Centre for Classical Studies at the Institute of Philosophy of the Czech Academy of Sciences K výslovnosti a grafice středověké latiny v Čechách Author(s): ANEŽKA VIDMANOVÁ Source: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 92, Čís. 4 (1969), pp. 294-300 Published by: Centre for Classical Studies at the Institute of Philosophy of the Czech Academy of Sciences Stable URL: https://www.jstor.org/stable/23466304 Accessed: 28-09-2023 18:22 +00:00 JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org. Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at https://about.jstor.org/terms Centre for Classical Studies at the Institute of Philosophy of the Czech Academy of Sciences is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms К výslovnosti a grafice středověké latiny v Čechách ANEŽKA VIDMANOVÁ (PRAHA) Většina vydání středolatinských děl se po stránce ortografické málo liší od klasické normy. Starší edice pravopis vědomě klasicizovaly, v nověj ších vydáních je způsob pravopisu zpravidla určen účelem edice nebo specializací vydavatele. Zatímco se už téměř obecně prosadilo psaní jednotného e, odpovídajícího klasickému e, ae i oe, jak je nacházíme téměř výhradně v rukopisech vrcholného a pozdního středověku, panuje např. v koncovce -tia dosud pestrost: filosofové ji píší klasickým způ sobem, historikové a filologové ponechávají rukopisné -cia. Ale ani mezi historiky a filology není jednoty např. v přepisování zkratky 1HC, kterou historikové podle častého psaní rukopisů rozvádějí Ihesus, filologové podle neméně častých rukopisných svědectví Iesus. Filologové se v po sledním půlstoletí snaží čím dále tím více zachovávat přesně pravopis základního rukopisu, i když je často nedůsledný, neboť chápou ortografii jako důležitý znak jazyka, a odmítají proto klasicizováním grafiky vy tvářet jazyk, který nikdy neexistoval. Bohužel však i filologové se musí spokojit jen s registrací grafiky základního rukopisu a musí rezignovat na uvádění grafických odchylek jednotlivých rukopisů, neboť jimi by textový aparát edic neúnosně vzrostl a nadto by v převaze grafických „lapálií" zanikla různočtení důležitá. Potlačením těchto „lapálií" však zároveň ztrácíme z aparátů cenné údaje o středolatinské výslovnosti a o jejím vztahu jak к pravopisu středověké latiny, tak к ortografiím národních jazyků.1 Jako východisko pro studium tohoto vztahu se hodí především díla, jejichž rukopisy byly rozšířeny po velkém území a jejichž písaři měli jen prostřední vzdělání. Jsou to hlavně školní spisky, určené pro elemen tární výuku, které si opisovali učitelé jako didaktickou pomůcku. Tito učitelé neměli zpravidla nejvyšší vzdělání a nadto byli nuceni neustále hledět к nedokonalé znalosti latiny u svých žáků. Středověký vzdělávací systém byl nadnárodní, tytéž školní knihy a gramatiky se probíraly v Paříži, v Oxfordě, v Praze, ve Vratislavi i v Bologni,2 a tak grafická různočtení ve školních dílech pěkně dokumentují, co bylo společné stře dověké latině v ústech různých národů a v čem se středověká latina lišila národ od národu. Grafická podoba slova byla totiž u učitelů více než u jiných písařů podmiňována jeho výslovností a byla méně ovliv ňována teoretickými znalostmi o správné grafice. Proto je v jejich zápi sech uloženo nepřeberné množství dokladů na středolatinskou výslovnost a grafiku. Příklady budeme čerpat z 34 rukopisů básně Rudium doctrina, pochá zející z konce 12. nebo počátku 13. století, a z 25 rukopisů Bonvicinovy 1 Na vliv výslovnosti a pravopisné normy středověké latiny na vznik a vývoj pravo pisných systémů střední a západní Evropy upozornil B. Trnka v článku Vliv latiny na pravopis, Slovo a slovesnost 5, 1939, 179—183. 