Co je to ta sociologie? > Další zdroje informací | Možnosti distanční výuky | Masarykova univerzita Dneska projdeme Sociologický přístup > Office Worker -Sociologické přemýšlení je schopnost umět se odprosit od všeobecného a známého, od všech předsudků a ideálů které máme a začít pohlížet na svět jako něco úplně nové co chceme poznat. Když se toto naučíme tak dokážeme pak svět vidět úplně novým pohledem který nám byl doposud skrytý. -V dnešním světe je sociolog ten kdo vystuduje sociologii (či příbuzný obor) na akreditované univerzitě. Dříve to byli lidé kteří začali přemýšlet o světě jinak, filozofové kteří začali vytvářet vědecký přístup ke studii společnosti. Někdy jsou také za sociology označování lidé jejichž práce se stala stěžejní pro některá odvětví sociologii, ale sami se za sociology nikdy nepovažovali. -Oproštění od běžného je velmi náročné, je to změna myšlení a ta nepřichází ze dne na den. Je to obvykle proces kterým prochází studenti v průběhu svých prvních semestrů studia, když mají štěstí. Někdy to trvá celý život a podle některých tento proces nikdy nekončí. Pokaždé se můžeme zdokonalovat v tom jak umíme analyzovat svět kolem nás a získat vhled do situací ze všech možných úhlů pohledu. Také postupně sílí naše schopnost predikce událostí. -Sociologická imaginace je velmi často označována za způsob myšlení sociologů a tedy je nedílnou součástí jejích práce. (více na dalším slidu) -Nezamýšlené důsledky jsou často předmětem sociologického bádání, například jaké jsou důsledky povinné školní docházky? -Nějaká záruka společného vědomostního základu -Zabránění vstupu na trh práce -Umocňování nerovností – směřování k povoláním (gympl vs. učiliště vs. střední školy) -Reprodukování kulturních zvyklostí společnosti Sociologická imaginace Co se tím myslí? Je to schopnost začít myslet úplně jinak. Odprosit se od toho co si myslíme, že je přirozené, normální, jísté. Od všeho co „dá rozum“ a je „přeci úplně jasné“. Tento proces změny myšlení je velmi náročný a je třeba se jej postupně učit protože málokdy jsme k tomuto způsoby myšlení vedeni ve škole. Někdy by se to dalo nazvat kritickým myšlením. Schopností zpracovávat fakta objektivně a bez emocí a umět je dávat do širších souvislostí tak aby nakonec zapadala do obrovské skládačky kterou nazveme teorií. Je to schopnost jak umět popsat a vysvětlit chování společnosti skrze více úhlů pohledu. Také je to schopnost predikovat vývoj událostí. Sociologická imaginace silně těží z předchozího (sociologického, historického, antropologického ….) vědění skrze které se pak dívá na sociální situace a nabízí interpretace a vysvětlení. Mrknutí a mrkání > Aplikace sociologické imaginace na akt mrkání. „Dva chlapci, jeden mrká, neboť má tik, druhý mrká, ale jako spiklenecké znamení, jde tedy o sdělení. „A to je všechno. Kapka chování, zrnko kultury a voila -gesto“(16) Proč ale nepokračovat? Přidáme třetího, opět chlapec mrká teď jako snahu parodovat spiklencovo mrkání, které pokládá za nepovedené, přehrané. „…grimasa… klauna – a také zde jde o sdělení“ Tu situaci je možné komplikovat do nekonečna, „v kterémžto případě neodpovídajícím způsobem mění naše popisy toho, co paroduje parodista a co zkouší nacvičující.