Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Ústav české literatury a knihovnictví
Český jazyk a literatura
Tereza Fukanová
Obraz svatého Mikuláše
ve středověké a barokní legendistice
Bakalářská práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc.
2018
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
……………………………………………………
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Michaele Soleiman pour Hashemi, CSc.,
za podnětné připomínky, cenné rady a především za její trpělivost, vstřícnost a čas, který mé
práci věnovala. Další upřímné poděkování patří samozřejmě mé rodině a přátelům.
Obsah
1. Úvod....................................................................................................................................... 6
2. Původ světců a jejich význam ................................................................................................ 7
3. Legenda .................................................................................................................................. 8
3.1 Pojmy hagiografie, legenda, vita, passio, miracula, translatio ...................................................... 8
3.2 Charakteristika legendy jako literárního žánru............................................................................ 10
3.3 Tradice legendy v českém kontextu ............................................................................................ 12
4. Vrcholné hagiografické sbírky českého středověku a baroka.............................................. 15
4.1 Legenda aurea............................................................................................................................. 15
4.1.1 Jakub de Voragine, autor..................................................................................................................... 15
4.1.2 Kompozice a prameny......................................................................................................................... 16
4.1.3 Staročeský Passionál........................................................................................................................... 18
4.2 Vitae sanctorum........................................................................................................................... 19
4.2.1 Vita sanctorum 1625 ........................................................................................................................... 19
4.2.2 Vitae sanctorum 1696.......................................................................................................................... 20
4.2.3 Autorství a hlavní prameny ................................................................................................................. 20
5. Svatý Mikuláš....................................................................................................................... 23
5.1 Svatý Mikuláš jako historická postava........................................................................................ 24
5.2 Pochybnosti a dochované prameny o existenci osoby sv. Mikuláše ........................................... 25
5.3 Šíření mikulášského kultu ve světě ............................................................................................. 26
5.4 Uctívání sv. Mikuláše v českých zemích .................................................................................... 28
5.5 Svatý Mikuláš jako literární postava ve středověké a barokní legendistice................................ 29
5.5.1 Topos vznešeného původu, dětství, svatosti a topos chlapec-stařec.................................................... 30
5.5.2 Topos dobrých skutků ......................................................................................................................... 30
5.5.3 Topos zázraků...................................................................................................................................... 31
5.5.4 Topos smrti, translace a posmrtných zázraků...................................................................................... 33
5.6 Srovnání textů života sv. Mikuláše v obou barokních redakcích................................................ 33
5.7 Srovnání středověké a barokní mikulášské legendy.................................................................... 34
6. Závěr..................................................................................................................................... 38
7. Seznam použité literatury..................................................................................................... 40
7.1 Primární literatura........................................................................................................................ 40
7.2 Sekundární literatura ................................................................................................................... 40
8. Přílohy.................................................................................................................................. 44
6
1. Úvod
Tato bakalářská práce si klade za cíl podat celkový obraz sv. Mikuláše, zejména
prostřednictvím rozboru mikulášských legend uvedených v základních legendistických
souborech, a to ve středověké sbírce Legenda aurea a v barokní Vitae sanctorum, jež
se na českém území těšily veliké oblibě. Také se pokusí na základě porovnání obou textů
zachytit, v čem se legendy odlišují, v čem se shodují a zdali nesou znaky typické pro období,
ve kterých vznikly.
Práce je členěna na několik kapitol a podkapitol. První část se věnuje světcům, jejich
původu a významu. Dále se zaměřuje na pojem „legenda“, objasňuje základní terminologii,
vymezuje a charakterizuje tento žánr a zachycuje vývoj legendistické tradice v českých zemích.
Následující kapitoly uvádějí hlavní soubory legend českého středověku a baroka – sbírky
Legenda aurea a Vitae sanctorum, přičemž se soustředí především na problematiku autorství,
původních pramenů, výstavby a stylu obou děl, v případě Vitae sanctorum i na srovnání
jednotlivých vydání.
Druhá část se již plně věnuje postavě sv. Mikuláše. První kapitoly postupně představí
životní cestu biskupa z Myry, polemiku a důkazy o jeho existenci, dochované historické
prameny a literární díla, jež se o jeho osobě poprvé zmiňují. Následující kapitoly mapují šíření
mikulášského kultu ve světě a v českých zemích a objasňují původ známé lidové tradice, která
se na mnoha místech stále dodržuje. Další kapitoly se prostřednictvím rozvinuté topiky a přímé
a nepřímé charakteristiky v textech obou zmíněných legendistických souborů snaží zachytit
povahové rysy a vlastnosti sv. Mikuláše a dotvořit tak jeho celkový obraz. Komparace
tematicky shodných textů na konci práce se zaměřuje na typické znaky a styl legend v obou
obdobích.
7
2. Původ světců a jejich význam
Tradice uctívání svatých má počátek již v 1. století našeho letopočtu. Křesťanství mající
kořeny v judaismu bylo tehdy neoficiálním náboženstvím rozsáhlé Římské říše. Postupně
se prosazovalo na úkor místních polyteistických náboženství. Řecko-římští pohané křesťanství
odmítali a pronásledovali šiřitele této víry. První křesťané začali projevovat zvláštní úctu
jedincům, kteří za svou víru zemřeli. Za vůbec prvního mučedníka, jenž byl uctíván jako světec,
se považuje sv. Štěpán. Od konce 2. století se začaly pořádat výroční slavnosti, které
připomínaly data úmrtí mučedníků. Tyto svátky oslavovaly smrt jako počátek života na nebi.
Křesťané prosili o přímluvu, uctívali ostatky a zdůrazňovali zázraky, což řecko-římskou
společnost ještě více popuzovalo, a tak tyto rituály zapříčinily další perzekuce, tudíž i nárůst
počtu světců. První písemně doložené bohoslužby na počest svatého jsou oslavy výročí
umučení sv. Polykarpa ve Smyrně. Období pronásledování a zabíjení křesťanů ustalo
až za císaře Konstantina, který vyhlásil roku 313 náboženskou toleranci. Ke konci století
se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše.1
Pojem „světec“ pochází z latinského slova sanctus a znamená „posvěcený“.2
Jestliže
přívlastkem svatý označujeme osoby, věci či děje, znamená to, že jsou ve vztahu k Bohu, jenž
jim dává podíl na své svatosti.3
Svatořečení mělo zpočátku neformální charakter, až později se stalo formálním aktem
s přesně danými pravidly závaznými pro celou církev. Svatost prohlašuje papež v procesu
kanonizace na základě doložených zázraků (termín je odvozen od kánonu svatých, do něhož je
světec zahrnut). Předchází mu beatifikace neboli blahořečení. Povolení uctívat blahoslaveného
je lokální, neplatí pro celou církev, jako tomu bývá u kanonizace. Církev prohlášením jedince
za svatého či blahoslaveného zaručuje, že se daná osoba nachází v nebi, a tudíž se u ní může
prosit o přímluvu a prokazovat jí úctu.4
Západní a východní církve mají každá své kanonizační
postupy, protestanté se od kultu světců odvracejí.5
Soudobé kanonizační procesy hledí
především na hodnověrné důkazy, snaží se odlišit skutečnost od legendy.
K evidenci svatých v rámci celé církve slouží několik úředních spisů, jedná se
především o Martyrologium romanum z roku 1584, které zahrnuje oficiální soupis asi čtyř tisíce
1
HALLAM, Elizabeth. Světci: kdo jsou a jak vám pomáhají: více než sto padesát svatých od sv. Anežky po sv.
Zitu. Přeložil Jiří VACEK. Praha: Volvox Globator, 1996. s. 6–7.
2
Tamtéž, s. 6.
3
BUBEN, Milan. Kdo jsou světci? In: BUBEN, Milan, KUKLA, Otakar Aleš a KUČERA, Rudolf. Svatí spojují
národy: Portréty evropských světců. Praha: Panevropa, 1994. s. 7.
4
Tamtéž, s. 10–11.
5
HALLAM, Elizabeth. Světci: kdo jsou a jak vám pomáhají: více než sto padesát svatých od sv. Anežky po sv.
Zitu. Přeložil Jiří VACEK. Praha: Volvox Globator, 1996. s. 8.
8
pěti set jmen světců a světic. V roce 1969 byl vydán aktualizovaný římský celocírkevní
kalendář, který nahradil staré martyrologium, a obsahuje soupis světců napříč všemi
historickými obdobími a mnoha různými zeměmi světa. Pro nedostatek historických důkazů
však byli někteří světci vyřazeni. To se týká i těch oblíbených, kteří mají dodnes pevné místo
v lidové kultuře a tradici, např. sv. Mikuláše, sv. Barbory či sv. Vavřince.6
Světci se dělí na dvě hlavní větve – mučedníky a vyznavače. Mučedníci zemřeli kvůli
svému přesvědčení, aby bránili víru a podpořili její pravdivost. Vyznavači si vysloužili úctu
a uznání pro svoji zbožnost, ctnostný, dokonale mravní život, který zasvětili službě církvi. Řadí
se mezi ně asketové z pouště, biskupové a učitelé víry, dále mniši, řeholnice, panny atd.
Ne každý svatý vedl od začátku příkladný život. Někteří nejprve hřešili, pak poznali chyby,
kterých se dopustili, káli se, prosili o odpuštění, vytrvali ve své víře a nakonec dosáhli spasení.7
Vzhledem k velkému množství svatých je potřeba jejich jednoznačná identifikace.
K tomu slouží tzv. atributy – předměty a symboly, které světce doprovázejí nebo je
ve vyobrazení nahrazují. Svatost bývá zpravidla vyjádřena svatozáří. Základními atributy jsou
například kříž (horlivost), palma (mučednictví) a kniha (učitelé církve). Ty doplňují další
individuální atributy pojící se se světcovým životem či smrtí, např. nástroje umučení, symboly
spojené s povoláním, ctností atd.8
Světci jsou pojítkem mezi člověkem a Bohem. Prosí u něj o přímluvu. Jejich skutky
a vlastnosti se dávají příkladem a doporučují se k následování. Na jejich počest se slaví svátky,
věřící přijímají jejich jména, staví se jim chrámy, malují se obrazy a modelují sochy, věnují se
jim modlitby. Jsou patrony, strážci a ochránci míst, povolání a lidí, dokáží uzdravovat a chránit.
O jejich příkladném životě, dobrých skutcích a zázracích se dozvídáme především v legendách,
v nichž se stávají hlavními hrdiny.
3. Legenda
3.1 Pojmy hagiografie, legenda, vita, passio, miracula, translatio
Slovo hagiografie se skládá z řeckého hagios (svatý) a graphein (psát).9
Současná
literární věda hagiografii považuje za zastřešující pojem, jenž v sobě zahrnuje žánry, které se
6
BUBEN, Milan. Kdo jsou světci? In: BUBEN, Milan, KUKLA, Otakar Aleš a KUČERA, Rudolf. Svatí spojují
národy: Portréty evropských světců. Praha: Panevropa, 1994. s. 14.
7
Tamtéž, s. 8.
8
Tamtéž, s. 13.
9
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004, s. 337.
9
svým obsahem týkají postavy světce.10
Obsahuje například legendistiku, homiletiku, liturgické
drama, náboženské písně, modlitby a další.
Výraz legenda je odvozen z latinského tvaru gerundiva ad legendum, který se překládá
doslova jako „to, co má být čteno“, rozumí se v průběhu kázání.11
Legenda je vůdčím
představitelem hagiografie, ale dle Encyklopedie literárních žánrů se oba pojmy běžně užívají
téměř synonymně.12
Z legendy se pak vydělují její ústřední části, výrazně vystupující témata,
jež se specifikují v samostatné podžánry. Takovými jsou vita (soustřeďující se na životopis
světce), passio (zdůrazňující téma mučednické smrti), miracula (týkající se vykonaných
zázraků), translatio (zabývající se aktem přenesení mrtvého těla) a jiné.13
Tyto literární pojmy se těžko jednoznačně vymezují a jejich význam a obsahová náplň
se v průběhu vývoje měnily. Je třeba si uvědomit, že středověk neměl pevně danou klasifikaci
žánrů, tudíž názvy textů neodrážejí jejich formální strukturu ani útvar, nýbrž spíše odkazují
k samotnému obsahu. Pro představu: název Passionál se uchytil v českém středověkém
prostředí právě kvůli překladu latinského legendistického souboru Legenda aurea. Jde tedy
o pojmenování tematické, z názvu se ztratilo ono doporučení, místo toho se zdůraznilo passio,
neboť většina článků v tomto souboru se týká především mučedníků.14
V období středověku nejprve legenda obšírně a co nejobecněji označovala zbožné texty
doporučené k četbě či k následování, až později se konkretizovala na krátké příběhy o svatých.
Martin Luther, německý teolog a reformátor církve15
, však v 1. polovině 16. století posunul
význam legendy ještě dál tím, že připodobnil výraz legende k lügende (lhaní), čímž jí dal
nálepku nepravděpodobného vyprávění.16
Když se podíváme do současného slovníku,
např. do Nového akademického slovního cizích slov, zjistíme, že jako druhý význam legendy
je uváděno: „smyšlenka nepodložená skutečností, vypravující něco neobyčejného a zprav.
o něčem n. někom známém, významném, populárním ap.“17
10
ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál: žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava:
Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2010, s. 22.
11
PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002.
s. 199.
12
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004, s. 337.
13
UHLÍŘ, Zdeněk. Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha:
Národní knihovna České republiky, 1996. s. 81.
14
ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál: žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava:
Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2010, s. 22–23.