2 Charles Thurot, Notices et extraits de divers manuscrits latins роит servir á ťhistoire des doctrines grammaticales, Notices et extraits des manuscrits de la Biblio tthěque impériale 29, 1868, 2a partie, str. 93—94. 294 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms К VÝSLOVNOSTI A GRAFICE STŘEDOVĚKÉ LATINY V ČECHÁCH Vita scholastica, napsané v posledním desítiletí 13. století, jež jsou roz troušeny po knihovnách od Neapole až po Kodaň, od Oxfordu po Krakov3 a vykazují jasné stopy provenience italské, německé, české a polské, zatímco provenience anglická, francouzská a dánská je dána jen dneš ním místem uchování rukopisu. Rozložení těchto rukopisů po značné části Evropy a jejich společné chronologické zařazení do 14.—15. století je vhodným materiálovým základem pro ověření staré filologické zku šenosti, pregnantně vyjádřené Dagem Norbergem: La prononciation du latin au moyen аде difjere suivant les pays et les époques: la langue maternelle des přetřes et des maitres ďécoles influe sur leur pronon ciation du latin qu'ils emportent avec eux en passant ďun pays a Yautre; il faut en outre tenir compte des speculations des grammairiensA Na tomto srovnávacím základě je pak možno se pokusit o stanovení některých vybraných rysů české výslovnosti středověké latiny; stanovení všech jejích základních rysů jednak přesahuje možnosti časopiseckého článku, jednak předpokládá další srovnávací materiál, tematicky rozrůzněný. Společným znakem rukopisů jakékoli provenience je zmatené užívání 3 Báseň Rudium doctrina bude nadále citována zkratkou Rud. a číslem verše, její rukopisy těmito siglami: A — mnichovský rkp. Clm 4409 (12,—14. stol.), В — rkp. pražský UK III G 21 (14.—15. stol.), С — rkp. pražský Сар. Μ 127 (r. 1378—1379), D — rkp. darmstadtský 2780 (r. 1480), Ε — rkp. mnichovský Clm 4413 (14. stol.), F — rkp. mnichovský Clm 7678 (r. 1449), G — rkp. svatohavelský 656 (16. stol.), Η — rkp. basilejský F IV 49 (15. stol ), I — rkp. vatikánský Lat. 5158 (14.—15. stol.), f — rkp. jenský Bud. Q 105 (15. stol.), К — rkp. kodaňský 1634 (15. stol.), h — rkp. římský Ottob. Lat. 3325 (r. 1413), Μ — rkp. mnichovský Clm 4146 (r. 1436), Ν — rkp. vídeňský 3265 (15. stol.), O — pražská excerpta v rkp. Сар. O 30 (r. 1443), Ρ — rkp. pražský UK X F 24 (katalogem datovaný do 14.—15. stol.; toto datování můžeme zpřesnit na základě zjištěného vztahu mezi tímto rukopisem a rukopisem C: před r. 1378), Q — rkp. trevírský Priesterseminar 103 (14.—15. stol.), R — rkp. florentský Ricc. 381 (14. stol.), S — rkp. berlínský Diez В Santen 4 (15. stol ), Τ — rkp. třeboň ský A 4 (napsaný Křížem z Telče r. 1459), U — rkp. pražský UK III G 12 (14.—15. stol.), V — rkp. vídeňský 303 (14. stol.), W — rkp. vatikánský Lat. 5185 (14.—15. stol.), X — rkp. udinský Joppi 563 (14. stol.), Y — rkp. berlínský Lat. Oct. 151 (r. 1378), Z — rkp. gottinský Philos. 8 (r. 1494), Γ — rkp. vatikánský Lat. 2868 (14.—15. stol.), Δ — rkp. římský Ottob. Lat. 1502 (2. pol. 14. stol.), θ — rkp. florent ský Ricc. 328 (14.