“ Dávání dárků > Různé barevné dary Pozorování aktu „dávání dárků“ -> teorie sociální směny Předpokládá, že každé sociální jednání lze pochopit a vysvětlit jako sociální směnu. Směna různých typů lidských činností je fundamentem všech spol. vztahů, na němž vyrůstají různé další strukturní útvary, jako je moc, prestiž, statusová struktura, konformita atd. (https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Teorie_soci%C3%A1ln%C3%AD_sm%C4%9Bny) Auguste Comte Isidore Marie Auguste Xavier Comte 1798 - 1857 > Auguste Comte, celým jménem Isidore Marie Auguste François Xavier Comte (19. ledna 1798, Montpellier – 5. září 1857 Paříž), byl francouzský matematik, společenský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivismu a jeden ze zakladatelů sociologie. Slovo „pozitivní“ může nabývat několika významů: něco skutečného, něco smysluplného a užitečného a něco jednoznačně definovaného. Auguste Comte vymezil pozitivistickou filosofii v souladu se všemi těmito významy. Pozitivismus se přidržuje pouze skutečnosti, tj. daných fakt. Zabývá se výhradně tím, co je společensky užitečné. A v protikladu k nekonečným sporům dřívější metafyziky, drží se výhradně toho, co lze přesně definovat. (Störig, s. 341) Comte se inspiroval zejména R. Descartem a F. Baconem. Jádro jeho filosofie spočívá v přijímání faktů a zkoumání jejich vzájemných vztahů. Tento proces zkoumání lze shrnout do tří bodů: •konstatovat fakta daná formou jevu •uspořádat je podle určitých zákonů •předvídat ze zjištěných zákonitostí budoucí jevy a řídit se podle nich Jednotlivá fakta Comte spojuje podle principu podobnosti (tak získáváme pojmy) nebo podle principu posloupnosti (tím vznikají zákony). Tímto přístupem k filosofii Comte logicky musel dospět ke klasifikaci vědeckého poznání. Auguste Comte žil v bouřlivé době revolucí a uvolňování morálky. Hlavním cílem jeho učení byla reforma společnosti, obnova morálních hodnot a stability. Zákonem tří stádií dokládá v prvních dvou stádiích vývoj myšlení lidského jedince i lidstva jako celku a ve třetím stádiu pak nabízí svou vizi ideálního společenského zřízení. Zákon tří stádií 1.Stadium teologické neboli fiktivní •Člověk hledá absolutní poznání skrze zkoumání vnitřní povahy věcí. Věří, že za každým procesem je živá vůle. Toto stadium probíhá ve třech etapách: animismus, polyteismus a monoteismus. 2.Stadium metafyzické neboli abstraktní •I zde hledá člověk absolutní poznání, ale nezkoumá již nadpřirozené síly, nýbrž abstraktní pojmy a entity. Za nejvyšší obecnou entitu uznává přírodu, v níž vidí pramen všech ostatních jevů. 3.Stadium vědecké neboli pozitivní •Člověk dospívá k tomu, že absolutní poznání není možné. Snaží se tedy pozorováním a rozumem poznat podobnosti a posloupnosti v daných faktech, s cílem podřídit je jedinému všeobecnému faktu. Ve stadiu pozitivního myšlení lidstva by měla nastat podle Comta ideální forma společenského zřízení. Jednalo by se o stát s pevně stanoveným řádem, řízený vědci, odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro celek. Comte tak do filosofie dějin zahrnuje vznik své vlastní doktríny. Dějiny směřují k pozitivnímu stadiu. To bude spočívat v poznání univerzálních zákonů na základě pozorování faktů. Na základě těchto zákonů bude pak možno řídit běh společnosti. Émile Durkheim David Émile Durkheim 1858 - 1917 > David Émile Durkheim (15. dubna 1858 Épinal – 15. listopadu 1917 Paříž) byl francouzský sociolog. Je řazen mezi tzv. otce zakladatele moderní sociologie. Durkheim založil v roce 1895 první katedru sociologie v Evropě a v roce 1898 také jeden z prvních odborných sociologických časopisů L'Année Sociologique. Émile Durkheim svými myšlenkami rozvíjí osvícenskou i konzervativní tradici. Navazuje například na Rousseaua (inspiruje se především v jeho koncepci obecné vůle) a na de Montesquieuho. Výrazněji je však v Durkheimově díle znát odkaz na pozitivistický přístup Augusta Comta i na jeho patrona Saint-Simona. Sám se sice za pozitivistu nepovažuje, ale po Comtově vzoru se snaží budovat sociologii jako exaktní vědu popisující objektivní sociální skutečnost. Část Comtových myšlenek ovšem Durkheim kritizuje jako příliš vágní a spekulativní. Comtovo pojetí sociologie jako univerzální společenské vědy během dvaceti let, které uběhly od jeho smrti, ve Francii