Strukturalismus a postrukturalismus > Další zdroje informací | Možnosti distanční výuky | Masarykova univerzita Poznámky k seminárním pracím > Chat Vysvětlení procesu citování a jeho příklad na ISO 690: https://www.iso690.zcu.cz/metody-citovani.html Příklady přímé citace a parafráze Tenká rovná šipka se souvislou výplní Tenká rovná šipka se souvislou výplní Ukončovací znaménka se ve většině citačních stylech píší až ZA citační odkaz, ne za konec věty! Čísla stránek v citačním odkazu uvádíme VŽDY když se jedná o přímou citaci, ale ideálně je uvádíme vždy kdy je to možné a nemluvíme obecně o celém díle (článku, knize atd.). Ibid. = tamtéž; používané pro opakované citovaní stejné práco několikrát po sobě. Vždy se odkazuje POUZE k předchozímu citačnímu odkazu. Tedy pokud se v odstavci střídají dva autoři na přeskáčku, tak nelze ibid. použít. Další variace pro více autorů apod. Dneska projdeme Strukturalismus a postrukturalismus Structuralism and Semiotics: WTF? Saussure, Lévi-Strauss, Barthes and Structuralism Explained Tom Nicholas https://www.youtube.com/watch?v=rkDb9Nt1EBQ Ferdinand de Saussure Strukturální lingvista 1857 - 1913 > Ferdinand de Saussure [fɛʁdinɑ̃ də sosyʁ] (26. listopadu 1857, Ženeva – 22. února 1913, Vufflens-le-Château u Morges) byl švýcarský jazykovědec, profesor na univerzitě v Ženevě, jeden ze zakladatelů strukturalistické lingvistiky. Ovlivnil vývoj lingvistiky, sémiotiky, antropologie, literární vědy a estetiky. Navázali na něj autoři jako například Claude Lévi-Strauss, Edward Sapir nebo Noam Chomsky. Saussurovo nejvlivnější dílo, Kurs obecné lingvistiky (Course de linguistique générale, česky 1989 v překladu Františka Čermáka), bylo vydáno po jeho smrti v roce 1916. Učinili tak jeho bývalí žáci Charles Bally a Albert Sechehaye na základě studentských poznámek ze Saussurových přednášek na Ženevské univerzitě. Kurs se stal jedním z kanonických děl lingvistiky 20. století. Nestalo se tak primárně kvůli jeho obsahu (mnoho myšlenek bylo již předtím předvídáno jinými jazykovědci 20. století), spíše pro inovativní přístup, který Saussure při pojednání lingvistických jevů použil. V Kursu Saussure zavedl několik rozlišení, která se později stala důležitou součástí nejen lingvistiky, ale také dalších přístupů v různých oborech, které se opíraly o strukturalismus. Jazyk Saussure definoval jako systém, jehož části jsou vymezeny pozicí v celku, resp. odlišnostmi od ostatních prvků. Saussure tvrdil, že v jazyce existují pouze rozdíly. Jazyk coby systém nelze zaměňovat za konkrétní promluvy, které jsou jeho realizací. Zde má kořeny jeho rozlišení právě mezi jazykem jakožto systémem a samotnou mluvou. Studium jazyka rozštěpil na synchronní a diachronní. Synchronní lingvistika popisuje jazyk v jeho momentálním stavu. Zabývá se vztahy mezi jeho prvky, které vytvářejí systém. Zatímco diachronní lingvistika se zaměřuje na vývoj jazyka. Snaží se postihnout změny jazykových prvků. Vlivnou se stala jeho koncepce jazykového znaku. Ten se skládá jednak z označujícího, který má být mentální reprezentací materiální stránky znaku, a jednak z označovaného, kterým je míněn obecně sdílený pojem. Vztah mezi označujícím a označovaným je arbitrární, tj. neexistuje žádná motivace, proč například označující "pes" označuje zrovna pojem psa. Saussure rovněž vymezil dva typy vztahů, do kterých jazykové znaky vstupují: syntagmatické a asociativní. V syntagmatických jde o to, jak se k sobě znaky váží v řetězci promluvy, například do slovních spojení nebo do vět. Asociativní vztahy vytvářejí různé skupiny znaků podle toho, co mají společného. Může jít například o předpony, přípony, koncovky apod. Později se tyto vztahy začaly označovat výrazem paradigmatické. Strukturální lingvistika Kurs obecné lingvistiky (1916) Bageta se souvislou výplní Krásný příklad je třeba jak Nizozemský jazyk má mnoho výrazů pro různé typy počasí, značně více než angličtina či čeština. https://9gag.com/gag/amPN8jX Chapter 4.4: Structuralism, language and world Leiden University - Faculty of Humanities https://www.youtube.com/watch?v=2lPkoujvAvw Claude Lévi-Strauss Strukturální antropolog 1908 - 2003 > Claude Lévi-Strauss [klód lévi-strós] (28. listopadu 1908, Brusel – 30. října 2009, Paříž[1]) byl francouzský antropolog