15
Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl 16. Praha: Paseka, 2003. s. 474.
16
ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál: žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava:
Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2010, s. 20.
17
KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2007, s. 476.
10
Vývojem legenda nabyla v širším rámci poněkud jiného významu a jiné důležitosti,
než měla v dobách středověku a baroka. Tehdy byly legendy významnou součástí života. Staly
se nezbytnými důkazy při kanonizačním procesu, četly se na oficiu neboli kanonických
hodinkách (tj. na modlitbách katolické církve pořádaných v určitou dobu pro duchovní)
či při mši na počest jednotlivých svatých. Byly obsaženy v kázáních, aby byl pozdvižen
náboženský život, posílen kult světců a současně i moc církve a její vliv.18
3.2 Charakteristika legendy jako literárního žánru
Legenda je tedy základním žánrem hagiografické středověké a barokní literatury.
Encyklopedie literárních žánrů ji definuje následovně: „prozaické nebo veršované životopisy
osob považovaných za svaté, zpravidla obsahující i líčení zázraků.“19
Existuje několik druhů legend, jejichž specifikace záleží na obsahu, formě či funkci.
Rozlišovány jsou podle toho, které téma ze světcova života v textu převažuje, zda vita (život),
passio (umučení), translatio (přenesení těla a pochování) či miracula (zázrak). Dále vznikají
legendy kanonizační (k svatořečení), poutní (vázané k určitému místu), panovnické
(o ctnostném panovníkovi přimlouvajícím se na nebesích za svůj národ), apokryfní (doloženě
smyšlené) aj.
Legendy jsou příbuzné s antickými biografiemi, s aretalogickými výtvory (vyprávění
o ctnostech projevujících se konáním zázraků), také s dobrodružným románem a antickou
novelou.20
Počátky křesťanských legend souvisí s novozákonními evangelii zachycujícími
život, umučení a nanebevzetí Ježíše Krista, jenž se stal vzorovým hrdinou šiřitelů křesťanské
víry.21
Počátky legendistiky sahají až do období helenismu. Již od 2. století n. l. vznikaly první
příběhy o životech těch, kteří byli na území Římské říše pro nelegitimní šíření křesťanské víry
pronásledováni a umučeni. Za nejstarší z nich je považován okružní list křesťanů ve Smyrně,
tedy Umučení smyrnenského biskupa svatého Polykarpa.22
Další legendy se utvářely poté,
co bylo křesťanství v jednotlivých zemích přijato za státní náboženství. Nejprve se sepisovaly
legendy oficiální, jednotlivé místní církve chovaly skladby ve velké úctě a v určitých výročních
dnech svatých je předčítaly věřícím. Tyto legendy byly později v lidovém prostředí upravovány
18
LEHÁR, J. Česká literatura od počátku k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, 2013, s. 32.
19
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004, s. 337.
20
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 35.
21
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004, s. 339.
22
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 36.
11
a žánrově přetvářeny, vytrácely se objektivní historické skutečnosti a převážily zázračné prvky.
Hodnověrnost tedy postupně ustupovala, místo ní se prosadily jiné mimoliterární funkce,
a to náboženské povznesení, pěstování úcty ke světci a k víře, morální poučení aj. V souvislosti
s tím legendy nabývaly na schematičnosti – opakuje se v nich číselná symbolika a topika,
tj. užívání stejných motivů, povinných míst v textu, tzv. loci comunnes.23
Světci – hlavní postavy legend – buď pocházejí z panovnického rodu, nebo z neurozené,
ale dobré rodiny (topos vznešeného původu). Už od dětství vystupují jako výjimeční a moudří
jedinci (topos dětství), jednají jako dospělí (topos puer-senex, tj. chlapec-stařec). Mohou
se svatými narodit, nebo se jimi stát postupně (topos svatosti). Jsou nositeli nejvyšších ctností,
moudře vládnou, přivádějí druhé k víře, pomáhají potřebným radami i činy, zázračně léčí (topos
dobrých skutků a zázraků). Bojují za své přesvědčení, následují Krista, svědka pravdy, jenž je
jejich vzorem. Mučedníci prolitím krve prokazují svou oddanost, lásku, obětují se tak nejvyšší
pravdě a odměnou jim je věčný život na nebesích, kde se přimlouvají za svůj národ (topos rex-perpetus,
tj. věčný kníže, pro členy panovnického rodu). Vyznavači víry mohou skonat
přirozeně, jsou oceněni za své skutky (topos smrti). Akt přenesení těla na význačné místo a jeho
pohřbení zpravidla provázejí zázraky (topos translace). V nebi se pak přimlouvají za ty, kteří
se k nim modlí, popř. jim i posmrtně pomohou (topos posmrtných zázraků). Světec by měl být
nezaměnitelně identifikovatelný prostřednictvím atributů, avšak rozvinutá topika
individualizaci brání. Proto jsou legendy z hlediska slovní formulace i obsahu mnohdy
podobné, až zaměnitelné.24
Legendy se vyskytují buď samostatně, nebo jsou řazeny do větších souborů. Jsou
formálně i věcně ucelené. Převažuje v nich dějovost nad formou. Hlavním motivem legendy je
boj dobra a zla. Stylově jsou plně podřízeny adresátovi, těm náročnějším čtenářům jsou určeny
většinou veršované legendy – promyšleně sestavené, plné symboliky a biblických odkazů,
zatímco texty pro lidové čtenáře tíhnou k beletrizaci, snaží se být především srozumitelné
a napínavé. V obou případech nechybí expresivita a patos, které děj ozvláštňují a dělají ho tak
poutavějším. Patrná je také exemplárnost, jež bilancuje mezi nabádavostí a výstražností. Někdy
se projeví snaha o hlubší postihnutí psychologie postavy.25
Vzhledem k celkovému rázu
středověké literatury jsou legendy většinou anonymní, nepůvodní, vycházející z orální tvorby.26
23
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 36–37.
24
UHLÍŘ, Zdeněk. Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha:
Národní knihovna České republiky, 1996. s. 80.
25
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004, s. 339.
26
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 25.
12
V baroku navazují na středověké a cizojazyčné legendy i nové, originální texty. Povětšinou jde
o texty neanonymní, které mají vystupňovaný dramatický spád podtržený bohatou symbolikou,
barevností, názorností a kontrastem smyslnosti a duchovna. Chybí rozvláčnost a teologická
argumentace textů středověkých legend.27
Legendistika se proměňuje spolu s křesťanskou společností a díky historickému vývoji
v sobě odráží kulturu a smýšlení doby.
3.3 Tradice legendy v českém kontextu
Vznik literatury na našem území souvisí s formováním raně středověkého státu na Velké
Moravě a poté v přemyslovských Čechách. Postupně k nám začínalo pronikat křesťanství,
jež vytlačovalo původní pohanství. Počátkem 14. století na trůn nastoupili Lucemburkové,
za jejichž panování se plně rozvíjela česky psaná literatura. Období vlády Karla IV.
až po nástup husitství je považováno za vrchol středověké literatury na našem území.28
První legendy u nás vznikaly od 2. pol. 9. století v souvislosti s působením byzantských
misionářů na našem území. Tyto staroslověnské Moravsko-panonské legendy pojednávající
o osudech Cyrila a Metoděje se svou formou blíží spíše typu vita, neboť obsahují minimum
zázračných prvků.29
Od 10. století se rozvíjela typicky středověká legendistika svatoludmilská
spolu s bohatou legendistikou svatováclavskou, obě doložené ve staroslověnštině i latině.
Sloužily především k utvrzení postavení přemyslovské dynastie. Vrcholným dílem tohoto
období je latinsky psaná tzv. Kristiánova legenda uváděná pod názvem Život a umučení svatého
Václava a jeho báby svaté Ludmily.30
Další proud tvoří legendy svatovojtěšské – o druhém
pražském biskupovi Vojtěchovi, oslavovaném především v zahraničí, který domácímu
prostředí zůstal poněkud vzdálen. Od 11. století se objevoval tzv. lidový typ světce v podobě
mnicha poustevníka sv. Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera.31
Ve 12.–13. století latinská
legendistika navázala na starší dobu a přejala dřívější témata. Celé období patřilo církevnímu
prostředí, kde dominovala latinská tvorba, od konce 13. století se však postupně objevovalo
i světské publikum, šlechta a měšťané a vznikaly tak předpoklady pro literární tvorbu
v národních jazycích.32
Na počátku 14. století, za vlády Jana Lucemburského, ovlivnila tehdejší
27
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 22–23.
28
HORÁKOVÁ /=HASHEMI/, Michaela a KYSUČAN, Lubor. Literatura I: výklad, interpretace, literární teorie.
2. vyd. Praha: Scientia, 2000. Učebnice pro střední školy. s. 51–73.
29
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004, s. 342.
30
Tamtéž, s. 343.
31
Tamtéž, s. 343.
32
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 35.
13
dobový vkus Legenda aurea italského autora Jakuba de Voragine, ale objevovala se i domácí
tvorba v podobě veršovaných apokryfních legend, např. Legenda o Jidášovi. Vrcholu dosáhla
legendistika za vlády Karla IV. Hluboce věřící císař pěstoval kult světců, jejichž ostatky
shromažďoval a uctíval. Podporoval duchovní literaturu a legendistiku, sám také napsal další
verzi legendy o sv. Václavovi. Velký význam měl překlad latinského souboru legend Legenda
aurea, pro něhož se vžil název Passionál. Kromě toho, že překladatel napomohl rozšířit
povědomí o cizích světcích, do sbírky zařadil i texty o českých patronech, kteří se tak stali
rovnocennými s těmi zahraničními. Dále se objevovaly česky psané veršované skladby, jako
např. Legenda o sv. Prokopu a Život sv. Kateřiny, oblíbené světice Karla IV. Nově se rozvíjel
kult Anežky České, který následně posiloval v baroku.33
Legendistika v době husitské ustupovala a k jejímu znovuoživení došlo až v době
barokní. České literární baroko je datováno zhruba od 20. let 17. století po 70. léta 18. století.
Tato doba byla již od začátku poznamenaná mocenskými a náboženskými rozpory mezi českou
evangelickou šlechtou a měšťanstvem a katolickými Habsburky a jejich stoupenci, které
vyústily v porážku protestantů na Bílé hoře a záhy ve třicetiletou válku. Tyto boje se podepsaly
i na literárním vývoji doby. Poražená strana byla nucena odejít za hranice, a tak se česká
literatura rozdělila na dvě hlavní větve – domácí, katolickou a exulantskou, evangelickou.34
Barokní člověk se snažil najít oporu a jistoty v legendách a skrze postavu světce se tak přiblížit
k Bohu. Proto česká legendistika prožívala svůj druhý rozkvět.
Legendistická tematika se prosadila ve většině žánrů – homiletice, historiografii,
dramatu i písních, jimž ale dominují životy světců.35
Původcem děl bylo katolické
duchovenstvo, jehož hlavním cílem byla náboženská výchova českého lidu. Středověké
legendy o domácích světcích byly přepracovávány proto, aby získaly přízeň čtenářů a také
aby dokázaly, že katolicismus sem nebyl zavlečen uměle, nýbrž že zde byl přítomen odedávna,
čímž byla oslabována protestantská strana.36
Legendistická tvorba tedy nebyla příliš originální,
neboť přejímala produkci dob předchozích. Znovu se tak k českému čtenáři dostávaly legendy
o sv. Václavovi, sv. Prokopovi a dalších. S přílivem cizinců domácí tvorbu vystřídala ta cizí.
Zejména španělští světci se u nás těšili velké oblibě.37
Literární produkce byla ovlivněna
velkými hagiografickými sbírkami, Vita sanctorum (od roku 1625 překládaná do staročeštiny)
33
ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. (ed.). Encyklopedie literárních žánrů.
Praha: Paseka, 2004, s. 343–344.
34
HORÁKOVÁ /=HASHEMI/, Michaela a KYSUČAN, Lubor. Literatura I: výklad, interpretace, literární teorie.
2. vyd. Praha: Scientia, 2000. Učebnice pro střední školy. s. 124.
35
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh, 1941. s. 313.
36
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 16.
37
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh, 1941. s. 314
14
a Acta sanctorum (sestavená belgickým jezuitou Jeanem Bollandem, vydaná roku 1643).38
Čeští překladatelé a autoři se cizími látkami inspirovali a na jejich základě vydávali vlastní
sbírky a texty. Mezi nejvýraznější patřili Jiří Plachý-Ferus, Tomáš Ignác Placalius, Matěj
Václav Šteyer, Jan František Beckovský a další.39
České baroko však dovedlo vytvořit i svá
vlastní původní legendistická vyprávění. Hojně se rozvíjela například nepomucenská
legendistická tradice založená na nově objeveném světci Janu Nepomuckém, jehož svatořečení
r. 1729 bylo úspěchem české protireformace. Za nejznámější dílo je považován spis
od Bohuslava Balbína Vita B. Joannis Nepomuceni Martyris přeložený do staročeštiny. Také
vznikaly legendy o blahoslavené Anežce České. O původní literární produkci se zasluhovali
jezuité vytvářející hagiografická sepsání o významných členech jejich Tovaryšstva.40
Ač u nás byla barokní legendistická tradice bohatá, vědecká obec jí nikdy nevěnovala
tolik pozornosti jako té středověké. Přední literární historikové 19. a 1. pol. 20. století barokní
legendu opomíjeli buď úplně (Jaroslav Vlček, Arne Novák), nebo se o ní jen povrchně zmínili
(Jan Jakubec). Obecně se ni pohlíželo jako na žánr nízký, lidový, s malou uměleckou hodnotou;
především proto, že vznikala v neoblíbené protireformační době a jejím jediným cílem byla
podle historiků převýchova protestanta v katolíka. Až Josef Pekař se k významu české barokní
legendy blíže vyjádřil v knize Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého.41
Na něj navázali
Josef Vašica se svou prací České literární baroko z roku 1938 a Zdeněk Kalista42
, který
se problematikou legendy zabýval do hloubky a dal tak dalším generacím popud k jejímu
serióznímu zkoumání. „Česká barokní legenda je právě tak poutavým kusem české kultury, jako
třeba česká legenda středověká a že zasluhuje si plnou měrou interesu jak vědeckého světa,
tak širší veřejnosti.“43
Od počátku 90. let zájem o studium legendistiky obecně narostl,
dle Michaely Hashemi však pořád zůstává značný prostor pro další systematičtější výzkum,
zejména na úrovni konkrétního srovnávání tematicky shodných středověkých a barokních
legendistických textů.44
38
LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátku k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, 2013. s. 142.
