jazyky ie. centrální skupiny: primární koncovky (medio)pasiva: Védština Avesta Gótština (pas) l.sg -e (< pií. *-ai) -e -da / stsev. -e (< *-ai) 2.sg -se (< pií. *-sai) -he, -se -za 3.sg -te (< pií. *-tai) -(t)e -da 1-Pl- -mahe (< pií. *-madh-ai) -made -ndau (< *-mdha+u) 2.pl. -dhve (< pií. *-dhwa-i) -dve -ndau (< *-dhw-ai+u) 3.pl. -nte (< pií. *-ntai) -nte -ndau (< *-ntol+u) Periferní větve se v mps. prézentu vyznačují sadou primárních koncovek zakončených na -r, na jehož místě v centrálních jazycích stojí obvykle -i. Stir. < pkelt. (pas.) Latina (pas.) l.sg -ur (< *-ór) -or (< *-ór) 2.sg -ter -ris 3.sg - (t)ha/ir (< *-tro) -tur (< *-tor) l.pl. -mar -mur (< *-mo-r) 2.pl. = akt. -miní(?< *-mhmoi) 3.pl. -tar (< *-ntro) -ntur (< *-ntor) U ostrovních keltských jazyků je zřejmá tendence tíhnutí k pasivu, které se ve stir. vyjadřuje synteticky jen ve třetích osobách. Např. 3sg. ber-ar "je nesen", arclich "odhání"- arclechar "je odháněn". Ostatní osoby se tvoří perifrasticky- př. dom-berar "jsem nesen"- lit. "nese se já". Koncovka -ar je nepochybně pozůstatkem staršího pkelt. *-or, jemuž odpovídá umberské -ar. Mps. 3sg. na -r používá vedle těchto jazyků (stir, latina, chetitština a tocharština) ještě frýžština. Naopak, arménské -r v některých formách pochází z *-dh-. Časování s r (mediopasivum, trpný rod) - ukazuje se v keltských a italických jazycích. Irština (v brythonských jazycích je to již přebudované) Galština - existuje asi 5 slovesných tvarů, v kterých se toto r vyskytuje. Neobjevuje se naopak v řečtině (r nahrazuje v médiu i/j), baltoslovanských jazycích a albánštině. (10) Dalším zajímavým a archaickým rysem galštiny a ostrovních keltských jazyků je pozice vztažného zájmena. Neohebné vztažné zájmeno *yo zaujímá své místo po prvním elementu ve vztažné větě. Př. gal. dugiionti-io "who serve", nebo velš. issid (mod. velš. sydd "kdo je" < *esti-yo. V keltiberštině, ale nacházíme skloňované vztažné zájmeno v dativu iomui "jemuž", i umístění ve větě se v tomto případě zdá být volnější. 4. Přehled keltských jazyků 4.0. Keltologie je stále se rozvíjející lingvistickou disciplínou, jejíž obsahy a paradigmata se i v moderní době mění na základě nových objevů (především objevů dochovaných keltských nápisů ze starověké kontinentální Evropy). Zatímco moderní keltské jazyky se na první pohled výrazně liší od klasických evropských či indoevropských jazyků (řečtina, latina, sanskrt), u starověkých keltských jazyků kontinentálních je podobnost daleko více zřejmá. Ostrovní keltské jazyky se vyvinuly do poměrně bizarní podoby (v porovnání např. s klasickou řečtinou a latinou, a proto doložit a zdokumentovat jejich vzájemnou příbuznost znamenalo tvrdý oříšek pro začínající keltologii). Rozdíly, které zapříčinily konečnou podobu moderních keltských jazyků jak je známe dnes, vznikly převážně rozsáhlými změnami ve fonologii, probíhajícími v dlouhých časových období. Keltské jazyky jsou nejbližší jazykům germánským (lexikon) a italickým (gramatické struktury). Dnes jsou keltské jazyky vytlačeny do severozápadního cípu Evropy - na Britské ostrovy (i tam zaujímají spíše severozápadní cíp) a do Francie. Celkový počet rodilých mluvčích nepřesahuje jeden milión. Po staletí však, před expanzí pozdní římské republiky v 1 stol. př. Kr., keltské kmeny dominovaly velké části Evropy. V rámci indoevropského prajazyka tvoří italické a keltské jazyky, plus lusitanština s ligurštinou, západní hranice nářeční periferie. (Dalšími příklady nářeční periferie je například větev anatolská a tocharská). To je důsledkem časného oddělení od prajazyka a raných migrací (jazyky se tak ocitly na periferii jak teritoriálně, tak chronologicky - o tom svědčí četné archaismy). Rysy společné periferním jazykům jsou patrné zvláště ve slovesném systému (vytváření mediopasiva). Keltské i italické kmeny patřily k prvním ie. migračním vlnám, jež zasáhly Evropu. Vedle kontaktů s větví italickou jsou i jasné důkazy pro rané styky s Germány. Jedna z těchto výpůjček se později stala označením pro Wales (*wolka- (kmen Volcae) > stang. wealh "cizinec", *oitos "přísaha" (ang. oath). V perspektivě archeologie byly starověké keltské kmeny nejspíše hlavními nositeli halštatské kultury (1200-500 př. Kr.), která obývala území dnešního jižního Německa, Rakouska a Cech. Ke konci tohoto historického období, osídlení keltských kmenů