sociologie anthony giddens ■■i }-10190 olpgie _ a stárnutí IVOC ■ »1 kfJipBSiost a jedinec Fa rasa n?Sf^a?'estruktura společnosti p micky živ ' ka moc a media a popu nství . , J|no4erniho urbanismu i e dia a popu larnikul eura il :e a socialnt íinuti, ., . . li změny a ekologická krize v SQQojDEiCKeno^yzkumu Akladntch Poimu„ luFezitycn rerminu ith«ny iddelns :1 r I Anthony Giddens, ředitel prestižní London Schoo! of Economtcsjevýraz-nou postavou britské i evropské sociologie posledních desetiletí - už od své Současné kritiky historického materialismu (1981), v niž předvedl velmi racionální a důkladnou analýzu dobové a etnocentrické podmíněnosti marxistického myšlení. Od konce 80. let se ve svém odborném dfle zabývá zejména dynamikou změn ve společnosti a účinky globálizace. Bývá označován za „posledního modernistu", neboť na rozdíl od postmodernistů vykládá vývoj na konci 20. století jako logický důsledek nevratné proměny jedince a společnosti v procesu modernizace a v globál izačních změnách vidí kromě hrozby i velký příslib. Vedle odborných publikací píše Giddens stále více i popularizační knihy pro nejširší veřejnost. Sociologie, která vyšla poprvé v roce 1989 a setkala se s obrovským úspěchem u britských čtenářů, je určena nejen začínajícím studentům sociologie či jiných humanitních oborů, ale všem, kdo se chtějí něco dozvědět 0 tomto oboru a analýze společnosti vůbec. Je to čtivá kniha s množstvím konkrétních příkladů a vtipných ilustrací, která vyniká přehlednosti a zpřístupňuje základní otázky sociologie 1 laikům. Giddens v ní věnuje velkou pozornost svým obvyklým tématům, modernizaci a globálizaci, ale na rozdíl od úzce pojatých sociologií moderní západní společnosti uvádí jednotlivá témata také do kontextu historických kultur, mimoevropských civilizací a dnešních rozvojových zemí Třetí vydání, které mají naši čtenáři před sebou, autor značné přepracoval a aktualizoval; oproti předchozím je obohaceno o zvláštní kapitoly věnované sociologii těla, sdělovacím prostředkům aj. Anthony Giddens SOCIOLOGIE anthemy g giddens sociologie argo Poděkováni nakladatele Vydání této knihy se uskutečňuje díky podpoře Grantové agentury ČR [grantový úkol i. 403/97/1030) Tato kniha vychází za laskavého přispění nadace Open Society Fund Obsah Pteložil Jan Jafab A- AQ¥\Q FILOZOFICKÉ FAWLTT BBNO Argo,1999 Copyright © Anthony Giddens 1989, 1993,1997 Translation E Jan Jafab, 1999 The right of Anthony Giddens lo he identified as author of this work has been asserted in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988. 1. Co je sociologie?...................................... Čím se sociologie zabývá? Několik příkladů Jak dospět k sociologickému přístupu Počátky sociologie...................................... Pozdější myslitelé....................................... Je sociologie věda?...................................... K čemu nám může být sociologie užitečná; Závěr........................................................... 2. Kultura, společnost a jedinec................... Lidský drah................................................. Rozmanitost kultur..................................... Kulturní identita a etnocentrismus............... Socializace................................................... Rané fáze vývoje dítěte............................... Teorie vývoje dítěte..................................... Životní cyklus............................................. Smrt a střídání generací.............................. Resociaiizace.............................................. Socializace a svoboda jedince..................... 3. Typy společností..................................... První setkání s jinými kulturami................. Lovci a sběrači............................................ Pastevci a zemědělci................................... Neprůmyslové civilizace Čili tradiční státy Moderní svět: Průmyslové společnosti První, druhý a třetí svět .............................. Sociální změna dnes: Globalizace............... Závěr .......................................................... ISBN 80-7203-124-4 4. Sociální interakce v běžném životě..............................................................85 87 Studium každodennosti....................................................................................° Neverbální komunikace....................................................................................°° Společenská pravidla a hovor............................................................................91 Interakce těla, tváře a řeči.................................................................................*& Interakce v čase a prostoru...............................................................................">l Každodenní život z kultúrni a historické perspektivy......................................105 Mikro- a makrosociologie................................................................................108 5. Pohlaví a sexualita..................................................................................... Pohlaví, sex a biologie ..................................................................................... Pohlaví a socializace........................................................................................114 Identita a sexualita: tři teorie...........................................................................118 Lidská sexualita...............................................................................................1 Závěr: Sexualita, pohlaví a nerovnost.............................................................. 134 6. Tělo: přijímání potravy, nemoc a stárnutí..................................................135 Tělo a společnost............................................................................................ 138 Poruchy přijímání potravy a kult těla..............................................................139 Tělo a techniky lidské reprodukce...................................................................141 Dobře řungující tělo: Představy o zdraví a nemoci...........................................143 Zdravotnické systémy......................................................................................147 Zdraví a životní prostředí.................................................................................151 Zdraví a stárnutí.............................................................................................. 152 Závěr.............................................................................................................. 154 7. Rodina, manželství a osobní život.............................................................. 155 Klíčové pojmv................................................................................................. 156 1^7 Rodina v minulosti...........................................................................................131 Jak se mění rodina ve světě............................................................................. ^9 Rodina a manželství v západní společnosti......................................................160 Rozvod v západní společnosti......................................................................... 164 Následná manželství a role nevlastních rodičů................................................170 Odvrácená strana rodiny..................................................................................174 Alternativy k manželství a rodině.....................................................................178 Debata o „rodinných hodnotách"..................................................................... 8. Konformita a deviace.................................................................................. 183 Studium deviantního chování..........................................................................185 Jak vysvětlit deviaci.........................................................................................189 Trestné činy a statistiky.................................................................................. 199 Vězení a jiné formy trestání............................................................................2D3 Ženy, muži a zločin........................................................................................206 Zločin a „krize mužů"......................................................................................212 Zločiny bohatých a mocných...........................................................................216 Organizovaný zločin........................................................................................219 Zločiny bez obětí............................................................................................220 Duševní choroba jako deviace.........................................................................221 Deviace a společenský řád..............................................................................225 9. Etnicita a rasa.............................................................................................227 Etnicita...........................................................................................................228 Předsudky a dislaiminace................................................................................231 Etnické antagonismy v historické perspektivě.................................................236 Vývoj interetnických vztahů: Několik příkladů...............................................240 Interetnické vztahy ve Velké Británii...............................................................247 Interetnické vztahy na evropském kontinentu................................................249 Pravděpodobný budoucí vývoj v interetnických vztazích................................251 10. Stratifikace a třídní struktura společnosti.................................................253 Systémy sociální stratifikace...........................................................................254 Teorie stratifikace v moderních společnostech................................................258 Třídy v dnešní západní společnosti.................................................................262 Sociální stratifikace: Rozdíly mezi muži a ženami..........................................273 Sociální mobilita.............................................................................................275 Chudoba a nerovnost......................................................................................280 Třídy, nerovnost a ekonomická soutěživost....................................................284 Závěr..............................................................................................................285 11. Moderní organizace..................................................................................287 Organizace a moderní život............................................................................288 Teorie organizací............................................................................................290 Bude byrokracie překonána?...........................................................................297 Japonský model..............................................................................................297 Vliv velkých nadnárodních firem....................................................................299 Moderní organizace a restrukturalizace..........................................................304 8 9 . ....................................305 Záver........................................................................................... 12. Práce a ekonomický život.........................................................................307 Placená a neplacená práce ..............................................................................309 Délba práce a ekonomická závislost.................................................................310 Trendy ve struktuře zaměstnanosti..................................................................314 Odbory a industriálni konflikt..........................................................................315 Ženy v pracovním procesu...............................................................................319 Nezaměstnanost.............................................................................................326 Práce v budoucnosti........................................................................................330 13. Vlády, politická moc a válka.....................................................................333 Moc a autorita.................................................................................................334 Státy a vlády...................................................................................................335 Práva občanů..................................................................................................33^ Demokracie....................................................................................................339 Politické strany a volební preference...............................................................342 Politická participace žen.................................................................................346 Globální síly...................................................................................................349 Válka a armády...............................................................................................353 Svět bez válek?................................................................................................356 14. Masová média a populární kultura...........................................................359 Počátek masových médií: noviny.....................................................................361 Vliv televize....................................................................................................363 Teorie masových médií...................................................................................372 Globalizace médií............................................................................................377 Otázka regulace masových médií....................................................................382 Multimédia.....................................................................................................384 Internet...........................................................................................................386 Závěr..............................................................................................................389 15. Vzdělání...................................................................................................391 Historický vývoj gramotnosti a Školního vzdělávání.......................................393 Základní a střední školství v mezinárodním srovnání.....................................394 Zeny a dívky ve vzdělávacím systému.............................................................397 Teorie vzdělávání............................................................................................398 Vzdělání a kulturní reprodukce......................................................................401 Willisova analýza kulturní reprodukce...........................................................402 10 Inteligence a nerovnost...................................................................................403 Budoucnost vzdělání......................................................................................407 16. Náboženství...............................................................................................411 Definice náboženství.......................................................................................413 Rozmanité formy náboženství.........................................................................415 Monoteistická náboženství..............................................................................416 Náboženství Indie a Dálného východu.............................................................418 Teorie náboženství...........................................................................................419 Typy náboženských organizací.......................................................................425 Náboženství a ženy.........................................................................................427 Chiliastická (milenaristická) hnutí..................................................................430 Současný vývoj na polt náboženství: Islámská revoluce..................................432 Současný vývoj náboženství na západe...........................................................435 Závěr: Náboženství, sekularizace a sociální změny.........................................439 17. Města a rozvoj moderního urbanismu......................................................443 Tradiční město................................................................................................444 Hlavní rysy moderního urbanismu.................................................................445 Urbanistické teorie..........................................................................................449 Poválečný vývoj měst na západě.....................................................................456 Urbanismus a mezinárodni vlivy....................................................................460 Urbanizace třetího světa.................................................................................463 Závěr.............................................................................................................468 18. Revoluce a sociální hnutí..........................................................................469 Jak definovat revoluci.....................................................................................470 Ruská revoluce...............................................................................................472 Teorie revoluce...............................................................................................473 Davy, nepokoje a jiné formy kolektivní akce...................................................478 Sociální hnutí.................................................................................................479 Sociální hnutí a sociologie..............................................................................484 19. Globální změny a ekologická krize...........................................................485 Definice změny...............................................................................................487 Co ovlivňuje společenské změny....................................................................488 Změny v moderní době...................................................................................490 Současné změny a výhled do budoucnosti......................................................492 Ohrožení životního prostředí.........................................................................496 Je životní prostředí sociologickým problémem?..............................................500 Globální zmény: pohled do budoucnosti........................................................500 20. Metody sociologického výzkumu.............................................................503 Výzkumný proces...........................................................................................505 Obecná metodologie.......................................................................................509 Metody výzkumu.............................................................................................512 Práce v terénu..................................................................................................512 Výzkum v reálném světě: metody, problémy, úskalí.......................................522 Vliv sociologie................................................................................................526 Příloha 1: statistické termíny..........................................................................527 Příloha 2: čtení tabulek...................................................................................528 21. Sociologické teorie....................................................................................531 Teoretické přístupy.........................................................................................532 Teoretická dilemata.........................................................................................538 Teorie.............................................................................................................545 Teoretické myšlení v sociologii.......................................................................548 Glosář základních pojmů...............................................................................549 Glosář důležitých termínů..............................................................................555 Literatura........................................................................................................567 Doporučená literatura pro jednotlivé kapitoly................................................575 Rejstřík...........................................................................................................579 Co je sociologie? 12 CO je sociologie? Dnes, na konci 20. století, žijeme ve svétě, který je v mnohém znepokojivý, ale zároveň před námi otevírá netušené perspektivy. Je to svět procházející nesčetnými změnami, poznamenaný hlubokými konflikty, napětím a sociálními rozdíly právě tak jako ničivým dopadem moderní techniky na životni prostředí. Současně však máme takové možnosti rozhodovat o vlastním osudu a utvářet své životy k lepšímu, jaké si předchozí generace nedokázaly ani představit. Jak tento svět vznikl? Proč jsou naše životní podmínky tak odlišné od těch, v nichž žili naši předkové? Kam budou směřovat změny budoucí? To jsou otázky, na něž hledá odpověď sociologie - vědní obor, který má proto významné místo v intelektuálním dění moderní doby. Sociologie se zabývá studiem sociálního života, skupin a společností. Je to nesmírně zajímavý obor, neboť jeho předmětem je naše vlastní chování, člověk jako společenský tvor. Záběr sociologie je neobyčejné široký, od analýzy jednorázových interakcí jednotlivců na ulici až po zkoumání globálních společenských procesů. Uvedu několik příkladů, které mohou naznačit, jaké cíle a povahu má tento vědní obor. ČÍM SE SOCIOLOGIE ZABÝVÁ? NĚKOLIK PŘÍKLADŮ Láska a manželství Byh jste někdy zamilováni? Téměř určité ano. Pro mnoho z nás je láska a zamilovanost jedním z nejintenzivnějSích citů, které kdy prožijeme. Proč se lidé do sebe zamilují? Odpověď se zdá být nasnadě. Láska je vyjádřením vzájemného fyzického a osobního vztahu, který mezi dvěma jednotlivci vzniká. V naší době se někdy stavíme trochu skepticky k představě, že láska „trvá celý život", ale zamilovanost považujeme za něco obecně lidského. Zdá se nám přirozené, že dva lidé, kteří se do sebe zamilují, hledají ve svém vztahu osobní a sexuální uspokojení - a často vstupují do manželství. Tento pohled, který nám připadá tak samozřejmý, je však ve skutečnosti spíše neobvyklý. U většiny lidí na svété se prožitek zamilovanosti neobjevuje, a pokud ano, jen zřídka se pojí s manželstvím. Idea romantické lásky se stala v západním svétě běžnou v době historicky nedávné, zatímco ve většině jiných kultur nikdy ani neexistovala. Láska, sexualita a manželství začaly být považovány za něco, co spolu úzce sou- 14 CO JE SOCIOLOGIE? visí, až v moderní době. Ve středověké Evropě byly sňatky z lásky naprostou výjimkou. Existovalo dokonce přísloví, které tvrdilo, že být zamilován do vlastni ženy je stejně hříšné jako cizoložství. Ve středověku, ale i v raném novověku vstupovali lidé do manželství hlavně proto, aby si zajistili nástupce, jimž by předali svůj titul či majetek, anebo pomocníky při práci na poli. Když byl sňatek uzavřen, mohlo se stát, že mezi manželi vzniklo citové pouto; k tomu však docházelo spíše po svatbě než před ní. Existovaly i sexuální vztahy mimo manželství, ale málokdy k nim patřily pocity, jaké obvykle spojujeme s láskou. Láska byla považována přinejlepším za nevyhnutelnou slabost a přinejhorším za chorobu. Romantická láska se poprvé objevila v dvorských kruzích jako průvodní jev mimomanželských milostných dobrodružství, do nichž se příslušníci aristokracie pouštěli. Až do doby před asi dvěma sty lety byla omezena výlučně na tyto vrstvy a přísně oddělena od manželství. Vztahy mezi manželi z aristokratických kruhů byly často chladné a formální - přinejmenším ve srování s tím, co od manželství očekáváme dnes. Bohatí lidé žni ve velkých domech a každý z obou manželů mél svou ložnici i vlastní služebnictvo; v soukromí se stýkali jen zřídka. Soulad v sexuálním vztahu byl věcí náhody a z hlediska manželství nebyl považován za důle žitý. Ani mezi bohatými, ani mezi chudými nerozhodoval o svém sňatku jedinec sám, ale jeho rodina a příbuzní. V mnoha tradičních společnostech to platí dosud. Naše současné postoje jsou téměř úplně opačné. Historik John Boswell plným právem hovoří o tom, že „moderní průmyslová společnost je doslova posedlá romantickou láskou... Málokterá tradiční kultura by souhlasila s názorem, o němž jsme na Západě tak nezvratně přesvědčeni, totiž že pro muže je smyslem života láska k ženě, a naopak. Většina lidí jindy a jinde něco takového považovala z hlediska hodnoty člověka za téméř nicotné!" Ani romantickou lásku, ani její spojení s manželstvím tedy nelze cbápat jako „přirozenou" součást lidského života, ale jako něco, co je výsledkem mnoha společenských a historických vlivů. Právě tyto vlivy, které se ostatně projevují i ve zdánlivě ryze osobních prožitcích, jsou předmětem zájmu sociologie. Většina z nás ovšem vidí svět prizmatem důvěrné známých rysů, jichž nabývá náš vlastní život. Sociologie nám ukazuje, že důvody našeho vlastního jednání musíme posuzovat z mnohem širší perspektivy. i Zdraví a nemoc Zdraví a nemoc obvykle považujeme za něco, co souvisí pouze s fyzickým stavem těla. Něco nás bolí nebo máme horečku. Jak by něco takového mohlo souviset se Širšími vlivy společenského charakteru? Ve skutečnosti však mají společenské faktory výrazný vliv nejen na výskyt nemocí, ale i na to, jak na ně reagujeme. Mnohé kultury nesdílejí ani samotné pojetí „nemoci" jako tělesné poruchy. Nemoc i smrt Jjsou v některých jiných kulturách považovány za výsledek působení duchovních sil, nikoli fyzických příčin, jež by se daly léčit. ! v naší společnosti existují sekty CO je sociologie? Co je sociologie; jako Křesťanská věda (Christian Science), které odmítají většinu obvyklých představ o nemoci. Člověk je podle nich ve skutečnosti spirituální bytostí, dokonalým obrazem Božím, a nemoc důsledkem nepochopení reality, „omylem". Společenské pomery mají také výrazný vliv na to, s jakou délkou života můžeme počítat a jak pravděpodobné je, že dostaneme nějakou těžkou chorobu, například ischemickou chorobu srdeční, rakovinu nebo zánět plic. Kromě toho existují přesně vymezená společenská pravidla, jak se při nemoci chovat. Kdo je nemocen, ten bývá osvobozen od mnoha nebo všech běžných povinností, je-li ovšem nemoc uznána za dostatečně vážnou, aby nebyl za vznesení takových nároků kritizován nebo napomenut. Pokud někdo trpí jen relativně mírným neduhem nebo jeho nemoc nebyla přesně diagnostikována, může být považován za lenocha, který nemá ve skutečnosti právo vyhýbat se běžným povinnostem. Zločin a trest Následující úryvek je hrůzným popisem posledních hodin muže, jenž byl v roce 1757 odsouzen k smrti pro údajnou účast na spiknutí proti francouzskému králi. Nešťastník byl odsouzen k tomu, aby mu byly z hrudníku, paží a nohou vyrvány Sociologie kávy 1. Symbolická hodnota Pro mnoha obyvatel Západu predstavuje ranní šálek kávy osobní rituál, po kterém následuji v průběhu dne rituály sociálni - šálek kávy s ostatními, například se spolupracovníky. 3, Sociálni a ekonomické vazby Pěstováni, bolení, distribuce a prodej kávy je globálni ekonomickou aktivitou, do níž se zapojuje řada kultur, sociální skupiny a organizace v těchto kulturách a tisíce jednotlivců. Většino kávy konzumovoné v Evropě o Spojených státech pochází z Jižní Ameriky. 4. Vyroj těchto socioekonomických iroatob Zmíněné vorby nejsou něčím somoxfejmým. Vznikly postupným vývojem - a tak jak vznikly, mohou v budoucnu také zaniknout. ® 2. Kávo jako droga Mnozí udí pijí kávu .pro povzbuzeni". V některých kulturách je zakázáno. kusy masa a rány zality směsí vroucího oleje, vosku a síry. Pak mělo být jeho tělo rozčtvrceno čtyřmi koňmi a všechny kusy spáleny. Důstojník, jenž stál na stráži, popsal celou scénu takto: „Kat ponořil naberačku do kotle s vroucí směsi, kterou pak vydatně zalil všechny rány. Pak k odsouzencovu tělu připevnili lana a k nim zapřáhli koní, každého k jedné končetině. ..Koně zatáhli ze všech sil. do čtyř suan, jak jim zaveleli katovi pacholci. Po čtvrthodině se tentýž postup opakoval a nakonec, po několika pokusech, bylo nutno koné nasměrovat jinak: ti, kteří táhli za stehna, se obrátili k pažím, čímž je vykloubili. To se opakovalo několikrát, ale opět lo nevedlo k úspěchu. Po dvou nebo třech pokusech vytáhli kat Šanson a jeho pomocník z kapes nože a stehna nařízli, místo aby se pokoušeli dolni končetiny vykloubit; čtyři koné mocné zatáhli a oduhli obě stehna, nejdřív pravé a potom levé. TotéZ se pak provedlo s pažemi a rameny; maso se muselo naříznout téměř až na kost. Koné napjali všechny síly a odtrhli nejdřív pravou paži a pak levou." (Foucault, 1979, str. 4-5) Oběť byla naživu až do samotného odtržení končetin od trupu. Před moderní dobou nebyly tresty tohoto typu vzácností. John Lofland o tradičních formách poprav napsal: „V minulosti byly popravy inscenovány tak, aby odsouzený umíral co nejdéle a při plném vědomí. Drcení hrudníku stále se zvětšující tíhou, lámáni v kole, křižování, škrcení, upa lování, odřezáváni kusů masa, bodání do léch čásU těla, kde nejsou životně důležité orgány, trhání, čtvrcení a další techniky vesměs nevedly rychle k smrti. Dokonce i věšení bylo v minulosti obvykle jednou z pomalých technik. Když pod odsouzencovýma nohama jen popojel vůz nebo se otevřelo propadlo, dusil se pomalu a řadu minut se zmítal, než podlehl... Kat se někdy postavil pod šibenici a zatáhl za odsouzencovy nohy, aby jeho smrtelný zápas zkrátil." Popravy se často konaly před početným obecenstvem a tento zvyk v mnoha zemích přetrval dlouho do osmnáctého století. Ti, kdo méli zemřít, byli vezeni ulicemi na otevřeném voze, aby mohl být konec jejich života předveden široké veřejnosti. Podle postoje, jaký dav k oběti zaujal, se ozývalo povzbuzování nebo výsměch. Kati bývali slavnými osobnostmi. Dnes nám takové způsoby trestání připadají naprosto odpudivé. Málokdo z nás si dovede představit, že by pro vlastní potěšení sledoval, jak někoho mučí nebo zabíjejí, ani kdyby šlo o trest za těžký zločin. Náš trestní řád je založen na odnímání svobody, ne na působení fyzické bolesti, a od trestu smrti bylo ve většině západních zemí již zcela upuštěno. Proč došlo k této změně? Proč byly původní násilné tresty nahrazeny novými, totiž odnětím svobody? Jsme v pokušení odpovědět, že v minulosti byli lidé prosté surovější a dnes jsme humánnější. Pro sociologa je však takové vysvětlení nepřesvědčivé. Poulit! veřejného násilí jako trestu mělo v Evropě své pevné místo po staletí. Lidé nezměnili svůj názor jako mávnutím kouzelného proutku; uplatnily se zde širší společenské vlivy, spojené se zásadními změnami, které v té době probíhaly. Evropské společnosti tehdy procházely procesem industrializace a urbanizace. Starý venkovský řád 16 17 CO je sociologie? Co je sociologie? byl nahrazován novým, v némž stále více lidí pracovalo v továrnách nebo manufakturách a přesouvalo se do rychle rostoucích měst. Tyto městské populace už nebylo možno ovládat starými metodami trestání, jež spoléhaly na sílu odstrašujícího příkladu a daly se uplatnit jen v celkem uzavřených, nevelkých komunitách. Vznik vězení je součástí širšího trendti: rozvoje organizací dozírajících na jedin ce, které je nutno „umravňovat". Původně k nim patřili nejen zločinci, ale také tuláci, nemocni, nezaměstnaní, slabomyslní a šílenci. Nějakou dobu trvalo, než se vězení oddělila od blázinců, chudobinců a nemocnic. Jejich smyslem se posléze stalo zločince „napravit", učinit z nich řádné občany. Namísto toho. aby se ostatním veřejně předváděly strašlivé důsledky nesprávného jednání, se cílem trestu stala výchova k poslušnosti. To, co dnes považujeme za humánnější přístup k trestání, představuje spíše následek než příčinu těchto změn. Změny v trestání zločinců byly součástí procesů, jež smetly tradiční společenské řády, uznávané po celá staletí. Právě tyto procesy daly vzniknout společnostem, v nichž dnes žijeme. JAK DOSPĚT K SOCIOLOGICKÉMU PŘÍSTUPU Naučit se sociologicky myslet znamená rozvíjet vlastní představivost. Jako sociologové si například musíme umět představit, jakou zkušenost znamená sex a manželství pro ty, jimž se ideály romantické lásky zdají vzdálené nebo dokonce absurdní [což donedávna platilo o většině hdstva). Studium tohoto oboru nemůže být pouhým rutinním procesem získávání vědomostí. Sociolog je člověk, který je schopen se oprostit od bezprostředního vlivu své osobní situace. Podmínkou jeho práce jeto, co C. Wright Mills v jednom slavném výroku nazval sociologickou imaginací (Mills, 1970]. Tato imaginace vyžaduje pfedevSím schopnost „odmyslet se" od obvyklé rutiny našeho běžného života, abychom se na ni dokázali podívat novým způsobem. Jdeme si třeba vypít šálek kávy - může sociologický pohled na tak banální činnosti objevit něco zajímavého? Odpovéďzní: ano, a hodně. Nejdříve se můžeme zamyslet nad tím, že káva není jenom nápoj, který doplňuje zásobu tekutin v těle jedince. Jako součást našich každodenních rituálů má pití kávy symíio/ŕcfcoti Iwdnotu. Často je rituál spojený s pitim kávy mnohem důležitější než samotná konzumace nápoje. Když se například dva lidé domluví, že spolu půjdou na kávu, jde jim spíše o to, aby se sešli a promluvili si, než o to, co budou pít. Pití a jídlo jsou vády a všude příležitostí k sociální interakci a provádění různých rituálů, které představují jeden z bohatých zdrojů materiálu pro sociologický výzkum. Za druhé, káva obsahuje droga - kofein, který má stimulující účinek na mozek. Kofeinisté přitom v západní kultuře obvykle nejsou označováni za „narkomany". Zeptáme-li se, proč tomu lak je, máme před sebou další zajímavou sociologickou otázku. Podobné jako alkohol je káva společensky přijatelnou drogou, zatímco na- 18 příklad marihuana není. Existují však kultury, které tolerují konzumaci marihuany, zatímco kávu ani alkohol neschvalují. fS tímto tématem se podrobněji seznámíme v kapitole nazvané Konformita a deviace.) Za třetí, jedinec usrkávající ze šálku kávy je součástí nesmírné spletité soustavy společenských a ekonomických vztahu, které působí doslova po celém světě. K výrobě, transportu a distribuci kávy je nutný celý řetěz transakcí mezi mnoha lidmi, vzdálenými tisíce kilometrů od jejího spotřebitele. Mezi významné úkoly sociologie patří i to, aby se takovými globálními transakcemi zabývala, protože celosvětová komunikace a výměna zboží dnes ovlivňuje mnohé aspekty našeho života. Předpokladem toho. abychom si dnes mohli dát kávu. je konečné i celý proces dosavadního společenského a ekonomického vývoje. Stejně jako mnohé jiné béžné složky dnešní západní stravy, například čaj, banány, brambory a rafinovaný cukr, se káva začala hromadně konzumovat az po roce 1800; není „přirozenou" či samozřejmou součástí našeho jídelníčku. Káva sice pochází ze Středního východu, ale její masové rozšířeni sahá teprve do doby západní koloniální expanze asi před půldruhým stoletím. Prakticky všechna káva, kterou dnes v západních zemích pijeme, pochází z oblasti kolonizovaných Evropany !.Jižní Amerika, Afrika). Rozvíjet sociologickou imaginaci znamená čerpat nejen ze sociologických, ale i z historických a antropologických materiálů. Antropologie je véda, která se zabývá studiem tradičních kultur. Antropologický rozměr sociologické představivosti má zásadní význam, protože nám ukazuje celý kaleidoskop nejrůznějších forem společenského života. Když tyto formy srovnáváme s našimi, začínáme přesněji chápat, co je podstatným rysem našich specifických forem chování. Neméně významný je i historický rozměr sociologické představivosti: abychom pochopili, co je podstatné pro náš současný svět, musíme mít možnost srovnám s minulosd. Ta totiž působí jako zrcadlo, v němž musí sociolog pozorovat současnost. Každý Z těchto úkolů předpokládá, že se „odmyslime" od svých vlastních zvyků, abychom mohli hlouběji proniknout do jejich smyslu. Konečně existuje ještě jeden aspekt sociologické představivostí, na který Mills kladl nej větší důraz. Ten se týká našich budoucích možností. Sociologie nám umožňuje nejen analyzovat existující vzorce společenského života, ale také předvídat některé „možné scénáře budoucnosti", které se před námi otevírají. Imaginatívni přístup k sociologické práci nám může ukázat nejen to, co se déje, ale i to, co by se mohlo stát, kdybychom o to usilovali. Pokud nebudou založeny na informovaném sociologickém hodnocení současných trendů, budou naše pokusy ovlivnit budoucí vývoj málo efektivní - nebo se vůbec nezdaří. CO je sociologie? Zamýšlené a nezamýšlené důsledky lidského jednání Sociální život prochází nepřetržitým procesem tvorby a obnovy, založeném na smyslu, který lidé svému jednání připisují. Naše konání však může mít i jiné důsledky, než si přejeme. Sociologové zásadně rozlišují mezi záměrem jednání - tím, co máme v úmyslu - a nezamýšlenými důsledky, které toto jednaní přináší. Tento pohled nám v sociologii umožňuje chápat řadu věci. Například Školy jsou zakládány proto, aby se děti naučily číst a psát a získaly nové znalosti. Existence Škol však má také důsledky, kterou nejsou tak všeobecně známé. Zaručují například, že déú až do určitého věku nevstupují na trh pracovních příležitostí. Mají rovněž sklon umocňovat sociální nerovnost, neboť směrují žáky k různým zaměstnáním na základě studijních výsledků. Někdy může mít jednání prováděné s určitým záměrem za následek i to, že se dosažení tohoto záměru znemožní. Před několika lety byla v New Yorku schválena vyhláška, která nařizovala majitelům chátrajících budov v chudinských čtvrtích, aby je pozvedli na určitý minimální standard. Záměrem bylo zajistit nejchudší vrstvě obyvatel přijatelnou úroveň bydlení. Výsledek však byl právě opačný. Majitelé zchátralých domů je buď zcela ponechali jejich osudu, anebo je začali využívat k jiným účelům, takže se nedostatek přijatelného ubytování iešté prohloubil (Sie-ber, 1981). Podobného výsledku může dosáhnout i přísná a autoritářská výchova děú: místo naprosté poslušnosti vede často ke vzpouře a úplnému rozchodu s předepsaný mi způsoby chování. Pro příklad se můžeme vrátit také k „převýchovným" institucím, vezením a léčebnám. V posledních desetiletích došlo v některých západních zemích k částečnému obratu v procesu vyčleňování problematických jedinců ze společnosti. Objevila se snaha přenést péči o provinilce a duševně nemocné na jejich domovské obce. Někteří vězni a pacienti psychiatrických léčeben byli vypuštěni „na svobodu". Výsledky však do jisté míry zklamaly naděje liberálních reformátorů, kteří tento nový přístup podporovali. Mnozí bývalí psychiatričtí pacienti se ocitli v zoufalé bídě, neboť se nedokázali vyrovnat s novým okolím, do něhož byli vyvrženi. Pro tyto lidi to mělo katastrofální důsledky. Jak kontinuita, tak změna ve společenském životě musí být chápány jako „směs" zamýšlených a nezamýšlených důsledků lidského jednání. Úkolem sociologie je zkoumat existující rovnováhu mezi sociální reprodukcí a sociální transformací. První pojem označuje to, jak společnost udržuje svou kontinuitu; druhý zase to, jak se mění. K sociální reprodukci dochází proto, že existuje kontinuita v tom, co lidé den po dni a rok po roce dělají, právě tak jako ve společenských zvycích, které dodržují. Změny nastávají částečné proto, že si je lidé přejí, a částečně v důsledku néčěho. co nikdo nepředvídá ani nezamýšlí. 20 CO je sociologie? POČÁTKY SOCIOLOGIE Lidé se odedávna zajímali o to, co určuje jejich chování: po tisíciletí se však naše pokusy porozumět sami sobě předávaly z generace na generaci ve formě tradice, která měla často náboženský charakter. Objektivní a systematické studium lidského chování a společnosti se začalo rozvíjet poměrné nedávno, až na počátku 19. století. Sociologie vznikla v kontextu převratných sociálních změn té doby, především francouzské revoluce roku 1789 a evropské průmyslové revoluce. Rozklad tradičního způsobu života, způsobený témito proměnami, motivoval tehdejší myslitele k novému úsilí o poznání přírody i lidské společnosú. Zásadním krokem bylo, že véda nahradila náboženství jako klíč k chápání světa. Otázky, na které se pokoušeli odpovědět myslitelé 19. století - jaká je lidská přirozenost? proč je společnost utvořena právě takto? jak a proč se společnosti mění? -jsou stejné, jaké si kladou sociologové dnes. Náš moderní svět je zásadně odlišný od světa minulého a sociologie nám chce pomoci mu porozumět a odhadnout, co nás v budoucnu čeká. Auguste Comte Žádný jedinec samozřejmě nemůže vytvořit celý vědní obor. Podobně je tomu i u sociologie, jejíž počátky ovlivnila celá řada autorů. Zvláštní postavení mezi nimi se však obvykle přiznává francouzskému mysliteli Augustu Comtovi (1798-1857), Auguste Comte CO je sociologie? CO je sociologie? který také pojem „sociologie" vynalezl. Comíe zprvu přijímal termín „sociální fyzika", který používali jeho tehdejší odpůrci na poli filosofie a vědy. Aby však své názory odlišil od jejich, zavedl posléze pro obor, který chtěl založit, nový název sociologie. Comte byl přesvědčen, že tento nový obor dokáže postavit zkoumání společnosti na vědecký základ. Považoval sociologii za védu, která je sice nejmladší - vznikla až po fyzice, chemii a biologii - ale bude také nejvýznamnéjšt a nejkomplexněj-šl. Podle jeho představ měla být tato věda velkým přínosem pro lidstvo, neboť umožňuje vědecky chápat, předvídat a ovlivňovat lidské jednání. V pozdějších letech své vědecké dráhy načrtl Comte řadu ambiciózních plánů na přestavbu lidské společnosti, zvláště pak francouzské, které vycházely z jeho sociologických názorů. Emile Dürkheim Daleko trvalejší vliv na moderní sociologii mělo dílo dalšího francouzského myslitele. Emila Durkheima (1858-1917). Dürkheim sice vycházel z některých Comto vých názorů, ale současné považoval myšlenky svého předchůdce za příliš spekulativní a vágní. Domníval se. že se Comtovi nepodařilo úspěšně uskutečnit jeho vlastní záměr, totiž postavit sociologii na vědecký základ. Aby se sociologie stala védou, musí podle Durkheima zkoumat sociální fakta -aspekty sociálního života, které mají rozhodující vliv na jednání jedinců, například Emile Dürkheim ekonomické podmínky a vliv náboženství. Dürkheim byl přesvědčen, že společenský život je nutno zkoumat se stejnou objektivitou, jakou se vyznačují přírodní vědy. Jeho známou první zásadou sociologie bylo „zkoumat sociální fakta jako věd". Chtěl tím říci, že je možné společnost analyzovat se stejnou důsledností jako přírodní jevy či předměty. Podobné jako ostatní významní zakladatelé sociologie se i Dürkheim zabýval především změnami, jimiž společnost procházela za jeho života. Za hlavní pouto, které udržuje společnost v chodu jako celek, považoval sdílené hodnoty a zvyky. Jeho analýza sociální změny vycházela z rozvoje dělby práce. Dürkheim zastával názor, že dělba práce postupně nahrazuje náboženství jako základ sociální soudržnosti. Jak se proces dělby práce šíří. prohlubuje se vzájemná závislost lidí, protože každý potřebuje zboží nebo služby, které zajišťují osoby vykonávající jiná zaměstnání. Podle Durkheima jsou procesy změn v moderním světě tak bouřlivé a rychlé, že vyvolávají značné sociální problémy. Tyto problémy spojoval s anomii - pocity nezafazenosti a bezradnosti, které vznikají jako následek moderního společenského života. Tradiční mravní hodnoty a měřítka, která vycházela především z náboženství, se v důsledku moderního společenského vývoje do značné míry hrourí. Výsledkem je to, že mnozí jedinci v moderní společnosti mají pocit, jako by jejich každodenní život postrádal smysl. Jedna z Durkheimových nej slavnějších studií, publikovaná v roce 1897, se zabývala analýzou sebevraždy. Zdálo by se, že jde o čin ryze osobního charakteru, vycházející z hlubokého zoufalství jedince. Dürkheim však ukázal, že sebevražedné jednáni podléhá značným společenským vlivům, mezi něž patří i anomie. Statistiky sebevražd v různých zemích vykazují z roku na rok určité pravidelnosti, u nichž je nutno hiedat sociologické vysvětlení. Přestože vůči této Durkheirnově studii lze uvést řadu námitek, zůstává klasickým dílem, jehož význam pro sociologii je stále aktuální. Karel Marx Názory Karla Marxe [1818-1883) se výrazně Uši od Comtových a Durkheimových. Podobně jako oni se však i Marx pokoušel vysvětlit změny ve společnosti, k nimž došlo v době průmyslové revoluce. Jako mladý muž se pro svou politickou činnost dostal do konfliktu s německými úřady a po krátkém pobytu ve Francii se natrvalo usadil v Londýně. Jeho dílo zasahuje do řady oborů a i jeho nejpfísnější kritici uznávají, že ve vývoji sociologie sehrálo významnou úlohu. Přestože se velká část jeho pojednám' týká otázek ekonomických, obsahují řadu podnětných sociologických postřehů, neboť se vždy snažil ekonomické problémy spojovat s působením společenských institucí. Marx vycházel z pojetí historie, které nazýval materialistickým. Na rozdíl od Durkheima nepovažoval za hlavní zdroje společenské změny myšlenky nebo hod- 23 Co je sociologie; CO je sociologie? Max Weber Podobné jako Marxe nelze ani Maxe Webera (1864-1920) označit jen za sociologa, protože jeho zájmy přesahovaly hranice kteréhokoli oboru. Weber, který prožil většinu své vědecké dráhy v rodném Německu, měl pozoruhodné všestranné vzdělání. Jeho studie zasahují kromě sociologie i do oblasti ekonomie, práva, filosofie a historie. Velká část Weberova díla se rovněž zabývá vývojem moderního kapitalismu. 1 jemu, stejně jako ostatním myslitelům jeho doby, šlo především o porozumění sociálni změně. Byl sice ovlivněn Marxem, ale k mnoha jeho názorům se stavěl velmi kriticky. Odmítal matenalistické pojetí historie a třídním konfliktům přikládal menší význam než Marx. Ve Weberové pojetí mají sice ekonomické faktory svou váhu, ale myšlenky a hodnoty jsou v procesu sociálni změny neméně významné. Některé z nej vlivnějších Weberových studií se týkaly specifik západní společnosti ve srovnání s jinými velkými civilizacemi. Podrobně se zabýval náboženstvím Číny, Indie a Blízkého Východu, Čímž významné přispěl k rozvoji sociologie náboženství. Jejich srovnáni se Západem mu umožnilo dojít k závěru, že některé vlast- Karel Marx noty, k nimž se lidé hlásí, ale především ekonomické podmínky. Hnací silou historického vývoje byly podle Marxe konflikty mezi třídami; celou historii lidstva vnímal jako dějiny třídního boje. Přestože Marx psal o různých historických obdobích, soustředil se především na změnu v moderní dobé. Nejvýznamnější změny byly podle jeho názoru spojeny s rozvojem kapitalismu, který se výrazné liší od všech předchozích ekonomických systémů, neboť vyrábí zboží a poskytuje služby pro široký okruh spotřebitelů. Kapitalismus je třídní společnost, v níž menšina ovládá výrobní prostředky a většina je nucena jim prodávat svou pracovní sílu, což vede k častým třídním konfliktům. Podle Marxe měl být kapitalismus nahrazen společností, v níž třídy přestanou existovat. Neměl tím na mysli, že zanikne veškerá nerovnost mezi lidmi, ale že společenské vlastnictví výrobních prostředků povede k nastoleni větší rovnosti. Tyto názory měly dalekosáhlý vliv na vývoj světa ve 20. století. Až do nedávného pádu sovětského komunismu žda více než třetina obyvatel svéta ve společnostech, jejichž vlády se hlásily k Marxovým myšlenkám. Kromě toho mělo Marxovo pojetí tříd a třídních rozdílů velký vliv i na západní sociologii. Max Weber nosů křesťanského la zejména protestantského] světového názoru měly zásadní vliv na rozvoj kapitalismu. Příčiny tohoto vývoje tedy nebyly pouze ekonomické, jak předpokládal Marx. Podle Webera mají kulturní představy a hodnoty vliv na utvářeni společnosti právě tak jako na jednání jednotlivců. Weberův výklad povahy moderní společnosti a příčin šíření západního způsobu ävota po celém světě se rovněž významné liší od Marxova. Podle Webera je kapi- co je sociologie? co je sociologie? talismus jako specifická forma organizace ekonomické činnosti pouze jedním z mnoha faktorů ovlivňujících společenské změny. I za kapitalismem samotným se skrývá něco zásadnějšího, totiž rozvoj védy a byrokracie. Věda vede ke vzniku moderní techniky a bude mít vliv na charakter každé budoucí společnosti. Vznik byrokratických institucí představuje jediný efektivní způsob, jak organizovat a řídit velký počet lidí; stává se pioto nevyhnutelným důsledkem růstu politických a ekonomických celků. Rozvoj védy. moderní techniky a byrokracie označil Weber souhrnné termínem racionalizace, Čímž rozuměl snahu o co neiefektivnější organizaci sociálního a ekonomického života, založenou na technických znalostech. POZDĚJŠÍ MYSLITELÉ Míchel Foucau.lt a Jürgen Habermas K nej vlivnějším představitelům sociologického myšlení pozdější doby patří Francouz Michel Foucault (1926-1984) a Němec Jürgen Habermas (nar. 1929), Ani oni, podobně jako výše zmínění klasikové, nejsou „čistými" sociology; jejich dílo má značný přesah i do oblasti filosofie a historie. Foucatilt je všeobecně považován za jednoho z nej pronikavějších myslitelů 20. století. Jeho dílo pojednává o řadě témat, jichž se dotkl už Weber ve svých studiích o byrokracii: vývoje moderního vězení, nemocnice, školy a dalších významných organizací. Značný vliv - zejména na feministické autorky - mělo i jeho pozdější zkoumání úlohy sexuality a jedince v dějinách. Podle Foucaulta není „sexualita" [podobně jako romantická láska, o které jsme již hovořili) něčím samozřejmým, ale výsledkem sociálních procesů. V moderní společnosti se stává něčím, co jedinec „má", jeho vlastností či vlastnictvím. Klíčový význam má v sociologii studium moci - toho, jak jedinci a skupiny prosazují své cíle proti jiným. Dva z klasiků, Marx a Weber, přisuzovali otázce moci zvláštní význam, Foticauít je následoval: například sexualita byla v jeho pojetí vždy úzce spjata s otázkou moci. Kromě toho zpochybnil Foucault i představu, že více vědomostí znamená vždy větší svobodu. Považoval znalosti spiše za mocenský prostředek, který umožňuje lidi zařadit do systému a kontrolovat. Habermase lze považovat za nej významnějšího žijícího autora v oblasti sociologického myšlení. Byl ovlivněn především Marxem a Weberem, ale těží i z jiných myšlenkových tradic. Habermas soudí, že nepřetržitý proces změn v kapitalistické společností narušuje mravní řád, ze kterého sám vychází. Žijeme ve světě, v němž má ekonomický růst přednost před vším ostatním - ale náplň obyčejného lidského života ztrácí v této situaci jakýkoli hlubší smysl. Habermas se tak vrací k Durkhei-movu pojetí anomie, kterou však chápe novým a originálním způsobem. JE SOCIOLOGIE VEDA? Dürkheim, Marx a další zakladatelé sociologie ji považovali za vědu. Lze však společenský život člověka skutečně zkoumat „vědeckým" způsobem? Abychom tuto otázku zodpověděli, musíme si nejdříve ujasnit, čím se vyznačuje věda jako specifická forma intelektuální činnosti. Co je to věda? Věda je užiti systematických metod empiňckého zkoumání, teoretické analýzy dat a logického vyhodnocováni argumentů za účelem vytvořeni souhrnu znalostí v určité oblasti. Informace a názory, k nimž se dospělo prostřednici vím vědeckého bádání a diskuse, nejsou nikdy zcela definitivní - mohou být revidovány nebo dokonce zcela zavrženy ve světle nových důkazů a argumentů. Když st klademe otázku, zda je sociologie véda, myslíme tím dvé věci: „Může tato disciplína používat týchž metod jako přírodní vědy?" a „Má sociologie naději dospět k témuž přesnému, jasné formulovanému poznání, k jakému dospěli přírodovědci?" Tyto otázky byly vždy do jisté míry kontroverzní, ale po dlouhou dobu na ně většina sociologů odpovídala kladně. Zastávali názor, že se sociologie může a má podobat přírodním vědám jak co do metod, tak co do formulace závěrů. Tento přístup bývá někdy označován termínem požitivismus. Posléze se ukázalo, že tento postoj je naivní. Podobně jako ostatní společenské vědy je i sociologie vědeckou disciplínou v tom smyslu, že používá systematické metody zkoumání, analýzu dat a hodnocení teorií z hlediska důkazů a logických argumentů. Studium lidí se však od studia přírodních jevů zásadně liší; ani logický rámec sociologie, ani výsledky jejího bádání nelze dostatečně pochopit, pokud je prostě naroubujeme na schémata přbodních věd. Jesuíže zkoumáme společenský Život, zabýváme se činnosimi, jež mají pro ty, kdo se jich účastní, nějaký smysl. Lidé si uvědomuji, co dělají, a za každou jejich činností se skrývá určitý záměr. Chceme-li například popsat smrt jako „sebevraždu", musíme něco vědět o úmyslech dotyčné osoby těsně před tím, než zemřela. O sebevraždě můžeme hovořit jen tehdy, pokud jedinec sebezničenl opravdu zamýšlí. Jestliže někdo náhodné vběhne pod auto a přijde o život, nemůžeme to označit za sebevraždu, protože to nebylo jeho úmyslem. Skutečnost, že lidi nemůžeme studovat týmž způsobem jako přírodu, znamená pro sociologii v jistém smyslu výhodu. Kdo pracuje v sociologickém výzkumu, může klást otázky přímo těm, které zkoumá. Na druhé straně však tato skutečnost přináší i obtíže, s nimiž se přírodovědci obvykle nesetkávají. Lidé, kteří si uvědomují. Že je jejich činnost pozorována, mívají často sklon chovat se jinak než obvykle. Například když někdo vyplňuje dotazník, může se vědomě či podvědomě stavět do jiného švéda, než by odpovídalo jeho obvyklým postojům. Může se dokonce stát, že se bude snažit „pomáhat" autorům výzkumu tím, že jim bude poskytovat odpovědi, o nichž si mysli, že by je rádi slyšeli. 26 27 CO je sociologie! Objektivita Sociologové se snaží být ve svém výzkumu i teoretickém uvažování nezaujatí a otevření. Dobrý sociolog se bude snažit zbavit všech předsudků, jež by mu bránily objektivně posuzovat myšlenky a fakta. Nikdo však není ve všech názorech úplně nezaujatý, a pokud jde o sporné otázky, je stupeň dosažitelné objektivity zákonitě omezený. Objektivita však nezávisí jenom - nebo alespoň v první řadě - na názorech jednotlivých vědců, ale také na metodách pozorování a argumentace. Zásadní význam ru má veřejný charakter diskuse. Protože se výsledky výzkumu publikuji v článcích, monografiích či knihách, jsou dostupné ostatním a ti si mohou jejich závěry ověřit. Tvrzení, k nimž někdo dospěl na základě zkoumání skutečnosti, mohou být jinými autory kriticky zhodnocena. Objektivita v sociologii je tedy do značné míry založena na vzájemné kritice mezi členy sociologické obce. Mnohé předměty, jimiž se sociologie zabývá, jsou kontroverzní, neboť se přímo dotýkají sporů a zápasů probíhajících ve společnosti samé. Pomocí veřejné debaty, zkoumání fakt a logické formulace argumentů však lze takové otázky plodné a účinně analyzovat [Habermas, 1979). K ČEMU NÁM MŮŽE BÝT SOCIOLOGIE UŽITEČNÁ? Jak zdůrazňuje Mills ve své úvaze o sociologické imaginaci, může být sociologie v praxi všestranně užitečná. Poznání kulturních rozdílů Sociologie nám umožňuje vidět sociální svět z mnoha perspektiv a přispívá tím k odstraňování předsudků mezi různými skupinami ve společnosti. Jestliže skutečně porozumíme tomu, jak druzí lidé žijí, umožní nám to lépe pochopit i jejich problémy a pomáhat při jejich praktickém řešení. Opatření, která nevycházejí ze znalosti života těch, jichž se týkají, maji totiž jen malou šanci na úspěch, Hodnocení úspěšnosti praktických přístupů Sociologický výzkum má praktický význam také pro hodnoceni výsledků konkrétních opatření. Program praktických reforem prostě nemusí dosáhnout svého cíle. anebo může vést k radé nezamýšlených a nepřijatelných důsledků. Po druhé světové válce byla například v mnoha městech řady zemí vybudována rozsáhlá sídliště. Jejich smyslem bylo poskytnout kvalitní bydlení se snadno dostupnými nákupními středisky a jinými službami skupinám s nízkými příjmy, dosud obývajícím Co je sociologie! chudinské čtvrti. Výzkum však ukázal, že mnozí z těch, kdo se do těchto sídlišť přestěhovali, se tam cítili osamělí a nešťastní. Mnohaposchoďové domy a nákupní střediska brzy přestaly být udržovány a docházelo tam k přepadením a jiným násilným činům. Sebepoznání Třetím a v jistém smyslu nejvýznamnějším ze všech účinků sociologie je to, že nás může dovést k lepšímu sebepoznání. Čím více lidé vědí o svém vlastním jednání a o povaze společnosti, v níž žijí, tím větší je pravděpodobnost, že budou schopni ovlivnit vlastní život. Praktickou úlohu sociologie bychom neměli vidět jenom v tom, že pomáhá vlivným lidem a skupinám, aby Činili správná rozhodnutí. Nelze vždy počítat s tím, že držitelé moci budou při svém rozhodování brát ohled na zájmy těch slabších a méně privilegovaných. Sebepoznání nám často umožňuje využívat výsledků sociologického výzkumu k tomu, abychom účinně reagovali na vládní politiku nebo navrhovali vlastní řešení. Svépomocná sdružení jako AA (Alcoholics Anonymous] nebo hnutí typu ekologických iniciativ se přímo pokoušejí o uskutečňování praktických reforem - Často s nemalým úspěchem. Úloha sociologa ve společnosti Mnozí sociologové se jako odborníci sami zabývají vysoce praktickými záležitostmi. Lidé se sociologickým vzděláním pracují jako poradci v průmyslu nebo jako sociální pracovníci a v celé řadé dalších oblastí praktické činností, od urbanismu až po personalistiku. Měli by sociologové sami aktivně navrhovat a propagovat konkrétní reformní programy a změny ve společností? Existuje názor, že si tato věda může zachovat objektivitu jen tehdy, jesdiže sociologové sami budou ve všech mravních a politic-. kých rozepřích dodržovat přísnou neutralitu. Není však důvod se domnívat, že by vědci, kteří se neúčastní aktuálních debat, byli v hodnocení sociologických otázek nutně objektivnější než ti druzi. Navíc existuje zřejmá souvislosti mezi studiem sociologie a hlasem sociálního svědomí. Každý sociologicky vzdělaný Člověk si uvědomuje, že v dnešním světě existuje nerovnost, že sociální spravedlnost mnohdy pokulhává a že miliony lidí strádají. Bylo by podivné, kdyby sociologové nezaujímali stanoviska ke konkrétním problémům, a bylo by nelogické (a také nepraktické) jim bránit, aby přitom využívali svých sociologických znalostí. 28 29 CO je sociologie? ZÁVĚR V léto kapitole jsme si ukázali sociologii jako obor, v němž se vzdáme svého čistě osobního pohledu na svět, abychom se pozorněji podívali na vlivy, které formuji náš život i život těch druhých. Sociologie jako samostatná disciplína vznikla v počáteční fázi vývoje moderní průmyslové společnosti a právě studium takových společností zůstává její hlavní doménou. Kromě toho se však sociologové zabývají také širokou škálou jiných problémů, které souvisejí s povahou sociálních interakcí a lidských společností obecně. Sociologie není pouze abstraktní vědecký obor, ale má také významný praktický vliv na náš život. Její studium by proto nemělo být nezáživnou akademickou záležitostí. Abychom tomu předešli, musíme pfi něm používat svou představivost, hledat souvislosti mezi sociologickými teoriemi a konkrétními situacemi v našem vlastním životě. Jednu z cest k tomuto cíli představuje poznání rozdílů mezi tím, co považujeme za normální v moderní západní společnosti, a způsobem života jiných skupin lidí. Mnohé vlastnosti jsou společné všem lidem na světě, ale na druhé straně jsou mezi jednotlivými společnostmi a kulturami i významné rozdíly. Některými z těchto shod a rozdílů se budeme zabývat v následujících dvou kapitolách. 2. KAPITOLA Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec V této kapitole se budeme zabývat jednotou a rozmanitostí lidského života a kultury. Pojmy kultura a společnost patří k těm, které se v sociologii užívají nejčastěji. Kulturu tvoří hodnoty, k nimž se lidé hlásí, normy, které dodržují, a hmotné statky, které vytvářejí. Hodnoty jsou abstraktní ideály, zatímco normy jsou konkrétní principy či zásady, o kterých se očekává, že se jimi lidé budou řídit. Normy představují „příkazy" a „zákazy" společenského života. Jednou ze zásadních hodnot většiny západních společností je například monogamie - věrnost jedinému manželskému partnerovi. V mnoha jiných kulturách může mít jednotlivec několik žen (anebo i naopak). K normám manželského života patří to, jak se mají manželé chovat k tchánům či tchyním. V některých společnostech se od nich očekává, že se mezi nimi vytvoří úzký vztah, zatímco v jiných od nich musejí udržovat uctivý odstup. Pojmy „kultura" a „společnost" se od sebe sice dají rozlišit, ale jsou mezi nimi velmi úzké vazby. Společnost je systém vzájemných vztahů spojující jednotlivce. Bez společnosti nemůže existovat žádná kultura. Platí to ale i naopak: žádná společnost nemůže existovat bez kultury. Bez kultury bychom vůbec nebyli lidmi, alespoň ne v tom smyslu, v němž toto slovo obvykle chápeme. Neměli bychom žádný jazyk, jímž bychom se mohli vyjadřovat, a žádný pocit sebeuvědomění; naše schopnost přemýšlet nebo uvažovat by byla výrazně omezena. Do jaké míry nás tyto vlastnosti oddělují od zvířat? A odkud se tyto specificky lidské vlastnosti vzaly? V čem spočívá podstata našeho lidství? Tyto otázky jsou pro sociologii klíčové, protože představují základ veškerého studia v této oblasti. Abychom na né odpověděli, musíme analyzovat jak to, v čem se všichni lidé shoduji, tak i to, v čem se jednotlivé kultury Uší. LIDSKÝ DRUH Pronikání Evropanů do jiných částí světa sice vedlo k mnoha střetům a nedorozuměním, ale otevřelo také cestu k chápání toho, co je všem lidem společné, právě tak jako k poznání kulturní rozmamtosti (Hirst a Woolley, 1982). Charles Darwin vydal v roce 1859, po dvou cestách kolem světa na lodi Beagle, knihu O původu druhů. Po pečlivém shromáždění údajů o různých živočišných druzích přišel Darwin s novým pohledem na vývoj živočichů i člověka, zcela odlišným od toho, co platilo před ním. Dříve sice mnozí lidé věřib bajkám, že existují bytosti napůl lidské a napůl zví- řecí povahy, ale Darwinova tVTzení je po všech stránkách překonala. Prohlásil totiž, že nalezl konúnuitu vývoje od zvířat k lidským bytostem. Naše charakteristické vlastnosti se podle něj vyvinuly v procesu biologických změn, který lze zpětně sledovat až k jeho prvopočátkům. Darwinův názor na lidi a zvířata byl pro mnohé lidi ještě nepřijatelnější než představa napůl lidských a napůl zvířecích bytostí. Uvedl do pohybu jednu z nejdiskutovanějších, ale i nejpřesvědčivějších teorií moderní védy - teorii evoluce. Evoluce Podle Darwina vznikl lidský druh jako výsledek náiwdnélw procesu. V mnoha náboženstvích včetně křesťanského se stvoření lidí i zvířat považuje za důsledek božského zásahu. Naproti tomu evoluční teorie neshledává ve vývoji živočišných druhů, člověka nevyjímaje, žádný smysl a účel. Evoluce je výsledkem toho, co Darwin nazval přirozeným výběrem. Idea přirozeného výběru je prostá. Všechny živé organismy vyžadují ke svému přežití potravu a některé specifické předpoklady, například ochranu před extrémními klimatickými podmínkami. Nikdy však neni k dispozici tolik zdrojů, aby se udržely všechny existující druhy živočichů, protože ti plodí mnohem více potomků, než se v přírodním prostředí dokáže uživit. Ti, kdo jsou lépe přizpůsobeni svému prostředí, přežijí, zatímco ostatní, kteří se s ním nedokáží tak dobře vyrovnat, hynou. Někteří živočichové jsou inteligentnější, pohyblivější nebo mají lepší zrak než druzí. V boji o přežití jsou proto zvýhodněni oproti živočichům hůře vybaveným. Žijí déle a jsou schopni se množit, čímž své vlastnosti předávají dalším generacím. Jsou „vybráni", aby přežili a množili se. Nepřetržitý proces přirozeného výběru je umožněn biologickým mechanismem mutace. Mutace je náhodná genetická změna, která mění biologické vlastnosti jednotlivce. Většina mutací je škodlivých nebo alespoň neužitečných pro přežití, ale některé své nositele zvýhodňují oproti ostatním: v takovém případě pak jedinci s mutovanými geny přežívají déle než ti druzí. Tento proces vysvětluje jak malé změny uvnitř druhu, tak velké změny vedoucí k vymizení celých druhů. Například před mnoha miliony let byli v různých oblastech světa rozšířeni obrovití plazi. Jejich velikost se posléze stala nevýhodnou, zatímco jiným, menším druhům umožnily mutace lepší adaptaci na měnící se podmínky. Mezi těmito adaptabilnějšími druhy byly i naši předchůdci. Přestože se evoluční teorie od Darwinovy doby dále rozvinula, jeho základní postuláty jsou dosud všeobecné přijímány. Evoluční teorie nám vysvětluje, jak vznikly různé druhy a jaké jsou mezi nimi vztahy. 32 33 Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec Lidé a lidoapi Vědci se dnes víceméně shodují v tom, že vývoj života začal v moři. Asi před čtyřmi sty miliony let se objevili první pozemští živočichové. Někteří z meh se posléze vyvinuli do podoby velkých plazů, které později nahradili savci. Savci jsou teplo-krevní živočichové s pohlavním rozmnožováním, sice mnohem menší, než byli ve-leještěři, ale také inteligentnejší a obratnější. Maji větší schopnost učit se ze zkušeností než jiní živočichové, což v plné míře platí zejména o lidském druhu. Člověk patří do skupiny vyspelých savců zvaných primáti, která vznikla asi před sedmdesáti miliony let. Našimi nejbližšími příbuznými mezi živočišnými druhy jsou šimpanz, gorila a orangutan. Říká se, že když se žena anglikánského biskupa z Worcesteru dozvěděla o Darwinově evoluční teorii, prohlásila: „Že jsme vznikli z opice? Doufejme, můj drahý, že to není pravda. Ale jestli to pravda je, pak nezbývá než doufat, že se to moc nerozkřikne." Podobné jako mnoho jiných přesně nepochopila, co vlastně evoluce obnáší. Lidé se nevyvinuli přímo ze současných lidoopů; máme s nimi společné předky mezi daleko primitivnějšími druhy, jež žily před mnoha miliony let. Lidé po všech stránkách shodní s dnešním člověkem se objevili asi před padesáti tisící lety. Existují mnohé důkazy toho, že kulturní vývoj probíhal souběžně s vývojem druhu a někdy mu i předcházel a ovlivňoval jej. Použití nástrojů, rozvoj poměrně složitých forem komunikace a vznik sociálních skupin téměř určitě hrály v evolučním procesu významnou úlohu. Poskytovaly předkům lidského druhu větší šanci na přežití, než měli jiní živočichové. Skupiny, které si je dokázaly osvojit, dokázaly své okolí zvládnout daleko efektivněji než ty, které to nedokázaly. Kulturní vývoj se však urychlil, když se objevil lidský druh ve své dnešní podobě. Protože se Lidé a jiní primáti vyvíjeli souběžně a ze společných předků, mail radu shodných vlastností. Po fyzické stránce se tělo člověka výrazné podobá lidoopům: podobné jako my žijí i lidoopi ve „společenských" skupinách, mají velký mozek v poměru ke zbytku těla a jejich mláďata zůstávají dlouho závislá na dospělých. Některými vlastnostmi se však lidé od svých nejbližších příbuzných významné liší. Lidé chodí vzpřímeně, lidoopi ne. Lidská noha je úplně odlišná od ruky, zatímco u lidoopů tomu tak není. Lidský mozek je v poměru k tělu výrazné větší než u toho nej inteligentnějšího z lidoopů. A zatímco u lidoopů zůstávají mláďata závislá na dospělých nanejvýš dva roky, u lidí trvá závislost podstatné déle. Sociobiologie Přestože biologové uznávají vývojovou návaznost mezi zvířaty a člověkem, až donedávna kladla většina z nich důraz na odlišné vlastnosti lidského druhu. Tento přístup však byl zpochybněn v díle sociobiologů, kteří nacházejí významné paralely mezi chováním lidí a zvířat. Termín sociobiologie vytvoril Američan Edward O. Wilson [1975, 19781; rozumí se jím použití biologických principů k vysvětlování sociálních činností všech .Side, tobě evoluce přála." Kresbo Lorenz; & 1980 The New Yorker Magazine, Inc. společensky žijících Živočichů včeuiě člověka. Podle Wilsoua jsou mnohé aspekty lidského sociálního života zakotveny v našem genetickém kódu. U některých druhů živočichů například existují složité rituály „námluv", vedoucích k pohlavnímu spojení a reprodukci. V námluvách a sexuálním chováni lidí se podle sociobiologů objevují podobné rituály, založené též na vrozených vlastnostech. Dalším příkladem může být to, že u většiny živočišných druhů jsou samci větší a agresivnější než samice, takže si udržují dominantní postavení vůči „slabšímu pohlaví". Lze tedy i skutečnost, že ve všech známých lidských společnostech mají muži vyšší postavem než ženy vysvětlit genetickými faktory? Sociobiologové se snaží objasnit vztahy mezi pohlavími také pomocí nové koncepce „reprodukční strategie". Jde o vzorec chování vytvořený evolučním výběrem, který zvyšuje šance potomstva na přežití. Pro ženu jsou v tomto smyslu základním kapitálem její zárodečné buňky, kterých má relativné omezený počet. Ženy nemají sklon tímto kapitálem plýtvat, protože nemohou z reprodukčního hlediska navazováním sexuálních vztahů s mnoha partnery nic získat. Dominuje u nich snaha opatrovat a chránil potomstvo. Muži mají naopak sklon k promiskuitě. Jejich touha po pohlavním styku s mno-J ha partnerkami představuje z hlediska druhu optimální strategii. Muž splní svou 34 35 Kultura, společnost ajedinéc úlohu, jestliže zvýší možnost oplodněni na maximum, tj. vykoná sexuální akt s co největším počtem partnerek. Tímto způsobem se podle sociobiologů dají vysvětlit rozdíly v sexuálním chování a postojích mužů a žen, právě tak jako znásilnění a podobné jevy. Hlavní problémy, jež z takových výkladů plynou, byly v posledních desetiletích předmětem mnoha diskusí. Závěry sociobiologů jsou dodnes velmi kontroverzní. Badatelé se většinou dělí na dva tábory, což do jisté míry vyplývá z jejich profesionálního zaměření. Autoři, kteří s názory sociobiologů sympatizují, jsou obvykle vzděláni spíše v biologii než ve společenských vědách, zatímco velká většina sociologů a antropologů zaujímá k sociobiologii skeptický postoj. Lze ovšem předpokládat, že toho nevědí mnoho o generické podstatě lidského života - a že biologové mají podobně omezené vědomosti o sociologickém nebo antropologickém výzkumu. Jedna strana proto jen s obtížemi chápe závažnost argumentů té druhé. Bouřlivé diskuse, které Wilsonovo dílo zpočátku vyvolávaly, se už poněkud uklidnily, takže je snad možné pokusit se o celkem nezaujaté hodnocení problémů, o které jde. Sociobiologie rozšířila naše poznání, ale spíše o živote zvířat než o lidském chováni. Soctobiologové vyšli z poznatků etologů (biologů studujících živočišné druhy v přirozeném prostředí namísto nepřirozených podmínek zoologických zahrad a laboratoří) a dokázali, že mnohé živočišné druhy maji mnohem rozvinutější sociální chování, než jsme se dosud domnívali. Ukázalo se, že sociální skupiny mají na chování jedinců tvořících daný druh významný vliv. Na druhé straně však bylo nalezeno jen málo důkazů toho, že by komplexní formy lidské činností byly rovněž geneticky podmíněny. Představy sociobiologů o lidském společenském životě lze považovat přinejlepším za spekulativní. Mnoho kritiků odmítá například jejich výše uvedenou interpretaci sexuálního chování. Říkají, že tato tvrzeni nelze nijak prokázat. Navíc je známo, že ne všichni muži jsou promiskuitní, a v moderní společnosti, v níž mají ženy daleko větší svobodu rozhodovat o svých sexuálních vztazích než v rránulosti, se rozdíl v promiskuitě mezi muži a ženami stírá. I kdyby však zmíněné zobecnění platilo, dalo by se vysvěúit mnoha psychologickými, společenskými a kulturními faktory. Například tím, že muži mají ve společnosti větší moc než ženy; vyhledávání většího počtu partnerek by mohlo být vedeno touhou tuto moc uplatnit a udržet si nad ženami nadvládu, Kultura, společnost a jedinec cí" rituály u nižších živočichů. U takové koljušky (což je malá sladkovodní ryba) existuje neobyčejné komplikovaný soubor rituálů, které musí dodržet samec i samice, aby mohlo dojít k párem (Tínbergen, 1974). Každá rybka provádí složitý sled pohybů, na který druhá reaguje; výsledkem je dokonalý „zásnubní tanec". Tento vzorec chování je geneticky naprogramován pro celý druh. Spontánní mrknutí nebo pohyb hlavy před hrozící ranou je spíše reflex než instinkt - je to prostá jednorázová odpověď, a ne složitý vzorec chování. Lidé se rodí s řadou základních reflexů, jako je zmíněné mrknutí, a většina z meh má zřejmě určitý evoluční význam pro přežití. Kojenec například reflexivně saje, pokud jej přiložíme k bradavce nebo k něčemu, co se jí podobá. Malé dítě zvedne ruce, aby se něčeho chytilo, když náhle ztratí rovnováhu, a rychle ucukne, když se dotkne něčeho horkého. Všechny tyto reakce jsou pro člověka ve vztahu k okolí zjevně užitečné. Kromě toho maji lidé také řadu biologicky daných potřeb. Naše potřeby jídla, pití, sexu nebo udržení jisté tělesné teploty mají biologický základ. V tom, jak tyto potřeby uspokojují, se však výrazně liší jak různé kultury, tak i jedinci. Všechny kultury například mají určitou zavedenou formu námluv. Ty sice souvisejí s univerzální povahou sexuálních potřeb, ale jejich konkrétní podoba je v různých kulturách naprosto odlišná. Týká se to dokonce i samotného pohlavního styku. V západní kultuře je běžná pozice, kdy žena leží pod mužem na zádech. To není vůbec samozřejmé, protože mnozí příslušníci jiných kultur dávají přednost pohlavnímu styku v jiných polohách - žena leží na muži, oba partneři leží vedle sebe na boku nebo je žena obrácena k muži zády a podobně. Zdá se proto, že způsob, jímž se lidé snaží uspokojit své sexuální potřeby, je podmíněn kulturně, a ne geneticky. Kromě toho umějí lidé potlačovat své biologické potřeby způsoby, které zřejmě u ostatních živočichů nemají obdoby. Náboženští mystikové bývají schopni velice dlouhých půstů. Někteří jedinci žiji z vlastního rozhodnutí v celibátu, ať už dočasně, nebo po celý život. Všichni živočichové včetně udí mají pud sebezáchovy, ale lidé na rozdíl od jiných dokáží jednat v rozporu s tímto pudem, riskovat životy při šplhání na skály nebo při jiných nebezpečných činnostech, a dokonce se sami úmyslně zabít. Instinkty Většina biologů a sociologů se shoduje na tom, že lidé nemají žádné „instinkty". Takové tvrzení je v rozporu nejen se sociobiologickými hypotézami, ale i s tím, co si myslí většina lidí. Neděláme snad spoustu věcí „instinktivně"? Cožpak instinktivně nemrkneme nebo neucukneme, když se po nás někdo rozmáchne pěstí? To však ve skutečnosti není příkladem instinktu, pokud tento pojem používáme v jeho přesném významu. Biologie i sociologie totiž instinktem rozumí komplexní vzorec chování, které je geneticky podmíněno. Příkladem mohou být „namlouva- ROZMANITOST KULTUR Lidské kultury se vyznačují neobyčejnou mnohotvárností. Hodnoty a normy jednotlivých kultur jsou velmi rozmanité a často se zásadně liší od toho, co připadá ..normální" obyvatelům Západu. V moderní západní společnosti například považujeme úmyslné zabití novorozence nebo malého dítěte za jeden z nejhorších zločinů. Přitom v tradiční čínské kultuře bylo docela běžné holčičky hned po narozeni uškrtit, protože byly pro rodinu spíše zátěží než prínosem. 36 37 Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec V Evropé jíme ústřice, ale oškhvlme si koťata i štěňata, která jsou v jiných částech světa považována za pochoutku. Židé nejedí vepřové; hinduisté jedí vepřové, ale ne hovězí. Líbáni, považované obyvateli Západu za normální součást sexuálního chování, je v mnoha jiných kulturách buď zcela neznámé, anebo je považováno za něco odporného. Všechny tyto odlišné rysy chování jsou součástí celé škály kulturních rozdílů, jež oddělují jednu společnost od druhé. Malá společenství (například lovci a sběrači, o nichž bude řeč na následujících stranách) bývají většinou kulturně uniformní, ale průmyslové společnosti se vyznačují také vnitřní kulturní rozmanitostí a mívají řadu rozličných subkultur. V moderních velkoměstech žijí mnohé subkultury těsně vedle sebe - například přistěhovalci z karibské oblasti, Pakistanci. Indové. Italové, Řekové a Číňané v některých oblastech dnešního centrálního Londýna. KULTURNÍ IDENTITA A ETNOCENTRISMUS Každá kultura má své jedinečné vzorce chování, které se lidem pocházejícím z jiného kulturního prostředí zdají podivné. Jako příklad nám mohou posloužit Načiremové, které popsal Horace Miner ve své známé studii z roku 1956. Miner se soustředil na složité tělesné rituály, jež Načiremové provádějí a jež působí neobvykle a exoticky. Jeho popis těchto rituálů stoji za delší citát: „Celý jejich systém zřejmé spočívá na přesvědčení, že lidské tělo je ohavné a má přirozený sklon slábnout a podléhat chorobám. Pokud je člověk uvězněn v takové tělesné schránce, nezbývá mu než se pokusit tyto přirozené děje odvrátit účinnými rituály a obřady. V každém domě mají jednu nebo více modliteben vyhrazených tomuto účelu... Ústředním místem svatyně je bedna nebo zásuvka zabudovaná do zdi. Do ní se ukládají zázračné masti a magické přípravky, bez nichž si žádný Na-čirema nedokáže život představit. Tyto přípravky získávají od řady specialistů, z nichž nejmocnější jsou šamani, jejichž pomoc je třeba odměnit nemalými dary Šamani však léčivé látky sami nepodávají, pouze rozhodnou o jejich složení a zapíší je ve starodávném tajném jazyce. Tomuto zápisu rozumějí jen šamani sami a pak bylinkáři, kteří za další dar požadované zázračné prostředky vydají... Načúemové mají téméř chorobný vztah k ústní dutině, která je fascinuje a současně naplňuje děsem. Připisují ji nadpřirozený vliv na všechny společenské vztahy. Žijí v presvedčení, že kdyby nebylo rituálů spojených s ústy, vypadaly by jim zuby, krvácely dásně a zmenšily se čelisti: navíc by je opustili jejich milenci a milenky. Jsou také přesvědčeni, že existuje úzká souvislost mezi vlastnostmi úst a morálními předpoklady. Znají například rituální výplach úst děti, který podle nich upevňuje jejich morální kvality. Ke každodenním tělesným rituálům, které všichni dodržují, patří i rituál ústní. Přestože jsou tito lidé ve své péči o ústní dutinu tak úzkostliví, patří k tomuto rituálu něco. co nezasvěcenému cizinci připadá odpuzující. Bylo mi řečeno, že se při tomto rituálu vkládá do úst svazeček prasečích chlupů spolu se zázračnou mastí a pak se jím vykonává řada vysoce formahzovaných gest" (Miner, 1956, srr. 503-4). Kdo jsou tito Načiremové a v které části svéta žijí? Na to si můžete snadno odpovědět sami, právě tak jako můžete pochopit podstatu zmíněných tělesných rituálů, když prosté přečtete slovo „Načirema" pozpátku. Téměř každá běžná činnost může vypadat zvláštně, pokud ji popíšeme mimo daný kontext a nebudeme ji vnímat jako součást veškerého způsobu života nějakého národa. Západní rituály spojené s čistotou nejsou o nic bizarnější, ale ani méně bizarní než zvyky některých tichomoř ských etnik, která si pro krásu vytloukají přední zuby, nebo určitých jihoamerických kmenů, které si do rtů vkládají kroužky, aby jim více vyčnívaly, protože si myslí, že to zvyšuje jejich přitažlivost. Žádné z těchto praktik a názorů nelze pochopit oddělené od celé kultury, jejíž jsou součástí. Při studiu určité kultury se musíme orientovat podle jejích vlastních významů a hodnot - to představuje v sociologii jeden z klíčových předpokladů. Sociologové se snaží co nejvíce omezit etnocentrismus, ti. posuzování jiných kultur podle měřítek naší vlastní. Protože jsou mezi lidskými kulturami tak hluboké rozdíly, není žádným překvapením, že lidé pocházející z jedné kultury často jen obtížně přijímají myšlenky nebo chování kultury jiné. V sociologii se ovšem snažíme dosáhnout toho, aby nám v nezaujatém pohledu na život jiných národů nebránily specifické rysy naší vlastni kultury. SOCIALIZACE Živočichové na nízkém evolučním stupni se obvykle dokáží o sebe starat velmi brzy po narození, s minimální pomocí dospělých nebo i bez ní. Mezi nižšími živočichy nelze hovořit o generacích, protože chování „mladých" je víceméně stejné jako chování „dospělých". Vyšší živočichové se musejí správnému způsobu jednání do značně míry naučit. U savců jsou mláďata při narozeni často úplně bezmocná a musí se o ně starat jejich rodiče. Nejvýraznější je to u Udí, neboť dítěti trvá minimálne čtyři až pět let, než dokáže přežít bez pomoci. Proces vývoje od stadia bezmocného novorozence až po osobu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své vlastní kultuře, označujeme jako socializaci. Socializace není pouhým „kulturním programováním", během něhož dítě pasivně vstřebává vlivy, s nimiž přichází do styku. I novorozenec má určité potřeby a nároky, jež ovlivňují chování těch, kdo se o ně starají. Dítě je tedy od samého počátku aktivním činitelem tohoto procesu. Socializace vytváří spojení mezi jednotlivými generacemi. Narození dítěte přináší změnu do života téch, kdo jsou zodpovědní za jeho výchovu, při které ovšem sami získávají nové zkušenosti. Rodičovská úloha má obvykle za následek to, že veškerá další činnost dospělých se po zbytek života pojí s jejich dětmi. Starší lidé 38 39 Kultura, společnost a jedinec zůstávají rodiči, i když se mezitím stanou prarodiči, takže vstupují do dalších vztahů spojujících různé generace. Přestože je proces kulturního osvojování nejinten-zivnéjší v kojeneckém věku a raném dětství, trvá učení a přizpůsobování po celý životní cyklus. Na následujících stránkách se budeme zabývat klíčovou otázkou: co všechno je vrozené a co je dáno výchovou? Nejprve se pokusíme analyzovat vývoj lidského jedince v raných fázích života a určit hlavní stadia změn, k nimž dochází. Nesocializované děti Jak by naše děd vypadaly, kdyby z nějakého důvodu vyrůstaly bez vlivu dospělých? Bylo by jistě nehumánni z experimentálních důvodů oddělit dlté od ostatních lidi. Existuje však řada proslulých případů dětí, jež strávily rané období života bez obvyklého kontaktu s lidmi. Než se budeme zabýval normálním vývojem dítěte, podíváme se na dva z těchto případů. .Divoký chlapec z Aveyronu" 9. ledna 1800 se nedaleko vesnice Saint-Serin v jižní Francii vynořil z lesa podivný tvor. Přestože chodil vzpřímeně, působil spíše dojmem zvířete než člověka. Brzy se však ukázalo, že ide o chlapce ve věku asi jedenácti až dvanácti let. Namísto řeči vyluzoval jen podivné skřeky, neměl zjevně žádné povědomí o osobní hygieně a vykonával potřebu kdekoli a kdykoli se mu zachtělo. Vesničané na něj upozornili místní policii, která jej odvedla do nedalekého sirotčince. Zpočátku se neustále pokoušel utéci a nebylo snadné ho vždy znovu chytit. Odmítal nosit šaty a okamžitě je se sebe strhával. Žádní rodiče se o néj nikdy nepřihlásili. Dítě bylo podrobeno důkladnému lékařskému vyšetření, ale nenašly se na něm žádné větší odchylky od fyzické normy. Když mu ukázali zrcadlo, zdálo se, že se v něm sice vidí, ale přitom nepoznává, že je to on sám. V jednom případě se pokusil prostrčit ruku zrcadlem a vzít si brambor, který v něm viděl. (Ten mél ve skutečnosti za hlavou.) Po několika pokusech se k bramboru dostal tak, že ohnul ruku dozadu, aniž otočil hlavu. Kněz, který chlapce den po dni pozoroval, popsal příhodu s bramborem takto: Všechny tyto drobnosti - a ještě mnohé jiné, jež bychom mohli připojil - dokládají, že tomuto dítěti inteligence, odhad a úsudek úplné nechybí. Přesto však musíme fici, že ve všem. co se netýká jeho přirozených potřeb nebo uspokojeni hladu, lze jeho chování považovat za čistě zvireci. Má-li néjaké pocity, nerodí se z nich žádné myšlenky. Nedokáže je dokonce ani vzájemně srovnávat. Zdálo by se, že není žádného spojení mezi íeho duš! či mysli a jeho télem... (Shattuck, 1980. str. 69, viz též Lane, 1976). Později byl chlapec převezen do Paříže, kde bylo vyvinuto systematické úsilí o jeho „polidštěni". Tato snaha však byla úspěšná jen částečné. Naučil se chodit na Kultura, společnost a jedinec toaletu, nosit šaty a oblékat se, ale nikdy ho nezajímaly hry nebo hračky a nikdy se nenaučil více než jen pár slov. Pokud to lze posoudit z podrobného popisu jeho chováni a reakcí, nebylo to způsobeno mentální retardací. Chyběla mu buď vůle, nebo schopnost naučit se mluvit lidskou řečí. Dalších pokroků už nedosáhl a zemřel v roce 1828 asi jako čtyřicetiletý. Genie V případě „divokého chlapce z Aveyronu" nelze zjistit, jak dlouho žil sám v lese a zda netrpěl nějakou vrozenou poruchou, která mu zabránila v normálním lidském vývoji. Známe však případy ze současnosti, které podporují některé ze závěrů vyvozených z jeho chování. Poměrné nedávný je případ Genie, kalifornského děvčátka, které bylo zamčeno v jediné místnosti od svého půldruhého roku až do třinácti let (Curtiss, 1977). Geniin otec držel její matku, která ztrácela zrak, v jejich domě v úplné izolaci od okolního světa. Hlavní spojení s tímto světem obstarával Geniin starší bratr, který chodd do školy a nakupoval. Genie měla vrozenou vadu kyčle, pro kterou se nemohla naučit dobře chodil, a otec ji často bil. Když jí bylo dvacet měsíců, zřejmé usoudil, že je retardovaná, a „odložil" ji do uzavřeného pokoje se zataženými záclonami a zavřenými dveřmi. Tam strávila následujících jedenáct let, během nichž viděla ostatní členy rodiny jen tehdy, když ji přišli nakrmit. Nenaučili ji chodit na záchod; po část svého uvěznění byla připoutána nahá k dětskému nočníku. Někdy ji z ného otec v noci vzal a dal ji místo toho do spacího pyde, z něhož nemohla vytáhnout ruce. V něm ji pak položil do dětské kolébky přikryté sítí. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, přežila v těchto hrůzných podmínkách hodiny, dny a roky života. Neměla prakticky žádnou příležitost zaslechnout hovor ostatnímich členů rodiny, a když se pokusila vydat jakýkoli zvuk nebo přilákat něčí pozornost, otec ji zbil. Nikdy na ni nepromluvil; pokud udělala něco, co jej rozzlobilo, vydával zvířecí zvuky podobné psímu stékání. Nikdy neměla žádné hračky nebo jiné předměty, s nimiž by mohla trávit čas. V roce 1970 její matka z domu uprchla a vzala ji s sebou. O stavu děvčátka se dozvěděla sociální pracovnice, která zařídila jeho umístění na rehabilitačním oddělení dětské nemocnice. Při přijetí nedokázala stát rovně, běhat, skákat nebo lézt; dovedla se jen neobratně posunovat. Psychiatr ji popsal jako „nesocializovanou, primitivní bytost, kterou lze jen stěží nazvat člověkem". Jakmile se však ocitla na rehabilitačním oddělení, začala Genie dělat rychlé pokroky. Naučila se docela normálně jíst a nebránila se tomu, aby ji oblékali jako ostatní děti. Skoro pořád však mlčela, až na okamžiky, kdy se svým vysokým, nepřirozeným hlasem rozesmála. Neustále onanovala před ostatními lidmi a nebyla ochotna toho zanechat. Později žila jako svěřené dlté v domě jednoho lékaře z nemocnice a vytvořila si poměrně Široký slovník, který jí umožňoval formidovat určité množství základních sdělení. Její znalost jazyka však nikdy nepřesáhla úroveň obvyklou u tří- až čtyřletých dětí. Geniino chování bylo intenzivně sledováno a v průběhu asi sedmi let byla podrobena řadě vyšetřen). Jejich výsledky nasvědčovaly tomu, že není ani slabomyslná. Kultura, společnost a jeoinec ani postižená nějakou vrozenou vadou. Zdá se, že Genii postihlo totéž, co „divokého chlapce z Aveyronu". V době, kdy se dostala do užšího kontaktu s ostamírni lidmi, už zřejmé překročila věk, kdy se dílé snadno učí jazyku a dalším lidským dovednostem. Je pravděpodobné, že existuje určité „kritické období" pro učení se jazyku a jiným složitým úkonům. Pokud se promešká, je už příliš pozdě na to, aby se daly plné zvládnout. Chlapec z Aveyronu a Genie ukazují, jak by asi vypadalo „nesocializované" dítě. Při výkladu takových případů musíme být ovšem velmi opatrní. V obou uvedených případech je možné, že nebyla rozpoznána nějaká biologicky podmíněná duševní abnormalita. Kromě toho nelze vyloučit, že strašlivé zážitky těchto děti vedly k psychickému poškození, jež jim zabránilo nabýt dovedností, které většina dětí zvládne v mnohem mladším věku. Společné rysy takových tragických případů nicméně nasvědčují tomu, že by naše dovednosti byly velice omezené, kdybychom v dětství neprocházeli dlouhým obdobím socializace. Podívejme se nyní přímo na rané fáze normálního vývoje dítěte. Tak budeme schopni lépe pochopit procesy, jimiž se dítě zřetelné „polidšťuje". RANÉ FÁZE VÝVOJE DÍTĚTE Rozvoj smyslového vnímání Všechny děti se rodí se schopnosti rozlišovat mezi různými smyslovými vjemy a reagovat na ně [Richarda a Light, 1986). Dříve převládal názor, že novorozenec prožívá nej různější pocity, mezi nimiž nedokáže nijak rozlišovat. Psycholog a filosof William James to vyjádřil následovně: „Na oči, uši, nos. kůži a vnitřnosti dítěte útočí celá záplava nových vjemů. Dítě to všechno vnímá jen jako naprostý zmatek" [James, 1890). Dnes už většina těch, kdo se zabývají chováním malých dětí, nepovažuje takový popis za přesný - ukazuje se totiž, že i novorozenci reagují na své okolí selektivně. Od věku jednoho týdne vénují větší pozornost povrchu se vzorem (pruhy, soustředné kruhy nebo obraz podobný lidské tváří) než jednoduché ploše, ať má sebe-jasnéjší barvy. Do věku jednoho měsíce jsou tyto schopnosti smyslového vnímání ještě málo rozvinuté a obrazy vzdálené více než třicet centimetrů bývají rozmazané. Pak se však rozlišovací schopnost zraku i sluchu rychle zvyšuje. Kolem čtvrtého měsíce už díté dokáže sledovat osobu, která se pohybuje po místnosti. Už od narození má citlivost na dotek a pocit uspokojení z tepla. Kultura, společnost a jedinec Pláč a úsměv 42 Právě tak jako kojenci reagují selektivně na své okolí, rozlišují také dospělí mezi různými typy jejich chování, neboť předpokládají, že se v nich odrážejí jejich přání či potřeby. Pokud kojenec pláče, předpokládáme, že má hlad nebo že mu nem dobře. Úsměv a některé jiné výrazy nás vedou k názoru, že je spokojený. Už tím vlastně uznáváme jeho reakce za projevy společenského jednáni. V tomto procesu ovšem hrají velkou úlohu kulturní zvyklosti. Příkladem může být pláč dítěte: v mnoha kulturách je malé dítě po většinu dne odděleno od matky, leží v kolébce či v kočárku nebo si hraje s hračkami. V lakovém případě je pláč dítěte vnímán jako signál, že potřebuje pozornost. V jiných kulturách tráví děťátko po mnoho měsíců prakticky celý den v kontaktu s tělem matky, která je nosí. Pak matka obvykle věnuje pozornost jen extrémním záchvatům pláče, které jsou považovány za něco naléhavého. Má-li díté hlad nebo pociťuje li jinou potřebu, pozná se to podle toho, že se vrtí. Kulturní rozdíly exismjí také v tom, jak se vykládá úsměv. Všichni normální kojenci se po dovršení jednoho měsíce nebo šesti týdnů za určitých okolností usmívají. Kojenec se usmívá, když mu ukážeme libovolný předmět ve tvaru lidského obličeje, se dvéma jednoduchými tečkami místo očí. Usměje se také při spatřeni lidské tváře, a to i tehdy, má-li zakrytá ústa. Úsměv je vrozená reakce, která není naučená a dokonce ani navozená tím, že dítě vidí, jak se usmívají druzí. Víme to bezpečně, protože děti, které se narodí jako nevidomé, se začínají usmívat ve stejném věku jako děti vidoucí, ačkoli neměly příležitost to od nikoho „odkoukat". Příslušníci různých kultur se ovšem usmívají v různých situacích, což si děti osvojuji už od počátku z reakci dospělých. Děti se tedy nemusejí učit usmívat, ale musejí se uaučit, kdy a kde se to považuje za vhodné. Například Číňané se „na veřejnosti" -dejme tomu při setkání s neznámou osobou - usmívají méně často než Evropané. Kojenci □ jejich opatrovníci Kojenec dokáže rozeznat svou matku - nebo toho, kdo je jeho hlavním opatrovníkem - už ve veku tří týdnů. Dosud ovšem nevnímá toho druhého jako osobu; reaguje spiše na její určité charakteristické projevy, totiž na oči, hlas a způsob, jak jej matka bere do náruče. Matka ví, že ji díté skutečně poznává, protože přestane plakat jediné tehdy, když je zvedne právě ona, usmívá se častěji na ni než na jiné lidi, zvedá ruce nebo „tleská", jestliže se matka objeví v místnosti, a když se začne pohybovat, leze směrem k ní. Na to, jaké reakce převládají, maji vliv kulturní rozdíly. Ainsworth zjistil v průzkumu prováděném v Ugandě, že matka a dítě se jen vzácně objímají a líbají, zato ale matka i dítě daleko častěji než v evropských rodinách vyjadřují své potešení „zatleskáním" (Ainsworth, 1977), Vazba dítěte na jeho opatrovníka se upevňuje asi až po prvních sedmi měsících života. Do této doby nevede oddělení od matky k žádným konkrétním protestům 43 Kultura, společnost a jedinec a ten, kdo ji nahradí, bývá obvykle přijat, aniž by se obecně změnily reakce dítěte. Přibližně v tomto věku se dítě začíná usmívat jen na určité osoby. Právě to je doba, kdy si postupně začíná uvědomovat svou matku jako konkrétní osobu, která existuje i tehdy, když právě není v bezprostřední blízkosti, a vytváří si o ní určitý obraz. Z toho plyne, že začíná vnímat i dimenzi času, protože si na matku vzpomíná a očekává, že se vrátí. Osmi- až devitiměsíční děti jsou schopny hledat ukryté předměty a uvědomují si, že tyto předměty existují nezávisle na nich, bez ohledu na to, zda jsou v daném okamžiku vidět. „Výtečné tuto fázi ilustruje Šelma Fraibergová ve své knížce o vývoji dítěte, určené pro poučení rodičů: Máte šesti- nebo sedmimésíčnl dítě, které sáhne po vašich brýlích, jen co si je nasadíte? Pokud ano, nebudete tuto radu ani potřebovat. Stačí brýle vzít, když se po nich dítě natáhne, a strčit je do kapsy nebo za polštář (a ne abyste sami zapomněli, kam jste je schovali!). Nemusíte to udělat nijak nenápadně; dítě vás může klidně sledovat, jak je schováváte. Nebude je hledat. Bude zírat na místo, kde je naposled vidělo - na váš nos - a pak o celý problém ztratí zájem. Nedokáže si totiž představit, že nadále existují, když je nevidí. Když je dítéti okolo devíti měsíců, nemůžete už spoléhat na staré triky. Vidí-li vás, jak brýle strkáte pod polštář, zvedne polštář a zmocní se jich. Pochopilo už, že předměty mohou být neviditelné, a přesto existovat! Dokáže sledovat jejich pohyb ve vaší ruce až na místo, kde je schováte, a aktivně je tam hledat. Z hlediska učení je to obrovský pokrok, jenž jistě neunikne rodičům, kteří teď musejí své brýle, náušnice, dýmky, plnicí pera a klíče nejen hlídat, aby jim je dítě nevzalo, ale navíc je už nemohou tak snadno schovat. Rodiče s dětmi na tomto stupni vývoje se jisté příliš nezajímají o teoretické stránky tohoto problému, ale z každé teorie může plynout nějaký praktický užitek. Stále ještě můžeme vytáhnout z rukávu nějaký ten trik. Zkusme například tento: nechrne dítě sledovat, jak schováváme brýle pod polštář. Dovolme mu, aby je tam našlo, vyprosme si je od něj zpátky a schovejme je pod jiný polštář. Teď jsme dítě zmátli. Bude brýle hledat pod prvním polštářem, kde byly schovány poprvé, a ne pod druhým. To znamená, že si dítě dovede představil existenci schovaných brýlí, ale jen na jednom místě, na tom, kde už jeho pátráni bylo úspěšné. Když díté nenajde brýle pod prvním polštářem, stále po nich pátrá na stejném místě, ale nezačne je hledat pod tím druhým nebo někde úplně jinde. Předměty stále ještě mohou zmizet. Za pár týdnů dítě rozšíří pole svého pátrání z první skrýše na druhou a je na nejlepší cestě k objevu, že předměty mohou být přesunovány z místa na místo a přitom stále existovat (Fraibergová, 1959, str. 49-50)." První měsíce života dítěte jsou obdobím učení i pro matku. Matky (a další osoby, které se na péči podílejí, jako otcové a starší sourozenci) se učí rozumět tomu. co jim díté svým chováním sděluje, a správně na to reagovat. Některé matky jsou na tyto náznaky daleko citlivější než jiné a různá kulturní prostředí kladou ve svých reakcích důraz na různé projevy. To, jak matky „dešifrují" chování svých děd, má velký vliv na povahu interakcí, jež mezi nimi vzniknou. Jsou například matky, které neklid dítěte pochopí jako výraz únavy a uloží je ke spánku. Jiné si budou totéž Koj Kultura, společnost ajedinec chování dítěte vykládat tak, že chce, aby si s ním někdo hrál. Nezřídka matka do chování dítěte promítá své vlastní pocity; jestliže si k němu nedokáže vytvořit trvalý a láskyplný vztah, může se jí zdát, že se dítě vůči ní chová útočně a nepřátelsky. Vytváření vazeb ke konkrétním jedincům je jedním z mezníků v socializaci. Primární vztah, který vzniká obvykle mezi dítětem a matkou, představuje obrovskou citovou investici. Na jeho základě se pak začínají rozvíjet složité procesy sociálního učení. Vývoj sociálních reakcí Vztah mezi dítětem, matkou a dalšími lidmi, kteří o ně pečují, se mění na konci prvního roku života. V té době dítě začíná nejen mluvit, ale umí se už také postavit - většina dětí je schopna ve věku čtrnácti měsíců sama chodit. Ve druhém a třetím roce života roste u dětí schopnost chápat interakce a emoce jiných členů rodiny. Dítě se učí, jak potěšit (anebo rozzlobit) ty druhé. Dvouleté dítě je zneklidněno, když se jeden rodič rozčilí na druhého, a někdy dokonce jednoho z nich obejme, když v jeho tváři vidí smutek. Ve stejném věku už dokáže také záměrně zlobit či Škádlit sourozence nebo rodiče. Asi od věku jednoho roku začíná mít velký význam v životě dítěte hra. Zpočátku si dítě hraje převážné samo, ale pak stále více vyžaduje, aby si někdo hrál s ním. Prostřednictvím hry si děti dále zlepšují koordinaci pohybů a rozšiřují své poznání skutečného světa. Zkoušejí si nové schopnosti a napodobují chování dospělých. Mildred Partenová již před více než půl stoletím vymezila určité kategorie ve vývoji hry, které jsou dodnes všeobecné uznávány (Partenová, 1932). Malé díté si začfná hrát každé samo. 1 když si hraje ve společnosti jiných dětí, stačí si samo a nevšímá si toho, co dělají ostatní. Následuje stadium paralelní aktiiňty. kdy dítě napodobuje to, co dělají ostatní, ale nesnaží se zapojit do jejich činnosti. V dalším stadiu, kolem tří let, se děti stále více pouštějí do asociativní hry, v nichž je jejich chování v přímém vztahu k ostatním. Každé dítě sice stále ještě dělá to, co ho napadne, ale všímá si činnosti ostatních a reaguje na ni. Později, okolo čtyř let, se déti zapojují do kooperativní hry - činnosti, v níž je nezbytnú vzájemná spolupráce (jako při hře na tatínka a maminku). Od jednoho roku do čtyř nebo pěti let věku se dítě učí také kázni a sebeovládání. To znamená především naučit se ovládat tělesné potřeby a náležitým způsobem je uspokojovat. Déti se učí chodit na nočník (což je obtížný a dlouhodobý proces), správně jíst a „správně se chovat" v různých situacích - především v interakcích s dospělými. Asi ve věku pěti let se dítě stává vcelku autonomním jedincem. Není už pouhým Příjemcem péče; v každodenním životě se po svém domově už pohybuje téměř nezávisle a odváží se i dál do venkovního světa. Poprvé je rozvíjející se jedinec schopen trávit dlouhé hodiny v odloučení od rodičů, aniž ho 10 příliš znepokojuje. 45 Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec Vazba a ztráta Žádné díté nemůže dosáhnout tohoto stadia, pokud mu rodiče nebo nékdo jiný po léta neposkytují péči a ochranu. Jak už bylo řečeno, v počátečních tázích života dítěte je ze všeho nejdůležitější vztah mezi nim a matkou. Výzkum ukazuje, že je-h tento vztah tak či onak narušen, může to mít vážné důsledky. Asi před třiceti lety uskutečni] psycholog John Bowlby výzkumnou studii, která ukázala, že když malé dítě neprožije blízký a láskyplný vztah s matkou, bude v dalším průběhu života trpět těžkými poruchami osobnosti (Bowlby, 1951). Bowlby tvrdil, že pokud například matka zemře krátce po porodu, projeví se to u dítěte úzkostí, která bude mi! dlouhodobý účinek na jeho povahu. Tato teorie, která je známa pod názvem teorie mateřské deprivace, stimulovala řadu dalších výzkumů chování dítěte. Bowlbyho závěry částečné podpořily také výsledky studií provedených u některých vyäšfcb primátů. Izolace u opic Harry Harlow provedl několik známých pokusů s mláďaty makaka rhesa, která odloučil v útlém věku od matek, aby ověřil Bowlbyho teorii. Mláďata byla sice izolována od ostatních opic, ale o všechny jejich hmotné potřeby bylo pečlivě postaráno. Výsledky byly velmi pozorLthodné: u opic vychovávaných v izolaci se rozvinulo extrémně narušené chování. Když byly umístěny k jiným, normálním dospělým opicím, reagovaly ustrašeně nebo nepřátelsky a odmítaly s nimi komunikovat. Většinu času trávily schoulené v koutku klece; držením těla připomínaly schizofreniky stahující se do sebe. Nebyly schopny pářit se s jinými opicemi a ve většině případů se to nedokázaly naučit. Pokud byly samice uměle oplodněny, nevěnovaly svým mláďatům buď žádnou, anebo jen mtnimální pozornost. Aby zjistil, zda tyto abnormality skutečně způsobila nepřítomnost matky, nechal Harlow některá mláďata vyrůstat sice bez matky, ale s ostatními opicemi téhož věku. U těchto zvířat se v pozdějším vývoji žádné projevy narušeného chování neobjevily. Harlow dospěl k závěru, že pro normální vývoj opic je nezbytné, aby měly příležitost vytvářet si vazby k jednomu nebo několika dalším jedincům, ať už je mezi nimi jejich vlastni matka nebo ne (Harlow a Zimmerman. 1959, Harlow a Harlowová, 1962. Novák, 1979). Deprivace u lidí Nelze automaticky předpokládat, že to, k čemu dochází u opic, bude stejně probíhat i u člověka. Harlow ostatně netvrdil, že by výsledky, k nimž dospěl, byly konečným důkazem toho, co se děje u bdi. Prokazovat dlouhodobé důsledky deprivace u dětí je z pochopitelných důvodů velmi obtížné, protože na dětech nelze experimentovat. Výsledky výzkumů provedených u dětí, které v časné fázi života ztratily vlastní matku, se podobají tomu, co zjistil Harlow. Většinou potvrzuji závěr, že pro jistotu dítěte je nejdůležitější, aby v časné fázi vznikla pevná emocio- nální vazba, ať už s vlastní matkou nebo s jiným jedincem. Záleží tedy na tom. aby se v kojeneckém věku a v raném dětství nepromarmla příležitost vytvořit stabilní, citově blízký vztah alespoň s jedním dalším lidským jedincem. Pokud si děti takové vazby nevytvoří nebo je ztratí, projevují se následky velmi rychle. Sledování hospitalizovaných dětí ukázalo, že největší citové postižení nastává mezi šestým městcem a čtvrtým rokem života. U starších dětí je postižení deprivací méně výrazné a méně dlouhodobé. Reakce malých dětí nejsou způsobeny jen tím, že se ocitají v neznámém prostředí; jestliže je v nemocnici Úvale přítomna matka nebo jiné známé osoby, pak se tyto následky neobjevují. Dlouhodobé následky Důkazy o dlouhodobých následcích vyznívají méně jednoznačně; obecné však lze říci, že pokud v raném dětství chybějí blízké vazby, vede to Často k trvalým poruchám chování. Více či méně úplná izolace malých dětí od ostatních lidí nastává jen ve vzácných případech, jako byl chlapec od Aveyronu nebo Genie. Nedá se proto čekat, že se budeme setkávat s typickým obrazem těžkých poruch, jaké se objevily u Harlowových zvířat. Existuje však dostatek důkazů o tom, že u dětí, jimž se v útlém věku nedostalo pevných citových vazeb, dochází k jazykové a intelektuální retardaci. V pozdějším věku navazují blízké a trvalé vztahy s jinými lidmi jen s velkými obtížemi. Po dosažení věku šesti až osmi let začíná být velice obtížné tento nepříznivý vývoj zvrátit. Bowlbyho původní tvrzeni, že „mateřská láska v raném dětství je pro duševní zdraví právě tak důležitá jako vitamíny a bílkoviny pro zdraví tělesné" (Bowlby, 1951, str. 62), bylo částečné vyvráceno. Rozhodující není kontakt s matkou a tím, co chybí, není pouze láska. Důležitý je také pocit bezpečí, který poskytuje pravidelný kontakt se známou osobou. Lze nicméně shrnout, že zásadní podmínkou sociálního vývoje člověka je brzké vytvoření trvalých vazeb s jinými lidmi. Jde o klíčový prvek socializace ve všech kulturách, jakkoli se jeho konkrétní podoba a výsledky často liší. TEORIE VÝVOJE DÍTĚTE Bowlbyho práce se omezovaly jen na určité aspekty vývoje dítěte, především na význam citových vazeb mezi malými dětmi a těmi, kdo o ně pečují. Jak však máme pochopit jiné zásadní prvky vývoje, především vznik pocitu „jáství" - vědomi, že je jedincem s vlastní identitou, oddělenou od ostatních? V prvních měsících života malé díté téměř nebo vůbec nechápe rozdíl mezi lidmi a předměty, které je obklopují; nevnímá vlastní „já". Pojmy „já" a „ty" začíná dítě používat až od věku dvou let nebo ještě později. Teprve postupně se pak učí chápat, že ti druzi maji své vlastní „já", vědomi a potřeby, které jsou jiné než jejich vlastní. 46 47 Kultura, společnost a jedinec O problému utváření vlastního „já" se vedou hojné diskuse a z protichůdných teoretických pozic se dospívá k dosti rozdílným závěrům. Do jisté míry je to dáno tím, že nejvýznamnější teorie vývoje dítěte kladou důraz na různé aspekty socializace. Dílo velkého psychologa a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda se soustředilo především na to, jak malé dítě čelí úzkostem, a na emocionální aspekty jeho vývoje. Americký filosof a sociolog George Herbert Mead věnoval pozornost především tomu, jak se déti učí používat pojem „já" (který má v angličtině dvě různé formy, a „me"). Švýcar Jean Piaget se zabýval mnoha aspekty vývoje dítěte, ale jeho nejznáméjší díla se týkají kognitivních funkcí - způsobů, jimiž se děti uči přemýšlet o sobě a svém okoli. Freud a psychoanalýza Vídeňský psychiatT Sigmund Freud (1856-1939) měl velký vliv nejen na vznik moderní psychologie, ale byl také jedním z největšlch myslitelů celého dvacátého století. Jeho myšlenky se uplatnily v umění, literatuře a filosofii právě tak jako ve společenských vědách. Freud nebyl pouze teoretickým badatelem zaměřeným na lidské chování, ale zabýval se také léčbou neurotických pacientů. Jeho terapeutická technika, psychoanalýza, vede pacienty k tomu, aby svobodně hovořili o svém životě, především pak o nej ranějších zážitcích, které si pamatují. Freud dospěl k názoru, že naše chování je do značné míry ovládáno nevědomím a tím, jak do dospělosti přenášíme mechanismy potlačování úzkosti, které jsme si osvojili v rané fázi života. Většina těchto raných zážitků z dětství se z naší vědomé pamětí vytratí, přestože tvoří základ, na kterém spočívá naše sebeuvědomění. Rozvoj osobnosti Podle Freuda je malé dítě bytostí, která klade nároky na okoli a nedokáže ovládat vlastní energii, protože je v podstatě bezmocná. Kojenec se musí naučit, že jeho potřeby nebo touhy nemohou být pokaždé okamžitě uspokojeny, což je bolestný proces. Podle Freudova názoru nevyžadují děti jenom jídlo a pití, ale i erotické uspokojeni. Freud tím nemyslel, že by kojenci měli sexuální tužby podobné těm, které známe u starších dětí nebo dospělých. Pojem „erotický" pro něj znamená obecnou potřebu blízkého a příjemného tělesného kontaktu s jinými lidmi. Tato myšlenka není příliš vzdálena tomu, co víme z Harlowových pokusů. Kojenci a batolata mají skutečně potřebu fyzického kontaktu, včetně hlazení a mazlení. Freud popisuje vývoj lidské psychiky jako proces provázený velkým napětím. Malé dítě se postupné učí ovládat svá puzení, ale ta zůstávají skryta jako mocné motivační síly v nevědomí. Ve vývoji schopností dítěte rozlišuje Freud několik typických stadií. Zvláštni pozornost přitom věnuje fázi okolo čtvrtého až pátého roku života, kdy už se většina dětí dokáže na čas vzdát trvalé společnosti svých rodičů a začlenit se do širšího sociálního světa. Freud tuto fázi nazývá oidipovským sta- 48 Kultura, společnost a jedinec diem. Časné vazby kojenců a malých děti na rodiče obsahují určitý erotický prvek (ve výše zmíněném smyslu). Kdyby takové vazby mohly pokračovat a dále se rozvíjet, vedlo by fyzické dospívání dítěte ke vzniku sexuálních vztahů s rodičem opačného pohlaví. K tomu však nedochází, protože se déti učí erotickou touhu po svých rodičích potlačovat. Chlapci se učí, že se nemohou pořád „schovávat za máminu zástěru". Podle Freuda pociťuje malý chlapec silný antagonismus vůči otci, protože sexuálně ovládá matku. To je základ Oidipova komplexu. Oidipův komplex je překonán, když chlapec potlačí jak svou erotickou vazbu k matce, tak svůj antagonismus vůči otci (což se děje z velké části na úrovni nevědomí). To představuje významné stadium rozvoje nezávislého „já", protože se dítě osvobodilo od původní závislosti na rodičích, především na matce. Daleko méně propracovaná je Freudova představa vývoje ženy. Podle jeho názoru probíhá u děvčat proces, který zrcadlově odráží vývoj chlapce. Děvčátko potlačuje erotickou touhu pD otci a překonává nevědomé odmítaní matky tím, že se snaží být jako ona - získat „ženské" vlastnosti. To, jak se déti vyrovnají s Oidipovým komplexem, má podle Freuda velký vliv na pozdější (zejména sexuální) vztahy těchto jedinců. Kritika Freudových teorii Freudovy teorie byly kritizovány z mnoha stran a často se setkávaly s velmi nepřátelským přijetím. Někteří autoři odmítali představu, že děti mají erotická přání, právě tak jako tezi, že se na základě zkušeností z raného dětství utvářejí nevědomé mechanismy potlačování úzkosti, které přetrvávají po celý život. Feministická kritika Freudově teorii vytýká, že se příliš soustřeďuje na mužskou psychologii, zatímco ženské nevěnuje dostatečnou pozornost. Vliv Freudových myšlenek je však Stále značný. Nemusíme je přijímat v celém rozsahu, ale některým z nich můžeme stěží upřít platnost. Je téměř jisté, že lidské chování má své nevědomé aspekty, jež vycházejí z mechanismů potlačování úzkostí, osvojených už v časné fázi života. Teorie George Herberta Meada Průprava a dráha G. H. Meada (1863-1931) byly v mnoha směrech úplně jiné než Freudovy. Mead byl především filosof, jenž prožil většinu života jako profesor na Chicagské univerzitě. Psal dost málo a za svůj dnešní věhlas vděčí především publikaci Mysl, společnost a naše „já" (Mind, Selí and Society, 1934), kterou na základě poznámek z jeho přednášek a dalších pramenů sestavili jeho žáci. Meadovy my Sienky měly velmi široký ohlas v sociologii; vychází z nich celý jeden teoretický směr, symbolický interakcionismus. (Podrobněji se budeme symbolickým interakcionismem zabývat v kapitole 21, věnované vývoji sociologických teorií.) 49 Kultura, společnost a jedinec Kromě tobo však Meadovo dílo nabízí také vyklad hlavních fází vývoje dítěte, přičemž pozornost věnuje především utváření vědomí vlastního „já". Mezi Meadovými a Freudovými názory nacházíme zajímavé paralely, i když v Meadově pojetí není osobnost dítěte vystavena takovému napětí jako u Freuda. Podle Meada se malé děti vyvíjejí jako sociální bytosti především tak, že napodobují to, co se děje kolem nich. Nejprve k tomu dochází hrou. Jak už bylo řečeno, děti ve hře často napodobuji to, co dělají dospělí. Malé děti plácají bábovičky, protože viděly dospělé vařit, anebo ryjí lopatkou, protože někoho pozorovaly při práci na zahradě. Dětská lira se vyvíjí od prostého napodobení ke komplikovanějším formám, v nichž čtyř- až pětileté díté vystupuje v úloze dospělého. Mead hovoří o přejímáni role druhého: dítě se učí, jaké to je být v kůži někoho jiného. Teprve v tomto stadiu déti získávají rozvinutý pocit vlastního já. Aby začaly vnímat sebe sama jako nezávislého činitele (Mead pro to používá samostatné stojící formy anglického zájmena první osoby jednotného čísla, výrazu me), musí uvidět sebe sama očima druhých. Sebeuvědomění podle Meada dosahujeme tehdy, když začneme rozlišovat mezi oběma formami „já" (me a ľ). Ta první (/) představuje nesocializované dítě, raneček spontánních přání a nálad. Druhá forma {me) je sociální já. Mead tvrdil, že jediná dospívají k sebeuvědomění tím, že jsou schopni se vidět tak, jak je vidí ostatní. Freud i Mead soudili, že se dítě kolem pátého roku života stává svébytnou bytostí, schopnou různých činností mimo nejužší rodinný okruh. Pro Freuda však šlo o výsledek oidipovského stadia, zatímco podle Meada bylo důležité nabytí schopnosti sebeuvědomění. Další stadium vývoje dítěte nastává podle Meada okolo osmého až devátého roku života. V tomto věku mají déti sklon účastmt se spíše organizovaných her než nesystematického „hraní". Teprve v tomto období začínají rozumět všeobecným hodnotám a mravním normám, jimiž se řídí společenský život. Kdo se chce naučit organizovaným hrám, ten musí pochopit jejich pravidla a osvojit si zásady „fair plav" a rovnosti zúčastněných. V tomto stadiu se dítě učí chápat to, co Mead nazývá generalizovaným druhým - všeobecné hodnoty a mravní pravidla, jež se úplat říují v kultuře, v níž dítě vyrůstá. Mead klade tuto fázi do poněkud pozdějšího věku než Freud, ale mezi jejich představami existuje i v této věci zjevná podobnost. Meadovy názory jsou méně kontroverzní než Freudovy. Neobsahují tolik překvapivých myšlenek a nevycházejí z teorie nevědomé podstaty osobnosti. Meadova teorie vývoje sebeuvědomění si právem získala velký ohlas, ale jeho myšlenky nebyly nikdy publikovány v ucelené podobě a jsou použitelné spíše jako inspirující náhledy než jako všeobecný výklad vývoje dítěte. Kultura, společnost a jedinec Kognitivní vývoj u Jeana Piageta Dťlo Jeana Piageta bylo téměř stejně významné jako Freudovo. Piaget, jenž se narodil v roce 1896 ve Švýcarsku, prožil většinu života jako ředitel Ústavu pro vývoj dítěte v Ženevě. Napsal ohromné množství kriih a vědeckých prací nejen o vývoji dítěte, ale také o vzdělání, dějinách myšlení, filosofii a logice. Jeho plodnou práci ukončila až smrt v roce 1980. Freud sice přikládal velký význam časnému dětství, ale nikdy děti přímo nesledoval. Svou teorii rozvinul na základě pozorování, která učinil v průběhu psychoterapeutické léčby svých dospělých pacientů. Ani Mead chování dětí nestudoval; jeho myšlenky se zrodily v rámci filosofické diskuse. Naproti tomu Piaget strávil téměř celý život sledováním kojenců, malých děti i dospívajících. Jeho práce z valné části vychází z podrobného pozorováni omezeného počtu jedinců; nestudoval širší vzorky populace. Tvrdil však, že jeho hlavní zjištěni jsou platná pro vývoj dítěte ve všech kulturách. Stadia kognitivního vývoje Piaget kladl velký důraz na schopnost dítěte porozumět světu. Děti nejsou pasivními příjemci informací, ale vybírají a interpretují to, co vidí, slyší a cítí ve světě kolem sebe. Na základě svých pozorování dětí a mnoha pokusů zaměřených na jejich způsob uvažování dospěl Piaget k názoru, že lidé procházejí několika různými stádii kognitivního vývoje - tj. učení se o sobě a svém okolí. Součástí každého stadia je získávání nových dovedností a každé závisí na úspěšném dovršeni toho předchozího. První stadium je senzomotorické a trvá od narození až asi do věku dvou let. Přibližné do čtyř měsíců nedokáže dítě rozlišovat mezi sebou a okolím. Neuvědomuje si například, že chřestění postranic jeho postýlky je vyvoláno jeho vlastním pohybem. Nevnímá rozdíl mezi předměty a osobami; neuvědomuje si existenci toho, co je mimo jeho zorné pole. Jak ukazuje výzkum, kterým jsme se už zabývali, učí se déti postupně rozeznávat osoby od věcí a chápat, že jak lidé, tak předměty existují nezávisle na jejich bezprostředních vjemech. Piaget toto stadium nazývá senzomotorickým, protože se děti učí především tak, že se dotýkají předmětů, pohybují jimi a fyzicky zkotunají své okolí. Při dovršení tohoto stádia děti chápou, že se jejich okolí vyznačuje různými a pevně danými vlastnostmi. Valnou Část svého bádání věnoval Piaget následující fázi, kterou nazval preope-rační. Trvá od dvou do sedmi let; děú se v jejím průběhu učí ovládat jazyk a získávají schopnost používat slov jako symbolů, které představují různé předměty a obrazy. Čtyřleté díté může například pojem „letadlo" vyjádřit pohybem ruky. Piaget označuje toto stadium jako preoperační, protože déti dosud nedovedou používat své rozvíjející se duševní schopnosti systemaúckým způsobem. Déti v tomto ■čtadiu jsou egocentrické. V Piagetově pojetí tento pojem neznamená sobectví, ale ' "on dítěte vykládat svět výlučně z vlastního pohledu. Dítě například nechápe, že Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec ostatní vidí véci z jiné perspektivy než ono samo. Klidné se zeptá na obrázek V knize, kterou drží před sebou, aniž si uvědomí, že osoba sedící nap rod němu vidí pouze obálku. Děti v preoperačním stadiu nejsou schopny souvislého rozhovoru s někým jiným. Egocentrická promluva každého dítěte je více či méně nezávislá na tom, co právě řekl někdo jiný Děti se sice spolu baví, ale nehovoří k sobě v tom smyslu, jak to Činí dospělí. V této fázi vývoje děd obecné nechápou některé myšlenkové kategorie, které jsou pro dospělého samozřejmé: pojmy jako příčinnost, rychlost, váha nebo počet. 1 když dítě vidí, jak z vysoké úzké nádoby přeléváme vodu do nižší a širší, neuvědomuje si, že množství vody zůstalo stejné - naopak, myslí si, že vody ubylo, protože její hladina je nižší. Třetí stadium, stadium konkrétních operací, trvá od sedmi do jedenácti let, V této fázi zvládají děti abstraktní logické pojmy. Bez větších obtíží chápou kauzální vztahy. Úsudek, že široká nádoba obsahuje méně vody než úzká, chápe dítě v tomto stadiu vývoje jako chybný, přestože hladiny dosahují různé výše. Získává schopnost vykonávat matematické operace odčítání, násobení a dělení. Děti v tomto stadiu jsou mnohem méně egocentrické. Když se holčičky v preoperačním stadiu zeptáme „Kolik máš sester?", většinou odpoví správně, že jednu. Když se jí však zeptáme „Kolik sester má tvoje sestra?", řekne nejspíš, že žádnou, protože si neumí představit sebe sama z pohledu své sestry. Ve stadiu konkrétních operací dítě takovou otázku zodpoví snadno a správně. Od jedenáctého do patnáctého roku probíhá to, co Piaget označuje jako stadium formálních operací. V pubertě se rozvíjející se dítě učí chápat vysoce abstraktní a hypotetické otázky. Když se ocitne před problémem, dokáže si vybavit všechny možné způsoby jeho řešeni a teoreticky je probrat, aby dospělo k řešení. Mladý člověk ve formálním operativním stadiu dovede pochopit, proč jsou některé otázky zrádné. Když se ho zeptáme „Které zvíře je současně pudl a pes?", odpoví někdy správně (pudl), někdy ne, ale rozhodně pochopí, proč je tato odpověď správná a ocení její žertovný charakter. Podle Piageta jsou první tři stadia vývoje univerzální, ale ne všichni dospělí dosáhnou úrovně formálních operací. Rozvoj formálních operací závisí do jisté míry na vzdělávacích procesech. U dospělých s omezeným vzděláním přetrvává sklon ke konkrétnějšímu myšlení a výrazné stopy egocentrismu. Kritika Piagetových teorií Piagetův názor, že děd jsou ve srovnán! s dospělými vysoce egocentrické, zpochybnila Margaret Donaldsonová (Donaldsonová, 1979). Domnívá se, že úkoly, které Piaget dával sledovaným dětem, byly formulovány z pozice dospělého a nevycházely z pojetí, které by jim bylo srozumitelné. Egocentrismus je podle ní za určitých okolnosti právě tak typický pro dospělé jako pro děti. Jako příklad cituje pasáž z autobiografie britského básníka Laurie Leeho, který popisuje svůj první den ve škole následujícími slovy: Strávil isem ten první den tím, že isem dělal díry do papíru, a domů jsem došel v mizerné náladě. „Copak, drahoušku? To se ti ve škole nelíbilo?" „Nedali mi ru židličku." „Židličku? Jakou židličku?" „Řekli, že mi dají židličku." „Poslyš, něco takového určité neřekli." „Řekli! Povídali: .Tak ty jsi Laurie Lee, viď? Tak se posaď tamhle, ta židlička bude tvoje.' Celý den jsem tam seděl, a nakonec mi ji stejné nedali. Už tam nikdy nepůjdu." (Lee, 1965, str. 50) Jako dospělí máme sklon myslet si, že malý Laurie komickým způsobem nepochopil, co mu učitel fiká. Donaldsonová však dokládá, že v hlubším smyslu to byl dospělý, kdo neporozuměl dítěti, protože si neuvědomil dvojznačnost věty „ta židlička bude tvoje". Egocentrismem se provinil dospělý, ne dítě. Piagetovo dílo bylo rovněž hojně kritizováno z metodologického hlediska. Lze zobecňovat na základě pozorování malého počtu dětí z jediného města? Valná většina Piagetových myšlenek nicméně obstála ve světle velkého množství následujících výzkumů, k nimž dala sama podnět. Vývojová stadia, která popsal, zřejmé nejsou tak ostře vyhraněná, jak tvrdil, ale mnohé z jeho myšlenek jsou dnes všeobecně přijímány. Společné aspekty uvedených tří teorií Mezi pohledem Freudovým, Meadovým a Piagetovým jsou velké rozdíly; přesto však ize nastínit obraz vývoje dítěte, jenž bude vycházet ze všech tři. Všichni tři jsou zajedno v tom, že v prvních měsících života kojenec nevnímá rozdíly mezi věcmi a osobami ve svém okolí ani svou vlastní nezávislou identitu. Asi v prvních dvou letech života, než se plné rozvinou jazykové dovednosti, se dítě učí především nevědomě, protože dosud postrádá sebeuvědomění. Freud má nejspíše pravdu v tom, že mechanismus zvládání nejistoty, který si dítě v tomto období osvojí - zvláště pokud jde o interakce s matkou a otcem - má trvalý význam pro pozdější rozvoj osobnosti. Je pravděpodobné, že děti dospívají k sebeuvědomění pomocí procesu, který psal Mead jako diferenciaci dvou typů „já", spontánního a sociálního. 1 po vy-řeni vědomí vlastního „já" však u dětí přetrvávají egocentrické způsoby uvažo-I, jak naznačil Piaget. Rozvoj autonomie pravděpobné klade na dítě větší emocionální nároky, než se domnívali Mead a Piaget; právě tady je zvláště přínosná ^ eudova teorie. Schopnost vyrovnávat se s nejistotou v časných fázích života může totiž mít vliv na to, jak úspěšně bude dítě později procházet kognitivními stadii Popsanými Piagetem. Společné nám tyto teorie do značné míry objasňují, jak se stáváme sociálními bnostrni, jak si utváříme vědomí svého já a jak získáváme schopnost řídit se v interakcích s jinými lidmi určitými pravidly. Všechny se však soustřeďují na socializaci Kultura, společnost a jedinec v raném dětství. Co nastává v dalších tázích životního cyklu - adolescenci, dospělosti a stáří? Na rozdíl od pasáží věnovaných ranému dětství se pokusíme tato stadia ukázat nejen z pohledu jedince, ale především z perspektivy toho, jak jsou sociálně organizovány. Vývoj jedince musíme totiž chápat v jeho sociálním kontextu. ŽIVOTNÍ CYKLUS Různé proměny, jimiž jedinci v průběhu života procházejí, se na první pohled zdají být podmíněny biologicky - od dětství přes dospělost až k smrti. Ve skutečnosti je celá věc mnohem složitější. Jednotlivá stadia lidského života nemají jen biologickou, ale i sociální povahu. Ovlivňují je kulturní rozdíly a materiální podmínky lidského života v různých typech společností. Například v současném západním svété je smrt obvykle považována za něco, co se pojí se stářím. V tradičních společnostech však umíralo více Udí v nižších věkových skupinách než ve vysokém věku. Dětství Pro ty, kdo žijí v moderní společnosti, představuje dětství výraznou a jasně vymezenou fázi života. Pojem „dítě" pro nás není totožný s pojmy „kojenec" nebo „batole". Víme, že dětství je něco, co přechází v dospívání (pubertu). Tato představa dětství, podobné jako tolik jiných aspektů našeho dnešního společenského života, však vznikla teprve v posledních dvou nebo třech staletích. V tradiční společnosti po uplynutí poněkud delší fáze časného dětství (tj. období závislosti) přímo následovalo pridelení pracovních úloh v komunitě. Francouzský historik Philippe Ariěs tvrdil, že „dětství" jako zvláštní fáze vývoje jedince ve středověku prostě neexistovalo (Ariěs, 1973). Na středověkých obrazech bývají děti zpodobeny jako „malí dospelí", s obličeji dospělých a ve stejném oblečení jako jejich rodiče. Děti se účastnily téže práce a zábavy jako dospělí; neměly své zvláštní hračky a hry, které dnes považujeme za samozřejmost. Až do počátku 20. století byly dětí v Británii í ve většině ostatních západních zemí posílány do práce ve věku, který nám dnes připadá velmi časný. Na svété je ostatné mnoho zemí, kde děti velmi útlého věku dodnes vykonávají celodenní práci, často za fyzicky náročných podmínek, například v dolech (UNICEF, 1987). Názor, že děti mají specifická práva a že využívání dětské práce je nemravné, se vyvinul až v historicky nedávné době. Podle některých historiků, kteří rozvíjejí myšlenky formulované Ariěsem, se ve stredoveké Evropě chovala většina lidí vůči svým dětem lhostejně nebo dokonce bezcitné. Jiní však tento názor odmítají a nepotvrzuje ho ani to, co víme o dosud existujících tradičních kulturách. Mnozí rodiče, především matky, si téměř určitě Kultura, společnostajedinec vytvářeli stejné pouto ke svým dětem, jaké je obvyklé dnes. Protože však dnes rozeznáváme dlouhé období dětství, je naše společnost v jistém smyslu více orientována na děti, než tomu bylo ve společnosti tradiční. Je třeba zdůraznit, že „společnost orientovaná na dítě" není totožná se společností, v níž se dětem dostává lásky a péče rodičů nebo jiných dospělých. Jak už bylo řečeno, týrání a sexuální zneužívání dětí patří v současné společnosti mezi běžné jevy rodinného života, přestože jeho plný rozsah vyšel najevo teprve v nedávné době. Týrání dětí má zřejmou spojitost s tím, co se nám podle dnešních měřítek jeví jako špatné zacházení s dětmi v předmoderní Evropě. Není vyloučeno, že v důsledku pravé probíhajících změn v moderní společnosti se zřetelné vymezený status dětství opět oslabuje. Někteří pozorovatelé mají pocit, že děti dnes „dospívají tak brzy", že se zvláštní charakter dětství znovu ztrácí (Suranská. 1982, Winnová, 1983). I velmi malé děti dnes například sledují tytéž televizní programy jako dospělí, takže se daleko dříve a lépe seznamují se světem dospělých, než tomu bylo v předchozích generacích. Dospívání Pojmy dospívající či adolescent právě tak jako dnes již mezinárodní termín „teenager" jsou specifické pro moderní společnost. Biologické změny, k nimž dochází v pubertě (v období, kdy se jedinec stává schopným dospělé sexuální aktivity a reprodukce), mají univerzální povahu. V mnoha kulturách však nemají za následek takový zmatek a nejistotu, s jakými se setkáváme u mladých lidí v moderních společnostech. Zdá se například, že tam, kde existuje systém věkových tříd, spojený s konkrétními rituály ohlašujícími přechod k dospělosti, bývá obvykle snazší vyrovnat se s procesem psychosexuálniho zrání. Dospívající v tradičních společnostech se toho nemusí tolik „odnaučovat" jako jejich vrstevníci v moderním světě, protože tempo změn je pozvolnější. U našich dětí přichází období, kdy po nich chceme, aby už přestaly být dětmi: aby odložily hračky a opustily dětské zábavy. V tradičních kulturách, v nichž děti už pracují po boku dospělých, je tento proces „odnaučování" většinou mnohem méně náročný. Zvláštní charakter statusu „teenagera" v západní společnosti je způsoben jak všeobecným rozšířením práv dítěte, tak procesem formálního vzdělávání. Jedinec se v tomto věku často snaží jednat jako dospělý, ale v očích zákona zůstává dítětem B mladistvým. Někdy by rád pracoval, ale musí chodit do školy. Ocitá se „na půli cesty" mezi dětstvím a dospělostí, neboť vyrůstá ve společnosti, jež podléhá trvalým změnám. Kultura, společnost a jedinec Kultura, společnost a jedinec Mladý dospělý Zdá se, že jako nová specifická etapa osobního a sexuálního vývoje v moderní společnosti se stále více vyhraňuje stadium mladého dospělého. Mladí lidé - především, ale ne výlučné z majetnějších vrstev - si po dovršení dvaceti let často berou „oddechový Čas", aby mohli cestovat a hledat si místo v sexuálním, politickém a náboženském životě. Vzhledem k prodlouženému období vzděláváni, kterého se dnes mnohým lidem dostává, je pravděpodobné, že význam tohoto „moratoria" v budoucnu dále poroste. Střední věk Většina mladých dospělých v západnítn svétě dnes může očekávat, že se dožije stáří. V předmoderních dobách mohl s takovou perspektivou počítat jen málokdo. Smrt následkem nemoci, epidemie či úrazu byla ve všech věkových kategoriích daleko častější než dnes. Zvláště ohroženy byly ženy. neboť úmrtnost při porodu byla vysoká. Naproti tomu některé zátěže, které dnes často pociťujeme, bývaly v minulosti méně výrazné. Lidé obvykle udržovali užši kontakty se svými rodiči a ostatními příbuznými, než je tomu u dnešních mobilnějších populací; běžné pracovní postupy, které užívali, byly stejné jako u jejich předků. V dnešní dobé musíme v manželství, rodinném životě a jiných sociálních kontextech řešit významné otázky, jejichž odpovědi předem neznáme. Daleko více, než tomu bylo v minulosti, musíme být „architekty" vlastního života. Například vytvořeni sexuálních a manželských svazků dnes závisí na iniciatíve a výběru jedince samotného a není dáno rozhodnutím rodičů. Znamená to větší svobodu jedince, ale také větší zodpovědnost, která může přinášet napětí a potíže. Ve středním věku je dnes zvláště významné „uvažovat dopředu". Mnozí lidé už totiž nepředpokládají, že budou „dělat celý život totéž", jak tomu obvykle bývalo u většiny populace v tradičních kulturách. Když muži nebo ženy stráví řadu let v jednom oboru, často ve středním věku zjistí, že je dosažená výkonnost neuspokojuje a že nemají možnost dalšího růstu. Ženy, které věnovaly první fázi dospelostí výchově dětí, mívají někdy po jejich odchodu z domova pocit, že ztratily veškerou společenskou hodnotu. Fenomén „krize středního věku" se stal pro mnoho bdí velmi reálným. Člověk má často pocit, že nevyužil příležitostí, které mu život nabízel, nebo že nikdy nedosáhne toho, po čem už od dětství toužii. Proměna, ke které přitom dochází, však nemusí vést k rezignaci nebo bezútešnému zoufalství; to, že se zbavíme dětských snů, pro nás může být i osvobozující. Stáří V tradičních společnostech byla starším lidem za normálních okolností prokazována značná úcta. V kulturách, v nichž existovaly věkové třídy, měli „stařešinové" obvykle významné - a mnohdy konečné - slovo ve věcech důležitých pro celou komunitu. V rodině se autorita mužů i žen často zvyšovala s věkem. Naproti tomu v průmyslových společnostech stalí lidé obvykle ztrácejí autoritu jak v rodině, tak v širším společenském kontextu. Když přestanou chodit do práce, jsou často chudší než kdy předtím. Procentuální zastoupeni osob nad 65 let ve společnosti se přitom výrazně zvyšuje. V roce 1900 byl například ve Velké Británii jen každý třicátý člověk starší 65 let; dnes je to každý pátý. Přechod do nejvyššího věkového stupně představoval v tradiční kultuře často vrchol toho, čeho mohl jedinec dosáhnout. V průmyslové společnosti mívá většinou odchod do důchodu právě opačné důsledky. Pro starší lidi, kteří už nežijí se svými dětmi a museli zanechat ekonomické činnosti, není snadné dát závěrečné fázi života smysl. Dříve se souddo, že se stářím se úspěšněji vyrovnávají ti, kdo se obracejí ke svým vmitřním zdrojům a méně se zajímají o vnější prospěch, který jim může poskytnout společenský život. V mnoha případech je to určitě pravda, ale ve společnosti, kde mnoho lidí zůstává fyzicky zdravých do vysokého věku, bude mít nejspíše stále větší význam orientace navenek. Důchodci mohou najít nový začátek v tom, co se nazývá „třetím věkem" (po dětství a dospělostí), v němž začíná nová fáze vzdělávání. SMRT A STŘÍDÁNÍ GENERACÍ Ve středověké Evropě byla smrt daleko viditelnější než dnes. V moderním světě většina lidí umírá v uzavřeném prostředí nemocnic, mimo kontakt s příbuznými nebo přáteli. Smrt je mnoha lidmi v dnešním západním světě vnímána jako konec života jedinečného „já", ne jako součást procesu obnovy generací. Náš postoj ke smrti se změnU také v důsledku oslabení náboženské víry. Smrt se stává tématem, o kterém se nemluví. Považujeme za samozřejmé, že se lidé smrti bojí; lékaři a příbuzní se proto před smrtelné nemocnou osobou běžně snaží utajit, že zanedlouho zemře. Podle Elisabeth Ktibler-Rossové je proces přijímání nevyhnutelnosti blízké smrti zhuštěným procesem socializace, který má několik fází (Kubler-Rossová, 1975). První je popírání - jedinec odmítá přijmout, co se děje. Druhým stadiem je hněv, především u těch, kdo umírají poměrně mladí a intenzívně si uvědomují, že jim nebylo dopřáno prožít plný život. Následuje stadium zjednávaní, kdy jedinec uzavírá dohodu s osudem nebo božstvem, že klidné zemře, jen když se dožije nějaké významné události, například sňatku v rodině nebo narozenin. Poté jedinec často Propadá depresi. Nakonec, podaří-li se tento stav překonat, může přejít do fáze pň-J«ř, kdy se s nadcházející smrti smiřuje. 56 57 Kultura, společnost a jedinec Kiibler-Rossová si povšimla, že když se na přednášce zeptá posluchačů, čeho se na smrti obávají nejvíce, vétšina lidí odpovídá, že se bojí neznámého, bolesti, ztráty milovaných osob nebo toho, že nedokončí započaté dílo. Podle ní jsou však všechny tyto věci pouhou špičkou ledovce. Vétšina toho. co spojujeme se smrtí, je nevědomá, a je třeba to osvětlit, abychom dokázali smrt přijmout. Člověk si podvědomě nedokáže představit svou vlastni smrt jinak než jako něco zlovolného, co jej přichází potrestat. Pokud si uvědomí, že toto spojem je iracionální - že mit smrtelnou chorobu není trestem za nějakou špatnost - je tento proces usnadněn (Kiibler-Rossová, 1987). V tradičních kulturách, v nichž děti, rodiče a prarodiče často žijí ve stejné domácnosti, si lidé obvykle zřetelně uvědomují souvislost mezi smrti a střídáním generací. Jedinci se cítí být součástí rodiny a komunity, jež trvá dále, i když jedinec zaniká. Za takových okolností lze možná smrt vnímat méně úzkostně než za rychle se měnících, individualistických společenských podmínek průmyslového světa. RESOCIALIZACE Za určitých okolností může u dospělých jedinců docházet k resocializaci, která je charakterizována rozpadem dosud přijímaných hodnot a vzorců chování, po němž následuje přijetí radikálně nových, radikálně odlišných. Jedním typem okolnosti, za kterých k tomu může dojít, je vstup jedince na půdu instituce omezující osohru svobodu - psychiatrické léčebny, vězení, kasáren nebo jiné instituce, kde je oddělen od vnějšího světa a vystaven tvrdému tlaku nových zákazů a příkazů. Za extrémně stresujících okolností mohou být změny postoje a osobnosti jedince velice dramatické. Pravé studium takových mezních situací nám ostatně ledacos napovídá i o normálních procesech socializace. Chování v koncentračním táboře Proslulý popis resocializace u lidí, kteří se na konci třicátých nebo počátku čtyřicátých let ocitli v nacistických koncentračních táborech, nám poskytl psycholog Bruno Bettelheim. Jeho líčení se zčásti opírá o to, co sám zažil jako vězeň ve dvou z nejstrašnějších táborů, Dachau a Buchenwaldu. Podmínky života v těchto táborech byly děsivé. Vězni byli vystaveni fyzickému mučení a neustálému ponižování a strádali hrozivým nedostatkem potravy a dalších základních životních potřeb. Bettelheim byl jako praktikující psychoterapeut zvyklý vídat své pacienty, jak v reakci na léčbu dosti zásadně mění postoje a chování. Změny, které probíhaly u vězňů pod vlivem obrovské zátěže života v koncentračním táboře, však byly daleko hlubší a rychlejší. V táboře, napsal Bettelheim, „jsem... byl svědkem rychlých změn postihujících nejen jednání, ale i samu osobnost; probíhaly neuvěřitelně rychle 58 Kultura, společnost a jedinec a často byly mnohem dramatičtější, než jaké by bylo možno dosáhnout jakoukoli psychoanalytičkou léčbou" (Bettelheim, 1986, str. 14). Podle Bettelheima došlo u všech vězňů ke změnám osobnosti, které probíhaly v určitém sledu. Na začátku byl šok ze samotného uvěznění, způsobený surovým odtržením od rodiny a přátel; mnozí byli cestou do tábora mučeni. Vétšina nových vězňů se snažila vzdorovat působení podmínek v táboře a pokoušela se udržet si způsob chování, jaký měla v předchozím živote, ale to se ukázalo jako nemožné. Strach, deprivace a nejistota vedly k tomu, že se osobností vězňů začaly hroutit. Někteří z nich se stali „živými mrtvolami", jak je nazývali ostatní, neboť se zdálo, že ztratili veškerou vůli, iniciativu i zájem o vlastni osud. Tito muži a ženy brzy zemřeli. Jiní se začali chovat jako děti - ztratili představu o Času a schopnost „myslet dopředu" a na zdánlivé triviální záležitostí reagovali výraznými změnami nálady. Většina „starých vězňů", kteří byli v táborech více než rok, se chovala zcela jinak. Staří vězni prošli procesem resocializace, jímž se vyrovnávali s každodenní brutalitou života v táboře. Často si už nedokázali vybavit jména, místa a události ze svého předchozího života. Proměna osobností starých vězňů byla založena na napodobení postojů a chování těch jedinců, kteří při příchodu do tábora vzbuzovali jejich největší odpor, totiž dozorců samotných. Opičili se po nich a dokonce se pokoušeli pomocí rozervaných cárů napodobit jejich uniformy. Bettelheim napsal: „Staří vězňové cítili velké uspokojení, jestliže při počítání vězňů, které probíhalo dvakrát denně, stah opravdu dobře v pozoru nebo se řádně zahlásili. Byli hrdí na to, že jsou stejně .tvrdí chlapi' jako esesáci, anebo ještě tvrdší. Ve své identifikaci s mmi zacházeli tak daleko, že kopírovali i esesáckou formu zábavy. Dozorci se bavili mimo jiné tím, že zkoušeli, kdo vydrží nejdéle dostávat rány, aniž zasténá. Totéž provozovali staří vězňové, jako by jim nestačilo, že jsou biti dost často i tehdy, když tuto zkušenost neopakují formou hry." (Bettelheim, 1986, str. 1581 * Vymývání mozků * Obdobné reakce a změny byly zaregistrovány v jiných mezních situacích, například v chování jedinců podrobených násilným výslechům nebo tzv. vymývání mozků (brainwashing). V počátečních stadiích takových výslechů se jedinec snaží Vzdorovat tlaku, jemuž je vystaven. Poté se objevuje zdánlivá regrese k infantilnímu chování. K resocializaci dochází tehdy, když se objeví nové rysy chováni, jejichž vzorem se stává ten. kdo je v dané situaci nositelem autority - vyslýchající. William Sargant. který se zabýval různými typy mezních situaci, poznamenává: -Jedním z nejhroznéjších následků těchto bezohledných výslechů, který popisují jejich oběti, je skutečnost, že náhle začínají cítit sympatie ke svému mučiteli..." (Sargant, 1959, str. 192) V mezních situacích zřejmě dochází k tomu. že nastává regrese v procesu socializace. Socializované reakce jsou bezohledně odboiuány a jedinec prožívá podob- 59 Kultura, společnost a jedinec nou úzkost jako malé dítě připravené o ochranu rodičů. Pak je jeho osobnost de facto proměněna. Zásadní změny osobnosti a chování, které vidíme v mezních situacích, představují pouze extrémní verzi normálních projevů socializace v jiných prostředích. Osobnosti, hodnoty a postoje lidí nejsou nikdy dány jednou provždy, ale mění se na základě jejich zkušeností v celém životním cyklu. Ilustrací z poměrně nedávné doby je zkušenost mladých Američanů, kteři byli posláni v šedesátých letech nebo na počátku sedmdesátých do války ve Vietnamu. Pod extrémním tlakem, jaký představoval boj v neznámé džungli proti odhodlanému a vynalézavému nepříteli, došlo u mnoha vojáků ke změnám osobnosti podobným tomu, co popisují Bettelheim a Sargant. Byh resocíahzováni do drsné a brutál ní reality, v níž se nacházeli. Po návratu do Spojených států veteráni těchto bojů zjistili, že stoji před novým procesem resocializace, tentokrát do mírového světa, do kterého se už nehodili. SOCIALIZACE A SVOBODA JEDINCE Kulturní prostředí, do něhož se rodíme a v němž vyrůstáme, má tak velký vliv na naše chovám, že bychom si mohli připadat zbaveni jakékoli individuality nebo svobodné volby. Mohlo by se nám zdát, že se pouze „vléváme" do předem stanovených forem, které pro nás společnost připravila. Někteří sociologové opravdu píši o socializaci - anebo i o sociologii obecně - v podobném duchu, ale takové názory jsou zásadně mylné. Skutečnost, že od narození až do smrti vstupujeme do interakci s jinými, má určité vliv na naše osobnosti, na hodnoty, které vyznáváme, i na naše jednání. Socializace však také pokládá základy naší vlasmi individuality a svobody. V průbéhu socializace dospívá každý z nás k procesu sebeuvědomění a vytváří si schopnost samostatné myslet a jednat. Tuto skutečnost lze dobře ukázat na příkladu učení se jazyku. Nikdo z nás ne-vynalezl řeč, které se jako dítě naučil, a všichni jsme vázáni pevně stanovenými jazykovými pravidly. Současně je však porozuměni řeči jednou z nezbytných pod mínek našeho sebeuvědomění a tvořivosti. Bez řeči bychom si neuvědomovali své „já" a žili bychom víceméně stále jen ve „zde a nyní. Zvládnuti jazyka je nezbytné pro symbolické bohatství lidského života, pro pochopení našich specifických osobních vlastnosti a pro praktické zvládnutí světa kolem nás. 60 Tyfy společností Typy společností Přes svou rozmanitost má lidské kulturní chováni některé společné znaky. Jestliže je nacházíme ve všech nebo téměř ve všech společnostech, hovoříme o kulturních univerzáliích. Neznáme žádnou kulturu, která by neměla gramaticky složitě strukturovaný jazyk.. U všech lze rozeznat určitou formu rodiny, v níž existují hodnoty a normy spojené s výchovou dětí. Kulturní uníverzálií je také instituce manželství, právě tak jako náboženské rituály a majetková práva. Všechny kultury také maji nějakou formu zákazu incestu, tj. sexuálního styku mezi blízkými příbuznými, například otcem a dcerou, matkou a synem nebo bratrem a sestrou. Antropologové znají i celou řadu dalších kulturních univerzálii, k nimž patří umění, tanec, zdobení těla, hry, dávání darů, žertování a hygienická piavidla (Murdock, 1945]. Univerzálních rysů je však ve skutečnosti o něco méně, než by se nám mohlo zdát při četbě tohoto seznamu, protože v každé kategorii existuje mnoho různých variací. Vezmeme si například zákaz incestu: jeho definice se v různých kulturách významně lisí. Nejčastěji je za incest považován sexuální styk mezí příbuznými prvního stupně; v mnoha kulturách však zahrnuje i styk mezi bratrancem a sestře-nicí nebo dokonce mezi všemi nositeli téhož rodového jména. Existovaly také společnosti, v nichž byly přinejmenším malé části populace incestní praktiky povoleny. Tak tomu bylo například u vládnoucí třídy ve starém Egyptě, Jazyk Jedním z nej výraznějších kulturních atributů člověka, sdíleným všemi kulturami, je komunikace prostřednictvím jazyka (konkrétních jazyků ovšem existuje ve světě několik tisíc). Zvířata jsou schopna spolu komunikovat, ale žádný živočišný drah kromě člověka si nevytvořil nic, co by se dalo nazvat jazykem. U některých z vyšších primátů se dají vypěstovat jazykové schopnosti, ale jen ve velmi omezené míře. Jedním z nej s la vně j šich případů byla šimpanzice Washoe, která zvládla slovní zásobu více než sta slovv americké znakové řeči pro hluchoněmé (Gardnei a Gardnerová, 1969, 1975). Washoe byla také schopna sestavit pár jednoduchých vět. Dokázala například sdělit „přijď láska líto líto", což znamenalo, že se chce omluvit za něco, co provedla. Experimenty s Washoe byly daleko úspěšnější než podobné pokusy s jinými šimpanzy - odtud také plyne jej! stáva v sociologické literatuře. Ani Washoe však nebyla schopna zvládnout žádná gramatická pravidla nebo naučit jiné šimpanze tomu, co sama uměla. 