39
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh, 1941. s. 314.
40
Tamtéž, s. 315.
41
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 5.
42
LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátku k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, 2013. s. 126.
43
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 5.
44
HORÁKOVÁ /=HASHEMI/, Michaela. Ke vztahům středověké a barokní legendistiky. In: Sborník prací
Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada literárněvědná bohemistická (V). Brno: Filozofická fakulta
Masarykovy univerzity, 2000, s. 11.
15
4. Vrcholné hagiografické sbírky českého středověku a baroka
Za hlavní literárními počiny své doby jsou považovány dvě sbírky legend, a to
středověká Legenda aurea a barokní Vitae sanctorum. Tyto soubory jsou významné nejen svou
rozsáhlostí a obsáhlostí, ale staly se jistou základnou inspirace i dalším autorům pro jejich
vlastní tvorbu. Jsou bezpochyby zásadními svědky časů, ve kterých vznikaly, a jejich studium
přispívá k poznání a pochopení tehdejších období.
4.1 Legenda aurea
Legenda aurea italského autora Jakuba de Voragine je rozsáhlá sbírka prozaických
legend, jež vznikla pravděpodobně kolem poloviny třináctého století a svou popularitu si držela
až do století šestnáctého.
4.1.1 Jakub de Voragine, autor
O původu Jakuba de Voragine nevíme mnoho, musíme se spoléhat na informace, které
nám, často mezi řádky, sám zanechal ve svých spisech. Rokem autorova narození může být rok
1228, 1229 nebo 1230, neboť v Janovské kronice napsal, že si pamatuje zatmění Slunce, které
bylo možno v Janově spatřit r. 1239, odhadem v Jakubových deseti letech. Dále se předpokládá,
že pocházel z města Varago (dnes Varazze). Ani tohle ovšem není jisté, protože o sobě mluví
jako o Janovanovi. Jeho přízvisko tomu ale nasvědčuje, přestože bylo nejspíš pozměněno
nějakým šprýmařem, který chtěl zdůraznit Jakubovu sečtělost: z „de Varagine“
na „de Voragine“. Vorago lze totiž přeložit jako hltoun či žrout.
Dozvídáme se již ze záznamů, že roku 1244 se Jakub de Voragine stal členem
dominikánského řádu. Vzdělával se v dominikánských řádových domech – snad v Bologni
či Janově. Po svých studiích působil jako řádový učitel a postupně směřoval v tehdejší církevní
hierarchii k vyšším hodnostem. V letech 1267–1277, 1281–1285 a 1286 působil jako provinciál
lombardské provincie. Přestože v roce 1288 hodnost arcibiskupa odmítl, nakonec se přece jen
roku 1292 stal osmým janovským arcibiskupem.
Za svého působení v úřadě se především staral o chudé a nemocné, které podporoval
z výnosů arcibiskupství, dále posuzoval pravost ostatků sv. Syra uložených v janovské
katedrále sv. Vavřince, pro které dal vyhotovit nový stříbrný relikviář.
Jakub de Voragine zemřel v noci ze 13. na 14. července 1298 a byl pohřben v janovském
kostele sv. Dominika. Před svou smrtí vyslovil přání, aby byl jeho pohřeb i hrob prostý, a to,
co se ušetřilo, odkázal potřebným. Jeho ostatky byly později přeneseny do dominikánského
16
kostela Santa Maria di Castello. Přestože se na něj jako na literáta v 17. století pozapomnělo,
jako na člověka víry konajícího dobro nikoliv. Dokazuje to fakt, že byl r. 1816 prohlášen
za blahoslaveného.
Z jeho života lze vyvodit, že nebyl pouze vykonavatelem a šiřitelem křesťanské víry,
nýbrž podle ní i žil. Nejspíš se svatými, o nichž psal, i inspiroval. Dle Anežky Vidmanové se tak
mohl inspirovat i postavou sv. Mikuláše, který rovněž rozdával potřebným. Jeho velkomyslné
jednání nejspíš přispělo k oblibě Legendy aurey.45
4.1.2 Kompozice a prameny
Legenda aurea patří k nejstarším dílům Jakuba de Voragine. Přesný rok vzniku je však
neznámý. Jako nejpravděpodobnější jsou uváděna 50. léta 13. století nebo období mezi léty
1261–1266.46
Původní jméno sbírky znělo Legende(a) sanctorum, až později, když se rozšířila, byla
označována jako Legenda aurea, Legenda vita aurea nebo Passionale aureum. Přívlastek
„aurea“ neboli „zlatá“ měl totiž poukázat na její vysokou kvalitu a cenu. Se stoupající oblibou
souboru se rovněž násobil počet titulů, jimiž byla označována.47
Legendy jsou uspořádány dle sledu církevního roku. V úvodu je vyložen původ
světcova jména, jenž často souvisí s jeho vlastnostmi, činy či budoucím osudem a podporuje
teologičnost příběhu a mravní přínos. Tyto etymologické snahy stavěly většinou na morálním
výkladu slov než na výkladu jazykovém, proto se obvykle zdají scestné. Následuje vyprávění
o světcově životě, které se zřídkakdy zakládá na přesných historických informacích. Často byly
dokonce kombinovány informace z několika pramenů, které se navzájem neshodovaly, proto
autor uvedl obě verze, aby si čtenář vybral sám. Poté podal zprávu o světcově smrti a pohřbu,
nakonec vylíčil jím vykonané zázraky. V poslední části není jisté, jaké zázraky napsal sám
Jakub a jaké přibyly později, má se však zato, že byl sám kritický, tudíž by nepodložené zázraky
nepřijal.48
Počet článků obsažených ve sbírce se měnil. Jakub jich nejspíš napsal jen 176. Záměrně
zařadil pouze ty svaté, které obsahoval oficiální římský kalendář, neboť chtěl nejspíš vytvořit
45
Volně citováno z VIDMANOVÁ, Anežka. Legenda aurea a Čechy. In: de VORAGINE, Jakub. Legenda aurea.
2., přepracované vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 13–14.
46
Tamtéž, s. 16.
47
Tamtéž, s. 15.
48
Tamtéž, s. 21–22.
17
kompaktní univerzální legendář, který si dominikánští kazatelé doplní sami o své lokální světce.
Tak tomu nakonec opravdu bylo.49
Autor se také zajímal spíše o staré, tradiční svaté, ty novější opomíjel. Většinu tedy tvoří
tzv. původní světci, tj. Kristovi předchůdci, současníci, apoštolové, evangelisté a antičtí svatí
zpravidla z 1.–4. století, historičtí svatí ze 4.–7. století, o nichž se dochoval dostatek informací
prostřednictvím jejich žáků, ale objevuje se i pár současníků, např. zakladatel řádu sv. Dominik.
Následně autor přidal legendy o svátcích Krista a Panny Marie a psal i o hlavních svátcích
církevního roku.50
Vycházel z rozličných pramenů, z písemných i ústních, které porovnával, vybíral
podstatné informace a následně je převyprávěl dle obrazu svého. V případě starších světců
se inspiroval lokálními legendami i lidovým vyprávěním, v případě novějších čerpal
z informací podaných žáky či stoupenci a z kanonizačních legend či bul. Konkrétní zdroje jsou
jen těžko dohledatelné, neboť se o nich sám nezmínil. Oporou mu byla samozřejmě bible.
Předpokládá se, že čerpal z těchto hlavních pramenů: Krátké sebrání činů a zázraků svatých
Janna z Mailly (1243), Kniha výtahů o činech svatých Bartoloměje z Tridentu (1244) a druhého
dílu popularizační encyklopedie Historické zrcadlo Vincentia z Beauvais (1254). S určitostí
víme jen to, jaké použil prameny u svých doplňků. Byly to Eusebiova Církevní historie
(4. století), navazující Trojdílné církevní dějiny (6. století) a Školská historie Petra z Troyes
(kolem r. 1179). To, že se Jakub de Voragine inspiroval i neortodoxními prameny, ukazuje,
že nebyl jen kazatelem, jenž chce podat přesnou zprávu o životech a skutcích svatých,
ale především schopným spisovatelem.51
Existuje mnoho dohadů a vysvětlení, proč se Legenda aurea stala tak úspěšnou.
Badatelé uvádějí nejrůznější důvody. Mezi nejpravděpodobnější patří srozumitelnost sbírky,
kompaktnost, ucelenost, snoubení lidového s církevní ortodoxií, tradičního a nového, brzký
překlad do národních jazyků a to, že se sbírka objevila ve vhodnou dobu a byla jí poplatná.52
Anežka Vidmanová se přiklání k této variantě: „(…) hlavní příčinou úspěšnosti Zlaté legendy
byl výpravný charakter, vytvářený přemírou jejích rozmanitých historek.“53
Přes veškerá
bádání nelze s určitostí říci, který z faktorů je ten klíčový, nicméně beletrizace textů a překlad
do národních jazyků jistě přispěl značnou měrou, neboť se tak rozšířil okruh tehdejších čtenářů.
49
Volně citováno z VIDMANOVÁ, Anežka. Legenda aurea a Čechy. In: DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea.
2., přepracované vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 17–19.
50
Tamtéž, s. 16–17.
51
Tamtéž, s. 17–20.
52
Tamtéž, s. 10–11.
53
Tamtéž, s. 11.
18
Je pravděpodobné, že se sešlo i více okolností, nebo se popř. snoubily všechny dohromady.
Co ale víme s určitostí, je fakt, že se Legenda aurea stala na celá tři století nejpopulárnější
hagiografickou sbírkou své doby.
4.1.3 Staročeský Passionál
Už od konce 13. století na našem území vznikaly opisy Legendy aurey. Některé rukopisy
se přece jen zachovaly a jsou uloženy ve velkých knihovnách a archivech univerzit. Namísto
názvu Legenda aurea se spíše setkáváme s označením Passionale nebo Passionale sanctorum.
Písaři nebrali svod legend jako celek, zasahovali do něj, vynechávali články o neznámých
svatých a ty české naopak přidávali. Ve 14. století byli, pod vlivem Karla IV., doplňováni také
světci, kterých si král zvlášť vážil a jejichž ostatky vlastnil. V tomto období se na úkor latiny
začala pomalu prosazovat čeština. Latinská tvorba však stále převažovala, neboť existoval jen
malý kruh čtenářů, kteří si mohli dovolit koupit české zpracování. Proto se u nás zachoval pouze
jediný překlad do staročeštiny, a to Passionál, vzniklý pravděpodobně okolo roku 1357.54
Jméno autora Passionálu zůstává neznámé. Na základě porovnávání bylo zjištěno, že se
tento literát podílel na tvorbě první české bible, napsal např. předmluvu ke Genesi či přeložil
Skutky apoštolů. Jelikož do Passionálu přidal článek o založení dominikánského řádu,
předpokládá se, že byl jeho členem. Z několika indicií, např. zařazení legendy o sv. Kateřině
na konec souboru, se lze domnívat, že autor sbírku sestavoval pro Karla IV. Sám přidal
do souboru 166 článků. Tvořil pasáže o českých patronech, čerpal z rozličných pramenů a své
texty pečlivě stylisticky a jazykově upravoval v poutavá vyprávění ve snaze zpracovat soubor
srozumitelný i pro méně vzdělané, přičemž se současně snažil vyhovět církevním zájmům.
Nebyl tedy pouhým překladatelem, nýbrž opravdovým spisovatelem.55
„Měnil tím latinskou
nábožensky osvětovou literaturu s určitým odborným zaměřením v českou ‚beletrii‘.“56
Oblíbenost staročeského Passionálu stoupala, objevovaly se nové opisy a odvozovala
se z něj další díla. V 15. století vyšlo prvotiskem dvojí vydání, které sloužilo čtenářům
i v 16. století. V předbělohorské době čeští kazatelé šířili ve svých kázáních příběhy o světcích
dle latinské či staročeské verze, a tak se ústním podáním rozšířily mezi široké vrstvy, včetně
těch nejchudších, a staly se součástí folkloru. Pomalu se vytrácela teologie a vítězila
54
VIDMANOVÁ, Anežka. Legenda aurea a Čechy. In: DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované
vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 22–27.
55
Tamtéž, s. 28–32.
56
Tamtéž, s. 32.
19
beletristická složka. Tímto způsobem se zachovaly určité příběhy z hagiografických souborů,
například v pohádkách, až dodnes.57
4.2 Vitae sanctorum
Zkráceným názvem Vita nebo Vitae sanctorum označujeme barokní svody legend,
či, chceme-li, životů, vydané poprvé v roce 1625, v pozměněné podobě potom roku 1696
a ve druhém vydání téhož v letech 1742 a 1759.