a filosof, významný představitel strukturalismu, profesor Collège de France, člen Francouzské akademie a nositel Řádu čestné legie. Francouzská předválečná sociologie pod vlivem E. Durkheima chápala společnost jako svébytnou skutečnost, spíše nadřazenou jednotlivci, a hledala společné rysy a vývojové spojitosti mezi různými typy společností. V New Yorku se Lévi-Strauss setkal s americkou kulturní antropologií, jež pod vlivem svého zakladatele F. Boase zkoumala hlavně rozdíly mezi různými společnostmi. K tomu se zvláště hodilo studium jejich jazyků. Pod vlivem R. Jakobsona dal ovšem Lévi-Strauss přednost strukturalistickému pojetí jazyka jako systému znaků, jež spojují označující (zvuk, slovo) s označovaným (předmětem či pojmem). Tuto myšlenku pak přenesl na studium společenských vztahů, jež se také vyjadřují jazykem a chápou často v opozicích (muž X žena, rodič X dítě, příroda X kultura apod.). Protože za hlavní úkol antropologie pokládal studium nevědomých (neuvědomovaných) kulturních struktur různých společností jako protikladu ke strukturám přírodním, věnoval se zejména strukturám příbuzenství a roli zákazu incestu, strukturám mýtů a vyprávění a vůbec „myšlení přírodních národů“. Nevědomé (neuvědomované) kulturní struktury chápal Lévi-Strauss analogicky ke gramatickým strukturám v rámci jazyka, které mluvčí jazyka používají, aniž by si uvědomovali zákonitosti jejich fungování. Kromě toho se také vehementně zastával ohrožených etnických skupin a jejich kultur a byl přesvědčen, že postupující kulturní homogenizace přináší obrovské ztráty. Manželství a Lévi-Strauss Les Structures élementaries de la parenté (1949) Dvě ženy se souvislou výplní Jacques Derrida Poststrukturální filosof 1930 - 2004 > Jacques Derrida [žak derida] (15. července 1930 El-Biar, Alžírsko – 8. října 2004 Paříž) byl francouzský filozof považovaný za zakladatele dekonstrukce. Jeho dílo výrazně ovlivnilo také literární vědu a další obory v Evropě i v USA. Roku 1967 na sebe Derrida poprvé upozornil třemi závažnými spisy: „O gramatologii“ (De la grammatologie), „Hlas a fenomén“ (La Voix et le phénomène) a „Písmo a rozdíl“ (L'écriture et la différence). Celkem publikoval 80 knih a množství článků a rozhovorů. Jeho dílo je ovlivněno zejména Husserlem, Heideggerem a Lévinasem, a kriticky zkoumá vztahy mezi tradičně protikladnými pojmy, jako je v lingvistice slovo psané a mluvené, v psychoanalýze rozum a šílenství, v literatuře doslovný a obrazný smysl a v teorii genderu mužské a ženské. Všechny odpovídají ontologickému protikladu mezi smyslově vnímaným a srozumitelným, případně mezi jeho variantami, například vnitřní a vnější, racionální a iracionální, smysl a nesmysl nebo zakládající a založené. Jak ukázal Ferdinand de Saussure, není význam znaku ani slova obsažen v nich samých, nýbrž v rozdílu (différence) vůči ostatním znakům v rámci určitého systému. Rozdíly vznikají v procesu či „hře“ jakéhosi časového odkládání, pro něž Derrida zavedl neologismus différance (od différer, odkládat). Velké polemiky vyvolal pojem dekonstrukce, inspirovaný Heideggerem. Znamená něco jako „konstruktivní destrukce“, převracení a rozkládání tradičních významových opozic, aby se jejich složky uvolnily z těchto zkamenělých spojení a daly se znovu oživit v nových souvislostech. Tak podle Derridy západní tradice preferuje mluvené slovo před psaným, protože v něm vidí „život“ a „přítomnost“; ve skutečnosti dává přítomnost smysl jen v protikladu k nepřítomnosti a každé bytí se odehrává právě mezi nimi. Derrida pro to přejímá Lévinasův pojem „stopa“ (la trace), která je přítomným dokladem (nyní) nepřítomné přítomnosti. Jiné významné téma je dar. Pokud něco takového je, nemá a nedá se o tom nic dozvědět, a nemůže tedy nikdy být přítomný; kdyby se vyjevil, vyvolá jen „narcisistické přisvojení zpět“, ať už v podobě protidaru nebo vděčnosti. Dar tedy musí zůstat tajemstvím. Jen takovým darem se přerušuje „nekonečný řetěz směn“ - a tedy opakování téhož - na němž je založen oběh peněz a ekonomika. Ve vztahu k budoucnosti Derrida kritizuje představu předvídání a očekávání, protože se sice obracejí do budoucnosti, ale zároveň ji jako očekávanou neutralizují. Skutečná budoucnost je jen zcela neočekávaná „událost“, čiré překvapení, protože jen