1 po několikaletém nácviku zůstala jej) jazyková schopnost hluboko pod úrovní průměrného dvouletého dítěte. Každý normálni dospělý člo- 52 věk má slovní zásobu čítající tisíce slov a dokáže je kombinovat podle tak složitých pravidel, že mnoho Lingvistů stráví celou svou profesionální dráhu snahou o jejich rozluštění. Řeč a písmo Všechny společnosti používají ke sdělování jazyka řeč. Existují však i jiné způsoby jeho „přenosu" či vyjadřování - především psaní. Vynález písma byl jedním z velkých mezníků lidských dějin. Vyvinulo se zřejmě ze značek nebo obrázků znázorňujících majetek jednotlivých rodin či rodů. Na dřevě, v hlíně nebo na kameni se dělaly záznamy o významných událostech, předmětech nebo lidech. Psaní začalo jako ukládáni informací a jako takové bylo úzce spjato s administrativními potřebami prvních států a civilizaci (což bude podrobněji probráno v další části této kapitoly). Společnost, jež zná písmo, může „najít své místo" v čase a prostora. Může shromažďovat dokumenty, které popisují minulost, právě tak jako informace o současných událostech a činnostech. Psaní není pouhou řečí přenesenou na papír nebo jiný trvanlivý materiál. Zajímavé je na něm i to, v čem prostou řeč přesahuje. Psané dokumenty nebo texty jsou kvalitativně odlišné od mluveného slova. Už z definice řeči vyplývá, že její působení je omezeno na konkrétni kontext, v němž jsou slova pronášena. Myšlenky a zkušenosti se mohou v kulturách přenášet z generace na generaci, ale jen tehdy, jsou-li pravidelně opakovány. Naproti tomu texty mohou přežit tisíciletí a stále nás v jistém smyslu „oslovoval" přímo. Právě proto je pro historiky tak důležité studium dokumentů, Inierpretací textů, které nám zůstaly po vymřelých generacích, mohou historikové rekonstruovat obraz jejich života. Biblické texty například tvoří už po dvě tisíciletí trvalou součást historie západní civilizace. Dodnes můžeme číst a obdivovat hry velkých dramatiků antického Řecka. Sémiotika a hmotná kultura Symboly používané v řeči a písmu jsou hlavním způsobem, jímž jsou utvářeny a vyjadřovány kulturní významy, ale zdaleka ne jediným. K tvorbě významů lze využít jak hmotných předmětů, tak typů chováni. Například styl oblečení je obvykle využíván k tomu, aby zdůraznil rozdíly mezi pohlavími. V naší kultuře až donedávna nosily všechny ženy sukně a všichni muži kalhoty. V jiných kulturách je tomu naopak. Analýza sémtotických systémů - neverbálních kulturních významů - otevírá sociologii a antropologii další zajímavá pole působnosti. Sémiotická analýza může být velmi užitečná při vzájemném srovnávání kultur. Protože kulturní významy jsou symbolické, umožňuje nám sémiotická analýza vystihnout rozdíly v tom, jak Bp jednotlivé kultury utvářejí. Například budovy ve městech nejsou jenom místy, G3 tvpy společností kde lidé žijí a pracují. Mají často symbolický charakter. V tradičních městech stával hlavní chrám Či kostel obvykle na vyvýšeném místě ve středu města nebo v jeho blízkosti a symbolizoval tak všestranný vliv náboženství na život lidí. Hmotná kultura ovšem není pouze symbolická. Je životně důležitá pro uspokojování fyzických potřeb - patří sem nástroje nebo postupy používané k získávání potravy, výroba zbraní, budování příbytků a tak dále. Proměny hmotné kultury jsou hlavním kritériem klasifikace různých typů společností v dějinách, protože to. jak lidé zajišťují uspokojení svých základních potřeb, ovlivňuje většinu ostatních aspektů jejich kultury. Přikročme tedy ke srovnání rozličných forem lidské společnosti. PRVNÍ SETKÁNÍ S JINÝMI KULTURAMI Asi před půl stoletím začali někteří ostrované v západním Tichomoří stavět velké důkladné dřevěné modely letadel. Jejich budováním trávili hodiny trpěbvé práce, přestože žádný z nich nikdy neviděl letadlo zblízka. Modely nebyly určeny k tomu aby létaly; sehrávaly však ústřední roli v náboženských hnutích vedených místními proroky. Tito náboženští vůdci hlásali, že když budou provedeny určité obřady, bude z nebes sesláno „kargo", čímž rozuměli předměty, které si před jejich očima dávati letecky posílat běloši. Příchod „karga" bude mít za následek zmizení bělo chů a to způsobí, že se předkové domorodců vrátí na zem. Ostrované byli přesvědčeni, že přesné dodržování jistých rituálů povede k počátku nové éry, v níž se bu dou těšit z hmotného bohatství bílých vetřelců, a přitom si jinak zachovají svůj tradiční způsob života (Worsley, 1970). Proč toto hnutí vzniklo? Bylo výsledkem střetu tradičních představ a zvyklosti ostrovanů se západním způsobem života. Bohatství a moc bělochů byly zjevné; ostrované dospěli k názoru, že jejich skutečným zdrojem jsou záhadné létající předměty, které přivážely hojnost věci pro potřebu vetřelců. Z pohledu domorodců bylo logické, že se pokusili letadla ovládnout a použili k tomu náboženských a rituálních prostředků. Současně se snažili uchránit a zachovat své vlastní zvyklosti, ohrožené příchodem cizinců. Ostrované měli poměrně malé vědomosti o chování bělochů a o technice, kterou disponovali. Činnost Evropanů si vykládali po svém, na základě svých vlastních představ a názorů na svět. V tomto smyslu byly jejich reakce podobné těm. které se před počátkem moderní doby vyskytovaly po celém světě. I příslušníci velkých civilizací minulosti měli totiž jen mlhavé povědomí o způsobu života jiných národů. Když západní dobrodruzi a obchodníci v 16. a 17. století vypluli do odlehlých oblastí světa, povalovali lidi, s nimiž se setkali, za „barbary" a „divochy". Evropané, kteří se v 16. století vypravili na americký kontinent, hledali obry. amazonky a trpaslíky, pramen věčného mládí, ženy, jejichž těla nestárnou, a muže. kteří žijí stovky let. Objevitelské cesty byly provázeny známými obrazy z tradič- Typy společností nich evropských mýtů. Američtí Indiáni byli zpočátku považováni za divoké bytosti, příbuzné spíše zvířatům než lidem. Paracelsus, autor lékařských traktátů ze šestnáctého století, líčil Severní Ameriku jako kontinent obydlený tvory, kteří jsou napůl lidmi a napůl zvířaty. O těchto bytostech se soudilo, že nemají duši a vznikají samovolně ze země. Biskup z města Santa Marta v dnešní Kolumbii popsal místní Indiány takto: „Nejsou to lidé s rozumnou duší, aie divocí lidé lesní, kteří si proto nemohou osvojit ani křesťanské učení, ani žádnou ctnost či vědomost jakéhokoli druhu." (Pagden, 1982, str. 23) Evropané, kteří v 17. a 18. století navázali kontakty s čínskou říší, se setkávali s pohrdavým přístupem ze strany jejich vládců. V roce 1793 poslal anglický král Jiří III. do Číny své vyslance, aby navázali obchodní vztahy. „Barbarským" návštěvníkům bylo povoleno, aby otevřeli v Číně několik poboček svých obchodních společností a jejich prostŕeďnictvím dováželi domů čínské zboží. Číňané sami však neměli zájem o cokoli, co by jim mohli na oplátku nabídnout Evropané: „Naše Nebeská říše oplývá hojností, ba nadbytkem veškerých statků, a žádného zboží v ní není nedostatek. Není proto vůbec zapotřebí dovážet výrobky cizích barbarů výměnou za naše vlastní." Žádost o povolení vyslat do Číny západní misionáře se setkala se zamítavou odpovědí: „Rozdíl mezi Číňany a barbary je zcela zásadní a žádost Vašeho velvyslance, aby byla barbarům poskytnuta volnost při šíření jejich náboženství, je naprosto nesmyslná." (Worsley, 1967, slr.2) Propast mezi Východem a Západem byla tak hluboká, že se na obou stranách tradovaly zcek bizarní představy o těch druhých. V Číně bylo například ještě na sklonku 19. století rozšířeno přesvědčení, že by cizinci - zvláště pak Angličané -zemřeli na zácpu, kdyby nejedli denně rebarboru. Až do doby před dvéma staletími neměl nikdo onen „celkový pohled" na svět, který nám dnes připadá samozřejmý. Jeden z nejdramatičtéjších prvních kontaktů mezi Západem a jinými kulturami se odehrál teprve v roce 1818. Anglická námořní expedice, která hledala za Severním polárním kruhem cestu do Ruska mezi Baffinovým ostrovem a Grónskem, se náhodně setkala s Eskymáky. Do toho dne se Eskymáci domnívali, že jsou jedinými lidmi na světě! Kontrasty, na které narážeU evropští moreplavci, dobyvatelé, obchodníci a misionáři při setkávání s mimoevropskými národy, shrnuje antropolog Marvin Harris následujícími slovy: „V některých oblastech světa - v Austrálii, Arktidě, v některých částech Jižní Ameriky a Afriky - se setkávali se skupinami lidí žijícími dosud velmi podobným způsobem, jako jejich dávno zapomenutí evropští prapředci z doby kamenné. Byly to tlupy dvaceti až třiceti lidi, toulající se po rozlehlých územích, v neustálém pohybu, živící se výlučně lovem zvířat a sběrem divokých rosUin. Tito lovci-sběrači byli zjevně příslušníky vzácného a ohroženého druhu. Jinde, například v lesích na východě Severní Ameriky, v jihoamerických džunglích a ve východní Asii nalezli větší hustotu osídlení, s víceméně stálými vesnicemi, jejichž obyvatelé se živili zemědělstvím. I tady však zbraně a nástroje vypadaly jako pozůstatky prehistorie kých dob. 64 65 Typy společností Typy společností Jinde se ovšem objevitelé střetávali s plné vyvinutými státy a říšemi, v jejichž čele stáli despotové a vládnoucí třídy, opírající se o stálé armády. Pravé tyto velké říše se svými městy, památkami, paláci, chrámy a poklady lákaly všechny Marky Poly a Kolumby, aby se vůbec přes moře a pouště vydali. Byla tu Čína - nejvétši říše na světě, ohromná a vyspělá civilizace, která shlížela s pohrdáním na rudolící prosebníky z maličkých království ležících za hranicemi civilizovaného světa. A byla tu Indie - země, kde se uctívaly krávy a lidem bylo souzeno nést různě těžká životní břemena podle toho, co si jejich duše zasloužily v předchozích životech. A pak státy a říše původních obyvatel Ameriky, světy samy pro sebe, z nichž každý mél své odlišné umění a náboženství: Inkové se svými velkými kamennými pevnostmi, visutými mosty, okázalými sýpkami a státem řízenou ekonomikou; Azté-kové s krvežíznivými bohy, kteří pojídali lidská srdce a neustále vyžadovali čerstvé oběti" (Harris, 1978, str. 13-14). V této zdánlivě bezbřehé rozmanitosti společností předmoderní doby lze ovšem vymezit tři základní typy, které se v Harrisové popisu objevují: lovce a sběrače, větší zemědělské či pastevecké společností a neprůmyslové civilizace čili Uadični státy. Seznámíme se nyní postupně s hlavními charakteristickými rysy všech tri. LOVCI A SBĚRAČI Po většinu doby, co na této planetě existuje člověk, žili lidé v malých tlupách nebo kmenech, často nepřesahujících třicet nebo čtyřicet osob. Nejstarší typ lidské společnosti tvořili lovci a sběrači. Nevěnovali se pěstování plodin ani užitkových zvířat, ale získávali si obživu lovem, rybařením a sbíráním jedlých rostlin rostoucích ve volné přírodě. Kultury lovců a sběračů dodnes přežívají v některých odlehlých částech světa, například v brazilských a novoguinejských pralesích, ale většina jich byla zničena nebo pohlcena celosvětovým šířením západní kultury a ty zbývající už zřejmě dlouho nepřežijí. Dnes se na světě živí především lovem a sběrem méně než čtvrt milionu lidí - jedna tisícina procenta celkové světové populace. Antropologický výzkum posledních padesáti let nám poskytl hojnost informaci o společenstvích lovců a sběračů. Protože jsme si vědomi rozmanitostí lidských kultur, musíme být opatrní, chceme-li se pouštět do generalizací byť jen o jediném typu společnosti. Existují nicméně určité společné rysy všech lovců a sběračů, kte ré je odlišují od jiných typů kultur (Diamond, 1974, Schrire, 1984). Ve srovnání s většími společnostmi - zvláště pak s moderními průmyslovými systémy - se u skupin lovců a sběračů jen v malé míře projevuje nerovnost. Lovci a sběrači jsou neustále v pohybu, ale nemají tažná zvířata ani jiné dopravní prostředky, takže si s sebou nemohou brát mnoho věcí či majetku. V podstatě jde jen o zbraně určené k lovu, nástroje ke kopání děr a stavbě příbytků, pasti a nádobí Mezi příslušníky této společnosti jsou malé rozdíly co do množství a druhu hmoi-ných statků. Rozdíly ve společenském postavení vyplývají téměř výlučně z rozdílu světová populace: 10 milionů, procento lovců: 100 svétová populace: 350 milionů procento tovců: 1,0 světová populace: 3 miliardy, procento lovců: 0,001 1500 n. I. 1960 Jak s růstem světové populace ubývalo lovců a sběračů ídroj: Richard B. Lee a Irven de Vore, Člověk lovec (Mon the Hunter; Atdine de Gruyter, 1968). 66 67 Typy společností věku a pohlaví. Muži zastávají prakticky všude úlohu lovců, zatímco ženy sbírají divoké rostliny, vaří a starají se o děti. Nejstarší a neizkušenéjší muži, „rada starších", mají obvykle hlavní slovo při významnějších rozhodnutích skupiny. Podobně jako majetkové rozdíly jsou však i rozdíly mocenské mnohem menší než u následujících typů společností. U lovců a sběračů převládá princip participace -jestliže je nutno přijmout důležité rozhodnutí nebo Čelit nějaké krizi, sejdou se k tomu obvykle všichni dospělí muži. Lovci a sběrači necestují z místa na místo úpině nahodile. Většina skupin má pevně vymezená teritoria a každým rokem migrují z jednoho na druhé. Mnohé komunity lovců a sběračů nemají stálé složení; jednotlivci často přecházejí z jednoho tábora do druhého, skupiny se rozcházejí a spojují s jinými, pohybujícími se po temže území. Pygmejové Mbuti Ze stovek existujících popisů kultur lovců a sběračů se pro ilustraci jejich způsobu života seznámíme jen s jednou: se společností pygmejů Mbuti, žijících ve středoafrickém Kongu (Turnbull, 1983). Mbutiové obývají hustě zalesněnou oblast, obtížné přístupnou všem vetřelcům. Oni sami les dobře znají a pohybují se po něm zcela volně. Vody mají dostatek, pravé tak jako jedlých divokých plodů a zvěře. Nebudují trvalé příbytky, ale jen přístřešky z větví a listů, které se dají postavit za pár hodin a také kdykoli opustit, když je čas změnit sídliště - což dělají Mbutiové trvale, neboť nikdy nezůstávají na jednom místě déle než měsíc. Mbutiové žijí v malých tlupách, tvořených čtyřmi nebo pěti rodinami. Jejich složení sice zůstává víceméně stálé, ale nic nebrání jednotlivci nebo rodiné, aby se od své tlupy odtrhli a připojili se k jiné. Žádná tlupa není nikým „vedena", neboť Mbutiové nemají náčelníky. Starším mužům vsak náleží povinnost zjednat klid, dojde-li k třenicím nebo hádkám, protože lesní duchové vnímají každý rozruch s nelibostí Pokud se nějaký konflikt příliš vyhrotí, rozdělí se skupina a její Členové se přidají k ostatním. Počátky studia MbuLiů spadají do šedesátých let, kdy byl jejich tradiční životní styl dosud nenarušen. Od té doby je vystaven stále většímu tlaku. Okolní svět postupuje stále hlouběji do nitra pralesa a Mbutiové jsou vtahováni do peněžní ekonomiky vesnic budovaných na jeho obvodu. Vylíčil jsem jejich způsob života v přítomném čase, ale ve skutečnosti tento životni styl již dnes téměř neexistuje Totéž platí o příkladech jiných typů malých tradičních společností, s nimiž se ještě v této kapitole setkáme. Typv společností Společnost „prvotního blahobytu" S většinou lovců a sběračů, kteří si dodnes zachovávají svůj starodávný způsob obživy, se na rozdíl od Mbutíů setkáváme v nehostinných oblastech. Mnohé takové skupiny žijí na hranici hladu, protože jim okolní prostředí neumožňuje více než holé přežívání. Z bohatších oblastí světa byli lovci a sběrači většinou již dávno vytlačeni. Protože nyní žijí v podmínkách trvalého boje o přežití, myslí si mnoho autorů, že materiální nouze je nezbytným atributem všech takových kultur. Je však pravděpodobné, že v minulosti tomu bylo jinak. Známý antropolog Marshail Sah-lins nazval lovce a sběrače „původní společností blahobytu", protože měli více než dost prostředků na uspokojeni svých potřeh (Sahiins, 1972). Lovci a sběrači minulosti, kteří žili v oblastech s příznivějšími přírodními podmínkami, nemuseli trávit většinu dne prací, „ve výrobním procesu". Je možné, že mnozí trávili prací každý den méně času, než činí průměrná pracovní doba současného děiníka nebo úředníka. Lovci a sběrači nemají velký zájem o rozvoj hmotného bohatství přesahujícího to, co potřebují pro uspokojení svých základních potřeb. Jejich hlavní hodnoty jsou náboženské povahy; soustřeďují se především na ceremoniální a rituální Činnosti. Většina lovců a sběračů se pravidelně účastní složitých ceremonií, takže tráví velkou část svého času přípravou oděvů, masek, maleb čí jiných posvátných předmětů používaných při takových rituálech. Někteří autoři - zvláště pak ti, kteří jsou ovlivněni sociobiologií - považují význam lovu v těchto společnostech 2a něco, co souvisí s všudypřítomnými vá-lečnickými sklony člověka. Většina lovců a sběračů je však ve skutečnosti spíše mírumilovná a nástroje používané k lovu se jen zřídka obracejí proti jiným lidem. Ke střetům mezi různými tlupami sice občas dochází, ale jsou obvykle velmi omezeného rozsahu; málokdy přijde někdo o život. Válku v moderním slova smyslu lovci a sběrači vůbec neznají a neexistují u nich specializovaní válečníci. 1 lov sám je činností výrazně kolektivní. Jednotlivec sice někdy loví sám, ale když uloví například divoké prase, téměř vždy se o ně dělí se zbytkem tlupy. Lovci a sběrači nejsou pouhými „primitivy", jejichž způsob života by nás už nemusel zajímat. Studium jejich kultur nám ukazuje v jasnějším světle, že některé naše instituce vůbec nejsou „přirozenou" součástí lidského života. Podmínky, v nichž žili lovci a sběrači, bychom si samozřejmé neměli idealizovat. Neexistence válek a větších majetkových i mocenských nerovností - podobně jako skutečnost, fe dávají přednost spolupráci před soupeřením - nám nicméně připomínají, že to, co vytvořila moderní průmyslová civilizace, nemusí být nutně považováno za „pokrok". 68 69 TYpy společností Typy společností PASTEVCI A ZEMĚDĚLCI Asi před dvaceti tisíci lety začaly některé skupiny lovců nacházet hlavní zdroj obživy v chovu domestikovaných zvířat a obdělávání polí. Hlavním zdrojem obživy pastevců jsou domestikovaná zvířata, zatímco u zemědělců je to pěstován! různých plodin; mnoho kultur vsak má charakter smíšený. Pastevci Podle toho, co jim životní prostředí umožňuje, pěstují pastevci hovézí dobytek, ovce, kozy, velbloudy nebo koně. I v dnešním světě ještě existuje mnoho pastevec -kých společností, soustředěných především v různých oblastech Afriky, Středního Východu a Střední Asie, Obvykle se s nimi setkáváme ve stepích, ale také v horách a pouštích. Jde o oblasti, kde se nedá úspěšně provozovat zemědělství, ale uživí se tam různé druhy zvířectva. Pastevci obvykle migrují z jedné oblasti do druhé v závislosti na ročních obdobích. Využívaj! k přesunům zvířata a pohybují se po mnohem rozsáhlejších územích než lovci a sběrači. Vzhledem k jejich kočovnému způsobu života není běžné, aby shromažďovali vétši množství hmotných statků, přestože jejich způsob Života v tomto směru není tak prostý, jako je tomu u lovců a sběračů. Protože jím domestikace zvířat umožňuje stálý přísun potravy, jsou tyto kultury obvykle mnohem rozsáhlejší než komunity lovců a sběračů. Existují pastevecké společnosti, které mají více než čtvrt milionu členů. Pastevci, kteří se často pohybují po rozlehlých územích, se dostávají do kontaktu s jinými skupinami. Nezřídka se věnují obchodu, ale i válčení. Mnohé pastevec-ké skupiny byly ovšem mírumilovné a kromě péče o svá stáda se zajímaly jen o rituální a ceremoniáiní záležitosti své kultury. Jiné však byly velmi bojovné a nacházely zdroj obživy nejen ve svých stádech, ale i v dobývání a plenění. V paste-veckých společnostech se setkáváme s větší majetkovou a mocenskou nerovností než u lovců a sběračů. Především náčelníci, vůdci kmenů a přední bojovníci mají často značnou osobní moc. Klasický popis pastevecké společnosti poskytl Edward Evans-Pritchard, jenž studoval kulturu Nuerů v jižním Súdánu (Evans-Pritchard. 1940). 1 když pěstují také některé plodiny, je základem jejich ekonomiky chov hovězího dobytka. Žijí v osadách vzdálených od sebe 8-30 kilometrů. Ve 30. letech, kdy Evans-Pritchard praco val na své studii, bylo Nuerů celkem asi 200 tisíc. Všichni hovoří stejným jazykem a mají podobné zvyky, ale nemají žádné politické vedení a žádnou formu vlády. Jsou rozděleni do kmenů, které spolu občas spolupracují, ale obvykle žijí odděleně. Každý kmen má své vlastní území, jehož hraníce jsou obvykle vymezeny toky řek, Nuerové však nepřikládají půdé žádný zvláštní význam kromě toho, že se na ní dá pást dobytek. Na Část roku, v období sucha, se usazují v táborech blízko napajedel. Život Nuerů je spjat především s jejich dobytkem, jemuž připadá v jejich 70 kultuře stěžejní úloha. Sousedními národy, jež mají málo dobytka nebo ho vůbec nepěstují, Nuerové hluboce pohrdají. Rituály provázející významné životní změny - narození, dosažení dospělosti, sňatek a smrt - jsou vždy spojeny s dobytkem. Muži jsou často oslovováni jmény svých oblíbených volů a ženy jmény krav, které dojí. Nuerské kmeny mezi sebou často válčí a někdy také vytvářejí spojenectví proti jiným etnickým skupinám. Pro krávy nejen žiji, ale také pro ně táhnou do boje -snaží se například uloupit stáda svým sousedům, Dinkům, kteří jsou rovněž pastevci. Jedno nuerské pořekadlo tvrdí, že „pro krávu zemřelo více lidí než pro cokoli jiného". Zemědělci Zemědělské společnosti zřejmě vznikly přibližně ve stejné době jako pastevecké, Dosavadní lovci a sběrači nahradili prostý sběT divoce rostoucích plodin jejich cíleným pěstováním. Prvním krokem bylo to, co se obvykle nazývá „hortikultura" čili zahradničení: obdělávání malých zahrad jednoduchými motykami a rýči. Na světě dosud existuje mnoho kultur, které získávají obživu právě tímto způsobem. Podobně jako pastevectví poskytuje i hortikultura stálejší přísun potravy než lov a sběr, takže lidé mohou žít ve větších komunitách. Protože žijí usedle, mohou nashromáždit větší množství hmotných statků než pastevci, o lovcích a sběračích ani nemluvě. Jakmile se jednotlivé skupiny usadí na určitých místech, mohou mezi osadami vznikat pravidelné obchodní a politické vazby. 1 tyto kultury mohou být Procento pracovních sil v icmřdrlsty Nepal Rwanda Uganda Etiopie Bangladéš M~t, ■ " " - 1 H 80,9 ■■ i ti j 74,5 1 68,5 Průmyslově země: Austrálie Japonsko r g,4 Německo 4,6 Kanada " ' 3,3 USA i 23 Velká Británie J 91,7 91,3 Přetrvávání agrárního způsobu života ve srovnání s průmyslovými zeměmi: Procento pracovních sit v zemědělství (1990) Zdroj; Nikos Alexandratos, Světové zemědělství: výhled do roku 2010: studie FAO (World Agriculture: Towards 2010: An FAO Study, 1995). 7 1 Typy společností bojovné; obecně vzato vsak mívají méně násilný charakter než některé skupiny pastevců. Jejich Členové, kteří obdělávají půdu, obvykle nebývají příliš zdatnými válečníky. Naproti tomu kočovní příslušníci pasteveckých kmenů se mnohdy sdružují k podnikání společných nájezdů. Jako příklad si uvedeme kmen Gururumbů z Nové Guineje, čítající jen málo přes tisíc osob, žijících v šesti osadách (Newman, 1965). V každé z nich je několik oplocených zahrad. Půda patří různým rodinám žijícím na oploceném území. Práce na ní se účastní všichni, dospělí i děti, ale muži a ženy mají zodpovědnost za různé typy ovoce a zeleniny. Každá rodina má několik zahrádek a podle roční doby střídá plodiny, jež na nich pěstuje, čímž je zajištěna trvalá zásoba jídla. Součástí kultury Gururumbů je komplikovaný systém obřadných výměn darů mezi rodinami, jejichž prostřednictvím se získává společenská prestiž. Proto mají lidé kromě zahrádek, kde pěstují plodiny pro svou každodenní potřebu, i další, jež slouží pěstování „reprezentačních" plodin. „Reprezentačním" plodinám je věnována daleko větší péče než těm určeným pro běžnou potřebu. Gururumbové pěstují také prasata, ale i ta slouží především k tomu, aby byla rozdána jako dary, jejichž prostřednictvím získává dárce postavem ve společnosti. Vždy po několika letech se koná ohromná zabijačka, pH níž se porazí, upečou a rozdají stovky prasat. Podobné jako u pastevců existuje i u Gururumbů větší nerovnost než u Idvců a sběračů. Náčelníci a kmenoví vůdci hrají významnou úlohu a mezi jedinci nacházíme výrazné majetkové rozdíly. NEPRŮMYSLOVÉ CIVILIZACE ČILI TRADIČNÍ STÁTY Asi od šestého tisíciletí před naším letopočtem nacházíme doklady o společnostech, které byly rozsáhlejší než všechna společenství před nimi a od dřívějších typů se zřetelně lišily (Burns a Ralph, 1974). Tyto společnosti byly založeny na rozvoji mést, vyznačovaly se velíce výraznými nerovnostmi co do bohatství i moci, a byty spojeny s vládou králů nebo císařů. Protože znaly písmo a vzkvétaly v nich vědy a umění, označujeme je často za civilizace. Protože však vytvořily koordinovanější vládní formy než jiné fonny společnosti, bývá pro ně často používán termín tradiční státy. Většina tradičních států byla rovněž tišemi; svého rozsahu dosáhly podmaněním a začleněním jiných národních společenství (Eisenstadt, 1963, Claessen a Skalník. 1978, Kautsky, 19821. V plné míře to platilo například o staré Čině a Římu. V období vrcholného rozkvětu, v prvním století našeho letopočtu, sahala římská říše od Británie až po Střední východ. Čínská říše, která trvala přes dva tisíce let, se rozkládala po velké části východní Asie, kterou zaujímá současná Čína. Dnes již žádné tradiční státy neexistují. Přestože některé, především Čína a Japonsko, přežily v téměř nezměněné podobě až do počátku 20. století, v současné době už všechny zanikly a byly nahrazeny moderními systémy. 72 Typy společnosti Nej starší tradiční státy vznikaly na Středním východě, obvykle v úrodných oblastech kolem řek. Čínská říše vznikla kolem roku 200 př.n.l., kdy existovaly mocné státy také na indickém subkontinentu. Několik velkých tradičních států existovalo také ve Střední a Jižní Americe, například říše Aztékň v dnešním Mexiku a říše Inků na území dnešního Peru. Stát Inků byl vytvořen asi sto let před příchodem španělského dobrodruha Pizarra, který přistál v Jižní Americe v roce 1535 s pouhou hrstkou vojáků, ale když využil rozkolu mezi domácím obyvatelstvem, dokázal inckou říši rychle porazit a získat jejich území pro Španělsko. Bylo to první z mnoha střetnutí západních vlivů s tramčnlmi státy, která posléze vedla k jejich úplnému zániku. Mayové Jako příklad tradičního státu sí můžeme uvést civilizaci Mayů, jejiž centrum bylo na poloostrově Yucatánu, u Mexického zálivu. Mayská civilizace vzkvétala od 4. do 9. století. Mayové budovali důmyslná kultovní centra a kolem nich své příbytky; všechny jejich stavby byly z kamene. Střediska kultu měla charakter pyramid a na vrcholu každé z nich stál chrám. Kolem nej větší z pyramid, v Tíkalu, se rozkládalo mésto se čtyřiceti tisící obyvatel. Bylo hlavním administrativním centrem - de facto hlavním městem - mayského státu. Mayské společnosti vládla aristokratická třída kněží-válečníků. Byli nejvyššími náboženskými hodnostáři ve společnosti, ale také vojenskými vůdci, kteří vedli neustálé války s okolními národy. Většina obyvatel byli rolníci, kteří museli čási svého výtěžku odevzdávat svými aristokratickým vládcům, kteří žili v jistém pře pychu. Nevíme jisté, proč mayská civilizace zanikla, ale byla zřejmě rozvláčena okolními kmeny. Když přišli Španělé, stát Mayů již dávno neexistoval. Vlastnosti tradičního státu Tradiční stát byl jediným typem neprůmyslové společnosti, v němž se význaninJ část obyvatelstva přímo nepodílela na výrobě potravy. Ve společnostech lovců a sběračů i u pastevců a zemědělců existovala poměrně jednoduchá dělba práce. Nej významnější rozdíl byl mezi úlohou mužů a žen. Naproti tomu v tradičních státech byl systém dělby práce daleko komplikovanější. Přetrvávalo sice ještě přísné rozdělení práce podle pohlaví - ženy mohly pracovat jen v domácnosti a na poli -ale u mužů se navíc objevila specializovaná povolání, například povolání obchodníka, dvořana, vládního úředníka a vojáka. Vzniklo také základní rozděleni společnosti na třídu aristokratů a zbytek obyvatelstva. Vládce stál v čele „vládnoucí třídy", která měla výlučné právo obsazoval vyšší příčky společenského žebříčku. Příslušníci této třídy žili obvykle ve značném 74 Typy společnost! hmotném pohodlí Či přepychu. Naprou tomu úděl většiny obyvatel byl čásio velmi krušný. Společným rysem těchto států bylo otrokářství. Několik tradičních států těžilo především z obchodu a vládnoucí vrstvu v nich představovali kupci; valná většina však byla buď zaměřena na dobyvačné války anebo se přinejmenším opírala o mocné ozbrojené síly (McNeill, 1983, Mann, 1986). Tradiční státy zažily rozvoj profesionálních armád, předjímajících moderní typy vojenských organizaci. Například římská armáda, vysoce disciplinovaná a intenzivně cvičená, byla základem expanze římského impéria. V tradičních státech se rovnéž setkáváme s počátky mechanizace války. Meče, oštěpy, štíty a oblé-hací stroje používané římskou armádou byly vyrobeny řemeslníky-specialisty. Ve válkách vedených mezi jednotlivými tradičními státy nebo mezi těmito státy a „barbarskými" kmeny byly ztráty na životech mnohem větší než kdy předtím. MODERNÍ SVĚT: PRŮMYSLOVÉ SPOLEČNOSTI Tradiční státy dnes již zcela vymizely. Společnosti lovců a sběračů, zemědělců a pastevců ještě v některých oblastech existují, aíe jen na poměrně izolovaných územích - a v mnoha případech jsou í ony v rozkladu. Co způsobilo, že zaniklv tyto formy společnosti, které vládly celé historii až do doby před dvěma stoletími? Odpověď se skrývá v jediném slovu industrializace - v nástupu strojní výroby založené na použití neživotných zdrojů energie, například páry nebo elektřiny Průmyslové společnosti jsou v nmoha směrech zcela odlišné od kteréhokoli předchozího společenského řádu; jejich rozvoj svým dosahem daleko přesáhl hranice Evropy, kde původně vznikly. Industrializace se zrodila v Anglii jako výsledek „průmyslové revoluce" zahájené v 18. století. Za tímto stručným termínem se skrývá složitý soubor změn, jež ovlivnily způsob, jímž lidé získávali obživu. K těmto změnám patřily vynálezy nových strojů, využití zdrojů energie (především vody a páry) k výrobě a využití vědy ke zlepšení výrobních postupů. Protože objevy a vynálezy na jednom poli stimulují vývoj dalších, je tempo technických inovací v průmyslových společnostech ve srovnání s tradičními systémy velíce rychlé. Typickým znakem průmyslových společností je to, že velká většina zaměstnaného obyvatelstva už nepracuje v zemědělství, ale v továrnách nebo úřadech. I v nejvyspělejších tradičních státech se valná většina lidí musela věnovat polním pracím. Poměrně primitivní úroveň technologického vývoje prostě neumožňovali aby bylo od zemědělských povinností osvobozeno více jedinců než jen malá menšina. Průmyslové společnosti se také vyznačují daleko vyšším stupněm urbanizace než kterýkoli typ tradičního společenského systému. Naprostá většina lidí žije ve íjréstech. kde se vytvářejí pracovní místa a neustále vznikají nové příležitosti. Mo-Oerní velkoměsta daleko přesahují i ty nejslavnější meUopole starých civilizací. 75 Typy společností Typy společností V těchto nových městských oblastech se společenský život stává neosobnějším a anonymnějším nežli dříve; mnoho lidí se každý den setkává spíše s cizími tvářemi než s jedinci, které by osobně znali. Velké organizace, například obchodní korporace nebo vládní úřady, ovlivňují životy prakticky všech bdi. Za další charakteristický rys průmyslových společností můžeme považovat jejich politické systémy, jež jsou daleko komplexnější než formy vlády známé z tradičních států. V tradičních civilizacích měli političtí představitelé (králové a císaři] obvykle jen malý přímý vliv na zvyky a obyčeje většiny svých poddaných, žijících si vcelku po svém na venkove, daleko od centra moci. Industrializace však značně urychlila cestování a komunikaci, což umožnilo vznik integrovanějších, „národních" společenství. Průmyslové společnosti byly prvními národními státy v moderním slova smyslu. Národní státy jsou politická společenství, vzájemně od sebe oddělená přesné stanovenými hranicemi, nejen mlhavými „pohraničními oblastmi" jako státy tra-diční, V národních státech mají vlády rozsáhlé pravomoci, ovlivňující řadu stránek života svých občanů, a vytvářejí zákony, jež se vztahují na každého, kdo žije v prostoru vymezeném jejích hranicemi. Použití průmyslové techniky se ovšem neomezuje jen na „mírumUovné" procesy hospodářského rozvoje. Od samého počátku industrializace byly nové metody výroby využívány také k vojenským účelům, což vedlo k zásadním změnám ve způsobu vedení války; vznikly zbraně a formy vojenských organizací nesrovnatel né s těmi, jimiž disponovaly společnosti neprůmyslové. Zdánlivě nevyhnutelná skutečnost, že se západní způsob života v posledních dvou staletích rozšířil po celém světě, vychází právě z ekonomické síly, politícké soudržnosti a vojenské převahy západních zemí. Jestliže v této době zmizela řada tradičních společnosti a kultur, nebylo to proto, že by byly „zaostalé", ale proto, že nedokázaly vzdorovat spojenému tlaku průmyslové a vojenské moci Západu. PRVNÍ, DRUHÝ A TŘETÍ SVĚT Původ rozdělení Od 17. až do počátku 20. století si evropské země vytvořily kolonie v mnoha částech s veta, kde dosud existovaly tradiční společnosti; pokud to bylo třeba, využívaly k tomu svou vojenskou převahu. Přestože prakticky všechny tytG kolonie jsou dnes již nezávislé, měl knlonialismus rozhodující vliv na současnou podobu našeho světa. V některých oblastech, jako byly Severní Amerika, Austrálie a Nový' Zéland, dosud jen řídce osídlené kulturami lovců a sběračů, se Evropané stali většinovou populací. Jinde, například v Asii, Africe a Části Jižní Ameriky, tvoří nadálť většinu původní obyvatelé. Společnosti prvního typu, jejichž příkladem jsou Spojené státy nebo Kanada prošly procesem industrializace. Země patřící do druhé skupiny jsou převážně na unionem nižší úrovni průmyslového rozvoje a býva i i dnes často označovány jako Třetí svět. Ke Třetímu světu patři Čína, Indie, většina afrických zemí (například Nigérie, Ghana nebo Alžírsko) a převážná Část Jižní Ameriky (například Brazílie, Peru a Venezuela). V zemích Třetího světa, které se vyznačují nízkým stupněm industrializace, pracuje dosud velká většina obyvatel v zemědělství. Protože se mnoho těchto zemí nachází jižně od USA a Evropy, označují se někdy kolektivně jako „Jih", aby se tak odlišily od bohatšího, průmyslového „Severu". Pojem Třetí svět vznikl původně na základe ideologického rozdělení na tři hlavní typy společnosti 20. století. První svět představovaly průmyslové státy Evropy, USA, Austrálie s Novým Zélandem a Japonsko. Takřka všechny tyto zemé mely pluralitní, parlamentní systém vlády. Jejich protipólem byly zemé Druhého svéta, tj. komunistické společnosti tehdejšího Sovětského svazu a východní Evropy, například Československa, Polska a Maďarska. Více než půl století byly světové dějiny pod vlivem globálního soupeření mezi sovětským blokem a kapitalistickými společnostmi Západu (včetně Japonska). Tato rivalita skončila se zánikem komunismu v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě, takže Druhý svět jako takový už vlastně neexistuje. Termín Třetí svět se však ujal a nadále se používá, takže se s ním i v lomto textu budeme často setkávat. Společnosti Druhého světa Společnosti Druhého svéta se vyznačovaly centrálně plánovanou ekonomikou, jež poskytovala jen minimální prostor pro soukromý majetek nebo hospodářskou soutěž. Typickým příkladem byl Sovětský svaz - společnost řízená komunistickou stranou. Sovětský komunismus, jenž vycházel z jedné varianty marxismu, byl založen na vládě jedné strany. Komunistická strana Sovětského svazu měla neomezenou moc jak v politické, tak v hospodářské sféře. Kapitalistické země Prvního světa se vyznačují tržní ekonomikou.: podniky jsou převážně v soukromých rukou a soutěží mezi sebou o zákazníky. Naproti tomu v Sovětském svazu a východní Evropě byly průmysl a zemědělství v rukou státu; podíl soukromé sféry byl ve většině těchto zemí velmi malý. , Podobně jako Marx byli i komunističtí vůdcové přesvědčeni, že kolektivní vlastnictví výrobních prostředků přinese větší prosperitu než západní systém volného trhu. Tento předpoklad se ukázal jako nesprávný. Po politické stránce byly Sovětský svaz a státy Východní Evropy diktaturami; po stránce ekonomické trpěly neefektivností. Tato selhání vedla posléze k jejich pádu (viz kapitola 13). Po zhroucení komunistického bloku v roce 1989 se rozpadl i Sovětský svaz. Jeho Msto zaujalo Rusko jako státní útvar, který existoval před rokem 1917. Jednotlivé •^publiky Sovětského svazu - Ukrajina, Litva, Gruzie, Kazachstán a další - vyhlásí-tv samostatnost a staly se nezávislými národními stály. Typv společností V současné dobé přechází Rusko i další zemé, které patřily k Druhému svétu, k soutěživému tržnímu systému, jaký existuje v západních státech. Pokoušejí se také vytvořil demokratické politické instituce podle západního vzoru. Na první pohled by se mohlo zdát, že události v Rusku a dalších bývalých komunistických zemích nemají zásadní vliv na život obyvatel Západu. Takový názoi by však byl naprosto nesprávný. Západní země a další průmyslové společnosti jsou dnes součásti globální ekonomiky a veškeré události, k nimž dojde v jiných částech světa, se bezprostředné odrazí například v životě Britů. Vývoj v bývalém sovětském bloku může mít vliv na to, jestli britští absolventi najdou po skončení vysoké školy pracovní mista: podmínkou trvalé prosperity se totiž stala stabilita ekonomických podmínek v celosvětovém měřítku. Případný ekonomický kolaps na území bývalého Sovětského svazu by nepochybné měl negativní dopad na sociální a ekonomickou stabilitu v jiných společnostech. Společnosti Třetího světa Terminu Třetí svét, jehož autorem byl francouzský demograf Alfred Sauvy, se běžně užívá pro souhrnné označení méně rozvinutých či „rozvojových" zemí, i když není příliš vyhovující. Navozuje totiž dojem, jako by tyto země byly zcela oddéle né od průmyslových států - jako by představovaly svět sám pro sebe. To však v žádném případě není pravda, neboť společnosti Třetího světa jsou už dlouho úzce spojeny s průmyslovými státy. Rozhodující vliv na jejich utváření měla evropská koloniální nadvláda a vzniklé obchodní vazby na západní země. A naopak, koloniální vazby mezi dnešním Třetím světem a Evropou významné ovlivnily i vývoj jiných částí světa, například Spojených států a Brazílie, jejichž početné černošské populace jsou výsledkem někdejšího koloniálního trhu s otroky. Převážnou většinu zemí Třetího světa tvoři oblasti Afriky, Asie a Jižní Ameriky, které byly v irúnulosti pod koloniální nadvládou. Těch, které zůstávají koloniemi, je dnes naprosté minimum. Některé koloniální oblasti získaly nezávislost už dávno - například Haiti, první černošská republika, která se osvobodila už v roce 1804. Španělské kolonie v Jižní Americe získaly nezávislost v roce 1810 a Brazílie se odtrhla od Portugalska v roce 1822. Většina kolonií se však osvobodila teprve po dru hé světové válce a mnohdy musela o svou nezávislost tvrdě bojovat. V roce 1946 získala svobodu Indie; v 50. a zvláště 60. letech pak další země Asie (Indonés Malajsie aj.) a Afriky (Keňa, Nigérie. Alžírsko, Tanzanie a další). Některé státy Třetího světa sice nikdy nezažily přímé koloniální panství (Čína. Thajsko), ale přesto podléhaly značnému vlivu evropských velmocí, čině byla od sedmnáctého století vnucena - na základe vojenské převahy - řada smluvních vztahů s evropskými velmocemi. které si ji rozdělily do obchodních zón. Hongkong, vrácený Číně v roce 1997. byl posledním z přístavů, které si takto nárokovala Británie Ve srovnání s průmyslovými zeměmi jsou tyto společnosti většinou velmi chudé. Mnohé z nich prodělávají prudký populační růst, představující velkou překáž- ím společností "ém. německé (do první světové války) hranice Jihoafrické unie Jihoafrická nezávislé domorodé státy IBOůMSIO ÉWopská kolonizace Afriky roj; Philip Lee Ralph et al„ Světové civilizace (Worid Civilizations). B.vydom, díl 2 (1991) 78 79 66 Typy společností Typy společnosti ku pro vytvořeni dostatečných prostředků, jež by zaručily jejich občanům přijatelnou životní úroveň. Ačkoli mnozí obyvatelé Třetího svéta žijí dosud tradičním způsobem života, jsou tyto společnosti velmi rozdílné od dřívějších tradičních států. Jejich politické systémy jsou odvozeny od těch, které vznikly v Evropě, nebo je přímo napodobuji, jinými slovy, jde o národní státy. Přestože většina obyvatel dosud žije na venkově, v mnoha těchto společnostech dochází k překotné urbanizaci. Zemědělství sice zůstává hlavní formou hospodářské Činnosti, ale plodiny jsou často produkovány pro světový trh, ne pro místní spotřebu. Podmínky v nejchudších zemích se v posledních letech spíše zhoršují než zlepšují. Podle odhadu z roku 1993 žilo pod hranicí bídy asi 1,2 miliardy obyvatel Tře tího svéta, což představuje asi čtvrtinu světové populace. Kolem poloviny těchto chudých lidí žije v Jižní Asii (v Indii, Barmě, Kambodži), asi třetina v Africe a zbytek ve Střední a Jižní Americe. V letech 1984-1994 životni úroveň v Africe klesak; v průměru o dvě procenta ročně a nezaměstnanost se zvýšila o 400 procent; Afrika má dnes přes 100 rnílionů nezaměstnaných. Kromě toho se státy na jih od Sahary potýkají se značným vnějším zadlužením: za uvedené desetiletí se tento dluh více než ztrojnásobil. Africké státy dnes vydávají na splácení zahraničního dluhu čtyřikrát více než na zdravotnictví a sociální účely. Indie jako příklad země Třetího světa Indie a Čína jsou dva zdaleka nejlidnatéjší státy na světě: Indie má 900 milionů obyvatel a Čína dokonce 1,2 miliardy. Indie byla britskou kolonií a součástí britského impéria, a když získala po druhé světové válce samostatnost, rozdělila se na dva státy. Od Indie jako takové, kde převládá hinduismus, se oddělil Pákistán, kde je dominantním náboženstvím islám. Indie zůstává do značné míry agrárním státem, neboť 33 procent pracovních sil pracuje v zemědělství. Střední délka života sice převyšuje mnohé jiné rozvojové zemé, ale významně zaostává za průmyslovým Západem: muži i ženy se dožívají v průměru 63 let, zatímco ve Velké Británii 74 (muži) a 79 let (ženy) a v Japonsku dokonce 77, respektive 83 let. Na rozdíl od většiny zemí Prvního světa obyvatel Indie nadále rychle přibývá, což představuje nesmírnou zátěž pro její ekonomiku a školství. Pouze 50 procent Indů je gramotných. Mnozí lidé se v posledních třech desetiletích přesunuli z venkova do měst. Metropole jako Dillí, Kalkata a Bombaj jsou přeplněné lidmi, kteří často nemají práci a přespávají na ulicích. Bylo by nicméně chybou představovat si Indii jako zemi, která prosté „zaostáva za západními státy. Má velice bohatou a rozmanitou kulturu, která je dědictvím její dlouhé historie jako tradiční civilizace. Kromě toho prochází v současné době pn1 cesem rychlého ekonomického rozvoje. Na jedné straně nacházíme v Indii obrov ské množství chudých lidí, kteří žijí doslova z ruky do úst, ale jsou tu i miliony zámožných Indů a kvetoucí průmysl, nevyjímaje ani špičkové technologie. V přelidněných velkoměstech najdeme i čtvrtě, které se vyrovnají těm nejvýstavnějším na Západě. Chudoba ve Třetím světě Ve většině zemí Třetího světa se dnes setkáváme s nejvétší chudobou na venkově, kde se masově vyskytuje podvýživa, nedostatek vzdělání, nízká střední délka života a nekvalitní bydlení. Mnozí chudí lidé žijí v oblastech, kde je málo zemědělsky využitelné půdy, nízké výnosy a časté záplavy nebo katastrofální sucha. Ženy na tom obvykle bývají ještě hůře než muži, protože se musejí potýkat s kulturními, sociálními a ekonomickými problémy, které mužům nehrozí ani na nejnižších příčkách společenského žebříčku. Pracují obvykle déle než muži, a pokud mají placená zaměstnám, dostávají nižší mzdu. Chudí lidé v zemích Třetího světa žijí v podmínkách, které si lidé ve vyspělých průmyslových zemích téměř ani nedokáží představit. Mnozí nemají žádný trvalý příbytek kromě chatrčí z lepenky nebo kusů dřeva; většina nemá přívod pitné vody. kanalizaci ani elektřinu. I v Evropě a Spojených státech nicméně žijí miliony chudých lidí a mezi chudobou ve vyspělých zemích a bídou v celosvětovém měřítku existuji souvislosti. Téměř polovina osob, které v USA žijí pod hranicí bídy, například tak či onak „pochází" z oblastí světa, které označujeme jako Jih". To platí o potomcích Černošských otroků, zavlečených do Ameriky před mnoha generacemi; ale i o dobrovolných přistěhovalcích z Latinské Ameriky, Asie a dalších části naší planety. Nově industrializované země Třeti svět není jednolitý. Z velké části sice ekonomicky „zaostává" za vyspělými západními společnostmi, ale existuji i země, které úspěšné vykročily na cestu průmyslového rozvoje. Ty jsou někdy souhrnně označovány jako nové industrializované zemé. Na americkém kontinentu k nim patří Brazílie a Mexiko, v Asii Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Hongkong. Ty nejúspéšnéjší, například Tchaj-wan, dosahují několikanásobně vyššího tempa ekonomického růstu než současné Západní ekonomiky. V roce 1968 nebyla mezi 30 největšími vývozci průmyslového zboží na světě ani jediná zemé třetího světa, ale o 25 let později se Hongkong aJižní Korea propracovaly mezi první patnáctku. Nové průmyslové země v Asii, které se vyznačují nejstabilnějším trendem k ekonomické prosperitě, stimulují nejen ekonomický růst na domácí scéně, ale investují také v zahraničí. Jižní Korea za poslední desetiletí zdvojnásobila svou produk-oceli; její lodě a elektronika dnes patří k nejlepším na světě. Singapur se stává lavním finančním a komerčním centrem jihovýchodní Asie. Tento vývoj má tvpy společností ovšem přímý dopad na situaci v Evropě, například ve Velké Británii, jejíž podíl na světových trzích v posledních 30 letech významně poklesl. Způsob života v těchto asijských zemích se prudce mění. Jejich zámožnější obyvatelé se nadšeně vrhají do světa spotřeby: „Jak vypadá člen asijské podnikatelské vrtstvy? Nosí košile od Ferragama, ho dinky značky Rolex či Cartier a kufřík od Louise Vuittona; podepisuje se perem značky Montblanc, jezdí do práce zářivým BMW, vede dlouhé hovory mobilním telefonem, platí zásadně kartou American Express, létá Singapurskými aerolinie mi, má byt ve městě a dům na venkově" (Naisbitt, 1995. str. 31). Souběžné s touto prosperitou a konzumním způsobem života však nadále exis tují tradiční formy sňatků a rodiny - a někdy i nuzné životní podmínky samostatně hospodařících rolníků. SOCIÁLNÍ ZMĚNA DNES: GLOBALIZACE Na začátku této knihy jsme si říkali, že se sociologie zabývá především studiem moderní průmyslové společnosti. Můžeme proto jako sociologové klidně ignorovat Třetí svět a přenechat jej jako doménu antropologům? Rozhodné ne. Prvm a Třetí svět se vyvíjely ve vzájemné závislosti a jsou dnes provázány ještě více, nez tomu bylo dříve. Až příště vstoupíte do místního obchodu nebo samoobsluhy, podívejte se pozorně na škálu výrobků, jež se vám nabízejí. Obrovská rozmanitost zboží, kterou jsme si zvykli považovat za něco samozřejmého, je výsledkem nesmírně složitých ekonomických vazeb procházejících napřič celým světem. Vezmeme-li v úvahu i původ jednotlivých dílů a surovin, můžeme bez nadsázky říci, že zboží vystavené ve vašem obchodě pochází ze stovky různých zemi. Všechny musejí být pravidelné a efektivně dopravovány z jednoho místa na druhé a všechny vyžadují existenci stalých informačních toků, koordinujících miliony každodenních uansakcí. „Až do naší doby," napsal antropolog Peter Worsley (1984), „neexistovalo nic takového jako .lidská společnost'". Měl tím na mysli, že teprve ve zcela nedávné době vznikly formy lidského sdružování, které působí po celé planetě. Svět se v mnoha směrech stal jediným sociálním systémem, v němž jsou takřka všichni propojeni neirůznějšími vazbami a závislí jeden na druhém. Tento globální systém není pouhým prostředím, v němž se jednotlivé společnosti vyvíjejí a mění. Sociální, politické a ekonomické vazby, které překračují hranice jednotlivých zemi, zásadním způsobem ovlivňují osud jejich obyvatel. Pro tuto rostoucí vzájemnou závislost lidí ve světové společnosti se obecně používá termín globalizace. Žádná společnost na Zemi již nežije úplné oddělena od ostatních a i v nejbohat-ších zemích jsou všichni závislí na zboží vyráběném v zahraničí. Takřka všechny televizory používané ve Velké Británii jsou vyráběny a montovány na Dálném východě. Jiný příklad nabízí automobilový průmysl: zatímco před 40 lety se nadpo Typy společností loviční většina aut vyráběla v USA, dnes se Spojené státy propadly až na třetí místo za Evropu a Japonsko. Navíc se jednotlivé díly těchto aut připravují v nejrňznéj-Ších jiných zemích. Kupříkladu Ford Mondeo, jehož název sám vypovídá o globálním charakteru dnešního automobilového průmyslu, obsahuje díly vyráběné na 112 různých místech, v 16 zemích a třech světadílech. Globalizační procesy přinesly mnoha obyvatelům průmyslových zemí řadu výhod: máme mnohem vetší výběr zboží a potravin než kdy v minulostí. Současně však to, že jsme dnes součástí daleko širšího světa, přispívá i ke vzniku některých vážných problémů, jimž musíme čelit. Procesy globalizace patři k nej významnějším sociálním změnám, k nimž v současné době dochází. Sociologické analýzy, které se zabývají jedinou izolovanou společností, se pomalu stávají anachronismem. Jako lidé sdílíme ve stále větší míře společný osud. Základní problémy lidského života, například řešení ekologické devastace nebo ochrana před rozsáhlými vojenskými konflikty, dnes nutně nabývají globálního charakteru. ZAVER Všechny dnes existující společnosti se liší od tradičních typů společenského řádu, jež převládaly po tisíciletí - až asi do doby před dvěma sty lety. Cesty evropských objevitelů do celého světa zahájily proces, jenž vedl k zániku mnoha pfedmoder-ních kultur. Přesto přetrvává jak uvnitř jednotlivých společností, tak mezi nimi veliká kulturní rozmanitost. Jako lidé se v hlavních znacich shodujeme, ale současně jsme hluboce ovlivněni kulturními hodnotami a zvyky společností, v nichž se pohybujeme. Navzdory rostoucí vzájemné závislosti - jak ekonomické, tak kulturní - není globalizovaný svět ani zdaleka jednotný. Existují v něm různé formy nerovnosti: je rozdělen na řadu států, které mají sice mnoho společného, ale i řadu protichůdnvch zájmů. Nezdá se, že by se rýsovalo skutečné politické sbližování, jež by mohlo v blízké budoucnosti vyloučit možnost konfliktů mezi jednotlivými státy. Jedním z nejznepokojivějších rysů současného světa je to, že rostoucí globalizace není (navzdory existenci OSN) provázena ani politickou integrací, ani zmenšováním mocenské a hospodářské propasti mezi bohatými a chudými zeměmi. Sociální interakce v běžném životě Sociální interakce v běžném životě STUDIUM KAŽDODENNOSTI Dva lidé kolem sebe procházejí po chodníku. Oba na sebe krátce pohlédnou a zběžně přelétnou očima tvář a oblečení toho druhého. Ve chvíli, kdy se míjejí, oba odvrátí zrak a vyhnou se přímému kontaktu očí. Tato scéna se odehrává miliónkrát denně ve městech celého světa. Když se lidé míjejí, zběžně na sebe pohlédnou a pak při větším přiblížení odvrátí zrak, projevují to, co Erving Goffman (1967. 1971) nazývá zdvořilou nevšímavostí (civil inattention). Tu od ostatních Udí v mnoha situacích vyžadujeme. Neznamená to, že by se lidé vzájemně ignorovali: každý jedinec dává druhé osobě najevo, že ji zaregistroval, ale vystříhá se přitom gest, která by mohla být považována za příliš vtíravá. Zdvořilou nevšímavost obvykle těm druhými prokazujeme víceméně nevědomě, ale pro náš každodenní život má zásadní význam. Lidé si tak vzájemné dávají najevo, Že nemají důvod navzájem se podezřívat ze špatných úmyslů, projevovat si nepřátelství nebo se těm druhým cíleně vyhýbat. Abychom si ukázali, jak je to nezbytné, stačí si představit opak. Někdy se člověk upfené zadívá na druhého a nasadí výraz, který otevřeně vyjadřuje určitý pocit. Za normálních okolností k tomu dochází jen mezi milenci, členy rodiny či blízkými přáteli nebo když se jeden člověk na druhého zlobí. Lidé, kteří se neznají nebo se setkali náhodou, ať už na ulici, v práci nebo na večírku, se nikdy takto druhému do očí nedívají. Jestliže se někdo upřené dívá na druhou osobu, může to být snadno považováno za důkaz jeho nepřátelských úmyslů. Neznámí lidé něco takového činí jen tehdy, když jsou Členy skupin, mezi nimiž panuje silný antagonismus. Je například známo, že běloši na americkém Jihu mívali ve zvyku na kolemjdoucí černochy „nenávistně zírat". Dokonce i přátelé, kteří spolu vedou rozhovor, musí dávat pozor na to, jak se jeden na druhého dívají. Každý z nich projevuje svůj zájem a účast na konverzaci tím, že se pravidelně dívá do očí toho druhého, ale nežitá do nich, Pokud se na něj bude dívat příliš upřeně, může to být považováno za známku nedůvěry nebo přinejmenším nepochopeni toho, co ten druhý říká. Naopak ten, kdo se vůbec nepodívá tomu druhému do očí, bude nejspíš hodnocen jako vyhýbavý, neupřímný nebo nějak jinak „divný". proč by se měl někdo zabývat zdánlivě triviálními aspekty společenského chování? Projít kolem někoho na ulici nebo vyměnit si pár slov s přítelem, nám může připadat nedůležité a nezajímavé, protože to děláme nesčetněkrát, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Ve skutečnosti má studium takových zdánlivě bezvýznamných forem sociální interakce pro sociologii zásadní význam a naopak patří k nejpoutavějším ze všech oblastí sociologického výzkumu. Existují pro to dva důvody. Za prvé: zvyklosti dodržované ve všedním životě, v němž se neustále setkáváme s jinými lidmi, tvoří valnou část naší sociální aktivity. Organizace našeho života vychází z toho, že se den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci, ba i rok po roce opakují podobné vzorce chování. Vzpomeňte si na to, co jste dělali například včera anebo o den dříve. Pokud to byly pracovní dny, je velmi pravděpodobné, že jste vstali přibližně „ve stejnou dobu jako obvykle". Možná jste museli vyrazit do školy (na univerzitu) dost brzo ráno, jak to děláte po většinu dnů kromě sobot a nedělí. Někteří z vás mají ve zvyku chodit s některými přáteli na oběd; odpoledne se pak vracejí na přednášky nebo k samostatnému studiu. Později jdete zpátky domů, ale někdy ještě večer odcházíte s jinými přáteli zase ven. To, co den za dnem děláme, ovšem není zcela neměnné, a víkend se obvykle liší od pracovního dne. Když dojde v našem životě k zásadní změně, například když opustíme školu a začneme pracovat, obvykle musíme nové organizovat i náš den. Za normálních okolnosd si však brzy vytvoříme novou sestavu celkem pravidelných návyků. Naše každodenní zvyky a interakce s jinými lidmi, do nichž vstupujeme, tudíž strukturují a utvářejí naše chování. Z jejich studia se můžeme dozvědět ledacos o nás samotných jako sociálních tvorech a o sociálním životě vůbec. Za druhé: studium sociálních interakcí v každodenním životě vrhá světlo na větší společenské systémy a instituce. Všechny společenské systémy, jež působí ve velkém měřítku, vlastně závisejí na tom, jaké vzorce sociálních interakcí se uplatňují v našem každodenním životě. Tuto tezi lze snadno dokázat. Vraťme se k případu dvou neznámých lidí, kteří kolem sebe procházejí na ulicí - k nejpomíji věj Šímu typu sociální interakce, jaký si vůbec můžeme představit. Pokud takovou ..událost" vnímáme samu o sobě, nezdá se, že by měla přímý vztah k rozsáhlým, trvalejším formám organizace společnosti. Když však uvážíme, že se jedná o mnoho takových interakcí, stává se jejich význam zjevným. Celá řada nejrůznějších rysů společenského života se opírá o zdvořilou nevšímavost a jiné postupy používané k interakci s cizími lidmi. V moderní společnosti žije většina Udí ve městech ^neustále vstupuje trvale do interakcí s někým, koho osobně neznají. ZdvořUá nepozornost je jedním z mechanismů, jež dávají městskému životu s jeho valícími se staří lidé nemají žádný sexuální život, za otřepané klišé, Při obhajobě svých výsleď kú se odvolávají na gerontologické výzkumy, podle nichž až 74 procent starších lidí, kteří nežijí v domovech důchodců, zůstává sexuálně aktivních. Jedna studie dokonce zjistila, že i muži po devadesátce se nadále zajímají o sex. Homosexualita Homosexualita existuje ve všech kulturách. Představa „homosexuálního jedinci", který se svým sexuálním založením zřetelně odlišuje od většiny populace, však vznikla v poměrné nedávné minulosti. Michel Foucault (1978) dospěl k záveru, že až do 18, století prakticky neexistovala. Sodomie jako taková (tj. anální styk) bvla církevními autoritami i zákony považována za zločin; v Anglii a řadě jiných zemi byla trestána smrtí. Nebyla však definována jako specificky homosexuální provinění - mohlo jít nejen o sodomii mezi dvěma muži, ale také o anální styk mezi mužem a ženou, anebo sexuální kontakt mezi mužem a zvířetem. Teprve od šedesátých let 19. století, kdy byl zaveden pojem „homosexualita", byli homosexuálové stále více považováni za zvláštní typ lidí, postižených určitou sexuální úchylkou (Weeks, 1986). Pojem „lesbické" lásky se objevil o něco později. Trest smrti za „nepřirozený styk" byl ve Spojených státech zrušen hned po získání nezávislosti a v Evropě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Ještě před několika desetiletími však byl homosexuálni styk v Británii - stejné i ako téměř ve všech ostatních západních zemích - považován za trestný čin. Tato skutečnost zčásti vysvětluje, proč u mnoha lidí přetrvávají nepřátelské postoje vůči homosexuálům, přestože se už neopírají o zákonná ustanovení. Dva homosexuálové před registračním úřadem v Rusku V nichž přespává asi dvanáct až patnáct stejné starých nebo starších chlapců. Vytvářejí se mezi nimi dvojice a starší zasvěcují mladší do homosexuálních praktik. Po sňatku většina z nich [ale ne všichni) homosexuálních aktivit zanechává [Money, Ehrhardtová, 1972). Podobně tolerují homosexualitu i obyvatelé East Bay v tichomorské Melanésii, u nichž je však rovněž omezena na muže. Mladí chlapci žijí před sňatkem v „mužském domě" a provozují vzájemnou masturbaci a anální styk. Kromě toho však existují i homosexuální vztahy mezi staršími muži a mladými chlapci, kteří jsou Často příliš mladí na to, aby mohli žít v „mužském domě". Všechny typy homosexuálních vztahů jsou považovány za zcela přijatelné a otevřeně se o nich mluví. Nejeden ženatý muž je bisexuálni a stýká se s mladšími chlapci, ale přitom žije aktivním sexuálním životem se svou ženou. V této kultuře - podobně jako v mno-aa jiných - se však zřejmě vůbec nevyskytuje výlučná homosexualita bez zájmu o heterosexuální vztahy (Davenport, 1965, viz též Shepherd, 1987). Homosexualita v mimoevropských kulturách V mnoha kulturách odlišných od západní je homosexualita tolerována nebo dokonce podporována, byť většinou jen u určitých skupin populace. Například u Bataku na severu Sumatry jsou homosexuální vztahy povoleny mladým mužům před súaj kem. Po vstupu do puberty se stěhují od svých rodičů do společných obvol , 126 Homosexualita v zapadni kultuře vTt clcá,studie Kennetha Plummera rozlišila čtyři typy homosexuality, které se ^skytují v moderní západní kultuře. Jako nezávaznou formu označuje přechod-phomoerotické projevy, které nemají určující vliv na celkový charakter sexuální- 127 Pohlaví a sexualita Pohlaví a sexualita ho života jedince. Do této kategorie patří „zamilování se" do spolužáka nebo vzá jemná masturbace v puberté. S homosexualitou situační se setkáváme v určitých prostředích, v nichž k ho mosexuálním stykům pravidelně dochází, přestože jim jedinec nedává přednos. Chování tohoto typu se často vyskytuje v situacích, kdy je omezena svoboda pohybu a muži jsou nuceni žít bez žen, například ve vězení nebo v kasárnách. Je považována spíše za náhražku heterosexuálních styků než za preferovanou formu sexuální aktivity. O personalizované homosexualitě hovoříme u jedinců, kteří jsou orientováni na osoby stejného pohlaví, ale zůstávají izolováni od skupin, které se k této orientaci hlásí. Jejich homosexualita zůstává utajena, skryta před přáteli a spolupracovníky Čtvrtý typ představuje homosexualita jako způsob života u jedinců, kteří se k in veřejně přihlásili a nacházejí smysl ve sdružování s jinými osobami podobné110 sexuálního založení. Tito lidé patří obvykle k homosexuálním subkulturám, jež se vyznačují svébytným životním stylem (Plurnmer, 19751. Počet osob tmužů i žen), jež mají homosexuální zkušenosti nebo pocity, je da I p-ko větší než počet osob žijících otevřeně homosexuálním životem. První poznatky o pravděpodobném rozsahu homosexuality v západních kulturách přinesl až výzkum Alfreda Kinseyho. Podle jeho zjištěni lze jen polovinu amerických mužů považovat na základě jejich sexuální aktivity a sklonů po skončení puberty za „výlučně heterosexuální". V Kinseyho vzorku mužské populace mělo osm procent po dobu tří a více let výlučně homosexuální vztahy a u dalších deseti procent byly víceméně rovnoměrně zastoupeny styky homo- i heterosexuální. Nejpřekvapivěišim zjištěním byla skutečnost, že 37 procent mužů mělo alespoň jednu homosexuální zkušenost provázenou orgasmem. Dalších 13 procent pocítilo homoerotické sklony, které však nerealizovali. U žen nalezl Kinsey se svým týmem nižší výskyt homosexuality. Jen asi dvě procenta žen byla orientována výlučně na stejné pohlaví; 13 procent uvádělo homosexuální zkušenost a dalších 15 připouštělo nerealizované homoerotické tužby. Pro Kinseyho a jeho spolupracovníky byly tyto údaje o výskytu homosexuality velkým překvapením, takže si své výsledky pokusili ověřit několika různými metodami. Dospěli však ke stejným závěrům (Kinsey etal.. 1948,19531. Výsledky studie Sociální organizace sexuality z roku 1994 vsak tyto poznatky zpochybňuji: namísto 37 procent zjistili títo autoři homosexuální zkušenost na úrovni orgasmu jen u devíti procent mužů; pouze osm procent mužů uvádělo nerealizované homosexuální touhy a dokonce jen tři procenta přiznávala, že měli v právě uplynulém roce styk s mužským partnerem. Autoři ovšem připouštějí, že přetrvávající stigma spojené s homosexualitou pravděpodobně vedlo k podhodnocení jejího skutečného výskytu. Kritika si navíc všimla toho, že náhodný vzorek v této studii nevzal v úvahu koncentraci homosexuálů ve velkých městech, kde pravděpodobné představu)! asi 10 procent celkové populace. Postoje vůči homosexualitě Netolerantní postoje vůči homosexualitě byly v minulosti natolik výrazné, že teprve nedávno zmizely některé mýty, jimiž bylo toto téma dlouho obestřeno. Homosexualita není choroba a nemá přímou souvislost s žádnou formou psychické poruchy. Navzdory některým popLdárním stereotypům není pravda, že homosexuální muži vykonávají jen určitá specifická povolání (kadeřníci, tanečníci, umělci). Většina homosexuálů nejsou transvestité; mezi Lransvestity převažuji heterosexuálně založení muži. Některé názory a typy chování homosexuálních mužů lze považovat za reakci na obvyklé ztotožňování mužností se silou - což může být jednou z příčin toho, že je heterosexuální populace vnímá jako hrozbu. Homosexuálové se snaží vzepřít běžnému stereotypu zženštilého muže, a to dvéma způsoby. Jedním z nich je rozvíjení zženštilosti do extrémů, které toto klišé parodují. Druhou možnost představuje „chlapácká" stylizace, jež však také neodpovídá konvenčni představě o mužnosti. Tím, že se oblékají jako kovbojové, ji totiž opět přehánějí a parodují (Bertelson, 1986). Vývoj chování homosexuálů lze jen obtížně hodnotit, protože až do vzniku samostatných homosexuálních komunit nebylo téměř vůbec zkoumáno. Dnes tyto subkultury ve velkých městech mají své kluby a bary, kde se setkávají výlučně homosexuálové. Střídání partnerů je sice běžné, ale většina těch, kdo se veřejné přihlásili ke své homosexualite, žije v dlouhotrvajících partnerských vztazích. V jistém smyslu se dnes homosexualita „normalizuje", neboť se stává společensky přijatelnější. V 70. a 80. letech se vnímání homosexuality ze strany veřejnosti poněkud změnilo, na Čemž se podílel především mediální úspěch androgynních populárních hvězd typu Davida Bowieho a Boye George. Skandinávské zemé (Dánsko, Norsko a Švédsko) dnes umožňují homosexuálům uzavřít registrované partnerství, v němž získávají většinu manželských práv. Homosexuální partnerské dvojice mohou být registrovány také v některých městech a oblastech Francie, Nizozemí a Belgie, Na Havaji si lze uzavření manželství vymoci soudní cestou. Homosexuální aktivisté stále více usilují o plnou legalizaci manželství mezi partnery stejného pohlaví. Proč k tomu dochází právě v období, kdy se zdá, že pro heterosexuální dvojice ztrácí manželství na přitažlivosti? Jejich důvody jsou pochopitelné: chtějí mít stejný status, práva a povinnosti jako kdokoli jiný. Manželství Snes znamená především citový závazek, ale má i svou právní stránku. Dává partnerům právo rozhodovat o léčbě druhého v kritických situacích, právo na dědictví. Podíl na důchodu a další ekonomické výhody. Právně nezávazné „obřady", které si dnes získávají oblibu mezi homosexuály i heterosexuály ve Spojených státech, nejsou s takovými právy a povinnostmi spojeny. A to je koneckonců důvod, proč jnnohé heterosexuální dvojice sňatek buď odkládají na pozdější dobu, anebo jej "Gplně zavrhují. Odpůrci homosexuálních sňatků tuto myšlenku odsuzují jako lehkovážnou nebo ^přirozenou. Tvrdí o nich. že dávají legitimitu určité sexuální orientaci, kterou (PV stát měl spiše omezovat. V postoji veřejnosti k homosexuálům ostatně nedošlo 128 129 Pohlaví a sexualita Pohlaví a sexualita k tak zásadnímu obratu, jak se často uvádí; všeobecnou toleranci vůči nim by bylo chybou přeceňovat. Ve Velké Británii se například ještě v roce 1985 vyslovilo s9 procent osob dotázaných v průzkumu veřejného mínění, že homosexuální vztahy jsou „vždy špatné" a pouze 13 procent uvedlo, že na nich „není nic špatného". Ve Spojených státech existují nátlakové skupiny, které si kladou za cíl homosexuál: „napravit"; donutit je, aby vstoupili do sňatků s osobami opačného pohlaví. Mnozí lidé dosud povaluji homosexualitu za zvrácenost a jsou zuřivými odpůrci všeho, co by jí mohlo učinit součástí „normálního" života. Většina homosexuálů však prostě chce být považována za obyčejné lidi. Poukazuji na to, že i oni potřebují ekonomickou a citovou jistotu právě tak jako kdokoli jiný. Andrew Sullivan, katolík a homosexuál, uvádí ve své knize Skoro normální [Virtually Normál, 1995] řadu přesvědčivých argumentů pro existenci homosexu álního manželství. Dlouho se trápil nad tím, jak spojit náboženské přesvědčení se svou sexuální orientací. Považuje homosexualitu za něco, co je alespoň částečné biologicky podmíněno a není jen otázkou volby. Žádat po někom, aby se vzdal homosexuality, proto znamená Žádat, aby se vzdal naděje milovat a být milován někým jiným. Jako křesťan by ovšem měl mít právo naplnit svou lásku v manželství. Je proto nutné homosexuální manželství legalizovat, jinak zůstanou homosexuálové znevýhodněnou a nespokojenou menšinou. Ženská homosexualita Ženské homosexualitě je obvykle věnována menší pozornost než mužské a o sku-pinách lesbických aktivistek se leckdy soudí, že mají stejné zájmy jako organizace jejich mužských protějšků. Ve skutečnosti sice lesbické ženy a homosexuální muži úzce spolupracují, ale objevují se mezi nimi také rozdíly - především tam, kde se lesbičky účastní feministického hnutí. Komunity lesbických žen [iiejsou-Ii součástí ženského hnutí)'bývají méně organizované než mužské subkultury a nezávazné' sexuální vztahy se v nich vyskytují méně často. Teprve nyní se začíná podrobné zkoumat jejich specifický životní styl a zkušenosti, které prožívají. Lesbické dvojice mají často děti, ať už je získávají ze vzlahu s mužem, anebo umělým oplodněním; mají však problémy se svěřováním dětí do vlastní péče. Ve Velké Británii a Spojených státech rozhoduje soud před svěřením dětí do péče matky o tom, není-li její lesbická orientace překážkou vykonávání rodičovských povinností. V několika soudních přích na konci 70. a v 80. letech bylo sice dosaženo verdiktu, že lesbická orientace matky nemá žádný vliv na rozhodnutí o svěřeni dítěte do její péče, ale v praxi tuto zásadu přijalo jen několik amerických států (Rights of Women Lesbian Custody Group, 1986). Veřejné přihlášení se k homosexuální orientaci („coming out") zůstává pro mnohé jedince obtížným procesem. Musejí své tajemství sdělit rodičům, jiným pf>* buzným a přátelům nebo dětem, pokud nějaké mají. Na druhé straně však tato zkušenost může být i podnětná. Svědectví o tom přináší Loralee MacPikeová ve sv knize Chtěla jsem ti něco tíci (There's Something I've Been Meaning to Tell Vou) - souboru výpovědí žen i mužů. kteří se rozhodli otevřeně přihlásit ke své homosexuální orientaci. O své vlastní zkušenosti píše: „Podobně jako mnoho jiných jsem měla ohromnou radost ze své nové identity a nově pojatého života. Ani moje partnerka, ani já jsme nikdy předtím nezažily lesbický vztah, takže jsme si do něj nepřinášely společenské kontakty a přátelství, jež patří k životu v komunitě ,gayú'; přesto jsme se však začaly pomalu sbližovat s ostatními, které nám tak či onak vycházely vstříc... Bylo to pro mne velké Štésti... nikdy bych si nedokázala představit, že mi to tolik dá a tak mé to obohatí" (MacPikeová, 1989.sU. 244-45). Prostituce Prostituci lze definovat jako poskytování sexuálních služeb za úplatu. Obvykle ji provozují ženy, byť se v určitých oblastech poměrně hojné vyskytuje i prostituce mužská, Mezi prostituci a postavením vydržované ženy, která je svému „patronovi" sexuálně přístupná hlavné z důvodu hmotného zajištění, nelze vést přesnou dělicí Čáru. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že prostitutka prodává svou sexuální přístupnost většímu počtu kupujících. Slovo „prostitutka" se začalo běžně používat na konci 18. století. Ve starověku a středověku byly ženy poskytující sexuální služby za hmotnou odměnu většinou kurtizánami, konkubínami (vydržovanými milenkami) či otrokyněmi. Kurtizány a konkubíny přitom v tradiční společnosti často zaujímaly vysoké postavení. Klíčovým aspektem novodobé prostituce je skutečnost, že se ženy a jejich klienti obvykle navzájem neznají. Muži se sice mohou stát „stálými zákazníky", ale vztah sám od počátku nevychází z osobní známosti. V tradičních společnostech tomu u většiny forem poskytování sexuálních služeb za odměnu bylo jinak. Moderní prostituce je přímo spojena s rozpadem malých komunit, se vznikem rozsáhlých neosobních městských aglomerací a s komercializací společenských vztahů. V malých tradičních komunitách podléhaly sexuální vztahy určité kontrole už proto, že se nedaly utajit, zatímco v nově se rozvíjejících městských aglomeracích se JOOhou snáze vytvářet společenské kontakty anonymnější povahy. Prostituce dnes V západních zemích dnes prostitutky podobně jako v minulosti pocházejí především z nižších společenských wstev, ale ocitá se mezi nimi i nezanedbatelný počet g***' pocházejících ze střední třídy. Má na tom podíl nárůst rozvodů - některé ženy f55! problémy spojené se svým náhlým zchudnutím prostitucí. Kromě toho, jak ™nstatovala Ruth Rose nová ve Spojených státech, se nechávají v masážních salo-ecti nebo jako tzv, call-giils najímat i nezaměstnané absolventky škol, které přitom dále hledaii zaměstnaní jiného typu [Rosenová, 1982. str. 173-4). J- Goldstein klasifikuje jednotlivé typy prostituce podle intenzity zaměření 130 131 Pohlaví a sexualita a podle kontextu, v němž je toto „řemeslo" provozováno. Intenzita zametení hodnotí to, jak často se žena prostituce dopouští. Mnohé se k ní uchyluji pouze přechodné: několikrát poskytnou pohlavní styk za úplatu, ale pak se prostituce nadlouho nebo natrvalo zříkají. Za „příležitostné prostitutky" označuje ty, které sice přijímají peníze za pohlavní styk, ale Činí tak nepravidelně, k doplnění příjmů zi> kávaných z jiných zdrojů. Jiné ženy se prostituci zabývají trvale, takže pro ně před stavuje hlavní zdroj příjmů. Kontextem se rozumí typ prostředí a interakcí, v nichž se žena ocitá; rozeznáváme prostituci „pouliční", sjednávanou po telefonu Ic.iii -girls) anebo provozovanou ve veřejných domech (nevěstincích). Kromé toho exis-tuje kategorie „prostitutek z masážních salonů", poskytujících sexuální služby v zařízeních, jež naoko slouží jen k legitimním masážním a zdravotnickým účelům. Mnoho žen také poskytuje sexuální služby ve formě výměnného obchodu, tj. místo penéz za ně dostává zboží nebo jiné služby. Většina calí-girls sledovaných Goldsteinem provozovala takový výměnný obchod pravidelně - za televizor, opravu auta a elektrospotřebičů, za oblečení i za právní a zubařské služby [Goldstein, 1979). Rezoluce OSN z roku 1951 odsuzuje ty, kdo prostituci organizuji nebo se na ni obohacují, ale nezakazuje ji jako takovou. Celkem 53 členských států včetně Velké Britáme tuto rezoluci formálně přijalo, ale legislativní vymezení prostituce je v těchto zemích velmi různorodé. V některých je prostituce sama o sobé protiprávní. V jiných, k nimž patři také Británie, jsou zakázány jen určité typy, například pouliční nebo dětská prostituce. Některé vlády nebo místní úřady udělují licence oficiálně registrovaným nevěstincům a erotickým klubům (např. v Amsterdamu nebo velkých nemeckých městech). Málokterá země však uděluje taková povoleni pro mužské prostituty. Legislativa k potlačení prostituce jen vzácně postihuje její zákazníky. Ti, kdo si kupují sexuální služby, nejsou zatýkáni ani stíháni a při soudním přelíčení může jejich totožnost zůstat skryta. Studiu jejich chování je věnována daleko menší pozornost než studiím o osobách, které svou sexualitu prodávají, a málokdy se setká váme s tvrzeními, že jsou psychicky narušeni, jak se často tvTdí nebo naznačuje o prostitutkách. V tomto nepoměru se jistě odráží nekritické přijímání tradičních představ o sexualitě, podle nichž se považuje za „normální", jestliže muži aktivně vyhledávají nejrůznější formy sexuálního vyžiti. Zeny, které tyto potřeby uspokojují, jsou však odsuzovány. Dětská prostituce Na prostituci se často podílejí i nezletilí. Rozsah prostituce nezletilých ve Spo-jených státech analyzovala studie Davida Campagni. založená na rozsáhlém vy7" zkumnému projektu, jenž shromáždil informace z 596 oddělení policie a 125 agentur sociální péče (Carnpagna, 1985). Podle jeho výpočtů mohou celkové příjmy z prostituce nezletilých dosáhnout až dvou miliard dolarů ročně. Přes tyto ohrom- íš;! Pohlaví a sexualita né sumy se však nezdá, že by větší část tohoto obchodu byla provozována strukturami organizovaného zločinu. Naopak, jak ukazuje studie o dětské prostituci ve Spojených státech, Británii a Německu, jde ve většině případů o „neorganizovanou" činnost - například o děti, jež po útěku z domova nemají žádné zdroje příjmů. a proto si vydělávají na živobytí prostitucí. Většina zákazníků nemá vyhraněnou pedofiiní orientaci, ale je přitahována mladistvostí těch, jejichž sexuální služby si kupují. Skutečnost, že se mnohé děti po útěku z domova uchylují k prostituci, lze zčásti považovat za nezamýšlený důsledek zákonů, jež maji bránit zneužívám dětské práce. Ani zdaleka však neplatí, že by prostituci provozovaly jen ty děti, které utekly z domova. Podle J. a H. Braceyových lze rozlišit tři obecnější kategorie nezletilých prostitutů či prostitutek (J. a H. Braceyovi, 19801. 1. Dětí. které buď utekly z domova a rodiče ztratili jejich stopu, anebo které tvrdošíjně utíkají vždy, když jsou nalezeny a přivedeny domů, Z. Děti, které sice žijí v podstatě doma, ale čas od času stráví několik nocí mimo domov. 3. Odvržené děti, jejichž rodiče se nestarají o to, co dělají, anebo se jich přímo zříkají. V každé z těchto tří kategorií se vyskytují jak dívky, tak chlapci. Prostituce nezletilých se stala v řadě oblastí světa - například v Thajsku nebo na Filipínách - součástí oboru podnikání nazývaného „sexuální turisúkou". Pro muže Z Evropy, Spojených států a Japonska jsou do těchto oblasti vypravovány zájezdy orientované na prostituci. Členky asijských ženských hnutí proti tomu organizuji veřejné protesty, ale takové zájezdy přesto pokračují, „Sexuální turistika" na Dálném Východě má své kořeny v zásobování amerických vojáků prostitutkami během korejské a vietnamské války, kdy eufemisticky nazývaná střediska pro „odpočinek a rekreaci" vznikla nejen v samotné Koreji a Vietnamu, ale i v Thajsku, na Filipínách a na Tchaj-wanu, Některá z nich jsou dosud v provozu, zejména na Filipínách, a poskytují své služby jak pravidelným turistickým zájezdům, tak vojákům "Umístěným v blízkých posádkách. Proč vůbec k prostituci dochází? Jde zjevné o vytrvalý jev, který se vládám nedaří vymýtit, jakkoli se o to snaží. Kromě toho se téměř vždy jedná o ženy prodávající svou sexuální přízeň mužům, a ne naopak - byť existují výjimečné případy, například hamburské „domy rozkoše", kde muži poskytují sexuální služby ženám. Kromě toho se ovšem chlapci nebo muži mohou prostitttovat také s jinými muži. [ Zatnysllme-li se nad původem heterosexuální prostituce, dostaneme se vlastné k hlavním otázkám, na něž jsme se v této kapitole soustfedili. Jde totiž o chování ■'Pojené S různými úlohami obou pohlaví (placení za sexuální přízeň) a vyznačující se obvykle značnou nerovnosti (jak už bylo řečeno, prostituký jsou veřejností navrhovány a mohou se potýkat s právními důsledky svého jednání, zatímco jejich ^Kazníkům to obvykle nehrozí). Existenci prostituce nelze vysvětlit pomocí jetého faktoru. Mohlo by se zdát, že muži mají prosté silnější nebo trvalejší se-P°álnl potřeby než ženy, takže potřebují mít možnost vybití, kterou jim prostituce L 133 Pohlaví a sexualita nabízí. Takové vysvětlení je vsak neudržitelné. Většina žen je zřejmě schopna pro-ievovat svou sexualitu intenzivněji než muži srovnatelného věku [Hydeová, 19861. Kdyby prostituce sloužila pouze ukojeni sexuálních potřeb, existoval by jistě velkv počet mužů-prostitutú poskytujících své služby ženám. Nepřesvědčivější závěr, k němuž můžeme dojít, zní takto: prostituce vyjadřuje a do jisté míry pomáhá udržovat mužskou tendenci jednat se ženami jako s předměty, které lze „použít" k sexuálnímu uspokojeni. Ztělesňuje mocenskou ne rovnost mezi muži a ženami v určitém kontextu, a jako taková patří ke světu pat riaichálnich vztahů. Uplatňuje se ovšem i řada dalších příčin. Prostituce nabízí sexuální uspokojeni lidem, kteří nenacházejí jiné sexuální partnerství v důsledku svých fyzických nedostatků nebo restriktivních mravních příkazu, K prostitutkám se obracejí muži, kteří jsou daleko od domova, chtějí nezávazný pohlavní styk nebo mají neobvyklé sexuální požadavky, jež jiné ženy nejsou ochotny splnit. Tyto íak tory však ovlivňují spíše rozsah prostituce než její obecnou povahu. závěr: sexualita, pohlaví a nerovnost Jen málo oblastí sociologie se v posledních letech rozvíjelo tak dynamicky nebo získalo tak klíčový význam pro celou naši vědní disciplínu jakogenrJeriíuriíes (studium vztahů mezi pohlavími). Tato skutečnost do značné míry odráží změny ve společnosti samé. Dříve nezpochybnitelné rozdíly mezi mužskou a ženskou iden titou, názory a typickými vzorci chování se dnes ocitají v novém světle. Tyto změny ovlivňují nejen sexuální chování a rodinný život, ale i mnoho jiných společenských institucí. Jejich vliv budeme dále sledovat také v řadě následujících kapitol. Tělo: přijímání potravy, nemoc a stárnutí tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí Na protější straně vidíme dvě fotografie, které skýtají téměř stejný obraz: vpadlo tváře, vyzáblá těla. Na snímku vlevo je mladá žena ze Somálska, která umírá, pro tože prostě nemá co jíst. Dívka na pravém snímku je Američanka, která žije ve spo lečnosti, kde je potravy nadbytek. Z vlastní vůle však nejí buď vůbec, anebo jen tak málo, že jí hrozí smrt. Sociální dynamika těchto dvou případů se ovšem výTazné liší. Hladovění dané nedostatkem potravy je způsobeno faktory, nad nimiž lidé ztratili kontrolu, a postihuje obvykle jen ty nejchudší. Naprou tomu americká dívka trpí mentální ano-rexií - chorobou, u níž neznáme žádnou fyzickou příčinu. Postižené osoby jsou tak posedlé touhou po dokonale Štíhlém těle, že nakonec úplné přestávají jíst. Mon tální anorexie a jiné poruchy přijímání potravy jsou chorobami majetných vrstev. V zemích Třetího světa, kde se lidé potýkají s nedostatkem potravy, se s nimi vůbec nesetkáváme. V dějinách se po staletí vyskytují ojedinělé případy světců nebo mystiků, klen se rozhodli dobrovolně hladovět. Vždy tomu bylo z náboženských důvodů a navíc šlo téměř výlučné o muže. Dnešní mentální anorexie se však objevuje převážně u žen a není spojena s žádným konkrétním náboženstvím. Protože je postiženo tělo, očekávali bychom, že najdeme vysvětleni v biologických nebo fyzických lak torech. Podobně jako ostatní témata, jimiž jsme se zabývali, však i zdraví a nemoc podléhají sociáltiím a kulturním vlivům. Mentální anorexie je sice nemoc, ale současně je úzce spojena s představou „držení diety", jež zase souvisí se změnou pojetí fyzické přitažlivosti [zejména žen) v moderní společnosti. Ve většině předmoderních společností, jaké isme popisovali v předchozích kapitolách, představovala ideál ženské krásy plná. zaokrouhlená postava. Štíhlost nebyla vůbec považována za žádoucí, protože byla spojována s nedostatkem potravy, tj. s chudobou. Dokonce i v Evropě 17. a 1S století zůstávala ideálem krásy baculatá žena - stačí si připomenout třeba Rubensovy obrazy. S idealizací štíhlosti se poprvé setkáváme v některých stfedosiavovských skupinách koncem devatenáctého století, ale její zevšeobecnění v podobě „závazného" ženského ideálu přišlo ještě později. Kořeny mentální anorexie proto musíme hledat ve zrněné představ o ženském těle - změně, která se odehrála v moderní společnosti před poměrné nedávnou dobou. Poprvé byla tato porucha diagnostikována ve Francii v roce 1874, ale ve vět-šim měřítku se začala objevovat teprve před třemi nebo čtyřmi desetiletími (Brovv-nováa Jasperová, 1993). Od té doby její výskyt u mladých žen stále sloupá. Podobně roste i výskyt bulimie - chorobného přejídání, po němž si postižená osoba mnohdy sama navodí zvracení. Mentální anorexie a bulimie jsou zřejmé dvěma tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí póly téže choroby a často se u jedné osoby střídají: po fázi anorexie, kdy se posti ená stává extrémně vyzáblou, nastupuje bulimická fáze vedoucí k obrovské nad ^ze, a tak dále. Anorexie a jiné poruchy přijímáni potravy už v moderní společnosti nejsou okra 136 137 tělo, přijímáni potravy, nemoc a stárnutí jovým problémem. Vážné problémy s prijmiánlm potravy dnes ve svém živote prodělá asi 20 procent britských žen. Ještě vyšší procento zažívá období občasné buli-mie. Šedesát procent tf ínáculetých dívek už má zkušenosti s držením diety; u osmnáctiletých stoupá tento počet na více než 80 procent. Stále běžněji se setkáváme s poruchami přijímání potravy u bohatých a slavných lidí. Například princezna Diana ve svém televizním interview v roce 1995 priznala, že prošla těžkými fázemi anorexie a bulimie. 1 v tomto případě se ukazuje, že něco, co vypadá na první pohled jako čistě osobní problém, totiž obtíže s prijímaním potravy, je ve skutečností otázkou sociologickou. Vezmeme-li totiž v úvahu nejen život ohrožující formy mentální anorexie. ale také posedlost dietami a trápení se nad tím, jak vypadáme, můžeme poruchy související s jídlem považovat za součást života miliónů lidí ve všech průmyslových zemích. TĚLO A SPOLEČNOST Ohromující nárůst právě zmíněných poruch jednoznačně svědčí o vlivu sDciálníc faktorů na náš život. Tím, jak naše tělo podléhá různým sociálním vlivům, se zabývá obor zvaný sociologie těla. Každá lidská bytost má tělo; to však není pouhým předmětem, který máme. ani pouhou fyzickou jednotkou existující mimo spole -nost. Podléhá mnoha vlivům, které vycházejí z naší sociální zkušenosti i norem télo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí a hodnot skupin, k nimž patříme. Hluboká vzájemná závislost mezi sociálním pivotem a tělem se stala předmětem zájmu sociologů teprve nedávno, takže jde o docela novou oblast, která však patří k tém nejzajímavějším. Sociologie těla zahrnuje několik základních témat, která se objeví v této kapitole. Jedna z hlavních otázek souvisí s ústředním motivem, se kterým se setkáváme v celé této knize, totiž s vlivem společenských změn (v tomto případě na naše pojetí těla). Druhým tématem je postupné oddělování těla od „přírody": naše těla jsou vystavena působeni vědy a tecrmiky, jež přinášejí nová dilemata. Například vývoj nových technik souvisejících s lidskou reprodukcí přinesl nové možnosti, ale vyvolal také četné spory. V této kapitole se dotkneme dvou z těchto kontroverzních otázek: genového inženýrství a potratů. Pojem technika by v této oblasti neměl být chápán v příliš úzkém smyslu. Vezmeme-li jej doslova, můžeme jím jisté rozumět například přístroje, které používá moderní lékařská věda - například ultrazvuk, jenž umožňuje sledovat vývoj dítěte v matčině děloze. Měli bychom si však všímat i toho, co Michel Foucault 11988) označil jako sociální technika ovlivňující tělo. Foucault měl na mysli to, že své tělo v dnešní době sami spoluvytváříme. Sociální technikou je jakýkoli pravidelný zásah do fungování našeho těla, jenž si klade za cíl je změnit. Jako příklad uveďme „držení diety", které je tak významnou součástí mentální anorexie. V následujících odstavcích se budeme nejprve zabývat dm, proč se poruchy přijímání potravy staly tak běžným jevem. Druhou otázkou, nad kterou se zamyslíme, bude sociologický význam technik ovlivňujících lidskou reprodukcí. Poté se podíváme na péči o tělo v podmínkách moderní společnosti - jinými slovy na zdraví a zdravotní péči. Nakonec se zamyslíme nad otázkou tělesného stárnutí. Podobně jako mnohé jiné aspekty našeho života v moderní společnosti není ani stárnutí tím, čím bylo kdysi. Nejde pouze o fyzický proces, ale i o záležitost mentální a sociální; postavení starých lidí ve společnosti se přitom zásadním způsobem mění. PORUCHY PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY A KULT TĚLA Máme-li pochopit příčinu současného nárůstu poruch souvisejících s příjmem potový, musíme se znovu zamyslet nad společenskými změnami, jimiž jsme se zabývali v předchozích rastech této knihy. Anorektícké projevy jsou totiž ve skutečnosti odrazem širších aspektů společenských změn, mezi nimiž nechybí ani vliv gtobalizace. Zvýšený počet těchto poruch se objevuje právě v době, kdy výroba a distribuce Potravin začíná probíhat v celosvětovém měřítku. V posledních třech až čtyřech desetiletích se tento proces zrychlil; objevily se nové techniky mraženi a transpor-■ teré umožňují dlouhodobé skladování a převoz pouavin z jednoho konce své-^na^druhý. od padesátých let se pulty supermarketů plní potravinami ze všech světa (pro ty, kdo si to mohou dovolit, což však dnes představuje většinu 138 139 7 Tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí populace západních zemí). Navíc je většina těchto potravin dostupná po celý rok a ne jen sezónně, jak tomu bývalo dříve. V posledních letech lze říci, že prakticky každý Člověk ve vyspělé společnosti drží nějakou „dietu". To neznamená, že by se všichni usilovně snažili zhubnou; Jestliže jsou však všechny potraviny prakticky trvale dostupné, musíme se rozhodnout, co budeme jíst; pojmem „dieta" v této souvislosti rozumíme skladbu stravy, kterou si vybereme. Za prvé musíme při rozhodování zaujmout stanovisko k nej-rúznějším zdravotnickým informacím, jimiž nás dnes bombarduje věda - například 0 úloze cholesterolu při vzniku ischemické choroby srdeční (1CHS). Za druhé si děláme starosti s kalorickým obsahem různých potravin. Ve společnosti, kde i e potravin nadbytek, máme poprvé šanci sami utvářet vlastní tělo prostřednictvím svého životního stylu (jogging, aerobic) a stravy. Právě možnosti, ale i značné nároky a konflikty, které nám tato situace přináší, jsou zdrojem poruch přijímám potravy. U 80 procent osob postižených anorexií se objevuje závislost na tělesném cvičení. Jako závislost označujeme stav, kdy jedinec trvale podléhá nutkavému jednání, kterému prostě nedokáže odolat. V případě Sáhy, 28-leté osamělé matky ze střední Anglie, předcházelo rozvoji anorexie něco, čemu ona sama říká „nutkavé cvičení". Začala cvičit po rozchodu s otcem svého dítěte. „Když se náš vztah zhroutil, byla jsem demoralizovaná, připadala jsem si bezcenná. Chtěla jsem si dokázat že můj život ještě za něco stojí, že jsem silná. Zpočátku tni cvičení přinášelo dobrý pocit; začali si mě všímat muži, zvýšilo se mi sebevědomí. Teď potřebuji trvale spalovat kalorie, abych se vůbec cítda normálně." Posedlost cvičením ji zůstala 1 poté, co se z mentálni anorexie vyléčUa (Walker, 1995). Proč poruchy přijímáni potravy postihuji zvláště ženy, a to především mkiLíeľ (Muži tvoří jen asi deset procent postižených.) Dílem proto, že všeobecně rozšířené společenské normy zdůrazňují význam fyzické přitažlivosti více u žen než u mužů - ale také proto, že „žádoucí" podoba mužského těla směřuje k jinému ideálu, kterým je „mužné", svalnaté tělo, U mnoha mužů má posilování (kulturistika) právě tak návykový charakter iako anorexie u žen. Sam Fussell například ve své knize Svaly (Muscle) popisuje, jak začal s kulturistikou, aby překonal své pocity méněcennosti. Z hubeného mládence se stal skutečně svalnatým mužem - jenže potom nedokázal přestat. Nebyl schopen provozovat svou běžnou činnost, aniž každý den několik hodin posiloval. Kulturista se totiž nikdy necítí dost svalnatý, právě tak jako si anorektička nikdy nepřipadá dost hubená (Fussell, 1991). Některé ženy sice také pěstují kulturistiku, ale většina směřuje k jinému cíli. Jejich obavy se týkají především tloušťky. Moderní ideál „žádoucí" ženy ie žena štíhlá a elegantní Anorexie a bulimie jsou choroby aktivní ženy. Nepřicházejí jen tak samy od sebe; je nutno se k nim aktivně dopracovat. Anorektička dodržuje přísnou minimalistickou dietu a často sedm dnů v týdnu provozuje aerobic. Anorexie a ostatní poruchy přijímání potravy odrážejí situaci, kdy ženy hraji ve společnosti daleko větší úlohu než v minulosti, ale přitom jsou nadále hodnoceny 140 podle toho, jak vypadají, a ne jen podle toho, čeho dosáhly. Podkladem těchto poruch je pocit studu za vlastní tělo. U osoby, která si připadá nedokonalá a méněcenná, se pocity vnitřní nejistoty (jak mě druzí přijímají?) sbíhají v jediném bodě -vnímání vlastního těla. Ideál štíhlosti se za této situace mění v posedlost. Redukce váhy se stává prostředkem k získání kontroly nad okolním světem. Jestliže se dieta ^ cvičení stanou návykem, může žena dospět i k úplnému odmítáni potravy nebo k tomu, že zvrátí všechno, co sní. A pokud se tento vývoj nepodaří zvrátit (některou formou psychoterapie či lékařskými postupy jež se u těchto poruch osvědčily), bývá někdy konec tragický: postižená se doslova umoří hladem. TĚLO A TECHNIKY LIDSKÉ REPRODUKCE Síření poruch přijímáni potravy lze považovat za doklad vlivu vědy a techniky na náš současný způsob života: teprve rozvoj techniky nám umožnil počítat, kolik má které jídlo kalorií. Dopad technického vývoje je však vždy spoluutvářen společenskými faktory. Máme daleko větší vládu nad svým tělem než kdy dříve; tato situace nám přináší nové možnosti, ale i nové obavy a problémy. Právě popsaný proces je součástí toho, co sociologové nazývají socializací přírody. Mnohé jevy, jež bývaly „přirozené", tj. dané prírodou, se dnes stávají společenskými - záleží na našem vlastním sociálním rozhodování. Příkladem může být lidská reprodukce. Po staletí se život většiny žen odehrával ve znamení četných porodů a výchovy dětí. Až do počátku moderní doby byla antikoncepce buď málo účinná, anebo zcela neznámá. Dokonce i v Evropě bylo ještě v 18. století běžné, že žena prodělala za život až dvacet těhotenství, která však často končila potratem nebo smrtí novorozence, Zlepšené metody antikoncepce tuto situaci zásadním způsobem změnily. Mnoho opakovaných těhotenství už u žen v průmyslových zemích tlení považováno za „přirozené" a už se téměř ani nevyskytuje. Pokrok antikoncepčních technik umožňuje většině žen a mužů, aby sami rozhodovali, zda a kdy budou mít děti. Antikoncepce je pouze jednou z technik ovlivňujících lidskou reprodukci. Povezme si nyní o několika dalších oblastech, v nichž na místo procesů přirozených nastoupily společenské. Porod Riadni události lidského života, narození a smrt, nebyly doménou lékařské vědy se všiľ03" Těhotenství a Porod mřJy Původně na starosti porodní báby Postupné ty j tat0 odP°védnost přesunula nejprve na praktické lékaře a pak na specialis-ná v!PirekOÍOgy' porodníkv a Pediatry. Dnes se v průmyslové společnosti rodí val-étšina děd v porodnicích za asistence specializovaného zdravotnického týmu, 141 Tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnuti V minulosti se rodiče dozvídali, zda je dítě zdravé a jakého je pohlaví, až ve chvi. li jeho narození. Dnes nám prenatální vyšetření ultrazvukem nebo amniocentézo-u umožňují odhalit chromozomální odchylky nebo jiné vrozené postiženi u dítéie dříve, než se narodí. Tyto nové techniky staví před rodiče i společnost nová etická a právní dilemata. Pokud se zjistí vážné postižení, stojí rodiče před rozhodnutím, mají-li postižené díté přivést na svět nebo ne. TĚLO, přijímáni potravy, nemoc a starnutí mohlo být zdrojem nadéje. V minulosti lidský život často nemel takovou cenu, ja-Icou mu přikládáme dnes. Na této ceně lidského života se obě strany sporu o potraty shodují; liší se pouze jejich interpretace, neboť jedni zdůrazňuji zájem dítěte, druzí zájem matky. Kdyby se podařilo obě strany přesvědčit, že vycházejí ze společné sdílených etických hodnot, mohly by - podle Dworkina - navázat konstruktivnější dialog. Genové inženýrství: děti na objednávku? Velké úsilí vědců se dnes soustřeďuje na oblast genového inženýrství. Možnost zasáhnout do lidského genetického materiálu a ovlivnit budoucí vývoj plodu už dnes vede k podobně intenzivním debatám jako otázka potratů. Zastánci takových postupu tvrdí, že přinesou lidem značný užitek. Bude například možné určit geny, které predisponují lidi k určitým chorobám, a „naprogramovat" je lak, aby tyto choroby už nebyly předávány dalším generacím. Není vyloučeno, že bude možno si před narozením dítěte „objednat" jeho tělesnou podobu - barvu kůže, vlasů a oči. váhu atd. Jen stěží lze uvést lepší příklad toho, jak rostoucí socializace přírody s každou novou příležitostí přináší i nové problémy. Budou si rodiče moci vybrat? Jaká budou omezení? Jestliže budou takové zásahy nákladné, bude to pro majetnější lidi příležitostí, aby své budoucí děd zbavili všech „nežádoucích" fyzických rysů? Co se stane s dětmi méně privilegovaných rodičů, které se budou nadále rodu noi n líním způsobem? Někteří sociologové se domnívají, že by takový vývoj mohl vest ke vzniku biologicky definované „pokleslé třídy", jež by neměla fyzické výhody těch majetnějších, a byla by tudíž předurčena zastávat ve společnosti podřadné postavení. Spor o potraty Nejvétšim etickým dilematem, které nám moderní techniky lidské reprodukce přinášejí, se stal problém práva ženy na potrat. Dotýká se totiž základních etických otázek, na které neexistuje snadná odpověď. Na jedné straně jsou ti. kdo pokládají potrat za zcela nepřípustný (vyjma exuémních okolností), protože se pro ně rovná vraždě. V jejich pojetí jsou všechny etické otázky podřízeny jedinému vůdčímu principu - hodnotě lidského života. Naopak podle zastánců práva na potrat stou na prvním místě možnost ženy svobodné nakládal s vlastním tělem a rozhodova o svém životě. Tento spor už mnohokrát přerostl v násilné konfrontace. Je vůbec nějaká nadej na jeho vyřešení? Přinejmenším jeden vlivný teoretik na poli sociologie a pra Ronald Dworkin (1993), se domnívá, že ano. Za intenzitou sporu mezi CniPur a zastánci práva na potrat se podle něj skrývají některé sdílené premisy, což DOBŘE FUNGUJÍCÍ TĚLO: PŘEDSTAVY O ZDRAVÍ A NEMOCI Hodnota lidského života je rovněž ústřední hodnotou podmiňující rozvoj systémů zdravotní péče v moderních společnostech. Termíny „zdraví" a „nemoc" jsou definovány kulturně a sociálně. Jak jsme viděli u poruch přijímání potravy, liší se různé kultury v tom, co považují za zdravé a normální. Každá kultura má své pojetí fyzického zdraví a nemoci, ale převážná část toho, co dnes obvykle rozumíme pod pojmem „medicína", vznikla v průběhu vývoje západní společnosti za poslední tři staletí. V předmoderních kulturách se s chorobou či postižením musela vypořádat především rodina. Každá společnost však měla také jedince, kteří zastávali role léčitelů, přičemž obvykle používali směs fyzických a magických prostředků. Mnohé Z těchto tradičních „nezápadních" systémů léčeni v různých oblastech světa dodnes přežívají. Příkladem může být tradiční ajurvédická medicína v Indii, která se úspěšně praktikuje už téměř dva tisíce let. Vychází z teorie rovnováhy mezi psychologickými a fyzickými aspekty osobnosti; narušení této rovnováhy je třeba napravit dietními opatřeními a léčivými bylinami. Podobnou koncepci celkové harmonie osobnosti zastává i tradiční medicína čínská, jejíž součástí je kromě používáni léčivých bylin i akupunktura. Moderní lékařství přišlo s novým pohledem na původ a léčbu nemocí; nachází u nich fyzické příčiny a k jejich objasnění používá vědeckých pojmů. Využití védy v diagnostice a léčení chorob bylo základním rysem rozvoje moderních zdravotnických systémů. Souběžné - a v úzké souvislosti s nástupem vědeckého přístupu - se prosadila nemocnice jako vhodné prostředí pro péči o závažné choroby. Upevnila se také pozice lékařů jako profese dodržující určitý etický kodex a disponující značným společenským vlivem. Vědecké pojetí nemoci bylo spojeno s požadavkem systematické a dlouhodobé přípravy adeptů medicíny; léčitel-samouk vy-Padl ze hry. Přestože je profesionální lékařská péče poskytována i „v terénu", právě nemocnice poprvé umožnily lékařům sledovat a léčit velký počet pacientů a efekte přitom využít medicínských technik. ve středověku dominovaly mezi zdravotními problémy infekční choroby jako erkuióza, cholera, malárie nebo mor. Dýmějový mor (černá smrt), který šířily z nakažených krys, zahubil ve 14. století čtvrtinu obyvatelstva Anglie a zde-^. oval rozsáhlé oblasti Evropy. Dnes mají infekční choroby ve vyspělých zemích malý podíl na celkové úmrtnosti a některé z dřívějších pohrom už prakticky 142 143 tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí TĚLO, PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY, NEMOC A STÁRNUTI zmizeiy. V průmyslových zemích náleží dnes k hlavním příčinám smrti neinfekční choroby jako zhoubné nádory a ischemická choroba srdeční (ICHS). Zatímco v předmoderních dobách umírali nejčastěji kojenci a malé déti. dnes (v západních zemích) stoupá úmrtnost s věkem. Přes veškerou prestiž, kterou si moderní medicína získala, vsak mělo zlepšeni lékařské péče až do počátku dvacátého století jen poměrně malý podíl na poklesu celkové úmrtnosti. Vetší mírou k ní přispělo zlepšení výživy a hygieny, budováni vodovodů a kanalizace. Nové léky a chirurgické metody se při dalším snižováni úmrtnosti významněji uplatňují teprve od poloviny 20. století; antibiotika prou bakteriálním iníekcím se začala používat ve 40. letech a povinná očkováni se prosadila většinou až v poválečném období. populace. Vyšší standardizovaná úmrtnost samozřejmě znamená, že vrstvy s nižšími příjmy mají také výrazné kTatŠí strední délku života. Jak lze tomuto vlivu chudoby na zdravotní stav Čelit? Jednou z možností je zavedení rozsáhlých programů zaměřených na zdravotnickou osvětu a prevenci chorob. Takové programy jsou však obvykle úspěšnější právě u lépe situovaných a vzdelanejších občanů. Navíc je jejich dopad na skutečné chování lidi i v téch nej-lepšícb případech poměrně malý Zlepšení přístupu ke zdravotnickým službám by mohlo pomoci, ale jen v omezené míře. Jediným skutečně účinným řešením proto podle Najmana zůstává snaha Čelit chudobě jako takové, tj. zmenšovat rozdíly v příjmech (Najman, 1993). Zdraví a nemoc ve vyspělých zemích Rozšíření neizávažnějších chorob v současných průmyslových státech se vyznačuje pozoruhodnými výkyvy. Asi 70 procent úmrtí v západních zemích připadá na čtyři hlavní skupiny chorob: zhoubné nádory (rakovinu), ICHS, cévní mozkové příhody a chronické choroby plic. Ve zkoumání jejich příčin bylo sice dosaženo určitého pokroku, ale léčba sama je nadále neuspokojivá; medicína může do jisté míry omezit jejich projevy, ale nedokáže je skutečně vyléčit. Protože se výskyt těchto chorob v různých zemích, oblastech a společenských vrstvách často nápadně Uší, je zřejmé, že souvisejí se stravou a životním stylem. Příslušníci vyšších vrstev jsou v průměru zdravější, zdatnější a dosahují vyššího vzrůstu než osoby z nižších příček společenského žebříčku. Nejvýraznější rozdíly mezi chudšími a zámožnějšími lidmi nacházíme na úrovni kojenecké úmrtnosti, u dětí do jednoho reku života. Vyšší úmrtnost však přetrvává i v dalších fázích života. Příčin známe několik. Zámožnější lidé si mohou dovolit kvalitnéjSí stravu, mívají lepší přístup ke zdravotní péči. a protože jsou informovanější, také tuto péči častěji a lépe využívají. Přímý vliv na zdraví maji i pracovní podmínky. Při kancelářské práci nebo v domácím prostředí je menší pravděpodobnost úrazu nebo vystavení škodlivým vlivům než v průmyslu. Skutečný výskyt chorob způsobených pracovními podmínkami se však odhaduje jen obtížně, neboť v každém jednotlivém případě nelze přesvědčivě určit, zda nemoc opravdu vznikla následkem rizikového prostředí, anebo byla vyvolána jinými faktory. Některá nzika jsou nicméně již přesvědčivě doložena, mj. rozvoj silikózy a dalších plicních chorob u horníků jako následek vdechování prachu nebo vznik určitých zhoubných nádorů u Pr<ä" covníků v provozech, kde se používá azbest. Hodnocením dostupných údajů o vztahu mezi zdravím a ekonomickou nel0V" ností se v nedávné dobé zabýval Jack Najman, který se rovněž zamýšlel nad vři o -nými strategiemi ke zlepšení zdraví chudších vrstev společnosti. Srovnáním da z řady zemí dospěl k závěru, že v kategorii nejchudších dvaceti procent obyvatel i^ průměrná úmrtnost o 50 až ISO procent vyšší než u „horních" dvaceti procent dan Nemoc jako stigma: AIDS Ne všechny choroby se objevují častěji u chudých lidi než u zámožnějších. Například mentální anorexie postihuje Častěji osoby z dobře situovaných rodin a totéž platí alespoň ve vyspělých průmyslových zemích o AIDS (syndromu získaného selhání imunity), AIDS se vynořil zdánlivě odnikud a v průběhu necelých dvou desetiletí se stal celosvětovou zdravotní hrozbou. AIDS působí zhroucení imumrního systému; není bezprostřední příčinou smrti, ale vystavuje postiženého riziku celé řady chorob, včetně nádorů, které ho zahubí. Zdá se, že u každého, kdo se nakazí tzv. virem lidské imunodeficience (HIV), se dříve nebo později vyvine AIDS. Podle našich současných poznatků se tento virus Šíří tělesnými tekutinami, tj. při pohlavním styku anebo přímo krví (sdílené jehly u drogově závislých, krevní trarssfuze). Charakteristickou vlastností AIDS je právě to, že se šíří pohlavním stykem; poprvé se o něm začalo hovořit na podzim roku 1981, kdy se masově vyskytl mezi arrjrrickými homosexuály. Vstoupil do povedomí veřejnosti právě v době, kdy se Zdálo, že se mnohé letité předsudky vůči homosexualite hroutí. Mnozí lidé zaujatí proti homosexuálnům, zvláště pak členové náboženských organizaci, však v tého chorobě našli potvrzení svých předsudků. Představa AIDS jako moru, který Bůh seslal na zem, aby potrestal zvrhlíky, se nevyhnula ani seriózním lékařským kruhům. V úvodníku jednoho lékařského časopisu se objevila otázka: „Neisme ve skutečnosti svédky toho, jak se v podobě novodobé přenosné choroby naplňují slova w. Pavla: ,Za jejich pochybení je stihne náležitý tresť?" (Altman, 1986. str. 17). Rychlé šířem AIDS bylo jistě do určité míry způsobeno skutečností, že subkultury „gayô" v Severní Americe i jinde poskytují více příležitostí k navazování ho-jnosexuálních styků. Zpočátku se dokonce zdálo, že se AIDS vyskytuje téměř výlučně ve velkých amerických městech s vysokým procentem homosexuálů. Tón tehdy udávaly novinové titulky jako „Lékařští detektivové si lámou hlavu nad mo-Mm homosexuálů" [Philadelphia Daily News, 9. srpna 1982). V říjnu 1982 oznámí Saturday Evening Post, že „Homosexualita ohrožuje zdraví", zatímco Toronto *ar hlásil: „Mor homosexuálů dorazil do Kanady," Časopis Us tvrdil, že „homose- 144 145 TĚLO, PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY, NEMOC A STÁRNUTÍ xuálové už nejsou tak rozverní, jak byli". V té dobé se už vědělo, že asi třetina postižených ve Spojených státech nejsou homosexuálové, ale počáteční publicita tomu téměř nevěnovala pozornost. Když v roce 1985 zemřel na AIDS filmový herec Rock Hudson, šokovala novinaře celého světa spise skutečnost, že tento symbol mužnosti byl homosexuál, než samotná povaha jeho choroby. Místo hledání konkrétního viru jako původce cho roby se badatelé zprvu pokoušeli odhalit její příčinu v tom, co je specifické pro sexuální praktiky „gayů". Zjištění, že AIDS může být přenášen i heterosexuálním stv kem, je pak donutilo tento přístup přehodnotit. Prvotní důkazy pro heterosexuální přenos AIDS přišly ze střední Afriky, kde byl AIDS velice rozšířen, a neměl přitom žádnou vazbu na mužskou homosexualitu. „Mor homosexuálů" se v očích sděl vacích prostředků brzy stal „noční rriúrou heterosexuálů". AIDS a heterosexuální populace Z lékařského hlediska představuje AIDS pohyblivý cíl, nový a těžko zasažitelny. Veškeré lékařské poznatky o této chorobě velice rychle zastarávají. AIDS se rychli; stává epidemií globálního charakteru. Hlavní nápor epidemie máme ještě před sebou, protože trvá různé dlouho, než se infekce virem HIV projeví jako plně rozvinutý AIDS. V celosvětovém měřítku dnes mezi postiženými převažuji hete-rosexuálové: na každý případ homosexuálního přenosu připadají nejméně čtyři heterosexuální. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že se do roku 2000 nakazí více než 30 milionů dospělých a 10 milionů dětí! Skutečnost, že se AIDS zpočátku projevoval převážně v homosexuální komunitě, vedla k oživení homofobie (předsudků proti homosexuálům). Tato nemoc však vyvolává takový děs, že se stává vysoce stigmatízující i sama o sobě. Existuji pří- H!V po»tivmcb [milionyl úmrtí na AIDS (inijionyj 1994 2000 1994 2000 AIDS: rostoucí nebezpečí Zdroj: Michael Kidron, Ronotd Segal: The State of the World, 5. vyd., 1995. Tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí idy, kdy lidé nakažení virem HIV ztratili práci ne proto, že byli homosexuální, ale i důsledku obav způsobených chorobou samotnou. Jako stigma označujeme vlastnost, která odlišuje jedince nebo skupinu od vét-jiny populace a vyvolává u této většiny podezření nebo nepřátelské pocity. Většina nemocí vede k projevům soucitu ze strany těch, kdo jí nebyli postiženi. V některých případech se však nemocní setkávají s odmítnutím ze strany „zdravé" populace, která jejich chorobu považuje za mimořádně nakažlivou nebo za známem hanby To platilo například ve středověku o malomocných - většina lidí je pokládala za hříšníky a jejich postiženi za Boží trest. Proto byli ze společnosti vyháněni a museli se usazovat ve zvláštních koloniích. AIDS vyvolává v dnešní době podobnou stigmatizaci, i když v méně extTémní formě. Přitom riziko nákazy je v běžném kontaktu (stejně jako u malomocenství) téměř nulové. AIDS zřejmě ovlivní mnoho forem sexuálního chování. Výrazný posun lze spatřit u homosexuální komunity, kde se snižuje výskyt nezávazných sexuálních styků. Některé z nejodsuzovanějších homosexuálních praktik se z hlediska AIDS paradoxně ukazují jako nejbezpečnější. Například sadomasochistické projevy bývají často naprosto bezpečné, protože při nich nedochází k přímému genitálnímu kontaktu. Komunity homosexuálních mužů se ocitají před dilematem, jak prosazovat ve vlastních řadách praktiky „bezpečného sexu" a současně odrážet nové útoky zvenčí. Existují důkazy o tom, že obavy z AIDS vedou ke snížení promiskuity i mezi heterosexuály. Průzkum mezi londýnskými prostitutkami zjistil už v roce 1985, že 70 procent z nich změnilo své chování, když se dozvěděly o AIDS, a vyžaduje nyní po všech klientech kondomy. Znepokojivých 10 procent však uvedlo, žeby nepřestaly s prostitucí, ani kdyby věděly, že jsou HIV-pozitivm. Proti AIDS dosud neexistuje účinná léčba, i když některé léky zřejmě mohou progresi onemocnění alespoň zpomalit. HTV-pozitivní jedinci dnes často žijí i řadu tet bez projevů AIDS, ale jakmile se tyto příznaky objeví, znamená to prakticky ortel smrti. Zvláště tragickým taktem zůstává, že většinu postižených tvoří mladí lidé. V tomto směru se AIDS liší od většiny ostatních smrtelných chorob v moderní společnosti, které postihují především starší věkové skupiny. Od doby, kdy byly ve Vyspělých zemích potlačeny infekční choroby jako tuberkulóza nebo cholera, se zdravotnické systémy soustředily hlavně na léčbu nemocí vyššího věku. Na následujících stránkách si ukážeme rozdíly mezi různými typy zdravotnicích systémů a nakonec se zamyslíme i nad stárnutím jako lakovým. >RAVOTNICKÉ SYSTÉMY ^"tér všechny průmyslové země s výjimkou Spojených států disponují systémem ^ei»é zdravotní péče, která je poskytována všem jejich obyvatelům. Jako příklad uvést britskou Károdnf zdravotní službu (.National Health Service, NHS), která TĚLO, přijímání potravy, nemoc a stárnuti tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí .Doktor už na návštěvy nechodí. Povídal, ať se u něj stavíš, až ti bude tip." byla vytvořena v roce 1948, Jejich základním smyslem je, aby přistup ke zdravotní péči byl dán potřebami jedince, a ne jeho schopnosti platit. Britský zdravotnický systém NHS je financována ze státních prostředků, které jsou součástí dané z příjmu. Ošetrení u praktického lékaře i léčba v nemocnici jsou pacientům poskytovány zdarma. Léky na předpis byiy zprvu rovněž bez poplatku, ale pozdější vlády prosadily finanční spoluúčast pacientů. I po vzniku NHS jako systému veřejné zdravotní péče zůstala ve Velké Britanii zachována (mi. i v důsledku tlaku lékařů) také zdravotní péče soukromá. Většina praktických lékařů sice pracuje výlučné pro NHS. ale mnoho primářů a odborných lékařů dělí svůj Čas mezi NHS a vlastní soukromou praxi, Existují rovněž čistě soukromé nemocnice a zdravotnická zařízení, jejichž personál pracuje pouze pro soukromý sektor a náklady jsou hrazeny převážně ze soukromých zdravotních pojištění. Taková pojištění však má uzavřena jen malá menšina populace. Praktičtí lékaři představují jakési „síto", neboť regulují přístup pacientů ke ?Pe" cializovanější zdravotní péči. Britský občan navštěvuje svého praktického lékaře v průměru Čtyřikrát do roka a 90% všech nemoci se léčí na této úrovni. (Každý praktik má seznam pacientů, kteří jsou u něj registrováni; maximální možný počet jggisirovaných pacientů určuje NHS,) Jestliže občan navštíví svého praktického lé-l^ajfe, nemá automaticky nárok být objednán na odborné vyšetřeni - záleží na rozhodnutí lékaře první linie. A protože odborní lékaři nesmějí své služby inzerovat, nedostane se pacient bez doporučení svého praktického lékaře příliš snadno ke specialistovi. V současné době je britská NHS spravována prostredtiictvím okresních zdravotních výborů, tvořených zástupci místní samosprávy, lékaři a představiteli laické veřejnosti z různých zájmových skupin a dobrovolných sdružení. Teoreticky by tyto výbory měly odrážet třídní a etnickou strukturu dané oblasti, ale v praxi mají většinou čisté středostavovský charakter. Přítomnost lékařů se obvykle zdůvodňuje jejich nezastupitelnými odbornými znalostmi. Stojí však za zmínku, že v jiných oblastech samosprávy je podobná situace vyloučena a zaměstnanci nesmějí být voleni do výborů spravujících jejich vlastní organizace. Konzervativní vláda provedla v roce 1989 zásadní reformu NHS, jejímž cílem bylo omezit byrokracii, vytvořit větší „vnitřní konkurenci" a zvýšit efektivnost řízení. Součástí tohoto pojetí bylo přenesení řady pravomocí z vyšších vládních orgánů na místní samosprávné celky. Okresní zdravotní výbory získaly větší nezávislost, která jim měla umožnit, aby se podobaly spíše pružným firmám než státním organizacím (viz kapitola 12, „Práce a ekonomický život"). Jedna z nej diskutovanějších změn spočívala v tom, že jednotlivým nemocnicím bylo umožněno, aby se staly samofinancujíctmi subjekty (trusty). Pokud se pro tuto možnost rozhodly, nemusely se řídit celostátními mzdovými tarify, mohly získávat kapitál z komerčních zdrojů a vytvářet zisk. Do roku 1996 se řada nemocnic touto cestou skutečné vydala a další je zřejmě budou následovat. Kritici však namítají, že takové nemocnice mají šanci prosperovat jen v oblastech se zámožnějším obyvatelstvem; že se zdravotní péče jako celek prodraží, protože nemocnice budou investovat do zbytečně nákladného vybavení, jímž bude disponovat i blízká konkurence; a že nebude zájem o ty pacienty, jejichž léčba bude ekonomicky nevýhodná (Mohan, 19911. Podobně jako u vétšiny aspektů zdravotní péče je i hodnocení reforem NHS poměrně obtížné. Jejich dopad má komplexní charakter a je dosud málo prozkoumán; dlouhodobé účinky je zatím předčasné hodnotit. Navic nejde o posouzení jediné změny, ale celého spektra organizačních reforem, Julian Le Grand dospívá na zá-jdadě dostupných údajů k závěru, že skýtají přinejmenším Šanci na skutečné zlepeníkvality péče a efektivnosti hospodaření. Vytvoření konkurenčního prostředí uvnitř NHS přineslo podle jeho názoru více pozitivních než negativních výsledků ILe Grand, 1994) Tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí Zdravotní péče ve Spojených státech Spojené státy každoročné vynakládají na zdravotní péči ohromné sumy; i v přepočtu na hrubý domácí produkt [HDP) je procento vynakládané na zdravotmctvi výrazně vyšší než v kterékoli jiné zemi. Americké zdravotnictví se opírá především o soukromá pojištění, doplněná o vládní programy Medicare (pro staré lidil a Me-dicaid [pro nemajetné). Americký zdravotnický systém je daleko diferencovaněji než ve většině ostatních vyspělých zemí, v nichž existuje centrálně řízený a jednotný systém státního zdravotnictví. Například nemocnice ve Spojených státech mohou být majetkem federální vlády, jednotlivých států, mést a okresů, sou kro mých společností, nadací, církví a řádů - a vyskytují se i různé kombinace. Navzdory svému bohatství a značnému objemu prostředků investovaných do zdravotnictví nemají Spojené státy nijak oslnivé výsledky, pokud jde o základní ukazatele zdravotního stavu obyvatel, jakými jsou střední délka života nebo kojenecká úmrtnost. V obou těchto ukazatelích totiž zaostávají za většinou zemí západ ní Evropy. Jednou z příčin je skutečnost, že asi 37 milionů obyvatel USA nemá a tu soukromé zdravotní pojištění, ani přístup k veřejné zdravotní péči, tj. nárok na podporu z programů Medicare a Medicaid. Americký systém vychází z tržní logiky, podle které vede konkurence vždy ke zlevnění služeb, protože si spotřebitel může vybírat podle ceny. Nedostatky tohoto přístupu jsou však dobře známé. Spotřebitel si stěží může volně vybírat, je-li nemocen, a většinou ani nedokáže odhadnout odbornou kvalitu nabízené zdravotní péče. Kdo nedisponuje dostatečnými prostředky, ten má ve srovnání se zámožnějšími spoluobčany omezený výběr. Osoby, jejichž zdravotní péče je plně kryta po jištěním, zase nemají žádnou motivaci hledat lacinější péči. Výsledkem je zdravotnický systém, který je vzhledem k dosažené úrovni zdraví neúměrně nákladný a neposkytuje přitom služby všem obyvatelům. Stát Umístění v žebříčku Střední délka života (1992) Procento HDP vynakládané na péči o zdraví Zdravotní výdaje na hlavu v amerických dolarech (1991) Japonsko 1 78,6 6,8 1771 Švédsko 4 77,7 8 8 2372 Španělsko 5 77,4 Ô 5 877 Řecko 6 77,3 4,8 274 Kanada 7 77,2 ■y. 9 1847 Nizozemí S 77,2 B,7 1664 Austrálie 11 76,7 8.t 1466 Francie 12 76.6 9,1 1912 Izrael 13 76,2 4.2 509 Velká Británie 14 75,8 6,6 1003 Německo 17 75,6 9,1 1782 USA 18 75,6 13,8 2932 Irsko 22 75,0 8,0 __886___ Délka života, zdraví a bohatství tělo, přijímání potravy, nemoc a stárnutí hodnocení zdravotnických systémů Hodnocení zdravotnických systémů nás nakonec nutně přivádí k některým základ-jjjjn otázkám, na které musíme nějak odpovědět. Společnost jako celek se nemůže vyhnout určitým základním rozhodnutím. Záleží na veku pacienta? Méli bychom zachraňovat životy mladších pacientů s větším úsilím než životy starších? Máme některé aspekty zdravotního stavu považovat za významnější než jiné, a pokud ano, proč? Na žádnou z těchto otázek není snadná odpověď. Ve vyspělých průmyslových zemích lze očekávat, že další vývoj bude místo zvyšování nákladů na léčbu již vzniklých chorob probíhat spíše ve znamení prevence a zdravější životosprávy. ZDRAVÍ A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Naše zdraví pochopitelně souvisí s životním prostředím, a to nejen na místní, ale i na globální úrovni. Dosud ani zdaleka nevíme, do jaké mhy se současné ohrožení globálních ekosystémů odráží v celkovém výskytu chorob a zdravotním stavu populací; u některých forem narušení životního prostředí jsou však zdravotní rizika již dobře prokázána. Ochrana životního prostředí je proto významnou součástí preventivní medicíny. Příkladem může být městský smog, který je dnes působen především výfukovými plyny automobilů a představuje trvalý problém takřka všech velkých mést. Dlouho se soudilo, že znečištěni vzduchu má negativní vliv pouze na osoby trpící rozedmou plicní nebo astmatem - zvláště pak na děd. Ukazuje se však, že když kvalita vzduchu poklesne pod určitou úroveň, mohou se zhoršit plicní funkce a objevit jiné problémy dýchací soustavy i u zdravých dospělých lidí. Jak tomu čelit? Jediným možným řešením je zbavit se nadvlády aut, anebo přejít od spalovacích motorů k elektrickým. V moderních ekonomikách však auta a s nimi spojená průmyslová odvětví hrají ústřední roli. Abychom vytvořili čistší a zdravější životní prostředí, museli bychom provést zásadní změny ve společnosti. Znečištění vzduchu a automobilismus představuji koneckonců pouze jednu z mnoha položek objemného katalogu ekologických problémů. Podle jednoho odhadu byla „křehká rovnováha naší biosféry za Poslední čtyři desetiletí, kdy globální průmyslový rozvoj propukl opravdu naplno, narušena více než za předchozí dva až tři miliony let" [Goldsmith, 1988). Ros s "Urne Hall se dokonce domnívá, že by se zdravotnické systémy měly začít orientovat na ochranu životního prostředí: -Na jedné straně vidíme ochránce životního prostředí, jak pečiivě dokumentují Potupující rozklad ekosystémů této planety; na druhé straně stojí zdravotnictví, ' si tohoto úpadku nevšímá... [Teprve když] zjistíme existenci zdravotrilho ri-snažíme se zjednat nápravu... Opačný způsob, preventivní, by nečekal na 150 151 tělo, přijímání potravy, nemoc a stáhnutí podání konkrétních důkazů o kauzálních souvislostech. Místo toho bychom řekli nebudeme ničit ekosystémy a vypouštět toxické odpady, protože nedokážem;1 zhodnotit vliv narušení životního prostředí na lidské zdraví" (Hall. 1990). ZDRAVÍ A STÁRNUTÍ Problémy reformy zdravotnictví nelze oddělit od skutečnosti, že společnost stárne; všude na světě trvale stoupá procento osob nad 65 let. To se však nepromítá jen do otázek zdravotnických, neboť společenský význam stárnutí je daieko širší. Did-maticky se mění i sama povaha stáří jako konkrétní fáze Lidského života. Nabízí nové příležitosti, ale přináší i nové problémy. V současné době se odehrávají dva protichůdné procesy. Na jedné straně maií staří lidé v moderní společnosti méně významné postavení a menší moc, než tomu bylo ve většiné předmoderních kultur, kde bylo stáří považováno za zdroj moudrosti a rozhodování bylo často svěřováno do rukou nejstarších jedinců. (Do jisté míry to platí i o současných společnostech nezápadniho typu, například o ČínO nebo Indii.) Naproti tomu v moderní společnosti, která podléhá neustálým změnám, se už nashromážděné vědomosti starších lidi nejeví těm mladším jako cenn;i zásobárna moudrosti, ale prosté jako něco zastaralého. Na druhé straně však dnešní staří lidé daleko méně přijímají stárnutí jako nevyhnutelný proces tělesného úpadku. OpĚt se setkáváme s vlivem socializace přírody. V minulosti byly veškeré projevy stárnutí považovány za nevyhnutelnou daií času. ale dnes je stárnutí stále méně vnímáno jako něco samozřejmého. Pokroky v medicíně a výživě ukázaly, že ledacos, co bylo dříve přičítáno nevyhnutelnému procesu stárnutí, lze ve skutečnosti odvrátit nebo alespoň zpomalit. Lidé se dnes dožívají v průměru mnohem vyššího věku, než tomu bylo ještě před sto lety. což je důsledkem zlepšení výživy, hygienických podmínek a zdravotní péče. Například ve Velké Británii činil v roce 1850 podíl osob starších 65 let pouhých pět procent populace, zatímco dnes představuje už přes 15 procent - a v budoucím tento podíl dále poroste. Průměrný věk britského obyvatelstva stoupá už více než půldruhého století. Kolem roku 1800 se odhaduje na pouhých 16 let; o sto let později činil 23 let; a dnes je průměrnému Britovi už přes 30 let. Nenastanou-íi žádné větší změny současných demografických trendů, bude se průměrný věk ještě nějakou Liobu zvyšovat. Roste také počet téch nejstarších, tj. osob starších 85 let. Podle některých odhadů stoupne počet Britů v této věkové kategorii do roku 2000 na 1,2 procenta všech obyvatel. S podobnými demografickými trendy se setkáváme takřka ve všech vyspělých zemích Západu. TĚLO, přijímání potravy, nemoc a stárnutí fyzické dopady stárnutí Stárnutí jako takové nelze ztotožňovat s chorobami nebo tělesným postižením, ale výskyt zdravotních problémů s vyšším věkem samozřejmě stoupá. Teprve v posledních dvaceti letech se biologové systematicky pokoušejí odlišit fyzické dopady stárnutí jako takového od chorob vyskytujících se ve stáří. O tom, do jaké míry je chátrání lidského organismu způsobeno nevyhnutelným procesem stárnutí jeho tkání, se dosud vedou prudké spory - tím spíše, že se vliv fyzického úpadku dá jen stěží oddělit od sociálních a ekonomických vlivů, jimž je starý člověk vystaven. Fyzický stav může být negativně poznamenán ztrátou rodinných příslušníků a přátel, odloučením od dětí i odchodem do důchodu. Výzkumy nicméně dokazují, že zhoršování zdravotního stavu a pokročilý vék nemusejí ani zdaleka kráčet ruku v ruce. Mnoho lidí starších 65 let se nadále těší výbornému zdraví. U tělesného stárnutí se sice uplatňují sociální vlivy, ale podléhá samozřejmě také genetickým faktorům. Biologové všeobecně soudí, že člověk má maximální délku života zakódovanou v genech a že toto maximum činí okolo 120 let. Jako všichni ostatní živočichové jsou i lidé geneticky naprogramováni k tomu, aby zemřeli. Jenže... co kdyby se to změnilo? Kdyby genetici přišli na to, jak ovládnout stárnuti a smrt, bylo by to jedním z nejzávažnějších aspektů socializace přírody, o které jsme se už zmiňovali. Již dnes se vědcům podařilo dokázat, že stárnoucí buňky zvířat lze přimět k tomu, aby se chovaly jako buňky mladé. Ronald Klatz, předseda Americké akademie pro léky proti stárnutí, to komentoval slovy: .Jsem přesvědčen, že se lidský život významně prodlouží, a možná se toho sami ještě dožijeme. Nové technologie už jsou na světě a je pouze třeba je rozvinout. Musíme se začít připravovat na společnost, v níž vék nebude hrát roli. Stárnutí je choroba, kterou lze vyléčit" (Kelsey, 1996, str. 2). Stárnutí v budoucnosti Ve společnosti, která si vysoce cení mládí, vitality a fyzické přitažlivosti, se staří lidé Často stávají „neviditelnými", V posledních letech se však postoj ke stáří a starým lidem přece jen trochu mění. I když je málo pravděpodobné, že by si naši seňoři mohli znovu dobýt takovou autoritu a prestiž, jaké se starší lidé těšili v minulosti, začíná s jejich rostoucím voličským potenciálem stoupat i jejich politický vliv. 5ůruiení důchodců se stávají významnou zájmovou skupinou (lobby). Kromě toho začínají skupiny aktivistů cíleně vystupovat také proti diskriminaci j1*základě věku (anglický termín pro takovou disluiminaci, ogeism, byl vytvořen d k P^31^ s rasismem a „sexismem", tj. dislairninací žen). Také staří lidé, po- oné jako jiné skupiny ve společnosti, totiž bývají předmětem negativních stere-*Vpů. často se například setkáváme s názory, že většina osob nad 65 let žije v ié- °náchnebo domovech důchodců, že velká část těchto lidí trpí senilitou a že starší tělo, přijímáni potravy, nemoc a stárnuti pracovníci nejsou dostatečné výkonní. Ani jedna z téchto představ přitom neodpovídá skutečností. Ve Velké Británii bydlí 95 procent osob nad 65 let ve vlastním bynj či domě, výraznějšími projevy senility je postiženo asi jen sedm procent osob od 65 do 80 let a produktivita starších pracovníků bývá v průměru dokonce vyšší než u mladších věkových skupin. Michael Young a Tom Schüller ve své knize Život po práci: Společnost bez veka [Life After Work: The Arrival of the Ageless Society, 1991) tvrdí, že se kalendářní věk stal nástrojem útlaku, umožňujícím vnutit jedincům předem stanovené, stereotypní role. Mnozí starší lidé se takovému zacházení brání a hledají nové aktivity a způsoby seberealizace. Odmítají se smířit s tím, co Young a Schuller označuji jako „společnost uzavřených věkových kategorií". V moderní společnosti jsou starí lidé - podobně jako mládež - vrdniáni jako příslušníci zvláštní kategorie, bez ohledu na své skutečné vlastností, 2áměry a identitu. Měli by se proto stát spojenci, jak soudí Schüller a Young, a vykročit za hrajiice věkových kategorií ke „společnosti bez věku". Tim by mohli zlepšit nejen své vlastní sociální postavení, ale prospět i většině obyvatel vykonávajících námezdní práci. Podle Schullera a Younga by staří lidé a mládež mohli společné napomoci k nové orientaci moderní společnosti, totiž k odklonu od konzumního způsobu života. Rostoucí počet lidí by mohl být osvobozen od námezdní dřiny - řečeno s Virginii Woolfovou, od „práce, kterou si nikdy nepřáli, v níž je člověk jako otrok, podlézající a ponížený". Mohli by rozvíjet své vlastní jedinečné vlohy a zájmy, jako to svrchovaným způsobem učinila právě Woolfová. Byla přesvědčena, že jinak by jeií literární nadání, „malé, ale pro mé tak drahocenné", zahynulo, „a s ním i já sama, moje duše... jak jarní květ, když uvadá". ZAVER V této kapitole isme se zabývali některými z různých sociálních vlivů, které se nás dotýkají jako tělesných bytostí a mají vliv na naši péči o vlastní tělo. V důsledku sociálního i technického vývoje již své tělo nevnímáme jako zcela samozřejmou součást našeho života. Stále častěji se do našich tělesných prožitků promítá vliv vědy a techniky, což s sebou přináší pozitiva i negativa. Medicína a zdravotnictví dosáhly značných pokroků a lidé se dožívají v průměru vyššího věku než v minulosti. Současně se mění i význam stárnuti. Senioři se dožadují toho, aby mohli zůstat plnoprávnými členy společnosti a nebylí mladšími lidmi prostě penzionováni. Tento vývoi má nejen sociální, ale i politický význam. Protože staří lidé tvoři rostoucí procento populace jako takové, představují potenciálně silnou zájmovou >ku-pinu s nemalým politickým vlivem. 7. KAPITOLA Rodina, manželství a osobní život 154 Rodina, manželství a osobní život Jedním z hlavních témat této knihy je změna. Žijeme v nepředvídatelném a složitém světe, který se nám mění před očima. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme se vyrovnávat s novými příležitostmi i riziky, která nám takový svět přináší. Tvt.j změny se týkají i našeho osobního a citového života. Ústředním tématem našeho osobního života jsou dnes „vztahy". V běžné anglické otázce „jak se daří vašemu vztahu?" [how is your relationship going?) jde většinou o vztah milostný. Stále více však hovoříme i o vztazích s rodiči, přáteli a další mi lidmi; o citových vazbách, blízkosti a důvěře. Výsledkem je výrazná proměna našeho citového a osobního života. Ať se těmto změnám bráníme nebo ne, už sama skutečnost, že jsme nuceni o nich často přemýšlet, svědčí o jejich zásadním významu. Vztah je totiž aktivní záležitostí; musí se na něm pracovat. Má-li přetrvat, musíme získat důvěru druhé osoby. Těmito atributy se dnes vyznačuje většina vztahů mileneckých, ale i manželství. Zmíněný vývoj v naší inrimnl sféře můžeme pochopit jen tehdy, jestliže budeme vědět něco o tom, jak lidé žili v minulosti. Proto se v této kapitole nejdříve podíváme na historii rodiny a manželství; teprve pak se pokusíme o analýzu právě probíhajících změn. klíčové pojmy Definujme si nyní některé základní pojmy, s nimiž budeme pracovat - rodinu, příbuzenství a manželství. Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu děti. Příbuzenství je vztah mezi jedinci, jenž vzniká buďto sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské Či mateřské Unii. Manželství můžeme definovat jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými jedinci. Sňatkem dvou partnerů se stávají příbuznými nejen oni sami, ale i jejich rodiče, sourozenci a další pokrevní příbuzní každého z nich. Vždy se rozlišuje mezi rodinou a širším pří-buzenstvím. Prakticky ve všech společnostech se můžeme setkat s typem rodiny, kterou sociologové a antfopologové označují jako rodinu nukleárního typu. Ta se sklad z dospělých manželů a jejich vlastních či adoptivních dětí žijících ve stejné domácnosti. Ve většině tradičních společností byla nukleární rodina více či méně integrována do širších příbuzenských vztahů. Pokud v jedné domácnosti žijí kromě obou 156 rodi Rodina, manželství a osobní život icu a jejich dětí i další blízcí příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině. Její soulští mohou být prarodiče, bratři a sestry se svými manželskými partnery, tety, synovci apod. V západním světě je manželství - a tedy i rodina - spojeno s monogamií. Naše zákony nepřipouštějí, aby jeden muž nebo žena měli několik manželských partnerů současně. Tento stav však ve světě není zdaleka normou. George Murdock ve své slavné studii, v níž analyzoval několik set současných kultur, dospěl k závěru, Že přes 80 procent z nich připouští polygamii, tj. manželský vztah s vice než jednou partnerkou Či partnerem (Murdock, 1949). Existují dva typy polygamie: poly-gynie čili mnohoženství a daleko vzácnější Polyandrie čili mnohomužství. RODINA V MINULOSTI Sociologové se dříve domnívali, že v předmodernl době převládaly v západní Evropě rodiny rozšířeného typu. Novější výzkumy však ukazují, že tento názor byl nesprávný a že se v evropských podmínkách už dlouho vyskytují převážně rodiny nukleární. Před nástupem moderní doby byly sice rodiny v průměru větší než dnes, ale rozdíly nejsou tak velké, jak se někdy traduje. Například v Anglii od 17. do 19, století čítala průměrná domácnost 4,75 osob; dnešní průměr ve Velké Británii iinl 3,04 osoby, Starší údaj však zahrnuje i domácí služebnictvo, takže skutečný rozdíl ve velikosti rodiny není příliš velký. Rozšířené rodiny sehrávaly významnější roh ve východní Evropě a v Asii. Až do počátku moderní doby musely děti často už od sedmi nebo osmi let pracovat - pomáhat rodičům na poli. Ty z nich, jimž nebylo určeno pokračovat v práci rodičů, odcházely často už v mladém věku z domova, aby posluhovaly v jiných domácnostech nebo se vyučily řemeslu. Po odchodu z domova se s rodiči setkávaly už jen zřídka. Přes dnešní vysokou rozvodovost lze říci, že rodinné svazky v minulosti často trvaly ještě kratší dobu než v moderním světě. Úmrtnost ve všech věkových kategoriích byla nesrovnatelné vyšší. Čtvrtina i více dětí v Evropě se ještě na počátku moderní doby nedožívala jednoho roku, zatímco dnes jich umírá před dovršením prvního roku života méně než jedno procento. Také ženy velice často umíraly při Porodu. Smrt dětí nebo jednoho či obou manželů mnohdv vedly k zániku či rozptýlení rodiny. Vřvoj rodinného života ^fjvrence Stone, který se zabýval historickou sociologií, sledoval vývoj rodinného rozU* V Evropě od tradicních f°rem až po moderní. V období od 16. do 19. století •sil Stone tři fáze. V první fázi převládaly nukleární rodiny žijící v poměrně ma- 157 Rodina, manželství a osobní život Rodina, manželství a osobní život lých domácnostech, ale současně udržující úzké vztahy se svou komunitou včetně příbuzných. Tato rodina nebyla zřetelné vymezena vůči obci jako takové a i alespoň podle Stonea, s nímž však někteří historici nesouhlas!) nebyla pro své členy ani středobodem citových vztahů a závislostí. Prožitek citové blízkosti, který dn^ spojujeme s rodinným životem, tehdy nebyl normou a lidé o něj ani neusilovali. Pohlavní styk v manželství byl považován spíše za nutnost sloužící ke zplozeni dítěte než za zdroj potěšení či rozkoše. Právo jedince na svobodnou volbu partnera i jiných aspektů rodinného života bylo podřízeno zájmům rodičů, jiných příbuzných nebo celé obce. Erotická či ro mantická láska byla někdy opěvována a podporována v aristokratických kruzích, ale mimo ně ji moralisté a teologové považovali spíše za jakousi nemoc. Jak uvádí Stone, byla rodina této doby „navenek otevřenou, málo prestižní, neemorivni a autoritářskou institucí... Navíc obvykle neměla příliš dlouhého trváni, neboť často zanikala smrtí jednoho z partnerů nebo časným odchodem dětí z domova" (Stone. 1977). Druhá, přechodná forma se vyskytovala od první poloviny 17. do počátku 18. sio-letí. Přestože existovala převážně jen ve vyšších vrstvách, měla značný význam, neboť se její zásady posléze rozšířily takřka do celé společnosti. Nukleární rodina se stala zřetelněji vymezenou jednotkou; rodinné vztahy se výrazněji odlišily od vazeb k ostatním příbuzným či soused tun. Rostoucí důraz byl kladen na mateřskou a rodičovskou lásku, ale současné se zvyšovaly i autoritativní pravomoci otce. Ve třetí fázi se postupně vyvinul ten typ rodinného života, který známe ze současná západní společností: rodina spjatá úzkými citovými vazbami, která se ve své domácnosti těší značné míře soukromí a soustřeďuje se na výchovu děti. Tentc vývoj je provázen vzestupem citového individualismu, tj. vytvářením manželských vztahů na základě osobní volby, jež vychází z romantické lásky nebo sexuální přitažlivosti. Namísto mimomanželské sexuality jsou oslavovány sexuální aspekty manželství, V důsledku oddělení pracoviště a domova přestává být rodina místem výroby hmotných statků a stává se především místem jejich spotřeby. John Boswell, kterého jsme citovali už v první kapitole, komentoval tento vývoj takto: „V předmoderní Evropě se manželství uzavíralo obvykle z majetkových důvodů, na k « týkalo především výchovy dětí a končilo láskou. Lidé se většinou nebrali z lásky, ale mnohdy se mezi nimi láska časem vyvinula s tím, jak vedli společnou domácnost, vychovávali potomstvo a sdíleli životní zkušenosti. Takřka všechny dochované epitafy vě"°Y ' né zemřelým manželům či manželkám svědčí o hlubokém citu. Naproti tomu v dneän„ západním světě začíná manželství láskou, pokračuje výchovou délí [jsou-li jaké) s koíil nezřídka - majetkovými spory v době, kdy je láska už dávno zapomenuta" [Bosa 1995, srr. xxi). 158 jak 5e MĚNÍ RODINA VE SVĚTĚ V různých kulturách světa se nadále setkáváme s velmi rozličnými formami rodiny. V některých oblastech, například v odlehlejších částech Asie, Afriky a Oceánie, se dodnes zachovává tradiční rodina v takřka nezměněné podobě. Ve většině zemí väak dochází k rozsáhlým změnám. Příčin je celá řada, ale některé lze považovat 23 obzvlášť významné. Na prvním místě stojí šíření západní kultury a s ní i západní představy romantické lásky, která se objevuje v mnoha společnostech, kde byla dříve neznámá. Další faktor představuje centralizace vládni moci v oblastech, které se donedávna skládaly z malých autonomních jednotek. Život jejich obyvatel je ovlivněn tím, že se stávají součástí celonárodního politického systému. Navíc se víádý aktivně snaží změnit tradiční způsoby chování. Například v Číně a Mongolsku se stát pokouší omezit populační růst tím, že zavádí programy na podporu menších rodin, plánovaného rodičovství, antikoncepce spod. Ve světovém měřítku se proto projevuje tendence k osamostatnění rodin nukleárního typu, které se vyčleňují z rozšířených rodin a jiných příbuzenských systémů. Tuto skutečnost jako první dokumentoval před více než třiceti lety William J, Coode ve své knize Světová revoluce ve vývoji rodiny (World Revolution in Family Patterns, 1963) a výzkumy prováděné v následujících desetiletích ji potvrzují. K rtejvýznamnějším trendům, k nunž po celém světě dochází, patří: 1. Pokles významu rozšířených rodin a jiných příbuzenských skupin. 2. Všeobecná tendence ke svobodné volbé manželského partnera. 3. Více se uznává právo žen na rozhodování jak ve věci samotného sňatku, tak v rodinných záležitostech. .' 4. Ubývá příbuzenských sňatků. S. Ve společnostech, které byly tradičné velmi restriktivní, se prosazuje větší míra sexuální svobody. 6- Všeobecně se rozšiřují také práva dítěte. Bylo by jistě chybou tyto trendy přeceňovat nebo se domnívat, že už všude převládá rodina nukleárního typu. Ve většině kultur je stále ještě normou rozšířená rodina a přetrvávají tradiční íormy rodinného života, Navíc všechny zmíněné změny probíhají na různých místech různou rychlostí. Někdy se setkáváme í s protichůdnými tendencemi, například na Filipínách, kde jedna studie prokázala větší zastoupeni rozšířených rodin v městských oblastech než na okolním venkově! Tyto rozšírené rodiny přitom nebyly pouhým pokračováním tradice, ale vznikly jako ■g fenomén v rámci migrace za pracovními příležitostmi: synovci a neteře vystri raoŽ!1°sti ubytování u svých městských příbuzných, s mmiž by na venkově ěží bydleli v jedné domácnosti. 159 Rodina, manželství a osobni život Rodina, manželství a osobní život RODINA A MANŽELSTVÍ V ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI Rodina v západní společnosti (například ve Velké Británii) se vyznačuje následuii-cími vlastaostrni: 1. Je monogamní, což je stanoveno zákonem. Vzhledem k vysoké rozvodovosti však lze současný západní model považovat spíše za sériovou monogamii: jedinec může za život vystřídat několik manželských partnerů, ale nesmí je mít současně. To se ovšem týká jen postavení zákonného manžela či manželky, a ne sexuální praxe, protože značné procento osob má i mimomanželské sexuální styky. 2. Manželství vychází z představy romantické lásky; dominuje citový individualismus. Předpokládá se, že podmínkou sňatku je vzájemná osobní přitažlivost a kompatibilita obou partnerů, která vede ke vzniku oboustranného citu. Romantická láska jako podmínka manželství je v naší kultuře „naturalizovaná", ti. považována spíše za přirozenou součást lidské existence než za specifický produkt moderní kultury. Realita ovšem může být často odlišná od představ a důraz na osobni uspokojení v manželství vyvolává rostoucí očekáváni, která mnohdy zůstávají nesplněna, což se mimo jiné odráží ve stále vyšší rozvodovosti. 3. Rodina je obvykle patrilineární a neolokální. Patrilinearita spočívá v tom. že děti dostávají jméno po otci a také majetek se obvykle dědí v mužské linii. (Mnohé společnosti ve světě jsou matrilineární - jméno a často i majetek se dědí „po pres-lici",) Podstatou neolokality je to, že se nově vytvořený manželský pár stěhuje na nové místo, do nové domácnosti. Tato vlastnost však například u britských rodin neplatí absolutně. Mnohé rodiny, zejména v nižších vrstvách, se chovají manilo-kalně - novomanželé se usazují v blízkosti nevěstiných rodičů. 4. Rodina má nukleární charakter; typickou domácnost tvoří rodiče a jejich děti. To však neznamená, že by byla úplně izolována od ostatních příbuzenských svazků. Variabilita rodiny v západní společností Podle Roberta a Rhony Rapoportových „se dnes rodiny ocitají v přechodné fázi mezi společností, v níž existovala jediná platná norma rodinného života, a pluralitním modelem, považujícím různorodost norem za legitimní, ba dokonce žádoucí (Rapoport a Rapoportová, 1982, str. 476). Na podporu tohoto tvrzení uváděli Rapo-portovi pět typů variací: organizační, kulturní, třídní, variace životní dráhy a věkových skupin. , jj Alternativní formy organizace rodin se týkají způsobu rozdělování doinac ^ povinností mezi jednotlivé členy a vztahů k širšímu sociálnímu prostředí. Typ' kým příkladem je kontrast mezi „tradiční" rodinou - muž jako živitel, žena hosp_ dyně - a situací dvou zaměstnaných partnerů nebo osamělé matky Či otce. fou^ ní rozmanitost, která se projevuje v rodinných hodnotách a názorech, se napři ^ ve Velké Británii podstatně zvýšila nejen v důsledku přítomnosti etnickýcj1"^ šín, ale t pod vlivem různých hnutí, například feminismu. Trvají ovšem 11" rozdíly mezi chudinou, kvalifikovaným dělnictvem a různými kategoriemi středních a vyšších vrstev, které se nadále promítají do struktury rodin. Zřejmé jsou také rozdíly plynoucí ze životní dráhy jedince. Nékdo vyroste v úplné rodině a pak sám vstoupí do manželství (a případné se rozvede), zatímco druhý je vychován osamělou matkou, projde několika manželstvími a z každého z nich má děti. Věkovými skupinami roziimíme jednotlivé generace v rodinách. Vazby mezi rodiči a prarodiči jsou dnes pravděpodobně slabší než v minulosti. Na druhé straně Se dnes větší počet osob dožívá vysokého věku, takže mohou současně existovat Jmed tři blízké rodiny s manželskými páry tří generací. Kulturní rozdíly: rodiny přistěhovalců Jak už bylo řečeno, projevuje se dnes na evropské půdě značná kulturní rozmanitost, která plyne z přítomnosti řady etnických menšin (například přistěhovalců z karibské oblasti, Asie, Řecka a Itálie v dnešní Velké Británii). Zcela specifický charakter mají rodiny jihoasijského původu, pocházející zejména z Indie, Pákistánu a Bangladéše. Na britském území vytvářeli tito přistěhovalci už od padesátých let komunity založené na náboženství, místě původu, kastách a především příbuzenství. Mnozí z nich s úžasem zjišťovali, že britští starousedlíci takřka vůbec neznají pojem rodinné věrnosti a cti. Snažili se udržet své rodiny pohromadě, ale naráželi na obtíže s bydlením. Velké staré domy totiž byly dostupné jen v zanedbaných čtvrtích a stěhování do lepšího obvykle znamenalo přechod do menších domů a rozděleni rozšířené rodiny. Děti jihoasijských přistěhovalců narozené ve Velké Británii jsou dnes vystaveny působení dvou velmi odlišných kultur. Doma od nich rodiče očekávají nebo vyžaduji, aby se podřizovali jejich autoritě a respektovali tradiční hodnoty rodinné soudržnosti a vzájemnosti. Naproti tomu v soutěživém a individua lis tickém prostředí britské školy se po nich požaduje, aby se snažily prosadit a vyniknout nad ostatní. Většina z nich organizuje svůj domácí a osobní život spíše podle pravidel •Y' někdo z přítomných o nějakém důvodu, jenž by těmto dvěma lidem bránil sestěhovat svoje věci do teanaho bytu..." Doily Telegraph: The Best of Matt, Orion, 1995 160 161 Rodina, manželství a osobní život etnické subkultury, k níž náleží, protože si cení tradičního rodinného života. Přes. to se zde vliv západní kultury projevuje například v tom, že se mladí lidé - chlapci i dívky - dožadují podílu na rozhodování o svých budoucích manželských partnerech. Pevnost asijské rodiny jak v emigraci, tak v Asii samotné, se stala v poslední dubě předmětem mnoha diskusí. Francis Fukuyama 11994) označuje důvěru a vzájemnou podporu, které asijské rodiny svým členům poskytují, za „sociální kapkal" Podle jeho názoru je právě tento sociální kapitál jedním z hlavních táktorů podmiňujících rychlý ekonomický vzestup Tchaj-wanu, Hong Kongu nebo Singapuru Tradiční formy asijské rodiny se však ocitají pod tlakem i v samotné Východní Asii. V pravé zmíněných zemích roste počet rozvodů a současně klesá porodnost. Ekonomický růst a postupující demokratizace vedou k rostoucímu individualismu a snahám o větší rovnost mezi muži a ženami. Černošské rodiny v USA a Velké Británii U britských rodin karibského původu se setkáváme se zcela jiným obrazem ve věkové kategorii 20-44 let je daleko méně vdaných žen než mezi běloškami téhož věku. Obdobná situace je i u černošských rodin ve Spojených státech, kde tato skutečnost vyvolává zuřivé polemiky už od poloviny 60. let. Tehdy vzbouřil hladinu veřejného míněni svým průzkumem senátor Daniel Patrick Moynihan, jenž označil černošské rodiny za „nefunkční", postižené „klubkem patologických jevů" (Moy rohan, 1965). Rozdíl mezi bělošskými a černošskými rodinami se v USA od doby Moynihano-va průzkumu ještě zvýraznil. V roce 1960 tvonly domácnosti, v jejichž čele stála matka, 21 procent černošské populace a pouhých osm procent bílé populace, zatímco v roce 1993 stouplo jejich zastoupení u bělochů na 26 procent a u černochů na plných 58! Afroameričané v tzv. vnitřních čtvrtích velkoměst nezaznamenali za posledních 20 let žádné výrazné zlepšení životních podmínek: většina musí vykonávat špatné placená zaměstnání anebo je dlouhodobé nezamestnaná. Tato situace jistě nepřispívá ke kontinuitě manželských vztahů. Podobné faktory se zřejmě uplatňují také u černošských rodin v chudších čtvrtích Londýna a jiných velkých britských měst. Na druhé straně však nelze situaci černošských rodin vidět pouze v negativním svede. Mezi karibskými přistěhovalci hrají významnou úlohu i vztahy k rozšířené rodině; na rozdíl od bělošských rodin nejsou tyto vazby zcela ve stínu manze ské- ho vztahu. Osamělá matka stojící v čele rodiny se může Často spoléhat na podporu a pomoc svých příbuzných; taková rodina tudíž nemusí být nutné nestabilní-U černých Američanů žijí osamělé matky s dětmi daleko častěji pod jednou střechou s dalšími příbuznými, než je tomu u osamělých bílých matek. Ucelený obrázek rozvětvených černošských rodin v USA podává ve své kníz Čáry života (Lifelines) Joyce Aschenbrennerová, která si přinesla nový pohled na černošskou i bělošskou rodinu z předchozího výzkumu v Pákistánu. Z hledíš' Rodina, manželství a osobní život pákistánců se totiž jako slabá a „nefunkční" jevila spíše bělošská rodina. Nechápa-(jak mohou dva lidé sami vychovávat děti, o osamělém rodiči ani nemluvě. Pří-jo ohavné jím připadalo, že si rodiče za peníze najímají cizí osobu na hlídání dětí. {de jsou prarodiče, strýcové a tety? A když zůstane žena bez muže. jak to, že se tltěte neujmou její bratři? Aschenbrennerová soudí, že diskuse o černošské rodině klade príliš velký důraz i instituci manželství. Tento důraz je sice v souladu s klíčovým významem manželských vztahů v moderní západní společnosti, ale nemusí nuutě odpovídat struktuře černošské rodiny. Ve většině společností, kde převládá typ rozšířené rodiny, mívají pokrevní vztahy (matky s dcerou, otce se synem nebo bratra se sestrou) často větší sociální význam než vztahy mezi manželskými partnery. Hongkong Počet rozvodů no tisíc obyvatel ■) n Plodnost 19b2 1993 1960 1991 Singapur Počet rozvodů na tisíc obyvatel ^ g 0,2 0,8 0,4 0 1982 1992 Plodnost 1980 1991 Jižni Korea Počet rozvodů na tisíc obyvatel Plodnost 1980 1992 1980 1991 Počet rozvodů no tisíc obyvatel 1980 1993 Plodnost 1980 1991 Konvergence: rozvodovost a plodnost (průměrný počet dětí připadající na jednu ženu) no Západě a na Východě (pro Jižní Koreu uvedeno jiné měřítko!) 