Těmito soubory se v minulém století zabýval především literární vědec Zdeněk Kalista
a v současné době se jimi zaobírá Jan Linka. Zdeněk Kalista mluví o jednotlivých textech jako
o legendách, Jan Linka již pracuje s pojmem vita. Své počínání obhajuje tím, že legenda již
nabyla negativního významu, v názvech jednotlivých článků je užito pojmu život a z textů
se vytrácely některé legendistické prvky, což mohlo souviset se snahou protireformačních
autorů vycházet jen z nezpochybnitelných původních pramenů.58
4.2.1 Vita sanctorum 1625
Vita sanctorum 162559
se skládá ze dvou celků. První část tvoří život Ježíše Krista
a Panny Marie od sv. Bonaventury, kterou z německé adaptace Adama Walassera přeložil roku
1603 jezuita Jakub Kolens. Tato část byla vydána několikrát i samostatně, život Panny Marie
byl zařazen roku 1678 spolu s životy dalších světic do Zrcadla svatých. Druhou část tvoří
368 životů svatých převzatých od různých autorů. Vztahují se k určitým kalendářním dnům,
přičemž na některé připadají životy dva, u jiných zase chybí.60
57
VIDMANOVÁ, Anežka. Legenda aurea a Čechy. In: DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované
vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 35.
58
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 192.
59
Vita sanctorum, to jest životové, skutkové, utrpení a smrt Pána Krista, blahoslavené Panny Marie
a nejobzvláštnějších svatých ze všech pokolení, stavův, řádův, zemí a časův na všecki dni dvanádcti měsíců přes
celý rok pěkně spořádaní a rozdělení a předtím léta Páně 1610 od ctihodného Valentina Leuchtia, svatých písem
doktora, v německé řeči sepsané nyní pak ke cti a chvále Pánu Bohu, Panně Marii a všem milým svatým ku potěšení
pak všech věrných katolických křesťanův na česko přeložení a pilně prohlídnutí a vlastním nákladem ku poctivosti
urozeného vladyky a statečného rytíře pana Kryštofa Chanovského z Dlouhé vsi, na Sviraticích, Chanovicích
a Oujezdci, J. M. rady a purkrabi kraje hradeckého etc. na světlo vydané. S povolením a schválením vrchnosti
vytištěno v Starém Městě pražském u Pavla Sessia léta Páně 1625. Tato kniha najde se na Malé Straně v Saském
domě u Kašpara Augšpurkera.
60
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 194.
20
Dle Kalisty bylo první vydání z r. 1625 poněkud „chudé“, nebyli v něm zařazeni mnozí
významní patroni na úkor těch pramálo známých s často podivnými jmény, jako sv. Adelkunda,
Foronnána, Megenkosa aj.61
4.2.2 Vitae sanctorum 1696
Vitae sanctorum 169662
čerpá zejména z Vita sanctorum 1625. Z její první části
převzala dvě kapitoly, a to na svátky Narození Ježíše a na Tři krále, z druhé přejala 348 textů.
K těmto buď přidává další z jiných vydání, nebo nahrazuje nevyhovující překlady jinými.
Dohromady ji tvoří 489 životů.63
Kvalita a obsahové bohatství životů dokládají zájem o tento
žánr, který narůstal v době pobělohorské. Sbírka je považována za vrchol barokní legendistiky
17. století.64
V 18. století soubor vyšel v nezměněné podobě ještě dvakrát, a to v letech 1742 a 1759.
Po jazykovém i stylovém srovnání bylo zjištěno, že většina životů existovala v té stejné podobě
přinejmenším 134 let.65
4.2.3 Autorství a hlavní prameny
Sbírky čerpaly zejména z cizích legendistických látek, což převzala i pozdější
legendistická tradice. Nejvíce světců je přejímáno ze španělského prostředí, např. sv. Jan
od Boha, František Borgia, Ignác z Lyoly, z nichž byl v protireformačním období
nejoblíbenější a nejrozšířenější sedlák sv. Izidor, vydáván jak v souborech, tak i samostatně.
Dále k nám pronikli světci z oblasti Itálie, např. sv. Kajetán, Jan z Kopertina, Ondřej
Avellinský, a také Francie sv. Ludvík Bertrand a František de Paul. Česká barokní legendistika
tedy byla do velké míry ovlivněna zahraničím, ale rovněž využívala původních středověkých
legend o českých světcích, které byly přepisovány tak, aby vyhovovaly protireformačním
snahám. V této době také započala nová tradice vlastní původní legendy, a to tradice
61
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh, 1941. s. 314.
62
Vitae sanctorum, to jest životové, skutkové, mučednictví, smrt a památka nejpřednějších svatých a světic božích,
ze všech národův, stavův, řádův, zemí a časův na všecki dni dvanádcti měsíců přes celý rok pěkně spořádaní
a rozdělení předně od ctihodného kněze Vavřince Suria kartuziána v latinském jazyku složené, pak od velebného
pátera Albrechta Chanovského z Tovaryšstva Pána Ježíše na česko přeložené a před sedumdesáti léty nákladem
urozeného a statečného rytíře pána Kryštofa Chanovského z Dlouhé vsi, pána na Sviraticích, Chanovicích
a Oujezdci, J. Mil. Cís. rady a purkrabího kraje hradeckého vydané, nyní k slavné památce tohoto vzácného rodu,
a k potěšení duchovnímu českého národu rozšíření a přidáním mnohých životův nově vytlačení.
63
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 198–199.
64
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 15.
65
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 200.
21
nepomucenská.66
Ani roku 1625, ani 1696 však nebyly oblíbené české legendy např. o Janu
Nepomuckém nebo o sv. Anežce České do Vitae sanctorum zařazeny, ačkoliv byly samostatně
několikrát vydávány.67
Na díle pracovali členové řádu Tovaryšstva Ježíšova, konkrétně Jakub Beskovský, který
zemřel rok před dokončením sbírky, a poté velebný páter Albrecht Chanovský, jenž je zmíněn
i na titulní straně Vitae sanctorum 1696.68
Tito jezuité však nebyli původními autory textů,
ve většině případů ani původními překladateli, nýbrž sbírky sestavovali z velkého množství
různých pramenů a upravovali je tak, jak sami považovali za vhodné. Celý soubor je tedy
poměrně komplikovaný propletenec textů z různých dob, od různých překladatelů a autorů.
Už Zdeněk Kalista, který vycházel z prací Josefa Jungmanna, upozornil, že soubor není,
jak je naznačeno v titulu Vita sanctorum 1625, pouhým překladem německé legendistické
sbírky Valentýna Leuchtia, ani překladem Vavřince Suria, tentokrát uvedeného v názvu
Vitae santorum 1969. Ukázalo se, že sám Leuchtus čerpal z knihy De probatis sanctorum vitis,
vydané v Kolíně nad Rýnem r. 1608 právě kolínským kartuziánem Vavřincem Suriem, jehož
sbírka byla označována za nejlepší sbírku své doby. Surius se snažil vycházet z nejstarších
nezpochybnitelných pramenů, aby umlčel protestantskou kritiku kultu svatých, a proto využíval
latinský soubor Menologion z 2. pol. 10. století od byzantského hagiografa Metafrasta.69
Surius
i Metafrastes byli hlavními autory v oblasti životů svatých, kteří byli překládáni do češtiny.
Česká sbírka se od Leuchtova, resp. Suriova souboru liší po obsahové i formální stránce,
zařazuje některé ve středověku oblíbené domácí světce a snaží se přebudovat původní předlohy
tak, aby byly poplatné době a tehdejším potřebám.70
Janu Linkovi se podařilo komparativní metodou porovnat příslušné texty a zjistit tak
původní zdroje obou barokních souborů. Jako jeden z prvních uvádí spis Rozmlouvání svatého
papeže Řehoře o životech a zázracích svatých, dále jen Rozmlouvání, přeložený z latiny jezuitou
Šebestiánem Vojtěchem Scipionem roku 1602. Soubor se skládá ze Scipionova překladu života
sv. Řehoře z Životů svatých polského jezuity Petra Scargy, po něm už následuje text čtyř knih
Řehořových rozmlouvání. Rozmlouvání nebylo pro svou formu typickou sbírkou životů
svatých. Jak už lze z názvu vyčíst, základem je dialog, konkrétně tedy rozmluva mezi
66
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh, 1941. s. 314.
67
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 14.
68
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 194.
69
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh, 1941. s. 281.
70
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. s. 10.
22
sv. Řehořem a jeho žákem Petrem. Prolínají se zde životy a exempla71
, tj. „kratší prozaické
vyprávění obsahující morální problém, předvádějící příkladné n. nepřípustné chování,
jednání.“72
Z Rozmlouvání čerpaly obě redakce, Vita sanctorum 1625 použila život
sv. Scholastiky a Scargův život sv. Řehoře, Vitae santorum 1696 pak převzala dalších 34 životů
ze zhruba 90 možných. Obě vynechávají Petrovy vstupy nesoucí funkci didaktickou
a aktualizační, aby dodržely čistou formu životů.73
Další předlohou je soubor se zkráceným názvem Životové některých známějších svatých
od Tobiáše Mezeřického, jenž čerpal především z římského breviáře. Přeložil 164 životů,
z nichž 23 použila Vita sanctorum 1625, konkrétně život sv. Ignáce od španělského autora Petra
Ribadineiry, který vyšel o rok později samostatně, dále životy měsíců ledna, února a několik
dalších. Kniha má dvě části. První je nadepsána Životové některých známějších svatých, jak se
v římském breviáři latině čtou, česky sepsáni a druhá Svatí české země vlastenci a patronové.
Tím, že Mezeřický klade české svaté, např. Anežku, Zdislavu, a dokonce i Jana Nepomuckého,
ukrytého pod přízviskem Jan Almužník, vedle těch římských, zvýrazňuje kult domácích světců
a předjímá snahy katolíků o podporu vlastenectví v době pobělohorské.74
Nicméně tyto české
patrony žádná z redakcí nepřevzala.
Některé životy českých světců Mezeřického použil do svých souborů Jeroným Zikmund
Fiala Budínský roku 1629, o rok později k nim přidal i překlady z breviáře a sbírku vydal
pod názvem Dvanáctero řádův rytířů Božích. Od něj se pak některé životy dostaly
do Vitae santorum 1696.75
Do druhého vydání překladu Postily z r. 1629 polského jezuity Jakuba Wujka byl vtištěn
soubor 25 listů s názvem Život sv. Patronů českých. Svatí české země vlastenci a patronové.
Srovnáním bylo zjištěno, že obsahuje tytéž svaté jako u Mezeřického a že některé od něj přímo
přebírá, jiné opravuje nebo nahrazuje a upravuje data, podle nich je pak řadí. Fiala Budínský
pak několik životů využívá pro svůj soubor z roku 1630.76
Dalším pramenem je pak Zahrada panenská z roku 1630 složená z dochovaných
25 životů, sestavená Danielem Hussoniem Pacovským. Poté anonymní kniha z téhož roku
Bohabojní a svatí cechové. Životy v ní obsažené mají formu životů-exempel, jak tomu bylo
71
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 192.
72
KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2007, s. 223.
73
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 193.
74
Tamtéž, s. 193.
75
Tamtéž, s. 194.
76
Tamtéž, s. 195.
23
v Rozmlouvání. Důležitým zdrojem je také Obora panenská z roku 1634, editovaná Tomášem
Ignácem Placaliem, jenž většinu životů převzal ze Scipionova překladu Životů svatých Petra
Skargy. Z Obory panenské pak čerpá sbírka Zrcadlo svaté z roku 1678 připisovaná Matěji
Václavu Šteyerovi, jejímž prostřednictvím se následně velká většina životů dostala
do Vitae sanctorum 1696.77
Kniha Martyrologium editovaná Placaliem zejména ve druhém
vydání z roku 1676 uvádí svaté, jejichž ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta. Z ní podstatnou
část, 119 životů, rovněž přebírá Vitae santorum 1696.78
Po vyčerpávajícím výčtu těch nejpodstatnějších pramenů, které se navzájem rozličně
prolínají, lze zjistit i původ textu života sv. Mikuláše.
Život sv. Mikuláše se objevuje ve druhých dílech Vita sanctorum 1625 a ve Vitae
sanctorum 1696. Obě redakce jej převzaly z Mezeřického souboru z roku 1616, proto se texty
po obsahové stránce neliší. Vitae sanctorum 1696 však z Mezeřického nečerpala přímo, nýbrž
prostřednictvím Dvanáctero řádův rytířů Božích Fialy Budínského z roku 1630, jenž jeho text
rovněž využil. Podle údajů z Martyrologia se některé ostatky sv. Mikuláše nacházejí v chrámu
sv. Víta.79
Jak už víme, Mezeřický i Budínský vycházeli z římského breviáře, a proto by život
sv. Mikuláše mohl částečně pocházet právě odtud, čemuž nasvědčuje i fakt, že Vita sanctorum
1625 uvedla breviář jako jeden ze svých zdrojů. Společně s pozdější redakcí také uvedla autora
Vavřince Suria, jenž zase vycházel ze sbírky svatých hagiografa Metafrasta z 2. pol. 10. století.