se rozšířilo do téměř všech směrů od svého epicentra, nejprve západně do Francie, Belgie a Španělska, a na britské ostrovy, a později (400 př. Kr.) ještě jižněji do severní Itálie a jihovýchodně na Balkán (Galatové se dokonce usídlili ve středu Malé Asie). Poté, kdy Julius Caesar dobyl území Galie (dnešní Francie) (do 50 př. Kr.) a Claudius Británii o století později, většina území s obyvatelstvem mluvícím keltskými jazyky byla asimilována do římského kulturního zázemí. Latina se stala dominantním jazykem. Galština a další kontinentální keltské jazyky se postupně přestaly používat. Ostrovní keltské jazyky (mezi které náleží všechny moderní keltské jazyky) se nadále rozvíjely v Británii a v Irsku (V Irsku díky ještě větší izolaci a autonomii se irština a irská literatura stala vzácným unikátem), kde vznikala během středověku významná díla psaná jiným jazykem než latinou - (jazyk církve). 4.1. Kontinentální keltské jazyky Keltské jazyky, dnes již vymřelé, kterými se hojně mluvilo v kontinentální Evropě do prvních století po Kr. Byly používány lidmi, které Rekové označovali jako Keltoí, a Římané Galií nebo Galatae. Hlavním a nej rozšířenější m kontinentálním jazykem byla galština. Galové tvořili mnoho kmenů a byly mocnou silou antického evropského kulturního prostoru. Jejich území se rozprostíralo od Galie (Francie) přes Švýcarsko a severní Itálii až do Maďarska (jedna skupina dokonce nakonec osídlila i Galatii v Anatolii). (Jsou to mimochodem ti Galii, které sv. Pavel oslovuje ve svých epištolách Nového Zákona). Galatové dali jméno konstantinopolské čtvrti Galatea, odkud pochází i název zdejší dominanty, Galatské věže, a fotbalového klubu, Galatasaray Istanbul. Keltským kmenům se podařilo proniknout hluboko na území Itálie (Římské říše) a roku 390 př. Kr. vyplenily Řím. Později však podlehly výpadům Julia Césara v samotné Galii (50 př. Kr.) a postupně asimilovaly s římskou kulturou a obyvatelstvem. Nejvíce archaický keltský kontinentální jazyk keltiberský (nápisy především z 2. stol. př. n. 1.) (mj. zachovává ablativ na ď). Nej starší dochované nápisy jsou však psané jazykem lepontským (6. stol. př. Kr.). Galština byla nadále používána na malých izolovaných území do cca 500 po Kr., a v Anatolii galatština možná ještě do pozdějšího data. 4.1.1. Tartéský jazyk je jazyk, který předcházel římskému záboru Iberského poloostrova, a byl používán na jeho jihu, v Andalusii a na jihu dnešního Portugalska. Nej starší dochované texty z této oblasti (7-6. stol. př. Kr.) jsou psány právě v tartéském jazyce s použitím poloslabičného písmo. V článku A Case for Tartessian as a Celtic Language, John T. Koch poukazuje na argumenty, které mluví pro zahrnutí tartéského jazyka do keltských jazyků. Tartéský jazyk je prokazatelně keltský. K identifikaci je klíčová gramatická interpretace jazyka. Tato skutečnost by byla v rozporu s běžně prezentovanou teorií, že Keltové (a keltské jazyky) se do ostatních částí Evropy rozšířily ze Střední Evropy až během doby železné. Keltské jazyky Iberského poloostrova by tak patřily k vývojové linii odlišné od jazyků Británie a Irska. (Hispanokeltské jazyky podle J. Kocha nelze řadit do stejné skupiny jako jazyky brythonské či goidelské) Archeologické nálezy zkoumající období atlantské pozdní doby bronzové (8. a 7. stol. př. Kr.) však potvrdily intenzivní kontakt (po moři) mezi Británií, Irskem a Armorikou a se západním cípem Iberského poloostrova (lze tak usuzovat ze sdílených technologií a typů zbraní). Díky těmto relativně novým (1995- 2008) poznatkům Barry Cunliffe navrhl přezkoumat původ keltských jazyků na základě této námořní komunikační sítě. John Koch pak argumentuje pro zasazení jednoho z raných ohnisek keltských jazyků na pobřeží Atlantského oceánu. (To však nevyvrací původní hypotézy keltské Střední Evropy, ale jen vypovídá o skutečnosti, že Keltové obývali západ Evropy již v 8.