162 163 Rodina, manželství a osobní život ROZVOD V ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI Růst rozvodovosti Po řadu století bylo manželství na Západě považováno za prakticky nezrushelně a rozvod byl povolen jen ve výjimečných případech. Dnes už jsou země, které rozvod nepovolují, v západním světě naprostými výjimkami (Malta, Irská republika) Vývoj spěje jednoznačně k usnadnění rozvodu. Dlouhou dobu existoval ptaktic ky ve všech průmyslových zemích rozvod na základe žaloby. Aby se jeden z partnerů domohl rozvodu, musel druhého žalovat (pro kruté zacházení, opuštění partnera nebo nevěru). První rozvody bez výroku o vině, tj, po vzájemné dohodě, se objevily v právním řádu několika zemí teprve v polovině 60. let. Od té doby byly s různými obměnami prosazeny v mnoha západních státech (mj. ve Velké Brita tiii v roce 1969). Ve Velké Británii stoupala rozvodovost v letech 1960 až 1970 pravidelně o 9 procent za rok, takže se za jediné desetiletí zvýšila na dvojnásobek. Do roku 1972 se opět zdvojnásobila, neboť novelizovaný zákon o rozvodu z roku 1969 (jenž vstoupil v platnost o dva roky později) umožnil, aby byla rozvedena mnohá dávno „vyhaslá" manželství. Od roku 1980 se sice rozvodovost poněkud stabilizovala, ale ve srovnání s kterýmkoli předchozím obdobím zastává i nadále velice vysoká. Rozvody se stále více promítají do života dětí. Odhaduje se, že téměř 40 procent dětí narozených ve Velké Británii v roce 1980 se před dosažením dospělosti ocitne bez jednoho rodiče. U 75 procent žen a 83 procent mužů ovšem do tří let po rozvodu následuje nový sňatek. Počet rozvodů pochopitelně neize považovat za přímý ukazatel nespokojenosti Rodina, manželství a osobní život S manželstvím. Za prvé nejsou v těchto statistikách zahrnuty četné případy, kdy spoiu partneři už nežijí, ale formálně se nerozvedou. Navíc spolu mnozí lidé zůstávají, i když jejich manželství není šťastné. Někteří proto, že věří v posvátnost této instituce, jiní proto, že se obávají finančních a citových problémů, které by jim rozvod přinesl, a další zase s ohledem na děti. proč vlastně rozvodů přibývá? Příčin je několik a souvisejí s širšími sociálními změnami. Až na některé malé skupiny bohatých bdí už dnes manželství příliš nesouvisí s potřebou předávat majetek a status z generace na generaci. S rostoucí nezávislostí žen ztrácí manželství také svou někdejší úlohu nutného ekonomického partnerství. Celkově větší prosperita je příslibem toho, že v případě neúspěšného manželství mohou oba partneři snáze vytvořit samostatnou domácnost, než tomu bylo v minulosti. Skutečnost, že rozvod už dnes nepředstavuje sociální stigma, vyplývá do jisté míry z těchto změn, ale sama k nim dále přispívá. Dalším významným faktorem je rostoucí tendence k hodnocení manželství podle míry osobního uspokojení, které jedinci poskytuje. Stoupající počet rozvodů proto nemusí dokládat hlubokou nespokojenost se samotnou institucí manželství, ale spíše rostoucí snahu o dosažení hodnotného a smysluplného vztahu. Zkušenost rozvodu Lze jen obtížně posoudit, zda u vysoké rozvodovosti převažují pozitiva nebo negativa. Tolerantnější přístup umožňuje ukončit neuspokojivý vztah bez rizika společenského stigmatu. Na druhé straně však rozpad manželství téměř vždy představuje emocionální zátěž a může jedné straně nebo i oběma způsobit také finanční obtíže. Počet rozvodů no tisíc obyvotel v zemích Evropské unie, 1981 a 1993 1981 1993 Velká Britanie 2,8 3,1 Dánsko J..S 2,5 Finsko 2.0 2,5 Švédsko 2,4 2,5 Belgie 1,6 2,1 Rakousko 16 i,o Nizozemí 2,0 2,0 Francie 1,6 1.3 Německo 1,0 1,9 Lucembursko 1.-S 1,9 Portugalsko 0,7 1,2 Řecko 07 0,7 Španělsko 0,s 0.7 Itálie 0,2 O.í průměr EU 1,5 1,8____ Zdroj: Eurostat, Sodólni trendy, 1996, str. 57. spoutáni Vztahy mezi partnery v průběhu rozluky Či rozvodu se zabývala Diane Vaughano-*á (1986). Na základě svých rozhovorů s více než stovkou lidí (převážně příslušníky střední třídy), kteří se krátce předtím rozešli nebo rozvedli se svými partnery, Se pokusila zmapovat celý proces odpoutání, přechodu od společného života k oddělenému Zjistila, že v mnoha případech předcházela fyzickému rozchodu sociální separace, tj. že alespoň jeden z partnerů si vytvořil nový životní styl, našel si nové zájmy a nové přátele v prostředí, k němuž ten druhý nepatřil. To většinou ^amenalo, že se s některými věcmi přestal svěřovat - tím spíše, když si v dané oblasti našel i milenecký vztah. Vaughanová ukazuje, že se partneři často začínají vzdalovat, aniž by měli úmyslu se rozejít. Jeden z nich, iniciátor, je se vzájemným vztahem méně spoko-fetJ a vytvoří si vlastní Předu „teritorium" nezávislé na tom, co dvojice podniká společně. ^ se nékdy neúspěšné snaží svého partnera změnit, ovlivnit jeho chování, ""zvljet společné zájmy apod. V jistém okamžiku dospěje k názoru, že se tento Rodina, manželství a osobní život pokus nezdaf il. Postupem času pak stále jasněji vidí zásadní vady celého vztahu a partnerovy nedostatky. Podle Vaughanové je tento proces zrcadlovým obrazem „zamilování se" na počátku vztahu, při kterém se jedinec soustředí na přitažlivé vlastnosti toho druhého a přehlíží všechny ostatní. iniciátoři, kteří vážně uvažují o rozchodu, se obvykle o svém vztahu obšírně radi s jinými osobami. Přitom zvažují, co jim rozchod přinese a co je bude stát. Zvlád nu to sám (sama)? Co řeknou přátelé a rodiče? Nedoplatí na to dětí? Vystačím s penězi? Někteří z nich se po zvážení těchto a jiných problémů rozhodnou, že se svůj vztah pokusí ještě zachránit. Těm, kteří se odhodlají k rozchodu, pomáhají tyto diskuse a úvahy překonat snach, protože jim dodávají jistotu, Že se rozhodli správně. Většina iniciátorů dospívá k přesvědčení, že odpovědnost za vlastní štěstí mi přednost před závazkem k partnerovi. Nelze samozřejmě tvrdit, že by rozchod vždy iniciovala jen jedna strana. I druhy partner může současné dojít k závěru, že se manželství nedá zachránil. Někdy se dokonce role obrátí: ten partner, který byl původně proti rozchodu, se rozhodne vše definitivně ukončit, zatímco původní iniciátor „to chce ještě zkusit". Vývoj názorů na manželství a rozvod V názorech na měnící se charakter rodinného života a vysoké procento rozvodů se zřejmé projevují podstatné rozdíly mezi společenskými třídami. Lilhan Rubínová ve své knize Rodiny na rozhraní (Families on the Fault Line, 1994) vyzpovídala členy 32 dělnických rodin a dospěla k názoru, že ve srovnání se střední třídou jsou jejich názory poněkud tradičnější. Nové normy (například předmanželský sex) se v dělnických rodinách dosud setkávají s otevřenějšími projevy nesouhlasu. Platí ta i tehdy, neisou-li příliš nábožensky založeny. Proto se v těchto rodinách projevuji sklony k výraznějším konfnj\tům mezi generacemi. Mladí lidé v této studii nepopírah, že se v názorech na sexuální chování, manželství a role obou pohlaví se svými rodiči neshodují. Trvali však na tom, že nehledají pouze potěšení, ale mají prostě jiná hodnotová měřítka. U mladých žen zjistila Rubínová méně jednoznačný postoj k manželství než u generace rodičů. Neměly iluze o dokonalých mužích; byly připraveny vyzkoušet různé možnosti a žít život naplno, neklást si zábrany. Rozdíl mezi nimi a jejich matkami byl výraznější než generační posun v názorech mužů. K podobným závěrům jako tato americká studie dospěli také sociologové v evropských zemích. Například postoje mladých britských žen ve věku 18-34 let se značně odlišují od postojů starších generací. Tyto ženy „usdují o nezávislost a seberealizaci nejen v rodině, ale i v práci" a „líbí se jim riziko, vzrušení a změna V tomto směru se přibližují hodnotovým měřítkům typickým pro muže (Wilkmenová. 1994, Wilkinsonová a Mulgan, 1995). Mladší generace může těžit ze svobod, které zdědila, zatímco ty předchozí se k nim musely obtížně propracovávat - ať už jde o právo ženy na zaměstnání. pla" Rodina, manželství a osobní život nované rodičovství, rostoucí mobilitu nebo o právo určit si vlastní životni styl. Tyto svobody mohou vést k větší otevřenosti a toleranci, ale také k úzce sobeckému individualismu. 29 procent žen a 51 procent mužů ve zmíněné studii chtělo „odložit narozeni dětí na co neipozdější dobu". Tři čtvrtiny mladých žen do 24 let byly přesvědčeny, že jeden rodič může vychovávat děti stejné úspěšně jako manželská dvojice. Studie ukázala, že pro muže i ženy v této věkové kategorii manželství ztrácí na přitažlivosti. Rozvod a děti Dopad rozvodu na děti závisí na mnoha faktorech: na jejich věku, na intenzitě předchozího konfliktu mezi rodiči i na tom, zda mají sourozence, prarodiče a další příbuzné. V dalším období ovlivňuje adaptaci détí to, zda se nadále pravidelně vídají s oběma rodiči. Posouzení následků rozvodu je nesnadné, protože děti mohou trpět i dlouhodobě napjatými vztahy mezi rodiči, kteří se nerozvedou. Výzkumy dokládají, že děti po rozvodu skutečně často emocionálně strádají. Příkladem může být studie 60 rozvedených párů a jejich dětí v kalifornském Marinu (1980). Děti byly poprvé kontaktovány v okamžiku, kdy bylo manželství rozvedeno, pak o půldruhého roku později a nakonec po plných pěti letech. Podle autorek studie prožívalo takřka všech 131 dětí období rozvodu jako výraznou emocionální zátěž. Děti předškolního věku byly zmatené a vystrašené; měly tendenci klást vinu za rozvod samy sobě. Starší děti chápaly motivaci rodičů lépe, ale často si dělaly velké starosti o svou budoucnost a dávaly najevo výrazný hněv. Na konci pětiletého období však autorky zjistily, že asi dvě třetiny dětí se víceméně úspěšné vyrovnávají se situací doma i se svými závazky mimo domov. Zbývající třetina zůstávala výrazně nespokojena se svým životem a podléhala depresím a pocitům osamělosti (Wallersteinová, Kellyová. 1980). 116 détí z této skupiny bylo sledováno až do časné fáze dospělosti a zpovídáno ještě po deseti a po patnácti letech. Ukázalo se, že si do svých vlastních milostných vztahů přinášejí vzpomínky na rozvod rodičů a pocity, které se k němu vztahuji. Téměř všichni tito mladí lidé měli pocit, že museli trpět za omyly rodičů. Není nijak překvapující, že většina z nich toužila po něčem, co se jejich rodičům nepodařilo uskutečnit, totiž po zdárném a pevném manželství založeném na lásce a věrnosti. Téměř polovina skupiny vstoupila do dospělosti jako „váhaví, nepříliš úspěšní a vijitrné nejisti nebo i rozhněvaní mladí muži a ženy". Mnozí z nich sice sami J^avřeli manželství, ale nadále nesli rozvod rodičů jako břemeno. Nejlépe je předali ti, kteří se mohli opřít o vztah vzájemné podpory s jedním nebo oběma iŕi 1 Wallersteinová a Blakesleeová, 1989). Srovnávací analýza dostupných materiálů o dopadech rozvodu na děti ve Velké ntánii, USA a Austrálii, na Novém Zélandě a v dalších zemích nás opravňuje určitým zobecněním. U dětí, jejichž rodiče se rozvedli, nacházíme malé, ale trva-'e rr Ozdíly oproti dětem ze srovnatelných sociálních skupin, jejichž rodiče spolu zů- 166 167 Rodina, manželství a osobní život stau. Statisticky vykazuji nižší sebevědomí a horší školní výsledky, častější střídání zaměstnání v dospělosti a vyšší pravděpodobnost, že jejich vlastní manželství skončí rozvodem (Richards, 1995). Přestože se tyto závěry opakovaně potvrzují, není jejich interpretace nijak km-noznačná. Mnoho děti, jejichž rodiče se rozvedli, ve škole prospívá a nejeví žádné známky sníženého sebevědomí. A naopak, mnoho dětí vyrůstá s oběma rodiči a přesto má nešťastné dětství a neúspěchy ve škole i v práci. Klíčovým problémem při interpetaci těchto výsledků je to, že dlouhodobé studie - jak vyplývá už z jejich definice - sledují následky rozvodů, k nimž došlo v minulosti. Postoj k rozvodům se však velnu rychle mění. Ještě před deseti lety představoval rozvod větší sociálni stigma, než je tomu dnes. Kromě postojů okolí může mít významný vliv také sociální politika státu, dostupnost bytů a péče o děti i jiné faktory. Existují určite náznaky, že ve skandinávských zemích, kde byla vytvořena velmi spolehlivá sociální síť, mívají rozvody méně negativní důsledky než jinde; tylo závěry však nelze považovat za definitivní. Místo jednoduché otázky, zda dětem Škodí rozvod, bychom se zřejmě měli snažit posoudit, co jim celkové přináší a o co je připravuje změna charakteru rodinv Je pravděpodobné, že nezáleží jen na přítomnosti či nepřítomnosti obou rodičů, ale též na náplni a stylu výchovy, kterou dítěti poskytují. Zdá se, že děti prospívají nejlépe, jsou-li milovány, jsou-li jejich rodiče zásadoví [ne však despotičtí) a citliví k jejich potřebám (Amato, 1993). Rozvod samozřejmé činí udržení tohoto stylu rodičovství obtížným - ale podobně neblaze působí na dětí i rozhádaní rodiče, kteří zůstávají spolu. Domácnost vedená osamělým rodičem Domácností vedených osamělým rodičem stále přibývá. V naprosté většině jde o ženy, neboť po rozvodu bývají dělí obvykle svěřeny matce (malé procento těchto domácností vedou ženy, které nikdy nebyly provdány). Ve Velké Británii už jejich počet překročil jeden milion a stále stoupá; v současné době představuje už plnou třetinu všech domácnosti s nezletilými dětmi. V průměru patří k nej chudší m skupinám v současné společnosti. Někteří osaměli rodiče se ještě dnes musejí poť. kat nejen s ekonomickými problémy, ale i s předsudky okolí, i když se už obwkle nemluví o „opuštěných ženách" či „rozvrácených rodinách". Kategorie osamělých rodičů je vnitřně diferencovaná. Více než polovina ovdovělých matek například žije ve vlastním bytě nebo domě, zatímco naprostá většina svobodných matek v bytě nájemním. Také hranice této kategorie bývají často neostré. Pouze v případě ovdovění jde o zlomový přechod, přestože i tam někdy předchází úmrtí vleklé léčení v nemocnici, takže pozůstalý partner žije už před ovdověním nějaký čas vlastné sám. Asi v 60 procentech však jde o následek rozvodu Cl rozchodu, který bývá mnohdy pozvolným procesem. Jak poznamenává jedna osamělá matka: Rodina, manželství a osobní život Chce to Čas, než si člověk zvykne na roli osamělé matky. Já jsem to opravdu oříjala až v minulém roce. Pořád jsem si říkala, že se třeba ještě dáme dohromady, ale když se oženil, musela jsem se té myšlenky vzdát. Tehdy mě to hodně mrzelo, ale dnes si myslím, Že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, protože jsem se dokázala vyrovnat s vlastním životem" (Cit. v: Crow a Hardey, 1992, str. 149). Většina lidí se do situace osamělého rodiče dostává nedobrovolné, ale jsou i výjimky, které se stávají svobodnými matkami z vlastního rozhodnut). Tyto ženy mají obvykle dostatek prostředků k tomu, aby se mohly o díté starat. Pro většinu neprovdaných či svobodných matek je však realita jiná: počet nemanželských dětí dosud významné koreluje s ukazateli sociální deprivace. Jak už jsme viděli, podílejí se tyto okolnosti mj. na vysokém procentu domácnosti vedených rnatkou-samoži-viteíkou u britské populace karibského původu. .Chybějící otec" Období od třicátých do sedmdesátých let tohoto století bývalo někdy nazýváno obdobím „chybějícího otce". Nejdříve oddělila otce od jejich děd druhá světová válka. Po válce zůstala většina žen v domácnosd, aby pečovala o děti, zatímco otec byl jediným živitelem a musel celý den pracovat, takže se s dětmi viděl jen večer a o víkendech. Později, když začal stoupat počet rozvodů, se význam pojmu „chybějící otec" změnil. Dnes si pod ním představíme otce, který se s matkou rozvedl a vídá se s dětmi jen zřídka nebo s nimi úplně ztrácí kontakt. Tato situace vyvolává v západních zemích intenzivní polemiky. Rostoucí počet rodin bez otce bývá označován za příčinu celého spektra sociálních problémů, od stoupající zločinnosti až po hrozivý růst výdajů na sociální dávky. V diskusích na toto téma se projevuje výrazný vliv amerických autorů. David Blankenhorn ve své knize Amerika bez otců (Fatherless America, 1995) tvrdí, že společnostem s vysokým počtem rozvodů hrozí nejen nedostatek otců, ale i ztráta otcovské role jako takové. To má zhoubné sociální důsledky, protože mnohé déti dnes vyrůstají bez otcovské autority, k níž by se mohli v případě potřeby obrátit. Manželství a otcovství byly až dosud ve všech kulturách vhodným prostředkem « usměrnění sexuální a agresivní energie mužů. Nedojde-li k tomuto usměrněni, •ze očekávat vzestup kriminality a násilí. Jak poznamenal jeden z recenzentů lankenhornovy knihy, „i táta, který přijde domů z otravné práce a posadí se * televizi s pivem v ruce, ie lepší než žádný" [The Economist. 8. dubna 1995. str. 121). A1e je tomu opravdu tak? Otázka chybějících otců se překrývá s širším problé-ny "h Úí"lkli IOZV°du na déti - a tam, jak jsme viděli, není interpretace dostup-CQ r' údajů ani zdaleka jednoznačná. Tentýž recenzent se koneckonců ptá: „Ale skodr'* äpalni otcovŕ vychovávají špatné syny? Nemají někteří otcové na rodinu 168 169 Rodina, manželství a osobní život Rodina, manželství a osobní život Počet dětí narozených mimo manželství o neúplných rodin, mezinárodni srovnání Procento dětí narozených mvno monielstvi Procento neúplných rod h stát 1960 1990 1960 1988 Velká Británie 5 28 6 13 USA 5 2B S 23 Kanadu ■'! 24 9 15 Dánsko 'i 16 17 20 Francie 6 30 9 12 Německo E i! 8 14 Itálie 2 Ě nezjištěno nezjištěno Nizozemí 1 11 9 15 Švédsko 11 47 9 13 Zdroje: US Bureau of the Census, Statistical Abstract of the United States (Statistická ročenfco USA , 1993); Constance Sorrentinová, Chonging family in on international perspective (Měnící se rodina z mezinárodní perspektivy), Monthly Labor Review (březen 1990), Sara McLanohonová o Gary Sandefur, Growing Up with 0 Single Parent: What Hurts, What Helps fS osamělým rodičem: co škodí o co pomáhá, Harvard University Press, 1994). Tuto polemiku vhodné doplňují údaje ze Švédska, které je jedinou zemí západní Evropy, kde se od roku 1970 zvýšila porodnost. Asi polovina détí ve Švédsku se rodí neprovdaným matkám. I když 95 procent téchto matek žije v dobé narozeni dítěte se svým druhem, mnohé z dětí nakonec vyrůstají bez vlastního otce: polovina švédských manželství končí rozvodem a nesezdaní rodiče se rozcházejí ještě častěji. V roce 1994 žilo 21 procent Švédských dětí v domácnosti vedené osamelým rodičem. Výzkumy provedené ve Švédsku nicméně nepotvrzují přítomnost sociálních problémů, které bývají s chyběním otců obvykle spojovány. Naskýtá se vysvětleni, že v USA nebo Velké Británii je skutečnou příčinou kriminality a násilí chudobu, a ne rozpad rodiny. Ve Švédsku zaručují vydatné sociální dávky, že ani matka-samoži-vitelka nesklouzne do bídy. V roce 1994 mělo pouhých 6,8 procenta švédských rodin příjem nižší než polovina celostátního průměru, což představuje daleko menší procento než v Británii nebo Spojených státech [The Economist, 9. září 1995). NÁSLEDNÁ MANŽELSTVÍ A ROLE NEVLASTNÍCH RODIČŮ Při vstupu do druhého manželství jsou někteří lidé dosud velmi mladí a bezdetný U dvojic ve věku 25-45 let je však pravidlem, že jeden z partnerů nebo i oba přiv^ dějí do druhého svazku děti z předchozího manželství, které budou žít pod Jean. střechou s novým partnerem. U pozdějších následných manželství pak bývají mnohdy už odrostlé, takže do nové domácností své matky či otce nevstupuu Z nového manželství se ovšem mohou narodit další děti. Navíc záleží i na p ew chozím stavu obou partnerů - zda jeden Či oba byli předtím rozvedení nebo ov 1 vgli, nebo byl jeden z nich dosud svobodný (celkem existuje osm možných kombinací)- Při zobecňováni poznatků o následných manželstvích je proto nutno zachovávat značnou opatrnost, i když určité trendy stojí za zmínku. Na počátku dvacátého století vstupovala naprostá většina snoubenců v evrop-jjrých zemích do manželského svazku poprvé a v opačném případě šlo většinou o vdovy nebo vdovce. S počtem rozvodů začal ovšem stoupat i počet opakovaných sňatků. Asi 28 procent dnešních britských novomanželů jsou osoby, které už mají jedno manželství za sebou. Do 35 let jde valnou většinou o rozvedené; se stoupajícím věkem pak stoupá počet ovdovělých osob, které v kategorii nad 55 let nad rozvedenými převažují. Může se to zdát zvláštní, ale statisticky vzato maji největší šanci se oženit či provdal právě ty osoby, které už jedním manželstvím prošly! U rozvedených lidí v kterékoli věkové kategorii existuje větší pravděpodobnost sňatku než u těch, kteří jsou v jejich věku dosud svobodni. Muži jsou k uzavírání nových svazků ochotnější než ženy - znovu se ožení pět ze šesti rozvedených Britů, ale provdají se „jen" tři čtvrtiny jejich ženských protějšků. Přinejmenším statisticky jsou následná manželství méně úspěšná než první, neboť vykazují vyšší procento rozvodů. To ovšem neznamená, že by byla předem odsouzena k nezdaru. Lze předpokládat, že lidé, kteří se už jednou rozvedli, kladou na manželství vyšší nároky než druzí, a pokud se jejich očekávání nesplní, je pro né méně obtížné rozvést se ještě jednou. Přitom je docela dobře možné, že druhá manželství, která vydrží, jsou v průměru šťastnější než první. Nevlastní děti, nevlastní rodiče Podle oficiálních statistik jsou za rodiny s nevlastními dětmi považovány jen ty, v nichž děti žijí pohromadě s nevlastními rodiči. V širším smyslu však můžeme do teto kategorie zahrnout i všechny situace, kdy se osoba stává nevlastním rodičem wtěte, které sice nežije v téže domácností, ale pravidelné rodinu navštěvuje. Dalším důležitým prvkem je osvojení (adopce] dítěte. Brenda Maddoxová odhaduje, že více než třetinu adopcí ve Spojených státech představuje osvojeni nevlastního dítěte. Osvojení umožňuje nevlastnímu rodiči, aby do jisté míry kompenzo-^ chybějící biologickou vazbu tím, že veřejné prohlásí dítě za své. Adoptivní dičemají vůči svým dětem zákonem daná práva i povinnosti. Jiní nevlastní rodile nemají; proto jejich vztah s nevlastními dětmi obvykle závisí na trvání man-^siví. \'e většině evropských zemí zákony stanoví, že pokud vlastní rodič dítěte "tfe nebo se partneři rozvedou, nemá nevlastní rodič nárok na svěření dítěte do staralNaphkJad v Připne smrti matky má nevlastní otec - byť se o dítě řadu let hiát ~ Z Právnmo hlediska jen imnimální Šanci uspět proti biologickému otci, po-ten projeví o svěření dítěte zájem. rodinách s nevlastními dětmi se často vyskytují problémy. Za prvé proto, že 'nají ve většině případů i vlastního rodiče (obvykle otce), který sice žije jinde. 170 171 Rodina, manželství a osobní život ale může mit na déti nadále značný vliv. Za druhé proto, že spolupráce mezi rozvedenými partnery často skřípe, zvláště když jeden nebo oba uzavřou nový' sňatek Představme si manželství, do kterého si oba partneři přinášejí po dvou potomcích Pokud oba jejich bývalí partneři trvají na tom, aby je děti navštěvovaly ve stejnou dobu jako dosud, může být snaha o vytvoření nové rodiny provázena velkými obtížemi. Může se například stát, že se všechny děti o víkendu prosté nesejdou. Třetí příčina nesnází spočívá v tom, že děti z různých rodin mají často různé návyky a představy o správném chování, což zvyšuje pravděpodobnost střetů. Jedna nevlastní matka popisuje své problémy, které nakonec vedly až k rozluce, následujícími slovy: „Pořád máte pocit viny. Nemůžete udělat to, co byste normálně udělala se svým dítětem, a tak se cítíte provinile, ale když se normálně rozzlobíte, zase je vám to líto. Pořád se bojíte, abyste nebyla k tomu děcku nespravedlivá. Její táta a já jsme se nemohli shodnout: když jsem ji pokárala, tvrdil, že to .nezvládám', že mi ujíždějí nervy. A čím víc ji on nechával růst jako dříví v lese, tím víc se mu zdálo, že já to nezvládám... Chtěla jsem pro ní néco udělat, ale nedařilo se mi to, neuměla jsem si s tím poradit" (Smíthová, 1990. str. 42). Vztah mezi nevlastním rodičem a nevlastním dítětem se neřídí žádnými všeobecně přijímanými normami. Mělo by dítě oslovovat nového partnera jménem, anebo by mu mělo říkat ,táto'? Má nevlastní rodič po dítěti vyžadovat poslušnost a napomínat je tak, jak by to udělal skutečný otec nebo matka? Jak se má nevlastni rodič chovat k novému partnerovi (partnerce) své bývalé manželky (manžela), když si jde „vyzvednout" děti? Následující dopis a odpověď pocházejí z rubriky typu „manželské poradny". íaké se objevují v mnoha amerických časopisech: „Milá Abbie, před rokem jsem se provdala za Teda. Jeho žena Maxine zemřela a on zůstal sam se dvěma dětmi. Já jsem vdaná poprvé. Myslím si, že po Maxinině smrti už její rodiče nejsou naši příbuzní, ale Ted se pořád považuje za jejich zetě. Jak k tomu přijdou moji rodíce? Navíc by moji rodiče měli být považováni za dědečka a babičku, ale nejsou - titul dé-deček a babička patři pouze Maxininým rodičům. Myslíš, že je to spravedlivé? A co s um můžu dělat?" Odpověď zněla: „I když už Ted není zcela regulérním zetěm Maxininých rodičů, bylo by z Tvé strany nemoudré to připomínat. Mezi Tedovými dětmi a prarodiči existuje silně pouto, které vzniklo dlouho před tvým příchodem, a bude jen rozumné, když se Hmý° toho nebudeš plést. Dědeček a babička zůstávají navždy dědečkem a babičkou" (Vischer a Vischerová. 1979, str. 132). Prostřednictvím nevlastních rodičů vzniká nový typ příbuzenských vztahů, který se objevuje teprve v moderní západní společností. Problémy naznačené ve vy zmíněném dopise byly jistě běžné už ve středověké Evropě i v jiných tradičnicn společnostech, ale potíže spojené s novým sňatkem po rozvodu jsou opravdu n čím novým. Členové těchto rodin nalézají nové způsoby, jak se vyrovnat s dost převážně nezmapovanou situací, v níž se ocitli. Někteří autoři dnes hovoří o inniik- 1 Rodina, manželství a osobní život plodnost ve státech Evropské Unie, 1960 a 1990 3,5 9 C .s 3,0 •B ■ 2,5 I fa 2,0 C 1,5 % a. 1,0 0,5 0 í I1990 .o o / ^ / i * 9 a? -? ^ -í Zdroj: Eurostcrt, 1933. Převzato z: Sociology Review, listopad 1995 (Philip Allan Publishers), str. 34. IftíniíCYi rodinách, čímž chtějí říci. že tam, kde jsou děti, představují dvě domácnosti vzniklé po rozvodu nadále jeden rodinný systém. v rámci tohoto systému může vznikat Široké spektrum rodinných vazeb a jejich variací. Představme si například manželskou dvojici se dvěma dětmi, která se rozíde; oba bývali manželé si najdou nové partnery, kteří jsou též rozvedení a mají O. Bez ohledu na to, kdo s kým žije, se všichni nadále stýkají se svými vlastními DHrľ'aStníinÍ détmÍ' Někdy z técht0 Vdzeb vyP1^ i nutnost kontaktů s dalšími P uznými, naPNklad s rodiči bývalé manželky nebo manžela. Navíc se mohou že"s Véh° manžeiství narodit i další děti. Lze tedy nejspíše dojít k závěru, že manství sice s rozvodem zanikají, ale rodiny jako takové obvykle ne. Zvláště tam, -)sou děti, přetrvává řada vazeb i poté, co rodina v důsledku nového manželství **«aně změní svou strukturu. Rodina, manželství a osobní život Rodina, manželství a osobní život Budoucnost bez dětí? Ješté v roce 1976 ukázal jeden britský průzkum, že pouhé jedno procento vdaných žen si nepřeje mít děti. Naproti tomu v dnešní době předpokládá Ďřad pro popu. lacní statistiku, že 20 procent žen narozených v letech 1960 až 1990 zůstane bezdětných z vlastni volby. Dnešní britské ženy při rozhodování o tom, zda budou míi děti, zvažují celou řadu motivací, k nimž patří úspěšná kariéra a svobodné rozhodováni v soukromé sféře. Podobně klesá porodnost takřka ve všech ostatních evropských zemích. Bezdětná žena už nebývá smutnou starou pannou, jak tomu bylo v minulosti. Rozhodnutím nemít děti často žena, ať už je vdaná nebo ne, uplatňuje své právo zvolit si vlastní cestu. Existují ovšem i „negativní" důvody. I když se objevují nové pracovní příležitostí, nejsou vždy provázeny rozvojem jeslí a jiných dětských zařízení. Některé ženy se zase obávají, že by jejich manželství nemuselo vydržet a v případe rozvodu by se ocitly ve finančních nesnázích. ODVRACENÁ STRANA RODINY Protože rodinné Či příbuzenské vztahy tvoří významnou součást našeho života, pojí se k rodinnému životu takřka celá Škála emocionálních prožitků. Rodinné vztahy mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci i mezi vzdálenými příbuznými bývají mnohdy láskyplné a uspokojující; stejně dobře však mohou být také zdrojem obrovského napětí, přivádět lidi k zoufalství nebo je naplňovat značnou úzkostí a pocitem viny. Tato „odvrácená strana" rodinného života s sebou přináší velké problémy a pramálo se podobá idealizovaným obrázkům, s nimiž se setkáváme v televizních reklamách i jinde ve sdělovacích prostředcích. Rodina totiž může být i zdrojem útlaku: spory a konflikty mohou vést k rozvodům, o nichž isme právě hovořili, a existuje také souvislost mezi rodinnými vztahy a vznikem duševních poruch. Nej tragičtější následky však má sexuální zneužívání dětí nebo týrání. Pohlavní zneužívání dětí a incest Pohlavní zneužívání dětí je velice rozšířený jev, k němuž často dochází přímo v rámci rodiny. Incest, tj. pohlavní styk mezi blízkými příbuznými, není vždy zneužíváním détí (například incest mezi bratrem a sestrou). Za skutečné pohlavní zneužívání se považuje, když dospělá osoba využívá dítěte nebo dospívajícího (ve V ké Británii je zákonný souhlas stanoven na 16 let) k ukojení vlastních sexu. potřeb (Ennewová, 1986). Nejbéžnější forma incestu, totiž otce s nezletilou dcero je však současně zneužíváním dítěte. lních 174 problematika incestu a zneužívání dětí se „vynořila" teprve v posledních dvou desetiletích. I předtím se ovšem vědělo, že k nim dochází; převládal však názor, že jyto tabuizované projevy jsou zcela výjimečné. Dnes se bohužel ukazuje, že ke neužívání dětí dochází velmi často. Zřejmé se vyskytuje častěji v nižších vrstvách, aje setkáváme se s ním na všech stupních společenského žebříčku. Dá se říci téměř s jistotou, že nárůst tohoto jevu je výsledkem zvýšené pozornosti kterou ma věnují sociální agentury a policie. Je rovněž jisté, že i dostupné statistiky představují pouze špičku ledovce. V některých průzkumech provedených ye yeiké Británii a Spojených státech v průběhu 80. let uváděla více než třetina žen, íe v dětství musela strpět nevhodné doteky U chlapců jde asi o deset procent (Rus-seltová, 1984). Celý rozsah pohlavního zneužívání nelze určit, neboť se vyskytuje i mnoho jiných forem než ty nejzjevnější. Lze uvést obecnější definici, ale i la může být vykládána různé. Jedna béžné užívaná formulace zní takto: „Za pohlavní zneužíváni se považuje, jestliže sexuálně vyspělý jedinec manipuluje s dítětem tak, aby došlo k jeho vlastnímu sexuálnímu vzrušení. Může jít o pohlavní styk, dotyky, odhalování pohlavních orgánů, předvádění pornografických materiálů nebo eroticky laděné vyjadřování" (Taylor, 1992, str. 26-7), Britská Národní společnost na ochranu dětí definuje čtyři kategorie zneužívání dětí - kromě pohlavního zneužívání také zanedbávání, týrání a citové zneužívání - přičemž to první definuje jako „sexuální kontakt mezi dospělým a dítětem určený k sexuálnímu uspokojení dospělého" (Lyonová a de Cruz, 1993). Ve Velké Británii bylo od počátku osmdesátých do poloviny devadesátých let předmětem vyšetřováni asi čtyřicet případů, z nichž ten nejznáméjší se odehrál v roce 1987 v Clevelandu. Dva lékaři tam označili řadu dětí za oběti sexuálního zneužívání ze strany jejich rodin. Sociální pracovníci tyto děti rodičům odebrali; ú však vehementně protestovali a tvrdili, že jsou nevinní. Případ získal značnou publicitu, neboť policejní lékaři s diagnózami nesouhlasili a ředitel sociálních služeb v Clevelandu byl nakonec nucen přiznat, že dvanáct rodin (jimž bylo odebráno 26 dětí) bylo obviněno neprávem. Málokterý prohřešek vyvolává tak silné emoce jako pohlavní zneužívání dětí 3 jeho pachatelé své provinění obvykle co nejdůrazněji popírají. Neoprávněné obvinění rodičů nebo rodinných příslušníků však má za následek strašlivé eino-oonálni utrpení. Proč se tato problematika Lak náhle vynořila před zraky užaslé veřejnosti? Jed-" m z důvodů je jisté to, že se sociální pracovníci a výzkumníci dříve détí ani rodi-neodvažovali na podobné tabuizované projevy vůbec ptát. Významnou roli děti jVÍ2aci veřeiného míněni tu sehrálo ženské hnutí, které zařadilo zneužívání začat Jíríl kamPané proti sexuálnímu obtěžování a vykořisťování. Jakmile se další tVénoval P°zol'iiost prvním podezřelým případům, vyšlo na světlo mnoho c i- K tomuto „objevu" došlo nejdříve ve Spojených státech, ale postupně do-y mezinárodniho rozšíření (La Fontaineová, 1990). Dnoha případech je zneužívání spojeno s násilím nebo hrozbou jeho použití. 175 Rodina, manželství a osobní život Děti jsou přirozeně sexuálními bytostmi; samy se někdy pouštějí do různých vzájemných hrátek a pohlavní orgány přitahují jejich zvědavost. Jen vzácné se však stává, že by se ochotně účastnily sexuálních aktivit s dospělými. Velká většina děti vnímá takové zážitky jako něco znepokojivého nebo hanebného a stydí se za ně. Existuje již dostatek důkazů toho, že zneužívání v dětství může mít pro postižené celoživotní následky. Studie provedené u mladistvých delikventů, uživatelů drog a jedinců živících se prostitucí ukazují, že vysoké procento těchto osob bylo v dětství pohlavně zneužíváno. Tato korelace ovšem není jednoznačně kauzální; sama o sobě nedokazuje, že právě zneužívání bylo příčinou jejich pozdějších problémů, na nichž se zřejmě podílí i řada jiných faktorů (konflikty v rodině, zanedbáváni ze strany rodičů a násilí). Co je příčinou sexuálního zneužívání dětí? Musíme si položit dvě otázky: proč vůbec dospělé sexuálně přitahují děti a proč tvoří valnou většinu provinilců muži. Vzhledem k různé povaze vzájemných vztahů i jednotlivých typů provinění je odpověď na obé tyto otázky dosti složitá. Poměrné jisté můžeme říci jen to, že pouze menšina pachatelů trpí duševní chorobou, takže pohlavní zneužíváni nelze jednoduše vysvětlit sexuální deviaci. Většina jedinců, kteří se tohoto jednání dopouštějí, nepreferuje sexuální vztahy s dětmi před poMavním stykem s jinou dospělou osobou. Svou roli tu hraje spiše to, že děti jsou nejen „po ruce", ale i plné v moci dospělého. Jsou na něm závislé a nemohou se bránit. Lidé, kteří se dopouštějí sexuálního zneužívání dětí, bývají často plaší, neprú-bojní a neúspěšní ve styku s jinými dospělými. Mnozí u dětí hledají nejen sexuální, ale i citové vyžití, kterého se jim jinde nedostává. Možná, že výrazná převaha mužů mezi pachateli sexuálního zneužívání plyne právě z mužského důrazu na potlačování citů, jenž má zřejmé hluboké psychologické příčiny. Muži iak známo ztotožňují city daleko více se sexualitou než ženy, kterým obvykle záleží spíše na vztahu jako celku. Muži mají také sklon spojovat sexualitu daleko více s uplatňováním moci nad svými partnerkami, od nichž očekávají submisivnl postoj. DosP^ lá sexualita muže je proto od sexuálního jednání s dětmi méně odlišná než dospěla sexualita ženská. . Z právě uvedené interpretace vychází jeden z předních odborníků na zneuživ ■ ní dětí, David Finkelhor, ve svých úvahách o sociálních a psychologických zm nách, které by mohly sexuální vykořisťování dětí omezit: . „Za prvé: mužům by prospělo rozvíjení citových pout a vzájemnosti ve vztaT~! v nichž se neuplatňuje sex, například v přátelství s jinými muži nebo v uCj5t^lnJ výchově dětí. Za druhé by bylo prospěšné, aby se snížil důraz na heterns^uZj .výkonnosť jako nejvyšší kritérium mužské úspěšnosti. Za třetí by se měli m naučit oceňovat sexuální vztahy založené na rovnocenném postavení obou p nerů. Pokud budou přirozeně vycházet se svými ženami, aniž by jim dávali na. Rodina, manželství a osobní život nadřazenost (či naopak), bude také méně pravděpodobné, že by sexuálně vykořisťovali své děti. Vztah k mužů k dětem se bude měnit podle toho, jak se bude měnit jejich vztah k ženám" (Finkelhor, 1984, str. 13). Násilí v rodině Domov bývá sice často idealizován jako oáza jistoty a štěstí, ale přitom se stal nejne-bezpečnějším místem v moderní společnosti. Statisticky vzato dochází k fyzickému napadení daleko častěji doma než na ulici a každá čtvrtá vražda (přinejmenším ve Velké Británii) se odehrává „v rodinném kruhu". Jde opět převážné o mužskou záležitost, i když je nutno říci, že násiií vůči malým dětem a manželům se někdy dopouštějí i ženy. Nejčastějším terčem fyzického násilí jsou děti, především dokud jsou velmi malé (do šesti let). Na druhém místě je pak napadení ženy ze strany partnera. Někdy se setkáváme s tvrzením, že ženy v násilí vůči partnerům a détem příliš nezaostávají za muži. Násilí ze strany žen je však většinou omezené a jednorázové; jen málokdy vede k těžké újmě na zdraví. Často se setkáváme s týranými ženami, které jejich muži pravidelné a surové bijí, ale ne s týranými muži. Pokud se muži dopouštějí fyzického týrání dětí, je rovněž pravidlem, že to dělají systematičtěji a že jejich počínáni má dlouhodobé následky. Proč se násilí v rodině objevuje tak často? Podílí se na tom několik faktorů. Jedním z nich je intenzita emocí a blízký vztah mezi Členy rodiny, v němž se často mísí láska a nenávist. Hádky, které propuknou v domácnosti, mohou vést k daleko většímu antagonismu než v kterémkoli jiném sociálním kontextu. K prudkým sporům mezi partnery anebo mezi rodiči a dětmi mohou vést i zdánlivě malicherné záminky. I muže tolerantního k excentrickým projevům cizích lidí často rozčilí, když jeho žena na veřejnosti moc mluví nebo prozradí něco, co mělo zůstat v tajnosti. Druhou příčinou je to, že násilí v rodině bývá do jisté míry tolerováno nebo dokonce schvalováno. Jeho sociálně přijatelná forma je sice poměrné omezená, ale ítůže snadno přerůst v něco horšího. Facka, kterou dá rodič dítěti, se vétšinou ani nepovažuje za „násilí". Kdyby ovšem dítě zpolíčkoval cizí člověk v obchode, protože by nesouhlasil s tím. co dělá nebo říká, bylo by to považováno za nepřijatelné. V minulosn bylo podobné tolerováno i to, když muž bil svou ženu. V různých ^túrách to dokládá řada „žertovných" přísloví (například v Anglii se říkalo, že tou a koně je nutno tlouci co nejvíce). Dnes mají Ženy větší právní ochranu než ve. ale násilí tohoto typu je stále velmi rozšířeno. Někdy se mylné soudí, že ide evážně o násilí menšího kalibru, ale svědectví z útulků pro týrané ženy vypoví-m o něčem jiném. M^estože se ÍeJ'ich právní postavení zlepšuje, nebývá pro týrané ženy snadné vy-obw^ Ch prosttedků- Velmi casto na t01T1 má svů! Podll' Postoj policie, která - We vychází ze zásady „nevměšovat se do rodinných hádek". Je-li v takovvch 176 177 Rodina, manželství a osobní život situacích přivolána, omezí se obvykle jen na to, že „hádku" uklidní, aniž zahaj trestní stíhání. Pro ženy žijící s násilníckym partnerem je mnohdy těžké opusiit domácnost z řady ekonomických a sociálních důvodů, k nimž patři i zodpovědí za děti. Úřady občas podezřívají ženy, které si přicházejí stěžovat na týrání, z účelového přehánění, jehož cílem je co nejrychleji získat nový byt. Na pracovišti a vůbec na veřejnosti dnes již všude platí, že nikdo nesmí uhodit jinou osobu - bez ohledu na to, zda se chová přijatelné, nebo ne. V rodině iontu tak není. Podle průzkumů zastává značné procento manželských dvojic názor, že za určitých okolností je rána legitimním řešením. Asi čtvrtina amerických mužů si například myslí, že existují důvody, které opravňují muže, aby svou manželku uhodil. O něco menší procento jich pak souhlasí s tím, že takový dobrý důvod může mít i žena (Greenblat, 1983). Násilí v rodině nicméně odpovídá také obecnějšímu sklonu k násilnému jednáni Mnozí muži, kteří týrají své děti nebo manželky, se dopouštějí násilí i v iiném kontextu. Jedna studie o týraných ženách například ukázala, že většina jejich manželů měla v anamnéze také násilné jednání vůči jiným osobám: plných 80 procent jich dokonce bylo alespoň jednou zatčeno pro násilné jednání mimo rodinu i Fagan aspol., 1983). ALTERNATIVY K MANŽELSTVÍ A RODINĚ Komuny Už dlouho se vyskytují lidé, kteří odmítají instituci rodiny. V devatenáctém století se četní myslitelé domnívali, že by rodinný život mél být nahrazen nějakou formou komuny. Některé z nich byly také uvedeny v praxi. K nejznámějším patří komunita zvaná Oneida, která vznikla v polovině 19. století v Nové Anglii (USA] na základě náboženských idejí Johna Humphreyho Noyese. Všichni muži byli manželi všech žen a všichni měli být považováni za rodiče všech děti. Po počátečních nesnázích se tato komunita rozrostla až na asi tři sta osob a rozpadla se až asi po třiceti letech. Od té doby se objevila na mnoha místech západrúho světa včetně Velké Británie celá řada jiných komun. Velmi rozmanité formy vznikaly zejména v 60. letec 20. století; často byly založeny na sexuální volnosti a kolektivní odpovědnosti za výchovu dětí. Malý počet těchto komun existuje dodnes. Nejvýznamnějším moderním příkladem života v komuně byly ovšem 'zraeÍ^J kibucy - komunity rodin a jedinců, které spolupracují při výchově děti. X^v^j kibucú původně pracovala jako zemědělská družstva, ale dnes se zabývali i vy bou průmyslového typu. V současné době jich najdeme v Izraeli asi 240 a po«| jejich členů přesahuje sto tisíc. Velikost kibuců je různá, od padesáti až po ^f^j ce členů. Každý z nich funguje jako jediná samostatná domácnost a za výc 1 Rodina, manželství a osobní život mi odpovídá celá komunita, nejen jejich rodiče. Někde žijí děti odděleně v „dětských domech" a s rodinami tráví pouze víkendy. původní záměr kibucú byl radikální: společné vlastnictví majetku a skupinová výchova dětí měly jejich členy ochránit před individualistickou a soutěživou povahou života v moderních společnostech. I když tyto ideály nebyly opuštěny, s postupem času se většina kibuců rozhodla pro poněkud konvenčnější organizaci Života, než převládala v raných fázích vývoje. Děti dnes například Častěji spí v domech svých rodičů a „dětské domy" lze dnes považovat spíše za jakési rozšířené jesle či školky než za výraz kolektivní odpovědnosti za výchovu dětí. Kohabitace Jako kohabitace se označuje stav, kdy spolu dvojice partnerů žije v sexuálním vztahu, aniž jsou manželi. Ve většině západních zemí počet takových dvojic v poslední dobé vzrůstá. Ve Velké Británii bylo až donedávna považováno za poněkud skan-if, jesdiže spolu muž a žena žili bez oficiálního posvěcení, ale v osmdesátých (Shse tento jev prudce rozšířil. Zvláště běžnou se stala tato forma svazku mezi studenty. Průzkumy provedené mezi studenty ve Spojených státech ukazují, že každý čtvrtý z nich sdílí v průběhu studia domácnost se sexuálním partnerem. Kohabitace se dnes pro mladé lidi obvykle stává experimentálním stadiem před vstupem do manželství. Většinou nejde o plánované rozhodnutí, ale o něco, co postupně vyplyne ze vztahu samotného. Milenecká dvojice spolu tráví stále více Času v bytě jednoho či druhého, až se nakonec přesune do jedné společné domácnosti. Mladí lidé, kteří spolu žijí, většinou mají v úmyslu se jednou oženit či provdat [ne však nutně za současného partnera). Většina z těchto dvojic si ponechává oddelené finance. Ve Velké Británii se počet dvojic, které spolu žijí v jedné domácnosti ještě před zvřením manželství, za posledních 40 let zvýšil o plných 400 procent. U žen narozených ve 20. letech to byla pouhá Čtyři procenta, u žen narozených ve 40. letech 19 procent, ale u téch narozených v 60. letech už téměř polovina. Předpovídá se, že v roce 2000 už budou Čtyři pětiny manželských dvojic mít za sebou ^UŠenost společného života před uzavřením sňatku (Wilkinsonová a Mulgan, Úzkou souvislost mezi kohabitací a manželstvím dokládají výsledky výzkumu Provedeného na univerzite v Essexu. S odstupem deseti let se ukázalo, že většina ohabirujících dvojic zůstává nadále spolu a téměř dvě třetiny jich vstoupily do anželství. Na tom není nic překvapujícího, protože většina mladých Udí podle Průzkumů považuje kohabitaci za jakési „manželství na zkoušku". ^Tn*kterých evropských zemích má kohabitace už dlouhou tradici - zejména na ^nkově, kde bývala legitimní záležitostí. Platilo to například v severní Evropě, kde _ 1 dnes vyskytuje nejčastěji. Neide však o pouhé pokračování dřívějších praktik, ože v roce 1900 kohabitovalo například ve Švédsku jen jedno procento dvojic 178 179 Rodina, manželství a osobní život a dnes jich je asi 40 procent. Podobně jako v jiných evropských zemích i ve Švédsku většina těchto dvojic po určité době anebo v souvislosti s (očekávaným) narozením dětí nakonec vstupuje do manželství. Často se dnes setkáváme i s tím, že kohabitující partneři získávají právní status „druha" Či „družky". To jim umožňuje, aby v případě rozchodu požadovali majetkové vyrovnáni nebo placení výživného. Homosexuální rodiče Mnozí homosexuální muži a ženy dnes žijí v trvalých svazcích a v některých ze mích mohou také uzavírat registrovaná partnerství, přestože dosud nejde o plnoprávné sňatky. Protože netolerantní postoje vůči homosexualitě pomalu ustupují, projevují i soudy častěji ochotu svěřit dítě do opatrování matce žijící v homosexuálním vztahu. Techniky umělého oplodnění navíc umožňují, aby se homosexuálně orientované ženy staly matkami bez jakéhokoli heterosexuálního styku. Ve Velké Británii dnes prakticky ve všech „rodinách homosexuálních rodičů" tvoří rodičovskou dvojici dvě ženy. V některých amerických městech se na konci 60. a počátku 70. let pokoušely sociální agentury svěřovat dospívající chlapce s homosexuální orientací do péče dospělých dvojic homosexuálních mužů. Pro negativní reakci veřejnosti však od těchto praktik muselo být upuštěno. Zůstaneme svobodní? Ke skutečnosti, že dnes mnozí lidé v moderní západní společnosti žijí sami, přispívá několik faktorů. Kromě rostoucího počtu rozvodů se zde projevuje i trend k pozdějšímu uzavírání sňatků; průměrný věk při prvním sňatku je dnes ve Velké Británii o tři roky vyšší, než tomu bylo v roce 1960. Roste i počet ovdovělých starých lidí, V každé věkové kategorii ovšem pojem „žít sám" znamená něco docela jíněno. Mezi dvaceti- až třicetiletými je dnes větší procento svobodných, než tomu bývalo dříve, ale kolem 35. roku života už ti, kteří dosud nevstoupili do manželství, představují jen malou menšinu. Většinu osaměle žijících lidi ve věku 30-50 let tvoří rozvedení a jedinci v „mezidobí" mezi dvěma manželstvími. Po padesátce už mezi nimi převažují vdovy a vdovci. Peter Stein (1980) zpovídal šedesát osaměle žijících lidi od 25 do 45 let, z nichž většina uváděla ambivalentní pocity. Na jedné straně uznávali, že tento stav prospívá jejich kariéře, protože jim umožňuje plné se soustředit na práci. Navíc jim poskytuje větší míru svobody a nezávislosti, včetně Širší Škály sexuálních zkušeností. Na druhé straně však přiznávali, že trpí určitou izolací a osamělosti, protože se pohybují ve světě, kde valná část jejich vrstevníků žije v manželství. Většina z nich proto shledávala, že tlak směřující k uzavření manželství je silnější než motivace k tomu, aby zůstali svobodní. Rodina, manželství a osobní život pEBATA O „RODINNÝCH HODNOTÁCH" Rodina se hroutí!" volají zastánci rodinných hodnot při poldedu na změny posledních desetiletí - liberálnější a otevřenější postoj k sexualitě, strmé rostoucí křivku jozvodů a všeobecné hledání osobního uspokojení na úkor staršího pojetí, založeného na povinnostech vůči rodině. Podle jejich názoru musíme obnovit mravní smysl rodinného života. Musíme se vrátit k tradiční rodině, která byla daleko pevnější a uspořádanější než spleť vztahů, v nichž se většina z nás nalézá v dnešní době. Ne!" odpovídají jejich odpůrci. ,.Vy si myslíte, že se rodina hroutí, ale ona jenom nabývá nových podob. Neměli bychom si myslet, že každému vnutíme tutéž šablonu, ale naopak podporovat co nejrozmanitější formy rodiny a sexuálního života." Kdo z nich má pravdu? Nejspíš bychom měli být kritičtí k oběma stranám. Návrat k tradiční rodině není možný už proto, že v obvyklé idealizované podobě, k níž se zastánci tradice hlásí, vlastně nikdy neexistovala; měla příliš mnoho autoritářských rysů na to, aby se tento model dal znovu použít. A nejen to: sociální změny, které způsobily současnou přeměnu někdejších forem manželství a rodiny, jsou převážně nevratné. Ženy se nezačnou masové vracet ke své někdejší roli v domácnosti, od niž se s takovým úsilím osvoboddy. Ani sexuální vztahy už dnes nemohou být takové jako v minulosti, ať už si o tom myslíme, co chceme. Citová komunikace, tj. aktivní vytváření a udržování citových vztahů, se totiž stala ústřední součástí našeho života v osobní a rodinné sféře. Jaký bude výsledek? Rozvodovost se už sice přestala strmě zvyšovat, ale také se nesnižuje. Na základě dosavadních trendů lze odhadnout, že 60 procent manželství, která jsou uzavírána v současná době, skončí do deseti let rozvodem. Jak už bylo řečeno, nemusí být rozvod vždy něčím negativním. Lidé, kteří by se byli v minulosti cítili nuceni zůstat v nešťastném manželství, dnes mají šanci začít znovu. Není však sporu o tom, že současné trendy v oblasti sexuality, manželství a rodiny, které některým lidem přinášejí nové možností seberealizace a uspokojení, jsou pro jiné zdrojem vážných problémů. Ti, kdo vítají rostoucí rozmanitost jako osvobození od svazujících konvencí, mají jistě v mnohém pravdu. Muž či žena dnes mohou zůstat svobodní, aniž by se na ně pohlíželo s despektem jako na „staré mládence" či „staré panny". Dvojicím žijícím v jedné domácnosti bez oficiálního požehnání dnes nehrozí, že se jim budou )e)kh „řádně sezdani" přátelé vyhýbat. 1 homosexuální dvojice dnes mohou vytvá-společnou domácnost a vychovávat děti, aniž musí čelit takové nevraživosti jako v minulosti. Proto, že dnes stojíme na křižovatce. Přinese budoucnost pokračující roz-P*d dlouhodobých manželství či partnerství? Bude citová a sexuální sféra stále čas-)■ Poznamenána hořkostí a násilím? Nikdo z nás to dnes nemůže s jistotou říci. vfdá° analýza manželství a rodiny, kterou jsme právě provedli, však napo . že své problémy nevyřešíme obrácením se k minulosti. Měli bychom spojit doálnl svobodu v osobním životě, které si dnes tolik ceníme, s potřebou vy- Pevné a trvalé svazky s druhými lidmi. 8. KAPITOLA Konformita a deviace Konformita a deviace Konformita a deviace Jak jsme vidéli v předchozích kapitolách, řídí se společenský život člověka určitými normami nebo pravidly. Kdybychom při své činnosti nedodržovali pravidla, která definují určité způsoby chování v daném kontextu jako přiměřené a jiné jako nepřiměřené, nastal by naprostý zmatek. Například silniční provoz by se zhroutil kdyby řidiči nerespektovali to, na které straně silnice se v dané zemi jezdí. Normy jimiž se naše chování řídí, propůjčují sociálnímu životu určitý řád a činí jej pfedvi-datelným. Velká část sociologie se týká právě toho, jak společnost tohoto cíle dosahuje. Tato mince má ovšem i druhou stranu: ne každý se za všech okolností podřizuje tomu, co se od něj ve společnosti očekává. Někteří řidiči porušují pravidla silničního provozu, přestože tím ohrožují životy druhých. Jestliže příliš spěchají nebo isou pod vlivem alkoholu, řídl nezodpovědně a vjedou třeba i do jednosměrné ulice. Lidé se poměrné často odchylují od pravidel, jimiž se mají řídit. Většina řidičů běžné překračuje povolenou rychlost, pokud se domnívá, že se ztratila z dohledu policie. Všichni jsme nejen konformisty, ale i narušiteli daných pravidel a dokonce i tvůrci nových. Řidiči sice překračují povolenou rychlost, ale současně si vytvářejí neformální pravidla odvozená od zákonných norem. Je-li například maximálni povolená rychlost 110 km za hodinu, drží se většina řidičů rychlosti do 120 km/h .1 pří vjezdu do města zpomalí. Liší se i konvenční pravidla toho, co je mezi řidiči považováno za přijatelné. Na italských silnicích, kde se řada základních pravidel běžně nedodržuje, vstávají návštěvníkům ze severní Evropy vlasy na hlavě hrůzou. V Brazílii nejsou dopravní značky a světla považovány za závazná pravidla, ale za pouhá doporučení: pokud není na křižovatce další auto, projede ji brazilský řidič klidně na červenou. A když se kříží hlavní cesta s vedlejší, chovají se auta na hlavni, jako by měla automaiicky přednost, bez ohledu na světla a značky. Kdo najíždí z vedlejší cesty, musi zatroubit nebo rozsvíht světla, aby ostatní řidiče varoval (Lull, 19951. Studium odchylného chování, které nazýváme sociálně deviantnim, je ledním z nejzajímavějších úkolů sociologie Zkoumání tohoto pole je velmi složité, neboť existuje právě tolik typů přestupků proti pravidlům, kolik je společenských nořeni a hodnot. Protože se normy Uší nejen mezi kidturami, ale i mezi různými subkulturami téže společnosti, bývá to, co se v určité kulturní sféře považuje za normální, v jiné vnímáno jako deviant ní, Kouřit marihuanu je v britské kultuře činnos deviantni, zatímco pití alkoholu ne. V některých kulturách Středního východu )e tomu přesně naopak. ^ Lidé si často myslí, že o tom, kdo je deviantni, není těžké rozhodnout. Přece ■pdinct, kteří nedodržují pravidla, jimiž se řídí většma z nás - zločinci, násilníci, narkomani nebo tuláci. Ve skutečnosti to vůbec není tak jednoduché, jak by se jnohlo zdát. Jedním z hlavních přínosů sociologie je právě to, že nám umožňuje jjiovu se zamyslet nad tlm, co je zdánlivě samozřejmé. Jak jsme vidéli - a jak ještě uvidúne - je vymezení deviantního chování dosti obtížným úkolem. pustlme-li se do studia deviantního chování, musíme vzít v úvahu, která pravidla lidé dodržují a která porušují. Nikdo neporušuje všechna pravidla, ale nikdo také úplně všechna nedodržuje. I jedinci, kteří nám připadají daleko za hranicemi slušné společnosti, například bankovní lupiči, se obvykle řídi určitými zásadami. Některé skupiny s vysloveně špatnou pověstí, například motocyklové gangy, ukládají svým členům přísná pravidla chování, za jejichž porušení mohou být potrestáni nebo vyloučeni. STUDIUM DEVIANTNÍHO CHOVÁNÍ Studium deviantního chování nám skýtá ponaučení, že nikdo z nás není tak normální, jak bychom si rádi mysleli. Kromě toho nám ukazuje, že i zdánlivě nepochopitelné nebo protismyslné jednání některých Udí má racionální jádro a lze mu porozumět, známe-li jeho příčinu. Podobně jako jiné oblasti sociologie obrací studium deviace naši pozornost k otázkám moci a majetku. Pokud sledujeme dodržování a porušování sociálních pravidel nebo norem, musíme mít trvale na mysli, Čí pravidla to vlastně jsou. Jak uvidíme, sociální normy do značné míry závisejí na rozdílech v sociálním postavení. Co je to deviace? Deviaci můžeme definovat jako jednání, které není konformní vůči některé normě $ soustavě norem, kterou velké množství osob v dané komunitě nebo společnosti akceptuje. Jak už bylo řečeno, nedá se žádná společnost jednoduše rozdělit na ty, Kdo normy porušuji, a na ty, kdo je dodržují. Většina z nás se za určitých okolností Prohřešuje proti všeobecně přijímaným pravidlům chování. Mnozí lidé se někdy Opustí drobných krádeži - vezmou si v obchodě něco, za co nezaplatí, anebo si °nesau nějakou drobnost z pracoviště, například kancelářský papír, a použijí ji P*1* vlastní potřebu Deviace je ovšem velmi široký pojem, což lze ilustrovat několika příklady. Ame-Prá- m'liaTĽläŕ Howard Hughes byl vysoce úspěšný podnikatel, jenž díky své tvrdé jevU" vynalézavosti a pohotovému rozhodování získal ohromný majetek. Jako pro-^"sili o individuální úspěch byla ieho podnikatelská činnost konformní s někte-ustředními hodnotami západní společnosti, s jejím důrazem na hmotný pro- 184 185 Konformita a deviace Konformita a deviace spéch a prosazeni jedince. V jiných oblastech se naopak jeho chování s obvyklými normami výrazně rozcházelo. Posledních několik Jet života žil téměF úplně izolován od vnějšího světa a téměř nevycházel z hotelového apartmá, v němž bydlel Nechal si narůst velmi dlouhé vlasy a vousy, takže vypadal spise jako biblický nn> rok než jako úspěšný podnikatel. Hughes byl vysoce úspěšný, přestože jeho chování bylo deviantní, Jako opačný příklad můžeme uvést vraha Teda Bundyho, jenž vedl na první pohled nejen normální, ale přímo vzorný život. Aktivně pracoval ve sdružení Samaritánů, jež provozovalo linku důvěry pro lidi trpící depresemi nebo sebevražednými sklony. Presio se však dopustil řady hrůzných vražd. Soudce, který jej odsoudil k smrti, v závěrečné řeči ocenil jeho schopnosti (obviněný vedl svou vlastní obhajobu), ale nakonec označd jeho život za promarněný. Bundyho osud svědčí o tom, že se jedinec může zdát naprosto normální a tajně se přitom dopouštět extrémně deviant ni c h činů. Pojem deviace (v sociologickém smyslu) se netýká jen chování jedince, ale i skupin. Lze uvést například kult Hare Krišna, náboženskou sektu, která se svými názory a způsobem života výrazně liší od většiny obyvatel západních zemí. Vznikla v New Yorku v roce 1965, kdy přišel z Indie Šrí Prábhupáda, aby zvěstoval Západu „vědomí Krišny". Zaměřil se především na mladé lidi užívající drogy, jimž sliboval, že když se budou řídit jeho učením, mohou „prožívat trvalou extázi, objevit věčnou blaženost". Krišnovi vyznavači tančící a zpívající v ulicích se stali mnohde běžným obrázkem. Většina obyvatel k nim přistupovala tolerantně, přestože Jejich názory považovala za excentrické. Kult Hare Krišna je příkladem deviantní subkultury. Přestože počet jeho stoupenců v současné době klesá, lze říci, že v rámci širší společnosti prokázal životaschopnost. Organizace je bohatá, neboť je financována z darů svých členů a sympatizantů. Tím se výrazně liší od jiné deviantní subkultury, kterou lze považoval za její protiklad, totiž od bezdomovců. Tito lidé, kteří žiji „z ruky do úst", tráví dny na ulici, v parcích nebo ve veřejných budovách (například v knihovnách). Někteří z nich venku také spí, jiní nacházejí útočiště v různých noclehárnách. Mnozí z bezdomovců na okraji širší společnosti jen taktak přežívají. Normy a sankce Nejčastěji dodržujeme společenská pravidla nebo normy proto, že jsme si lia nĚ v procesu socializace zvykli. Příkladem mohou být pravidla obsažená v jazyce- Používání jazyka předpokládá znalost rozličných pravidel mluvnice a řeči. Většinou se jimi řídíme, aniž bychom na né museli myslet, protože jsme si je osvojili v ran dětství. Teprve později, když se snažíme naučit cizímu jazyku, si uvědomujeme, kolik pravidel musíme zvládnout, abychom mohli správně vyslovit alespoň jedij duché věty. Jako další příklad můžeme uvést normy, jimiž se řídí běžné soCj~3 interakce. Jestliže udržujeme zdvořilý odstup od cizích lidí a chováme se LaK 186 jpghovorech s přáteli, obvykle si přitom vůbec neuvědomujeme, že se zde uplatil určitá pravidla. jiné typy norem dodržujeme vědomě, protože jsme přesvědčeni, že takové jed nání je správné. Platí to například o normách chování v silničním provozu, o nichž jsme se už zmiňovali. Řidiči uznávají, že musejí dodržovat základní pravidla, na- příklad jezdit na správné straně silnice nebo zastavit na červenou, protože kdyby je většina řidičů po většinu doby nedodržovala, staly by se silnice daleko nebezpečnejšími, než jsou dnes. Tento příklad obrací naši pozornost k několika velmi významným aspektům Iconformity a deviace. Všechny společenské normy jsou provázeny sankcemi, jež podporují konformitu a chrání před nekonformnlm jednáním. Sankcí je jakákoli reakce ostatních na chování jednotlivce nebo skupiny, jejímž cílem je zajistit dodr-jjjvánf dané normy. Sankce mohou být pozitivní (odměna za konformní jednám) nebo negativní (trest za nekonformní). Kromě toho se dělí na formální a neformálni O formálních sankcích hovoříme tam, kde existují pevně stanovené skupina lidí nebo organizace, jejichž úkolem je zajistit dodržování určitých norem. Za neformální sankce považujeme méně organizované a spontánnější reakce na nekonformní jednám. Hlavní typy negativních formálních sankcí v moderních společnostech jsou v kompetenci soudů, vězení a policie, která má za úkol předat provinilce k souzení a případnému potrestání. Zákony představují formálni sankce definované vládami jako pravidla, která musí občané daného státu dodržovat. Pokuta, odnětí svobody i poprava jsou příklady negativních formálních sankcí. Pozitivních sankcí, jež by odměňovaly dodržování zákonů, je málo (pomineme-li udělování odznaků typu „vzorný řidič", jež mají stimulovat žádoucí jednání), V mnoha jiných oblastech společenského života se však s pozitivními formálními sankcemi setkáváme - patří k nim udělování vyznamenání za statečnost, hodností a diplomů za úspěchy na akademickém poli nebo medailí za sportovní výkony. Pozitivní i negativní formy neformálních sankcí se vyskytují ve všech oblastech Společenské činnosti, K těm pozitivním patří slovní ocenění („to se vám povedlo"), úsměv nebo poplácání po zádech. Negativní neformální sankcí mohou být verbální narážky nebo kritika, právě tak jako to, když se někomu prostě vyhýbáme. Přestože nejsou obvykle tak efektní a zjevné jako sankce formální, mají neformální sankce zásadní význam pro zajištění konformity vůči normám. Snaha získat uzná- rodiny, přátel a kolegů nebo vyhnout se zesměšnění, hanbě či odmítavému po- SJ1 okolí časio ovlivňuje chovám lidí více než formální odměny či Uesty. % zločin a trest Kde' ^Je zákon, tam je také zločin (trestný čin) - ten lze totiž nejsnáze definovat jako ftýrn které porilšuíe zákon. V posledních dvou až třech stoletích došlo k výraz-I Směnám hodnocení zločinů, jejich relativní závažnosti a způsobu trestáni. Jak 187 Konformita a deviace Konformita a deviace už bylo řečeno, vyplývají tyto změny především z nahrazení tradiční společnosti jejímž základem byla venkovská obec, společností průmyslovou, v níž žije většina Udí v daleko anonymnějších podmínkách větších Či menších měst. Ve Čtyři hodiny odpoledne se podával čaj za zvuku houslí a fléten. Pak se tancovalo až jo osmi hodin večer, kdy přišla na radu studená večeře. Společnost se rozešla v devět jjodin, což byla obvyklá zavírací doba tohoto vezení" (Atholl, 1954, str. 66). Zločin v minulosti Před nástupem moderní doby se v Evropě jako nej těžší zločiny hodnotila provinční náboženské povahy nebo proti majetku panovníka Či Šlechty; za ně bývaly udělovány nejpřísnější tresty. Provinění tohoto druhu dnes buď vůbec nejsou trestná anebo se považují za drobné prečiny. V mnoha částech Evropy byly dlouho trestány smrtí činy jako kacířství (hlásání náboženských doktrín odlišných od schválené podoby křesťanské věrouky), svatokrádež (krádež nebo poškození církevního majetku) nebo rouhání (braní Božího jména nadarmo nebo odmítavá vyjádření k náboženskými otázkám). Hrdelním zločinem bylo i to, když poddaný pytláci], chytal ryby, kácel stromy nebo sbíral ovoce na pozemku patřícím králi nebo šlechtě, i když v těchto případech nebyl trest smrti vždy vykonán. Jestliže jeden prostý člověk zavraždil druhého, nebylo to vždy považováno za hrdelní zločin; pachatel si často mohl své provinění odpykat prostě tím, že příbuzným obětí zaplatil stanovenou sumu. Někdy ovšem vzala rodina zabitého spravedlnost do vlastních rukou a postarala se o to, aby vrah zemřel. Tento způsob nestání, známý jako krevní msta, však přinášel problémy. K oplácení se totiž mohla uchytit i rodina toho, jenž zabil jako první, a vyvolat tak celou sérii vražd. V některých oblastech, například v jižní Itálii, se krevní msta udržela až do 20. století. Dodnes se také používá k prosazování „spravedlnosti" ve sporech mezi „zločineckými dynastiemi" ve Spojených státech. Změny způsobu trestání Až do počátku 19. století byly zločiny v Evropě i v Americe jen zřídka trestány vezením. Menší města většinou mívala místní šatlavu, ale ta byla obvykle velmi malá a stačila asi pro tři nebo Čtyři vězně. Ve větších evropských městech bývala rozsáhlejší vězení, v nichž pobývali obvykle obvinení Čekající na popravu. 1 tyto instituce se značně lišily od moderních vězení, jež byla ve velkém počtu budována od 19. století. Kázeň tam byla Často jen minimální. Někteří z odsouzenců na smrt byli uvrženi do kasemat a až do popravy už nespatřili nikoho kromě svého žalářníka, ale častěji byla atmosféra ve vězení podle moderních měřítek až neuvěřitelné uvolněná. . . Historik zločinu Jonathon Atholl nám popsal, jak vypadal život v Newgate. ie -né ze starých londýnských věznic. Bylo to rušné a živé místo, po většinu dne pln návštěv, V roce 1790 jeden z odsouzenců uspořádal ve vězení bál, což zřejmé nebylo nijak neobvyklou událostí: Hlavními způsoby trestání byly až do 19, století tresty tělesné: vsazení do klády, pování, cejchování žhavým železem nebo věšení. Obvykle byly vykonávány veřejně a před hojným obecenstvem. Některé popravy dokázaly přilákat tisíce lidí. Odsouzenec někdy před pověšením pronesl řeč, hájil své činy nebo se prohlásU za nevinného. Dav mu tleskal, pískal nebo mu spílal, podle toho, jak na něj jeho řeč zapůsobila. Vězení a ústavy pro choromystné Moderní vězení se vyvinula spíše z chudobinců (často zvaných též „špitály") než z někdejších Šatlav a žalářů. Chudobince ve většině evropských zemí vznikly v sedmnáctém století, tedy v době, kdy se hroutil feudální řád. Mnozí rolníci nemohli najit práci v zemědělství, a stávali se proto tuláky. V chudobincích jim byla poskytnuta obživa, ale kromě toho byli donuceni tam trávit většinu času a velice tvrdě pracovat. Současně v nich bylí umísťováni příslušníci jiných skupin, pokud se o ně venku nechtěl nikdo starat: lidé nemocní, přestárlí, slabomyslní anebo postiženi duševní chorobou. V průběhu osmnáctého století se vězení, nemocnice a ústavy pro choromyslné od sebe postupně oddělily. Objevili se reformátoři, kteří vystupován proti tradičním trestům a považovali zbavení svobody za efektivnější způsob, jak čelit zločinnému jednání. V souvislostí s tím, jak se v širším politickém kontextu rozvíjela práva jedince, se nej závažnějším zločinem stala wažda: zabit toho druhého znamená totiž nejhrubší možný útok na jeho práva. Protože se očekávalo, že vězení vštípí zločincům prosté ctnosti jako kázeň a konformitu, bylo od veřejného trestání postupně upouštěno a sám trest smrti byl posléze ve většině západních zemi zrušen. V chování šílenců byl státe Častěji spatřován projev určitého druhu nemoci. Pojem duševní choroba se objevil na konci 18. století a v devatenáctém už byl pevně svedenou kategorií. Šílenství se stalo medicínskou záležitostí a bylo svěřeno do jukou zdravotníků. I nadále mohli být lidé umístěni do ústavu proti své vůli, ale d™ k tomu třeba dobrozdání lékaře. JAK VYSVĚTLIT DEVIACI i^n^t-3 °b5ah deviäntního chování byly v minulosti jiné než dnes a liší se i mezi tfa ľľ'^™ kulturami. Tuto skutečnost se musíme pokusit vysvětlit. V následují-dílu se budeme zabýval některými z předních teorií deviace; především pak 188 189 Konformita a deviace Konformita a deviace venujeme pozornost teoriím zločinu. Žádná z těchto teorií neposkytuje přesvědčivé vysvětlení celého fenoménu zločinu, natož pak deviace vůbec. V něčem se však překrývají a v něčem zase doplňují, takže nám společně umožňují pochopil hlavnj aspekty deviantního chování. Biologické teorie zločinu a deviace Některé z prvních pokusů vysvětlit zločin a jiné formy deviace byly biologické povahy. Jeden z průkopníků fyzické antropologie, Francouz Paul Broca, totiž tvrdil, že na lebkách a mozcích zločinců objevil zvláštnosti, jimiž se liší od počestných občanů. Italský kriminolog Césare Lombroso dospěl v 70, letech 19. .století k názoru, že se někteří lidé rodí s kriminálními sklony, což označoval za regresi k primitivnějšímu typu lidské bytosti (Lombroso, 1911). Byl přesvědčen, že tyto „kriminální typy" lze identifikovat podle tvaru lebky. Uznával sice, že se rozvoj kriminálního chování dá ovlivnit sociálními podněty ale většinu zločinců považoval za biologicky degenerovanou nebo zaostalou. Lombrosovy představy byly později shledány zcela nehodnovémými, ale teze o vlivu biologického typu na kriminalitu se v různých podobách opakované vrací. Oblíbenou metodou, jak demonstrovat pravděpodobný vliv dědičnosti na kriminální sklony, bylo svého času studium rodokmenů. Richard Dugdale zkoumal americkou rodinu Dukesů, mezi jejímiž 1200 členy našel 140 zločinců (Dugdale, 1877). Srovnal Dukesovy s potomky Jonathana Edwardse, dobře známého kazatele koloniální Ameriky, v jehož rodokmenu nebyl ani jeden zločinec, ale několik prezidentů USA, vysoce postavení soudci, spisovatelé a představitelé církví. Jejich srovnání s rodinou Dukesovou mělo údajně svědčit o rozdílném dědičném sklonu ke zločinnosti (Estabrook, 1916). Jako argument však tento výzkum nebyl příliš přesvědčivý protože mezi předky Jonathana Edwardse byli lidé, kteří byli usvědčeni ze zločinů. Kdyby kriminalita byla dědičnou vlastností, měli by někteří z jeho potomků být také zločinci. Studium rodokmenů ve skutečnosti neprozrazuje téměř nic o vlivu dědičnosti, protože genetické předpoklady nelze oddělit od vlivu okolí. Podmínky, za nichž byly vychovávány děti v Edwardsově rodině, byly zcela odlišné od podmínek děti Dukesových, jež vyrůstaly mezi zloději. Údaje tohoto druhu vůbec nedokazují, které vlivy jsou kauzální. Ve 40. letech 20. století oživil myšlenku souvislosti mezi biologickým type a kriminalitou Wiliiam A. Sheldon. Rozlišil tři hlavní typy lidské fyziognomie a ie-den z nich prohlásil za přímo spojený s delikventi. Svalnatí, atletičtí jedinci (rn zomorfní typy) jsou podle něj náchylnější ke zločinnému jednání než lidé hub (ektomorfní) nebo tělnatější (endomorfni). Následné výzkumy dalších ba°aj*3 dospěly vesměs k podobným závěrům (Sheldon, 1949, Giuecka Gluecková. «>9 Přestože však podobné názory mají dodnes své zastánce, byly takové vyz podrobeny značné kritice. I kdyby totiž existovala statistická závislost mezi ^ ným typem a delikvencí, vůbec by to nevypovídalo o vlivu dědičnosti. Je toť | 190 ceja dobře možné, že jedince s robustní fyziognomií, u nichž Sheldon shledal sklopy k delikvenci. přitahují gangy právě tím, jak jim umožňují fyzicky předvést jejich atletické vlohy. Navíc se téměř všechny výzkumy na tomto poli týkaly mladistvých delikventů v polepŠovnách. Lze-li tady nalézt nějakou souvislost s tělesnou stavbou, může spočívat v tom, že urostlejší a atletičtější delikventi budou do po-lepíovny posláni spiše než ti křehčí a hubenější. Později se někteří badatelé pokusili najít souvislost mezi kriminálními sklony a určitými chromozómy v genetické výbavě jedince. Objevilo se tvrzení, že mezi delikventy, zvláště pak mezi pachateli násilných trestných činů, jsou nadprůměrně zastoupeni muži s nadbytečným chromozomem Y. Některé studie ve věznicích s nej vyšší ostrahou nasvědčovaly tomu, že tuto abnormalitu má mezi vězni jeden ze i'a, zatímco mezi celou mužskou populací jen jeden z tisíce. Další výzkumy však přinesly nejdnoznačné a rozporné výsledky. Pozorovatelé brzy zjistili, že rozdíly jsou způsobeny malým rozsahem zkoumaných souborů. Při zkoumání větších reprezentativních populací se ukázalo, že u mužů s genotypem XYY není větší pravděpodobnost násilných trestných činů než u genotypu XY. Nadále nelze vyloučit, Že existuje souvislost mezi biologickými faktory a určitými typy zločinů. Někteří jedinci například mohou mít vrozené předpoklady k po-pudlivosti a agresivitě. To by se v určitých situacích mohlo projevit v četnosti prečinu spojených s fyzickým napadením jiné osoby. Nemátne však žádné přesvědčivé důkazy, že by takové osobnostní rysy byly dedičné, a i kdyby byly, jejich vztah ke líriininalitě by byl přinejlepším velmi vzdálený. Psychologický pohled Podobně jako výklady biologické hledají i psychologické teorie zločinu souvislost mezi krirninahtou a určitým typem osobnosti. Jistý vlivná psychologické interpretace zločinu měly myšlenky Sigmunda Freuda, přestože on sám o kriminológií nenapsal téměř nic. Pozdější autoři však na jeho teorie navázali a dospěli k názoru, £e u menšiny jedinců se rozviji „amorální" čili psychopatická osobnost. Podle Freu-da jná náš smysl pro morálku do značné míry původ v sebeomezenich, která si ™alé děti vštěpuji v oidipovské fázi vývoje. Vzhledem k povaze svého vztahu rodičům si některé děti tato omezení nikdy nevytvoří, takže jim základní smysl ro morálku chybí. Tito psychopate jsou považováni za uzavřené, bezcitné jedin- maJt potěšeni ze samoúčelného násilí, ale spsych°P';,lícký,ni sklony se skutečně občas dopouštějí násilných činů, Psych P°'eU psych°Pane ostává velmi pro biem atické. Není vůbec jasné, zda lých 0paUckr rysy nu,nř Predisponují ke zločinu. Téměř všechny výzkumy údaj-Proto nSyCh0p1tŮ bvly ProvecienV u usvědčených vězňů a zmíněné vlastnosti byly Sftivnl eVy,hntltelné Prezentovány jako negativní. Pokud je však vyhčíme jako poli^ tohJeVI Se taková osobnost úplné jinak a nevidíme žádný důvod, proč by oto typu měli být bytostnými zločinci. Kdybychom za účelem výzkumné 191 Konformita a deviace Konformita a deviace studie hledali psychopatické jedince, kteři nesedl za rnrížemi, mohli bychom podat následující inzerát: MÁTE RÁDI DOBRODRUŽSTVÍ? Pro výzkumné účely hledáme odvážné a nebojácné lidi, ktefí jsou zvyklí na vzrušující život, nabitý událostmi. Pokud jste človek, který necouvne téměř před ničím, vytočte kdy. koliv číslo 337-XXXX (Widom a Newman, 1985, str. 58). Takoví lidé mohou být průzkumníky, hrdiny, hazardními hráči nebo prostě těmi, které nudí rutina běžného života. Možná budou ochotni uvažovat o dobrodružství kriminálního typu, ale neméně pravděpodobné je, Že se budou realizovat ve společensky přijatelných směrech. Ať už psychologické teorie kriminality vycházejí z Freuda nebo z jiných perspektiv, mohou přinejlepším vysvětlit jen některé aspekty zločinu. Mala menšina zločinců sice může mít rysy osobnosti odlišné od ostatní populace, ale je velmi nepravděpodobné, že by to platilo pro většinu z nich. Existuje mnoho různých trestných Činů a nelze předpokládat, že by všichni jejich pachatelé sdíleli určité psychologické rysy. I když se omezíme na jedhiou přesně definovanou kategorii zločinu, například na násilné trestné Činy, vstupuje do hry mnoho různých okolností. Některé takové zločiny jsou spáchány osamocenými jedinci, jiné organizovanými skupinami. Je málo pravděpodobné, že by psychologické charakteristiky „osamělých střelců" měly mnoho společného s členy soudržného gangu. A i kdybychom u některých forem kriminality objevili charakteristické osobnostní rysy, stále bychom st nemohli být jisti, jaký je mezi nimi kauzální vztah. Jsou postoje a názory jedince skutečně prvotním zdrojem kriminality, anebo se samy druhotné formují u jedinců vystavených vlivu skupin, v nichž často dochází k trestné činnosti- Společnost a zločin: sociologické teorie Každý uspokojivý výklad povahy zločinu musí mít sociologickou povahu, protože o tom, co bude povazováno za zločin, rozhodují společenské instituce. Jedním z nej významnějších aspektů sociologického pojetí zločinu je důraz na souvislosti mezi konformitou a deviací v různých sociálních kontextech. Moderní společiios se skládají z mnoha různých subkultur; chování konformní vůči normám urči subkultury může být mimo ni hodnoceno jako devjantní. Gangy mladistvých n příklad vyvíjejí velký tlak na své členy, aby se „osvědčili" tím, že ukradnou auta j Navíc ve společnosti existují velké majetkové a mocenské rozdíly, které vym* ně ovlivňují příležitosti, jež se otevírají jednotlivým skupinám. Jistě nás nepre»g pí, že trestné činy jako krádeže nebo vloupání jsou obvykle dílem PríslrT ^ chudších vrstev. U jiných deliktů, například zpronevěry nebo daňových unik . ze samé podstaty věci vyplývá, že se jich mohou dopustit jen osoby dispon určitým majetkem. 192 Diferenciální asociace pojem diferenciální asociace uvedl do souvislosti se zločinem americký sociolog gdwin H. Sutherland, jenž patřil k zástupcům tzv. chicagské Školy (Sutherland, j949). Základní myšlenka diferenciální asociace je velice prostá. Ve společnosti, leterá obsahuje mnoho různých subkultur, povzbuzují některá sociální prostředí sklon k nelegálním činnostem, zatímco jiná ne. Jedinci se stávají delikventy nebo Zločinci v důsledku toho, že se sdružují s jinými lidmi, kteří jsou nositeli kriminál-nich norem. Podle Sutherlanda je kriminální jednání z valné části naučené v primárních skupinách, zvláště pak ve skupinách vrstevníků. Tato teorie se výrazně liší od představy, že existují nějaké psychologické rozdíly mezi zločinci a ostatními lidmi; považuje kriminální činnosti za něco, co si lidé osvojují velmi podobným způsobem jako činnosti zákonné a co obvykle směřuje k naplnění týchž potřeb a hodnot. Zloději se snaží přijít k penězům právě tak jako lidé pracující v počestných zaměstnáních, ale volí si k tomu nelegální prostředky. Řadou příkladů to dokládá Janet Fosterová ve své knize Darebáci (Viilains, 1990), vycházející z výzkumu provedeného v jižním Londýně. Podívejme se na ukázku z jejího rozhovoru s jedním z mladíků, kteří si přilepšovali krádežemi a neviděli na tom nic špatného, protože ve své čtvrti nemohli sehnat dobře placenou práci. Del: Chodil sem po téch starejch staveništích, když sem neměl prachy a chtěl sem si koupit flašku piva nebo si zajít do hospody nebo na fotbal, co mé napadlo. Nejjednoduíši se rai zdálo jít ven a šlohnout io. Vydělat sem si na to nemafť, JF: Protože jsi neměl práci? Del: Práci sem měl vždycky, ale nebyla nikdy moc dobře placená, ty prachy proste ne-ily za nic. (Fosterová, 1990, str. 66) Anomiejako příčina zločinu Také interpretace zločinu u Roberta K. Mertona, založená na souvislosti mezi zločinem a jinými typy deviantního chování, zdůrazňuje skutečnost, že zločinec je normální (Merton, 1957). Merton svou velice vlivnou teorii deviace opíral o Durk-^eimův pojem anomie. Durkheimova představa anomie byla součásti jeho teze, že moderní společnosti jsou odbourávány tradiční normy a požadavky, aniž by byly ahrazeny novými. Anomie vzniká tam, kde chybějí jasné normy, jimiž by se cho-v určité oblasti společenského života řídilo. Za takových okolností se lidé soriíi ,/'knemia cítí dezorientovaní a nejistí. Proto představuje anomie jeden ze jarních faktorů, jež ovlivňují sklony k sebevraždě. jedine rl°n0Vé P°'etí Ä(? termínem anomie rozumí napětí, kterému je chováni nalitouV^StaVeno v důsiedk^' konfliktu mezi akceptovanými normami a sociální ^l*h-se t SP°'en^cn státech - a do jisté míry i v jiných průmyslových společnos-v materiál , ecné Wade duraz na schopnost se prosadit, tj. na individuální úspěch atní sféře. K tomuto cíli má vést sebekázeň a tvrdá práce. Podle tohoto pře- 193 Konformita a deviace Konformita a deviace svedčení mohou ti, kdo opravdu tvrdě pracují, dosáhnout úspěchu bez ohledu []a startovní čára, ze které vycházejí. To ve skutečnosti neplatí, protože většina zne výhodněných jedinců má velmi omezené možnosti si polepšit. Ten, kdo „neuspé je", však bývá za svou neschopnost dosáhnout hmotného pokroku odsuzován V této situaci se ocitá pod velkým tlakem, aby se pokusil „prosadit" jakýmikoli pro. středky, třeba i nelegithnními. Merton rozlišuje pět možných reakcí na konflikt mezi hodnotami, které společnost hlásá, a omezenými prostředky k jejich dosažení. Konformisté přijímán iak všeobecné sdílené hodnoty, tak konvenční způsoby k jejich dosahováni Do léto kategorie patří většina populace. Inováioti jsou ti, kdo sice nadále prijímaií hodnoty uznávané společnosti, ale usilují o ně nelegitimními nebo protiprávními způsoby. Typickým příkladem jsou zločinci, kteří se snaží nelegálně zbohatnout. Pro ntualäty je typické, že se nadále podřizují společensky akceptovaným normám, přestože už ztratili ze zřetele hodnoty, jež původně jejich činnost stimulovaly. Pravidla jsou úporně dodržována prostě proto, že existuji, bez ohledu na jejich širší smysl a cíl, jemuž mají sloužit. Ritualistou je například někdo, kdo se usilovně věnuje nudné práci, přestože mu nedává šanci se prosadit a není patřičně odmeňovaná. Odpadlíci jsou ti, kdo se úplné rozešli se soutěživým přístupem, čímž odmítii jak převažující hodnoty, tak všeobecně přijímané cesty k jejich dosažení. Příkladem mohou být členové svépomocné komuny. Konečně rebelové jsou jedinci, kteří nejenže odmítají existující hodnoty a normy, ale aktivně se je snaží nahradit jinými a změnit strukturu sociálního systému. Do této kategorie patří příslušníci radikálních politických hnutí. Anomie a asociace Kriminální činností jako takovou se Merton příliš nezabýval. Nepokusil se také vysvětlit, proč jedinci dávají přednost určitým reakcím na anomii před jinými. Tyto mezery doplnili pozdější autoři, kteří propojili Mertonovy definice se Sutherlan-dovou představou diferenciální asociace (tj. že skupina lidi, s nimiž se jedinec sdružuje, jej ovlivňuje ve prospěch zločinu nebo proti němu), Richard A Cloward a Lloyd E. Ohlin sledovali party (gangy) mladistvých delikventů (Cloward a Oblin. 1960). Tvrdili, že takové party vznikají v subkulturních komunitách, jejichž členové maji jen malé šance dosáhnout úspěchu legitimním způsobem - napříkla* v prostředí znevýhodněných etnických menšin. Jejich členové do jisté míry uzn vají většinový názor, že je správné usilovat o hmotný prospěch, ale přitom tato ho -notová měřítka vnímají prizmatem své vlastní subkultury. Ve čtvrtích, kde efflSSw zavedené kriminální struktury, vedou delikventní party jedince od drobných deží k celoživotní zločinecké kariéře. Kde takové struktury nejsou, tam má deJW vence podobu rvaček a vandalských projevů, protože Členové part maji jen ma šanci začlenit se do skutečných kriminálních organizací. Ti, kdo se nedokáž p9 způsobit ani zavedenému společenskému řádu, ani subkulturám gangů, nu sklon uchylovat se k závislosti na drogách. 1 práce Clowarda a Oblina má mnoho společného s o něco starší studií Alberta Coherta (1955). Cohen popsal „zóny delikvence" ve velkých amerických městech, v nichž se kultura gangů stala běžným způsobem života. Podle něj však jejich členové obvykle nekradou ani tak kvůli hmotnému prospěchu, ale spíše na základě téže motivace, která je vede ke rvačkám a vandalismu. Všechny tyto činnosti vyjavuj! odmítnutí hodnot „spořádané" společnosti. Protože si uvědomují vlastní neutěšené postavení ve společnosti, vytvářejí si gangy vlastní, protichůdné hodnoty. Neměli bychom automaticky předpokládat, že lidé žijící v chudších poměrech fOAií stejné představy o úspěchu jako ti zámožnější. Většina lidi svá očekáváni přizpůsobuje tomu, co považuje v dané situaci za reálné. Na druhé straně by bylo rovněž chybou se domnívat, že nesoulad mezi očekáváním a reálnými příležitostmi se vyskytuje jen u sociálně nej slabších vrstev. Pod tlakem vedoucím k porušení zákona se ocitají i jiné skupiny, o čemž svědčí například tzv. zločiny bílých límečků: zpronevěra, podvody a daňové úniky, o nichž ještě bude řeč. Etiketizační teorie (teorie nólepkování) Jedním z nejvýznamnějších přístupů k pochopení kriminality je tzv. etiketizační teorie (labelling iheoryl, přestože jde spíše o soubor navzájem souvisejících myšlenek než o ucelenou koncepci. Zastánci tohoto směru nevnímají deviaci jako soubor charakteristických rysů jednodivců či skupin, ale jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Podle nich musíme zjistit, proč někteří lidé dostávají etiketu deviantů, chceme-li pochopit povahu deviace jako takové. Hlavním zdrojem těchto etiket jsou ti, kdo představují síly zákona a pořádku, anebo jsou schopní jiným vnutit svá měřítka konvenční mravnosti. Etikety použité k vytvoření jednotlivých kategorií deviace i kontexty jejich používání tak odrážejí mocenskou strukturu společnosti. V podstatě se dá říci, že pravidla vymezující deviaci obvykle určují bohatí lidé chudým, muži ženám, starší lidé mladším a etnické většiny menšinám. Mnoho dětí se například dopouští malých přestupků -lezou po cizích stromech, kradou ovoce, rozbíjejí okna nebo chodí za Školu. Ve spořádaných čtvrtích to rodiče, učitelé i policisté často pokládají za vcelku nevinné průvodní jevy procesu dospívání. -V chudých oblastech měst naopak mohou být takové prohřešky vnímány jako důkaz toho, že se díté stává mladistvým delikventem. Jakmile je dospívající ocejchován jako delikvent, zůstává mu stigma kriminální-hnaUř'te'é 1 E10Ienc',-'mi' zaměstnavatelé jej budou obvykle považovat za nedůvěry-thiého ta také s nim podle toho jednají). Následkem toho se posléze uchyluje _ SImu kriminálnímu jednání, Čímž se propast mezi ním a sociálními konven-«t S*tf!e zyé,äuie- Edwui Lennert (1972) nazývá první prohřešek primární devia-a zař dární deviace nastává tehdy, když jedinec přijme etiketu, kterou dostal, ľfDe 3ám sebe vnímat jako deviantního. rQ ... eine s' to ukázat na příkladu mládence, který při sobotním „tahu" s přáteli Je výlohu. Takový čin lze považovat za náhodný výsledek přehnané rozpusti- Konformita a deviace lého chování, které je u mladých mužů za určitých okolností omluvitelné může vyváznout s napomenutím a malou pokutou. Pokud je ze „spořádané" rodí ny, obvykle to tak dopadne. Je-li mladík považován za „slušného chlapce", kterv se jen výjimečně zachoval příliš nevázaně, zůstane rozbití výlohy na úrovni primární deviace. Pokud však policie a soudy reagují přísněji, například vynesou podmíněný trest nebo chlapci uloží, aby se pravidelně hlásil sociálním pracovníkům. nulže se incident stát prvním krokem v procesu sekundární deviace. Proces „učení se deviaci" bývá umocňován právě těmi institucemi, jejichž údajným smyslem ie deviantni chování napravovat - polepšovnami, vězeními, psychiatrickými léčebnami Význam etiketizační teorie spočívá v tom, že vychází z představy, podle které žádné jednání není kriminální samo o sobě. Co je kriminální, to definují nositelé moci prostřednictvim zákonů a tím, jak je interpretuje policie, soudy a nápravná zařízení. Kritikové etiketizační teorie občas namítají, že ve skutečnosti existuje řada činů, které jsou důsledně zakazovány ve všech nebo téměř ve všech kulturách, například vraždy, znásilnění a loupež. Tento názor je však určitě nesprávný. Ani v naši vlastní kultuře není zabití vždy považováno za vraždu. V dobé vál kv ie usmrcení nepřítele naopak schvalováno a vynucení pohlavního styku na vlastní manželce donedávna nebylo například v britském zákonodárství považováno za znásilnění. Přesvědčivější námitky proti etiketizační teorii lze podepřít třemi hlavními argumenty. Za prvé, je-li kladen důkaz na aktivní proces etiketizace, ztrácejí se ze zřetele procesy, jež vedou k činům chápaným jako deviantni. Etiketizace zjevné není úplné svévolná; míra zapojení jedince do činností, u nichž především hrozí označení za deviantni, je ovlivněna rozdíly v socializaci, postojích a příležitostech. Za druhé dosud není jasné, zda etiketizace skutečné zvyšuje pravděpodobnost deviantního jednání. Po odsouzení se delikventní jednání opravdu vyskytuje častěji, ale je to výsledek etiketizace jako takové? Lze to jen velmi obtížné posoudit, protože se může uplatňovat mnoho jiných faktorů, například zvýšená interakce s jinými delikventy nebo získání nových zločineckých znalostí. Za třetí musíme zkoumat celkový vývoj moderních systémů práva, soudnictví a policie, abychom porozuměli tomu, jak a proč vznikají různé typy etiket Jak už bylo řečeno, má chápání deviace svou historickou dimenzi. William Nelson takto zkoumal změny v trestním právu a procedurách ve státě Massachusetts v letech 1760 až 1830. (Pojetí zákona a trestu, které se v té době utvářelo, měio značný vliv na pozdější vývoj právního systému v celých Spojených státech.) Studiem soudních zpráv Nelson zjistil, že tyto změny byly značné. Před americkou revoluci (1776) mohli soudci nejen rozhodovat o jednotlivých případech, ale i podávat výklad zákona. Majetkové zákony té doby byly zaměřeny proti finančním speku a-cim a hromadění majetku. Po revoluci, kdy ve společnosti začal převládat záje na hospodářské expanzi, se zákony změnily ve prospěch ochrany soukromé majetku. Bezohledné dobývání půdy a majetku se stalo „legálním", zatímco zlo ny proti majetku, především drobné krádeže, se začaly přísné trestat (Nelso 1975). 196 Konformita a deviace Na lékařský předpis můžeme dostat barbinjráty, trankvilizéry nebo hypratika-léky používané na uklidněni nebo k navození spánku Mnohé z mcti vyvolávají závislost K abstinenčním příznakům patří neklid, nespavost a zmatenost Kyselina lysergova (LSD) se obvykle užívá ve forme kapsli Há halucinogenní účinky: ménísmyslové vnímáni Spatný zážitek s LSD může navodit úzkost a depresi Droga zvaná extáze (ecstasy.i kombinuje účinky typu LSD se shrnujícím vlivem arnfEtaminů Rozpouštědla fctelké Británii je zakázáno Wávat rozpouštědla dětem mfadším leiet .Ďciiánr" PttófeM. lepíce! a podatnýcr tälekjenejrozšiřerájši.mezi liaz '6-letvmi; navozuje příjemné : tel trocity a nutnost Viíjč vés-W**®**mozku. Snadno se JJjMnawstetnavfc exisap ■to udušením. 11 Požívat, kupovat a pt alkohol je dovoleno (dospělým) Odstraňuje zábrany, navozuje pocit pohody Riziko závislosti je však značné; těžký alkoholismus zptobujejateraiarhózu a i jednofázová intoxikace narušuje úsudek Marihuano Konopí je rostlina, která se vyskytuje takřka pc celém světě. Kouření marihuany navozuje pocity pohody, uvolňuje konverzaci, mém vnímáni zvuků a chuti atd Může však také vyvolávat zmatenost úzkost a depresi. Vznik fyzické závislosti nebyl prokázán Heroin Nejčastěji zneužívaná forma opiátů. Opiáty navozuj i últum nervového systému, který je často provařen pocitem blaženosti Po opakovaném použiti vzniká snadno závislost Abstinenčními příznaky jsau bolesti, třesy a křeče Navíc je používáni nesterifavaných Jehel spojwfl s rizikem infekce (nepaotiila 8, AIDS). vétil ? 00 2akázané. Drogy jsou dobrou ukázkou etiketizační teorie, protože l^na lidi má tolerantnější postoj napríklad k alkoholu než třeba k marihuaně nebo nu. Přitom alkohol je také droga, která je příčinou mnoha zdravotních problémů. Guard, '•on, 12. listopgdu 1991. 197 Konformita a deviace Racionální volba a „situační" výklad zločinu Žádná z dosud zmíněných teorií, jež dominují sociologickým studiím deviace, ne věnuje mnoho prostoru posuzování krirrúnálního jednání jako záměrného a cíleného činu. Všechny mají sklon vnímat kriminalitu spíše jako „reakci" než iako „akci" - spíše jako výsledek vnějších vlivů než jako aktivní činnost jedince, jenž se snaží získat konkrétní výhody anebo chce využít situace, v níž se ocitl. Diferenciální asociace klade důraz na interakce s ostatními; teorie anomie na tlak. kterému jedince vystavuje společnost zaměřená na úspěch; etiketizační teorie na schopnost mocenských struktur klasiíikovat chování, které by se jinak mohlo považovat 2a neškodné. Ti, kdo se účastni trestné činnosti, ať už pravidelně nebo jen občas, to však čim úmyslné a obvykle si také uvědomují riziko dopadení. Pokusem o nový výklad je interpretace laiminality jako racionální volby (Cornish a Clarke, 1986). Podle tohoto pojed nejsou lidé ke kriminální činnosti přinuceni, ale aktivně se pro ni rozhodují, neboť se prostě domnívají, že riziko za to stojí, Výzkumy ukazují, že k mnoha trestným činům - zvláště těm méně závažným, jako jsou běžné krádeže nebo vloupání - dochází na základě „situačního" rozhodnuti. Lidmi se „zločineckou mentalitou" jsou ti, kterým je líto zahodit šanci, pokud se naskytne. Někdo vidí prázdný dům, zkusí zadní dveře a zjistí, že se dají lehko otevřít. Na poli zločinu najdeme málo „specialistů"; většina zlodějů je „všeobecného zaměření" a doplňuje své ostatní příjmy příležitostnými krádežemi nebo vloupáními (Walsh, 1986). Zajímavou studii kalifornských lupičů, z nichž někteří byli odsouzeni za loupežné přepadení s použitím násilí, zpracoval Floyd Feeney f 1986). Více než 50 procent lupičů tvrdilo, že zločin nebo zločiny, za které byli odsouzeni, předem neplánovali. Dalších 33 procent uvádělo jen malé plánováni, například výběr společníka, rozhodnutí, kde nechají automobil, nebo zda použijí zbraň. Asi 15 procent lupičů svůj čin pečlivé naplánovalo, 1 když většině z nich stačil plán, který již v minulosti použili. Okolo 60 procent prohlásilo, že před loupeží vůbec nemysleli na možnost přistižení. Toto přesvědčeni bylo možná docela na místě: jeden z pachatelů se Jo 26 let stačd dopustit více než tisíce loupeži, ale dopaden byl pouze jednou. „Situační" povaha Četných majetkových deliktů svědčí o tom, jak mnoho mívá kriminální činnost společného s běžným rozhodováním nedeviantni povaliv. Je-li jedinec ochoten uvažovat o účasti na kriminální činnosti (což je stav mysli, který mohou pomoci osvětlit některé z ostatních teorií), uplatňuje se pří kriminální činnosti docela normální proces rozhodování. Rozhodnutí vzít v obchodě něco bez placení, když se nikdo nedívá, není příliš odlišné od rozhodnutí koupit určitý výrobek, který nám padl do oka - někteří hdé to dokonce provedou v průběhu téhož nákupu. Konformita a deviace teoretické zovery K jakému závěTu tedy můžeme dojít na základě tohoto přehledu mnoha existujících teorii zločinu? Především musíme zopakovat, co už bylo řečeno. Přestože je zločm" jako takový pouze jednou z dílčích kategorií deviantního chování, zahrnuje tak různorodé formy činnosti - od krádeže čokolády až po hromadnou vraždu - že lze jen stěží pfiilt s jedinou teorií, která by vysvědovala všechny jeho podoby. Každé z teoretických východisek, o nichž jsme se zmínili, tak či onak přispívá lt pochopení určitých aspektů nebo určitých typů zločinu. Biologické a psychologické přístupy mohou identifikovat typy osobnosti, které predisponují jedince k tomu, aby v kontextu určitého sociálního učení a zkušenosti směřovali k porušeni zákona. Například jedincí, kteří jsou obvykle označováni jako „psychopati", se v některých kategoriích pachatelů násilných trestných činů vyskytují častěji, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci. Na druhé straně však zřejmé mají větší zastoupení i mezi těmi, kdo bývají vyznamenáváni za mimořádné hrdinství nebo za to, že se rozhodli vyvíjet jinou Činnost spojenou s rizikem. Přínos sociologických teorií zločinu je dvojí. Za prvé oprávněné zdůrazňují, že kriminální a „spořádané" jednání na sebe plynule navazují. Kontext, v němž je určitý druh jednání považován za „kriminální", bývá velmi rozmanitý. Za druhé se shodují na tom, že na kontextu významné závisí i výskyt kriminální činnosti. Proces sociálního učení a místo jedince ve společnosti totiž zásadním způsobem ovlivňují to, zda se někdo dopustí zločinu anebo bude za „zločince" označen. Přes všechny své nedostatky má zřejmě nej Širší použití při chápání různých aspektů zločinu a deviantního jednání etiketizační teorie. Ve spojení s historickou perspektivou nám umožňuje vnímat, za jakých podmínek se některé typy činnosti stávají podle zákona Uestnými a jaké mocenské vztahy se při tvorbě takových vymezení uplatňují, právě tak jako chápat okolnosti, za nichž určití jedinci zákon porušují. S tímto přístupem se dají docela snadno spojit situační výklady zločinu, neboř osvětlují jednu vlastnost kriminality, o které etiketizační teorie mlčí - totiž proč se mnozí lidé, kteří nejsou nijak zjevné „abnormální", rozhodují provést něco, o čem vědí, že po tom mohou následovat zákonné sankce. Nyní se zamyslíme nad výskytem a povahou kriminální činnosti v moderní společnosti. ČESTNÉ ČINY A STATISTIKY K jakému poetu trestných činů skutečné dochází a jaké jsou nejobvyklejší formy lisrt zák°nri: Odpověď na tyto otázky můžeme začít hledat v oficiálních sta-'kach. Ty isou pravidelné zveřejňovány, takže by se mohlo zdát, že hodnocení "auty je snadné. Tento předpoklad však vůbec neplatí. Statistikv týkající se 198 199 Konformita a deviace [ Konformita a deviace Bylo to zanedbatelné Policie by s tím nic nesvedla Vyřídili jsme to sami, nebyla to záležitost pro policii Policii by to nezajímalo Hlásili jsme to jiným úrodum Přílišné zdržení Obava z odvety pachatelů Strach z policie Jiné 40 % Proč lidé nehlásí trestné činy (procento postižených, kteří trestný čin neohlásili no policii; dotázaní mohli uvést více než jeden důvod), Anglie a Wales, 1993 Zdroj: Statistiky ministerstva vnitro, převzato ze Sociál Trends, 1996, str. 163. zločinu a delikvence jsou totiž zřejmě těmi nejméně spolehlivými ze všech oficiálně zveřejňovaných údajů v sociální oblasti. Hlavním nedostatkem oficiálních kriminoLogických statistik je skutečnost, že v nich figurují jen ty trestné činy, které policie opravdu zaznamenala. Od spáchání možného trestného činu k tomu, aby se ocitl v policejních záznamech, vede dlouhá řada problematických rozhodnutí. O většině z nich, především o drobných krádežích, se policie vůbec nedozví. Lidé mají různou schopnost rozpoznat trestný čin a různou ochotu jej oznámit. Ani oznámené činy se však nemusí ve statistikách objevit, protože policie často nemůže takto získané informace ověřit nebo je považuje za nevěrohodné. Z průzkumů vyplývá, že i u tak závažných trestných činů, jako jsou znásilnění, loupež a ublížení na těle, zůstane nejméně polovina bez ohlášení. Úřad pro sčítání lidu v USA provádí od roku 1973 pravidelné průzkumy u 60 tisfe náhodně vybraných domácností, aby zjistil, kolik jich bylo v předchozích šesti měsících postiženo určitým trestným činem. Tento průzkum potvrzuje, že mnoho závažných trestných činů není nikdy oznámeno. Nejvyšši procento oznámení)« u vyloupení obchodů (86 %), nejnižší u krádeží v domácnosti nepřesahujících 5 dolarů (15 %). Ve Velké Británii vypadají výsledky obdobně. Chceme-li zjistit skutečný výskyt zločinu, nemůžeme prosté zvýšil oficiální po-licejni údaje o statisticky odhadnuté procento neohlášených činů, protože P0!*^ na místní úrovni přistupuje k těmto údajům různé. Jestliže hlásí policie v ně! oblasti méně trestných činů než jinde, může to být dáno její neschopností nebo snahou zvýšit si procento objasněnosti, tj. poměr zatčených k celkovému počtu trestných činů. Britský průzkum vzorku domácností z roku 1981 dospěl k závěru, jg v letech 1972 až 1980 se výskyt vloupání prakticky nezměnil, přestože oficiální statistiky založené na údajích policie ukazovaly nárůst o 50 procent (Bottomley aPease, 1986, str. 22-3). Zdánlivý nárůst byl způsoben posunem ve veřejném míjení, jenž vedl ke zvýšení procenta oznámených vloupání, ale také zavedením efektivnějších metod sběru dat u policie. Oficiální britské statistiky tvrdí, že za desetiletí 1981-1991 prudce stoupl počet násilných trestných činů. Odpovídá tento nárůst skutečností, anebo je výsledkem změny způsobu registrování trestných činů? Existuje totiž dobře známý proces „inflace", který může mít vliv na to, kolik trestných činů bude oficiálně zaregistrováno. Novináři zjistí, že zločinnost stoupá, a začnou volat po zvýšené aktivitě nebo i posílení policie. Výsledkem je, že se policii podaří zjistit více trestných činů. Sdělovací prostředky se opět zhrozí a prohlásí, že se s tím musí něco dělat... a tak dále. Mnozí kriminologové, zvláště ti liberálněji nebo levicověji zaměření, dlouho usilovně popírali, že by růst zločinnosti v oficiálních statistikách měl nějaký valný význam. Snažili se dokázat, že sdělovací prostředky kolem toho vytvářejí zbytečný rozruch, anebo tvrdili, že velká část trestné činnosti je skrytým protestem proti nerovnosti - což je v souladu s Mertonovým pojetím anomie. Tzv. nový levicový realismus, spojený především s dilem Jocka Younga, se s tímto postojem rozchází. Prohlašuje, že nárůst zločinnosti je reálný a znepokojeni veřejnosti oprávněné. V souladu s tím se nezabývá jen těmi, kdo se dopouštějí trestných činů, ale snaží se obracet pozornost k těm, kdo jsou jimi postiženi. Tvrdí, že studie zabývající se obétmí zločinů poskyiují pravdivější obraz rozsahu zločinnosti než oficiální statistiky. Podle Younga ukazuji tyto studie, že policie svůj boj se zločinem prohrává, zvláště pak v chudých čtvrtích (o nichž se vice dočtete v kapitole 17, věnované modernímu urbanismu). Pouliční trestná činnost, k níž patří násilné činy různého djuhu, prodej drog a vandalismus, výrazné vzrostla. Ve vnitřním městě vznikají krirrunální subkultury, které nevytváří chudoba jako taková, ale to, že se jejich členové cítí odmítnuti širší společností. Kriminalízované skupiny mládeže například Wwobl na okraji „spořádané společnosti" a stavěj! se ostře proti ní. Vraida, zabití a další násilné trestné činy Rafalo a zabiti o z]^71^^ ^e Pravf,éP°d0Dné nejlépe podchyceným údajem ze všech statistik Vai Hmosti. I ;ady se ovšem mohou vyskytnout nepřesnosti. Aby bylo úmrtí po-^ no za vraždu, musí být jisté, že k němu skutečně došlo. To obvykle zname-ae musí najii tělo: v opačném případě je úmrtí jen málokdy registrováno jako okol*' Pokud se tělo objeví, vzniká podezření z vraždy jen tehdy, jsou-li zjištěny WMOsti svédčici proti „přirozené" příčině smrti, například rozsáhlé pohmoždé- 200 201 Konformita a deviace niny nebo proražení lebky. Je-U proti někomu zahájeno vyšetřování, může se nakonec dospět k rozhodnutí, že pachatel není vinen vraždou, ale jen zabitím (tj, 2e jeho úmyslem bylo druhého zranit, ale ne usmrtit]. Víceméně nezávisle na údajích policie lze počet násilné usmrcených osob zjistit ze statistik zdravotnických, jež vycházejí z pitevních protokolů. Tyto sice nejsou zcela přesné, protože patolog může omylem zaměnit usmrcení jinou osobou za nehodu nebo sebevraždu, ale obecné z nich vycházejí čísla velmi podobná policejním zprávám, což svědčí o tom, že policejní údaje jsou v tomto případe dosti přesné. Násilná trestná činnost ve Spojených státech Kriminahstické statistiky prozrazují také jeden jev, který nikdo nezpochybňuje, totiž mimořádně vysoký výskyt násilné trestné činnosti v USA ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi (i když některé země Třetího světa jsou na tom ještě hůře). V samotném Detroitu, který má 1,5 milionu obyvatel, je za rok zaznamenáno více vražd než v celé Velké Británii, kde žije 55 milionů lidí. Zdá se, že v USA se násilnému zločinu daří daleko více než v Evropě. Proč tomu tak je? Jako příčina bývá někdy uváděna snadná dostupnost pistolí a jiných střelných zbraní. Ta má jistě svůj význam, ale k vysvětlení sama o sobě nestačí. Švýcarsko má například velmi nízký výskyt násdné trestné činnosti, přestože jsou střelné zbraně lehce dostupné: všichni muži jsou členy domobrany a mají doma pušky, revolvery a někdy i jiné automatické zbraně. I získání zbrojního pasu je ve Švýcarsku snadné (Clinard, 1978). Nejpravděpodobnějším vysvětlením toho, proč jsou násilné činy v USA tak časté, je kombinace dostupností střelných zbrani, všeobecného vlivu „průkopnické tradice" a existence násilníckych subkultur ve velkých městech. Násilí prosazované průkopníky a „uvědomělými občany" má v americké historii čestné místo. V imigrantských čtvrtích amerických mést se od samého počátku rozvíjelo neformální prosazování autority, jež se opíralo o násilí nebo hrozbu násilím. Podobné subkultury založené na ideálu mužnosti a cti, spojené s rituálem násilí, se vyvinuly i u mladých lidí v černošských nebo hispánských komunitách. Násilí v americké společnosti - právě tak jako ve Velké Brita nú - nemá vůbec nic společného s biologickými odlišnostmi mezi černochy a bělochy. Studie atnckýc komunit ukazují, že v nich dochází k násilnému usmrcení mnohem vzácněli ne u Černých Američanů. Výzkum Marvina Wolfganga u černochů ve Filadelfii zjis v letech 1948-1952 plných 24,8 vražd na 100 tisíc obyvatel. U afrických kmenM jimiž se zabýval ve stejném období Paul Bohannan, byl průměrný výskyt vražd j den z nejnižších na světě, totiž 12 na milion obyvatel (Wolfgang, 1958, Bohann 1960). ět5i_ Je třeba zdůraznit, že mnohé násilné činy jsou svým způsobem ..všední : ^ na zabití a vražd se jen málo podobá zločinům běsnících zabijáků, jimž ^ Ja sdělovacích prostředcích věnována největši pozornost. K vraždám obvykle do ■I. k Konformita a deviace «ótV s vysokým výskytem vražd (počet vražd na 100.000 obyvatel podle policejních ■Siítik), 1990 TBohamy 2 Filipíny 3 Guatemala 4 Jamajka 5 Botswana 5 Zimbabwe 7 Peru g Barbados 9 ín Lanka 10 Marta 11 Paraguay 12 Thajsko 13 USA 14 bývalý Sovětský svaz 15 Trinídod a Tobago 16 Popua Nová Guinea 17 Švédsko 18 Tchaj-won 19 Velká Británie 52,61 30,12 27,40 20,85 19,50 17,88 12,01 11,67 11,60 10,44 10,00 9,50 9.40 8,67 8,42 7,78 7,02 6,40 6,00 Zdroj: 77» Economist, The Pocket World in Figures (Svět do kopsy v číslech, Profile BooksLtd 1996 str. 81) zí v okruhu rodiny a jiných osobních vztahů. Daleko častěji jsou páchány pod vlivem alkoholu než pod vlivem narkotik - což nás nemusí příliš překvapovat, protože konzumace alkoholu je daleko častější než požívání jiných drog. Významné procento násilných usmrcení je vyprovokováno samotnou obětí, která udělá první výhružné gesto nebo zasadí první ránu. Mnoho příkladů se objevuje ve Wolfgangově americké studii, která na tento jev upozornila jako první. „Rozzuřil se. když ho jeho věřitel požádal o vrácení dlužné částky. Uchopil sekeru a vyrazil proti věřiteli. Ten vytáhl nůž a dlužníka bodl" (Wolfgang, 1958, str. 253, vlz též Campbell a Gibbs, 1986). ^Ní A JINÉ FORMY TRESTÁNÍ Nóp 'ovo provinilců ve vězeních *fifcvv h tečeno- véznění le uz dlouho spojováno se záměrem napravit zločince Potrest ^ 'e "a zakona dbalé obrdnY- Uvěznění má samozřejmě provinilce také tJWéin" V*1"01' Ffed mmi ostatní členy společnosti, ale podstatou vězeňského 'éčiiostľ \?StóVá ,,náPrava" Jedince, aby se mohl zařadit na patřičné místo ve spo-^j^o- Má však vězení skutečně tento vliv na ty, kdo jsou v něm na určitou dobu ováni? Existuje mnoho důkazů toho, že tomu tak není. 202 203 Konformita a deviace Konformita a deviace Vězňům už dnes obvykle není fyzicky ubližováno, jak to bývalo obvyklé dríve přestože bití dodnes není ničím neznámým, a to ani v ženských věznicích o tom ještě bude řeč). Trpt nicméně mnoha jinými typy deprivace. Ztrácejí nejen svobodu, ale i řádný příjem, společnost své rodiny a dosavadních přátel, heierose. xuální vztahy i vlastní šaty a další osobní předměty. Často žijí ve stísněných podmínkách; musejí se smířit s přísným kázeňským řádem a řadou omezení v každodenním životě. Život v těchto podmínkách spíše vráží klín mezi vězně a vnější společnost, než aby se jejich chování normám této společnosti přibližovalo. Vězňové se přizpůsobují prostředí zcela odlišnému od „vnějšího světa". Zvyky a postoje, které si za mřížemi osvojí, jsou velmi často pravým opakem toho, co se od nich očekává. Mohou si například vytvořit zášť proti řadovým občanům a zvyknout si považovat násilí za něco normálního. Setkají se s ostřílenými zločinci, s nimiž pak udržují kontakty i po propuštění; naučí se od nich zločineckým technikám, o kterých dosud mnoho nevěděli. Nepřekvapuje proto, Že recidívy - opakovaná porušení zákona těmi, kteří už byli v polepšovně nebo ve vězení - jsou nepříjemně časté Více než 60 procent všech mulů, kteří jsou propuštěni na svobodu po odpykáni trestu, je do čtyř let opět zatčeno. Skutečný počet recidiv je zřejmě ještě vyšší, neboť některé osoby vracející se k trestné činnosti novému zatčeni unikají. Přestože jsou vězení zjevně neúspěšná ve snaze o nápravu vězňů, není vy loučeno, Že mají odstrašující účinek. I když neodstraší ty, kdo jsou uvězněni, maji vliv na ostatní. Reformátoři vězeňství zde stojí pfed téměř neřešitelným problémem. Učmíme-li pobyt ve vězení krajně nepříjemným, může to zřejmé odstrašit potenciální pachatele, ale velice to znesnadňuje veškeré snahy o nápravu vězňů. Čím jsou však podmínky ve vězení snesitelnější, tím menší je jeho odstrašujíc! působeni, Vězeňské vzpoury o alternativní tresty Ve Velké Británii došlo od roku 1969 do roku 1989 ke dvanácti velkým vzpourám, jež upozornily na osud vězňů, zvláště pak těch, kteří byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Jeden z vězňů, který se účastnil vzbouřeni ve věznici Peterhead v roce 1987, na svou obhajobu mimo jiné uvedl; „Může někdo vůbec pochopit, jak stiaáný je život ve vĚ2enl, i kdyby je navštívil? Samo-zřejmě nemůže. Nepochopí to nikdo, kdo v tom nežije, kdo necítí tu úzkost, kdo n ^ tu bezmoc, tu bezútéšnost. Život ve vezení neposkytuje nápravu a výcvik, který ^ potřebuje, aby mohl po propuštění začít nanovo... Pokud budou dozorci dál jednat ni jako se zvířaty, budou se vrzni pochopitelně dál jako zvířata choval. Vezni íako j ^ vají označováni za nevyléčitelné psychopaty a podvratné živly, posedlé mremnl,dfjt se padá spíš jako výmluva než jako pravda. Ptám se vás: dostali vězni Šanci vy]a -nejakým jiným způsobem?" 204 portugalsko Velká Británie lucembursko Španělsko Francie Itálie Německo Belgie 0(]-íľv lr»ko Kecko Nizozemska 100 poíet osob ve vezení no 100.000 obyvatel v zemích EU, 1992 Zdroj: Hoda Evropy, převzato ze Sociál Trends. 1995. Podobně jako v Británii jsou dnes i ve většině ostatních průmyslových zemí vězení přeplněná. Jesdiže uvěznění trestaného obvykle nenapraví a možná nemá ani odstrašující účinek, nemělo by se uvažovat o alternativních přístupech k problému zločinu? Setkáváme se s názory, že dnes prožíváme „krizi vězeňství". Řešení podle nich nespočívá v budování nových věznic, ale ve změně povahy trestu. V různých zemích se používá nebo zvažuje několik alternativ. Jednu z nich představuje dohled nad provinilcem na svobodě - podmíněný trest, propuštění na podmínku nebo na kauci. Ve Velké Britanii je již dnes více odsouzených podmínečné na svobodě než za mřížemi. Podmíněné tresty jsou často používány u méně závažných trestných činů; spočívají v tom, že se provinilec musí po jistou dobu „dobře chovat" a pravidelně se hlásit úřadům. Po uplynutí této doby je případ uzavřen. Podmínečné propustem'znamená odměnu za dobré chování v dosavadním průběhu výkonu trestu. Propuštění na kauci, které se často používá v USA, umožnuje obviněným, aby vynesení rozsudku očekávali na svobodě Pod zodpovědným dohledem. Další alternativou jsou programy, které přenášejí jedince úplně mimo soudní sfé-Většina existujících programů, široce využívaných v řadě zemí, se uplatňuje Jt~°istvých nebo těch, kdo se dopustili svého prvního provinění. Provinilec je en k tomu, aby přijal svou vlastní zodpovědnost za čin, jehož se dopustil, a pak Pánoval, čím jej může napravit. Smyslem je zmenšit pocit viny a namísto stig- itzacecját nápravnému procesu pozitivní náphí. ^xistuje mnoho i mých možností, například veřejně prospěšné práce, nahrazení u podrou, která se musí odpracovat, finanční náhrada poškozenému, progra-| z ľiľ1^1 nanmte^e a poškozeného, terapeutické komunity a dočasné propust-hyyt aí' íež um°žňuií vězňům trávit určitý čas na svobodě. Existují názory, že rezeni měla být úplné zrušena. Z historického pohledu, jak už bylo řečeno, jsou 20S Konformita a deviace poměrně nedávným vynálezem a své hlavni cíle dosud příliš dohře neplnila. Zaiíjn je vsak pravděpodobné, že se trest odnětí svobody bude ve většině zemí nadále používat, i když bude kombinován s řadou jiných možností (Vass, 1990). Trest smrti Od doby, kdy se hlavní formou trestání stalo věznění, je existence trestu smrti předmětem rostoucích sporů. Většina reformátorů jej vždy považovala za projev barbarství. Navíc při použití trestu smrti nelze zpětné napravit justiční křivdu, obje-vf-lí se důkazy, že jedinec byl odsouzen neprávem. Jak už bylo řečeno, jsou Spojené státy téměř jedinou ze západních zemí, kde se trest smrti doposud používá. V roce 1972 byl sice Nejvyšším soudem zrušen, ale v roce 1976 jej znovu zavedli a v řadě státií USA byly obnoveny popravy. Počet odsouzených k smrti rok od roku vzrůstá, i když odvolání a další faktory vedou k tomu, že ne všichni jsou skutečně popraveni. V řadě dalších zemí vyvíjí veřejné mínění tlak na znovuzavedení trestu smrti alespoň za některé zločiny {například za terorismus nebo vraždu policisty). Ve Velké Británii průzkumy trvale ukazují, že většina populace by si obnoveni trestu smrtí přála. Mnozí lidé se patrně domnívají, že hrozba popravy odstrašuje potenciální vrahy. Pro správnost tohoto názoru, který se stále znovu vynořuje, však nesvědč! vůbec nic. Státy, které trest smrti zrušily, nemají znatelné vyšší výskyt vražd než předtím. A v USA, kde byl trest smrti znovu zaveden, se vraždí více než v kterékoli jiné zemi průmyslového světa. Převažující postoj veřejnosti k této otázce možná vyjadřuje spíše její názor na to, co je spravedlivé, než přesvědčení o odstrašujícím účinku poprav. Lidé často soudí, že ten, kdo vzal jinému život, si zaslouží totéž. Podle opačného názoru je mravně nepřípustné, aby stát zabíjel své občany, ať už se dopustili jakéhokoli zločinu. Právě tento druhý názor spolu s prokázanou absenci odstrašujícího efektu u většiny západních zákonodárců převážil. ŽENY, MUŽI A ZLOČIN Podobné jako v jiných oblastech sociologie je i u kriminologických studií tradicí, že přehlížejí celou polovinu populace. Mnohé učebnice kriminológie se dí£u ež měř vůbec nezmiňují o ženách (vyjma kapitol o znásilnění a prostituci). Ro ^ většina teorii deviace nevěnuje ženám téměř žádnou pozornost, což lze ukaz ^ Mertonově výkladu sociální struktury a anomie. „Nutnost uspět" podle ne] P ^ huje prakticky každého v moderní společnosti. Z toho by logicky vyplývalo. ^ se ženy měly v nejrůznějších Mertonových kategoriích deviace - ví^TiĚZ °(.S]09Ô objevovat častěji než muži, protože mají méně šancí se „prosadit". Ve sku e 206 Konformita a deviace :e však kriminalita žen velice nízká, anebo se to tak přinejmenším jeví. Ani to. že jsou Jeny z určitých příčin méně náchylné k deviantním činnostem než muži. prácni není důvodem k tomu, abychom je úplně pominuli. Kriminalita u mužů a žen Mezi kriminalitou obou pohlaví nacházíme pozoruhodné rozdíly. Obrovský nepoměr je například mezi počtem mužů a žen ve vězeních, a to v celém průmyslovém SVětě (ve Velké Británii představují Ženy pouhá tři procenta vězňů). Kontrasty vidíme - alespoň podle oficiálních statistik - také mezi typy zločinů, jichž se ier.v a muži dopouštějí. Trestné činy žen jsou málokdy spojeny s násilím a téměř vždy bývají menšího formátu. Typicky ženskými prohřešky jsou drobné krádeže v obchodech a narušování veřejného pořádku jako výtržnictví nebo prostituce (Flowers, 1987). Nelze ovšem vyloučit, že skutečný rozdíl mezi kriminalitou mužů a žen je menší, než ukazuji oficiální statistiky. Mohlo by se třeba stát, že policisté a jiní představitelé úřední moci budou považoval ženské pachatelky za méně nebezpečné než muže a prominou jim jednání, za které by muž byl zatčen. Tuto možnost lze ověřit pomocí studií vycházejících z výpovědí obětí. V jedné americké studii byly údaje Národního průzkumu zločinnosti za rok 1976 srovnány se statistikami FBI, aby se zjistilo, zda vykazují nějaký rozdíl v zastoupeni žen (Hindelang. 1978). Pokud jde o závažné trestné činy spáchané ženami, byly nalezeny jen malé rozdíly; v Národním průzkumu bylo jejich zastoupení dokonce ještě nižšf než v oficiálních statistikách FBI. Někteří autoři tvrdí, že se pravděpodobně zvýší počet žen dopouštějících se .mužských" trestných činů, například loupeže se zbraní v ruce, ale dosud takový trend nelze jednoznačné doložit. Určité informace o reakci obou pohlaví na příležitost k prečinu nám poskytují pokusy se „ztracenými dopisy" (Farrington a Kidd, 1980). Pokus spočíval v tom, že někdo na veřejném místě upustil dopis obsahující peníze. Přitom se v různých variantách pokusu měnila suma, o kterou šlo, její charakter (hotovost, šek) a osoba, Která ji „ztratila" (stará paní nebo bohaté vyhlížející muž). Účastníci výzkumu si opisovali charakteristiku jedince, jenž obálku zvedl, a podle určitého kódu byli °pni zjistit, zda dopis posléze odeslal, anebo si jeho obsah ponechal. Nejčastěji tnu*PeniZe odcizenV 'ehdy. když šlo o hotovost „ztracenou" bohatě vyhlížejícím šlo m' Ženy pmom krad1V Steine často jako muži - s výjimkou těch pflpadů, kdy méně"^1' e^sfk-' V takových situacích si peníze ponechala asi polovina mužů, ale toíd rtvr!m'i ze;i- Je možné, že ponechat si malou sumu není považováno za talríJ' zan'rn<-0 v Případě větší částky tomu tak je, a že muži mají větší sklon se *™ obohatit. jsoürtln^trestri1'' íin' za ^teY? bývají zený odsouzeny téměř stejně často jako muži, * ro^né krádeže v obchodech. Podle některých názorů je tomu tak proto, že v jsou náchylnější k porušení zákona „na veřejnosti" - v obchodě - než v do- 207 Konformita a deviace Plynová komora v kalifornském San Queiiimu Konformita a deviace V Afghánistánu se vesem často odehrává na mrejnosti r^» nnHgT ■ I Běžnou metodou popravy na Středním a Dálném východu je zastřeleni popravčí četou. V dne je každoročne popraveno vics lidi než ve všedi ostatMcn zemích světa, a lo mnohdy a majetkové trestné činy, napríklad loupeže neha úplatkářství. Teta popravených se využívají k transplantacím organu. Země používající trest smrti Elektrické křeslo Používá se ve T2 státech USA Odsouzenec je připoután no křeslo; no hlavu a nohy se mu připevní elektrody. Poté dostane šok o »i 1500-2000 voltů. Plynová komoro Používá se v pěti státech USA Do nádoby s kyselinou sirovou, umístěné pod křeslem odsouzence, se vhodí tabletka s kyom Komora se naplní smrtícím plynem, odsouzenec hyne v křečích. Smrtící Injekce Používá se v 32 státech USA nav0. Mnohé státy používají nejprve anestetika, které odsouzence uspi; potom myorelaxancio, které di zástavu dechu; a nakonec třetí složky, která vyvolá zástavu srdeční. Povešaní ^ Používá se ve čtyřech státech USA, v Íránu, Iráku, Afghánistánu, Joponsku, Malojsii a no ^ Odsouzenci se navleče na krk oprátka. Potom se otevře propadlo pod jeho nohama a vaha te^ ^ trhne krční obratle i s míchou; srdce se zastaví. Je-ti pód příliš pozvolný, může se odsou*8 stupně dusit; je-li příliš rychlý, dochází i k utržení hlavy. wnování táta v (ránu .. Na kamenováni se podílej, diváci; musejí však používat kameny přiměřené velikost., tj. ani pnl.s male (neúčinné), ani příliš velké (mohly by odsouzence usmrtit přiliš rychle), dostřeleni popravčí četou Používá se v Gné. Indonésii, Íránu a Iráku, Nigérii, dvou státech USA a na Tchaj-wanu Odsouzenec je připoután na křeslo; na hlavě má kápi, na prsou terč. Pět střelců pálí současné, ale J*d«n z nich má slepé náboje ace) Používá se v Saudské Arabi. Hlnva se usekne mečem. Správně by meč měl protnout míchu, ale někdy je k tomu třebo více nez lednoho úderu. ^j: Amnesty International Mapa: Arbie Jones, Odsouzen, k smrti. Cosmopolitan, březen 1996, «r. 17. 208 209 Konformita a deviace máčím prostředí. Jinými slovy, mají-li muži a ženy přibližné stejnou příležitost spáchat trestný čin, dopustí se ho se stejnou pravdepodobností. Podíl mužů a žen na krádežích v obchodech však dosud není řádně prozkoumán, takže tento závěr zůstává prozatím poněkud spekulativní (Buckleová a Farrington, 19841. Dívčí gangy Málo pozornosti bylo dosud věnováno účasti dívek v partách delikventů nebo pf(. mo dívčím gangům (tam, kde existují). Existuje řada výzkumů věnovaných mužským pouličním partám a gangům, ale ženy se v nich vyskytují jen ojedinelú Inten-ziviiírn studiem příslušnic newyorských gangů se zabývala až Anne Campbellová [1986a), která si vybrala tři gangy: jeden etnicky smíšený, jeden portonkánský a jeden černošský. Věk jejich členek byl od patnácti do třiceti let. Campbellová s každým z těchto gangů strávila šest měsíců a zaměřila se především na jejich vůdčí osobností. Connie byla vůdkyní ženské party zvané Sandmanovy dámy. Ta byla napojena na Sandmanovy jezdce, což byl gang vedený jejím manželem. V době studie jí bylo třicet a stála v čele smíšeného hispánsko-černošského gangu působícího v newyorském Harlemu. Hlavním zdrojem příjmů Sandmanových jezdců byl obchod s drogami. Conniina skupina sváděla dlouhotrvající boje s Vyvolenými, ženským gangem ze severního Manhattanu. Když se nějaká dívka chtěla připojit k Sandma-novým dámám, musela prokázat své zápasnické schopnosti. O vstupu rozhodovala Connie, která posoudila, jestli se může dotyčná na zkušební dobu „ochomýtat kolem nich" a jestli později dostane „odznak" (insignie). Connie s sebou vždy nosila vystřelovací nůž a měla také střelnou zbraň. Když se do někoho pustím, snažím se ho zabít, tvrdila. Souboje a rvačky patřily k běžnému životu nejen u mužské party, ale i u ženské. Hispánský gang zvaný Weeza and the Sex Girls měl mužskou a ženskou část. Weeza byla negramotná a nevěděla přesně, kolik je ji let (bylo jí nejspíš šestadvacet) . Když byl gang na vrcholu, bylo v něm více než padesát žen, které si zakládaly na své pověstí „ostrých holek"; rvačky a bití byly na denním pořádku. Mužští členové gangu to u svých protějšků náležité oceňovali, přestože u nich jinak podporovali vykonávání tradičních rolí - péče o děti, vaření, šití. Třetí studovanou skupinou byla černošská náboženská organizace zvaná Fivc Percent Nation (Pět procent národa). Její příslušníci byli přesvědčeni, že 10 procent lidí vykořisťuje 85 procent ostatních; zbývajících 5 procent jsou osvícení muslimové, jejichž povinností je povznést černošskou populaci. Policie považova Five Percent Nation za pouliční gang. Žena, na kterou soustředila svou Pozorn°f Campbellová, si říkala Slunce-Afrika, neboť se zřekla svého „vládního jména • r°" dobně jako členky jiných gangů se Slunce-Afrika a ostatní často zapojovaly do r Ček a některé byly zatčeny za loupeže, nedovolené ozbrojovaní, vloupání nebo deže aut. Konformita a deviace I y jiD^ stucm zpovídala Campbellová žákyně základní školy pocházející z dělnic-jfých vrstev a zjistila, že se účastní rvaček častěji, než se obvykle soudí (Campbellová. 1986b). Téměř všechny dívky připustily, že už se popraly; čtvrtině z nich se m stalo více než šestkrát. Tvrzení, že „prát se můžou jenom kluci", většina děvčat odmítla. V 90. letech se začal podíl dívek na činnosti delikventnich gangů v amerických velkoměstech výrazně zvyšovat. Násilí a účast na trestné činnosti se pro ně stává prostředkem, jak zvýšit svůj status. O jejich mentalitě vypovídají následujíc! slova příslušnice jednoho takového gangu v Brooklynu: „Jak něco uvidím, tak to chci. A jak to chci, tak si to prostě vemu. Vytáhnu nůž a mám to." V newyorském metru zavraždily členky dívčího gangu 15-letou dívku, aby se zmocnily jejích náušnic. Podobné delikventni party vznikají i v některých oblastech Londýna, ale jejich struktura je zatím méně formalizovaná a mají také méně násilné sklony. Násilí v ženských věznicích Autobiografická vyprávění britských vézeňkyň zaznamenaná Pat Carlenovou obsahují Četné násilné scény. Násilí je podle nich trvalou součástí života v ženské věznici (Carlenová et al., 19851. Výpovědi z londýnské věznice Holloway dosvědčuji, jak se „těžká rota" dozorkyň specializovala na fyzické trestání těch, které považovaly za „nepoddajné". Kromě toho je často tloukly i jejich spoluvézeňkyně. Jedna dozorkyné na nás vždycky vlítla a začala nás šťouchat do prsou, protože chtěla, aby ji člověk praštil - to jí dělalo nejvétší radost, tahat se a rvát. Nasaděj vám .náhrdelník', retézy kolem krku, někdy až tli naráz, takže máte kolem krku fialový podlitiny, fialovej náhrdelník... člověk začne ztrácet vědomi a říká si: .Tak, a je to, umírám.' Mohla jsem umřít, ale měla jsem štěstí. Přežila jsem to" (Carlenová et al., 1985, str. 149). ínoceni Studie Anne Campbellové a Pat Carlenové ukazují, že násilí není výlučnou charakteristikou mužské zločinnosti. U žen je sice mnohem menší pravděpodobnost, že budou podílet na násilném trestném činu, ale odpor k násilí u nich není všudypřítomný. Proč je tedy kriminalita u žen o tolik nižší než u mužů? rcítä fakta nasvědčují tomu, že narušitelky zákona jsou často schopny se vy-out trestnímu stíhání, protože přesvědčí policii nebo jiné zástupce moci, aby J*9>ch počínáni viděli v jiném světle. Apelují totiž na něco, co bývá nazýváno „ne-F*nou dohodou mezi pohlavími". Ta přisuzuje ženám úlohu náladových a rozlévá^*1 bytostí' 'ez v5ak na drill'"é straně potřebují, aby je muži chránili. Worral-například líčí případ ženy, která zabila svého muže kuchyňským nožem, ttto vězení dostala jen tříletý podmíněný trest s tím, že podstoupí psychotera- 210 211 Konformita a deviace Konformita a deviace pii. Záznamy z jednání soudu ukazují, že soudce považoval za nemyslitelné aby „taková typická mladá žena" mela násilníckou, ba vražednickou povahu' Nebyla proto považována za pachatelku zodpovědnou za svůj zločin (Worrallová 1990). Rozdílný přístup police či soudů však určitě nemůže vysvětlovat obrovské rozdíly mezi mužskou a ženskou kriminalitou. Skutečné příčiny jsou téměř jisté stejné jako ty, které jsou vysvětlením rozdílů mezi pohlavími v jiných sférách. Existují ovšem některé specificky „ženské" prohřešky proti zákonu - napříkJad prostituce -za které bývají ženy souzeny, zatímco jejich klienti ne. Jiný typ trestnvch činů zase zůstává typicky „mužský" v důsledku rozdílné socializace a toho, že muži se dosud více než většina žen zapojují do činností probíhajících mimo domov. Rozdíly mezi kriminalitou obou pohlaví bývaly často vysvědovány biologickými a psychologickými rozdíly - větší silou mužů, větší pasivitou žen nebo jejich soustředěním na reprodukční úlohu. Dnes j sou „ženské" vlastnosti podobně jako „mužnost" považovány převážně za výsledek sociálních vlivů. Mnohé ženy si vštěpují jiné sociální hodnoty než muži (péči o druhé a rozvíjení osobních vztahů). Neméně důležité je to, že v důsledku působení ideologie a dalších faktorů - například ideálu „slušné dívky" - podléhá jednání žen Četným omezením, která se u mužských aktivit neuplatňují. Od konce 19. staletí předvídají kriminologové, že zrovnoprávnění pohlaví zmenší nebo odstraní rozdíly v kriminalitě mezi muži a ženami, ale ve skutečnosti tyto rozdíly zůstávají značné. Dosud nelze s jistotou říci, zda k jejích vyrovnáni v budoucnu dojde. ZLOČIN A „KRIZE MUŽŮ" Existují sice dívčí gangy, ale obecně platí, že zločin v chudších čtvrtích měst je převážně záležitostí mladých mužů. Proč se tolik mladíků z těchto oblastí dává na cestu zločinu? Některé možné odpovědi jsme už naznačili. Chlapci se často stávají členy gangů už ve velmi mladém věku a ocitají se v subkultuře, v níž jsou určité trestné činy běžnou součástí života. A když jednou dostanou etiketu kriminálníka, vydávají se definitivně na zločineckou dráhu. Tyto subkultury jsou dosud v zásadě mužské a vyznávají tradičně mužské hodnoty: dobrodružství, vzrušení, vzájemnou podporu členů party. Empirická studie násilného chování mladých mužů v řadě mést přivedla BeaLrtx Campbellovou (1993) k závěru, že jejich chování je do jisté míry způsobeno „knzi mužů" v moderní společnosti. V minulosti měli mladi muži i ve čtvrtích, kde by a vysoká kriminalita, před očima jasně stanovený legitimní cíl: získat řádná zarn s náití, oženit se a stát se živitelem rodiny. Tato mužská role je však dnes po _ Campbellové v mnoha oblastech výTazně ohrožena. Pokud mladí muži neinai J1^ nou reálnou vyhlídku než dlouhodobou nezaměstnanost, nemohou aspirovat (q je budou živiteli rodiny. Navíc se ženy stávají nezávislejšími, než byly v minulosti, a nepotřebují už muže k tomu, aby získaly status ve společnosti. Výsledkem je sestupná spirála, s jakou se v mnoha současných velkoměstech setkáváme. Jiné sociologické studie z nedávné doby, které se týkají chudoby a zločinnosti ve měs-fgcb, dospívají k podobným závěrům jako Campbellová. Kriminalita mladých mužů zřetelně koreluje s nezaměstnanosti. Vyskytuji se jezery, že vysoká nezaměstnanost mužů vede ke vzíúku nové kategorie jedinců, jcteŕf se trvale věnují trestné činnosti. Ve Velké Británii tuto tezi podporují výsied-Jry průzkumu nazvaného Mladí lidé a trestná činnost, který provedlo ministerstvo vnitra v roce 1996. Jeho obsahem byly rozhovory s 2500 mladými lidmi obou po-BJavívevěku 14 až 25 let. Autoři studie se neřídili policejními statistikami, ale žádali ■ u elektrošokové terapie nastává krátká, ale intenzivní křeč, po které ná- 220 221 Konformita a deviace sleduje ztráta paměti trvající týdny nebo měsíce. VŠe teoreticky končí návratem k normálnímu stavu. Tato metoda se dosud používá - dnes častěji u deprese než u schizofrenie - přestože ji mnozí Lidé považovali spíše za barbarský způsob trestání. Labotomii zavedl v roce 1935 portugalský neurolog Antonio Egas Moniz. Vo jis-tou dobu byla v řadě zemí hojně využívána a objevovala se dalekosáhlá tvrzení o její účinnosti. Ukázalo se však, že u mnoha pacientů došlo ke ztrátě intelektuálních schopností. Lobotomie z nich učinila otupělé, apatické jedince. V 50. letech se od používání této techniky z valné části upustilo, na čemž se ovšem částeční podílel objev nových farmakologických prostředků - neuroleptik. Ty jsou dnes široce používány u schizofrenie i u jiných poruch. Není pochyb o tom, že tyto léky jsou do jisté míry účinné (i když nikdo neví úplně přesně proč). Přinejmenším potlačují určité příznaky, které postiženým znesnadňují život mezi ostatními lidmi, í o jejich účinnosti v tomto omezeném smyslu se však dosud vedou spor v [Scull, 1984). Diagnóza duševní choroby Kdyby léky rrzéíy jednoznačný účinek na duševní chorobu, bylo by to vlastné dost překvapující, protože diagnostické kategorie používané v psychiatrii jsou dosti nespolehlivé. Jedno z nej výmluvné j ších svědectví o tom podává studie D. L Rosen-hana o přijímání do psychiatrických léčeben (Rosenhan, 1973). V tomto výzkumu se osm duševně zdravých osob dostavilo na příjmovou ambulanci různých psychiatrických léčeben na východním i západním pobřeží Spojených států. Jetích záznamy o zaměstnání byly zfalšovány, aby se nezjistilo, že jsou všichni vyškolenými psychology, ale jinak jejich osobní anamnézy odpovídaly skutečnosti. Všichni tvrdili, že slyší hlasy. Všem osmi byla stanovena diagnóza schizofrenie a byli hospitalizováni Okamžitě po přijetí se vrátili ke svému normálnímu chování. Přestože je ostatní pacienti správně rozpoznali jako simulanty, personál nemocnice ani jednoho z nich neodhalil. Všichni účastníci studie si pravidelně a otevřeně zapisovaU své zářitky. ale i to bylo personálem považováno prostě za další projev jejich patologického chovní. Jejich hospitalizace trvala od 7 do 52 dnů a všichni byli nakonec P»'°P^*1 s diagnózou „schizofrenie v remisi". Jak podotýká Rosenhan, fráze „v remist znamená, že by byli nepraví pacienti uznáni za normální, protože oprávnénos jích přijetí nebyla v celém průběhu zpochybněna. r.ie(lkú Tato studie se setkala s kritickými ohlasy a není jasné, lze-li z jejích v>'s . skutečně vyvozovat dalekosáhlé závěry. Ošetřovatelské záznamy o úťaätn'"LDÄto die uvádějí, že byli „bez abnormálních projevů" (Rosenhan, 1973, str. 3.1 ■ ^ hospitalizace možná nemusí mnoho znamenat, protože v té době nebylo v arrwj kých psychiatrických léčebnách snadné dosáhnout rychlého propuštěni. Příznaky, podle nichž psychiatři stanovují diagnózu schizofrenie, nepoc Konformita a deviace yástují. Skutečné se vyskytují lidé, kteří například trvale slyší hlasy, ačkoli není jjjlHJo přítomen, prožívají halucinace nebo se projevují zdánlivé zmateným a nelo-mckým chováním. Na druhé straně však Rosenhanův experiment ukazuje, jak nepřesné bývají psychiatrické diagnózy a jaký vliv může mít „etiketa", kterou jedinec dostane. Kdyby falešní pacienti nebyli spolupracovníky výzkumné studie a ocitli se v psychiatrické léčebně z jiného důvodu, lze jen stěží pochybovat o tom. že by jip už natrvalo zůstala diagnostická nálepka „schizofrenik v remisi". Duševně nemocní v izolaci a „na svobodě" Ke snahám psychiatrů hledat fyzickou příčinu duševních poruch bývají sociologové často skeptičtí. Ve své interpretaci povahy duševní choroby vycházejí z etiketi-začnl teorie. Podle Thomase Scheffa lze duševní chorobu, především schizofrenii, chápat jako porušování reziduálních norem (Scheff, 1966). Jako reziduálni normy se označují „hluboko skrytá pravidla", jimiž se řídí běžný život. Týkají se konvencí, které studoval Goffman a etnometodologie (viz kapitola 4): jak se díváme na toho, s kým hovoříme, jali chápeme řeč a jednání jiných osob, jak ovládáme své postoje a gesta. Podle Scheffa je právě porušování těchto norem podstatou schizofrenie. Existuji určité okolnosti, za kterých reziduálni pravidla nedodržují mnozí z nás, ne-li všichni. Pokud je někdo hluboce otřesen smrtí milované osoby, chová se často v interakci s druhými velice „nepřirozeně". Za těchto okolností je to však tolerováno a dokonce očekáváno. Kdyby se ale začal takto chovat bez jakéhokoli zjevného důvodu, byla by reakce ostatních úplné jiná. Možná by jej považovali za duševně nemocného. A když někdo dostane takovou „etiketu", je pravděpodobné, že jeho následující zkušenosti jen upevní jeho sekundární deviaci, takže se bude stále vzdalovat od normy. Scheffova teorie nevysvětluje, proč se někteří jedinci dopouštějí „porušení rezi-uálnfch pravidel". K tomu mohou existovat vrozené dispozice; sociologické stu-■e a teorie duševních chorob neodmítají možnost, či dokonce pravděpodobnost, se iia některých z hlavních typů duševních poruch podílejí biologické faktory, I tri sodoioSíck:ého P°Jetí duševních chorob se zabývají Roth a Kroll, 19860 kdyby však byla pravda, že hlavní známé formy duševních chorob mají biolo-Ostatiľf h°dStatU' nezilanienal° '°y ,0> že íe žádoucí duševně nemocné izolovat od čebe ljdí' ZvláSír 10 platl lam- kde 1S0U lidé umísťováni do psychiatrických lé-ä"jec te™ SVéviúi Amen<-"ký myslitel maďarského původu Thomas Szasz prohla-íftlénu h P°jelí duíevTlí clicr(,b>' za mýtus, jenž má ospravedlnit perzekuci Udí ve kjch J*vního zdraví (Szasz, 1971) Nedobrovolné zadržování v psychiatric-Uijaki, áĽh 'e v Postatě Jistou formou uvěznění deviantních osob, které se wchor0hr0VlnilV pr0U zákanu-p(n1le Szasze byí0' co dnes považujeme za dušev-ií Vak met° b^ správněoznačeno za -.životní potíže", které někteří lidé pro-Kutnějaí formě než ti druzí. Ti, které dnes nazýváme „duševně nemocný- 222 223 Konformita a deviace Konformita a deviace mi", by měli být zavíráni (do vězeni) jen tehdy, pokud poruší zákon, právě tak iak0 kterýkoli „duševně zdravý" příslušník populace. Jinak by měl mít každý plné pr£, vo vyjadřovat libovolné názory a pocity a žít tak, jak mu vyhovuje. Kdo má pocit že potřebuje pomoc, ten by měl mít možnost vyhledat psychoterapeuta na sml^v! ním základě - jako u kterékoli jiné služby. Propouštění z léčeben (dekarcerace) V posledním čtvrtstoletí se osud pacientů psychiatrických léčeben ve většině západních zemí zásadně změnil (Cohen, 1985). Velké množství duševně nemocných a fyzicky i mentálně postižených bylo propuštěno „na svobodu": namísto izolace měla nastoupit domácí péče. Motivace těchto reforem byla především humanitární; do jisté míry se na ní podílel i úmysl snížit náklady, neboť státy na ústavní péči vynakládaly nemalé prostředky. Mnohé liberálně smýšlející reformátory znepokojovaly účinky dlouhodobé hospitalizace duševně nemocných pacientů, protože Udě izolovaní od vnějšího světa se „institucionalizují" - ztrácejí schopnost žít jinde než právě v těch organizacích, jejichž smyslem bylo jim pomoci. Kromě tlaku reformátorů, kteří chtěli „strhnout zdi blázinců", ovlivnily léčbu duševně nemocných v 50. a 60. letech ještě dva faktory. Jedním z nich byl rozmach psychoterapeutických metod, jež kladly důraz na potřebu jedince navazoval vztahy s ostatními lidmi fjuzné formy skupinové terapie). Ještě významnější byla skutečnost, že se na trhu objevily nové léky, které slibovaly přelom v léčbě duševních chorob, nevyjímaje ani poruchy chování ve stáří. V letech 1955 až 1974 klesl počet pacientů v britských psychiatrických léčebnách asi o 30 procent; mnozí z propuštěných přitom byli staří lidé. V Kalifornii se počet starých lidí ve statni ch a obecních nemocnicích snížil za pouhé dva roky, od roku 1975 do roku 1977, téměř, o 95 procent. Ve Velké Británii byly v 80. letech zrušeny další psychiatrické léčebny, především některé z těch větších a zastaralejších. Podobné jako v první vlně k tomu i tentokrát vedla celá řada důvodů. Obnovené tažení proti ústavní léčbě vycházelo dílem z premisy, že nejen duševně nemocní, ale i mentálně a tělesně postiženi mají právo na svobodný a nezávislý život. Navíc však nemocníce trpěly chronickým nedostatkem personálu, růstem nákladů na lůžka a přerozdělováním finančních pro . ji středků. Někdy se hovořilo o „nesväté alianci" mezi těmi, kdo usilovali o i man úspory, a těmi, jimž šlo především o rozvoj domácí péče (Pilling, 1991 i. Jaké byly důsledky dekarcerace - návratu velkého množství lidí do sPoleCn°teaJ Zdá se, že mnozí tito pacienti jsou na tom dnes hůře než dříve. Po propu ^ z léčeben se často ocitli v situacích, v nichž se o ně ostatní nechtěli nebo ne!tl 0 starat (Wallace, 1987). Domácí péče trpí v mnoha oblastech vážným nedost a ^ prostředků. Státy, které chtějí ušetřit na provozu psychiatrických léčeben, o > fc nejsou ochotny vynaložit velké náklady na vytvoření sítě domáci péče. Je !P ? do jaké míry mohou být osoby s těžkým a trvalým duševním postižen!m ^ jrnbulantné na místních zdravotních střediscích. Mnozí pacienti propuštění z psychiatrických zařízení, kteří se ocitají ve finančních obtížích, se přesunují do chátrajících domů v chudých čtvrtích velkoměst. Tam pak přežívají v bídě a izolaci. V různých ubytovnách a noclehárnách jsou pravé tak osamoceni, jako byli v léčebnách, a riavlc žijí v trvalé nejistotě a nemají zaručenu ani základní péči, jistě by bylo krokem zpět, kdybychom tvrdili, že se tito lidé mají vrátit zpět do léčeben. Aby se však plně uskutečnil ideál domácí péče, bylo by třeba zaručit propuštěným pacientům vhodné přístřeší a služby a zajistit jim také pracovní příležitosti; jedině pak bychom mohli začít hovořit o skutečném pokroku. DEVIACE A SPOLEČENSKÝ ŘÁD Bylo by chybou vnímat deviaci ve zcela negativním světle. Každá společnost, která uznává, že lidské bytostí mají různé hodnoty a zájmy, musí najít prostor pro jednotlivce nebo skupiny, jejichž činnost není konformní vůči normám dodržovaným většinou. Lidé, kteří přicházej! s novými myšlenkami, ať už v politice, vědě, umění nebo jiných oborech lidské činnosti, se často setkávají s nedůvěrou nebo nepřátelstvím těch, kdo se řídí všeobecně uznávanými pravidly. Příkladem mohou být politické ideály, které vznikly za americké revoluce - svoboda jedince a rovnost příležitostí. Ve své době narážely na zuřivý odpor, ale dnes jsou přijímány po celém světě. Odchýlit se od dominantních norem společnosti vyžaduje odvahu a rozhodnost. Mnohdy to však bývá nezbytnou podmínkou k provedení změn, které se posléze ukáží jako všeobecně prospěšné. Jsou „škodlivé deviace" cenou, kterou musí společnost zaplatit, chce-li poskytnout dostatek volného prostoru lidem vyvíjejícím nekonformní činností Je například vysoký výskyt násilné kriminality daní společnosti za individuální svobody, jimž se těší její občané? Toto vysvětlení má své zastánce: ve společnosti, kde neplatí přísná definice konformity, je podle nich nástíná kriminalita nevyhnutelná. bližším pohledu však tento názor příliš neobstojí. V některých společnostech, weré poskytuji svým členům široké pole individuálních svobod a vyznačují se tolerancí k deviantnímu jednání (například v Nizozemí), je násilná loiminalita nízka. A naopak, v některých zemích, kde jsou individuální svobody omezenv (například některé státy Latinské Ameriky), se násilí vyskytuje hojné. Společnost může být tolerantní k deviantnímu jednání, a přesto se vyhnout spo-■ ens!íýni otřesům. K tomuto žádoucímu výsledku lze však dojít jen tehdy, jsou-li fädlv^uSuii svobody spojeny se sociální spravedlností - v takovém společenském ^ e neexistuje do očí bijící nerovnost a kde má obyvatelstvo jako celek mož-ttm f ľ P1"- a.usP°koiuÍ,d živo[- Pokud není svoboda vyvážena rovností a pokud cevi zJiSt'm'í' ze se v životě nemohou plně realizovat, je pravděpodobné, že aritni chování bude směřovat k sociálně destruktivním cílům. 224 225 Etnicita a rasa ľ V mnoha částech svéta dnes dochází ke konfliktům mezi různými kulturami a etnickými skupinami. Některé z nich mají za následek hlubokou nevraživost a hrůzná krveprolití. Etnicky motivované války se v nedávné době odehrály v Bosně a Hercegovině, v Etiopii a v kavkazských republikách bývalého Sovětského svazu (Gruzie, Arménie. Azerbajdžan). Jinými oblastmi světa se valí laviny uprchlíků a přistěhovalců, kteří prchají pfed těmito konflikty, anebo chtějí uniknout chudobě a hledají šanci na lepši život. V zemích, kde nacházejí útočiště, se Často setkávají s nepřátelským přijetím od lidí, jejichž předkové byli sami před pouhými několika generacemi v postaveni přistěhovalců. S takovou situací se setkává například mnoho těch, kdo se stěhují do USA. Spojené státy jsou po kulturní stránce nejrůznorodější společností na světě: původní obyvatelé, američtí Indiáni, tvoří méné než jedno procento současné americké populace. Také v zemích západní Evropy se však pomalu objevuje téměř stejně pestrá směsice kultur. Prvními - a donedávna převažujícími - migranty do Severní Ameriky byli samozřejmé právě Evropané. Dnes je však sama Západní Evropa cílem legální i nelegální migrace z východní Evropy, Afriky, Blízkého východu a Asie. Migrace přináší Evropě mnohá dilemata, konflikty a střety, ale i nové příležitosti a výhody, které jsou už dlouho typické pro Spojené státy. Současná Evropa se stává daleko více etnicky heterogénni, než tomu bylo kdy v minulosti. ETNICITA Pojem etnicita označuje kulturní praktiky a názory určité skupiny lidi. které ji odlišují od ostatních. Příslušníci takové skupiny se považují za kulturně rozdílné od jiných skupin ve společnosti a ta je tak rovněž vnímá. Existuje řada charakteristik, jimiž se etnické skupiny mohou vzájemně odlišovat; nejčastěji však jde o jazyk, dějiny, původ (ať již skutečný nebo domnělý), náboženství a styl oblékaní nebo zdobení. Zdálo by se skoro zbytečné zdůrazňovat, že etnické rozdíly |»J vždy naučené - dokud si ovšem nevzpomeneme, jak často byly některé etni skupiny považovány za „předurčené k vládnutí", anebo naopak za neinteltgeB vrozeně líné a podobné. Mnohé společnosti v současném světě jsou pluralitní: vyskytuje se v nich n tik velkých etnických skupin, které společné vytvářejí jeden politický a ekono Etnicita a rasa k*celek, ale přitom jsou vzájemné odděleny. Pluralitní charakter má nejen většina vyspělých průmyslových zemí, ale také postkoloniálnl státy - politické útvary, kte-vznikly na základě hranic uměle stanovených kolonizátory a sjednotily tak pod ednou střechou řadu již existujících kultur. Antropolog J. S. Furnivall to na přípa-jjŕ Barmy a Jávy popisuje takto: jíazdý návštěvník Barmy i Jávy si okamžitě všimne, jak pestrá je to směsice lidi - Evropanů, Číňanů, Indů a domorodců. Je ro skutečné směsice, neboť se mísí, ale nespojuji... jde o'pluráli tni společnost, v niž žiji jednotlivé skupiny bok po boku, ale přesto odděleně, v rámci jednoho politického celku" (Furnivall. 