5. Svatý Mikuláš
Sv. Mikuláš, známý jako biskup z Myry, později z Bari, nebo také Mikuláš Divotvůrce,
je jeden z nejoblíbenějších světců ctěný napříč celým ekumenickým hnutím. Každý národ, který
biskupa z Myry oslavuje, si jeho obraz vytvořil po svém. Sv. Mikuláš proto nabyl mnoha
různých podob a o jeho činech a zázracích, jež se pohybovaly na hranici věrohodnosti,
se vypráví různě.
77
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 197.
78
Tamtéž, s. 196–198.
79
Tamtéž, s. 220.
24
5.1 Svatý Mikuláš jako historická postava
O skutečném životě sv. Mikuláše existuje více domněnek než podložených faktů.
Předpokládá se, že žil zhruba v rozmezí let 280/286–343/351.80
Pocházel z Patary, přístavního
města starověkého regionu Lýkie, ležícího na území dnešní jihoturecké provincie Antalya.
O jeho rodině se dozvídáme pouze z legend. Většina z nich hovoří o zámožných rodičích, kteří
Mikuláši odkázali značné jmění, což by objasnilo původ velkorysých darů, jež hojně rozdával
potřebným.81
Po jejich smrti se nejspíš přesunul do sousedního města Myry, ve kterém se stal
okolo roku 300 biskupem. Jeho služba tedy spadá do doby císaře Diokleciána (284–305),
za jehož panování byl pro šíření křesťanské víry pravděpodobně krátce vězněn, a poté
Konstantina I. (306–337).82
V roce 325 se zúčastnil Nicejského koncilu, prvního ekumenického
shromáždění více než tří set biskupů z celého světa, kde se mimo jiné řešil ariánský spor.
Ariánství vycházelo z tezí alexandrijského kněze Aria, podle něhož Bůh Otec a Bůh Syn nejsou
rovnocenní, protože Syn z Otce vzešel, a proto je mu podřízen. Toto však koncil odmítl
a závazně vyhlásil tzv. soupodstatnost Boha Syna a Boha Otce.83
Zdali hrál Mikuláš ve sporu
nějakou roli, není známo. Některé legendy tvrdí, že do sporu zasáhl. Podle té nejznámější
dokonce uštědřil Ariovi políček,84
ale Legenda aurea i Vitae sanctorum se omezují na prostou
větu o jeho účasti. Zemřel nenásilnou smrtí a stal se tak jedním z prvních vyznavačů, kteří
pro víru nemuseli prolít krev. Pohřben byl původně v Myře, ale poté, co se města zmocnili
muslimové, byl roku 1087 přenesen do Bari, přístavního města jižní Itálie. Tamní Bazilika
sv. Mikuláše, stavěná v letech 1087–1197, většinu jeho ostatků, z nichž prý vytéká léčivý olej,
i nadále uchovává.85
Každý rok 8. května, v den translace, se v Bari na jeho počest pořádá
velkolepá slavnost. Za svatého nebyl nikdy oficiálně prohlášen. Podobně jako všichni
světci té doby si úctu získal u širších vrstev, jejichž prostřednictvím se šířila dále do všech koutů
světa.86
80
SCHAUBER, Vera a SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Přeložili Vojtěch POLA a Terezie
BRICHTOVÁ. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994. s. 630.
81
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 7.
82
Tamtéž, s. 10–11.
83
Tamtéž, s. 13.
84
Tamtéž, s. 14.
85
Tamtéž, s. 45–49.
86
SCHAUBER, Vera a SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Přeložili Vojtěch POLA a Terezie
BRICHTOVÁ. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994. s. 630.
25
5.2 Pochybnosti a dochované prameny o existenci osoby sv. Mikuláše
O existenci sv. Mikuláše se dodnes vedou spory. Ověřených faktů a důkazů o jeho
vykonaných zázracích je velmi málo, a i o těch zdánlivě neochvějných se pochybuje. V podstatě
se ke sv. Mikulášovi zaujímají dva protichůdné postoje. Jedna strana považuje všechna
vyprávění o jeho životě a skutcích za pravdivá, ta druhá naopak autenticitu příběhů odsuzuje,
připodobňuje je k pohádkám, dokonce zpochybňuje i historickou existenci tohoto světce.
Z těchto důvodů při reformě římského liturgického kalendáře roku 1969 zařadila komise
Mikuláše mezi svaté, jejichž status má být přehodnocen, což znamená, že jeho připomínka není
všeobecně závazná, nýbrž nepovinná.87
Před 4. stoletím bylo jméno Mikuláš velice vzácné, ale od 5. století počet dětí takto
křtěných náhle narůstal. Historici se však ani ve 4. století, ani v tom následujícím o světci
nezmiňují, což posiluje kritické argumenty útočící na jeho věrohodnost historické osoby. Lze
to ale vysvětlit tím, že tehdy byla jeho proslulost omezena lokálně pouze na Lýkii, tudíž o něm
dějepisci dosud nevěděli.88
Prameny ze 6. století však podávají dostatečné důkazy o jeho osobě. První dochovaný
písemný údaj pochází od historika Theodora Lektora, jenž ve své kronice Historia tripartita,
psané nejspíš někdy v rozmezí let 511–518, uveřejnil seznam všech biskupů, včetně Mikuláše
z Myry, kteří se zúčastnili Nicejského koncilu.89
Druhý zdroj Vita Nicolai Sionitae pojednává
o životě jiného světce, sv. Mikuláše ze Siónu, který žil zhruba dvě století po biskupovi z Myry.
Kvůli shodě jmen a proto, že oba působili v Lýkii, docházelo k zaměňování těchto svatých.
Spisovatelé pozdějších legend a životů pro nedostatek informací přebírali pasáže týkající
se jednoho a dosazovali je k informacím o druhém a naopak. Následkem toho oba Mikulášové
splynuli v jednu postavu a až v pol. 18. století se podařilo arcibiskupovi Nikolovi C. Falconemu
najít tento anonymní literární život a rozborem dokázal, že se jedná o dvě různé osoby. Text
sice z větší části pojednává o Mikulášovi ze Siónu, ale přece jen v několika kapitolách odkazuje
na kult biskupa z Myry a napomáhá k přesnějšímu určení jeho životních dat. Obsahuje
důležitou zprávu o kostele sv. Mikuláše v Myře a zachycuje tehdejší slavnost, jež mu byla
zasvěcena, tzv. svátek rozálií. Při této příležitosti se shromažďovali biskupové, lidé nosili
na jeho hrob okvětní lístky a oslavovali jeho skutky.90
Třetí důkaz představuje fragment
s příslušným komentářem kněze Eustratia z Konstantinopole žijícího ve 2. pol. 6. století.
87
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 53–54.
88
Tamtéž, s. 27.
89
Tamtéž, s. 57–58.
90
Tamtéž, s. 61–66.
26
Fragment vypráví o zjevení sv. Mikuláše a jeho autor se odvolává na ztracený životopis, který
pocházel nejpozději z 5. století, ne-li přímo ze 4. století. Dokazuje tak, že pravděpodobně
nějaký starší text o Mikulášovi přece jen existoval, do dnešní doby se však nedochoval.91
V 7. století vzniklo v Římě Passionarium romanum, které obsahuje příběh
Praxis de stratelatis, díky němuž se kult světce začal šířit i na Západ. Kolem roku 700 se Ondřej
Krétský v díle Encomium Andreae Cretensis zmiňuje o tom, jak Mikuláš obrátil na víru biskupa
Teognise, který původně zastával ariánství. 92
První ucelený život o Mikulášovi, Vita per Michaëlem, byl sepsán v pol. 8. století
byzantským archimandritou Michaelem, z něho pak vycházeli i další autoři.93
Od konce
8. století byla úcta ke sv. Mikulášovi již pravděpodobně rozšířena jak na Východ, tak na Západ,
neboť od 9. století zažívala mikulášská literatura svůj rozkvět. Konstantinopolský patriarcha
Metoděj napsal život Enkomium Methodii, na který odkazoval v díle Vita sancti Nikolai
neapolský arcijáhen Jan, od něhož se odvíjejí téměř všechny latinské životopisy. Dále vznikly
hymny mnichů Theodora Studity a Josefa Hymnografa.94
Ve 2. pol. 10. století, tedy v době, kdy už byla mikulášská tematika plně rozvinuta, byl
napsán životopis Vita per Metaphrasten, který je součástí známé desetisvazkové sbírky životů
svatých Menologion byzantského autora Simeona Metafrasta.95
Je možné, že z něj v 16. století
čerpal Laurentius Surius, z něhož zase částečně vycházeli čeští autoři při tvorbě
Vitae sanctorum.96
V následujících obdobích mikulášská literární produkce nadále stoupala. Autoři nových
textů vycházeli z již zmíněných starých pramenů, aby dodrželi autenticitu příběhů a posílili tak
jejich hodnověrnost, což paradoxně kontrastuje se skrovným počtem historických údajů, které
o Mikuláši z Myry máme.97
5.3 Šíření mikulášského kultu ve světě
Mimořádnost postavy sv. Mikuláše spočívá v jeho univerzálnosti. Snad jako jediný
světec je oblíben napříč celým ekumenickým hnutím. Spojuje rozdílné církve, ideologie i státy.
91
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 70.
92
Tamtéž, s. 66–68.
93
Tamtéž, s. 69.
94
Tamtéž, s. 29.
95
Tamtéž, s. 25.
96
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1. vydání. Strahovská
knihovna. Praha, 2001. s. 191.
97
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 29.
27
Největší úctě se těší bezpochyby v křesťanské a pravoslavné církvi. Poté, co byl tento světec
vyjmut z liturgického kalendáře v roce 1969, to byli právě pravoslavní Řekové a Rusové, kteří
nejhlasitěji vyjadřovali svůj nesouhlas. Mikuláš je u nich dodnes, hned po Panně Marii,
nejuctívanější světskou postavou. Také je to ale jediný novozákonní světec, jehož odkaz v jisté
míře přežil i v protestantském světě, navzdory tomu, že tam princip svatých jako prostředníků
není přijímán. Přesto je Mikulášovi zasvěceno mnoho anglikánských staveb a několik
luterských a reformátorských kostelů je po něm pojmenováno, aniž by byl těmito
náboženstvími a jejich přívrženci přímo uctíván.98
Přesunutí ostatků biskupa z Myry do Bari napomohlo k postupnému šíření kultu světce
všemi směry. Bari bylo v 11. století v područí Normanů, kteří dávali hlasitě najevo, že jim patří
město, kde se nacházejí ostatky světce. Úcta ke sv. Mikuláši se hojně rozvíjela také díky pověsti
o zázračném oleji vytékajícím z jeho hrobu. Poutníci přicházeli do Bari, aby onen slavný hrob
spatřili na vlastní oči a mohli si odnést lahvičku s léčivou myrhou. Normanští mořeplavci
dovezli povědomí o Mikulášovi do Francie, která si svatého Mikuláše velice považovala.
Nejenže se tam Mikuláš jako jeden z prvních světců objevil v divadelní hře, ale také se později
stal patronem Lotrinska, bývalého severovýchodního regionu.99
Lidová tradice, kdy se
5. prosince kladou před dveře chudých dárky, vznikla ve 12. století patrně rovněž ve Francii,100
avšak některé zdroje uvádějí, že tradice pochází z Německa.101
Zvyk souvisí s legendou o třech
chudých dívkách obdarovaných sv. Mikulášem, na jejímž základě později vznikl nový
francouzsko-německý příběh, ve kterém biskup z Myry vzkřísil tři malé chlapce poté, co je
krutý hostinský rozřezal na kusy a naložil do sudu se solí. Tato zveličená žákovská legenda,
mimochodem chybějící v obou rozebíraných sbírkách, se stala, nejspíš pro svou drastičnost
a pro zázrak nejvyšší – akt vzkříšení, ještě slavnější než ta předchozí.102
Kult světce a s ním spojená lidová tradice prostupovaly do všech koutů světa –
do dnešního Řecka, Ruska, Anglie, Nizozemska, Islandu, později i do USA a dalších zemí.103
V Rusku se sv. Mikuláš již od začátku těšil velké popularitě. Byla mu zasvěcena většina
chrámů, objevoval se v lidové literatuře a později se stal i zemským patronem. V tradici zakotvil
tak pevně, až se může zdát, že odtud světec pocházel. Děda Mráz, nápadně podobný
98
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 36–38.
99
Tamtéž, s. 41.
100
Tamtéž, s. 36.
101
SCHAUBER, Vera a SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Přeložili Vojtěch POLA a Terezie
BRICHTOVÁ. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994. s. 631.
102
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 33.
103
Tamtéž, s. 35–41.