-6. stol. př. Kr.). Důvod pro to domnívat se, že v Tartessu (Tartessos) mluvilo keltským jazykem, byl doložen již Hérodotem, který doložil (1.163), že mezi 625-545 BC, velmi bohatý král, jehož jméno ApyavQróviot; nebo titul zřetelně pochází z keltského označení pro stříbro nebo peníze (arganto-), vládl právě tomuto území (por. keltib. arkanta, stir. airget, střvelš. aryant "stříbro", lat. argentum, sans. rajatám "stříbro" < PIE ^hiergntom "stříbro". Pozice hypotetické pravlasti Keltů se tím však nemění (severozápadně od Alp), spíše to ukazuje na bližší příbuznost keltských kontinentálních jazyků s jazyky italickými. Dalších pár ukázek je sebráno z jihozápadních nápisů. Čísla textů jsou dle systému Untermanna (1997) (MLH 4) (Koch, pp. 341-351) (Na základě studie autorů José Antonio Correa a Jürgen Untermanna): Hirnestaajuun [J.19.1] možný překlad "z lidí blíže (blízko) moři", Hispanokeltké rodové jméno (gen. pl. s koncovkou k-), por. stir. ler, středvelš. llyr "moře", gal. (Banassac) neddamon "z těch nejbližších", stir. nessam "nejbližší". OAfioioy melešae [J.15.1] por. gal. meliddus, stir. milis, velš. melys "sladký" ímfV^A* omurika* fJ-16.21 < *u(p)o-morio- "podmořský svět", por. stir. Fomóire < *u(p)o-morio-; dále sr. gal. Aremorica "země u moře" se stejným sufixem, velš. arfor-dir "pobřeží". ÍOXA setaa por. stir. síd "mohyla, pokoj, mír, mohyla, kde žijí nadpozemské bytosti", velš. sedd "sídlo", velš. hedd "mír" ((gor-)sedd- objevuje se v Mabinogi- posvátný kopec, mohyla", PIE *sedes-, *sed- "sídlo". Z tartéského nápisu tzv. "Benaciate 2" (nápis psaný do kruhu proti směru hodinových ručiček): ib°o-iion asune uarbaan ekuurine obaar b*ara**[ ]**t*a oret^o +AO *uir-as > *uer-as (nakonec stir. fer "muž") ř-umlaut (i-infection): opačný efekt - vysoká samohláska (i nebo u) způsobila, že e či o v předcházející slabice se zvýší na i nebo u: mil "med" < *melit, biru "nosím" < *berú (dřívější *beró) Z hlediska relativní chronologie se přehlásky udály historicky jakožto první, brzy po nich následovaly apokopy a synkopy. V irštině synkopa působí na každou druhou slabiku po počáteční přízvukové slabice-např. pre-stir. *cossamil "podobné" > stir. cosmil a *ancossamili "nepodobný" (pl.) > stir. écsamli. V bretonštině se synkopa projevila na nepřízvukových slabikách následujících slabiky přízvukové (s výsledky které však více respektovaly strukturu měněných slov-např. Cunobeltnos se stal *Cun-belínos "silný pes" (Britský král, velš. Cynfelyn, ang. Cymbeline). 4.2.1. Mutace Nejvýraznější rys odlišující ostrovní keltské jazyky od ostatních jazyků, a to již v jejich raně středověkých vývojových fázích, je systém mutací, tj. systematických změn počátečních konsonantů, ke kterých dochází v závislosti na tom jaké slovo před nimi stojí, nebo i pouze na tom, jaký nesou gramatický význam. Například stir. číslovka sé "šest" nepředstavuje žádnou změnu v konsonantů následujícího slova: sé guth "šest hlasů", zatímco secht "sedm" způsobí nazalizaci konsonantů: secht ngotha "sedm hlasů". (Fortson) Za tímto systémem, na první pohled nepřehledným, stojí méně nahodilý původ. Za odhalením tohoto tajemství jako první stál Franz Bopp (jeden ze zakladatelů indoevropské lingvistiky v Německu 19. století). Do publikace jeho práce panovaly doposud pochybnosti o tom, zda keltské jazyky vůbec patří do rodiny indoevropských jazyků. Bopp si všiml konzistentních podobností mezi mutacemi v keltských jazycích a některými lingvistickými rysy objevujícími se v řečtině, latině a zejména sanskrtu. Mutace tak byly odhaleny jakožto stopy koncových slabik vyskytujících se v historických stádiích keltských jazyků. Základní terminologie Sandhi: Ze skt. samdhi- „skládající se, spojení". Fonologicky podmíněné změny na okrajích forem znaků. Mutace: Jestliže se forma znaku A v juxtapozici s formou znaku B změní ve formu C a změna je závislá na významu a/nebo gramatické funkci znaku A, B nebo celku AB (a ne na tom, jaké formy znaky mají), je tato změna podmíněna gramaticky, a nazývá se mutací. Přizpůsobování se konsonantů a vokálů jejich okolí. Jde o fonetické změny, při kterých se mění zejména počáteční konsonant ve slově (především v závislosti na předchozím slově). Mutace lze rozlišit do několik skupin (v rámci studia keltských jazyků) Náslovná mutace: počáteční konsonant podstupuje jednu ze dvou (goidelské jazyky) nebo tří (brythonské jazyky) fonologických změn, lenizaci, nazalizaci a spirantizaci. Mutace na morfémových hranicích uvnitř slov Vokalické mutace (PhD. Lenka Bičanová, 2015) Mutace jsou zásadní součástí ostrovních keltských jazyků. Často můžeme jen díky nim určit, jestli je slovo femininem či maskulinem. Ir. cú „pes" má formu &m, pokud stojí samo o sobě, a stejnou podobu má také po zájmenu a „její". Pokud však stojí po zájmenu a s významem „jeho", jeho forma je /xu/ (psáno chú). (Jelikož jsou obě zájmena homofonní, tj. dnes se realizují jako a, je zřejmé, že změna k > x není podmíněná fonologicky, ale gramaticky) (Bič. p. 10) Velš. cath "kočka"- ei [au] gath "jeho kočka" a ei [au] chath "její kočka". Mutace, která mění souhlásku na frikativu se nazývá leníce, a mutace, která přidá nazálu před následující zvuk je nazalizace. Mutace se také objevují uprostřed slov. Tzv. 