—15. stol.), A — rkp. neapolský XIII G 33 (r. 1441), Π — rkp. benátský Marc. Lat. XI 7 (4506) (14.—15. stol.), Σ — rkp. benátský Marc. Lat. XII 118 (4019) (14,—15. stol.), Ψ — rkp. benátský Marc. Lat. XIV 335 (10704) (14,-15. stol.), Ω — rkp. padovský 1568 (14.—15. stol,); nepřístupny mi zůstaly nebo se po hřešuji: rkp. ivrejský, madridský, rkp. z Foix, rkp. melcký a gdaňský. Bonvicinova Vita scholastica bude uváděna zkratkou Bon. a číslem verše, její rukopisy se značí těmito siglami: A — rkp, krakovský Jag. 516 (15. stol.), В — rkp. florentský Laur. Gad. 151 (14,—15. stol.), С — rkp. bergamský Г IV 28 (r. 1430), D — rkp. darmstadt ský 2780 (r. 1480), Oe — excerpta v témž rukopise, Ε — rkp. florentský II. IX, 169 (15. stol.), F — rkp. frankfurtský Berthol. 62 (15. stol.), G — rkp. svatohavelský 587 (14. stol.), Η — rkp. basilejský А X 136 (14. stol.), I — rkp. florentský Ricc. 427 (14,—15. stol.), / — rkp. krakovský Jag. 518 (15. stol.), К — rkp. kodaňský 1634 (15. stol.), L — rkp. římský Ottob. Lat. 3325 (r. 1413), Μ — rkp. florentský Magl. Cl. I 45 (13.—14. stol.), Ν — pražská excerpta v rkpe Сар. Μ 114 (15. stol.), O — rkp. oxfordský Bodl. Canon. Class. Lat. 78 (r. 1303), Ρ — rkp. pařížský Lat. 8321 (15. stol.), Q — rkp. milánský Ambros. Q 36 (14. stol.), R — rkp. florentský Ricc. 630 (15. stol.), S — rkp. římský Ottob. Lat. 2879 (14,—15. stol.), Τ — rkp. třeboňský A 4 (napsaný Křížem z Telče r. 1459), U — rkp. římský Ottob. Lat. 2880 (14.—15. stol,), V — rkp. římský Regin. Lat. 431 (15. stol.), W — rkp. florentský Magl. VII 1064 (14.—15. stol.), Z — excerpta bergamská v rkpe ψ 3, 64 (14. stol.), Γ — rkp. florentský Magl. VII 1087 (r. 1457); rkp. miinsterský z r. 1479 byl za války zničen. 1 Remarques sur 1'histoíre de la prononciation du latin, Acta Conventus Romani 1959, 107—114. 295 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms ANEŽKA VIDMANOVÁ h v násloví. Je to ve shodě se Seelmannovým zjištěním, že v latině ani v době klasické nebylo h samostatným fonémem, ale že znamenalo jen větší míru aspirace počátečního vokálu, který jistý stupeň aspirace mít musel.s Proto jsou nejrůznější chyby v psaní h v násloví už na nej starších nápisech6 a pokračují po celý středověk, třebaže se gramatikové pokoušeli udělat jim přítrž přihlížením к etymologii nebo snahou rozlišit pomocí h výslovnostní homonyma.? Zákony gramatiků však mohli res pektovat jen ti, kdo je znali, pro většinu písařů bylo těžké zachovávat jejich předpisy, neboť ani ve středověké latině se nestalo h fonémem,8 a tedy jeho uchovávání se opíralo jen o teoretické znalosti. O některých slovech bylo jasné všem, i těm nejméně vzdělaným písařům, že se píší s h. To platí např. o zájmenu hic. U ostatních slov záleží na písařových vědomostech a především na jeho národnosti, do jaké míry h užívá. Zejména nepevné je h před zadními samohláskami a, o a u, před předními jsou chyby spíše ojedinělé. Ve zkoumaném souboru rukopisů je h zcela podle očekávání zastoupeno nejméně v italských rukopisech, kde jeho mizení podporoval mateřský jazyk: např. Rud. 13 abere m. habere Ψ, Rud. 135 aut m. haut θ (i /), aud RX, Rud. 124 onestus m. honestus Δ, Rud. 81 odie m. hodie Ω, Bon. 16 onorat m. honorát E, Bon. 89 umiles m. humiles B. Neméně často dochází hyperurbanismem к přidání h tam, kam ne