1956, str. 304). Etnické rozdíly jsou jen zřídka „neutrální". Mnohdy jsou spojeny s výraznou majetkovou a mocenskou nerovností i se vzájemným antagonismem mezi jednotlivými skupinami. V této kapitole se budeme zabývat tím, proč etnické rozdíly tak Často vedou k sociálním konfliktům. Co je příčinou etnických předsudků a diskriminace? proč se etnické antagonismy často (byť zdaleka ne vždy) soustřeďují na jasové" rozdíly? Musí ve společnostech, které se vyznačují značnou mírou pluralismu, panovat nerovnost? Nejdříve se zamyslíme nad povahou etnických menšin a objasníme si pojem jasy", který měl a nadále má velký vliv na vznik interetnických konfliktů. Potom se pokusíme analyzovat, proč mezi některými skupinami vzniká taková nevraživost nebo nenávist, a vysvětlit si vznik rasových nebo etnických předsudků. Nakonec se podíváme na problematiku interetnických vztahů v různých zemích. Menšiny V sociologii se často používá pojem menšina nebo menšinové etnikum, který není založen pouze na číslech. Menšin ve statistickém smyslu je spousta, například vSlchni zrzaví nebo osoby vážící nad sto kilogramů; nejde však o menšiny v sociologickém smyslu. Za ty považujeme pouze skupiny, jejichž příslušníci jsou v nevýhodě oproti členům většinové populace a mají určitý pocit skupinové solidarity či sounáležitosti. Tato vzájemnost a společné zájmy se obvykle umocňují, když se příslušnici menšiny stávají terčem předsudků a diskriminace. Příslušníci menšiny se sami často považují za „vyčleněné" z většinové společ-n°sti. Obvykle bývají do určité míry fyzicky a sociálně izolováni od společnosti laxo celku, soustředěni v určitých čtvrtích, městech nebo oblastech dané země. Jen zřídka dochází ke sňatkům s příslušníky většiny nebo jiných menšin. Příslušníci nifnS*n^ íaSl° akl'vne prosazují endogamii (tj. sňatky jen uvnitř skupiny), aby si ""Seli kulturní svébytnost. „dejinách se bohužel velmi Často setkáváme s dlouhotrvajícím pronásledo-j, .. menšin Židé byli v křesťanských zemích západního světa téměř po i vystaveni diskriminaci a pronásledováni, jež vyvrchohlo tou nejhrů dvé ti- vi\.uuliiu luu iiejhrůznější •ódou menšinové skupiny, totiž vyvražděním milionů Židů v německých kon- 228 229 Etnicita a rasa Etnicita a rasa centračních táborech za druhé světové války. Nacistická ideologie tvrdila, ze 2i(U jsou „méněcenní" ve srovnání s „árijskými" obyvateli Německa a severní Evrop Termín „árijský" se původně týkal řeči, z níž se vyvinula většina evropských ja' zykú. ale nacisté a jejich takzvaní „rasoví vědci" si jej přivlastnili a přenesli je' na fyzické vlastnosti, které podle meh oddělovaly „nadřazené" lidi od „méněcenných". Menšinové skupiny se vždy do určité míry liší od většiny, ale míra této odlišnosti může být velmi různá. Tzv. Burakuminové představují v Japonsku diskriminovanou etnickou skupinu, přestože jejich etnická odlišnost od většinové populace není velká; jednají a vypadají jako ostatní Japonci. Mnohé menšiny jsou však etnicky i fyzicky odlišné od většiny společnosti, v níž žijí. Tak je tomu například u osob karibského nebo asijského původu ve Velké Británii nebo u černochů, Číňanů a řady dalších skupin ve Spojených státech. Fyzické odlišnosti, ať už se týkají barvy pleti nebo jiných charakteristických rysů, bývají často označovány jako rasové. Pojem rasa a biologie Mnozí lidé se dodnes mylné domnívají, že se lidstvo dá snadno rozdělit do biologicky odlišných ras. SUa tohoto přesvědčení by nás zřejmě neměla překvapovat, protože se různi badatelé mnohokrát pokoušeli třídit národy světa podle rasového klíče; někteří rozlišovali čtyři nebo pět základních ras, jiní dokonce přes třicet. V těchto klasifikacích se však vždy našlo tolik výjimek, že se ukázaly jako nepoužitelné. Například často používaný „negroidní" typ se vyznačuje tmavou barvou pleti a kudrnatými černými vlasy, U původních obyvatel Austrálie, kteří i inak odpovídají „negroidnímu" typu, je tmavá pleť spojena s vlnitými a někdy i světlými vlasy. Lze uvést i mnoho jiných příkladů, jež se vymykají jakékoli jednoduché klasifikaci. Teorie, podle které se současné lidstvo vyvinulo z hominidů v několika nezávislých Uniích, byla moderní genetikou přesvědčivé vyvrácena. Neexistují žádné přesně vymezené rasy, ale jen široké spektrum fyzických variaci. Rozdíly ve fyzické typologii jsou výsledkem míšení více či méně příbuzných osob (inbreeding), přičemž míra příbuznosti při sňatku závisí na stupni kontaktu různých sociálních a kulturních skupin. Jinými slovy, lidské poptdace představují kontinuum bez pevných hranic. Genetické rozdíly uvnitř určité populace sdílející jisté zjevné rysy mohou být právě tak velké jako mezi skupinami. Tyto skutečností vedou mnoho biologů, antropologů a sociologů k názoru, že by bylo vhodné oo pojmu „rasa" u lidí úplně upustit. Mezi udmi existují zřetelné fyzické odlišnosti a některé z nich maji dědičnou povahu. Určité rozdíly se však stávají zdrojem společenské diskriminace a předsu ků, zatímco jiné ne, a příčina tohoto jevu nemá nic společného s biologii- Tzv. ra sové odlišnosti je proto třeba chápat jako fy projevy fyzické variability, které si p 230 lusníti dané komunity nebo společnosti vybírají jako etnicky významné. V tomto 5 vslu bývají například rozdíly v barvě pleti často vnímány jako významné, za-írnco odlišná barva vlasů nikoli. Rasismus lze definovat jako předsudek založený s0cialně významných fyzických rozdílech. Rasista je Člověk, který je přesvěd-2e někteří jedinci jsou v důsledku takto definovaných rasových rozdílů nádražní nebo méněcenní. PŘEDSUDKY A DISKRIMINACE Pojem „rasa" vznikl sice až v novověku, ale předsudky a etnické antagonismy se v dějinách objevují odedávna. Jako předsudky označujeme názory nebo postoje jedné skupiny vůči druhé, zatímco diskriminace spočívá ve skutečném jednání s druhými. Předsudky lze definovat jako apriorní představy o jedinci nebo skupině, které jsou často založeny spíše na informacích „z doslechu" než na skutečných poznatcích. Jejich typickou vlastnosti je odolnost vůči změnám; nové informace předsudkem obvykle neotřesou. Kdo má vůči určité skupině předsudky, ten nebývá ochoten nestranně vyslechnout její argumenty. Kromě negativních předsudků vůči druhým mívají ovšem lidé také „pozitivní předsudky" o těch skupinách, s riimiž se ztotožňují. Za diskriminaci považujeme stav, kdy jsou jedné skupině lidí upírána práva a příležitosti, jimiž disponují druzí (například když černoch nesmí dostat určitou práci, zatímco běloch ano). Velmi Často jsou sice příčinou diskriminace předsudky, ale přesto je mezi těmito dvěma kategoriemi nutno rozlišovat, protože mohou existovat nezávisle na sobě. Lidé mnohdy bývají předpojatí, ale nedávají to najevo. A naopak, diskriminace nemusí plynout přímo z předsudku. Jestliže například běloch raději ustoupí od koupě domu v převážně černošské čtvrti, nemusí to být výrazem jeho nepřátelského postoje k černochům, ale jen obavy z toho, že tržní cena nemovitostí v této oblasti bude klesat. V takovém případě sice předsudky diskriminaci ovlivňují, ale jen nepřímo. Psychologické výklady Chceme-li se pokusit o vysvětlení toho, jak vznikají předsudky a proč si lidé tolik zakládají na etnických rozdílech, musíme je hledat kromě sociologie také v psycholog". Existují dva psychologické pohledy, které lze využít. Jeden využívá při analýze předsudků pojem stereotypní uvažování. Podle druhého existuje určitý typ °5obnosti, který je zvláště náchylný k předsudkům vůči menšinám. Etnicita a rasa Sterotypy a role obětního beránka Předsudky se uplatňují především na základe stereotypů v uvažování. Při veške rém přemýšlení používáme kategorie, jež slouží k utřídění (klasifikaci) našich ?ku šeností; někdy jsou však tyto kategorie příliš rigidní a navíc vycházejí ze spatných či nedostatečných informací. Běloch například může mít určitý názor na černochv který vychází z několika apriorních přesvědčení, a všechny nové poznatky a informace pak interpretuje ve světle tohoto předsudku. Stereotypní představy mohou být neškodné, pokud je jejich emotivní náboj „neutrální" a pokud se nedotýkají zájmů jedince. Britové mohou mít například určité stereotypní představy o Američanech, ale pro jedny ani druhé z toho vcelku nic neplyne. Tam, kde jsou stereotypy spojeny s úzkostí nebo obavami, však situace bude nejspíš úplné jiná. Za takových okolností jsou stereotypy často spojeny s nepřátelským postojem nebo nenávistí vůči všem skupinám, o které jde. Jedním z tradičních stereotypních obrazů amerického Černocha byla postava známá jako „Sambo". Jižanský romanopisec a básník Robert Penn Warren shrnuje jeho vlastnosti následovně: „Byl vděčný, ale nezodpovědný, zbabělý, servilní, poddajný, usměvavý, nesamostatný, nedovtipný, veselý, bezstarostný a požitkářský; hrál na banjo, zpíval spirituály, kradi melouny, měl rád děti a sám se jim podobal; souložil kde mohl, aniž cítil vinu. a byl verným sloužícím, který občas vystoupil ze své role natolik, že vyslovil Lidovou moudrost nebo zakopal rodinné stříbro, aby je zachránil před Seveřany!" (Warren, 196?. sir 52) Současné s tímto stereotypem přitom existoval jiný, totiž obraz černocha iako násilrúka, který ohrožuje čest bílé ženy. Také ženy-černošky byly ztotožňovaný se dvěma protichůdnými stereotypy: tím prvním byla představa bujných a nezvladatelných žen, zmítaných „divošskou" sexualitou, tím druhými uctivé matróny, „staré černé mámy" (Staples, 1973). Stereotypy se Často úzce pojí s psychologickým mechanismem přenosu, při némž se pocity nepřátelství nebo hněvu obracejí proti něčemu, co není jejich skutečným původcem. Lidé přenášejí svůj hněv na obětní beránky, jimž kladou za vinu veškeré příčiny svých obtíží. (Tento termín pochází od starých Izraelitů, u kterých šlo ovšem o obětního kozla, který na sebe vzal všechny hříchy a byl vyhnán do divočiny.) K tomuto jevu často dochází tam, kde spolu o ekonomické pozice soutěži dvě znevýhodněné skupiny. Například pachateli rasově motivovaných útoků proti černochům bývají často lidé, kteří jsou na tom po ekonomické stránce podobné jako jejich oběti. Přičítají černochům vinu za své obtíže, jejichž skutečné příčiny jsou zcela jiné. Obvyklými obětními beránky bývají skupiny, které se výrazně odlišuji a ma) poměrně malou moc, takže skýtají snadný terč. V historii 2ápadni civilizace tuto roli nedobrovolné sehrávali protestanti (v katolických zemích) i katolíci (v protes tantských), Židé (prakticky všude), Italové (v USA), černoši a další. Na tom, že se určitá skupina stane obětním beránkem, se mnohdy podílí i pf£ jekce. při níž těm druhým podvědomě připisujeme své vlastní úmysly nebo v Etnicita a rasa nati Lidé, kteří jsou frustrováni nebo musí trvale potlačovat své pocity, je mnoh-d° přenášejí na ty druhé. Často jde o sexualitu: výzkumy přesvědčivě dokazují, že kdvi příslušnici dominantní skupiny menšinu sexuálně vykořisťují, mají sklon toto xuální násilí připisovat menšině samotné. U bělochů na americkém Jihu před občanskou válkou vznikaly bizarní představy o sexuální posedlosti Černochů nej-niše na základě jejich vlastní frustrace, protože sexuální vztahy s bílými ženami Jodléhaly vysoce formalizovaným pravidlům dvoření. Podobně i v Jihoafrické re-rniDlice existovalo přesvědčení, že černoši jsou mimořádně sexuálně zdatní a znamenají velké nebezpečí pro bílé ženy. Ve skutečnosti však téměř všechny „mezira-«BBé" sexuální kontakty nastávaly mezi bílými muži a černoškami - a iniciativa vycházela ze strany bělochů. Autoritářská osobnost Je možné, že se některé typy lidí stávají na základe časné fáze socializace zvláště náchylnými ke stereotypnímu uvažování a projekci v důsledku vlastních potlačovaných úzkostí. Proslulá americká studie vedená Theodorem Adornem ve 40. letech diagnostikovala typ označený jako autoritářská osobnost (Adorno et al., 1950). Autoři výzkumu vypracovali škály k hodnocení míry předsudků v různých oblastech společenských postojů. Účastníci měli vyjadřovat souhlas či nesouhlas s řadou tvrzení, jež vyjadřovala netolerantní postoje (zejména antisemitské). Ukázalo se, že kdo projevil vyšší míru předsudků na jedné škále, ten obvykle dosáhl vysokého skóre i v dalších oblastech. Předsudky vůči Židům Šly ruku v ruce s ne-gativrjími postoji k jiným menšinám. Autoritářské osobnosti se podle autorů projevují jako rigidně konformistické, submisivní k těm, které považují za nadřazené, a přezíravé ke všem níže postaveným. Takoví lidé jsou také vysoce netolerantní kodlišným názorům ve smyslu náboženském a sexuálním. Adorno a jeho kolegové hledali vysvětlení tohoto jevu ve způsobu výchovy. Autoritářskými osobnostmi se podle nich stávají lidé, jimž jejich rodiče nedokázali přímo projevovat lásku, byli nepřístupni a kladli důraz na kázeň. Osoby vychovávané Imto způsobem trpí v dospělosti úzkostmi, které jsou schopny ovládnout jen ri-Sidrtím pohledem na svět. Takoví lidé se nedokáží vyrovnat s nejednoznačnými Htuacemi a plně podléhají stereotypům, jejichž nesrovnalosti přehlížejí, o čemž svědčí reakce na některá protichůdná tvrzení. Účastnici měli například vyjádřit súhlas či nesouhlas s následujícím výrokem: zůstávají v americké společenosti cizorodým prvkem, snaží se o udržení svých sta-W společenských zvyků a brání se americkému způsobu života. Na Jiném místě bylo uvedeno: txáé Jr fxházeji pi-iliš daleko ve snaze skrýt své židovství, například až k takovým ex-, ■ íe si mění jména, nechávají si narovni zvyky. nechávají si narovnávat nosy a imitují křesťanské způsoby 232 233 Etmicita a rasa Etnicita a rasa Vělaina osob, jež souhlasily s prvním výrokem, se současné ztotožnila j s druhým. Podobně ani souhlas s názorem, že Židé jsou příliš orientováni na peníze a mají nezdravý vliv v podnikatelské sféře, nebránil týmž osobám ztotožni! se s tvrzením, že Židé podvracejí a kritizuji soukromé podnikání. Studie a závěry z ní vyvozované byly podrobeny značné kritice: někteří autoři zpochybňovali použité hodnotící škály, jiní zase odmítali uznat autoritářstvl za osobnostní rys a viděli v něm odraz hodnot a norem určitých subkultur ve společnosti jako takové. Není vyloučeno, že hodnota Adornova výzkumu bude spočívat spíše v jeho přínosu k obecnému chápáni autoritářského modelu uvažováni než k vymezeni konkrétního typu osobnosti. Zjištění jeho týmu se však zjevně shodují s výsledky jiných průzkumů zabývajících se předsudky. Například klasicky průzkum Eugena Hartleyho, jení hodnotil postoje k pětatřiceti etnickým skupinám, rovněž dospěl k závěru, že osoby předpojaté vůči jedné etnické skupině většinou smýšlejí negativně i o jiných. Ti, kdo nesnášeli Židy a černochy, se stejnou měrou vyjadřovali i proti Waloniánům, Pireňanům a Danirejcům (Hartley, 1946) - třem skupinám, které ve skutečnosti vůbec neexistují, neboť si je Hartley vymyslel. Chtěl totiž zjistit, zda mohou mít lidé apriorní předsudky vůči skupinám, o nichž nikdy nemohli ani slyšet. Utváření postoje k etnickým rozdílům v dětství Značná pozornost badatelů byla věnována tomu, jak se utvářejí postoie k etnické příslušnosti u dětí. Dva běžné příklady z britské společnosti uvádí Aboudová í 1989, str. 1). Malý bílý chlapec se brání sednout si vedle černé panenky: „Jestli mě tam posadíte, budu ječet." Čtyřleté černošské děvčátko říká: „Nechtěla bych byt barevná, to musí být hrozné." Už ve třech letech si některé děti uvědomují odlišné postoje, které jsou spojeny s rozdíly mezi bělochy a Černochy. Kenneth a Matnie Čiarkoví sledovali malé děti při hře s bílými a černými panenkami a zjistili, že bílé i černé děti dávají přednost bílým. Podobné preference byly zjištěny v mnoha jiných studiích, například u dětí asijského původu na Havaji. Mnoho černošských dětí považuje v útlém věku sebe samy za bílé, zatímco stejné staré bílé děti se obvykle podobných chyb nedopouštějí. V britských dětských knížkách se bylo možno donedávna setkat se stereotypy vyobrazením černochů. Dnes je něco podobného poměrně vzácné, ale méně zřejmé formy etnického zkreslování se dosud objevují. Navíc v pohádkách přetrv symbolika, jež ztotožňuje bílou barvu s nevinností a černou se zlem. Barvy tak káva jí emotivní rozměr, který si děti zřejmě osvojují v úzké souvislosti s rozvij cím se vědomím etnické příslušnosti. postoje většinové populace postoje utvářené v raném dětství nejspíše ovlivňují další orientaci v dospělém živo-é Černoši často už v útlém věku získávají pocit méněcennosti, kterého se pak jen ifoútně zbavuji. Běloši si mnohdy přinášejí do dospělosti pocit tísné při jednání s černochy nebo „barevnými", a to i tehdy, jestliže se ve většině oblastí svého konáni nedopouštějí žádné diskriminace a považují se za nepředpojaté. Časná fáze Uřeni má takový vliv, že ani pro presvedčené liberáJy nebývá snadné se těchto pocitů úplné zbavit [Wellman. 19871. Robert K. Merton rozlíšil u příslušníků většinové populace čtyři základní typy postojů a chování vůči menšinám (Merton, 1949): 1. Neochvejný liberál nemá žádné předsudky vůči menšinám a odmítá se podílet na diskriminaci, i když mu to přináší osobni riziko. Příkladem mohou být bílí kazatelé, kteří se v 60. letech účastnili na americkém Jihu demonstrací za občanská práva i přes nebezpečí, že přijdou o práci nebo budou fyzicky napadeni. 2. Přizpůsobivý liberál se považuje za osobu bez předsudků, ale odmítá „plavat proti proudu", pokud by na to měl doplácet. Když například dojde k protestu proti tomu, aby se do jeho ulice nastěhovala černošská rodina, poskytne mu tichou podporu, neboť by se tím snížila tržní cena jeho vlastního domu. 3. Opatrný rasista má sice proti menšinám předsudky, ale zákonné tlaky nebo finanční zájmy ho vedou k tomu, že se chová rovnostářsky Typickým příkladem je majitel obchodu, který cítí antipatie k Asiatům, ale přesto jedná se zákazníky asijského původu zdvořile, protože by jinak přicházel o peníze. 4. Aktivní rasista pociťuje silné předsudky vůči jiným etnickým skupinám a skutečné je diskriminuje. Sociologické výklady Některé z výše uvedených psychologických mechanismů, například stereotypní uvažováni, přenos a projekce, jsou svou podstatou univerzální. Setkáváme se s nimi u příslušníků všech společností; tunožňují nám vysvětlit, proč jsou etnické antagonismy tak hojné v nejrůznéjsích typech kultur. Neříkají nám však skoro nic sociálních procesech, které se při jednotlivých formách diskriminace uplatňují, iežh"^ Se zabyvat temit0 procesy, musíme se obrátit k pojmům a poznatkům, *>udoti mít spíše sociologickou povahu. Sociologické výklady etnických řevni -obec 3 k°nfIlkiů muzeme rozdělit do dvou skupin. První tvoří ty, jež mají stejné řež °ľ,plalnosl iako Pravě probírané mechanismy psychologické; druhou pak ty. e týkají především etnických antagonismů v moderním světě. Etnicita a rasa Etnocentrismus, skupinové uzavírání a alokace prostředků K osvetlení etnických konfliktů na obecné úrovni přispívají tři sociologické poj m etnocentrismus, skupinové uzavírání a alokace prostředků. S etnocentrisniern nedůvérou k těm druhým a sklonem hodnotit jejich kulturu měřítkem své vlastni -jsme se už setkali v kapitole druhé (Kultura a společnost). Prakticky všechny kul tury byly a jsou ve větší či menší míře etnocentrické. Není těžké si představu jafc etnocentrismus podporuje myšlenkové stereotypy. „Ti druzí" bývají považováni ^ vetřelce nebo barbary, mravně či mentálně zaostalé. Takto vidí většina civilizací příslušníky menších kultur - a stejné vnímání přispělo v dějinách ke vzplanutí nesčetných etnických střetů. Etnocentrismus bývá často spojen se skupinovým uzavíráním, tj. procesem vymezování skupiny vůči ostatním, o němž budeme ještě hovořit v následující kapitole, věnované sociální stratifikaci. O osvědení toho, jak se vytvářejí hranice mezi etnickými skupinami a jak přispívají ke vzniku konfliktů, se pokusil antropolog Frederick Barth (1969). Podle něho jsou tyto hranice utvářeny a udržovány prostřednictvím „nástrojů exkluze (vylučování)", jež vyostřují rozdíly mezi jednotlivými etniky. K těmto nástrojům patří například omezeni nebo zákaz sňatků s příslušníky druhé skupiny, omezení sociálních kontaktů nebo ekonomických vztahů (obchodu) a vzájemná fyzická separace (jako je tomu v případě etnických ghett). Někdy jsou zásady skupinového uzavírání prosazovány rovnoprávnými entitami, jejichž členové žijí odděleně, ale žádná z nich nemá dominantní postavení. Častěji se však objevuje v situaci převahy jednoho etnika nad druhým (druhými), kdy bývá spojeno s alokací zdrojů - jinými slovy s nerovností v distribuci majetku a hmotných statků. Tento stav může vzniknout v různých situacích, například v důsledku vojenského podmanění jedné skupiny druhou, anebo když jedno etnikum získá ekonomicky výhodnější postavení. Etnické uzavírání se pak uplatňuje jako prostředek k obraně privilegovaného postavení dominantní skupiny. ETNICKÉ ANTAGONISMY Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY Zmíněné pojmy z oblasti psychologie i sociologie nám pomáhají porozumět faktorům, z nichž vyrůstá mnoho forem etnických konfliktů. Abychom však mohli lépe analyzovat současné etnické vztahy, musíme se na tento problém podívat z historické perspektivy. Nezbytnou podmínkou toho, abychom porozuměli etnic^5 střetům moderní doby, je totiž pochopení zásadního významu expanze zápa civilizace v posledních několika stoletích a především vlivu západní kolonizace zbytek světa. Od 15. století se Evropané vydávali do dosud nezmapovaných moří a '^P1*5^ daných světadílů; hledali přitom nejen poznání a obchodní příležitosti, ale us vali také o podmanění jejich původních obyvatel. Průzkumníci se v těchto tech usazovali a miliony dalších Evropanů následovaly v jejich stopách. - Etnicita a rasa ,. ^--.-WĚ °«3,6m?i;y A,lontik' 1601-1870. Daleko nejvíce jich bylo vyvezeno do Brazílie - ^'e^c ia necela xťi stoletl ** t*«ím kLT-Č. M^ry ThorPeovů' Survivol and Change in tne TOrd World (Zapas o pražili o změny «8t*,TheOpenUnivBrsity, 1988, str. 15). 236 237 Etnicita a rasa Etnicita a rasa toho prostřednictvím trhu s otroky přemístili miliony Afričanů do Severní i Ameriky. Podívejme se nyní, k jakým ohromným populárním přesunům došlo v posledních 350 letech. 1. Z Evropy do Severní Ameriky. Od 17. století po dnešek se vystěhovalo z Evropy na území dnešních Spojených států a Kanady asi 45 milionů lidí. Mnozí se posléze do Evropy vrátili, ale většina se v Americe usadila natrvalo; asi 150 milionů dnešních Severoameričanů představují potomci těchto migrantů. 2. Z Evropy do Střední a Jižní Ameriky. Do této části světa se především ze Španělska, Portugalska a Itálie vystěhovalo asi 20 milionů osob. V současné dobe žije v těchto oblastech kolem 50 milionů lidí evropského původu. 3. ZEvropy do Afriky, Asie a Oceánie. V těchto oblastech dnes žije asi 17 miliónů lidí evropského původu. Na africkém kontinentě jde především o Jihoafrickou republiku, kolonizovanou převážně Holanďany a Brity. 4. Z Afriky do Severní a Jižní Ameriky. Obchod s otroky přivedl od 16 století na americký kontinent kolem 10 milionů černých Afričanů: asi dva miliony v 17. století, v 18. století asi šest milionů a v devatenáctém ještě kolem dvou milionů. Tyto přesuny populace položily základ etnického složení Spojených států, Kanady, zemí Střední a Jižní Ameriky, Jihoafrické republiky. Austrálie a Nového Zélandu. Ve všech těchto zemích bylo původní obyvatelstvo podmaněno a dostalo se pod nadvládu Evropanů, přičemž v Severní Americe, v Austrálii a na Novém Zélandu kleslo na úroveň nevelkých etnických menšin. Protože evropští kolonizátori pocházeli z etnicky různorodého prostředí, vnesli do svých nových domovů řadu etnických rozdílů. Na VTchoíu koloniální éry, tj, v 19. a na počátku 20. století, vládli Evropané púvoditím obyvatelům také v mnoha jiných oblastech: téměř v celé Africe, v Části Blízkého východu, v Indii, Barmě a Malajsku. V průběhu evropské expanze převládaly mezi přistěhovalci etnocentíické postoje; byli přesvědčeni, že jejich posláním je přinést zbytku světa civilizaci. 1 ti svobodomyslnější z nich se považovali za nadřazené původním obyvatelům, s nimiž se setkávali. Skutečnost, že mnozí z těchto obyvatel zastávali přesně opačný názor, nemá nijak zásadní význam, neboť Evropané měli mocenské prostředky k Prosa" zeni svého postoje. Souběžně s počátky kolonialismu se rozvíjel i rasismus, který od té doby hraje vůdčí úlohu v celém spektru etnických konfliktů. V evropských postojích zaujaly ústřední místo zejména rasistické názory odlišující bělochy černochů. Vzestup rasismu Proč k tomu došla? Příčin lze najit několik. Jednou z nich byla skutečrios, v evropské kulruře měl hluboké kořeny protiklad černé a bílé jako kulturiiícri SjH| bolů. Bílá byla dlouho spojována s čistotou a nevinností, černá se zlem. středky, tj. průmyslníci čili kapitalisté, a na druhé straně ti, kdo jim prodáván svťffl pracovní sílu, tj. dělnici, které Marx občas označoval poněkud archaickým vyt zem „proletariát". ile£. Vztah mezi třídami je podle Marxe založen na vykořisťování. Ve feudální spo nosti musí nevolníci přímo odevzdávat část úrody svým pánům nebo pracovat 258 Složitost třídních systémů Marxova teorie sice tvrdila, že v každé společnosti existují dvě hlavní třídy - majitelé výrobních prostředků a ti, kdo je nemají - ale připouštěla také, že skutečnost je daleko složitější, než by se z tohoto modelu mohlo zdát. Kromě dvou základních tříd rozeznával Marx i takzvané přechodné třídy, které jsou pozůstatkem předchozích výrobních způsobů, například zemědělci v moderní společností. Marx věnoval pozornost také tomu, jak se třídy vnitřně štěpí. Lze uvést několik příkladů: 1. Ve vyšší třídě dochází často ke konfliktům mezi finančním kapitálem (bankéři) a průmyslníky. 2. Majitelé drobných podniků a vlastníci nebo manažeři velkých korporací mívají rozdílné zájmy. Jedni i druzí patří mezi kapitalisty, ale politika, která prospívá jedné z těchto skupin, se často obrací proti té druhé. 3. Nejnižší příčku v dělnické třídě zaujímají dlouhodobé nezaměstnaní, jejichž Svotní podmínky jsou podstatné horší než u většiny dělníků. Tuto vrstvu dnes často tvoří hlavně příslušníci etnických menšin. Marxovo pojetí tříd se zaměřuje na objektivní ekonomickou nerovnost ve spornosti. „Třída" v jeho pojetí nevyjadřuje to, co si jedinci nebo skupiny o svém Postavení myslí, ale objektivní podmínky, které jim umožňují v různé míře disponovat hmotnými statky. T6°rie Maxe Webera £*^rův DrístuP ke stratifikaci vychází z Marxovy analýzy, ale v řadě bodů ji po-»JU)e a rozvíjí. Mezi jejich teoriemi nacházíme dva hlavní rozdíly. 259 Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti 1. Weber sice přijal Marxův názor, že třídní příslušnost vyplývá z objektivně daných ekonomických podmínek, ale přikládal značný význam při tvorbě tříd i celé škále ekonomických faktorů, které Marx pominul. Podle Webera nezáleží třídní rozdíly jen na vlastnictví nebo kontrole výrobních prostředků, ale také na dalších ekonomických faktorech, které bezprostředné nesouvisejí s majetkem Pat-ří k nim především dovednosti, znalosti, osvědčení a kvalifikace, které maji zásadní vliv na to, jaké zaměstnání kdo ve společnosti získá. Odborníci například vydělávají více a maji lepší pracovní podmínky než průmysloví dělníci. Jejich kvalifikace, vyjádřená tituly, univerzitními diplomy a dalšími získanými schopnostmi, jira na trhu práce dává lepší postavení než těm, kdo takovou kvalifikaci nemaií. Mezi dělníky samotnými pak maji vyučení nebo jinak kvalifikovaní šanci na vyšíi mzdu než pracovníci bez kvalifikace. 2. Weber rozlišoval kromě tříd i dvě další základní formy stratifikace v moderní společnosti, které označil jako status a stranu. První z těchto pojmů převzal z historie středověkých stavů, neboť německé slovo Stand znamená stav i status. Status Ve Weberově teorii se jako status označuje rozdílná úcta či prestiž, které se jednotlivé sociální skupiny těší. Rozdíly ve statusu jsou často nezávislé na třídní příslušnosti a „prestiž" může být jak pozitivní, tak negativní. Vysoký status mají v západní společnosti například lékaři nebo právníci. Skupinám, které jsou pro svou negativní „prestiž" často vystavovány diskriminaci, říkáme páriové. V Evropě tuto roli v minulosti sehrávali Židé. kteří byli vyloučeni z řady zaměstnání a nesměli zastávat žádná oficiální postavení. Bohatství sice za normálních okolností většinou propůjčuje lidem vysoký status, ale z tohoto pravidla existují i četné výjimky. Například zchudlá šlechta se ve Velké Británii těší značné úctě, přestože tito potomci starých rodů už svůj majetek dávno ztratili - a naopak, zbohatlici jsou často terčem opovržení. Zatímco příslušnost k určité třídě je dána objektivně, status záleží na subjektivním hodnocení sociálních rozdílů. Třídní příslušnost je odvozena od majetku a příjmů; status od rozdílných životních stylů. Strana , V moderní společnosti je podle Webera významným aspektem moci vytvářeni politických stran, které mohou ovlivňovat sociální stratifikaci nezávisle na t řidni p • slušnosti a statusu. Pojem „strana" v širším smyslu znamená skupinu osob. kUSjj spolupracuje, protože má společný původ, cíle nebo zájmy. Marx měl sklon vys^j loval jak rozdíly ve statusu, tak podstatu stran na základě třídního hlediska, ber však dokládá, že ani jedna z těchto kategorií se nedá vysvětlit pouze tridn rozdíly, i když s nimi úzce souvisejí. ^ ^ Status a stranická příslušnost mohou být odvozeny od třídních rozdílů, ale m 260 tornu být i naopak: právě status a strana mohou změnit ekonomické postavení jedinců a skupin, takže maji vliv na jejich třídní příslušnost. Strany často apelují na zájmy- )ež překračují hranice tříd; mohou být založeny například na náboženském nebo nacionalistickém programu. Marxista by se mohl pokusit vysvětlit konflikt pjezi katolíky a protestanty v Severním Irsku z třídní perspektivy tím, že mezi katolíky je ríc? dělníků. Weberův zastánce by ovšem namítl, že takové vysvětlení je nepřesvědčivé, protože i mnoho protestantů patří k dělnické třídě. Strany, k nimž se lidé hlásí, skutečně vyjadřují jejich náboženské rozdíly, a ne jen jejich třídní postavení. Weberovy práce o sociální stratifikaci mají velký význam, protože ukazují, že se v životě lidí významné uplatňují i jiné dimenze než pouze třídní. Většina sociologii se shoduje na tom, že Weberovo schéma představuje pružnější a komplexnější východisko pro analýzu stratifikace než Marxovo. Marxovy a Weberovy myšlenky se v sociologii dodnes široce uplatňují, i když většinou ve značné upravené podobě. Někteří autoři rozvíjejí Marxovy představy, jiní navazují na Webera, Protože obě tato východiska jsou v mnoha směrech podobná a v dalších se doplňují, vznikly i pokusy o jejich syntézu. Abychom viděli, jakým směrem se tyto tendence ubírají, seznámíme se stručné se dvěma novějšími teoretickými perspektivami. Teorie tříd podle Erika Olina Wrighta Teorie amerického sociologa Erika Olina Wrighta se opírá do značné míry o Marxe, ale používá i myšlenky Maxe Webera (Wright, 1978. 1985). Podle Wrighta existují v moderní kapitalistické výrobě tři dimenze kontroly nad ekonomickými prostředky, podle nichž lze rozlišit hlavni společenské třídy Těmito třemi dimenzemi jsou 1. investice nebo finanční kapitál, 2. fyzické výrobní prostředky [půda. továrny, kanceláře) a 3. pracovní síty. Každou z nich ovládá určitá skupina lidí patřících ke třídě kapitalistu; ani jedna není pod kontrolou dělníků. Mezi těmito dvěma póly jsou však skupiny, jejichž postavení není tak jednoznačné. Wright jejich Příslušníky označuje jako osoby s rozporným postavením, protože mohou ovlivňovat určité aspekty výroby, ale do jiných zasahovat nemohou. Patří sem například Mlé límečky - administrativní pracovníci a příslušníci odborných profesí, kteří Iíou «ce v námezdním vztahu k zaměstnavatelům právě tak jako manuální dělni- na pracovišti. ci> ale mají obvykle větší šanci ovlivňovat dění ^srovský přístup Franka Parkina ^*ký autor Frank Parkan vychází spíše z Webera než zMarxe (Parkin 1971,1979). me jako Weber přijímá i Parkin Marxovu tezi, že základem třídní struktury je tnlctví výrobních prostředků. Považuje však tento majetek pouze za jednu 261 Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti z možných forem sociálního uzavírání (sociál closure), sloužícího menšine k zjs, kání moci nad většinou. Sociální uzavírání lze definovat jako proces, v němž se určité skupiny snaží získat monopol na určité zdroje či prostředky. Kromě majetku či bohatství může být k sociálnímu uzavírání využita i většina dalších atributů které Weber uváděl v souvislosti se statusem - například etnický původ, jazykově nebo náboženské rozdíly. Při sociálním uzavírání dochází ke dvěma protichůdným procesům. Jedním z nich je exkluze (vylučování): snaha vlivných skupin nepřipustit „ty druhé'' k po dílu na tom, čeho si cení, tj. neposkytnout jim určitá privilegia. Příkladem mohou být i americké bělošské odbory, které v minulosti odmítaly přijímat černochy, abv si udržely své vlastní výsady. Podstatou uzurpace (oklesťování] je naopak snaha raéné privilegovaných získat podíl na zdrojích, které si dosud monopohzovali ti druzí - v již uvedeném příkladě například úsilí černochů o právo odborově se organizovat. Za určitých okolnosti může jedna a tatáž skupina uplatňovat obé tyto strategie zároveň. Například bělošské odbory, které vylučovaly příslušníky etnických menšin, se současně snažily oslabit monopolní postavení zaměstnavatelů, tj. požadovaly větší podíl na prostředcích podniku. Parkin to nazývá zdvojeným uzavíráním. V tomto bodu se jeho teorie stýká s Wrightovou tezí o rozporné třídní příslušností; obé totiž ukazují, jak se skupiny uprostřed dané stratifikace prosazují vůči skupinám nadřazeným, ale současně se snaží vymezit vůči těm, kdo jsou pod nimi. TŘÍDY V DNEŠNÍ ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI Někteří autoři se domnívají, že úloha tříd v dnešní západní společnosti je poměrně málo významná. Ani Marxovi nej větší odpůrci dnes nepochybují o tom, že asi před půldruhým stoletím, v časné fázi vývoje průmyslového kapitalismu, existovaly značné třídní rozdíly; od té doby se však někdejší propast mezi udřenými chudáky a bohatými průmyslníky výrazně zmenšila. Dané namířené prou bohatým a sociální dávky pro ty, kdo si nedokážou vydělat na živobytí, vedly k vymizeni největších extrémů na obou koncích. Navíc dnes všeobecný přístup ke vzdělání umožňuje všem talentovaným jedincům, aby našli cestu na Špičku společenského a ekonomického systému. f Tento obrázek však zdaleka není přesný. Třídní rozdíly sice možná hrají mens roli, než předpokládal Marx, ale ve skutečnosti existuje jen málo ster společensky ho života, v nichž by se neuplatňovaly. Promítají se i do tělesného stavu: v ntžsic třídách je v průměru vyšší kojenecká úmrtnost a nižší porodní váha novorozei^ • vyšší nemocnost dětí i dospělých a kratší střední délka života. Nejvýznamněji typy duševních a fyzických chorob, od ischemické choroby srdeční přes rakovmu a C rovku až po záněty plic a chronickou bronchitídu, se vesměs vyskytují častěji nižších stupních společenského žebříčku (1986). lity v majetku a příjmech byl přesvědčen, že další vývoj průmyslového kapitalismu přinese stále větší ly mezi bohatstvím menšiny a bídou většiny populace. Domníval se, že mzdy jy výrazněji nepřekročí úroveň potřebnou k prosté obživě, zatímco bohatství i^bude hromadit v rukou vlastníků kapitálu. Na nej nižším stupni ve společnosti, 5té pak mezi osobami často či trvale nezaměstnanými, „bude stále více zou-i, úmorné dřiny, otroctví, nevědomosti, surovosti a mravního rozkladu..." t; Kapitál, str. 645). Jak uvidíme, měl Marx pravdu, když předpokládal, že v průmyslové společnosti nezmizí ani chudoba, ani rozsáhlé majetkové rozdíly. Mýlil se však. když se domníval, že příjmy většiny lidí zůstanou extrémně nízké. Také jeho přesvědčení, že menšina bude stále více bohatnout na úkor většiny, se ukázalo jako nesprávné. VětSina bdí v západních zemích je na tom dnes po hmotné stránce daleko lépe. než na tom byly srovnatelné skupiny v Marxově dobé. Chceme-li zjistit, do jaké míry a proč k tomu došlo, musíme se podívat na změny v distribuci majetku a příjmů, které proběhly přibližně v posledních sto letech. Za majetek považujeme všechno, co jedinci vlastni (nemovitosti, půdu, akcie a cokoli, co lze prodat). Pojmem příjmy budeme označovat mzdu Či plat v placeném zaměstnání a výtěžek z investic, například úroky nebo dividendy. Pro většinu lidí je zdrojem příjmů námezdní práce, ale bohatí je získávají převážné z investic. Majetek Spolehlivé informace o distribuci majetku se získávají jen obtížné. Některé země uvádějí přesnější statistiky než jiné, ale mnohé věci lze přesto pouze odhadovat. Zámožní lidé obvykle nezveřejňují údaje o celém rozsahu svého majetku; často se Hká, že o bohatých vlastně víme mnohem méně než o chudých. Jisté ovšem zůstává, že bohatství je ve většině zemí soustředěno v rukou poměrně malého počtu lidí. ve Velké Británii vlastní jedno procento osob asi 17 procent veškerého osobního majetku, čímž se rozumí majetek patřící jedincům, ne organizacím. „Horních deset procent" populace má ve svých rukou asi polovinu veškerého majetku v zemi. ^ýraznější nerovnost nacházíme ve vlastnictví akcií a cenných papírů: jedno pro-■ emo neJbohatších Britů vlastní asi 75 procent soukromě držených akcií. Přesto Jto tomto poli dochází k určitým změnám. Zatímco v roce 1986 vlastnilo nějaké je "k P°Uh-'ch 14 Procent obyvatel (a v roce 1979 dokonce jen 5 procent), dnes už ^Kcionáfem každý čtvrtý Brit. Mnozí lidé si poprvé koupili akcie za privatizač-^ programu konzervativní vlády; většina těchto podílů je však malá. Institucio-duáln tfUlíCIV1 3kCÍ1 naVlC rDSt Wilsonovy teze rozpoutaly bouřlivou výměnu názorů, která trvá až do součas nosti. Konzervativní pohtolog Charles Murray souhlasil s jeho názorem, ze ve většině velkých mést vzniká „underclass" tvořená černochy. Podle jeho názoru ie však za jejich pád na dno společnosti zodpovědný právě systém sociálních dávek, jehož účelem bylo situaci Černochů zlepšit. Lidé, kteří se stávají závislými na sociálních dávkách, si podle Murraye vytvářejí „kulturu chudoby" a ztrácejí motivaci k tomu aby si hledali zaměstnání, budovali pevnou komunitu nebo pevné manželské svazky (Murray, 1984). Wilson na Murrayova tvrzení reagoval tím, že rozšířil svou dosavadní argumentaci o další poznatky doložené výzkumy v Chicagu. Stěhování bělochů z center na předměstí, úpadek průmyslových podniků ve středu měst a další ekonomické problémy městských aglomerací vedly podle Wilsona k vysoké míře nezamestnanosti u černých mužů. Formy sociální dezintegrace, na které upozorňoval Murray - například rostoucí počet svobodných Černých matek - vysvětluje Wilson zmenšováním počtu dostupných „sňatku schopných" (tj. zaměstnaných) mužů. Murray posléze přenesl svá pozorováni na Velkou Británii (1990). Podle něj sice ještě ve Velké Británii neexistuje jasné definovaná „underclass". ale vývoj k tomu rychle spěje. Tato pokleslá třída se bude skládat nejen z příslušníků etnických menšin, ale i z bělochů z chudých oblastí, v nichž postupuje sociální dezintegrace. Murrayovy práce se však setkaly se značné kritickou odezvou ostatních sociologů. K oprávněnosti Murrayových tvrzení se ještě vrátime. Nejdříve se však podíváme na změny, k nimž dochází na vyšších příčkách společenského žebříčku. Změny v třídní struktuře Rozplývá se vyšší třída? Jak už bylo řečeno, člení se vyšší třída (právě tak jako ostatní třídy) odedávna na několik podskupin, Podle některých autorů však už dospěla k takovému stupni roztříštěnosti, že jako ucelená kategorie už vlastně přestává existovat. V 19. a na počátku 20. století - tvrdí tito autoři - byla příslušnost k vyšší třídě závislá na majetku, ať už šlo o průmyslové podniky, finanční ústavy nebo půdu. Dnes však uz půda, jak bylo řečeno, není významným zdrojem moci; v ekonomice dominu) velké koncerny, které nepatří jednothvcům. Mají tisíce akcionářů, jejichž vliv na vedeni podniků je zanedbatelný. Skutečná moc přešla do rukou špičkových manažerů, kteří firmy vedou, ale nevlastní: jsou prostě výkonnými úředníky nebo o horníky jea John Coldthorpe proto ve svém schématu nerozlišuje žádnou vyšší třídu. aJ I ^ „servisní třídu", v jejíchž nejvyšších patrech figurují ředitelé podniků, špi ^ odborníci a administrátoři. Jiní autoři poukazují na rostoucí význam institucí 268 Stratifikace a třídní struktura společnosti fho vlastnictví akcií (viz kapitola 12: Práce a ekonomický život), z čehož vyvozují je soukromé vlastnictví kapitálu ztrácí na významu. Vysoké procento akcii dnes Árií v rukou pojišťovny nebo penzijní a podílové fondy, na nichž se podílí velmi rozsáhlá Část populace. Přibližné polovina obyvatel Velké Británie například investuje do soukromých penzijních fondů. Všichni sociologové však názor o mizení vyšší třídy nesdílejí. Jak tvrdí John Scott, o jehož analýze měnící se povahy vyšší třídy už byla řeč, mění vyšší třída svou podobu, ale přitom si zachovává své vysadni postavení. Skládá se z osob spojených určitou „konstelací zájmů" s mocí velkých podniků. Řídící pracovníci velkých koncernů sice nejsou jejich majiteli, ale často mají také možnost získat velký počet akcií, což je spojuje s podnikateli starého typu a „finančními kapitalisty". K posledně zmiňované kategorii, která dnes tvoří jádro vyšší třídy, patří ředitelé pojišťoven a jiných organizací, jež jsou významnými institucionálními akcionáři. Odborníci, manažeři, administrátoři Růst počtu osob pracujících v těchto kategoriích souvisí s významem velkých organizací v moderních společnostech [viz kapitola 11: Moderní organizace). Svůj podíl na jejich rozmachu mají také ty oblasti hospodářství, v nichž se významné uplatňuje úloha státu - státní správa, vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. (Přes rozsáhlou privatizaci pracovalo v roce 1994 asi 28 procent britských pracovních sil ve státních podnicích a mezi příslušníky odborných profesí - lékaři, účetními, právníky apod. - byla dokonce státních zaměstnanců většina.) Odborníci, manažeři a vyšší úředníci vděčí za své postavení především svým kvalifikačním předpokladům (titulům, vysokoškolským diplomům atd.). Většina z nich má v západních zemích dobré pracovní vyhlídky a platové podmínky a jejich odstup od lidí vykonávajících běžná nemanuální zaměstnání se v posledních letech spíše zvýšil. Někteří autoři dokonce začínají odborníky a vyšší kasty „bílých Hrnečků" považovat za zvláštní třídu „odborníků a manažerů". Rozdíl mezi nimi a jinými nemanuálními pracovníky však není tak hluboký a jednoznačně vymezený, aby opravňoval jejich vyčlenění do samostatné skupiny. Feminizace a proletarizace e srovnáni s minulostí dnes daleko větší počet lidí vykonává nemanuální zamést-ni; zůstává však předmětem vášnivých sporů mezi sociology, lze-li v této souvis-tnľ !"OVOrit 0 Presur>u ke „střední třídě". Dochází zde ke dvěma procesům. První nuál SpoCívá v torn- co se poněkud nepřesně nazývá feminizací rutinních nema-o lnícn činnosti, které dnes bývají častěji svěřovány ženám. Jak ještě uvidíme, je ^ka vztahu společenských tříd a pohlaví dosti komplikovaná, ^^ílruhé dochází ke snižováni kvalifikace potřebné pro práci v mnoha těchto vs hnáních. Řada dovedností, které byly dříve po těchto pracovnících vyžado-" už ztratila svůj význam, protože je zčásti nebo docela nahradily stroje. To se 269 Stratifikace a třídní struktura společnosti týká například kdysi prestižní práce tajemníků a písařů, které nahradily mnohem méné prestižní sekretářky. Počítání, psaní i organizační dovednosti byly zíásti vy-tlačeny zavedením psacích strojů, kopírek a posléze i počítačů. Mezi feminizací a snižováním potřebné kvalifikace existuje dokonce i přímá sou. vislost. S rostoucím počtem osob pracujících v postavení tajemníků nebo nižších úředníků roste i procento žen v těchto typech zaměstnání - a práce se stává jedno-tvárnější. Ženy také převažují na nižších příčkách rostoucích oblasú komerčních služeb, mezi prodavači a nákupčími. Harry Braverman ve svém vlivném díle Práce a monopolní kapilál (Labour and Monopoly Capital), napsaném před více než dvaceti lety, dospěl k názoru, že většina rutinních úřednických zaměstnáni snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Místo aby se stále větší počet Lidí zařazoval do střední třídy, nastává podle Bravermana „proletarizace": tito lidé jsou pohlcováni šířící se dělnickou třídou, k níž musíme připočítat mnohá „nemanuální" zaměstnání (Braverman, 1974). Většina sociologů se domnívá, že Bravermanova teze je poněkud přehnaná. Některá zaměstnání procházejí v důsledku technických změn procesem změny kvalifikace, a ne jejího snížení; nevyžaduj! méně dovedností, ale naopak více. To platí například o těch, v nichž se projevilo zavedení počítačů (i když je pravda, že na některých se tentýž proces projevil negativně). Navíc třídní příslušnost dospělé osoby závisí i na postaveni jejího manželského partnera. Ženy vykonávající méně" kvalifikovanou úřednickou nebo sekretárskou práci jsou často provdány za muže pracující v lépe placených nemanuálních zaměstnáních; rodina jako celek pak náleží ke střední třídě. Pokud jde o teorii proletarizace nižších nemanuálních zaměstnání a těch, kdo v nich pracují, dospěly různé studie k protichůdným výsledkům. Rosemary Cromp* tonová a Gareth Jones (1984) sledovali pracovníky banky, místního úřadu a pojišťovny. Zjistili, že ženy pracující v nižších úřednických funkcích měly daleko menší šanci na povýšeni než muži. Většinu zaměstnání, jimiž se zabývali, považovali autoři za „proletarizovaná": pracovníci nebo pracovnice museli prostě vykonávat určitou rutinní činnost a neměli větší prostor pro vlastni iniciativu. Muži mail častěji příležitost z takových zaměstnání uniknout; proto se pokles týká píedevš nemanuální práce žen. , Gordon Marshall a spol. (1988) pohlížejí na tyto závěry i na Bravermanovy m zory kridcky. Rozmlouvali s muži a ženami v různých zaměstnáních a ptali se ne| zda jejich současná práce vyžaduje méné dovedností, než když s ní začínali, ze Čtyři procenta dotázaných tvrdila, že se jejich práce stala méně náročnou, čemž mezi feminizovanými typy zaměstnání a ostatními typy nematvuaín p byl jen minimální rozdíl. Autoři dospěli k závěru, že „bílé límečky" maj ve své práci větší možnost vlastního rozhodování než většina dělníků a taKe >m dále považují za příslušníky „střední třídy" daleko častěji než lidé pracuji nuálně. Stratifikace a třídní struktura společnosti fg mění dělnická třída Vétiiné průmyslovvch zemí žije značný počet chudých lidi, ale převážná část ^ob vykonávajících manuální zaměstnání už dnes mezi chudé nepatří. Jak jsme se zmínili, příjmy manuálních pracovníků od počátku století významné rostou. Toto zvýšení životni úrovne se promítá do rostoucí dostupnosti spotřebního zboží ve všech společenských třídách. Asi 50 procent britských dělnických rodin dnes například vlastní dům nebo byt, v němž žiji. Valná většina má auta, pračky, televize a telefony. Fenomén bohatnoucí dělnické třídy ukazuje i další možnou cestu ke „středosta-vovské společnosti" Sociologové, kteří mají typickou slabost pro šroubované ter-jníny, si tuto tezi označili francouzským slovem embourgeoisement (zburžoazně-n(). Znamená vlastně „přechod ke střední třídě". Už v 60. letech se pokusil tuto hypotézu ověřil John Goldthorpe se svými kolegy. Jejich výzkum byl založen na rozhovorech s dělníky v automobilovém a chemickém průmyslu v Lutonu a publikován ve třech svazcích, které se často označují jako Studie o zámožných dělnicích (Affluent Worker, Goldthorpe et al., 1968-9). Sledovali celkem 229 manuálně pracujících - a pro srovnání také 54 „bílých límečků". Mnozí z dělníků se do oblasti přistěhovali, když hledali lépe placenou práci, a jejich mzdy byly skutečně poměrné vysoké. Vydělávali více než většina níže postavených „bílých hrnečků". Autoři studie dospěli k jednoznačnému závěru: hypotéza se nepotvrdila, dělníci se nestávají novou střední třídou. Jejich postoj k viastní práci označil Goldthorpe za instrumentální: považovali ji za prostředek k dosažení určitého cíle, jímž byl vysoký plat. K pracovní náplni jako takové neměli žádný zvláštní vztah; byla většinou jednotvárná a nezajímavá. Ve svém volném čase se nestýkali s lidmi pracujícími v nemanuálních zaměstnáních ani si nekladli za cil postoupit na společenském žebříčku. Peníze, které vydělali, měli určeny na nákup různých druhů zboží a majetku. Od doby teto studie nebyl proveden žádný výzkum, který by s ní byl po všech srnkách srovnatelný Nelze proto jednoznačně říci, zda závěry jejích autorů dosud platí (předpokládáme-li, že ve své době odpovídaly skutečnosti). Dnes se všetečně soudí, že pod vlivem úpadku řady výrobních odvětví a vlivu konzumního jjjWu života dochází k fragmentaci nebo přímo k rozpadu tradičních dělnických murut starého typu. o tom, jak daleko už tato fragmentace postoupila, se však dosud vedou spory. Slepeni uvnitř dělnické třídy neodráží jen rozdíly mezi jedinci, ale spíše mezi *«n*cnostiiii. Podle" IDivis r^ěs "á°naté na práci", což znamená, že dva nebo více jejich členů mají stálé za-í'ítérľ ľ' tÍt0 Udé obvykle bydlí ve vlastn*m domě a bývají dobře materiálně za-"fácnosti „chudé na práci" naopak trvale zápasí o to, aby vystačily le Pahlovy studie dělnických rodin v Kentu nazvané Dělby práce Ms of Labour, 1984) se dělnické domácnosti dělí do dvou skupin. Jedny " Penězi. ^tyrT151301^' ŽP vnitfní straim] rostoucím vlivem informačních a komunikačních technologií. Žijeme ve spole dobá úlohu stále no*' jfde jsme neustále sledováni; nejrůznější organizace trvale shromažďují infor 10 našem životě. Někteří autoři dokonce hovoří o „společnosti pod dozorem" aliance society, Lyon, 1994). "jak už bylo řečeno, mají o nás vládní organizace obrovské množství informací, od dat narozeni, školních vysvědčení a údajů o zaměstnáních až po naše příjmy, ktefé předkládáme ke zdanění, a zdravotní stav, S rozvojem počítačů a dalších forem elektronického zpracovaní dat narůstá hrozba, že se veškerý náš život ocitne pod drobnohledem různých organizací. Představme si zemi se 26 miliony obyvatel, jeiLž vláda používá 2220 databází, obsahujících v průměru 20 složek informací o každém občanovi. Deset procent obyvatel je vedeno v centrální databázi policie. yVsi nás napadne, že je to stát, jenž trpí pod krutou diktaturou, ale opak je pravdou: jde o Kanadu (Lyon, 1994). Omezeni demokracie v důsledku rozvoje moderních forem organizace a kontroly informací znepokojovalo už Maxe Webera. Za zvláště nebezpečnou považoval možnost, že se vláda nad celou společností ocitne v rukou neosobní byrokratické mašinérie. Jak se může demokracie vyrovnat s rostoucí mocí, kterou nad námi mají byrokratické organizace? Vždyť byrokracie má podle Webera nutně specializovanou a hierarchickou povahu. Kdo pracuje na nižších stupních organizace, tomu nakonec nezbývá než vykonávat běžnou Činnost podle povelů nadřízených, jejichž senzory ukazují, že buňka číslo 2 je obsazena už 18 minut. Potřebujete pomoc?" Moderní organizace Moderní organizace rozhodování nemůže nijak ovlivnit. Weberův pokračovatel Roberto Michels \ ] 9571 o tomto procesu odnímání moci prohlásil, že ve všech velkých organizacích a obecné ve společnosti, v níž takové orgamzace dominují - nastává nezadržitelná směřování k oligarchu. Pojmem oligarchie se rozumí nadvláda malé skupiny. Podle Michelse je koncentrace moci na nejvyšších stupních prosté nevyhnutelným důsledkem rostoucí byrokratizace světa. Dohled není všemocný Webera Foucault tvrdili, že maximální dohled nad pracovníky spojený s přesným a důsledným rozdelením pravomocí je cestou k efektivnímu vedení organizace Přinejmenším o firmách, které (na rozdíl odvezení) neusiluji o totální kontrolu nad jedinci, to však neplatí. Vězení totiž ve skutečnosti není příliš dobrým modelem organizace jako takové. Přímý dozor může vcelku úspěšné splňovat svůj účel jen tam, kde je jeho cílem kontrola osob, které jsou vůči nadřízeným autoritám v podstatě nepřátelsky naladěny a raději by byly někde jinde, což je právě příklad vězení. Naproti tomu v organizacích, kde záleží na spolupráci při realizaci společného cíle, je situace jiná. Pokud vedení příliš spoléhá na přímý dozor, snižuje to motivaci zaměstnanců, kteří mají pocit, že jim práce neposkytuje Žádnou šanci na samostatné rozhodování a seberealizaci (Grint, 1991. Sabel, 1982). Organizace založené na principech, které popsali Weber a Foucault, se proto dříve nebo později musejí potýkat s velkými obtížemi. Platí to například o velkých továrnách s pásovou výrobou a přísné hierarchickým pojetím autority. Takové prostředí dělníky nemotivuje k tomu, aby pracovali s velkým zaujetím, takže v podstatě vyžaduje trvalý dohled, aby se udržela alespoň nějaká pracovní morálka. Dozor však vyvolává jednoznačnou nelibost a odpor. Lidé mají obvykle odpor také ke druhé formě dozoru, o níž hovořil Foucault, totiž ke shromažďování písemných informací o jejich životě (kádrování). Tato skutečnost významně přispěla ke zhroucení komunistických systémů sovětského typu. V komunistických státech byli lidé trvale špiclováni buď příslušníky tajné policie, anebo jinými občany. Mezi těmito udavači bývali i jejich sousedé nebo dokonce příbuzní. Vlády si také vedly podrobné informace o všech občanech, aby mohly potlačit jakoukoli případnou opozici. Výsledkem byl autoritářský režim, který nebyl ani ekonomicky efektivní. Celá společnost se tak vskutku podobala gigantickému vězení a vyvolávala i stejnou nespokojenost, konflikty a odpor - až se nakonec její členové osvobodili. Teriek ob,*>l bankovnictví JDE BYROKRACIE PŘEKONÁNA? dlouhou dobu vývoje západní společnosti se zdálo, že se natrvalo prosadí Webe-r model - a v úzké návaznosti na něj i Foucaultův. Ve státní správě, zdravotnic-Jyj vysokoškolském vzděláváni a kapitalistickém podnikání dominovaly byrokratické prvky. Přestože se v každém byrokratickém prostředí rozvíjí a významně uplatňuje i neformální rozhodování (jak ukázal Blau), zdálo se, že budoucnost skutečně přinese to, co předpokládal Weber: stále rostoucí byrokratizaci. Byrokracii dodnes existují v západním světě spousty, ale Weberova představa, ze jediným způsobem řízení rozsáhlé organizace je přísně hierarchická struktura s koncentraci moci a znalostí na nejvyšších stupních, už začíná vypadat poněkud archaicky. Četné organizace dnes procházejí přestavbou, která je má učinit méně hierarchickými. Mnohé firmy na Západě se přitom inspirují takzvaným „japonským modelem". JAPONSKÝ MODEL Ekonomický úspěch Japonska je často připisován specifickým vlastnostem velkých japonských korporací, které se významně odlišují od většiny firem na Západě. S Weberovým modelem byrokratické organizace se rozcházejí v celé řadě aspektů: Rozhodováni zdola nahoru. Autorita ve velkých japonských firmách nemá charakter stupňovité pyramidy, v níž by se každý stupeň zodpovídal jen tomu bezprostředně nadřízenému. Pokud vedení podniku přijímá rozhodnutí, která se týkají zaměstnanců na nižších úrovních, konzultují je s nimi; pravidelné se s nimi setkávají i ředitelé. Menší specializace V japonských organizacích se zaměstnanci specializují daleko méně než ve srovnatelných podnicích na Západě. William Ouchi (1982) to ukázal na příkladě Sugaa, mladého muže, který po promoci nastoupil do banky Mitsubeni v Tokiu. První rok stráví Sugao manažerskou přípravou - bude se učit, lak fungují jednotlivá oddělení banky. Potom bude nějaký čas pracovat za přepážku v jedné místní pobočce: pak přejde do ústředí, aby se seznámil s komerčním Dankovmctvím; a následné bude nějaký čas pracovat v oddělení půjček. Odtud se neJspíše vráti do ústředí, abv pracoval na osobním oddělení. Mezitím uplyne deset «aSugao se stane šéfem sekce. Ani pak však rotace nekončí: budou následovat Dodé-PřeSUny d° 'in^cn oddélení banky, například do oblasti financování malých P tmikú, a zase návrat do ústředí v nové roli. Za třicet let, až dosáhne vrcholu své ^ry. bude Sugao ovládat všechny významné formy práce v bance, zatímco jeho V protějšek se bude téměř určitě hned od počátku specializovat na jednu a zůstane v ní po celou svou kariéru. zaměstnání. Velké japonské společnosti zaručují těm, které přijmou, na celý život. Jejich zaměstnanec se nemusí obávat, že o práci přijde. 296 297 Moderní organizace Platové podmínky a míra odpovědnosti závisejí spise na získaných zkušenostech ti, na počtu odsloužených let, než na dravé soutěži o „místo nahoře". Orientace na výkonnost skupin. Na všech úrovních podniku jsou lidé sdruženi do malých spolupracujících týmů nebo pracovních skupin. Hodnotí se převážné výkonnost těchto týmů, ne jedinců. Na rozdíl od západních firem nebývají v orga- nizační struktuře japonského podniku zaneseni jedinci, ale skupiny, což íe v roz poru s předpokládaným působením „zákona oligarchie". Prolínání práce a soukromého života. Ve Weberově pojetí byrokracie existuje zásadní předěl mezi prací jedince na půdě organizace a jeho aktivitou mimo ni To také skutečné platí o většině západních podniků, v nichž je vztah mezi firmou a zaměstnancem ryze ekonomický Japonské firmy se nap rod tomu starají o uspokojování řady potřeb svých pracovníků, ale očekávají za to od nich bezvýhradnou loajalitu. Japonští zaměstnanci od uklízeček až po generální ředitele Často nosí uniformu íiriny. Pracovní den často zahajují zpěvem „podnikové hymny" a pravidelně tráví svůj volný čas o víkendech ráznými činnostmi, které pro ně firma organizuje. (Některé známé západní firmy, například IBM a Apple, už také zavedly „podnikové hymny".) Kromě platu získávají pracovníci i řadu dalších vvhod. Firma Hitachi, kterou studoval Ronald Doře (1980), například poskytuje ubytování všem svobodným zaměstnancům a téměř polovině ženatých mužů, kteří pro ni pracují. Kromě toho jim nabízí podnikové půjčky na Školné pro déti a přispívá na svatby a pohřby. Zkušenosti z japonských podniků ve Velké Británií a USA ukazuji, že rozhodování „zdola nahoru" lze úspěšně uplatnit i mimo Japonsko. Pracovníci vesměs pozitivně reagují na míru iniciativy, kterou jim tyto f h my poskytuji (White a Tre-vor, 1983). Lze se tedy domnívat, že nám japonský model skýtá určité poučení o weberovském pojetí byrokracie - že totiž organizace blízké Weberovu „ideálnímu typu" jsou ve skutečnosti efektivní pouze papírově, neboť pracovníkům na nižších stupních neumožňují projevit vlastní iniciativu a samostatnost při výkonu práce. Ouchi (1979, 19821 dospěl na základě studia japonských firem k závěru, že byrokratická hierarchie, na kterou kladl důraz Weber, má svá zřetelná omezení. U vysloveně byrokratických organizací dochází k „vnitftúmu selhání", způsobenému přílišnou rigiditou, nepružností a nedostatkem motivace. Za efektivnější považuje Ouchi typ autority, který označuje jako klanový. Rozumí tím skupiny- které jsou úzce osobné provázány, jako je tomu u pracovních skupin v japonských firmách. Neformální systémy klanového typu ovšem často vznikají i uvnitř zá radnic podniků. f Moderní organizace v VELKÝCH NADNÁRODNÍCH FIREM uěkteré japonské firmy dosáhly obrovských úspěchů na světových trzích a je--'ch jména - Toshiba. Sony nebo Mitsubishi - dnes zná skoro každý i na Západe podívejme se nyní trochu blíže na působení globálních korporací a velkých firem které se obvykle označuji jako nadnárodní nebo transnacionální koncerny Největší nadnárodní koncerny jsou gigantické podniky, jejichž obrat přesahuje jirubý národní produkt celých států. Ze stovky nej větších ekonomických jednotek současného světa tvoří polovinu státy a druhou poiovinu nadnárodní koncerny! Jejich ekonomický potenciál je ohromující: vždyť na 600 tiejvětších nadnárodních firem připadá více než pětina celé průmyslové a zemědělské výroby světové eko~ notniký. Obrat 2O0 největšich společností se od poloviny 70. let desetinásobně zvý-ífl a jejich charakter je stále více globální. Zatímco v roce 1950 realizovaly jen tři 2 315 největšich světových koncernů svou výrobu ve více než dvaceti zemích, dnes už jich je kolem padesáti. Představují ovšem zatím jen menšinu, protože většina rHdnárodních firem má výrobní pobočky pouze ve dvou až péti zemích. Osmdesát ze 200 největšich nadnárodních koncernů sídlí v USA a připadá na ně o něco více než polovina celkového obratu. Ve srovnání s rokem 1960 se však americký podíl výrazně snížil, zatímco japonský podstatně stoupl: mezi prvními dvěma stovkami bylo tehdy jen pět japonských společností, ale v roce 1991 už 28. V rozporu s tím, co si mnoho lidí mysli, směřuje většina investic nadnárodních firem do průmyslových oblastí světa. Tři čtvrtiny zahraničních investic se Celkový cbrot, 1392: General Motors Exxon Ford Shell IBM Matsushita HOP. 1992: Saúdská Arábie Indonésie Norsko Pákistán Nigérie Egypt 25 50 75 miliardy US$ 100 125 C*lk nárOHV>,'0l;lrCt "^kterých z největšich nadnárodních společností ve srovnání s hrubým ' anirrt produktem vybraných zemí. 1992 urGtabal Neighborhood (Maše globální sousedství, Oxford University Press. 1995). 298 299 70 Moderní organizace Moderní organizace pohybují mezi jednotlivými průmyslovými zeměmi. Zájem nadnárodních ko cernů o Třetí svět je přesto značný a týká se především Brazílie, Mexika. |11Qj a od 70. let zejména nově industrializovaných zemí Asie (Jižní Koreje, Singapuru a Malajsie). Co umožnilo expanzi nadnárodních koncernu Nezbytným předpokladem zmíněné expanze nadnárodních společnosti v posledních 30 letech byl rozvoj dopravy a komunikací. Hustá síť letecké dopravy dnes dovoluje podnikatelům cestovat po světě rychlostí, jaká byla ještě před půlstoletím nepředstavitelná. Rozvoj supertankerů a jiných obřích náldadních lodi s víceúčelovými kontejnery zase umožňuje snadný transport ohromného množství surovin Svou roli sehrává telekomunikační technika, která zaručuje víceméně okamžitou komunikaci mezi kterýmikoli dvěma místy na světě. Satelitů se v komerčních telekomunikacích využívá od roku 1965; tehdy umožňovala první telekomunikační družice 240 simultánních telefonních hovorů, zatímco přes dnešní satelity jich lze vést 12 tisíc! Větší nadnárodní firmy dnes mají své vlastní satelitní komunikační systémy. Například koncern Mitsubishi disponuje vlastní informační sni, po které se denně přenáší pět miliónů slov mezi tokijskou centrálou a různými pobočkami. Typy nadnárodních koncernů Nadnárodní společnosti si za poslední století postupně získávají stále významnejší místo ve světové ekonomice. Maji klíčový význam v mezinárodní dělbě práce, tj. celosvětové disuibuci pracovních míst. Nejen hospodářství jednotlivých států, ale i světová ekonomika se stále více koncentruje; začíná jí dominovat omezené množství gigantických koncernů. V případě USA a některých dalších průmyslových států patří ty firmy, které dominují národní ekonomice, také k těm nejpřed-nějším na mezmárodnl úrovni. Mnohé sektory světové produkce (například výroba agrocherriikálií) jsou oligopoly - celé pole ovládají tři nebo čtyři koncerny, kteié mají na trhu dominantní postavení. V posledních dvou až třech desetiletích vznikly mezinárodní oligopoly ve výrobě automobilů, mikroprocesorů, elektroniky a několika dalších typů zboží, které se prodává na světových trzích. H. V. Perlmutter rozděluje nadnárodní koncerny do tří typů. První z nich označuje za etnocentrické: strategie firmy je určována a pokud možno i naplňovaná z ústředí v zemi jejího vzniku. Dceímé továrny a pobočky zřizované jinde ve sv představují kulturní „klony" mateřské společnosti, jejíž praktiky se řídí na cel světě stejnými standardy. . ^ Druhou kategorií jsou koncerny polycentrické, jejichž zámořské PODOr^^| řízeny místními firmami v té které zemi. Ústředí v mateřské zemí nebo zemích s 300 novuje pouze obecné směrnice, ale do chodu jednotlivých poboček výrazněji nezasahuje. Posledním typem jsou společnosti geocentrického typu, jejichž manažerská struktura je zcela mezinárodní. Manažerské systémy jsou integrovány na globálním základě a špičkoví manažeři jsou vysoce mobdní; přesunují se podle potřeby z jednoho státu do druhého (Perlmutter, 1972). Ze všech nadnárodních společností mají japonské z hlediska Perlmutterovy klasifikace nejvýrazněji etnocentrický charakter. Působí po celém světě, ale jsou důrazné řízeny mateřským podnikem (někdy i za přispění japonské vlády). Japonské ministerstvo zahraničního obchodu a průmyslu (MÍT]) zasahuje do struktury exportu daleko více, než je běžné u západních vlád. Vypracovalo například sérii rozvojových plánů, které koordinovaly expanzi japonských firem v posledních dvou desetiletích. Jedním charakteristickým japonským typem společnosti jsou obří obchodní firmy zvané sogo šoša. které se zabývají hlavně financováním a podporou obchodu; poskytují jiným firmám finanční, organizační a informační služby. Asi polovina japonského exportu a importu prochází přes deset největších sogo ioša. Některé z nich, například Mitsubishi, mají i vlastní rozsáhlou výrobu. Nové trendy: decentralizace a redukce Přestože firmy působící na globální úrovni dosáhly nesporného úspěchu, probíhají v meh v současné době stále výraznější organizační změny. Mezi velkými korporacemi druhé poloviny 90. let a jejich předchůdci bychom našli značné rozdíly. Jak řekl Robert Reich o amerických korporacích: miliardy U5S 0 250 500 750 1000 USA Japonsko Německo Francie Velká Británie Británie a Nizozemí Itálie Švýcarsko Švédsko Nizozemí Kanada líné země Belgie První stovka nadnárodních společností podle země původu Zdroj: UNCTAD. Převztato z The Economist, 24. červno 1995. 301 majetek v cizinr majeleít v remi původu Moderní organizace H etnocentrické (silnó centrála v mateřské zemi řídí pobočky rozmístěné po světě □) A polycentrické (centrálo připravuje obecné směrnice pro filiálky A) £ geocentrické (globálně integrovaná manažerská struktura, jejíž špičky se přesouvají zjedrte země do druhé) Tři typy nadnárodních společností „Americké kmenové koncerny už dnes neplánují a nerealizují výrobu velkého objemu zboži a služeb; neinvestují už do širokého spektra továren, strojů, laboratoři, inventáře a jiných hmotných prostředku a nezaměstnávají armády dělníků a manažerů středního stupně... Po pravdě řečeno už americké kmenové koncerny nejsou dokonce aru americké. Stále více se stávají pouhou fasádou, za kterou nacházíme směsici decentralizovaných skupin a podskupin, které trvale uzavírají kontrakty s jinými, podobné difuzními pracovními skupinami po celém světě" (Reich, 1992). Asi nej radikálnější decentralizaci ze všech globálních korporací podstoupila v krátkém časovém úseku společnost Asea Brown Boveri, jedna z nejvétsich strojírenských firem na světě, jejíž roční obrat přesahuje 30 miliard dolarů Byla rozdělena do 1200 organizací, které jsou vzájemné spojeny jen poměrně volnyrm vazbami. Její předseda Percy Barvenik tvrdí: „Stále rosteme, ale přitom se staB? zmenšujeme." Pro mnoho pracovníků ovšem tento proces znamenal propuštěn, počet zaměstnanců v centrále firmy v Curychu klesl ze čtyř tisíc na pouhé dvě stovky (Naisbitt. 1995), ké Jeden komentátor k tomu uvedl: „V nejbližších letech bude pro všechny ve společností stále těžší konkurovat a vyrovnat se menším, hbitějším podnikům-ré jsou schopny rychlých inovací. Představa, že obrovská globální ekonomika p nese dominanci obřích nadnárodních koncernů, je prostě mylná. Naopak, čím ší a otevřenější bude světová ekonomika, tím více se v ní budou prosazovat a středně velké podniky" (Naisbitt). 302 Moderní organizace Orgonirace jako „síť" Stanley Davis tvrdí, že obchodní firmy a jiné organizace začínají opouštět hierarchickou formu a získávají charakter „sítě", v níž se rozhoduje zdola nahoru. Rea-jj tak; na globalizaci, která stimuluje dramatické změny. Jestliže jsou změny pronikavé a jejich tempo se stále zrychluje, nedokáže se s nimi tradiční byrokracie Weberova typu vyrovnat, protože postrádá pružnost a nerada opouští zavedené metody práce. Davis je přesvědčen, že: Všechny organizace - ať už podstoupí zeätíhleni, slouči se s jinými nebo si zachovají svůj původní rozsah - musejí reorganizovat svůj vnitřní prostor. Jestliže rozdělíme celek na časti, drží je pohromadě prostor mezi nimi. Prostor však není hmota a nová ekonomika a její organizace maji stále méně hmatatelný charakter. Představa průmyslové struktury fcývaLa spojena s obrazem tovární budovy, podobné velkému strojí. Suuktura nové ekonomiky se však bude podobat spíše atomu: bude se opírat o energii a informace, ne o ocel" (Davis, 1988). Klíčovým úkolem reorganizace prostoru je úspora času. Na světovém trhu jsou firmy pod stálým tlakem svých zákazníků, aby dodaly „zboží" co nejdříve. Zákazníci sami přitom mohou být na opačném konci planety. Řada firem v Japonsku i mimo ně proto začíná používat systém výroby zvaný „přesné načas", jehož průkopníkem je Taiichi Ohno z firmy Toyota: materiál se dodává do továrny až v okamžiku, kdy musí být zpracován. Odpadá tedy nutnost jeho dlouhodobého sklado vání ve výrobním závodě. Tento způsob výroby předpokládá integrací všech prvků výrobního procesu, včetně rozhodování špičkového managementu, a vyřazení všech nadbytečných operací vedoucích k časovým ztrátám (J. Blackburn, 1990). V posledních letech se pokoušejí obdobné metody využívat i mnohé evropské a americké firmy. Michael Hammer a James Champy (1993) uvádějí příklad z firmy IBM Credit Corporation, která je dceřiným podnikem koncernu IBM a specializuje se na poskytování úvěrů. Donedávna musely všechny žádosti o úvěr procházet nékohkastupňovým procesem, v němž rozhodování na každém stupni představovalo samostatný specializovaný proces. Jinými slovy, firma fungovala jako klasická byrokracie Weberova typu. Proces rozhodování o žádosti trval v průměru týden, e někdy i dva. Někteří žadatelé nebvli ochotni tak dlouho čekat a mezitím se ob-Tit»i jinam. n Jm° P°radcu v oboru managementu se pokusil zjistit, zda by se tento proces h *edllodusit a urychlit. Poradci sami prošli se žádostí o úvěr všemi stupni obwkí°Ván!' Po pracovnicích na každém stupni požadovali, aby žádost vyřídili k vvřf 2Pus°hem. ale hned na místě, a ne aby ji přihodili na hromadu papírů Přes E"' Z^'StÍ1Í' že skutečna Práce trvala hodinu a půl; zbytek týdne se ztratil Zjistili, VSním papírů z jednoho oddělení do druhého. notli ° Pr0,° nUtné zrněnit celÝ Proces>a ne )en jednotlivé kroky. Specialisté na jed-schJíl, oddélenich byli nahrazeni pracovníky se širším záběrem, kteří byli Vyřídit žádost od začátku až do konce. Výsledek byl pozoruhodný: z jed- 303 Moderní organizace Moderní organizace noho týdne se doba potřebná k vyřízení žádostí zkrátila na Čtyři hodiny - a k tomu menší počet pracovníků. stačil emí, ale s rozvojem moderních komunikačních technik to bude stále obtížnější, ..li přímo nemožné. Znalosti a finance se dnes mohou přesouvat po celém světě chlostf světla. MODERNÍ ORGANIZACE A RESTRUKTURALIZACE Organizace v moderní společnosti usilují o restrukturalizaci času a prostoru. Dnes nám informační technika a elektronická komunikace umožňují překonávat vzdálenosti a manipulovat s časem způsoby, které byly donedávna ještě neznámé. Celé komplexy informací uložené v počítačích mohou být ve zlomku vteřiny rozeslány do celého světa, což zásadním způsobem ovlivňuje mnohé aspekty našeho života Globalizační procesy, které jsou tímto technickým rozvojem ovlivněny a samy k nému přispívají, mění i charakter samotných organizací. Platí to zejména o obchodních firmách, které spolu musejí soutěžit na světovém trhu. Každá organizace musí někde být, není-liž pravda? Z toho vycházel například Foucault a v jistém smyslu měl pravdu. Můžeme se o tom přesvědčit u impozantních mrakodrapů, které dominují obchodním čtvrtím v moderních městech. Tyto budovy, v nichž pracují manažeři a úředníci bank, pojišťoven a velkých koncernů, jsou obvykle soustředěny na malém prostoru. Současné však můžeme říci. že velké organizace současnosti vlastně nejsou „nikde". Tvoří je nejen týmy pracující pod jednou střechou ve stejném fyzickém prostoru, ale i mnoho jedinců a skupin rozptýlených po ceiém světě. Jednou z příčin je to. že nové techniky umožňují lidem přímou komunikaci bez ohledu na vzdálenost (a budoucí informační dálnice tyto možnosti dále rozvinou). Klíčový vyznám má i skutečnost, že pro naši sociální existenci jsou dnes stále významnější informace, ne fyzické zboží. Budovy a zboží podléhají prostorovým omezením, ale informace ne. Organizace samotné proto nemusejí „být na nějakém místě" jako dříve. Kde je například burza? V Londýně, v City, kde pobíhají makléři a vyměňují si kousky papíru? Ne: burza už není místem, kde se nakupují a prodávají akcie. Lze říci. že je všude a nikde. Tvoří ji velký počet makléřů, z nichž většina pracuje u svých počítačových lerrm-nálů v různých kancelářích a je v trvalém kontaktu se svými protějšky v New Yorku, Paříži, Tokiu a Frankfurtu. Velký' koncern dnes spíše než pyramidu pripomína informační slf, v níž ústřední organizace spojuje četné menší firmy, ale neřídí je. Koncern IBM, který si dříve tak žárlivě střežil svou nezávislost, se v 80. a 90. Me spojil s desítkami amerických firem a více než osmdesáti zahraničními ke koor naci strategického plánování a řešení výrobních problémů. Některé koncerny zůstávají výrazně byrokratické a jsou dosud soustředěn) v J diné zemi. Většinu však už dnes nelze snadno lokalizovat. Někdejší nadn^o společnosti řídily své zámořské filiálky a pobočky z ústředí; dnes jsou týmy v de zemi schopny spolupracovat s jinými prostřednictvím telekomunikac. a P ^ ^ čů. Státy se nadále budou pokoušet ovlivňovat toky informací a prostředků p<"e- 304 ZÁVĚR je představa „sítí", jejichž účastníci mají vysokou míru autonomie, cestou k lepší budoucnosti, která nahradí Weberovu pesimističtější vizi? Někteří autoři se domnívají, že ano; opatrnost je však na místě. V byrokratických systémech dochází k většímu vnitřnímu proudění, než předpokládal Weber, a navíc dnes musí čelit silné konkurenci jiných, méně hierarchických forem organizací. Nedá se však předpokládat, že by úplné zmizely jako dinosauři. V blízké budoucnosti můžeme očekávat spiše vyrovnaný zápas mezi dvěma silnými tendencemi. Jedna vede k dalšímu růstu organizací, hierarchizaci a neosobnímu charakteru, druhá právě opačným směrem. 30S 12. KAPITOLA Práce a ekonomický život 1 Prací" tráví většina z nás více času než jakýmkoli jiným typem činnosti. Pojem „pra-ce" se v našich představách často spojuje se slovem „dřina" - s úkoly, které bychom nejraději omezili na minimum a pokud možno se jim úplně vyhnuli. Možná vás něco podobného napadá právě ve chvíli, kdy se pouštíte do této kapitoly! Uvažuje takto o své práci většina lidí, a pokud ano, proč? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět na následujících stránkách. Práce má i své přitažlivé stránky, není to jenom dřina. Stačí se podívat na ty, kdo přijdou o zaměstnáni, jak se náhle cítí ztraceni a dezorientováni. Jak byste si asi připadali, kdybyste měli pocit, že nikdy nenajdete práci? V moderní společnosti hraje zamestnaní důležitou roh pro udržení sebeúcty. Dokonce i tehdy, když je pracovní náplň nezajímavá a odehrává se v málo příjemném prostředí, mívá zaměstnání určující vliv na psychologický stav jedince a jeho každodenní cyklus činností. Uplatňuje se přitom několik faktorů: Peníze. Pro mnoho lidí představuje mzda či plat za práci hlavní zdroi obživy. Pokud tento příjem ztratí, začnou mít daleko větší obavy, že si neporadí s každodenními životními problémy. Míra aktivity. Práce obvykle poskytuje lidem šanci osvojit si a používat určité znalosti a schopnosti. 1 stereotypní práce představuje strukturované prostředí, které usměrňuje a odčerpává energii jedince. Kdo zůstane bez zaměstnáni, ten často ztrácí šanci své znalosti a schopností nějak uplatnit. Změna. Práce umožňuje člověku poznat nové prostředí, které se liší od domácího. Mnohé lidi těší už to, že dělají něco jiného než doma, i když sama jejich práce není příliš stimulující. Strukturovaný čas. U osob pracujících na plný úvazek se struktura dne obvykle řídí podle rytmu práce. Ten sice může představovat určitou zátěž, ale současné dává celému dni řád, který osobám bez práce často chybí. Pro nezaměstnané bývá velkými problémem nuda. Přestávají si všímat toho, jak čas běží, a stávají se apatickými. „Na čase už nezáleží... Mám ho teď tolik" (Fryer a McKenna, 1987). Sociální kontakty. V pracovním prostředí si lidé často nacházejí přátele a příležitost podílet se na společných činnostech. Po ztrátě zaměstnání se okruh potencia* nich přátel a známých obvykle zmenšuje. . Osobni identita. Pracovníkovi poskytuje jeho zaměstnání pocit pevné socíá identity, který je pro něj velmi cenný. Zvláště u mužů bývásebeúcta spojena ŕd01' jaký je jejich ekonomický přínos k chodu domácnosti. - Při pohledu na tento působivý seznam důvodů snadno pochopíme, proč si P ztrátě zaměstnáni přestáváme být jisti, že máme pro společnost nějakou cenu. Práce a ekonomický život PLACENÁ A NEPLACENÁ PRÁCE pokud jsme v předchozích odstavcích hovořili o lidech „bez práce", ztotožňovali jame pojem práce s placeným zaměstnáním. To je ovšem velké zjednodušení. Velmi významnou rou v lidském životě totiž sehrává i neplacená práce (v domácnosti, ofi opravě vlastního auta apod.). Mnohé typy práce se jen obtížně vtěsnávají do formálních kategorií „placených zaměstnám". Například velkou část práce vykonávané ve sféře neformální ekonomiky oficiální statistiky vůbec neregistrují. Tímto terminem rozumíme různé transakce, při nichž se služby vykonávané lidmi mimo řádný zaměstnanecký poměr platí v hotovosti, ale i přímou výměnu zboží a služeb. Za opravu televize se často platí „z ruky do ruky", bez potvrzeni a aniž by se tento výkon někde vykázal. Někteří lidé směňují „laciné" (tj. ukradené) zboží s přáteli nebo známými za jiné protislužby. Součástí neformálního sektoru však nejsou pouze finanční transakce, které zůstávají skryty před zraky úřadů, ale také mnohé formy svépomocných činností, vykonávaných v domácnosti i mimo ni. „Domácí kutilové" často s pomoci běžných nástrojů dokáží vyrobit řadu předmětů a zajistit mnohé služby, které by jinak bylo třeba koupit (Gershuny a Miles, 1983). Práce v domácnosti, kterou tradičně vykonávají především ženy, bývá obvykle neplacená. Přesto je to práce - často velmi těžká a vyčerpávající. Významnou sociální roli má dobrovolná práce pro charitativní a jiné organizace. Placené zaměstnáni má velký význam z celé řady důvodů, které jsme uvedli výše, ale kategorie „práce" jako takové je mnohem širší. Práci obecně, ať placenou či neplacenou, můžeme definovat jako vykonávání úkolů vyžadujících mentální a fyzické úsilí, jehož cílem je výroba zboží a služeb kuspokojení lidských potřeb. Za zamestnaní považujeme takovou práci, která se děje výměnou za pravidelnou mzdu či plat. Práce je ve všech kulturách základem ekonomiky. Instituce, které zajišťují výrobu a směnu zboží a služeb, vytvářejí ekonomický systém. V této kapitole budeme analyzovat povahu práce v moderní společnosů a podívame se na hlavní změny, které se dnes v ekonomickém životě projevují. Práce je vždy neodmyslitelné spjata s charakterem širšího ekonomického systému. V moderní společnosti tento systém spočívá na průmyslové výrobě, která se - jak jsme opakovaně zdůrazňovali v jiných částech této knihy - zásadním způsobem liší od Pfedmoderních výrobních způsobů. Ty byly založeny převážně na zemědělství: v tsina Udí obdělávala pole nebo chovala dobytek. Naproti tomu v moderní společ-pfacuje v zemědělství jen nepatrné procento Udí a sama zemědělská práce se ^Ym charakterem přiblížila průmyslové, neboť práci lidských rukou do značné ■"frvnahradily stroje. lorifDtlerni prúmysl se rovněž neustale mění; dynamický vývoj výrobních techno-8* Patří k jeho typickým rysům. Povaha průmyslové výroby se mění také v zářné' tľ ^ §ÍrJIch sociákucb a ekonomických procesech. V této kapitole se zaměří-*na technologické, tak na ekonomické změny a ukážeme si, jaký mají dopad '^formaci současného průmyslu. 308 309 Prace a ekonomický život Začneme u placené práce v průmyslovém sektoru a toho, jak se do této prace promítají změny výrobních procesů v průmyslu. Protože rozhodně nelze říci ž by průmyslová výroba byla vždy harmonickou záležitostí, zastavíme se i u původu konfliktů v průmyslové sféře a zejména u dopadů slávek. Dalším tématem hude úloha žen v zaměstnanecké sféře. V závěrečné části této kapitoly se VTátíme k tématu nezaměstnanosti a položíme si otázku, jakou má práce budoucnosi. DĚLBA PRÁCE A EKONOMICKÁ ZÁVISLOST Jednou z nejcharakterističtěiších vlastností ekonomického systému moderních společností je existence velice komplexní dělby práce, neboť specializace jednotlivých pracovních činností dosáhla nevídaného stupně. V tradičních společnostech tomu bylo jinak. Kdo pracoval mimo zemědělství, musel se obvykle vyučit řemeslu - stát se na dlouhou dobu učedníkem či tovaryšem a osvojit si všechny složkv výrobního procesu, od začátku až do konce. Kovář například sám roztavil železo v peci, ukoval na kovadlině jednotlivé součású pluhu a sám je také sestavil. S nástupem moderního průmyslu většina tradičních řemesel zmizela a nahradily je nové dovednosti, z nichž každá je pouze jedním článkem v širším procesu výroby. Elektrikář pracující v průmyslovém závode dnes například prohlíží a opravuie ien několik součástek jednoho typu přístroje, zatímco ostatními součástkami a přístroji se zabývá někdo jiný. Kontrast mezi dělbou práce v tradiční a moderní společnosti je vskutku ohromující. I v těch nejvétších tradičních společnostech obvykle existovalo nanejvýš dvacet nebo třicet hlavních řemesel a hrstka specializovaných povolání typu obchodníka, vojáka či kněze. V moderním průmyslovém systému jsou rozdílných povoláni tisíce (britské statistiky jich rozlišují kolem dvaceti tisíc!). Většina příslušníků tradičních společností pracovala v zemědělství a byli ekonomicky soběstační: sami si obstarávali jídlo, ošacení a další potřeby. Naproií tornu jednou z hlavních vlastností moderních společností je obrovský růst vzájemné ekonomické závislosti. Každý z nás závisí na nesmírném množství jiných pracovníků, kteří jsou dnes rozmístěni doslova po celém světě a poskytují nám vvrobky a služby, jež k životu potřebujeme. Jen málo občanů průmyslových zenu si dnes staví svá přístřeší a vyrábí vlastni potraviny nebo předměty denní potřeby. Tcrylorismus a ford ismu s Asi před dvěma sty lety rozpoznal jeden ze zakladatelů moderní ekonomiky. Adjffl Smith, že dělba práce skýtá výhodu zvýšené produktivity Jeho nejslavněji! dl * Bohatství národů [The Wealth ofNations), začíná popisem dělby práce v továrr na špendlíky. Samostatné pracujíc! jedinec by za den dokázal vyrobit asi 310 1 Práce a ekonomický život endlíkú. Jestliže se však jeho práce rozdělí na jednotlivé pracovní úkony, může ch deset spolupracujících dělníků vyrobit za den 48 tisíc! Produktivita jednotlivého pracovníka se tak zvýší 240krát, ze dvaceti na 4800. Více než sto let po Smithovi dospěly tyto myšlenky ke svému největšímu rozvoji v díle amerického manažera Fredericka Winslowa Taylora. Taylorova metoda tzv. vědeckého řízení podniku vycházela z podrobného studia výrobního procesu a usilovala o jeho rozložení na jednoduché úkony, jež by se daly přesné seřadit 4načasovat. Taylorismus, jak bylo vědecké řízení podniku označováno, nebyl jen akademickou disciplínou, ale praktickým systémem směřujícím k maximalizaci produktivity práce. Měl dalekosáhlý vliv na organizaci výroby a vývoj průmyslových technologii. Taylor usiloval o zvýšení produktivity průmyslu, ale o využití této rostoucí výkonnosti se nijak zvlášť nezajímal. Hromadná výroba však vyžaduje iHOmadnou spotřebu, což mezi prvními rozpoznal americký průmyslník Henry Ford. Fordismus představuje další zdokonalení Taylorových principů vědeckého řízení: systém hromadné výroby spojené s rozvojem trhů pro hromadnou spotřebu. Fordova první továrna v Highland Parku ve státě Michigan (1908) vyráběla pouze jediný výrobek, Ford model T. To mu umožnilo zavedení specializované techniky sloužící ke zvýšení rychlostí, přesnosti a jednoduchosti výkonů. Jednu z Fordových nejdúležitéjších inovací představovalo zavedení pásové výroby, k čemuž mu prý poskytla inspiraci chicagská jatka. Každý Fordův dělník měl u pásu provádět jediný úkon. Automobil se stal cenově dostupným pro masy spotřebitelů a do roku 1929, kdy byla jeho výroba ukončena, se modelu T prodalo přes patnáct milionů. Nedostatky fordismu a taylorismu Jednu dobu se zdálo, že právě ve fordismu spočívá budoucnost veškeré průmyslové výroby. Tento předpoklad se však nesplnil. Fordův systém lze uplatnit pouze v těch průmyslových odvětvích, která vyrábějí standardizované produkty pro rozsáhlé trhy. Vybudování mechanizované výrobní linky je velice nákladné, a když už spfardistická výroba rozběhne, bývá poměrné rigidní; aby se podoba výrobku zmé-■ula. je opét třeba značných investic. Kdo má prostředky na vybudování továrny, může fordistický systém výroby poměrné snadno napodobit. Firmám ze zemí s levnější pracovní silou pak ty smi kferé na !nzdy vynakládají více, mohou jen těžko konkurovat. Tento faktor na počátku úspěchu laponského automobilového průmyslu (i když dnes už Kor ^ V Japons'CiJ rá'^ zvlášť nízké nejsou) a později se uplatnil i v případě Jižní 311 Práce a ekonomický život Práce a ekonomický život Systémy nízké a vysoké důvěry Fordismus a taylorismus jsou příklady roho, co někteří zástupci sociologie průmyslu nazývají systémy nízké důvěry. Pracovní náplň určuje vedení podniku a rozhodujícím faktorem jsou pro ně stroje, ne Lidé. Pracovníci plní svěřené úkoly poj trvalým dohledem a mají jen málo prostoru pro samostatné rozhodování. Kde ie mnoho pracovních míst tohoto typu, tam bývá mezi zaměstnanci vysoká míra nespokojenosti a absencí; často dochází ke konfliktům se zaměstnavateli. Systémy vysoké důvěry naopak umožňují pracovníkům určovat tempo nebo i náplň vlastní práce (v rámci předem stanovených pravidel). Takové systémy se obvykle nacházejí ve vyšších sférách průmyslových podniků. Od počátku 70. let experimentují některé firmy v západní Evropě, Spojených státech a Japonsku s aiternathmírni řešerdmi, která by nahradila standardní pásovou výrobu. Patří k nim zavedení automatizovaných výrobních linek a skupinová výroba, která umožňuje pracovní skupině zasahovat do náplně vlastní práce. Zhodnoťme nyní tyto strategie jednu po druhé. Automatizace Pojem automatů čili samočinných strojů se datuje do poloviny devatenáctého .století, kdy Američan Christopher Spencer použil tohoto názvu pro svůj vynález, programovatelný přístroj vyrábějící Šroubky a matice. Dosud zasáhla automatizace jen některá průmyslová odvětví, ale s pokroky v rozvoji průmyslových robotů její význam zaručeně poroste. Robot je automat, jenž může vykonávat funkce, které běžně provádí člověk. Termín „robot" vytvořd pro svou hru R.U.R. před více než půl stoletím dramatik Karel Čapek na základě českého slova robota. Vetší počet robotů se v průmyslu poprvé objevil v roce 1946, kdy byl do strojírenské výroby zaveden přístroj automaticky regulující jednotlivé stroje. Komplexnější roboty však přinesla až éra mikroprocesorů, která se datuje od sedmdesátých let. rjrvního robota řízeného mikropočítačem vyvinul v roce 1974 Cincinnati Mila-son. Dnes jsou roboti schopni vykonávat různé úkoly jako sváření, stříkáni barvy, zvedání a přenášení dílů. Někteří roboti rozlišují jednotlivé díly „hmatem" a jiní zase vizuálně. Jak poznamenávají Robert Ayres a Steven Miller, „není oddanéjsih0 a vytrvalejšího dělníka než robot. Roboti mohou bezchybně opakovat sváření a stříkání barvy na nejrůznějaí obráběné díly a dají se rychle přeprogramovat na úpl'ie nové úkoly... V nejbližších letech můžeme očekávat zavedení mnoha průmyslových robotů do výrobních jednotek středního formátu. Roboti budou podávat obráběné díly automatickým přístrojům soustředěným v pracovních buňkách, které mohou být řazeny za sebou tak, aby vytvořily uzavřený výrobní okruh řízený mikroprocesory" (Ayers a Miller. 1985). V celosvětovém měřítku se největSÍ počet průmyslových robotů používá ve výrobě automobilů. Užitečnost robotů ve výrobě je zatím poměrné omezená, proton id nemají dostatečnou schopnost rozpoznávat různé předměty a manipulo-s nepravidelným] tvary. Je však jisté, že se v nejbližších letech automatizace roZ5íří; současně se zdokonalováním robotů totiž klesají jejich výrobní náklady Skupinová výroba Spolu s automatizací se někdy jako alternativa k práci u běžícího pásu používá sku-oinová výroba, která směřuje ke zvýšení motivace dělníků. Spočívá v tom, že skupiny dělníků pracují společně, vzájemné se doplňují a nemusejí proto trávit celou směnu opakováním jediného monotónního úkonu. Příkladem skupinové výroby jsou tzv. kruhy kvality; pěti- až dvacetičlenné skupiny dělníků, kteří se pravidelně setkávají, aby se zabývali problémy ve výrobě a řešili je. Dělníkům patřícím do těchto kruhů se dostává zvláštního výcviku, který jim poskytuje technické znalosti potřebné k řešení výrobní problematiky. Tato myšlenka vznikla původně ve Spojených státech, odkud ji převzala řada japonských podniků; na západě pak získala novou popularitu v 80. letech. Rozchází se s tayloristickými východisky, neboť dělníkům přiznává, že mohou spoluurčovat obsah a metody své pracovní činnosti. Flexibilní výroba K nej významnějším změnám, k nimž v posledních letech ve výrobních procesech dochází, patli zavádění počítačového designu. Taylorismus a fordismus sice dokázaly produkovat své zcela identické výrobky v masovém měřítku pro masy spotřebitelů, ale nehodily se pro menší objednávky, o individuálních zakázkách ani nemluvě. Počítačový design ve spojení s jinými typy počítačových technologií tuto situaci radikálně změnil. Stanley Davis hovoří o „masovém přizpůsobení zákazníkům": nové technologie umožňují přijímat individuální objednávky a přitom pokračovat v hromadné výrobě. JesUiže tradiční výrobní linka za den vyprodukuje P*t tisic košil. Lze dnes každou z nich udělat „na zakázku", aniž by se tím výrobní Proces zpomalil nebo prodražil [Davis, 1988). Ještě před érou počítačového designu však japonští výrobci automobilů přišli se svľ!smern tZV' flexibUní výroby, který se takřka po všech stránkách odlišuje od 1 mu hromadné produkce rozvinutého Henrym Fordem v Detroitu. Tyto inova-umožnily pozoruhodný růst obratu na světových trzích v období od polovi-fikov' d° P°čátku 90-let [Denouzos, 1989). Kladly důraz na vyškolení co nejkvali-a n~fnf'áícri Pracovních sil a na co neirvchlejši zavádění nových návrhů do praxe n*** výrobků na trh. i4 hoď kt6ré "a P0<:átku 80-let trvaJy v evropské nebo americké automobilce až lr>. se daly v japonské továrně provést za pět minut. Cílem byla špičková 312 313 nu z nich můžeme považovat trvalé zaváděni strojů nahrazujících lidskou p Práce a ekonomický život kvalita „na první pokus", bez nutnosti dodatečných oprav. Vysokého stupně iQz voje dosáhla skupinová výroba; vznikly integrované týmy složené z montěrrj dodavatelů a pracovníků vyrábějících jednotlivé díly. Tyto techniky umožnily japonským plánovačům zkrátil období jednoho cyklu (od první koncepce nové-ho modelu až do okamžiku, kdy z výrobní linky sjede poslední exempláři na sedm a půl roku. Evropští a američtí plánovači naproti tomu donedávna pracovali v Bletých až 151etých cyklech. Dnes už s Japonci do značné míry srovnali krok protože se inspirovali jejich příkladem. Jak však uvádí Lester Thurow, „neilepší americké továrny se dosud úplně nevyrovnají japonské špičce a ty nejslabši jsou mnohem horši než ty nejslabši v Japonsku" (Thurow. 1993). TRENDY VE STRUKTUŘE ZAMĚSTNANOSTI Struktura zaměstnanosti se ve všech průmyslových zemích od počátku 20. století výrazně proměnila. V roce 1900 ve Velké Británii tvořily tři čtvrtiny zaměstnaného obyvatelstva lidé pracující manuálně - 28 procent představovali kvalifikovaní dělníci, 35 procent částečně kvalifikovaní a 10 procent nekvalifikovaní. Nemanuálních pracovních míst (úředníků, odborníků, „bílých límečků") bylo tehdy relativně málo. Do poloviny století klesl podíl manuálních pracovníků na méně než dvě třetiny pracující populace. V období mezi dvěma sčítáními lidu (1971-1981) se snížil ze 62 na 56 procent u mužů a ze 43 na 36 procent u žen. Počet mužů, kteří nastoupili do odborných Či manažerských zaměstnání, se za toto období zvýšil asi o milion, V rutinní administrativní práci bylo v roce 1981 o 170 tisíc mužů méně. ale zato o 250 úsíc žen více. Pokles počtu manuálně pracujících úzce souvisel s klesajícím podílem osob pracujících v průmyslovém sektoru jako takovém, v němž oproti roku 1971 ubylo 700 tisíc mužů a 420 tisíc žen. Tyto trendy pokračují dodnes, ale jejich tempo se poněkud zpomaluje Vládni výzkum zaměstnanosti z roku 1990 ukazuje, že podíl mužů vykonávajících manuální práci zůstává těsné nad 50 procenty, zatímco u žen čím 33 procent. Největší kontrast mezi oběma poUavírni byl ve sféře nižší administrativní práce (31 procent všech zaměstnaných žen, ale jen 6 procent mužů) a u kvalifikovaných déinickýai profesí (mezi muži 25 procent, u žen pouze 4 procenta). V radě dalších průmys o-vých zemi už tyto změny pokročily dále než v Británii: například ve Spojených st tech se odhaduje, že manuálně pracující představují necelých 40 procent vše pracovních sil (Rossídes, 1990). .^j. O příčinách těchto změn se vedou černé debaty. Zdá se, že jich je několik. Za)^ leriz*" jež vyvrcholilo v posledních letech šířením informační technologie a kompu cí průmyslu. Druhým je překotný rozvoj průmyslu mimo západní svět, pfeí na Dálném východě. Starší průmyslová odvětví na Západě byla značně osla! Práce a ekonomický život Biotože nedokázala soutěžit s efektivnějšími asijskými výrobci, využívajícími levnější pracovní síly. Tento vývoj se projevil mimo jiné i na charakteru konfliktů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, což bude naše následující téma. ODBORY A INDUSTRIÁLNI KONFLIKT Mezi dělníky a těmi, kdo nad nimi měli ekonomickou nebo politickou moc, se odedávna odehrávaly konflikty. V 18. století docházelo v evropských městech k projevům živelného odporu proti nuceným odvodům do armády a proti vysokým daním i k „hladovým bouřím" při neúrodě. S těmito „pfedmodernlmi" formami dělnického vzdoru se v některých zemích setkáváme ještě v pozdním 19. století -například v roce 1868 propukly „hladové bouře" v některých velkých italských městech (Geary, 1868). Tyto tradiční formy konfrontace nelze považovat jen za sporadická a iracionální vzplanutí: použití nebo hrozba násilí totiž efektivně ome zovaly růst ceny obilí a jiných základních potravin. Vznik a rozvoj odborů Konflikty mezi dělníky a zaměstnavateli v první polovině 19. stoled měly mnohdy jen částečně organizovanou povahu. V případě konfrontace dělníci často opouštěli svá pracoviště a srocovali se v ulicích, dávali nespokojenost najevo výtržnostmi nebo se dopouštěli násilí vůči nadřízeným. V některých částech Francie zůstalo až do konce 19. století zvykem, že neoblíbeným zaměstnavatelům vyhrožovali pově íenim! Metoda stávky, při níž dochází k organizovanému vyjednávání mezi dělníky a vedením podniku, se rozvíjela pomalu a přerušované. Ve Velké Británii prohlásily zákony z let 1799-1800 veškeré schůze organizovaných dělnických skupin 23 nelegální a zakázaly veřejné demonstrace. Tyto zákony byly odvolány až o dva-chá i P°-Zdé'i' když se kázalo, že nepokoje spíše podněcují, než aby jim před-jj™Zeiý. Členství v odborech narůstalo; brzy se staly masovým hnutím. V posled-tvrtiné 19. století byla jejich činnost legalizována a v roce 1920 bylo už plných ry \s°KiX britskych dělníkú (mužů) členy odborových organizací. Britské odbo-TUa ,dinovány Kongresem odborových svazů (Trades Union Congress, strana Ženyiri v roce 1868- který mél tradičné blízký vztah k labouristické 4ätenrľ0mU 19 ;i 211 St0letl ieítŕ nebyla zřeimá souvislost mezi existencí odbo-b^a Vyw.e.°cI ke stávkám. Zpočátku měla většina stávek spontánní charakter, tj. ne-^tva d á žádnou konkrelní dělnickou organizací. Zpráva amerického minis-?feiciat Z r°kU 1907 ukazu'e< že asi Polovina stávek v té době nevycházela vy odborů iRoss, 1954). Podobně tomu tehdy bylo nejspíš i ve Velké Brita- Práce a ekonomický život nii. Od konce prvnJ světové války se však situace změnila, neboť počet stávek me * odborové neorganizovanými dělníky značně poklesl. V různých zemích dosáhlo odborové hnutí různého stupně rozvoje a různé mír vlivu na pracoviště, zaměstnavatele a vládu. Ve Velké Británii a Spojených státech existují odbory déle než ve většině evropských zemi. V Německu je víceméně zlikvidovali nacisté, takže musely být (v jeho západní času) po druhé světové válce znovu vybudovány, zatímco ve Franců se vývoj odborového hnuti odehrával pre. vážně až ve 30. letech, kdy bylo formálně zakotveno právo svobodné zakládat odbory a vyjednávat o kolektivní smlouvě. Proč existují odbory? Odborové organizace existují ve všech západních zemích, i když se jejich členská základna a politický vliv velice různí. Všechny demokratické státy uznávají právo dělníků na stávku jako nástroj k prosazování ekonomických požadavků. Proč se staly odbory neodmyshtelnou součástí moderní společnosti? Proč považujeme konflikty mezi odbory a zaměstnavateli za jakýsi průvodní jev, bez něhož se dnešní průmyslová výroba už takřka neobejde? Někdy se setkáváme s názorem, že odbory jsou pouze novou verzí cechů, tj. sdružení středověkých řemeslníků, přenesených do moderního průmyslového kontextu. Tato interpretace nám sice napoví, proč se první odbory často objevovaly ve výrobě podobné starým řemeslům, ale nevysvětlí nám. proč se vždy a všude angažují ve vyjednávání o mzdách a v konfliktech se zaměstnavateli. Uspokojivější vysvětlení se musí opírat o skutečnost, že odbory vznikly na obranu hmotných zájmů dělníků v průmyslovém prostředí, které mezi nimi vytváří pouta solidarity, ale poskytuje jim jen málo formálních pravomocí. V počátcích vývoje moderního průmyslu měli dělníci ve vétšiné zemi jen málo politických práv a jejich vliv na vlastní pracovní podmínky byl minimální. Prvopočátky odborů jsou proto spojeny s úsilím o korekci této mocenské nerovnováhy mezi dělníky a zaměstnavateli. Dělníci jako jednotlivci neměli téméř žádnou moc, ale kolektivní organizace z nich učinila sílu, s níž bylo nutno počítat. Bez práce kteréhokoli konkrétního pracovníka se zaměstnavatel mohl obejít, ale bež všech nebo většiny zaměstnanců jen stěží. Odbory byly původně určeny především na obranu dělníků před ohromnou mocí, kterou disponovali jejich zaměstnavatele. Pozdější vývoj Odbory samy se ovšem v průběhu vývoje proměnily. Některé značné zmohutneg a staly se zavedenými institucemi byrokratického charakteru. Jejich vedeni tv profesionální funkcionáři, kteří mnohdy ani nemají přímé zkušenosti s pc«irnli*! mi, v nichž pracují jejich členové. Činnost a názory odborových předáků proto I Prace a ekonomický život bývají velmi vzdáleny od názorů členské základny, kterou zastupují. Skupiny fadových pracovníků z výroby se někdy ocitají v konfliktu se svými vlastními odbory Většině odborů se dosud nepodařilo dosáhnout výraznějšího zastoupení žen. Hlěkteré se dnes sice snaží jejich účast zvýšit, ale mnohé se naopak vstupu žen dlouho bránily. V současné době se odbory v západních zemích musejí potýkat se třemi vzájemné souvisejícími hrozbami. První z nich je vysoká nezaměstnanost, která oslabuje jejich pozici jako partnera při vyjednáváni, Druhou představuje úpadek řady starých průmyslových odvětví, v nichž mely tradičně silné postaveni. Posledním faktorem se stala rostoucí mezinárodní konkurence, především ze strany asijských zemi, kde jsou mzdy obvykle nižší než na Západě. Ve Spojených státech a řadě evropských zemí [Velké Británii, Francii, Německu, Dánsku aj.) se v průběhu 70. nebo 80. let dostaly k moci pravicové vlády, které většinou považovaly vliv odborů v průmyslu za nadměrný a pokoušely se jej omezit. Ve Velké Británii vedly legislativní změny z let 1980-1984 ke zpřísnění podmínek pro vyhlášení stávky a striktnějšímu vymezení jejích přípustných forem. Nová definice stávky vyloučila například nátlakové akce vůči podnikům dodávajícím zboží zaměstnavateli a zavazovala odbory, aby o vstupu do stávky rozhodovaly hlasováním členské základny. Některé kategorie státních zaměstnanců byly z účasti v odborech vyloučeny s odůvodněním, že jejich případná stávka by vedla k ohroženi národní bezpečností. Dopad těchto opatření byl bezesporu značný, a to jak v celostátním, tak v lokálním měřítku. Společně s výše zmíněnými obecnými faktory vedla k poměrné výraznému oslabení vlivu odborů. Ve Spojených státech čelí odbory ještě větší krizi než ve většině evropských zemí. V řadě významných průmyslových odvětví se totiž pracovní podmínky a mzdy - zaštítěné odbory - v posledních patnácti letech zhoršovaly. Pracovníci v silniční dopravě, ocelárnách a automobilovém průmyslu vesměs přijali nižší mzdy než se původně podařilo vyjednat. Řada rozsáhlých stávek, především stávka leteckých dispečerů v roce 1981, skončila pro odboráře drtivou porážkou. Pokles členství v odborech a jejich vlivu je dnes v průmyslových státech obecným jevem, který nelze vysvětlovat jen tlakem pravicových vlád. Na oslabení odru se obvykle podílí vysoká nezaměstnanost, která v mnoha západních zemích už delší dobu (viz níže). Současný rozvoj flexibilní výroby jim rovněž neskýtá mnoho příležitostí - odborům se totiž tradičné daří hlavně tam, kde mnoho lidi Pucuje společné ve velkých továrnách. 'apríkl 0dpovéd není samozřejmá ani snadno formulovatelná. Kde leží jjjjjjV^d hranice mezi stávkou a krátkým zastavením práce? Ve statistikách ně-zerní se pokoušejí tuto hranici pevně stanovit a považují za stávku pouze 316 317 Práce a ekonomicky život takové zastaveni práce, které trvá určitou dobu (napf. déle než polovinu pracovní ho dne) a účastni se ho určitý minimální počet zaměstnanců. Lze však naph'kjarj zákaz přesčasů (ze strany odborů) považovat za stávkovou činnost- Nemá-ii pojem „stávka" ztratit veškeré pevné obrysy, je asi nejlepši ji vyinezj, poměrně úzce, tj. jako dočasné zastavení práce skupinou zaměstnanců, kteří chtěH vyjádřit svou nespokojenost nebo prosadit určité požadavky (Hyman, 1984) Všechny součásti této definice jsou důležité pro odlišení stávek od jiných forem nesouhlasu či konfliktu. Stávka je dočasná, protože zaměstnanci mají v úmyslu se vrátit a znovu pracovat pro téhož zaměstnavatele; pokud svou práci opustí definitivní nejde už o stávku. Pojem zastaveni práce odlišuje stávku od zákazu přesčasů nebo záměrného zpomalování práce. Musí jít o skupinu: stávka je kolektivní činnosti, ne osobní reakcí jedince. Omezení na zaměstnance vylučuje z definice stávky napři, klad protesty nájemníků čí studentu. Za stávku konečně nelze považovat ani to, jestliže dělníci přeruší práci z jiného důvodu, než aby vyjádřili svou nespokojenost Či prosadili své požadavky, například kvůli sledování fotbalového zápasu. Stávka je jen jednou z možných forem industriálního konfliktu. Výroba může být přerušena či zastavena i ze strany zaměstnavatele (zatímco dělníci si přeji v práci pokračovat); obé strany si kladou podmínky při vyjednávání o kolektivních smlouvách. Objevují se i méně organizované projevy nespokojenosti zaměstnanců, například fluktuace, časté absence a poškozování strojů. Stávková statistika Protože definice stávky zůstává do značné míry arbitrárni, nemůže nás překvapit, že různé země vykazují statistiku stávek různé. Mezinárodní srovnání lze sice provést, ale při jeho interpretaci musíme být opatrní. Co se v jedné zemi považuje za stávku a stává se součástí statistiky, to se v jiné počítat vůbec nemusí. Například ve Velké Británii se registruje jako stávka, když práci přeruší nejméně deset dělníků, zatímco ve Spojených státech se od roku 1982 registrují jako stávky pouze taková přerušení práce, jichž se účastní tisíc a více osob. Ve stávkových statistikách se obvykle uvádějí tři ukazatele - jaký byl počet stávek za rok, jaké procento pracovních sil se na nich podílelo a kolik se prostávkoysp lo pracovních dnů. Známe-lí všechny tři údaje, můžeme se pokusit alespoň o hrubé srovnání mezi jednotlivými zeměmi. Podle všech tří kritérií patří ke sialu s nejvyšším stávkovou aktivitou Itálie a Kanada; relativné nejméně se stáv*™j| v Německu a Skandinávii. Spojené státy a Velká Británie se nacházejí PMbllžn|Lř středním pásmu. Nezdá se, že by míra stávkové aktivity (přinejmenším ta oiicm uváděná) nějak zvlášť korelovala s ekonomickou výkonností jednotlivých zeI™jJ nými slovy, státy s nižším výskytem stávek nevykazují vždy větší hospodársky r než ty, kde se stávkuje více. To není nijak překvapivé; kromě již zimněné nesP0 livosti statistických srovnání hraje svou roh i to, že konflikty nebo napětí mo V být vyjádřeny i jinou formou než stávkou. Navíc ani harmonické vztahy me ^9 městnanci a zaměstnavateli samy o sobě nezaručují vysokou produktivitu p 318 1 Práce a ekonomický život iftvoj industriálních konfliktů v posledních desetiletích " ,iJ.„ r.O lut tirrríils T n íl m -n 'íri r*ta D ne c a t T—I -i rttn -i (pcatku 60. let tvrdila známá práce Rosse a Hartmana (1960), že éra stávek už dozriivá' Tito autoři byli přesvědčeni, že dlouhé a intenzivní konflikty jsou charak-jeristické pro časnou fázi industrializace; když se pevné zakotví dohodnutá pravidla kolektivního vyjednávání, začíná stávek ubývat. Krátce poté, co byla tato teze vyhlášena, propukla v mnoha západních zemích včetně Velké Británie nová vlna intenzivních konfliktů. Pozoruhodným rysem britské stávkové aktivity v 60. a 70. letech přitom bylo. že se výrazně zvýšil počet nepovolených stávek. Mnohdy se zdálo, že dělnici stávkuji nejen proti svým zaměstnavatelům, ale i proti oficiálním odborovým předákům. V 80. a 90. letech se stávková iniciativa ve Velké Británii vrátila do rukou oficiálních odborů, ale celkový počet stávek se výrazně snížil. Do jisté míry to vycházelo žňových ekonomických a politických omezení, s nimiž se odbory musely potýkat, ale bylo to také součásti širšího mezinárodního trendu. Až na dvě nebo tři výjimky zaznamenaly totiž snížení stávkové aktivity všechny západní země. ŽENY V PRACOVNÍM PROCESU Donedávna byla placená práce v západní společností převážné mužskou doménou. V posledních desetiletích se však tato situace začala měnit; stále větší počet Zen se zapojuje do pracovního procesu. V následující částí této kapitoly se podíváme na původ a důsledky tohoto jevu. který patří k nejvýznamnéjším změnám probíhajícím v současné společností. Ženy a pracoviště z historické perspektivy Pro naprostou většinu obyvatel píedmoderních společností (stejně jako pro mno-holidi v dnešním Třetím světě) nebyly výrobní činnosti odděleny od chodu v do-™cnosti; veškerá práce se odehrávala přímo v obydlí nebo v jeho blízkosti. Ve stře-™éké Evropě se všichni členové rodiny účastnili polních prací nebo řemeslné váľt Ve méstecn se ^hiy obvykle nacházely doma a členové rodiny se zapojoval rt^ných fázi výrobního procesu. U tkalců například děti pracovaly na my-žen idŕ eSaly'StarSl dcer v a matka sPfádaly- otec tkal- Podobná přímá spolupráce ?°libk S mUŽl exislovala také v krejčovském, ševcovském a pekařském řemesle, díky s 3 a vo'enstvl SÍLe zůstávaly doménou mužů, ale v domácnosti měly ženy ^rsveniu významnému podílu na výrobním procesu mnohdy značný vliv. Man-iliJi,emeslniku [ seQ,|Aků mívaly často na starosti účty a vdovy běžné vlastnily rodinný podnik. jjH^ do značne míry změnilo s oddělením pracoviště od domova, které přinesl moderního průmyslu. Asi nejvýznamnéjším jednotlivým faktorem byl pře- 319 Práce a ekonomický život Práce a ekonomický život sun výroby z domácího prostředí do mechanizovaných továren. Tempo práce teď určoval stroj a každý pracovník byl určen právě pro plnění daného úkolu; zarnést navatelé proto začali najímat jedince místo celých rodin. Starý způsob vnímáni ro diny jako pracovní jednotky však dlouho přetrvával; na počátku 19. století bylo jeS té v Británii i mnoha jiných evropských zemích běžné, že se přijímaly celé rodiny, Například když dostal otec práci v továrně, přijali zaměstnavatelé matkti s dětmi jako domácí služebnictvo nebo jako pomocné sily v zemědělství. S dozráváním takových praktik se ovšem rozdíl mezi domovem a pracovištěm postupně prohluboval. Ženy začaly být spojovány s ideálem „domácího krbu", ale názor, že „místo ženy je doma", neznamenal ve všech společenských vrstvách totéž. Bohaté ženy měly k dispozici služebné a chůvy, zatímco chudé musely nést těžké břemeno: vykonávat všechny domácí práce a ještě si hledat námezdní protože manželův příjem nestačil. Ve všech společenských třídách byla zaměstnanost žen dost nízká, a to dlouho do 20. století. Ještě v roce 1910 tvořily ve Velké Británii více než třetinu zaměstnaných žen služebné a posluhovačky. Zaměstnány bývaly především mladé neprovdané ženy, které pracovaly v továrnách nebo kancelářích a jejichž mzdu zaměstnavatelé často posílali přímo jejich rodičům. Když se provdaly, přestaly do zaměstnání chodit. Od té doby podíl žen na námezdní práci víceméně trvale rostl. Jedním z hlavních důvodů byl nedostatek pracovních sil za první světové války, kdy ženy vykonávaly řadu prací dosud považovaných za výlučně mužské. Když se muži vrátili z války, znovu většinu těchto míst zaplnili, ale dosavadní vzorec už byl narušen. Dnes ve většině evropských zemí pracuje mimo domov 35 až 60 procent žen ve věku od 16 do 60 let. Nej významnější vzestup nastal u vdaných žen. Ve Velké Británii jde celkem o 53 procenta žen; mezi vdanými ženami s dětmi do tří let je zaměstnáno více než 40 procent. Přesto zůstává zaměstnanost žen výrazné nižší, než je tomu u mužů. Růst počtu zaměstnaných žen neznamená, že by vytlačován muže z jejich zaměstnání, ale vyplývá z růstu celkového počtu pracovních míst. Nerovnost na pracovišti S nadprůměrnou koncentrací žen se dnes setkáváme tam. kde jde o špatné placenou a mechanickou práci. Na této skutečnosti mají svůj podíl nejen stc',e0,JJjn „mužských" a „ženských" úloh, ale i změny v organizaci práce. Dobrým prtkla může být to, jak se změnila prestiž a náplň práce nižších úředníků. V roce ^ tvořili ve Velké Británii 99 procent nižších úředníků muži. 1 ten neinižší u ^ měl vůči vnějšímu světu jisté postavení. Úřednické místo bylo vždy spojeno ^ ^ tou odpovědností, vyžadovalo znalost účetnictví a někdy i organizační Prfala^; dvacátém století došlo k všeobecné mechanizaci práce v úřadech, která «L ^ zavedením psacího stroje na sklonku století předchozího. S tím, jak se z Pric^ I ^ 'Porovnávaný šího úředníka stala mechanická záležitost, se ovšem snížil i její status: stala se ooié průvodce prestižnhn a málo placeným povoláním. S klesající prestiží a platy uvolňovali muži tato místa ženám. Podobný proces nastal i u kdysi viivné práce „tajemníka", kterého nahradUa „sekretářka'. V t. 1991 tvořily ženy téměř 90 procent všech nižších úřednických kádrů a „sekretárska" místa byla ženami obsazena dokonce z 98 procent. Účast žen na námezdní práci je zásadné ovlivněna tím. zda maji či nemají dětí, pfcterése musejí starat. Ve všech socioekonomických skupinách je pravděpodobnější, že bude mít žena plný pracovní úvazek, nemá-li doma děti. Dnes se však matky daleko častěji vracejí k práci na plný úvazek, na stejné místo a ke stejnému zaměstnavateli, než tomu bylo na počátku 80. let. Tehdy se totiž vysoké procento matek vracelo do práce většinou na částečný úvazek a ocitalo se v nižším postavení než dosud. Na počátku 90. let už matky (především v lépe placených zaměstnáních) obvykle v započaté kariéře pokračují. Na částečný úvazek nicméně pracuje daleko více žen než mužů. Ve Velké Británii tvořily ženy v roce 1990 plných 86 procent všech osob pracujících na částečný úvazek. Mnohé z nich tomu samy dávaly přednost před prací na celý úvazek; lze však říci, že v jistém smyslu neměly na vybranou. Muži vesměs nepřejímají primární odpovědnost za péči o děti. Pro ženy, které tuto odpovědnost mají (a s ní i další domácí povinnosti, jak ještě uvidíme), ale přesto chtějí nebo potřebují mít placené zaměstnání, se tak stává částečný úvazek schůdným řešením. V poslední době začaly ženy pronikat i do povolání, jež bývala definována jako „mužská", ale jen v omezené míře. Necelých 5 procent ředitelských míst v britských podnicích patří ženám; ve čtyřech z pěti firem se ženy na řídících místech vůbec nevyskytují. Totéž platí o mnoha oblastech ekonomiky. Například v bankovnictví sice pracuje ve Velké Británii okolo jednohu milionu žen, ale v manažerských funkcích jich najdeme v nejprestižnějších bankách jen 2-4 procenta. Ani v odborných profesích není situace příliš odlišná. Zastoupení žen v britské advokácii za posledních dvacet let prudce vzrostlo, ale přesto představují jen 14 procent. Lze jen těžko odhadnout, do jaké rrtiry se tato výrazná nerovnost může v blízké budoucnosti změnit. Možná právě probíhají velmi hluboké změny; trvá však dlouho, než ti, kteří stojí na počátku své dráhy, dosáhnou vrcholu, a tak se výsledkv Projeví teprve s odstupem řady let. Příkladem může být právnické povolání. Na Počátku 90. let tvořily ženy téměř polovinu všech studentů právnických fakult Lze" fc!!f' C°Ž pfedstavoval° ve,mi značný nárůst oproti předchozímu desetiletí. e předpokládat, že většina z nich nastoupí právnickou dráhu, ale otázkou zůstá- 1 'to™ se Jich posléze dostane až na vrchol. *°Wémy úspěšných nívlt dosáhnoa ekonomického úspěchu, se v současné době musejí vyrov-byvaří e.Svétem' do šerého tak úplně nepatří. Zkušenosti žen v řídících funkcích Urovnávány k zážitkům z dlouhodobých pobytů v cizině. Je nezbytné si a mapy a dodržovat pravidla, jimiž se řídi místní obyvatelé. 320 321 Práce a ekonomický život Práce a ekonomický život Jde o značný „kultúrni šok" a ani ten cizinec, jenž zůstane natrvalo, není nikciv úplně přijat. V dlouhodobé perspektivě však nelze vyloučit, že ženy ovlivni mu? ský hodnotový systém, což umožní sladit odpovědnost k rodině s požadavky pra coviště. K hlavnim faktorům ovlivňujícím kariéru ženy patří přesvědčení mužů. že pro ženu je práce až na druhém místě po dětech. Jeden britský výzkum se zabýval postoji vedoucích pracovníků při přijímacích pohovorech se ženami, ucházejícími se o místa technického personálu ve zdravotnictví. Ukázalo se, že ženy byly vžrjv dotazovány na to, zda maji nebo chtějí mít děti. Mužů, kteří žádali o taková místa se téměř nikdo na nic podobného neptal. Když bylí vedoucí upozorněni, že se ptají jen žen a ne mužů, objevovala se v jejich odpovědích trvale dvě témata: ai ženy s dětmi budou žádat častěji volno, když budou mít děd prázutiiny, anebo s dítětem zůstanou doma, když onemocní, b) péče o dítě je považována spíše za úkol matky než obou rodičů. Někteří vedoucí chápali své otázky na toto téma jako projev své „péče" o zaměstnankyně, ale pro většinu to bylo součásti hodnoceni, do jaké míry může být ticha-zečka spolehlivou spolupracovnicí. Jeden vedoucí poznamenal: „Uznávám, že i e poněkud osobní otázka, ale musíme to brát v úvahu. Muži se to vlastně nemůže 5tát ^ myslím, že je to svým způsobem nefér - odporuje to rovnosti příležitostí, rotožernuž prostě děti na svět nepřivádí" (Homansová, 1987, str. 92). Jenže muži, {jyrz biologického hlediska děti „nepřivádějí na svět"', se samozřejmě mohou podílet na péči o děti a odpovědnosti za ně. S touto možností ovšem žádný z vedoucích nepočítal. Podobný postoj měli vedoucí i k služebnímu postupu ženy: považovali za pravdepodobné, že bez ohledu na postaveni, jehož dosáhne, bude ochotna jvou kariéru přerušit, aby pečovala o malé děli. Jeden z vedoucích pracovníků to komentoval takto: Muži na vyšších tírovních dominuji prostě proto, že ženy odcházejí rodit děti a podobna... To bychom snad nemuseli považovat za diskriminaci. Patří prosté k životu, že ženy odcházejí, vdávají se a mají rodinu, takže jejich kariéra je přerušovaní. Vrád se a mají mezeru ve zkušenostech nebo kvalifikaci. A když dojde na lámáni chleba, nezáleží na pohlaví uchazeče, ale na tom, jaký přínos pro podnik představuje. Dejme tomu, že máte dva uchazeče: ženu, která byla z rodinných důvodů tři roky mimo pracovní proces, a muže, který po celou tu dobu pracoval. Je celkem jasné, že když budou jinak na stejné úrovni, dostane práci spis on než ona" (Homansová, 1987, str, 95). poonesbury G.B.TRUDEAU ■f: o tkttfsňtíft tort /riwrtW *rrtí Jaifí tt Doonesbury G. B. Truděnu Zdroj: Doonesbury ® 1965 G. B. Trude" I Ty nemnohé ženy, které tento výzkum nalezl na vedoucích místech, byly všechny bezdětné - a řada těch, které plánovaly v budoucnu děti, uváděla, že mají v úmyslu svou práci opustit a pak se možná kvalifikovat na jiné místo. Jak máme tyto výsledky interpretovat? Jsou to hlavně mužské předsudky, které ztěžují ženám přístup k zaměstnání: Někteří vedoucí vyjadřovali názor, že by ženy S dětmi neměly hledat zaměstnáni, ale zůstat doma a věnovat se rodině. Většina ale přijímala zásadu, že by ženy měly mít sieiné šance jako muži. Jejich apriorní představy se netýkaly pracoviště samotného, ale spíše rodičovské odpovědnosti. Dokud bude většina populace považovat za samozřejmé, že rodičovské povinnosti nelze délit rovným dílem, budou problémy zaměstnaných žen přetrvávat. Bude nadále „patřit k životu", jak to uvedl jeden z vedoucích, že jsou ženy ve srovnáni s muži ve výrazné nevvhodě, pokud jde o šance na profesionální úspěch (Cockbur-Bová, 1991). Právni záruky rovnosti příležitosti e Velké Británii byl vroce 1970 schválen zákon o rovnosti příležitosti, podle něhož ^protiprávni, aby muži a ženy dostávali za stejnou práci různou mzdu. Litera zá-na však nebyla dostatečně konkrétní, což umožňovalo mnoha zaměstnavatelům, y prosté změnili označeni určitých pracovních míst. Vytvořili tak dvé „různá" ovní zarazení, jedno mužské a jedno ženské, na což se zákon nevztahoval. Ván(Ce 1975 zavedlo Evropské společenství důslednější Zákon o rovném odméňo-- »vnémž byl zakotven tzv. „princip rovnosti odměňování". Podle něho náleží . ovníkúm stejný plat ueien za ,,totožnou práci", ale i za „práci, které je připiso-V4na stejná hodnota". 322 323 Práce a ekonomický život Rozdíl mezi těmito dvěma formulacemi je významný. Legislativa Evropského společenství totiž znamenala, že ženy pracující v zaměstnáních rovnocenných mužským - byť odlišných - mohou tvrdit, že jejich práce má tutéž hodnotu a zakládá nárok na tutéž odměnu. Britská vláda se dokonce ocitla před Evropským soudem, protože její právní záruky rovnosti příležitosti byly poměrné slabé. Skutečný účinek všech těchto opatření na praxi zaměstnávání je však sporný Výbor pro rovnost příležitostí ve Velké Británií musel čelit řadě případů protiprávní diskriminace žen, jež se setkaly s velkou publicitou. Například v roce 1989 vyhrála skupina písařek a sekretářek v bance Lloyd občanský spor, když jim dal soud za pravdu, že jejich práce je rovnocenná práci posličků (mužů), kteří dosud dostávali vyšší mzdu. Takových soudních sporů však bylo velice málo. Jak daleko jsou některé firmy ochotny jít, ukazuje příklad inzerátu na „vedoucího pracovníka/pracovnici v oboru marketingu; podinlnkou je, aby hrál/a ragby". Firma tvrdila, že nejde o diskriminaci, protože v zemi existuje dvanáct ženských ragbyových klubů. Svou při však prohrála (Neubergerová, 1991). Nízká mzda a past ženské chudoby Jak se dá očekávat, je průměrná mzda zaměstnaných žen podstatné nižší než u mužů, přestože se rozdíl v posledních dvaceti letech poněkud zmenšil. Ženy jsou více zastoupeny v hůře placených sektorech, ale uvnitř určité kategorie zaměstnanců mívají v průměru nižší platy než muži. Ve Velké Británii žije nezanedbatelné procento žen v chudobě. (Platí to především o matkách-samoživitelkách.) Zastoupení žen mezi chudými se v posledních dvou desetiletích trvale zvětšuje; zvlášť těžce doléhá chudoba na ženy s velmi malými dětmi, které vyžadují trvalou péči. Nastává bludný kruh: může-li žena získat slušně placenou práci, finančně ji vyčerpává, že musí platit za opatrování dětí. Pokud však začne pracovat na částečný úvazek, sníží se její příjmy, zmizí jakákoli šance na kariéru a ztratí také jiné ekonomické výhody těch, kdo pracuji na plny úvazek - například právo na důchod. Do jaké míry jsou poměry v jiných zemích odlišné? Pro srovnání se podíváme na Švédsko, které zavedlo rozsáhlejší opatření směřující ke zlepšení ekonomického postavení žen, než je tomu ve Velké Británii. Případ Švédska . . I Zvláště vyspělou legislativní ochranou rovnosti pohlaví se vyznačuje Švédsko (SCH! ' ;onáva« AJ línán/ venová, 1984). Zaměstnanost švédských žen je vysoká - v roce 1966 vykoná nějakou formu námezdní práce 80 procent Švédek ve věku od 16 do 64 let ( f manad statistik, 1987). Od doby jednoho měsíce před narozením dítěte do i- ^ I měsíců po něm poskytuje stát komukoli, kdo o to požádá, příspěvek ve výši 9i P 3 cent normálního výdělku. Těchto šest měsíců si mohou rodiče rozdělit podle tonw 1 který z nich opustí práci, aby pečoval o dítě. Dalších 180 dnů má matka neho o j Práce a ekonomický život ]tdispozici později. Kromě toho existuje řada dětských středisek, která pečují o děti M jkole nebo v době dovolených až do věku dvanácti let, ^yesnaze umožnit ženám přístup k vlivným postavením byla tato opatření, jak »e zdá, do jisté míry úspešná. Ženám například patří Čtvrtina křesel ve švédském parlamentu, což představuje ledno z nejvyšších zastoupení v mezinárodním měřítku. Jen málo žen však najdeme ve špičkových funkcích v podnikatelské sféře. Ve většině odborných profesí není jejich zastoupení významně vyšší než v jiných západních zemích. V roce 1985 pracovalo 45 procent švédských žen na částečný úvazek, což znamená menší šance na kariéru, nižší sociální dávky a důchod (mezi muži ve věku 16-64 let života pracuje na částečný úvazek pouhých pět procent). Mnoho žen si nepřeje nechávat děti v jeslích nebo školkách tak dlouho, jak by vyžadovala práce na plny úvazek - a právě jim zůstává primární odpovědnost za domov a péči o dítě. Díky existenci jeslí se někdy muži paradoxně domnívají, že se nemusejí podílet na péči o děti tak, jak by činili za jiných okolností. Práce v domácnosti Práce v domácností ve své současné formě vznikla v důsledku odděleni domova a pracoviště (Oakleyová, 1974). Domov se stal spíše místem spotřeby než výroby. Tím se ovšem domácí práce stala „neviditelnou", protože „skutečná práce" byla stále více definována lako ta, za kterou se přímo vyplácí mzda. Vprúběhu vývoje „domácností" jako samostatné domény se změnily i jiné okolnosti. Před příchodem vynálezů a přístrojů, které ji značně ulehčily, bývala domácí práce velice tvrdá a náročná. Například „velké prádlo" představovalo skutečnou dřinu. Podle výzkumů provedených výrobcem praček, firmou Maytag, jež se pokusila zhodnotit náročnost praní v 19. století, „bylo velké prádlo právě tak vyčerpávající, jako když s plným nasazením plavete pět kilometrů prsa; vezmeme-li v úvahu typ pohybů a mokré prostředí, vyšlo to skoro úplné nastejno" (Hardvmen-«0Vá, 1987, str. 6). Se zavedením horké a studené tekoucí vody do domácností vymizely mnohé psové náročné úkoly; do té doby bylo třeba vodu do domácností nosit a ohřívat, nstalace elektřiny a plynu znamenala, že se kamna na uhlí a dřevo stala překonánu záležitostí, čímž bylo z velké časti odbouráno pravidelné sekání dřeva, choze-Pro uhlí a nutnost neustále Čistit kamna. K dalšímu omezení těžké dřiny vedly dětflr0,ifíetfíCÍ pr'1ci uko v>'savaíe a PrackV- Se zmenšováním rodin ubývalo také - ■ o které se bylo třeba starat. Kupodivu se však průměrný počet hodin věnova- ^aomácí práci nijak výrazně nezmenšil. Množství času, které ženy „zaměstna- Tech°wZe V domácilosIi Iľáví domácí prací, zůstává už půl století vcelku stejné. ly 2*7" sice eliminovala některé těžší práce, ale na jejich místo přišly nové úko-Sk ^ Se ob'em času venovaného péči o déti, nákupům i vaření. ti vfa^R0SX: že stále %1ce žen vstupuje na tíh práce, měla na činnost v domácnos-ny vliv. Vdané ženy zamésuiané mimo domov věnují domácí práci méně 324 325 Práce a ekonomický život „Tohle-je-žeMička. Ty-vyžehlíš-košile. Já-si-vyrazim-s-holkama. Jasny?" času než ostatní, přestože téměř vždy nesou na svých bedrech hlavní odpovědnost za udržování domácnosti. Jejich Činnost se ovšem v průběhu dne odehrává poněkud jinak. Ve srovnání s těmi, které jsou trvale v domácnosti, totiž vykonávají více domácích prací večer a o víkendech. Neplacená domácí práce má nesmírný ekonomický význam. Odhaduje se, že práce v domácnosti vytváří 25 až 40 procent bohatství vznikajícího v průmyslových zemích. Tím, že zdarma poskytuje služby, na nichž je závislá velká část pracující populace, posiluje domácí práce celou ekonomiku. Ženy v domácnosti ta dnes občas i muži) nemají placenou práci, ale přitom nefigurují ve statistikách jako „nezaměstnané". Co tedy vlastné pojmem „nezaměstnanost" rozumíme? To je jedna z otázek, jimiž se budeme zabývat v následující části této kapitoly NEZAMĚSTNANOST Míra nezaměstnanosti v průběhu tohoto století výrazné kolísala. V západních zemích dosáhla vrcholu za hospodářské krize na počátku 30. let, kdy například ve Velké Británii postihovala 20 procent pracovních sil. Reakci západoevropsky*-zemí a Spojených států na tuto krizi výrazné ovlivnily myšlenky britského eic0*^j ma Johna Maynarda Keynese. Keynes zastával názor, že nezaměstnanost ie dusl -kem poklesu kupní síly, jenž snižuje poptávku po zboží. Doporučoval proto injbj venci státu, který může zvýšit míru poptávky a vytvořit tak nová pracovití mi m V období těsně po druhé světové válce mnozí ekonomové a politici věríli v {xtm~% státních zásahů do ekonomického života, které mely zaručit, že se vysoká ne méstnanost už nikdy nebude opakovat. Důraz na plnou zaměstnanost se sta J»| ním z pilířů vládní politiky téměř ve všech západních státech. Až do 70. let se Práce a ekonomický život lo íe se tat0 P0''"^ osvědčuje, neboť byla provázena víceméně trvalými hospodským růstem. V posledních dvou desetiletích však nezaměstnanost v mnoha zemích začala narůstat. Ve Velké Británii, kde asi čtvrt století po druhé světové válce nepřekročila dvé procenta, se na počátku osmdesátých let vyšplhala na plných 12 procent (v roce 1995 zůstávala na 11 procentech). Keynesúv model zásahů do ekonomické sféry většina zemi opustila. Analýza nezaměstnanosti Interpretace oficiálních statistik není ani v tomto případě jednoznačná, neboť ani nezaměstnanost nelze snadno definovat. Nezaměstnaný je ten, kdo je „bez práce", čímž se ovšem rozumí placené zaměstnám. Mnozí lidé, kteří jsou registrováni jako nezaměstnaní, však vykonávají nejrůznéjší formy produktivní práce (opravují dům, starají se o zahradu); řada osob pracuje na částečný úvazek nebo přijímá placená zaměstnání jen sporadicky; a důchodci, kteří nepracují, se mezi nezaměstnané nepočítají. Mnozí ekonomové se domnívají, že standardní ukazatele nezaměstnanosti by měly být doplněny o dva další údaje. Jedním z nich jsou „pracovnici bez perspektivy", kteří by rádi pracovali, ale už nevěří, že práci najdou, a tak ji přestávají hledat. „Osoby pracující nedobrovolné na částečný úvazek" by daly přednost práci na plný úvazek, ale nemohou ji najít. Použijeme-li tyto dva ukazatele, poskytne nám statistika úplnější demografický obrázek o skutečné nezaměstnanosti. V zemích Evropské unie patřily v roce 1993 do první z těchto kategorií čtyři miliony osob, do druhé plných 15 milionů, což lze srovnat se 34 mih ony oficiálně registrovaných nezaměstnaných (77ie Economist, 22. července 1995, str. 92). V Japonsku se po přičtení těchto dvou kategorii celková míra nezaměstnanosti více než zdvojnásobí. Na britském příkladu lze dobře dokumentovat, že míra oficiálně registrované nezaměstnanosti v populaci není rovnoměrná. U mužů je vyšší než u žen, u etnických menšin bývá vyšší než u bílé většiny. Menšiny rovněž vykazují mnohem větší míru dlouhotrvající nezaměstnanosti než zbytek populace. Nedávný vzestup nezaměstnanosti postihl zejména mladé lidi, což se opět projevilo výrazněji u menšinové než u většinové populace. Pro ty. kdo si zvykli na stabilní zaměstnání, může být náhlá nezaměstnanost ^hce nepříjemná. Prvním důsledkem je samozřejmé ztráta příjmu; záleží pak na 2™P°dPory v nezaměstnanosti, do jaké míry se tato skutečnost promítne do život-^wovné. Ve Velké Británii se podpora vyplácí dlouhodobě; ztráta zaměstnání sice M, e zPusobit okamžité finanční obtíže, ale nemá vliv na dostupnost zdravotní tornu Péče a - i d imých sociálních vymožeností, poskytovaných zdarma státem. Naproti rat jenVn-P°'en^Ch slátecu' Španělsku a mnoha jiných zemích lze podporu pobí- zátéž" °mezenou dobu- takze ztráta zaměstnání představuje větší ekonomickou 326 327 Práce a ekonomický život Na plný úvazek? Chtěl by pracovat? Ne Ano Chce pracovat déle? Hledá práci? Mohl by začít okamžité? Ano Ne Ano Ano Ještě 1 V současné Vůbec Ne ne době ne ne Plně zaměstnaný Nedostatečně Nezaměstnaný zoměstnaný v pravém slovo smyslu Nezaměstnaný v širším slova smyslu Ani zaměstnaný, ani nezamestnaný zaměstnaný ekonomicky aktivní Taxonomie možných stavů zaměstnanosti a nezaměstnanosti Zdroj: Peter Sinclair, Unemployment: Economic Theory ond Evidence (Nezaměstnanost: ekonomie a teorie o důkazy, Blackwell Publishers, 1987, str. 2). Proč se míra nezaměstnanosti zvyšuje? Míra nezaměstnanosti v západních zemích již několik let kolísá a mezi jednotlivými státy existují nápadné rozdíly. Mimo západní země se může jednou z nejn ^ ších hodnot pochlubit Japonsko. Na poměrné vysoké nezaměstnanosti, s na Západ potýká už asi dvě desetiletí, se zřejmě podílí kombinace několika iaKi • 1. Významným prvkem je růst mezinárodní konkurence v oborech, na nichž 328 Práce a ekonomický život spočívala prosperita Západu. V roce 1947 připadalo na Spojené státy 60 procent ^josvětové produkce oceli, zatímco dnes Činí jejich podíl pouze 15 procent. Na-rňti tomu podíl Japonska a zemi Třetího světa se zvýšil na trojnásobek. Hlavní ^jsluhu na tom maji Singapur. Tchaj-wan a Hongkong, které dnes svými nízkými cenami úspěšné konkuruji i Japonsku. 2 Od tzv. ropné krize v roce 1973, kdy se země vyvážející ropu spojily a kolektivně zvýšily její cenu, postihlo světovou ekonomiku několik poměrně hlubokých recesí, anebo přinejmenším zpomaleni hospodářského růstu. 3, Rostoucí využití mikroelektroniky v průmyslu snížilo poptávku po pracovních silách 4.0 placené zaměstnání se dnes uchází daleko více žen, než tomu bylo v minulosti To ovšem znamená, že o omezený počet pracovních míst soutěží větší počet osob. Těžko říci, zda se současná vysoká nezaměstnanost v blízké budoucnosti udrží, anebo dokonce testě vzroste. Některé země si v zápase s nezaměstnaností vedou lépe než jiné - USA jsou v tomto směru úspěšnější než Velké Británie a jiné velké evropské státy. Nabízí se vysvětlení, že ohromný ekonomický potenciál umožňuje Spojeným státům účinněji zasahovat do dění na světových trzích, zatímco menší zemé zůstávají ve vleku událostí a jsou zranitelnější. Dalším důvodem může být to, že mimořádně rozvinutá sféra služeb v USA nabízí více pracovních příležitostí než v těch zemích, kde bylo větší procento populace tradičně zaměstnáno přímo ve výrobě. Nezaměstnanost v Evropě a Spojených státech V průběhu 80. a na počátku 90, let vytvořila americká ekonomika mnohem více pracovních příležitosti, než dokázaly země západní Evropy. Často se setkáváme s názorem, že šlo především o špatně placená zaměstnání v tzv. macdonaldové sféře, například v prodejnách s levným občerstvením. To však není pravda: čtyři pětiny těchto nových míst nabízely manažerskou a odbornou práci. Proč Evropa zaostala? Někteří ekonomové tvrdí, že zdrojem potíží byla vysoká oranice minimální mzdy, kterou řada evropských zemí (například Francie) vtělila °zákona. Další možnou příčinou, patrné významnější, je existence bariér na trhu boží i služeb. Asi 10 procent všech pracovních sil v průmyslových zemích napří-a" zaměstnává maloobchod. Ve Spojených státech byla maloobchodní sféra zdro-m mnoha nových pracovních příležitostí, zatímco ve Francii její podíl na celkové T^ěstnanosti klesl. To je důsledkem přísné regulace, která povoluje obchodní čin-st}Jen v určitých zónách a omezuje otevírací dobu. Naproti tomu v USA jsou ""ohé obchody otevřeny 24 hodin denně. Vysoká r-— mlra nezaměstnanosti vyvolává řadu spekulací o tom, jaká bude úloha ^_ De práce v budoucnosti. Není vyloučeno, že mnozí z nás budou mít jiný po Práci, než bvlo doposud zvykem. Nad možnostmi, které to skýtá, se za mys-ae v závěru této kapitoly. 329 Práce a ekonomický život PRÁCE V BUDOUCNOSTI Portfoliový pracovník Ve světle rostoucího vlivu globální ekonomiky a poptávky po ..flexibilních" pracov nich silách se někteří sociologové a ekonomové domnívají, že stále větší počet lidí bude „portfoliovými pracovníky". Budou disponovat určitým „kvalifikačním port foliem", tj. škálou rozmanitých dovedností a kvalifikací, které budou používat pfj získávání různých přechodných zaměstnání. Jen menšina zaměstnanců bude mít plynulou „kariéru" v dnešním slova smyslu. Někteří autoři vidí tento vývoj v pozitivním světle: pracovníci nebudou cele dlouhé roky stagnovat na jednom místě a budou si moci tvůrčím způsobem plánovat svou pracovní dráhu (Handy, 1994). Jiní se naopak obávají, že tato ..flexibilita" v praxi prospěje pouze organizacím, které budou moci najímat a propouštět své pracovníky víceméně dle libosti, což vyvolá u většiny lidí trvalou existenční nejistotu. Zaměstnavatelé, kteří se zřeknou dlouhodobé odpovědnosti za své zaměstnance, nebudou motivováni vyplácet jim příplatky nebo přispívat na ieiich důchodové zajištění. Nedávná studie z kalifornské Silicon Valley tvrdí, že ekonomický úspéch této oblasti je již dnes založen na „portfoliovém" charakteru kvalifikací, které tamější pracovnici nabízejí. Bankroty isou v Silicon Valley na denním pořádku každoročně vzniká asi 300 nových firem, ale přibližně stejný počet jich také zaniká. Pracovní síly, mezi nimiž je extrémně vysoké procento odborníků a techniků, se tomuto trendu dokázaly přizpůsobit. Jak uvádějí autoři, vede zmíněná situace k rvchlým přesunům talentů a dovedností z jedné firmy do druhé. S každým dalším přesunem přitom pracovníci zvyšují svou schopnost adaptace. Specialisté na technické obory se stávají konzultanty, konzultanti se mění v manažery, zaměstnanci investují do firem a stávají se kapitalisty - a zase se vracejí k technickým profesím (Ba-hrami a Evans, 1995). Právě popsaná situace je však rozhodné spíše výjimkou než pravidlem. NejnovejH statistiky zaměstnanosti ukazují, že v USA a Velké Británii (tj. v zemích s nejvyšší mírou ekonomické deregulace) se doba, kterou pracovníci stráví v jednotlívvch zaměstnáních, oproti stavu před deseti lety nezkracuje [The Economm, 21. května 1995). Vedení podniků si totiž zřejmě uvědomuje, že vysoký obrat zaměstnanců je nákladný a neprospívá pracovní morálce. Mnohdy dávají přednost přeškoleni .-ou časných pracovníků před najímáním nových, i když je to stojí více, než by odpovttj lo situaci na trhu práce. James Collins a Jerry Porras ve své knize Aby to něco iy žeh (Built to Last, 1994) vyhodnotili strategii osmnácti amerických firem, ,eÍlu následovat i další. 352 Totéž platí do značné míry i o nových státech vzniklých po rozpadu Sovětského jvazu, nevyjímaje ani samotné Rusko. Většina z nich má mnohem horší výchozí pozice než státy východní Evropy. Obvykle nemají vůbec žádnou minulou zkušenost s demokracií a některé z tuch dokonce ani nikdy neexistovaly jako samostatné státy. Bez ohledu na to. iaký bude příští vývoj, se však mapa Evropy natrvalo změnila - a s ní i celosvětový politický řád, protože území bývalého Sovětského svazu zasahuje až na Dálný východ. Ospéch liberální demokracie v postkomunistických zemích bude pravděpodobné záviset na tom, do jaké míry se v nich podaří vytvořit tržní ekonomiku. Zpráva EBRD z roku 1994 použila při hodnocení vývoje tržní ekonomiky v těchto zemích následující kritéria: dosažený stupeň privatizace průmyslu, restrukturalizaci výroby, odstranění starých metod řízení, otevřenost vůči konkurenci (včetně zahraniční) a reformu bankovnictví. Podle těchto měřítek došlo k nejvétším změnám v České republice, Maďarsku a Polsku; k nejmenším v bývalých sovětských republikách Azerbajdžánu, Gruzii, Turkmenistánu a na Ukrajině. Jedna z postkomunistických zemí. federatívni Jugoslávie, která se před rokem 1989 zdála být v jedné z nejlepšich výchozícb pozic, zanikla v hrůzném válečném konfliktu. Jen na území Bosny a Hercegoviny si válka vyžádala kolem půl milionu obětí, což je jistě otřesné číslo. Přesto však zůstala relativně lokalizovaným konfliktem, protože nové vztahy mezi Východem a Západem zabránily její eskalaci v nadnárodní válku, k jakým došlo v historicky nedávné minulostí. Zastavíme se nyní u problémů, které vyplývají z trvalého významu vojenské moci a války v lidské společnosti. VÁLKA A ARMÁDY Významnou součástí politické sociologie je sociologie vojenské moci, kterou se Duoeme zabývat v závěru této kapitoly. Nejdříve se podíváme na děiinv válek a pak v studenou válku a její dozvuky. omezené války k totální Aido 20. století se i velkých bitev účastnila jen malá část obyvatelstva - vojáci na bojišti (kteří většinou představovali jen malé procento dospělých mužů ve společ-tosti) a civilisté žijící v teho bezprostředním okolí. Takové války lze charakterizovat jako omezené. První světová válka (1914-18), v níž byl nasazen ohromný po-*t vojáků, však rozhodně omezená nebyla. Šlo o totální válku, do niž se zapojila **ia znepřátelených národů; na bojištích se ocitlo vysoké procento jejich mužské kolace, celá hospodářství byla mobilizována pro válečné účely a válčilo se po *wn světě. První světová válka - v Británii často označovaná prostě jako „velká 353 Vlády, politická moc a válka Vlády, politická moc a válka válka" (the Great War) - se stala v mnoha smérech mezníkem vývoje armád 20. století. Svůj název si plně zasloužila, neboť poěet zemí, který se na ni podílej byl bezprecedentní. Do válečných akcí se zapojila většina evropských zemi spolu s Ruskem, japonskem a Spojenými státy. Počet účastníků boje i oběti na životech vysoce překonal všechny přechozí ozbrojené konflikty. Na tomto přechodu od omezené války k totální se podílely dva hlavní faktory industrializace války a vznik vojenských organizací (armád) masového charakteru. Pojmem indusmaliza.ce války rozumíme využití moderních průmyslových metod k výrobě a rozvoji zbraní. Moderní armády se vyvinuly do podoby byrokratických organizací, jež výrazně změntiy charakter válek - jejich přípravy i samotného boje. Kromě toho zavedly vlády všeobecnou brannou povinnost, tj. odvody všech tělesné zdatných mužů v jistém věkovém rozmezí, což významně přispělo ke stále většímu rozsahu válek. Vojenské výdaje a studená válka Války ve 20. století byly bezesporu nejhorší a nejníčivější v dějinách: zahynulo v nich přes 100 milionů lidí, což odpovídá průměru 3 500 osob za den. Většina z nich padla ve dvou válkách světových. Výdaje na zbrojení rostly progresivně až do roku 1989; zbraně byly stále dokonalejší a ničivější. Jaderné zbraně jsou schopny usmrút v jediném okamžiku miliony lidí. Od roku 194S až do konce 80. let dominovala závodům ve zbrojení studená válka mezí Spojenými státy a Sovětským svazem. Obě strany vynakládaly každoročně ohromné sumy na vývoj nových zbraní a platy rozsáhlých armád, ale budovaly i rozsáhlé vojenské pakty, přičemž často cvičily vojska svých spojenců. Sověti soustředili svou pozornost na východní Evropu, ale poskytovali zbraně a výcvik také armádám států Středního východu, Asie a Afriky. Spojené státy vytvořily systém několika aliancí, jenž zasahoval do mnoha Částí světa, ale jeho dominantní složkou bylo NATO (Severoatlantická aliance). Obchod se zbraněmi Většinu světového trhu se zbraněmi představuje prodej zbrani z průmyslových států do Třetího světa. Bývalý Sovětský svaz a Spojené státy byly za studené války hlavními vývozci zbraní na světě. Před válkou v Perském zálivu (1991 i poskytovaly či prodávaly některé západní státy i Sovětský svaz zbraně a jiný vojensky materiál Iráku, kterému hrozila porážka ve válce s Íránem. Některé z těchto zbian. zvláště pak výrobky sovětské provenience, se v konfrontaci s nejnovéiši Z*P^3 vojenskou technikou ukázaly jako zastaralé nebo nevyhovující. (O t0D^S^3 i výsledek války v Zálivu, v níž utrpěl Irák drtivou porážku od vojsk OSN' vewg ných Spojenými státy.) Vyspělá vojenská technika je však de facto nabízena dému, kdo si ji přeje a má prostředky na to, aby si ji koupil. frdaje na zbrojeni ve světě rostly od 50. let až do konce osmdesátých. V roce 'se na zbraně vynakládalo více než jedna miliarda dolarů denně, což odpovídá sáti milionům dolarů za hodinu. Na konci 80. let se toto tempo v reálných vý-_ájích (po odečtení inflace) téměř zdvojnásobilo. V roce 1993 bylo na vojenské účely spotřebováno kolem pěti procent všech příjmů na světě, což je více, než představuje ekonomická produkce celého afrického kontinentu nebo celé Asie bez japonska. Ukončení studené války by mohlo vyvolávat naděje na omezení vojenských výdajů ve vyspělém svété. Náklady na zbrojení v Rusku a dalších postsovětských zemích výrazné poklesly. Také Spojené státy, Velká Británie a další západní země plánují v nejbližžich letech zkrácení svých vojenských rozpočtů. To ovšem zvýší tlak na vývoz zbraní, jenž by zbrojařům vynahradil ztrátu domácích trhů. Není dosud jisté, zda se po skončení studené války zmenší i vnitřní a vnější bezpečnostní „potřeby" rozvojových zemí. Jak ještě uvidíme, lze zaúm jen těžko říci, jak spolehlivá je celosvětová mírová dividenda, Válka a bezpečnost ve světě Vede poliúcký vývoj poslední doby k tomu, že se svět stává bezpečnějším? Je nepochybné, že se značné zmenšila pravděpodobnost totálního jaderného holocaustu, ale nebezpečí jaderné války dosud nezmizelo. V roce 1992 existovalo nejméně 50 tisíc jaderných zbraní (Barnaby, 1992) a v roce 1994 bylo stále ještě rozmístěno téměř 20 tisíc jaderných hlavic. Většina těchto zbraní patří Spojeným státům, Rusku a jiným zemím bývalého Sovětského svazu. Velká Británie, Francie a Čína mají značné zásoby: Izrael už nějakou dobu rovněž vlastní jaderné zbraně; Indie a Pákistán je také dovedou vyrobit a další země se je snaží následovat. Velkým problémem dneška se stává otázka, jak zamezit šíření jaderných zbraní do zemí, které je dosud nemají (Levanthal a Tanzerová, 1991). Jen stěží lze Jvrdit, žeby se světová bezpečnost posílila, kdyby jadernými zbraněmi disponovalo třicet, čtyřicet nebo více států. Západní státy, které zdůvodňuji potřebu svých jaderných arzenálů jejich odstrašujícím účinkem, se však jen stěží mohou divit, po-ud ie chtějí ze stejných důvodů získat i jiné země. Jakmile však tuto schopnost získá jedna země. bude o totéž usilovat i její potenciální rival, čímž se dále zwšuie Debezoečí jejich šíření. Bezprostřední hrozby plynouc! z rozpadu Sovětského svazu se zřejmě již po-j"*uo zažehnat. Jaderné zbraně rozmístěné ve dvanácti nezávislých republikách ■ *->u soustředěny na území Ruska, kde bude možno snáze zajistit náležitou bez-:Plnost d kontrolu. Vzhledem ke značným nákladům na udržování těchto zbraní radioaktivních materiálů v dobrém stavu však lze o jejich budoucí bezpečnosti nybovat. Navíc mohou vědci z bývalého Sovětského svazu nacházet uplatnění ^Pných zemích. ^■Síření jaderných zbraní se uplatňuje především skutečnost, že oba materiály 354 355 VtÁDY, politická moc a válka 25 |tl»ic«) Počet rozmístěných jaderných hlavic (v tisících), 1950-1994 Zdroj; Our Global Neighborhood (Nose globální sousedství, Oxford University Press, 1995, str. 13), 1950 1960 1970 1980 1990 199a potřebné pro jejích výrobu, obohacený uran a plutonium, mají nezastupitelnou rolí při mírovém využití jaderné energie v elektrárnách. Pokud některá země disponuje jednou z těchto látek a příslušnými technickými znalostmi, dokáže jadernou zbraň vyrobit. Především Japonsko a Německo mají stejně rozsáhlé zásoby plutonia jako vojenské arzenály Spojených států, a kdyby se rozhodly vyrobit jaderné zbraně, nic by jim v tom nebránilo. Ohromnou hrozbu šíření jaderných zbraní v sobě skrývá i „vyhořelé" palivo z jaderných elektráren. Podle existujících plánů získají zpracovatelské podniky v Evropě a Japonsku do konce tisíciletí ze spotřebovaného paliva dva tisíce tun plutonia; ke zhotovení jaderné bomby přitom stačí necelých osm kilogramů této látky. Protože se poločas rozpadu plutonia méfl v tisíciletích, bude zajištění jeho bezpečností a mírového využití velmi nesnadné. Vlády, politická moc a válka druhé straně se však přestávají uplatňovat některé z hlavních faktorů, jež v minulosti vedly k válkám, například touha po dobývání nových území. Dnešní státy jsou roezi sebou daleko více provázány a jejich hranice byly vesměs určeny a schváleny celým mezinárodním společenstvím. Navíc dosáhla současná vojenská technika (především jaderná) takové ničivé síly, že ji nelze použít k dosažení reálných politických nebo ekonomických cílů. Je nadějné, že známé rčení „chceš-li rnír, připravuj válku" považuje stále více lidi za néco, co už v jaderné éře neplatí. I když se vyhneme jaderné konfrontací, může ovšem docházet k ničivým válkám konvenčním; přesto je poslední vývoj slibný. Známý vojenský analytik Michael MccGwire tvrdí, že v nejbližších dvaceti až třiceti letech existuje reálná možnost zbavit svět jaderných zbraní (MccGwire, 1995). Podle něj se naskýtá šance, že se všechny jaderné mocnosti dohodnou na postupné likvidaci všech svých jaderných arzenálů. MccGwire považuje vytvoření „bezjaderného světa" za jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se tyto zbraně dále Sířily a dostávaly se do rukou výbojných států nebo teroristických skupin. Tato možnost je reálná, neboť mnozí vojenští a političtí představitelé si dnes již uvědomují, že jaderné zbraně se staly ze strategického hlediska bezcennými. Neexistuje jiný důvod, proč je vlastnit, než obava z toho, že je mají nebo mohou mít ti druzí. Ať se stane cokoli, riziko války nezmizí. Jedině vytvoření „bezjaderného světa" však může vyloučit možnost strašlivého jaderného konfliktu, jenž by mohl zničit velkou část naší planety a možná i lidstvo jako celek. SVĚT BEZ VÁLEK? Jaderné zbraně nejsou jedinými prostředky hromadného ničení, které lidstvo vyvinulo. Daleko snazší a levnější je například výroba zbraní chemických; Irák ie nasadil v 80. letech proti Íránu a hrozil jimi i za války v Perském zálivu. V roce 1995 použili jeden z těchto otravných plynů také teroristé při útoku na cestující v tokijském metru, jemuž padlo za oběť několik lidí a mnoho dalších muselo být hospitalizováno. Naše doba však přináší zásadní změny v politickém uspořádání světa, takže se naskýtá i šance učinit jej do budoucna bezpečnějším. Rizika jsou zjevná: k možn mu šíření jaderných zbraní a jiných prostředků hromadného ničení musíme p 1 číst vliv nových forem nacionalismu, etnických a náboženských sporů i nero\ no ^ ti mezi bohatými a chudými jako potenciálních zdrojů globálních konfliktů 356 357 14. KAPITOLA Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura teoretiků masové komunikace se zmíníme o vzestupu mediálních podnikatelů typu Rupert3 Murdocha. Nakonec se zamyslíme nad novými elektronickými prostředky komunikace, totiž internetem a informační superdálnicí. „Kdysi dávno neexistovaly žádné hračky a věichní se nudili. Pak vznikla televize ale to byla taky nuda. Nedalo se jí říct, co má dělat. Proto se vynalezly videohry" Tak líčí déjiny lidstva Victor, osmiletý syn Marshy Kinderové, autorky knihy Hrátky s mocí (Playing with Power, 1991), která se zabývá vlivem televize a videoher na malé děti. Victor je přeborníkem své domácností v Nintendu a náruživě sleduje také televizi. Není v tom samozřejmě sám. Pro děti a dospívající na celém světě se videohry jako Nintendo staly masovou zábavou, jejíž rozšíření a obliba nemají před naší „globální" érou žádnou obdobu. Přestože jsou drahé, prodávají se ve velkém počtu dokonce i v chudých zemích světa; v těch bohatších jde jejich prodei do milionů. Klíčovou vlastností Nintenda a konkurenčních videoher, které se oblevují na obzoru, je kvalita obrazu a zvuku. Hra se stává natolik „skutečnou", že se můžeme vážné ptát, zda cldapci jako Victor nepovažují svět Nintenda za právě tak reálný jako len vnější. Možná bychom si tuto otázku měli položit všichni, neboť jsme se všichni stah pravidelnými konzumenty populární kultury, tj. forem zábavy, které sleduje, čte nebo se jich aktivně účastní statisíce až miliony lidí. Přitažlivé zápletky televizních seriálů například sledují každý týden (nebo i každý denl miliony diváků. V této kapitole se budeme zabývat vlivem těchto forem populární kultury, které se často označují jako masová média (hromadné sdělovací prostředky). Patří k nim nejen televize a videohry, ale i noviny a časopisy, filmy, reklama, videa a kompaktní přehrávače. Masová média jsou často považována za pouhou zábavu a jejich vliv na život většiny bdí bývá vnímán jako vcelku okrajový. Tyto názory však nepostihují celou pravdu, neboť masová média ovlivňují i mnohé jiné formy našeho sociálního chování. Sdělovací prostředky jako noviny a televize významným způsobem formují naše zkušenosti a veřejné mínění - nejen proto, že specifickými způsoby ovlivňují naše postoje, ale i proto, že jsou přístupovou, cestou ke znalostem, na nichž závisejí mnohé formy sociální činnosti. Těžko by lidé mohli například volit do zastupitelských sborů celého státu, kdyby nebyly všeobecně dostupné informace o současných politických událostech, kandidátech a stranách. I ti, kdo se o politiku obvykle nezajímají a o jednotlivých politických osobnostech mnoho nevědí, maj určité povědomí o domácích i mezinárodních událostech. Jen naprostý poustevní* by mohl být zcela odtržen od „zpráv", které se na nás neustále valí, a ve 20. stolen by koneckonců i poustevník mohl mít rádio. Nejprve se podíváme na jednu z nejstarších forem masových médií, totiž na den ní tisk. Poté se budeme zabývat vlivem televize. Po analýze některých přednlc POČÁTEK MASOVÝCH MÉDIÍ: NOVINY Noviny se ve své současné podobě vyvinuly z pamfletů a informačních letáků, jaké se tiskly a šířily v 18. století. Deníky s mnoha tisíci nebo dokonce mihony čtenářů se objevily až na konci století devatenáctého. Vznik denního tisku byl nesmírně důležitou událostí v dějinách moderních masmédií, neboť se v něm poprvé sešlo mnoho různých typů informací shrnutých do rozsahem omezeného a snadno re-produkovatelného formátu. Noviny přinášely současné informace o aktuálních událostech, zábavu a reklamu. Zprávy a reklama se vyvíjely souběžně; mezi zprávami, reklamou a zábavou ve skutečnosti nevede ostrá a jasně definovaná hranice. Například oznámení o tom, že odplouvá nebo připlouvá nějaká loď, může být v určitém kontextu zprávou a v jiném reklamou nebo i součástí zábavné společenské rubriky, týká-li se konkrétních pasažérů. Průkopníky levného denního tisku byly Spojené státy. Noviny za jeden cent byly vydávány nejdříve v New Yorku a pak po jeho vzoru i v dalších městech na východním pobřeží; kolem roku 1900 už městské nebo regionální noviny působily ve většině amerických států. (V USA na rozdíl od evropských zemí nikdy nevznikly žádné celostátní noviny.) V období masového přistěhovalectví bylo ve Spojených státech vydáváno mnoho cizojazyčných listů - například v roce 1892 vycházelo v městech amerického Středozápadu a Severovýchodu 97 německých deníků. Zavedení laciného novinového papíru umožnilo od druhé poloviny 19. století rozšíření denního tisku do všech koutů Ameriky. Dvěma příklady prestižních novin na přelomu století byly Neiv York Times a londýnské The Times, které si většina vlivných listú v jiných zemích brala za vzor. NejprodávanéjŠÍ noviny se staly mocnou politickou silou a zůstaly jí až do současnosti. Po více než půl století představovaly noviny hlavni způsob rychlého a ucelené-•» informování veřejnosti. Jejich význam začal klesat s rozvojem rozhlasu, filmu a především televize. Ještě v roce 1960 připadaly na každou domácnost ve Velké ntánii více než jedny noviny denně (průměr činil 112 noviny na 100 domácnosti), ale od té doby jejich prodej stále klesá. Málo je kupují zejména mladí dospělí. 