prakticky upadlo v zapomnění. O vytvoření univerzální vědy o člověku tehdy usilovali především antropologové. V roce 1859 založil Paul Broca v Paříži Antropologickou společnost, která operovala s mnoha rasistickými předsudky. Mezi další vlivné antropology té doby patřili například Arthur Gobineau, Georges de Lapouge nebo Gustave Le Bon, kteří všichni propagovali teze o nerovnosti ras. Durkheim staví svou sociologii v důrazné polemice s biologizujícími směry a koncept rasy se snaží nahradit pojmem společnosti jako hlavního vysvětlujícího faktoru lidského jednání a lidské povahy. Ve Francii měl také silnou odezvu evolucionismus Herberta Spencera. Mezi nejvýraznější kritiky tohoto filozofa patřili dva z Durkheimových učitelů, Charles Renouvier a Emile Boutroux. Se Spencerem se Durkheim v mnohém rozchází, lze však najít i témata, v nichž se jejich názory shodují. Durkheimova dichotomie dvou solidarit se podobá Spencerovu vývoji od nekoherentní homogenity ke koherentní heterogenitě; Durkheim též se Spencerem souhlasí v tom, že během vývoje lidstva neustále nabývá na významu lidská individualita. Durkheim ovšem s organicismem obecně výrazně polemizoval a již ve svých raných pracích kritizoval prvky tohoto směru právě u Spencera, ale i u Comta a Schäffleho. Podobně Durkheim a jeho přívrženci odsuzovali i geografický determinismus a byli toho názoru, že geografické podmínky působí na člověka až zprostředkovaně skrze sociální prostředí. Durkheim je představitelem a zakladatelem sociologického paradigmatu sociálního faktu či dle jiného dělení paradigmatu objektivistického. Jeho pohled je objektivistický; předmětem zájmu sociologie jsou dle něj sociální fakta, která lze zkoumat jako věci. Základními dvěma rysy sociálního faktu, jež Durkheim načrtl ve svém díle Pravidla sociologické metody, je: jeho situovanost mimo individuum jeho donucovací ráz ve vztahu k jedinci Ústředními obecnými tématy Durkheimovy sociologie jsou například věda, morálka a pedagogika. Jeho konkrétní úvahy se týkají dělby práce, sebevraždy (kolektivní vědomí), problému normálního a patologického, náboženství atd. Významnou částí jeho práce je i reakce na sociologické současníky, především Georga Simmela, Maxe Webera a předchůdce (Auguste Comte, Karl Marx). Durkheim si byl vědom toho, že dokonalé sociální integrace nelze dosáhnout bez systému sdílené víry a zaměřil se proto na důkladné zkoumání náboženství. Soustředil se především na prvek kolektivních rituálů a obecně na sociální vztahy, které se mezi věřícími utvářejí. Ve svém posledním velkém díle Elementární formy náboženského života se snaží mimo jiné prokázat, že víra v určitého boha není nutnou charakteristikou náboženství. Na náboženství nahlíží spíše jako na sdílený „systém věr a praktik“, v němž lidé skrze sakrální záležitosti vzývají především společnost samotnou. Poukazuje též na to, že za určitých podmínek (například během extrémního kolektivního napětí) jsou společenství bohy a náboženství schopna vytvářet. Karel Marx Karl Heinrich Marx 1818 – 1883 > Karl Heinrich Marx, dříve uváděn také jako Karel Marx (5. května 1818 Trevír – 14. března 1883 Londýn) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola. Max Weber Maximilian Carl Emil Weber 1864 - 1920 > Max Weber (21. dubna 1864 – 14. června 1920) byl německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie. Jeho sociologické úvahy se věnují např. náboženství, moci či byrokracii. Koncepce ideálního typu je umělým intelektuálním konstruktem, který nemá existující oporu v realitě, je jaksi „utopický“. Jeho hlavním účelem je nápomoc při poměřování reality (nakolik se reálný stav odchyluje od ideálního typu). Ideálním typem je například pojem „kapitalistická ekonomika“. Konstrukce pojmů (ideálních typů) umožňuje