patří: Rud. 270 hodio m. odio R, Bon. 89 hodit m. odit M, Bon. 153 hes m. es C, Bon. 16 hornat m. ornát E, Bon. 386 haut m. aut E, Bon. 478 hore m. ore Ε. V češtině bylo h samostatným fonémem,9 čekali bychom tedy jeho správné užívání. Ovšem do českého prostředí přišla řada latinských slov už bez náslovného h, jak ukazují české výpůjčky (např. orloj < orlojům < horologium}. Proto se v české středověké latině odráží v uží vání h prostředí, z něhož se příslušné slovo к nám dostalo. U nás toliko nepřibývá nových chyb, přejaté chyby však nejsou odstraňovány. Např. Rud. 45 místo ostia píší hostia ABCDEFGH]KLMNPRSTUVXYZTI4/Q, tedy 5 Emil S e e 1 m a η η, Die Aussprache des Latein nach physiologisch-historischen GrundsUtzen, Heilbronn 1885, str. 256 a 262. Srov. i Jan Safarewicz, Charakterys tyka fonologiczna laciný klasycznej, Eos 56, 1966 [1968], fasc. 1, 100—107. 6 Příklady uvádí Seelmann na str. 264 a 265 cit. knihy. 7 Seelmann, cit. sp. str. 264—265. 8 Srov. výklad Petra Helie u Thurota, cit. sp. 141—142: De h queritur utrum sit vox. Nos vero dicimus quod поп est vox, sed sonus. Neque enim plectro lingue jormatur; sed ad modům tussis subripitur. Další svědectví by snad bylo možno spa třovat v traktátě Orthographia Bohemica, který bývá často přičítán Husovi, i když toto autorství není zatím prokázáno. Tento traktát vydal nedávno znovu J. Schrópfer, Hussens Traktat „Orthographia Bohemica". Die Herkunft des diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die alteste zusammenhangende Beschreibung slavischer Laute, Wiesbaden 1968, protože však toto vydání je u nás zatím jen velmi málo přístupné, cituji podle starého vydání Α. V. Šembery, Mistra Jana Husi Orto grafie česká, Vídeň 1857. Výklad o h zde začíná: Circa h, quo Slavi carent, scien dum... (Šembera str. 16]. Zdá se, že Slavi je písařská chyba a že tam mělo být Latini. Traktát je totiž zachován jako celek v jediném rukopise a chyby v něm nejsou nijak ojedinělé. Srovnáme-li začátek úseku o písmeni h se začátky výkladu o jinýcti hláskách, překvapují zde oni Slované, neboť vždy je čeština srovnána nejprve s latinou, např. sexto, circa g sciendum, quod habet iuxta Latínos sonum duplicem (Šembera str. 16); circa i et у ... qua Latini in suo idiomate поп indigent (Šembera str. 17); circa к поп est necessaria occupatio, quo Latini quasi поп indigent (Šembera str. 17]. Slavi není možno vykládat jako „Slováci", jedině jako „Slované", některé slovanské jazyky však h mají. Proto předpokládám na tomto místě chybu v Křížově zápisu a navrhuji místo Slavi čisti Latini. 9 Srov. Orthographia Bohemica: circa h ... sciendum, quod praecedit omneš vo cales ... circa omneš vocales ponitur (Šembera str. 17). 296 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms К VÝSLOVNOSTI A GRAFICE STŘEDOVĚKÉ LATINY V CECHÁCH bez rozdílu rukopisy italské, německé i české bez ohledu na to, že se užitím nenáležitého h vytváří na daném místě nesmyslné homonymum. Řada slov kolovala u nás v dubletní formě, s ft i bez h, např. Hus onera tam T, honeratam Н.