360 361 Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura Vydávání novin Vydávání novin si už od dob Wellesova Občana Kanea spojujeme s představou mocného tiskového magnáta řídícího vydavatelské impérium. Tato představa je vcelku správná: v mnoha zemích je vlastnictví denního tisku soustředěno v rukou několika velkých korporací, které často patří nebo podléhají vlivným jedincům nebo rodinám. Mnohé z těchto firem dnes vlastní i značné podíly v televizi a zábavním průmyslu. Ve Velké Británii vytvořili takové mocné firmy tiskoví baroni lordi Northcliffe, Beaverbrook a Kemsley kteří začali ve 20. a 30. letech vydávat noviny určené nej širší čtenářské obci. Ve Francii vybudoval velké impérium tiskový magnát Hersant, v Německu Sprínger a Griiner. Ve Spojených státech trvale klesá počet měst, v nichž existují vzájemně si konkurující vydavatelé: kotem roku 1900 jich bylo přes pět set, v roce 1984 už jen něco málo přes třicet. V pouhých třech procentech amerických mést dnes vycházejí noviny, jež mezi sebou soutěží; všude jinde se vydávání místního dsku stalo monopolní záležitostí. Ve všech západních zemích s výjimkou USA vychází celá řada celostátních novin, mezi nimiž si čtenář může vybrat; tyto deníky často vycházejí z odlišných politických pozic, Ve Spojených státech jsou sice noviny určeny jednotlivým místům, ale většinou nepatří místním vlastníkům; více než sedmdesát procent drží v rukou velkovydavatelé. Někteří z těchto vlastníků - podobně jako je tomu u velkých deníků evropských - určují politickou linii, kterou musejí šéfredaktoři a jednotliví novináři dodržovat. Například šéfredaktoři osmi hlavních deníků panicích k nesrstové řadě dostávají každý den na stůl několik úvodníků, z nichž některé musejí použít a jiné moliou. Samí si je však nepíší. Koncentrace vlastnictví tisku znepokojuje většinu západních vlád. V mnoha zemích se vlády pokoušejí zabránit tomu, aby velcí tiskoví magnáti skupovali jeden deník za druhým; tato snaha však nebývá vždy úspěšná. Někdy se státy ?naži vynutit si v tisku politickou rovnováhu. V Norsku byl například v 70. letech uplatněn program, jehož cílem bylo vyrovnání investic do novin reprezentujících různé strany politického spektra. Většina měst v této zemi má dnes k dispozici nejméně dva profesionálně vyráběné listy poskytující odlišné názory na domácí i mezinárodni záležilosti. Rozvoj počítačových technologií, jenž umožňuje podstatně lacinější tisk a výrobu, by mohl vést k rozšíření novinové nabídky. Na druhé straně vsáK může elektronická komunikace ještě více omezit prodej novin. Vždyť napríka teletext poskytuje v průběhu celého dne trvale aktualizované zprávy, které si iz přečíst z televizní obrazovky. . Ve Velké Británii se v posledních letech skutečně objevila řada nových ce státních novin. Jen jeden Či dva z těchto listů se však dají označit za úspes»S V 80. letech začaly vycházet například Independent, Today, News on Sundav a sanj day Spoří. Zejména osud posledních dvou je poučný ale nepříliš potěšujíc) p«M^ kdo by chtěli pozvednout úroveň britského tisku. News on Sunday vznikly v ro«| 1987 jako politicky nezávislé noviny, které si vytkly za cíl „otevřeného dentokra kého ducha", úsilí o sociální spravedlnost a odpor „vůči všem formám sex 362 iSltlUi jasismu a veškeré disluiniinace, jež omezuje schopnosti a možnosti jedince". Napjati tomu Sunday Spon, jehož majitelem byl David Suřlivan. představoval zcela jjjjý typ novin. Zaměřil se na muže od šestnácti do pětatřiceti let a jeho krédo zněla Jtozy. prdel k v j fotbal". Zatímco první číslo News on Sunday přineslo na první Straně článek o chudobě v Latinské Americe, na první straně Sunday Spon téhož ,jl,e vévodily .Sexuální orgie v královském sídle" (o natáčení pornografického filmu v rezidenci lorda Hertforta). News on Sunday po pouhých několika měsících Zbankrotovaly; Sunday Sport vychází dodnes v prjimilionovém nákladu (Trowíer, 19941. Noviny jako celek však dnes sehrávají ve společnosti menší úlohu než dříve. 2 jejích pozic je totiž vytlačují další masová média, především televize. VLIV TELEVIZE Nejvýznamnéjšim trendem na poli masových médií v posledních třiceti letech je zřejmě rostoucí vliv televize. Bude-li současný vývoj pokračovat, stráví děd, které dnes přicházejí na svět, za prvních osmnáct let svého života více času před obrazovkou než při jakákoli jiné činnosti kromě spánku. Prakticky každá domácnost „Lola, vidělos tu hrůzu, co je dneska v novinách?" Gnry Larson; The FarSide (Bláznivý svět) © 1993 Forworks, Inc. 363 Masová média a populární kultura Využíváni volněno času podle věkových kategorií (Velká Británie), květen 1995 (v hodinách ia týden) 16-24 let 25-34 35-44 45-59 60 a všichni více _nadj6 Televize a rádio 14 15 13 17 26 Návštěva přátel 7 5 4 ■i 4 i, Četbo i 1 2 3 6 3 Rozhovory o telefonování 3 3 3 ■5 i 3 Konicky, hry a počítače 2 1 3 'i 2 Procházky 2 2 1 2 i 2 Lenošeni (i v nemoci) 1 1 l 2 2 2 Sport 3 1 1 1 ; 1 Náboženská shromáždění, politické 1 1 i a jiné schůze i Koncerty, divadlo, kino, sledováni ! 1 sportovních lápasů Jiné 1 - - - - _ Veškerý volný čas 40 37 33 4D 52 42 Zdroj: Sociál Trends, 1996 dnes vlastní televizor. V britské domácnosti je dnes televize v provozu p ľ úmérné 5-6 hodin denně a podobně je tomu i v ostatních západoevropských zemích a ve Spojených státech (Goodhardt et al„ 1987). Protože se jednotliví členové domácnosti pfed obrazovkou střídají, připadají na průměrného dospělého asi tři hodiny. V posledních letech se značně rozšířilo používání videorekordérů, na nichž si lidé pouštějí své vlastní záznamy nebo filmy. Podobný rozmach zaznamenaly i videohry všeho druhu. Engene Provenzo ve své knize Video Kids (19911 analyzoval účinek Níntenda; ve Spojených státech je v provozu asi 19 milionů exempláru této hry, o mnoha dalších zemích ani nemluvě, a takřka všechny jsou v rukou dětí. Vznikají nové formy sociálního chování a zvyků, založené na videohrách a postavách, jež v nich vystupují. Pětadvacet ze třiceti nej prodávanějších hraček v IbA za rok 1990 byly videohry nebo vybavení k videu. Hry Často využívají postav nebo příběhů z filmů a televizních programů, a naopak televizní pořady navazuji na hry Nintendo. Podle Provenza se videohry v naší době stávají klíčovou součásti prožitku dětství. Veřej noprávn í vysílán í Podobně jako denní tisk představuje dnes i televize významný obor podnikání, na němž se ve většině zemí přímo podílí stát. BBC (British Broadcasting Corporauon), která kdysi zahájila vůbec první televizní vysílání, je veřejnoprávní institucí tma^ covanou z poplatků za televizory. Po řadu let byla BBC jedinou organizací, jež m ve Velké Británii právo provozovat jak rozhlasové, tak televizní vysílání: dne;, v vedle dvou kanálů BBC [1 a 2) existují i dva komerční nesatelitní kanály 364 Masová média a populární kultura Channel 4). Četnost reklam je upravena zákonem a doba jejich trvání nesmí pře-jtfoťit $est e^11111 23 hodinu. Tato nařízení platí i pro satelitní kanály, jež se staly Bro své předplatitele Široce dostupnými v 80. letech. Ve Spojených státech ovládají scénu tři komerční organizace - American Broadcasting Company (ABC), Columbia Broadcasting System (CBS) a National Broadcasting Company (NBC). Zákon stanoví, že žádná společnost nesmí dostat licenci na více než pět vysílacích stanic. „Velká trojka" má své stanice umístěny v pěti nei-větších městech, což jí umožňuje přímo oslovit asi čtvrtinu Američanů. Ke každé z těchto společnosti je však přidruženo kolem dvou set dalších stanic, které do hromady tvoří asi 90 procent z celkového počtu sedmi set televizních vysílačů v USA. Povolený objem reklamy stanovuje Národní asociace majitelů televizních Stanic (National Association of Broadcasters), což je soukromá organizace: v nej-sledovanéjším čase nesmí podíl reklamy překročit 9,5 minuty za hodinu, v ostatních časech 16 minut. Poplatky za reklamu si televize určují podle pravidelně zjiš (ováných statistik sledovanosti, na nichž také do značné míry závisí, zda se bude nebo nebude pokračoval ve vysílání toho či onoho seriálu. Moc velkých televizních společnosti byla v posledních letech omezena rozmachem satelitní a kabelové televize. Divák si v mnoha evropských zemích a ve větších amerických městech může vybrat z řady kanálů a programů. Za takových podmínek si lidé (zvláště když mají k dispozici i video) stále vfce vytvářejí svůj „program" podle vlastní volby a nemusejí se řídit programem jednotlivých stanic. Satehtnl a kabelová televize mění povahu vysílání téměř na celém světě. S jejich postupným prosazováním na úkor tradičních televizních kanálů totiž vlády ztrácejí plnou kontrolu nad obsahem vysílání, kterou mnohdy v minulosti měly. Zdá se, že televize a elektronická média vůbec sehrála významnou úlohu v procesu, jehož výsledkem byly revoluce roku 1989 ve východní Evropě (viz kapitola 18: Revoluce a sociální hnutí). Budoucnost veřejnoprávní televize Budoucnost veřejnoprávní televize (například BBC) je ohrožena a stává se předmětem mnoha zásadních debat, protože se šíří stále nové formy mediální techniky. Stále vznikají nové kanály; rozvoj digitální technologie, o niž bude ještě v této kapitole řeč, umožni existenci stovek kabelových a satelitních kanálů. Objevují se názory, žeby veřejnoprávní televize měla být privatizována a získá-^t si příjmy z reklamy, tj. podobně jako komerční televize, což by umožnila zrušit cenčni poplatky. Tyto představy se alespoň ve Velké Británii zatím neprosadily: dní návrh z roku 1994 doporučuje zachování licenčních poplatků a potvrzuje ^niěr zachovat BBC jako veřejnoprávní subjekt. Pokud však její sledovanost bude e výrazně klesat, což mnozí považují za nevyhnutelné, stane se zřejmé po-P atkový systém neudržitelným, leden pozorovatel to nedávno komentoval slovy: (ji, nou n^m "^ožná bude veřejnoprávní vysílání připadat jako obludný výstřelek vejší techniky - jako historická epizoda trvající půl století, kdy mohl jediný pro- 365 Masová média a populární kultura středek předávat jedno a totéž sdélení většině obyvatel dané země" (Economisr 23. 12. 1995, str. 291. Vliv televize na chování Existuje ohromné množství výzkumů, které se snaží zhodnotit vliv televizních programů na naše jednání. Většina těchto studií se z pochopitelných důvodů soustředila na děti - už proto, že tráví před televizory tolik času a mohou ji být ovlivněny v procesu socializace. Výzkumy se nejčastěji týkají tři konkrétních oblasti: působení televize na výskyt násilí a zločinu, povahy televizních zpráv a role televize ve společenském a kulturním životě. Televize a násilí Výskyt násilí v televizních programech je přesvědčivé doložen. Nejrozsáhleji výzkumy provedl Gerbner se svými spolupracovníky, kteří analyzovali vzorky všech hlavních amerických kanálů od roku 1967 až do počátku 80. let. Vyhodnotili výskyt násilných činů a epizod u řady různých typů programů, přičemž násilí definovali jako použití fyzické síly či hrozbu jejího použití vůči sobě nebo druhým osobám, směřující k ublíženi na těle nebo smrti. Asi 80 procent televizních programů obsahovalo takové násilné epizody (v průměru 7,5krát za hodinu). Programy Násilí v televizi: soudce Dredd 366 Masová média a populární kultura 0ro děti byly ještě násilnější, přestože se v nich tak často nezabíjelo. Vůbec nejvét-jj počet násilných činů a epizod se vyskytoval v kreslených filmech (Gerbner et al., 1979, 1980, Gunter, 19851. Jaký vliv (pokud vůbec) má toto předváděni násilí na diváky? F. S. Anderson ■ Aromáždil výsledky 67 studií z let 1956 až 1976, jež se pokoušely zjistit vliv televizního násilí na agresivní jednání u děti, a provedl jejich metaanalýzu. Asi tři čtvrtý těchto studii tvrdily, že určitou souvislost našly; dalších dvacet procent nedo-jpílo k žádným jednoznačným závěrům a ve třech procentech dokonce autoři usoudili, že sledováni násilí na obrazovce agresivitu snižuje (Anderson, 1977, Lie-bert etal., 19821. Jednotlivé studie, jimiž se Anderson zabýval, se však výrazně Ušily co do použitých metod, závažnosti zjištěné korelace mezi televizním a skutečným násilím i v definici „agresivního jednání". V dramatech s kriminální zápletkou, v nichž se objevuje násilí - a také v mnoha kreslených filmech - bývá ústředním tématem spravedlnost a trest. Policejní vyšetřování na televizní obrazovce končí obvykle potrestáním viníků (daleko častěji, než tomu bývá v reálném životě) a násilnícke nebo zlé postavičky v kreslených filmech také obvykle dopadnou tak, jak si zaslouží. Ze samotného sledování zobrazeného násilí nelze vyvozovat, že povede k přímé imitaci. Diváci totiž mohou být spíše ovlivněni morálním poselstvím, že zlo je nakonec potrestáno. Výzkum „účinků" televize na diváky dosud většinou spatřuje vdětech i dospělých pasivní subjekty, jež se vyznačují nekritickým přijímáním všeho, co shlédnou. Je sporné, zda násilí zobrazené ve videohrách, televizi nebo filmu přímo povzbuzuje násilnícke sklony u těch, kdo je sledují. Podobné nejisté zůstává i to, zda musí mít třeba Victorovo hraní Nintenda negativní vUv na jeho pokroky ve škole. Účinek videoher bude nejspíš podléhat jiným vUvům, které se ve školním prostředí uplatňují. Jinými slovy-, jestliže se někde projevuje silný tlak odvádějící žáky od zájmu o studium, může být umocněn zaujetím pro televizi a video, které se dítěti stanou útočištěm před neoblíbeným školním prostředím. Na druhé straně však mohou videohry pomoci rozvíjet řadu schopností, které lze využít jak ve formálním vzdělávacím procesu, tak při participaci ve společnosti, která je stále více závislá na elektronické komunikaci. Marsha Kinderová tvrdí, že její syn Victor úspěšně přenášel svou obratnost při hraní Nintenda do jiných oblastí. S tím, jak se zdokonaloval vwiniendu, získává! například větší zájem i dovednost při kreslení. Robert Hodge a David Tripp zdůrazňuji, že děti nezaznamenávaj! pouze obsah jedovaných televizních pořadů, ale také si je určitým způsobem vykládají nebo Qou (Hodge a Tripp, 1986). Většina výzkumů si podle nich neuvědomuje, jak kom-exní jsou mentální procesy dětí. Sledováni televizních pořadů, ať jsou jakkoU tri-^ 'ni, nemusí být intelektuálně nenáročnou činností. Dětí st je totiž při jejich „čte-jj£J'ZIan!l'í K iinvm významovým systémům, které znají ze svého běžného života. frni malé déti si například uvědomují, že násilí na obrazovce „není opravdové". ^ le Hooge a Trippa není chování ovhvňováno televizními pořady jako takovými, sPíše celkovým rámcem postojů, v nichž jsou prezentovány a „čteny". 367 Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura Sociologové studují televizní zpravodajství Sociologické studie televize vénují velkou pozornost televizním zprávám. Ty jsou totiž pro značnou část populace, která nečte noviny, hlavním zdrojem informaci o světě. K nejznámějším, ale také nejkontroverznějším výzkumům týkajícím se te levizního zpravodajství patří práce Glasgowské skupiny pro výzkum sdělovacích prostředků. Tato skupina uveřejnila sérii kritických analýz prezentace zpráv: Spoj. jié zprávy (Bad News), Další špatné zprávy (More Bad News), Opravdu spatné zprávy (Really Bad News) a Zprávy o válce a míru (War and Peace News). Každá z nich byla trochu jinak zaměřena, ale ve všech bylo použito podobné výzkumné strategie. Jejich první a nejvýznamnější kniha, Špatné zprávy (1976), vycházela z analýzy televizního zpravodajství zpráv na všech třech kanálech (Channel 4 tehdv ještě neexistoval) od ledna do června 1975. Kladla si za cíl poskytnout systematickou a nezaujatou analýzu obsahu zpráv a způsobu jejich prezentace, přičemž se zvláště zaměřila na vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Následující knihy se soustředily na politické zpravodajství a válku o Falklandské ostrovy. Špatné zprávy dospěly k závěru, že zprávy o konfliktech mezi zamestnanci a zaměstnavateli byly většinou prezentovány selektivně a zaujaté, o čemž svědčilo používání výrazů jako „nepokoje", „radikální" či „nesmyslná stávka". Negativním dopadům stávek na veřejnost byla věnována daleko větší pozornost než jejich příčinám. Záběry určené k odvysílání byly Často vybírány tak, aby se protestující jevili jako iracionální a agresivní. Pokud byly například vysílány záběry, jak stávkující brání lidem ve vstupu do továrny, soustředily se na konfrontační epizody, přestože k nim docházelo jen výjimečně. Navíc upozornily Sparné zprávy i na skutečnost, že tvůrci zpravodajství jsou vlastně „strážnými", kteří rozhodují o tom, co do zpráv vpustí - jinými slovy určují, o čem se veřejnost vůbec dozví. Pokud například při stávce dojde k prudkým konfrontacím mezi dělníky a vedením podniku, dostane se jí značné publicity, zatímco jiné, závažnější a dlouhodobější spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci bývají obvykle přehlíženy. Glasgowská skupina dospěla k závěru, že názory tvůrců televizního zpravodajství odrážejí postoje dominantních skupin ve společnosti, které považují stávkující za nebezpečné a nezodpovědné. Kritická odezva na Glasgowskou skupinu O výsledcích, k nimž dospěla Glasgowská skupina, se na poli sdělovacích prostřed-kŮ i v akademických kruzích vedly rozsáhlé diskuse. Někteří producenti zpravodajství obvinili autory Špatných zpráv, že do svých závěrů prosté promítli sv vlastní zaujatost, totiž své údajné sympatie ke stávkujícím. Upozornili na to, latina sice obsahuje kapitolu nazvanou „Odbory a sdělovací prostředky", ale ne tam žádná podobná kapitola o vztahu sdělovacích prostředků k managemenn| Kritikové působící v masmédiích v tom spatřovaly vážné opomenutí: manaze kruhy totiž často obviňují autory televizních zpráv, že jsou zaujati spíše proti nim než proti stávkujícím. Podobné výhrady vznesli i kritikové z akademických kruhů. Martin Harrison (1985) odmítl názor Glasgowské skupiny, že se televizní vysílání neúměrně soustředilo na negativní dopady stávek (na úkor jejich příčin). Počet osob, jichž se tyto dopady týkají, bývá koneckonců mnohem větší než počet samotných účastníků; někdy může hrstka lidi narušit život milionům. Od roku 1985 vypracovala Glasgowská skupina celou řadu dalších výzkumných ''dií. Jeden z jejich členů, Greg Philo, se ve svém článku „Věřím tomu, co vidím" Jýval tím, jak si lidé pamatují minulé události (Philo, 1991), totiž konfrontaci 'zi hormckými odbory a konzervativní vládou v letech 1984-85. Ukazoval různým skupinám lidí fotografie ze stávky a chtěl po nich, aby o nich zkusili napsat flanek jako žurnalisté. Ptal se jich také na to, co si o stávce pamatují, například zda íněla převážné klidný průběh nebo ne. Ukázalo se, že se jejich příspěvky výrazně Podobají původním televizním zpravodajstvím z doby stávky a používají mnoha í*wjných frází. Nadpoloviční většina dotázaných byla přesvědčena, že pochody při tavce byly převážně provázeny násilnostmi (k čemuž ve skutečnosti docházelo icezřídka). Philo dospěl k závěru, že „může být velmi obtížné kritizovat domi-itnl mediální podání, nemáme-li alternativní zdroje informací. Moc masových Olédií by za těchto okolností neměla být podceňována" (str. 177). Bíe jistě obtížné definovat, kdy je zpravodajství objektivní. Na rozdíl od těch, kdo 368 369 Masová média a populární kultura považují samu ideu objektivity za nesmyslnou (jak si v této kapitole ukážeme ria příkladu Jeana Baudrillarda), však zástupce Glasgowské skupiny John Eldridge trvá na významu kritického postoje k mediální produkci. Tvrdí, že je nejen možné, ale i nutné zabývat se tím, zda zpravodajství přesně popisuje skutečný stav věcí Když se ve sportovních zprávách hovoří o fotbalové lize, také od nich přece oček,-;, váme, že výsledky zápasů budou odpovídat tomu, jak to na hřišti opravdu dopad In Tento jednoduchý příklad nám podle Eldridge připomíná, že opravdu v televizních zprávách skutečné jde. Přesto zůstává mimo veškerou pochybnost, že zprávy nejsou nikdy pouhým ..popisem" toho, co se daného dne či týdne „skutečné stalo". Ve skutečnosti jde o složitou konstrukci, která má výTazný vliv na to, co je jejím „obsahem". Například když ve zpravodajském pořadu vystoupí nějaký politik a vyjádří se k nějaké kontroverzní otázce - třeba ke stavu hospodářství a tomu, co by se s ním mělo děla; -stává se toto jeho vyjádření samo o sobě „zprávou" pro následující vydání. Televize a žánry Televize dnes vysílá nepřetržité; někdy jsou pořady přerušovány reklamou, ale vždy na sebe plynule navazují. Pokud někdy dojde k tomu, že zmizí obraz, považuje dotyčná televize vždy za svou povinnost, aby se omluvila. Jak producenti, tak diváci vycházejí z předpokladu, že televize nikdy nekončí - a mnohé stanice dnes vskutku vysílají 24 hodin denně. Přes tento plynulý tok představuje řazeni televizních pořadů pestrou směsici. Program na jediný večer obvykle obsahuje celou škálu zcela rozdílných pořadů, které následují jeden po druhém. Abychom se v tomto zdánlivém chaosu vyznali, můžeme se na ně podívat z hlediska žánrů (Abercrombie, 1966). Pojem „taní" vymezuje, jak autoři programů a diváci chápou, co právě sleduji - zda předmét vysílání vnímají jako zprávy, seriály, zábavné hry, muzikály nebo třeba kirimináliil dramata. Každý žánr má svá pravidla a konvence, jimiž se liší od ostatních. Tato pravidla se do jisté míry týkají obsahu a prostředí: americké seriály se odehrávali většinou v domácím prostředí, westerny na Divokém západě v 19. století apod. Lisí se rovněž typy postav a rámců. Od každého žánru zpravidla očekáváme něco iiné-ho: například k detektivkám neodmyslitelné patří napětí a záhady, zatímco od rodinných seriálů je nepožadujeme. Výrobci televizních pořadů obvykle vědí, co diváci chtějí, a pohybují se v takto vymezených hranicích, což jim umožňuje dosáhnout při práci značné rutiny Mohou vzniknout produkční týmy herců, režisérů a scenáristů specializovaných na dotyčný žánr. Lze opakovaně využívat tytéž kulisy a kostýmy; vzniká „kmeňov obecenstvo, zvyklé na pravidelné pořady dotyčného žánru. Někdy ovšem niofioU být hranice žánru posunuty anebo záměrné překročeny s cílem vytvořit svérázný styl: například pořad Not tne Nine O'Clock News (Nezprávy v devět) používa žánr zpravodajství k dosažení komického účinku. Po odeznění úvodního „šokoven 1 Masová media a populárnu' kultura efektu" si však diváci rychle zvykli na to, že jde ve skutečnosti o produkt komediálního žánru. Rozdíly mezi žánry nejsou vždy zcela ostré a dělicí čára mezi nimi se může gasem měnit. V rekonstrukcích historických událostí například splývají žánry dramatu a dokumentu, jako tomu bylo například u seriálu o prezidentu Nixonovi a skandálu Watergate, v němž Nixona a jeho kolegy představovali herci. Televizní seriály (.mýdlové opery') Seriál čili „mýdlová opera" (soap opera) je žánr, který vznikl přímo na půdě televize a stal se vůbec nejoblibenéjšlm typem pořadů. Ve Velké Británii vedou žebříčky sledovanosti téměř výlučně seriály tohoto typu (EastEnders, Coronation Street. Brwkside a řada dalších). O původu termínu „mýdlová opera" se ví snad jen tolik, že pochází ze Spojených států, odkud se postupné šíří. Přinejmenším v britské televizi se vyskytuje několik typů těchto seriálů. Britské seriály bývají obvykle realistické a neokázalé; často zobrazují život chudších lidí. Naproti tomu seriály importované z USA jako Dallas nebo Dynastie mnohdy sledují osudy jedinců žijících ve značném přepychu. Třetí kategorii představují seriály australské, například Sousedé (Neighbours): jde obvykle o nízkorozpočtová dílka odehrávající se v běžném středostavovském prostředí. Seriály mají kontinuální charakter podobně jako televize sama. Jednotlivé příběhy končí, na scénu vstupují nebo z ni odcházejí různé postavy, ale seriál sám nespěje k žádnému vyvrcholení. Trvá až do doby, kdy se prosté přestane vysílat. Napětí mezi jednotlivými díly pomáhají udržovat „rozehrané" scény: epizoda končí těsně před rím, než dojde k nějaké klíčové události, a divák musí čekat na dalšf dli, aby se dozvěděl, jak to všechno dopadne Tento žánr má jednu základní vlastnost - vyžaduje pravidelné sledování, neboť jednotlivé díly nedávají samy o sobě valný smysl, pokud neznáme postavy seriálu a jejich minulost. Vazby k této minulosti bývají především osobni a citové, neboť seriály se většinou nezabývají širším společenským nebo ekonomickým rámcem, který se do nich promítá pouze zvenčí. Tyto vlastnosti do značné míry vysvětluji, prnč seriály pravidelně sledují spíše ženy než muži. Ve většině společností je totiž 23 ženskou doménu považována nejen domácnost a rodinný život, jehož se seriály 'ýkaji, ale i záietn o citové záležitosti Objevují se různé pokusv vysvětlit, proč jsou televizní seriálv lak populární -^vť jejich obliba je celosvětová, nejen ve Velké Británii nebo ve Spojených státech, ale také v Africe, Asii a Latinské Americe. Někteří autoři je považují za formu "niku od realit v. zvláště pak tam, kde se ženy ve svém vlastním životě nudi nebo ádají. Tento názor však nevyznívá příliš přesvědčivé, neboť mnohé seriály liči i. °' 0S0D- jejichž osudy jsou neméně problematické. Věrohodněji zní. že se seri-iotýkají všudypřítomných osobních a citových témat. Zabývají se dilematy. rnusí čelit každý, a možná dokonce pomáhají některým divákům uvažovat tro-r ,inak o jejich vlastním životě. 370 371 Masová média a populární kultura Jakou mají vlastně sdělovací prostředky úlohu při formování společenského vv voje a celé organizace společnosti? Na tuto otázku se pokouší odpovědět celá řada teorií, jimiž se budeme zabývat v následujícím oddde. TEORIE MASOVÝCH MEDII Průkopnické teorie Innise a McLuhana K prvním vlivným „mediálním teoretikům" patři Kanaďané Harold Innis a Můra hal l McLuhan. Iruiis [1950,1951 j přišel s názorem, že různé typy sdělovacích prostředků výTazně ovlivňují organizaci různých forem společnosti. Některé sdělovací prostředky jsou velice odolné prori působeni času, ale obtížně se přemísťují v prostoru. Tak je tomu například u kamenných tabulek s klínovým písmem či hieroglyfy, s nimiž se setkáváme u nejstarších civilizací: takové tabulky sice hodně vydrží, ale rozesílání kamenů na vzdáiená místa není příliš praktické. Společnosti závisle na lakové formě komunikace proto nemohou být příliš rozsáhlé. Naproti tomu lehký materiál, jako například papyrus, už může být snadno přenášen na vzdálená místa, což usnadňuje komunikaci v rozsáhlejších společnostech, jako byla římská říše. (Komunikací rozumíme přenos informace od určitého jedince ŕi skupiny k jiným, ať už mluvenou řečí, anebo s použitím jiného média.) McLuhan (1964) navázal na některé z Innisových myšlenek a aplikoval ie především na sdělovací prostředky v moderních průmyslových společnostech. Mel .u han říká, že „sdělovací prostředek je sám o sobě sdělením" (the medium is the messa-ge}. Jinými slovy, povaha sdělovacích prostředků existujících v určité společností ovhvňuje její strukturu daleko více než obsah zpráv či sdělení, jež jsou těmito médii přenášena. Například televize je médiem velmi odlišným od tištěné knihy: je elektronická, vizuální, tvořená plynule se střídajícími obrazy. Každodenní život společnosti, v níž má hlavní úlohu televize, bývá prožíván zcela jinak než tam, kde dosud existuje jen tištěné slovo. Televizní zprávy například předkládají informace z celého svéta okamžitě a bezprostředně milionům diváků. Elektronická média podle McLuhana vytvářejí globální vesnici, v níž lidé po celém světě sledují vývoj hlavních událostí a stávají se tak všichni jejich spoluúčast niky. Miliony lidí v nej-různějších zemích dnes například vědí o osudu princezny Diany a sledují pokračující ságu britské královské rodiny. tnnisovy a McLuhanovy myšlenky měly velký vliv na teorie Jeana Baudrillarda, jimiž se budeme zabývat o několik odstavců dále. Ještě předtím se však obrátíme k teoriím německého sociologa a filosofa Jůrgena Habermase. Masová média a populární kultura Habermasova veřejná sféra Hetnecký filosof a sociolog Júrgen Habermas, s jehož dílem jsme se už setkali, je spojen s tzv. frankfurtskou Školou. Tato skupina autorů byla inspirována Marxem, ale současně se domnívala, že jeho myšlenky vyžadují radikální revizi, aby odpovídaly moderní realitě. Členové frankfurtské Školy mimo jiné souddi, že Marx nelnová! dostatečnou pozornost vlivu kultury v moderní kapitalistické společnosti. prankfurtská Škola obšírně zkoumala to, co nazvala „kulturním průmyslem": zábavní průmysl filmu, televize, populární hudby, rozhlasu, novin a časopisů. Zastávala názor, že šířeni nenáročných a standardizovaných produktů „kulturního průmyslu" ohrožuje schopnost kritického a nezávislého uvažování jedince. Uměni mizí, nastupuje komercializace („Mozartovy největší hity"). Habermas navázal na některá z těchto témat, ale rozvinul je jiným směrem. Analyzoval vývoj masových médií od počátku 18. století až do současné doby a sledoval přitom vznik - a následný rozklad - toho, co nazývá „veřejnou sférou" (Habermas, 1989). Termínem veřejná sféra označil oblast veřejné debaty, v níž lze diskutovat o otázkách obecného zájmu a vytvářet si na ně názory. Veřejná sféra se podle Habermase zpočátku vyvíjela v salonech a kavárnách Londýna, Paříže a jiných evropských měst. Lidé se v nich scházeli, aby diskutovali o aktuálním vývoji, přičemž se opírali o letáky a noviny, jež se v té dobé právě začínaly objevovat. Na významu nabyly zvláště politické debaty. Přestože se těchto setkání účastnUa jen malá část populace, domnívá se Habermas, že salony měly Životodárný vliv na počátky rozvoje demokracie, neboť přinesly myšlenku řešení politických problémů prostřednictvím veřejné diskuse. Podstatou veřejné sféry (nebo přinejmenším její ideální zásadou) je totiž setkání rovnoprávných jedinců na fóru k veřejné diskusi. Habermas nicméně soudí, že příslib tohoto časného vývoje veřejné sféry nebyl plně realizován, protože rozvoj „kulturního průmyslu" v moderní společnosti demokratickou debatu spíše dusí. Masová média a masová zábava vytvářejí veřejnou sféru, která je ve skutečnosti do značné míry falešná. Politiku režíruje parlament spolu s masmédii, zatímco komerční zájmy vítězí nad veřejnými. „Veřejné míněni" se nevytváří v otevřené a racionální diskusi, ale pomocí manipulace a ovládání -například prostřednictvím reklamy. Hyperreálný svět Jeana Baudrillarda Jedním z nej vlivnějších současných teoretiků sdělovacích prostředků je Francouz an Baudrillard, který považuje vliv moderních masových médií za zcela odlišný °d vlivu všech ostatních technických prostředků. Elektronická média jako televize HP? Přetvářejí i samu podstatu našeho života. Televize nám svět nejen „reprezen-&f' a*e Ia^r ve stä'e vřts' definuje, jaký tento svět doopravdyje. 'Kladem může být proslulý soudní proces s O. J. Simpsonem, který se odehrál T71 373 Masová média a populární kultura v Los Angeles v letech 1994-95. Simpson, který se proslavil nejdříve jako hráč arrit rického fotbalu a později jako herec, byl obviněn z vraždy své ženy a jejího přítele-po dlouhém a dramatickém procesu byl nakonec zproštěn viny. Průběh přelíčeni byl vysílán živě a sledován v mnoha zemích včetně Velké Británie. Ve Spojených státech přinášelo pravidelné přenosy ze soudní síně šest televizních stanic. Simpsonův proces se neodelirál pouze v soudní síni, ale stal se především televizní událostí, jíž se účastnili komentátoři a miliony diváků. Je ilustrací toho, co Baudrillard nazývá hyperrealitou. Nejde už o to, že by nám televize umožnila shlédnout „realitu" v soudní síni: sám sled obrazů na televizních obrazovkách celého světa, jenž definuje proces jako „globální událost", se totiž stává novou realitou. Krátce před vypuknutím konfliktu v Perském zálivu v roce 1991 napsal Baudril-lard článek nazvaný „K válce v Zálivu nemůže dojít" Vzápětí se ovšem rozhořel krvavý konflikt. Zdálo by se, že se Baudrillard mýlil. Všechno je ale jinak: když válka skončila, napsal Baudrillard další článek, „K válce v Zálivu nedošlo" Co tím chtěl říci? Pokoušel se vysvětlit, že tato válka byla úplně jiná než ty, k nimž docházelo v minulosti. Byla to válka mediálního věku, televizní podívaná, v níž i George Bush a Saddám Husajn sledovali vysílání CNN, aby se dozvěděli, co se opravdu „děje". Baudrillard tvrdí, že v době všudypřítomných masových médií vzniká vlastně nová realita (hyperrealita), vytvářená prohnáním lidského chování a mediálních vjemů. Svět hyperreality se skládá z mediálních vjemů odvozujících svůj smysl od jiných vjemů a tudíž nezakotvených ve „vnější realitě"; říká se tomu simulakra. V současné reklamě na cigarety SilkCut kupříkladu nenajdeme sebemenší zmínku o cigaretách, ale jen odkazy na dlouhou sérii předchozích reklam. Žádný současný politik nemůže vyhrát volby, pokud se trvale neobjevuje na televizní obrazovce. „Osobou" známou nejvétšímu počtu diváků je právě televizní podoba politického představitele. John Thompson: média a moderní společnost John Thompson, který vychází do jisté míry z Habermase, se zabývá vztahem mezi sdělovacími prostředky a rozvojem průmyslových společností (Thompson. 1990, 1995). Od počátku knihtisku až po elektronickou komunikaci sehrávala média podle Thompsona klíčovou roh ve vývoji moderních institucí. Zakladatelé sociologie -včetně Marxe, Webera a Durkheima - věnovali podle jeho názoru příliš malou pozornost podílu médií na formování moderní společnosti, a to i jeho časné fáze. Přes určité sympatie k Habermasovým myšlenkám však k němu Thompson pristupuje kriticky, právě tak jako k frankfurtské škole nebo k Baudrillardovi. Názor frankfurtské školy na „kulturní průmysl" považuje za příliš negativní. Moderní masová média nám v Thompsonově pojetí neodnímají možnost kritického uvaž0' vání: navíc nám poskytují mnoho forem informací, k nimž bychom dříve neměl' 374 Masová média a populární kultura přístup Frankfurtská škola i Habermas se dopouštějí chyby, jestliže nás považují jen M pasivní příjemce mediálních sdělení, tvrdí Thompson: O mediálním sdělení Lidé často diskutují jak v okamžiku, kdy je přijímají, tak po jeho óhieli...[sdělení] jsou transformována soustavným procesem vyprávění a převyprávění, interpretací a reinterpretací, komentářů, smíchu a kritiky... Tím, že tato sdélení přebíráme a trvale je zapracováváme do svého života, ...stále formujeme a přetváříme své schopnosti, ověřujeme si své pocity a chuté a posunujeme obzor svých zkuíenosu'" (Thompson 1995, str. 42-3). Thompsonova teorie médií vychází z rozdílu mezi třemi typy interakcí. Interakce tváří v tvář (o níž jsme hovořili už v kapitole 4), například rozhovor dvou lidí na večírku, obsahuje řadu vodítek umožňujících každému jedinci pochopit, co říkají tí druzí. U zprostředkované interakce je využita nějaká sdělovací technika, ať už jdeopsanou zprávu, telefonní spojení nebo elektronickou poštu. Pro tento druh interakce je typické, že má daleko větší rozpětí v čase a prostoru a významně tak přesahuje kontext běžné interakce tváří v tvář. Zprostředkovaná interakce sice přímo spojuje dva jedince, například při telefonickém rozhovoru, ale neobsahuje takovou škálu různých vodítek jako interakce tváří v tvář. Třetí typ lze označit jako kvazi-interakci. (mediated quasi-interaction). Je to typ společenské komunikace vytvářené sdělovacími prostředky, která má rovněž velké rozpětí v Čase a prostoru, ale nevede k přímému spojení mezi jedinci; na rozdíl od obou předchozích typů, které jsou „dialogické", má charakter „monologický". Pří- 1/ „Firma Smitň-Bamey fk vydělává ptniit ^ * l> postatu. ' Já my ostatníj* nejspíš trháme ik zahradě,' Aktivní divák; lidé často pronášejí osobní poznámky i komentáře formulované *6 sirsi společenské perspektivy k tomu, co televize říká. To jasně ukazuje, že nejsou jen pasivními spotřebiteli. 375 Masová media a populárni kultura Masová média a populární kultura kladem takové jednosmerné interakce může být televizní vysílání. Lidé sledi]jfcj určitý pořad o ném mohou diskutovat nebo jej komentovat, ale obrazovka na •„ jich výroky samozřejmě nereaguje. Thompson však netvrdí, že by tento třetí typ interakce začínal převažovat, jak s» v podstatě domnívá Baudrillard. V našem životě se podle něj uplatňuje spíše směsice všech tří. Masová média mění poměr mezi veřejnou a soukromou sférou v našem životě, přičemž Thompson na rozdíl od Habermase soudí, že se do vefej-né sféry dostává daleko více než v minulosti, což často vede k debatám a názo-rovým střetům. Příkladem může být interview s princeznou Dianou, které uvedla Panorama v roce 1995. Princezna v něm odpověděla na mnoho otázek zvědavých diváků 0 svém vlastním životě a současné odhalila ledacos o instituci monarchie. Oba aspekty tohoto interview vyvolaly bouřlivé diskuse nejen v novinách a v televizi, ale 1 v domácnostech, hospodách a kavárnách po celé zemi. Ideologie a média Analýza působení médii úzce souvisí s vlivem ideologií ve společnosti. Za ideologii se označuje vliv idejí na názory a činy lidí. Jde o pojem, který se v souvislosti se sdělovacími prostředky i v jiných oborech sociologie používá odedávna, ale je také značné rozporuplný. Poprvé ho použd na sklonku 18. století francouzský autor Destutt de Tracy ve smyslu „védy o idejích". Pozdější autoři však tohoto terminu používali v kritičtějším duchu. Marx například považoval ideologii za „falešné vědomí": mocné skupiny ve společnosti jsou schopny určovat, jaké ideje v ní budou převládat, a obhajovat tak své vlastní postavení. Náboženství má proto podle Marxe často ideologickou povahu, neboť vštěpuje chudým, že mají být spokojeni so svým údělem. Kritik společnosti by měl rozpoznat zkreslení způsobená ideologií, aby umožnil bezmocným získat skutečný náhled na jejich vlastní život a zlepšil jeho podmínky. Thompson (1990) nazývá de Tracyho pojetí ideologie neutrálním a Marxovo kritickým. Neutrální koncepce „nazývají určité jevy ideologiemi, aniž by tím naznačovaly, že proto nutně musí být zavádějící, iluzorní nebo spojené se zájmy určité konkrétní skupiny". Kritická pojetí používají termínu ideologie „v negativním, kri" tickéin nebo pejorativrúm smyslu" a „implicitně jej odsuzují" [str. 53-54). Podle Thompsona by měla být dána přednost kritickému přístupu, protože uvádí ideologu do souvislosti s moci. Ideologie se týká symbolické moci - toho, jak se ideji používá k zakrývání, obhajobě nebo ospravedlňování zájmů dominantních skupin v daném společenském řádu. Clasgowská skupina pro výzkum médií ve svých studiích vlastně analyzovala ideologické aspekty televizního zpravodajství, které se přiklánělo na stranu vlády a vedení podniků (na úkor stávkujících). Thompson soudí, že masové sdělovaC prostředky obecné značné rozšiřují pole působnosti ideologií v moderní společnosti, což se týká nejen zpráv, ale i řady jiných pořadů nejrůznějšího obsahu a žáru u- 376 J Oslovují masy diváků a jsou přitom založeny na „kvazi-interakci", neboť tito diváci nemohou přímo reagovat. GLOBALIZACE MÉDIÍ Jestliže si dnes uvědomujeme, že žijeme „v jednom světě", má na tom významný podíl mezinárodní dosah masových médií. Když si někdo pustí televizi, aby se podíval na „zprávy ze světa", obvykle uvidí prezentaci toho, co se téhož dne nebo krátce předtím odehrálo v mnoha různých částech světa. Televizní pořady a filmy se prodávají na velkých mezinárodních trzích a sledují je stamiliony diváků. Tento vývoj je projevem vzniku světového informačního řádu - mezinárodního systému výroby, distribuce a „spotřeby" informací. Podobně jako jiné aspekty „globální společnosti" se i nový informační řád rozvíjí nerovnoměrné. V jeho současné podobě se odrážejí rozdíly mezi vyspělými zeměmi a Třetím světem. Zprávy Tok zpráv je pod vlivem malého počtu zpravodajských agentur, jež dodávají aktuální informace novinám, rozhlasu a televizním stanicím po celém světě. Jednou z prvních na tomto poli byla britská agentura Reuters, která si s francouzskou společností HAVAS v roce 1870 rozdělila svět na „exkluzivní zpravodajské zóny". Do působnosti Reuters spadala Velká Británie, Nizozemí a jejich koloniální říše, jež v té době pokrývaly velkou část Afriky a Asie, zatímco HAVASu připadla Francie. Itálie, Španělsko, Portugalsko a Část Blízkého východu. V roce 1876 se obě společnosti dohodly, že HAVAS bude mít právo exkluzivního zpravodajství z Jižní Ameriky a Reuters zase celý Dálný Východ s výjimkou tehdejší řranouzské Indočíny. ale včetně Austrálie a Nového Zélandu. Obě společnosti si vyměňovaly zprávy s nejprestižnější americkou agenturou Associated Press (AP). Zpravodajské materiály AP pro americké noviny byly tedy v této době převážně závislé na obou evropských agenturách, ale po první světové válce se situace začata měnit, neboť vedoucí americké agentury začaly v mnoha Částech světa svým ^pským rivalům konkurovat. Dvě nejvétäí, AP a UPI (United Press Internatio-získávají sice dodnes největší příjmy z novin, rozhlasu a televize ve Spojených slátech, ale současně si vybudovaly také vlivnou pozici v mezinárodní distribuci zPravodaiských materiálů. Spolu s nástupcem HAVASu, Agence France-Presse, jsou Reuters, AP a UPI zdro-2W Vélšinv 'nezinárodních zpráv vysílaných na celém světě. UPI, která je dnes éto čtveřice nejsilnější, má 6 400 klientů ve 114 zemích a její zprávy jsou překlá-rvy do 48 jazyků. Informace shromážděné zmíněnými agenturami, které se dříve "31y Morseovou abecedou nebo telefonicky, dnes putují prostřednictvím počí- 377 Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura tátů a satelitů. Společně tito čtyři giganti vysílají každý den 34 milionů slov. což údajně představuje devět desetin celkového objemu zpravodajství v tisku, rozhlase a televizi celého světa. Film, televize, reklama a elektronická komunikace Na poli výroby a distribuce televizních programů, filmů, reklamy a různých forem elektronické komunikace zaujímají dominantní místo americké firmy. Ve dvacátých letech, kdy nastal prvni rozkvět hraných filmů, vyráběl Hollywood čtyři pětiny všech filmů, které se ve světě promítaly. Tato převaha USA ve filmovém průmyslu trvá v podstatě dodnes. Vlády mnoha zemi finančně podporují domácí filmovou produkci, ale žádná z nich nekonkuruje Spojeným státům v exportu hraných filmů. Ve Velké Británii například tvoři americká produkce asi 40 procent všech promítaných fdmů a většina jiných zemi, které samy vyvážejí filmy (Itálie, Japonsko, Německo aj.), také dováží velké množství filmů amerických. V Jižní Americe podíl filmů dovezených z USA často překračuje 50 procent a totéž platí v mnoha částech Asie, Afriky a Blízkého Východu. V Thajsku dokonce tvoří americká produkce až 90 procent promítaných fdmů. V televizních pořadech se vedle amerických společností uplatňují v celosvětovém měřítku také Britové. Odečteme-li vysílání hraných filmů natočených pro široké plátno, jsou zisky britského televizního exportu přibližně stejné jako americké. Daleko vyšší procento britských filmů se však prodává na jediný trh, totiž pouze do Spojených států, takže celosvětový vliv amerických televizních programů zůstává ve skutečnosti mnohem výraznější než britský. Devět z deseti největších reklamních firem na světě je ze Severni Ameriky. V amerických rukou je polovina z vůdčích reklamních agentur v Kanadě. Nemecku, Francii, Velké Británii a Austrálii a i v mnoha státech Asie, Afriky a Jižní Ameriky dominují americké agentury. Deset největších reklamních agentur má nadnárodní charakter; některé z nich disponují řadou poboček v jiných zemích. Obři nadnárodní koncerny si u velkých reklamních agentur pravidelně objednávají koordinované reklamní kampaně, zahajované simultánně v mnoha zemích světa. Silný americký vliv se uplatňuje také v oblasti elektronických kanálů používaných k předávání informací, na nichž jsou závislé moderní státy a velké koncerny. Telekomunikační linky nezbytné pro dnešní bankovnictví, světové finanční transakce a některé druhy televizního či rozhlasového vysíláni jsou většinou v amerických rukou. Obrovský vliv na mezinárodní finanční toky - především íako davatel počítačových zdrojů - má americká firma IBM (International B115111^ Machines), jež patří k nej větším nadnárodním koncernům. Odhaduje se. že k de desetinám všech záznamů uložených na databázích celého světa má přistup a"1 rická vláda nebo jiné organizace ve Spojených státech, .. Největší mediální koncern na světě, Time-Warner, vzniklý splynutím dvou tir 378 v roce 1989, má rovněž svou základnu ve Spojených státech. Zaměstnává asi 350 tisíc pracovních sil a provozuje řadu poboček v Evropě. Latinské Americe, Asii Austrálii- K jeho aktivitám patří výroba filmů, televize a videoprogramů, vydávání knih a hudebních nahrávek. K dalším velkým mediálním koncernům - kromě Murdochova a Berlusconiho ŕjpjpéria, ° rnchž ještě bude řeč - patří japonská společnost Sony, která vlastní hudební vydavatelství CBS a filmová studia v Hollywoodu, německý Bertelsmann, jemuž patří hudební vydavatelství RCA a řada nakladatelství působících na americké půdě, a konečné francouzský nakladatelský koncern Hachette. „Mediální imperialismus" Neotřesitelné postaveni průmyslových zemí, zejména Spojených států, v mediální produkci a distribuci vede mnoho pozorovatelů k tomu, že hovoří o mediálním imperialismu. Podle jejich názoru vzniká kulturní impérium, vůči němuž jsou zvláště zranitelné země Třetího světa, protože nedisponují prostředky potřebnými k udržení své vlastní kulturní nezávislosti. Západní kulturní produkty se prostřednictvím elektronických médií skutečně dostávají do všech koutů naší planety. Pico Iyer hovoří o videoprojekcích v Káth-mandú nebo diskotékách na Bali (Iyer, 1989). V Íránu, který je islámskou republikou, se lze běžně setkat s americkými videokazetami i nahrávkami západní hudby, pořízenými na černém trhu (Sreberny-Mohammadiová, 1992). Nejde však jen o formy populární zábavy. Skutečnost, že světová zpravodajství jsou v rukou velkých západních agentur, totiž vede k tomu, že ve sdělovaných informacích převažuje „perspektiva Prvního světa". Různí autoři uvádějí, že Třetímu světu je věnována pozornost hlavně při neštěstích, krizích nebo vojenských konfrontacích. Jiné typy zpráv, které jsou běžné při zpravodajství z vyspělých zemí, se do informaci o Třetím světě obvykle nedostanou. Herbert Schiller tvrdí, že nadvládu amerických firem na poli globálních komunikací je třeba posuzovat v souvislosti s řadou faktorů; za jeden z nich přitom povahuje stále větší vliv federální vlády a zejména pak ministerstva obrany na americké jelevizm a rozhlasové stanice. Upozorňuje na skutečnost, že RCA, která vlastní televizní a rozhlasuvé sítě NBC, je také významným subdodavatelem pro Pentagon. Americký kulturní export spojený s reklamou propaguje komercializovanou kul-'tru, která narušuje místní formy kulturního projevu. Dokonce i tam, kde vlády na svém území komerční vysílání nepovolují, lze často přímo přijímat rozhlasové Revizní signály ze sousedních zemí. a.kn * Schlllerova ná20ru dnes vzniká a šíří se po celém světě „nové informační J^hurní prostředí komerčního charakteru" (Schüler, 1989. str. 168,128), které se první prosadilo v USA. A protože americké obří společnosti v celosvětovém uku dominují, „podrobují velkou část světa americké kulturní nadvládě, která "^Je i hranice debat na národní úrovni" (Schiller, 1991, str. 22). 379 Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura Mediální magnáti Rupert Murdoch Rupert Murdoch je podnikatel australského původu, který vlastni jeden z nejvétsí mediálních konglomerátů. Značná část jeho impéria se ve skutečnosti nachází na území Spojených států. Svou kariéru zahájil jako majitel rodinného podniku Ade-laide News. V roce 1964 začal vydával první celoaustralské noviny, The Austmlian, a o pét let později mu jeho úspěch umožnil koupit dva britské listy, News of tfe World a Sun. V polovině 70. let koupil New York Post, který sice později prodal, ale pak jej získal zpátky - stejně jako další noviny v San Antoniu, Bostonu, Chicagu a dalších amerických městech. Mnohé z těchto novin přešly pod Murdochovým vedením k senzacechiivému typu žurnalistiky, v němž dominují tři témata - sex, zločin a sport. Zvláště úspěšný je Sun, kterého se denně prodají přes čtyři miliony výtisků. Po britských volbách roku 1992, v nichž tyto noviny svedly nelítostnou kampaň proti labouristům a jejich tehdejšímu vůdci Neilu Kínnockovi, vyšel na titulní stránce článek „A dokázal to Sun" (volby tehdy skončily vítězstvím konzervativce Johna Majora). V roce 1981 se Murdochovi přes značný odpor podařilo koupit špičkové britské noviny 77ie Times a Sundav Times. Zahájil rovněž expanzi svého impéria do oblasti televize vytvořením společnosti Sky TV, která provozuje satelitní a kabelové vysílání a po překonání počátečních obtíží se stává komerčně úspěšnou. Ovládá i společnost Star TV, v níž mu patři 64 procenta akcií; ta působí v Hongkongu a provozuje satelitní televizi pro část Dálného Východu, Jejím cílem je ovládnout satelitní vysílání v celé Asii, od Japonska až po Turecko, a získat také gigantické trhy Indie a Číny. Star TV vysílá na pěti kanálech; jeden z nich představuje světové zpravodajství BBC. Satelit přináší do těchto zemí i takové programy jako americkou show Oprah Winfreyové, v níž se velmi otevřeně diskutuje o sexu a partnerských vztazích. V asijských zemích, které jsou ještě hodně tradiční, to působí asi tak, iako by prožívaly současné šedesátá i devadesátá leta - sexuální revoluce v kostce prostřednictvím satelitů. Růst Murdochova impéria se nezastavil: v roce 1985 koupil polovinu slavné filmové společnosti Twentieth-Century Fox a spolu se svými novými partnery pa* získal sedm amerických televizních stanic od koncernu Metromedia (z nichž jednu vzápětí opět prodal). O dva roky později (1987) se stal majitelem prestižního amerického nakladatelství Harper and Row. které bylo přejmenováno na Harper-Collins. . Vlády někdy Murdochovi komplikují situaci, protože mohou na svém uzenu vést legislativu, jež omezí právo jedné společnosti vlastnit různé typy ^^'"Ljg prostředků - například několikero novin a televizních stanic. Také Evropská ^ vyjadřuje obavy z příliš dominantního postaveni obřích mediálních konca ^ Úspěšné zadržování Murdochova impéria se však při jeho dnešním globální «| sahu praktikuje velmi obtížně. Nejenže má Murdoch dost prostředků k tom . ^ ovlivňoval vládv. ale navíc ze samotné povahy telekomunikačního podniká 380 plývá, že je „všude a nikde". Murdochova mocenská základna je sice velmi rozsáhlí, ale jen těžko uchopitelná. Ve svém projevu z října 1994 kritizuje Murdoch ty. kdo jeho mediální impérium považují za ohrožení demokracie a svobody projevu. „Protože kapitalisté trvale bojují mezi sebou, nevede volný trh ke vzniku monopolů," tvrdí. „Monopoly ve skutečnosti existují jen tam, kde za nimi stojí vlády." Cituje slova George Orwella z románu 1984. že „když někde spatříte pouliční trh, víte, že Anglie má ještě nadé-fc*. Murdoch k tomu dodává: „Nevynucená výměna na pouličním trhu, která pragmaticky přijímá osobní zájem jedince a přetaví jej do něčeho, co je užitečné pro všechny strany - v tom je skutečná naděje nejen pro Anglii, ale i pro celý zapadni svět." Až do roku 1995 stál Murdoch v čele největší mediální organizace, jaká kdy existovala. O toto prvenství ho však připravila fúze americké televize ABC s koncernem Disney, jenž kromě filmu provozuje i mnoho jiných podnikatelských aktivit. Do Cela tohoto kolosu se postavil Michael Eisner, dosavadní ředitel firmy Disney. Protože Disneyho filmy a jiné mediální produkty už nyní pronikají prakticky do celého světa, naskýtá se Eisnerovu novému koncernu bezprecedentní možnost ovlivňovat kulturní zvyklosti světové populace. Příjmy nového giganta převýšily v roce 1995 částku 16,5 miliardy dolarů, zatímco Murdochova News Corporation se musela spokojit „jen" s osmi miliardami. Eisner dal najevo, že se chystá začít s Mui-idochem soutěžit o rychle rostoucí asijské trhy. Zdá se, že by Murdoch a Eisner mohli sehrát na počátku éry „informační zábavy" podobnou dominantní roh, jaká připadla na počátku automobilové éry firmám Ford a General Motors (Leadbetter aHelmore, 1995). Silvio Beriusconi V roce 1976 došlo v Itálii k deregulaci televize, která vedla ke vzniku více než šesti Set nezávislých televizních stanic. Většinu těchto malých stanic však zanedlouho «Wádl velký televizní koncern Mondadore, jehož majitelem je Silvio Beriusconi. unes připadá na Berlusconiho stanice asi 40 procent italských televizních diváků, sledovanost státní televize RAI je zhruba stejná a posledních dvacet pročet si drží bývající menši stanice. Kromě toho patří Berlusconimu také pátý kaná) francouzské televize. Silvio Beriusconi využil svého mediálního impéria k přímému vstupu do italské Politiky V roce 1994 přivedl svou pravicovou stranu Forza Itália k vítězství ve volech a stal se ministerským předsedou. (Tim se do sféry jeho vlivu dostala i státní .evi2e RAI-) Jeho vláda však netrvala dlouho: byl nucen odstoupit a musel čelit ^Viněním z korupce, jíž se měl dopustit uplácením představitelů jiných stran Požívá nim svých televizních stanic jako výtahu k moci. 381 Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura CNN CNN vytvořil Ted Turner jako stanici poskytující nepřeU'žité zpravodajství, Dnes vysílá CNN do mnoha zemí světa, ale její počáteční rozpočet byl poměrné skromný, takže její úspěch považovaly ostatní mediální společnosti za překvapení. Podle Turnéra byla CNN první, kdo si uvědomil možnosti plynoucí ze vzniku nové „globální" kultury. Obrovský počet lidí na celém světě už hovoří anglicky nebo se tuto řeč učí, takže mají o zpravodajství v angličtině zájem. Totéž plati pro rostoucí počet anglicky mluvících turistů a obchodníků ubytovaných v hotelech vyšší kategorie po celém světě. „Jsme průkopníci," tvrdí Turner. „Naší filosofií bylo a zůstává, že přicházíme jen tam, kde nás chtějí. Nikam se netlačíme a nikoho k ničemu nenutíme" (Turner, 1994, str. 39). CNN již otevřela pět poboček v Asii a rychle se tam šíří, přičemž své piugramy vysílá prostřednictvím čtyř družic. OTÁZKA REGULACE MASOVÝCH MÉDIÍ Růst moci a vlivu zmíněných mediálních gigantů mnoho lidí znepokojuje, protože tyto koncerny neprodávají pouze své „zboží", ale ovlivňují také veřejné mínění. Jejich majitelé, například Murdoch nebo Berlusconi, se netají svými politickými názory a aktivně je prosazují, což pochopitelně vyvolává negativní odezvu u jinak orientovaných politických stran a dalších skupin ve společnosti. Murdochův názor, že jedině vlády mohou vytvářet monopoly, v sobě obsahuje pravdivé jádro. Murdoch není monopolním dodavatelem a na cestě ke svému současnému postavení musel podstoupit ohromná finanční rizika i ztráty. Musí zápolit s konkurenci, kterou představuji nejen ostatní mediální giganti jako ten Eisne-rův, ale i řada jiných firem vstupujících do soutěže. Představa, že tržní soutěžení je spoiehhvou pojistkou proti přílišné dominanci velkých firem, však zůstává přinejmenším diskutabilní. To si koneckonců všechny zemé uvědomují a snaží se vlastnictví sdělovacích prostředků držet pod kontrolou. Jak přísná by vsak tato kontrola měla být? A má při současném globálním charakteru mediálního podnikání vůbec nějakou naději na úspěch? Otázka regulace masových médií je složitější, než by se na první pohled mohlo jevit. Zdá se zřejmé, že je ve veřejném zájmu, aby existovalo široké spektrum mediálních organizaci, jež by dokázaly zajistit mnoha různým skupinám a stoupencům různých politických názorů, že se dostanou ke slovu. Pokud však vymezíme, kdo smí co vlastnit a jakou formu mediální techniky může používat, může to negativné ovlivnit ekonomickou prosperitu mediálního sektoru. Příliš restriktivní PPI tí může vést k tomu, že dotyčná země začne zaostávat. Mediální průmysl je při jedním z nejrychleji se rozvíjejících sektorů moderní ekonomiky; jen v saill0U1 audiovizuálním průmyslu by měly v nejbližších deseti letech vzniknout dva ml ny nových pracovních míst. 382 Kritikové koncentrace sdělovacích prostředků tvrdí, že velké mediální koncerny získávají nadměrnou moc. Ty ovšem mají protiargument: když budou podrobeny státní kontrole, nebudou schopny efektivního komerčního rozhodování, což se projeví ekonomickými ztrátami na mezinárodním trhu. Navíc se ptají: kdo na nás vlastně bude dohlížet? A kdo bude dohlížet na dohlížeče? Je třeba říci. že zatím existuje jen málo výzkumů, které by se zabývaly vztahem mezi vlastnictvím masových médií a obsahem jejich sdělení (Purnell a Collins, 1995). Vzhledem k různorodosti jejich forem bylo hodnocení této otázky obtížné už v 70. letech, natož pak v současnosti, kdy se překotné šíří nová interaktivní média (například video na objednávku). Snahy o vyřešení otázky regulace obvykle selhávají. Například ve státech Evropské unie představují různá opatření ke kontrole médií nepřehlednou změť, kterou se Rada Evropy marně snaží rozplést, po několika letech diskusi o regulaci masových médií svolala v roce 1991 konferenci o masmédiami politice, ale společných závěrů se na ní nepodařilo dosáhnout. Ústřední myšlenkou snah o kontrolu sdělovacích prostředků je zřejmě názor, že nadvláda dvou nebo tři mediálních koncernů nad celým trhem ohrožuje iak řádnou ekonomickou soutěž, tak demokracii, neboť majitele těchto médii nikdo nezvolil. Lze uplatnit existující protimonopolní zákony, které se však v různých částech Evropy i v jiných průmyslových zemích liší. Evropská unie například nedávno zablokovala snahu firem Deutsche Telekom. Bertelsmann a Kirch o společný podnik pro kabelovou i běžnou televizi. Soutěživost znamená pluralitu, anebo by alespoň měla. O pluralitě se předpokládá, že je pro demokracii užitečná. Jinou otázkou však je. zda samotná pluralita stačí; mnozí kritici ve Spojených státech totiž tvrdí, že ani výber z různých mediálních kanálů nezajišťuje kvalitu jejich obsahu a přesnost informací. Jay Blumler dospěl na základě analýzy americké televize k závěru, že se televize „brání jakékoli rozmanitosti vysílání - ať už jde o formu programů, upřednostňované kvality nebo účinek na diváka a prožitky, které chtějí navodit" (Blumler, 1986, sír. 141 í. protelefonované minuty 1983-93 (miliony) 300....._______ 1983 92 (miliony T5.......-...... 19ss 1990 1985 1990 fa"Wf."í«P'' |ř Global Neighborhood (Nose globální sousedstvi, Oxford University Press, 1995, str. 174) 3S3 Masová média a populární kultura Někteří pozorovatelé vkládají své naděje v silné veřejnoprávní vysíláni, které zabrání nadvládě velkých mediálních koncernů. Veřejnoprávní vysílací systémy jako britská BBC však mají své vlastní problémy. Ve většině zemí měly právě ony v minulosti monopolní postavení a leckde byly používány jako prostředek vládní propagandy. Právě u nich vystupuje do popředí s obzvláštní naléhavostí otázka kdo bude dohlížet na dohlížeče. Celou otázku regulace masových médií komplikuje také velmi rychlý vývoj iecn. nických inovací, které udržují pole médií v trvalém pohybu. Nejvýznamněji! z nich je v současnosti efekt multimédií a internetu, jimiž se budeme zabývat v závěrečné části této kapitoly. MULTIMEDIA Ačkoli jsme se až dosud soustředili na časopisy, televizi a další součásti „kulturního průmyslu", neměli bychom pojem „masová média" chápat takto úzce [ to, co lidé dělají v mnoha jiných oblastech, je totiž ovlivněno novými komunikačními technologiemi založenými na počítačích. Lze jim připsat například zásadní změny ve světové finančním systému a na burzách. Peníze už nemají povahu zlata ani bankovek, nýbrž elektronických dat v počítačích světových bank. Hodnota libovolné měny, kterou právě máte v kapse, závisí na aktivitě obchodníků na finančních trzích. Tyto trhy vznikly teprve v posledních deseti až patnácti letech a jsou výsledkem sňatku mezi počítači a satelitními komunikační technikou. „Technika rychle mění burzu na kontinuální globální trh, otevřený 24 hodin denně" (Gibbons, 1990. str. 111). Na tomto vývoji se podílely čtyři trendy: stálé zlepšování výkonnosti počítačů spolu s jejich klesající cenou, digitalizace dat, jež je nezbytná pro integraci počítačů s telekomunikační technikou, rozvoj satelitní komunikace a rozvoj optických vláken, která umožňují mnoha různým sdělením putovat po iediném tenkém kabelu. Dramatická komunikační exploze posledních let se zatím ani v nei menším nezpomaluje. Zakladatel laboratoře pro sdělovací prostředky na MÍT [Massachusetts Ins0í™| of Technology) Nicholas Negroponte se ve své knize Digitální svít [Being Digital. 1995) zabývá klíčovým významem digitálních dat pro současné komunikační tec ' nologie. Každá informace, včetně obrazů, filmových záběrů a zvuků, se dá Prel° do podoby „bitů" (číslic 1 a 0). Například 1, 2, 3, 4 a 5 mají v digitální řeči Poúo^ 1, 10, 11, 100, 101 atd. Digitalizace a rychlost jsou základem multimédii: to,^ bývalo několika médii vyžadujícími různé technologie (například vizuální a g kovou), to se nyní může kombinovat v jediném médiu (CD-ROM na Poritači aP°^gj Rychlost počítačů se každých osmnáct měsíců zdvojnásobuje a technicky již pokročil do té míry, že lze videozáznam přeložit do podoby obrazu na oso počítači a zase zpátky. 1 Masová méoia a populární kultura Za základ budoucí multimediální komunikace považuje Negroponte osobní počítač. Současné počítače už mají celou Škálu multimediálních dovedností, ale jejich dramatické rozšíření teprve přijde. Osobni počítač bude také televizorem a „elektronickou vstupní branou" pro telefon i kabelové a televizní vysíláni, takže televízni průmysl jako takový přestane existovat. Navíc digitalizace umožňuje i rozvoj interaktivních médií, poskytujících účastníkovi možnost aktivně se účastnit toho, co pravé vidí nebo slyší, anebo to ovlivňovat. V polovině 90. let se začíná hodné diskutovat o tzv. informační dálnici, což je rmín, jehož se opakovaně dovolává americký viceprezident AI Gore. Jde spiše vizi budoucnosti než o popis současného stavu. Většinu domácností, nebo do-once všechny, propojí optická vlákna a v každé z nich se otevírá Negroponteho elektronická vstupní brána, Jestliže v současnosti vedou do domácnosti čtyři nezávislé elektronické cesty, které ovšem nemá k dispozici každý, totiž telefon, po-|«raní vysílání, kabelová a satelitní televize, v budoucnu postačí jediný kabel »jediný výstup (počítač televizor). Sám termín informační dálnice však možná není tím nejpřesnějším vystižením "o. co digitální revoluce ve skutečnosti přináší. Implikuje totiž Šíření v prostoru, ^mco nové interaktivní technologie pojem vzdálenosti úplně ruší. Kromě toho vyvoláva dojem, že jeho výsledkem bude řad. Může se však snadno stál. že skutečny Mela těchto nových technologii bude chaotický a rozvratný. 384 385 Masová média a populární kultura INTERNET Jak už bylo řečeno, odehrává se v posledních letech válka o digitální budoucnost mezi jednotlivými mediálními a komunikačními titány: „Giganti telefonního podnikání a kabelové televize se s velikým halasem pouštěli do před-vaděni svých vizí rychlých elektronických sítí, spojujících lidské domovy s bezednými studnicemi informací, komunikace, vzděláni a zábavy. Jak se tak valili ke svému vzdálenému cíli všesuanné propojeného světa, neměli ani čas si všimnout divoké tlupy počítačových pirátií, inženýrů a studentů hemžících se u jejich nohou. Byla to chyba Zatímco obři o informační dálnici pouze mluvili, mravenci ji ve skutečnosti vybudovali Jmenuje se internet" (TTie Economist, 1. Července 1995). Naše doba měla být érou osobních počítačů, ale ve skutečnosti jejich nadvláda téměř konči. Larry ELlison z firmy Oracle, která je jednou z vůdčích databázových společností, označil osobní počítač za „nesmyslný prostředek" (citováno z Kelly-ho, 1995, str. 105), protože většina lidí využívá pouhý zlomek jeho skutečných schopností; navíc osobní počítače lidi nespojují, ale naopak rozdělují. Budoucnost podle Ellisona nepatří počítačům, jež budou sloužit jedincům, ale globální síti vzájemně propojených počítačů - a tedy právě internetu. Nové heslo dne zní: ..Našim počítačem je síť." Jinými slovy, osobní počítač se stává terminálem pro něco. co se odehrává jinde, v sítí obepínající celou planetu, která nepatří žádnému jedinci ani společnosti. Tento vývoj se podařilo předvídat Billu Gatesovi, zakladateli firmy Microsoft, která dnes představuje jeden z největších koncernů na světě. Právě této předvídavosti vděčí za svůj úspěch: donedávna se totiž i hlavní vizionáři počítačového světa domnívali, že budoucnost tohoto průmyslu spočívá ve vývoji přístrojové iechni-ky (hardware). Gates naproti tomu pochopil, že rozhodující bude sofrware. ienž obdaří počítač různými funkcemi. Ani Gates však nemá žádnou kontrolu nad internetem, kterému jeho inovace do značné míry pomohly na svět. .Tak nevím - mám si dát ještě jedno pivo, anebo jít domu a zasurfovat si na Internetu?" 386 Masová média a populární kultura Západní Evropa Vychodm Evropa 1039.2 88 46,1 132 151,8 67 .... •._ Uživatele Internetu (v tisících) podle oblastí svéta v lednu 1995 a nárůst za rok 1994-95 v procentech Internet vznikl samovolně zdola. Je produktem nerozděleného světa, světa po pádu berlínské zdi, ale jeho kořeny tkví právě v období studené války před rokem 1989, Zrodil se v americkém Pentagonu v roce 1969 po názvem ARPA-net (ARPA je zkratka Projektů špičkového výzkumu v Pentagonu) a jeho původní cíle nebyly nijak rozsáhlé. ARPA chtěla dát vědcům pracujícím na vojenských kontraktech možnost, aby v různých oblastech USA spojili své prostředky a mohli se tak dělit O nákladné vybavení, které používali. Dodatečně pak její tvůrci vymysleli způsob posílání vzkazů elektronickou poštou čili „e-mail". E-mail posílá sdělení přímo od jednoho počítače k druhému anebo k mnoha jiným bez jakékoli časové ztráty, neboť spojení nastává okamžitě. Pentagonský internet se až do počátku 80, let skládal z pěti set počítačů zamčených ve vojenských laboratořích a katedrách počítačové vědy na univerzitách. Pak Se však na néj začali napojovat jiní lidé z univerzitního prostředí a využívat ho ke svtrn vlastním cílům. V roce 1987 už bylo na internet napojeno 28 tisíc počítačů na ^různějších univerzitách a ve výzkumných laboratořích, Jeho uživatelé zaváděli au inovací a vymysleli nový software, který jim umožňoval účast na diskusích a využívání výzkumných údajů. ^^kolik let zůstal internet omezen na univerzity. Jak však přibývalo domácích osobních počítačů, začal se šířit mimo akademickou půdu a vstoupil do fáze ex-P ozivnlho růstu. Neuvěřitelné množství lidí - už nejen v Severní Americe, ale po w světě - začalo na internet umisťovat různé „on-line" služby, elektronické dis- 387 Masová média a populární kultura Masová média a populární kultura ,7b je Joanne? Jemine! Chtěl jsem mluvit s tvým záznamníkem. © 1996 Boris Drucker, The Cartoon Bank. Inc. kusní kluby, soítwareové knihovny apod. Zareagovala i podnikatelská sféra, která v roce 1994 předstihla univerzity a stala se dominantním uživatelem síté. Vztah mezi internetem a proklamovanou iníormačni dálnicí je problematicky. Jak ukazuje citát z The Economist, považují ho někteří lidé za tuto dálnici, která prostě vznikla jinak, než si telekomunikační koncerny nebo vlády představovaly Jiní tvrdí, že o skutečné dálnici bude možno mluvit až tehdy, bude-li zahrnovat i ostatní komunikační prostředky, od telefonu až po televizi. Významnou část internetu tvoří Worid Wide Web, globální multimediální knihovna založená jedním softwareovým specialistou ve Švýcarské fyzikální laboratoři. World Wide Web dokonce jako kukaččí mládě hrozí úplně vytiačit svého li ortele. Software, který jí získal popularitu, vytvořil jeden mladý student Illinois univerzit v. počet lidí, kteří jsou dnes připojeni na Internet, není znám - odhaduje se asi na 35 milionů lidi na celém světě. Ve srovnání se světovou populací to není příliš mnoho, ale stačilo by to na populaci jedné středně velké země. Významnější faktor ovšem představuje tempo růstu, které dosahuje už od roku 1985 asi 200 procent ročné ZÁVĚR VesvĚtě ohromujících technologických změn si nemůže být nikdo tak docela jist, co přinese budoucnost. Jisté ovšem je. že budoucí změny budou do značné míry záviset právě na rozvoji těchto technologií. Mnozi lidé považují internet za příklad nového celosvětového řádu, jenž se před námi na konci 20. století rýsuje. Uživatelé internetu žiti v ..kybernetickém prostoru" vytvářeném celosvětovou počítačovou sjti; v tomto prostoru už v souladu s Baudrillardovými teoriemi přestáváme být „lid-' a nabýváme podobu sdělení na obrazovkách. Na e-madu se jedinci alespoň atifikují, ale jinak na internetu nikdo neví, kým jsou ti druzí, jsou-li to muži ebo ženy a kde se vlastně nacházejí. Jeden známý kreslený vtip představuje psa, jenž sedí před počítačem. Text zní: „Na internetu je nejlepši to. že nikdo neví, že jste pes." Jiná anekdota vypráví o teologovi, který se zeptal nejsilnějšího superpočítače, jestli existuje Bůh. Počítač odpověděl, že na takový7 výkon nemá dostatek procesorů, a požádal, aby ho připojili na všechny ostatní superpočítače na světě. Přesto se nemohl dopátrat odpovědi. Posléze byl připojen na všechny osobní počítače, minipočítače, videorekordéry, digitální hodinky atd, Teolog se naposled zeptal: „Existuje Bůh?" A počítač odpověděl: „Teď už ano!" (Naisbitt, 1995, str. 60). Tento vtip ve zkratce vystihuje některé naděje a obavy spojované s Internetem. Neztratíme v kybernetickém prostoru svou vlastni identitu? Ovládneme počítačovou techniku, anebo ona ovládne nás? Zničí elektronická média všechny ostatní formy komunikace, například knihy? Odpověď na všechny tyto otázky je naštěstí téměř určitě záporná. Lidé, kteří se mohou normálně setkat, nepoužívají videokon-i peticí. Podnikatelé a manažeři mají dnes k dispozici daleko více forem elektronické komunikace než v minulosu, ale počet obchodních konferencí s přímým kontaktem se dále prudce zvyšuje. Jako jedinci nemůžeme zadržet technické změny, jejichž tempo už samo o sobě P^zí zahltit náš život. Propojený svět však (alespoň zatím) není světem Velkého fatra: stimuluje naopak decentralizaci a individualismus. Ani knihy a jiná „před-ektronická" media zřejmě nezmizl. I tento velký, neskladný svazek je pořád ještě f^účteisi, než bv byla jeho počítačová verze. Negroponteho Digitální svět nebyl neckonců napsán pro žádná speciální média, která popisuje, ale pro tfadičrilho ejiáře knížek. Dokonce i Bili Gates považoval za nutné popsat nový supertech-tajtý Sve, který pfedvídái m strälli(ách knihy, 388 389 7 Masová média a populární kultura Internet sám rodí nové problémy všedního dne. Jeden titulek v GuaTáiarni ne dávno hlásal: „Lidé závislí na internetu vedou smutný virtuální život.,; Článek no pisoval život lidi, kteří tráví každý den celé hodiny „v síti". Vznikla dokonce i nová podpůrná skupina pro lidi trpící internetovou závislostí. Kontakt v kybernetickém prostoru nemůže nahradit interakci mezi živými lidmi a ani vbudoucrm se tak zřejmě nestane. 15. KAPITOLA Vzdělání Vzdelaní Vzděláni Představte si, že jste v kůži Jean-Paula Didiona, dospívajícího chlapce z francouzského venkova asi před dvěma sty lety. Jean-Paulovi je v roce 1750 čtrnáct let. Ne. umí číst a psát, ale na tom není nic zvláštního; jen pár dospělých v jeho vesnici dokáže rozluštit více než jedno nebo dvě slovíčka psaného textu. V oblasti působí několik škol, na kterých vyučují mniši a jeptišky, ale ty se zcela vymykají Jean-Pau-lovým zkušenostem: kromě místního kněze se ani nikdy nesetkal s někým, kdo chodil do školy. Posledních osm nebo devět let trávil většinu dní tím, že pomáhal v domácnosti a při práci na poli. Čím bude starší, tím více Času bude trávit prací na otcově pozemku. Jean-Paul nejspíš nikdy neopustí oblast, kde se narodil. Je docela dobře možné, že stráví téměž celý život ve své vesnici a na okolních polích a jen občas podnikne cestu do jiné blízké vesnice nebo města. Možná bude muset čekat až do padesáti let, než zdědí otcův pozemek, o který se potom bude muset dělit se svými mladšími bratry. Jean-Paul si uvědomuje, že je „Francouz", že jeho zemi vládne určitý panovník a že existuje širý svět mimo Franců samu. I o „Francii" jako politickém celku však má jen mlhavé povědomí. Neexistují žádné zprávy nebo pravidelné informace o událostech, k nimž došlo někde jinde. Co ví o dalekém světě, ro se dozvěděl z příběhů a vyprávění dospělých, například poutníků, kteří se občas ve vsi zastavili. Podobně jako ostatní členové své obce se dozvídá o významných událostech, například o smrti krále, se zpožděním několika dnů, týdnů nebo i mésiců. Z moderního pohledu můžeme Jean-Paula považovat za nevzdělaného; to však neznamená, že je nevědomý. Ve svých čtrnácti letech už dobře chápe všechno, co se týká rodiny a dětí, protože se už od malička musel starat o své mladší sourozence. Rozumí půdě, pěstování plodín i úpravě a skladování potravin. Dobře se wzná v místních zvycích a tradicích; kromě zemédělské práce je zručný i v řadě jiných činností, například ve tkaní nebo pletení košíků. Jean-Paula isme si vymysleli, ale právě popsaný obraz dospívání zhruba odpovídá typické zkušenosti mladého chlapce v Evropě v období raného novověku. Srovnejme si ji s dnešní situací. V průmyslových zemích umějí prakticky všichni lidé číst a psát. Všichni si uvědomujeme, že jsme občany určitého státu; známe jeho polohu na mapě světa a alespoň zčásti i jeho historii. Náš život už od dětství ovlivňují informace, které získáváme z knížek, novin, časopisů a televize. Všichni máme za sebou proces formálního vzdělávání. Tištěné slovo a elektronická komunikace se ve spojení s formálním školním vzděláváním staly neodmyslitenou součástí našeho způsobu života. V této kapitole se budeme zabývat tím, jak vznikla současná podoba školního vzděláváni a jaký má dopad na společnost. Zastavíme se u politických debat, kter týkají Školství, a ukážeme si některé z teoretických přístupů k otázkám vzděláni- Nakonec se zamyslíme nad souvislostmi mezi vzděláváním a nerovností. HISTORICKÝ VÝVOJ GRAMOTNOSTI A ŠKOLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ /Lido začátku průmyslové éry bylo školní vzdělávání dostupné pouze malé menšině Udí, kteří disponovali volným časem a prostředky. V mnoha společnostech představovali jedinou plně gramotnou skupinu kněží, řeholníci nebo jiní náboženští specialisté, kteří svou znalost využívali ke čteni a výkladu posvátných knih. Naprostá většina osob si v dětství osvojovala sociální návyky a pracovní dovednosti podle příkladu dospělých. Jak už bylo řečeno, děti obvykle začínaly už ve velmi útlém věku pomáhat v domácnosti, na poli a v řemesle. Čtení nebylo v jejich běžném životě ani nutné, ani užitečné. Dalším důvodem, proč po dlouhá staletí umělo jen málo lidí číst a psát, byla pracnost a nákladnost pořizování rukopisů. Tato situace se začala měnit po zavedení knihtisku (vynalezen v Číně; v Evropě poprvé použit Johannem Gutenbergem v roce 1454). Texty a dokumenty se staly daleko dostupnějšími: knihy, pamflety, ale i celá řada běžných materiálů potřebných ve stále náročnější administrativě. Tiskem začaly vycházet například zákony; ve státní správě, podnikání a dalších organizacích se postupně prosazovalo vedeni písemné dokumentace, vydávání zpráv nebo ročenek a registrace běžných údajů. Rostoucí využívání písemných materiálů v mnoha různých sférách života vedlo ke zvýšení všeobecné gramotnosti (schopnosti číst a psát na základní úrovni). Postupně se začalo objevovat školní vzdělávání ve své moderní podobě, tj. vyučování žáků v prostorách vyhrazených pro tento účel. Ještě před 150 lety (a mnohde ještě déle) však byly děti bohatých Udí svěřovány soukromým učitelům, zatímco většina populace evropských zemí a Spojených států neměla až do počátku 19. století, kdy začaly vznikat systémy obecných škol, vůbec žádné formální vzdělání. Poptávku po vzdělávání dále zvyšoval proces industrializace a růst mést. Rostoucí mobilita a rozmanitost povoláni neumožňovala, aby se děti učUy pracovním dovednostem od svých rodičů. Získávání vědomostí se stále více opírá o obecný základ (předměty jako matematika, přírodní vědy, dějepis, literatura apod.) spíše než o praktické předávání konkrétních dovedností. V moderní společností se lidé neobejdou bez schopnosti Číst, psát a počítat; potřebují také určité znalosti o fyzic-Kwn, sociálním a ekonomickém prostředí, v němž se nacházejí, a v neposlední řadě mu-seji získat schopnost se učit, aby mohli zvládat nové formy informace (často wlnii technického rázu). 392 393 Vzdělán! Vzdelaní ZÁKLADNÍ A STŘEDNÍ ŠKOLSTVÍ V MEZINÁRODNÍM SROVNÁNÍ I mezi vyspělými zeměmi nacházíme velké rozdíly, a to jak co do délky školní docházky, tak co do způsob u organizace. Některé systémy mají vysoce centralizovanou povahu. V mnoha evropskvch zemích (například ve Francii) existují celostátní osnovy, jimiž se učitelé a žáci musejí řídit, a všeobecně závazné průběžné a závěrečné zkoušky. Naproti tomu například ve Spojených státech je systém daleko roztříštěnější. Asi 40 procent rozpočtu škol hradí jednotlivé státy, dalšími 40 procenty přispívá federální vláda a zbytek pochází z místních daní. Školy jsou proto řízeny místními výbory, jejichž členové jsou voleni a mají pravomoc jmenoval učitele, vybírat (či zakazoval) učebnice a jiné studijní materiály. Tato praxe má své výhody i nevýhody. Jednoznačnou výhodou je skutečnost, že školy nejsou odtrženy od potřeb a zájmů komunity, které slouží. Na druhé straně však tento systém umožňuje existenci propastných rozdílů ve velikosti tříd, vybavení učeben a účasti kvalitních učitelů, protože finanční možnosti škol značně závisejí na výši příjmů v dané obci. Všechny státy USA poskytují základní vzdělávání zdarma už od 50. let 19. století; povinnou se však školní docházka stala až později. V období kolem roku 1900 sehrálo masové základní školství obrovskou roli v „amerikajiizaci" nesčetných přistěhovalců, jimž kromě angličtiny vštěpovalo i americký ideál rovnosti příležitostí. Představa, že všichni lidé se rodí sobě rovni, měla na časném rozvoji masového veřejného školství ve Spojených státech velký podíl. Ve společnosti, v níž nikdy nevládl aristokratický ideál - názor, že někteří lidé se rodí s většími právy než druzí - bylo totiž vzdělání považováno za otevřenou cestu k sociálnímu vzestupu. Školy v USA své žáky víceméně otevřeně učily (a dodnes učí) i dalším typicky americkým názorům a hodnotovým měřítkům. Ve Velké Británii existuje od roku 1964 jednotný systém základního a středního vzdělávání, který zavedla tehdejší labouristická vláda s úmyslem odstranil nerovnost mezi různými typy škol. Kritikové jednotného systému však tvrdi, že selhal, protože sráži studenty k průměrnosti, nedává jim Šanci vyniknout a odrazuje je od specializace. Britskou zvláštností jsou soukromé školy, známé pod poněkud matoucím názvem „public schools". Zatímco všechny státní Školy musejí dodržovat závazné osnovj' a jejich žáci podstupují stejné zkoušky ve věku sedmi, jednácti. čtrnácti a šestnácti let, placené soukromé školy se jimi řídit nemusí. Celkový' počet těchto placených škol v Anglii je asi 2300 a navštěvuje je asi 7 procent žáků. Užší skuputí těch nejprestižnějších, jako například Eton a Rugby, zahrnuje pouze 233 škol, ató jejich absolventi zaujímají dominantní postaveni ve vyšších sférách britské SP° nosti. Průzkum z roku 1991 ukazuje, že 84 % soudců, 70 % ředitelů bank a 49 % vyšších státních úředníků chodilo do škol tohoto typu. Když se v roce 1990 ucházel o předsednictví' Konzervativní strany John ' hlásil se k úmyslu vytvořit „beztřídní společnost". On sám byl na první pohledz»" ným příkladem překonávání společenských hranic, neboť ukončil školní doc Státy s nejdelším průměrným trváním školní docházky, 1992 I—rúsÁ 12,4 15 Japonsko 10,8 2 Kanada 12.2 16 Nový Zéland 10,7 3 Norsko 12,1 17 Lucembursko 10,5 4 Austrálie 12,0 18 Izrael 10,2 Francie 12,0 19 Maďarsko 5,8 6 Velká Británie 11 7 20 Sarbodos 9,4 7 Némecko H,6 21 Jižní Korea 9:3 Švýcarsko 11.6 22 Argentina 5,2 9 Rakousko 11.4 bývalé Československo 5 2 Švédsko 11 4 Island 9,2 Belgie 11,4 25 Estonsko 3,0 12 Nizozemí 11.1 Litva 9,0 13 Dánsko 11.0 Lotyšsko 9,0 14 Finsko 10.9 Rusko 9,0 Zdroj: The Economist, Pocket World in Figures, Profile Books Ltd., 1196 ku už v šestnácti letech. Složení jeho kabinetu však ukazovalo, že tento ideál je daleko: 19 ze 22 jeho členů (mezi nimiž nebyla ani jediná žena) absolvovalo některou ze soukromých Škol a své deti nechal ve státní střední škole studovat jen jediný z nich. Labouristé Tonyho Blaira si uvědomují, že větší rozmanitost Školského systému je žádoucí. Jak ji však skloubit s úsilím o překonávání nerovnosti ve vzdělání? Soukromé školy a ty, jež jsou financovány z grantů, sice na jedné straně přispívají k rozmanitosti, ale na druhé sUané poskytují své služby především dětem ze zámožnějších rodin, takže přispívají k udržování dosavadní nerovnosti. Mezinárodní srovnání vysokých škol Rovněž v organizaci vysokého školství - tj. dalšího vzdělávání po ukončení povinné školní docházky, převážné na univerzitách nebo vyšších odborných Školách -lze mezi vyspělými stály natít značné rozdíly. V některých zemích jsou veřejnými OStitucemi, financovanými přímo ze státního rozpočtu. Například Francie organizuje své vysoké Školství na celonárodní úrovni a řídí je centrálně téměř ve stejné ntííe jako školy základní a střední. Výuka v kterémkoli oboru musí být schválena akreditační komisí, kterou zřizuje ministerstvo pro vysoké školy. Studenti mohou zskat dva druhy diplomů - jeden uděluje daná univerzita, druhý stát. Diplomy ■Pého typu jsou všeobecné považovány za prestižnější a cennější než ty, které aeiuji vysoké školy samy, protože se předpokládá, že zaručují jednotný standard, -tá místa ve stát m správě jsou vyhrazena pouze pro držitele státních diplomů, väi h ápfedrmSt ' véí*ina zaměstnavatelů v soukromém sektoru. Prakticky chm učitele n j základních a středních školách i na univerzitách jsou ve Francii nimi zaměstnanci. Platy učitelů jsou určovány centrálně, podobné iako zákiad-^Plň výuky v rámci lednotlivých oborů. Vzdělání Vzdělání Procento studujících mezi 18letými (včetně studujících při zaměstnání), mezinárodni srovnání, 1992 Zdroj: OECD, převzato ze Sociál Trends, 1996, str. 75. Podobný systém jako ve Francii existuje ve většině evropských zemí. Zcela opačný příklad představují USA, které se od ostatních vyspělých států liší významným zastoupením soukromého sektoru (plných 54 procent všech vysokých školí. Lze mezi ně počítat i některé z nejprestižnéjších univerzit, například Harvard. Vale či Princeton. Dělicí čára mezi soukromými a státními vysokými školami však v Americe není tak zřetelná jako v jiných zemích, protože studenti na soukromých univerzitách mohou žádat o státní granty a půjčky. Navíc tyto školy dostávají od státu značné prostředky na výzkum. Na druhé straně bývají státní univerzity často spolufinancovány z nadací a dostávají dary od různých podnikatelů. Mohou také získat výzkumné granty od soukromých průmyslových podniků. Britský systém je méně centralizovaný než francouzský, ale jednotnější než americký. Vysoké školy jsou financovány ze státního rozpočtu a platy profesorů se řidl celostátními tabulkami. Mezi jednotlivými institucemi a jejich výukovými programy však existují značné rozdíly. Před druhou světovou válkou měla Velká Británie 21 univerzit, které byly podle dnešních měřítek většinou velmi malé: do roku 1.97 se však rozrostly do čtyřnásobné velikosti. Dnes mají všechny britské vysoké ško y „standardní parametry", takže se diplom z Leicesteru nebo Leedsu alesPolU,e0"l ticky vyrovná diplomu z Cambridge, Oxfordu nebo Londýna. Není však zatJn^T tajemstvím, že Oxford a Cambridge své studenty velmi pečlivé vybíraii (asi po o na jich přichází ze soukromých středních škol) a jejích absolventi maji větší sang získat dobře placené zaměstnáni než ti, kdo přišli z jiných univerzit. Přes P°™~3 nou expanzi zůstává procento vysokoškoláků v britské populaci nižší než ve s natelných západních zemích. V roce 1970 nastupovalo na univerzity jen 17 % 05 396 náctiletých. Do poloviny 90. let sice Británie zaznamenala vzestup na 25 %, ale na torn se Částečně podílela skutečnost, že polytechniky (vysoké školy technického typu) byly přejmenovány na univerzity. ŽENY A DÍVKY VE VZDĚLÁVACÍM SYSTÉMU S výjimkou tělesné výchovy a sportů už současné školství ve vyspělých zemích systematicky nerozlišuje mezi chlapci a dívkami. Ve Velké Británii si dívky po řadu Jet vedly v průměru lépe než chlapci, a to od první třídy až asi do poloviny střední Školy, kdy se poměr mezi nimi začal obracet; u závěrečných zkoušek na střední škole a pak na univerzitě už dominovali mladi muži. Poslední dobou se však převaha dívek přenáší i do vyšších věkových skupin. V roce 1995 se na prvních pěti místech mezi středními školami umístily čistě dívčí školy, které obsadily 14 z prvních dvaceti míst na žebříčku. Podobné výsledky přicházejí i ze Spojených států, kde se chlapci dvakrát častěji než dívky ocitají ve zvláštních školách pro neprospívající žáky a dvakrát častěji se jim také stává, že vůbec nedokončí středoškolské vzděláni. Mladé Američanky se Masí na univerzity častěji než jejich mužské protějšky; ještě větší nepoměr je pak mezi ženami a muži, kteří vysokou školu zdárně absolvují. Početní převahu si ženy získávají i na poli postgraduálního vzdělávání (The Economist, 8. července 1995). Není vybuzeno, že tyto změny jsou výrazem širších změn ve vzájemném postavení mužů a žen ve společností. Nadvláda mužů byla v mnoha oblastech ohrožena a mnozí autoři dnes hovoří o „proměně mužské role". Nezaměstnanost postihuje vlce mužů než žen a někdejší mužská role živitele rodiny je dnes do určité míry zpochybněna. Je možné, že chlapci jsou dnes méně jistí tím, čeho chtějí v životě dosáhnout, než tomu bylo v minulostí. Suzanne Lieová a Virginia 0'Learyová ve své knize Dobývání tvrze (Storming the Tower, 1990) srovnávají statistiky o zastoupení žen na vysokých školách v různých zemích světa (Velké Británii, Spojených státech. Německu, Norsku, Indii, Izraeli *j.). Ve všech těchto zemích procento studentek po celé poválečné období stoupalo, takže nejen v USA, ale i v Izraeli a Norsku již představují asi polovinu studujících. Jejich zastoupení mezi vysokoškolskými pedagogy však už bylo podstatně nwnší. Navíc byly převážné soustředěny na nižších stupních hierarchie (lektorky, odborné asistentky); mezi profesory měli dosud muži drtivou převahu. Napří-lpn Ve Ve!ké Bri,ami )e v současné době mezi vysokoškolskými profesory jen asi -^0 žen, což představuje pouhá čtyři procenta. Srovnávací výzkum na britských a amerických vysokých školách prokázal, že ^ bou zemích učí ženy v průměru více hodin než jejich mužští kolegové, a to více fcv "^^rské než na magisterské nebo postgraduální úrovni. Větší pedagogické _ 2ky ovšem znamenají méně času na výzkum a publikační Činnost, které jsou Pwažovány za zásadní kritéria pro další postup. 397 Vzdělaní TEORIE VZDĚLÁVÁNÍ Bernsteinovy jazykové kódy Moderní vzděláváni a jeho vliv na sociální nerovnost lze hodnotit z několika různých teoretických perspektiv. Jedna z nich klade důraz na schopnost verbální komunikace. Její zastánce Basíl Bernstein tvrdí, že si děd z různých sociálních poměrů vytváfejí už od útlého věku odlišné kódy nebo formy řeči, které man zásadní vliv na jejich pozdější úspěch ve škole (Bernstein, 1975). Nejde mu přitom ani tak o rozdíly ve slovní zásobě nebo vyjadřovacích schopnostech, ale o systematické rozdíly ve způsobu komunikace, jimiž se jednotlivé sociální skupiny vyznačují. U dětí z nižších vrstev se podle Bernsteina uplatňují takzvané omezené kódy. To znamená, že jejich komunikace spočívá na nevyslovených předpokladech, jejichž znalost je považována za samozřejmou. Tento typ komunikace se úzce pojí s konkrétním kulturním prostředím rodiny, čtvrti nebo obce, kde jsou hodnoty a normy považovány za samozřejmé a není nutno je verbalizovat. Rodiče vychovávají své děti formou přímých odměn a trestů za správné či nesprávné jednáni. Tyto omezené kódy jsou daleko vhodnější ke sdělování praktických zkušeností než k probírání abstraktních pojmů, procesů nebo vztahů. Jsou proto charakteristické právě pro děti vyrůstající v rodinách s nižšími příjmy a pro vrstevníky, s nimiž se stýkají. Jejich komunikace se sice orientuje na skupinové normy, ale málokdo dokáže přesné vysvětlit, proč se jejich chování právě těmito normami řídi. Naproti tomu děti ze středostavovských rodin s vyšším formálním vzděláním si osvojují rozvinuté kódy, které jim umožňují individualizovat smysl jednotlivých slov podle potřeby konkrétní situace. Jejich verbální projevy jsou méně vázány na specifický kontext a umožňují jim snáze zobecňovat a vyjadřoval abstraktní představy. Rodiče dětem při výchovné procesu často vysvětlují, jaké důvody a zásady je vedou k tomu, aby jim něco zakázali. Chce-li dítě v dělnické rodině příliš mnoho sladkostí, řekne mu matka „Tak a dost!" Ve středostavovské rodině mu nejspíš vysvětli, že sladkosti jsou nezdravé a kazí se po nich zuby. Dětí, které si osvojily rozvinuté kódy, mají podle Bernsteina větší předpoklady k úspěšnému prosazeni v procesu formálního vzdělávání. To neznamená, že by děti z nižších vrstev měly „horší" typ řeči, anebo že by jejich kódy byly ..nedostatečné". Lze však říci, že se jejich způsob vyjadřováni dostává do rozporu s akademickou kulturou školy. Děti používající rozvinuté kódy ji zvládali daleko snáze. Bernsteinova teorie se může opřít o určité důkazy, i když její platnost zůstav předmětem sporů. Výsledky fady výzkumů (Toughová, 1976, Tizardová a Hughes. 1984) nasvědčují tomu, že děti z nižších vrstev skutečné na svou otázku dostáva] méně často odpověď a málokdy jim někdo vysvetlí, jak dospěl k určitému závěru-Tyto skutečnosti nám umožňují pochopit, proč se děti z nižších socioekonomických vrstev hůře prosazují. S používáním omezených kódů jsou spojeny násie Vzdělání jící charakteristiky, které vesměs zhoršují šance dětí z nižších vrstev na úspěch ve Škole: 1. Tyto děti většinou nedostávají od rodičů plnou odpověď na své otázky, takže bývají nejen méně informovány o světě, ale i méně zvědavé než děti používající lOZVinuté kódy. 1 jen obtížně reagují na neemotivni a abstraktní verbální projevy učitelů a na obecné vyjádřené zásady Školní kázně. 3. jestliže se učitelova forma komunikace výrazně liší od toho, co zná dítě z domova, může být pro dítě prostě nesrozumitelná. Dítě si někdy pomáhá tím, že si jeho slova přeloží do jazyka, jemuž rozumí; přitom mu ale často unikne skutečná podstata sděleni. 4. S mechanickým učením nebo biflováním nazpaměť nemusí mít tyto děti větší problémy. Mohou však narážet na velké obtíže při chápání rozdílů v pojmech, které vyžadují schopnost zobecnění a abstrakce. Bowles a Gintis: školy a kapitalistická společnost Práce Samuela Bowlese a Herberta Gintise se týkají především institucionálního pozadí, na němž moderní Školský systém vzniká (Bowles a Gintis, 1976). Opírají se sice o zkušeností s americkým školstvím, ale tvrdí, že se jejich závěry týkají západní společností obecně. Jejich východiskem jsou studie Jenckse (1972) a dalších autorů, které ukazují, že všeobecná školní docházka nepřispívá k překonání ekonomické nerovnosti. Považují moderní vzdělávání za odpověď na ekonomické potřeby průmyslového kapitalismu. Školy dávají žákům technické a sociální dovednosti, které průmyslové podnikání vyžaduje, a navíc vštěpují budoucím pracovním silám úctu k autoritám a kázeň. Škola se svými hierarchickými vztahy a důrazem na poslušnost předjímá situaci na pracovišti, kterému se blíží i školní systém trestů a odměn. Školy tak motivují některé jedince k „úspěchu", zatímco jiné od něj odrazují a směrují je tak do hůře placených zaměstnání. Bowles a Gintis uznávají, že rozvoj hromadného vzdělávání měl mnoho užitečných důsledků. Ve vyspělých zemích prakticky zmizela negramotnost a základ získaný ve škole umožňuje mladým lidem získávat další poznám, které jim přináší Uspokojení. Protože se však rozvinulo především na základě ekonomických potřeb, nedosáhlo všeobecné školní vzdělání ani zdaleka těch cílů, které si od něj osvícení reformátoři slibovali. Podle Bowlese a Gintise moderní školy reprodukuji pocity bezmoci, které mnozí Jedinci pociťují v jiných sférách. Ideálu rozvoje osobnosti, na němž celá myšlenka udělání spočívá, může být dosaženo jen tehdy, jestíiže budou lidé moci rozhodo-*^ o podmínkách svého vlastního života a rozvíjet svá nadání a schopnosti sebevyjádření, v současném systému školy „legitimizujl nerovnost, omezují rozvoj ^ bnosti na formy slučitelné s poslušností vůči autoritám a přispívají k tomu, že 1 mladí lidé smiřuji se svým osudem" (Bowles a Gintis, 1976). Kdyby existovala 398 399 Vzdělání Vzdělání větší demokracie na pracovišti a větší rovnost ve společnosti, umožnilo by to podle těchto autorů vznik nového systému vzdělání, jenž by poskytoval větší šanci na svébytný rozvoj každého jedince. Ivan lllich: skryté poselství školy Jedním z nejkontroverznějších autorů, který se kdy vyslovil k otázce školství, je Ivan lllich. Proslavil se svou kritikou moderního ekonomického vývoje, který podle něho připravuje bdi o schopnost samostatného jednání. Modernizace vede v Uli-chově pojetí k tomu, že lidé ztrácejí své tradiční dovednosti; jejich zdraví se stává závislým na lékařích a vzdělání na učitelích, zábavu jim opatřuje televize a obživu zaměstnavatelé. lllich dokonce tvrdl, že se musíme zamyslet i nad povinnou školní docházkou jako takovou, která je dnes na celém světě považována za nezhvtnou (lllich, 1973). Podobně jako Bowies a Gintis klade i on důraz na souvislost mezi rozvojem vzdělání a ekonomickými potřebami kázně a hierarchie. Tvrdí, že vznik školství vyplývá ze Čtyř základních úkolů, které ve společnosti splňuje. Na prvnírn místě je dozor nad dětmi. Protože je školní docházka povinná, spolehlivě zajišťuje, že se děti od ukončení časné fáze dětství až do zařazení do pracovního procesu nebudou toulat po ulicích. Kromě toho škola zaručuje rozděleni osob do jednotlivých typů zaměstnání, osvojení dominantních hodnot a získání těch znalostí a dovedností, které daná společnost schvaluje. Velká část toho, čemu se děti ve škole učí, nemá nic společného se samotnou náplní vyučování. Školy svým důrazem na kázeň a pravidla povzbuzuji to, co lllich nazývá pasivní konzumací, tj. nekritické přijímání existujícího společenského řádu, i když to není obsahem žádného předmětu, ale vyplývá to ze samotně povahy školních procedur a organizace. Skryté poselství Školy dětem říká, že jejich úlohou v životě je „znát své místo a klidné sedět". lllich navrhuje osvobodit společnost od školy. Připomíná, že povinná školní docházka je poměrně nedávný vynález; není důvod se domnívat, že bychom ii museli přijímat jako něco nevyhnutelného. Jestliže školy nepodporuji rovnost příležitostí ani rozvoj individuální tvořivosti, proč je v jejich současné podobě nezrušit, lllich přitom netvrdí, žeby neměly existovat žádné formy vzdělávacích organizací. Vzdělání by podle jeho názoru mělo umožnit každému zájemci získání kvalifikace potřebné k seberealizaci - a to nejen v dětství, ale i v kterékoli jiné fázi života. Tako-vý systém by umožnil, aby se znalosti šířily ve společnosd všemi směry a nem na ně monopol pouze specialisté. Kdo by se chtěl učit, ten by se nemusel podřtz vat žádným osnovám a mohl by si vybrat, co by ho zajímalo. ^ Není úplně jasné, jak by měl takový systém vypadat v praxi. Namísto skol na huje lllich několik typů vzdělávacích rámců. Materiální základna pro formální vzaa lávání by se nacházela v knihovnách, laboratořích a informačních bankách, _ by byly přístupné všem studentům. Mezi nimi by vznikly „komunikační J| z nichž by bylo možno zjistit, kdo má jaké znalosti a schopnosti a zda bv byl o sol nej pn jgn je někomu jinému předat. Žáci a studenti by měli jakési „poukázky na vzdělání", které by jim umožňovaly využívat vzdělávacích služeb podle vlastních představ. Zní něco takového jako naprostá utopie? Mnoho lidí by jistě řeklo, že ano. Pokud se však v budoucnu sníží význam placené práce anebo se zásadné změní její Struktura, nebudou už Illichovy představy vypadat tak nerealisticky. Kdyby placené zaměstnání ztratilo své ústřední postavení v sociálním životě, mohli by se lidé pouštět do celé řady jiných aktivit. Vzdělání by nebylo jen „přípravou na vstup do života", soustředěnou do zvláštních institucí, ale bylo by přístupné každému, kdo by o ně projevil zájem. V 90. letech se Illichovy myšlenky znovu dostávají do módy v souvislosti s rozvojem nových komunikačních technologií. Objevuji se názory, že tzv. informační dálnice může vést k revoluci ve vzdělávání. K tomuto tématu se ještě vrátíme v další Části této kapitoly. VZDĚLÁNÍ A KULTURNÍ REPRODUKCE Témata všech tří dosud zmíněných perspektiv velmi názorné spojuje francouzský sociolog a antropolog Pierre Bourdieu ve své koncepci kulturní reprodukce (Bour-dieu, 1986, 1988, Bourdieu a Passeron, 1977). Její podstatou je to, jak školy spolu s dalšími institucemi napomáhají přenášení sociálních a ekonomických rozdílů z generace na generaci. Bourdieuovo pojetí obrací naši pozornost k tomu, jak školy prostřednictím svého „skrytého poselství" ovlivňují hodnoty, postoje a zvyky, které si lidé osvojují. Škola umocňuje rozdílnou kulturní orientaci a hodnotová měřítka získaná v časné fázi života; to následné omezuje šance jedněch, ale usnadňuje postup druhým. Různé způsoby používání iazyka, které rozlišil Bernstein, nepochybně souvisejí s těmito kulturními rozdíly v nejširším slova smyslu, které jsou základem variability zájmů a vkusu. Způsob hovoru i chování dětí z nižších vrstev - zejména pak U příslušníků menšin - se dostává do rozporu s normami, jež ve škole dominují. •Zažívají ve Škole daleko výraznější „střet kultur" než ty. které přicházejí z lépe situovaných rodin Ocitají se de facto v cizím kulturním prostředí. Často jim schází lejen motivace k tomu, aby dosahovaly dobrých výsledků; také jejich navyklý způsob hovoru a jednáni je odděluje od učitelů i tehdy, když se obé strany snaží o co j&fijiepší komunikaci. Děti tráví ve škole mnoho hodin. Jak zdůrazňuje lllich, osvojují si při tom dale-> více než jen učivo, se kterým je učitelé seznamují. Škola je to pro ně současně •rvní přípravou na svět práce. Vštěpují si, že se od nich očekává dochvilnost a pile F» vykonávání úkolů, které jim svěří jejich nadřízení (Webb a Westergard. 1991). 400 401 Vzdělání Vzděláni WILLISOVA ANALÝZA KULTURNÍ REPRODUKCE Jedno ze známých pojednám o kulturní reprodukci najdeme ve studií Paula WilU-se z jedné školy v Birminghamu (1977). Wiliisovym cílem bylo zkoumat. „proc deti z dělnických rodin končí v dělnických zaměstnáních". Často se soudí, ze v procesu vzdělávání děti z nižších vrstev (nebo menšin) prosté pochopí, že „nejsou dost chytré na to, aby v budoucím životě měly dobre placenou nebo vysoce uznávanou práci". Jinými slovy, špatné výsledky ve škole je vedou k tomu, že si uvědomí své omezené intelektuální schopnosti. Smíří se s tím, že jsou méně nadané, a najdou si málo perspektivní zaměstnání. Jak ukázal Willís, není tento výklad v souladu s tím, jak lidé ve skutečnosti žijí a co prožívají. „Životní moudrost" dítěte z chudých poměrů sice většinou nepomáhá k dobrým známkám, ale vyžaduje osvojení právě tak složitých a náročných dovedností jako kterákoli intelektuální činnost ze školního prostředí. Jen málo détí odchází ze školy s pocitem „jsem tak hloupý, že je jen správné, abych trávil celé dny skládáním beden v továrně". Jestliže děti z méně privilegovaných poměru přijímají manuální zaměstnání, aniž to vnímají jako svou prohru, musí se přitom uplatňovat jiné faktory. Willis se soustředil na jednu partu chlapců, s nimiž trávil většinu času. Členové party, kteří si říkali „maníci", byli bílí; do téže školy však chodila i mládež karibského a asijského původu. Wdlts zjistil, že „maníci" velmi dobře chápou, íak se ve škole uplatňuje autorita a k čemu směřuje, ale využívají toho proti škole samotné. Vnímali ji jako nepřátelské prostředí, kterému však mohou vnutit svá vlastni pravidla hry. J-Uavnim zdrojem potěšeni pro ně byly trvalé konflikty s učiteli, udržované většinou na úrovni drobných šarvátek. Dokázali vystihnout, v jaké situaci je učitelova autoritativní pozice oslabena, a znali i osobní slabiny jednotlivých kantorů. Od žáků se očekávalo, že budou klidné sedět, nevyrušoval a věnovat se práci. „Maníci" však byli v trvalém pohybu - vyjma okamžiků, kdy na některém z nich spočinu] učitelův pohled. Za učitelovými zády se buď polohlasem bavili, nebo pronášeli poznámky hraničící s otevřenou drzostí, které se však v připadé nutnosti daly „zahrát do autu". Willis jejich počínání popisuje následovně: „Manící se specializuji na přesně odměřené proievy odporu, kieré nikdy nepřerostou v otevřenou konfrontaci. Nakolik to jde. vytvářejí ve třídě hlouček, který trvale vrže žUr ličkami, na každou výzvu reaguje otráveným 'no jo', bez ustání se vrtí a zkouši všechny možné pozice, jak lze na židli sedět nebo ležet. Při samostudiu dávají někteří i nevřen najevo nezájem a předstírají, že spí, zatímco jiní se obracejí zády k lavici a dívají se z o ' nebo prostě zirají do zdi.,. Přes výzvy, aby se přestali bavit, se valí třídou neustály jako přiliv přes sotva uschlý písek. Všude grimasy, koulení očima, spiklenecké šeptaru-v Na chodbách se podivné plouži, zdraví se s přehnanou horlivostí anebo naráz um I ■ když kolem nich prochází zástupce ředitele. Každou chvíli propuká posmešné c h íl ní nebo idiotský řehot, který se může - ale také nemusí - týkat osoby, lež práve P Jestliže se kvůli lomu zastavíte, mají pocit, že právě zabodovali; a když ne. jsou ta l, _ koni... Jejich opozice vůči škole se projevuje hlavně úsilím vyvzdorovat si symbolic kv zický prostor nezávislý na instituci a jejích pravidlech. Jejich snahou je zmařit to, co právem považují za hlavní cíl školy, totiž její zámér donutit žáky .pracovať" (Willis, 1977, str. 12-13. 26). „Maníci" označovali své konformní spolužáky - ty, kteří přijímali autoritu učitelů a snažili se mít dobrý prospěch - jako „šprty". Ti totiž učitele skutečně poslouchali. „Šprty" ovšem čekala daleko lépe placená místa a lákavější kariéry než „maníky", přestože za nimi (podle Willise) zaostávali ve svém chápání toho, co se ve školním prostředí skutečné děje. Většina žáků byla někde mezi těmito dvěma extrémy: vystupovali méně konfrontačně než ti první, ale nebyli tak neochvějně poslušní jako ti druzi. Styl a způsob odporu byl kromě toho výrazně ovlivněn i etnickými rozdíly. Učitelé byli vesměs běloši a „maníci" s nimi měli (přes svou nechuť ke škole) přece jen více společného než děti přistěhovalců. Některé skupiny iaků z karibských rodin projevovaly své nepřátelství vůči škole daleko otevřenější á násilnější formou než „maníci", kteří se nijak netajili svým rasismem a s černošskými partami nehodlali mít nic společného. „Maníci" věděli, že se práce bude v mnohém podobat škole, ale přesto se na ni těšili. Přestože si neslibovali žádnou seberealizaci od práce samotné, nemohli se dočkat toho, až budou dostávat výplatu. Svá zaměstnání - natěračů, pokrývačů, instalatérů, malířů pokojů - pak nepřijímali proto, že by se cítili méněcenní nebo neúspěšní. Naopak, přistupovali k práci se stejným postojem pohrdavé nadřazenosti jako předtím ke škole. Vítali to, že jim práce poskytla status dospělých, ale neměli zájem „udělat kariéru". Jak dokládá Willis. je práce v dělnických zaměstnáních často spojena s podobnými kulturními projevy, jaké si „manici" vytvářeli ve svém odporu proti škole - se schopnosti sarkasticky komentovat a v případě nutnosti i sabotovat požadavky nadřízených. V pozdější fázi života možná „maníci" zjisti, že je nečeká nic jiného než únavná, nevděčná dřina. Když založí rodinu, možná si vzpomenou na školu jako na ztracenou šanci. Pokud se však pokusí tento názor předat svým dětem, budou v tom nejspíš právě tak málo úspěšní jako jejich vlastni rodiče. INTELIGENCE A NEROVNOST A* dosud isme se v této diskusi nezabývali možným vlivem vrozených rozdílů ve suľPn0SteCh 'edinců- KáYbY by!y rozdíly v dosaženém vzdělání a následném poveru či příjmech úměrné inteligenci, dalo by se tvrdit, že školy ve skutečnosti Poskytuji všem stejnou příležitost a lidé nacházejí uplatnění odpovídající jejich uzeným schopnostem. Vzdělání Vzdělání Co je inteligence? Psychologové vedou už po radu let spory o tom, zda opravdu existuje konkrétní vlastnost jedince, která se dá nazvat inteligencí, a pokud ano, zda vychází z vroze ných rozdílů. Inteligenci je obtížné definovat, protože zahrnuje řadu různých kvalit, které často vzájemně nesouvisejí. Můžeme například předpokládat, že „nejčist-Ší" formou inteligence je schopnost řešit abstraktní matematické problémy, Mnozí lidé, kteří v této činností vynikají, by se však jen stěží uplatňovali v jiných oborech například v historii uměni. Protože se pojem inteligence vzpírá jakékoli definici navrhují někteří psychologové, aby byla definována prostě jako ..to, co se mérj testy IQ (mtehgenčriílio kvocientu)". Je nasnadě, že se tím problém neřeší, protože íe to definice kruhem. Většina testů IQ je tvořena směsí koncepčních a matematických problémů. Jsou konstruovány tak, aby průměrný výsledek odpovídal hodnote 100: kdo se ocitne pod touto hranicí, je tedy označen za podprůměrně inteligentního, a naopak. Pfes-tože je měření inteligence spojeno se zásadními problémy, nadále se testů IQ hojné využívá jak ve výzkumných studiích, tak ve školství a v podnikové sféře. IQ a genetické faktory Testy IQ dobře korelují se Školními výsledky, což nás nemusí překvapovat, protože byly původně vyvinuty právě k odhadu budoucí úspěšnosti při studiu. Z toho ovšem plyne, že vykazují také úzkou souvislost se sociálními, ekonomickými a etnickými rozdíly, které jsou s rozdíly v dosaženém vzděláni spojeny. Běloši maji v průměru lepší výsledky než černoši nebo příslušníci jiných znevýhodněných menšin. V roce 1969 vyvolal rozruch článek Arthura Jensena, který prohlásil, že rozdíly v IQ mezi bělochy a černochy jsou zčásti geneticky podmíněné (Jensen, 1967, 1979). Později se k tomuto tématu vrátili psycholog Richard J. Herrnstein a sociolog Charles Murray, kteří svým kontroverzním vstupem rozpoutali novou debatu o IQ a vzdělání. Ve své lunze Gaussova kňvka: Inteligence a třídní struktura ve Spojených státech (The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life, 1994) totiž tvrdí, že se už o vztahu IQ a dědičnosti nashromáždilo příliš mnoho důkazů na to, aby se o něm dalo ještě pochybovat. Významné rozdíly v inteligenci mezi jednothvými rasovými a etnickými skupinami musíme podle nich připsat alespoň zčásti na vrub dědičnosti. Většina výsledků, o které se opírají, pochází z výzkumů prováděných ve Spojených státech. Podle Herrnsteina a Munaye tyto výsledky ukazují, že některá etnika mají v průměru vyšší IQ než jiná. America asijského původu, zejména příslušníci japonské a čínské menšiny, mají v průměru vyšší IQ než běloši, i když rozdíly mezi růmi nejsou nijak značné. Průměrné IQ Asijců í bělochů je však výrazné vyšší než u černochů. Herrnstein a Murray shrnují výsledky 156 studií a dospívají k průměrnému rozdílu 16 bodů mezi černochy a bělochy. Tvrdí, že tyto vrozené rozdíly v inteligenci významné přispívají k socta rjfrnU rozvrstveni americké společnosti. Čím je jedinec inteligentnější, tím větší má janči, že „to někam dotáhne". Z toho plyne, že ti nahoře zaujímají vyšší postavení dílem proto, že jsou prostě chytřejší - a kdo zůstává dole, ten je zkrátka méně chytrý. Odpůrci Herrnsteina a Murraye oponují, že rozdíly mezi rasovými a etnickými jlmpinarni nejsou geneticky podmíněny, ale vyplývají ze sociálních a kulturních rozdílů. Otázky z testů IQ se zaměřuji například na abstraktní logiku a další aspekty, s nimiž mají větší zkušenosti příslušníci bělošské střední třídy než Černoši nebo jiné menšiny. Kromě toho mohou výsledky odrážet i vliv faktorů, které nemají nic společného se schopnostmi, které jsou údajným předmětem měření - například to. zda je testovaní vnímáno jako stres. Výzkumy ukazují, že Aíroameričané dosahuji v průměru o šest bodů horšího výsledku, když jim test zadává běloch, než když je zadavatelem černoch (Kamin, 1977). Nižší průměrné skóre Afroameričanů ve Spojených státech je velmi podobné tomu, s nimž se setkáváme u znevýhodněných menšin v jiných zemích, například u „nedotknutelných" v Indii, Maorů na Novém Zélandě a Burakuminů v Japonsku. Děti těchto skupin vykazují v průměru o 10 až 15 bodů horší výsledky než děti příslušníků většiny. Zvláště zajímavým příkladem jsou japonští Buraktuninové - potomci lidí, kteří v 18. století v důsledku lokálních válek ztratili půdu a stah se tulá-kv a vydedenci. Ačkoli po staletí trpěli předsudky a diskriminací, fyzicky se nijak neliší od ostatních Japonců. V tomto připadé nemohou být rozdíly v průměrném IQ podmíněny genericky, protože se tito lidé geneticky neliší od většiny; přesto jsou rozdíly mezi nimi právě tak konstantní jako rozdíly mezi Černochy a bělochy. V USA, kde se k nim přistupuje stejně jako k ostatním Japoncům, se však jejich děti v testech IQ neliší od zbytku japonsko-americké populace. Tyto skutečnosti naznačují, že rozdíly v průměrném IQ mezi Afroameričany a bělochy v USA budou nejspíše výsledkem sociálních a kulturních rozdílů. Tento závěr podporuje i srovnávací studie 14 zemí včetně USA, která zjistila, že se průměrné ]Q za posledního půl století v celé populaci výrazně zvýšilo (Coleman, 1987). IQ testy se totiž trvale vyvíjejí. Když tutéž skupinu osob podrobíme současným a starším testům, dosáhnou u těch starších podstatně vyššího skóre než u nových. Současné děti předčily na testech ze 30. let tehdejší děti v průměru o 15 bodů - což ]e přesné ten rozdíl, který v současnosti dělí černochy a bělochy. Je přitom jasné, že dnešní děti nejsou vrozeně chytřejší než byli jejich rodiče nebo prarodiče; ztepleni je pravděpodobně dáno sociálními, kulturními a ekonomickými faktory. Protože jsou socioekonomické rozdíly mezi bělochy a černými Američany nejméně fak velké jako ty mezigenerační, je tato skutečnost dostatečným vysvětlením varia-ollity iq Existují sice genetické variace mezi jedinci, které ovlivňují výsledky IQ, ™e je nadále neprokázané a nepravděpodobné, že by některé rasy byly v průměru ""eligenméjší než jiné. 405 Vzdělání Boj o Gaussovu křivku Ve sborníku Boj o Gaussova křivku (The Bell Curve Wars, Fraser, 1995) Se ra(ja předních autorů zamýšlí nad Herrnsteinovými a Murrayovými tezemi. Jeho editor popisuje Gau5soi'u křivku jako „nejpravokativnější práci ve společenských védách za poslední desetiletí", jejíž tvrzení vyvolala „záplavu dopisů redakci ve všech významnějších novinách a časopisech, nemluvě o rozhlasových a televizních pořadech" (str. 3). Jedním z přispěvatelů sborníku byl evoluční biolog Stephen Jav Gould, podle kterého se Herrnstein a Murray mýlí ve čtyřech zásadních bodech. Gould zpochybňuje, že by se dala inteligence vyjádřit jediným číslem, že by mělo smysl seřadit lidi podle takové číselné hodnoty, že by jejím základem byly dědičné předpoklady a Že by se nemohla měnit. Všechny tyto teze označuje za sporné. Další účastník, Howard Gardner, dokládá na výsledcích celého století výzkumů že obecná kategorie „inteligence" je prostě nepoužitelná. Existuje pouze řada „mnohočetných inteligencí" - praktická, hudební, prostorová, matematická a podobně. Další přispěvatelé uvádějí, že mezi výsledky IQ a pozdějšími pracovními výkony není jednoznačný vztah, a označují Gaussovu. křivku za rasitickou pseudovědu. Gould uzavírá: „Musíme proti doktrínám spojeným s Gaussovou křivkou vystoupit jak proto, že jsou mylné, tak i proto, že jejich přijetí by ohrozilo rozvoj inteligence každého jedince. Je samozřejmé, že nemůžeme být všichni jadernými fyziky nebo neurochirurgy. Ti druzí se ale mohou stát třeba rockovými muzikanty nebo sportovci, což jim vynese daleko větší společenskou prestiž a peníze...' (Gould, 1995, str. 11). Emocionální a interpersonální inteligence Daniel Goleman (1996) ve své stejnojmenné knize tvrdí, že „emocionální inteligence" sehrává v našem životě přinejmenším stejné významnou úlohu jako IQ. Jako emocionální inteligenci označuje způsob, jímž lidé nakládají se svými emocemi -jak se dokáží motivovat a ovládat, zda jsou schopni se pro něco nadchnout a vytrvat u toho. Tyto vlastnosti obvykle nejsou vrozené a čím lépe se jim děti nauč), tím větší budou míl šanci plné využít svých intelektuálních schopností. Podle Golemana „mohou ti nejbystřejší z nás ztroskotat na útesech nezvládnutých vášní a nezkrotných impulzů. Lidé s vysokými IQ bývají často překvapivé špatnými navigátory svého soukromého života" (str. 34). I to je jeden z důvodů, proč běžné inteligenční testy neumožňují dobře předvídat, jak bude jedinec v životě úspěšný. Jeden z výzkumů sledoval 95 studentů Harvardovy univerzity, kteří ji absolvovali ve 40. letech. Ve středním věku už byl jen malý rozdíl v úspěšnosti mezi lěnii, kdo na univerzitě dosáhli vysokých hodnot IQ, a jejich bývalými spolužáky, kteří měli za studil nižší skóre. Jiná práce se zaměřila na opačný konec spektra, na 406 Vzdělání 450 chlapců z chudinské čtvrti nedaleko Harvardu. Dvě třetiny jejich rodičů pobíhaly sociální podporu a třetina měla IQ nižší než 90. Ani tady se neukázalo, že by JQ mělo výrazný vliv na pozdější úspěšnost v životě. Sedm procent osob s IQ pod gO nemělo práci, ale stejný počet nezaměstnaných byl i ve skupině s nadprůměrným IQ- Zřetelné lépe si však vedli ti. kteří už v dětství dobře zvládali své emoce a vycházeli lépe s ostatními. Howard Gardner to vyjádřil slovy: Na jedné straně máme interpersonální inteligenci, jejíž podstatou )e schopnost rozumět tém druhým: co je motivuje, tak pracuji a jak s nimi lze spolupracovat. Úspěšní obchodníci, politici, učitelé, lékaři a náboženští představitele" jsou vesmés jedincí s vysokou interpersonální inteligencí. Druhou formou je pak inteligence intrapersonálni... rotiž schopnost učinit si přesnou, skutečnosti odpovídající představu o sobě samém a umět s tímto modelem v životě efektivně nakládat" (Gardner, 1993, str. 9). Naše dosavadní představy o inteligenci bude nutno revidovat, aby odrážely rozmanitost faktorů, které nám umožňují dosáhnout v životě úspěchu. Něco podobného lze říci i o vzdělání samém. Jak bylo řečeno na počátku této kapitoly, je vzdé laní širší pojem než škola. Nový vývoj techniky - především informační - může v budoucnu vést k přehodnocení vžitých názorů na vzdělávací procesy. BUDOUCNOST VZDELANÍ Vzdělání a nová komunikační technika Šíření informačních technologií zřejmě ovlivní vzdělání v mnoha směrech, z nichž některé budou možná dosti zásadní. Nové technologie totiž ovlivňují charakter práce, protože některé typy lidských činnosti dnes nahrazují stroje. Sama dynamika technického rozvoje dnes vede k daleko rychlejší obměně zaměstnání, než tomu bývalo dffve. Vzdělání už nelze považovat za přípravné stadium před nástupem do pracovního procesu. S vývojem techniky se totiž měni i nároky na zaměstnance. Ikdyž budeme vnímat vzdělání zcela instrumentálně, jako osvojování dovedností potřebných k práci, panuje všeobecná shoda, že se v budoucnosti bude pracovník muset vzdělávat po celý život. Jeden z návrhů, který zazněl ve Velké Británii, směřoval k vytvořeni „studijní banky", na kterou by se lidé mohli obrátit víceméně v libovolné fázi svého života. Do této banky by vkládali peníze jak jednotlivci, tak stát a zaměstnavatelé. Později a ne mohli dostat „vzdelávací kredity", zvýšené o podstatný úrok, které by jim tmtožnily získat nové technické a jiné schopnosti v rekvalifikačních kurzech. Nikdo ještě nemůže s jistotou říci, co vlas mé nová informační a komunikační technika přinese. Někteří autoři tvrdí, že v jejich důsledku zanikne daleko více Pracovních míst, než bude nové vytvořeno (podrobněji jsme se této diskusi o klejícím významu práce věnovali v kapitole 12). Nebude-li už pro všechny dostatek 407 Vzdělání Vzdělání .Ke/KiMufei pifct fnsh. Mttttt. Prosti k ottvri." © Tony Raeve, Steve Woy o The Independent placené práce, přinese to moderní společnosti významné důsledky. Mnozí lidé -nejen muži, ale i rostoucí procento žen - definují svůj život především podle práce, kterou vykonávají, a do značné míry od ní odvozuji svou sebeúctu. Pokud bude v současné společnosti práce ubývat, stanou se takové postoje ana-chronismem. Mohou se zhoršit pocity zoufalství nebo bezmoci, které jsou typické pro dnešní nezamestnané. Vzdelaní by tu mělo hrát svou roli, ale nesmelo by přitom zůstat jen v podobě úzce pojaté kvalifikace a rekvalifikace. Muselo by mít vztah k širšímu spektru lidských hodnot a být nejen prostředkem, ale i cílem: představovalo by plný a svébytný rozvoj osobnosti, sloužící jejímu růstu a sebepozná-ní. Na této myšlence, která se shoduje s humanistickými ideály vzděláni pocházejícími z děl filosofú-pedagogů, není nic utopického. Jako přiklad mohou posloužit již existující „univerzity třetího věku". Slouží penzistům, kteří už nevykonávají placenou práci. Mnoho lidí se s odchodem do penze vyrovnává stejně těžko jako s nezaměstnanosti; v mnoha směrech je to vlastně totéž. Univerzita třetího věku Lunožňuje starším lidem, aby se vzdelávali v těch oborech, které si sami vyberou, a rozvíjeli své zájmy podle libosti. Rozvoj informační techniky se však netýká pouze diskusí o budoucím charakteru práce, ale promítá se i přímo do vzdělávacího procesu - na což se zaměříme v závěrečné části této kapitoly. Techniky vzdělávání Rozvoj vzdělání v moderním smyslu slova byl spojen s mnoha dalšími zásadními změnami, které probíhaly v 19. století. Jednou z nich byl rozvoj školy jako instituce. MohU bychom se naivně domnívat, že školy a univerzity vznikly prosté jako reakce na rostoucí poptávku po vzděláni, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Jak ukázal Michel Foucault, vznikly školy jako součást správního aparátu moderního státu a jejich „skrytým poselstvím" bylo ukáznit děti a dostat je pod kontrolu. Druhý zásadní vliv představoval rozvoj tisku a vznik „knižní kultury". Masov distribuce knih, novin a dalších tištěných materiálů byla pro rozvoj průmyslov Hlt Li společnosti právě tak charakteristická jako stroje a továrny. Cílem školního vzdělaní bylo naučit každého číst, psát a počítat, aby měl přístup k tištěnému slovu, ^typičtější učební pomůckou ve škole je právě kniha, učebnice. Podle názorů mnohých odborníků se toto všechno brzy změní v důsledku rostoucího používání počítačů a multimediálních technik ve vzdělávacím procesu. Asi 70 až 80 procent telekomunikačních pokusů prováděných při testování nových multimediálních technik se týká vzdělání nebo má alespoň nějakou vzdělávací složku" {Kenway a spoi., 1995). Budou počítače, CD-ROMy a videokazety stále více nahrazovat učebnice? A zůstanou školy více či méně zachovány ve své současné podobě, jestliže už děti nebudou sedět v řadě a poslouchat paní učitelku, ale prostě si pustl počítač, aby se něco naučily? Setkáváme se s tvrzením, že nové techniky nebudou pouze přívažkem k existujícímu způsobu vzdělání, ale že ho zcela změní a nahradí. Dnešní mladí lidé, kteří už vyrůstají v informační a mediální společnosti, jsou s těmito technikami obeznámeni daleko lépe než většina dospělých, nevyjímaje ani jejich učitele. Vyrůstá generace Níntenda, o které jsme hovořili v kapitole 14. Někteří autoři hovoří o „revoluci v učebně", o nástupu „virtuální reality osobních počítačů" a učebně beze stěn. Jen stěží lze pochybovat o tom, že se multimediální techniky budou ve školství stále více prosazovat. Podporují to nejen politické strany, ale především podniká telská sféra: velké mediální společnosti se dnes zaměřují i na školy, nejen na domácnosti. Například ve Spojených státech se jednu dobu zdálo, že se trh s osobními počítači pro soukromou potřebu již nasytil - ale pak se objevil nový vzdělávací software, který spotřebu znovu nastartoval. Firmy, které vytvářejí nové vzdělávací programy, hodlají k jejich šíření využít také internet: „Firma Jones International Ltd hodlá vytvořit virtuální Mezinárodní univerzitu, která bude dospělé, pracující populaci nabízet studium prostřednictvím internetu, kabelové a satelitní televize a videokazet. .Univerzity hraji ve vzdělávání zásadní roli. ale miliony potenciálních studentů žíznících po vědomostech se k nim prostě nedostanou/ říká její šéf Clenn R. Jones" (Kenwaz a spol.. 1995, str. 18). Podobně jako mnoho jiných oblastí sociálního života dnes i školství prochází změnami pod vlivem trhu a informační techniky. Globalizace si vynucuje snížení nákladů, jež vede k reformám ve Školství, jako tomu bylo například ve Velké Británii za vlády konzervativců. Výsledkem tohoto tlaku je také rostoucí komercializa-|* a tržní orientace vzdělání. I školy jsou nuceny k podobné „restrukturalizaci" jako obchodní a průmyslové podniky. Do oblastí vzdělávání budou stále více vstupovat lidé, jejichž činnost s ním dosud souvisela jen okrajové, anebo k němu neměli žádný vztah. Budou mezi nimi °t">orníci na telekomunikace, výrobci softwaru a programů kabelové televize, ""nati a dodavatelé technického vybavení. Jejich vliv nezůstane omezen pou-Jja školy a univerzity; už dnes jsou součásti zábavně-vzdélávacího průmyslu l-^Ju-tainment"), který v návaznosti na výrobu softwaru vytváří jakýsi paralelní Plávací systém. Vzdelaní Zda nové techniky skutečně přinesou tak radikálni změny ve vzděláni iak občas tvrdí, zatím nemůžeme s jistotou říci. Někteří kritikové se obávají, že pokud opravdu budou mít tak velký dopad, povedou spíše k posílení nerovnosti ve vzde láni. K majetkové nerovnosti, která se dnes tak výrazné podepisuje na nerovných šancích studentů, by se mohla připojit i „informační chudoba". Zdá se, že učeb ny beze stěn" jsou zatím hudbou budoucnosti - a mnoho škol zatím trpí dlouhodobým nezájmem a nedostatkem finančních prostředků. NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Při denním jasu, a pfi noci, když je lichá, Pán tvůj té neopustil ani tebou nepohrdá. A bude pro tebe poslední véru lepší než první a Pán tvůj té zajisté obdaří ke tvému uspokojení. Což nenašel té jako sirotka - a v útulek té nepřijal? Bloudícím té nalezl - a správnou cesru ti ukázal, nuzákem té nalezl - a bohatství ti věru dal! Co sirotka se týče, toho neutiskuj, co žebráka se týče, toho neodstrkuj. Však o dobrodiní pána svého vypravuj! Tento úryvek z posvátného textu nám poskytuje představu o tom, jakou významnou úlohu v lidském životě sehrává už po tisíciletí náboženská víra. Říká nám, že Bohu záleží na každém z nás; že nám dává lásku a útěchu, obživu i přístřeší. Bu-deme-li chválit Boha a důvěřovat v Jeho dobrotu, dočkáme se odměny v přištim životě. Jak uvidíme v této kapitole, neslibují všechna náboženství odměnu v posmrtném životě; s tou či onou formou religiozity se však setkáváme v každé lidské společnosti. I u těch nejstarších kultur, které známe z archeologických vykopávek, nacházíme zřetelné pozůstatky náboženských symbolů a rituálů, Od úsvitu lidstva přes celý průběh jeho dějin patřilo náboženství k základním součástem lidského bytí a mělo ohromný vliv na to, jak lidé vnímali okolní svět a jak na něj reagovali. Právě uvedený citát z posvátného textu nám ukazuje náboženské přesvědčení jako zdroj útěchy a podpory. Víme však dobře, že už mnohokrát se stalo také zdrojem prudkých společenských zápasů a konfliktů Srovnejme si úvodní citát s následujícím: Milujte se navzájem brauskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího srdce, služte Pánu. Z naděje se radujte, v souženi buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte s bratřími jejich nouzi, ochotně poskytujte pohosúnství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásleduji, dobro a ne zlo. Je-li to možno, pokud to záleží na vás. žijte se vSemi v pokoji. Podobné jako předchozí úryvek jsou i tato slova mocným sdělením všeobjímající lásky a Boží dobroty. Připadá nám zvláštní, že by věřící, kteří se řídí učením prvního z nich, mohli cítit nevraživost k těm druhým. Přesto se tyto dvě skupiny v cích již po staletí ocitají v krvavých konfliktech. První citát je z totiž z Koránu [íUj* 93, český překlad Ivan Hrbek, Odeon, 1991). druhý z Nového zákona t z 12. Uštu Římanům, ekumenický překlad). Islám a křesťanství se ve svém původu částecti 412 glcrývají a uznávají některé společné proroky; přesto se vzájemně odmítají a zahrnuj* do kategorie „nevěřících". Od 11. do 13. století podnikla evropská vojska několik válečných tažení, tzv. křížových výprav, na Blízký východ, aby „osvobodila Svatou zemi" od muslimů. Tyto války P*1*' dodnes k nejkrvavějším v historii, přestože byly na obou stranách vedeny ve jménu jediného pravého Boha; tisíce bdí zahynuly a křesťanští i muslimští bojovníci se v průběhu dvou staletí dopouštěli četných ukrutností. Během první Idfížové výpravy se Evropané zmocnili rozsáhlých území a významných měst včetně Jeruzaléma, ale na konci deváté výpravy, v roce 1272, se muslimům podařilo dobýt celou Svatou zemi zpět. Jedním z nejhorlivějších zastánců křížových tažení byl sv. Bernard, opat velkého kláštera v Clairvaux a vůdčí osobnost tehdejšího křesťanského svéta. „Požehnáni jsou mučedníci, kteří padnou vboji!" napsal. „Plesej, statečný obránce víry, dá-li ti Pán život a vítězství, ale raduj se a dojdi slávy ještě větší, jestliže zemřeš a setkáš ses Pánem" (Koenigsburger, 1987), Jak může náboženství zapůsobit na lidi takovou silou, že jsou ochotni se za jeho ideály obětovat? Proč je všudypřítomnou součástí každé lidské společnosti? Za jakých okolností dokáže lidi spojovat, a kdy je naopak rozděluje? Abychom na tyto otázky dokázali odpovědět, musíme si nejprve vysvětlit, co vlastně náboženství je, a podívat se na některé z rozmanitých forem toho, v co lidé věří a co praktikují. Vyložíme si rovněž hlavní sociologické teorie náboženství a pokusíme se analyzovat různé typy náboženských organizací, s nimiž se můžeme setkat. Nakonec se zamyslíme nad osudem náboženství v moderním světě. Mnoha pozorovatelům se totiž zdá, že s nástupem vědy a moderního průmyslu ztrácí náboženství své ústřední postavení ve společenském životě, které dříve zaujímalo. Studium náboženství je podnětné a náročné, neboť klade velké nároky na sociologickou imaginaci. Chceme-li analyzovat náboženské praktiky, musíme se snažit porozumět mnoha různým přesvědčením a rituálům, s nimiž se v různých kulturách setkáváme. Musíme být citliví k ideálům, jež jsou zdrojem hlubokého prožitku věřících, a přitom nezapomínal, že náboženské skupiny sledují i veskrze světské cíle (například získání nových přívrženců nebo finančních prostředků). Musíme mít trvale na zřeteli rozmanitost náboženských přesvědčení a způsobů jejich vyjadřování, ale nemůžeme se přitom vzdát snahy o poznání povahy náboženství jako obecného jevu. DEFINICE NÁBOŽENSTVÍ Na světě existuje tolik náboženství a jsou tak rozmanitá, že ani odborníci nejsou °pni se shodnout na společné definici. V západní společnosti si většina lidí ■Mstavuje náboženství podle křesťanského modelu: jako víru ve vyšší bytost, jež Přikazuje, abychom na tomto světě dodržovali určitá mravní pravidla, a slibu- 413 t náboženství je nám posmrtný život. Bylo by však velkou chybou se domnivat, že něco podob neho platí obecné pro všechna náboženství. Abychom se osvobodili od tohoto eurocentrického pohledu, řekneme si nejpr ve, které vlastnosti křesťanského světonázoru se zobecnit nedají. Na prvním místě samozřejmé platí, že nemůžeme ztotožňovat náboženství s vírou v jednoho boha - monoteismem. Většina náboženských systémů uznává více božstev. I v některých formách křesťanství je situace komplikován eis j než v čistém monoteismu (židovském nebo islámském), neboť například katolíci uctívají kromě Boha Otce, Syna a Ducha Svatého i Pannu Marii a četné svaté. Jiná náboženství, například buddhismus, naopak žádná božstva nemají. Za druhé nemůžeme klást rovnítko ani mezi náboženství a mravní přikázáni typu Desatera, které dal Bůh ve Starém zákoně Mojžíšovi. Představa, že bohy zajímá naše chování na tomto světě, je mnoha náboženstvím zcela cizí. U starých Reků například bylo bohům lidské jednám zpravidla lhostejné. Za třetí neplatí ani rozšířená představa, že každé náboženství vysvětluje, jak vznikl svět a člověk. Židovsko-křesťanský mýtus o Adamovi a Evě má svůj protějšek v mnoha jiných mýtech o původu světa a člověka; opět však existují náboženství, která se touto otázkou nezabývaji. Konečně za čtvrté: pojem náboženství není totožný ani s představou něčeho nadpřirozeného, co už ze své podstaty přesahuje rámec našeho smyslového poznání. Konfuciáni například kladou důraz na přirozenou harmonii světa, a ne na pravdy, jež se skrývají za zjevnou skutečností. Všem náboženstvím je naopak společné, že používají soustavy symbolů, vyvolávají pocity úcty nebo bázně a jsou spojena s kolektivními níiidíy nebo ceremoniály. U každého z těchto prvků se musíme na chvíli zastavit. Bez ohledu na existenci bohů se v každém náboženství vyskytují bytosti nebo předměty, které jsou považovány za posvátné a stávají se předmětem uctívání. Některé kultury věří v „božskou silu", ne v personifikované bohy. Jinde se setkáváme s jedinci, kterým je prokazována posvátná úcta, přestože nejsou považování za bohy (Buddha, Konfucius). Náboženské rituály jsou velice rozmanité. Za rituální činy považujeme modlitby, zpěvy, bohoslužby v nejširším slova smyslu, půsty a mnoho dalších projevu: patří sem i přikázaná a zakázaná jídla. Protože se rituální činy obracejí k náboženským symbolům, jsou obvykle vnímány jako něco zcela odlišného od běžných životních úkonů a postupů. Jestliže zapálíme svíčku, abychom uctili nebo usmířili svého boha, má to zcela jiný význam, než když ji zapálíme z praktických dúvo I když některé rituály často provádí jedinec o samotě, znají všechna nábožens také kolektivní ceremoniály, k nimž obvykle dochází na zvláštních místech - ve svatyních (chrámech, kostelích) nebo na posvátné půdě. Existenci kolektivních ceremoniálů považuji obvykle sociologové za lf?l z hlavních faktorů, jímž se odlišuje náboženství od magie, i když hranice mezi m není úplně zřetelná. Podstatou magie je snaha zasáhnout do chodu událostí p střednictvím kouzel. Přestože rovněž používá rituálních praktik, týká se obvý Náboženství jedinců, a ne celé komunity věřících. Lidé často hledají pomoc v magii, jestliže je oostihne neštěstí nebo jim hrozí nějaké nebezpečí. Klasická studie Bronislawa malinowského z Trobriandových ostrovů v Tichomoří například popisuje, jak tito lidé před dlouhými a riskantními plavbami provádějí celou řadu magických rituálů. Když však vyplouvají jen na ryby do klidných vod místní laguny, pak se do žádných rituálů nepouštějí. V moderní společnosti už sice většina magických praktik zanikla, ale v nebezpečných situacích se dosud běžné setkáváme s projevy poverčivosti, která nemá k magii daleko. Mnozí lidé, kteří maji nebezpečná povolání nebo jsou do značné míry závislí na náhodě a Štěstí - horníci, rybáři nebo sportovci - mají své malé rituály nebo nosí v krizových obdobích různé talismany. Příkladem může být tenista, který si na důležité zápasy bere vždy určitý prstýnek. Také astrologické představy, které jsou pozůstatkem předmodemího magického uvažování, se dodnes těší velké oblibě, přestože většina lidí nejspíš nebere předpovědi horoskopů příliš vážně. ROZMANITÉ FORMY NÁBOŽENSTVÍ V tradičních společnostech má náboženství v sociálním životě většinou ústřední postavení. Náboženské symboly a rituály jsou často spojeny s hmotnou kulturou a uměiiím dané společnosti - hudbou, malířstvím nebo sochařstvím, tancem, vyprávěním a literaturou. Malé kultury nemají samostatnou vrstvu knéží; vždy se však vyskytují jedinci znalí náboženských (ale i kouzelnických) praktik. Jedním typem takového specialisty je šaman (slovo pocházející z jazyka sibiřských Even-ků). Šaman je výjimečný jedinec, jemuž se přisuzuje schopnost vstupovat - prostřednictvím rituálu - do styku s duchy nebo vyššími silami. Mnozí šamani jsou však spíše kouzelníky a léčiteli než náboženskými vůdci v pravém slova smyslu. Totemismus a animismus Dvě formy náboženství, s nimiž se často setkáváme v malých kulturách, představuji totemismus a animismus. Slovo „totem", které pochází z jazyků severoamerických Indiánů (Odžibvejň), používáme jako obecný termín k označení určitého aruhu zvířete nebo rostliny, považované v určitých kulturách za posvátné. Každý 1 ÍS pfíbuzeilstvo má obvykle svůj vlastní totem, s nímž jsou spojeny různé ri-"«™tnf aktivity. Totemické představy nám mohou připadat poněkud vzdálené, ale moderní společnosti se (v méně významném kontextu) vyskytují symboly po- dobné •Jako totemům, například zvíře či rostlina ve znaku sportovního klubu. NělH ammismus se označuje víra v duchy, kteří obývají tentýž svét jako živí lidé. dy přinášejí dobro, jindy šíří zlo; mohou mít značný vliv na chování lidí. NÁBOŽENSTVÍ V některých kulturách se jim například připisuje původ nemocí nebo šílenství Známým jevem je posedlost duchy, kteří zcela ovládnou chování jedince. S animistickým pojetím světa se setkáváme nejen v malých kulturách, ale ve větší ci menší míře i u řady „velkých" náboženství. Ve středověké Evropě byli ti, které posedli zlí duchové či sám ďábel, často pronásledováni jako čarodějnice nebo čarodějové. Některé malé a zdánlivě „jednoduché" kultury maji ve skutečnosti velice komplexní systémy náboženských představ, daleko přesahující načrtnuté schéma to-temismu či animismu, jak jsme je právě načrtli. Nuerové v jižním Súdánu mají například složitý teologický systém, v němž hraje ústřední roli „duch nebes" [Evans-Pritchard, 1956). Takové náznaky monoteismu však u menších tradičních kultur nejsou příliš obvyklé, neboť převažují polyteistické systémy s větším počtem bohů. MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Tři nejvétší monoteistická náboženství - židovství, křestánství a islám - vznikla v oblasti Středního východu a vzájemně se v průběhu staletí ovlivňovala Židovství (judaismus) Judaismus je z monoteistických náboženství nejstaršl - jeho počátky sahaů asi do doby 1000 let před Kristem. Židovský národ tehdy tvořili kočovníci, jejichž náboženští vůdci, proroci, se sice inspirovali představami okolních náboženství, ale na rozdíl od nich pevně věřili v jediného, všemohoucího Boha. (Většina sousedních národů byli polyteisté.) Tento všemohoucí Bůh vyžaduje dodržování přísných mravních pravidel. Židovské komunity přetrvávaly rozptýleny v diaspoře (v Evropě. Asii a severní Africe). Často byly vystaveny pronásledování, které vyvrcholilo vyvražděním milionů Židů nacisty za druhé světové války. Až do vzniku státu Izrael (v poválečném období) nebyl na světě žádný stát, kde by židovství bylo oficiálním náboženstvím. Křesťanství . Mnohé židovské názory byly převzaty křesťanstvím, které je učinilo součású věrouky. Ježíš byl ortodoxní Žid a křesťanství původně vzniklo jako žídovsltósew ta; není ani zcela jisté, zda chtěl Ježíš vlastně založit nové náboženství. Svými učedníky a stoupenci byl považován za Mesiáše (odvozeno od hebrejského sewi Mašiach, které znamená „pomazaný"), na jehož příchod Židé čekají; jméno „ ,fm šiřitelem křesťanství však byl ra • mnoha místech Malé Asie a Řecka a NÁBOŽENSTVÍ Světová populace podle vyznání, 1993 Náboženství Počet vyznavačů Procento světové populace Křesíoné 1 869 282 470 33,5 Katolíci 1 042 501 000 18,7 Protestanti 382 374 000 6,9 Ortodoxní 173 560 0OD 3,1 Anglikáni 75 847 000 1.4 Ostatní 195 000 470 3,5 Muslimové 1 014 372 0O0 18,2 Baz vyznání 912 874 0 00 16,4 Hkiduisté 751 360 000 I3S Buddhisté 334 002 000 6 0 Ateisté 242 852 000 4,3 Čínsko náboženství 140 956 000 2.5 Nová náboženství 123 765 000 2.2 Kmenová náboženství 99 736 000 1.8 Sikhove 99 736 000 0,4 Židé 18 153 000 0.3 Ostatní 49 280 000 1,0 tus" je vlastně řecký výraz pro totéž. Hlavním šiřitelem křesťanstv římský občan hovořící řecky, jenž kázal na křesťanství podobu organizovaného náboženství Zdroj: Statistical Abstract of the United States (Stotistickö rocenka USA, 1994, str. 855) Zpočátku byli křesťané krutě pronásledováni, ale nakonec přestoupil na novou víru i císař Konstantin a učinil ji oficiálním náboženstvím římské říše. Na dva tisíce let se stalo dorninantní silou západní kultury. Křesťanství má dnes více vyznavačů než kterékoli jiné náboženství a je také rozšířeno do všech koutů světa více než kterékoli jiné. Hlásí se k němu téměř dvě miliardy lidi, kteří jsou ovšem po stránce organizační i teologické rozděleni do mnoha různých církví. Hlavní větve představují církev římskokatolická, východní ortodoxní směry (řeckokatolická církev, pravoslaví) a protestantismus. Islám klám, dnes druhé největší náboženství na světě, založil v sedmém století po Kris-*"i prorok Muhammad. V přísně monoteistickém světě islámu vládne jediný Bůh. "*h, jemuž podléhá veškerý lidský život i příroda. Věřící muslim má pět základ-i povinností, které jsou označovány za piltte islámu. První z nich je islámské nání víry: „Nem boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok." Druhou je odlit se pětkrát denně - vždy po obřadné očistě a obrácen směrem ke svatému nestu, Mekce (v dnešní Saúdské Arábii). Za třetí má muslim povinnost dodržovat ramadán, měsíc půstu, v jehož průběhu 1,111 jíst a pít až po setmění. Za čtvrté mu islámský zákon ukládá, aby dával almuž-1 chudým; toho často využívá stát. který tím zdůvodňuje vybíráni daní. Konečně l páté se od věřícího očekává, že se alespoň jednou za život pokusí vykonat pouť B° Mekky. 