Milá Olgo,
astrologové měli, jak se ukazuje, pravdu, když mi předpovídali na tenhle rok zase
vězení a když říkali, že bude horké léto. Tady je skutečně hrozné horko, je to jakási
permanentní sauna. Mrzí mě, že ti má nová basa způsobí asi hodně komplikací. Podle
mého názoru bys měla zůstat na Hrádečku, hospodařit tam, starat se o políčko,
zvelebovat dům, chodit se psy k rybníku atd. Vždycky by tam s Tebou mohl být někdo z
rodiny nebo někteří přátelé, kteří by tam chtěli trávit dovolenou. Nemá smysl, abys byla
v Praze – mně tady nemůžeš nijak pomoct a co bys tu celé dny dělala? Ostatně byt jsme
beztak půjčili. Bylo by ovšem zapotřebí, abys začla jezdit s autem, abys mohla na nákupy
apod. A nebyla pořád na někoho odkázaná. Zkrátka měla bys žít, jako bych byl někde na
výletě, tedy úplně normálně. Tím mi nejvíc pomůžeš: když budu vědět, že se máš dobře a
že je o Tebe postaráno. Jak dlouho na tomhle výletě budu, ovšem nevím, nedělám si
iluze, a vlastně o tom téměř nepřemýšlím. Vůbec o našem „případě“ moc nepřemýšlím –
není totiž o čem přemýšlet: ta věc je jasná a mně je taky jasné (po všech zkušenostech),
co a jak mám dělat. Myslím na docela jiné věci. A mrzí mě, že o nich nemůžu psát. Vězení
jako takové je ovšem děsná otrava, koho by bavilo celé dny jen civět do zdi, ale snáším
ho s každým novým pobytem líp, protože moc věcí, které mne dřív vyváděly z míry, mne
teď už nemůže překvapit nebo rozházet. Největší starost mám, jestli kvůli mně nemají
někteří lidé venku potíže; o tom mi, prosím, napiš.
Jsem hrozně rád, že mne zastupuje dr. Danisz, i když to asi není nadlouho. Moc
pozdravuj Andulku a dej jí, prosím, můj dopis přečíst. Je mi líto, že jí nemůžu psát, ale ona
by mi snad napsat mohla. Každý podvečer poslouchám skotačení dětí na nedalekém
hřišti, takže mám přeci jen jakýs takýs kontakt s vnějším světem. Trochu zkouším
jógovat, ale je tu na to málo místa; každý pohyb musí být na milimetr vypočítán. A taky je
na to dost horko. Kdybys mi posílala balík, tak jako obvykle: šťávy v prášku, citrony,
plátkový sýr, doutníky, trochu inst. kakaa apod. A hlavně mi hodně piš; víš přece, jak tu je
pro člověka každá informace důležitá. Včetně takových informací, jak snáší náš trávník
to sucho. Zatím končím, nechám si místo, kdyby mě ještě něco napadlo.
Líbe Tě Vašek
Pozdravuj všechny přátele! Janu Tůmovou, oba Brabence, Martu (čekám na zprávu,
co se jí narodí), Zdenu a všechny. Taky Tondu! (Měli jsme docela príma „poslední večeři“
– jen mne mrzí, že jsem se až příliš rozšoupl; možná to někomu vadilo.)
P. S. Důležité! Koupil jsem od Trinkyho krásnej obraz! Je třeba mu poslat 5000!
ÚTERÝ/5
Konečně déšť! A bouřka! Na zdejším vnitřním klimatu se to sice tak hned neodrazí,
ale přeci jen je to úleva! Už jsem se bál, že se udusím! Teď mám výbornou náladu. Budu
Ti psát vždycky, jen když budu mít dobrou náladu; budu-li mít deprese, nechám si je pro
sebe. Mrzí mě, že jsem mezi dvěma vězeními zase nestihl napsat hru. Není to krize
psavosti – píšu furt rád (a zvlášť tady mám chuť psát, když nemůžu) –, ale spíš jakási
krize nápadů. Toho Fausta mám sice promyšleného a skoro do půlky napsaného, ale
pořád s tím nejsem moc spokojen. Chtěl bych napsat jednou zase něco nesporného, ne
něco, co by se líbilo jen podivínům (jako Horský hotel). Zkusím si toho Fausta tady
trochu promýšlet. Mám určitou šanci, že tu budu mít angličtinu, to by bylo príma. *
Možná jsi už zjistila, že máme v pražském bytě novou vložku do zámku. 2 klíče mám
tady, jeden jsem nechal u sousedky pro našeho nájemníka – z toho se dají udělat
duplikáty. Museli to vyměnit, protože starý klíč tam nešel. Nešel tam proto, že týž den
ráno byla už jednou vložka vyměněna. Bylo mi to vysvětleno tím, že se Bezpečnost
domnívala, že jsem doma a že neotvírám – proto tam vnikla, a když mne nenašla, nechala
vyměnit zámek, který byl později – při DP – znovu vyměněn. Já doma nebyl, protože
jsem se potloukal po městě a užíval svobody – jako bych tušil, že ji mám tak brzo zase
ztratit. Našli mě pak při jedné návštěvě. Měl jsem při tom výroky ve stylu Honzy Němce,
což se moc k mé klidné povaze nehodí, ale mě nic vtipnějšího nenapadlo. Byl to takový
emotivní výraz bezmoci, který si oni vysvětlili tím, že jsem chtěl prý okouzlit jednu
slečnu, která to slyšela. No nic. Uvidíme. Středa – ráno: vedro pokračuje – sen o
Formanovi –