ю Které z dublet písař užije, záleží na jeho osobním zvyku. Zpravidla užívá každý písař jedné dublety; najdeme-li u někte rého dublety obě, vždy jedna výrazně převažuje; výskyt druhé dublety bývá pak ponejvíce zaviněn předlohou, jejíž úzus byl odlišný od úzu písaře. Nejvýrazněji je v češtině poplatno středolatinskému úzu д. V klasické latině původně explosivní hláska se ve vulgární latině palatalizovala a dále změnila ve spirantu,11 která před předními samohláskami splynula s /', vzniklým z původního г.12 Tato hláska, vyslovovaná jako /, byla poklá dána za vlastní foném grafému g, jak vyplývá z výkladu Parisia z Alteda v jeho traktátě o ortografii z r. 1297: G litera muta est que, sequentibus в vel i, sonum suum servat, ut georglca, gemma, gigno, sequentibus vero aliis vocalibus, mutat sonum, ut gallus, gobio, gulaДЗ ještě jasněji nás poučuje o výslovnosti středolatinského g náš traktát Orthographia Bohe mica: ... circa g sciendum, quod habet iuxta Latinos sonum duplicem, scilicet mollem et durum; mollem circa e, ut in genus, et circa i, ut in gigno; sed durum circa a, ut in gaudium, et circa o, ut in Golias, et circa u, ut in gustusM Tento výklad platil pro celý pozdní středověk,is proto na záměnu g a / jsou bohaté všechny rukopisy zkoumaného souboru, ať jsou jakékoli provenience: např. Rud. 204 refuit m. refugit A, Bon. 358 porie m. porrige H, Bon. 685 negliit m. negligit H, Bon. 863 alieniene m. alienigene F (a z toho další kontrakcí aliene V), Bon. 115 m. iniuria má ingiurgia M, ingurgia V, naopak Rud. 60 pelay m. pelagi A. Tomuto stře dolatinskému úzu máme pak co děkovat za to, že se v češtině psalo před předními samohláskami / jako g až do roku 1842. Výrazně se projevoval národní charakter ve výslovnosti a grafice dvou nebo více samohlásek, mezi nimiž došlo uvnitř slova ke styku. Aspirace náslovných vokálů a elize v klasické latině dosvědčují, že v ní nebyl ráz. Ten nebyl ani ve středověké latině u těch národů, jejichž domácí jazyk ho neznal. Tam, kde se stýkaly totožné samohlásky, byly zjedno dušeny v jednu. Tak dii, hii, diis, hiis bylo od _12. století vyslovováno výhradně s jedním i, předpisy gramatiků však žádaly, aby psaní dvou i bylo uchováváno.18 Proto např. Rud. 44, Bon. 167 vyžaduje metrům čisti his, většina rukopisů však píše hiis, a to je třeba zachovat i v kritickém vydání, neboť autoři, oba velmi vzdělaní, určitě dbali pravidel gramatiků. Grafika his v rukopisech Rud. FLRVXYZ a Bon. ACJMLR svědčí nejen o skutečné výslovnosti, ale dokazuje i nedostatečnou vzdělanost svých písařů. Stejná praxe byla i u nás: v Klaretově Physiologiariu v. 5 vyžaduje 10 Kde zkoumaný soubor zápisů neposkytuje vhodný příklad, čerpám jej z rukopisů Husových spisů. Na tomto místě jde o postilu De tempore 1408/9, kázáni I A: Γ — rkp. UK I С 27, fol. 2r, Η — rkp. UK Χ Η 2, fol. 3·\ 11 Τ h u r o t, cit. sp. str. 139—140. 12 František Novotný, Latinská mluvnice pro střední 'školy. III. Doplňky. Praha 1946, str. 55. 13 Τ Ih u r o t, cit. sp. str. 141. 14 S e m b e r a, cit. vyd. str. 16. 15 Podle zjištění Thurota, cit. sp. str. 59, není rozdílů v gramatikách 13.—15. století. 16 Thurot, cit. sp. str. 139 297 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms ANEŽKA VIDMANOVÁ metrům čtení his, vydání však správně podle rukopisů zachovává hiis.1'' Splývání totožných samohlásek nebránilo h, psané mezi nimi: Rud. 161 vypočítává Múzy, které autorovi diktují jeho dílo: Euterpe, Clio, Mel pomene, Polymnia primům / composuere librum. Editor je v pokušení — také z metrických důvodů —"klasicizovat jméno čtvrté Múzy na Poly {,hy)mnia, grafika rukopisů jej však varuje: Polymnia