416 417 NÁBOŽENSTVÍ Muslimové uznávají zásluhy starších proroků (mezi něž radí i Mojžíše a Težíš>) protože i jejich ústy mluvil AJláh. Teprve Muhammadovo učení je však pro ně dokonalým vyjádřením Jeho vůle, vtělené v Korán. Islám se postupně rozšířil z arabského světa (Blízkého východu a severní Afriky) do řady oblasti na jih od Sahary, do Malé Asie. středoasijských zemí a přes indicky subkontinent (Pákistán, Bangladéš) až na Dálný východ (Malajsie, Indonésie), Počet jeho vyznavačů již překročil jednu mihardu. K muslimům a jejich názorům se krátce vrátíme ještě v části věnované islámským revolucím. náboženství indie a dálného východu Hinduismus Náboženské systémy vzniklé v Indii a na Dálném východe se výrazně liší od monoteistického židovství, křesťanství nebo islámu. Hinduismus představuje vůbec nejstarši z velkých náboženských tradic, které v dnešním světě hraji významnou úlohu. Toto polyteistické náboženství má mnoho různých forem - jednotlivé směry vyznávají různé bohy, jejichž význam v průběhu tisíciletí narůstal nebo upadal. Mnozí autoři se proto domnívají, že by bylo vhodnější považovat hinduismus spíše za soustavu příbuzných náboženství, místních kultů a náboženských praktik, volně spojených několika společnými myšlenkami. Většina hinduistu věří v cyklus reinkarnací: všechna živá stvořeni jsou součástí věčného procesu zrození, umírání a znovuzrození. Součástí hinduismu ie i indický kastovní systém, v jehož liierarchii zaujímá každý jedinec takové sociální a rituální postaveni, jaké si zasloužil v předchozím životě. Každé kasiě jsou předepsány jiné povinnosti a rituály, na jejichž dodržováni do značné míry závist budoucí osud jedince, jeho příští reinkarnace. Hmduistický pohled na svět připouští (na rozdíl od pohledu monoteístů) existenci různých náboženských přesvědčení, která se mohou překrývat, aniž by se vzájemně vyvracela. Neexistuje ostrá hranice mezi „věřícími" a „nevěřícími". Hinduismus se rovněž obvykle nepokouši obracet jiné lidi na „pravou víru", jak to činí křesťanství a islám. Zůstává omezen převážné jen na indický subkontinent, kde se k němu hlásí přes tři čtvrtě miliardy stoupenců. Buddhismus, konfucianismus a taoismus Buddhismus, konfucianismus a taoismus bývají někdy označovány za etická na ženství Dálného východu. Namísto uctívání bohů kladou důraz na etické idea y, jež umožňují člověku vnímat přirozenou harmonii a jednotu vesmíru. Buddhismus je odvozen z učení Siddhárthy Gautamy, později nazvaného 11 418 NÁBOŽENSTVÍ dha (probuzený). Historický Buddha se narodil jako princ Siddhártha v šestém století před Kristem a jeho učení se vyvíjelo v kontextu hinduistické tradice. Odmítl víak hinduistické rituály a kastovnictví. Podle Buddhy může člověk uniknout % věčného cyklu reinkarnací, když se zřekne veškeré touhy. K vysvobození vede cesta sebekázně a meditací, jejichž konečnými cílem je dosažení nirvány, stavu naprostého duchovního naplnení. Podobně jako hinduismus toleruje i buddhismus mnoho variant včetně víry V různá místní božstva a netrvá na jediném možném výkladu. Ačkoli do značné míry ztratil vliv v Indii, kde vznikl, udržuje si velký význam v řadě států Dálného východu, kam se postupně rozšířil - v Thajsku, Barmě a na Šrí Laňce, ale i v Číně, japonsku a Koreji. Konfucianismus byl základem kultury vládnoucích vrstev ve staré Číně. Kontu cius (K'ung Fu-tzu) žil v šestém století před Kristem, a byl tedy současníkem Bud-dhovým. Podobné jako Lao-tse, zakladatel taoísmu, je Konrucius považován spíše ?a učitele než za náboženského proroka, jakými byli zakladatelé velkých náboženství na Blízkém východě. Svými stoupenci není uctíván jako bůh, ale jako „nejmou-dřejší z mudrců". Snahou konfuciánů je přizpůsobil lidský život vnitřní harmonii přírody; velký důraz kladou na uctívání předků. Taoismus vychází z podobných zásad; klade důraz na meditaci a nenásilí jako stu" k ušlechtilejšímu životu. Konfuciánství a taoismus do značné míry ztratily svůj vliv, protože je čínská vláda důsledně potírá. Přežívá však řada praktik, které z nich pocházejí, a v běžném čínském životě se uplatňují mnohé prvky konfuciánského myšlení. eorie náboženství Názory sociologů na náboženství jsou dosud významně ovlivněny představami tří -klasiků" sociologické teorie, Marxe, Durkheima a Webera. Ani jeden z nich nebyl věřící; všichni tri se domnívali, že význam náboženství bude v moderní době upadat a považovali je v zásadě za iluzí. Stoupenci té či oné víry sice mohou být plné přesvědčeni o správnosti svých názorů a rituálů, ale - jak soudili Marx, Dürkheim a Weber - už sama rozmanitost existujících náboženství a jejich zjevná vazba na různě typy společnosti tyto nároky zpochybňují. Je zřejmé, že pokud někdo přijde °a svět v australském kmeni lovců a sběračů, budou mu dána do vínku jiná náboženská přesvědčeni než tomu, kdo se narodil v indické kastovní společnosti nebo ve středověké katolické Evropě. 419 Náboženství' NÁBOŽENSTVÍ Marx a Feuerbach Přestože jeho názory na náboženství měly obrovský dopad, Marx sám tuto oblast nikdy soustavně nestudoval a vycházel především z díla některých filosofii a teolo gů počátku 19. století. Rozhodujícím vlivem na něj zapůsobil zejména filosof Lud-wig Feuerbach svým slavným dílem Podstata náboženství (Das Wesen der Religion 1841). Podle Feuerbacha sestává náboženství z ideji a hodnot, které si iidé v průběhu svého kulturního vývoje samí vytvořili, ale mylné se domnívají, že jejích zdrojem jsou vyšší síly či bohové. Protože lidé nedokáží plné pochopit své vlastni dějiny, připisují své (sociálně podmíněné} hodnoty a normy bohům. Biblický příběh o Mojžíšovi, jemuž Bůh svěřil desatero přikázání, je tedy mýtem o původu mravních zásad, jimiž se židé a křesťané řídi. Dokud nepochopíme povahu náboženských symbolů, které jsme sami vytvořili jsme podle Feuerbacha odsouzeni k tomu být vězni dějinného pohybu, kterv nás bude ovládat. Vytváření bohů či nadpřirozených sil nezávislých na lidech i e podle něj projevem odcizení. Hodnoty a myšlenky vytvořené lidmi ztrácejí svou skutečnou povahu a stávají se (domnělým) výtvorem něčeho cizího, mimolidského. což melo v minulosti negativní důsledky. Poznáme-li však, že podstatou náboženství je odcizení, může to být podle Feuerbacha velkým přínosem pro budoucnost. Jakmile lidé pochopí, že hodnoty vyjadřované v podobě náboženství jsou ve skutečnosti vlastní jim samým, budou moci své ideály realizovat na tomto světě, místo aby čekali na jejich naplnění v posmrtném životě. Moc připisovanou křesťanskému Bohu mohou lidé vzít do vlastních rukou. Křesťané věří, že Bůh je všemohoucí, zdroj všeobjímající lásky, zatímco lidé sami jsou nedokonalí a chybující. Feuerbach však byl přesvědčen, že se v lidských společenských institucích skrývá mocný zdroj lásky a dobra i schopnost rozhodoval o našich vlastních životech a že tyto zdroje mohou přinést ovoce, pokud pochopíme jejich skutečnou povahu. Marx přijal Feuerbachovu tezí, že podstatou náboženství je odcizení, „falešné vědomí". Všeobecně se o něm soudí, že měl k náboženství přezíravý vztah, ale není to tak úplné pravda: považoval náboženství za citlivé místo v bezcitném světe, za útočiště před krutou každodenní realitou. -Náboženství v tradiční podobě podle Marxe zanikne, ba dokonce musí zaniknout. Ne však proto, že by ideály a hodnoty, které ztělesňuje, byly samy o sobě Špatné, ale proto, že lidé tyto pozitivní hodnoty a ideály použijí ke zlepšení lidského údělu v reálném pozemském životě. Neměli bychom se bát bohů, které jsme sami stvořili, a neměli bychom do nich nadále vkládat naděje, které můžeme sami realizovat. Slavná Marxova fráze „náboženství je opium lidstva" vyjadřuje jeho názor, že náboženství je v jistém smyslu ideologií: nabádá ke smíření s nespravedlností a křivdami v tomto životě a odvádí od nich pozornost příslibem lepšího, příštího světa. Náboženské názory a hodnoty často ospravedlňují majetkovou a mocenskou nerovnost a učí lidi tomu, aby byli pokorní a neodporovali útlaku. Dürkheim a náboženský rituál fja rozdíl od Marxe strávil Emile Dürkheim významnou část své intelektuální dráhy studiem náboženství a navíc obrátil svou pozornost od křesťanství k malým jniinoevropským kulturám. Jeho dílo Elementární formy náboženského života (Les formes élementaires de la vie religieuse, 1912) zůstává dodnes základním kamenem sociologie náboženství. Dürkheim nespojoval náboženství se sociální nerovností nebo mocí; namísto toho je považoval za ztělesnění společnosti a jejích jnstirucí" jako celku. Jeho kniha vychází ze studia totem ismu australských domorodců, který považoval za nejprostší či („nejelementárnější") formu náboženství. Jak už bylo řečeno, představoval totem určité zvíře nebo rostlinu, která mela pro danou skupinu zvláštní symbolický význam. Byl posvátný a jako takový se stával předmětem uctívání ve formě různých rituálních aktivit. Dürkheim vnesl do definice náboženství rozdělení na posvátné a profánní. Posvátné předměty a symboly jsou odděleny od běžné-života, od profánní sféry. Zvíře nebo rostlinu zobrazenou na totemu je zakázá-jlst, s výjimkou rituálních příležitostí; ostře se tak odlišuje od ostatních zvířat, rá lze lovit, a plodin, které je dovoleno sbírat. proť je však totem posvátný? Podle Durkheima proto, že se sial symbolem skupi-iy či komunity samotné a reprezentuje její ústřední hodnoty a ideály. Úcta, kterou lidé projevují totemu, ve skutečnosti pramení z úcty k zásadním hodnotám dané olečnosti. V každém náboženství tedy společnost zbožšťuje a uctívá sebe samu. Dürkheim kladl velký důraz na to, že podstatou náboženství není nikdy jen víra jako taková. Ke každému náboženství patří pravidelná ceremóniami a rituální aktivita, při níž se jeho vyznavači setkávají. Tyto kolektivní ceremoniály vyjadřují a upevňují pocit vzájemné solidarity mezi mini. Vytrhují jedince z běžného profánního života s jeho každodenními starostmi a povznášejí ho do sféry vyšších sil, připisovaných totemům či bohům. Ve skutečnosti jsou vsak tyto vyšší síly projevem kolektivního působeni na jedince. Ceremonie a rituály jsou v Durkheimově pojetí nezbytné pro soudržnost sociálních skupin. Proto se s nimi setkáváme nejen při bohoslužbách jako takových, ale také v klíčových životních situacích, při nichž dochází k zásadnímu přechodu Z jedné kategorie do druhé - například při narození, sňatku a smrti. Takřka ve všech společnostech se při těchto příležitostech provádějí nějaké obřady nebo rituály. Podle Durkheima jsou takové kolektivní ceremoniály potvrzeriírn skupinové solidarity v době, kdy se lidé musejí vyrovnávat se zásadními změnami ve svém životě. Pohřební rituály dávají najevo, že kolektivní hodnoty se smrti konkrétních jedinců nezanikají, a umožňují tak truchlícím pozůstalým, aby se vyrovnali se svými zmé-ymi podmínkami. Truchlení není pouze spontánním výrazem smutku nad ztrá-dotyčného jedince - nebo nanejvýš jen u těch osob. které jeho smrt hluboce bně zasáhla - ale především povinností, kterou skupina svým členům ukládá. V malých tradičních kulturách prostupuje náboženství takřka všechny oblasti ho života. Náboženské ceremoniály na jedné straně potvrzuji existující iiod- náboženství NÁBOŽENSTVÍ noty, aie současně umožňuji také vznik nových představ a myšlenkových katee rit. V Durkheimově pojetí totiž náboženství není jen souborem pocitů a činností' předurčuje také způsoby uvažování jedinců v tradičních kulturách. I nejzákladné'' Sí kategorie lidského myslení, včetně času a prostoru, maji podle Durkheima svůj původ v náboženských pojmech. Například pojem času se odvíjí od počítáni iruer-valů mezi náboženskými obřady. Durkheimova vize proměny náboženství S rozvojem moderních společností se vliv náboženství zmenšuje, protože náboženská vysvětlení ustupují vědeckým a rituální aktivity hrají v živote jedince podstatně menší roli. Dirrkheim souhlasil s Marxem, že tradiční náboženství, spočívající v uctívání bohů, pomalu mizl. „Staří bohové jsou mrtvi," napsal. Tvrdil však, že v jistém smyslu bude náboženství, byť ve změněné podobě, dále pokračovat I moderní společnosti musejí upevňovat svou soudržnost v rituálech, jež potvrzuji jejich hodnoty; lze proto očekávat, že se objeví nové ceremoniálu! aktivity, jež ty dosavadní nahradí. O těch se sice Durkheim nevyjádřil nijak určitě, ale zdá se, že měl na mysli oslavu humanistických a politických hodnot, jakými jsou svoboda, rovnost a spolupráce. Někdy se setkáváme s tvrzením, že většina moderních států vlastné propaguje jakési občanské náboženství (Bellah, 1970), jehož symboly představují státní hymna a vlajka, zatímco k rituálům patří například pravidelné parlamentní volby, íe sporné, zda můžeme v tomto kontextu oprávněně hovořit o „náboženství", neboť zmíněné symboly a praktiky mohou docela dobře koexistovat například s tradičními církvemi. Jen těžko však můžeme popřít, že tyto symboly a rituály využívají obdobných sociálních mechanismů, jaké se uplatňují u tradičních torem náboženství. Weber o světová náboženství Přestože se Durkheim pokoušel své argumenty zobecnit pro všechna náboženství, opíral se ve skutečnosti o velmi omezený počet příkladů. Naproti tomu Max Weber se pustil do systematického studia náboženství v celosvětovém měřil ku. Dosud žádný z jeho předchůdců si nestanovil úkol tak ohromného rozsahu. Weber soustředil svou pozornost především na ta náboženství, která označil za světová - ta, která získala obrovský počet stoupenců a zásadním způsobem ovlivnila historii lidstva. Podrobně se zabýval hinduismem, buddhismem, taoismem a starověkým judaismem; ve své slavné práci Protestantská etika a duch kapitalismu [Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus, původní vydání 1904-5) i jinde provedl důkladnou analýzu vlivu křesťanství na vývoj západní civilizace. V" dokončení zamýšlené studie o islámu mu však zabránila předčasná smrt. Weberův přístup se zásadně liší od Durkheimova, neboť se soustřeďuje na sou- vislost mezi náboženstvím a sociálními změnami, jimž Durkheim věnoval jen rna lou pozornost. Kontrastuje také s postojem Marxovým: Weber totiž tvrdí, že náboženství nemusí být jen konzervativní silou, a dokládá na historických příkladech, je může být naopak hnací silou dramatických sociálních transformací. V protestantismu - zvláště pak v jeho puritánske variantě - spatřuje zdroj kapitalistických názorů typických pro moderní západní společnost. První podnikatelé byli převážně kalvinisté a jejich snaha po hmotném úspěchu, která napomohla hospodářskému rozmachu Západu, byla původně motivována záměTem sloužit Bohu. V kalvín-ském pojetí byl totiž úspěch na tomto světe považován za projev Boží přízně. Weber považoval veškerá svá studia světových náboženství za jeden ucelený projekt- Jeho analýza vlivu protestantismu na rozvoj Západu je součástí tohoto širšího záměru, jehož cílem je porozumět vlivu náboženství na sociální a hospodářský život nejrůznějších kultur. Rozborem východních náboženství dospěl Weber k závěru, že představovala nepřekonatelnou překážku pro rozvoj průmyslového kapitalismu, k jakému došlo na Západě. Příčinou nebyla „zaostalost" těchto východních civilizací, ale skutečnost, že prostě přijaly jiná hodnotová měřítka, než jaká postupně převládla v Evropě. Jak ukazuje Weber, došlo v Číně a Indii v různých obdobích k významnému rozvoji obchodu i manufakturní výroby a růstu měst, aniž to vedlo k zásadním sociálním změnám, jaké se projevily v počátcích západního průmyslového kapitalismu. Jednou z hlavních příčin, které takovému vývoji brandy, bylo podle Webera náboženství. Za jeden z příkladů považuje hinduismus, který nazývá náboženstvím „jiného světa": jeho nejvyšší hodnotou je totiž uniknout strádání hmotného světa a dosáhnout vyššího stupně duchovní existence. Náboženské cítění a motivace tún-duismu nekladou důrazná kontrolu nebo ovládání tohoto světa. Naopak, hinduismus považuje hmotnou realitu za závoj skrývající skutečné poznání, k němuž by lidé méli směrovat své úsilí. Ani konfucianismus, byť se soustiedil na tento svět, nepodporoval věcnou a racionální aktivitu směřující k jeho ovládání; směřoval spíše k harmonii mezi člověkem a světem. Bohatství pro něj nebylo příznakem ctnosti jako pro puritány, ale jen podmínkou k tomu, aby lidé mohli žít ctnostně a věnovat se sebezdokonalování. Proto konfucianismus podle Webera nepřispíval k ekonomickému rozvoji. Přestože Čína dlouho zůstávala nejmohutnější a kulturně nejrozvinutější civilizací na »větě, její dominantní náboženské hodnoty bránily tomu, aby se ekonomický rozvoj mohl stát sám o sobě významným cílem, a ne jen prostředkem. Křesťanství považoval Weber za nauku o spáse, která hlásá, že lidé mohou být -spaseni", pokud se ztotožní se zásadami tohoto náboženství a budou se řídit jeho tnoráTnlrni ponaučerjirni. Významnou roli zde sehrává pojem hříchu a Boži milosti, která může jedince od hříchu osvobodit. To vnáší do křesťanství určité napětí, emocionální dynamiku, která je východním náboženstvím víceméně cizí. Nauky o spáse niaJi „revoluční" charakter. Zatímco východní náboženství vedou věřícího k pasiv-äfruu postoji vůči vnějšímu světu a existujícím společenským podmínkám, v křesťanství je obsažen tTvalý zápas proti hříchu, jenž může vést k revolte proti součas- 422 423 náboženství náboženství němu řádu. Náboženští vůdcové (po vzoru Ježíšově) přicházejí s novou interpreta cí přijatých doktrín a stimulují tak změnu dosavadních mocenských struktur Hodnocení Marx, Durkheim i Weber vystihli určité obecné vlastnosti náboženství a jejich názory se v jistém smyslu doplňují. Marx právem tvrdí, že náboženství má mnohdy ideologickou povahu, neboť legitímizuje zájmy vládnoucích skupin na úkor těch druhých: lze to dokázal na nesčetných historických příkladech. Křesťanství nesporně sehrálo významnou úlohu při snahách evropských kolonizátorů o podmanění jiných kultur. Misionáři, kteří obraceli „pohany" na křesťanskou víru, byli jistě upřímné přesvědčeni, že tak činí pro jejich dobro; svým učením však přispěli k destrukci uadičních kultur a nastolení bělošské nadvlády. Většina křesťanských denominací tolerovala nebo dokonce podporovala otroctví ve Spojených státech a jiných částech světa až do 19. století. Vznikaly doktríny, které ospravedlňovaly otroctví jako Boži záměr a hodnotily neposlušnost otroků jako vzpouru nejen proti pánu, ale i proti Bohu. Weber má nicméně také pravdu, když upozorňuje na podnětný a někdy i revoluční charakter náboženských ideálů, schopných rozvrátit existující společenský řád. Přestože církve zpočátku podporovaly otroctví v Americe, později právě zástupci různých křesťanských vyznání sehráli významnou úlohu v boji za jeho zrušení. Náboženské přesvědčení stálo u zrodu řady sociálních hnutí usilujících 0 nápravu křivd a nespravedlností, například amerického hnulí za občanská práva černochů v 60. letech 20. století. Řadu sociálních zmén (a Četná krveprolití) navodilo i tím, že stimulovalo vznik ozbrojených střetnutí a válek. U Durkheima se s tím, že náboženství může lidi také rozdělovat, téměř nesetkáváme, neboť kladl důraz především na jeho roli při sjednocování společností. Přesto lze s pomocí jeho myšlenek bez větších obtíží vyložit nejen vznik solidarity, ale 1 rozpory, konflikty a změny. Odpor proti jiným vyznáním totiž do značné míry vychází ze zanícení pro hodnoty vyznávané uvnitř společenství. Jedrilm z hlavních přínosů Durkheimovy teorie je jeho důraz na rituál a ceremoniál - na pravidelná setkávání věřících a na „přechodové rituály" související s hlavními životnínú zlomy, tj. narozením, vstupem do dospělosti, sňatkem a smrti (van Gennep, 1997 [1908]). Ve zbývajíc! části této kapitoly budeme čerpat z myšlenek všech těchto tři autorů. Nejprve se podíváme na různé typy náboženských organizací a zamyslíme se nad vztahem náboženství k ženám. Potom se budeme zabýval náboženskými hnutími, která vystupují proti zavedenému společenskému řádu - milenaninckými hnutími středověké Evropy a některých mimoevropských kultur ve 20. století. Pokusíme se porozumět jednomu z nejvýznamnéjších případů náboženského obrození v současném světě, islámskému fundamentalismu, a nakonec se zastavím u postavení náboženství v dnešních západních společnostech. 424 -Typy NÁBOŽENSKÝCH ORGANIZACÍ Weber a Troeltsch: církve a sekty Ve všech náboženstvích existují společenství věřících, ale formy jejich organizace mohou být velmi různé. Max Weber a jeho současník, historik náboženství Ernst Troeltsch, rozlišovali mezi církvemi a sektami. Církev definovali jako velkou a zavedenou náboženskou organizaci (například katolickou nebo anglikánskou); sektu jako menší, obvykle méně organizovanou skupinu zapálených věřících, která vzniká převážně na protest proti vládnoucím církvím, jako tomu bylo u kalvinistů nebo metodistů. Církve mají obvykle formální, byrokratickou strukturu, s celou hierarchií náboženských úřadů. Za normálních okolností reprezentují konzervativní stránku náboženství, neboť jsou integrální součástí existujícího institucionálního pořádku. Většinu jejich stoupenců tvoří lidé, jejichž rodiče byli rovněž členy dané círve. Typické sekty chtějí objevit a sledovat „pravou cestu" a mají sklon se distancovat od většinové společnosti. Jejich členové se často stýkají jen mezi sebou a zavedené církve pokládají za zkažené. Většina sekt považuje všechny členy za rovno cenné a má jen minimální hierarchu. Menšina stoupenců se stává členy, protože už v sektě vyrostu; větší Část však tvoří ti, kdo k ní aktivně konvertovali. Becker: denominace a kulty Původní Weberovu a Troeltschovu typologii církví a sekt dále rozvinuli pozdější autoři, především Howard Becker (1950), který definoval další dva typy, denominace a kulty. Jako denominaci označuje sektu, která „vychladla", ztratila svůj původní protestní charakter a změnila se v instituci. Sekty, které přežijí delší dobu, se nevyhnutelně stávají denominacemi. Kalvinisté, metodisté nebo kvakeři bylí původně velice radikálními sektami zanícených věřících, ale s postupem Času se zařadili do „středního proudu". Ze strany církví jsou dnes denominace považovány za víceméně legitimní; existují bok po boku a nezřídka spolu také harmonicky spolupracují. kulty se podobají sektám; bývají však méně ohraničené a mnohdy mají velmi omezenou dobu trvání. Většinou jsou tvořeny jedinci, kteří odmítají to, co považují za hodnoty vnější společnosti. Lidé se nestávají jejich formálními členy, ale řídí *e určitými teoriemi nebo dodržují předepsané způsoby chování. Kulty svým čle-Bům mnohdy nebráni v tom, aby si udržovali jiné náboženské vazby. Podobně jako j**kty se i kulty často soustřeďují kolem inspirujících, charismatických vůdců. Jako současné příklady na Západě můžeme uvést okultisty a spiritisty nej různějšího fažení nebo vyznavače transcendentálni meditace. 425 náboženství Robert Wuthnow: sociolog jako věřící Mnozí sociologové, kteří studují náboženství, jsou členy nějaké církve. V hloubi srdce jsou možná přesvědčeni o tom, že některé náboženství má blíže k Boži pravdě než jiná. Muže vsak sociolog sladit osobní víru s profesionální objektivitou? Odpověď na tuto otázku nám poskytuje Robert Wuthnow, jehož kniha Křesťanství ve 21. století: co nás čeká (Christianity in the Twenty-first Century: Reflections on the Challenges Ahead, 1991) se zabývá budoucností křesťanství. Wuthnow se netaji tím, že své téma pojednává jako sociolog i jako křesían. Jako křesťanovi mu leží na srdci udržení vitality církví v příštím století. Jako sociolog se pokouší objasnit, jak na církve a jejich členy působí společenské změny, Na základě svých rozhovorů se členy církví dospěl Wuthnow k závěru, že se vytváří nová ekumenická identita, protože hranice jednotlivých denominací přestávají být důležité. „V minulosti lidem záleželo na tom, že jsou baptisté nebo presbyteriáni, právě tak jako na tom, že jsou křesťané," říká. „Dnes si však křesťané uvědomují svou blízkost k jiným křesťanům no celém světě.* Jaká bude úloha denominaci v globalÍ2ovaném světě? Wuthnow je přesvědčen, že členové církví chtějí .myslet globálně a jednat lokálně". To znamená, že hledají společnou identitu s ostatními věřícími ve světě, ale sdružují se s podobně smýšlejícími lidmi ve svém okolí. Jestliže se Lily a Sam považuji za presbyteriány, není to výrazem věrnosti této denominaci; spíše „se cítí dobře se členy místní kongregace a jejím pastorem, budova kostela odpovídá jejich vkusu a není příliš daleko". Wuthnow tvrdí, že církve mohou zůstat životaschopné jen tehdy, pokud „vytvoří pro lidi pocit komunity založené na vzájemné podpoře a péči o obec". Přestože je křesťan, klade si Wuthnow sociologické otázky o jeho styl analýzy je objektivní. Jeho respondenti v něm viděli spíše univerzitního profesora než jednoho ze svých rod. Zdá se, že Wuthnowova křesťanská orientoce nezkreslila jeho výběr dat Je pro vás těžké se ubránit vlivu vlastních názorů na náboženství, když přemýšlíte o sociologických problémech, jakými jsou sekularizace nebo fundamentalismus? Hodnocení Čtyři uvedené kategorie mohou být pro analýzu některých aspektů náboženských organizací užitečné, ale při jejich používání je třeba značné opatrností - už proto, že odrážejí specificky křesťanské tradice. U mimoevropských náboženství, například islámu, mnohdy nelze hovořit o církvi jako samostatné instituci, zřetelně vymezené od ostatních. Jiná zavedená náboženství zase postrádali rozvinutou oíicj-ální hierarchu. Například hinduismus je vnitřně natolik heterogenní, že se v ne prakticky nesetkáváme s projevy byrokratické organizace. Nemělo by rovněž ve -ký smysl označovat jednoUivé směry hinduismu jako „denominace"'. Pojmy „sekta" či „kult" se snad dají používat ve větším rozsahu, ale opět s urytou opatrností. Ve velkých světových náboženstvách mnohdy existují skupiny p dobné sektám, které se rozcházejí s jeho ortodoxní podobou a vyznačují se pevno 426 NÁBOŽENSTVÍ ve víře a orientací dovnitř, tedy vlastnostmi charakteristickými pro západní sektá-fe. Mnohé z nich, například na půdě hinduismu, se však ve skutečnosti blíží spíše tradičním etnickým komunitám než křesťanským sektám (B. Wilson, 1982). Často postrádají horoucí zanícení, typické pro křesťanské zastánce „pravé víry", protože východní „etická náboženství" tolerují větší názorovou rozmanitost. Skupina se může dát svou cestou, aniž by proto vzbuzovala nevoli etablovaných organizací. Termín „kult" se hojně používá například pro některé typy milenaristíckých hnuti. Ty však často odpovídají spíše Weberově a Troeltschově definici sekty než Bec-kerově pojed kultu. Přestože jsou poněkud eurocentrické. pomáhají nám pojmy jako „církev", „sekta" či „denominace" vyjádřit poměr mezi dvěma protichůdnými tendencemi, které spolu v každém náboženství zápolí, totiž sklonem k institucionalizaci a snahou po obrode. Všechny náboženské organizace se po čase stávají byrokratickými a nepružnými. Náboženské symboly však působí na věřící značnou emotivní sdou a vzpírají se tomu, aby byly redukovány na pouhou rutinu. Trvale proto vznikají nové sekty a kulty. Na tomto místě můžeme využít Durkheimovu dichotomii mezi posvátným a profánním; jestliže se náboženské aktivity stávají pouhým mechanickým opakováním, pak se posvátná dimenze pozvolna vytrácí a rituály i víra splývají s běžným, profánním životem. Na druhé straně však mohou rituály oživit jedinečnost náboženského prožitku a stát se zdrojem inspirace, jež povede k odklonu od dosavadní ortodoxie. Takové skupiny se pak odtrhnou, vytvoří protestní nebo separatistické hnutí, anebo se jinak odliší od zavedené podoby rituálu a vyznání. NÁBOŽENSTVÍ A ŽENY Jak už bylo řečeno, jsou církve a denominace náboženská seskupení se stanovenými systémy podřízeností. V těchto hierarchiích - podobné jako v jiných oblastech společenského života - obvykle není místo pro ženy. V případě křesťanství je tento rys zjevný, ale ani ostatní velká náboženství se v tomto směru od křesťanů Příliš neliší. Jak si lidé představují bohy Wfestanství je (podobně jako židovství a islám) jednoznačné mužskou záležitostí nsL!ľ C° d° obsazeni hierar<-~hu, ale i ve sféře symbolické. Přestože zejména katolíci někdy uctívají Pannu Marii jako božskou bytost, Bůh Otec i Syn mají mužskou poľanu - a Eva byla stvořena z Adamova žebra. V Bibli se setkáváme s mnoha ženský-IjU Postavami, které jsou hodny následování, ale hlavní role patří přece jen mužům, fysichni proroci Starého zákona i Ježíšovi apoštolove v Novém zákoně jsou muži. I Ženské hnuti tuto skutečnost pochopitelně nenechalo bez povšimnutí. V roce 427 náboženství 1895 vydala feministka Elizabeth C. Stantonová sérii komentáru k Písmu pod ná zvem Ženská bible, v níž hlásala, že muži a ženy byli stvořeni jako rovnocenní a Bible by to mela odrážet. Mužská orientace Bible podle ní nesvedči o Božím zá méru, ale o tom, že ji sepsali muži. Když anglikánská církev v roce 1870 jmenovala komisi, která měla (jako už mnohokrát v historii) provést revizí a modernizaci bib ljckých textů, nebyla v ní ani jediná žena. Stantonová proto vytvořila komisí složenou ze 23 žen, které jí měly radit při prácí na Ženské bibli. Prohlásila, že není důvodu považovat Boha za bytost mužského rodu, neboť všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, a jedna z jejich kolegyň dokonce zahájila konferenci o právech žen modlitbou k „naší Matce na nebesích", což vyvolalo prudce odmítavou reakci církevních autorit. V jiných náboženstvích se dosti běžné setkáváme s bohyněmi, které si lidé někdy představují jako „žensky" jemné a milující, jindy však jako kruté a ničivé. Poměrně často se vyskytují například bohyně války, přestože ve skutečném životě je žena-válečnice naprostou výjimkou. Dosud neexistuje žádná rozsáhlejší studie o symbolické a reálné účastí žen na jednotlivých náboženstvích; zdá se vsak, že taková, v nichž by dominovaly bohyně nebo kněžky, se objevují zcela ojediněle (Bynumetal., 1986], Učení některých buddhistických řádů přiznává ženským postavám významnou úlohu (platí to zejména o mahájánové větvi buddhismu). Jak však poznamenává jedna z předních znalkyň, zůstává i buddhismus jako celek - podobně iako křesťanství - „převážně mužskou institucí, v níž převládá patriarchální mocenská struktura" a ženský prvek „je spojován převážně s tím, co je světské, bezmocné, profánní a nedokonalé" (Paulová, 1985, str. xix). V buddhistických textech se objevují protichůdné obrazy žen, kteTé nepochybně odrážejí ambivalentní postoje mužů k ženám v reálném světě. Na jedné straně jsou ženy zpodobněny jako moudré, mateřské a laskavé, na druhé straně jako záhadné a hrozivé bytosti, přinášející hrozbu poskvrny a zla. Přijmeme-li Feuerbachův názor, že náboženství vyjadřuje hlubinné hodnoty společnosti, může nás převaha mužského prvku v náboženské obraznosti jen stěží překvapit. Účast žen v náboženských organizacích V buddhismu mohou ženy vstupovat do řádů - a to byla odedávna hlavní možnost přímého vyjádření ženské religiozity také v křesťanském světě. Řádová aktivita je odvozena od praktik prvotních křesťanů, kteří žili v extrémní chudobě a věnovali se modlitbám. Někdy byli nejen jednotlivci (kteří často žili jako poustevníci), ale i skupiny mnichů či jeptišek téměř nezávislí na oficiální církvi; té se však počátkem středověku podařilo dostat většinu řádů pod svou kontrolu. Začaly vzniká kláštery jako pevné, hierarchicky řízené instituce, jejichž příslušníci byli podřízeni autoritě katolické církve. Významným obdobím zakládání nových tnužskyc 428 náboženství fádů byio 12. až 13. století (cisterciáci, augustiniáni). Ženské řády sice už také existovaly ale ve větší míře začaly vznikat až asi o dvě století později. Počet řeholníc se výrazné zvýšil počátkem 19. století, kdy začaly mnohé ženy vstupovat do řádů proto, že jim poskytovaly šanci na vzdělání a profesionální dráhu. Příslušnost k řádu jim umožňovala vykonávat povolání učitelky nebo zdravotní sestry. Když se tyto profese od církve posléze oddělily, počet uchazeček o vstup poklesl. Přestože se rituály a řehole jednotlivých řádů liší, všechny jeptišky jsou považovány za „nevěsty Kristovy". Až do 50. či 60. let tohoto století se v některých řádech provozovaly složité „zásnubní" ceremoniály; novicka byla ostříhána, dostala řádové jméno a „svatební" prsten. Novicka má ještě právo odejít a také řád ji může odmítnout; po několika letech však skládá slib a stává se definitivně jeptiškou. Ženské řády se dnes vyznačují poměrně značnou názorovou rozmanitostí a jejich způsob života je nebývale různorodý. Některé jsou velmi konzervativní: jeptišky žijí ve starých klášterních budovách, oblékají se zcela tradičním způsobem a dodržují starodávná řeholní pravidla. Jiné se přizpůsobily nejen moderním budovám, ale i civilnímu oblečení. Katolická církev jeptiškám v 60. letech umožnUa zmírnit někdejší přísné řehole, takže už nemají zakázáno v jistou denní dobu hovořit s ostatními a nemusejí chodit s rukama založenýma pod hábitem. Mniši a jeptišky sice podléhají církevní hierarchii, ale sami na ni obvykle nemají větší vliv. Existence ženských řádů nikdy ženám neposkytla větší pravomoci v církvi jako takové. I když se dnes projevuje stále větší tlak ženských organizací, stále ještě v katolické církvi - právě tak jako v anglikánské - dominují téméř výlučně muži. V roce 1977 vyhlásila Svatá kongregace pro dorctrinu víry v Římě, že se ženy nemohou stát katolickými kněžími. Jako důvod uvedla, že Ježíš nepovolal mezi své apoštoly ani jedinou ženu. Rok 1987 prohlásila katolická církev za „rok Madony", aby ženám připomněla jejich tradiční úlohu manželek a matek. Ve svém pastýřském listu publikovaném v květnu 1994 potvrdil papež Jan Pavel II., Že katolická církev nepřipustí, aby mohla být žena vysvěcena na kněze. „Aby byla odstraněna jakákoli pochybnost v této věci zásadního významu," uvedl, „prohlašuji, že církev nemá právo svěřit úlohu knéží ženám a že toto rozhodnutí má definitivní platnost pro všechny věrné členy církve." v anglikánské církvi mohla žena až do roku 1992 zastávat funkci diákona, ale ne kněze. Diákonka mohla na pokyn kněze udělovat určité svátosti a křtít, ale jiné ■pdadní náboženské rituály, například požehnání nebo sňatky, ji byíy odepřeny. Oficiálně zůstávala součástí laické obce, V roce 1986 vydala komise Generální synody anglikánské církve (jejího nejvyššího orgánu) zprávu o legislativních otáz-•^ch, které by bylo nutno vyřešit v případě svěceni žen na kněze, Spíše než tím, co 91 Přejí ženy samotné, se přitom zabývala tím, jak předejít očekávané kritice těch ^glikánů, kteří se s néčím podobným nebudou ochotni smířit. ^ Zatímco mnohé protestantské sekty a denominace ženy již dávno zrovnoprávni-mÍj!3^6 mollou vykonávat povoláni kazatelek či farářek, katolická a anglikánská "JKev patří v tomto ohledu k nej konzervativně i ši m organizacím v moderní společ- 429 Náboženství' nosti. V srpnu 1987 dostal Graham Leonard. anglikánský biskup města Londýna v rozhlasovém pořadu otázku, zda by se změnilo křestánské pojetí Boha, kdybv se' před oltářem pravidelné objevovala žena. Odpověděl následujícími slovy: ..Myslím že ano. Kdybych ji tam spatři), asi bych dostal chuť ji obejmout..." Prohlásil že' právě nebezpečí sexuální přitažlivosti mezi ženou-kněžkou a mužem jako členem kongregace je důvodem, proč svěcení žen nepřichází v úvahu. V náboženství, právě tak jako v jiných sférách, „vychází iniciativa od muže a žena ji přijímá" [len-kins, 1987). V roce 1992 se anglikánská církev rozhodla, že svěcení žen na kněze přece jen povolí. Biskup Leonard nato oznámil, že spolu s dalšími souvěrci přestupuje k římským katolíkům. Proti reformě se však posta vili nejen muži; vznikla i ženská protestní organizace, která považuje plné svěcení žen za svatokrádežný čin, jímž se anglikánská církev odchýlila od zjevené biblické pravdy. CHILIASTICKÁ (MILENARISTICKÁ) HNUTÍ Existence a počet chiliastických (milenaristických) hnuti jednoznačně dokládají, že náboženství je často hnacím motorem aktivního úsilí o společenské změny. (Termín milenaňsmus je odvozen od milénia, tisícileté viády Kristovy, předpové-zené v Bibli; c/itríasmiix znamená totéž, ale vychází z řečtiny). Chiliastická linutí se vyskytuji v celé historii křesťanství. Jejich příslušníci očekávají okamžitě kolektivní spasení věřících v důsledku brzké apokalypsy nebo návratu ztraceného zlatého věku. Ve středověku vznikala taková hnuti převážně mezi chudými vrstvami křesťanského Západu; později se objevila také mezi kolonizovanými národy v jiných částech světa. Joachimité Jako příklad chiliastických hnutí, která zmítala středověkou Evropou, můžeme uvést joachimity 13. století (Cohn, 1970). V tomto období rostla všeobecná prosperita a katolická cirkev začínala bohatnout. Mnozí opati změnili své kláštery ve velkolepé hrady. Biskupové si stavěli paláce, v nichž žili obklopeni stejným bohatstvím jako světští feudálové, a papež si vydržoval nákladný a oslnivý' dvůr. Joachi-mismus vznikl jako reakce na tyto tendence v oficiální církvi. V polovině 13. století začali někteří františkáni, jejichž řád kladl důraz na odříkání bohatství a hmotných požitků, protestovat proti rozmařilému životu církevo hierarchie. Vzniklo hnutí, které se opíralo o proroctví opata Joacbima z Fiore, jení byl v té dobé už asi padesát let mrtev. Joachim předpovídal, že brzy přijde tře a poslední věk křesťanství, věk Ducha svatého. Radikální františkáni, kteří siří|t*~ spirituálové, byli přesvědčeni, že nový věk nastane už v roce 1260: všichni hu ■ NÁBOŽENSTVÍ bez ohledu na své předchozí náboženské přesvědčení, se sjednotí v křesťanské vroucnosti a dobrovolné chudobě, dosavadní církev zanikne a knéží budou pobiti německým císařem. Když rok 1260 minul, aniž došlo k očekávanému kataklyzmatu, bylo „milénium" odloženo na pozdější datum - a pak znovu a znovu. Nadšeni joachimitů však neklesalo. Oficiální církev je odsoudila, ale oni v ní viděli nevěstku babylonskou a v papeži Antikrista, bestii z Apokalypsy. Očekávali, že se nový spasitel vynoří z jejich vlastních řad jako „andělský papež", vyvolený Bohem k tomu, aby obrátil celý svět k Životu v dobrovolné chudobě. Jednu ze skupin joachimitů vedl jistý Fra Dolehlo, který v čele více než tisíce ozbrojenců bojoval proti papežovým vojskům v severní Itálii. Nakonec byli poraženi a zmasakrováni. Dolcino byl upálen na hranici jako kacíř, ale dlouho po něm vznikaly další skupiny, které se jeho příkladem inspirovaly. Tanec duchů Velice odlišným případem chiliastického hnutí byl tzv. tanec duchů - kult, který vznikl mezí americkými prérijními Indiány na konci 19. století. Jejich prorok Wowoka předpovídal apokalyptické událostí: bouře, vichřice, zemětřesení a záplavy, které smetou bílé vetřelce, zatímco Indiáni přežití a prérie se opět zaplní bizony a jinou lovnou zvěří. Po katastrofě měly všechny rozdtiy mezi h'drni zmizet a ti běloši, kteří by do země přišli, by žili s Indiány v míru. Rituál tance duchů se šířil prérií od jedné komunity k druhé, podobně jako pozdější kulty v Nové Guineji. V průběhu tance a zpěvu se účastnici dostávali do stavu podobného transu. Celý obřad vycházel dílem z tradičního slunečního tance, provozovaného Indiány dávno před příchodem bělochů, a dilem z myšlenek načerpaných v kontaktu s křes-lajistvím, Existenci hnutí ukončil masakr u Wounded Knee, kde bílí američtí vojáci povraždili 370 indiánských mužů, žen i dětí. Povaha chiliastických hnutí Proč vznikají chiliastická hnutí? Existuje několik společných prvků, které jsou vlastní většině, ne-li všem z nich. Prakticky u všech se setkáváme s „osvícenými" vůdci čí učiteli, proroky, kteří se odvolávají na staré náboženské ideály a volají po jejich skutečném naplnění. Získávají si stoupence, protože jsou schopni pojmeno-t0' C° C'TUZ' pouze neurčitě cítí, a dokáží využít emocí, které je vyburcují k Činu. í10 r0C* v náboženstvích usilujících o spásu, zejména v křesťanství, už ode-pávna významnou úlohu. Vůdcové chiliastických hnutí namířených proti koloniál-Ptftriu útlaku byli většinou s křesťanskými názory a praktikami dobře obeznámeni, Pwiozi byli dokonce misijními učiteli, kteří svou přejatou víru obrátili proti těm, je v ní vyškolili. 430 431 NÁBOŽENSTVÍ Chiliastická hnutí často vznikají tam, kde došlo buď k zásadní kulturní zméné anebo mnoho lidí náhle zchudlo (Worsley, 1970). Obvykle přitahují ty vrstvy, které v důsledku takových zmén trpí pocitem hluboké deprivace, takže už nejsou ochotny snášet dosud přijímaný status quo. Ve středověké Evropě byla chiliastická hnutí často posledním zoufalým útočištěm těch. kdo náhle přišli o všechno. Například rolníci v dobách hladomoru Často následovali proroky, kteří jím nabízeli vizi „světa obráceného vzhůru nohama", v němž vláda konečné připadne chudým. U národů podrobených koloniálnímu útlaku vznikají podobná hnutí jako zoufalá reakce proti zániku jejich vlastní kultury, která mizí pod náporem západních dobyvatelů. Někteří autoři označují chiliasmus prosté za vzpouru chudých proti privilegovaným (Lantenari, 1963) nebo utlačovaných proti mocným. V mnoha případech se tento faktor nesporně uplatňuje, ale k vysvětlení to nestačí. Některá chiliastická hnutí, jako například zmínění spirituálové, se rodí z vlivů a pocitů, které zpočátku příliš nesouvisejí s hmotným nedostatkem či útlakem. SOUČASNÝ VÝVOJ NA POLI NÁBOŽENSTVÍ: ISLÁMSKÁ REVOLUCE V jedné věci se Marx, Dürkheim i Weber shodovali: všichni tři byli přesvědčeni o tom, že náboženství bude v moderním světě hrát stále okrajovější úlohu, tedy o nevyhnutelnosti sekularizace. Ze všech tří by snad jedině Weber býval ochoten připustit, že by tradiční náboženský systém jako islám mohl zažít skutečné obrozeni a stát se základem významného politického dění na konci dvacátého století. Přesné k tomu ovšem v 80. letech v Íránu došlo. Odtud se pak islámský ťundamen-talismus (hnutí usilující o doslovný výklad svatých textů) v posledním desetiletí významně rozšířil i do dalších zemí. například do Egypta. Sýrie, Libanonu a Alžírska. Čím si lze tuto rozsáhlou islamizaci vysvédit? Vývoj islámu Abychom tomuto jevu porozuměli, musíme si něco říci o islámu iako tradic nim náboženství a o charakteru sekularizace v moderních státech s muslimským o y-vatelstvem. Podobně jako křesťanství je i islám náboženstvím, které neustale vymývá své zastánce k činnosti: v Koránu najdeme mnoho výzev k boji „za pravdu Bo ^ ať už proti nevěřícím, či proti těm, kdo vnášejí do muslimské komunity ^kažell°vlj V průběhu staletí zažil islám mnoho reformátorů a (opět podobné iako křesťan ^ dal vzniknout řadě odnoží. Dvě z nich, charídžité a šíité, se oddělily již na sai počátku jeho historie. Sekta charídžitú hlásala přísné rovnostářstvi, odmítal kerá majetková privilegia a učila, že kdo se dopustí těžkého hříchu, ten pre I! být muslimem. Jako sekta se sice dlouho neudrželi, ale stali se v jistém smyslu předchůdci všech následujících fundamentalistických hnutí, tj. hnutí usilujících o návrat k „podstatě" islámu. Druhá velká odnož, šíité, si udržela svůj vliv až do dneška. Šíitský islám byl od 16. století oficiálním náboženstvím Persie (Íránu) a stal se posléze hlavním myšlenkovým zdrojem íránské revoluce. Šíité se hlásí k odkazu Muhammadova zetě ímáma Alího, o kterém soudí, že svou zbožností a dalšími ctnostmi převyšoval všechny vladaře své doby. Alího následovníci byli považováni za pravé vůdce islámu, protože na rozdíl od skutečné vládnoucích dynastií pocházeli přímo z Prorokova rodu. Šíité byli proto přesvědčeni, že vláda bude nakonec vrácena do rukou Muhammadova oprávněného dědice, jenž odstraní nadvládu dosavadních režimů a křivdy jimi spáchané. Muhammadův dědic bude přímým zástupcem Božím a bude vládnout podle zásad Koránu. Velké šíitské komunity existují i v jiných zemích Blízkého východu (Iráku, Turecku, Saúdské Arábii aj.), ale i v Indii a Pákistánu. Ve všech těchto státech však dominantní větev islámu představují sunnité, kterých je většina. Sunnitě dodržují řadu tradic odvozených od Koránu, které jsou ve srovnání s nesmlouvavými šíity tolerantnejší vůči odlišným názorům. Navíc prošly i doktríny sunnitů samotných značným vývojem (zejména v posledních dvou až třech stoletích pod vlivem expanze západní civilizace). Islám a Západ Od středověku až do 18. století trval s menšími či většími přestávkami zápas mezi křesťanskou Evropou a islámskými říšemi. Mauři až do 15. století ovládali velkou část dnešního Španělska; takřka současné s jejich ústupem se na Východě objevili Turci, kteří rozšířili svou moc na celý Balkán (dnešní Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a státy bývalé Jugoslávie) a Maďarsko. V průběhu 19. století však Evropané většinu z těchto území dobyli zpět a ovládli i tradičně arabská území v severní Africe, která se dostala do koloniálního područí. Tento zvrat méi katastrofální důsledky pro islám a jeho civilizaci, kterou muslimové považovali za nej vyspělejší myslitelnou formu, převyšující všechny ostatní. Skutečnost, že muslimský svět "ebyl schopen účinně čelit šířeni západní kultury, vedla ke vzniku reformních hnu-. usilujících o obrodu islámu v jeho původní čistotě a síle. Všechna tato hnutí spo-'vala jedna vůdčí idea: že na výzvu Západu musí islám odpovědět potvrzením l upevněním své vlastní identity. Ve 20. století se tato idea rozvinula do mnoha různých podob a sehrála význam-ou úlohu v tzv. islámské revoluci, k níž došlo v Íránu v letech 1978-79. íránská voiuce byla původně motivována odporem vůči šáhovi Mohamedu Rézovi, který í Pokoušel prosazovat modernizaci podle západního modelu, například pozemkovou reformu, volební právo žen a sekularizaci vzdělání. Hnuli, které šáha svrh-|°. sdružovalo zástupce rozmanitých proudů, nejen islámské fundamentalisty. 432 433 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Jeho dominantní postavou se však stal ajatolláh Chomejní, náboženský vůdce, který přišel s novým radikálním pojetím šíitských ideálů. Po svém vítězství vytvořil Chomejní vládu založenou na tradičním islámském právu, která se nazývala „zástupcem Alího". Islámská revoluce prohlásila Korán za základ veškerého politického a ekonomického života. Obnovené islámské právo (Šarí'a) znovu zavedlo přísné oddělení obou pohlaví; ženy nesmějí vycházet na veřejnost nezahaleny, homosexuální praktiky se trestají zastřelením a cizoložství ukamenováním. Tato přísná islamizace je provázena výrazným nacionalismem, zaměřeným především proti západním vlivům. Ideologie islámské revoluce si klade za cíl spojit celý islámský svět proti Západu. Vlády těch států, v nichž šíité představují menšinu, se s novými íránskými vládci nespojily; ve většině těchto států však islámský fundamentalismus získal značnou popularitu a stimuloval i nejrůznejši formy obrody islámu v jiných zemích. Cíiem íránské revoluce byla naprostá islamizace státu; učeni islámu se melo stát základem přenesení veškeré činnosti vlády a společnosti na náboženský základ. Tento proces zdaleka nebyl dovršen a existují síly, jež vystupuji proti němu. Zápasí spolu tři skupiny: radikálové usilující o prohloubení a „vývoz" islámské revoluce, konzervativci (převážně islámští duchovní), kteří získali dominantní pozici a jsou s daným stavem spokojeni, a pragmatici směřující k tržním reformám, kteří chtějí ekonomiku otevřít zahraničními obchodu a investicím. Tato skupina rovněž vystupuje protí přísné islamizaci právního systému a jeho dopadu na situaci žen a rodiny. Z předchozího období šáhova „prozápadního" režimu zůstalo po islám ské revoluci zachováno více, než se obvykle předpokládá - mj. velká část zákonných ustanovení týkajících se rodiny - a ženy mají v Íránu mnohem aktivnější roli na veřejností než v mnoha jiných islámských zemích, například v Saúdské Arábii. Šíření islámského f undamentalismu Hnutí usilující o obnovu islámu zjevně nelze chápat jen jako náboženský fenomén. Zčásti jde o reakci na mohutný vliv Západu, o hledání vlastních národních a kulturních kořenů. Je sporné, zda můžeme tato hnutí, byť i v jejich ne j fundamentalističtější podobě, považovat za pouhou obnovu tradičních myšlenek. Podstata je zřejmě složitější. Obnovuji se sice některé tradiční praktiky a způsoby života, ale dochází k tomu v kombinaci s novými prvky, specifickými pro moderní dobu. V posledních patnácti letch si fundamentalistická hnutí získala značný vliv v mnoha zemích severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie. Objevuj! se obaVJ' že islámský svět směřuje ke konfrontaci s těmi částmi světa, které jeho viru nesd -lejí. Islámské země zjevně odolávají vlné demokratizace, která se šíři po velké části světa. Ze 39 stáni, v nichž je islám dominantní formou náboženství, lze Pol'z hrstku považovat za liberální demokracie. Jedním z takových příkladů je Ture přestože v 60. a 70. letech zažilo několik období vojenské vlády. V některých jiných zemích, které byly po jistou dobu poměrné demokratické, Slo ke zvratu. Příkladem může být Alžírsko, kde vláda v roce 1991 povolila svobodné volby. Když se však ukázalo, že k vítězství směruje strana ovlivněná islám-jjrým fundamenialismem, bylo druhé kolo zrušeno a moci se ujala armáda. Od té doby se země nachází prakticky ve stavu občanské války mezi vládou a islámskými povstalci. Kdyby se radikální islamisté dostali k moci v Alžírsku, mohly by je sousední žemě brzy následovat. Egypt, kde žije 55 milionů obyvatel, má své vlastní fundamentalisty, kteří tam chtějí nastolit náboženský stát - podobně jako mnozí muslimové v Maroku nebo Libyi. Politolog Samuel Huntington (1993) varuje, že se zápas mezi západními a islámskými názory může stát součásti celosvětového „střetu civilizací", který bude důsledkem skončení studené války a postupující globalizace. V mezinárodních vztazích přestávají dominovat jednotlivé národní státy; soupeření a konflikty se budou týkat rozsáhlejších kultur a civilizací. Právě takový konflikt nastal na území bývalé Jugoslávie, v Bosně, kde se střetlí křesťanšti Srbové s bosenskými Muslimy. Islám a křesťanství jsou náboženství, která si činí narok na jistotu, na zvláštní přístup k Božímu slovu. Křesťanství se naučilo soužití s kapitalismem a demokracií, a máli Max Weber pravdu, přispělo i k jejich vzniku. Pro mnoho muslimů je zřejmě takové přizpůsobení daleko obtížnější, neboť si kapitalistické podnikání aUberálnJ demokracii ztotožňují s tlakem západní kultury. Navíc islám odmítá vést dělicí čaru mezi veřejnou a soukromou sférou svých věřících. Přesto však mají tyto dvě „civilizace", křesťanství a islám, více společných rysů iiež toho, co je odlišuje, o čemž ostatně svědčí i dva citáty v úvodu této kapitoly. Obé tato náboženství ve své tisícileté historii inspirovala stovky krvavých válek; obé Však také mají velmi silnou tradici tolerance a umírněnosti. Musíme doufat, že tyto dvě kultury najdou cestu, jak žíl v míru vedle sebe. Nyní se podíváme na novější vývoj náboženství v západních zemích. SOUČASNÝ VÝVOJ NÁBOŽENSTVÍ NA ZÁPADĚ V Západní Evropě se v poslední dobé vynořila celá řada nových náboženských hnutí- Vycházejí z nej různějších náboženských tradic, které byly na Západě donedávna téměř neznámé. Většina z nich přichází ze Spojených států nebo z Orientu. Jejich členstvo tvoří častěji konvertité než ti. kdo byli v daném náboženství vychováni, svažuj! mezi nimi vzdělaní lidé ze středostavovských rodin. Většina nových náboženských hnutí vyžaduje po svých členech daleko více času závazků, než si nárokují zavedené církve. O některých je známo, že používají íniku tzv. bombard ování láskou, aby si získaly naprostou oddanost jedince, enciální konvertita je zaplavován projevy pozorností a bezvýhradné, okamžité ky tak dlouho, dokud ho tato citová ofenziva nevtáhne do skupiny. Některá ta- 434 435 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Američtí misionáři zaplavují bývalý Sovětský svaz Pád komunismu otevřel bývalý Sovětsky svaz vlně nové .evangelizace", která přichází zejména ze Spojených států. Ruská pravoslavná církev vyjadřuje své obavy z vlivu nových náboženských hnutí, k nimž patří například stoupenci kultu Hare Krišno, a mnoha fundamentalistických křesťanských skupin. Tyto obavy sdílejí i ostatní zavedená církve, například katolíci. Jen v samotném Rusku dnes působí více než tři stovky amerických misií, z nichž jedna vysílá na území bývalého Sovětského svazu a do Východní Evropy pres 2000 misionářů ročně. Tyto skupiny přinášejí zcela jiné pojetí víry, než uéí a vyznávají zdejší církve. Mnozí z těchto fundamentalistů vůbec nepovažují místní církve za skutečně křesťanské. Jejich evangelizační zápol vychází mimo jiné i z přesvědčení, že tyto starší církve jsou jakýmisi odpadlíky, ne-ft príma dííem ďáblovým. Američtí misionáři s sebou mnohdy přinášejí názor, že americký způsob života je pro křesťana ten najsprávnejší. Pro obyvatele zemí, které vnímají západní životní styl jako vysněný ideál, to múze být velmi lákavé. Představitelé etablovaných církví se však obávají, že tyta hodnoty mohu způsobit rozkol mezi křesťany v bývalém východním bloku a podkopat tradiční hodnoty vzájemnosti a solidority, které přežily komunistické pronásledování, ale hrozí jim nebezpečí americké „konzumní evangelizace". ková hnutí (moonisté, scientologové) bývají občas obviňována z „vymývání mozků": snaží se ovládnout myšleni svých přívrženců do té míry, že tito lidé ziratí schopnost samostatného rozhod ováni. Výzkumy však ukazuji, že tuto představu rozhodné nelze zobecnit. Většině náboženských hnutí se takovou nadvládu nad svými členy získat nepodaří a ani o ni neusilují. Potenciální členové jsou obvykle schopni jejich „námluvy" odmítnout, pokud si to přejí. Aktivita zavedených církví má sklon k trvalému mírnému poklesu. V Anglii a Walesu chodilo v roce 1851 jednou týdně do kostela 40 procent obyvatel, ale o sto iet později už to bylo jen 20 procent a dnes se tento počet bliži pouhým deseti procentům. Vývoj je ale poněkud nerovnoměrný, protože se pokles týká ien velkých trinítářských církví, tj. téch, které vyznávají trojjediného Boha - Otce, Syna a Ducha. K těm patří anglikánská církev [nominálně se k ní dosud hlásí 70 procent Britů, ale většina z nich zavítá do kostela jen párkrát za život, pokud vůbec), katolíci, metodisté a presbyteriáni. Počet členů netrinitářských denominací, jako jsou mormoni nebo Svědkové Jehovovi, se naopak zvýšil. Mnohem větší vliv na běžný život než kdekoli jinde v Zapadni Evropě mají náboženské rozdíly v Severním Irsku. Střety mezi katolíky a protestanty, k nimž tam dochází, bývají prudké a násilné, přestože se jich účastní na obou stranách po tíze menšina věřících. Vliv náboženství v Severním Irsku lze jen těžko oddělit od dalších faktorů, které se na nepřátelství podílejí: většina katolíků doufá ve spojeni Irské republiky a Severního Irska do jediného národního státu, zatímco protestanti tuto verzi odmítají. Kromě náboženství se zde uplatňuje i nacionalismus a různ politické názory. Náboženství ve Spojených státech: rozmanitost a fundamental ismus postavení náboženských organizací ve Spojených státech se od Evropy výrazně liší. Náboženská svoboda byla vtělena do americké ústavy daleko dříve, než se tolerance a rovnoprávnost různých vyznání prosadila v kterékoli jiné západní společnosti. První američtí osadníci byli puritáni, kteří uprchli před náboženským útiskem ze strany politické moci v Anglii; trvali proto na úplném oddělení církve od státu. Američané nikdy neměli „oficiální" církev, jakou představovali v jejich původní vlasti anglikáni. V dnešních Spojených státech nacházíme daleko větší rozmanitost vyznání než v kterékoli jiné průmyslové zemi. V ostatních západních zemích je obvykle většina obyvatel alespoň nominálními Členy jedné hlavní církve - ve Velké Británii anglikánské, v Itálii. Francií nebo Španělsku katolické. Američané se z 93 % považují za křesťany, ale hlásí se k nejrozmanitějšim proudům, církvím a denominacím, od nepatrných skupin čítajících jen pár set Členů přes 90 náboženských organizací, které vykazují více než 50 tisíc přívrženců, až po 22 nejvétších. jež přesahují jeden milion. Padesátimilionová obec římských katolíků je vůbec nejpočetuější církví v USA; přesto zůstává menšinou, která představuje jen 27 % amerických věřících. Asi 60 % tvoří protestanti, rozdělení do Četných denominací (baptisté, metodisté, luteráni atd.). Nej větší nekřesťanskou skupinou jsou židovské kongregace, které mají asi Šest milionů členů. řvlira religiozity ve Spojených státech je daleko vyšší než ve většině evropských zemí. Podle průzkumu veřejného inlnění provedeného v roce 1985 věřilo 95 % Američanů v Boha; 80 % se hlásilo k víře v zázraky a posmrtný život, 72 % věřilo v anděly a 65 % v ďábla (Stark a Bainbridge, 1985}. V roce 1994 uvedlo 84 % amerických respondentů, že se považuji za „věřící". Tentýž dotazník ukázal, že 44 % Američanů chodí alespoň jednou týdně do kostela nebo synagogy; většina z nich tvrdila, že jsou ve své kongregaci aktivní. Naproti tomu ve Velké Británii chodilo jednou týdně do kostela pouze 14 %, ve Francii 10 % a ve Švédsku pouhá 4 % (viz Tne EconomisT, 8, července 1995, str. 20), V roce 1995 byl nad Bosnou sestřelen americký pilot Scott O'Grady: prožil šest dramatických dnů, než se ho podařilo zachránit. „Ze všeho nejdříve bych chtěl poděkovat Bohu," řekl světovým sdělovacím prostředkům. „Nebýt Jeho lásky ke mně a mé lásky k Němu. nebyl bych to přežil. To On mě zachránil a mé srdce to yí- Kdyby byl něco podobného prohlásil britský nebo francouzský pilot, vyvolalo "y to mírný údiv, ale u Američana to bylo všeobecně považováno za zcela normální. Od druhé světové války probíhá v USA dosud nej mohutnější vlna zakládání no-Jých náboženských hnutí (včetně nebývalého štepení a sjednocování existujících denominaci). Většina z nich po čase zaniká, ale některá z nich dosáhla pozoruhodného úspechu. Přikladeni je Církev sjednocení, kterou založii Korejec Sun Myung 0on- Tato sekta se objevila na americké scéně na počátku 60. let, kdy vykazovala NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ USA Mexiko Kanada Španělsko — Velká ■ Británie L Západní i Německo L Francie ' Švédsko B 20 40 60 80 procento populace □ považuji se za věřící O účastní se jednou nebo víckrát týdně bohusluíeb Procento věřících v jednotlivých zemích, 1990-1993 Zdroj: World Values Study Group, převzato z The Economist, 8. července 1995, str. 20. všechny typické rysy chiliastického hnutí. Moonovi přívrženci přijali jeho proroctví, že svět skončí v roce 1967, ale když se v tom roce nic zvláštního nestalo, nevedlo to k zániku sekty. Podobně jako mnozí jiní vůdcové chiliastických hnuti se Moon z neúspěšného proroctví poučil, upravil svou doktrínu a získal tak ještě více přívrženců. Učení „moonistů" je směsicí křesťanského fundamentalismu, antiko-munismu a východních vlivů; noví členové procházejí přísným náboženským drilem. Nej významně j šim rysem amerického vývoje v posledním čtvrtstoletí je ovšem nárůst křesťanského řundamentalismu, který hlásá, že veškerá politika, vláda, podnikání, rodinný život a lidská činnost vůbec by se měla řídit striktně podle Bible (Capps, 1990). Fundamentalismus je reakcí proti liberálni teologii a proti těm lidem, kteří občas zajdou do kostela, ale jinak neprojevují o náboženství aktivní zájem. K nejvlivnéjším skupinám tohoto typu patří Konvence baptistů amerického Jihu (Southern Baptist Convention) se třinácti miliony členů a adventisté sedmého dne. Rozhodující podíl na zmenách, k nimž došlo od 60. let na americké náboženské scéně, mají elektronické sdělovací prostředky (rozhlas a televize), Jako první začal rozhlasu pravidelně využívat baptistický kazatel Billy Graham kierv si pomocí masových médií získal ohromný počet přívrženců. V posledních dvaceti letech jsme svědky stále rafinovanějšího a systematičtějšího využívání médii k šíření náboženských poselství a získávání finanční podpory. Vznikly „rozhlasové a televizní církve", které se orientují spíše na působení v mediálním prostoru než na setkávání místních kongregací. Prostřednictvím satelitní televize dnes mohou byt tyto náboženské pořady vysílány nejen do ostatních průmyslových zemi, ale i do Třetího světa (například do Afriky a Asie). K průkopníkům „mediálních církví" patří právě fundamentalisté a jiné skupiny usilující o konverzi nevěřících. Jedna z příčin spočívá v tom, že televize pěstuje kult hvězd, který je jako stvořený pro působení charismatických jedincům: umožňuje jim pravidelně promlouvat k tisícům nebo dokonce milionům diváků. Po vzoru BůTyho Grahama se objevili další extrémně úspěšní „televangelisté" (Jim Bak-ker, Jerry Falwell, Pat Robertson), kteří se zaměřili takřka výlučné na rozhlas a televizi. Některé z těchto kazatelů časem postihly různé finanční nebo sexuální skandály, které značné poškodily jejich povést. Objevují se proto názory, že mediální církve už překročily svůj zenit Je možné, že američtí fundamentalisté začínají ztrácet své dominantní postavení, ale spojení náboženství a hromadných sdělovacích prostředků tím pravděpodobně nekončí. Jak jsme viděli v kapitole 14, představují televize, rozhlas a dala) formy elektronické komunikace jeden z určujících faktorů současného světového vývoje, což bude nepochybně i nadále stimulovat jejich využívání k náboženským účelům. Kazatel Pat Robertson, který se v roce 1988 neúspěšně ucházel o kandidaturu na prezidenta za republikánskou stranu, založil vlivné politické hnutí nazvané Křesťanská koalice. Tato koalice má dnes 1,6 milionu členů a značné finanční prostředky, které jí umožňují účinnou lobbystickou a propagační činnost. V roce 1995 předložila návrh „smlouvy s americkou rodinou", jejíž součástí měl být zákaz potratů, daňové úlevy pro rodiny, zpřísnění podmínek ve věznicích a potlačení pornografie. Liberální představitelé amerických církví na to reagovali svou „Výzvou k obnově". Souhlasili s argumentem Křesťanské koalice, že se morální hodnoty musejí stát znovu součástí politické debaty, ale namísto konzervativních hodnot republikánské pravice vyzdvihli ideály humanismu a tolerance, Americký křesťanský řundamentalismus se Šíří prostřednictvím misionářů i do východní Evropy, zejména do bývalého Sovětského svazu. Zvláště silný je však jeho vliv v zemích Latinské Ameriky, kde se vysílají americké televizní programy. Protestantské směry typu letničních hnutí se dnes výrazné prosazuji v tradičně katolických zemích, jako jsou Brazílie a Chile. ZAV VER: NÁBOŽENSTVÍ, SEKULARIZACE A SOCIÁLNÍ ZMĚNY nce mu osu; ně i Viděli jsme, že ve Spojených státech vzkvétají vedle etablovaných církví i četné frulty a sekty, zatímco v Iránu a jiných oblastech Středního Východu, v severní Af-nce a na indickém subkontinentu se dynamicky rozvíjí islámský fundamentahs-s, jenž úspěšně vzdoruje západním vlivům. Severní Irsko zůstává po staletí ^tře rozděleno na protestanty a katolíky, jejichž aktivisté mezi sebou často otevřeme bojují. Papež je na svých cestách po Latinské Americe nadšené vítán miliony NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ katolíků. Když si to všechno představíme, může nám tvrzení o poklesu vyznaniu náboženství v moderním světě připadat málo věrohodné. Sociologové se přesto víceméně shodují, že se dlouhodobý trend k takovému poklesu skutečné projevuje. Proces, v němž náboženství ztrácí vliv nad mnoha sférami společenského života, označujeme jako sekularizaci. Má několik dimenzí Na prvním místě stojí pokles Členství a aktivity v církvích a náboženských organizacích, který se s výjimkou USA projevuje ve všech průmyslových státech. Podobný vývoj, jaký jsme popsali na případě Velké Británie, byl zaznamenán po celé západní Evropě, nevyjímaje ani katolické země jako Francii a Itálii. Italové se nadále účastní bohoslužeb a významných náboženských rituálů ve větším počtu než Francouzi, ale pokles je patrný v obou případech. Druhý z hlavních rozměrů sekularizace se týká toho. do jaké míry si církve a jiné náboženské organizace udržují svůj společenský vliv, majetek a prestíž, V minulosti se církve těšily velké úctě a měly významný vliv na vlády a společenské instituce. Do jaké míry to ještě platí? Odpověď na tuto otázku je jasná: i když se omezíme jen na průběh 20. století, vidíme zřetelný pokles společenského a politického vlivu náboženských organizaci, a to v celosvětovém měřítku (byť se setkáváme i s výjimkami). Představitelé církví už nemohou automaticky očekávat, že budou mít vliv na držitele moci. Některé zavedené církve jsou sice i nadále velice majetné a různá nová hnutí rychle bohatnou, ale mnoho etablovaných náboženských organizací zápasí s rostoucími finančními problémy. Kostely a jiné modlitebny jsou často na prodej anebo chátrají. Třetí významný rozměr představují názory a hodnotová měřítka lidi. tedy míra jejich religiozity. Míra účasti na bohoslužbách ani společenská prestiž a vliv cirkví totiž zjevně nejsou přímým výrazem toho. čemu lidé věří a jaké mají ideály. Mnozí lidé mají hluboce osobní vztah k Bohu a věří v křesťanské či jiné zásady, aniž by se pravidelné účastnili bohoslužeb či jiných veřejných rituálů. A naopak, pravidelná účast nemusí nutně vyplývat ze silného zaujetí pro náboženské myšlenky. Někdo chodí do kostela jen ze zvyku nebo proto, že se to od něho v jeho komunite očekává. Podobné jako u jiných aspektů sekularizace musíme i u religiozity znát co nejpřesněji minulý stav, chceme-li zhodnotit její současný pokles. V mnoha tradičních společnostech, středověkou Evropu nevyjímaje, bylo náboženské zaujetí v každodenním živote mnohdy menší a sehrávalo méně významnou roli, než se béžné soudí. Historické studie například ukazují, že v Anglii mělo mnoho obyčejných lidí k víře dost vlažný přístup. Ve většině kultur, zvláště pak ve větších tradičních společnostech, existovali i náboženští skeptici (Ginzburg, 19801. Přesto je nesporné, že vliv náboženských myšlenek na naše uvažováni je dnes daleko menší, než tomu bylo v tradičním světě - zvláště pokud pod pojem náboženství zahrneme i celou škálu nadpřirozených jevů, ve které lidé věřili. Většina z nás už prosté nevnímá ve svém okolí trvalé uplatňování božských a duchovních sil. Některé z hlavních zdrojů napětí v současném světě, například mezi Izraelem a okolními muslimskými zeměmi, jsou alespoň částečné náboženského charakte- ru. Většina konfliktů a válek však má sekulární ráz a vychází z různých politických a ekonomických zájmů. Ať už hodnotíme kterýkoli ze tří rozměrů sekularizace, dospíváme nutně k názoru, že se vliv náboženství za posledních sto let snížil. Můžeme tedy uzavřít, že se autoři 19. století vlastně nemýlili a že odumírání náboženství bude prosté jen poněkud delším procesem, než Marx, Durkheim a Weber předpokládali? To je velice sporné. Spíše se zdá, že náboženství ve svých tradičních i nových podobách zůstane i nadále přitažlivé. Moderní racionalistické myšlení a náboženské představy dnes existují bok po boku a vládne mezi nimi značné napětí. Mnohé aspekty naší existence se staly doménou racionalistického uvažování a nezdá se, že by se v dohledné budoucnosti mohly z jeho nadvlády vymanit. Lze však očekávat, že se budou nadále objevovat reakce proti racionalismu, které povedou k obdobím náboženského oživení. Na světě je nejspíš jen velmi málo lidí, kteří nikdy v životě nepocítili ani záblesk náboženského citu. Věda a racionalismus navíc mlčí o tak základních otázkách, jakými jsou smysl a cíl lidského života - otázkách, jimž naopak náboženství vždy věnovalo prvořadou pozornost. 440 441 17. KAPITOLA Mesta a rozvoj moderního urbanismu Města a rozvoj moderního urbanismu TRADIČNÍ MĚSTO Podle moderních měřítek byla města v tradičních společnostech většinou velmi malá. Například Babylon, jedno z největších starověkých měst na Středním východě, se rozkládal na území pouhých pěti čtverečních kdometrú a ani v době svého největšího rozkvětu neměl více než patnáct nebo dvacet tisíc obyvatel. První města spatřila svědo světa přibližně 3500 let př. n. 1. v údolích řek - Nilu v Egyptě, Tigridu a Eufratu na území dnešního Iráku a Indu na území dnešního Pákistánu. Řím, který byl za vlády císaře Augusta zdaleka největším starověkým městem (nepočí-táme-li města čínská), obývalo přibližně 300 dsíc obyvatel. Většina měst starého světa měla přes rozdílnost jednotlivých civilizací některé společné rysy. Obvykle byla obehnána hradbami. Hradby, které původně sloužily k obraně, zdůrazňovaly oddělení městské komunity od venkova. Ústřední prostor, jehož součástí často bývalo rozsáhlé veřejné prostranství, byl někdy obklopen dalšími, vnitřními hradbami. Přestože bylo v tomto prostoru tržiště, lišilo se centrum starověkého města velmi výrazně od obchodních čtvrtí v dnešních moderních metropolích. Hlavní budovy, jako například chrámy nebo soudní paláce, sloužily téměř vždy náboženským nebo politickým účelům. Obydlí vládnoucí třídy či elity byla většinou soustředěna v blízkosti centra, zatímco méně privilegované vrstvy žily spíše při okrajích města. Někteří obyvatelé bydleli vně hradeb, ale v případě útoku byli schopni se rychle pod jejich ochranu uchýlit. Jednodivé etnické a náboženské skupiny byly většinou soustředěny v samostatných čtvrtích, které jim byly vyhrazeny a v nichž jejich příslušníci žili i pracovali. Někdy byla i každá z těchto Čtvrtí obehnána zdí. Ústřední náměstí, kde se odehrávala slavnostní shromáždění, byla obvykle přdiš malá a mohla se na nich sejít pouze menší část obyvatel. To velmi ztěžovalo předáváni informací; komunikace mezi obyvateli města měla dosti nahodilý charakter a významné zprávy se obyvatelstvo často dozvídalo od hlasatelů, kteří je hlasitě vyvolávali. Přestože mela některá tradiční města velké dopravní komunikace, ve většině z nich bylo málo „ulic" v dnešním slova smyslu. Cesty představovaly často jen pruhy půdy, kde zatím nikdo nic nepostavil. Většina lid! měla své obydli i dílnu v jednom domě a nezřídka dokonce v jedné místnosti. Pojem „cesta do práce" byl více méně neznámý. V některých tradičních státech spojovaly jednotlivá města sítě silnic, které však sloužily převážné vojenským účelům. Cestování bylo zdlouhavé a zůstávalo dlouho specializovanou záležitostí, protože jediné kupci a vojáci pravidelně cestován na delší vzdálenosti. Města byla v tradičních státech hlavními středisky vědy. uměni a kultury, ale jejich vliv na zemědělské oblasti byl většinou poměrné malý Zu Města a rozvoj moderního urbanismu y nich jen velmi malé procento obyvatelstva a rozdíly mezi městem a venkovem pyly obrovské. Velká většina lidí žila v malých venkovských obcích a jen velmi zřídla přicházela do styku s jinými obyvateli mést než s několika státními úředníky či kupci- V této kapitole se budeme zabývat moderními městy a pokusíme se analyzovat některé základní změny, jimiž se liší náš dnešní svět od tradičního. Ve všech průmyslových zemích dnes žije většina obyvatel v městských oblastech. Kromě toho současný městský způsob života neovlivňuje jen samotné jejich obyvatele, ale působí na celou populaci. Nejprve se zamyslíme nad ohromným růstem měst za poslední století a seznámíme se s některými předními urbanistickými teoriemi. Pak porovnáme různé modely urbanizace ve Velké Británii, Spojených státech a zemích Třetího světa. HLAVNÍ RYSY MODERNÍHO URBANISMU Všechny moderní průmyslové společnosti jsou značně urbanizovány. Nejvétší města v průmyslových zemích mají až kolem dvaceti milionů obyvatel a v tzv. kon-urbacích - shlucích měst vytvářejících rozsáhlé zastavěné oblasti - žije obyvatel dokonce ještě mnohem více. Nejkrajnější podobou městského života je megalopo-Ks- „město měst". Tento termín vznikl ve starověkém Řecku a označoval městský stát, který byl chloubou tehdejší civilizace. Dnes však již nemá s tehdejšími sny nic společného. V moderní době byl poprvé použit k označení severovýchodního pobřeží Spojených států, konurbace dlouhé přibližné 700 kilometrů, která začíná na sever od Bostonu a končí jižně od Washingtonu; v této oblastí žije asi 40 milionů lidí. Městská populace téměř stejné velikostí a hustoty je soustředěna i v oblasti amerických a kanadských Velkých jezer. Velká Británie, kolébka průmyslové revoluce, byla první zemí, v níž se společnost začala měnit z venkovské na převážné městskou. V roce 1800 žilo méně než 20 procent obyvatel ve městech s více než 10.000 obyvateli, ale kolem roku 1900 to bylo uí 74 procent. Hlavní město Londýn bylo v roce 1800 domovem přibližně 1.1 milionu lidí. ale do počátku 20. století jeho populace vzrostla na více než 7 milionů. Londýn byl tehdy zdaleka největším městem na světě - ohromným průmyslovým, obchodním a finančním centrem v srdci tehdy ještě rostoucího britského impéria. Ve většině ostatních evropských zemi i ve Spojených státech došlo k urbanizaci 9 něco později, ale jakmile nastoupila, byl její průběh mnohdy ještě rychlejší. " roce 1800 byly Spojené státy daleko méně urbanizovány než nejrozvinutějšf ev-Pkk?S^ 2eme té doby a v obcích větších než 2.500 osob žilo necelých deset procent obyvatel. Dnes v nich žije více než tři čtvrtiny Američanů. Mezi rokem 1800 a 1900 s{Oupl například počet obyvatel New Yorku z 60.000 na 4,8 milionu! "tbanizace je ve 20. století globálním procesem, do něhož se stále více zapojuje místa a rozvoj moderního urbanismu Světová města přesahující 10 milionů obyvatel v letech 1950, 1994 a 2015 (očekávoné hodnoty) Zdroj: Světová banka, převzato z The Economist, 29.července 1995, str. 5 1950 I D S ia is ID Velký Londýn J^S N*wYorfc |B [■palu i N«nv_,«™y] 1994 I odhad pro 2015 Tokio Bombaj logos Sur^qhoj Djakarta Sac- Paula Karáči Peking Dhoka Mexico Oty KalboHi OJ" Now Vork Tchten-on Manila Kéh.ra IOl Angeles I Sou! I Eue not Aires Istaobui Rio dů Janeiro Lahaur Hajdcrabad Bongkok Oso* a Lima f_ Teheran § MĚSTA A rozvoj MODERNÍHO URBANISMU i Třetí svět. Před rokem 1900 se téměř veškerý rozvoj mést odehrával na Západe. V* dalším půlstoletí sice došlo i ve Třetím světě k určitému růstu měst, ale jejich nej větší rozvoj nastal až asi v posledních 40 letech. V letech 1960 až 1992 se počet obyvatel měst na celém světě zvýšil o 1,4 miliardy a v dalších patnácti letech se předvídá růst o další miliardu. V rozvojových zemích se celkový počet urbanizované populace zvyšuje každoročné o počet obyvatel celého Španělska. Městské populace rostou mnohem rychleji než celkový počet obyvatel na světě: v roce 1975 žilo v městských oblastech 39 procent světové populace a odhady Organizace spojených národů předpokládají, že toto číslo v roce 2000 dosáhne 50 % V roce 2000 a v roce 2025 dokonce 63 % . Ve východní a jižní Asii bude v roce 2025 žít přibližné polovina světového obyvatelstva. Přibližně ve stejné době by také měla jak africká, tak jihoamerická města předstihnout evropská. Rozvoj moderních velkoměst Statistikové a vědci zkoumající společenské procesy začali mezi malými městy a velkoměsty rozlišovat až na přelomu 20. století. Metropole s velkým počtem obyvatel se obvykle svým kosmpolitním charakterem odlišovaly od menších center a jejich vliv sahal za hranice států, na jejichž území se nacházely. Na růstu velkoměst se významně podílela migrace lidí ze statků, vesnic a městeček. Tato migrace byla často mezinárodní: lidé se stehovali z venkovského prostředí přímo do měst v cílových zemích. Učebnicovým příkladem je migrace velkého počtu Evropanů z chudého zemědělského prostředí do Spojených států. Mezinárodní migrace do měst probíhala také mezi jednotlivými evropskými státy. Zemědělci a venkované se stěhovali do měst (stejně jako se to dnes ve velkém měřítku děje v zemích Třetího světa) hlavně pro nedostatek příležitostí v zemédél ských oblastech - lákaly je výhody a přednosti měst, kde ulice byly „dlážděny zlatem" (pracovní přOežitosti, bohatství, široká škála zboží a služeb). Navíc se města stala středisky finanční a průmyslové mocí. Podnikatelé někdy vytvářeli nové městské oblasti téměř z ničeho. Počet obyvatel Chicaga vzrostl roku 1900 na více než dva miliony, ačkoli ještě kolem roku 1830 byla tato oblast téměř neobydlená. Vývoj moderních velkoměst měl obrovský vliv nejenom na zvyky a chování lidí, ale také na jejich myšleni a cítění. Názory na vliv měst na sociální život se již na Počátku vývoje velkých městských aglomerací v 18. století polarizovaly a zůstávají vyhraněné dodnes. Někteří autoři považovali velkoměsto za symbol „vymožeností Civilizace", za zdroi dynamiky a kulturní tvořivosti (Schorske, 1963). Podle nich .poskytují metropole nejvíce příležitostí k ekonomickému a kulturnímu rozvoji * skýtají lidem pohodlí a uspokojení. James Boswell často vyzdvihoval přednosu Widýna, který prirovnával k „muzeu, zahradě, nekonečným hudebním variacím" 'IByrd, 1973, str. 92). Jiní autoři však označovali velkoměsto za kouřící peklo, v jehož ulicích se tísni agresivní davy lidí, kteří si navzájem nedůvěřují; jako semeňte zločinu, násilí a zkaženosti. 446 447 Místa a rozvoj moderního urbanismu Města a rozvoj moderního urbanismu Interpretace městského způsobu života Během 19. a počátkem 20. století, kdy velkoměsta rostla jako houby po dešti, nacházela tato rozcLílná hlediska nové formy vyjádření. Kritikové měli pro své výhrady mnoho důvodů, protože životní podmínky chudiny v nejrychleji se rozvíjejících městských oblastech byly často otřesné. Anglický romanopisec a sociální kritik George Gissing v 70. letech 19. století osobné zakusil extrémní bídu v Londýně a Chicagu a jeho popisy londýnského East Endu, jedné z nejchudších částí města, skýtají velmi neradostný obrázek. Gissing vylíčil tuto čtvrť takto: „množství páchnoucích ulic s trhy, továrnami, staveništi a ponurými skladišti, zadních uliček s nesčetnými dílnami, špinavých dvorků a průjezdů vedoucích do zaniotenvch doupat; všudypřítomná lopota v té nejhorší, pokořující podobě; velké silnice burácející přetíženými nákladními vozy, s dlažbou prošlapanou pracujícími osobami toho nejhrub-šího zrna, vyjevujícími nouzi v její nej ohyzdnější podobě" {Gissing, 1973, str. 25-6) Chudobě v amerických městech byla v té době věnována menši pozornost než v evropských. Koncem století však už reformátoři stále častěji odsuzovali otřesný stav rozsáhlých Částí New Yorku, Bostonu, Chicaga a dalších velkoměst. Dánský přistěhovalec Jacob Riis, který se stal reportérem New York Tribune, procestoval celé Spojené státy, aby dokumentoval tehdejší bídu a přednášel o nezbytnosti reforem. Jeho kniha How the Other Haif Lives (Jak žije druhá polovina), která vyšla roku 1890, vzbudila značnou pozornost (Riis, 1957. Lane. 1974). K jeho hlasu se přidávali i další autoři. Následující ukázka se týká bostonské chudiny: Ve velkém křesťanském městě zemřel bez přátel, hladem! Vyhladověn k smrU tam, kde je tohk skvělých hodovních síní! Ve městě nemocnic zemřel ve vězení! Bez domova zemřel v zemi, která se pyšní tím, že je domovem pro každého! Ve městě milionářů zemřel bez peněz! (Citováno v: Lees. 1985. str. 126-9) Rozsah chudoby a propastné rozdíly mezi městskými čtvrtěmi patřily mezi hlavní činitele, které vyvolávaly potřebu sociologické analýzy života ve městech. Nepřekvapuje tedy, že první velké sociologické studie a teorie o podmínkách života v moderních městech pocházely z Chicaga - města, které se vyznačovalo mimořádně rychlým růstem a velmi výraznými projevy nerovnosti. URBANISTICKÉ TEORIE Chicagské škola ftada autorů, kteří působili mezi 20. a 40. lety 20. století na Chicagské univerzitě -zejména Robert Park, Ernest Burgess a Louis Wirth - přišla s názory, jež se na dlouhá léta staly základem teorie a výzkumu sociologie města. Dvě koncepce vyvinuté touto „chicagskou školou" si zaslouží zvláštni pozornost. Jednou z nich je takzvaný ekologický přístup k analýze města; druhá, jejímž autorem byl Louis Wirth. popisuje urbanismus jako zpiísob života (Park, 1952, Wirth, 1938). Ekologie města Ekologie je termín převzatý z přírodních věd: jde o studium adaptace rostlinných a živočišných organismů na okolní prostředí. (V tomto smyslu se s ním také setkáváme u ochrany životního prostředí, které se věnuje kapitola 19.) V přírodě jsou organismy často rozmístěny v terénu systematicky tak, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi jednotlivými druhy. Chicagská škola zastávala názor, že umístění velkých městských center a jejich rozdělení do různých typů můžeme vysvětlit pomocí obdobných principů. Města nerostou nahodile, nýbrž reagují na příznivé podmínky okolního prostředí. Jako příklad Lze uvést, že velké městské aglomerace v moderních státech obvykle vyrůstají podél řek, v úrodných nížinách nebo na křižovatkách obchodních cest či železnic. Podle Parka se „jednou založené město stává velkým třídícím mechanismem, který ...neomylně z celé populace vybírá jednodivce nejlépe uzpůsobené k životu v určité oblasti nebo v určitém prostředí" (Park, 1952, str. 79). „Ekosystém" města je rozdělen do jednotlivých „nik" působením kompetice, invaze a sukcese, podobně jako je tomu v biologické ekologii. Podíváme-li se na ekologii jezer v přírodním prostředí, zjistíme, že soutěž mezi různými druhy ryb, hmyzu a jinými organismy vede k nastolení poměrně stabilní rovnováhy mezi nimi. Tato rovnováha je poru-Sena, jestliže dojde k útvazi nového druhu, jenž se pokusí jezero osídlit. Některé Organismy, které žily v centrální oblasti jezera, jsou vytlačeny a donuceny žít na jeho okrajích. Druhy, které se přistěhovaly, se pak stávají jejich nástupci v centrální oblasti. Ekologické pojetí urbanismu nachází ve formě osídlování, pohybu a přesunů ve lěstech obdobné zákonitosti. Rozvoj jednotlivých čtvrtí odráží to, jak se jejich obyvatelé přizpůsobují a zápasí o své živobytí. Velkoměsto si můžeme představit j-jako rnapu oblastí charakterizovaných různými a mnohdy protichůdnými sociální-:*ni ukazateli. V počátečních stadiích růstu moderních měst se průmysl objevuje na místech výhodných pro dopravu surovin. Populace se zpočátku soustřeďuje okolo ; jwhto pracovišť, která s rostoucím počtem obyvatel nabývají stále rozmanitějších Pwrem. Vzniklé prostředí se zároveň stává stále přitažlivějším a dochází k soutěži f" jeho získání. Hodnota půdy i majetková daň roste a ztěžuje život v centrálních Města a rozvoj moderního urbanismu čtvrtích, jejichž obyvatelům nezbývá než žít ve spatných podmínkách a v chát rajících domech s nízkými nájmy. V centru začíná převažovat obchod a zábava, zatímco bohatší lidé se stěhují do nové se tvořících předměstí kolem obvodu města. Ta vznikají především v okolí dopravních tepen, které šetří čas potřebný k cestě do práce. Oblasti mezi těmito cestami se pak vyvíjejí pomaleji. Města jsou často vystavěna v soustředných kruzích rozdělených na jednotlivé segmenty. Oblasti vnitrního města jsou obvykle tvořeny směsicí obchodní prosperity a upadajících soukromých domů. Kolem nich se rozkladaj! staré, tradiční dělnické čtvrtě. Ještě dále směrem z města jsou předměstí, ve kterých většinou žijí skupiny s vyššími příjmy. V jednotlivých segmentech těchto soustředných kružnic se odehrávají procesy invaze a sukcese. S pokračujícím úpadkem oblastí blízko centra se do těchto částí někdy začínají stěhovat etnické menšiny, což přispívá k tomu, že stále více jejich bývalých obyvatel tyto zóny opouští; nastává hromadný odliv do jiných čtvrtí města nebo na předměstí. I když ekologie města na jistou dobu vyšla z módy, řada autorů ji pozděii oživila a dále rozpracovala, což platí především o Amosů Hawleym (1950. 19681 Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se soustředili na soutěž o omezené zdroje, však Hawley kladl důraz na vzájemnou závislost jednotlivých částí města. Hlavním způsobem, jímž se lidem přizpůsobují svému okolí, je podle něj diferenciace - specializace skupin a profesi. Skupiny, na nichž je většina bdí závislá, získávají dominantní roli, kterou často vyjadřuje i poloha místa, kde pracují. Například velké komerční firmy jako banky nebo pojišťovny poskytují klíčové služby pro mnoho obyvatel velkoměsta, a nacházíme je proto obvykle v cenirálnlch oblastech. Hawley ovšem zdůrazůuje, že zóny, které se vyvíjejí v městských oblastech, vznikají nejenom na základě vztahů prostorových, ale i na základě vztahů časových. Komerční orientace velkoměsta je vyjádřena nejen způsobem využití půdy, ale také rytmem činností všedního života, jak o tom svědčí například dopravní špičky. Časová struktura každodenního života tak odráží hierarchii čtvrtí ve městě. Ekologický přístup byl nejen zajímavou teoretickou perspektivou, ale i přínosem pro mnohé praktické výzkumy. Mnoho studii města jako celku i jeho jednotlivých čtvrtí se inspirovalo ekologickým myšlením - například zmíněnými koncepcemi „invaze" a „sukcese". Přesto lze proti tomuto přístupu uvést i řadu námitek. Ekologické hledisko často podceňuje význam záměrného projektování a plánovaní měst a pohlíží na vývoj města jako na „přírodní" proces. Modely prostorového uspořádání vyvinuté Parkem, Burgessem a jejich kolegy byly odvozeny z amerických zkušeností a neodpovídají jim ani všechny typy mést ve Spojených státech, natož paK města evropská, japonská nebo ve Třetím světě. Urbanismus jako způsob života Wirthova teze o urbanismu jako způsobu života se spíše než vnitřní ditere ciace měst týká toho, čím je urbanismus jako forma sociální existenc tvrdil, že: VVirth MĚSTA a rozvoj moderního urbanismu .stupeň urbanizace současného sveta nemůže být úplné a přesné vyjádřen procentem obyvatelstva žijícího ve městech. Vlivy, kterými působí město na sociální život člověka, jsou výraznější, než by vyplývalo z tohoto procenta, protože mésto není jen obydlím a pracovištěm moderního člověka, ale je stále více iniciačním a řídícím střediskem ekonomického, politického a kulturního života. I ty nejvzdálenéjší obce stahuje na svou oběžnou dráhu a propojuje různé oblasti, lidi a činnosti do jediného celku" (Wirth, 1938. str. 342). Wirth zdůrazňoval, že ve městech žije velký počet lidí v těsné vzájemné blízkosti, aniž by se přitom osobně znali. To představuje zásadní rozdíl proti malým tradičním vesnicím. Kontakty mezi obyvateli měst jsou většinou jen zběžné a slouží jako prostředek k jiným cílům, ne k tomu, aby samy o sobě poskytovaly lidem uspokojení. Interakce s prodavači v obchodech, pokladníky v bankách, cestujícími nebo průvodčími ve vlacích jsou krátké a neosobní. Lidé do nich nevstupují kvůli interakci samotné, ale za nějakým jiným účelem. Protože jsou obyvatelé měst vysoce mobilní, zůstávají pouta mezi nimi poměrně slabá. Lidé jsou trvale zapojeni do mnoha rozličných činností a situací; „tempo života" je rychlejší než na venkově. Soutěž převažuje nad spoluprací. Wirth připouštěl, že sociální vztahy ve městech vedou k vytváření čtvrtí různého charakteru, z nichž některé si zachovávají rysy malých obcí. Například v přistěhovaleckých čtvrtích nacházíme tradiční typy svazků mezi rodinami a většina lidí zná ostatní osobně. Čím více se však takové čtvrti stávají součástí městského prostředí v širším smyslu, tím méně těchto rysů přežívá. Wirthovy myšlenky si právem získaly značný ohlas. Lze jen těžko popřít, že mnohé každodenní vztahy mezi lidmi ve městech mají neosobní charakter a že se to sláva do jisté míry typickým pro moderní společnost jako celek. Jako odstrašující přiklad neosobnosti velkoměsta se někdy uvádí neblaze proslulý případ vraždy Katheriny Cenoveseové, k níž došlo 13. března 1964 v New Yorku. Tato žena se vracela pozdě v noci domů bohatou částí Queensu a po cestě byla třikrát přepadena; třetí útok, který se odehrál na chodbě jejího domu, se jí stal osudným. Neosobnost města se projevila ve lhostejnosti přihlížejících. Celkem třicet osm řádných občanů bylo svědky napadení, ale ani jeden z nich nepřišel Geno-veseové na pomoc ani nezavolal policii, V novinách potom psali, že „mésto oloupilo Katherine Genoveseovou o přátele" (Latane a Darley, 1970). Ale ona určitě měla IJfátele. Kde byli, když je potřebovala? Vzhledem k povaze velkoměstského života oyli bezpochyby někde ve svých domovech - na Manhattanu, Long Islandu nebo Brooklynu - a nevěděli o její situaci. Velkým přínosem Wirthovy teorie je poznání, že se urbanismus netýká jen části společnosti, ale vyjadřuje a ovlivňuje povahu širšího sociálního systému. Městský fcPůsob života jev moderních společnostech charakteristický pro sociální život jako ■ lek, a ne pouze pro ty, kdo shodou okolnosti žijí ve velkých městech, Wirthova jp°rie má však i své nedostatky. Stejné jako ekologické pojetí, se kterým má mno-Ao společného, vychází převážné ze studia amerických mést, ale nárokuje si vše-ecnou platnost pro urbanismus na celém světě. Urbanismus však není vždy 450 4S1 MĚSTA A rozvoj MODERNÍHO URBANISMU MĚSTA A rozvoj MODERNÍHO urbanismu a všude stejný. Například starověká města, o kterých jsme se jíž zmínili, se v mnohá ohledech lišila od měst v moderních společnostech. Pro většinu jejich obyvatel nebyl život o mnoho anonymnější či neosobnější než pro obyvatele venkovských obci. Kromě toho Wirth neosobnost moderních měst poněkud přeháněl. Komunity zachovávající úzké přátelské či příbuzenské svazky přetrvávají v moderních vel-koméstech v daleko větší míře, než by odpovídalo jeho tvrzením. Wirthův kolega z Chicagské univerzity Everett Hughes q něm napsal: „Louis celý život hlásal, jak je město neosobní, ale přitom žil s celým klanem příbuzných a přátel, s nimiž ho pojily velice osobní vztahy" (Kasarda a Janowitz, 1974). V moderních velkoměstech se běžně setkáváme se skupinami, které Herbert Gans nazývá „městští venkované" (Gans, 1962). Jsou to třeba ItaloameriČané žijící v centrálním Bostonu. Takové „bílé" menšinové čtvrti dnes v amerických městech hrají pravděpodobné menší úlohu než dříve, ale postupně je v centrálních čtvrtích nahrazuji komunity nových přistěhovalců. A co je důležitější: jak se zdá, nejsou komunity založené na blízkých příbuzenských nebo přátelských svazcích jen pozůstatkem dřívějšího způsobu života, který alespoň dočasné přetrvává, ale novým produktem samotného velkoměsta. Městský život je často sám aktivně vytváří, Claude Fischer se pokusil vysvětlit, proč urbanismus spíše podporuje rozmanité subkultury, než aby každého učinil součástí anonymní masy. Říká, že lidé žijící ve městech jsou schopni spolupracovat s ostatními, kteří mají stejný původ nebo zájmy, a rozvíjet místní vazby na základe různých náboženských, etnických, politických a jiných subkultumích orientací. Malé město nebo vesnice vývoj takové subkulturní rozmanitosti neumožnuie (Fischer, 1975, 1984). Příslušníci etnické komunity žijící ve velkoměstě se většinou ve své původní vlasti vůbec neznali. Po příjezdu se však přirozeně ocitají v oblastech, kde žijí lidé s podobným jazykovým a kulturním zázemím, a vytvářejí tak nové subkulturu! struktury. Velké město je „světem cizích lidí", ale přesto podporuje a vytváří osobni vztahy. To není paradoxní. V městském životě musíme oddělit veřejnou sféru náhodných setkání s cizími hdmi a soukromější svět rodiny, přátel a kolegů z práce. Po nastěhování do velkého města může být obtížné seznámit ses novými lidmi. Kdo se však nastěhuje do malé, tradiční venkovské komunity, ten často brzo zjistí, že vstřícnost místních obyvatel je jen projevem zdvořilosti - a může trvat celé roky, než ho skutečně přijmou mezi sebe. To ve městě neplatí. Edward Křupat to komentoval těmito slovy: „U mestského vejce... musíme nejprve rozbít tvrdou skořápku. Protože nemají PrílĽÍ^' k bližšímu seznámení, zůstávají mnozí lidé pouze známými tvářemi, i když se denne dají na autobusovém nebo vlakovém nádraží, v kavárně nebo na chodbě v práci. M[,0ria lidí dokonce nikdy nenajde přátele, protože nejsou dosl iniciativní anebo maji obtíže s komunikací. Přesto lze naprosto přesvědčivě doložit, že rozmanitost neznámy z nichž každý je potenciálním pŕítelem - a široké spektrum životních stylů a z , městě dávají každému šanci, aby si nasel svůj okruh. A jakmile se jednou stane sou ch Mdl ■ ájmú ve nějaké skupiny nebo okruhu, počet jeho možných kontaktů se hned zvětší na mnohoná sobek. Jak dokládají výsledky výzkumů, pozitivní příležitosti ve městě Často převazují nad omezeními, neboť umožňují lidem rozvíjel a udržovat uspokojující vztahy" (Křupat, 1985, Str. 36). Wirthovy názory mají jistou platnost, ale ve švéde pozdějších poznatků může-fjnefíci, že příliš zobecňoval. Moderní města s sebou často nesou neosobní, anonymní sociální vztahy, ale jsou také zdrojem rozmanitosti - a někdy i důvěrných přátelství. Urbanismus a cílené vytvářené prostředí Novější urbanistické teorie kladou důraz na to, že urbanismus není nezávislým procesem a musí být analyzován v souvislosti s hlavními typy politických a ekonomických změn. Předními současnými teoretiky urbanismu jsou David Harvey a Manuel Castells, kteří oba vycházejí z marxistických pozic (Harvey, 1973, 1982, 1985, CasteUs, 1977, 1983). Harveyova restrukturalizace prostoru Harvey zdůrazňuje, že urbanismus je součástí cílené vytvářeného prostředí, jež vzniká v důsledku rozšíření průmyslového kapitalismu. V tradičních společnostech byla města zcela odlišná od venkova, ale v moderním průmyslovém světě se rozdíl mezi nimi stírá. Mechanizované zemědělství se stejně jako průmysl řídí pouze cenami a ziskem, což sociální život na venkově přibližuje městskému. 1 V moderním urbanismu dochází podle Harvey ho ke kontinuální restmkmrali-zací prostoru. Vývoj je určován zásahy státu do zemědělské i průmyslové výroby, tim, kde velké firmy umístí své továrny, výzkumná a vývojová centra, ale i činností soukromých investorů, kteří kupují nebo prodávají domy a půdu. Například obchodní firmy neustále zvažují relativní výhody nového umístění oproti dosavadnímu. Když se stane výroba v jedné oblastí levnější než v jiné nebo když firma přejde od jednoho produktu k druhému, zavře své původní kanceláře a továrny a otevře nové na jiném místě. Tak může dojit v období růstu zisků k hromadnému budování kancelářských prostor v centru velkých měst. Je-li přestavba centra do-VrSena, hledají investoři opět možnosti pro další spekulativní výstavbu jinde. Co přinášelo zisk v jednom období, to se často v následujícím přestane vyplácet, protože se změní finanční „klima". I Jednání soukromých zájemců o koupi domu je silně ovlivněno tím, kde a nakolik Vykupují půdu velké firmy, a ovšem i podmínkami půjček (hypoték) a daní tirčo-ých vládou nebo místní samosprávou. Po druhé světové válce například došlo největších městech Spojených států k velkému rozvoji předměstských čtvrtí. Časně to bylo způsobeno etnickou diskriminací a tendencí bílých obyvatei stěhovat 452 453 MĚSTA a rozvoj MODERNÍHO urbanismu města a rozvoj moderního urbanismu se z vnitřních mést. Harvey nicméné tvrdí, že zásadní roli sehrálo rozhodnutí úřadů, poskytnout zájemcům o nemovitosti i stavebním firmám daňové úlevy. Rovněž banky a spořitelny začaly v té době nabízet nové typy úvěrů a stavebních spořeni To vytvořilo podmínky pro výstavbu a nákup nových domů na okrajích měst a zároveň podpořilo poptávku po průmyslových výrobcích, například po automobilech. Růst populace a prosperity měst na jihu Anglie od 60. let je přímo spojen s úpadkem tradičního průmyslu na severu a následným přesunem investic do oblasti nových průmyslových příležitostí. Castells: urbanismus a sociálni hnutí Podobné jako Harvey zdůrazňuje i Castells, že využití prostoru je úzce spjato s obecnými mechanismy vývoje dané společnosti. Abychom porozuměli městům, musíme pochopit procesy, které vytvářejí a transformují jejich rozložení v prostoru. V uspořádání a architektuře mést a jejich okolí se odrážejí zápasy a střety mezi jednotlivými skupinami ve společností. Jinými slovy, struktura města je symbolickým a prostorovým vyjádřením celospolečenských procesů. Mrakodrapy se například budují proto, aby přinesly zisk; zároveň však tyto obrovské budovy „symbolizují vládu financí nad městem, jejich sebejistotu a technickou převahu. Jsou katedrálami éry vzkvétajícího korporativního kapitalismu" (.Castells. 1983, str. 103). Na rozdíl od chicagských sociologů vidí Castells město nejenom jako typickou lokalitu - městskou oblast - ale i jako integrálni součást vývoje hromadné spotřeby, která je sama o sobě neodmyslitelným rysem průmyslového kapitalismu. Obytné domy, Školy, dopravní služby a zábavní podniky všeho druhu patří k formám „spotřeby" produktů moderního průmyslu. Daňový systém má vliv na to, kdo a kde bude schopen si néco najmout, kdo a kde něco postaví. Značnou moc nad těmito procesy mají velké firmy, banky a pojišťovny, které poskytují kapitál pro stavební projekty. Také vláda však přímo zasahuje do mnoha stránek městského života tím, že staví silnice a obecní byty. plánuje pásy zeleně a tak dále. Fyzická podoba měst je tak výsledkem interakce mezi užními silami a vládní mocí. Povalia takto vytvořeného prostředí však není pouze výsledkem činnosti bohatých a mocných. Castells klade velký důraz na úsilí chudších skupin obyvatel o změnu vlastních životních podmínek. Problémy mést vyvolávají vznik řady sociálních hnutí, která se snaží o zlepšení podmínek bydlení, protestují proti znečišťování ovzduší, chrání parky a zeleň a snaží se čelit výstavbě ohrožující charakter dané oblastí. Castells studoval například hnutí gayů v San Francisku, júnž se podařilo restrukturalizovat některé čtvrti v souladu s jejich vlastními kulturními hodnotami - což umožnilo rozkvět mnoha homosexuálních organizací, klubů a barů a získat prominentní postavení v místní politice. Harvey i Castells zdůrazňují, že města jsou téméř zcela umělým prosrředim. které isme vytvořili my sami. Dokonce ani nejtradičiiéjší venkovské oblasti však neunikají vlivu lidských zásahů a moderní techniky, protože lidská činnost přírodu trváte přetrváří a mění. Potraviny se už nevyrábějí pouze pro místrií obyvatele, ale pro národní a mezinárodní trhy; v mechanizovaném zemědělství je využití půdy přesně rozděleno a specializováno, přičemž jeho podoba má jen malý vztah k charakteru přírodního prostředí. Obyvatelé farem a odlehlých venkovských oblastí jsou ekonomicky, politicky a kulturně spojeni se společností jako celkem, i když některé způsoby jejich chováni mohou být odlišné od městských. Hodnocení Názory Harveyho a Castellse daly popud k širokým diskusím. Význam jejich práce spočívá v tom, že urbanistickou analýzu orientovala novým směrem. Na rozdíl od přístupu „ekologů" neklade důraz na „přirozené" procesy, ale na to, jak krajina a uměle vytvořené prostředí odrážejí působeni socioekonomických mocenských systémů. To představuje zásadní změnu. Na druhé straně však Harvey a Castells své teorie formulovali dosti abstraktně a nestimulovali proto takové množství výzkumných studií jako práce chicagské školy, V některých ohledech se názory Harveyho a Castellse s myšlenkami chicagské Skoiy doplňují a jejich kombinace umožňuje podat ucelený obraz procesů, které ve velkých městech probíhají. Rozdíly mezi jednotírvými částmi města, které popisuje ekologický přístup, skutečně existují - a totéž lze říci o převážně neosobním charakteru interakcí v městském životě. Tyto jevy jsou však daleko variabilnější, než se domnívali představitelé chicagské Školy, a podléhají především sociálním a ekonomickým vlivům, jimiž se zabývali Harvey a Castells. John Logan a Harvey Molotch navrhli koncepci, která přímo spojuje hlediska takových autorů, jako jsou Harvey a Castells, s některými rysy ekologického přístupu (Logan a Molotch, 1987). Souhlasí s Harveym a Castellsem, že ekonomický vývoj na národní i mezinárodni úrovni má přímý vliv na život ve městě. Tvrdí však, že tyto širší ekonomické faktory působí prostřednictvím místních organizací (podniků, obchodů, bank a úřadů v jednotlivých čtvrtích), ale i osob kupujících soukromé domy. Nemovitostí - půda a budovy - se podle Logana a Molotche v moderních společnostech kupují a prodávají úplné stejně jako jiné zboží. Trhy utvářející městské prostředí jsou však ovlivněny tím, jak chtějí různé skupiny lidí využít majetku, který kupují a prodávají. Důsledkem tohoto procesu jsou různé projevy napětí ■4.konflikty, které se stávají klíčovými faktory při strukturování městských čtvrtí, například čiiižovnl dům považují nájemníci za „domov", ale jeho majitel za „zdroj nájemného". Obchodní firmy se zajímají hlavné o nákup a prodej majetku v oblas-i kde získají nejlepší polohu pro výrobu nebo kde dosáhnou zisku spekulací í* půdou. Tyto zájmy jsou zcela odlišné od zájmů obvvatel, pro něž je Čtvrť místem, Kde žijí. I Logan a Molotch zdůrazňují, že se v moderních městech obchodní a průmyslo-firmy neustale snaží v určitých oblastech intenzifikoval využití půdy. Čím více pe jim to daří, tím více vzniká příležitostí pro spekulace s půdou a pro výstavbu Města a rozvoj moderního urbanismu nových budov přinášejících zisk. Tyto společnosti si příliš nelámou hlavu se sociálními a fyzickými důsledky své činnosti v dané Čtvrti - například s demolicemi pěkných starých domů, které mají uvolnit místo novým kancelářským budovám Procesy expanze, na nichž maji zájem velké firmy, jdou často proti zájmům místních podniků nebo obyvatel, kteří se někdy pokoušejí jim aktivné vzdorovat K obhajobě svých zájmů se občané sdružují do místních sdružení, která vedou kampaně za zvláštní status některých zón, brání nové výstavbě v pásech zelene a parcích nebo požadují příznivější regidaci nájemného. POVÁLEČNÝ VÝVOJ MĚST NA ZÁPADĚ Daleko nejvíce urbanistických studil z poválečného období pochází ze Spojenveh států, kterým proto budeme věnovat nejvétší pozornost. Zdá se rovněž, že mnohé procesy probíhající v USA se s určitým zpožděním začínají rozvíjet í v dalších západních zemích, například ve Velké Británii. Urbanismus ve Spojených státech ř?ůsf předměstí (suburbanizace) Jedním z nejvýraznějších rysů poválečného vývoje amerických měst byla expanze vilových čtvrtí na předměstí, označovaných jako subnrbia (z latinského sub urbe čili podléhající městu). Téměř po celou historii měst odpovídal tento termín svému původnímu latinskému smyslu, neboť předměstí byla malá seskupení lidských příbytků roztroušená mimo území města samotného a závislá na městských centrech. V současné době se takto označuje jakékoli zastavěné území přiléhající k velkému městu. Ve Spojených státech dosáhl proces vytváření předměstí čili suburbanizace vrcholu v 50. a 60. letech našeho století. V těchto desetiletích se počet obyvatel měst samotných zvýšO o 10 procent, zatímco předměstí o plných 48 procent. Na předměstí se stěhovaly většinou bělošské rodiny. K jejich stěhováni přispělo i to, že vláda prosadila integraci menšin ve Školách. Mnozí běloši si totiž nepřáli, aby ieiich děti chodily do rasově smíšené školy, což by ve vnitřním městě bývalo nevyhnutelné. Uplatňovaly se ovšem i mnohé jiné důvody. Lidé se stěhovali z centra, aby unikli znečištěni, dopravním zácpám a vyšší zločinnosti; lákaly je také nižší dané z nemovitostí. Mnozí se těšili na to, že vymění svůj městský byt za prostornější domek se zahradou. Rozsáhlý program výstavby silnic zároveň učinil drive odlehlé oblasti snadno dostupnými a umožnil také vznik průmyslu a služeb v samotných predmestských oblastech. Mnoho předměstských oblastí se stalo v podstatě samostatnými satelitními městy, která byla vzájemné propojena rychlými dálnicemi. OQ 60. let rostl počet obyvatel dojíždějících z jednoho předměstí do druhého rychleji než Mesta a rozvoj moderního urbanismu počet obyvatel dojíždějících z předměstí do centra. Podobný vývoj nastal o něco později také ve Velké Británii. Předměstské vilové čtvrti v USA sice dodnes zůstávají převážné bělošské, ale v posledních letech se do nich přesunuje i rostoucí počet menšinových obyvatel. Stěhují se ze stejných důvodů jako ostatní: za lepším bydlením, školami a službami. Podobně jako ti lidé, kteří v 50. letech exodus z měst zahájili, patří i oni převážně ke střednímu stavu a odborným profesím. Jak tvrdí ředitel bytového odboru města Chicaga, „suburbanizace už dnes není otázkou rasovou, ale třídní. Nikdo nechce žít mezi chudými lidmi, protože to přináší problémy: špatné školy, nebezpečné ulice, gangy" (DeWittová, 1994). Celkové zastoupení menšin v předměstských oblastech však ještě v roce 1990 činilo pouze 18 procent; tři čtvrtiny Afro-američanů bydlí nadále ve vnitřních městech, zatímco tři čtvrtiny bělochů žijí mimo ně. Úpadek vnitřních měst Úpadek centrálních čtvrtí, který v posledních desetiletích zasáhl všechna velká americká města, je přímým důsledkem expanze předměstí. Odchod obyvatel s vyššími příjmy ven z měst má negativní dopad na místní daně. Mezi těmi, kdo zůstávají nebo do uvolněných prostor nově přicházejí, je velké procento chudých lidi; město tedy nemá reálnou šanci ztracené příjmy nahradit. Pokud daňové sazby v centrální oblasti zvýši, jenom tím urychlí odchod bohatších skupin a podniků. Tato situace se dále zhoršuje tím, že budovy v centrálních čátech jsou opotřebovanější než na předměstí, roste zločinnost a nezaměstnanost. To vyžaduje větší výdaje na sociální služby, školy, údržbu budov, policii a požární ochranu. Tak se roztáčí biudný kruh: čím výraznější je expanze předměstí, tím horším problémům čelí vnitřní město. V mnoha amerických městských aglomeracích jsou důsledky otřesné, což platí zvláště o starších městech jako New York, Boston nebo Washington. Úpadek některých jejich čtvrtí (newyorský Harlem a Bronx, Jižní Boston, valná část centrálního Washingtonu) dosáhl většího stupně než v kterékoli jiné oblasti průmyslového světa. Zchátralé činžovní domy a neobyvatelné či vyhořelé budovy se střídají s prázdnými parcelami po demolicích. Finanční krize mést V 70. a počátkem 80. let se řada mést ve Spojených státech ocitla na pokraji ban-faotu. byla nucena zrušit mnohé služby a značně se zadlužila. S mnohamilionovými dluhy musely zápolit například Chicago, San Francísco a zejména New York. Podobné jako většinu starých průmyslových center postihl i New York od druhé •větové války značný úbytek pracovních příležitostí ve výrobě. Rozvoj finančnic-pojišťovnictví nestačil tyto ztráty kompenzovat; výsledkem byl trvalý pokles Pnjmů do městské pokladny. Současné se od 50. let až do dneška zvyšuje počet Afroameričanů, Portorikáncň a dalších skupin s nízkými příjmy. V letech 1950 až 456 457 MĚSTA A ROZVOJ MODERNÍHO URBANISMU 1970, kdy celkový počet chudých v USA klesal, vzrostlo v New Yorku procento lidi žijících pod hranicí chudoby ze třetiny na polovinu obyvatelstva. V roce 1974 činily dluhy mesta 1,2 miliardy dolarů. V letech 1974 a 1975 nastala všeobecná ekonomická recese, banky odmídy méstu další půjčky a Kongres i vláda omezily svou finanční podporu. Bankrotu největšiho amerického města zabránily jen velké škrty ve výdajích. Bylo zrušeno přibližné 50 tisíc pracovních míst ve veřejném sektoru a počet městských zaměstnanců byl snížen skoro o 20 procent, což ovšem drasticky zasáhlo Školy, zdravotnictví, policii a požární sbory. Některé sociální programy byly pozastaveny nebo zrušeny; na podnikatele byly uvaleny nové dané. Noví re-striktivní politika, prováděná od počátku 80. let, rozdělila město na dvé části: zatímco centrálnímu Manhattanu přinesla nový rozmach výstavby kanceláří a hotelů a přilákala obrovské nové investice, potřeby většiny městské populace byly zanedbávány. 1 příležitostný návštěvník si brzy povšimne, že v dnešním New Yorku je ohromný počet bezdomovců, kteří už nespí jen na lavičkách v parcích, ale i na autobusových a železničních nádražích, ba dokonce i na letištích. V nmoha částech města byly zřízeny útulky, ale část bezdomovců je odmítá. Disciplínou, kterou po nich vyžadují, jim totiž připomínají vězení. Nejvyšší soud státu New York v roce 1987 nařídil, že tisíce bezdomovců mají nárok na zdravotní péči a sociální programy, což jim bylo předtím odepíráno. To pokrylo některé jejich základní potřeby, ale také to vytvořilo další tlak na existující zdroje financování ostatních sociálních služeb. V polovině 90. let žije pod oficiální hranicí chudoby větší procento Američanů než v celém předchozím čtvrtstoletí. Třídní a etnické hranice se překrývají: v 80. letech přišlo do Spojených států nejvíce přistěhovalců od let dvacátých a většina z nich se usadila ve velkých městech, která už měla velké zastoupení menšin, V Atlante, Washingtonu, Chicagu, Balthnoru, Detroitu, New Orleansu a Oaklandu se už „menšiny" staly de facto většinou a představují přes 60 procent populace (v Detroitu dokonce téměř 80 procent). Většina původních bílých obyvatel tato velkoměsta v posledním půlstoletí opustila. Cenově dostupných bytů ve vnitřních městech je přitom už takový nedostatek, že mnozí lidé s nízkými příjmy vydávají na samotné bydlení dvé třetiny toho, co vydělávají. Násilí v amerických velkoměstech dosáhlo epidemických proporcí. Spojené státy mají větší procento populace ve vězeních než kterákoli jiná země. Každý den te v amerických městech zastřeleno 10 mladých lidí a dalších 30 utrpí zranění. V roce 1992 vypukly v Los Angeles pouliční nepokoje, jejichž důsledky označil vedoucí odboru pro bydlení a rozvoje Herny Cisneros za „městskou apokalypsu". Dodal však, že tato tragédie „není jen záležitostí Los Angeles. Vidíme pozvolný rozklad stovek mést, kde sklízíme ovoce své nevšímavosti, rezignace, neochoty nebo neschopnosti investovat do všech našich lidí... I když netrávíme ve velkoměstě mnoho času, musíme si uvědomit, že jeho životaschopnost je naprosto nezbytná, maňase země jako celek být produktivní, vytvářet příležitosti a skýtat přislib lepš budoucnosti" (Cisneros, 1993). 458 Města a rozvoj moderního urbanismu Urbanismus ve Velké Británii Většina trendů charakteristických pro poválečnou Ameriku se projevuje také ve Velké Británii. Během posledních třiceti let se počet obyvatel všech hlavních městských oblastí v Británii snížil - většinou v důsledku migrace do předměstí a satelitních měst nebo i na vesnici. Populace Velkého Londýna se v období 1970-85 snížila přibližné o půl milionu, zatímco počet obyvatel mnoha menších měst se v tomto období zvýšil - jako příklad lze uvést Cambridge, Ipswich, Norwich, Oxford a Lei-cester. Vnitřní města, zvláště na severu země. zaznamenala velký pokles tradičního průmyslu. Až na výjimky však „útěk na predmestí" nebyl tak zřetelný jako v USA a také výsledný úpadek vnitřních měst byl menší. Přesto jsou některé čtvrti například v Liverpoolu téměř stejné zchátralé jako ty americké. Jejich popis ve zprávě anglikánské církve z roku 1985 nazvané Víra ve městě (Faith in the City) působí skličujícím dojmem: „Šedé zdi, špinavé ulice, zabedněná okna, graffiti, demolice a sutiny jsou obvyklou bezútešnou kulisou čtvrtí a farností, o které pečujeme... Obydlí ve vnitřních městech jsou starší než kdekoli jinde. Zhruba jedna čtvrtina anglických domů byla postavena před rokem 1919, ale ve vnitřních městech je jich 40 až 60 procent" (1985, str.18). Stejně jako ve Spojených státech byl nový průmysl často budován mimo oblasti vnitřních měst - buď kolem vnějšího okraje, anebo v menších městech. Tento proces byl záměrně posilován zakládáním zcela nových mést jako Milion Keynes. Vznikla řada programů usilujících o oživení starých čtvrti, například dotace poskytované vlastníkům na obnovu domů nebo daňové úlevy, jejichž cílem bylo podpořit podnikáni, ale většinou nebyly příliš úspěšné. V Londýně se bezdomovectvi stalo téměř stejně vážným problémem jako v New Yorku: počet bezdomovců se od počátku 80. do první poloviny 90. let zvýšil na čtyf-až pětinásobek. Zpráva vládní komise pro vnitrní Londýn z roku 1987 dospěla k závěru, že se měsio ubírá stejnou cestou jako New York, k jehož problémům přispěla nedostatečná statni intervence. Konzervativní vládní program z roku 1988 však nadále hledal řešení spíše v soukromých investicích a tržních silách. Výsledky studii přitom ukazují, že od podpory soukromého sektoru nelze (až na ojediněle případy) očekávat efektivní řešení zásadních sociálních problémů, které ve vnitř-llfch městech vznikají. Bez rozsáhlých veřejných výdajů jsou vyhhdky na radikální zlepšení jen velmi malé. 'ecyklace města" ^tale častěji se setkáváme s „recyklací" městských čtvrlí, která spočívá v renovaci ítarých budov pro nové, zcela odlišné účely. Někdy jsou tyto pokusy součástí mést-*ého plánováni, ale častěji vycházejí ze záměru přizpůsobit budovy ve zchátralých Pvrtich pro potřeby majetnějších vrstev a zřídit v nich obchody nebo restaurace. ■ Nejznáméjším příkladem je renovace oblasti bývalých loděnic (Docklands) ve pchodním Londýně, která zaujímá přes deset Čtverečních kilometrů kolem řeky 459 MĚSTA a rozvoj MODERNÍHO urbanismu Města a rozvoj moderního urbanismu Temže a po uzavření loděnic zůstala ekonomicky nefunkční. Názory se různí: ně kdo ji považuje za jedinečný úspěch při regeneraci města, jiní za víceméně úplnou katastrofu. Oblast Docklands leží nedaleko finančního centra Londýna (City), ale na druhé straně sousedí s chudými dělnickými čtvrtěmi. Od 60. let se vedou spory o tom, co by se s touto oblastí mělo stát. Mnoho lidí žijících přímo v Docklands nebo v blízkém okolí podporovalo její obnovu pomocí projektů komunit niho rozvoje, které by hájily i zájmy chudších vrstev. Nakonec se však projekt obnovy stal v roce 1981 ústřední součástí vládní strategie, jež očekávala vedoucí úlohu pfi regenerací města od soukromého podnikání. Dnešní Docklands jsou nápadně odlišné od zchudlých Čtvrtí, které je obklopují Je zde řada moderních kancelářských budov, mnohdy velmi avantgardního rázu: stará skladiště se změnila na luxusní byty a kolem nich byly postaveny nové bloky. S tímto leskem však kontrastují zchátralé budovy a pusté proluky. Kancelářské prostory často zejí prázdnotou, stejně jako některé nové obytné Části, které se ukázaly jako neprodejné za požadované ceny. Mnozí chudí obyvatelé, jejichž bydlení patři k nejhorším v Anglii, mají z výstavby probíhající kolem nich ien nepatrný užitek. Bylo postaveno i mnoho „cenově dostupných" bytů, ale jen velmi malá část místních obyvatel byla schopna nebo ochotna si je koupit. Rozdíly mezi majetnými a nemajetnými jsou v této oblasti téměř bezprecedentní; výstavba sice vedla ke vzniku mnoha renovovaných a nových budov, ale nevytvořila integrovanou čtvrť. Richard Sennett ve své knize Svedomí oka (Conscience of the Eye, 1993) tvrdí, že namísto výstavby typu Docklands by měly rozvojové projekty usilovat o zachováni či obnovení „humánního mésta", které si zachovává lidskou dimenzi. Velké, neosobní budovy v mnoha moderních velkoměstech nutí lidi obracet se do sebe a brání jim v komunikaci. Města však mohou lidem dával také příležitost obracet se navenek, umožňovat jim kontakt s celou řadou kultur a způsobů života. Méli bychom se snažit vytvořit ulice, které budou nejen bezpečné, ale i „plné života, což se o dnešních dopravních tepnách říci nedá". 1 předměstská nákupní střediska se svými standardizovanými chodníky a obchody jsou však právě tak vzdálená ideálu „humánního města" jako rušné dopravní komunikace. Inspiraci bychom měli hledat spíše ve starších městských čtvrtích, s jakými se setkáváme například v Itálii - ve městech, která mají lidské měřítko a spojují rozmanitost s eleganci. URBANISMUS A MEZINÁRODNI VLIVY Při současných urbanistických analýzách - stejně jako v mnoha jiných oblastech sociologie - si musíme uvědomoval souvislosti mezi globálními a místními t tory. Některé z problémů vnitřních měst ve Velké Británii například souvisejí se zmenami celosvětového charakteru, totiž porážkou tnísuiího průmyslu v sou ot s mezinárodní konkurencí. podle typu jejich vztahu k nadnárodnímu systému ekonomických vazeb rozlišili Logan a Molotch pét typů měst (Logan a Molotch, 1987, kap. 7), První z nich označují jako řídicí centra. Mésta tohoto typu představují centra, kde probíhají kjičové aktivity velkých nadnárodních společností, a orientují se na globální zájmy, jedním z nej významnějších měst tohoto typu je například Londýn, centrum finančních a průmyslových transakcí i komunikačních a dopravních sítí, které se rozprostírají po celém světě. Druhým typem mést jsou inovační centra. To jsou městské oblastí, kde je soustředěna véda a výzkum, kde se vyvíjejí technické a vědecké postupy užívané k výrobě zboží v jiných částech světa. Jedním z příkladů je Cambridge, kde působí univerzita ve spojení s velkým „vědeckým parkem". Nej vlivnějším světovým střediskem tohoto typu je oblast Silicon Valley v severní Kalifornii. Inovační centra ve Spojených státech a v menši míře i v Británii jsou často spjata s vojenskou výrobou. Asi třetinu amerických výdajů na výzkum a vývoj totiž představují zakázky ministerstva obTany a kontrakty na tento výzkum mají proto velký vliv na prosperitu inovačních center. Silicon Valley není jedním městem, ale „souméstím" zaujťmajícťm poměrně rozsáhlou oblast. Podobná situace může nastat i v jiných odvětvích průmyslu. Italský módní průmysl se například soustřeďuje v hustě osídleném údolí řeky Pádu, kde navzájem splývá řada malých měst jako Prats a Biella. Třetím typem měst jsou modulová výrobní místa. Při dnešní komplexní mezinárodní dělbě práce se zboží vyrábí a sestavuje v různých oblastech po celém světě. V některých městských oblastech se vyrábějí části výrobků, konečná montáž pak probíhá v jiných oblastech nebo zemích. Mnoho nadnárodních společností například zřídilo továrny v Belfastu, kde se vyrábějí součástky používané pro finální výrobu umístěnou někde jinde. Čtvrtým typem jsou překladiště pro Třetí svět, která mezinárodním vlivům podléhají ještě více než ostatní typy. Tato města představuji jakési pohraničí a žije v nich řada přistěhovalců ze zemí Třetího světa. Příkladem může být Marseilles, V3tupní brána pro migranty ze severní Afriky přicházející do Francie. Ve Spojených Státech jsdu nejlepšími příklady města napojená na Latinskou Ameriku - Miamí s velkou kubánskou populací a Los Angel es se stále rostoucími mexickými oblastmi. Poslední skupinu tvoří města důchodců. Penzisté se dnes hromadně stěhují do míst s příznivým klimatem. Jedná se Částečně o vnitřní migraci, například Udě . z Londýna do mést na jižním pobřeží Anglie, ale také o mezinárodní fenomén: ■Ouiozí Britové dnes vlastní letní sídla ve Španělsku a někteří se tam „na penzi" i přestěhuji. MĚSTA a rozvoj moderního urbanismu Globální město Podle Saskie Sassenové (1991) se nej významnější řídicí centra stávají globálními městy. Její práce vychází ze studia tří takových center: New Yorku, Londvna a Tokia. Sassenová tvrdí, že současný vývoj světové ekonomiky (viz kapitola' 16, „Globalizace společenského života") poskytl těmto městům novou strategickou roli. Většina z nich byla již po dlouhou dobu středisky mezinárodního obchodu, ale nyní mají čtyři nové rysy: 1. Rozvinula se v „místa rozhodování" - střediska řízeni globální ekonomiky. 2. Sídli v nich hlavní finanční společnosti a firmy poskytující specializované služby, které dnes maji větší vliv na ekonomický rozvoj než výroba. 3. Probíhá v nich výroba a inovace v těchto nových odvětvích průmyslu. 4. Představují trh, na němž se kupují, prodávají nebo jinak využívali „produkty" těchto finančních společností a specializovaných služeb. New York, Londýn a Tokio mají zcela odlišnou historii; přesto však u nich můžeme v posledních dvou až třech desetiletích zaznamenat srovnatelné změny. V rámci dnešní vysoce rozptýlené světové ekonomiky zabezpečují tato města centrální kontrolu klíčových operací. Sassenová uvádi, že čím více se ekonomický život globalizuje, tím více je jeho management soustředěn do několika vedoucích center. Globální města nezajišťují jen koordinaci, ale mají také významnou produktivní úlohu. Klíčová však už není výroba materiálního zboží, ale produkce specializovaných služeb, které obchodní organizace vyžadují k řízem kanceláři a továren rozptýlených po celém světě, a také produkce finančních inovací a trhů. Tím, co činí město globálním, je právě zboží v podobě služeb či financí. V centrálních oblastech globálních měst se na malém prostoru objevuje vysoká koncentrace těchto výrobců, kteří vstupují do úzkých interakcí a často i do osobních kontaktů. Místní firmy se mísí s národními a nadnárodními organizacemi, včetně řady zahraničních společností. V New Yorku má například sve pobočky 350 zahraničních bank a 2500 dalších zahraničních finančních korporací. Globální města mezi sebou soutěží, ale představují rovněž provázaný systém, částečné oddělený od jednotlivých států, na jejichž území se nacházejí. Globální mésto má i svou odvrácenou stranu. Osoby pracující ve finančním sektoru a globálních službách pobírají vysoké platy a oblasti, kde žijí, se vyznačuji vysokou životní úrovní. Současně však ubývá tradičních pracovních příležitosti ve výrobě, zatímco sám proces rozvoje nových čtvrtí pro majetné vytváří mnoho pracovních míst v restauracích, hotelech a drobných obchůdcích. Ta však bývají špatně placená, takže ruku v ruce s oslnivým bohatstvím roste i chudoba. MESTA A rozvoj MODERNÍHO urbanismu URBANIZACE TŘETÍHO SVĚTA Roku 1960 byl metropolitní New York spolu s New Jersey nejvétsí světovou městskou aglomeraci, jejíž populace dosahovala 15,4 milionu obyvatel. Osm z deseti nejvétších mést bylo tehdy ve vyspělých zemích; jediné výjimky představovaly Šanghaj a Buenos Aires. Při zachování současných trendů bude kolem roku 2000 nejvétsí světovou městskou aglomerací Mexico City, které bude mít více než 30 milionů obyvatel, a osm z deseti nejvétších měst bude v Asii nebo v Latinské Americe. Překotné rostoucí města Třetího světa se významně liší od mést v průmyslových zemích. Lidé ve Třetím světě směřují do mést buď proto, že zanikají tradiční způsoby zemědělské výroby, anebo proto, že mestské oblasti nabízejí lepší pracovní příležitosti. Leckdy mají v úmyslu přestěhovat se do města jen na relativné krátkou dobu a chtějí se vrátit do svých vesnic, až vydělají dost peněz. Někteří se skutečně vracejí, ale mnozí jsou přinuceni zůstat, protože z toho či onoho důvodu ztratili svoje postavení v původních komunitách. Přistěhovalci žijí obvykle v narychlo postavených chatrčích, které se rozrůstají podél okrajů měst. Zatímco na Západe se nově příchozí usidlují spíše v centrálních oblastech velkoměst, ve Třetím světe převládá trend opačný: migranti zahdňují jejich „hnisající okraj". Mnoho lidí žije v podmínkách, které jsou pro lidi uvyklé západní životní úrovni (byť i v chudých čtvrtích) téměř nepředstavitelné. Jako ilustraci můžeme použít přiklad mést v Indii a v Latinské Americe. Indická populace stále velmi rychle roste a stále větší počet lidí nenachází uplatnění v tradiční ekonomice venkovských oblastí. Migrace do mést je i podle měřítek Třetího světa extrémně vysoká. Nejrychleji ze všech roste hlavní město Dillí, ale několika-mihonové populace už mají i Kalkata, Bombaj a Madrás. V těchto přelidněných městech žije ohromný počet lidí bez přístřeší a přespává na ulici. Jiní přebývají v ubohých chatrčích z pytloviny nebo kartonů postavených na okrajích měst; využívají každého volného kousku místa. Dokonce i když přistěhovalci najdou práci, je jich příliš mnoho na to, aby si všichni mohli zajistit stálé bydlení. Obyvatelé nuzných přístřešků v indických městech nemají prakticky žádné osobní vlastnictví, ale často si vzájemně pomáhají prostřednictvím rozvinutých komu nit nich a svépomocných organizací. Dill, Na ra I Z in, rte příkladu indického hlavního města DUU si můžeme předvést, jak se liší struktu-a jednotlivých městských čtvrtí od modelů existujících v západních městech, ěstská oblast Dillí zahrnuje starobylé „staré město" a Nové Dillí, část postavenou > druhé světové válce, kde jsou soustředěny vládní budovy. Stejné jako u dalších pndických velkoměst mají některé malé čtvrti extrémně vysokou hustotu obyvatelia, zatímco jiné části jsou osídleny poměrné řídce. Staré město je bludištěm ma- MĚSTA A ROZVOJ MODERNÍHO URBANISMU MĚSTA a rozvoj MODERNÍHO urbanismu lých kf ivolakých uliček, zatímco v některých přilehlých částech nacházíme široké bulváry. Většina obyvatel se pohybuje pěšky nebo na kole a nepoužívá motorizovanou dopravu. Na rozdíl od západních měst není v Dillí žádná zvláštní finanční nebo obchodní čtvTť; banky a úřady jsou většinou mimo centrum. Staré město překypuje nesčet- Megalopolis dneška: Djakarta Nová asijská velkoměsta nemají nic společného s evropským ideálem impozantního toskánského města na kopci, ba dokonce ani s moderními pařížskými bulváry. Jsou syrová, přehuštěná, chaotická a nesmírně rozlehlá. Najdeme tu obchodní středisko a mrakodrapy, letiště o průmyslové zóny. Všechny tyto známé prvky se tu však méni v cosi velice odlišného od svých západních vzorů. Architekti tu mají slabost pro leskle bílé dlaždice, zrcadlová skla a chrom, ole s veřejnými prostranstvími nebo plánovanou výstavbou se setkáme jen výjimečně. Evropa už zapomněla, jak vypadá život v metropoli, jejíž počet obyvatel se v průběhu jediného lidského života zvětší na dvojnásobek nebo čtyřnásobek, kde no zelené louce doslova před očima vyrůstají domy a mrakodrapy jako houby po dešti Právě to se však odehrává na tichomořském pobřeží Asie, kde probíhá nejpřekotnějši stavební expanze od doby, kdy se Londýn a Paříž v 19. století staly největšími světovými městy. Evropské problémy se zelenými pruhy a chátrajícím bytovým fondem se ve srovnání s něčím podobným zdají téměř směšné. 464 nýtni drobnými podniky, převážně obchůdky, v nichž se zboží nejen prodává, ale l vyrábí. Pracuje v nich ohromné množství pouličních prodavačů a drobných obchodníků- Naproti tomu Nové Dillí je dosti otevřené a klidné. Lidé, kteří tam pracují, většinou žijí v poměrné výstavných předměstích ležících o několik kilometrů dále směrem k okrajům městské oblasti. Celý vnější okraj města však obklopují provizorní chatrče, které se soustřeďují podél mnoha přístupových cest a vyrůstají všude, kde se objeví volný prostor - včetně veřejných parků a oblasti, které byly vjninulosti bohaté. Někdy se vyskytují v malých shlucích, ale častěji vytvářejí mnohatisícová sídliště. Městská správa je čas od času násilím vyklidí, ale výsledkem ie ouze to, že se tyto provizorní přístřešky objeví jinde. Mexico City Nejvétší latinskoamerická města jsou rovněž obklopena obrovskými oblastmi chatrči, jejichž obyvatelstvo tvoří nejen noví přistěhovalci, ale i rodiny přemístěné z jiných částí mést v důsledku nové výstavby. V Mexico City žije více než třetina obyvatel v příbytcích nebo čtvrtích bez tekoucí vody a téměř čtvrtině těchto obydlí chybí kanalizace. Město má staré centrum, obchodní a zábavní čtvrd a výstavné rezidence; většina turistů také nic jiného nevidí. Téměř kolem celého vnéjšího obvodu se však rozkládají narychlo postavené boudy a chatrče. Stát sice poskytuje subvencované byty, ale pouhých 40 procent populace disponuje takovými příjmy, aby si je mohlo dovolit, a jen 10 procent obyvatel si může koupit nebo najmout byt na volném trhu. Většina městské populace tak fakticky nemá možnost si zajistit přijatelné bydlení. Lidé si domky stavějí převážně sami, což je sice většinou ilegální, ale městská správa to obvykle toleruje. V Mexico City můžeme najít tři typy „lidového bydlení", Colanias proletarias na okrajích města jsou tvořeny chatrčemi, které si lidé postavili sami; žije v nich více než polovina obyvatel města. Většina z nich je sice ilegální, ale vzniká s přispěním místních úřadů a nepovolených stavebních firem. Tyto firmy mají svou vlastní místní síť výběrčích, jimž musejí obyvatelé odvádět pravidelné dávky. Většina půdy, na niž colonias vznikají, byla ve skutečnosti původně veřejná nebo obecní, Jreticky chráněná mexickou ústavou proti prodeji nebo převodům. Druhým typem bydlení jsou vecindadas - zchátralé Činžáky ve starých částech sta, kde se v každém bytě tísní několik rodin. V těchto barabiznách žijí dva mi-sny obyvatel ve stejné nuzných podmínkách jako ti, kdo bydlí v nepovolených atrčích. Poslední typ představují audades perdidas čili ztracená města, která se iobají proletárskym koloniím, ale na rozdíl od nich se rozrůstají spiše ve středu ílěsta. Některá ze sídlišť nechalo město v posledních letech zbourat a jejich obyva " [ se přestěhovali do oblasti na vnějším obvodu. 94 procent federálního okresu Mexico City tvoři zastavěné oblasti a pouze šest Xent pozemků připadá na volný prostor. Podíl zeleně - parků a „zelených kru-je daleko menší než i v těch nejhustěji zalidněných severoamerických nebo 465 I Města a rozvoj moderního urbanismu evropských městech. Obrovským problémem se stalo znečištění ovzduší, k němuž přispívá jak průmysl, tak zejména osobní i nákladní auta a autobusy, které se tísní v nevyhovujících ulicích města. Odhaduje se, že žít v Mexico City znamená totéž jako kouřit čtyřicet cigaret denně. V březnu 1992 dosáhlo znečištění neivyššilio stupně: přízemní ozón, jehož „únosná" hodnota činí maximálně 100 bodů, se vyšplhal na 398. Vláda musela nařídit továrnám, aby dočasně přerušily výrobu, školy byly zavřeny a Čtyřiceti procentům aut zakázala vyjet do ulic. Jeden pozorovatel tehdy popsal město takto: „Při pohledu z letadla se daly jeho hranice v šedohnědém oparu jen stěží rozeznat. Zdálo se, jako by nad Mexko City visel ohromnv bouřkový' mrak. Dole však bylo město suché jako troud a plné prachu - koupalo se ale v ozónu" (Reid, 1992). Jen o pouhých třicet let dříve přitom mohl Carlos Fuentes nazvat svůj román o Mexico City La Región Más Transparente (Kde neičistší je vzduch). Města a přelidnění NejvětŠÍ města Třetího světa jsou velice přelidněná, což je zčásti dáno populačním růstem a zčásti tím, že lidé hledají práci nebo unikají před extrémní chudobou na venkově. Po příchodu do města na tom často nebývají o nic lépe, ale když už se k tomuto přesunu jednou odhodlali, obyčejně se nevracejí. Ti z nás, kteří žijí v rozvinutých průmyslových zemích, si mohou říci, že populační růst ve Třetím světě není náš problém; ať si s ním poradí ti, kterých se týká. Bylo by však nemorální, kdybychom zůstali lhostejnými k osudu tří čtvrtin obyvatel světa - a existují i dva pádné důvody, proč takový postoj nelze ospravedlnit. Prvním z nich je to, že populační růst je převážně výsledkem faktorů plynoucích ze západního vlivu. Některé z nich lze považovat za přínos, například zlepšení na poli hygieny a zdravotnictví. Jiné, například závislost na mezinárodním obchodu, však naružily tradiční způsob života. Za druhé, pokud bude populační růsi pokračovat tak jako dosud, může to způsobit globální katastrofu. Tlak na omezené zdroje může vyvolat rozsáhlý konflikt, jenž by mohl snadno přerůst ve skutečné války. Prakticky všechny průmyslové společností dnes maji ve srovnání s minulostí nízkou porodnost i úmrtnost. Proč tedy světová populace tak dramaticky roste? Ve většině států Třetího světa vedlo náhlé zavedení moderní medicíny a hygienických opatření k prudkému poklesu úmrtnosti, ale porodnost zůstává vysoká. Tato kombinace vedla ke zcela rozdílné demografické struktuře oproti průmyslovým zemím. Například v Mexico City je 45 procent populace mladší patnácti let, zatímco v pr myslových zemích činí tato kategorie jen kolem 25 procent. Nevyvážená demograr fická struktura představuje další zdroj sociálních a ekonomických obtíži, jun* musejí státy Třetího světa čelit. Nezletilá populace totiž není ekonomicky akti a naopak vyžaduje značné finanční prostředky (zejména na vzdělání). Mnohým zemím Třetího světa však chybějí prostředky na to, aby zajistily všem dětem přístup 466 Města a rozvoj moderního urbanismu ]te vzdělání; proto mnoho z nich buď pracuje, anebo se z nich stávají „déti ulice", jcteré se živí žebrotou. Když dospějí, budou z nich většinou nezaměstnaní nebo bezdomovci. perspektiva změn Porodnost ve Třetím světě zůstává vysoká, protože přetrvává tradiční názor, že velká rodina je lepší než malá. Mít více déti se dosud často považuje za výhodu, protože mohou pracovat na rodinném pozemku. Některá náboženství se buď staví proti kontrole porodnosti, anebo prohlašují, že mít hodně dětí je správné. Proti antikoncepci se vyslovují islámští představitelé v řadě zemí právě tak jako katolická církev, jejíž pozice je nej silnější ve Střední a Jižní Americe. Ani politická moc není vždy naklonená omezováni porodnosti. V Argentině byly například v roce 1974 zakázány antikoncepční prostředky; cílem bylo co nejrychleji "zdvoj násobit počet obyvatel země, což bylo považováno za cestu k vojenskému i ekonomickému úspěchu. Přinejmenším v některých velkých zemích Třetího světa se však porodnost přece jen snížila. Platí to například o Číně, která má dnes přes miliardu obyvatel, což představuje téměř čtvrtinu celé světové populace. Čínská vláda zahájila jeden znejdůslednéjších programů k omezení porodnosti, k jakému kdy která země přistoupila; jeho cílem bylo stabilizovat počet obyvatel přibližně na současné úrovni, Vláda na jedné sírane motivuje ty, kdo se rozhodnou mít jen jedno dítě (poskytuje jim lepší ubytování, zdravotní péči a vzdělání zdarma), a na druhé straně postihuje větší rodiny (rodičům, kteří mají třetí dítě, se krátí plat). Tento program u čínských obyvatel vyvolal i některé extrémní reakce, například zabíjení novorozenců ženského pohlaví. Dopad těchto přísných opatření na populační vývoj je nesporný, ale odpor proti němu trvá, zvlažte pak na venkově, kde manželé s jediným dítětem prostě nejsou vnímáni jako skutečná rodina. Čínský program ovšem vyžaduje takový stupeň centrálního dohledu, jaký v jiných zemích buď neexistuje, anebo by byl prosté nepřijatelný Například v Indii byly vyzkoušeny mnohé plány na podporu plánovaného rodičovství a používáni antikoncepce, ale setkaly se jen s malým úspěchem. V roce 1988 měla Indie 789 milionů obyvatel a průměrný roční růst v letech 1975 až 1985 činil 2,3 procenil ta. Do roku 2000 by měl podle demografických prognóz klesnout na 1,8 procenta točně, ale celkový počet obyvatel do té doby zřejmě překročí jednu miliardu. I když Se tempo růstu zpomalí, bude přírůstek obyvatel velice značný. (. Nelze předvídat, jaký technický pokrok přinese rozvoj zemědělství a průmyslu. ■■fen těžko lze proto říci, kolik lidí může naše planeta celkově uživit. Není však vy-[■toučenc, že i současný počet je příliš velký na to, aby se dala všem obyvatelům STfetího světa zajistit stejná životní úroveň jako v průmyslových zemích. Spotřeba energie, surovin a dalšího zboží je v západních zemích nesrovnatelně větší než V Jiných částech světa. Každý obyvatel USA spotřebuje v průměru 32krát víceener- 467 Města a rozvoj moderního urbanismu gie než průměrný Ind nebo Číňan. Pokud nedojde k zásadní změně, například k přechodu na solární a větrnou energii, lze jen stěží počítat s rozšířením podobno spotřeby energie na všechny obyvatele světa. Dnes známé energetické zdroje to zřejmě neumožňují. ZÁVĚR Co přinese budoucnost městům a jejich obyvatelům? Modely, které jsme analyzovali v této kapitole, vytvářejí komplikovanou mozaiku, v níž se nerýsuje žádný jednoznačně dominantní trend. V průmyslových zemích se už expanze mést víceméně zastavila. Zdokonalené komunikační systémy umožňují lidem žít ve větší vzdálenosti od pracoviště než dříve. Zároveň se jejich pracoviště stěhují za nimi, protože nový průmysl vzniká mimo centra měst. V některých starších městech -zejména v těch, jimž původně dominovaly továrny - bude pokračoval odliv obyvatel, kteři budou odcházet jůiam. Tyto okolnosti však budou také stimulovat další přestavbu dělnických Čtvrtí na středostavovské: když totiž nemovitosti v těchto oblastech dostatečné zchátrají, poklesne jejich cena natolik, že je bude možné za přijatelné náklady koupit a renovovat. Zatímco v industrializovaných zemích zůstanou mé s ta na stejné úrovni nebo se bude jejich populace zmenšovat, v rozvojových zemích nadále porostou. Životni podmínky ve městech Třetího světa se budou pravděpodobně zhoršovat, přinejmenším pro městskou chudinu. Problémy, které existují v prúmyslovýcli zemích, se přes svou vážnost zdají téměř zanedbatelné ve srovnání s těmi, jimž bude Čelit Třed svět. 1 8. KAPITOLA Revoluce a sociální hnutí Revoluce a sociální hnutí Revoluce a sociální hnutí V roce 1989 se zhroutila berlínská zeď, která od sebe oddělovala tehdejší komunistické Východní Německo od Západního Berlína: východoněmecké úřady bylv donuceny ji otevřít. Tisíce obyvatel Východního Německa, kteří do té doby nesměli vstoupit do západní Části rozděleného města, začaly proudit na druhou stranu. Pro pukly mohutné oslavy. Lidé z obou stran zdi se znovu sešli se svými příbuznými, které někdy i přes 20 let neviděli. Pád berlínské zdi symbolizoval jednu z velkých změn v moderní světové historii: konec studené války. Byl součástí ohromného sledu změn, o nichž jsme hovorní ve 13. kapitole - změn, které vedly k zániku komunismu ve východní Evropě a posléze i k rozpadu samotného Sovětského svazu. Hlavní silou, která si tyto změny vynutila, byly masové nepokoje. V průběhu jediného roku vyšly nejen v tehdejším Východním Německu, ale i v dalších východoevropských zemích - Polsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku - tisíce Udí do ulic, aby protestovaly proti sovětské nadvládě a požadovaly politická a ekonomická práva, která jim komunismus upíral. Jejich demonstrace posléze vedly ke zhroucení komunistických režimů v těchto zemích a jejich nahrazeni formami vlády vytvořenými podle vzoru Západní Evropy a Spojených států. Rok 1989 bývá popisován jako „revoluční rok". Změny, k nimž tehdy la v následujících letech) ve východní Evropě a Sovětském svazu došlo, byly skutečné převratné. Co však rozumíme pojmem revoluce a jaké sociální podmínky k revolučním změnám vedou? Jak můžeme nejlépe analyzovat protestní nebo protivládni hnutí? Tak znějí otázky, k nimž se budeme vyjadřovat v této kapitole. Více než kterákoli jiná revoluce ve 20. století ovlivnila evropské dějiny ruska revoluce roku 1917. Vedla ke vzniku Sovětského svazu a posléze i k rozšíření komunistického systému do východní Evropy - právě toho systému, který pak v revoluci roku 1989 zariikl. Podívejme se však nejprve na to, co vlastně termín „revoluce" znamená. JAK DEFINOVAT REVOLUCI Pokusíme se definovat pojem revoluce co nejpřesněji. Vyznačuje se několika nezbytnými rysy: 1. Je masovým sociálním hnutím. Za revoluci proto nepovažujeme případy, kdy se nějaká strana dostane k moci, protože vyhrála volby - ale ani státní převrat, kdy se vlády zmocní malá skupina osob. například představitelé armády. 2. Revoluce vede k procesu zásadních reforem nebo změn (Skocpolová, 1979). Z toho plyne, jak podotýká John Dunn, že nová moc musí být schopna dosáhnout alespoň části cílů, které si určila (Dunn, 1972); musí v tomto smyslu dosáhnout něčeho, co se jejím předchůdcům nepodařdo. Jesdiže v některé společnosti získá určité hnuti všechny formální atributy moci, ale nedokáže účinně vládnout, pak nemůžeme říci, že tam probíhá revoluce. V takové společnosti nastává spíše chaos nebo hrozí rozklad, dezintegrace. 3. Podmínkou je také hrozba nebo skutečné použiti násilí ze strany účastníků. Revoluce jsou politické změny vynucené na předchozí moci, která by se nevzdala, kdyby se nemusela obávat možného nebo skutečného použití násilných prostředků. S pomocí těchto tří kritérií můžeme definovat revoluci jako převzetí politické moci vůdci masového hnuti, s hrozbou nebo použitím násilí, a následným využitím této moci k zahájení procesu zásadních sociálních reforem. V tomto smyslu byly události ve východní Evropě nepochybně revolucemi. Měly masový charakter, byly spojeny s hrozbou násilí (a v případě Rumunska i s jeho použitím) proti dosavadní moci a rozhodně vedly k zahájení procesu významných sociálních reforem. Revoluce roku 1989 jsou však jen posledními v historii revolučních změn moderní společnosti, které začaly už v 18. století. Americká (1776) a francouzská ' (1789) revoluce byly nej významnějšími příklady té doby. Ideály svobody, občanství a rovnosti, v jejichž jménu se tyto revoluce uskutečnily, se staly základními politickými hodnotami. A byly to právě tyto hodnoty, k nimž se vrátily protikomu-. nistické revoluce roku 1989 ve východní Evropě. O revolucích 18. století lze dokonce říci, že sehrály určující roli při vývoji poli- 470 471 Revoluce a sociální hnutí Revoluce a sociální hnutí tického systému většiny západních států, nejen Spojených států a Francie. Většina revolucí 20. století však až do událostí roku 1989 proběhla v málo rozvinutých zemích, jakými byly Rusko, Čína, Mexiko, Turecko, Egypt, Vietnam, Kuba a dalši země Třetího světa. V následujícím oddílu se podíváme na příčiny a důsledky bolševické revoluce v Rusku, na níž si můžeme ilustrovat, proč k revolucím dochází. Potom se zamyslí-me v obecnější rovině nad jedním z faktorů, které jsou pro každou revoluci nezbyt né, totiž nad sociáliiími hnutími. Ta jsou nejen podmínkou každé revoluce, ale uplatňuji se i v mnoha jiných situacích. Mají velice různorodý charakter a v moderní společnosti se vyznačuji značným vlivem. RUSKÁ REVOLUCE Do roku 1917 bylo Rusko ekonomicky zaostalou společností, v níž autokratickým způsobem vládl panovník (car). Většina populace žila na venkově a v chudobě. Carský režim byl převážně diktátorský a využíval proti svým odpůrcům tajné policie; nevolnictvi bylo v Rusku zrušeno teprve v roce 1860. Rozhodnutí zrušit nevolnictví bylo součástí úsilí vlády o modernizaci státu, který stále více vojensky zaostával za ostatními evropskými mocnostmi. Rusko prohrálo krymskou válku (1854-5) a pak i válku s Japonskem (1904-5). Vláda na tyto porážky reagovala zahájením investic do průmyslového rozvoje, včetně výstavby nových silnic a železnic. Přes některé dílčí úspěchy však byl carský režim jako celek příliš zpátečnický na to. aby umožnil realizovat rozsáhlé sociální reformy, k nimž v té době docházelo v evropských zemích. V roce 1905 už v ruské společnosti panovalo značné napětí. Počátky industrializace vytvořily rostoucí třídu průmyslových dělníků, jejichž životni podmínky však byly mnohdy právě tak neutěšené jako u většiny rolníků. Protože jim vláda neumožnila účinně se organizovat v odborech a nedala jim ani Šanci na účast v politickém životě, začali se tito dělníci radikalizovat. V průběhu rusko-japonského konfliktu vypuklo povstání mezi dělníky a vojáky, kteří byli vývojem války rozčarováni. To se podařilo potlačit jen díky tomu. že vláda urychleně podepsala mírovou smlouvu s Japonci, nastolila mezi vzbouřenci kázeň a donutila je zasáhnout proti bouřícím se dělníkům. Car Mikuláš II. zavedl některé reformy, například ustavení voleného parlamentu (dumy), aie když se siniace uklidnila, vesměs je zase pozastavil. Od roku 1905 až do roku 1917 docházelo k častým projevům nespokojenosti, které dělníci vyjadřovali stávkami. Některé z nich byly vedeny bolševiky, jednou ze stran hlásících se k socialismu. Vliv těchto stran vzrostl v průběhu první světové války, v níž si Rusko opět vedlo špatně, ale důsledky byly tentokrát daleko hrozivější než při předchozích konfliktech, protože postihly obrovský počet lidí. R"s; ko mělo 15 milionů vojáků, ale nedokázalo je dostatečně vyzbrojit, aby mohli porazit početně slabší Němce. Výsledkem byly miliony padlých, raněných anebo těch. kteří upadli do zajetí. Protože většina prostředků směřovala k válečnému úsilí, vedlo špatné zásobováni potravinami a palivem také k velkému strádání civilního obyvatelstva. Proti carskému režimu se začali obracet nejen chudí, ale i zámožnější vrstvy. Car Mikuláš Q., který trval na svém právu neomezeného vládce a byl pod vlivem svého podivínského rádce Rasputina. se ocital ve stále větší izolaci. V březnu 1917 propukla v Petrohradě série stávek a bouří mezi dělníky a vojáky, která se rychle rozšířila po celé západní části Ruska. Car byl donucen odstoupit a předat moc nové vzniklé prozatímní vládě. Mezitím nezadržitelně postupoval rozklad armády a většina vojáků se vracela do svých domovů. Někteří zemědělci začali násilně vyvlastňovat velkostatkáře: prozatímní vláda nedokázala čelit rostoucím nepokojům a násilí ze strany dělníků a demobilizovaných vojáků. Vůdce bolševiků Lenin, který byl rozhodnut zmocnit se vlády, nabízel zbídačelým masám slogan „Dělníkům továrny, rolníkům půdu, vojákům mír". V říjnu 1917 se bolševikům podařilo násilím svrhnout prozatímní vládu. Po reorganizaci vojenských sil a vybudování nové Rudé armády - a po vítězství v kruté občanské válce - se jejich nová vláda pustila do zavádění dalekosáhlých sociálních změn, které posléze učinily Sovětský svaz druhou největší průmyslovou a vojenskou mocnosti na světě. Ruská revoluce měla několik neobvyklých rysů. Původní povstání proti carskému režimu byla spontánnější a rozsáhlejší než u většiny revolucí v tomto století, ale na počátku roku 1917 ani bolševici sami neočekávali, že v tak krátkém časovém úseku dojde k tak radikální revoluční proměně. Přesto nám ruský příklad poskytuje řadu příležitostí k zamyšleni nad moderními revolucemi vůbec. Jejich pravděpodobnost se zvyšuje, je-li země ve válce (i když v případě revolucí roku 1989 nebylo války potřeba). Dlouhodobá válka představuje zátěž pro existující instituce a může výrazné oslabit podporu vlády. Nespokojenost v ozbrojených silách pak odstraňuje hlavní prostředek k potlačení odporu, kterým dosavadní režim disponuje. Ukazuje také, že v revoluci mohou hrát výmamnou roli i drobní rolníci. Až do ruské revoluce se všeobecně soudilo, že zemědělci jsou konzervativní sílou, která lpí na tradici a určité se nepřipojí k žádnému hnutí usilujícímu o radikální sociální změny. Mysleli si to i marxisté, Lenina nevyjímaje. TEORIE REVOLUCE Protože měly revoluce ve světových dějinách posledních dvou staletí takový význam, nemůže nás překvapit, že existuje celá řada rozmanitých teorií, které je Vysvětlují, Některé z nich byly formulovány už v počátečních fázích vývoje společenských změn. Nejvýznamnější z nich byla ovšem teorie Karla Marxe, který ji *atnýšle] nejen jako analýzu revolučních změn, ale i jako návod k jejich uskuteč- 472 473 Revoluce a sociální hnutí Revoluce a sociální hnutí néni. (Zemřel ovšem mnohem dříve, než došlo k prvním revolucím, jež se hlásilv k jeho myšlenkám.l Bez ohledu na jejich faktickou hodnotu proto Marxow představy měly ohromný praktický' dopad na sociálni změny ve 20. století. Kromě Marxova teoretického modelu pro studium revoluci se seznámíme se dvě ma dalšími koncepcemi - výkladem revolucí v souvislosti s rostoucím ekonomickým očekáváním, jehož autorem je James Davies. a teorií kolektivního protestu historického sociologa Charlese Tillyho. Marxova teorie revoluce Marxův názor na revoluce vyplývá z jeho pojetí historie lidstva jako celku, o kterém jsme už hovořili. Podle Marxe je vývoj lidstva charakterizován periodickými třídními konflikty, které v akutním stadiu přerůstají v proces revolučních změn. Tyto konflikty vyplývají z neřešitelných rozporů v dané společnosti, jejichž hlavním zdrojem jsou hospodářské změny nebo změny výrobních sil. V každé stabilní společnosti existuje rovnováha mezi ekonomickou strukturou, sociálními vztahy a politickým systémem. Jestliže dojde ke změně výrobních sil, rozpory se umocni, což vede k otevřeným střetům mezí třídami - a posléze k revoluci. Marx aplikoval tento model na minulost feudální společnosti a na předpokládaný budoucí vývoj průmyslového kapitalismu. Tradiční feudální společnosti v Evropě byly založeny na zemědělské výrobě; pracovriími sdami byli poddaní, které mocensky ovládali statkáři a šlechta. Ekonomické změny v těchto společnostech vedly ke vzniku mést, v nichž se rozvíjel obchod a manufaktury. Tento novy ekonomický systém vznikající imrcírr feudální společnosti ohrožoval jeji samotné základy, protože nebyl založen na tradičním vztahu pána a poddaného, ale motivoval výrobce (průmyslníky), aby vyráběli zboží určené k prodeji na volném trhu. Rozpor mezi starou feudální ekonorníkou a rodícím se kapitalismem nakonec nabyl akutní podoby a pferosd v násilný konflikt mezi vznikající buržoazii a feudálními vlastníky půdy. Výsledkem tohoto procesu byly revoluce - především francouzská z roku 1789. Prostřednictvím těchto revolucí a dalších převratných změn probíhajících v jiných evropských společnostech byl podle Marxe nastolen nový kapitahstický řád. Marx však byl přesvědčen, že také průmyslový kapitalismus vytvořil nové rozpory, které povedou k nové vlně revoluci vycházejících z ideálů komunismu. V komunismu měl průmysl patřit celé společnosti, ne pouze jednotlivcům. Průmyslový kapitalismus - jako ekonomický řád založený na soukromém podnikání, snaze o zisk a soutěži mezi podniky - vytváří ostrý předěl mezi bohatou menšinou ovládající výrobní prostředky a chudou většinou námezdně pracujících. Konflikt mezi dělníky a kapitalisty proto nabývá na stále vetší intenzitě. Dělnická hnutí a politické strany reprezentující většinu dělnické třídy vystoupí proti nadvládě kapitalistu a svrhnou existující politický systém. Jestliže se dominantní třída ze všeciJ sil brání změnám, je k jejich prosazení podle Marxe potřeba násilí. Za jiných oko - nostl k tomu může dojít nenásilnou parlamentní cestou a revoluce (ve smyslu výše uvedené definice) pak není zapotřebí. James Davies: Proč dochází k revolucím? Sociolog James Davies kritizoval Marxovu teorii a poukázal na to, že v historii nacházíme mnohá období, kdy lidé Žili ve velké bídě, a přesto nepovstali proti svým utlačovatelům. Trvalá bída a deprivace z lidí revolucionáře neudělá; obvykle svůj úděl snášejí rezignovaně nebo s tichým zoufalstvím. Sociálním protestům a nakonec i revolucím podle Daviese předchází spíše zlepšení životních podmínek obyvatel. Jakmile jednou dojde ke zvýšení životní úrovně, začnou lidé od života také více očekávat. A když potom vývoj skutečných podmínek začne stagnovat, vznikají předpoklady pro revoltu, která je výsledkem nesplněných očekávání (Davies, 1962). K protestům tedy nevede zbídačení v absolutním smyslu, ale spíše relativní deprivace, tedy rozpor mezi skutečnými životními podmínkami a tím, co lidé v dané situaci považují za reálné dosažitelné. Daviesova teorie je užitečná k pochopení souvislostí mezi revolucemi a moderními sociálním a ekonomickým vývojem. Vliv ideálů pokroku spolu s očekáváním ekonomického růstu může skutečně vést k protestům, pokud tato očekávání nejsou naplněna. Další hnací silou těchto protestů je pak šíření ideálů rovnoprávnosti a demokratické politické participace. Charles Tilly však upozorňuje, že nám Daviesova teorie neříká nic o tom, jak a proč se jednotlivé skupuiy mobilizují k revolučriim změnám. Protesty sice mohou vznikat na pozadí rostoucích očekávání, ale abychom pochopili jejich transformaci do podoby revoluční činnosti, musíme poznat, jak se skupiny ve společnosti kolektivně organizuji, aby byly schopny účinné politicky vystoupit. Tillyho teorie protestu Ve své knize Od mobilizace k revoluci (From Mobilization to Revolution, 1978) analyzoval Charles Tilly procesy revolučních změn v širším kontextu jiných forem protestu a násilí. Definoval přitom čtyři hlavní charakteristiky kolektivní akce, která směřuje proti existujícímu společenskému řádu nebo přúno usüuje o jeho svržení. 