poznání: umožňuje přechod od různotvárnosti a rozmanitosti empirických faktů a fenoménů, od kontingence pouhé empirické současnosti a následnosti jevů k teorii o těchto faktech a fenoménech. Ideální typ je analytický konstrukt. Ideální typy jsou badatelskými hypotézami, umožňujícími orientaci v empirické látce a navzájem srovnávat fakta, procesy a společenské konstelace. Jedná se vlastně o jednostranné zdůraznění založené na vědcově zájmu. Ideální typ musí splňovat požadavek konstituce předmětu poznání a komunikaci mezi vědci. Ideální typ má tvorbu hypotéz usměrňovat; není prostým zobrazením reality, ale poskytuje k zobrazení prostředky. Vytváření ideál typů má význam pro porovnávání s realitou. Weberova teorie obsahuje racionální jádro, neboť mezi pojmem a skutečností nikdy není úplná totožnost (pojem nevyčerpá realitu) – více viz reprezentace v jazyce. Základní problém koncepce ideál typů je v tom, že Weber všechny své závěry relativizuje. Sociální realita je velmi rozmanitá a nevyznačuje se objektivními zákonitostmi a opakovatelnostmi; sociologické poznání tudíž nemůže být odrážením skutečnosti s hlubokým proniknutím k podstatě jevů. Nejsou-li pojmy podmíněny sociální realitou jako odrazy sociálního života, neexistuje žádné spolehlivé měřítko jejich utváření; jediným měřítkem je úspěšnost. Poznávací pluralita v sociologii je tedy nevyhnutelná. Takto chápaná sociologie se nemůže stát nástrojem přeměny světa Modernita a Holocaust Zygmunt Bauman 1925 - 2017 > Modernita a holocaust - Bauman, Zygmunt - knihobot.cz Zygmunt Bauman považuje holocaust za produkt modernity: "Holocaust byl jedinečným setkáním starých napětí, která modernita ignorovala, bagatelizovala či neuměla řešit, s mocnými nástroji racionálního a efektivního jednání, jež zrodil moderní vývoj sám. Přestože jejich setkání bylo jedinečné a předpokládalo vzácnou kombinaci okolností, faktory, které se tu spojily, byly a stále jsou všudypřítomné a „normální". Po holocaustu se neudělalo dost pro to, aby se změřil jejich strašlivý potenciál, a ještě méně se udělalo pro zneškodnění jejich případných hrůzných účinků. Věřím, že v obou ohledech lze - a rozhodně by se mělo - udělat mnohem víc." Dále vyslovuje názor, že holocaust pravděpodobně nebyl deviací. Ukázal se jen jako druhá tvář moderní společnosti, která se v souladu s podmínkami objevila a do té doby zůstávala skryta. Tzn. lidé, kteří páchali zločiny, by za jiných okolností žili zcela obyčejné, nenápadné životy. "Hlavní poučení podle mne z holocaustu vyvodil Richard L. Rubenstein: „Svědčí o pokroku civilizace," Dodejme, že šlo o pokrok v dvojím smyslu. Průmyslový potenciál a technologické know-how, na které je naše civilizace tak pyšná, dosáhly v konečném řešení nové úrovně, když úspěšně zdolaly úkol nebývalé velikosti. V témže konečném řešení nám však naše společnost odkryla svou do té doby neznámou schopnost. Jelikož jsme naučeni ctít a obdivovat technickou efektivitu a dobrý plán, jsme nuceni připustit, že jsme při chvále materiálního pokroku, který přinesla naše civilizace, žalostně podcenili její skutečný potenciál. Svět táborů smrti a společnost, již tento svět plodí, odhalují stále výraznější odvrácenou stranu židovsko-křesťanské civilizace. Civilizace, to je otroctví, války, vykořisťování a tábory smrti. Je to také zdravotní hygiena, vznešené náboženské ideje, krásné umění a vynikající hudba. Je chyba si myslet, že civilizace a surová krutost jsou v rozporu... V naší době se krutost tak jako většina jiných aspektů našeho světa uplatňuje mnohem účinněji než kdy předtím. Nepřestala a nepřestane existovat. Tvoření a ničení jsou neoddělitelnými stránkami toho, čemu říkáme civilizace." ?oderní, technicky vyspělá společnost byla podmínkou, aby se holocaust mohl