К V, Polimia ADEF HIJMNUWXYrΔΛΣ, Polima CT, Polmias BS. Že správné čtení rukopisů KV Polymnia, dokazuje gramatický výklad v bernském kodexu, citovaný Seelmannem: . . . quia enim diriuatur ab ,urano' ,Urania' producitur pae nultima, ut est illud: ,Urania poli motus scrutatur et astra sequitur ,Sig nat cuncta manu loquiturque Polymnia gestu.' quia igitur ,Polymnia' поп venit a ,polymno' sicut ,Urania ab ,urano', corripitur illa producitur istaM Na toto splývání dvou stejných vokálů, oddělených v písmu gramémem h, к němuž docházelo už v antice, přinášejí zkoumané rukopisy doklad např. v Rud. 320 vemens m. uehemens A. Jinak je tomu tam, kde docházelo uvnitř slova ke styku dvou různých samohlásek. Zde naopak u těch národů, které neznají h jako foném, slou žil grafém h к oddělování samohlásek, které neměly ve výslovnosti sply nout. Proto Rud. 244 coiere je psáno v italských rukopisech cohiere LÍI, cohere ΙΓ, v německém rukopise f choere, v italském rukopise A a českém В pak došlo к záměně / — g, takže tam čteme cogere. Naši písaři tvaru s vloženým h nerozuměli a neporozuměli na daném místě ani formě cogere, neboť tu měli za tvar slovesa cogo, které se významem do da ného verše vůbec nehodilo. Bezradnost českého písaře nad tímto slovem pěkně ukazuje komentář v rukopise Ρ, v němž písař místo napsání slova coiere obkreslil podle předlohy písmena, kterým nerozuměl, takže jeho zkratka je nedešifrovatelná, a vyložil záhadné slovo podle smyslu celého verše id est convenerunt vel conveniunt. Protože však ve škole nemohl učit žáky slovu, kterému sám nerozuměl, přetvořil celý verš a do své opisu básně místo presertim in scolis cum coiere simul napsal preser quando mansuescit ille scolis, čímž ovšem změnil pentametr na nepove dený hexametr. Tuto chybu postřehl písař С, a proto nahradil slovo man suescit slovem mansitat, a tak verš opět upravil na žádoucí pentametr. Písař U a podle něho Kříž v rukopise Τ se spokojil prostší opravou: na hradil cohiere nebo cogere své předlohy podle smyslu kontextu slovem convenire, aniž dbal na to, že je ve tvaru na daném místě metricky i gra maticky nevhodném. Z toho, zdá se, vyplývá, že v Cechách se h, které se psalo, také skutečně vyslovovalo. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli by písaři neporozumět psanému cohiere, jakmile by si je vyslovili, a nemohli bychom mít z latinského hostia v češtině výpůjčku hostie. Okolnost, že čeští písaři neporozuměli ani tvaru cogere, nasvědčuje pak patrně tomu, že v české středověké latině nedocházela při styku různých samohlásek к jejich splývání, ale že každá samohláska si (patrně pomocí rázu) uchovávala svou platnost, i když samozřejmě vznikala při styku jiného vokálu s i přechodová hláska /. Funkci rozdělovacího grafému má h patrně i ve jméně Ihesus, v onom jablku sváru mezi historiky a filology. Tato grafika se obvykle vykládá jako vliv zkratky IHC a filologové ji odmítají přijmout, protože toto 17 Vyd. V. F 1 a ] š h a η s, Klaret a jeho družina, sv. II, Praha 1928, str. 9. 18 Seelma η η, cit. sp. str. 56.. 