28
Santu Clausovi, je považován taktéž za postavu inspirovanou Mikulášem. Dle oficiální
komunistické ideologie, která po nástupu bolševiků rušila pravoslavné svátky, má však
předobraz v pohanském bohovi ledového chladu a sněhové bouře.104
Do Ameriky přivezli kult sv. Mikuláše holandští přistěhovalci. Jméno Santa Claus bylo
zkomoleno z holandského Sinter Klaas. Lidé si jej představovali různě, konečné vzezření mu
dal až švédský ilustrátor Haddon Sundblom, jehož služeb v reklamní kampani využila roku
1931 společnost Coca-Cola. Tato podoba rychle zdomácněla, rozšířila se do celého světa
a v některých zemích dokonce ovlivnila do té doby dodržované zvyky.105
Mikuláš rozdávající dárky dětem, ať už 5. prosince nebo v čase vánočním
či novoročním, se objevuje v různých verzích, ale stále se jedná o jednu a tu samou osobu
pojmenovanou rozličnými jmény – Père Noël (Francie), Papá Noel (Španělsko a některé státy
Jižní Ameriky), Father Christmas (Anglie), Sinterklaas (Nizozemsko), Joulupukki (Finsko)
atd.106
5.4 Uctívání sv. Mikuláše v českých zemích
V českých zemích se mikulášský kult začal plně rozvíjet až od 1. poloviny 13. století,
jak dokládají jemu zasvěcené nově vzniklé sakrální stavby, jež byly v baroku často opravovány
a přestavovány. Můžeme jmenovat například Kostel svatého Mikuláše (posvěcený před rokem
1240, který stával do 70. let 19. století na brněnském náměstí Svobody), Kostel sv. Mikuláše
v Českých Budějovicích (budovaný v letech 1262–1297, jenž se v roce 1785 stal katedrálou)
a Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně (stavěný jezuity v letech 1673–1757 na místě
stejnojmenného gotického farního kostela z roku 1283).107
Příslušné klášterní dokumenty nepřímo zachycují šíření úcty k Mikulášovi, kterou
pociťovali čeští králové. Moravský markrabě Přemysl, bratr Anežky České, získal roku 1233
z německého cisterciáckého kláštera Langheimu ostatek svatého Mikuláše, a to jeho prst, který
věnoval olomouckému dómu. Přemysl Otakar II., velký ctitel tohoto světce, dostal darem
před rokem 1277 od Karla z Anjou známý léčivý olej, o jehož účincích se zmínil v dopise
olomouckému biskupovi Brunovi, jenž mu následně vydal Mikulášův ostatek. Vzácnou relikvii
104
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 38–39.
105
VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. Praha: Albatros, 2004. Oko. s. 288–289.
106
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 33.
107
SIMEON. Nejvýznamnější kostely svatého Mikuláše v České republice. In: CIOFFARI, Gerardo. Svatý
Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium Velehrad Roma, 2012. Prameny
spirituality. s. 115–117.
29
uchovávanou ve skvostném relikviáři vykládaném drahokamy (viz příloha č. 3) pak Přemysl
Otakar II. uložil do mauzolea Anežského kláštera. Odtud si ho až roku 1353 odnesl Karel IV.108
Kronikáři 14. století, Jan Marignola109
, Beneš Krabice z Weitmile110
a František Pražský111
,
událost zachycují ve svých kronikách. Tyto navzájem si podobné příběhy se tváří jako fakta,
ale při bližším prozkoumání mají rovněž legendistickou povahu. Vyprávějí následující:
Karel IV., vášnivý sběratel svatých ostatků, navštívil Anežský klášter a mezi mnohými
relikviemi svatých si vybral prst sv. Mikuláše. Chtěl si odnést jen kousek, odřízl tedy pouze
článek, ale prst k jeho překvapení začal krvácet. Polekaný král odešel. Po několika dnech
se vrátil i s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, oddělené části přiložil k sobě, ty opět
srostly a na místě řezu zůstala jen malá jizva. Žádný z kronikářů už nezmiňuje, že si císař
relikvii přece jen vyžádal a uložil ji na Karlštejně. Pouze Marignola dále uvádí, že Karel IV.
dal celý výjev vymalovat v podobě nástěnných maleb v kapli sv. Mikuláše. Tato legenda, mohli
bychom ji označit termínem legenda v legendě, se na hradě dodnes vypráví a přežívá tak
i nadále. Ostatky sv. Mikuláše však byly roku 1645 převezeny do chrámu sv. Víta.112
Oblíbenost světce v českých zemích nadále stoupala a úcta k němu pronikla i mezi širší
vrstvy. Nejstarší zápisky o mikulášských maškarách obcházejících domácnosti pocházejí právě
ze 14. století. Průvody se lišily dle regionů především maskami, které Mikuláše doprovázely,
a zvyklostmi. Kromě čertů a andělů se lidé převlékali také za smrt s kosou, kominíky a jiné,
postupně se doprovod zredukoval jen na tři postavy a zvyk se ustálil do podoby, jakou známe
dnes.113
5.5 Svatý Mikuláš jako literární postava ve středověké a barokní legendistice
Obraz sv. Mikuláše lze sestavit na základě rozvinuté topiky a také pomocí přímé
a nepřímé charakteristiky postavy. V obou legendách se realizují stejné nebo podobné topoi
a uplatňují se oba způsoby charakterizace, přímá definice se projevuje explicitně ve formě
108
SOUKUPOVÁ, Helena. Anežský klášter v Praze. Praha: Odeon, 1989. s. 155–156.
109
MARIGNOLA, Jan. Kronika česká. In: BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda, 1987.
Členská knižnice. s. 456–457.
110
KRABICE Z WEITMILE, Beneš. Kronika pražského kostela. In: BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV.
Praha: Svoboda, 1987. Členská knižnice. s. 228–229.
111
PRAŽSKÝ, František. Kronika. In: BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda, 1987. Členská
knižnice. s. 156–157.
112
SOUKUPOVÁ, Helena. Anežský klášter v Praze. Praha: Odeon, 1989. s. 196.
113
VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a
mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. České Budějovice:
Dona, 2005. s. 79.
30
přívlastků a pojmenování jednotlivých povahových rysů a vlastností světce a nepřímá
prezentace implicitně na základě konání postavy v konkrétních situacích.114
5.5.1 Topos vznešeného původu, dětství, svatosti a topos chlapec-stařec
Již v prvním odstavci legend z obou období lze rozpoznat hned několik topoi, jež jsou
sice v textech tematicky stejné, ale často různě naplněné. Zatímco Vitae sanctorum omezuje
topos vznešeného původu pouze na zmínku o „bohabojných rodičích“, Legenda aurea navíc
uvádí jejich konkrétní jména, Epifanes a Johana, a zmiňuje také, že Mikuláše „zplodili v prvním
květu svého mládí a pak už se tělesně nestýkali“115
, což představuje jedno z typických
legendistické klišé. Topos dětství se tradičně zaměřuje na rané dny života světce. Středověká
legenda zmiňuje, že se Mikuláš při prvním koupání postavil ve vaně na nohy a spolu s tou
barokní pak líčí, jak jako kojenec omezil své krmení na jedenkrát denně, a to ve středu a v pátek,
což jsou ve východní církvi dny postu, aby už od malička utlumil nároky svého těla. Dále
se projevuje topos chlapec-stařec. Mikuláš je v obou textech zobrazen jako rozumný chlapec,
který se vyhýbá neřestem a lehkomyslné zábavě, straní se svých vrstevníků a později i žen,
raději chodí do kostela a věnuje se studiu bible. V topoi popsaná výjimečnost Mikuláše
naznačuje jeho svatost, kterou barokní legenda přímo vyjadřuje slovy „hned z dětinství
a mladosti své v ctnostech slavně se skvěl a svítil“116
. Tento topos svatosti ukazuje,
že se Mikuláš svatým nestával postupně, nýbrž se jím už narodil.
5.5.2 Topos dobrých skutků
Jak je psáno v obou legendách, po smrti rodičů světec zdědil velké bohatství, které
si nenechal pro sebe, nýbrž jej postupně rozdával chudým a potřebným. Jeho štědrost,
pro kterou je tolik ctěn a která byla pravděpodobně základem známé lidové tradice, nejlépe
vystihuje první epizoda o věnu pro chudé dívky. O tomto dobrém skutku vypráví jak Legenda
aurea, tak Vitae sanctorum téměř shodně. Předtím než se stal biskupem z Myry, se Mikuláš
dozvěděl o urozeném muži, který byl nucen ze svých tří dcer udělat nevěstky, neboť je nemohl
nadále živit a ani jim poskytnout věno k případným vdavkám. Světec jim proto tajně vhodil
oknem tolik zlata, že se dívky mohly neprodleně vdát. V této části není ukázána jen Mikulášova
velkorysost, ale také jeho skromnost a diskrétnost. Středověký text na tyto vlastnosti, tolik
114
FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou
literaturu AV ČR, 2008. Theoretica & historica. s. 62–65.
115
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 41.
116
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s. 545.
31
žádané v přikázáních, naráží nepřímo. Když chtěl otec poznat onoho dobrodince, počíhal si
na něj. „Vrhl se před ním na zem a chtěl mu líbat nohy, Mikuláš to však nepřipustil a žádal ho,
aby neprozradil, co živ bude.“117
Další dobré skutky Mikuláš vykonával až po svém zvolení
biskupem a tyto skutky jsou už protknuty různými zázraky.
5.5.3 Topos zázraků
Již volbu na biskupský stolec provádějí podivuhodné prvky. Obě legendy vyprávějí
obdobně toto: Když poslední biskup z Myry zemřel, duchovní a lid se shromáždili, aby zvolili
jeho nástupce. Nejváženějšímu biskupovi z jejich středu se po modlitbě dostalo božského
zjevení, podle kterého měl do úřadu nastoupit ten, kdo první vstoupí dalšího rána do kostela
a představí se jako Mikuláš. Předpověď se naplnila. Mikuláš opravdu brzy zrána kostel navštívil
a po prozrazení svého jména si jej lidé vyvolili za biskupa z Myry. Zajímavostí je, že se tak stal
jedním ze tří svatých, spolu se sv. Ambrožem a Severinem, jenž byl zvolen z laického stavu,
bez předchozího duchovního vzdělání či zkušeností, pouze na základě božského vnuknutí.118
Legenda aurea na této události charakterizuje světce jako pokorného, skromného, zbožného
člověka, dobrého řečníka a podporujícího i kárajícího biskupa. „‚Jak se jmenuješ?‘ On pln
holubičí prostoty sklonil hlavu a řekl: ‚Mikuláš, sluha vaší svatosti.‘ Zavedli ho do kostela
a posadili ho na biskupské křeslo, třebaže se velmi zdráhal. Mikuláš ve všem zachovával stejnou
pokoru a vážnost mravů jako dříve, bděl na modlitbách, umrtvoval své tělo postem, vyhýbal se
styku se ženami, pokorně přijímal každého, působivě mluvil, zaníceně povzbuzoval a přísně
domlouval.“119
Následující příběh vykresluje sv. Mikuláše jako utlačitele pohanství a šiřitele
křesťanství. Vyskytuje se pouze ve sbírce Legenda aurea – zřejmě proto, že ve středověku byl
kladen větší důraz na boj proti pohanským zvykům, pohanským démonům a na šíření víry, jež
ještě nebyla tak pevně ukotvena. Vypráví o démonovi, který se chtěl Mikuláši pomstít za to,
že zbořil strom zasvěcený bohyni Dianě, pod nímž lidé vykonávali pohanské obřady. Vytvořil
prý hořlavý olej, který daroval v podobě ženy poutníkům plujícím do přístavu, aby jím pomazali
stěny Mikulášova kostela. Ten však lest prohlédl a mužům přikázal vhodit olej do moře. Oni
tak učinili a k jejich překvapení ve vodě vzplanul. „(…) řekli mu: ‚Ty jsi vskutku ten, který se
117
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 41.
118
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 24.
119
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 41.
32
nám zjevil na moři a vysvobodil nás z nástrah ďáblových.‘“120
Ve Vitae sanctorum je boj proti
bezvěrcům zastoupen konstatováním, že Mikuláš byl za Diokleciána pro hlásání křesťanství
vězněn, dokud jej nový císař Konstantin nepropustil, a také tím, že na Nicejském koncilu „vedlé
jiných 318 otcův ariánské kacířství potupil“.121
S Konstantinem souvisí ještě jedna epizoda zastoupená obdobně v obou sbírkách. Císař
dal na rady rychtáře podplaceného závistivým lidem a pro pomluvu majestátu odsoudil na smrt
tři knížata – Nepotiana, Ursa a Apiliona. Ti si v cele vzpomněli na Mikulášův čin, jehož byli
svědky, kdy na poslední chvíli zachránil před popravou tři nevinné vojáky, vyčinil konsulovi,
který popravu zosnoval, a na žádost oněch knížat mu zase odpustil. Knížata se tedy k němu
začala modlit, na jejich prosby se Mikuláš zjevil ve snu nejprve císaři a pak i rychtáři, aby jim
pohrozil. Císař překvapený tímto zázrakem knížata pustil a nechal Mikulášovi vzkázat, aby mu
už nehuboval a raději se pomodlil za něj i za jeho říši. Ve Vitae sanctorum mu místo vzkazu
poslal nákladný dar. Tato historka světce zobrazuje nejen jako zastánce nespravedlivě
odsouzených, ale také jako rázného, nekompromisního člověka, který ale umí také odpouštět.
Sv. Mikuláš vybudoval své biskupství na učení o péči o chudé, jak lze vyčíst
v následující středověké legendě. Během velkého hladu přistálo v přístavu několik lodí plně
naložených obilím. Náklad měl být vyložen v hlavním městě, ale na popud Mikuláše velitel
flotily nesplnil příkaz a nechal část úrody v Myře. Při kontrole nákladu se zjistilo, že nic
neubylo. Mezitím Mikuláš rozdělil pšenici všem lidem a jako zázrakem vydržela dva roky
a ještě zbylo na zasetí. Vitae sanctorum jeho ochotu pomoci potřebným vyjadřuje v popisu
všedního dne. „(…) za den toliko jednou jídal, a to činiv u večer, aby ve dne obecních věcí
a zanepráždnění, jichž veliké množství bylo, tím lépeji a spůsobněji vyhledati mohl, však ani
při večeři od obecních prácí odpočinutí neměl, poněvadž jeho radou a pomoci špižírna jeho
potřebným vždycky otevřená byla.“122
Na tomto příkladu také zdůrazňuje světcovu střídmost
a pracovitost.