1. Organizaci skupiny nebo skupin, které do kolektivní akce vstupují. Existuje řada způsobů organizace protestních hnutí, od spontánního vytváření davů až po buňky revolucionářů podléhající přísné disciplíně (což platilo například o Leninových bolševicích). 2. Mobilizaci - způsob, jímž si skupina zajistí podmínky k lomu, aby mohla do kolekuvní akce vstoupit. Patři sem ziskání hmotných prostředků, politické podpo- nebo i zbraní. Ruským bolševikům se podařilo získat hmotnou a morální podru nejen od mnoha obyvatel měst, ale také od sympatizantů na venkově. Revoluce a sociální hnutí 3. Společné zájmy účastníků kolektivní akce, tj. čeho chtějí dosáhnout a iakou ztrátu přitom riskují. Při mobilizací ke kolektivní akci jsou určité společné zánnv nezbytností. V případě ruské revoluce vznikla nejprve široká koalice proti carskému režimu, na jehož odstranění melo zájem mnoho lidí. 4. Příležitost, která se může naskytnout shodou příznivých okolností. Takové náhodné faktory ovlivňují mnoho forem kolektivní akce, revoluci nevyjímaje. Například úspěch Leninových bolševiků zdaleka nebyl nevyhnutelný, protože bvl podmíněn celou řadou faktorů - mimo jiné i úspěchem na bojišti. Významnou roli sehrává i osobnost vůdce. Bylo by k říjnové revoluci došlo, kdyby byl Lenina někdo zabil? Kolektivní akci Lze definovat prostě jako společné prosazování stulených zájmu, například když se lidé shromáždí, aby demonstrovali na podporu svých požadavků. Někteří z nich svou účastí doslova žijí, jiní poskytují akci pouze pasivní nebo občasnou podporu. Úspěšná kolektivní akce - například taková, která vrcholí revolucí - obvykle začíná organizací skupiny, pokračuje mobilizací a získáváním široké podpory, založené na společných zájmech, a nakonec je realizována v okamžiku, kdy se naskytne příležitost. Podle Tiilyho názoru se obvykle sociální hnutí uplatňují jako prostředek k mobilizaci skupin tehdy, když dosavadní instituce neumožňují, aby byl jejich hlas slyšen, anebo když státní moc přímo potlačuje jejích potřeby. Kolektivní akce sice vždy dříve nebo později přivádí účastníky do ulic, a tedy dD otevřené konfrontace s politickou mocí, ale reálnou šanci prosadit se proti dosavadním strukturám má jen v případě, že za ní stojí systematicky organizované skupiny, V různých historických a kulturních podmínkách nabývá kolektivní akce rozmanitých forem. V současné Západní Evropě dnes například většina lidi dobře zná formy demonstrací, k nimž patří masové pochody, velká shromážděni a pouliční bouře, ať už se jich sama někdy zúčastnila nebo ne. Jiné typy kolektivních akci se však staly ve většině moderních společností vzácnějšími nebo úplně vymizely (například boje mezi vesnicemi, rozbíjení strojů nebo lynčování). Protestující mohou také využívat příkladů z jiných zemí, jako je tomu u povstaleckých hnutí, která vedou partyzánskou (guerilovou) válku. Ta se rozšířila po celém světě, když si růz-né nespokojené skupiny uvědomily, jak úspěšná může být tato strategie proti řádným vojskům. Kdy a proč přerůstá kolektivní akce v násilí? Tilly se zabýval různými incidenty, které v Západní Evropě proběhly od roku 1800, a dospěl k názoru, že kolektivní násilí obvykle vyrůstá z původně nenásilných akcí. Přechod v násilnou formu nezáleží jen na povaze činnosti samotné, ale i na řadě jiných faktorů - v prvně řadě na reakci dosavadní moci. Příkladem může být pouliční demonstrace. Naprostá většina tich skončí bez zranění nebo majetkových škod; menšina vede k násilí a hodnotí se potom jako „nepokoje". Někdy mocenské struktury zasahuji v okamžiku, kdy už k násilí došlo, ale většinou, jak dokládá historie, k nému samy sáhnou jako první. Jak říká Tilly, „v moderní evropské historii jsou právě represivní složky nejčastějšími iniciátory a pachateli kolektivního násilí" (1978). Pokud k ná- 476 Revoluce a sociální hnutí Obnovení francouzských pokusných výbuchů na atolu Mururoa v roce 1995 vyvolalo hněv a demonstrace po celém Tichomoří a Dálném východě silí skutečně dojde, mívají represivní složky na svědomí největší počet úmrtí a zranění. Vzhledem k tomu, že disponují zbraněmi a vojenskou kázní, na tom koneckonců není nic překvapivého. Skupiny, které mají být potlačeny, zase při konfrontacích působí větší škody na majetku. Revoluční hnutí představují typ kolektivní akce, k němuž dochází v situacích, které Tilly označuje jako smíšenou suverenitu. Jde o takové situace, kdy vláda z nějakého důvodu nemá plnou kontrolu nad územím, jehož správou je pověřena. Smíšená suverenita může být výsledkem vnějšího válečného konfliktu, vnitřních politických sporů, anebo obou. Úspěšné revoluční převzetí moci v takovém případě záleží na několika faktorech: na tom, do jaké míry si stávající vláda udrží kontrolu nad ozbrojenými silami; na rozsahu konfliktů mezi vládnoucími skupinami: a na stupni organizace protestních hnutí, která usilují o převzetí moci. Tiilyho kniha je jednou z nejlépe propracovaných analýz kolektivního násilí a revolučních zápasů. Koncepce, kterou rozvíjí, má zjevné Široké uplatnění a bere v úvahu variabilitu plynoucí z místních a dobových specifik. Způsob organizace sociálních hnuti, jejich schopnost mobilizovat podporu a prostředky, společné zá-: J.my skupin zápasících o moc a náhodné příležitosti jsou významnou součástí revoluční transformace. 477 Revoluce a sociálni hnutí TLUy ovšem fiká jen málo o okolnostech, které ke smíšené suverenitě vedou. Lze to považovat za vážné opomenutí, protože tento aspekt má při výkladu revoluci zásadní význam. Podle Thedy Skocpolové vychází Tilly z předpokladu, že revoluční hnutí jsou založena na vědomém a cíleném sledování určitých zájmů a že revoluční změny jsou úspěšně dovršeny tam, kde se ryto zájmy podaří prosadil. Skocpolová namítá, že cíle revolučních hnutí bývají ve skutečnosti Často mlhavé, nejednoznačné a nepřesně definované. Zdůrazňuje, že mnohdy je revoluce nezamýšleným důsledkem jiných, méně dalekosáhlých záměrů: „V historických revolucích vstupovaly různé situované a motivované skupiny do složitých peripetií mnoha konfliktů. Tyto konflikty byly do značné míry podmíněny existující sociální ekonomickou a mezinárodní situací. A různé formy jejich rozuzlení také závisely na tom, jak která revoluční situace vůbec vznikla" (Skocpolová, 1979). DAVY, NEPOKOJE A JINÉ FORMY KOLEKTIVNÍ AKCE Součástí každé revoluce je kolektivní akce. Jak však ukazuje Tillyho teorie, setkáváme se s kolektivní akci i za jiných okolností než při revolučních změnách. Může k ní dojít všude tam, kde existuje možnost shromáždění většího počtu lidí. Od počátku rozvoje mést představovala „městská chátra" potenciální nebezpečí pro politickou moc. Ve městech totiž na rozdíl od vesnic žije mnoho bdí v těsné blízkosti a mohou poměrně snadno vyjít do ulic, aby dali najevo svou podporu určité věci nebo vyjádřili svou nespokojenost. V takovém případě hovoříme o davovém jednání. Jako dav se označuje jakékoli větší shromáždění lidí, kteří na veřejném místě vstupují do ptímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí městského života. Hovoříme například o „davech" v tržnici, divadle nebo zábavním parku, kde se tísní množství lidí ve fyzicky omezeném prostoru. V takovém případe však nastává pouze nezaostfená interakce (o níž byla řeč v kapitole 4). Tito Lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou nezávislou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak: činnost každého jedince je spojena s tím. co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se - i když jen dočasné - chovat jako jeden celek. Jednáni davu v tomto smyslu už dlouho přitahuje zájem sociologů a historiků, kteří se tímto fenoménem zabývali už od francouzské revoluce roku 1789. Davové jednáni a vyvolávání pouličních nepokojů jsou, jak zdůrazňuje Tilly. '>'' pickými projevy frustrace těch lidí, kteří nemají šanci legitimním způsobem vyjádřit svou nespokojenost nebo prosazovat reformy, po nichž touží. Mocenské stru tury jakéhokoli druhu se davových akci vždy obávají. Nejen pro přímou hrozbu, kterou pouliční nepokoje představují, ale také proto, že jsou veřejným a viditelným vyjádřením pocitu sociální křivdy. I destruktivní nepokoje, které vedou k rabova Revoluce a sociální hnutí a ztrátám na životech, však mohou stimulovat změny a přinést alespoň částečnou nápravu toho, proti čemu se jejich účastnici bouří. SOCIÁLNI HNUTI 'Kromě těch, která směřovala k politické revoluci, se v moderních státech objevilo i celé spektrum jiných sociálních hnutí. Některá z nich brzy zanikla, jiná se stala trvalou součásti moderního života. Lze říci, že existence sociálních hnutí je pro současný svět neméně typická než přítomnost formálních byrokratických organizací, proti nimž často vystupují. Studium jejich charakteru a vlivu představuje jednu z předních oblastí zájmu sociologů. Sociální hnutí můžeme definovat jako kolektivní snahu, o prosazení společného zájmu nebo dosažení společného cíle prostřednictvím kolektivní akce mimo sféru etablovaných institucí. Definice musí být takto široká právě proto, že mezi jednotlivými typy hnutí existují značné rozdíly. Některá jsou velmi malá a mají jen pár desítek členů; k jiným se hlásí tisíce nebo i miliony osob. Některá hnutí působí v souladu s platnými zákony dané společnosti, jiná v ilegalitě. Často vede činnost sociálních hnutí ke změně stávajících zákonů. V minulosti bývalo například nelegální, aby dělnická hnutí vyzývala své členy ke stávce, a v různých státech se za to udělovaly různé přísné tresty. Posléze však byly zákony změněny a stávka se stala legitimní taktikou při konfliktech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Jiné formy protestů, například okupační stávka na pracovišti, jsou však nadále ve většině zemí považovány za protiprávní. Dělicí čára mezi sociálním hnutím a formální organizací nebývá vždy ostrá, protože zavedená hnuti obvykle nabývají do jisté míry byrokratického charakteru. Například Armáda spásy začala jako sociální hnutí, ale dnes už se vyznačuje převážně vlastnostmi typickými pro organizaci trvalého rázu. Méně často nastává opačná situace, kdy se organizace změní na sociální hnutí. Dochází k tomu například tehdy je-li nějaká politická strana zakázána a musí přejít do ilegality nebo se dokonce stává povstaleckým hnutím. Klasifikace sociálních hnutí Existuje řada pokusů o rozdělení sociálních hnutí do různých kategorií. Snad nej-elegantnější a nejucelenéjší z nich navrhl David Aberle (1966), který rozlišil čtvfi typy hnutí. 1. Hnutí transformační usilují o dalekosáhlé, převratné a někdy i násilné změny ve společnosti, v níž působí. Patří sem revoluční hnutí a některá radikální hnutí náboženského charakteru. Zcela zásadní přestavbu společnosti předpokládají 1 někteří chiliasté. Revoluce a sociální hnutí Revoluce a sociální hnutí Chronologie hnutí „zelených" 1798 Thomas Maithus vydal Esej o populačním principu (An Essoy on the Principle of Poputation), který předznamenal myšlenku, že lidstvo podléhá ekologickým omezením. Ve Velké Británii vznikla Společnost pro zachování obecní půdy, která nastolilo otázku práva veřejnosti na volný pohyb po krajině. Založen britský National Trust k ochraně kulturních památek a přírodních krás. Vynalezeny freony, považované za velký přínos pro lidstvo - laciné, nehořlavé a údajně neškodné pro životní prostředí. Eroze půdy v prérijních státech USA, způsobená nevhodnými zemědělskými metodami a zhoršená extrémním suchem, vedla k ohromné prachové bouři, v níž bylo nenávratně ztraceno na 350 milionů tun orné půdy. OSN založila první agenturu pro ekologické otázky, Mezinárodní unii pro ochranu přírody. Strašlivý smog v Londýně usmrtil kolem 4000 osob, což vedlo k přijetí Zákona o ochraně ovzduší. Esej Garreta Hardina Tragédie obecni pastviny (The Tragédy of the Commons) nastolil otázku individuální odpovědnosti za ničení životního prostředí a volby životního stylu. Ve Spojených státech se od stále konzervativnější organizace ochránců přírody. Klubu Sierra, odštěpilo dynamičtější křidlo - Přátelé Země (Friends of the Earth). Následujících roky přinesly rozmach dalších radikálních ekologických skupin. První vědecká varování o hrozivém úbytku ozonu v horních vrstvách atmosféry, způsobeném freony. Americký prezident Jimmy Carter dal podnět k vytvoření zprávy Global 2000; ekologické problémy se tak zařadily do hlavního proudu politických otázek. Německá strana Zefených získala 5 % hlasů ve volbách a 27 křesel ve Spolkovém sněmu. V průběhu protestu proti francouzským jaderným zkouškám v jižním Tichomoří byla v novozélandském přístavu potopena loď Roinbow Warrior, které patřila Greenpeace. Jeden člen posádky zaplatil tuto akci francouzské rozvědky životem. Ve volbách do Evropského parlamentu se ekologické otázky ocitly na pořadu dne a .zelené" strony po celé Evropě získaly bezprecedentní podporu -ve Velké Británii dokonce 15 % odevzdaných hlasů (ne však křesel). Summit Země v Riu zaznamenal velký ohlas ve sdělovacích prostředcích, ole malé reálné výsledky při řešeni obtížných globálních problémů, protože se mnohé země obávaly ekonomických dopadů. Protesty proti budování silnic ve Velké Británii dosáhly nového vrcholu „bitvou u Wanstonie": ekologičtí aktivisté obsadili budovy i stromy ve východolondýnské čtvrti Wansteod, aby zabránili výstavbě dálnice M11. Zdroj: 1994 Hutchinson Gallup, INFO 1995, Helicon, str. 514 1865 1893 1930 1934 1948 1952 1968 1969 1974 1980 1983 1985 1989 1992 1994 2. Reformní hnutí si kladou za cíl změnit pouze nékteré aspekty současného společenského řádu a zabývají se konkrétními formami nerovnosti nebo nespravedlnosti. Jako příklad může posloužil například hnutí usiíuiící o zákaz potratů. Zatímco transformační a reformní hnutí usilují především o zmény ve společnosti, další dva typy v Aberleho klasifikaci si kladou za cíl změnit především jednání nebo názory jedinců. 3. Spasitelská hnutí chtějí lidi spasit před způsobem života, který považují za zkažený. Do této kategorie můžeme zařadit mnohá náboženská hnutí, která se zaměřují spíše na jedince než na společnost. Příkladem mohou být letniční hnutí, která uznávají jediné duchovní vyspělost za skutečné vyjádření kvalit jedince. 4. Nápravná hnutí neusilují o úplnou transformaci jedince, ale jen o nápravu konkrétních, dílčích nedostatků. Dobrou ukázkou jsou například Anonymní alkoholici - svépomocné hnutí, které poskytuje podporu těm, kdo se chtějí zbavit závislosti na alkoholu. Feministická hnutí Teorie revoluce se nutně překrývají s teoriemi sociálních hnutí. Důraz Charlese Tillyho na význam mobilizace podpory a prostředků platí i pro sociální hnutí -například pro feministické, jímž se budeme zabývat v následující části. Feministická hnutí nevznikala odděleně od ostatních forem sociálních hnutí. Výrazný vliv na vývoj feminismu měly revoluce, počínaje americkou a francouzskou v 18. století. První skupiny, jež vyvíjely organizovanou aktivitu ve prospěch ženských práv, se objevily hned v období po obou těchto revolucích. V 90. letech 18. století bylo v Paříži a větších provinčních městech vytvořeno několik ženských klubů, inspirovaných revolučními ideály svobody a rovnosti. Tyto kluby daly ženám nejen možnost se setkávat, ale požadovaly také rovná práva na vzdělání, zaměstnání a účast na vládě. Marie Gouzeová, která jeden z klubů vedla, napsala „Deklaraci ženských práv", založenou na „Deklaraci lidských a občanských práv", hlavním ústavním dokumentu revoluce. Právo na svobodné a rovné občanství nemůže být přece omezeno jen na muže, tvrdila Gouzeová. Jak může být dosaženo skutečné rovnosti, budou-li polovině obyvatel upírána práva, jimž se těší muži? Reakce mužských vůdců revoluce nesvědčila o jejich velkých sympatiích. Marie Gouzeová byla v roce 1793 popravena, protože „zapomněla na ctnosti, jež jejímu pohlaví příslušejí". Ženské kluby pak byly vládním nařízením rozpuštěny. Od té doby vznikají v západních zemích feministické skupiny a ženská hnutí stále znovu; a stále znovu se také setkávají s odporem a někdy i s násilím se strany vládnoucích sil. Marie Gouzeová nebyla v žádném případě jedinou feministkou, která za získáni rovných práv pro ženy obětovala život. V 19. století se feminismus více než kde jinde rozvinul v USA a většina vůdčích osobností ženských hnutí v jiných zemích považovala americké ženy za svůj vzor. Revoluce a sociální hnutí Revoluce a sociální hnutí V letech 1830-1850 americké feministky úzce spolupracovaly se skupinami usilujícími o zrušení otroctví. Na peticích proti otroctví bylo obvykle podepsáno velké procento žen. Protože však ženy neměly žádná forrnálm politická práva [americká ústava jim nedávala právo volit), nemohly se podílet na politickém nátlaku. jímž se reformátoři pokoušeli dosáhnout svého cíle. Světového shromáždění proti otroctví v Londýně v roce 1840 se ženy vůbec nesměly zúčastnit, což samo o sobě vedlo ženské skupiny k tomu, aby se začaly zabývat přímo nerovností mezi pohlavími V roce 1848 se sešly představitelky amerického ženského hnutí, aby schválily „Prohlášení citů", které vytvořily (podobně jako jejich francouzské předchůdkyně o půl století dříve) podle vzoru amerického Prohlášení nezávislosti. „Považujeme za zjevnou pravdu," začínal zmíněný text, „že všichni muži a ženy jsou stvořeni sobe" rovnými." Obsahem prohlášení byia dlouhá řada křivd postihujících ženv. Skutečný pokrok ve společenském a politickém postaveni žen byl však v tomto období jen malý. Když bylo zrušeno otroctví, rozhodl Kongres, že volební právo dostanou jen osvobození otroci mužského pohlaví. V počátcích ženského hnutí ve Spojených státech hrály svou roli i černošky, přestože musely často čelit nepřátelství ze strany svých bílých sester. Černoška Sójou r-nerTruth (Společnice Pravda) agitovala jak proti otroctví, tak za volební právo žen. a zdůrazňovala souvislost mezi těmito dvěma problémy. Když v SO. letech drama ticky promluvila na jednom shromáždění proti otroctví v India ně, zaječel na ni jeden běloch: „Ty nejsi žádná ženská!" Veřejně odhaliia svá ňadra, aby mu dokázala, že nemá pravdu. V roce 1852 bělošky při její přednášce na shromáždění za práva žen v Akronu (Ohio) povykovaly, aby nemohla promluvit. Nakonec se jí podařilo tyto překážky překonat a sehrát v ženském hnutí své doby významnou roli (Hooks, 1896). U jiných černošek, které se pokoušely zápasit po boku bílých feministek, však neustálé střetávání s předsudky vedlo k Upké deziluzi. Černých feministek proto bylo jen velmi málo. K nejvýznamnéjším událostem počáteční fáze fenunisiických hnuti v Evropě patři petice 1500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1866. Požadovala, aby bylo v rámci tehdy uvažovaných reforem volebního systému zavedeno i plné hlasovací právo pro ženy. Petice byla ignorována, na což její organizátorky reagovaly o rok později založením Národního spolku pro hlasovací právo žen (National Society for Women's Suffrage). Jeho členky, jimž se začalo říkal su-fražetky, pak až do konce 19. století posílaly do parlamentu petice žádající rozšíření hlasovacího práva na ženy. Na počátku 20. století se už vliv britského feminismu ve světě vyrovnal americkému. Po roce 1900 se v obou zemích konaly časté pochody a pouliční demonstrace; londýnského mítinku pod širým nebem, konaného v červnu 1908, se účastnilo půl milionu osob. V tomto období vyrostla jako houby po dešti ženská hnutí ve všech hlavních evropských zemích, ale i v AustrálU a na Novém Zélandě, Jedna z předních sufražetek, Emmeline Pankhurstová, podnikla několik přednáškových cest po Spojených státech, na nichž líčila početným posluchačkám zapas britských žen. Dvě Američanky, které měly zkušenosti z britských kampani. 482 Alice Painová a Harriet Stanton Blacková, zorganizovaly od roku 1910 sérii mohutných pochodů a demonstrací v New Yorku a jiných velkých městech na východním pobřeží. Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí úpadku. Jednou z příčin byla skutečnost, že volebního práva pro ženy bylo tou dobou ve většmé západních zemí už dosaženo (ve Velké Británii bylo uzákoněno v roce 1928). Pokrokové smýšlející ženy se podílely spíše na jiných hnutích, například na odporu proti fašismu. Mnohé přitom sice sledovaly feministické cíle, ale feminismus jako svébytné hnutí namířené proti institucím ovládaným muži ustoupil do pozadí. Dosažení politické rovnoprávnosti však mělo jen malý vliv na nerovné postavení žen v jiných sférách. Nový rozmach feminismu Na konci 60. let se ženská hnuti opět ocitla v popředí a od té doby již po více než čtvrt století sehrávají významnou úlohu po celém světě, včetně řady rozvojových zemí. Oživení feminismu začalo ve Spojených státech pod vlivem hnutí za občanská práva černochů a tehdejšího studentského radikalismu; odtud se pak rozšířilo do dalších zemí Mnohé ženy se účastnily tehdejších politických aktivit, ale často přitom zjišťovaly, že je jejich mužští kolegové i tady udržují v tradiční podřízené pozici. Vůdci hnutí za občanská práva byli proti tomu, aby se v manifestech za rovnoprávnost černochů hovořilo také o právech žen. Proto si ženy začaly zakládat své vlastní nezávislé organizace, které se zabývaly převážné feministickými otázkami. Ženská hnutí nové doby se zabývají daleko širším spektrem problémů než ta před nimi. Požadují mimo jiné rovnoprávnost na poli ekonomickém, právo na potrat nebo změny v zákonech o rozvodu. Kromě významných praktických výsledků měla činnost feministek také dosud nevídaný intelektuální dopad. Ve všech společenských védách i v mnoha jiných oborech si feministické autorky vynutily nové zamyšlení nad zavedenými představami a teoriemi. Velká část výzkumu, který se v posledních letech zaměřil na historické a kulturní faktory ovlivňující postavení žen a obecněji na vztahy mezi pohlavími, vznikla na popud současného feminismu. Interpretace feministických hnutí Při výkladu úspěchu ženských hnutí v posledních sto letech lze snadno využít koncepce Charlese Tillyho, Jak říká Tilly, sociální hnutí vznikají tam, kde lidé nemají Šanci být slyšeni anebo nemohou své záměry prosadit obvyklými prostředky. V první fázi rozvoje feministických hnutí se jejich představitelky snažily především dát ženám hlas v politickém procesu - jinými slovy, získat jim volební právo. Druhá fáze pak přinesla úsilí o dosažení rovnoprávnosti žen v širším smyslu, tedy nejen politické, ale i ekonomické. 483 Revoluce a sociální hnutí 19. KAPITOLA V obou fázích dokázaly vůdčí představitelky ženských hnutí mobilizovat kolektivní prostředky a vyvinout tak účinný tlak na vládnoucí moc. Na počátku byly hlavním prostředkem masové pochody a demonstrace; později přišly ke slovu soustavnější metody. Ke společným zájmům, na které ženská hnutí úspěšně apelují, patří právo žen podílet se na politickém rozhodování, jejich právo najít si placené zaměstnání, pokud si je přejí, a nárok na rovné postavení v rozvodovém řízení. Na shodě okolností, jež poskytla feministkám příležitost vyvolat sociální zménv, se podílela celá řada faktorů. Vypuknutí první světové války například pomohlo zajistit ženám volební právo: vlády potřebovaly podporu a aktivní účast žen na válečném úsilí. Jiskrou, která zaželda druhou vlnu feministické aktivity, se stalo americké hnutí za občanská práva černochů. SOCIÁLNÍ HNUTÍ A SOCIOLOGIE Sociální hnutí zajímají sociology ze dvou důvodů. Sama o sobě jsou zajímavým tématem, ale kromě toho mění i způsob, jímž sociologové hodnotí různé oblasti lidského jednání. Například ženské hnutí není pouze zdrojem materiálu pro sociologický výzkum: ukázalo také některé slabiny zavedených vzorců sociologického uvažování a rozvinulo koncepce (například patriarchátu), které jsou užitečné pro porozumění vztahu moci a pohlaví. Trvalý dialog probíhá nejen mezi sociálními hnutími a organizacemi, proti nimž vystupují, ale také mezi nimi a samotnou sociologií. Globální změny a ekologická krize Globální změny a ekologická krize I ■ Globální změny a ekologická krize Lidské bytosti existuji na Zemi již přibližně půl nvdionu let. Zemědělství, které je nezbytným předpokladem vzniku irvalého osídleni, je staré pouhých dvanáct tisíc let. Civilizace se datují od doby ne starší než zhruba šest tisíc let. Kdybychom považovali celé období lidské existence za jeden den, bylo by zemědělství objeveno ve 23.56 a civilizace by započaly svou existenci ve 23.57. Moderní společnosti by se pak začaly rozvíjet až ve 23 hodin 59 minut a 30 vteřin! Přesto se zřejmé během posledních třiceti vteřin „lidského dne" událo více změn než kdy předtím. Rychlost změn v moderní éře lze snadno doložit na tempu technického rozvoje. Jak uvedl historik ekonomie David Landes ve své proslulé studii: „Moderní teriinika vyrábí nejenom více a rychleji, ale vytváří predmety, jež by v žádném případe nemohly být vyrobeny řemeslňými metodami včerejška. Neilepíí indiánská pradlena neuměla upříst vlákno tak jemné a pravidelné jako je dnešní příze, žádná kovárna křesťanského svéta osmnáctého století nemohla vyrobit pásy oceli lak široké, hladké a homogenní jako moderní válcovna na pásovou ocel. A co je nejdůležiteiši: moderní technologie umožnily výrobu věcí, jež byly v preindustnální éře jen stěží představitelné - fotoaparátu, automobilu, letadla, jaderné elekuárny, celé řady elekuonických zařízení od rádia až k supervýkonnému počítači. Tak bychom mohli pokračovat dále, skoro až do nekonečna. Výsledkem byl enormní nárůst výroby a rozmanitosti zboží i služeb. Už ien to samo o sobe zmenilo způsob života člověka více než cokoli jiného od objeveni ohne: Angličan (anebo Angličanka) roku 1750 byl po materiální stránce blíže Caesarovu legionáři než svým vlastním pravnukům" [Landes, 1969, str. 5). Způsob života i forma společenských institucí, které charakterizují moderní svět, se zásadně liší i od poměrně nedávné minulosti. Během pouhých dvou nebo tri století - minutovém časovém úseku ve srovnání s dějinami lidstva - byl náš sociálni život odtržen od oněch typů společenských řádů, ve kterých lidé žili po tisíciletí. Více než kterákoli generace před námi čelíme nejisté budoucností. Životni podmínky předchozích generací byly samozřejmé rovněž nejisté: lidé byli vydáni na milost a nemilost přírodním katastrofám, epidetrůím a hladomorům. V dnešních průmyslových zemích jsme vůči těmto pohromám do značné míry imunní, ale musíme si poradit s těmi sociálními procesy, které jsme sami vyvolali - se silami, které do našeho života vnášejí neustalou změnu. DEFINICE ZMĚNY Jak definovat společenské změny? V jistém smyslu se všechno trvale mění. Každý den je novým dnem, každá chvíle je novým okamžikem. Řecký filosof Hérakleítos proslul svým výrokem, že nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Pokaždé je řeka jiná, protože voda teče dále a i osoba sama se sotva postižitelným způsobem zmenila. I když je tento postřeh z jistého hlediska správný, říkáme obvykle, že to je tatáž řeka a tatáž osoba, která do ní opakovaně vstupuje. Jak řeka, tak tělo a osobnost jedince s mokrýma nohama se vyznačují dostatečnou kontinuitou, abychom mohli říci, že přes všechny probéhlé změny jde stále o tutéž řeku a téhož Člověka. Chceme-li něco označit za zásadni změnu, záleží na tom, do jaké míry zasahuje vlastni strukturu předmětu nebo situace. U lidských společností pak musíme 486 487 Globální změny a ekologická krize Globální změny a ekologická krize o míře a charakteru systémové zmény rozhodnout podle toho, zda a jak se v daném období modifikovaly jeho základní instituce. Při hodnocení změn je rovněž třeba ukázat, co zůstalo stabilní, a určit tak základnu, vůči níž můžeme měřit změny. Dokonce i v dnešním rychle se metlicím světě nalézáme kontinuitu se vzdálenou rnhrulostí. Například neivětší náboženské systémy jako je křesťanství nebo islam navazují na myšlenky a praktiky vzniklé před přibližné dvěma tisíci lety. Většina institucí v moderních společnostech se však bezesporu mění mnohem rychleii než někdejší instituce v tradičním světě. V této kapitole se pokusíme o výklad zmén ovlivňujících lidské dějiny jako celek. Dále se zamyslíme nad tím, proč je moderní doba provázena tak mimořádné hlubokými a rychlými sociálními změnami. Řada změn má dnes globální charakter - odehrávají se současné na mnoha místech světa nebo ovlivňují budoucnost naší planety jako celku. CO OVLIVŇUJE SPOLEČENSKÉ ZMĚNY Přesto však je přímý vliv prostředí na společenské zmény menší, než bychom mohli předpokládat. Lidé jsou často schopni získat značné bohatství i v nehostinných oblastech, jako je tomu právě na Aljašce, kde se rozvíjí těžba ropy a nerostů. A naopak, mnohé společnosti lovců a sběračů žily ve velice úrodných oblastech, aniž přešly k zemědělství nebo pastevectví. Například Indiáni Kwakiutlové na ostrově Vancouver, jejichž původní způsob života se zachoval v prakticky nezměněné podobě až do počátku 20. století, žili v prostředí bohatém na ryby, ovoce a jedlé rostliny. V těchto příznivých podmínkách se spokojili s lovem a sběrem; nikdy se nepokusili přejít k usedlému zemědělskému způsobu života. Mezi prostředím a typy výrobních systémů, které se v něm rozvíjejí, nacházíme jen málo přímých souvislostí. Evolucionisté, kteří kladou důraz na přizpůsobení přírodním podmínkám, proto poskytují méně přesvědčivé vysvětlení společenských změn než Marx. V Marxové pojeti se lidé spíše pokoušejí své podmínky aktivně přetvářet, než aby se jim prostě přizpůsobovali. Není také pochyb, že typy výrobních systémů silně ovlivňují úroveň a povahu změn probíhajících ve společnosti, i když nejsou tou jedinou hlavní příčinou, jak se domníval Marx. Teoretici různé orientace se už dvě stě let pokoušejí vytvořit souhrnnou teorii, která by vysvětlovala charakter společenských změn. Žádná z nich však nemá šanci obsáhnout celé spektrum zmén v lidské společnosti od lovců, sběračů a pastevců přes tradiční civilizace až po komplexní společenské systémy dneška. Můžeme nicméně určit tři hlavní kategorie, které ke změnám přispívají: fyzické prostředí, politickou organizaci a kulturní faktory. Fyzické prostředí Fyzické prostředí často působí na vývoj společenského řádu. Nejjasněji se to projevuje v extrémních přírodních podmínkách, jimž musí lidé přizpůsobit svůi život, aby přežili. U národů žijících v polárních oblastech se například vytvářejí zcela jiné zvyky a obyčeje než u těch, kdo žijí v subtropickém Středozemí. Obyvatelé Aljašky tráví mnoho času uvnitř svých obydli a veškerou činnost mimo dům musejí (až na krátké období léta) pečlivě plánovat. Často však na lidskou společnost působí i méně extrémní fyzické podmínky. Původní obyvatelé Austrálie nikdy nepřestali být lovci a sběrači, protože tento světadíl nabízel jen málo původních rostlin vhodných pro pravidelné pěstováni anebo zvířat k domestikaci; neumožňoval tedy přechod k zemědělství nebo pastevectví. První civilizace světa většinou vznikaly v oblastech, kde byla úrodná zemědělská půda, například v deltách řek. Významné jsou i další faktory, jako například dostupnost po zemi nebo po moři: společnosti odříznuté od světa horskými masívy, neprůchodnými džunglemi nebo pouštěmi často zůstávají relativně nezměněné po dlouhou dobu. Politická organizace Druhým faktorem, který působí na společenské zmény, je způsob politické organizace. U lovců a sběračů je tento vliv minimální, protože u nich neexistuje politická autorita schopná mobilizovat celou komunitu. Ve všech ostatních typech společnosti však existence politických činitelů - náčelníků, pánů, králů a vlád - významně usměrňuje vývoj. Politické systémy nejsou přímým výrazem ekonomického uspořádání, jak tvrdil Marx. Ve společnostech s podobnými výrobními systémy se často setkáváme s velice odlišnými typy politické organizace. Například výrobní formy v malých, nestátních pasteveckých společnostech nejsou nijak zvlášť odlišné od těch, které existovaly ve velkých tradičních civilizacích. Společnost založená na průmyslovém kapitalismu může mít politický systém demokratického typu (jako třeba USA nebo Velká Británie), ale i autoritářský (například nacistické Německo nebo Jihoafrická republika v éře apartheidu). Jak už bylo řečeno, hrála zásadní roh při vytváření prvních tradičních států vojenská sila, která také rozhodujícím způsobem ovlivnila jejich následné přežití nebo expanzi. Souvislost mezí úrovní výroby a vojenskou silou je však opět nepřímá. Někdy se třeba vládce rozhodne věnovat dostupné prostředky na vybudování vojska, i když to vede ke zbídačení většiny obyvatel - jako Saddám Husajn v Iráku. 488 489 Globální změny a ekologická krize Kulturní faktory Mezi kulturní faktory zahrnujeme působení náboženství, způsoby komunikace a úlohu vůdčích jedinců. Jak víme z kapitoly 16, může být náboženství ve společenském životě konzervativní silou, ale i motorem inovací. Mnohé formy náboženského přesvědčení a zvyklostí brzdily jakékoli změny, když nade vše zdůrazňovaly potřebu zachovávat tradiční hodnoty a rituály. Jak však zdůraznil Weber, hraje náboženské přesvědčení často mobilizující roli v tlaku na společenské změny. Zvláště významným kulturním vlivem, který působí na charakter a rychlost změn, je způsob komunikace. Například objev písma podnítil řadu společenskvch změn, protože umožnil uchovávat záznamy, zvýšit kontrolu nad hmotnými pro středky a vytvářet velké organizace. Navíc psaní změnilo vnímání vztahu mezi minulosti, současností a budoucností. Společnosti, které ovládají písmo, vědí o minulých událostech a znají své dějiny. Znalost historie jim dává schopnost rozpoznat dějinný pohyb nebo linii vývoje, kterým se společnost ubírá; lidé se potom mohou snažit k tomuto vývoji samí aktivně přispívat. Mezi kulturní faktory můžeme zahrnout také úlohu vůdčích jedinců, kteří měli v některých fázích historie ohromný vliv. Stačí si vzpomenout na velké náboženské postavy (Ježíš), politiky a vojevůdce (Julius Caesar) nebo novátory ve vědě a filosofu (Newton). Dynamický vůdce schopný získat množství stoupenců nebo radikálně změnit dřívější způsoby myšlení může předchozí řád věcí zvrátit. Jedinci ovšem mohou dosáhnout vůdcovských pozic a být ve své činnosti úspěšní pouze tehdy, jestliže k tomu existuji společenské podmínky. Hitler se dostal v Německu ve 30. letech k moci mimo jiné i v důsledku napětí a krizí, které v té době zachvátily zemi; bez nich by nejspíše býval zůstal druhořadým politikem okrajového významu. Podobně tomu bylo i u Gándhlho nenásilné kampaně za nezávislost Indie. Předpokladem Gándhího úspěchu bylo to. že válka a další udalosti otřásly existujícími kolomálrumi institucemi. ZMĚNY V MODERNÍ DOBĚ Čím si vysvětlujeme, že se v moderním období, v průběhu posledních dvou set let, tak podstatně zvýšilo tempo společenských změn-' Je to samozřejmě velmi komplexní záležitost, ale některé faktory můžeme bez větších obtíží určit, Lze i e rozdělit obdobné jako ty faktory, které ovlivňovaly společenské zmény v dávnější historii. Vliv fyzického prostředí však v této analýze zahrneme do obecnější kategorie ekonomických faktorů. Globální změny a ekologická krize Ekonomické vlivy V oblasti ekonomiky má největší vliv působení průmyslového kapitalismu. Kapitalismus se podstatně liší od dřívějších výrobních systémů, protože přináší trvalý růst výroby a stále rostoucí akumulaci bohatství. V tradičních výrobních systémech se úroveň výroby příliš neměnila, protože odpovídala obvyklým, navyklým potřebám. Kapitalistický rozvoj vyvolává neustálé zmény ve výrobních technologiích; do výrobního procesu se stále více zapojuje véda. Inovace technologií postupuje v moderním průmyslu nesrovnatelné rychleji než v kterémkoli předchozím typu ekonomického řádu. Vezměme si jako příklad dnešní automobilový průmysl. Každých několik let vyvíjejí největší výrobci nové modely a neustále zlepšují a modifikují modely stávající. Ještě více to platí o současném vývoji informačních techniky: za posledních patnáct let vzrostl výkon počítačů desettisíckrát! V polovině 60. let obsahoval velký počítač několik desítek tisíc ručně vyráběných konektorů; dnes je ekvivalentní zařízení o mnoho menší a obsahuje pouze deset prvků v integrovaném obvodu. V tradičních společnostech měla výroba převážně lokální charakter. Obchodnici sice často cestovali šůoko daleko a byli zapojeni do různých druhů meziměstského obchodu, ale ty se většinou omezovaly na luxusní zboží určené menšině obyvatel. Rozvoj moderního průmyslu odstranil lokalizovaný charakter tradiční výroby a integroval výrobce i spotřebitele do děiby práce, která se dnes stává do značné míry skutečně globální. Rozvoj průmyslové výroby od základu změnil způsob života lidí. Například v moderních společnostech žije většina lidí spíš ve městech než v zemědělských komunitách a pracuje v továrnách a úřadech, ne v zemědělské výrobě. Dnes většinou považujeme tyto životní podmínky za samozřejmé, aniž si uvědomujeme, jak jedinečné jsou v lidské historii. Náš typ společnosti je první v dějinách, v němž nežije převážná většina obyvatel v malých venkovských komunitách a nezískává si obživu z půdy. Zmény spojené s urbanizací a rozvojem nových pracovních prostředí ovlivnily většinu ostatních institucí - a samy jimi byly ovlivněny. Politické vlivy Druhým hlavním faktorem působícím na změny v moderním období je politický Vývoj. Jejich významným stimulem byl v posledních dvou až třech stoletích zápas mezi národními státy, které usilovaly o rozšířeni své moci, ekonomický rozvoj M vojenské podrobení konkurentů, V tradičních civilizacích se politické změny ob-,;Vykle týkaly pouze elit. Stávalo se, že jedna dynastie nahradila druhou, ale život většiny populace pokračoval víceméně beze zmén. To už ale neplatí v moderních Politických systémech, kde činnost předních politiků a vládních činitelů neustále ^Ovlivňuje život celé populace. Politická rozhodnutí stimulují a usměrňují společen- 490 491 Globálni změny a ekologická krize ské zmeny v dané zemi i mimo ni daleko více, než lomu bylo v předchozích obdobích. Politický vývoj posledních dvou až tří století zcela určité ovlivnil ekonomické změny, právě tak jako ony ovlivnily politiku. Vlády dnes hraji velkou roli pn stimulaci (a někdy i zpomalování] ekonomického růstu. Ve všech průmyslových společnostech stát aktivně zasahuje do výrobní sféry a je zdaleka nejvělším zaměsi ■ navatelem v zemi. Dalekosáhlý význam měla i vojenská síla a války. Vojenská síla západních státu jim od 17. stoied umožňovala ovlivňovat všechny části světa - a byla také hlavni oporou celosvětového rozšíření západního způsobu života. Ve 20. století měly nesmírné důsledky obé světové války. Zpustošení mnoha zemi vedlo k procesům rekonstrukce, které s sebou přinesly rozsáhlé institucionální změny (například v Německu a v Japonsku po druhé světové válce). Dokonce i vítězné státy - jako například USA - prodělaly velké vnitřní změny, které byly způsobeny vlivem války na ekonomiku. Kulturní vlivy Mezi kulturními vlivy, které se uplatnily v procesu společenských změn moderní doby, patří přední místo rozvoji vědy a sekularizací myšlení. Oba tyto procesy přispěly ke kritickému a novátorskému charakteru moderního světového názoru. Dnes se už nedomníváme, že by nějaké zvyky nebo obyčeje byly přijatelné jen proto, že se opírají o autoritu tradice. Náš způsob života naopak slále více požaduie „racionální" základy. Při plánování výstavby nemocnice se například neřídíme hlavně tradicí, ale hodnotíme její funkční předpoklady: jak může nejlépe splnit svůj účel, totiž efektivně pečovat o nemocné. Změnil se nejen způsob našeho uvažování, ale i obsah myšlenek, Ideály rozvoje jedince, svobody, rovností a demokratické participace jsou produktem minulých dvou nebo tří století. Tyto ideály povzbudily vznik dalekosáhlých procesů společenských a politických změn, revoluce nevyjímaje. Ani tyto myšlenky nevycházejí z tradice, ale svědčí spíže o stálém přetváření způsobu života ve snaze o jeho zlepšení. I když vznikly původně na Západě, staly se tyto ideály skutečně univerzálními a vedlv ke změnám ve většině oblastí světa. SOUČASNÉ ZMĚNY A VÝHLED DO BUDOUCNOSTI Kam nás vedou dnešní společenské změny? Jaké jsou hlavní linie vývoje, který ovlivní naše životy na prahu 21. století? V odpovědích na tyto otázky, které jsou samozřejmé do značné míry spekulativní, se sociologové neshodují. Podíváme se na několik různých stanovisek k teto Globální změny a ekologická krize problematice: na názory, že žijeme v postindustriální společnosti, že jsme vstoupili do postmoderního období a že jsme dosáhlí „konce historie". Směrem k postindustriální společnosti? Mnoho pozorovatelů tvTdí, že dnes probíhá přeměna k nové společnosti, která už není založena primárné na průmyslu; že průmyslová éra jako taková končí. Alvin Toffler říká, že „to, co se déje dnes, je se vší pravděpodobnosti větší, hlubší a důležitější než průmyslová revoluce... Současné období nepředstavuje nic menšího než druhý velký přeďél v lidské historii" (Toffler, 1970, str. 21). k označení nastupujícího společenského řádu se používá řada pojmů: informační společnost, společnost služeb nebo společnost znalostí. Nejběžnějším termínem, který poprvé použil Daniel Bell ve Spojených státech a Alaín Touraine ve Francii, je však posdndustjriáLní společnost (Bell, 1973, Touraine 1974). Rozmanitost názvů svědčí o tom, že současné změny lze interpretovat mnoha různými způsoby. Společný všem těmto pohledům je význam přičítaný používání informací nebo znalostí v budoucí společnosti. Život založený na výrobě hmotných statků, jehož základem jsou stroje a továrny, je nahrazován způsobem života, ve kterém se hlavním základem výrobního systému stává informace. NejzřetelnějŠí a nejuceleněji! obraz postindustriální společnosti podal Daniel Bell ve svém díle Nástup postindustriální společnosti (The Corning of the Post-in-dustrial Society, 1973). Základním rysem postindustriálního řádu je podle Bella růst pracovních příležitostí ve službách na úkor zaměstnání vyrábějících materiální zboží. Dělník zaměstnaný v továrně nebo dílné již není nejtypičtějším představitelem zaměstnance; nejpočetnější kategorií se stávají „bílé límečky", todž úřednici, technici a odborníci. Ti se na všech úrovních specializují na produkci informací a znalostí. Výroba a kontrola toho, co Bell nazývá kodifikovanými znalostmi - systematických, koordinovaných informací - se stává pro společnost hlavnim strategickým zdrojem. Vědci, počítačoví specialisté, ekonomové, inženýři a profesionálové všech oborů, kteří se zjbwaii tejich tvorbou a distribucí, se stávají vůdčí sociální vrstvou; postupně tak nahrazují průmyslníky a obchodníky starého systému. V oblasti kultury se projevuje přesun od „pracovní etiky" charakteristické pro průmyslovou éru k uvolněnějšímu postoji, hledání nových cest jak v práci, tak v soukromém životě. Kritické zhodnocení Jak přesvědčivý je názor, že starý průmyslový řád je nahrazován postindustriální společností? I když se tato teze setkala s velice kladnou odezvou, musíme být při jejím hodnocení opaUní. Empirická tvrzení, o která se opírá, jsou totiž v několika ohledech sporná. Globálni změny a ekologická krize 1. Přesun zaměstnanců do služeb, provázený poklesem zaměstnanosri v ostatních sektorech, se datuje již téměř od samotného počátku průmyslové éry. Není to tedy pouze fenomén posledních desetiletí. Již od počátku 19. století se výroba i služby rozvíjejí na úkor zemědělství, přičemž sektor služeb trvale vykazuje rychlejší miru růstu než výroba. Dělník v „modrém límečku" nikdy nebyl nejtypičtěi-ším představitelem zaměstnance. Vyšší procento placených zaměstnanců vždy pra covalo v zemědělství a službách; přitom podíl sektoru služeb rostl úměrně tomu, jak se počet osob pracujících v zemědělství zmenšoval. Nejvýznamnéjší změnou nebyl přechod z průmyslu do služeb, nýbrž ze zemědělství do všech ostatních typů zaměstnání. 2. Sektor služeb je velmi heterogenní. „Zaměstnání ve službách" nelze považovat za synonymum „bílých hrnečků". Mnoho zaměstnání ve službách (jako např obsluha benzínové stanice) se podobá dělnickým profesím a má převážné manuální charakter. Většina zaměstnání „bílých límečků" nevyžaduje příliš velké specializované znalosti, což platí zejména o ruhnní kancelářské práci. 3. Mnoho zaměstnání „ve službách" přispívá do procesu, jehož konečným produktem je materiální zboží; proto by bylo přesnější je považovat za součást výroby. Příkladem může být počítačový programátor pracující pro průmyslovou firmu, který navrhuje a monitoruje funkci výrobních přístrojů. 4. Lze jen těžko odhadnout, jaký bude dlouhodobý dopad rostoucího užívaní počítačů a systémů elektronické komunikace. V současné době jsou do výrobního procesu spíše integrovány, než aby jej nahrazovaly Je téměř jisté, že se tyto technologie budou nadále velmi rychle rozvíjet a zasahovat do dalších oblasti sociálního života. Není však příliš jasné, do jaké míry již žijeme ve společnosti, v níž jsou hlavním kapitálem utříděné znalosti (informace). 5. Teze o postindustriální společnosti často přeceňují vliv ekonomických faktorů na společenské změny. Společnost je popisována jako výsledek vývoje ekonomiky, který podmiňuje změny v ostatních institucích. Většina zastánců hypotézy o postindustriální společnosti byla jen málo ovlivněna Marxem: často se dokonce považují za kritiky marxismu. Jejich postoj je ale kvazimarxisticky v tom smyslu, že přičítají ekonomickým faktorům rozhodující vliv na společenské změny. Některé tendence popisované postindustriálními teoretiky jsou určitě významnými prvky současné éry; hypotéza o „postindustriální společnosti" vsak nemusí být tím nej šťastnejším řešením. Navíc se v pozadí dnešních změn uplatňují kromě ekonomických sil i vlivy politické a kulturní. Postmodernismus a „konec historie" Někteří autoři došli v poslední době ještě dále než k tvrzení, že konči prumys •slová éra. Současné změny podle nich nesměřují k ničemu menšímu než k překonáni modernity jako takové - institucí a způsobů života spojených s moderni společnos- I 494 Globální změny a ekologická krize tí. Ztrácíme víru v pokrok, užttečnost vědy a naši schopnost ovládat moderní svět. Nastává, nebo již nastala, novápostmodemi éra. Zastánci postmodernismu považují za základ moderního uvažováni představu, že historie někam směruje, obvykle k pokroku. Dnes je podle nich zřejmé, že toto pojetí selhalo. Neobstojí už žádná „velká vyprávění", tj. všezahrnující koncepce historie, která by dávala smysl (Lyotard, 1993). Nejenže zmizela obecná představa pokroku, ale neexistuje už ani jedna obecně platná „historie". Místo ní máme neomezený počet různých histórií a forem znalostí, ale žádná z nich není závazná. Tato situace je neoddělitelné spojena s poklesem autority védy a s poznáním, že existuje mnoho různých hodnot a orientací, z nichž žádné nejsou lepší nebo horší než ty druhé. Postmodemi svět je proto velice pluralistický a rozmanitý. Po světě kolují obrazy šířené na nesčetných filmech, videozáznamech a televizních programech. Dostáváme se do kontaktu s mnoha myšlenkami a hodnotami, ale ztrácíme přitom spojení s dějinami oblasti, v níž žijeme, a dokonce i se svou vlastní osobní minulostí. Všechno se zdá být v neustálém pohybu. Jak to vyjádřila jedna skupina autorů: „Náš svět se přetváří. Masová produkce, masová spotřeba, velká města, stát v roli Velkého braua, obrovská sídliště a národnostní státy jsou na sestupu. Přichází flexibilita, rozmanitost, diferenciace a mobilita, komunikace, decentralizace a internacionalizace. V tomto procesu prochází zásadní transformací i naše vlastni identita, naše vědomí o sobě samém, naše vlastní subjektivita. Nastává nová éra" (Stuart Hall et al., 1988). Spolu s moderní dobou končí i historie, protože už tento nový pluralistický svět nedokážeme popsat způsobem, který by měl obecnou platnost. Fukuyama a konec historie Pojem „konec historie" bývá ovšem nejčastěji ztotožňován se jménem Francise Fukuyamy, jehož koncepce se na první pohled zdá být v naprostém protikladu k myšlenkám prosazovaným teoretiky postmodernismu. Namísto zhroucení mo-dernismu totiž ohlašuje jeho celosvětové vítězství ve formě kapitalismu a liberální demokracie (Fukuyama, 1989). Podle Fukuyamy znamenají revoluce roku 1989 ve východní Evropě, rozpad Sovětského svazu a vývoj směrem k pluralitní demokracii v dalších oblastech světa, že ideologické bitvy předchozích období jsou prosté za námi. Jeho konec historie je koncem všech alternativ k liberální demokracii. Minulosti už patří nejen monar-chismus a fašismus, ale i komunismus, který byl tak dlouho nejvétším soupeřem západní demokracie. Skončilo to právě naopak, než předpovídal Marx: kapitalismus zvítězil ve svém dlouhém boji se socialismem a liberální demokracie dnes nemá konkurenta. Fukuyama tvrdí, že jsme dosáhli „konečného bodu lidské ideologické evoluce a univerzalizace západní demokracie iako konečné formv lidské vlády" (Fukuyama, 1989, str. 41. Přesto nejsou tyto dvě verze konce historie od sebe tak vzdálené, jak by se moh- 495 Globální změny a ekologická krize Globální zmény a ekologická krize lo zdát. Liberální demokracie poskytuje pouze rámec pro vyjádření různých názo rú a zájmů. Nespecifikuje, jak se máme nebo musíme chovat; žádá po nás jen to, abychom respektovali názory ostatních. Je proto slučitelná s pluralismem životních postojů a stylů. Hodnocení Je málo pravděpodobné, že by se historie skutečné zastavala, protože isme vyčerpali všechny alternativy. Kdo může védét, jaké nové ekonomické, politické nebo kulturní uspořádání se vynoří v budoucnosti? Středověcí myslitelé neměli tušení o průmyslové společnosti, která měla nahradit feudalismus, a am my si nedokážeme představit, jak se svět v příštím století změní. Od teze o „konci historie" nebo od teorie postmoderní éry bychom si proto moli zachovat náležitý odstup. Postmodernisté příliš zdůrazňují rozmanitost a fragmentaci na úkor nových forem globální integrace. Pluralismus je sice důležitý, ale existují i společné problémy, před kterými stojí celé lidstvo - problémy, které vyžaduji snahu o společné řešení. Jednostranná kapitalistická expanze nemůže trval donekonečna, protože svět má jen omezené zdroje. Lidstvo jako celek musí usilovat o překonání ekonomické propasti, která odděluje bohaté a chudé země i jednotlivé vrstvy v různých společnostech. Po stránce politické liberální demokracie sama o sobě nestačí, protože působí pouze na úrovni národního státu. Není schopna vyřešit problém vytvoření pluralistického světového řádu, jenž by nebyl založen na násilí. OHROŽENÍ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Jedním z problémů, kterému musí čelit celé lidstvo, je ohrožení životního prostředí. Expanze průmyslové výroby už životnímu prostředí způsobila nenapravitelné Škody. Ekologické otázky se netýkají pouze toho, jak zabránit průmyslovým katastrofám a omezit škodlivé dopady lidské činnosti na ekosystémy, ale i samotné podstaty našeho způsobu života v moderní společnosti. Kdybychom se museli vzdát našeho dosavadního cíle, trvalého hospodářského růstu, museli bychom nejspíš vytvořit nové společenské instituce. Technický pokrok je nepředvídatelný, takže je možné, že nám Země nakonec poskytne dostatek zdrojů pro pokračující industrializaci. V současné době se to však nezdá příliš reálné, a mají-li země Třetího světa dosáhnout životních standardů alespoň částečně srovnatelných se Západem, bude nutno přikročit k jakémusi globálnímu vyrovnání. Lidé zanechávají své stopy na přírodě už po tisíciletí, od počátku existence zemědělství. Lovci a sběrači těždi z přírody jako takové a využívali toho, co jim životní prostředí nabízelo, ale nepokoušeli se je aktivně změnit. Tato situace se změní 496 Spotřeba a životní prostředí Světem prochází spotřební revoluce. Od 50. let se spotřeba enegie. masa, mědi, oceli o dřevo v přepočtu na hlavu zdvojnásobila; u automobilů stoupla na čtyřnásobek, u umělé hmoty na pětinásobek a u letecké dopravy dokonce na 33násobnou hodnotu. Využíváni zdrojů je velmi nerovnoměrné. Zo tzv. „spotřebitelskou třídu" je považována pětina světové populace, ale spotřebo na úrovni většiny středních tříd Západu zůstává výsadou daleko menší skupiny lidi, Například jen každý desátý obyvatel USA v životě cestuje letadlem; přitom však tato maličká skupina spotřebitelů má zcela neúměrný vliv na stav životního prostředí. Rychlá spotřebo neobnovitelných nebo omezených zdrojů představuje ohroženi ekosystémů. Kakao se pěstuje v rozvojových zemích, ale konzumuje se hlavně «a Severu, Afrika spotřebovává jen tři procenta kakoa, které produkuje. V zájmu výroby čokolády jsou však ničeny přirozené ekosystémy. Rostoucí znečištění rovněž poškozuje lesy, sladké vody i oceány. Jedna německá studie odhaduje, že průměrné auto zo deset let své existence znečistí 2040 krychlových metrů vzduchu, vytvoří 26,5 tuny pevného odpadu a připíše si 200 čtverečních metrů asfaltu nebo betonu, tři mrtvé stromy a 30 poškozených (v důsledku kyselého deště). Spotřeba vytváří rostoucí ttok no zemědělskou půdu a zásoby ryb v mořích. Lov tuňáků v Mexiku zahubí každoročně 50 až 100 tisíc delfínů. Ve vlečných sítích s drobnými oky hyne 60 druhů mořských ptáků; jeden druh tučňáka je přímo ohrožen vyhynutím. Ačkoli se hodně mluví o .přelidnění* Jihu, jsou mnohá ohrožení přírodních zdrojů ve skutečnosti působena bohatými zeměmi Severu. Je nemyslitelné, aby celá světová populace dosáhla úrovně spotřeby typické pro Sever. Řešení těchto problémů nebude ani zdaleka jednoduché. Pozitivní roli může sehrát ochrana přírody, recyklace i výrobo předmětů s delší životností. Citlivá otázka omezení spotřeby v bohatých zemích se dosud téměř neozývá, protože jl nikdo nechce slyšet; lze však očekávat, že její význam v budoucnu poroste. Zdroj: 1994 Hutchinson Gallup, INFO 1995. Helicon, str. 527 s příchodem zemědělství, které vyžaduje kácení stromů a potlačení divoce rostoucí vegetace. I primitivní zemědělské techniky mívají za následek erozi půdy. Vykácení lesů vede často k tomu, že půdu spláchne déšť nebo roznese vítr. Zemědělci na to obvykle reagují tak, že vykácí další část lesa, a celý proces se opakuje. Některé krajiny, které dnes považujeme za „přirozené", například suchá skaliska s řídkou vegetací v jilmzápadním Řecku nebo na Maltě, jsou ve skutečnosti výsledkem eroze půdy způsobené zemědělci před pěti tisíci lety. Až do vzniku moderního průmyslu měla nicméně příroda daleko větší vládu nad lidským životem než člověk nad přírodou. Dnes je nápor lidské činnosti na příro du tak intenzivní, že už téměř neexistují žádné přírodní procesy, které by tak Či onak nepodléhaly lidskému vlivu. Obděláváme takřka všechnu půdu, která je k dispozici. Dříve nedostupná divočina se často mém v přírodní rezervace, které navštěvují tisíce turistů. Zdá se dokonce, že celosvětový rozvoj průmvslu ovlivňuje i Idima naší planety. 497 Globální změny a ekologická krize Globální změny a ekologická krize Jako reakce na tato nová ekologická rizika vznikají hnutí a strany Zelených, z nichž některé (například Friends of the Earth nebo Greenpeace) rovněž působí po celém světě. Různé skupiny se vzájemně liší svou filosofií; všechny se ale shodují na tom, že je tfeba chránit životní prostředí planety, její neobnovitelné zdroje a zbývající živočišné druhy. Za posledních padesát lei nenávratně vymřely stovky druhů a tento proces stále pokračuje. V některých oblastech světa se ekologické problémy nahromadily ve zvýšené míře. Příkladem jsou bývalé komunistické státy východní Evropy a následníčke země Sovětského svazu, kde došlo k obrovskému znečištění řek, lesů a ovzduší průmyslovými škodlivinami. Pokud se takovému zamoření nebude čelit, mohou být jeho důsledky celosvětové. Znečištěni nerespektuje hranice národních států: všichni jsme dnes daleko závislejší jeden na druhém, než tomu bylo v minulosti-Jsme spolucestujícími na jediné „kosmické lodi", kterou představuje naše planeta, a důsledky ekologické devastace se nevyhnou žádnému z nás. Německý sociolog Ulrich Beck hovoří v této souvislosti o globální společnosti rizika (Beck, 1992). Žijeme dnes v globálním světovém řádu, v němž musíme čelit řadě rizik, ekologických i jiných, která předchozí generace nepoznaly. Zdroje ohrožení Globální ekologické hrozby lze rozdělit do několika základních skupin: znečištěni životního prostředí, tvorba odpadů, které nemohou být snadno likvidovány nebe recyklovány, a vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Množství odpadů, které produkuje každá domácnost ve vyspělých průmyslových zemích, je doslova šokující. Potraviny se obvykle kupují v obalech, které se vzápětí vyhodí; některé z nich se dají recyklovat, ale většina ne. Mnohé druhy umělých hmoi maji jednorázové použití a končí v odpadních jámách nebo na skládkách. Odpadními materiály v širším smyslu však nejsou jen předměty vyhozené do popelnic, ale také zplodiny vypouštěné do atmosféry Příkladem může být oxid uhličitý, který se uvolňuje při spalování ropných produktů v automobilech a uhlí v elektrárnách, anebo plyny používané v aerosolech, chladničkách a klimatizač-ních zařízeních (freony). Oxid uhličitý je považován za jednu z hlavních příčin procesu globálního oteplování, o jehož existenci je mnoho vědců přesvědčeno, a freony zase ohrožují ozónovou vrstvu kolem Země. Teorie globálnOio oteplováni předpokládá, že oxid uhličitý má v atmosféře planety podobnou funkci jako sklo ve skleníku: nechává sluneční paprsky projít k zemskému povrchu, ale nepropouští je zpátky. Výsledkem je takzvaný „skleníkový efekt". Pokud ke globálnímu oteplování skutečné dochází, mohly by jeho důsledky být katastrofální. Táni polárních oblastí a vzestup teplot i hladin oceánů by totiž vedly k zaplavení měst ležících na pobřeží nebo v nížinách. Rozsáhlé oblasti Úrodné půdy by se změnily v poušť. IOzónová vrstva v atmosféře vytváří jakýsi plášť, který nás chrání před ultrafialovým zářením. Freony používány v aerosolech a chladničkách vstupují do chemických reakcí s ozónovou vrstvou a oslabuji ji. Vědci se domnívají, že právě tyto látky vytvořily „ozónové díry" nad oběma póly a jinde ozónovou vrstvu přinejmenším Í090 doby tůdove Minulé a budoucí globální teploty ve srovnání s průměrnými teplotami no počátku 20. století Zdroj: IPCC, Michael Kídron a Ronald Segal, The Stcte of the Warfd Atlas (Atlos o stavu světa, 5 vydání. 1995) 498 499 Globální změny a ekologická krize Globální změny a ekologická krize oslabily. Zvýšené dávky ultrafialového zářeni mají řadu potenciálne škodlivých účinků, od zvýšeného výskytu katarakty (šedého zákalu, který může způsobit slepotu) až po zhoubné kožní nádory. Moderní průmysl, jehož expanze po celém světě nadále pokračuje, má stále rostoucí potřebu energie a surovin. Zdroje energie i surovin jsou však omezené, t kdyby se spotřeba ropy udržela na současné úrovni, budou její známé zdroje již kolem roku 2050 zcela vyčerpány. Je možné, že se podaří najít nová ložiska ropy nebo objevit alternativní formy laciné energie; pokud však nedojde ke globálnímu omezení spotřeby, povede to k zániku některých neobnovitelných zdrojů. JE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ SOCIOLOGICKÝM PROBLÉMEM? Proč by se méii sociologové zabývat otázkami životního prostředí' Máme se pouštět do problémů, které jsou doménou přírodovědců a techniků? Působeni lidské činnosti na přírodu má přece fyzický charakter a je způsobeno moderními průmyslovými technologiemi. Ano, ale moderní průmysl a technologie vznikly ve vztahu k určitým společenským inshtucím. Naše působení na životní prostředí vychází ze sociálních předpokladů a má také výrazné sociální dopady. Záchrana životního prostředí ve světě bude proto předpokládat nejen technologické, ale i sociální změny. Při současných propastných rozdílech mezi Severem a Jihem lze jen stěží předpokládat, že by chudé země Třetího světa byly ochotnv obětovat svůj vlastní ekonomický rozvoj kvůli ekologickým problémům, k nimž přispívá zejména bohatý Sever. Naše planeta však pravděpodobné nemá dostatek zdrojů k tomu, aby všichni její obyvatelé mohli mít takovou životní ároveťi (tj. úroveň spotřeby), jakou dnes v průmyslových zemích považujeme za samozřejmou. Má-Si se zmenšit rozdíl mezi chudými a bohatými zeměmi, bude nezbytné, aby ty druhé přehodnotily svá očekávání trvalého hospodářského růstu. Někteří „zeleni" autoři tvrdí, že globální ekologické katastrofě lze zabránit jen tehdy, pokud se obyvatelé bohatých zemi postaví proti konzumní orientaci a vrátí se ke skromnějšímu životnímu stylu. zignaci nebo zoufalství. Jedním z hlavních přínosů sociologie je přece vědomí, že všechny společenské instituce jsou lidskými výtvory, jejichž vývoj můžeme ovlivnit. Poznání odvrácené strany moderních společenských změn proto nemusí být překážkou realistického a nadějného pohledu na budoucnost. „Nový druh rizika" V průmyslových zemích nám příliš nehrozí smrtící epidemie, hladomor a jiné přírodní katastrofy, ale naše vlastní rizika nejsou o nic menší. Může 2a ně především technika, která je jedním z hlavních původců hrozících změn ve společnosti. Jedním z nejdésivějších zdrojů nejistoty jsou účinky radioaktivního zářeni a jiných forem kontaminace toxickými látkami. Katastrofy no Three Mile Islandu v Pensylvánii, v indickém Bhópálu nebo ukrajinském Černobylu byly sice převážně lokální, ale jejich důsledky se mohou projevit i ve vzdálených oblastech a připomenout nám, že v dnešním světě všechno stále více souvisí se vším. Tyto hrozby jsou tak obrovské, že více než kterákoli předchozí generace stojíme před nejistou budoucností, kterou jsme si sami pripravili. Kai Erikson, sociolog z Yoleovy univerzity, ve své knize Nový druh problémů (A New Species of Trouble, 1994) označuje tyto hrozby způsobené lidmi za zásadně odlišné od někdejších přírodních kata- strof. .Toxické produkty ovlivňuji lidi novým, dosud nepoznaným způsobem,' uvádí Erikson, který podnikl řadu cest na místa přírodních i civilizačních katastrof a všude hovořil s postiženými. Jako sociolog použil takto získaná data ve svých publikacích; toké však opakovaně svědčil v soudních procesech s oběťmi takových katastrof, aby využil svého postavení znalce k ovlivnění těchto záležitostí. Erikson je průkopníkem sociologického výzkumu krizových situaci v komunitě. Základní rozdíl mezi přírodními a civilizačními katastrofami podle něj spočívá v tom, že ty první - tornáda, hladomory a podobně - jsou hmatatelné a pozorovatelné, zatímco radioaktivita a většina průmyslových toxinú působí plížřvě a nedá se rozpoznat běžnými smysly. Lidé často nemohou vědět, zda byli zasaženi nebo ne. Druhým rozdílem je to, že přírodní katastrofa má obvykle zřetelný začátek i konec, zatímco ty civilizační .nejsou nijak vymezeny a vedou u obětí k permanentnímu znepokojení a úzkosti". GLOBÁLNÍ ZMĚNY: POHLED DO BUDOUCNOSTI Pokusme se nahlédnout do toho, co nám přinese 21. století. Nevíme, zda nám příštích sto let přinese mírový sociální a ekonomický rozvoj, anebo znásobení globálních problémů, které se lidstvu možná vůbec nepodaří zvládnout. Náš svět je daleko lidnatější a bohatší než kdy dříve; máme před sebou dosud netušené možnosti rozhodovat o svém osudu a obrátit svůj život k lepšímu, ale současné hrozí světu ekonomická a ekologická katastrofa. Tato slova by však neměla být důvodem k re- 500 501 20, KAPITOLA Metody sociologického výzkumu Metooy sociologického výzkumu Nad otázkami, jimiž se teoreticky i pfi praktickém výzkumu zabývají sociologové, se často zamýšlí i mnoho jiných lidí. Jak může ve světě, který je mnohem bohatší než kdy v minulosti, existovat hladomoT? Jaké jsou životní podmínky menšin? Jaký dopad na náš život bude mít rostoucí užívání informační techniky? Dochází k dez integraci rodiny jako instituce? Podněcují film a televize násilné trestné činy? Sociologové se snaží nalézt odpovědí na tyto otázky i na řadu dalších problémů. Jejich závěry nejsou jednoznačné ani definitivní. Vždy však musí být cílem socio logických teorií i výzkumu to, abychom se vyvarovali čistých spekulací, jichž se lidé v běžném životě často dopouštějí. Dobrá sociologická práce se pokouší klást otázky co nejpřesněji a snaží se před vyvozením závěrů shromáždit faktické důkazy. Abychom toho mohli dosáhnout, musíme znát nejvhodnější výzkumné metody, které lze v daném případě použít, a umět získané výsledky co nejlépe analyzovat. Některé z otázek, které si sociologové při svých výzkumech kladou, maji faktický či empirický charakter. Například v souvislosti s otázkami, které se týkají trest-né činností a justice, musíme často přímo a systematicky hledat fakta. Které typy uestných činů jsou nejčastéjší? Jaké procento osob, které se jich dopouštějí, se policii podaří dopadnout? Kolik z nich je nakonec odsouzeno a uvězněno? Na faktické otázky tohoto druhu obvykle nelze odpovědět bez soustavného výzkumu, protože například oficiální statistiky mají u trestné činnosti jen malou výpovědní hodnotu. Jak ukázali sociologové, kteří studovali výši kriminality, je policii hlášena jen asi polovina trestných činů. Z faktických informací o jedné společnosti ovšem ještě nemusíme zjistit, zda se setkáváme s neobvyklým případem, anebo zda jde o obecnější jev. Sociologové proto často rádi kladou otázky srovnávací, které hledají souvislosti mezi různými sociálními kontexty uvnitř společností, anebo srovnávají příklady z různých zemí. Existuji například významné rozdíly mezi sociálním a právním systémem v Evropě a ve Spojených státech. Typická srovnávací otázka může znít takto: jak se liší trestná Činnost a prosazování zákona ve Velké Británii a USA? (Skutečně mezi nimi existují některé významné rozdíly.) V sociologii se nezabýváme jen vztahy mezi existujícími společnostmi, ale srovnáváme i jejich současnost a minulost. V takovém případě si klademe otázky vývojového charakteru. Máme-li pochopil povahu současného světa, musíme se podívat na předchozí formy společnosti a analyzovat hlavní vývojové trendy. Můžeme se například zaměřit na srovnání vězeňských zařízení dříve a nyní. Faktické výzkumy - u nichž dávají sociologové přednost označeni empirické -se zabývají tím, jak se véd ději. Sociologie však nespočívá jen ve sběru dat, jakkoli jsou významná a zajímavá. Musíme vždy interpretovat, co tato fakta znamenají, a k tomu potřebujeme být schopni formulovat teoretické otázky. Mnozí sociologové se zabývají převážné empirickými problémy, ale pokud by jim přitom chyběla teoretická orientace, stěží by dospěli k nějakým pozoruhodným závěrům. To platí i o výzkumu, jehož cíle jsou ryze praktické. Sociologický výzkum má několik aspektů. Procedura čili strategie výzkumu určuje, jak je výzkum plánován a veden. To znamená vybrat si vhodnou výzkumnou metodu a vypracovat její aplikaci na studovanou oblast. Metodologie výzkumu se týká logiky interpretace výsledků a analýzy závěrů. Jako výzkumné metody označujeme faktické techniky zkoumání používané při studiu sociálního světa. Patří k nim užití dotazníků, rozhovorů, „zúčastněné pozorování" nebo práce v terénu (ve zkoumané komunitě), interpretace oficiálních statistik a historických dokumentů i další, méně používané techniky. V této kapitole začneme náčrtem jednotlivých klíčových fází sociologického výzkumu a výčtem hlavních zásad, které je nutno dodržovat při interpretaci výsledků zkoumání. Potom srovnáme nejrozšířenější výzkumné metody, které si ukážeme na příkladech některých skutečných projektů a výzkumů. Mezi tím, jak by měl být výzkum ideálně veden, a tím, jak se skutečně odehrává, je Často velký rozdíl. VÝZKUMNÝ PROCES Podívejme se nejprve na jednotlivá stadia, z nichž se výzkumná práce obvykle skládá. Každý výzkum zahrnuje řadu samostatných kroků, od zahájení až po publikaci výsledků. Výzkumný problém Všechny výzkumy začínají stanovením výzkumného problému. Tím může být oblast, o které toho mnoho nevíme: můžeme si prosté přát rozšířit své znalosti o určitých institucích, společenských procesech nebo kulturách. Výzkumník může odpovídat na otázky jako například: Jaká část populace je silné nábožensky založena? Jsou dnes lidé opravdu nespokojeni s přílišnými vládními zásahy? Do jaké míry zaostává ekonomické postavení žen za postavením mužů? Odpovědi na tyto otázky budou převážné deskriptívni. NejlepŠÍ sociologické výzkumy se však odvíjejí od problémů, které jsou zároveň hlavolamy: nejde u nich jen o nedostatek informací, ale i o nejasnosti, mezery v našem chápání. Umem zpracovat hodnotný sociologický výzkum spočívá do značné míry právě ve správném určení těchto problémů. Místo abychom jen odpovídali na otázku, co se děje, snažíme se pochopit, proč se události dějí tak, jak se dějí. Můžeme se tedy zeptat: Metody sociologického výzkumu proč se charakter náboženského cítění mění? Jaké jsou příčiny současného vzestupu tzv. nové pravice? Proč jsou ženy tak málo zastoupeny ve vysokých funkcích? Žádná část výzkumu není izolována od ostatních. V průběhu práce vyvstávají nové problémy; jeden výzkumný projekt může snadno vést k dalšímu, protože se objevují otázky, o kterých výzkumník původně neuvažoval. Nejasnosti se mohou vynořit také při studiu prací jiných autorů v knihách či odborných Časopisech, anebo když si uvědomíme určité trendy ve společnosti. Jak jsme například zmiňovali v kapitole 8 („Deviace a zločin"), objevila se v nedávné minulosti řada programů, které se snaží iieuzavirat duševně nemocné osoby v psychiatrických léčebnách, ale pečovat o ně v rámci komunity. Sociolog se může zeptat: co vedlo ke změnám v přístupu k duševně nemocným? Jaké jsou pravděpodobné důsledky pro samotne pacienty a pro ostatní? Posouzení dostupných výsledků Prvním krokem celého výzkumného procesu bývá zpravidla posouzení již existujících výsledků. Může se ukázal, že předchozí výzkum již tento problém dostatečně objasnil; proto se výzkumník musí seznámit s pracemi jiných sociologů, kteří v dané oblasti působili. Jestliže problém dosud nebyl vyřešen, bude třeba projít alespoň výzkumné práce z oblastí s ním souvisejících a zjistit, jak by případně mohly být pro náš záměr užitečné. Zkoumal již tento problém někdo? Jakým způsobem se snažil tuto otázku vyřešit? Které aspekty jeho výzkum dosud pominul? Čerpáni z myšlenek ostatních autorů pomůže výzkumníkovi objasnit si otázky, které mohou v uvažovaném projektu vyvstat, a zvolit si metody, jichž může při výzkumu použít. Upřesnění předmětu výzkumu Metody sociologického výzkumu zabývat. Pro některé účely může být vhodný průzkum názorů, při kterém se obvykle používají dotazníky. Za jiných okolností může být vhodné interview nebo zúčastněné pozorování. Žádnou z těchto metod samozřejmé nelze použít, jestliže studujeme problém týkající se historické sociologie. Pak musíme vycházet z dokumentů, které se týkají studovaného období. Provedení výzkumu V průběhu výzkumu často vyvstávají nepředvídané praktické obtíže. Může se stát, že nelze kontaktovat některé osoby, jimž jsme chtěli adresoval dotazníky nebo s nimiž jsme chtěli provést interview. Podnik nebo vládní agentura nám mohou odmítnout spolupráci na plánovaném projektu. Pokud například studujeme otázku, zda podniky skutečně poskytují ženám stejné pracovní podmínky a příležitosti jako mužům, není vyloučeno, že nám tento výzkum na své půdě neumožní právě ty podniky, které toto nařízení porušují. Výsledky, k nimž dospějeme, by proto mohly být zavádějící. Také dokumentační materiály mohou být obtížněji dosažitelné, než se původně předpokládalo. interpretace výsledků Jestliže jsme konečné shromáždili materiál potřebný k analýze, neznamená to ještě, že jsou obtíže za námi; možná naopak právě začínají! Vyvodit ze získaných materiálů závěry a uvést je zpět do vztahu s předmětem výzkumu obvykle nebývá snadné. Někdy se sice podaří dosáhnout jasných odpovědí na otázky, kterými se výzkum zabýval, ale mnohá zkoumáni k úplně jednoznačným závěrům nevedou. Dalším stupněm je vypracování jasné formulace předmětu výzkumu. Pokud už exis tuje relevantní odborná literatura, může sociolog vyjít z knihovny s jasnou představou, jak k předmětu výzkumu přistupovat. Z toho, co ví o povaze problému, může v tomto stadiu formulovat konkrétní hypotézu. Má-li být výzkum efektivní, musí být hypotéza stanovena tak, aby shromážděný faktický materiál umožnil její ověření nebo vyvrácení. Design výzkumu Nyní se musíme rozhodnout, jak budeme shromažďovat potřebný materiál (informace). Existuje řada různých výzkumných metod. Naše volba metody závisí na hlavních cílech výzkumu i na tom, jakými aspekty lidského jednání se budeme 506 Prezentace závěrů Výzkumná zpráva, obvykle publikovaná knižně nebo časopisecky, popisuje charakter výzkumu a snaží se zdůvodnit všechny závěry, k nimž dospěl. „Konečnou fází" je však pouze z hlediska jednotlivého výzkumného projektu. Většina zpráv uvádí, které otázky zůstaly nezodpovězeny, a navrhuje další výzkum, jenž by mohl být v budoucností prospěšný. Všechny jednotlivé projekty jsou součástí kontinuálního výzkumného procesu, jenž se odehrává v sociologické komunitě. 507 Metody sociologického výzkumu Metody sociologického výzkumu DEFINICE PROBLÉMU Vyberte si téma výzkumu. PŘEHLED DOSTUPNÉ LITERATURY Seznamte se s existujícími výzkumy na dané téma. FORMULACE HYPOTÉZY Co chcete testovat? Jaký je vztah mezi proměnnými? VOLBA VÝZKUMNÉ STRATEGIE Vyberte si jednu nebo více metod: experiment, přehledovou studii, pozorování, zpracování existujících zdrojů. PROVEDENÍ VÝZKUMU Sběr a zaznamenání dat INTERPRETACE ZÍSKANÝCH INFORMACI Co z výsledků plyne? ZVEŘEJNĚNÍ ZÁVĚRU K čemu jste dospěli? Jak se vaše závěry shodují s předchozími? Širší akademická obec bere vaše výsledky na vědomí a diskutuje o nich - což může vést k zahájení dalších výzkumů. Jednotlivé kroky výzkumného procesu 508 Výzkum a realita předcházející pořadí kroků je zjednodušenou verzi toho, co probíhá při skutečných výzkumných projektech. Ve skutečném sociologickém výzkumu tyto stupné jen zřídka (pokud vůbec kdy) následují tak hladce jeden po druhém; často se „probíjíme od překážky k překážce". Tento rozdíl lze přirovnat k rozdílu mezi postupy popsanými v receptu v kuchařce a skutečným vařením. Zkušený kuchař nemusí vůbec pracovat podle kuchařky a jeho práce je často daleko tvořivější než práce těch, kdo ji používají. Postup podle stanovených schémat nás může i zbytečně omezovat; mnohé z nej význačnějších sociologických výzkumů nelze snadno rozdělit do právě zmíněných kroků. OBECNÁ METODOLOGIE Jedním z hlavních problémů, které jsou předmětem metodologie výzkumu (studia logických problémů obsažených ve výzkumu), je analýza příčin a důsledků Pří-činná souvislost mezi dvěma událostmi nebo situacemi existuje tehdy, jestliže jedna událost nebo situace vyvolává jinou. Jestliže uvolním ruční brzdu v autě zaparkovaném směrem z kopce, pojede auto dolů a jeho rychlost se bude postupné zvyšovat. Bylo to způsobeno uvoměním brzdy - a důsledky lze vzhledem k fyzikálním zákonitostem snadno pochopit. Stejné jako přírodní védy vychází i sociologie z předpokladu, že všechny události mají své příčiny. Sociálni život není souborem nahodilých dějů, které by se odehrávaly bez jakékoU příčiny a pravidelností. Určování příčin a následků patří proto vedle řešení teoretických otázek k hlavním úkolům sociologického výzkumu. Kauzalita a korelace Z korelace nelze přímo usuzovat na kauzalitu (příčinnost). Korelace znamená vztah mezí dvěma soubory jevů nebo proměnných. Proměnná je jakákoli hodnota, v níž se jedinci nebo skupiny Uší. K proměnným, jejichž studiem se sociologové zabývají, patří věk, rozdíly v příjmech, míra kriminality a rozdíly mezi společenskými třídami. Může se zdát, že je-li mezi dvěma proměnnými úzká korelace, musí jedna být příčinou druhé. To však často neplatí. Existuje mnoho korelací bez jakéhokoli příčinného vztahu mezi proměnnými. Například po druhé světové válce můžeme najít silnou korelaci mezi poklesem kouření dýmek ve Velké Británii a snižujícím se počtem Udí pravidelně chodících do kina. V tomto případě jedna změna pochopitelné není příčinou druhé, a bylo by obtížné najít mezi nimi byťi jen vzdálené kauzální spojení. V mnoha případech však již není tak zcela zřejmé, že pozorovaná korelace neznamená nutně kauzální souvislost. Takové korelace jsou pastí pro nerozvážné 509 Metody sociologického výzkumu pozorovatele a mohou snadno vést ke sporným nebo chybným závěrům. Emile Dürkheim nalezl ve své klasické práci Sebevražda korelaci mezi počtem sebevražd a ročními obdobími. Ve sledovaných společnostech progresivně rostl počet sebevražd od ledna do června nebo července a pak ke konci roku poklesl. Mohli bychom tedy předpokládat, že mezi sebevražednými sklony a teplotou nebo klimatickými změnami existuje kauzální vztah. Stávají se snad lidé s rostoucí teplotou impulzivnějšími a horkokrevnějšími? Přesto však tento kauzální vztah nemá téměř jistě nic společného s teplotou nebo klimatem. Na jaře a v létě se většina lidí věnuje společenskému životu intenzivněji než v zimě a u osob opuštěných nebo nešťastných se tyto jejich pocity často prohlubuji právě v období, kdy se aktivita ostatních lidí zvyšuje. Proto podléhají akutním sebevražedným tendencím spíše na jaře a v létě než na podzim a v zimě. kdy se tempo sociálních akuvit zmírňuie Pii hodnocení, zda z korelace vyplývá příčinný vztah, i při určování směru kauzálních vztahů musíme být vždy velmi opatrní. Kauzální mechanismy Nalézt příčinné vztahy plynoucí z korelací je často obtížný proces. Například v moderních společnostech existuje silná korelace mezi úrovní dosaženého vzdělání a úspěchem v zaměstnání. Čím lepší má jedinec známky ve škole, tím lépe pla cenou práci pravděpodobně získá. Jak tuto korelaci vysvětlujeme? Výzkum ukazuje, že to není pouze sama školní zkušenost. Úroveň školních výsledků mnohem více ovlivňuje prostředí, z néhož jedinec pochází. Děti z dobře situovaných rodin, jejichž rodiče mají velký zájem o jejich vzdělání (a bohatou knihovnu), si počínaji jak ve škole, tak i v práci lépe než děti z prostředí, kde toto vše chybí. Kauzálními mechanismy zde jsou přistup rodičů k dětem a podmínky k učení, které jim doma vytvářejí. Kauzální spojem by v sociologii neměla být chápána v příliš mechanickém smyslu. V sociálním životě jsou příčinnými faktory ve vztazích mezi proměnnými i postoje Udí a subjektivní důvody jejich chováni. Kontroly Při stanovování příčiny nebo příčin, jimiž vysvětlujeme korelaci, musíme rozlišit nezávislé a závislé proměnné. Nezávislá proměnná je ta, jež působí na jinou, závislou proměnnou. Ve zmíněném příkladu představuje stupeň dosaženého vzdělaní nezávislou proměnnou a výše platu v zaměstnáni závislou. Rozdíl spočívá ve směru kauzálního působení, které zkoumáme. Tentýž faktor může být v jednom případě nezávislou proměnnou a v jiném závislou. Záleží na tom. jaké kauzální procesy analyzujeme. Jestliže sledujeme vliv rozdílných příjmů na životni styl, bude výse platu spíše nezávislou než závislou proměnnou. .Pozor! Jdou sem antropologové!" Gary Larson © Son Francisco Chronicle Při určování, zda korelace mezi proměnnými svědčí o kauzální souvislosti, musíme používat kontrolu. Ta spočívá v tom, že některé proměnné zůstanou konstantní, abychom mohli zjistit jejich účinky na ostatní. Když tak učiníme, jsme schopni posoudil sledované korelace a rozlišit kauzální a nekauzální vztahy. Například vědci zkoumající vývoj děti kdysi tvrdili, že existuje kauzální spojení mezi nepřítomností matky v dětském věku a vážnými osobnostními problémy v dospělosti. Jak můžeme ověřit, zda skutečně takový' kauzální vztah existuje? Můžeme to učinit tak, že se pokusíme o kontrolu nebo „podchyceni" dalších případných vlivů, které by mohly korelaci vysvětlovat. Jedním ze zdrojů deprivace je přijetí dítěte do nemocnice na dlouhé období, během něhož žije odloučeno od rodičů. Je opravdu svazek s matkou tím podstatným? Nemohlo by dítě vyrůst ve vyrovnanou osobnost, kdyby se mu dostalo pozornosti a lásky jiných lidi? Abychom mohli odhalit tato možná kauzální spojení, museli bychom porovnat případy, kdy byly děd zbaveny veškeré péče, s těmi, kdy byly děti odloučeny od svých matek, ale dostalo se jim lásky a péče někoho jiného. Kdyby se v první skupině projevily vážné osobnostní poruchy a v druhé nikoli, mohli bychom z toho vyvodit, že tím podstatným je pravidelná péče kohokoli v dětství. (Ve 1 skutečnosti je pravděpodobné, že děti prospívají, pokud mají láskyplný, stabilní i vztah s někým, kdo se o ně stará - a nemusí to být pouze matka.) 510 511 Meto dv sociologického výzkumu Metody sociologického výzkumu Určení příčin K vysvetlení jakékoli dané korelace můžeme obvykle použít celou řadu možných příčin. Můžeme si být vůbec jisti, že jsme do svých úvah zahrnuli všechny? Nemú žeme. Kdybychom museli testovat možný vliv všech představitelných a potenciál ně významných kauzálních faktorů, nikdy bychom nemohli uspokojivé provést a interpretovat výsledky jediného sociologického výzkumu. Určení kauzálních vztahů obvykle navazuje na předchozí výzkum v dané oblasti. Pokud nemáme alespoň počáteční představu o možných kauzálních mechanismech, které určitou korelaci podmiňuji, potom nejspíše zjistíme, že je velmi obtížné určit skutečné kauzální souvislostí. Nevěděli bychom totiž, co vlastně máme testovat. Příkladem problémů, které přináší hodnoceni kauzálních vztahů podmiňujících korelaci dat, je dlouhá historie studií o souvislosti kouření a rakoviny plic. Výzkumy trvale dokládají silnou korelaci mezi těmito dvěma jevy. U kuřáků je větší pravděpodobnost postižení rakovinou plic než u nekuřáků a velmi silni kuřáci onemocní častěji než kuřáci mírní. Korelace může být také vyjádřena opačným směrem: vysoké procento těch, kdo mají rakovinu plic, jsou kuřáci, nebo alespoň po dlouhé období kouřili. Existuje tolik studií potvrzujících tyto korelace, že jen málokdo pochybuje o existenci kauzálního spojení; přesto je přesný kauzální mechanismus doposud neznámý. I když budeme při studiu nějakého problému věnovat objasnění existujících korelací velké úsilí, zůstanou vždy pochybnosti o možných kauzálních vztazích a možnosti jiných výkladů. Existuje například hypotéza, že lidé, kteří jsou predisponováni onemocnět rakovinou plic, jsou také predisponováni ke kouřeni. Z tohoto pohledu by pak nebylo kouřeni příčinou rakoviny plic; kouření i rakovina plic by byly způsobeny dispozicemi, které mají někteří jedinci biologicky zakódovány. METODY VÝZKUMU Nyní se podíváme na různé výzkumné metody (techniky), které sociologové ve své práci běžně používají. PRÁCE V TERÉNU Při práci v terénu nebo zúčastněném pozorování (oba termíny jsou zaměnitelné) žije pracovník ve zkoumané skupině nebo komunitě a někdy se i přímo účastni jejích aktivit. Příkladem výzkumu založeného na práci v terénu je slavná studie Ervinga Goffmana o chování v psychiatrické léčebně (Goffman. 1961). Goffman strávil v léčebně několik měsíců jako pomocný rehabilitační pracovník. Kromě jed- noho nebo dvou zaměstnanců nikdo nevěděl, že provádí sociologický výzkum. Díky tomu se mohl Goffman snadno a neformálně zapojit do dění, navázat kontakt i s nejvážněji postiženými pacienty a vytvořit si podrobný obrázek života této organizace. Umožnilo mu to poznat i skutečné postoje a názory osob, které v léčebné pracovaly nebo byly internovaný. Jeho výzkumnými materiály byly každodenní záznamy, které si vedl o životě na odděleních, a záznamy z rozhovorů a kontaktů s pacienty a personálem. Zjistil například, že na odděleních pro nejhůře postižené pacienty, neschopné obvyklé sociální komunikace, měli zdravotníci jednoho nebo dva „pracující pacienty" z jiného oddělení, kteří jim pomáhali. Pracující pacienti obvykle za své úsilí dostávali řadu trvalých výhod a odměn. Tyto praktiky nebyly vedením nemocnice oficiálne schváleny, ale ve skutečnosti byly pro hladký chod oddělení důležité. Pto ilustraci můžeme uvést jeden záznam z Goffmanova deníku; „Obědval jsem se známým pacientem v jedné z velkých nemocničních jídelen. Řekl: Jídlo je tu dobré, ale já nemám rád konzervovaného lososa. Vyhodil plný talíř jídla do koše na odpadky, šel se znovu postavil do fronty na jídlo a vrátil se s talířem vajec. Se spikleneckým úšklebkem řekl: Hraji) s tím zřízencem kulečník" (Goffman, 1961, su. 257-8). Goffmanovi se podařilo zobrazit psychiatrickou léčebnu spíše z pozice pacientů než z hlediska lékařských kategorií používaných psychiatry. Jsem přesvědčen," napsal, „že jakákoli skupina osob. od primitivů až po psychiatrické pacienty, vede svůj vlastní život, který je smysluplný, rozumný a normální - stačí, když se s ním blíže seznámíte..." (str. 71. Goffmanova práce naznačuje, že co se zdá vnějšímu pozorovateli „šílené", přestává být tak docela iracionální, díváme-li se na to v kontextu léčebny. Předepsané formy kázně, oblékání a chování v psychiatrické léčebné jejím pacientům takřka znemožňuji, aby se chovali jako lidé ve vnějším světě. Po přijetí do nemocnice jsou pacientům odebrány téměř všechny jejich osobní věci, jsou svléknuti, vykoupáni, dezinfikováni a oblečeni do ústavních obleků. Od přijetí zůstávají prakticky stále pod dozorem, mají velmi málo soukromí a personál se k nim většinou chová jako k dětem. V důsledku toho se vytvářejí vzorce chování, které mohou vnějšímu pozorovateli připadal bizarní, ale ve skutečnosti jsou podmíněny pochopitelnou snahou přizpůsobit se neobvyklým požadavkům tohoto prostředí. Potřeby terénní práce Terénní pracovník nemůže být pouze přítomen v komunitě, ale musí svou přítomnost vysvětlit a objasnit jejím členům. Musí získat důvěru a spolupráci komunity či skupiny, a má-li dosáhnout nějakých hodnotných výsledků, měl by si ji také po určitou dobu udržet. Někdy proto musí žít v podmínkách, kterým se lze jen obtížně přizpůsobit, zvláště při studiu kultur značně odlišných od jeho vlastni. Dlouho nebylo zvykem, aby výzkum založený na zúčastněném pozorování podával zprávu o obtížích, s nimiž se musel autor potýkat. V poslechu době jsou však Metody sociologického výzkumu Metody sociologického výzkumu publikované vzpomínky a deriíky pracovníků z terénu, již sdílnější. Často musí badatel překonávat pocity samoty; není totiž snadné zapoj it se do komunity, do které ve skutečnosti nepatříte. Může ho čekat trvalá frustrace, protože členové skupiny nebo komunity nejsou ochotni o sobě hovořit upřímně. V některých kulturních kontextech mohou být přímé dotazy vítány; jinde se však mohou setkat s bariérou chladného mlčení. Některé druhy práce v terénu mohou být dokonce fyzicky nebezpečné. Například sociolog, který se zabývá gangem delikventů, může být m vlně považován za policejního informátora nebo se může nechtěně zaplést do konfliktů mezi znepřátelenými skupinami. Pokud jde o ty, jejichž chování studujeme, je i terénní práce - stejně jako většina ostatních typů sociologického výzkumu - obvykle jednostrannou záležitostí. O výběru skupiny rozhoduje sám výzkumník a jen zřídka s ní tento výběr či plán projektu předem konzultuje. Nepřekvapí nás proto, že se někdy setkává s podezřením nebo že jeho pokus o terénní výzkum musí být přerušen jíž v samém počátku Jako jeden z prvních popsal problémy terénního výzkumu antropolog Frank Hamilton Cushing, který studoval Indiány kmene Zurtí v Novém Mexiku v 70. letech 19. století (Cushing, 1967, původně publikováno 1882-3). Když poprvé přijel vzal si s sebou mnoho drobných dárků a zkoušel se Indiánům různými způsoby zavděčit. Indiáni k němu byli poměrně přátelští, ale úporné mu odmítali umožnil studium svých náboženských ceremoniálů. Náčelník se ho snažil přimět k odchodu, ale nakonec mu dovolil zůstat pod pod mínkou, že přijme některé z indiánskych obyčejů a dokáže tak, že jejich víru a zvyky nepovažuje za nesmyslné. Musel nosit jejich oděv, který mu připadal nepatřičný a nepohodlný, a jíst jejich pokrmy. Přišel o své visuté lůžko a musel spát na zemi na ovčích kůžích jako Zuňiové. Jedním z nejobtížněiších dilemat bylo, když mu našli indiánskou partnerku a řekli mu. že s ní mus! žit. Zpočátku se snažil nevšímat si jejích pozorností, ale bezúspěšně. Nakonec ji poslal pryč, i když tím v očích ostatních Zuňiů utrpěla pohanu. Od té doby již Zuňiové - stejně jako mnoho dalších amerických indiánských kmenů - přivykli návštěvám výzkumníků, ale jejich vztahy byly často napjaté. Ve 20. letech vyvolal archeolog F. W, Hodge jejich nepřátelství tím, že se pokusil o vykopávky v jedné z jejich starobylých svatyní. Indiáni ho vyhnali a jeho fotografovi rozbili aparáty. Slavná antropoložka Ruth Benedictová se o něco později setkala s lepším přijetím. Jeden zuňijský tlumočník však později prohlásil, že byla sice zdvořilá a štědře rozdávala peníze, ale že její publikované popisy zuňiiskeho života jsou špatné, protože se aktivně nezúčastnila mnoha jejích činností. Od té doby bylo mnoho terénních pracovníků při různých příležitostech ze zuňijské komunity vyhnáno. Jednoho badatele se Indiáni zeptali: „To jsme stále tak primitivní, že sem vy antropologové musíte jezdit a studovat nás každé léto'" (Pandey, 1975, str. 203). Výhody o nedostatky terénní práce Terénní práce - pokud je úspěšná - poskytuje mnohem bohatší infoimace o sociálním životě než většina ostatních výzkumných metod. Jakmile pochopíme, jak záležitosti v dané skupině vypadají „zevnitř", můžeme daleko lépe porozumět jejímu chování Terénni práce představuje prakticky jedinou použitelnou metodu pří studiu skupin, jejichž kultura je vnějším pozorovatelům zcela neznámá, takže se jí musejí „naučit", chtějí-li jí lépe porozumět, Z těchto důvodů zůstává terénní práce hlavní metodou užívanou v antropologii, která se snaží dokumentovat a pochopit nezapadni kultury Práce v terénu umožňuje výzkumníkovi větší flexibilitu než ostatní metody, například dotazníky Pracovník v terénu se může přizpůsobit novým nebo nepředpokládaným okolnostem a sledovat podněty, které se vynoří v průběhu samotného výzkumného procesu. Při terénní práci existuje větší pravděpodobnost nepředpokládaných výsledků než u většiny ostatních výzkumných metod, protože sociolog Často s úžasem zjistí, že jeho představy o dané skupině nebo komunitě byly naprosto nesprávné. Na druhé straně však má terénní výzkum i své nevýhody. Umožňuje studovat pouze docela malé skupiny nebo komunity; hodné záleží i na schopnosti výzkumníka získat si důvěru jednotlivců. Bez ní je málo pravděpodobné, že se výzkum vůbec podaří zahájit. Může však nastat i opačný extrém, totiž přílišná identifikace se studovanou skupinou: sociolog se může stát do té míry jejím členem, že ztratí potřebný nadhled. Přehledové studie Interpretace studii z terénu je obvykle problematická, snažime-li se o jejich zevšeobecnění. Jak si můžeme být jisti, že to. co bylo zjištěno v jednom kontextu, bude odpovídat i v jiných situacích? Tento problém je obvykle menší u přehledových studií (surveys), přestože samozřejmě i tato metoda přináší určité nevýhody. Buď rozesíláme poštou dotazníky, anebo přímo klademe otázky vybrané skupině lidi -která může někdy Čítat i několika tisíc osob. Práce v terénu je nej vhodnější pro hloubkové sondy do sociálního života. Přehledová studie většinou podává méně podrobné informace, ale zato umožňuje jejich širší aplikaci. Dotazníky standardizované a s otevřenými otázkami U přehledových studii se používají dva druhy dotazníků. Některé obsahují standardizovaný soubor otázek, na které lze vybrat pouze některou ze stanovených odpovědí, například „ano - ne - nevím" nebo „velmi pravděpodobně - pravděpodobně - nepravděpodobně - velmi nepravděpodobně". Dotazníky s předem určenými možnostmi mají tu výhodu, že je snadné je porovnávat a vytvářel tabulky, protože obsahují jen malý počet kategorií. Na druhé straně však neumožňují Metody sociologického výzkumu detailní názorové či slovní vyjádření, a tak bývá informace, kterou podávají, ve svém rozsahu dosti omezená. Druhý typ přehledových studií využívá dotazníky s otevřenými otázkami, které dávají respondentům možnost vyjádřit názory vlastními slovy; nemusejí tedy pouze zaškrtávat předem stanovené odpovědi. Dotazníky s otevřenými otázkami jsou flexibilnější a poskytují bohatší informace než standardizované. Řešitel může odpovědi zkoumat a proniknout hlouběji do respondentova myšlení. Na druhé straně však nedostatek standardizace znamená, že odpovědi bývají obtížněji srovnatelné. Mají-li být výsledky průzkumu užitečné, musíme otázky formulovat velmi pečlivé. Otázka typu „Co si myslíte o současné vládě?" nemá žádný smysl, neboť je příliš obecná. Pokud jsou respondenti vůbec schopni na ni odpovědět, mohou řešitelův záměr interpretovat mnoha různými způsoby. Při průzkumu se rovněž musíme vyvarovat zavádějících otázek - otázek vyjádřených takovým způsobem, že naznačují určitou odpověď. Otázka, která začíná slovy „Souhlasíte s názorem, Že...?" je zavádějící, protože vyvolává u respondenta souhlasnou odpověď. Neutrálnejší otázka by měla začínat;,Jaký je váš názor na...?" Ve způsobu kladení otázek existuje mnoho dalších možných zkreslení nebo dvojznačností. Otázka může například vyjadřovat dvojí volbu: „Je dnes vaše zdraví lepší nebo horší, než bylo před rokem?" Dvojí volba je mezi „lepší - horší" a „dnes - tehdy". Jasnější formulace by byla: „Je dnes vaše zdraví lepší než před rokem?" (H. Smith, 1975, str. 175.1. Respondenti mohou odpovědět „ano" na obé otázky, ale v prvním případě nemůže výzkumník odpověď náležitě interpretovat. Otázky by měly být co nejjednodušši, abychom zamezili dvojznačným odpovědím. Otázky v dotazníku jsou obvykle sestaveny tak, aby je tým tazatelů mohl klásí v předem stanoveném pořadí a aby mohl zaznamenávat odpovědi stejným způsobem. Všechny otázky musí být snadno srozumitelné jak tazatelům, tak i dotazovaným, Při velkých celostátních průzkumech, které pravidelné provádějí agentury pro výzkum veřejného míněni, se řada tazatelů víceméně současně dotazuje občanů celého státu. Tazatelé ani ti, kdo analyzují výsledky, by nemohli pracovat efektivně, pokud by stále museli kontaktovat jeden druhého a prověřovat dvojznačnosl i otázek či odpovědí. Dobře promyšlená přehledová studie musí odpovídat charakteristikám respondentů. Bude pro ně otázka pochopitelná? Mají dost informací, aby mohli smyslupl-ně odpovědět? Budou odpoví dar? Respondenty mohou zmást i termíny, které tazatel používá: například otázku „Jaký je váš stav?" nemusí dotazovaný správně pochopit. Vhodnější by bylo zeptat se ,'ste svobodný, ženatý nebo rozvedený?" Většině přehledových smdií předcházejí pilotní studie, které se snaží identifikovat problémy, se kterými by se tazatel mohl setkat. Pilotní studie je zkušební kolo, v němž doiazjiík vyplní pouze několik osob. Jakékoli zjištěné nedostatky pak mohou být odstraněny dříve, než je zahájena hlavní studie. Metody sociologického výzkumu Vzorky Sociologové se často zajímají o vlastnosti a názory velkého počtu osob - například o politické postoje voličů. Protože není možné studovat všechny tyto osoby přímo, soustředí se výzkum na malou část celé skupiny, která slouží jako vzorek. Většinou bývá poměrně jisté, že výsledky odvozené ze vzorku populace lze zobecnit na celou veřejnost. Například průzkum mínění pouhých dvou nebo tří tisíc voličů nám může veLrnJ přesně ukázat postoje a volební záměry celé populace. Abychom však takové přesnosti dosáhli, musí být vzorek reprezentativní: jinými slovy, skupina zkoumaných jedinců musí být typická pro populaci jako celek. Výběr vzorku je složitější, než by se mohlo na první pohled zdát; existuje řada statistických pravidel pro stanovení náležité velikosti a charakteru vzorku. Zvláště významný je pro reprezentativnost vzorku náhodný výběr, u něhož musí mít každý člen dané populace stejnou pravděpodobnost, že bude vybrán. Nejlépe lze náhodný vzorek získat tak, že přidělíme každému jedinci číslo a potom použijeme počítače pro generování náhodných čísel, z kterých je pak vzorek vybrán. Příklad: „Koho si lid vybral?" Jedním z nejznámějších raných příkladů přehledové studie je práce Koho si lid vybral? (The People's Choice), provedená Paulem Lazarsfeldem a jeho kolegy asi před půlstoletím (Lazarsfeld, Berelson a Gaudetová, 1948). Studie prověřila několik hlavních výzkumných technik, které se užívají dodnes; ovlivnila podobu mnoha dalších výzkumů veřejného mínění v oblasti politiky (a nejen těch akademicky orientovaných). Zároveň však její nedostatky poměrně jasně ukazují, jaká omezení pro přehledové studie platí. Jejím cílem bylo prozkoumat volební záměry obyvatel Erie County v Ohiu v USA během prezidentské volební kampaně. Ve snaze proniknout hlouběji, než může dotazník, prováděli pracovníci výzkumu interview s každým respondentem, jenž byl součástí vzorku voličů, a to při sedmi různých příležitostech. Cílem bylo sledovat změny ve volebních záměrech. Při zahájení výzkumu měli autoři v úmyslu testovat několik konkrétních hypotéz. Jednou z nich bylo, že vztahy a události v komunitě blízké voličům ovlivňují volební záměry vice než vzdálené světové události, což výsledky zkoumání vcelku potvrdily. Autoři vypracovali několik důmyslných technik k analýze politických postojů; současně však byia jejich práce silně ovlivněna jejich teoretickými východisky a také významně k teoretickému myšlení přispěla. Řešitelé zavedli například pojmy jako „tvůrci názorů" a „dvoustupňový tok komunikace". Někteří jedinci -tvůrci názorů - maji schopnost utvářet politické názory ostatních osob. Názory Udí na poUtický systém se neutvářejí přímo, ale v „dvoustupňovém" procesu. Nejprve na politické událosd reagují tvůrci názorů, kteří potom ovlivňují další osoby - příbuzné, přátele a známé. Tato studie sklidila velké uznání, ale setkala se i s mnoha kritickými připomínkami Lazarsfeld a jeho kolegové prohlašovali, že ..se zajímaji o všechny podmínky, které určují politické chování lidí". Kritici poukázali na to, že jejich výzkum ve 516 517 Metody sociologického výzkumu skutečností pouze osvětlil některé aspekty politického chování. Studie obsahovala jen málo informací o současných institucích politického systému a o jejich fungování; místo toho se soustředila na politické postoje. Užití opakovaných interview téže skupiny lidí - forma takzvané panelové studie - znamenala, že výsledky zkoumání byly méně povrchmi, než bývá u jiných forem průzkumu obvyklé. V podstatě však přehledové studie obvykle zjistí, co o sobě lidé fikají, a ne to, co si skutečně nvysli nebo dělají. Výhody a nevýhody přehledových studií Existuje řada důvodů, proč mají přehledové studie v sociologu dosud široké wuži-lí. Odpovědi z dotazníků lze snadněji kvantifikovat a analyzoval než materiál získaný většinou ostatních metod; lze zkoumat velké množství lidí; a pokud na to maji výzkumníci prostředky, mohou využít služeb specializovaných agentur. Mnozí sociologové jsou však k této metodé kritičtí. Namítají, že snadnost kvantifikace dává výsledkům zkoumání zdání přesnosti, jež však bývá Často sporná, protože odpovědi samy jsou obvykle povrchni. Další nevýhodou je to, že někdy zůstane značný počet dotazníků nezodpovězen, zejména jsou-li rozesílány a vraceny poštou. Často se výsledky studil publikují i tehdy, když odpoví jen o málo více než polovina vybraného vzorku - přestože se výzkumníci obvykle snaží znovu kontaktoval ty, kdo neodpověděli, nebo je nahradit někým jiným. O osobách, které dotazriíky raději nevyplní nebo odmítnou odpovídat na otázky, když tazatel zazvoní u jejich dveří, toho obvykle mnoho nevíme. Podrninky zpracování dotazníků a jazyk používaný při popisu jejích výsledků je často vzdalují od skutečných osob z masa a krve, které odpovídaly na položene otázky. Při rozesílání dotazníků poštou je tazatel natolik vzdálen od téch, jichž se průzkum týká, že si mnohdy jen stěží dokáže představit, jak je skuteční lidé nacházejí v poštovních schránkách, čtou a odpovídají na ně. Telefonické průzkumy, které se stále častěji používají ke zjišťování okamžitých ohlasů na nějakou událost, jsou téměř anonymní. Při prezentaci výsledků se používají termíny jako „subjekty", „respondenti", nebo „dotazovaní". Z těchto termínů číší abstraktní a neosobní přístup k lidem. Vnímat lidi jako pasivní subjekty je ovšem nejen pohodlnější, ale svědčí to také o zkreslenému pohledu na povahu lidského myšlení. Podle odpovědí v dotazníku mohou mít dva lidé zdánlivě stejné postoje, ale ve skutečnosti mají pro toto stanovisko odlišné nebo opačné důvody. Mohou například souhlasit s tím, že by Velká Británie mela omezit svou vojenskou přítomnost v zahraničí, takže by se zdálo, že mají oba stejný názor. Jejich skutečná orientace přitom může být naprosto odlišná: jeden může být zastáncem britského izolaci o-nismu a názoru, že by si cizinci měli své problémy řešit sami, zatímco druhý podporuje globální odzbrojení a názor, že by Británie měla svého vlhni ve světě využit jinak než vojenskými prostředky. Jsou-li tazatelé schopni pružněji reagovat a zkoumat odpovědi do hloubky, mohou někdy tyto problémy překonat. Obecně platí, že Čím je setkání mezi tazatelem Metody sociologického výzkumu a dotazovanou osobou intenzivnější a přímější, tím informatívnejší a lépe podložené budou závěry odvozené z přehledové studie. Je rovněž vhodné doplnit výsledky přehledových studií - pokud je to možné - podrobnějším materiálem získaným terénním výzkumem. Interview Mezi dotazníkem v přehledové studii a interview není žádná přesná hranice; když se respondentů dotazujeme přímo, jde vlastně o malé interview. Interview pomocí dotazníku se někdy nazývá „formální" nebo „řízené", aby se odlišilo od méně strukturovaných rozhovorů, při kterých může dotazovaný volné hovořit o různých aspektech daného tématu. Některé studie používají jen volnou formu, ale zato jejich autoři se svými respondenty hovoří poměrně dlouho. Pokud je cílem získat podrobné informace, může být do výzkumu zahrnut jen malý počet respondentů, protože důkladná interview poskytují bohatší materiál než výsledky dotazníků. Nevýhodou však je, že se může více projevit působení tazatele a ovlivnit tak výsledky. Obtížnější je i vzájemné porovnávání výsledků. Historická analýza V sociologickém výzkumu má Často klíčový význam historická perspektiva. Někdy lze minulost studovat přímo, pokud ještě žijí pamětníci [například v případě holocaustu), s nimiž můžeme o minulých událostech hovořit. To lze ovšem udělat pouze u téch událostí, k nimž došlo nanejvýš před šedesáti nebo sedmdesáti lety. U starší historie jsou sociologové odkázáni na dokumenty a písemné zprávy, které se Casio nacházej! ve zvláštních sbírkách knihoven nebo národních archivů. Výzkum dokumentů - systematické zkoumání tištěných nebo psaných materiálů - bývá často považován za vedlejší metodu. Přesto se však provádí jen velmi málo terénních výzkumů či názorových průzkumů, v nichž by se vůbec nepoužívaly dokůmentámí zdroje. V té či oné podobě je dokumentární výzkum ve skutečnosti jednou z nej používanějších metod při sběru sociologických dat. V sociologickém výzkumu jsou nejčastěji využívanými dokumenty veřejné a soukromé záznamy, které se obvykle označují jako archívní prameny; pojmem „archiv" se rozumí prosté místo, kde jsou uloženy psané záznamy. Patří sem například vládní a církevní dokumenty, dopisy nebo rozsudky. Mezi dokumenty používané ve výzkumu samozřejmě počítáme také informace a závěry, k nimž v dané oblastí došli předchozí autoři. V mnoha výzkumech hraje stnomaždováiiJ a analýza práce jiných autorů nemenší úlohu než práce se zcela novými daty. Zajímavým příkladem použití historických dokumentů je studie sociologa An-thonyho Ashwortha o životě v zákopech za první světové války ÍAshworth, 1980), Ashworth se zabýval analýzou toho. jak žili vojáci pod stálou palbou, stěsnáni po S18 519 Metody sociologického výzkumu Metody sociologického výzkumu celé týdny jeden vedle druhého. Vycházel z mnoha různých pramenů: oficiálních historií války, včetné záznamů různých divizí a praporů, z archivních materiálů, z poznámek a deníků jednotlivých vojáků i z osobních výpovedí o válečných zkušenostech. Přestože mezi různými verzemi byly velké rozdíly, umožnily tyto dokumenty Ashworthovi vytvořit bohatý a podrobný popis života v zákopech. Zjistil například, že si většina vojáků vytvořila své vlasmi normy toho, jak Často budou bojovat s nepřítelem, a často de facto ignorovala rozkazy svých důstojníků. Například na Štědrý den přerušili Němci i Spojenci vojenské akce a na jednom místě dokonce uspořádali improvizovaný fotbalový zápas. Významnou odnož výzkumu dokumentů představuje následná analýza souboru dat. tj, výsledků práce jiných autorů. Státy i různé organizace pravidelně publikují oficiální statistiky (počtu obyvatel, zločinnosti, sňatků a rozvodů, sebevražd, míry nezaměstnanosti atd.), které jsou již od počátků sociologie používány jako základ sociologického výzkumu. Vědci mohou data odvozená z těchto statistik re-analyzovat nebo jich využít při řešení daného výzkumného problému. Například sčítání obyvatelstva se provádí v pravidelných intervalech a poskytuje údaje o mnoha sociálních a ekonomických jevech. Protože jsou občané povinni odpovídat, bývá materiál získaný při sčítání lidu kompletní a ucelený. Kromě toho uskutečňují vlády i další průzkumy, které si kladou za cíl průběžná hodnocení situace. Přesnost výzkumu dokumentů Přesnost dokumentárních zdrojů se samozřejmě velmi liší a badatel, který je používá, musí zhodnotit jejich autenticitu. Je například obecně známo, že zprávy v tisku bývají jen velmi přibližné, což platí zejména o „populárních" novinách a časopisech. Před někohka lety byl v listu Guardian otištěn dopis čtenáře, který srovnal osm různých novinových zpráv o svatbě mladé příslušnice společenské smetánky Iry von Furstenberg v Benátkách, která byla svého času provázena značnou publicitou. Tisk podle tohoto Čtenáře „prokazuje velkou vynalézavost a nezdolný individualismus - odmítá přistoupit na jakákoli dohodnutá pravidla, a to i když se jedná o zcela jednoduchá fakta". Ve zprávách se objevdo, že se nevěsta zpozdila, ale časový údaj kolísal od 30 do 70 minut. Někdo spadl do Velkého kanálu, ale objevily se čtyři různé verze, kdo to byl. Počet hostů byl uváděn od 250 do 600 (P. Mann, 1985, str. 75). Oficiálně publikované statistiky jsou samozřejmě spolehlivější než zprávy v novinách, ale i je musí sociolog vždy interpretovat a musí si být vědom jejich nedostatků. Všechny země například vedou oficiální statistiky o kriminalitě, které však poměrně málo vypovídají o skutečném výskytu trestné činnosti, protože registruji pouze trestné Činy ohlášené policii. O většině trestných činů, jak bylo řečeno v 8. kapitole, se však policie nikdy nedozví. Experimenty Experiment může být definován jako pokus sloužící k prověřeni vlivu jedné nebo více proměnných na ostatní proměnné v rámci uměle vytvořených podmínek. Na rozdíl od přírodních véd, kde má experimentální metoda Široké využid, jsou její možnosti v sociologii velmi omezené. Do laboratorních podmínek můžeme přenést pouze malé skupiny Udí; navíc lidé v těchto podmínkách vědí, že jsou sledováni, a mohou se chovat jinak než obvykle. Přesto někdy mohou být pokusné metody v sociologii užitečné. Příkladem je důmyslný pokus Philipa Zimbarda, který umístil dobrovolníky z řad studentů do vězení a přidělil jim role strážných a vězňů (Zimbardo, 1972). Jeho cílem bylo zjistit, do jaké míry povede zaujímání těchto různých rolí ke změnám v postojích a v chování. Výsledky vědce šokovaly, i když je do určité mhy očekávali. Ti, kdo zaujímali role dozorců, si rychle osvojili autoritářské způsoby a projevovali vůči „vězňům" skutečné nepřátelství. Začali „vězňům" rozkazovat, slovně je napadali a týrali. U těch druhých se naopak objevila smés apatie a vzdoru, jaká se často projevuje ve skutečných vězeňských situacích. Tyto projevy byly tak zjevné a napětí lak značné, že pokus musel být již v časné fázi zrušen. Zimbardo dospěl k závěru, že chováni ve vězení je mnohem více ovlivněno situací jako takovou než povahovými rysy jednotlivých zúčastněných. Biografie Biografická metoda spočívá ve shromáždění materiálu o určitých osobách - obvykle podle jejich vlastního vyprávění. Žádná jmá výzkumná metoda nám nemůže poskytnout tolik podrobností o vývoji názorů a postojů lidí v průběhu času. Životní historie jsou zvláště cenné, zabývá-li se výzkum vztahy mezi psychologickým vývojem a sociálními procesy. Přesto však jsou takové studie jen zřídka odkázány pouze na vzpomínky zúčastněných osob. K rozšíření a kontrole platnosti daných informací se obvykle používají dokumentární zdroje, jako jsou dopisy, dobové zprávy nebo líčeni v novinách. Názory na hodnotu takto shromážděného materiálu se liší. Někteří sociologové se domnívají, že tato metoda je příliš nespolehlivá a neposkytuje užitečné informace; jiní však soudí, že právě životní historie nám poskytují lepší náhled než většina jiných sociologických metod. Biografická metoda byla úspěšné použita v řadě významných studií. Jednou ze známých raných studií, která využila množství biografického materiálu, byla práce Polský sedlák v Evropě a Americe (The Pólisti Peasant in Europe and America) W. I. Thomase a Floriana Znanieckého, jejíchž pět svazků bylo publikováno v letech 1918 až 1920 (Thomas a Znaniecki, 1966). Thomas a Znaniecki dokázali podat mnohem citlivější a detailnejší zprávu o zkušenosti migrace, než by bylo bývalo možné bez životních příběhů, které shromáždili. 520 521 Metody sociologického výzkumu Deníky Chtějí-li sociologové získat přehled o každodenních aktivitách osob v určitém sociálním prostředí, využívají někdy také deníků. Práce v terénu a dotazníky nám nemusí poskytnout dostatek informací o běžném životě. Pokud se chceme dozvědět, co lidé v tu či onu dobu dělají, bývá užitečné je požádat, aby si vedli záznamy. Je však třeba opět zdítraznit, že málokterá studie se spoléhá pouze na informace tohoto druhu. Téměř vždy je používáme spdu s materiálem získaným pomoci dalších metod. Konverzační analýza Při sociologickému výzkumu se stále více používají magnetofony a videa, například při konverzační analýze, která se zabývá rozhovory v běžných životních situacích. Použijeme-li magnetofon, můžeme zaznamenat všechny slyšitelné projevy v konverzaci mezi dvěma nebo více lidmi. Ještě úplnější záznam nám poskytují videozáznamy, protože při rozhovoru umocňujeme své sdělení také výrazem tváře a gesty. Nahraná konverzace pak může být s použitím vhodných znamének přepsána a vytištěna, i když tím do značné míry ztrácí svou barvitost. (Pro dokreslení viz kapitolu 4.) VÝZKUM V REÁLNÉM SVĚTĚ: METODY, PROBLÉMY, ÚSKALÍ Jak už bylo řečeno, mají všechny výzkumné metody své výhody i nedostatky. Proto obvykle v jediné studii kombinujeme několik metod, z nichž každá slouží k doplnění a prověření ostatních. Tento proces se označuje jako triangulace. Abychom si ukázali jeho výhody - a obecněji se seznámili s problémy a úskalími skutečného sociologického výzkumu - podíváme se na jednu konkrétní výzkumnou studii. Příklad: Roy Wallis a scientologie Sekta scientologů vychází z náboženských doktrín L. Rona Hubbarda. Podle scien-tologů jsme všichni duchovními bytostmi, Théťany, ale zapomněli jsme na svoji duchovní podstatu. Zapomenutou nadpřirozenou sílu můžeme znovu získat usilovným nácvikem, který nám umožní realizovat naše skutečné duchovní schopnosti. Pro sociologa Roye Wallise byl prvním impulzem ke studiu scientologie její po někud exotický charakter: jak mohou lidé věřit něčemu tak bizarnímu? (Wallis, 1976). Scientologické hnutí vyvolává velké kontroverze, ale získává si také mnoho Metody sociologického výzkumu stoupenců. Proč dosáhlo takového úspěchu právě toto hnutí, které je pouze jedním z mnoha nových náboženských proudů? Už samo zahájení výzkumu bylo nesnadné. Wallis věděl, že vůdcové hnutí pravděpodobně nebudou chtít při sociologickém výzkumu spolupracovat, protože už byli sledováni různými vládními agenturami. Při četbě o historii hnutí však narazil na knihu jednoho z bývalých členů a kontaktoval ho. Nakonec se dostal do styku s řadou osob, které se už dříve se scientologií rozešly, i když někteří dosud udržovali kontakty se zastánci hnutí. Mnoho z nich souhlasilo s rozhovorem. První oslovení poskytli Wallisovi celou řadu dokumentů a literatury - včetně seznamu adres, na které se posílaly scientologické publikace. Wallis vytvořil dotazník, který odeslal vzorku vybranému ze jmen na seznamu. Ukázalo se však, že adresář je velmi zastaralý, neboť velká část vybraných jedinců se mezitím stačila přestěhovat. Další lidé se na seznam dostali pouze proto, že si koupili jedinou knihu o scientologií, ale ve skutečnosti neměli s hnutím žádné styky. Jako vzorek scientologů mél tedy Wallisův dotazníkový průzkum jen omezenou hodnotu, přestože se z něj daly vyvodit určité závěry. Poskytl také Wallisovi další kontakty. Někteří respondenti například uvedli, že jsou ochotni odpovídat na otázky. Wallis provedl četná interview ve Spojených státech i Velké Británii a současné shromažďoval další dokumentární materiály. Začínal s předem stanoveným okruhem otázek. Brzy však zjistil, že bude užitečnější použít volnější přístup a nechat dotazované, aby se rozhovořili o tom, co oni sami považují za důležité. Někteří respondenti souhlasili s nahráváním na magnetofon, jiní ne. Posléze dospěl Wallis k názoru, že musí lépe porozumět scientologickým doktrínám, a přihlásil se do vstupního „komunikačního" kurzu, pořádaného jednou scientologickou skupinou. Tak zahájil zúčastněné sledování, ale neodhalil přitom svou totožnost. V průběhu kurzu však zjistil, jak je těžké zůstat skrytým pozorovatelem. Aby mohl rozmlouvat s ostatními členy a úspěšně pokračovat v kurzu, musel předstírat, že se ztotožňuje s myšlenkami, které ve skutečnosti nesdílel. Když vyjádřil nesouhlas s jejich názory, dostal se do značných potíží. Ukázalo se, že nemůže pokračovat, aniž by veřejně souhlasil s některými hlavními zásadami scientologie. To však neměl v úmyslu, a proto raději zmizel, aniž kurz dokončil. Později vůdcům hnutí napsal, že je sociolog, který se zabývá výzkumem scientologie. Připomněl, že je hnutí vystaveno mnoha útokům, a naznačil, že by jeho výzkum mohl poskytnout vyváženější perspektivu. Poté navštívil ústředí sekty ve Velké Británii a setkal se tam s jedním z představitelů hnutí. Ten byl znepokojen jeho odchodem z kurzu komunikace a věděl i o dotaznících, které Wallis rozesílal. Přesto mu dal svolení k interview s některými pracovníky centra a studenty a poskytl mu kontaktní adresy ve Spojených státech. Nakonec mél Wallis dostatek materiálu na knihu o scientologií (Wallis, 1976). Dospěl k názoru, že úspěch sekty je spíše než originalitou jejích myšlenek dán energickým náborem nových členů -a vymáháním konformity u všech, kdo se jednou zapojí. Wallis musel čelit zvláštním obtížím, protože se jeho výzkum týkal organizace, která žárlivé střežila svá tajemství. Ostatní problémy, s nimiž se potýkal, i nutnost 522 523 Metody sociologického výzkumu použít kombinaci výzkumných metod, jsou však typické pro vétšinu sociologických výzkumů. Přestože všechny jeho materiály zůstaly vlastné neúplné, podařilo se inu s použitím různých metod vyrvořit cennou, významnou a podnetnou studii. Etické problémy výzkumu: respondenti se brání Všechny výzkumy týkající se lidí, a to nejenom v sociologii, mohou přinášet etická dilemata. Lékařské pokusy se často délají na lidech - mnohdy na nemocných nebo i umírajících - a není jednoduché určit, do jaké míry jsou eticky přijatelné. Aby byly jejich výsledky skutečné průkazné, bývají pokusy v medicíně založeny na klamaní pacientů. Při testování nového léku se jedné skupině skutečně podává lék. dalším je řečeno, že lék dostávají, ale ve skutečnosti tomu tak není. Pokud si někdo mysli, že mu byl podán účinný lék, může to samo o sobě vést k pozitivním účinkům na jeho zdraví (tzv. placebo efekt). Tento efekt lze odečíst pouze tehdy, je-li skutečny lék podán jen polovině pacientů v pokusném vzorku. Je to však etické? Jisté se to blíží hranicím přijatelného jednání, pokud existuje možnost, že skutečný lék může mít blahodárné účmky nebo zachraňovat životy. Pokud ale takové postupy nebu dou používány, může být obtížné nebo nemožné zjistit skutečnou účinnost léku. Podobné problémy vyvstávají v sociologickém výzkumu pokaždé, když uplatňujeme na zkoumaných nějaký trik. Příkladem je slavná, ale velnu kontroverzní série pokusů provedená Stanleyem Mdgramem. Mdgram chtěl zjistit, do jaké míry jsou bdě ochotni ublížit někomu jinému, dostanou-li k tomu autoritativní příkaz (Mdgram, 1973). Dobrovolníci v jeho pokusu měli dávat elektrické šoky lidem, kteří nesprávně odpověděli ve zkoušce paměti. Pokus byl založen na systematickém klamáni těch, kdo se ho dobrovolné zúčastnili. Nebyl jim sdělen skutečný záměr výzkumu; místo toho jim řekli, že jde o výzkum paměd. Mysleli si, že skutečně dávají elektrické šoky jiným dobrovolníkům. Ti druzí však byli ve skutečnosti Mil-gramovými spolupracovníky a své reakce předstírali, protože „přístroj na elektrické šoky" byl pouze napodobeninou. Lze takové klamání považovat za neetické, zejména když uvážíme, že dobrovolníci, donucení dávat cizím lidem elektrické šoky, to vnímali jako otřesný zážitek? Kritikové se shodli, že Milgram „zašel příliš daleko", protože tento podvod mohl dobrovolníky psychicky poškodit. Není však vůbec jasné, kde by měla být ve výzkumu hranice mezi „omluvitelným" a „neomluvitelným" klamáním. Milgramův výzkum se stal velmi známým nejen kvůli tomuto klamání, ale také diky překvapivým výsledkům, ke kterým dospěl. Výzkum touž naznačil, že mnoho lidí se podrobí autoritě a bude jednat kruté vůči jiným, pokud jim to někdo přikáže. Roy Wallis nebyl upřímný vůči těm, jejichž chování studoval, protože při zápisu do scientologického kurzu nepřiznal, že provádí sociologický výzkum. Navíc ziet-mě písemně souhlasil s podmínkami, které nedodržel, protože chtěl publikoval svou práci. Snažil se vyhnout jakýmkoli přímým lžim, ale neuvedl pravý důvod sve účasti. Bylo to neetícké? Odpověď není jednoznačná. Kdyby byl býval Wallis vždy upřímný, nedostal by se jeho výzkum tak daleko. Navíc lze na jeho obhajobu uvést. Metody sociologického výzkumu že je v zájmu celé společnosti vědět, co se v uzavřených sektách děje. Z tohoto hlediska bychom mohli jeho strategii považovat za přijatelnou. Často vyvstávají v sociologii etické otázky také v souvislosti s potenciálními důsledky publikace nebo použiti výsledků výzkumu. Lidé sledovaní v sociologické studu se mohou cítit jejími výsledky dotčeni, protože jsou zobrazeni v nelichotivém švéde nebo jsou zveřejněny postoje a způsoby chování, které by rádi udrželi v tajnosti. Ve většině oblasd sociálního života se někteří lidé věnují praktikám, o kterých si nepřejí, aby byly zveřejněny. Například někteří lidé pracující v továrnách a úřadech pravidelně kradou materiál; sestry v nemocnici balí umírající do rubáše ještě zaživa a věnují jim jen malou péči; vězeňští dozorci někdy přijímají úplatky od vězňů, vybírají si mezi nimi „důvěrníky" a nechávají je vykonávat úkoly, které by měli zastával sami. Ve většině případů je povinností sociologů závěry zveřejnit bez ohledu na možné nepřátelské reakce zúčastněných osob či jiných lidí. Je to dokonce jeden z hlavních příspěvků, kterým může sociologický výzkum posílit svobodnou a otevřenou společnost. Říká se, že „každá dobrá studie musí někoho rozzlobit". Zdá se, že neexistuje dobrý důvod, proč by se toho vědec měl obávat, pokud byla výzkumná práce provedena kompetenmé a pokud jsou vyvozené závěry založeny na dobrých argumentech. Zároveň však musí sociologové dobře zvážit možné následky publikace závěrů a formu, jakou je oznámí. Často si vědec raději prodiskutuje tyto problémy s těmi, jichž se týkají, než rozhodne o konečné podobě publikace. Problémy při publikaci: Wallisova zkušenost Před publikací své knihy poslal Wallis rukopis vedení scientologň. Provedl některé úpravy, aby vyhověl jejich námitkám, ale oni se stejně obrátili na právního zástupce. Na jeho radu byly provedeny další škrty. Jeden sociolog praktikující scientolo-gii připravil ke knize komentář, jenž byl značné kritický k Wallisovým výzkumným metodám a závěrům. Tento komentář byl nakonec připojen jako příloha k publikovanému dílu. Scientologové také publikovali ve svém vlastním periodiku článek analyzující Wallisúv výzkum. Ve svém kritickém rozboru citovali výsledek panelového jednaní o právu na soukromí a výzkumy chování, uspořádaného odborem pro vědu a techniku americké prezidentské kanceláře. Tento panel konstatoval, že výzkumník pracující s lidmi musí získat „informovaný souhlas". Scientologové zdůraznili, že Wallis informovaný souhlas neměl, a dodali, že jím publikovaná práce byla založena na mformacích získaných od poměrně malého okruhu lidí, z nichž Většina měla ke scientologické církvi nepřátelský postoj. Wallisovi později jeho výzkum přinesl další komplikace. V roce 1984 byl povolán jako potenciální svědek v rozsáhlé právní bitvě mezi scientologickou církví a autorkou jiné knihy o scientologu. Pří přípravě své studie tuto autorku kontaktoval a dostal od ní informace a dokumenty i kontakty na scientology. Kalifornský soud Wallisovi uložil, aby mu dal k dispozici část materiálu, který ve skutečnosti 524 525 Metody sociologického výzkumu získal jako důvěrný. Naštěstí neměla předmětná informace pro žádnou ze zúčastněných stran velký význam, ale kdyby byl tento materiál mohl někoho kompromitoval byl by Wallis stal před těžkým dilematem (Wallis, 1987). WaUis se zabýval mocnou a dobře organizovanou skupinou, která byla schopna ho přesvědčit, aby upravil první verze svých výzkumných zpráv. Mnoho ostatních jedinců nebo skupin sledovaných sociology však takový' vliv nemá. Zejména při studiu zranitelných nebo relativně bezmocných jedinců, jakými jsou například vězni nebo pacienti v psychiatrických léčebnách, musí výzkumník bedlivě zvažovat etické důsledky svého výzkumu. Tito lidé totiž obvykle mají jen malou šancí přímo reagovat. Vědci by si jistě měli při většině výzkumných projektů zajistit informovaný souhlas. Existují však určité okolnosti, kdy tyto zásady nemohou být plně dodrženy. Pokud bychom chtěli studovat používání násilí ze strany policie, stěží bychom to mohli efektivně provádět, kdybychom svůj záměr předem sdělili vedení policie a jednotlivým policistům. Abychom dosáhli potřebného stupně spolupráce, musí být v takovém případě záměr výzkumu do určité míry utajen. Lze to však ospravedlnit jen potenciálním přínosem pro společnost jako celek. Základní povinností sociologa a všech ostatních vědců působících ve společenských vědách je podporovat svobodnou a otevřenou diskusi o společenských otázkách. Občasné klamání při výzkumu může paradoxně sloužit k osvětlení skutečností, které by jinak zůstaly široké veřejnosti skryty. VLIV SOCIOLOGIE Sociologický výzkum málokdy zůstává jen předmětem zájmu sociologické obce. Jeho výsledky obvykle sledují i ostatní členové společnosti, což má dalekosáhlé důsledky. Sociologie není pouze védou, která zkoumá moderní společnosti, ale stala se sama o sobě významným prvkem jejich dalšího vývoje. Vezměme si příklad uváděný v kapitole 1: povahu změn týkajících se manželství, rozvodu a rodiny. V moderní společnosti najdeme jen málo osob, které by o těchto jevech vůbec nic nevěděly; výsledky výzkumů se totiž šíří mezi lidi. Naše myšlení a chování je komplexním a často téměř nepostřehnutelným způsobem ovlivněno sociologickým poznáním, což ovšem přetváří i samu oblast sociologického výzkumu. Lze říci, že sociologie zaujímá k lidem, jejichž chováni studuje, reflexivní vztah. „Reflexivní" znamená vzájemnou výměnu mezi sociologickým výzkumem a lidským chováním. Závěry sociologického zkoumání jsou sice někdy v rozporu se „selským rozumem", ale stěží nás může překvapit, že se s ním často naopak velmi dobře shodují. Příčinou není pouze to, že nám sociologie sděluje něco, co vlastně už víme. Kromě toho totiž sociologický výzkum trvale ovlivňuje podobu našich „běžných" názorů na společnost. 526 Metody sociologického výzkumu PŘÍLOHA 1: STATISTICKÉ POJMY Sociologický výzkum při analýze svých výsledků často využívá statistických technik. Některé z těchto technik jsou velice složité, ale těm nejběžnějším lze snadno porozumět. Nejpoužívanéišími ukazateli jsou míry středních hodnot - způsoby vypočítáváni prúmérů - a korelační koeficienty, které hodnotí vztah mezi proměnnými. Existují tři metody vypočítávání průměrů, z nichž každá má své výhody i nedostatky. Ukážeme si je na příkladu hodnocení osobního majetku (všech jeho položek, ti. nemovitostí, aut, bankovních účtů a investic) třinácti osob. Předpokládejme, že těchto třináct osob vlastní následující částky: osoba: 000 (nula) 8. osoba 80.000 osoba: 5.000 Uber 9. osoba 100.000 osoba 10.000 10. osoba 150.000 osoba 20.000 11. osoba 200.000 osoba 40.000 12. osoba 400.000 1. 2. 3. 4. 5. 6. osoba 40.000 osoba 40.000 13. osoba 10.000.000 Aritmetický průměr vypočítáme tak, že sečteme osobní majetek všech třinácti osob a výsledek VYdélíme celkovým počtem osob, tj. třinácti. Součet je 11 085 000; když to vydělíme třinácti, dospějeme k aritmetickému průměru 852 692. Aritmetický průměr je často užitečný, protože bere v úvahu celkovou distribuci dat v daném souboru. Může však být i zavádějící, pokud se jedno číslo nebo malá skupina údajů od většiny ostatních výrazné Uší. U výše uvedeného příkladu není ve skutečnosti střední hodnota příliš vhodnou mírou střední tendence, protože přítomnost jednoho velmi vysokého čísla 10 000 000 výsledek zkresluje. Mohli bychom získat neoprávněný dojem, že většina lidí je daleko majetnější, než odpovídá skutečnosti, V takových případech můžeme užít několika dalších hodnot. Modus je číslo, které se v daném souboru dat objevuje nejčastěji - v našem příkladě 40.000. Nevýhodou modu zůstává, že nebere v úvahu celkovou distribuci dat, tj. rozpětí daných čísel. Nejčastěji se objevující hodnota v určitém souboru čísel nevyjadřuje reprezentativně jejich rozloženi, a proto nemusí být nejužitečnějším „průměrem". V našem případě číslice 40.000 nepodává přesnou představu o střední hodnotě, protože je příliš blízko dolnímu konci. Třetí mírou je medián, což je číslo uprostřed jakéhokoli souboru čísel. V našem případě to bude sedmé číslo, tedy opět 40.000. Náš soubor obsahuje Lichý počet čísel. Kdyby byl počet údajů sudý, například dvanáct místo třinácti, vypočítali bychom medián jako střední hodnotu dvou údajů uprostřed, šestého a sedmého čísla. Stejně jako modus (nejčastější veličina) nám ani medián nepodává představu o skutečném rozpětí sledovaných dat. Aby nepodával klamný obrázek průměru, použije někdy výzkumník více než jen 527 Metody sociologického výzkumu M e to d y sociologického výzkumu jednu míru středních tendencí. Častěji však spočítá pro predmetná data standardní odchylku. To je způsob, jak vypočítat stupeň rozptýlení nebo rozmezí daného souboru čísel - v tomto případě od nuly do 10 000 000. Korelační koeficienty nám umožňují vyjádřit vztah mezi dvěma nebo více proměnnými. Když dvě proměnné dokonale korelují, hovoříme o dokonalé pozitivní korelaci, vyjádřené koeficientem 1,0. Jestliže mezí dvěma proměnnými nebyla nalezena korelace (není mezi nimi žádná souvislost), rovná se koeficient nule. Dokonalá negativní korelace vyjádřená číslem -1,0 existuje, když jsou dvé proměnné jedna ke druhé ve zcela opačném vztahu. Ve společenských vědách nikdy nenacházíme dokonalé korelace. Korelace s hodnotou 0,6 nebo více, af pozitívni či negativní, obvykle naznačují vysoký stupeň souvislosti mezi srovnávanými proměnnými Pozitivní korelace této úrovně můžeme najít například mezi třídním původem a volebními preferencemi. Čím výše stojí Brit na socioekonomickém žebříčku, tím spise bude volit konzervativce a ne labouristy. PŘÍLOHA 2: ČTENÍ TABU LEK Při četbě sociologické literatury často narazíte na tabulky. Někdy vypadají velmi složité, ale téměř vždy je lze snadno rozluštit, pokud dodržujeme několik základních pravidel. S rostoucí praxí se to naučíte dělat automaticky. Nepodlehněte pokušení tabulky přeskočit, protože obsahují informace v koncentrované formě a lze je přečíst daleko rychleji než při slovním popisu téhož materiálu. Když získáte zběhlost v jejich interpretaci, budete také schopni si ověřit správnost závěrů, k nimž autor na základě daného materiálu dospěl. Postup při správném čtení tabulky je následující: 1. Přečtěte si celý název. Tabulky mají často velmi dlouhé názvy; autoři se tím pokoušejí přesné vystihnout, jakou informaci nám podávají. Název uvedené tabulky nám říká: za prvé, o jaká data jde; za druhé, že tabulka poskytuje údaje pro srovnání; a za třetí, že tabulka podává údaje pouze o omezeném počtu zemi. 2. Podívejte se, zda jsou k tabulce podány nějaké vysvětlující komentáře nebo poznámky o údajích. Poznámka na konci vzorové tabulky například uvádí, že se údaje týkají pouze registrovaných aut. To může mít určitý význam, protože v některých zemích nejsou všechna vozidla řádné registrována, zatímco v jiných ano. Poznámky mohou vysvětlovat, jak byl materiál získán nebo proč je předkládán určitým způsobem. Pokud jsou data v tabulce založena na údajích původně uvedených jinde, musí být uveden zdroj. Zdroj nám někdy může poskytnout představu, o jak spolehlivou informaci asi jde; může nám rovněž ukázat, kde hledat původní data, ze kterých tabulka vychází. V naší tabulce je uvedeno, že byla data získána z více než jednoho zdroje 3. Přečtěte si záhlaví sloupců a řádek tabulky. [Někdy mají tabulky „záhlaví" dole.) Tak zjistíte, jaký typ informace je obsažen v každém řádku a sloupci. V na- 528 šem příkladu máme na levé straně uveden název státu, zatímco napravo vlastnictví aut a jednotlivé roky. 4. Zjistěte si používané jednotky - Čísla uvnitř tabulky mohou vyjadřovat procenta, průměry nebo jiné veličiny. Někdy může být užitečné převést si čísla uvedená v tabulce do praktičtější formy - například na procenta, pokud nejsou uvedena. 5. Pozorně přemýšlejte o závěrech, které lze z informací v tabulce vyvodit. Většinu tabulek jejich autor rozebírá, což si samozřejmě zaslouží naši pozornost. Měli bychom však také uvažoval o tom, jaké další skutečnosti nebo otázky mohou z uvedených údajů vyplynout. 1971 1981 1984 1989 1993 Brazílie 12 78 84 98 _ Chile 19 45 56 ■ 67 BITžl.i^ž Irsko :! 141 202 226 228 Francie 261 348 360 475 420 Řecko 30 : $4 ■ 116 150 Itálie aio 322 359 424 500 Japonsko 100 209 2Z7 2B6 300 Švédska 291 348 445 445 410 Velká Británie 224 317 343 366 360 USA 443 536 - 540 607 570 Německa (SRN) 247 385 412 479 470 Jugoslávie 43 1J4 ' 125 139 Tabulka: Vlastnictví osobních automobilů; mezinárodní srovnání několika vybraných zemí Počet osobních outomobllů na 10OO dospělých obyvatel* * - zahrnuje všechno registrovaná outo Zdroj; Výroční bulletin dopravních statistik OSN (1987), Základni statistiky Evropské unie (Lucemburk, 1991), údaje pro rok 1993 nebo poslednídostupná. Čísla v naší tabulce naznačují několik zajímavých trendů. Za prvé jsou mezi jednotlivými zeměmi podstatné rozdíly: počet automobilů na 1 000 osob je v USA téměř desetkrát vyšší než v Chile. Za druhé ukazuje zřejmou souvislost mezi počtem automobilů a bohatstvím jednotlivých států: počet automobilů no 1000 obyvatel lze použít jako hrubý srovnávací ukazatel prosperity. Za třetí v téměř všech uváděných zemích počet out mezi lety 1971 a 1S89 vzrostl, ale v některých zemích byl růst větší než v jiných - pravděpodobně to vypovídá o dosaženém ekonomickém růstu nebo o tom, jak „srovnávají krok". 2a čtvrté je třeba tato data vidět v širší politické perspektivě. V dílčím poklesu zaznamenaném v SRN se například odráží t sjednocení s bývalým Východním Německem. Za páté je nutno uvážit, ze data pocházejí z různých zdrojů, což by mohlo být vysvětlením nižších počtů uvedených pro rok 1993 u Velké Británie, Francie, Švédska o USA. Práce s doty vyžaduje opatrnost a za ideálních podmínek i vzájemné ověřování statistik. 529 Metody sociologického výzkumu 21. KAPITOLA Čtyři hlavní metody užívané v sociologickém výzkumu Výzkumná metoda Výhody Terénní práce Přehledové sludie Výzkum dokumentů Experimenty Výzkumná metoda Terénní práce Přehledové studie Výzkum dokumentů Experimenty Obvykle poskytuje bohatší a hlubší informace než ostatní metody. Umožňuje vědci pružně měnit strategii a přizpůsobit se vznikajícím problémům. Umožňují efektivní shromážděni dat o velkém počtu osob. Umožňují přesná srovnání odpovědí respondentů. Může být zdrojem materiálů jdoucích do hloubky o údajů o velkých počtech osob. Má cesto zásadní význam, jde-li o studii buď zcela historickou, nebo s konkrétní historickou dimenzí. Výzkumník může kontrolovat vliv určitých proměnných. Pokusy mohou snadno opakovat další výzkumníci. Zápory Může být použita pouze ke studiu relativně malých skupin nebo komunit. Závěry mohou být aplikovány pouze no skupiny nebo komunity, které jsou předmětem studia, zobecnění pauze na základe terénní práce není snadné. Shromážděný materiál může být povrchní, a když je dotazník vysoce standardizován, mohou být důležité rozdíly ve stanoviscích respondenta chybně interpretovány. Odpovědi mohou odrážet to, co lidé a sobě tvrdí, a ne to, co si skutečné myslí. Řešitel je závislý na tom, jaké prameny existují (mohou být neúplné) Hodnocení spolehlivosti pramenů může být obtížné, což platí například u některých oficiálních statistik. Řadu aspektů společenského života nelze přenést do laboratorních podmínek. Odpovědi sledovaných subjektů mohou být ovlivněny experimentální situact Sociologické teorie Sociologické teorie V této kapitole se budeme zabývat vývojem hlavních teoretických přístupů v sociologii a pojmenujeme si přitom dilemata, která z nich plynou. Řekneme si také něco o hlavních teoretických posunech, ke kterým dochází v současnosti. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY Sociologie vznikala především v Evropě - jejími průkopníky byli Marx, Weber a Durkheim. V průběhu 20. století se vsak pevné etablovala po celém světě a k jejímu rozvoji významně přispěly zejména Spojené státy. Značný vliv na vývoj sociologické teorie mělo dílo filozofa George Herberta Meada (1863-1931). který by i profesorem na chicagské univerzitě. Mead zdůrazňoval klíčový význam jazyka a symbolů vůbec v lidském sociálním životě. Směr, který vychází z jeho díla, byl později označen jako symbolický interakcionismus. Mead věnoval větší pozornost lomu, jak probíhají sociální procesy v malém měřítku, než studiu společností jako celku. Protože si však symbolický interakcionismus získal větší vliv až dlouho po Meadově smrti, pojednáme o něm po funkcionalismu a strukturalismu. Nejvýznačnéišim americkým sociologem poválečného období byl Talcott Par-sons (1902-1979). Tento plodný autor se kromě sociologické teorie zabýval i mnoha empirickými otázkami; významně přispěl mimo jiné ke studiu rodiny, byrokracie, odborných profesí a politiky. Patřil k tém. kdo se nejvíce zasloužili o rozvoj funkcionalismu - teoretického přístupu, jehož předchůdci byb Durkheim a Com-te. Podle funkcionalistů má při studiu kterékoli společnosti zásadní význam to, jak její různé ..části" (instituce) přispívají k udržení kontinuity celku. V rozvoji moderní sociologické teorie se ovšem nepřestávají výrazně uplatňoval také evropští autoři Přední místo zaujímá strukturatismus, který spojuje sociologickou analýzu se studiem jazyka. Z lingvistiky, kde štrukturalistická teorie původně vznikla, ji přenesl do společenských věd francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss (nar. 1908). I tento směr vděčí za mnohé Durkheimovi a MaTXOvi. Marxovy myšlenky jsou i více než sto let po jeho smrtí nadále diskutovány a rozvíjeny. Jeho přívrženci se označují za marxisty. Sociologické teorie Funkcionalismus Jak už bylo řečeno, vychází funkcionalistické uvažováni z díla Emila Durkheima, pro kterého byla funkcionální analýza jednou z klíčových součástí programu sociologické teorie a výzkumu. Rozvoj funkcionalismu v jeho moderní podobě však byl významně ovlivněn zejména dílem kulturních antropologů. Až do počátku 20. století se antropologie opírala hlavné o zprávy a dokumenty koloniálních úředníků, misionářů a cestovatelů. Měla proto převážně spekulativní charakter a vycházela často z nedostatečně ověřených tvrzení. Autoři 19. století ve svých knihách uváděli množství příkladů z celého světa a nedělali si přitom velké starosti s jejich autenticitou ani s tím., že je vytrhují z konkrétního kulturního kontextu. Při analýze náboženství například srovnávali různé predstavy a praktiky pocházející ze zcela odlišných kultur. Vznik moderní antropologie můžeme datovat do 10. a 20. let, kdy se průbojnějši badatelé s tímto přístupem rozešli a začali se pouštět do dlouhodobých terénních, výzkumů různých kultur po celém světě. Dvěma průkopníky antropologické terénní práce byli A. R. Radcliffe-Brown (1881-1955), britský autor výrazně ovlivněný Durkheimem, a BronislawMalinowskí (1884-1942), Polák, který strávil velkou Část života ve Velké Británii, Malinowského knihy, napsané po dlouhém pobytu na Trobrtandovych ostrovech v Tichém oceáně, patří k nej slavnějším antropologickým stuehím vůbec. Radcliffe-Brown zase studoval Andamanské ostrovany žijící nedaleko pobřeží Barmy. Radcliffe-Brown a Malinowski shodně tvrdili, že chceme-li porozumět základním institucím určité společnosti a pochopit, proč se její členové chovají určitým způsobem, musíme tuto společnost nebo kulturu studovat jako celek. Její náboženské představy a zvyky například můžeme analyzovat jen na základě jejich vztahu k jiným institucím, protože se všechny vyvíjejí ve vzájemné souvislosti. Chceme-li studovat funkci nějakého zvyku nebo instituce, musíme se zaměřit na to, jak přispívají k udržení kontinuity společnosti jako celku. Comte, Durkheim a mnozí jejich funkcionalističtí pokračovatelé používali analogii s lidským tělem. Abychom pochopili význam srdce, musíme ukázat, jaký je jeho vztah k ostatním tělesným orgánům. Tím. že pumpuje krev do celého těla, plní srdce pro organismus životné důležitou funkci. Podobné musí i analýza sociálního jevu ukázat, jakou má daný jev funkci při zajištěni pokračující existence společnosti. Podle Durkheima například náboženství posiluje ústřední sociální hodnoty a přispívá tak k udržení sociální soudržnosti (koheze). Mertonova verze funkcionalismu Funkcionalismus se „vrátil" do sociologie v díle Talcotta Parsonse (1952, 19661 a Roberta K. Mertona, kteří považovali funkcionální analýzu za klíč k rozvoji sociologické teorie a výzkumu. Zvláště vlivnou se stala Mertonova verze, která inspirovala nejen celou jednu generaci amerických sociologů, ale našla široké využití S32 533 Sociologické teorie i mimo USA. Jeho verze funkcionální analýzy byla propracovanější než ta, kterou nabídli Radcliffe-Brown a Malin owskj. Navíc se dala použít i pro studium průmyslových společností, které se zásadním způsobem liší od jednodušších kultur studovaných antropology. Merton rozlišoval dva typy funkcí, manifest ní a latentní. K manifestním patrí ty, které účastníci určité sociální aktivity znají a zamýšlejí; ty druhé jsou nezamýšleným důsledkem takové aktivity (Merton, 1957). Rozdíl mezi nimi ilustroval Merton na příkladě „tance deště" u Indiánů kmene Hopi v Novém Mexiku. Hopiové jsou přesvědčeni, že tento rituál přinese déšť, tolik potřebný pro jejich plodiny -v tom spočívá jeho manifestní funkce, a proto tento rituál organizují a účastní se ho. Merton však s použitím Durkheimovy teorie náboženství argumentuje, že tanec má kromě toho i latentní funkci, totiž stmelovat indiánskou komunitu. Značnou část sociologických výkladů představuje podle Menona právě odkrývání těchto latentních funkcí sociálních aktivit a instituci. Kromě funkcí rozeznával Merton také dysfunkce. Malé kultury, jimiž se zabývají antropologové, bývají obvykle integrovanější a vyznačují se větší solidaritou než velké průmyslové společnosti, které jsou hlavním předmětem zájmu sociologů. Radcliffe-Brown a Malinawski se mohli soustředit výlučně na funkce, protože se zabývali stabilními a integrovanými společnostmi. Při studiu moderní společnosti si však musíme být vědomi také tendencí, které směřují k dezintegraci. Termínem dysfunkce se označují ty aspekty sociální činnosti, které vedou ke změnám, protože ohrožují sociální soudržnost. Hledat dysfunkční aspekty sociálního chování znamená soustředit se na ty vlastností sociálního života, které působí proti existujícímu rádu věcí. Například názor, že náboženství je vždy funkční a posiluje soudržnost, se ukazuje jako mylný. Jestliže se dvě skupiny hlásí k různým náboženstvím, anebo dokonce jen k různým variantám téže víry. může to vést k velkým sociálním konfliktům nebo i k úplnému rozvratu dané společnosti. Mezi různými náboženskými komunitami často dochází k válkám - jako například v evropských dějinách mezi protestanty a katolíky. Pozdější vývoj funkcionalismu Po dlouhou dobu byl funkcionalismus (zejména v USA) zjevně vůdčím teoretickým směrem v sociologii. V posledních letech jeho obliba poněkud poklesla, neboť se ukazují jeho nedostatky, i když má dodnes některé schopné zastánce [Alexander, 1985). Mnozí runkcionahstičtí myslitelé, například Talcott Parsons (ale ne Merton), neúmérně zdůrazňuji faktory posilující sociální soudržnost na úkor rozporů či konfliktů. Navíc se řadě kritiků zdá, že funkcionalisté propůjčují společnosti jako celku vlastností, které ve skutečnosti nemá. Funkcionalisté často píší o „potřebách" a „cílech" společností, í když tyto projevy dávají smysl jen ve vztahu k jedinci. Příkladem může být Mertonova analýza „tance deště" u kmene Hopi. Z jeho slov by se mohlo zdát, že když dokážeme, jak tento ceremoniál pomáhá stmelovat jejich Sociologické teorie kulturu, vysvětlili jsme jeho „skutečnou" příčinu - protože koneckonců víme, že rituály nemají na počasí žádný vliv. Stěží však můžeme předpokládat, že indiánská společnost se chová jako nějaká živá bytost, která „nutí" své členy jednat tak, jak „potřebuje" ke svému přežití. Společností nejsou obdařeny vůlí a nemohou mít „záměry"; to je výsadou jednotlivců. Strukturalismus Podobně jako funkcionalismus byl i Strukturalismus ovlivněn dílem Durkheimo-vým, i když hlavní podnět k jeho rozvoji přišel z oblasti lingvi štiky. Na počátku štrukturalistického myšlení byly práce švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saus-sura (1857-1913). Přestože psal pouze o jazyku, byly jeho názory později převzaty řadou jiných společenskovědních a humanitních disciplín. Před Saussurem se lingvisté zabývali hlavně podrobným sledováním toho, jak se mění používání slov. Podle Saussura takový přístup pomíjí klíčovou vlastnost jazyka: jeho základní charakteristiky čili struktury nemůžeme rozpoznat z toho. jaká slova lidé v řeči používají. Jazyk se skládá z gramatických pravidel a významů, jež zůstávají nevysloveny, „skryty" za slovy. Jednoduchým příkladem je přípona, která u sloves označuje minulý čas (angl ické -ed, české -i). Je to jedno z tisíců gramatických pravidel, která všichni mluvčí v daném jazyce znají a používají je ke konstrukci svých sdělení. Saussure dospěl k názoru, že analýza struktur jazyka znamená hledat pravidla, jimiž se naše řeč řídí. Většinu z nich známe pouze implicitně a nedokázali bychom je pojmenovat. Úkolem Lingvisty je proto odhalit to, co už známe, ale jen na úrovni jazykové praxe. Jazyk a význam Saussure tvrdil, že význam slov je odvozen ze struktur jazyka samotného a ne z předmětů, k nímž se vztahují. Mohli bychom si naivně představovat, že význam slova „strom" je dán oním listnatým předmětem, který je tím slovem označen. Podle Saussura to však není pravda: existuje přece mnoho slov, která nepopisuj! vůbec nic („a", „ale", „nicméně"). Jiná slova jsou sice smysluplná, ale popisují mytické jevy nebo předměty, které nikdy neexistovaly (například „jednorožec"). Z čeho tedy význam slova vyplývá, když ne z věci, kterou označuje? Saussurova odpověď zní. že z rozdílu mezi příbuznými pojmy, které vycházejí ze zákonitostí jazyka. Význam slova „strom" je dán tím, že toto slovo rozlišujeme od pojmů „keř" nebo „les" a spousty dalších, které jsou významově příbuzné, ale i zřetelně odlišné. Významy vznikají v jazyce samotném a neplynou z předmětů označených jednotlivými slovy. 