'radikální' forma slova (radical form, citation form) je forma vyskytující se izolovaně (termín ve slovnících). Lenizace (soft mutation, lenition) - nej rozšířenější. Lat. lenis "slabý", často je tento termín překládán jako "oslabení" (nepřesné). Z fonologického hlediska dochází k 1. sonorizaci (neznělé okluzívy se měnivé znělé okluzívy stejného místa artikulace) - brythonské jazyky, (např. p > b) 2. konstriktivizaci- okluzívy se mění v konstriktivy stejného místa artikulace - brythonské i goidelské jazyky. 3. konstriktivizaci s doprovodnou denazalizací- znělé nazály se mění ve znělé konstriktivy stejného místa artikulace - brythonské i goidelské jazyky. (Oslabením bychom tedy mohli nazvat pouze konstriktivizaci, při níž úplný kontakt artikulačních orgánů přechází ve vytvoření úžiny. V keltských jazycích byly staré lenizace spouštěné foneticko-fonologickým okolím postupně gramatikalizovány. V důsledku toho jsou v moderních keltských jazycích mutace spouštěny již okolím gramatickým nebo lexikálním, a nikoli okolím foneticko-fonologickým.) (Bič. p. 11) Následují příklady lenizace u několika vybraných moderních keltských jazyků: Lenizace ve velšském jazyce Vyvinuly se ještě před střední velštinou. Cílem gramaticky spuštěné lenizace jsou ve velštině substantiva a adjektiva, cílem lexikálně spuštěné lenizace jsou ještě navíc slovesa a číslovky. Radikální forma Lenizace: meddal "soft" mutation Grafém P b p > b t d t>d k g o g b v b > f d ô d>dd g 0 g>0 m V m > f \ 1 11 > 1 r r rh > r Gramatické spouštěče: a) Ve slově následujícím po subjektu ve větě: naethon nhw° fynd "they went, šli" b) S příslovci času (a někdy způsobu): °ddwy °flynedd yn ôl "two years ago, před dvěma lety" c) Pokud j e podstatné jméno použité k oslovení nebo zavolaní: dewchfan hyn, °blant! "come here, children! Pojďte sem, děti!" d) Obecně se všemi slovy, které podlehly flexi : °Golles ľ r tocyn "I lost the ticket, Ztratil jsem lístek." e) Po slově, které se ve větě vyskytuje "navíc" základnímu (VSO) sloveso-podmět- předmět vzorci. Jako je patrné například na slově hefyd "také": Fe °alla i °weld darn o °bapur. "Vidím kus papíru." Fe °alla i °weld hefyd °ddarn o °bapur.uYidím také kus papíru." Mutace způsobená kontaktem s určitým slovem (mutace následuje): a) Mnoho předložek způsobuje lenizaci: am, ar, at, dan, dros, gan, heb, hyd, i, o, tan, trwy, wrth. b) Mezi mnohými dalšími můžeme zmínit následující: pan "když"; rhy "příliš"; pa "který?"; dyma "zde je, here is"; dyna "tam je, there is"; neu "nebo" etc. c) Některé větné členy: fe, mi d) Určitý člen u jmen ženského rodu (mimo těch začínajících na //- a rh-). e) Po yn (u podstatných jmen a přídavných jmen, (mimo těch začínajících na //- a rh-). f) Po číslovkách 2: dau (f.) and dwy (m.) a 1 un (f.) (mimo těch začínajících na 11-a rh-). g) Některá přivlatňovací zájmena: ei "jeho", dy "tvoje" h) Mnohé přípony také spouští lenizaci: ex. af- "ne-" rhesymol "rozumný"- afresymol "nerozumný" lětos "šedý", PIE *pel-"šedý". gwyrdd "zelený, modrozelený, šedý, j ako trávník zelený", fem. gwerdd, pl. gwyrddion. Z lat. viridis "zelený". Rody u číslovek a dvacítková numerická soustava V moderních keltských jazycích se paralelně s novější desítkovou numerickou soustavou (j ejíž plošné používání bylo inspirováno nástupem angličtiny) používá i původní soustava dvacítková. Bretonština V bretonštině je tak numerický systém desítkový, založený na čísle -dek kombinován se systémem založeným na čísle dvacet -ugent (dvacítkový systém). Čísla "dva", "tři" a "čtyři" mají odlišené mužské a ženské tvary, stejně tak jako číselné kombinace, které těmito čísly končí (22-24 etc.) a s počítaným jménem se schodují v rodě. "dva": m. daou; f. div: daou baotr, div blac 'h "dva chlapci, dvě dívky" "tři": m. tri; f. teir. tri mab, teir merc 'h "tři synové, tři dcery" "čtyři": m. pevar; f. peder. pevar mevel, peder matezh "čtyři číšníci, čtyři číšnice". Velština Čísla 2-4 mají