Další příhoda uvedená v obou sbírkách, ve Vitae sanctorum v obměněné podobě
dokonce dvakrát, ukazuje sv. Mikuláše jako ochránce námořníků. Vypráví zhruba toto: Když
se na moři strhla bouře, námořníci se ve strachu uchýlili k modlitbám k Mikulášovi, jenž se jim
na jejich prosby zjevil, pomohl jim zvládnout řídit loď a utišit bouři. Středověký text na příběhu
opět charakterizuje světce jako skromného, pokorného člověka netoužícího po světské slávě.
120
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 42.
121
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s 547.
122
Tamtéž, s. 547.
33
„Vzdali pak díky Bohu a Mikuláši za své zachránění, on jim však řekl, že to musí přičíst na vrub
božskému milosrdenství a své víře, ne jeho zásluhám.“123
Na základě této legendy se i v českých
zemích stal světec patronem nebezpečných vod a mostů, než jej v 18. století vytlačil
Jan Nepomucký.124
5.5.4 Topos smrti, translace a posmrtných zázraků
Mikulášova smrt je ve sbírkách obou období popsána téměř identicky. Když nastal jeho
čas, Bůh pro něj seslal anděly a on s žalmem na rtech a s klidem v duši vydechl naposledy
6. prosince roku 343. Touto scénou barokní legenda končí. Středověký text pamatuje
i na Mikulášův pohřeb do mramorové hrobky, z níž začal vytékat léčivý pramen, a také
popisuje přenos jeho ostatků v 11. století do Bari. Legenda aurea navíc obsahuje čtyři posmrtné
zázraky, jeden o záchraně majetku před zloději, dva o vzkříšených synech a poslední o chlapci
vysvobozeném z vězení. Pro všechny své vykonané skutky a zázraky zobrazené v legendách je
sv. Mikuláš znám jako patron námořníků, rybářů, obchodníků, poutníků, panen, dětí, zajatců –
všechny tyto chrání především před nebezpečnými vodami, chudobou a újmou na majetku.125
5.6 Srovnání textů života sv. Mikuláše v obou barokních redakcích
Po porovnání životů sv. Mikuláše uvedených ve Vita sanctorum 1625 a Vitae sanctorum
1696 bylo zjištěno, že jsou obsahově zcela totožné. Liší se pouze po formální stránce, a to
drobnostmi. Například se náhodně střídá použití zadních vokálů o a u ve slově Mikuláš,
Mikoláš. Dále ve vydání z roku 1625 chybí sloveso „vyvolili“, bez něhož souvětí postrádá
smysl. V pozdější redakci je doplněno: „(…) byli pak po vykonání postu a modliteb od Boha
napomenuti, aby toho, kterýž by nejdřívěji na zejtří ráno do kostela přišel a Mikulášem sloul,
vyvolili; když pak na to pilný pozor dali (…).“126
V posledním odstavci textů, kdy Mikuláš těsně
před svou smrtí odříkává žalm, je do Vita sanctorum 1625 vložena latinská část žalmu,
bezprostředně přeložená, jež v pozdějším vydání chybí: „(…) protož začal ten žalm říkati: ‚In te
Domine speravi: V tebe jsem, Pane, doufal,‘ když pak na poslední verš přišel, ‚v tvé ruce, Pane,
poroučím ducha mého,‘ s tim do věčné vlasti se odebral (…).“127
Ve Vita sanctorum 1925 je
123
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 42.
124
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON. Olomouc: Refugium
Velehrad Roma, 2012. Prameny spirituality. s. 78.
125
SCHAUBER, Vera a SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Přeložili Vojtěch POLA a Terezie
BRICHTOVÁ. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994. s. 629.
126
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s. 546.
127
LEUCHTUS, Valentin. Vita sanctorum. Praha: Pavel Sesius, 1625. s. 1 052.
34
v úvodu odstavce uvedeno: „Život svatého Mikoláše biskupa v Myrea, kterýž léta páně 343
umřel.“128
Ovšem ve Vitae sanctorum 1696 se píše: „Život svatého Mikoláše, biskupa v Myře.
Umřel léta Páně 643.“129
Přitom v textu samotném je správně zapsán rok úmrtí 343. Nejspíš
se tak jedná o chybu. Možná samotný úvod sepsal jiný autor nebo byl doplněn později, čemuž
by odpovídalo i to, že se poprvé v textu objevil tvar slova „v Myře“ místo „v Myroe“. Ve vydání
z roku 1625 je na začátku uvedeno: „Na díle z breviáře římského, na díle z ctihodného otce
Suria vzatý.“130
Naproti tomu v pozdější redakci byl breviář opomenut a na konci je stručně
uvedeno: „Ex Laurentio Surio.“131
5.7 Srovnání středověké a barokní mikulášské legendy
Legendy, podobně jako jiné literární žánry, se proměňují spolu s dobou a jejich autory.
Středověká legenda je mnohem rozsáhlejší než ta barokní. Nejenže obsahuje více
velkolepějších zázračných příběhů pojících se skutky sv. Mikuláše, ale také dává čtenáři
v jednom případě na výběr ze dvou verzí té stejné události tak, jak o ní bylo různě vyprávěno.
Na začátku je vyložena etymologie Mikulášova jména, která působí poněkud nepřesvědčivě.
Není stručná, ani jasná, spíše spekulativní. Přesto nese specifickou funkci. Podtrhuje vlastnosti
světce a dotváří jeho úplný obraz. Mikulášovo jméno, skládající se z řeckého nicos (vítězství)
a laos (lid), si autor v jedné z nejpravděpodobnějších variant vysvětluje jako vítězství nad
lidem, nad jeho neřestmi a hříchy, které svým učením pomáhal překonávat. Po vyložení
světcova jména jsou uvedeni původní tvůrci, kteří legendu prvně sepsali, konkrétně jsou
zmiňováni anonymní řečtí učenci ze starého města Argos, a poté nám již známí patriarcha
Metoděj s arcijáhnem Janem. Za tímto úvodem následují v chronologickém pořadí epizody
z Mikulášova života od narození po smrt. Nechybí ani zmínka o přenosu jeho ostatků,
o zázračném oleji vytékajícím z jeho hrobky a rovněž o několika posmrtných zázracích.
Barokní legenda vynechává etymologii jména, původní autory, některé za života vykonané
skutky a všechny posmrtné zázraky. Podle Jany Nechutové v zásadě platí, že „čím mladší
legenda je, tím větším arzenálem zázraků oplývá a tím jsou její zázraky velkolepější“132
.
Přemíra zázračných prvků a uvedení posmrtných zázraků ve středověkém textu tedy není
neobvyklá.
128
LEUCHTUS, Valentin. Vita sanctorum. Praha: Pavel Sesius, 1625. s. 1 048.
129
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s 545.
130
LEUCHTUS, Valentin. Vita sanctorum. Praha: Pavel Sesius, 1625. s. 1 048.
131
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s 548.
132
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 38.
35
Barokní legenda přebírá od té středověké topiku i většinu motivů, které buď dále
rozvádí, nebo si dokonce utváří nové. Motiv střídmosti v jídle Vitae sanctorum zdůrazňuje
vícekrát. Poprvé je zmíněn, stejně jako ve sbírce Legenda aurea, v úvodní části v souvislosti
s kojením, dále se samostatně rozvíjí těmito vyjádřeními: „(…) za den toliko jednou jídal, a to
činiv u večer (…)“133
a „(…) masa jedení hned od dětinství se zdržel, tak velice, že nikdyž víceji
kromě u večer neužíval (…).“134
Jako by chtěl autor zdůraznit, že Mikuláš nepotřeboval k žití
pozemskou potravu, nýbrž tu duchovní: „(…) po každé zajisté některé z kněží v obcování i učení
skušené při stole míval, od nichž libým pokrmem duše nasycován býval.“135
Konečně,
pro baroko je charakteristický kontrast mezi smyslovým a duchovním světem. Nově se objevuje
například motiv pouti: „(…) a odebral se do Palestinie, svatá místa s velikou nábožností
a snažnými modlitbami navštívil“136
, motiv pracovitosti: „od obecních prácí odpočinutí neměl,
poněvadž jeho radou a pomoci špižírna jeho potřebným vždycky otevřená byla“137
a také motiv
soukromé modlitby: „od stolu do komory k nebeským rozjímáním se odbíral (…)“138
.
Dle Michaely Hashemi je posílení „motivické košatosti“ příznačným rysem právě barokních
legend.139
Styl vyprávění legend obou období se rovněž liší. Středověký text směřuje k větší
fiktivnosti. Události jsou popisovány obšírněji, do detailů, barvitěji a expresivněji. Časté
využívání dialogů napomáhá gradaci dramatičnosti, aktualizuje a zrychluje děj, a tudíž posiluje
názornost a čtivost. Naproti tomu barokní legenda tíhne spíše k historické skutečnosti.
Jednotlivé, stručně líčené příběhy jsou řazeny prostě za sebou bez rozvleklých výkladů,
což podporuje plynulost a rychlý dějový spád. Ubývají teologické pasáže, používá se méně
rozmanité lexikum bez citového zabarvení, ustupuje patos a přímé řeči je využíváno minimálně.
Pro porovnání můžeme uvést příběh o třech nespravedlivě odsouzených knížatech.
Ve sbírce Legenda aurea zabírá příhoda celou stranu, zvláště pak rozvíjí pasáž, ve které
Mikuláš hrozí podplacenému rychtáři a důvěřivému císaři. „Na jejich prosby se svatý Mikuláš
zjevil císaři Konstantinovi a řekl mu: ‚(…) Rychle vstaň a poruč, aby byli co nejrychleji
propuštěni. Jestliže to neučiníš, pomodlím se k Bohu, aby proti tobě rozpoutal válku, ve které
133
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s 546.
134
Tamtéž, s. 547.
135
Tamtéž, s. 547.
136
Tamtéž, s. 546.
137
Tamtéž, s. 546–547.
138
Tamtéž, s. 547.
139
HORÁKOVÁ /=HASHEMI/, Michaela. Ke vztahům středověké a barokní legendistiky. In: Sborník prací
Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada literárněvědná bohemistická (V). Brno: Filozofická fakulta
Masarykovy univerzity, 2000, s. 13.
36
bys padl a stal se pokrmem zdravé zvěře.‘“140
Ve Vitae sanctorum legenda představuje krátký
odstavec o pár strohých souvětích. „(…) oni zajisté (jsouce pověsti jeho divův pohnuti) svatému
Mikuláši nepřítomnému v modlitby se poručili, on pak v noci císaři jako i rychtáři se okázav,
přísnými a tvrdými slovy jim pohrozil, aby ty muže, jenž nevinně obžalování a odsouzeni byli,
svobodné propustil.“141
Veškerá pozornost se v této epizodě soustředí místo na samotné dění
na detailní popis skvostných darů, což můžeme považovat za jeden z barokních znaků. „Tím
zázrakem císař Konstantin jsa pohnut, svatému Mikoláši evangelium zlatými slovy psané, jako
i zlatou kaditedlníci drahým kamením velice pěkně vysazenou a ozdobenou, při tom také dva
svícny z čistého zlata, jichž by při službě svaté mše užíval, k věčné památce jeho nábožnosti
poslal.“142
Zatímco středověká legenda navozuje u čtenáře pocit pravdivosti a skutečnosti příběhu
především velkým množstvím podrobně propracovaných příhod o vykonaných skutcích
a zázracích, barokní text naopak sází na stručnost, věcnost a strohost. Tváří se jako opravdový
životopis, neboť popisuje úsporným způsobem jen hlavní, za života vykonané činy, a vedle nich
neopomene vylíčit i obyčejný den sv. Mikuláše s jeho každodenními návyky, čímž světce
polidšťuje a posiluje věrohodnost jeho osoby. „Potom povstával a povolaje svých tovaryšův,
ranní modlitby s ními vykonával, a tak ranního světla v žalmích a chvalách božských očekával,
jak slunce vycházeti počalo, do kostela se ubíral a božské služby konal, po vykonání pak jich
ostatní čas dne v pasení a opatrování svých stád trávil.“143
Středověký text vykresluje sv. Mikuláše jako statečného, rozhodného,
nekompromisního, přísného a důrazného hrdinu rytířského typu, jak je to pro období
vrcholného středověku typické144
. Pro ilustraci můžeme uvést část epizody o třech
nespravedlivě odsouzených vojácích, které světec zachrání na poslední chvíli. „(…) s velkou
horlivostí nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, rozvázal nevinné a beze škody
je odvedl s sebou. Pak pospíšil k paláci konsulovu a násilím otevřel zavřenou bránu.“145
Barokní legenda prostřednictvím popisu běžného dne zachycuje naopak vnitřní svět světce
a představuje jej především jakožto obyčejného, pokorného, ctnostného, pracovitého
a zbožného člověka. „(…) své srdce, kteréž každodenními cizími starostmi a zanepráždněním
140
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 43.
141
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s 547.
142
Tamtéž, s. 547–548.
143
Tamtéž, s. 547.
144
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. s. 38.
145
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka VIDMANOVÁ.
Praha: Vyšehrad, 1998. s. 43.
37
roztržité bylo, nočním na Boha patřením zase občerstvoval a obveseloval, když pak drahný čas
noci v té rozkoši vykonal a strávil, své tělo na zemi položil a dotud spal, až tomu rozuměl,
že bude moci denní nastávající prácí a usile opěty snesti a vystáti.“146
Zatímco středověký
Mikuláš bojuje dosud proti abstraktním démonům šířícím zlo a bezvěrnost, ten barokní
se potýká pouze s nevěřícím a hříšným lidem.