534 535 Sociologické teorie Sociologické teorie Strukturalismus a sémiotika Tuto analýzu doplnil Saussure i o zásadní postřeh, že významotvorné jsou nejen zvuky (mluvená řeč) nebo znaky (písmo), ale vůbec všechny véci, které lze od sebe systematicky rozlišovat. Příkladem jsou svétla na křižovatce. Rozdíl mezi zelenou a červenou nám umožňuje rozlišovat dva významy, „jeďte" a „zastavte", přičemž žlutá znamená přechod mezi nimi. Povšimneme si, že nositelem významu nejsou barvy samotné, ale rozdíl mezi nimi. Nic by se nestalo, kdybychom používali zelenou k zastavení a červenou jako signál, že můžeme jet, pokud bychom mezi nimi důsledné rozlišovali. Saussure používal pro studium ínimojazykových významů termín sémiologie, ale dnes se nejčastěji hovoří o sémiotice. Sémiotické studie se mohou zabývat mnoha různými aspekty lidské kultury, například módou. Co činí určitý styl oblékání módním? Rozhodné to nejsou šaty samy, vždyť krátké sukně mohou být letos v módě a příští rok už zase ne. Opět tu záleží na rozdílu mezi oblékáním těch, kdo „vědi, co se nosí", a těch druhých V naší kultuře se na znamení smutku oblékáme do černého, ale existují i kultury, v nichž je smuteční barvou bílá. Symbolický význam neplyne z barvy samotné, ale z toho, že se truchlící osoby oblékají jinak, než je obvyklé. Štrukturalistický přistup se více než v sociologii uplatnil v antropologii, a to zejména ve Spojených státech. Antropologové inspirovaní Lévi-Straussem - jehož zásluhou získal termín strukniralismus značnou popularitu - použili strukturální analýzu při studiu příbuzenství, mýtů, náboženství a dalších jevů. Mnozí autoři sociologických teorii však byli některými myšlenkami strukturalismu ovlivněni a převzali řadu jeho klíčových pojmů. Platí to i o Michelu Foucaultovi, přestože si nepřál být za strukturaiistu označován. Použitelnost tohoto směru v sociologii jako obecného teoretického přístupu je však omezena jeho slabinami: je užitečný při analýze komunikace, sdělovacích prostředků, ideologie a kultury, ale nedá se příliš dobře použít u praktičtějších aspektů sociálního života, například u ekonomické nebo politické činnosti. Symbolický interakcionismus Symbolický interakcionismus klade větší důraz než ostatní teoretické přístupy na aktivního, tvůrčího jedmce. Od Meadovy doby se na jeho rozvoji podílela řada dalších autorů a v USA se stal hlavní protiváhou funkcionalistického přístupu. Podobné jako Strukturalismus vychází i symbolický interakcionismus ze zájmu o jazyk, ale Meadovo pojetí směřuje jinam než Saussurovo a Lévího-Strausse. Symboly Mead tvrdil, že si právě prostřednictvím jazyka uvědomujeme své „já", svou individualitu. Klíčovým prvkem v tomto procesu jsou symboly, které představují něco jiného. V Saussurové příkladu je slovo „strom" symbolem, jenž pro nás reprezen tuje určitý předmět. Jakmile si tento pojem osvojíme, můžeme si - podle Meada -představil strom, i když žádný nevidíme. Naučili jsme se totiž tento předmět pojímat v symbolické rovině. Symbolické myšleni nám umožňuje, abychom ve svých zkušenostech nebyli omezeni tím, co skutečné vidíme, slyšíme nebo cítíme. Na rozdíl od ostatních živočichů žijí lidé ve vysoce symbolickém světě. Na tom je založen i pocit identity jedince („já"), který se u živočichů nevyskytuje. Každý z nás je uvědomělou bytostí, schopnou podívat se na sebe jakoby zvenčí a vidět se očima těch druhých. Prvním projevem tohoto sebeuvědomění u dítěte je, že něčemu, co druzí označují slovem „ty", začne říkat „já". K výměně symbolů dochází prakticky při všech interakcích mezi lidmi. Trvale sledujeme různé náznaky, z nichž usuzujeme, jaký typ chováni je v daném kontextu vhodný a co zamýšlejí ti druzí. Symbolický interakcionismus zaměřuje naši pozornost na detaily těchto interakcí, které nám umožňuji pochopit, co druzí dělají a říkají. Vezměme si jako příklad první schůzku mezi mužem a ženou. Je pravděpodobné, že oba stráví valnou část večera hodnocením toho druhého a zvažováním, jak (a zda vůbec) bude jejich vztah pokračovat. Ačkoli si oba uvědomují, že to dělají, snaží se to nedávat přiliš otevřeně najevo. Oba si dávají pozor a snaží se ukázat v co nejlepším světle, ale současně se z různých náznaků pokoušejí uhodnout, co si ten druhý doopravdy myslí. Symbolická interpretace jejich rozhovoru je proto velice komplexním procesem. Sociologové ovlivnění symbolickým interakcíonismem se obvykle soustřeďují na bezprostřední interakce v kontextu běžného života. Zvláště hodnotný je v tomto smyslu přínos Ervinga Goffmana. jehož dilem jsme se zabývali v kapitole 4. Goff-man vdechl Meadovu abstraktnímu teoretickému přístupu vtip a životnost. Symbolický interakcionismus u Goffmana a dalších autorů nám umožňuje pochopit mnohé aspekty naší činnosti v běžném sociálním životě. Na druhé straně však tento směr bývá kritizován za to, že se nedokáže vyrovnat s rozsáhlejšími strukfttrami a procesy - tedy právě s těmi fenomény, na které kladou druhé dva směry největší důraz. Marxismus Funkcionalismus, Strukturalismus a symbolický interakcionismus nejsou jedinými významnými teoretickými orientacemi v sociologii a zmíněné děleni do tří proudů není jediným možným způsobem klasifikace teoretických přístupů. Jedním z významných směrů, který toto děleni překlenuje, je tnarxismus. Všichni marxisté se ovšem tak či onak hlásí k Marxovu odkazu, ale protože jeho hlavní myšlenky lze vykládat různým způsobem, setkáváme se dnes s různými marxistickými „Skokmi" zastávajícími velmi rozmanité názory. Obecně lze marxismus rozdělit do tří podskupin, které přibližné odpovídají výše uvedeným teoretickým orientacím. Mnozí marxisté používají ůnplicitné nebo otevřeně funkcionalistický přístup k historickému materialismu. Jejich verze marxis- 536 537 Sociologickí teorie Sociologické teorie mu se proto výrazně lisí od těch, kdo byli ovlivnění strukturalismem, mezi nimiž ienejznámějsi francouzský autor Louis Althusser (1969). Oba zmíněná pojetí jsou pak odlišná od prístupu těch marxistů, kteří kladou důraz na aktivní a tvůrčí charakter lidského chování. .len málo z nich bylo přímo ovlivněno symbolickým interakcionismem, ale jejich pohled se mu často podobá (platí to například o Ha-bermasoví, o kterém jsme se už několikrát zmínili). Všechny verze marxismu se liší od nemarxistických verzí sociologie. Jeho zastánci totiž považují marxismus za celek, který kromě sociologické analýzy obsahuje i program radikálních politických reforem. Navíc kladou marxisté větší důraz na třídní rozdíly, konflikty, moc a ideologii než mnozí nemarxističtí sociologové [zvláště ti funkcionalisticky orientovaní). Spíše než za jeden ze sociologických přístupů bychom proto mohli marxismus považovat za myšlenkovou orientaci, která existuje paralelné se sociologii; přitom se do jisté míry překrývají a prolínají. Mezi nemaixistickými sociology a marxisty dochází už odedávna ke vzájemnému působení a soupeření. TEORETICKÁ DILEMATA Jak můžeme porovnat přínos těchto čtyř orientací? I když má každá z nich své výhradní zastánce, lze říci, že se v mnoha směrech doplňují. Funkcionalismus a většina verzí marxismu se soustřeďuji na obecnější vlastnosti velkých skupin či společností. Zabývají se především „velkými" otázkami jako „co udržuje kontinuitu společnosti?" nebo „které hlavni podmínky vedou ke společenské změně"? Symbolický interakcionismus se naopak zaměřuje především na přímé sociální interakce me2Í jedinci. Strukturalismus se od ostatních přístupů liší tím, že se zajíma především o kulturní aspekty sociální činnosti. Do určité míry proto můžeme při diskusi o konkrétních sociologických problémech selektivně využívat všech těchto přístupů; v mnoha směrech se ocitají v konfliktu. Existuje několik teoretických dilemat, která nás na tyto konflikty upozorňují. Některá souvisejí s velmi obecnými aspekty výkladu lidských činností a instituci. U čtyř z nich se krátce zastavíme. 1. První dilema se týká lidské činnosti a sociální struktury. Zní takto: do jaké mirv jsme tvořivými a aktivními Činiteli, kteří sami určují podmínky vlastního života? Anebo je to, co děláme, převážně důsledkem širších sociálních podmínek, které nedokážeme ovlivnit? Tento problém rozděluje sociology už odedávna: zatímco symboličtí interakcionísté upřednostňují akrivni složku lidského chováni, ostami tři přístupy (s výjimkou některých forem marxismu) kladou důraz na to, že naše činnost podléhá soci,41ním vlivům. 2. Druhá teoretická otázka se týká konsensu a konfliktu v sociologii. Někteří autoři, zvláště ti ŕunkrionalisticky orientovaní, kladou důraz na řád a harmonii. Pro zastánce tohoto názoru, například Talcotta Parsonse. zůstává kontinuita a konsen- Teoretícké přístupy v sociologii Auguste Comte Karel Marx (1798-1857) (1818-1883) George Herbert Mead (1863-1931) Emile Dürkheim (1858-1917) funkcionalismus Ferdinand de Saussure (1857-1913) Strukturalismus Max Weber (1864-1920) iI marxismus <1 symbolický interakcionismus Plná čáraukazuje přímý vliv, přerušovaná nepřímé spojení. Není jisté, zda by! Saussure přímo ovlivněn Durkheimem, ale v mnoha oblastech se jejich názory překrývají. U Mecda nelze hovořit o Weberové vlivu; důraz na smysl a cíl lidského konání však Webera přibližuje tématům symbolického interakcionismu. sus navzdory všem změnám slěžejiiím rysem společnosti. Jiní sociologové, zvláště ti ovlivnění Marxem nebo Weberem, zdůrazňují zejména všudypřítomnost sociálních konfliktů. Vidí ve společnosti trvalé rozpory, napéti a soupeření. Z jejich pohledu je pouhou iluzí domnívat se, že se lidé většinou snaží spolu přátelsky vycházet; i když nevidíme otevřenou konfrontaci, zůstávají mezi lidmi hluboké rozdíly zájmů, které mohou dříve nebo později přerůst ve skutečný konflikt. 3. Třetí základní teoretické dilema se v zavedené sociologické tradici prakticky vůbec nevyskytuje, ale presto už nemůže byl dále přehlíženo: jak do sociologické analýzy zahrnout rozdíly mezi sociálními úlohami obou pohlaví. Všichni velcí klasikové sociologie byli muži a nevěnovali této otázce takřka žádnou pozornost (Sy-dieová, 1987). Lidé vystupují v jejich díle v podstatě jako abstraktní, bezpohlavnl jedinci, ne jako muži a ženy Nemáme proto možnost tento problém řešit z pozic kteréhokoli ze zavedených sociologických přístupů, což jej činí možná tím nej obtížnějším ze všech Čtyř uvedených dilemat. Měli bychom ze sociálních rozdílů mezi pohlavími učinit obecnou sociologickou kategorii? Anebo je vhodnější tyto rozdíly podrobit důkladné analýze, která za nimi najde konkrétní vlivy působící na chování žen a mužů v různých situacích? Jinými slovy, existují vlastnosti, iimiž se mužská a ženská identita a sociální chování od sebe liší ve všech kulturách? Anebo lze sociální rozdíly mezi pohlavími vždy vysvětlit především na podkladě jiných rozdílů existujících ve společnosti (například třídních)? 4. Čtvrtý problém se spíše než obecných rysů lidského chování nebo společností jako celku týká povahy moderní společnosti a jejího vzniku. Jaké rozhodující vlivy se uplatnily při nástupu moderních společností? V odpovědi na tuto otázku se liší zejména marxisté a nemarxisté. Do jaké míry byl moderní svět utvářen ekonomickými faktory, na které upozornil Marx? Jakou roli v tom sehrály zejména me- 538 539 Sociologické teorie chanismy kapitalistického podnikání? A naopak, do jaké mhy se pri sociálním vývoji moderní doby uplatnily jiné vlivy - sociální, politické a kulturní? Podívejme se nyní na každé z těchto dilemat trochu blíže. Dilema první: struktura a jednání Jedním z hlavních problémů, jimiž se zabýval Dürkheim a řada sociologů po něm, je to, jakým omezením podléhá naše činnost ze strany společnosti, v niž žijeme. Dürkheim tvrdil, že společnost má vždy přednost před jedincem. Společnost je více než součtem individuálních činů: při studiu sociální struktury se zabýváme zákonitostmi, které stojí na podobně pevných základech jako struktury hmotného světa. Představme si člověka stojícího v místnosti, do které vede několik dveří. Fyzická podoba místnosti do značné míry vymezuje jeho možnosti. Například poloha stěn a oken rozhoduje o tom, kudy může do místnosti vstoupit nebo ji zase opus rit. Obdobně podle Durkheima omezuje naší činnost i struktura sociální, která je „vně" nás právě tak jako stěny místnosti. Tento názor vyjádřil Dürkheim ve svém slavném výroku (Dürkheim, 19261: „Když plním své povinnosti jako bratr, manžel nebo občan a konám to, k čemu jsem se zavázal, plyne to ze zákonů a zvyků, které isou mimo mne a mou činnost... Podobné ie tomu u věřícího, kterému se od narozeni předkládají již hotové náboženské představy a praktiky. Protože existovaly už před ním, existují také mimo něj. Systém znaku, kterv používám k vyjádřeni svých myšlenek, měna. kterou používám k placení svých dluhů, ale i zvyklosti obvyklé v mém povolání působí nezávisle na tom, jak je využívám já. A kdybychom se zaměřili na kteréhokoli jiného člena společnosti, zjistili bychom totéž." Názory tohoto typu mají mnoho přívrženců, ale setkávají se také s ostrou knti-kou. Co jiného je „společnost" než soubor mnoha jedinců a jejich činů? ptají se kritikové. Jesdiže zkoumáme nějakou skupinu, nevidíme před sebou kolektivní entitu, ale pouze jedince vstupující do různých typů interakci. „Společnost" je pro stě množství jedinců, kteří se jeden k druhému chovají podle určitých pravidel. Podle těchto kritiku, mezi nimiž převažují sociologové ovlivnění symbolickým in-terakcionismem, provozují lidé veškerou svou činnost vždy z nějakého důvodu a jejich sociální svét je plný kulturních významů. Sociální jevy proto nejsou jako „věci", ale závisí na symbolickém významu, který do nich vkládáme. Jinými slovy, nejsme výtvory společnosti, ale naopak jejími tvůrci. Hodnocení Nem pravděpodobné, že tento spor bude někdy s konečnou platností rozřešen, protože je veden už od doby, kdy se první moderní myslitelé začali pokoušet o systematický výklad lidského chováni. Navíc se tato diskuse neomezuje jen na sociologii; účastní se jí všechny společenské vědy. Po přečtení této knihy bude na čtenáři samotném, aby se rozhodl, který názor mu připadá správnější. Sociologické teorie Rozdíl mezi těmito dvěma názory by však neměl být přehnaně zdůrazňován. I když si ani jeden z meh nemůže dělat nárok na úplnou správnost, není těžké mezi nimi najít určité souvislosti. Durkheimův pohled je jisté do značné míry oprávněný. Sociální instituce skutečné předcházejí existenci kteréhokoli daného jedince a nesporně mu ukládají různá omezení. Například já jsem nevymyslel současnou britskou měnu a nemám na vybranou, zda ji budu používat nebo ne, pokud mám zájem o zboží a služby, které se dají v Británii koupit. Peníze - podobně jako jiné zavedené instituce - existují nezávisle na kterémkoli jedinci ve společnosti a určují tak jeho možnosti. Na druhé straně by bylo zjevné nesprávné se domnívat, že je společnost „vně" jedince právě tak, jako je tomu u fyzického prostředí. Fyzický svét by existoval dále, i kdyby v něm nebyli žádní lidé, ale o společnosú to evidentně neplatí. Společnost je sice „vně" každého svého jednotlivého příslušníka, ale už z definice plyne, že nemůže být „vně" všech jedinců. Takzvaná „sociální fakta", o nichž hovoru Dürkheim, nás sice v mnohém omezují, ale nerozhodují za nás. Mohl bych se rozhodnout, že nebudu používat peníze, i když by to asi znamenalo permanentní zápas o přežití. Všichni lidé se trvale rozhodují, jak se zachovají; neide jen o pasivní reakce na to, co se kolem nich děje. Abychom překlenuli propast mezi strukturním přístupem a přístupem z hlediska jednání, musíme si uvědomit, že sociální struktury v průběhu své každodenní činnosti aktivně vytváříme a přetváříme. Například skutečnost, že používám peníze, přispívá maličkým, ale nezbytnými dilem k samotné jejich existenci. Kdyby se všichni lidé (anebo pouhá většina) v jistém okamžiku rozhodli peníze nepoužívat, náš měnový' systém by se zhroutil. Dilema druhé: konsensus a konflikt Chceme-li srovnat perspektivy konsensu a konfliktu, je rovněž vhodné začít u Durkheima, který považoval společnost za soubor vzájemné závislých Částí. Pro většinu funkcionalistů je společnost integrovaným celkem, který je tvořen úzce provázanými strukturami. To se do značné míry shoduje s Durkheimovým pohledem na „sociální fakta" a jejich vymezující, určující charakter. V tomto případě je však vhodnější analogie s lidským tělem než s budovou. Tělo se skládá z řady částí plnicích speciální funkce, orgánů, z nichž každý při spívá k udržení života celého organismu. Vztah mezi nimi musí být harmonický; pokud tomu tak není, je život organismu ohrožen. Podobně je tomu podle Durkheima (anebo Parsonse) i u společnosti. Aby společnost dlouhodobě přežda, musí její specializované instituce (například politický systém, náboženství, rodina a vzdělávací systém) pracovat ve vzájemné harmonii. Trvám společnosti proto závisí na kooperaci, která zase předpokládá všeobecný konsensus či shodu mezi jejími členy, pokud jde o její základní hodnoty. Autoři záměrem na konflikty mají velmi odlišný názor. Jejich východiska lze 540 541 Sociologické teorie Sociologické teorie osvětlit na případě Marxovy teorie třídního boje. Podle Marxe se každá společnost dělí do tříd, mezí nimiž existuje majetková nerovnost. V důsledku těchto výrazných nerovností vznikají rozdíly zájmů, které jsou „zabudovány do systému". Tyto konflikty zájmů mohou v určitém okamžiku přejit v přímý boj mezi třídami, který pak vede k procesu radikálních změn. Ne všichni autoři ovlivněni tímto názorem věnuji taliovou pozornost třídám jako Marx; soustřeďují se i na jiné zdroje konfliktů, například rozdíly rasové nebo politické. Ať už spatřují příčinu konfliktu v čemkoli, vidí společnost jako plnou napětí - i ten nej stabilnější systém podle nich představuje jen nejistou rovnováhu mezi antagonistickými skupinami. Hodnocení Podobné jako u struktury nebo jednání není ani u tohoto teoretického sporu pravděpodobné, že by mohl být jednou provždy vyřešen. 1 tentokrát však lze říci, že rozdíl mezi oběma těmito názory je menší, než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti nejsou tak docela neslučitelné. Ve všech společnostech zřejmě musí existovat nějaká obecná shoda hodnot a ve všech nepochybně vznikají i konflikty. Navíc patří k základním pravidlům sociologické analýzy, že musíme vždy sledovat souvislosti mezi konsensem a konfliktem v jednotlivých systémech. Hodnoty, k nimž se různé skupiny hlásí, a cíle, k nimž jejich členové směřují, jsou často směsici společných a protichůdných zájmů. Dokonce ani v Marxové pojetí třídního boje nestojí různé třídy jen proti sobě, ale mají i společné zájmy. Kapitaliste potřebují dělníky k tomu, aby pracovali v jejich podnicích, a dělníci zase potřebují kapitalisty, aby jim zaplatili za jejich práci. Za těchto podmínek nelze hovořit o trvalém otevřeném konfliktu. Někdy převládne to, co obě strany spojuje, nad tím. co je dělí - a v jiných situacích je tomu naopak Jedním z užitečných pojmů, který nám pomáhá analyzovat vzájemné vztahy konfliktu a konsensu, je ideologie - hodnoty a představy, které upevňují pozici mocnějších skupin vůči méně mocným. Ideologie a konflikty spolu vždy úzce souvisejí. Mnohé konflikty se týkají moci, klerá přináší Četné výhody. Držitelé moci někdy opírají své dominantní postaveni hlavně o ideologii, ale většinou mají take možnost použít v případě nutnosti síly. Například ve feudalismu zakládala šlechta svá privilegia na představě, že „urození" lidé mají přirozené právo vládnout těm druhým. Vůči těm. kdo se jí odvážili postavit na odpor, však neváhala použít i síly. Dilema třetí: rozdílné postavení obou pohlaví V díle klasiků moderní sociologie tato otázka rozhodné nezaujímala význačne místo. Několik pasáží, ve kterých se o ní zmínili, nám však umožňuje alespoň pojmenovat jedno zásadní teoretické dilema (i když neukazují jasnou cestu k jeho řešení). Nejlépe to můžeme ilustrovat na srovnání jednoho názoru, který se občas objevuje u Durkheima, s tezemi Karla Marxe. Durkheim ve svém pojednáni o sebe- vraždě tvrdil, že muž je „téměř výlučné produktem společnosti", zatímco žena je „daleko více výtvorem přírody". Z toho plyne, že „záliby, cíle a povalia muže jsou do značné míry podmíněny kolektivně, kdežto u jeho partnerky podléhají hlavně vlivu jejího organismu. Jeho potřeby jsou proto zcela odlišné od jejích..." (Durkheim, 1897). Jinými slovy, muži a ženy mají odlišné identity, potřeby a sklony, protože ženy jsou méně ovlivněny socializací a zůstávají „blíže k přírodě" než muži. Dnes by Durkheimův názor byl v této podobě už nepřijatelný; ženská identita se utváří prostřednictvím socializace právě tak jako mužská. V poněkud upravené podobě však jeho tvrzení představuje jeden z možných pohledů na utvářeni a povahu rozdílů mezi pohlavími, totiž že tyto rozdíly vycházejí především z biologicky poulmíněných odlišností. To nemusí nutné znamenat, že jsou převážné vrozené. Lze si například představit (viz teorii Nancy Chodorowové v kapitole 5), že sociální postavení a identita ženy jsou podmíněny zejména její úlohou matky a vychovatelky dětí. Pokud je tento názor správný, znamená to, že rozdíly mezi pohlavími mají ve všech společnostech hluboké kořeny. Mocenská nerovnováha mezi muži a ženami v takovém případě vyplývá přímo z toho, že ženy rodí děti a starají se o ně, zatímco muži se uplatňují ve „veřejných sférách" politiky, práce a války. Marx zastával výrazné odlišný názor. V jeho pojetí je rozdílná moc a postavení obou pohlaví spíše odrazem nerovností jiného typu - především třídních. Podle Marxe v časných formách lidské společnosti neexistovaly am třídní rozdíly, ani nerovnost mužů a žen. Patriarchální nadvláda se začala rozvíjet až se vznikem třídních vztahů, kdy se ženy prostřednictvím instituce manželství staly jakýmsi „soukromým majetkem" mužů. Až jednou třídní rozdtiy zmizí, zbaví se ženy svého jha. I s tímto tvrzením budeme dnes asi těžko souhlasit, ale pokud je rozšíříme na další sociální faktory, stane se docela přijatelným. Sociální rozdíly, které podmiňují odlišné chování mužů a žen, nejsou podmíněny jen třídní příslušností, ale také etnickou a kulturou, ke které tito lidé patří. Dalo by se například tvrdit, že příslušnice menšin Inapříklad černošky ve Spojených státech) mají více společného s muži téže menšinové skupiny než se ženami patřícími k většině (běloíkami). Ženy patřící k určité kultuře, například lovců a sběračů, sdílejí více společných znaků s mužskými příslušníky své kultury než se ženami v průmyslové společnosti. Hodnoceni Toto třetí ddema navozuje řadu důležitých otázek a bezprostředně souvisí s kritikou sociologie z feministických pozic. Je nesporné, že sociologické analýzy v minulosti ženy buď přehlížely, anebo používaly zcela nevyhovujících výkladů ženské identity a chování. Přestože se v posledních dvou desetdetích zaměřuje na ženy mnoho nových sociologických výzkumů, existuje ještě řada oblastí, v nichž toho o specifických činnostech a zájmech žen mnoho nevíme. Navíc nejde jen o „zviditelnění žen v sociologii", ale také o vztahy mezi identitami a chováním žen a mužů. Zůstává zatím otevřenou otázkou, do jaké míry lze tyto problémy osvětlit 542 543 Sociologické teorie s použitím jiných sociologických kategorií (tříd, etnicky, kultury), a naopak, do jaké míry jsou jiné sociální rozdíly podmíněny dělbou práce mezi pohlavími. Řešení tohoto dilematu zůstává jedním z klíčových budoucích úkolů sociologie. Dilema čtvrté: jak vznikl moderní svét Marxistická perspektiva Od Marxovy doby až po dnešek se mnohé sociologické debaty soustředily na analýzu jeho představ o vzniku a vývoji moderní společnosti. Jak už víme, označil Marx moderní společnosti za kapitalistické; za hnací sílu sociálních změn v moderní éře považoval tlak na trvalou ekonomickou transformaci, který je integrální součásti kapitalistického výrobního způsobu. Kapitalismus je po ekonomické stránce daleko dynamičtější než kterýkoli z předchozích společenských řádů. Ka-pitalisté spolu soutěží o to, komu se podaří prodat své výrobky spotřebitelům, což je nutí vyrábět co nejlaciněji a nejefektivněji. Výsledkem jsou neustálé technické inovace, protože výkonnější technika použitá v určitém výrobním procesu se stává jedním z prostředků k získání výhody proti konkurenci. Kromě toho jsou výrobci motivováni k hledání nových trhů, na nichž lze prodávat zboží, nakupovat laciné suroviny a využívat levné pracovní síly. Proto je podle Marxe typickým rysem kapitalismu jeho sklon k neustálé expanzi do celého světa. Marxův výklad vlivu kapitalismu našel mnohé zastánce, kteří jeho vlastní teorie upřesnili a zdokonalili. Na druhé straně však proti němu vystoupila řada kritiků, kteří se pokusili o odlišnou analýzu toho, jak vznikl moderní svět. Téměř všichni souhlasí, že kapitalismus měl skutečné zásadní vliv na vytvoření toho světa, v němž dnes žijeme. Jiní sociologové však tvTdí, že Marx přecenil vliv čisté ekonomických faktorů na sociální vývoj a že kapitalismus nemá tak klíčové postaveni v rozvoji moderní společnosti. Většina těchto kritiků byla rovněž skeptická vůči Marxovu názoru, že světový kapitalismus bude posléze nahrazen socialismem. Zdá se, že události roku 1989 a následujícího období ve východní Evropě jim daly za pravdu. Weberovo pojetí Jedním z Marxových prvních a nejdůslednéjších kritiků byl Max Weber, jehož dílo bývá někdy považováno za výsledek celoživotního „zápasu s Marxovým stínem" -s intelektuálním dědictvím, které po sobě Marx zanechal. Při vývoji moderní spo lečnosti se podle něj významné uplatnily také mimoekonomické faktory. Ve Weberově proslulé, ale i mnohými kritizované studii Protestantská etika a duch kapitalismu se tvrdilo, že zásadní význam při vzniku kapitalistického pohledu na svět měly náboženské hodnotové systémy spojené s puritanismem. Tento pohled na svět nevznikl na základě ekonomických změn samotných, jak se domníval Marx. Weberovo pojetí moderní společnosti a jeho výklad šíření západního způsobu 544 Sociologické teorie života do celého světa se značné liší od Marxova. Podle Webera je kapitalismus jako konkrétní způsob organizace ekonomického podnikání pouze jedním z hlavních faktorů podmiňujících sociální vývoj v moderním období. Podkladem kapitalistických ekonomických mechanismů jsou v jistém smyslu zásadnější fenomény, totiž vliv vědy a byrokracie. Věda, která vytvořila moderní techniku, by zřejmě plnila tutéž úlohu i v jakékoli budoucí [socialistické! společnosti. Byrokratizace je jediným způsobem, jak efektivně organizovat velké množství lidí, a proto jí s ekonomickým a politickým rozvojem nevyhnutelné přibývá. Rozvoj védy, moderní techniky a byrokracie označuje Weber souhrnným termínem racionalizace. Tento pojem označuje takovou organizaci sociálního a ekonomického života, která je založena na principu maximální efektivity a vychází z technických poznatků. Hodnocení Který výklad moderní společnosti je správnější, Marxův nebo Weberův? Sociologové na to dodnes nemají jednotný názor. Kontrast mezi marxistickým a weberov-ským pojetím se projevuje v mnoha oblastech sociologie - nejen v analýze průmyslové společnosti, ale i v našem pohledu na ty méně rozvinuté. Navic jsou tyto dvě perspektivy spojeny i s rozdílnou politickou orientací: levicoví autoři bývají obvykle ovlivněni spíše Marxem, liberálové a konzervativci zase Weberem. Na rozdíl od předchozích dilemat se však v tomto případě významněji uplatňuji i empirické faktory, takže nám faktografické studie vývoje moderních společností i států Třetího světa umožňují hodnotil, do jaké míry dává jejich vývoj za pravdu té či oné straně. TEORIE Teoretické přístupy nejsou totéž co teorie. Až dosud jsme se v této kapitole zabývali širšími teoretickými přístupy čili orientacemi na poli sociologie. Teorie představují užší, vymezený pokus o vysvětlení konkrétního sociálního jevu nebo problému. Většinou vznikají v procesu výzkumu a samy také naznačují, jakými problémy by se měl další výzkum zabývat. Příkladem může být Durklieimova teorie sebevraždy. V mnoha oblastech výzkumu, v nichž sociologové pracují, vznikají nesčetné teorie. Některé jsou velice přesné formulovány nebo mají dokonce matematickou podobu - což je ovšem typičtější pro jiné společenské védy, zejména pro ekonomii. Některé typy teorií se pokoušejí odpovědět na daleko více otázek než jiné. Setkáváme se s různými názory na to. do jaké míry je užitečné nebo žádoucí, aby se sociologové pokoušeli o dalekosáhlé teoretické závěry. Robert Merton napří- 545 Sociologické teorie klad uvedl řadu přesvědčivých argumentů pro to, aby se sociologové soustředili na reorie středního dosahu (Merton, 1957). Měli bychom být raději skromnější a nepokoušet se o rozsáhlá teoretická schémata, jaká předkládal například Par-sons. Teorie středního dosahu mají dostatečně specifický charakter na to, aby se daly přímo empiricky ověřit, ale současné jsou i dost obecné na to, aby pokryly celou řadu různých jevů. Jako příklad nám může posloužit teorie relativní deprivace. Tato teorie fiká, že lidé nehodnotí své životni podmínky podle absolutních měřítek chudoby či bohatství, ale podle těch osob, s nimiž se srovnávají. Rodina žijící v nuzném domečku v chudé čtvrti, kde má většina obyvatel podobné životni podmínky, bude trpět pocitem deprivace méně než rodina bydlící v takovém domku uprostřed bohatších, výstavnějších sídel. Je jistě pravda, že čím je teorie dalekosáhlejší a ambicióznější, tím obtížněji se empiricky ověřuje. Z toho však ještě neplyne, že by se sociologie musela omezit na teorie „stíedního dosahu". Abychom si to dokázali, podíváme se na jeden známý příklad - Weberovu Protestantskou etiku a ducha kapitalismu. Příklad: Weberova Protestantská etika Ve své práci Protestantská etika a duch kapitalismu (1976, první vydání 1904-1905, část v českém výboru 1997) se Weber pustil do hledání odpovědi na jednu ze stěžejních otázek sociologie: proč vznikl kapitalismus právě na Západě, a ne někde jinde. Od pádu říše římské byly po dobu téměř třinácti století jiné civilizace daleko vyspělejší než Evropa - Čína, Indie, Osmanská říše. Zvláště Číhané měli oproti Západu náskok v technickém a ekonomickém vývoji. Co tedy způsobilo nesmírný ekonomický rozmach Západu od 17. století až po dnešek? Abychom si na tuto otázku odpověděli, musíme si podle Webera nejprve říci, čím se liší moderní průmysl od jiných typů ekonomické činnosti. Touhu po hromaděni majetku nacházíme v mnoha odlišných civilizacích a nem na tom nic překvapivého: lidé si odedávna cení bohatství, které jim zaručuje pohodlí, jistotu, moc a požitky. Chtějí se vyhnout nouzi, a když získají určitý- majetek, snaží se zpříjemnit si život. Při pohledu na ekonomický vývoj Západu však nacházíme něco jiného: postoj k majetku, s nímž jsme se dosud v historii nesetkali. Tento postoj označuje Webei za ducha kapitalismu - jsou to predstavy a hodnoty, které byly typické pro pivní kapitalistické obchodníky a průmyslníky. Tito lidé měli výrazný sklon k hromadění osobního majetku, ale na rozdíl od bohatých osob v jiných kulturách svého bohatství nevyužívali k pohodlnému nebo rozmařilému životu. Naopak, jeiich životní styl zůstával skromný až asketický; ždi velice střízlivě a nedávali své bohatství obvyklým způsobem najevo. Weber se pokouši dokázat, že tato neobvyklá kombinace vlastností měla klíčový význam pro časnou fázi ekonomického rozvoje na Západě. Tyto skupiny bohatých lidí se totiž lišily od všech svých předchůdců a ostat- 546 Sociologické teorie nich kulím tím, že své bohatství nerozhazovali, ale naopak je znovu investovali do další expanze svých podniků. Jádrem Weberovy teorie je tvrzení, že postoje typické pro tohoto ducha kapitalismu mají náboženský základ. Křesťanství obecné bylo pro rozvoj takového postoje příznivé, ale skutečnou motivaci mu poskyti až protestantismus, a to zejména jeho puritánsku varianta. První kapitalistébyli převážně puritáni a mnozí z nich se hlásili ke kalvinismu. Weber tvrdí, že některé kalvinistické doktríny byly přímým zdrojem kapitalistické etiky. Jednou z nich byla myšlenka, že člověk je nástrojem Božím na zemi a že od něj Všemohoucí očekává, že bude naplňovat své poslání k větší slávě Boží. Druhým významným aspektem kalvinismu byla idea predestinace, podle které byli pouze někteří jedinci předem „vyvoleni" pro nebe. Kalvínova původní doktrína hlásala, že nic z toho, co vykonáme v tomto životě, nemá na tuto predestinaci žádný vliv; o tom, kdo je vyvolený a kdo ne, už Bůh dávno rozhodl. Tato teze však vyvolala mezi jeho přívrženci takovou úzkost, že musela byt upravena tak, aby dala věřícímu šanci rozpoznat určité známky „vyvolení". Klíčové místo mezi těmito známkami zaujal úspěch při realizaci životního posláni, jehož projevem byla materiální prosperita. Věřící, kteří vycházeli z těchto myšlenek, tak byli nesmírně motivováni k hmotnému úspěchu; přitom však museli žít střídmé a odříkat se požitků. Puritáni považovali jakoukoli rozmařilost za nástroj ďáblův, takže se u nich sklon k hromaděni majetku spojoval s přísnou kázní. První podnikatelé si stěží uvědomovali, že pomáhají vytvářet zásadní změny ve společnosti: jejich motivace byla především náboženská. Odříkavý' styl života pu-ritánů se posléze stal organickou součásti moderní civilizace. Jak píše Weber: „Puritán chtěl pracovat, protože jej k tomu Bůh povolal; my pracovat musíme. Když byl askeiismus povolán z mníšskych cel do běžného života a začal dominovat světské morálce, sehrál svou roli při vytvářeni rozsáhlého komplexu moderního ekonomického řádu... Od doby, kdy se asketismus pustil do přetvářeni světa a naplňování svých ideálů v běžném životě, získávaly hmotné statky nad lidmi stále větší moc, která se posléze stala nepřekonatelnou - moc nad lidmi, jakou neměly nikdy v minulosti. Idea povinnosti vůči našemu povolání se plíží naším životem jako duch mrtvých náboženských představ. Jestliže její naplnění nemůže být přímo spojeno s nejvyššími duchovními a kultmními hodnotami, anebo naopak když nemusí být považována za pouhou ekonomickou nutnost, přestává si ji jedinec vůbec zdůvodňovat. Nejvyššího stupně dosáhl tento proces ve Spojených státech, kde se honba za majetkem odpoutala od svého náboženského a etického smyslu a spojuje se dnes s tužbami čistě světskými..." Weberova teorie byla mnohými kritizována. Někteří z jeho kritiků namítali, že postoj, který nazval „duchem kapitalismu", se vyskytoval už v italských obchodních městech dávno před vznikem kalvinismu. Jiní zase tvrdili, že klíčový- pojem ..povolání" k určité činnosti, který Weber spojoval s protestantismem, existoval i v katolické víře. Základní body Weberova výkladu však mriozi autoři dodnes přijímají; jeho teze zůstává právě tak odvážnou a podnětnou, jako byla v době, kdy ji 547 Sociologické teorie poprvé publikoval. Pokud je správná, byl moderní ekonomický a sociální vývoj zásadním způsobem ovlivněn něčím, co se nám na první pohled zdá velmi vzdálené, totiž náboženskými ideály. Weberova teorie splňuje několik významných kritérií teoretického myšlení v sociologii. 1. Jde proti „intuici" - proti tomu, co by se na první pohled zdálo pravděpodobné. Tím nám umožňuje, abychom se na problém podívali ze zcela nové perspektivy. Většina autorů před Weberem si vůbec nepřipustila možnost, že by se na rozvoji kapitalismu mohly podílet náboženské ideály. 2. Není ani Čistě „strukturální", ani pouze „individuální". Vznik raného kapitalismu by! podle ní nezamýšleným důsledkem toho, o co puritánští podnikatelé usilovali, totiž žit ctnostně v souladu s Boží vůlí. 3. Vysvětluje něco, co by se jinak zdálo být záhadou: proč někdo chce žít velice skromně, a přitom se usilovně snaží o získání majetku. 4. Osvětluje nám i jiné okolnosti než ty, na něž se původně vztahovala. Weber zdůrazňoval, že se snaží porozumět jen počátkům moderního kapitalismu. Lze se však domnívat, že podobné hodnoty, jaké prosazoval puritanismus, se mohou prosazovat i v jiných situacích úspěšného kapitalistického rozvoje. 5. Dobrá teorie se nevyznačuje pouze tím, že je shodou okolností platná. Musí být také plodná - stimulovat nové myšlenky a výzkumné práce. Weberova teorie byla v tomto smyslu nesmírné úspěšná, neboť se stala podnětem k mnoha pozdějším výzkumům a teoriím. TEORETICKÉ MYŠLENÍ V SOCIOLOGII Hodnocení teorií - a zejména teoretických přístupů - v sociologii je nesmírně náročným úkolem. Už z definice teoretických debat plyne, že jsou abstraktnější než ty spory, které mají spíše empirický charakter. Skutečnost, že žádný z existujících teoretických přístupů nemá dominantní postavení v celém oboru sociologie, by mohla být považována za její slabinu. Není to však pravda: naopak, střetávání protichůdných teoretických přístupů a teorií je výrazem životaschopnosti sociologického myšlení. Jestliže zkoumáme sami sebe, lidi, může nás rozmanitost teore tických přístupů uchránil před dogmatismem. Lidské jednání je komplikované a mnohotvárné, takže nelze předpokládat, že by jediná teoretická perspektiva mohla vysvětlit všechny jeho aspekty. Rozmanitost teoretického uvažování pro nás zůstává bohatým zdrojem představivosti, která je nezbytnou podmínkou pokroku v sociologické práci. Glosář základních pojmů Autorita Legitimní moc jedné osoby nebo skupiny nad druhou. Prvek legitimity )e klíčový, protože práve- jím se autorita liší od širšího pojmu „moc". Moc totiž může být uplatňována i prostřednictvím násilí, zaiím-co autorita vychází z toho, že podřízení uznávají právo nadřízených dávat jim rozkazy nebo povely. Byrokracie Organizace hierarchického typu, v níž je autorita uspořádána do podoby stupňovité pyramidy. Tento pojem zpopularizoval Max Weber, který považoval byrokracii za nejefekůvněiší způsob lidské organizace. Podle Webera vede růst organizací nevyhnutelně k tomu, že se stávají stále byrokratičtějšími. Dělba práce Rozdelení výrobního systému na specializované úkony či zamestnaní, které vede ke vzájemné ekonomické závislosti. Ve všech společnostech existují alespoň rudimentární formy dělby práce, zejména mezi muži a ženami, S rozvojem průmyslové společnosti se vsak dělba práce na mezinárodní úrovni stává daleko komplexnější neZ v jakémkoli předchozím výrobním systému. V dnešním světě má mezinárodní charakter. Demokracie Politický systém, který umožňuje občanům účastnil se politického rozhodování nebo volit své politické představitele. Deviace Způsoby chování, které nejsou korUorrnní vůči normám či hodnotám zastávaným většinou členů určité skupiny nebo společnosti. Hodnocení toho, co je „devi-antní", bývá velice různé, protože se normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazné liší Mnohé formy chování, které jsou v určitém kontextu považovány za prestižní, bývají v jiném hodnoceny velmi negativně. Diskriminace Činnost usilující o to, aby byla členům určité skupiny odepřena šance na postaveni, prostředky nebo požitky, k nímž maji ostatní přístup. Disknminaci je nutno odlišit od předsudku, i když jdou obyčejné ruku v ruce. Jedinci mohou mít vůči jiným předsudky, aniž by je přitom diskriminovali; a naopak, jmi lidé mohou jednat diskriminujícím způsobem s těmi, prou nimž osobné žádnv předsudek nemají. Ekonomika Systém výroby a smény, který zajišťuje hmotné potřeby jedinců žijících v určité společnosti. Ekonomické instituce mají ve všech společenských řádech klíčový' význam, protože vývoj ekonomiky ovlivňuje mnohé jiné aspekty sociálního života. Moderní ekonomiky se velmi výrazné liší od tradičních, protože vétsina populace už nepracuje v zemědělské výrobě. Einicita Kultúrni hodnoty a normy, které odlišuji členy určité skupiny od jiných lidí. Za etnickou skupinu považujeme takovou, jejíž členové sdílejí pocit společné kulturní identity, která je odlišuje od jiných skupin v jejich okolí. Prakticky ve všech společnostech jsou etnické odlišností spojeny s mocenskými a majetkovými rozdíly. Týlo rozdíly bývají zvláště výrazné tam, kde je etnická hranice pocu-niněna rasové. Formální vztahy Vztahy ve skupinách a organizacích, které jsou dány normami nebo pravidly oficiální autority. Clobalizace Rostoucí vzájemná závislost různých národů, států a regionů celého světa. Hodnoty Představy jedinců nebo skupm o tom, co je žádoucí, správné, dobré či špatné. Právě na rozdílných hodnotách do značné míry spočívá variabilita mezi kulturami. Hodnoty jedince jsou výrazně ovlivněny konkrétní kulturou, v niž žije. 548 549 Glosář základních pojmů Glosář základních pojmů Identita Typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami. U jedince, ale i u skupiny je takovým označením především jméno. Národní identita se například řídl Lim, zda se považujeme za „Angličana", „Američana'. „Francouze" apod. Ideologie Sdílené představy nebo názory, jejichž smyslem je ospravedlňovat zájmy dominantních skupin ve společnosti. Nacházíme je ve všech spolernostech, kde existuje systematická a pevne zakotvená nerovnost mezi skupinami lidi. Pojem ideologie je úzce spjat s pojmem moci, protože ideologické systémy slouži k fegitimizaci mocenských rozdílů. Industrializace Rozvoj moderních forem průmyslu - továren, strojů a hromadných výrobních procesů, industrializace představuje jeden z klíčových procesů sociálního vývoje posledních 200 let. Společnosti, které prošly industrializací, se vyznačují zcela odlišnými vlastnostmi než méně rozvinuté zemé. V průmyslových zemích například pracuje jen velmi malé procento populace v zemědělství, zatímco před průmyslovou revolucí m byla většina obyvatel. Industrializace války Využiti průmyslu ve zbrojní výrobě spolu s organizaci armád jako „bojujících strojů". Industrializace války mä v rozvoji moderních společnosti právě rak zásadní význam jako vznik prLimy sl u určeného k mírové spotřebě. Je úzce spojena s fenoménem totální války ve 20. století - války statisícových až milionových armád, při niž se celá ekonomika mobilizuje k naplňováni válečných potřeb. Kolektivní jednáni Poměrné spontánní jednání většího počtu osob shromážděných na určitém místě či v určité oblasti. Jednu z nej významnějších podob kolektivního jednáni představuje chování davu. Jedinci, kteří jsou součástí davu. se často pokoušejí provést něco, co je jim za normálních okolnosti odepřeno. Komunikace Přenos informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným. Komunikace je nezbytným základem všech sociálních interakci. V bezprostřední komunikaci hrají kromě jazyka významnou roli i neverbální náznaky, které účastníci používají k interpretaci toho. co druzi říkají a dělají. S rozvojem písma a elektronických médií (rozhlas, televize, Internet) se komunikace do jisté míry odděluje od bezprostředního kontextu sociálních vztahů. Konflikt Antagonismus mezi jedinci nebo skupinami ve společnosti. Existuji dvě formy konfliktů. U první nastává střet zájmů dvou nebo vice jedinců či skupin, u druhé spolu jedinci nebo skupiny aktivně vstupují do sporu. Konflikt zájmů nemusí vždy vést k otevřenému zápasu, a naopak, spory mohou propuknout i mezi lidmi, kteří se mylně domnívají, že maji protichůdné zájmy. Konsensus Situace, v níž se určitá skupina, komunita nebo společnost shodne na určitých základních hodnotách. Někteří sociologové kladou velký důraz na význam konsensu pro sociální stabilitu. Tito autoři jsou přesvědčeni, že všechny společnosti, kterým se podaří přetrvat delší čas. mají „systém spoleřných hodnot", které jsou předmětem konsensu většiny populace. Kultura Elodnoty, normy a brnoiné statky typické pro určitou skupinu. Podobné jako „společnosi" má i pojem „kultura" široké použití nejen v sociologu, ale i v jiných společenských vědách (například v antropologii). Kultura je jedním z nej charakterističtějších projevů sociálního sdružování lidí. Kulturní reprodukce Přenos kulturních hodnot a norem z generace na generaci, jímž se udržuje kontinuita kulturní zkušenosti. K hiavním mechanismům kulturní reprodukce v moderní společnosti patři školní vzděláni, Uplatňuje se při něm nejen to, co je předmětem vyučování, ale i širší aspekty chováni, které si žáci osvojují. Manželství Sexuálni vztah mezi dvěma jedinci, který společnost akceptuje. Takřka vždy jde o vztah mezi osobami opačného pohlaví (i když v některých kulturách jsou tolerovány určité typy homosexuálních manželství). Za normálních okolnosti se od manželské dvojice očekává, že bude plodit a vychovávat děti. Mnohé společnosti povoluji polygamii - jedinec (takřka výlučně muž) může mít několik partnerek zároveň. Masová média Formy masové komunikace, například noviny, časopisy, rozhlas a televize. Moc Schopnost jedinců nebo příslušníků skupin dosáhnout svých cílů nebo prosazovat své zájmy. Moc je všudypřítomnou složkou všech mezilidských vztahů. Mnohé konflikty ve spoleŕnosú jsou vlastně zápasy o moc, protože na tom, do jaké míry získá jedinec éi skupina moc nad ostatními, záleží jeho šance prosadit vlastní přání na úkor druhých. Náboženství Souhrn představ určité komunity, v němž se používá symbolů vyvolávajících úctu nebo úžas a rituálních praktik, jichž se ŕ lenové komunity účastní. Víra v nadpřirozené bytosti není nezbytnou podmínkou. Oddělit náboženství od magie je obtížné; odlišujícím kritériem je často skutečnost, že magii provozují spiše jedinci než skupina formou kolektivního rituálu. Národní stát Zvláštní typ státu typický pro moderní svět, v němž má vláda suverenitu nad určitým územím a většinu populace tvoří občané, kteří se považuji za příslušníky jediného národa. Národní státy jsou úzce spojeny se vzestupem nacionalismu, ale nacionalistické cítění se nemusí vždy překrývat s dnešními hranicemi konkrétních ssátú. Původně se objevily v Evropě, ale dnes se s národními státy setkáváme po celém světě. Násilí Použití nebo hrozba použití fyzické síly jedincem nebo skupinou vůči drti-hé(mu) Extrémni formou násilí je válka; setkáváme se s nim však i v běžných, neformálních životních situacích, například v manželském životě. Neformální vztahy Vztahy ve skupinách a organizacích, jež vznikají na základě osobních vazeb; způsoby jednání, jež se odchylují od formálně platných pravidel. Nevědomí Motivace a představy, které si jedinec neuvědomuje. Klíčovým psychologickým mechanismem, jenž se přitom uplatňuje, je potlačeni těchto nevědomých představ. Podle Freudovy teorie hrají nevědomá přání a impulzy vzniklé v dětství nesmírné významnou roli i v dospělém životě. Nezaměstnanost Situace, kdy si jedinec přeje získat placenou práci, ale nenachází ji. Definice nezaměstnanosti je komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jestliže někdo nemá placené zaměstnáni, neznamená to ještě, že by nepracoval. Například ženy v domácnosti nedostávají plat, ale často přitom pracují velmi tvrdě. Normy Pravidla, která určuji náležité chování v různých sociálních kontextech. Normy bud předepisuji určitou formu chování, anebo ji zakazují. Všechny skupiny Lidí se řídi konkrétními normami, které se vždy opírají o nějaké sankce - od prostého nesouhlasu až po tělesné tresty nebo popravy. Organizace Velká skupina lidí, mezi itirniž existuji konkrétní vztahy definované mírou autority. V průmyslové společnosti existuje mnoho typů organizací, které ovlivňují většinu aspektů našeho života. Ne všechny mají formálně byrokratičkou povahu; přesto mezi vý-vojem organizací a byrokratickými sklony nacházíme zřetelnou souvislost. Politika Způsob využíváni moci k ovlivňování povahy a obsahu vládní činnosti. Ve sféře politiky nepůsobí pouze ti, kdo se účastní na výkonu moci, ale i mnoho jiných skupin a jedinců. Existuje řada způsobů, jimiž mohou vládní aparát ovlivňovat lidé, kteří k němu sami nepatří. Populární kultura Zábava pro Široké vrstvy, například populární hudba, filmy, divadelní představení, televizní programy a videohry. Populární kultura je často označována za protiklad „elitní" nebo „náročné" kLtltury, která odpovídá vkusu vzdělané 550 551 Glosář základních pojmů Glosář základních pojmů menšiny (příkladem může být klasická hudba, opera a malířství). Postindustriální společnost Pojem prosazovaný soiičasnýrni autory, kteří se domnívají, že nynější změny znamenají konec průmyslové éry. V posiindusuiálni společnosti už nedominuje výroba hmotných předmětů, ale produkce informací. Podle zastánců této koncepce dnes procházíme právě tak převratnými změnami, jako byla průmyslová revoluce před dvéma sty lety. Práce Činnost, jejímž prostřednictvím lidé přetvářejí prírodu a získávají obživu. Bylo by nesprávné představovat si pod tímto pojmem výlučně placená zaměstnání. V tradičních kulturách existoval jen rudimentár-ní peněžní systém a jen málo lidí pracovalo za mzdu. Dokonce i v moderní společnosti přetrvává řada typů práce, které neisou placené přímo, například práce v domácnosti. Průmyslové společnosti Takové společnosti, v nichž je většina pracovních sil zaměstnána v průmyslové výrobě. Předsudky Apriorní představy o jedinci nebo skupině, které se nemění ani po získáni nových informaci. Bývají buď pozitivní, nebo negatívni. Příbuzenství Vztah mezi jedinci založený na pokrevních svazcích, manželství nebo adopci. Má daleko širší dosah než samotné instituce manželství a rodiny. Ve většině moderních společností existuje jen málo sociálních povinností, jež by plynuly z příbuzenských vztahů mimo nejužšl rodinu, ale v mnoha jiných kulturách má příbuzenství zásadní význam pro většinu oblastí sociálního života. Příroda Fyzické vlastnosti okolního svéta nebo lidského těla, které nejsou výsledkem lidského zásahu. Jev nebo situaci můžeme označit jako „přirozené", jestliže k nim dochází nezávisle na lidech. Naše životni prostředí už do značné míry ztratilo svůj přirozený charakter, protože do něj nej-rozličnějsím způsobem zasahujeme. Přikladeni je globální oieplování: nejde o při- rozený stav, ale o proces, který nastává v důsledku znečištění způsobeného lidmi. 1 naše těla jsou dnes ovlivňována řadou procesů, které nelze označit za přirozené (například moderní antikoncepce). Rasismus Tvrzení o nadřazeností nebo podřadnosú určité populace, které se opirá o její fyzické vlastnosti. Rasismus je specifickou formou předsudku. Rasistické postoje se upevnily v období koloniální expanze Západu; zdá se však. že vycházejí z obec ných mechanismů předsudku a diskriminace. Revoluce Proces politických zmén, při němž dochází k masovému sociálnímu hnutí, vedoucímu ke svržení existujícího režimu a vytvoření nové vlády. Revoluce se liší bd stáinúio převratu právě účastí mas a změnou celého politického systému. Za srdmi převrat se označuje uchvácení moci ozbrojenou skupinou, kierá sesadi dosavadní vládce, ale júiak systém vlády radikálně nezmění. Rituál Formalizovane způsoby chováni, jichž se pravidelně účastni členové skupiny nebo komunity. Rituály se samozřejmě uplatňují zejména v doméně náboženství, ale zdaleka nejen tam. Většina skupin má rituální praktiky toho či onoho druhu. Rodina Skupina jedinců spojených pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, která vytváří ekonomickou jednotku a její dospěli členové zodpovídají za výchovu děti. Ve všech známých společnostech existuje nějaká forma rodiny, ale charakter rodinných vztahů je velmi variabilní. V moderní společnosti převažuje rodina nukleárni, ale známe i řadu lypů rozšířené rodiny. Sekularizace Proces oslabování vlivu náboženství. Sekularizace moderní společnosti je sice nesporná, ale hodnocení tohoto procesu zůstává komplexní záležitostí. Jako měřítko lze použít třeba aktivitu v církvích (vyjádřenou například účastí na bohoslužbách), oslabeni sociálního a materiálního vlivu náboženských organizací anebo míru náboženského presvedčení. 552 Socializace Sociální procesy, v jejichž průběhu si dětí osvojují sociální normy a hodnoty a utvářejí si své vlastní „já". Zvlášť intenzivně probíhá socializace v rané fázi dětství, ale do jisté míry pokračuje po celý život. Nikdo není imunní vůči reakcím jiných lidi, které ovlivňuji a modifikuji naše chováni ve všech fázích životního cyklu, Sociální hnutí Velké seskupení lidi, kteří se snaží společně prosadit proces sociálních změn, anebo mu naopak zabránit. Sociálni hnutí se obvykle ocitají v konfliktu s organizacemi, jejichž cíle a názory často odmítají. Úspěšná hnutí se však mohou sama institucionalizoval a změnit se v organizace. Sociální interakce Jakákoli forma setkání mezi jedinci. Vétšina našeho života je tvořena sociáMmi interakcemi toho či onoho druhu, které mohou mít charakter formálni nebo neformální. Příkladem formální situace je vyučování ve třídě; neformální interakci je třeba setkání dvou lidí na ulici nebo na večírku. Sociální mobilita Pohyb jedince nebo skupiny z jednoho sociálního postavení do druhého. Termínem vertikální mobilita se označuje, přesun na vyšší nebo nižší příčku sociální hierarchie; laterálni mobilita znamená fyzický pohyb jedince nebo skupiny z jedné oblasti do druhé. Při analýze vertikální mobility rozlišují sociologové mezi tím, jakého vzestupu (nebo poklesu) dosáhl jedinec v průběhu své vlastní kariéry a jak je na tom ve srovnání se svými rodiči. Sociální postavení Sociální idendta jedince v dané skupině nebo společnosti. Ve velmi obecné rovině může jit o sociální úlohu, kterou daná společnost přisuzuje muži nebo ženě; v konkrétnější rovině například o typ zaměstnání. Sociální role Očekávané chování jedince plynoucí z jeho konkrétního sociálního postavení. Tento pojem je založen na analogii s divadlem: jedinci jsou jako herci, kteří v závislosti na situaci vystupují v různých sociálních rolích. Sociální stratifikace Existence strukturované nerovností mezi skupinami ve společností, ti. nerovných příležitostí získat materiální nebo symbolické odměny. Ačkoli V každé společnosti existuje nějaká forma stratifikace, vznikají zásadní majetkové a mocenské nerovností až se vznikem států. Typickou formu stratifikace v moderních společnostech představuji třídní rozdíly. Sociální struktura Vzorce interakci mezi ledinci nebo skupinami. Většina našich ak-úvit je strukturována; vyznačuje se pravidelností a opakováním. Sociální změny Změny základních struktur určité sociální skupiny nebo celé společností. Jsou trvalým jevem sociálního života, ale v moderní éře se stávají zvlášť intenzivními. Kořeny moderní sociologie spočívají právě ve snahách objasnil dramatické změny, které otřásly tradičním světem a nastolily nový společenský řád. Sociologie Obor, který se zabývá studiem lidských skupin a společností se zvláštním důrazem na analýzu moderních průmyslových zemí. Patří ke skupme společenských věd, která zahrnuje i (kulturní a sociální) antropologii, psychologii, ekonomii, politologii a demografii. Hranice mezi těmito vědami nejsou přesné definovány; maji řadu společných oblastí zájmu, koncepcí a metod. Sociologie těla Studium vlivu sociálních faktorů na naši fyzickou podobu. Společnost Je jedrilm ze základních sociologických pojmů. Tímto termínem označujeme skupinu lidi, kteří žiji na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a uvědomuji si, že mají jinou iden-útu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství. Některé společnosti, například u lovců a sběračů, jsou velmi malé. Jiné jsou velmi početné, mnohamilionové. Moderní čínskou společnost například tvoří více než miliarda jedinců. Stát Politický aparát (vládní instituce a ostatní státní zaměstnanci), jenž spravuje ur- 553 Glosár základních pojmů cite území a jehož autorita se opírá o zákon a schopnost použil sily. Některé společnosti, například lovci a sběrači nebo menši zemědělské komunity, žádné státní instituce nemají. Vznik státu je mezníkem v lidské historii, protože centralizace politické moci dává procesům sociální změny novou dynamiku. Status Prestiž, kterou má určitá skupina v očích jiných členů společnosti. Obvykle je spojena s charakteristických stylem života -způsobem chování, který se od členů dané skupiny očekává. Status může mít charakter pozitivního pnvdegia. ale i negativního (sugma). Skupiny se statusem „páriů" se ze strany většiny setkávají s pohrdáním nebo bývají přímo ze společnosti vylučovány. Školní vzděláni Všeobecné předáváni znalostí z generace na generaci formou přímého vyučování. Vzdelávací procesy sice existují ve všech společnostech, ale teprve v moderní éie se rozvíjí masové vzdělávání prostřednictvím Skol - specializovaných institucí, v nichž všichni tráví několik let života. Teoretický přístup Pohled na sociální život, který vychází z určitého teoretického pojetí. K významným teorerickým přístupům v sociologii patří funkcionalismus, smikturalismus, symbolický interakcionismus a marxismus. Teoreucké přístupy poskytují sociologům povšechnou orientaci, v jejímž duchu pak pracují, a ovlivňují jak oblast jejich výzkumu, tak způsob identifikace a řešení problémů. Teorie Pokus o formulaci obecného pravidla vysvětlujícího pravidelné pozorované jevy. Vytváření teorií je nezbytnou součásti každé sociologické práce. Teorie sice souvisejí s širšími teoretickými přístupy, ale současně bývají ovlivněny také výsledky výzkumů, k nimž vedlv. či onak neporušily zákon. Stát sice vytváří zákony, ale za určitých podmínek se i státní orgány mohou dopouštět protiprávního jednání. Třída Přestože ie to jeden z nejčastěji používaných pojmů v sociologii, neshodují se autoři na tom, jak třídu nejlépe definovat. Většina sociologů však tímto pojmem označuje skupiny jedinců, mezi nimiž jsou socioekonomické rozdíly vedoucí k rozdílům v jejich materiální prosperitě a moci. Třídní struktura Rozložení tříd ve společnosti. Třídy jsou založeny především na ekonomických rozdílech, jejichž distribuce není nikdy nahodilá. Ve většině společnosti existuje jen omezený počel tříd. V moderním světě k nim patří především vyšší tf ída. střední třída, dělnická třída a spodina (underclass). Věda Systematické zkoumání světa kolem nás, jehož součástí je soustavné získáváni empirických dat spolu s vytvářením teoretických přístupů a teorií, které tato data vysvětlují. Při vědecké činnosti se kombinuje smělá tvorba nových způsobů uvažování s pečlivým ověřováním hypotéz a myšlenek. Jedním z hlavních rysů, kterým se věda odlišuje od jiných myšlenkových systémů (například náboženských), je předpoklad, že všechny vědecké myšlenky mohou být jinými vědci kritizovány a revidovány Výzkumné metody Rozmanité metody výzkumu používané k získávání empirického (faklickéhol materiálu. V sociologii existuje celá řada metod; k těm nejběžnéjšim patří terénní práce (účastnické pozorováni 1 a přehledové studie. Často je užitečné kombinovat v jediném projektu dvě nebo více metod. Trestný čin (zločin) Jakýkoli čin, který porušuje zákony vytvorené politickou moci. Přestože máme sklon považovat „zločince" za zvláštní kategorii populace, je ve skutečnosti jen málo osob, které nikdy v živote tak 554 Glosář důležitých termínů Absolutní chudoba Chudoba pod hranicí definovanou životné důležitými minimálními potřebami. Afektivní individualismus Přesvědčeni, že manželství by mělo být výsledkem romantického citového vztahu. „Ageism" Anglický termín vytvořený po vzoru pojmů „rasismus" a „sexjsmus". Znamená diskriminaci nebo předsudky proti někomu na základě (vyššího) věku. Agrární společnost Společnost založená na zemědělské výrobě. AIDS Choroba, která napadá imunitní systém lidského těla. Alokace prostředků (zdrojů) Způsob, jímž sociální skupiny nebo hnutí rozděluji různé sociální a materiální prostředky. Animismus Víra, že dění ve světě podléhá působení duchů. Anomie Pojem, který do sociologie zavedl Dürkheim. V jeho pojeU šlo o situaci, v níž se jedinec přestává přizpůsobovat sociálním normám. Anorexie Choroba, při které postižení záměrně podstupují život ohrožující hladovění, aby zeštihleli, ačkoli jsou už extrémne hubení. Antropologie Společenská véda, která úzce souvisí se sociologií. Zabývá se především studiem tradičních kultur a vývojem lidského druhu. Apartheid Dnes již zrušený systém rasové segregace v Jihoafrické republice. Asimilace Situace, kdy většinová populace vstřebá (nebo pohltil menšinu a ta |iřevez-rne hodnoty a normy dominantní kultury. Automatizace Výroba monitorovaná a kontrolovaná stroji za minimálního dohledu lidí. Autoritářská osobnost Souhrn osobních vlastnosti, mezi nimiž převládá netoleran-ce. rigidita a černobílé vidění světa. Bezprostřední interakce Interakce mezi jedinci, kteří jsou fyzicky přítomni ve stejném prostoru. Bulimie Porucha přijímání potravy, při níž se postižení přejídají, ale pak jídlo nestrávi, protože si záměrně vyvolají zvraceni. Církev Zavedená náboženská organizace a její členové. Časoprostorová konvergence Proces „zkracováni vzdáleností v čase", který je dán zrychlením dopravy. Dělnická třída Třída, která se skládá převážné z osob pracujících manuálně. Denominace Náboženská sekta, kierásepo ztrátě původní horlivosti a dynamiky insti-tucionaiizuje a hlási se k ní větší množství věřících. Deviantní subkultura Subkultura, jejíž členové se hlásí ke zcela jiným hodnotám než většina společnosti. Diferenciální asociace Sutherlandův výklad rozvoje kriminality Podle této teorie je kriminální jednáni naučeno od jiných osob, s nimiž se jedinec sdružuje. Dobrovolná práce Práce bez nároku na mzdu, která není důsledkem ekonomické 555 Glosář důležitých termínů nutnosti - například neplacená práce charitativní. Dramaturgický model Přístup ke studiu sociálních interakcí, který používá přirovnání odvozených z divadla. Druhý svět industrializované, donedávna komunistické společnosti východní Evropy a Sovětského svazu. Dysfunkce Sociální vlivy, které směřuji k rozkladu neho dezintegraci komunity nebo společnosti. Egocentrismus Zde i: charakteristický postoj dítěte v prvních letech života (podle Pi-ageta). Egocentricky uvažující dítě chápe předměty a děje ve svém okolí výlučné ze svého vlastního pohledu. Ekologická hnutí íínud usilující o zachování integrity životního prostředí, které je ohroženo náporem moderního průmyslu a techniky. Ekologické pojetí v urbanismu Pojetí, které zdůrazňuje „přirozené" rozdělení města na části s protichůdnými rysy. Ekonomický systém Systém výroby a distribuce zboží ve společnosti. Emocionálni inteligence Vyjadřuje to, do jaké míry se jedinec dokáže vyrovnávat s vlastními emocemi a uvést je do souladu s emocemi druhých. Empirický výzkum Páuání po faktech v kterékoli dané oblasti sociologického výzkumu. Endogamie Uzavírání sňatků (jenj uvnitř dané sociální skupiny (obce, třídy, kasty). Etická náboženství Náboženství spočívající spíše na etickém poselství „velkého učitele", jakým byl například Buddha nebo KonJucius, než na víře v nadpřirozené bytosti. Etiketizační teorie Teorie deviace, podle které se určití jedinci stávají „deviantnimi" proto, že byli takto označeni jinými lidmi (například držiteli politické mbcij. Etnická menšina Skupina Lidi, která tvoří v dané společnosti menšinu a bývá znevýhodněna pro své fyzické nebo kulturní vlastnosti, jimiž se liší od většinové populace. Etnické antagonismy Nepřátelství nebo konflikty mezi různými etnickými skupinami nebo komunitami. Etnocenirické nadnárodní společnosti Nadnárodní společností, které jsou převážné řízeny ze zeme. v níž sídlí mateřský podnik. Etnocentrismus Přísiup pozorovatele, jenž vnímá myšlenky nebo praktiky jiné kultury podle měřítek své vlastni. Etnocentrická hodnocení bývají zkreslená, protože nedokáží rozpoznat skutečné kvality jiných kultur. Etnocenlrickým jedincem je ten, kdo není schopen nebo ochoten přiznat jiným kulturám jejich vlastni hodnotová rnéríika Etnometodologie Sociologie všedního dne, která zkoumá, jak lidé rozumějí tomu. co v běžných interakcích říkají a délaii ti druzí Evoluce Zde: vývoj druhů na základe adap tace na fyzické prostředí. Evropská unie Sdružení států Západní Evropy, které se spojily, aby rozvíjely své spo léčné ekonomické, politické a kulturní zájmy. V současné době má Unie patnáct členů, ale hlásí se do ní i další země. Exogamie Uzavírání sňatků mezi osobami, které nepatří k téže sociální skupině. Experiment Výzkumná metoda, která umožftuie kontrolované a systematické zkoumání proměnných - bud v umělých si tuaclch vytvořených výzkumníkem, anebo v přirozeném průběhu déjů. Faktické otázky Otázky, které se týkají ziiš-těnl konkrétních skutečností (ne teoretických nebo morálních problémů). Glosář důležitých termínů Feministické hnuti Hnutí prosazující práva a zájmy žen ve společnosti. Flexibilní výroba Systém průmyslové výroby, který umožňuje rychle změnit charakter výrobních procesů. Mnozí autoři očekávají, že flexibilní výroba postupně nahradí rigidnější výrobní systémy, které dominovaly éře taylorismu a fordismu. Fordismus Systém založený na pásové výrobe, jehož průkopníkem byl Henry Ford. Fundamentalismus Víra v doslovné znéní posvátných textů. Funkcionalismus Teoretická orientace založená na představě, že sociální jevy a instituce lze nejlépe vysvětlit podle funkce, kterou plní - jinými slovy podle toho. čím přispívají ke kontinuitě společnosti. Geocentrické nadnárodní společnosti Nadnárodní společnosti, jejichž řídící struktura už nevychází z jediné země, ale sláva se skutečně globální. Globální město Města jako Londýn, New York a Tokio, která se stala organizačními centry nové globální ekonomiky. Globální vesnice Pojem kanadského autora Marshalla McLuhana, který byl přesvědčen, že se svět - především v důsledku působení elektronické komunikace - postupné stává jedinou komunitou. Lidé na mnoha různých místech světa dnes například sledují v televizi tytéž zprávy. Guerilová válka Válka vedená nevládními (a obvykle protivládními) ozbrojenými skupinami. Heterosexuaíita Sexuální orientace na osoby opačného pohlaví. Homosexualita Sexuální orientace na osoby téhož pohlaví. Hyperrcalita Pojem francouzského autora Jeana Baudrillarda. Podle jeho tvrzení vede šíření elektronické komunikace k tomu, že už neexistuje „realita" jako taková, o níž by televizní pořady a další kulturní produkty vypovídaly. To. co považujeme za „realiiu". vlastně vytvářejí tyto komunikace samy. Například obsah zpráv už není jen sérií informací o tom, co se skutečně stalo, protože zprávy samy definují a určují, co se děje. Hypotéza Myšlenka či domněnka o určitém jevu nebo procesu, která je předmětem empirického zkoumaní. Chiliasmus (milenarismus) Určité typy náboženských hnutí a jejich přesvědčení, že se blíží apokalypsa (konec světa) nebo převratné změny, které budou znamenat počátek nové epochy. Ideální typ „Čistý typ", který zdůrazňuje určité charakteristické vlastnosti určitého sociálního jevu. i když se v této čisté podobě nemusí ve skutečnosti vůbec vyskytovat Danými „ideálními" vlastnostmi jsou ty, které jev definují: neznamená to, že by byly žádoucí. Příkladem je ideální typ byrokratické organizace podle Maxe Webera. Incest Sexuální vztah mezi blízkými příbuznými, například mezi otcem a dcerou nebo bratrem a sestrou. Ve všech společnostech existuje v té či oné formě zákaz incestu. Informační společnost Společnost, která už není založena především na výrobě materiálního zboží, ale na produkci znalostí. Tato představa je úzce spojena s nástupem počítačů a systémů elektronické komunikace. Informační dálnice Vize budoucnosti, kdy jediné kabelové spojeni umožní propojit většinu lidských obydlí řadou forem elek-uonické komunikace. Instinkt Ustálený vzorec chování, které je vrozené a objevuje se u všech normálních jedinců daného živočišného druhu, Inteligence Úroveň intelektuálních schopností měřená inteligenčními testy. Intergeneračnf mobilita Přesun do vyšší nebo nižší sociální vrstvy, k němuž dochází z jedné generace na druhou. 556 557 Glosář důležitých termínů Glosář důležitých termínů Intragenerační mobilita Přesun do vyšší nebo nižší sociální vrstvy, k němuž dochází v průběhu života jedince. Internet Globální systém spojeni mezí počítači. 10 (inteligenční kvocient) Výsledek testů intelektuálních schopností, které hodnotí úsudek a symbolické funkce. Jeviště Oblast sociální aktivity, v níž jedin-ci sehrávají pro ostatní určité „představení". Kapitalismus Systém ekonomického podnikáni založený na tržni výměně. Slovo „kapitál" znamená bohatství nebo peníze použité k investici na trhu s úmyslem vytvářel zisk. Takřka všechny průmyslové společnosti dnes mají kapitalistickou orientaci -jejich ekonomické systémy jsou založeny na svobodném podnikáni a soutěžení. Kapitalista Majitelé podniků, půdy nebo akcií, kterých používají k tvorbé zisku. Kastovnictví Forma stratifikace, v níž je sociální postavení jedince pevně určeno v okamžiku jeho narození a nemůže se změnit (typickým příkladem je tradiční společnost v Indii). Mezi členy různých kast nedochází prakticky vůbec ke vzájemným sňatkům - jsou tedy endogamní. Kauzální vztah Druh korelace (pozitivní i negativní), u kterého jedna proměnná skutečné ovlivňuje druhou, Kibucy Izraelské komuny založené na kolektivním majetku, práci i výchově détí, s minimálními nerovnostmi v bohatství a příjmech. Kodifikované znalosti Pojem, který zavedl sociolog Daniel Bell. Označil lak znalosti získané v systematické podobe, k nimž patří například poznatky moderní vědy. Bell je přesvědčen, že tvorba takových znalostí je nejdynamíčtčjší silou utvářející dnešní společnost. Kognitivní procesy Myšlenkové procesy: vnímání, úsudek a paměť. Kohabitace Situace, kdy spolu dva lidé žiji ve více či méné trvalém sexuálním vztahu, aniž vstoupí do manželství. Kolektivní spotřeba Pojem Manuela Cas-tellse, který označuje procesy jako nákup a prodej nemovitostí ve městě. Kolonialismus Proces, v němž západní státy získaly nadvládu nad řadou mimoevropských oblastí. Komparativní (srovnávací) analýza Ana lýza vycházející ze srovnáni různých společností nebo kultur. Komunismus Politický směr spojovaný s myšlenkami Karla Marxe a rozvinutý zejména Leninem. V instimcionalizované podobě se prosadil v Sovětském svazu a východní EvTopě (do roku 1990) a v Číně Konec historie Představa prosazovaná americkým autorem Francisem Fukuva-mou. Po pádu komunismu nastává podle Fukuyamy konec historie, protože už neexistuje žádná forma společnosti, která by mohla nahradit liberální kapitalismus západního stylu. Konštituční monarcha Král nebo královna vykonávající převážně reprezentativní funkci ve státe, kde skutečná moc spočívá v rukou jiných (obvykle volených) politiků Konurbace Souměstí: souvislá řada mést která splývají do jediného celku. Korelace Pravidelný vztah mezi dvěma hodnotami (proměnnými), který bývá často vyjádřen statisticky. Korelace mohou byl pozitívni nebo negativní. O jrozitivni korelaci hovoříme tam. kde je zwsováni ledne proměnné provázeno zvýšením druhé: o negatívni korealci tam, kde je zvýšeni iecí-né spojeno se snížením druhé. Korelace však nemusí znamenat, že mezi obéma hodnotami exisnne kauzálni vztah. Kult Náboženské seskupení bez trvalé struktury, k němuž jsou jedinci volné přidružení. Kulturní pluralismus Rovnoprávná koexistence několika subkultur v dané společ-nosú. Latentní funkce Funkční následky, které členové daného sociálního systému nezamýšlejí nebo nepozorují. Legitimita Přesvědčeni o spravedlivosti a náležitosti určitého politického uspořádání. Lesbický vztah Homosexuální vztah mezi ženami. Liberální demokracie Systém demokracie založený na parlamentních ínsutucích, který je provázen užni ekonomikou. Magie Rituály, které se pokoušejí ovlivnit duchy nebo nadpřirozené bytosti, aby splnili lidem jejich přání. Ve většině společností existuje určité napětí mezi magií a náboženstvím. Na rozdíl od náboženství bývá magie převážné individuální aktivitou, kterou provozuje kouzelník (šaman). Makrosegregace Segregace mezi velkými skupinami lidi, rozptýlenými podle rasového kritéria na různá územi. Makrosociologie Studium rozsáhlých skupin, organizací nebo sociálních systémů. Manifestní funkce Zjevné funkce určitého aspektu nebo typu sociální aktivity; účastníci si jich jsou vědomi a zamýšlejí je. Marxismus Souhrn idejí vycházejících především z myšlenek Karla Marxe. Materialistické pojetí dějin Marxovo pojetí, podle kterého mají v historickém vývoji určující roli „materiální" (tj. ekonomické] faktory. Matrilineární společnost Společnost, v níž se majetek, postavení nebo tituly dědí v mateřské linii („po pfeslici"). Megalopolis „Město mést" starých Řeků -v dnešní době se používá k označeni těch největších konurbaci. Mezinárodní dělba práce Vzájemná závislost států nebo různých části světa, které spolu obchoduií na světových trzích. Mezzosegregace Rasové podmíněná segregace na úrovni jednotlivých čtvrtí. Mikrosegregace Rasově podmíněná segregace v běžném životě, například oddělené čekárny na nádražích. Mikrosociologie Studium lidského chováni v kontextu bezprostředních interakcí. Monogamie Formo manželství, která připouští jen iednoho partnera nebo partnerku. (Dnes častá „sériová monogamie" jich ovšem připouští více, ale postupně, nikoli zároveň.) Monoteismus Víra v jediného boha. Multimédia Kombinace prvků, které dříve představovaly samostatná média a vyžadovaly použití různých technických prostřed kú, v jediném médiu typu CD-ROM. který se dá přehrál na počítači. Mutace Proces náhodných genetických změn, které mění fyzické vlastnosti živočicha nebo rostliny. Naprostá většina mutaci představuje z evolučního hlediska slepou uličku, protože mutantnf organismy nepřežiji. V malém počtu případů se však mutace prokáži jako výhodné a umožní vznik nových vlastností, vedoucí až k vývoji nového druhu. Nacionalismus Přesvědčení a symboly, jež vyjadřují identifikaci s určitým národem (národním státem). Nadhodnota V marxistické teorii se takto označuje ta část hodnoty dělníkovy práce, která „zbude" poté. co mu zaměstnavatel zaplatí mzdu. Nadnárodní společnosti Obchodní společnosti, které působí ve dvou nebo více zemích. Náhodný výbér vzorku Metoda používaná při průzkumech. Jej im smyslem je zaručit, 558 559 Glosář důležitých termínů Glosář důležitých terminů že sledovaná skupina bude reprezentativním vzorkem dané populace. Neformální ekonomika Ekonomické transakce prováděné mimo síéru obvyklého placeného zaměstnání. Neverbální komunikace Bezprostřední komunikace mezi jedinci, která není založena na řeči, ale na výrazu tváře nebo gestech. Nezaostřená interakce Interakce, k niž dochází mezi lidmi přítomnými v určitém prostoru, aniž naváží bezprostřední komunikaci. Nezamýšlené důsledky Důsledky jednání, které melo jiný cíl. Mnohé významné aspekty sociální činnosti patři do kategorie téch. které její aktéři neplánovali. Nové industrializované zemé Státy Třetího svéta, které si v posledních dvou až třech desetiletích vybudovaly silnou průmyslovou základnu, například Singapur a Hongkong. Nukleární rodina Rodina sestávající z matky, otce (anebo alespoň jednoho z rodičů) a závislých dětí. Občan Příslušník určitého politického společenství, kterému z jeho členství v tomto společenství plynou určila práva a povinnosti. Občanské náboženství Formy rituálu a přesvědčen] podobné náboženským, ale světského charakteru - například politické pochody a ceremoniály, Obětní beránek Jedinec nebo skupina, jimž je přičítána vina za něco, co nezpůsobili. Odbory Skupina nebo organizace, která zastupuje zájmy dělníků v průmyslu (například v industriálních konfliktech) nebo jiných zaměstnanců. Odcizeni Pocit, že naše vlastní schopnosti jako lidských bytosti má v rukou někdo jiný Marx tak původně označil projekci lidských schopností do božstev. Později tento termín přenes] na situaci, kdy dělníci ztrácejí kontrolu nad charakterem výroby a nad výsledkem vlastní práce. Oidipúv komplex Časná táze psychologického vývoje, v níž podle Freuda chlapec pociťuje silnou lásku k matce a nenávist k otci. Překonání Oidipova komplexu je ve Freudové teorii považováno za významný mezník ve vývoji dítěte jako auionomniho jedince. Freud název tohoto komplexu převzal z antického mýtu o Oidipovi, který zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou, aniž věděl, že jde o jeho rodiče. Oligarchie Vláda malé menšiny v organizaci nebo společnosti. Omezený kód Způsob hovoru založený na sdílených kulturních předpokladech, v němž mnohé myšlenky není třeba verba-lizovat. Organizovaný zločin Kriminální činnost provozovaná organizacemi, které mají charakter nelegálních firem. Osobní prostor Fyzická vzdálenost, kterou mezi sebou udržuji jedinci, kteří se osobné znají. Otroctví Forma sociální stratifikace, v jejímž rámci jsou někteří jedinci soukromým majetkem jiných. Pánové Skupiny, které trpí diskriminaci a většina společnosti na ně „shlíží" s pohrdáním. V evropských dějinách byla tato role po staletí vyhrazena Židům, Participativni demokracie Systém demokracie, v němž se všichni členové skupiny nebo komunity kolektivně účasmí rozhodování o významných záležitostech. Pastevecká společnost Společnost získávající obživu z chovu domácích zvířat. Patri lineární společnost Společnost, v niž se majetek, postaveni nebo tituly dědí v mužské linii („po meči"). Politická strana Organizace vyrvoŕená s cí lem získat podíl na výkonu moci a využit tuto moc k uskutečněni konkrétního programu. Polyandrie Forma manželsivi, v níž může mít žena vlce než jednoho muže (současně). Polycenlrické nadnárodní společnosti Nadnárodní společnosti řízené ze dvou nebo více hlavních administrativních center v různých státech. Polygamie Forma manželství, v níž může mít jedna osoba více než jednoho partnera. Polygynie Forma manželství, v níž může mít muž vlce než tednu ženu (současně). Polyteismus Víra ve více než jednoho boha. Portfoliovýpracovník Pracovník, který disponuje rozmanitými schopnostmi nebo kvalifikacemi a dokáže proto snadno přecházet z jednoho zaměstnání do druhého. Posvátno Něco, co vyvolává mezi věřícími pocity úcty nebo úžasu; opak profánního (Dürkheim 1. Prestiž Respekt projevovaný jedincí nebo skupině na základě jeho statusu. Profánní sféra Vše, co je součástí všedního světa; opak posvátného (Dürkheim), Projekce Situace, v niž někdo přisuzuje jiným lidem své vlastní pocity. Proroci Náboženské osobnosti, které mobilizují své přívržence novou interpretací po švárných textů. Prosliluce Poskytováni sexuálního styku za úplatu. Predoperativní stadium Stadium kognitivního vývoje (podle Piagetovy teorie), v němž se dítěti podařilo zvládnout základní způsoby logického uvažováni. Přehledové studie Jedna z metod sociologického výzkumu, při které se vyhodnocuji odpovědi na dotazníky. Přechodné třídy Marxův termín pro přetrvávající třídy, které svým charakterem patří do předchozího typu společnosti -například statkáři v kapitalistickém systému. Přeřeknuti Když spatné vyslovíme nějaké slovo, může to podle Freudovy teorie odhalit naše skryté pocity. Přirozený výběr Teorie spojená se jménem zakladatele moderní evoluční biologie. Charlese Darwina Živočišné druhy přežívají a prospívají podle toho, jak se jim daří přizpůsobit prostředí; méně zdatní jedinci (a druhy) vyhynou a jsou nahrazeni přizpůsobivějšími. Psychopat Specifický typ osobnosti - jedinec, který nemá morální zásady a je lhostejný k osudu jiných Udí, čímž se odlišuje od většiny normálních osob. Racionalizace Weberův termín označující proces, jenž se stává v moderním světě dominantním: promyšlené organizování celků v souladu s abstraktními pravidly a procedurami. Rasa Rozdílné fyzické vlastnosti používané ke kategorizaci velkých skupin lidi. Recidivisté Jedinci, kteří se opakovaně dopouštějí trestných činů. Regionalizace Rozdelení sociálního života do různých oblasti či zón. Regulace masových médií Použití právních prostředků ke státní kontrole toho, kdo bude masová média vlastnit a jaký bude jejich obsah. Relativní deprivace Pocity deprivace vznikajíc! ze srovnáni sebe sama s těmi. jejichž životni úroveň jedinec považuje za směrodatnou. 560 561 Glosár důležitých termínů Relativní chudoba Chudoba definovaná vzhledem k životní úrovni větSiny v dané společnosu. Reprezentativní vzorek Malá skupina vhodná k sociologickému výzkumu, která se svými vlastnostmi shoduje se Širší populací. Rolníci Lidé získávající obživu z půdy prostřednictvím tradičních zemědělských metod. Rozšířená rodina Rodina, která se skládá z více než dvou generací příbuzných žijících buď ve stejné domácnosti, anebo velmi blízko sebe. Rozvinutý kód Forma řeči, v níř. je pfesný význam sdělován cílenou a promyšlenou volbou slov. Sankce Odměna či trest, jež podporují žádoucí formy chováni. Sekta Náboženské hnuú, které se odchyluje od oficiálního směru. Sekundární (druhotná) deviace Termín amerického kriminologa Edwina Lennerta. Primární deviaci byl v jeho pojed první prohřešek proti zákonu, kterého se jedinec dopustil. Sekundární deviaci představuje to, že pachatel tohoto činu získá „etiketu" - například po drobné krádeži v obchodě označení „zloděj". Sémiotika Obor, který se zabývá studiem nelingvisiické tvorby významů. Senzomotorické stadium Časné stadium vývoje dítěte (podle Piagetaj, v němž poznávání okolního světa ovládají smyslové vjemy. Sériová monogamie Stav, kdy jedinec vstii puje postupně do několika manželství, ale nikdy přuom nemá dva partnery zároveň. Sestupná mobilita Stav, kdy se jedinec ocitá v hůře placeném zaměstnáni nebo horší ekonomické situaci, než byl předtím on sám nebo jeho rodiče. Sexualita Široký pojem, jenž zahrnuje lidské sexuální rysy i sexuální chováni. Sexuální obtěžování (harassment) Sexuálne moiivované návrhy a narážky, v nichž jedinec pokiačuie i přesto, že na ně druhá osoba nereaguje nebo dává najevo odpor. Sexuální zneužíváni dětí Sexuální vykof is-tbvánl déú dospělými. Simulačním Kopie něčeho, co neexistuje v originálu (například dům v pseudorene-sančním stylu). Tohoto pojmu používá francouzský autor Jean Baudrillard. Skryté poselství Školy Způsoby chováni nebo názory, kieré si déii osvojují ve škole, přestože nejsou součástí výuky jako takové. Skupinové uzavírání Způsob, jímž určila skupina vytýčí kolem sebe pevnou hranici a oddělí se lak od ostatních. Socialismus Politický směr, ienž klade důraz na aspekt spolupráce v moderní průmyslové výrobě a směřuje k vytvořeni rov-nostáfské společnosti. Socializace přírody Účinek sociálních a technických sil na přírodu. Sociální „já" (sociál self) Podle C. H. Mea-da nezbytná složka našeho „jástvf", kterou odvozujeme z reakcí ostatních lidi. Právě dm. že si člověk uvědomí tuto sociálni identitu, se stává plné uvědomělou bytosti. Sociální reprodukce Procesy, které udržuji nebo posiluji trvalé vlastnosti sociálních struktur. Sociální transformace Procesy změn ve společnosti nebo sociálním systému Sociální vzdálenost Fyzický prostor (odstup), který lidé ponechávají mezi sebou a jinými osobami, které dobře neznap Sociologická imaginace (představivost) Využití představivosti při kladení sociolo- Glosář důležitých termínů gických olázek a hledáni odpovědí. Nutnou podmínkou je „odmyslet se" od běžné ruu ny vlastního života. Stávka Dočasné přerušení práce skupinou zaměstnanců, jehož cílem je vyjádřit odpor nebo prosadil své požadavky. Stavy Forma sociální stratifikace, u níž existuje zákonem sianovená nerovnost mezi jednotlivými skupinami (typická pro pfed-modernl Evropu). Stereotypy v uvažování Myšlenkové procesy a postoje vycházející z rigidních kategorií, neschopných změny. Stigma Jakákoli fyzická nebo sociální vlastnost, která je považována za zdroj hanby. Strukturalismus Teoretický přísriip, který vznikl v lingvistice a spočívá v hledání struktur v sociálních nebo kulturních systémech. Střední třída Třída tvořená převážně tzv. bílými límečky - úředníky, odborníky, intelektuály - a drobnými podnikateli. Stadium formálních operací Stadium kognitivního vývoje (podle Piageta), v němž se díle učí zvládat abstraktní pojmy a hypotetické si mace. Stadium konkrétních operací Stadium kognitivního vývoje (podle Piageta), v němž myšlen! dítěte vychází především ze smyslového vnímání světa. V této fázi si dítě dosud nedokáže poradit s abstraktními pojmy nebo hypotetickými situacemi. Studená válka Nepřátelství mezi USA a Sovětským svazem (a jejich spojenci), které trvalo od konce 40. let do roku 1990. O „studené" válce hovoříme proto, že mezi oběma stranami nikdy nedošlo k otevřené vojenské konfrontaci. Subkultura Hodnota a normy odlišné od většiny, k nimž se hlásí určitá část populace. Suburbanizace Rozvoj předměstských vilových čtvrtí. Suverenita (svrchovanost) Nezpochybněná politická moc státu nad daným územím. Symbol Předmět nebo znak. který reprezentuje něco jiného - například vlajka, která symbolizuje národní stál. Symbolický interakcionismus Teoretický přístup v sociologii vycházející z díla G. H. Meada. Klade velký důraz na úlohu symbolů a jazyka jako základních prvků všech lidských interakcí. Šaman Jedinec, kterému je (v některých tradičních komunitách lovců a sběračů) přisuzována zvláštní magická moc - čaroděj a léčitel v jedné osobě. Taviči kotel Představa splynutí etnicky rozdílných populací do nového celku, který bude obsahovat prvky různých kultur. Taylorismus Souhrn mvšlenek Fredericka Winslowa Taylora, známý též pod názvem „vědecký management": v rámci racionalizace rozkládá práci v průmvslové výrobě na množství jednoduchých, vzájemně koordinovaných úkonů. Technika Využiti znalosti k přetvářeni přirozeného světa: prostředky použité k tomuto přetváření. Konkrétní výrobní postupy se česky označují jako technologie. (Anglický pojem technology pokrývá všechny tyto významy.) Teoretická dilemata Zásadní teoretické problémy, kolem nichž se v sociologii vedou leúté spory. Teoretické otázky Otázky, které si sociologové kladou, když se pokoušejí vysvětlit určité pozorované jevy. Kladeni teoretických otázek je nezbytnou podmínkou toho, abychom mohli dospěl k obecným poznatkům o povaze sociálního života. Thalcherismus Poliúcká doktrína hlásající čistě tržní ekonomiku a privatizaci ve spojeni se silnou národní vládou: jmenuje se podle bývalé britské premiérkv Margaret Thatcherové. 562 563 Glosář důležitých termínů Totální válka Vojenský konflikt, jehož se přímo či nepřímo účastní velká část obyva lelstva a v němž bojují statisíce nebo miliony vojáků. Totemismus Systém náboženských představ, jenž přisuzuje nadpřirozené vlastnosti symbolu určitého druhu zvířete nebo rostliny. Třetí svět Méně vyspelé společnosti, v nichž průmyslová výroba buď vůbec neexistuje, anebo je rozvinuta jen minimálně. V současné době žije v těchto zemích většina světové populace. Třídní konflikt Zápas mezi různými třídami ve spoleřnosú. Karel Marx se domníval, že právě třídní konflikty jsou v pozadí mnoha jiných sporů a antagonismů, které se ve společnosú projevují. Univerzita třetího veku Jako „třeú vék" se označuje věk důchodový. „Uiúverzita třetího veku" dává důchodcům šanci dále rozvíjet své vzděláni. Urbanizace Rozvoj mést Vertikální mobilita Vzestupná nebo sestupná mobilita v hierarchii straúfikované společnosti. Veřejná sféra Pojem známý z díla německého sociologa Júrgena Habermase. Označuje sféru, která je v moderní společnosti prostorem pro veřejné diskuse Veřejná vzdálenost Fyzická vzdálenost, kterou mezi sebou jedinci udržuji na veřejnosti, například při přednášce. Veřejné mínění Názory veřejnosti na aktuální otázky, zjištěné průzkumem. VSeobecná branná povinnost Systém povinné vojenské služby, který ukládá všeru osobám stanoveného veku (většinou ovšem |en mužům), aby se podrobily vojenskému výcviku. Výrobní prostředky Marxistický termín označující veškeré prostředky, které slouží k výrobě zboží ve společnosti - nejen techniku, ale i vztahy mezi výrobci. Vyšší třída Třída složená z bohatších vrstev společnosti - obvykle těch, kdo zdědili velký majetek, jsou majiteli podniků nebo vlastní značný počet akcií. Vývojové otázky Otázky, které si sociologové kladou při zkoumání původu a vývoje sociálních institucí. Výzkum dokumentů Výzkum založený na údajích získaných studiem dokumentů, například archivních materiálů nebo oficiálních statistik. Vzájemná ekonomická závislost Tento pojem vyjadřuje skutečnost, že dělba práce činí jedince životně závislými na tom, co vyrobí ostatní. Zákon Pravidlo chování, které je určeno politickými autoritami a opírá se o státní moc. Zákulisí Oblast, která je oddělena od děni „na jevišti" (v pojeU Ervinga Goffmana). Umožňuje účastníkům relaxaci a neformální formy chování. Zaměřená interakce Interakce mezi jedinci, kteří vyvíjejí společnou činnost anebo spolu hovoří. Závislost Proces, při kterém si jedinec do té míry zvyká na určitou látku nebo zpĽisob chovám, že se bez nich nedokáže obejít Patří sem například závislost na alkoholu, ale i na práci („workoholismus"). Závislost na sociálních dávkách Situace, v níž se osoby pobírající sociálni dávky - například podporu v nezamestnanosti - na tento způsob života adaptuji, misto aby se snažili najít sí práci. Zdvořilá nevšimavost Způsob, jímž si ledinci dávají při interakci najevo, že si uvědomují přítomnost toho druhého, aniž působí výhružné nebo přehnané přátelsky. Glosář důležitých termínů Znásilnění Použiti nebo hrozba násilí k vynucení sexuálního styku Zúčastněné pozorování (terénní výzkum) Hojně používaná výzkumná metoda v sociologii a antropologii: výzkumník se účastni činnosti skupiny nebo komunity, kterou studuje. Žánr Pojem používaný mimo jiné u masových médií. Označuje určitý typ mediálního produktu nebo kulturního jevu. K základním žánrům v televizi například patři seriál, komedie, zpravodajství, sportovní přenos; a televizní hra. 564 565 Literatura Abercrombie, Mick. Television and Society. Cam-bridge, Polity Press. 1966. Aberle, David. The Peyote Religion Among the Navaho, Chicago. Aldine Press, 1966. Adorno, Theodor W. et at., The Aulhontanan Personality, New York, Harper and Row. 1950. Ainsworth. M. D. S.. 1977. Infancy in Uganda. Baltimore. Johns Hopkins University Press. 1977. Alben. Michel. Capitalism vs Capitalism: How America's Obsession with Individual Achieve-merit and Short-Term Profit has l^d it to the Brink of Collapse, New York. Four Walls Eight Windows, 1993. Alexander, Jeffrey C. (ed.). Neofunctionalisin. London, Sage, 1985. Alexandralos. Nikos (ed.), World Architecture' Towards 2010: An FAD Study (Chichester: FAO and John Wiley). 1995. Allmän/manad Statistik, Sveriges üfficiella Staus-tifc. Stockholm. Statistika Central-byran, 19S7. Althusser. Louis. For Marx, London, Allen Lane. 1969. Alunan, Dennis, AJDS and the New Puritanism. London. Pluto Press, 1986. Amato, P R., 'Children's adjustment to divorce: theories, hypotheses and empirical support'. Marriage and the Family, 55, 1993. Anderson. Elijah. Streetwise: Race. Class, and Change in an Urban Community. Chicago. University of Chicago Press, 1990. Anderson, F. S.. 'TV violence and viewer aggres-sion: accumulation of study results 1956-1976', Public Opinion Quartetiy. 41, 1977. Angier, Natalie, 'Feminises and Darwin: scientists try closing the gap'. New York Times, 21.6.1994. Arber, Sara & Ginn. Jay. Gender and Later Life A Sociological Analysis of Resources and Constraints, London, Sage, 1991. Ane-s, Philippe. Centuries of Childhood. Har-mondswnrth. Penguin. 1973. Ashworth.A. E., Trench Warfare. 1914-1918. London, Macmillan, 1980. Aschenbrenner, Joyce, Lifelines: Black Families in Chicago, Prospect Heights. III.. Waveland Press, 1983 Atholl. Justin. Shadow of the Gallows. London. Hutchinson. 1954. Ayres. Robert & Miller. Steven. 'Industrial robots on the line', in Tom Forrester (ed.), 77ie Information Technology Revolution, Oxford, Blac-kwell. Bahrami, Homa & Evans, Stuart, 'Flexible recycling and high-technology entrepreneurship'. California Management Review. 22,1995. Baldwin-Fvans, Martin & Schain, Martin, 77ie Politics of Immigration in Western Ewrupe, London, Cass, 1995. Becker, Howard, 77in>ugfi Values to Cultural Interpretation, Durham, NC. Duke University Press. 1950. Bell. Daniel, the Coming of Post-industrial Society: A Venture in Social Forecasting, London. Heinemann, 1973. Bernstein. BasU. Class. Codes and Control, I-on-don. Routledge. 1975. Btackburn, Joseph C, Time Based Competinon: The Next Battleground in American Manufacturing, Burr Ridge. 111.. Irwin, 1990. Blankenborn, David, Fatherless America. New York, Basic Books, 1995, Blau, Peter M., The Dynamics of Bureaucracy. Chicago, University of Chicago Press, 1963. Blau, Peter M. & Duncan. Otis Dudley. The American Occupational Structure. New York. Wiley. Blunder. J., Television in the Unaed Stales: Funding Sources and Programming Consequences. London, HMSO, 1986. Blyton, Paul, Changes in Working Time: An Inter national Review, London, Crooni Helm, 1985. Boden, Deirdre & Moloich. Harvey, 'The compulsion of proximity', in Boden. D. & Friedland, R. (eds), Nowhere- Space. Time, and Modernity (Berkeley, University of California Press), 1994. Bonney, Norman, 'Theories of social class and gender'. Sociology Review. 1,1992. Booth, Charles, Labour and Life of the People, London. Williams and Norgate. 1889. Booth. William. f;i Darkest England and the Way Our. London, Macmillan, 1970 (1890). Boswell, John, The Marriage of Likeness: Same-Sex Unions in Pre-Modem Europe, London, Fontana, 1995. Bottoinley. A. K.. & Pease, K.. Crime and Punish ment: Interpreting the Data. Milton Keynes. Open University Press. 1986. Bourdieu. Pierre. Dwnncrion.- A Stxial Critique of 567 Literatura Literatura Judgements of Taste. London. Routledge and Kegan Paul. 1986 BourdJeu, Piene. Language and Symbolic Power, Cambridge, Polity Press. 1988. Bourdieu, Pierre & Passeron. Jean-Claude, Reproduction: in Education, Society and Culture. London. Sage, 1977 Bowles, Samuel & Gintis. Herbert, Schooling in Capitalist America. London. Routledge and Kegan Paul. 1976. Braverman, Harry, Labour and Monopoly Capital: The Degradation of Work in the twentieth Century, New York, Monthly Review Press. 1974. Brennan. Teresa, 'Controversial discussions and feminist debate', in Segal. Naomi & Timms, E.. The Origm and Evolution of Psychoanalysis. New Haven. Yale University Press, 1988. Brown. Catnna & .lasper. Kann (eds). Consuming Passions: Fem trust Approaches to Eating Disorders and Weight Preoccupations, Toronto. Second Story Press. 199.1. Brownhill, Sue. Developing London's Docklands: Another Great Planning Disaster- London. Chapman, 1990. Brownmiller, Susan, Against Our Will: Men. Women and Rape, London, Seeker and Warburg. 1975. Buckle, Abigail & Harrington, David P.. 'An observational study of shoplifting'. British Journal o} Criminology, 24,1984. Burt. Martha R.. Over the Edge: The Growth of Homelessness in the 1980s, New York, Russell Sage, 1992. Campbell. Anne. The Girls m the Cattg. Oxford, Btackwell, 1986a. Campbell. Anne, 'Si'll-reporüng of lighting by females'. British Journal of Criminology. 26. 1986b. Campbell. Beatrix. Goliath Britain's Dangerous Places. London. Methuen, 1993. Capps. Walter H., Vie New Religious Right: Piety. Patriotism, and Politics. Columbia. University of South Carolina Press. 1990. Carlen. Pat et al.. Criminal Women: Autobiographical Accounts. Cambridge, Polity Press, I98S. Castells. Manuel, The Urban Question: A Marxist Approach. London, Edward Arnold. 1977. Casiells. Manuel. The City and the Crass Roots: A Cross-cultural Theory of Urban Social Movements, London, Edward Arnold, 1983. C1BA Foundation. Child Sexual Abuse within the Family, London. Tavistock, 19S4. Cisneros, Henry G. (ed.), Interwoven Destinies: Cities and the Nation, New York, Norton. 1993. Clinard. Marshall, Cities with Little Crime: The Case of Suntzeriand, Cambridge. Cambridge University Press. 1978. Cloward, R. & Ohlin. L.. Delinquency and Opportunity. New York, Free Press, I960. Collins. James & Porras, Jerry. Built to Last, New York. Century, 1994. Commission on Clobal Governance. Our Global Neighborhood, Oxford, Oxford University Press. 1995. Coward, Rosalind. Female Desire Women's Sexuality Today, London, Paladin, 1984. Crompton. Rosemary & Junes, Gareth, White Col-kirItvletariat, London, Macmillan, 1984. Davenport, W.. 'Sexual patterns and their regulation in a society of the South West Pacific', in Beach, F. (ed.), Sex and Behaviour, New York. Wiley, 1965. Davies. James C, Towards a theory of revoluti on', American Sociological Review, 27, 1962. Davis. Stanley M., 2001 Management Managing the Future Now, London, Simon and Schuster. 1988. De Witt. Karen, 'Wave ot suburban growth is being led by minorities', New York Times. 15. 8. 1994. Donaldson, Margaret, Children's Minds, New York, Morton. 1979. Dore, Ronald, British Factory, Japanese Factory the Origins of National Diversity in Industrial Relations. London. Allen and Unwin, 1973. Dunn, John. Modem Revolutions, An Innaducti- on to the Analysis of a Polmcal Phenomenon. Cambndge, Cambridge University Press. 1972. Dürkheim. Emile, Suicide: A Study in Sociology, London. Routledge and Kegan Paul, 1952 (1897). Dürkheim, EmiLe, The Rales ot Sociological Method. London. Macmillan. 1982 (1895). Pravi-dla sociologicke metody, Praha, Orbis 1926 (s pfedmluvoti E. Benese). Dworkin. Ronald M. Life's Dominion. An Argument about Ahortion. Euthanasia, and Individual Freedom, New York. Knopi, 1993. The Economist. The Pocket World in Figures, London, Economist Publications. 1996. Eibl-Eibesfeldt, I.. The expressive behaviour of the deaf and blind born', in von Cranach, M. & Vine. J. (eds), Social Communication and Movement, New York, Academic Press. 1973 Eisenstandt, Stuart N.. The Political System of Empires. Glencoe, Free Press. 1963. Ekman, Paul & Friesen. W. V., Facial Action Coding System, New York, Consulting Psychologists Press. F.ldridge. John led.), Getting the Message: News. Iruth and Power. London, Routledge, 1993. Elshtain. Jean Bethke, Women and War, New York, Basic Books. 1987. Erikson, Kai, A Neu; Species of Trouble: Explorati oris in Disaster. Trauma, and Community, New York. Norton, 1994 Erikson, Robert & Goldthorpe, John, The Constant Flux: A Study of Class Mobility in Indu striat Societies, Oxford, Clarendon Press. 1993 Evans-Pntchard, E. E.. The Nuer: A Descnption of the Modes of Livelihood and Political Institut! ons of a Nilotic People, Oxford, Clarendon Press. Evans-Pnichard. E. E.. Nuer Religion, Oxford. Oxford University Press, 1956. Fagan, Jeffrey A., Stewart, Douglas K. & Hansen, Karen v.. 'Violent men or violent husbands' Background factors and situational correlates', in Finkelhor, David, et al.. The Dark Side of Families: Current Family Violence Research, Beverly Hills, Ca., Sage, 1983. Feuerbach, Ludwig, Tlie Essence of Christianity, New York, Harperand Row, 1957 [1841). Podstata křesťanství, Praha, Státní nkladalelství politické literatury. 1954. Field. Frank, Losing Out: The Emergence of Britain's Underclass. Oxford, Blackwell, 1989. Finkelhor. David, Child Sexual Abuse: New Theo ry and Research, New York. Free Press. 1982. Finkelhor, David & Yllo, K., 'Forced sex in marriage: a preliminary report', Crime and Delinquency, 28. 1982. Fischer, Claude S., The Urban Experience, New York. Harcourt Brace Jovanovicll. 1984. Ford. Clellan S. & Beach, Frank A., Patterns of Sexual Behaviour. New York, Harper and Row, 1951. Foucault, Michel, The Older of Things: An Archeology of the Human Sciences, London, Tavistock, 1970. Foucauk, Michel, 77te History of Sexuality, London, Penguin. 1978. Foucault, Michel, Discipline and Punish. Har-mondsworth, Penguin, 1979. Foucault. Michel, Technologies of the Self: A Seminar with Michel Foucault', in Martin, L. H., Gutman, H. & Htitlon. P. H. feds), Technologies of the Self: A Seminar with Michel Foucault. Amherst, University of Massachusetts Press, 1988. Fraibcrg, Selma, The Magic Years: Understanding and Handling the Problems of Early Childhood, New Y'ork, Scribneťs. 1959. Fräser. Steven (ed.). The Bell Curve Wars Race, Intelligence and the Future of America, New York, Basic Books, 1995. Freud. Sigmund. The Psyclwpattiology of Everyday Life, Harmondsworth, Penguin, 1975. Fnediander. Daniel & Burtless, Gary, Five Years After: The Long-term Effects of Welfare-to-Work Programmes. New York. Russell Sage, 1994. Fukuyama, Francis, "The end of history', Tile National interest. 16, 1989. Fukuyama, Francis. Thiol. TheSocial Vinues and the Creation of Prosperity. London. Hamís h Hamilton. 1994. Fussell, Sam W., Muscle. Confessions of an Unlikely Bodybuilder, New York, Poseidon Press, 1991. Cans, Herbert J.. The Urban Villagers: Group and Class in the Life of Italian-Americans. New York. Free Press. 1982. Gardner, Howard, Multiple Intelligences: The Tlieory m Practice. New York. Basic Books, 1993. Garfinkel, Harold, A conception of, and experiments with, „trust" as a condition of stable concerted actions', in Harvey, O. J. (ed.). Motivation and Social Interaction. New York. Ronald Press. 1963 Garfinkel. Harold, Studies in Ethnomethodolngy, Oxford, Blackwell, 1984. Gelis, Jacques. History of Childbirth: Fertility. Pregnancy, and Birth in Early Modern Europe, Boston, Northeastern University Press, 1991 Gerbner, G. el al., 'The demonstration of power: violence profile no. 10', Journal of Communication, 29, 1979. Gerbner, G. el al., The ..mainstreaming" of America: violence profile no. 11', Journal of Communication, 30. 1980. Gibbons. John H.. Trading Around the Clock Global Securities Markets and Information Technology. Washington D.C., US Congress. 1990 Giddens, Anthony. The Constitution of Society. Cambridge, Polity Press, 1984. Ginzburg, Carlo. TíteCříťeie and the Worms. London. Routledge and Kegan Paul, 1980. Cissing, George, Demos. Brighton, Harvester. 1973 Glasgow Media Group. Bad News, U>ndon, Routledge, 1976. Glass, David lea.}, Social Mobility in Britain. London, Routledge and Kegan Paul, 1954. Glueck, Sheldon W. & Giueck, Eleanor, Physique and Delinquency, New York, Harper and Row. 1956. Coffman, Erving. Tne Presentanon of Self in Everyday Ufe. Harmondsworth. Penguin. 1969. Goffman. Erving, Relations in Public: Microstu-dies of the Public Order. London, Allen Lane, 1971. Goffman. Erving, Frame Analysis, New York, Harper and Row, 1974. Goffman, Erving. Forms of Talk. Philadelphia. University of Pennsylvania Press. 1981. Goldstein. Paul J., Prostitution and Drugs. Lexington. Mass.. DC. Heath. 1979 568 569 Literatura Goldthorpe. John H., 'Wumen and class analysis: in defence of the conventional view', Socio-fogy. 17,1983, Goldthorpe. John H. & Payne, C, 'Trends in inter-generational class mobility in England and Wales 1972-1983, Sociology. 20. 1986. Goldthorpe, Juhn H., Llewellyn, C. & Payne, C, Social Mobility and Class Structure in Modem Britain, Oxford. Oxford University Press, 1980. 1588. Goldthorpe. John H. etal.. The Affluent Worker in the Class Structure. Cambridge, Cambridge University Press, 1968-9. Go!eman, Daniel. Emotional Intelligence: Why It Can Matter More than !Q, London, BloomsbLiry- Goode, William J., World Revolution in Family Patterns, New York, Kree Press. 1963. Gorz, André. Farewell to the Working Class, London, Pluto, 1982. Gould, Stephen Jay, 'CurvebaU', in Fräser. S. fed.}, The Reil Curve Wars:Race, Intelligence and the Future of America, New York, Basic Books, 1995. Greenblat, Cathy Stein. 'A hit is a hit...or is it-Approval and tolerance of the use of physical force by spouses', in Finkelhor. David, et a I,, The Dark Side of Families: Current Family Violence Research, Beverly Hills, Ca., Sage, 1983. Gregson, Shaun & Livesey, Prank, Organizations and Management Behaviour, Oxford, Made Simple Books, 1993. Crusky, David B. & Häuser, Robert M., 'Compjir.i-tlve social mobility revisited: models of convergence and divergence in 16 countries', American Sociological Review, 49. 1984. Habermas, Jürgen, Theory of Communicative Action, Cambridge, Polity Press, 1987. Habermas, Jürgen, The Structural Transformation of the Public Sphere: An Inquiry into a Category of Bourgeois Society, Cambridge. Polity Press, 1989. Hail, Ross Hume, Health and the Global Environment. Cambridge. Polity Press, 1990. Hall, Stuart, 'New Times', Marxism Today. Oct. 1988. Hammer, Michael Ů Champy. James. Re engineering the Corporation: A Manifesto fot Business Revolution. London. Mieholas Brealey. 1993. Harding, Vincent, The Other American Revolution. Los Angeles. University oi California Center for Afro-American Studies, Culture and Society Monograph Series, vol. 4, 1980. Harrison, Martin. TV News: Whose Bias? Hermitage, Policy Journals, 1985. Hartley, Eugene, Problems in Prejudice. New York, Kings Crown Press. 1946, Harvey. David, Social Justice and the City. Oxford, Blackwell, 1973. Harvey, David, The Limits to Capital. Oxford, BlackweU, 1982. Harvey, David. Consciousness and the Urban Experience. Studies if! the History and Theory of Capitalist Urbanization. Oxford, Blackwell. 1985. Hawley, Amos H. Human Ecology: A Theory of Community Structure. Mew York, Ronaid Press, 1950. Hawley. Amos H,, 'Human Ecology", Iiuematio-nal Encyclopaedia of Social Science. 4, 1968. Heath, Anthony, Social Mobility, London, Fonta-na, 19S1. Held, David, Models of Democracy, Cambridge, Polity Press, 1987. Henslin, James M & Briggs. Mae A., 'Dramaturgical desexualization: the sociology of the vagi rial examination', in Henslin (ed.), Studies in the Sociology of Sex. New Vork, Apple-lon-Century-Crofts, 1971. Heritage, John, Carfinkel and Ethwmethodnlag. Cambridge, Polity Press, 1984. Herrnstein. Richard J. Murray. Charles, The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life, New York, Free Press. 1994. Hodge, Robert & Tripp, David. Children and Television: A Semiotic Approach, Cambridge, Polity Press, 19B6. Hunungton, Samuel, 'Democrari station and security in Eastern Europe' in Volien, P., Uncertain Purines: Eastern Europe and Democracy, New York, institute for Last-West Securitv Studies, 1990. Huntington, Samuel, 'One clash of civilizations?' Foreign Affairs. 72,3, 1993. Hyman, Richard, Strikes, London, Fontana, 1984 Chudorow, Nancy, The Reproduction of Mothering, Berkeley, University of California Pres> 1978. Chodorow, Nancy. Psyciiuaruz/ytir Theory and Feminism. Cambridge, Polity Press, 1988. Illich, Ivan D., Deschooling Society, Harmcnd-swarth. Penguin, 1973. liuiis, Harold A., Empire and Communications. Oxford. Oxford University Press. 1950. Innis. Harold A., The Bias of Communication. Toronto, Toronto University Press, 1950. Iyer, Pico, Video Nights in Katmandu, New York. Vintage, 1989. James, William, Principles of Psychology', New York, Holt, Rinehan and Winston, 1890. Jencks. Christopher, The Homeless, Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1994. Jensen, Arthur, 'How much can we boost 10 and scholastic achievement?' I laniard Educational Review, 29. 1967. Literatura Jordan. Winthrop. While Over Black. Chapel Hill, University of North Carolina Press, 1968. Kasarda, John D. & Janowiiz. Morris, 'Community attachment in mass society'. American So-cinlogical Review. 39, 1974. Keane, Fergal, The Bondage of Fear: A Journey through the Last White Empire, London, Penguin. 1995. Kelsey, Tim, 'i want to live for ever', Sunday Times News Review, 7. 1. 1996. Kinsey, Alfred C. et al., Sexual Behaviour in tlie Human Male, Philadelphia. W. B. Saunders. 1948. Kinsey, Alfrede eia\.,SexaalBetiamour in the Ha-manFenuue. Philadelphia, W, fl. Saunders, 1953. Knorr-Cetina. Karen & Cicourel. Aaron V, (eds), Advances in Social Theory and Methodology: Towards an Interpretanon of Micro- and Macro-Sociologies, London. Routledge and Kegan Paul, 1981. Krupat, Edward, People in Cities: The Urban Environment und its Effects. Cambridge. Cambridge University Press. 1985. Kilbler-Ross. Elisabeth, Living with Death and Dying, London, Souvenir Press, 1987. Kumar. Vmod, Poverty and Inequality in. the UK and its Effects on Children. Londun. Naüonal Children's Bureau, 1993. La Fontaine, Jean. Child Sexual Abuse, Cambridge, Polity Press, 1990, 1-andes. David S,. The Unbound Prometheus Cambridge, Cambridge University Press, 1969 Lane. Harlan. The Wild Boy of Aveyrun, tambid-ge. Mass.. Harvard University Press. 1976. Lane, James B., Jacob A. Rus and the American City, London, Keruiikat Press, 1974. Laurnaiiri, Edward 0, et al.. The Social Organization of Sexuality: Sexual Practices in the United Slates. Chicago, University of Chicago Press, 1994. Lazarsfeld. Paul F.. Beteison. Bernard & Gaudei. Hazel, The People's Choice. New York, Columbia University Press, 1948 Le Grand, Julian. 'Evaluating the NHS reforms', London School of Economics, 1994. I.ee, Laurie, Citfer with Rosle. London, Hogarth Press, 1965. Lernen. Edwin. Human Deviance, Social Problems and Social Control, Englewood Cliffs, NJ, Prentice-Hall. 1972. Lewontin, Richard. Human Diversity. London, W. H. Freeman. 1982. Lie, Suzanne S. & O'Leary, Virginia E., Storming the Tourer: Women in rfte Academic World, London, Kogan Page, 1900. Lipset, Seymour Martin & Bendix, Reinhard, Social Mobility in Industrial Society, Berkeley, University of California Press, 1959. Logan, John R. & Molotch. Harvey L„ Urban Fortunes: Tlie Political Economy of Place. Berkeley, University of California Press. 1987. Lyon. David. The Electronic Eye: The Rise of Surveillance Society, Cambridge, Polity Press, 1994. Lyotard, Jean-Francois. The Postmodern Condition, Minneapolis, University of Minnesota Press, 1985.0postmodernismu, Praha, Filoso-ficky ustav AVCR. 1993. MacPike, Loralee, There's Something I've Been Meaning to Tell You. Tallahassee, Naiad, 1989 Malinowski, Bronislaw, 'Magic. Science and Religion' and Other Essays. London, Souvenir Press, 1982. Marshall, Gordon et al.. Socio! Class in Modern Britain. London. Hutchinson, 1988. MARX. Kapital Kritika politicke ekonomie. Pra-ha, Svoboda, 1986. MccGwire, Michael, 'Why do we need to eliminate nuclear weapons?'. Canberra Comission. 1996. McLuhan, Marshall. Understanding Media, London. Roudedge and Kegan Paul, 1964. Mead, George Herbert. Mind, Self and Society, Chicago, University of Chicago Press, 1934. Merton, Robert K.. Social Theory and Social Structure. Glencoe, Free Press, 1957. Micfiels, Roberto, Political Parties, New York, Free Press, 1967 (1911). Milgram, Stanley. The Individual in a Social World: Essays and Experiments, Redding, Mass., Addison-Wesley, 1977. Mills. C. Wright, The Sociological Imagination, 1 larmondsworth, Penguin, 1970. Miner. Horace, 'Body Ritual among die Naeire-ma', American Anthropologist, 58, 1956. Molotch. Harvey & Boden, Dcirdce, 'Talking social structure, discourse, dominance and the Watergate hearings', American Sociological Revieu.', 50, 1985. Morris, Jan, Qmandrum, Oxford. Oxford University' Press, 1974. Morris, Lydia, Dangerous Clnsses: The Underclass and Social Citizenship, London, Routledge. 1993. Moynlhan, Daniel P., Trie iVe^ro Family: A Case for National Action. Washington D.C.. US Government Pnnnng Office. 1965. Mumford, Lewis, Interpretations and Forecasts, London, Seeker and Warburg. 1973. Murdoch, Rupert. 'The century of networking', Eleventh Annual John Bonython Lecture, Centre for Independent Studies, Australia, 1994, Murdock. George. Social Structure, New York. Macmillan, 1949. Murray, Charles, Losing Ground: American Social Policy, 1950-19S0, New York, Basic Books, 1984 S70 571 Literatura Murray. Charles. The Emerging British. Underclass, London. Institute of Economic Affairs, 1990. Naisbilt. John. Global Paradox. London. Berkeley, 1995. Najman, Jake M . 'Health and poverty: past, present, and prospects for the future. Socio/ Science and Medicine. 36.2, 1993. Negroponte, Nicholas, Being Digital, London, Hodder and Stoughton, 1995. Newman, Philip 1... Knowing the Gvnimmba, New York, Holt, Rinehart and Winston, 19ft?. Nicoll, Ruaridb, 'Gang babes love to kill', Observer, 12. 11. 1995. Oakley, Ann, The Sociology of Housework, Oxford. Martin Robertson, 1974. Oucht, William G., 'A conceptual framework for the design of organizational control mechanisms', Management Science. 25,1979. Ouchi, William C, Holt' American Business Can Meet the Japanese Challenge. Reading, Mass.. Addison-Wesley. 1981. Pähl, R. E., Divisions of Labour. Oxford. Black-well, 1984. Park, Robert Human Communities: The Gry and Human Ecology. New York. Free Press. 1952, Parkin, Frank, Class Inequality and Political Order, London, McCibhon and Kee, 1971. Parsons, Takott, The Social System. London, Tavistock, 1952. Parsons, Takott, Societies: Evolutionary and Comparative Perspectives. Englewood Cliffs, NJ.. Prentice-Hall, 1966. Parten, Mildred. Social play among preschool children', iuumal of Abnormal and Social Psychology, 17, 1932. Paul. Diana Y,, Women in Buddhism: Images of the Feminine in Mahay ana Buddhism, Berkeley, University of California Press, 1985. Perlmutter, H. V., The development of nations, unions and finis as worldwide institutions', in Gurnet, H. (ed.). Transnanonal Industrial Relations. New York. St. Martin's Press, 1972. Philo. Greg, 'Seeing is believing'. Social Studies Review. 5, 1991. Pilkington, Edward, "Hapless democratic experiment'. Guardian, 28, 1. 1992. Plummer. Kenneth. Sexual Stigma: An U\teracti ve Account. London, Routledge and Kegan Paul, 1975, Pravenzo. Eugene. Video Kids: Making Sense of Nintendo. Cambridge, Mass., Harvard University Press. 1991. Rapoport. Robert & Kapopori. Rhnna, 'BriUsh families in Uansinon', in R. N. Rapoport et al.. Families in Britain, London, Rom ledge and Ke=an Paul. 1962. Reid, Ivan et al., 'The education of the elite', in G. Wal ford, Private Schooling: Tradition, Qmnge and Dii>ersity. Oxford, Chapman, 1991. Richards. Martin, The interests of children at divorce', Centre for Family Research, University of Cambridge. Riis, Jacob A., How the Other Half Lives: Studies among the Tenements of New York, New York, Dover, 1957 (18901. Rubin, Lillian, Erode Wars: What Happened to The Sexual Revolution? New York, Farrar, 1990. Rubin, Lillian, Families on the Fault Line, New York, HarperCollins, 1994. Ryan. Tom, 'The roots of masculinity', in Metcalt, A. & Humphries, M. teds I. Sexuality of Men. London, Pluto. 1985. Sanlins, Marshall, Stone Age Economics, Chicago, Aidine, 1972. Sassen, Saskia, The Global City: New York, London. Tokyo, Princeton, Princeton University Press, 1991. Saussure, Ferdinand de. Coarse in General Lin-guisrics. London. Fontana. 1974. Sayers. Janet. Sexual Contradiction: Psychology. Psychoanalysis and Feminism, London. Tavistock. 1986. Scon, John, Who Rides Britain?, Cambridge, Polity Press, 1991, Scriven, Jeannie, 'Women ar work in Sweden', in Davidson, Marilyn J. & Cooper, Gary L. (eds). Working Women: An International Survey, 1984. Segura. Deriise A. & Pierce, Jennifer L,. 'CliicarW o family structure and gender personality: Chodorow, familism, and psychoanalytic sociology revisited', Signs. 19, 1993. Sennett, Richard, The Conscience of the Eye: The Design and Social Life of Cities. London. Fab er and Kaber, 1993. Shaituck, Roger, The Forbiden Experiment: The Story of the Wild Boy of Aveyron, New York Farrar, Straus and Giroux, 1980. Sheldon, William A.. Wineries of Delinquent Yonth, New York, Harper, 1949. Schiller, Herbert 1.,'Not yet the post-imperialist era', Critical Studies in Mass Communications, 8, 1991. Schmitter, Philippe C. The European Community as an emergent and novel form of political domination', Working Paper of the Centre lor Advanced Studies m the Social Sciences, Mad rid. 1991. Sinclair. Peter, L/ni>mt'£oymeitr; Economic Theory und Evidence. Oxford, Blackwell, 1987. Skocpol. Theda, Slates and Soclat Revolutions: A Companitive Analysis of France, Russia and China. Cambridge, Cambridge University Press, 1979. Literatura Smith, Donna, Stepmorhering, London. Harvester, 1990. Sorokiu, Pitirim A., Social Mobility. New York, Harper, 1927. Stanton, Elizabeth Carjy. The Woman's Bible The Original Feminist Attack on theBible, Edinburgh, Polygon Books, 1985 (1895). St.rnworth. Michelle, Women and class analysis: 3 reply to John Goldtharpe', Sociology, 18, 1984. Stark, Rodney & Bainbridge, William Sims, 77ie Future of Religion: Seculariiation. Revival and Cult Formation. Berkeley. University of California Pn?ss, 198S. Sfathara. June, Daughters and Sons' Experiences of Non-sexist Childrmsing, Oxford. Blackwell. 1986. Stone, Lawrence, The Family, Sex and Marriage in England, 1500-1800, London, Wetdenfeld and Nicotson, 1977, Sullivan, Andrew. Virtuaily Normal: Art Argument about Homosexuality, London. Picador, 1995. Suransky. Valerie. The Erosion of Chitdlwod, Chi-cagu, University of Chicago Press, 1982. Sutherland, Edwin H., Principles of Criminology, Chicago, Lippincott, 1949. Thomas, W. I. & Znaniecki. Florian. The Polish Peasant in Europe and America. New York, Dover. 1966 (1918-20). Thompson, John B„ Ideology and Modern Culture, Cambridge, Polity Press, 1990. Thompson. John B.. The Media and Modernity. A Social Theory of the Media, Cambridge. Polity Press, 1995. Thurow. Lester, Head to Head. The Coming Economic Battle among Japan. Europe, and America, New York, Morrow, 1993. Tilly. Charles, From Mobilization to Revolution, Reading, Mass., Addison-Wesley, 1978. Tinbergen, Niko, The Study of Instinct, Oxford, Oxford University Press, 1974. Tough. Joan, Lis renins to Children Talking, London, Ward Lock Educational, 1976. Touraine, Alain, The Post-industrial Society, Lon-don;-WildWO0d, 1974, Troeltsch, Ernsi, The Social Teaching of the Christian Churches. Chicago, Universitv of Chicago Press, 1981. Turner, Ted, The mission thing'. Index on Censorship, 23, 1994. UN1CEF, The State of the World's Children, Oxford. Oxford University Press. 1987. van den Berghe, Pierre, Race and Ethnicity: Essays in Comparative Sociology. New York, Basic Books. 1970. van Gennep. Arnold, The Rues of Passage, l.ondn. Routiedge and Kegan Paul. 1977 (1908). Pfe- chodové rituály, Praha, Nakladatelství lidoví noviny. 1997. Vass, Anthony A,, Alternatives to Prison: Punishment. Custody and the Community, London. Sage. 1990. Vaughan, Diane. Uncoupling: Turning points in intimate Relationships, Oxford, Oxford University Press, 1986. Vischer, Emily B. & Vischer, John S.. A Guide to Working mih Step-parents and Step-children. Secaucus, NJ, Citadel Press, 1979. Waitzkin, Howard, The Second Sickness: Contradictions of Capitalist Health Care. Chicago, University of Chicago Press. 1986. Walker, Carol, 'Managing Poverty', Sociology Review, 4, 1994. Wallerstein, Judith S. & Blakeslee, Sandra, Second Chances: Men. Women, and Children a Decade dfter Divorce, New York, Ticknor and Fields, 1989. Wallis, lioy, The Road to Total. Freedom: A Sociological Analysis of Scientology. London. Home-inann, 1976. Wallis, Roy, "My secret life: dilemmas of integrity in the conduct of field research', in Kris-tensen. Ragnbild & Riis, Ole, Religiose Mi-norimer, Aarhus, Aarhus Universitetsfarlag, 1987. Weber, Max, The Religion of China, New York. Free Press, 1951. Weber, Max. An není Judaism, New York, Free Press. 1952. Weber. Max. Trie Religion of India. New York. Free Press. 1958. Weber, Max, Tlie Sociology of Religion, Bnsron. Mass., Beacon, 1963, Weber, Max, Třie Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism, London. Allen and Unwin, 1976 (1904-5). Webet, Mil, Anlorifa, etika a společnost. Praha, Mladá fronta. 1997. Weitzman, Lenore et al, 'Sexual socialization in picture books for preschool children'. American Journal of Sociology, 77, 1972. Wells, John, Crime and Unemployment, London, Employment Policy Institute, 1995. White, Michael & Trevor. Malcolm, Under Japanese Management: The Experience of British Workers. London, Heinemann, 1983. Widom, Cadiy Spat?. & Newman, Joseph P., 'Characteristics of non-instimtionalized psychopaths', in FarringtoQ, David P. & Gttmi, John, Aggression and Dangerousness, Chichester, Wiley, 1985. Will, J., Self, P. & Daran. N.. 'Maternal behaviour and perceived sex of infant'. Anierican Journal of Orthopsychiatry. 46. 1976, Willis, Paul, Learning ro Labour: How Working S72 573 Literatura Class Kids Get Working Class Jobs, London, Saxon House. 1977. Wilson, Edward 0.. Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1975. Wilson, William Julius, Ttw Declining Significance of Race: Blacks and Changing American Institutions. Chicago, University of Chicago Press. 1978. Winn, Marie, Children Without Childhood, New York. Pantheon. 1983. Wirth, Louis, 'Urbanisrn as a way of life', American Journal of Sociology. 44. 1938. Wolfgang, Marvin. Patterns of Homicide. Philadelphia, University of Pennsylvania Press, 19S8. World Bank, World Development Report. Osford. Oxford University Press, 1994. Worrall, Anne, Offending Women: Female lawbreakers and the Criminal Justice System, London. Routledge, 1990. Worsley. Peter, Tile Dumper Sliall Sound: A Study of 'Cargo Culisin Melanesia, London, Palladin, 1970. Worlsey, Peter, The Three Worlds: Culture and World Development, London, Weidenfeld and Nicolson, 1984. Wright, ErikOlin. Class, Crisis and the Stale, London, New Left Books, 1978. Wright, Erik Olin. Classes, London. Verso. 1985. Young. Jock, 'Recent developments in criminology*, in Haralambos. Michael, Developments in Sociology, vol, 4. 1988. Young. Michael & Schuller, T., Life After Work: The Arrival of the Ageless Society. London, Harper Collins. 1991. Zammuner. Vanda Lucia, 'Children's sex-role stereotypes: a cross-cullural analysis', in Shaver, Philip & Hendrick, Clyde. Se* and Gender, London, Sage, 1987. Zenlbavel, Eviatar, Patterns of Time in Hospital Life, Chicago. Universilv of Chicago Press, 1979/ Zimbardo, Philip, 'Pathology of imprisonment', Soaerv. 9, 1972. Doporučená literatura pro jednotlivé kapitoly Jedni se pouze o struřnV orientační výběr některých titulů z literatury, která je v současné dobé dostupná v českém jazyce [případní slovensky). 1. kapitola Baunvm, Z.: Myslet sociologicky, Praha, SLON 1995 Durkheim, E : Sociologie a filosofie. Praha, SLON 1998 Foucault, M.: Myšleni vnějšku, Praha. Herrman 1996 Ceist, B.: Periodika S tématikou sociologie a souvisejících disciplin, Praha, Společnost pro sociální bádání 1997 Kabátek, A. a kolektiv: Sociologické texty I. díl (1993) a IT dli (1995), Praha, Karolinum Keller, J.: Úvod do sociologie, Praha, SLON 1992 Mills, C.W.: Sociologie imaginace. Praha, Mlada fronta 196« Sedlaček. J.: Východiska Durkheimovy sociologie: Analýza a kritika. Praha, Univerzita Karlova 1982 2. kapitola Fromm, E.: Človeka psychoanalýza, Praha, Auro ra 1997 Huizinga. J.: Horno ludens, Praha, Mladá fronta 1971 Morns. D.: Lidské mladé, Praha. Argo 1995 Soukup, V: Dějiny sociálni a kulturní antropologie, Praha, Univerzita Karlova 1994 Wílson. E.O.: O lidské přirozenosti. Praha. Lidové noviny 1993 3. kapitola Giddens, A.: Důsledky konsekvence modernity, Praha. SLON 1998 Lévl-Strauss, C: Smutné tropy. Praha, Odeon 1966 Parsoní. T.: Společnosti, Praha, Svoboda 1971 Petráó J. a kolektiv: Dějiny hmotné kultury I.-II díl, Praha, Karolinum 4. kapitola Sociologie z masa a krve: Sborník prací studentů sociologie FSV UK 1. a II. díl, Praha, FSV UK 1996 Bauman, Z.: Sociologie pro každý den, Praha, Mladá fronta 1966 Urbánek. E.: Kritika fenomenologické sociologie. Praha. Univerzita Karlova 1989 5. kapitola Baudrillard, ).: O svádční. Praha, Votobia 1996 Morns, □.: Nahá opice, Praha, Mladá fronta 1971 Pothe, P: Týraní díté, C+G 1995 6. kapitola Sacks, 0.: Antropolozka z Marsu, Mladá fronta 1996 Sontagová, S.: Nemoc jako metafora, AIDS a jeho metafory. Mladá fronta 1997 7. kapitola Alan, J.: Etapy života očima sociologa, Praha, Panorama 1989 Možný. I.: Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů. Brno, Univerzita J.E. Půrky ně 1983 Možný. L: Moderní rodina. Brno. Blok 1990 Možný, [.: Sociologie rodiny, Praha, SLON 1999 Říčan, P.: Cesta životem, Praha, Panorama 1990 S. kapitola Arendtová, H.: Ekhmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalite zla. Mladá fronta 1993 Barana, A.. Sociologie trestního práva, Brno, Masarykova Univerzita 1995 Fromm, E.: Anatomie lidské desuuktivity, Praha, Lidové noviny 1997 Lorenz, K_: Takzvané zlo, Praha. Mladá fronta 1992 Sociální deviace, sociologie nemoci a medcíny. Praha, SLON 1994 9. kapitola Gellner, E.: Narndv a nacionalismus, Praha, nakl. Josef Hřfbal 1993 Onega y Gasset, J.: Evropa a idea národa. Praha, Mladá fronta 1993 Masaryk, T.C.: Česká otázka, Praha, Svobod a 1990 Nečas, C: Nemůžeme zapomenout. Olomouc, Univerzita Palackého 1993 Rehnicer, R.: Tráva a sloni, Prostor 1993 10. kapitola Bourdieu. P.: Teorie jednáni. Praha. Karolinum 1998 Dahrendorí. R.: Moderny sociálny konflikt, Bratislava. Archa 1991 574 575 MactiDUin, P.: Československá společnosi v transformaci. Praha. SLON 1996 Možný, L: Proč lak snadno. Praha. SLON 1991 Parsons, T.: Studie o stratifikaci. Praha, Univerzita Karlova 1970 11. kapitola Df ucker, P.P.: Pnstkapitahstická společnost. Praha. Management Press 1993 Keller, J.: Sociologie h>Tokracie a organizace, Praha, SLON 1996 12. kapitola Etzioni, A.: Morálni dimenze ekonomiky. Praha. Víctona Publ 19% Kellei. J.: Až na dno blahobytu. Brno. Hnutí Duha 1995 Mishan, lí.J.: Spor ci ekonomický růst, Praha, SLON 1994 Večeřa, M.: Sociologie práce, Brno, Vysoká škola zemčdčlska" 1991 Marx, K : Kapitál [.-[II. dil (1978-1980) 13. kapitola Arun, K.: Demokracie a tolaliiarismus, limo, Atlantis 1993 Chomsky. N.: Perspektivy moci, Praha, Karolinum 1998 Jůdl, M.; Teorie elity a problém elity. Praha, Victora Publ. 1994 Popper. K.: Otevřená společnost I. a II. dli, Praha, Oikúraené 1994 Svenson, P.; Teorie demokracie, Praha. Centrum pro studium demokracie a kultury 1995 Weber. l/L; Autorita, etika a společnost, Praha. Mladá fronta 199? 14. kapitola Arendová, H.: Krize kul tu r v, Praha, Mladá [ronia 1994 Blažek, B.: Tváři v tvár obrazovce. Praha, SLON 1995 Eco. U.: Skeptikové a tésitelé. Praha, Odeon 1995 Kunezik, M.. Základy masové komunikace. Praha, 1995 McLuhan, M.: Jak rozumel méditm. Praha. 1991 15. kapitola Havílk, St.: Kapitoly ze sociologie výchovy, Praha, Pedag. Fakulta UK 1996 Guuld, S.J.: Jak neměřil človeka, Praha. Lidové noviny 1997 Hubik, S.: Sociologie vedení, Praha. SLON, Masaryk, T.C.; O škole a vzděláni, Praha, SPN 1990 16. kapitola Berger. P.L: Vzdálená sláva, hledaní viry ve veku lehkověrnosti, Brno, Barrister and Principal 1997 Bondy, Ľ.: Filosofie sklonku antiky a křesťanského stredoveku, Praha, Vokno 1993 Carpenter, H.: Ježiš, Praha, Odeon a Arga 1994 Etiade, M,: Posvátné a profánní, Praha, Česká křesťanská akademie 1994 Eli ad e. M.; Šamani s m tis a nej starší techniky extáze, Argo 1997 Lužný. D.: Nová náboženská linuti, Brno, Masarykova univerzita 1997 Weber, M.: Sociologie náboženství, Praha. Vyšehrad 1998 17. kapitola Hallk, P., Kratochvíl, P., Nový, O.: Architektura a mestu. Praha, Academia 1996 Majerová, V.: Sociologie venkova a zemědělství, Praha. Česká zemědělská univerzita 1997 Musil, J.: Sociologie soudobého mesta, Praha, Svoboda 1967 Musil, J.: Sociologie bydleni. Piata. Svoboda 1971 äindlárová, J.: Sociologie venkova a zemědělství Brno, Mendelova zemŕdélská a lesnická univerzita 1997 Schmeidler, K.: Sociologie v architektonické a urbanistické tvorbě. Brno, nakladatelství PC-Dir 18. kapitola Dahrendorf. R.: Úvahy o revoluci. Praha. Nakladatelství evropského kulturního klubu 1991 Gasset, O.: Vzpoura davů, Praha, 1994 Marx. K.: Manifest komunistické stranv. Praha, Svoboda 1976 l.e Bon, C: Duše davu. Praha, Kra 1994 Znebeiánek, F.: Sociálni hnutí. Praha. SLON 1997 19. kapitola Bauman, Z.: Úvahy o postmodernl dobé, Praha, SLON 1995 Gore, A.; Zeme na misce vah, Argo 1994 Drucker. p,F.: Věk diskontinuity: Obraz měnící se společnosti. Praha. Management Press 1994 Keller, J.: Sociologie a ekologie, Praha, SLON 1997 Keller, J.: Až na dno bláhobylu. Brnu, Hnutt Duha 1995 Kohák, E.: Zelená svatozář, Praha, SLON 1998 Librová, H.: Peslfí a zeleni, Brno, Hnutí Duba 1994 Lyotard, J.F,: O postmodernismu. Praha, AV ČR 1993 Meadows, D., Meadows o\á, D., Randers, J.: Překročeni mezi, Argo 1995 20. kapitola Disman, M.. Jak vyrábět sociologickou znalost, Karolinum 1998 Herzniann. J.: Výzkumy verejného minénl, Praha, VŠE 1995 Jefábek. H.: Paul Lazarsfeld a počátky komunikačního výzkumu. Praha, Karolinum 1997 Možný, [.: Úvod do metodologie védy pro sociology, Brno, Univerzita J.E. Purkyné 1989 Petrusek, M.: Teorie a metoda. Praha, Karolinum 1993 PeLrusek, M : Sociomelne: Teorie, metoda, techniky. Praha, Svoboda 1969 21. kapitola Bláha, I.A.: Československá sociologie: Od svého vzniku do roku 1948, Brno, Doplněk 1997 Keller, J.: Dvanáct omylů sociologie, Praha, SLON 1995 Petrusek, M.: Teorie a meloda, Praha, Karolinum 1993 Szczepanski, J.: Sociológia, Bratislava, Vydavatelstvo politickej literatury 1967 Weber. M.: K metodológii sociálnych vied. Bratislava, Pravda 1983 Sociologické smery, školy, paradigmata, Praha, SLON 1994 576 577 Rejstřík A Aheríe. David 479-81 absolutní" chudoba 280 akupunktura J43 adolescence 54-5 adopce 171-2 Adornu, Theodor 233 Africký národní kongres ÍANC) 242 Afrika, její kolonizace 79 viz též Jihoafrická republika Aíroameričarté - rodiny a postavení v USA 162-3. 267-8 - debata o 10 404-5 „ageísm" (diskriminace starších osob) 153, 555 Agence France-Presse 377 agresivita 112 AÍDS (syndrom získaného selhání imunitv] 145-7, 555 a jurvédická medicína 143 Albert, Michel 2S5 Aljaška 489 AJí, imám 433 alokace prostředku (.zdrojůj 236, 555 Althusser. Louis 538 Alžírsko 435 American Bruadcasting Company (ABC) 365 americká občanská válka 243-5 americká revoluce 225. 471. 481 amnioceméza 142 Andamaiiítl ostrované 533 Anderson, F, S. 367 anglikánská církev 463 — postoj ke svěceni žen 430 animismus 415-6. 55? anomie 23, 555 - lako příčina zločinu 193-4 anorexie 136-40, 555 antikoncepce L41 — ve Tfetím svetr 467 antropologie 533. 555 apartheid 241-2, 555 architektura 292-3 Ariěs, Philippe 54 Armáda spásy 479 Asea Brown Boveri 302 Ashworth, Anthemy 519-20 Aschenhrennerová, Joyce 162-3 Asie — novŕ industrializované zemé 81-2 asijské rodiny v Británii 230 asimilace 2.51, 555 askeze 547 Associated Press ÍAP) 377 Atholl, Jonalhon 2U2 augustiniáni 429 automatizace 312-3, 555 autorita - definice 334, 549 - vztah k moci 334-5 autoritářská osobnost 233, 555 autoritářské systémy 489 Ayres, Robert 313 B Babylón 444 Balzac, Honoře de 290 ban tu stany 242 Barvenik, Percy 302 Batakové 126-7 Baudrillard, Jean 373-4, 562 Beach, Frank 122 Beaverbrook. lord 362 Beck, Ulrich 498 Becker, Howard 425 Bell. Daniel 342,493 Bendil, Reinhard 267 Benťham, Jeremy 294 berlínská zeď 470 Berlusconi, Silvin 381 Bernard, sv. [i ClairvatixJ 413 Berasiein, Hasil 398-9 Bertelsmann, koncern 397 bezdornovEctvI 283-4 - pí lůny 284 bezprostřední interakce 108, 375, 555 bible 412,438 bílé límečky 261,270.314,493 bi nukleární rodiny 172-3 biologické potřeby 37 biologie - souvislost se zločinem 190-1 - vývoj lidského druhu 32-7 biologie a rasy 230 biologie a pohlaví 110-1 biologie a sexuální chováni 121-2 Binningham 402-3 Btsmarck, Otto von 342 Blankenhorn, David 169 Blau, Peter 276, 291 Blumler, Jay 383 579 Rejstřík Rejstřík Bodenová, Deirdre 107 bohatství - definice 264 - distribuce 264-5 botäevid 473 Boltonová, Sandra 277-8 Bonney, Norman 2/5 Booth. Charles 280 Booth, William 280 Bosna 353 Boswell, James 447 Boswell. John 15. 158 Bourdieu, Pierre 401 bouře viz nepokoje Bowles, Samuel 399-400 bráhmaní 255 Bravcrman, Han-y 270 Brazílie 240-1,439 Briggsová, Mae 99 Bnlánie viz Velká Británie British Broadcasting Corporation i BBC) 364-5 Britské společenství národů 248 Buddha 418 huddhismus 418-9 - a postaveni žen 428 budovy 292 bulimie 136-7, 140. 555 Bundy, Ted 186 Burakuminové 405 Burgess, Ernesi 449 Burtiess. Gary 283 Burtová. Martha 283-4 burza 304 Bush, George 374 byrokracie 26 - definice 290, 549 - ideálni typ 291 - rozpor s demokracii 294-6 - Weberovo pojetí 290-2, 293-4 Cambridge 396 Campbellová, Anně 210-11 Campbellová, Beatrix 212-3 Carle nová, Pat 211 Casiells. Manuel 454-5 cechy 316 centrálně plánovaná ekonomika 77 Církev siednoceni 436, 437 církve 425-7, 555 - prestiž 440 civilizace 69, 486 Cisneros. Henry 458 cisterciáci 429 Cloward, Richard A, 194-5 CNN 382 Collins. James 330 Columbia Broadcasling System ÍCBS) 365 Comte, Auguste 21-2, 532. 539 Čapek, Karel 312 čas - organizace a č. 303-4 - práce a č. 308 - využití volného č. 364 časoprostorová konvergence 101, 555 černosi - v Brazílii 240-1 - hnuti za občanská práva v USA 243-5 černošská střední třída 267-8 - ve Velké Británii 247-9 Česká republika 352 Československo 352 Čína 334, 341, 419 - kontrola porodnosti 467 Číňané - v USA 246 - ve Velké Británii 248 dané a hospodársky růst 280-1 Darwin, Charles 32-3,89 dav 478 Davies. James 475 Davis. Stanley 303. 313 decentralizace 389 dědičnost a kriminalita 190 deťraudace 217-8 de Klerk, F. W. 242 dělba práce 2.3 - definice 310, 549 - a ekonomická závislost 310-14 - v domácnosti 325-6 - v předinoderních společnostech 66, 68, 74 VÍZ céi mezinárodni déiba práce dělnická třída 24, 257-8, 267. 332, 555 - a fyzické rozdíly 262 - a vzdělání 398 - kultúrni reprodukce 402-3 - nižší dělnická třída 267 - vyšší dělnická tffda 267 - zmeny postihujte! dělnickou třídu 271-2 demokracie 334, 339-42, 549 - a byrokracie 294-6 - smysl demokracie 339 - a modemí organizace 289 - univerzalizace západní demokracie 495-6 - potíže demokracie 341-2 Demokratická strana (USA] 348 denominace 425, 555 Deslutt de Tracy, Antaine-Luuis-Claude 376 děti - narozené mimo manželství 170 - „nesocializované" 40-1 - pod vlivem rozvodu 167-70 - žijící v chudobě 282 dětská prostituce 132-3 dětské přídavky 324-5 dětství 54-5 Detroit 458 deviace 183-226 - definice 185-6, 549 - naučená deviace 193 viz též zločin, sekundárnf deviace Dickens, Charles 246 Didion, Jean-Paul 392-3 diety 136-8, 140 diferencované sdružováni 193, 555 digiializace 384-5 diktatury 335 Dillí 463-4 diskriminace 231, 260. 549 - sexuální diskriminace ve školství 397 - sexuální disltfiminace na pracovišti 320-5, 348-9 liz léž rasismus, „ageism" Disney (společnost) 381 distribuce dat 527 Djakarta 464 dobrovolná práce 309, 555 dokumentární výzkum 519-20, 564 Dolcino, Fra 431 domácí práce 309, 325-6 domácnost - dělba práce v domácnoso 325-6 - domácnosti chudé a bohaté na práci 271-2 Donaldsonová, Margaret 52-3 Doře, Ronald 298 donucováni 339 dospělost 56 dotazníky 515-6 dramaturgickv model 48, 556 drogy 16, 197,220 Druhý svět 77-8, 556 důchodci 57. 408 důchodový věk 332 města důchodců 461 Duncan. Otis Dudley 276 Dunhamová, Kaiherine 241 Dunn. John 471 Durkheim, Emile 22-3. 193 - funkcionalismus 533-4. 539, 541 - pohled na rozdíly pohlaví 542-3 - pohled na náboženství 533-4 - pohled na rituál 421-2 - pohled na sociální struktury 540-1 - Elementární formy náboženského iivota 421 dvojčata, jednovaiečná 113 dvojí uzavírání 262, 266 Dworkin. Ronald 141-2 dysfunkce 533, 556 džátf 255 „edu-tainment" 409 egocentrismus 51, 556 Eibl-F.iblsfeldt, Irenaeus 89-90 Eisner. Michael 381 Ekman. Paul 89-90 ekologická knze 485-502 ekologický přistup v urbanismu 475-6, 556 ekologie - definice 449 ekonomické rozdíly 260, 284-5 ekonomické systémy 309, 556 ekonomické vlivy na sociální změny 25, 491 ekonomika (hospodářství) - centrálni a periferní oblasti 267 - definice 549 - v poslindustriálni společnosn 493 - práce a ekonomika 309 ekosystémy 151 ektomorfní typ 190 F.ldridge, John 370 „elektronická církev" 438-9 Ellison, Larry 386 e-mail 387 „embourgeoisemenl" 271 emoce a mimika 89-90 emocionálni inteligence 406-7, 556 empirický výzkum 504-5,556 endomorfnl typ 190 energie - spotřeba energie 467 - udržitelné zdroje 500 Erikson. Kai 501 etické problémy - v technikách lidské reprodukce 142 - ve výzkumu 524 etiketizačnl teorie 195-6, 556 etnicita 227-52 - definice 228, 549 etnická rozmanitost 228 etnické antagonismy 556 - 7. historické perspektivy 236-8 etnické menšiny viz menšiny emneentrické nadnárodní společnosti 300, 556 etnocentrismus 39. 236-8, 556 - definice 39 emometodologie 91, 94, 556 etologie 36 EvansPritchard, E. E. 70-1. 330 evoluce 33-4, 556 Evropa, Východní 341. 349 - revoluce roku 1989 351, 471 - další změny 351-3 Evropská banka pru obnovu a rozvoj [BERD] 352 Evropská komise 350 Evropská unie (EU) 556 - vznik 349-51 - vývoj porodnost i 156 580 581 Rejstřík Rejstřík - regulace masových médií 382 — otázka lednainé měny 351 Evropské hospodářské společenství (EHS) 350 Evropský soudni dvůr 350-1 experiment 521. 556 FACS (Facial Action Coding Schemel 89-90 Eagon. Jefírey 178 faktické otázky 505, 556 falešné vědomí 376 federální stát 351 feminismus - v USA 481-2 - a Freudova teorie 48 - druhá vlna 483 feministické hnuti 481-4, 557 feministky v politickém životě 348-9 feminizace 269-70 feudalismus 256, 474 Feuerbach, I.udwig 42(1 filmový průmysl 378 finanční kapitalisté 176 Finkelhor, David 176 Fischer, Claude 452 Ford, Clellan 122 Ford, Henry 310 fordlsmus 310-11, 557 formálni operatívni sladium 52-3, 563 formální vztahy 291-2. 549 Foucault. Michel 26. 126, 139,408 - teone organizaci 290-6 Fraibergová, Šelma 44 Francie 250, 266. 350 - vzdélání 393-5 - minimálni mzda 32*) - vydavatelé novin 362 francouzská revoluce (1789) 21, 531, 471, 474. 478, 481 frankfurtská škola 373, 375 františkáni 431 Freud. Sigmund 48-9 - přeřeknuti 95, 561 - názory na sexualitu 122 - teorie vývoje pohlaví 118 Fnedlander, Daniel 283 íriesen. W. V. 89-90 Fuentes, Carlos 466 Fukuyama. Franců 162. 495-6 funkce 533 viz též dysfunkce, latentní funkce, zjevné funkce funkcionalismus 532-5 ťundamentalismus 557 - křesťanský 437 - islámský 432. 434 Fussell, Sam 140 Gandhi. Mahatma 490 gangy 194 - dívčí 210-12 Gans. Herben 452 Gardner. Howard 406-7 Carfinke], Harold 91-2 Gates. Bill 386,389 Gaussova kfivka [Herrnslein a Murray). 404-6 generace 39, 57-8 generační mobilita 275-6 genetické inženýrství 139, 142 geocentrické nadnárodní společnosti 301. 557 Gerbner, G. 366 gesta a emoce 89-90 Ginüs. Herben 399-400 Gissing, George 448 glasgowská skupina 368-70 globalizace 82-3. 334.349-53, 549 - demokracie a globalizace 341 -2 - vliv na poruchy přijímání potravy 139 - masových médií 377 globální ekonomika 77-8,462 globální města 462, 557 globální koncerny 299 globální oteplováni 499-500 globální síly 349-53 globální vesnice 372, 557 globální zmeny 485-501 - v budoucnosti SO0-1 Gobřneau, Joseph Arüiur de 239 Coífman. Erving 86, 94-5, 97-8. 512-3. 537 Goldstein. Paul J. 131-2 Goldthorpe. John 271, 274-5 Goleman, Daniel 406 Gnnde, William J, 159 Gore, Al 385 Gould, Stephen Jay 406 Couniay, Jean Claude de 290 Gouzeová, Marie 481 gramotnost - definice 393 - vývo) 398 Greenpeace 498 guerrilová válka 476, 557 Gunirtimhové 72 Gutenberg, Johann 393 H Habermas. Jürgen 26. 345 . 373 , 374-5 , 53S Hachetie 379 Hall, Edward T. 101 Hall. Ross Hume 151 Hamburk 272 1 lammer, Michael 303 Harding, Vincent 245 Hare Krišna, kult 186 harmonogramy 294 Harrison, Manin 369 Hartley, Eugene 234 Harvev, David 453-5 HAVAS 377 Hawley, Amos 450 Held, David 339 Henslin, James 99 Hérakleitos 4B7 Herrnstem, Richard J. 404-5 helerosexualita 121,557 - a AIDS 146-7 hierarchie 291 hmduismus 418. 423. 426 - a kastovnictví 255 historický rnatenalisinus 23-4, 559 hiiioncký výzkum 519-20 Hitachi 298 Hitler. Adolf 239, 490 HTV VIZ AIDS hnuti - za občanská práva černochů 244-5 - zelených 480, 498 Hodge, Robert 367 homosexualita 121,126-31, 577 - a AIDS 145 - postoje k ni 129 - v mimoevropských kulturách 127 - v západní kultuře 127-9 - typy 127 - homosexuální subkultury 128 - a AIDS 145-6 Hopiové 534 horukultura 36-7 hospodářský růst 26 hra - vývoj 45 - rozdíly mezi hračkami u chlapců a dívčat 115-hromadná výroba 311 Hubbard, Ron L. 522 Hughes, Everett 452 Hunnngton. Samuel 435, 352 Husajn. Saddám 374 hyperrealita íBaudrillard] 373-4, 557 hypotézy 506, 557 Ch Champy. James 303 charídžité432 chemické zbraně 355-7 chicagská škola 449. 454-5 - poj f urbanisUcké teone 449-53 „Chicanos" 246 Chile 439 chiliasmus 430-2, 557 Chodorowová, Nancy 119-20 Cliomeml, ajatoltáh 434 choroby 143-4 chudoba - definice 268 - dětská 280-1 - past chudoby u žen 324 - zdraví a chudoba 144-5 - v průmyslových zemích 262-3 - a nerovnost 280-5 - a revoluce 474 - ve Třetím světě 78-81 - a závislost na podpoře 282-3 viz též absolutní chudoba. relaUvni chudoba Churchill, Winston 350 1 IBM 304. 378 ideální typy 290-1, 557 identita, kuliurní - vztah k einocentrismu 36-9 - definice 550 - osvoiováni v socializací 60 - práce a identita 308 viz též pohlaví ideologie 542 - definice 376. 550 - a masová média 376, 550 - neutrálni a kritické poieU 376 Illich. Ivan 400-1 incest 174-5 . 557 Indie 80. 463-4.490 - kastovní systém 254-5 individualismus 398 industrializace 75-81, 550 - a školství 393 - války 75. 550 industriálni konflikt 315-19 infekční choroby 143-1 informační chudoba 410 informační superdálnice 386-9, 557 informační technika 304 Itlllís, Harold 372 inováloři 194 instinkty 36-7, 557 integrace 245-6 inteligence - definice 404.557 - emocionálni a interpersonální 406-7 - a nerovnost 403-7 viz též IQ interakce viz sociální interakce interaktívni média 385 Lnteretnické vztahy - v Brazílií 240-1 - v Evropě 249-50 - pravděpodobný budoucí vývoj 251-2 intergenerační mobilita 276, 557 Internet 386 90, 558 - a vzdělání 409 interpersonální inteligence 407 interview 519 582 583 Rejstřík intrageneračnl mobilita 276. 558 IQ (inteligenční kvocíeml 558 - úloha genetických faktorů 403-5 - testy 403 Irák 354. 356 Írán 354, 433-4 Irsko, Irové 247 islám 413,417-8,427 - vývoj 432-3 - fundamentalismus 432 - a Západ 433-4 islamizace 432-5 islámská revoluce 432-5 Itálie 249, 318.381,461 Izrael 416 lver. Pico 379 jaderná válka 355-7 James. William 42 Jan Pavel 11., papež 429 Japonci v USA 246 Japonsko 354 - koncerny 297-8. 301 - model organizaci 297-8 - výrobní metody 314 jedinec 30-60 Jencks, Chnstopher 399 .lensen, Arthur 404 jeptišky 42S-9 k>lc !T4 jeviäté v sociálním živote 99, 558 Ježíš Kristus 416, 490 Jih 77 Jihoafrická republika 241-3 Joachim z Fiore 431 joachimité 430-1 Jones. Gareth 270 ludaismus 416 Jugoslávie 353 K Kalifornie a asijítf přistěhovalci 246-7 Kalkata 463 kalvinismus 423, 425, 547 Kanada 318 kapitalismus 77, 558 - americký model 285 - Marxovo pojetí 262,544 - morálka 26 - rýnský model 285 - soutéž s komunismem 474-5 - souvislost s demokracii 342 - souvislost s protestantismem 423, 544-5 - souvislost se Školstvím 399-400 - souvislost s technickým pokrokem 491, 544 - triumf kapitalismu 495 - vývoj 25 - Weberovo pojetí 423. 544-5 kapitalista 258-9. 261. 269. 291 kariéra 291 kasty 254-5,418, 558 katastrofy přírodní