298 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms К VÝSLOVNOSTI A GRAFICE STŘEDOVĚKÉ LATINY V ČECHÁCH jméno nemohlo být nikdy vyslovováno jinak než Ijesus, Jesus, jak doka zují i jeho formy v moderních jazycích. Rukopisně je výborně doložena obojí grafika, i když zřídka kdy z pera jednoho písaře. Rozdíly nejsou určeny teritoriálně, spíše osobním zvykem jednotlivých písařů: většina jich užívá převážně zkratky, tam, kde ji rozepisují, volí si každý formu jen jednu. Domnívám se, že řecká písmena ve zkratce, vnímaná pak jako latinská, mohla pouze přispět к udržení grafiky Ihesus, že ji však ne mohla způsobit. Soudím, že zkratka 1HC byla samozřejmě vyslovována lesus, že však v jihoevropském a západoevropském prostředí došlo ke stejnému vsunutí grafému h jako např. v citovaném příkladu coh(ijere z Rud., a že se pak nápodobou rozšířila tato nová grafika do dalších zemí, i к nám. Vlivem této grafiky pak patrně došlo i ke změně zkratky IHC na Ihs. Proto budeme-li vydávat dílo z jediného rukopisu, který užívá rozepsaného Ihesus, budeme samozřejmě takto rozpisovat i zkratku, avšak při kritické edici díla, zachovaného v několika rukopisech, z nichž ně které píší lesus, některé Ihesus, dáme přednost psaní lesus. U jiných slov se v české středověké latině psaní nenáležitého h na od dělení dvou samohlásek nevyskytuje, byly patrně oddělovány rázem,18 nebo se vytvářelo přechodové j, které se občas i psalo ve formě g: Rud. 39 ruginas m. ruinas Ν, v rukopisech Husových děl se často vyskytuje agis, agit ve významu ais, ait. V italské středověké latině se pak objevují vlivem domácího jazyka i jiná odstranění hiátu, např. Rud. 39 ruwinas Η m. ruinas vlivem italského rovina. Celkem lze říci, že česká středověká latina, pokud jde o hláskosloví, má blíže ke klasickému úzu než latina italská nebo i německá. I v ní je sice zásadně psáno -ti- před samohláskou jako -cl-,20 jsou zjednodušo vány gemináty a skupiny souhlásek,21 je vyslovováno zadopatrové q,22 v některých skupinách souhlásek se vytváří další přechodové hlásky,23 zaměňuje se u-v-w21 a nerozlišuje se přesně ch-c-k-q,25 vcelku se však 19 Na jeho existenci ukazuje to, že v latinských verších českého původu nebývá elize. 20 Např. Rud. 29, Bon. 5 saplencia všechny rukopisy (Bon. H. sciencia/, Rud. 141 prudencior všechny rukopisy. 21 Rud. 244 Tullus všechny rukopisy, Hus De tempore 1408/9, káz. [ A inpromto m. in promptu T. 22 V grafice zanechává stopy ve formě vsunutého -n- (např. língnum, singnum) nebo ve vynechání náležitého -η-, např. Bon. 49 llgwam F. V Rud. 163 ast operis reliquum reliquis liquere Camenis se o tento jev opírá gramaticky i metricky nutná konjektura liquere místo rukopisných forem linquere EFHUV sser. Pl, reliquere ΑΙΚΙΜΝϋΥΓΛθΛΠΖΙΨΩ, relinquere BDJSX, linque T, comisere CPZ, která byla doda tečně potvrzena shodným čtením v nově objeveném rukopise W. 23 Např. Bon. 192 píše většina rukopisů včetně našeho Τ dampna (damma ACJL, danna O), v Husových spisech napořád se píše sompnus (např. De tempore 1408/9, káz. I sompno TH). 24 Η u s, Collecta, káz. 74 (vyd. Schmidtové, str. 425): Nec refert, sivé dicatur evangelium sive ewangelium. Quesivi tamen a quodam Greco, quomodo debet dici, cum sit. Greca diccio. Respondit, quod est evangelium per simplex υ, tenens vim con sone. 25 Např. Rud. 79 melancholicis AE, melancolicis ostatní (melanconicis ]LJ. Srov. Orthographia Bohemica (Šembera str. 14): lila autem litera (tj. ch) carent Latini, sed utuntur in prolatione et seribunt с cum h, ut patet in his dictionibus: chamus, michi, nichil, Michael, quem sonum поп jaciunt illae literae; et hinc Latini