1 LEXIKOLOGIE – AUTOSÉMANTIKA A SYNSÉMANTIKA Všechna slova jsou nutně členy kategorií druhů slov (SD). SD se dělí podle míry významové autonomnosti: I. Autosémantika - slova plnovýznamová, významově samostatná - označují a pojmenovávají předměty, vlastnosti předmětů, děje a stavy, vztahy, okolnosti a kvantity - ve větě plní funkci větných členů - uplatňují se v nich morfologické kategorie (kromě adverbií) - mohou nést i gramatický význam, proto je označujeme jako slova lexikálně-gramatická (např. sloveso letět: Orel letí – lexikální význam ‚pohybovat se ve vzduchu‘ – gramatický význam v češtině určuje flexe (3. os., sg., prez., indik., akt.)) - naprosto převažují mezi nově tvořenými jednotkami (počet zájmen, předložek a spojek je stálý) - tvoří 96 % slovní zásoby, mají daleko nižší frekvenci než synsémantika K autosémantikům se řadí: 1. substantiva - pojmenovávají substance, tj. osoby, zvířata, věci - jsou významově nejvíc autonomní, nemají (kromě dějových) obligatorní valenci - konkrétní x abstraktní a) konkréta označují nositele vlastností a dějů, smysly vnímatelné a spojené s názornými představami: lidi, živočichy, části těla, zařízení, nástroje, výrobky apod. b) abstrakta označují vlastnosti, děje a stavy pojaté jako samostatné substance: ctnost, krása, červeň, let, chvála, spánek aj. c) kvazikonkréta odrážejí umělé kombinace jednotlivých rysů předmětů, jako celek jim však v realitě nic neodpovídá: rusalka, kentaur Abstraktizace – hlava: centrální část těla živočichů vůle, umíněnost – srdce: dutý sval živočichů cit, nitro Konkretizace – sladkost: vlastnost (ovoce, řeči) cukrovinka – přání: požadavek, žádost blahopřání (všechny významy převzaty ze SSJČ) 2. adjektiva - pojmenovávají statické příznaky substancí, tj. jejich vlastnosti, určují jejich hodnotu a vztahy k jiným předmětům: nový vůz; silný vítr; městský národní výbor; otcův dům - jsou dominována substantivy a dominují adverbia 3. slovesa - pojmenovávají dynamické – v čase proměnlivé – příznaky substancí, tj. procesy, stavy a změny stavů - jejich význam je oproti substantivům méně autonomní (vyžadují valenci obsazenou substantivem, případně adverbiem) - mají funkci konstrukční a usouvztažňovací, proto společně se substantivy tvoří doplnění pro splnění komunikativních cílů jazyka 4. adverbia - pojmenovávají příznaky dynamických i statických příznaků, tj. okolnosti procesů, stavů nebo vlastností, např. místo, čas, způsob, míru apod. - jsou neohebná (viz výše) 2 II. Synsémantika - slova neplnovýznamová, významově závislá, gramatická, pomocná - jejich význam se plně rozvíjí až ve spojení s autosémantiky (v domě, maminka i teta) - neplní úlohu větných členů - mají především funkci gramatickou – podílejí se na výstavbě a organizaci textu, ale není u nich eliminován ani lexikální význam, proto bývají označována jako slova gramaticko-lexikální Např. předložka na označuje 1. umístění na povrch(u): 4. pád (kam?), 6. pád (kde?) 2. účel činnosti: jít na pivo spojka kdyby označuje 1. podmínku: přišel bych, kdyby nepršelo 2. přípustku: udělá to, i kdyby měl padnout částice zase je 1. citová s významem odporovacím ve vztahu k předchozí výpovědi: Určitě se vrátí, to zase znám! 2. zdůrazňovací s významem protikladnosti k předchozímu pojmenování: Tady je řeka, tam zase rybník. K synsémantikům se řadí: 1. předložky - ve vztahu k autosémantikům mají úlohu modifikační a specifikační - např. kniha leží na/ve skříni – na: umístění na povrchu něčeho – ve: poloha, umístění uvnitř něčeho 2. spojky - slouží ke spojování větných členů a vět - např. radoval se, když/protože byl obdarován – když: časový vztah – protože: příčinný vztah 3. částice - mají v textu různé modální, emocionální, kontaktové, navazovací a další funkce - např. kéž/že by se to podařilo!/? – kéž: vyjadřuje přání – že: vyjadřuje podiv, popřípadě očekávání Existují pomocná slovesa, která se někdy počítají k synsémantikům, protože jsou vázána na slova plnovýznamová, ale liší se od synsémantik svou morfologickou utvářeností. Patří sem: - pomocné sloveso být (ve složených slovesných tvarech mají význam pouze gramatický: např. usnul jsem – příčestí vyjadřuje čas minulý, pomocné jsem 1. os, sg., indik., kdežto význam prézentu je zrušen) - slovesa modální mít, muset, moci, chtít - slovesa fázová začít, přestat - slovesa sponová být, stávat se Ovšem být ve významu ‚existovat‘ a mít ve významu ‚vlastnit‘ jsou slova plnovýznamová. Přechod mezi autosémantiky a synsémantiky je plynulý. - konverze – jeden z derivačních způsobů tvoření slov, změní se tvaroslovná charakteristika slova, často spojeno s přechodem k jinému SD – ze jmen vznikají adverbia a pak následně předložky (proces prepozicionalizace: na vzdor; Navzdor sbírala borůvky u cizí chalupy.; Navzdory těžkým podmínkám zvítězili.), ale nepůvodní předložky mohou vzniknout i přímo z adverbií (skrz, mimo), ze sloves (vyjma, nehledě), ze zájmen (co do) – ze spojek vznikají částice (vidím, že spí že už zase spí) - depletivnost – oslabení síly lexému, z autosémantika synsémantikum (viz výše) 3 III. Specifické slovní druhy 1. zájmena (a též zájmenná příslovce) - funkčně mohou ve výpovědích nahrazovat autosémantika, ale svými vlastnostmi se od nich liší - jejich úkolem není pojmenovávat, ale především zastupovat, ukazovat a odkazovat 2. číslovky - v některých pojetích jsou řazeny k autosémantikům - vyjadřují množství - svou substituční funkcí se podobají zájmenům - bývají syntakticky samostatné, tj. fungují pak jako substantiva, nebo mají funkci atributu jako adjektiva, popř. funkci cirkumstativní jako adverbia Např. tři, třetí, třikrát, trojmo, po třech, troje 3. citoslovce - jsou významově autonomní - od autosémantik se liší nepojmovostí a po formální stránce neohebností - vyjadřují city a postoje mluvčího, kontakt s posluchačem, nebo napodobují zvuky - specifikem citoslovcí je jejich samostatná větná platnost (Bravo!; funkci větného členu plní jen zcela okrajově – Kámen žbluňk do vody.) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Použitá literatura ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. 4. vydání. Praha: Karolinum, 2011, s. 198–207. FILIPEC, J. – ČERMÁK, F. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985, s. 39–40, 95–98. HLADKÁ, Z. Lexikologie. In: KARLÍK P., NEKULA M., RUSÍNOVÁ Z., eds. Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání. Praha: Lidové noviny, 2011, s. 73–75, 346–348. KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002, hesla týkající se tématu. DEBDict – obecný prohlížeč slovníků [online]. [cit. 08.03.2014]. Dostupné z .