taktéž mužské a ženské tvary. Ve velštině, od číslovky 11 dále existují dva rovnocenně platné systémy počítání-původní dvacítkový a nový desítkový. Některá čísla založená na dvacítkovém systému jsou krátké a jsou běžně užívány v každodenní konverzaci. Těmito jsou především: 12: "deuddeg" (dvacítková s.), „un deg dau" (desítková s.); 15 "pymtheg" (dvacítková s) "un deg pump" (desítková s); 18 "deunaw" (dvacítková s), "un deg with" (desítková s) and 20 "ugain" (dvacítková s), "dauddeg" (desítková s). Původní dvacítková soustava se používá především v kontextu počítání hodin, roků a peněz. Počítání roků (ukázka mutací a číselného systému) Velšské slovo pro "rok" je blwyddyn (f.), pl. blynyddoedd, existují ale i varianty blynedd a blwydd podle kontextu a syntaxe. Blynedd se používá s čísly. Blwydd se používá v kontextu "kolik let někdo nebo něco má". Všechny tyto varianty jsou ženského rodu a proto i použité číslovky 2-4 jsou rodu ženského. Dwy °flynedd Dva roky Tair blynedd Tři roky Pedair blynedd Čtyři roky Pum "mlynedd Pět let Chwe "mlynedd Sest let Saith "mlynedd Sedm let Wyth "mlydedd Osm let Naw "mlynedd Devět let Deng "mlynedd Deset let Irština Irština písma ogam (tzv. prvotní irština) - 4.-7. stol. po Kr. Nápisy mají velmi nekonzistentní ortografická pravidla. Je však zřejmé, že v tomto období se ještě neprojevily apokopa, synkopa nebo vokalické změny. Př. maq(q)i "toho syna"- stir. maicc velitas "barda, bardovo"- stir. Filed Labioveláry byly v rané historii irštiny transformovány na obyčejné veláry. V ogamském písmu však ještě nalezneme zvláštní znak pro kw, které je přepisované jakožto Q, např. maq(q)i "toho syna" < *mak(w>kwT- oproti stir. maicc, další znak nesl hodnotu gw před tím, než se přeměnil na g. 7. století - příchod křesťanství - latinka (irští mniši se naučili latinku v západní Británii od mnichů mluvících velšsky. Během 5-6 stol. Irština dramaticky změnila svůj ráz z podoby téměř galské (nebo latiské) do podoby charakterizující irštinu. Do 7. stol. Archaická stará irština. Archaická stará irština byla předchůdcem i skotské gaelštiny a jazyka manx. Do pol. 10. stol. Klasická stará irština (některé rukopisy za zachovaly na evropském kontinentě: Milán, Turín etc). Stará irština vládla extrémně vysokým počtem fonémů (v porovnání s ostatními evropskými jazyky), hlavně souhlásek. Pouze 18 znaků sloužilo k zaznamenání více než 66 různých zvuků (na každý znak připadaly v průměru více než 3 fonémy). V jazyce staré irštiny lze již zaznamenat náslovné konsonantické mutace. 10.-13. stol. Střední irština - rozsáhlé morfologické a fonetické změny. Redukce fonémů a velké změny v morfologii. Zjednodušila se především slovesná flexe. Toto období také doprovázelo pronikání četných skandinávských výpůjček do slovní zásoby. Po 13. stol. irština získala podobu velmi blízkou té dnešní. Kodifikace jazykových norem bardy a literární elitou ve 13. století. V 17. století tento "cech" bardů a literátů zanikl a vytříbily se rozdíly mezi regionálními variantami, které existují až dodnes: dialekty historických provincií Munster, Connacht a Ulster. V moderní irštině se také redukoval počet fonémů na 52. Veliký počet fonémů byl vyřešen zavedením tzv. tvrdých (broad) a měkkých (slender) konsonantů (palatalizace). Konsonantický systém irštiny je postaven na základní opozici mezi prostými/ velarizovanými (broad) a palatalizovanými (slender) segmenty. V irštině téměř všechny konsonanty existují v párech, ve kterých první je označen jako "broad" "silný" a druhý jako "slender" "úzký". "Broad" konsonanty j sou velarizované-(jazyk směřuje k měkkému patru) nebo jsou to veláry (/k/, /g/), zatímco "slender" konsonanty jsou palatizované (jazyk směrem k tvrdému patru). Tento kontrast je v irštině často nese význam slova. Skutečnost, j estli j sou konsonanty "broad" či "slender" určuje nejen výslovnost těchto konsonantů samotných, ale také výslovnost okolních vokálů. Př. bó "kráva" vs. beo "živý". Lenizace v irském .jazyce výslovnost konsonant lenice Broad (široký) Slender (úzký) P ph [f] [f] b bh [v] or [w] [v] m mh [v] or [w] [v] n Beze změny [n] [n] t th [h] [h] d dh [ô] ni c ch [x] [c] S gh [ô] ni 1 Beze změny [1] [1] f fh Nevyslovuje se Nevyslovuje se s sh [h] [h] nebo jako [?1 před dvojhláskami eó, iú a v některých případech před eá a) Určitý člen an způsobuje mutaci jednotných