Oba texty obsahují několik referencí na bibli, a to buď implicitní, kdy se příhoda
nápadně podobá té biblické, nebo explicitní – pomocí přímých citací. Například příběh
o zachráněných námořnících je podán ve Vitae sanctorum takto: „(…) brzy plavcům velikou
budoucí bouří mořskou zvěstoval, kteráž se rychle podle jeho předpovědění zdvíhla; všichni
kteříž v té lodí byli, u velikém hrozném nebezpečenství a bázní zůstávali, ale Mikuláš
k skroušeným modlitbám se obrátil, a tudy moře zase upokojil, že ticho bylo.“147
V evangeliu
svatého Lukáše pojednávajícím o skutcích Kristových se píše: „Přistoupili a probudili ho
se slovy: ‚Mistře, Mistře, zahyneme!‘ On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám;
i ustaly a bylo ticho.“148
Legenda aurea událost více zaobalila a inspirace z bible tak není
na první pohled patrná. „Jednou byli námořníci na jedné lodi a s pláčem se modlili. (…). ‚Hle,
zde jsem, neboť jste mě volali.‘ A začal jim pomáhat u ráhen, lan a jiné výstroje a bouře
okamžitě přestala.“149
V pasáži zpravující o Mikulášově smrti, jsou v obou sbírkách použity
dvě přímé citace z bible, a to konkrétně první verš žalmu třicátého prvního150
: „V tebe jsem,
Pane, doufal (…).“151
Následují slova Kristova pronesená na kříži, opět
z evangelia sv. Lukáše152
: „v tvé ruce, Pane, poroučím ducha mého.“153
S těmito četnými
odkazy na výjevy z Ježíšova života se zdá, že Mikuláš není pouze následovatelem Kristových
skutků, nýbrž že jeho osobu zrcadlí.
146
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s. 547.
147
Taktéž, s. 546.
148
Bible kralická: Starý a Nový zákon. Neupr. a úplné vyd. Liberec: Družstvo Ekon, 2014. L 7,24.
149
DE VORAGINE, J. Legenda aurea. 2., přep. vyd. Uspořádala A. VIDMANOVÁ. Praha: Vyšehrad, 1998. s 42.
150
Bible kralická: Starý a Nový zákon. Neupr. a úplné vyd. Liberec: Družstvo Ekon, 2014. Ž 31,1.
151
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s. 548.
152
Bible kralická: Starý a Nový zákon. Neupr. a úplné vyd. Liberec: Družstvo Ekon, 2014. 1616. L 23,46.
153
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696. s. 548.
38
6. Závěr
V období středověku i baroka v literatuře dominovala tematika duchovní. Nejvýraznější
žánr hagiografie – legenda – sloužil k rozkvětu a upevnění křesťanské víry. Legendy z tohoto
období nejsou originální, svou schematičností, která spočívá zejména v použití bohaté topiky,
motiviky, číselné symboliky a legendistických klišé, se stávají zaměnitelnými. Hlavními
postavami jsou světci, jejichž vlastnosti, morální principy, osobní statečnost a schopnost
sebeobětování se za vyšší cíle jsou dávány příkladem.
Legendy vycházejí buď zvlášť, nebo se organizují do větších souborů. Dvě vrcholné
legendistické sbírky své doby vynikají nejen svou objemností a obsáhlostí, ale také vysokou
literární kvalitou. Středověká Legenda aurea italského autora Jakuba de Voragine byla, nejspíše
pro svou čtivost, záhy překládána do národních jazyků, a tak se i v českých zemích
v pol. 14. století objevuje její staročeská verze s názvem Passionál, již sepsal anonymní
dominikánský mnich. Passionál postupně pronikl i mezi lidové vrstvy a těšil se velké oblibě až
do 16. století. Po bitvě na Bílé hoře ho roku 1625 vystřídal nový svod prozaických legend,
či spíše životů, Vita sanctorum, a v roce 1696 v pozměněné podobě Vitae sanctorum vydané
ještě dvakrát v 18. století. Vyhledat původní prameny a autory jednotlivých životů není snadné,
neboť jejich pisatelé se inspirovali sami sebou navzájem a jen zřídkakdy odkazovali na své
předchůdce. Přesto se podařilo rozpoznat autora života sv. Mikuláše, Tobiáše Mezeřického,
který při své tvorbě z předchozích pramenů rovněž čerpal.
Srovnáním barokních textů týkajících se sv. Mikuláše vyšlo najevo, že přestože se první
dvě redakce životů zčásti liší, život sv. Mikuláše zůstal po obsahové stránce zcela nezměněn.
Následná komparace středověkého a barokního textu ukázala, do jaké míry se mikulášské
legendy v čase proměnily, v čem jsou rozdílné, v čem jsou podobné a jaké typické znaky svých
období vykazují.
Středověká mikulášská legenda se rozsáhlým, poutavým, expresivním a dialogy
naplněným vypravováním přizpůsobuje vkusu lidového čtenáře, aby zaujala, podnítila jeho
představivost a vzbudila emoce. Barokní legenda naopak potlačuje rozšafnost, teologickou
rozvláčnost, přílišný patos, rozvíjí motiviku, snižuje počet zázraků a oproti svým typickým
představitelům mírní onu vypjatost, dramatičnost, symboličnost, kontrastnost i barevnost –
nejspíš za účelem věcnosti a věrnosti podání informací. Rozdíly v zobrazení postavy
sv. Mikuláše také odrážejí jiné dobové tendence. Středověký Mikuláš se chová rytířsky,
pohotově zasahuje, zdá se statečný, nekompromisní a temperamentní, kdežto barokní jedná
s klidem, uchyluje se častěji k modlitbě a ponořuje se do sebe samého.
39
Z rozboru mikulášských legend vyplývá, že nejsou tradičními zástupci svých období.
Obzvlášť legenda barokní nenese některé obecné znaky popsané dřívějšími studiemi, jež se
ale zaměřují spíše na samostatné texty, které nejsou součástí legendistických svodů. Mohlo by
se jednat o výjimku zapříčiněnou různými faktory, z nichž se jako nejpravděpodobnější jeví
tento. Mikuláš byl cizí světec ze 3./4. století, kterého církev oficiálně nesvatořečila, a patrně
proto autor jeho příběh nezpracoval tak bohatě a barvitě jako životy jiných, v dané době
respektovaných svatých. Barokní text tedy spíše dokumentačním způsobem podává zprávu
o Mikulášově osobě.
Mikulášské legendy obou období se svou formou i způsobem vypravování podřizují
nejen čtenáři a době, ve které vznikly, ale také specifické funkci legendy, přičemž ta středověká
nese především morálně poučnou a zábavnou funkci, barokní zase spíše funkci informační
a rekatolizační, což plně koresponduje s účelem, za jakým byly zkoumané legendistické sbírky
vyhotoveny.
Svatý Mikuláš je v rozebíraných textech zobrazen především jako štědrý člověk bojující
proti bezvěrcům, hříšníkům a nespravedlnostem pozemského světa. Pomáhá každému, kdo si
pomoc zaslouží. Jeho činy i vlastnosti zrcadlí osobnost Ježíše Krista. Čiší z něj síla, rozhodnost,
odhodlanost, zároveň ale dovede být i skromný, pokorný, laskavý a velkorysý. Lidem je velmi
blízký. Setkávají se s ním věřící i ateisté již od raného dětství, a to díky zvyklosti v podobě,
v jaké ji známe dnes. Ačkoliv ověřených údajů o jeho životě máme poskromnu, Mikulášova
sláva se díky jeho ctnostem a dobrým skutkům zachyceným v legendách šířila dále, až kult
světce zakořenil hluboko v lidové tradici. Mikuláš se tak stal jedním z nejpopulárnějších
svatých a je ctěný téměř po celém světě.
40
7. Seznam použité literatury
7.1 Primární literatura
DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea. 2., přepracované vyd. Přeložila a uspořádala Anežka
VIDMANOVÁ. Praha: Vyšehrad, 1998. 444 s. ISBN 80-7021-272-1.
LEUCHTUS, Valentin. Vita sanctorum, to jest životové, skutkové, utrpení a smrt Pána Krista,
blahoslavené Panny Marie a nejobzvláštnějších svatých ze všech pokolení, stavův, řádův, zemí
a časův (…). Praha: Pavel Sessius, 1625.
SURIUS, Laurentius. Vitae sanctorum, to jest životové, skutkové, mučednictví, smrt a památka
nejpřednějších svatých a světic božích, ze všech národův, stavův, řádův, zemí a časův (…).
2. díl. Praha: Impresse Universitatis Carolo-Ferdinandeae, 1696.
7.2 Sekundární literatura
Bible kralická: Starý a Nový zákon: [podle posledního vydání Kralického z roku 1613 Biblí
svatá, aneb, Všechna svatá písma Starého i Nového zákona]. Neupr. a úplné vyd. Liberec:
Družstvo Ekon, 2014. 1616 s. ISBN 978-80-87995-00-6.
BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda, 1987. Členská knižnice. 647 s.
BUBEN, Milan, KUKLA, Otakar Aleš a KUČERA, Rudolf. Svatí spojují národy: Portréty
evropských světců. Praha: Panevropa, 1994. 183 s. ISBN 80-85846-00-4.
CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup SIMEON.
Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2012. Prameny spirituality. 119 s. ISBN 978-80-7412-
120-3.
DAŇHELKA, Jiří. Textologie a starší česká literatura. Praha: Ústav pro českou literaturu AV
ČR, 2013. Varianty. 357 s. ISBN 978-80-85778-93-9.
41
FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav
pro českou literaturu AV ČR, 2008. Theoretica & historica. 111 s. ISBN 978-80-85778-61-8.
HALLAM, Elizabeth. Světci: kdo jsou a jak vám pomáhají: více než sto padesát svatých od sv.
Anežky po sv. Zitu. Přeložil Jindřich VACEK. Praha: Volvox Globator, 1996. 184 s. ISBN 80-
7207-028-2.
HORÁKOVÁ /=HASHEMI/, Michaela a KYSUČAN, Lubor. Literatura I: výklad,
interpretace, literární teorie. 2. vyd. Praha: Scientia, 2000. Učebnice pro střední školy. 190 s.
ISBN 80-7183-194-8.
HORÁKOVÁ /=HASHEMI/, Michaela. Ke vztahům středověké a barokní legendistiky. In:
Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada literárněvědná bohemistická (V).
Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2000, s. 11–17. ISBN 80-210-2643-X.
KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární kruh,
1941. 351 s.
KALISTA, Zdeněk. Z legend českého baroka. Edice Krystal. Olomouc, 1934. 99 s.
KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN
80-200-1351-2.
LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátku k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, 2013. 1082 s.
ISBN 978-80-7106-963-8.
LINKA, Jan. Vitae Sanctorum 1969. In: Bibliotheca Strahoviensis. Redakce Jan Pařez. 1.
vydání. Strahovská knihovna. Praha, 2001. 302 s.
MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka,
2004. 699 s. ISBN 80-7185-669-X.
NECHUTOVÁ, Jana. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad,
2000. 365 s. ISBN 80-7021-305-1.
42
Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl 16. Praha: Paseka,
2003. 1058 s. ISBN 80-7203-007-8.
PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc:
Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1.
SCHAUBER, Vera a SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Přeložili Vojtěch POLA
a Terezie BRICHTOVÁ. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s. ISBN 80-
85527-75-8.
SOUKUPOVÁ, Helena. Anežský klášter v Praze. Praha: Odeon, 1989. 404 s. ISBN 80-207-
0046-3.
UHLÍŘ, Zdeněk. Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním
středověku. Praha: Národní knihovna České republiky, 1996. 268 s. Miscellanea monographica.
ISBN 80-7050-243-6.
VIDMANOVÁ, Anežka. Legenda aurea a Čechy. In: DE VORAGINE, Jakub. Legenda aurea.
2., přepracované vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 9–36. ISBN 80-7021-272-1.
VINTER, Josef. Zásady transkripce českých textů z barokní doby, LF (Listy filologické) CXXI,
1998, s. 341–346.
Vokabulář webový: webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny [online]. Praha: Ústav
pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka. © 2006–2018. Verze dat 1.1.4 [cit.
1. 3. 2018]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz
VON ALLMEN, Jean-Jacques. Biblický slovník. 2. vyd. Přeložil Jan MIŘEJOVSKÝ. Praha:
Evangelické nakladatelství, 1991. 360 s. ISBN 80-7017-180-4.
VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic,
mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické.
2., dopl. vyd. České Budějovice: Dona, 2005. 96 s. ISBN 80-7322-075-X.
43
VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. Praha: Albatros, 2004. Oko. 370 s. ISBN
80-00-01356-8.
ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál: žánrová struktura pozdně středověké
hagiografie. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2010. 253 s. ISBN
978-80-7368-853-0.
44
8. Přílohy
Příloha 1: Úvodní strana života sv. Mikuláše z Vitae sanctorum 1696.
45
Příloha 2: Ikona sv. Mikuláše z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji.154
Příloha 3: Detail relikviáře s prstem sv. Mikuláše ze 13. století.155
154
Převzato z obálky knihy CIOFFARI, Gerardo. Svatý Mikuláš: mistr v obdarování. Přeložil arcibiskup
SIMEON. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2012. Prameny spirituality.
155
Převzato z knihy SOUKUPOVÁ, Helena. Anežský klášter v Praze. Praha: Odeon, 1989. s. 156.