diversarum gentium varie has dictiones pronunciant, ut quidam dieunt kamus, miki, nikil, Mikael, alii dieunt c-hamus, mic-hi, nic-hil, Mic-hael, reservantes sonum proprium ipsius c; alii subticent c, et dieunt hamus, mihi, nihil, Mihael. (Šembera str. 17): Circa к 299 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms ANEŽKA VIDMANOVÁ grafická podoba naší středověké latiny málo liší od latiny klasické. Jsou nám cizí záměny c-sc-x-s, o-u, au-u a vynechávání koncovek v akus. sg. a 3. os. sg., hojné v italských rukopisech,26 s výjimkou kolísání mezi s a z ve slovech řeckého původu27 a v některých latinských2» neznáme ani záměny hlásek znělých a neznělých, jimiž se hemží některé rukopisy německé.29 Příčina není ovšem ve větší učenosti našich písařů, ale ve větší odlehlosti češtiny od latiny a v jejich různém fonetickém systému. Proto se vzájemný vliv obou jazyků projevuje více v lexiku a ve skladbě než v grafice a výslovnosti, v nichž zasahuje jen omezené úseky. Zur Aussprache und Graphik des Mittellateins in Bdhmen ANEŽKA VIDMANOVÁ RÉSUMÉ Das abweichende Lautsystem des Tschechischen und des Lateinischen hat verur sacht, dass die Graphik des Mittellateins in Böhmen der klassischen Norm näher ist, als es der Fall in Deutschland oder in Italien ist. Abweichungen gibt es vor allem in der Schreibung ti- vor den Selbstlauten als ci-, in der Vereinfachung der Geminaten und Lautgruppen, in der Bildung der anaptyktischen Laute in einigen konsonantischen Gruppen, in der Aussprache des velaren η vor g und q, in der Verwechselung von u-v-w, in der ungenüngenden Unterscheidung von ch-c-k-q und in der Aussprache von у als / vor den palatalen Vokalen. Diese Kennzeichen sind dem Latein von Böhmen und von anderen Ländern gemeinsam. Ausserdem hat das Latein von Böhmen ein re lativ festes h im Anlaut; dessen Behalten oder Auslassen wird in der Regel durch das Milieu bedingt, aus dem das betreffende Wort zu uns gekommen ist. Die Selbstlaute wurden vielleicht beim Kontakt im Inlaut durch einen Hauch getrennt; es kam nicht zu ihrer Kontraktion. поп est necessaria occupatío, quo Latini quasi поп indigent, во quod per с data sibi voce accomoda ípsius к quasi omnia supplent. Unde omnis dictio, quae scribitur per с in principio, posset scrtbi per k, ut levius legeretur a pueris. 26 Rud. 95 Alesander m. Alexander L, Rud. 215 iusta m. iuxta IX, Bon. 108 disipulum m. discipulum C, Bon. 647 conscilium m. consilium CQ, Bon. 133 laxivus m. lascivus CEPR, Bon. 138 zelus DGV a celus Q m. scelus, Rud. 33 mondanam m. mundanam S, Bon. 32 fondamentum m. fundamentum C, Rud. 47 ludis m. laudis S; Rud. 263 fama m. famam R, Rud. 350 hyperurbanismem legií m. legi R. 27 Např. Rud. 7 zophie většina rukopisů, sophye V. 28 Např. asina v káz. I A v Husově postile De tempore 1408/9 je v rukopise Τ dů sledně psána azina. Jde zde zřejmě o vliv grafiky přesnic — azima. Zdá se, že si písař popletl grafiku těchto dvou slov, protože v úvodu v Husově Passio v témž ruko pise na fol. 117v píše asyma, kdežto všechny ostatní rukopisy mají obvyklé azima. 29 Rud. 145 jerecundia m. verecundia Z, Rud. 276 vovens A, voves Z m. fovens,. Rud. 235 sepherus m. seuerus Z, Rud. 315 dividendi m. diffidenti Z. 300 This content downloaded from 86.49.240.142 on Thu, 28 Sep 2023 18:22:21 +00:00 All use subject to https://about.jstor.org/terms