jmen ženského rodu (mimo genitivů): cearc "slepice"- an chearc "ta slepice". b) Jména mužského rodu jednotného čísla podstupují lenizaci v genitivních formách: gairm an choiligh "kohoutí zakokrhání" (coileach - nom. "kohout") c) Vokativní člen a způsobuje lenizaci: a Phádraig. d) Přivlastňovací zájmena tno "můj", do "tvůj" a a "jeho":c<2rr "auto"- mo charr "moje auto". e) Číslovky 1-2 a 3-6 způsobují lenizaci, pokud po nich následuje podstatné jméno v jednotném čísle: mz"'měsíc"- ceithre mhíučtyh měsíce"; carr "auto"- trícharr "tři auta". f) Mnohé běžné předložky způsobují lenizaci. Uveďme si například: do: do Sheán "Johnovi" (Seán); ó mhaidin "od rána" (maidiri). g) Často druhé slovo ze slovních spojení (slovo charakterizující slovo první) : bó bhainne "dojnice" (báine), muintir Chiarraí "lidé z Kerry", tine mhóna "rašelinový oheň" (móna "rašelina"). h) Podstatná jména ženského rodu ve všech pádech mimo genitivu a mužského rodu v genitivu sg. spouští lenizaci u následujícího přídavného jména: bean mhaith "dobrá žena" (maith "dobrý"), anfhir mhaith "dobrého muže". i) První hlásky slovesných tvarů v imperfektu, kondicionálu a minulých časů a první hlásky sloves ve vztažných větách: («10/ "oslavovat"): mholainn "oslavoval jsem", mholfainn "oslavoval bych", mholas "oslavoval jsem", an fear a mholfadh "muž, který by oslavoval", etc. j) Člen ní, který formuje zápory spolu s dalšími slovesnými členy a spojkami končícími na -r, stejně jako má "pokud": nímholaim "neoslavuji", níor mholas "neoslavoval jsem", má mholaim "pokud oslavuji". Pády Irština redukovala počet pádů podstatných jmen na pět: nominativ, vokativ, akuzativ, genitiv a dativ. Představuji zde o-kmen/er "muž", ä-kmen túath "kmen" a konsonantický (nť) kmen carae "přítel". Irština jako jediný IE jazyk rozlišuje u o-kmenů nominativ a vokativ v plurálu. Tato skutečnost má své opodstatnění v tom, že nominativ/vokativ plurálu *-ós byl nahrazen v nominativu původem pronominální koncovkou *-oi, zatímco si udržel svoji původní formu ve vokativu. Sing. PL Sing. Pl. Sing. PI. nom. fa túatbL túatba carae carait voc. á firL á firu á tbúatb1 ä tbúatba á cbarae á chairtea acc. firu túaiůř túatba caraitN cairiea gen. ßrL fer* túaitbe túath™ cárat carnť dat. fiurL feraib ttíaitbL tůatbaib caraiŕ cairtib Číslovky Irské číslovky: Základni číslovky v keltských jazycích kcltibcrskv st.irskv n. irský gad sky man* vdsskv kornskv bi ctonskv galský 1 oin-óen- aon aon itľiľiatte un vn un 2 m. dán dó/dhá dŕ jees dan dew daou f. dm' dvw diou ua-dui "2x" 3 m tiris ak. sg. tri h- tri tie tree tri try, tri tri f. téoir tair fe(y)r, tyyr teir tidies 4 m. f. ku[etu(o)r]i cethaň)r cethéoi r ceathair ceithre ceithir kiare pedwar pedair peswar peder, -yr pevar peder petuar[ios] (ord.) 5 kuekue- cóic cúig cóig queig pump pump pemp pinpe-, pompe- 6 sues si h- sé sia shev chwech wkefgh) ďkomďh sitems (ord.) 7 sechf* seacht seachd sluaght saith seyrh, syth seiz sextan/w- 8 ochŕ* ocht ochd haghi wyth eth eiz ajttu- nouan- naoi naoi nuy now now nao, nav namet[as] (ord.) 10 TeKam- de ich™ deich deich jeih deg dek dek decaiu- 20 ftche ftche fichea d feed again ugens ugent Voconii-1 (eta) 30 tricha tiíocha: deich tregont tncontis ftchead: deich is degar dek warn- fiche hugain ugens 40 cethor- cha (str) daichea daeed deugai dew vgens daou- d n ugettt 50 cóica caoga; iethchéad teihcheea hanner hanter cans hanter- deich is d cant' kant daichea d deg a deugai n 60 sesca (stí) seasca; triftchid tri gain try vgens tri-ugent 70 necht mo-8° deich is tlí ftchid deg a thiigai n dek ha tri-ugent 80 ochímo- cheithie pedwar pevar- ax[.]antia m (stí) ftchid vgam ugent 90 deich is cheithie deg a phedstar dek ha pevar- ftchid ugaiyi ugent 100 kantam céad ceud heead cant cans kant canto- 1000 san- dek-kanl KilisTa- mile mile mele mil my! mil thausane I přes propagaci desítkového systému ve školách je dvacítkový systém stále oblíben v každodenním jazyce. Moderní irština používá anglickou výpůjčku scór "score, skupina dvaceti" pro "dvacet": tri scór is ceithre leabhar "64 knih". Když jsou číslovky ve spojení se jmény, číslovky 1-10 jsou přídavná jména se všemi charakteristikami přídavných jmen (s jedinou změnou, kterou je fakt, že stojí před podstatným jménem). (Číslovky 2, 3 a 4 měly ve staré irštině své pády, dnes jsou však neohebné). V irštině také existují tzv. osobní