udát v tak masovém měřítku. Efektivitě ještě přispěla striktní byrokratizace. Byrokracii se věnuje zevrubněji a ukazuje, jak se vyvíjelo řešení židovské otázky. Hitler si přál Německo bez Židů. Původně měli Židé emigrovat mimo Německo. S rostoucím počtem zabíraných území však rostla i židovská populace v rámci říše. Místo toho byla jako řešení tedy zvolena fyzická likvidace. Pak už nastalo plánování mezi různými odděleními státní byrokracie, přípravy, plánování, kalkulace. Holocaust se prostě stal součástí byrokratické rutiny. Přitom se vyvražďování nedostalo do sporu s racionalitou. Jednalo se nejefektivnější a nejúčinnější splnění zadaného úkolu. Neznamená to, že moderní byrokracie musí vést k jevům jako je holocaust, ale svým přístupem dává vzniknout prostředí, v němž je možné jev jako je holocaust realizovat. K čemu je sociologie? -Sociologie nám umožňuje vidět sociální svět z mnoha perspektiv – odstraňuje předsudky a bias -Sociologie nám dovoluje se blížit k plnému porozumění společnosti a všech jejích aktérů a tyto poznatky pak mohou být využívané pro normativní rozhodnutí (zákony, vyhlášky, sociální politika, rekonstrukce a revitalizace měst) -Sociologie umožňuje hodnotit všechny důsledky praktických projektů (například rozsáhlá výstavba sídlišť nebo satelitních městeček) a ukázat nám i nezamýšlené důsledky jaké měli na společnost -Sociologie nám umožňuje najít místo ve světě, pochopit sebe sama a jak zapadáme do společnosti -Na otázku úlohy panují různé názory -Jeden tábor stojí za tím, že sociologie by neměla zasahovat do politiky a tedy se nechovat normativně – navrhovat opatření a zákony na řešení problémů které odhalí a popíše -Druhý tábor sociologii využívá ke změně společnosti, ať už skrze aktivizmus nebo skrze aktivní prezentace výsledků a zapojování se do normativních procesů Strangers in Their Own Land Arlie Russell Hochschild > Democrats, not Republicans, are now strangers in their own land | CBC Radio Arlie Russell Hochschild je americká emeritní profesorka sociologie na University of California, Berkeley V knize Strangers in Their Own Land se renomovaná socioložka Arlie Hochschild vydává na cestu k zamyšlení ze svého liberálního rodného města Berkeley v Kalifornii hluboko do země Louisiana Bayou - bašty konzervativní pravice. Když Hochschildová poznává lidi, kteří jsou silně proti mnoha myšlenkám, které proslavila, přesto najde společnou řeč a rychle sblíží s lidmi, které potká, mezi nimi i aktivistu Tea Party, jehož město pohltila prohlubeň způsobená vrtnou nehodou. Tito lidé, jejichž starosti jsou vlastně ty, které sdílejí všichni Američané: touha po komunitě, objetí rodiny a naděje pro své děti. Strangers in Their Own Land přesahuje běžnou liberální představu, že jde o lidi, kteří byli podvedeni, aby hlasovali proti svým vlastním zájmům. Místo toho Hochschildová nalézá životy rozbité stagnujícími mzdami, ztrátou domova, prchavým americkým snem a politickými volbami a názory, které dávají smysl v kontextu jejich životů. Hochschildová čerpá ze svých odborných znalostí sociologie emocí, aby nám pomohla pochopit, jaké to je žít v „rudé“ Americe. Cestou nachází odpovědi na jednu ze zásadních otázek současné americké politiky: Proč se lidem, kteří, jak se zdá, nejvíce prospívá „liberální“ vládní intervence, hnusí samotná myšlenka takových intervencí? Arlie Hochschild: Strangers in their Own Land: Living in "Red" America Today https://www.youtube.com/watch?v=RywaAeWbXjo Arlie Russell Hochschild on "Strangers in Their Own Land: Anger and Mourning on the America„ Democracy Now! 1.16M subscribers Part1 (na hodině) https://www.youtube.com/watch?v=21ijh_LMw08 Part 2 (doma pro zajímavost) https://www.youtube.com/watch?v=e__b4vh0UVo O čem jsme mluvili Příště > Připojení