to je opravdu „nové“. Na mnoha místech věnuje pozornost smrti a smutku (truchlení, le deuil): „smrt není vně života, za jeho hranicí, nýbrž se do něho vepisuje zevnitř“ a působí dávno před smrtí. Kritizuje Heidegerův výklad smrti jako možnosti, že všechny možnosti skončí: jak by se taková možnost mohla člověku objevit a přitom zůstat jen možností? Stejně jako dar nebo spravedlnost se Derridovi i smrt ukazuje jen jako ne-možnost. Logocentrismus a fonocentrismus Poststructuralism: WTF? Derrida, Deconstruction and Poststructuralist Theory Explained Tom Nicholas https://www.youtube.com/watch?v=P2eb52fUgTk Dekonstrukce Příklady: Doktor – Doktor(ka) – ženské formy slov jako deviace od původním mužské formy Vážené dámy, vážení pánové – etika jako ideální texty k dekonstrukci odhalení toho jak se společnost dělí na dobré a špatné, vychované a nevychované Politická korektnost – způsob mluvení který po dekonstrukci odhaduje inherentní rasistické a sexistické podtexty ukotvené ve strukturách jazyka Michel Foucault Poststrukturální filosof 1926 - 1984 > Michel Foucault (IPA /miʃɛl fukoː/, česky /mišel fukó/) (15. října 1926 Poitiers – 25. června 1984 Paříž) byl reprezentant francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let, profesor Collège de France, filozof, sociolog a psycholog. Byl také historik filozofie, představitel filozofického strukturalismu a postmoderní filozofie, historik a teoretik kultury. Jeho dílo lze rozčlenit do několika období, tradičně je přijímáno dělení na období „fenomenologické“, „archeologické“, „genealogické“ a „etické“. I když samotný Foucault odmítal být označován za filozofa, jeho vliv na filozofii druhé poloviny 20. století je neodmyslitelný. Důležitý vliv na filozofické smýšlení mladého Foucaulta, stejně jako většiny mladých lidí v poválečné Francii, měl marxismus. Na krátkou dobu se dokonce stal členem francouzské komunistické strany, ale po několika měsících vystoupil, protože, jak později podotkl, ztratil iluze o komunistické ideologii. Velký vliv na Foucaulta měl rovněž existencialismus a fenomenologie, nejvíce pak dílo Jean-Paula Sartra a Martina Heideggera. Foucaultova vlastní teorie se však v základech liší od těchto prvotních vlivů. Později se dokonce nechal slyšet, že: „Patřím do té studentské generace, která měla před očima horizont a limit marxismu, fenomenologie a existencialismu.“ Pro jeho intelektuální přesvědčení bylo do určité míry stimulující také prostředí francouzského strukturalismu (Jacques Lacan, Louis Althusser, Claude Lévi-Strauss, Roland Barthes, Georges Dumézil aj.). Foucault však bývá mnohými považován za představitele filosofie tzv. poststrukturalismu, čemuž odpovídá pozice radikálně vnějšího filosofujícího pozorovatele. Foucault sám však ke konci života se svým označením jako poststruktualisty nesouhlasil a za svůj největší životní vliv označil Friedricha Nietzscheho. Za mnohé dle svých slov vděčil také svému učiteli Jeanu Hyppolitovi, který svým překladem Hegelovy Fenomenologie ducha umožnil současné filosofii zhodnotit, co od Hegela přebírá, aby tomu mohla konečně uniknout. Foucaultovo starší dílo je produktem jeho snahy o porozumění společnosti skrze archeologii vědění. Jeho archeologická snaha se výrazně liší od klasického dějepisectví, protože se zabývá studii „diskurzů“ a „epistémé“ různých historických období, tj. jejich myšlenkových struktur, spíše než historickými daty a chronologickými spojitostmi. Kupříkladu, namísto faktického historického popisu vězeňských systémů se Foucaultova historická studie Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení snaží vysvětlit, jaké všeobecné myšlenkové pochody umožnily a zapříčinily způsob, jakým společnost trestá překročení zákona. Cílem tohoto Foucaultova dekonstruktivismu je uvědomění, že dogmatické uspořádání forem vědění a chápaní, stejně jako i univerzální systémy morálek, jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů, které tvoří jednotlivé epistémé, a nesmějí být chápány jako absolutní. Jeho práce se věnují kritice racionalismu a strukturalismu. Na strukturalismu kritizuje především jeho hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin a zdůrazňuje naopak jejich diskontinuitu. Jeho dílo nese stopy vlivu S. Toulmina a P. Feyerabenda. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce jsou zaměřeny na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění. Otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění. Ve svých prvních textech Foucault zkoumá řád „epistémé“, která je vymezena jako souhrn diskurzivní praxe určité doby. Diskurz se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci (pojem bio-moc), která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj nadlidským faktorem. Rozum je v jeho podání subjekt, který se transformuje sám od sebe na základě náhodných mutací. V knize rozhovorů Foucault říká: „Selekce, které bychom mohli provést, jsou nepřípustné a neměly by existovat. Měli bychom číst a studovat vše. Jinými slovy: musíme mít v daný moment k dispozici celkový archiv jistého období. A archeologie je, v striktním významu, vědou o tomto archivu.“ Epistémé a diskurz Diskurz je soubor praktik a společného vědomí. To jak kategorizujeme věci, jak se máme nebo jak se očekává, že se máme chovat. Co se smí a co se nesmí říkat a jaké důsledky to bude mít. Jaké významy nabírají slova a pojmy v jednotlivých diskurzech a jak si je přivlastňují lidé, kteří mají moc. Vztah moci a vědění Foucault se snaží rozbourat status quo. Ukazuje jak moc kontrolovat tělo ovlivňovala naše vědění a klasifikační systémy k tomu aby sama sebe reprodukovala – naprostá kontrola všeho deviantního. Foucault poukazuje na nutnost problematizace toho jak uvažujeme o nejen o věcech samotných ale také o tom proč jsou definované tak jak jsou. Proč existují diskurzy spásy a osvobození pro mentálně choré. Proč dohled a trest je akceptované řešení deviace zločince. Panoptikon jako ideální věznice. Dohlížet a trestat Bylo-li město prohlášeno za nakažené morem, došlo k přísnému prostorovému rozčlenění (uzavření města a okolní půdy, zákaz opustit město pod trestem smrti, rozdělení města na oddělené čtvrti a jmenování správce v každé z nich. Každý den se provádí inspekce. Tento dohled se opírá o systém permanentní registrace (hlášení syndiků správcům, konšelům či starostovi. Registrace musela být konstantní a centralizovaná. Všechny události jsou zaznamenávány. Moc působí nerozděleně podle souvislého hierarchického schématu, kde je každý jednotlivec vyhledáván, zkoušen a distribuován v prostředí živých, nemocných a mrtvých – to vše utváří kompaktní model disciplinárního dispozitivu. Na mor odpovídá řád, předepisuje každému jeho místo prostřednictvím všudypřítomné a vševědoucí moci, která se neustále rozděluje, až nakonec určuje jednotlivce. Proti moru, který je směsí, prosazuje disciplína svou moc, která je analytická. Zatímco mor podněcuje schémata disciplinární, lepra podněcovala vznik rituálů vyloučení. Mor vyžaduje množství separací, individualizující rozmístění, do hloubky organizovaný dohled a kontrolu, intenzifikaci a rozvětvení mocí. Lepra rozdělení na jedny a druhé, je zachycena v praktikách odmítnutí. Lepra = oddělení – politický sen o čistém společenství Mor = rozčlenění – sen o disciplinární společnosti Oba jsou způsoby, jak vykonávat moc nad lidmi, kontrolovat vztahy mezi nimi. Obraz moru stojí v pozadí disciplinárních schémat jako řešení všech zmatků a nepořádků. Obraz lepry stojí v pozadí schémat vyloučení. Jsou to schémata rozdílná, nikoli však neslučitelná. 19. st. Na prostor vyloučení aplikovalo techniku moci patřící k disciplinárnímu rozčlenění (zacházení s „malomocnými“ jako s „nakaženými morem“)- systém vězeňství, polepšovna, psychiatrický útulek. Všechny instance individuální kontroly pracovaly v dvojitém režimu: V režimu binárního oddělení a označení (blázen-duševně zdravý), a v režimu donucujícího vykázání, rozlišujícího rozdělení (kdo kým je, kde má být, jak jej rozeznat atd.). Všechny mocenské mechanismy, které se dodnes rozprostírají okolo nenormálního, aby jej označily jako to, co je třeba změnit, tvoří tyto dvě formy, z nichž jsou ony mechanismy vzdáleně odvozeny. Dějiny sexuality historii proměnilo „umění milovat“ na „vědu o sexualitě“ Asijská kamasutra jako milování vs. západní věda o sexualitě Pěkně zpracovaná reflexe o všech třech svazcích dějin sexuality https://www.reflexe.cz/Reflexe_26/Dejiny_sexuality_aneb_pozdni_Foucault.html O čem jsme mluvili Příště > Připojení Prostor pro dotazy > Help