tvary číslovek, které se používají pouze k počítání lidí. Jsou vytvořeny jako složená slova číslovek afear "člověk": ochtar "osm lidí" (< ocht "osm" +fear "člověk"- "skupina osmi lidí"). Jsou zde výjimky, například číslovka pro "jednoho člověka", která ve staré irštině byla oenar (< oen "jeden" +fer "člověk", která však v moderní irštině převzala význam "sám"). Gaelština U skotské gaelštiny lenizace může být (mimo jiné) ukazatelem: a) času: Př: snámh thusa > shnámh thusa plavat-imp. 2 sg. důr. swim-past 2 sg. důr. "ty plav!" "ty jsi plaval!" b) Určitost/neurčitost: craobh "strom" > a'chraobh "ten strom" c) vlastnictví: a cas "její noha" > a chas "jeho noha" d) Pádovou shodu: taob ceárr "špatná strana" > air an taobh chearr "na té špatné straně" 5. Dialektologie moderních ostrovních jazyků Dalším specifikem moderních keltských jazyků je velký počet používaných dialektů (a v moderní době relativně malý počet mluvčích). Vzniká tak nebezpečí politizace dialektové otázky a spory o "oficiální dialekt" a použitou ortografii (jako je tomu třeba u bretonštiny). Bretonština Bretonština vyniká nej větší dialektickou rozmanitostí ze všech keltských jazyků. Tradiční rozdělení dialektů sleduje hranice starověkých diecézí Bretaně. Rozlišit lze čtyři hlavní dialektické oblasti- Léonais, Trégorrois, Cornouaillais a Vannetais (někdy nazývaný Haut-Vannetais). Léonský dialekt je nejarchaičtější a stal se základem pro standardní jazyk, zatímco Vannetais je tradičně jazykem literární bretonštiny. Tyto dva dialekty jsou si navzájem natolik vzdálené, že Vannetais je některými badateli považován za samostatný jazyk (Ternes 1992). Na nej větším území Bretaně se hovoří dialektem Cornouaillais (který však v sobě zahrnuje směsici navzájem si velmi odlišných dialektů). Realita je tedy taková, že většina bretónsky hovořících lidí nerozumí ani jedinému ze standardizovaných nářečí. Další problém pro bretonštinu představuje mnohost používaných ortografií. Jen pro moderní bretonštinu existují čtyři způsoby zápisů standardní bretonštiny a dva samostatné pro Vannetais. Tyto ortografie zastupují nejen jednotlivé dialekty a jejich zeměpisné správní jednotky, ale také příslušné politické názory. Proto je problém bretónskych dialektů a jejich zápisu doposud choulostivým problémem. Nejčastěji používanou ortografií (i v této práci) je orthographe unifiée taktéž známa jakožto zedachek. Velština Nejprve musíme rozlišit mezi literární velštinou a hovorovou velštinou. Ta literární byla uměle vytvořena v 16. století pro překlad Bible (W. Morgan), a šlo o účelové zachování jazyka v jeho učené, více sofistikované formě (důkaz, že se svojí komplexní gramatickou strukturou a slovní zásobou vyrovná angličtině), aby standardizovala psaný jazyk, a nikdo jí nepoužívá a ani v minulosti nepoužíval jakožto hovorový jazyk (existence této "literární" formy "proper Welsh" stále stojí za nízkým sebevědomím rodilých mluvčích při používání velštiny). Hovorová velština se pak dále dělí na několik dialektů dle regionů. Zjednodušeně, největší dialektický kontrast existuje mezi severním a jižním dialektem. Existuje i rozdíl mezi západními a východními dialekty. Ostrov Anglesey je také možno označit jako region se svým specifickým dialektem (i když je většinou zahrnován do dialektu severního a rozdíly ve slovní zásobě či syntaxi jsou minimální). Názvy dialektů dle dominujícího hrabství- 1. Severozápadní- venedotský (Gwynedd)+ Anglesey 2. Severo- a středovýchodní- ordovický (Clwyd a powys) 3. Jihozápadní- demetský (Dyfed) 4. Jihovýchodní- silurský (západní, střední a jižní Glamorgan a Gwent) + velština používaná v argentinském Chubutu BY /U/TYRROI • VERSION 2 OF THE KLSH DIALECT MAP V době pádu Římské říše se téměř na celém území Británie používala nepříliš diferencovaná brythonština, i když vzdělané vrstvy obyvatelstva v písemném styku upřednostňovaly latinu. V r. 410 po Kr. římská vojska Británii opustila a ostrov byl vydána na pospas nájezdníkům z okolních národů. Situaci využívají západogermánské kmeny Anglů, Sasů, Jutů a Frísů a od poloviny 5. stol. pronikají do Británie. Na počáteku 7. stol. mezi brythonská území patří již pouze Cornwall, Wales a Cumbria. V této době také vrcholí intenzivní germanizace. Příchod Germánů rozdělil brythonsky mluvící území na několik navzájem izolovaných nářečí. 7.-9. stol. - archaická velština: místní a osobní jména v latinských rukopisech. Stará velština (9. -13. století) - již existují souvislé domácí texty. Grafémy b, d agy mediální a koncové pozici slouží k zápisu neznělých okluzív p, t a c. Podobně i znělé konstriktivy v, á, f a v byly zapisovány grafémy b, d, g am. V tomto období lze spatřovat základ moderního pravopisu keltských jazyků. 12. století - střední velština: zvukové změny v jazyce (např. denazalizace v > v měla za důsledek rozšíření počtu grafémů o y a w) zapříčinily částečnou alternaci starovelšského pravopisného systému. Období střední velštiny je udávané až do 15. století. Od 15. stol. - moderní velština. Začaly se plně uplatňovat náslovné mutace konsonantů i v pravopise a tento znak je hodnocen jako počátek moderní velštiny. Grafémy dd s/reprezentují d a v. 1588 William Morgan: první velšský překlad Bible. Dialektové odlišnosti velštiny se projevují nejvýznamněji ve slovní zásobě a fonologii. Gramatické odlišnosti jsou jen zanedbatelné a představují vážnější problémy jen pro ty, kteří se velštinu učí jako cizí jazyk. Zde je možná radno zmínit, že většina učebnic velštiny (jakožto cizího jazyka) pojednává o jižním dialektu, kdežto většina rodilých mluvčích velštiny používá dialekt severní. To představuje problém pro většinu studentů velštiny, kteří si chtějí svoje nové jazykové dovednosti vyzkoušet v praxi. V posledních několika letech však vyšly i severské varianty knih podle kterých se lze velština jakožto druhý jazyk lze naučit. Stále však chybí kvalitní materiály k výuce velštiny jakožto druhého jazyka. Některé příklady odlišné slovní zásoby u severního a jižního dialektu. Ve většině případech se odlišnosti týkají malé skupiny velmi běžně používaných slov: severní dialekty: jižní dialekty: taid "děda" tadcu nain "babička" mamgu rwan "nyní" nawr allan "venku, vně" mäs Odlišnosti ve výslovnosti jsou předvídatelné a kopírují rozdělení dialektů na severní a jižní. Několik příkladů: Sever: vysoké smíšené [i] Jih a střední země (Midland): [i] splynulo s [i] dyn "muž" je vyslovován [di:n] na severu a [di:n] na jihu. Dlouhé dvojhlásky v jednoslabičných slovech se zachovaly v severních dialektech, zatímco v jižních se z těchto dvojhlásek staly jednoduché samohlásky. Sever: maen [ma:in] "kámen" Jih: maen [ma:n]. Jsou zde i odlišnosti zachování či změně frikativ v koncových pozicích. Zatímco v severních dialektech se [v] a [ô] pravidelně ztrácí, v jižních jsou zachovány. Sever: Jih [go:] gof "kovář" [go:v] [ko:] cof "paměť" [ko:] [bar] barf "vous" [barv] -au jakožto koncovka některých plurálů je vyslovena jakožto [a] na severu a [e] na jihu: pethau "věci" - sever [peQa], jih [pe0e]. Ve velštině existuje jen velmi málo syntaktických rozdílů napříč dialekty. Ovlivňují však základní gramatické vzorce, jako například vyjádření vlastnictví, negaci atd. Standardní literární velština nabízí navíc ještě další "spisovné" struktury k vyjádření téhož. Príklad: Věta, která má určitou formu ve standardizované literární velštině, tak může vypadat docela odlišně v jakémkoli z běžně používaných dialektů: Standardní velština: nidyw efyn mynd NEG is he in go "he is not going" = „nejde" Severní: dydy o dditn yn mynd. NEG-is he not in go Jižní: nagyw e^n mynd NEG is he-in go V keltských jazycích nenalezneme samostatné slovo pro "mít, vlastnit". Vlastnictví se vyjadřuje předložkami a použitím slovesa vyjadřujícího existenci (toho, že někde něco je, existuje) mae, oes. V tomto případě se odlišuje i pořadí jednotlivých výrazů ve větě. Sever: Mae gan John gar. Jih: Mae car^da John. Celá forma předložky "s" je zde (gy)da LIT: "there i s with John car" " there i s car with John" Irština Moderní irština se projevuje ve třech základních variantách: ulsterská, connachtská a munsterská (dle tradičního regionálního rozdělení Irska). Tyto základní dialekty se tvořily již od 13. století, kdy se začal projevovat vzrůstající rozdíl mezi hovorovým jazykem a jazykem literárním (Irsko začalo být poangličťováno). Na první poslech tyto rozdíly mohou být velmi zásadní. Poznámka Piktský jazyk - současné vědomosti jsou nedostatečné k přesné klasifikaci. Není ani jasné, zda jde o jediný jazyk nebo jazyky dva (keltský a předkeltský, patrně neindoevropský jazyk). Velmi brzy se z jihu Británie infiltruje brythonský vliv a od 5. stol. Skotsko začínají osidlovat irští Gaelové.