B) HLÁSKOSLOVÍ
Změny, které zde probíhají, jsou vulgárnělatinskou tendencí. Již na přelomu letopočtu můžeme pozorovat u vulgární latiny proměnu, projevující se v první řadě změnami prízvuku, délek a výslovnosti, což mělo za následek mj. právě změny v hláskosloví - u-o, i-e, e-ie, o-uo. Tak již v císařské době nacházíme místo „vices" veces, místo „minus" menus, místo „aegrotus" egrotus, místo „adventus" advaentus. Vedle těchto samohláskových jevů se objevují posuny i v konsonantismu (v systému souhlásek), např. změna znělosti (tj. záměny b-p, d-t, g-k, b-v, q-c), ztráta, aspirace (tj. ph-p, th-t, ch-c,k), konfuze v užívání náslovného (na začátku slova stojícího) h-
C) MORFOLOGIE A SYNTAX Substantiva:
Dochází k záměnám rodu (vinum - vinus, foliům - folia) ke změnám deklinace - substantiva 4. a 5. deklinace přecházejí k produktivním deklinacím první a druhé (fructus, us - fructus, i, glacies, ei - glacia, ae). Dochází ke konfuzi pádů, což se výrazněji uplatňuje až v tzv. merovejské latině, zejm. splývá nom., acc. a abl.: portam-porta, murum-muro. Adjektiva a adverbia:
Adj. 3. dekl. na -er přecházejí k 1. deklinaci - pauper, acer se skloňuje podle „niger"
Konfusně se užívá positivu, komparativu a superlativu, stále více se užívá opisného stupňování (pomocí magis, plus, maxime)
Význam adverbií se posiluje předložkami (z nichž se později stanou předpony a vznikne adverbium-spřežka): in antea, in ante, ab ante, in simul, a foris, de foris, de post aj. Zájmena
se směšují funkcí i tvarem (illum místo „illud", gen. a dat. illi, illo, illae) vzhledem ke klasické normě nesprávně se užívá zvratného zájmena osobního i přívlasťůovacího (typ omnia eius cum eo portat) zaměňuje se omneš a toti Slovesa
Jednoduché tvary ustupují složeným, zejm. ve futuru : laudaturi sumus Častá je opisná konjugace v perfektním kmeni, vzniklá rekompozicí: u slovesných tvarů, tvořených pomocí slovesa „esse" dochází k novému skládání z participia, které však má již funkci adjektiva, a z tvarů pomocného slovesa, které se však chápe jako sloveso s plným významem (verbum existentiae) a na něž se přenáší celá slovesná funkce (stává se důsledněji než dosud nositelem časového významu): laudatus fuit nebo laudatus erat místo „laudatus est", laudatus Juerat m. „laudatus erat", laudatus fuerit m. „laudatus sit" nebo m. futurálního „1. erit", laudatus fiiisset m. „laudatus esset".
50
hia, který pojal iovo a Aristole-a spolupracoval antiky a opi-) vzdělaný stát-Itálii Vivarium, antické literární pohanských, se í, které měli už ila téměř kano-
ověku běžnými ny a stále zno-'/ch komentářů, matiku byly po Aelia Donata
ně:
lha 1955, str. íl
J lateinischen
v.
ne medievale,
rétský, Darés
Mittelalters,
■e však ztratilo a ivěkých školách
Herennium, ve >ásnický list Ad
X. Základní složky středověké latiny (latina klasická, křesťanská, vulgární)
V předcházející kapitole jsme jako dva z důvodů změn slovní zásoby v pozdní latině stanovili sílící vliv vulgární řeči a narůstající úlohu křesťanství. Leccos jsme si již pověděli o těchto dvou složkách, které se podstatným způsobem podílely na vzniku středověké latiny jako historicky i funkčně nového jazykového jevu. Zatímco v deváté kapitole jsme ukázali na jejich stav v pozdní antice, budeme se zde zabývat jejich charakteristikou vůbec.
Nejprve ovšem musíme vzít na vědomí, že základem celého procesu byla spolu s řečí mluvenou klasická latina, fixovaná a konzervovaná písemnými památkami. Křesťanství se brzy poté, co proniklo na západ, do latinsky mluvící části impéria, stalo z náboženství nižších a spíše nevzdělaných vrstev také (ovšemže nejen) náboženstvím gramotným, v latině začaly vznikat nejen liturgické texty, ale i projevy literární - kázání, listy, traktáty, hymny a jiné básnické skladby. Jak jsme si už ukázali (kap. IX,2), jejich tvůci byli především lidé, odchovaní pozdně antickou kulturní tradicí v rétorských školách, byli školeni v klasické latině a snažili sejí také psát.
Později studuje křesťanský středověk latinu v dílech jejích antických klasiků jako jazyk kultu, liturgie a bible (latinská Hieronymova Vulgáta - viz dále - se brzy v západním křesťanstvu prosadila jako kanonický text) s odvoláním na to, že takovéto studium latinského jazyka umožňuje i lepší porozumění biblickému vyjadřování. O tom pojednáme důkladněji ve XIV. kapitole, která bude věnována humanistickým návratům k antice.
Křesťanská latina byla popsána co do své slovní zásoby v předchozí kapitole. Vedle lexika ovlivnila křesťanská literární dikce ve středověké latině zejména syntax, v čemž se sjednotilo a znásobilo působení vulgární latiny a latiny křesťanské. Tendenci vulgární latiny ke zjednodušení syntaxe odpovídala v křesťanské latině snaha (která se uplatnila při překladu Nového Zákona z řečtiny) napodobit co nejvěrněji řeckou dikci, což vedlo k některým posunům: hypotaxe je nahrazována parataxí (souvětí podřadná souvětími souřadnými), uvolňuje se striktní klasicky spisovné užívání konjuntivů, mizí infmitivní vazby (akusativ s infinitivem a zejména nom.s inf.) a na jejich místo nastupují vedlejší předmětné a podstatné věty s (původně důvodovými) spojkami „quod, quia, quoniam", nejčastěji s indikativem.9
Pro formaci středověké literární latiny má tedy největší význam latinský překlad bible, tzv. Vulgáta („versio vulgáta" - „versio" = překlad, „vulgatus" -obecně rozšířený), jejž pořídil z původních jazyků Hieronymus (sv. Jeroným, + 420). Už před tímto překladem, který církev uznala za kanonický a závazný, existovaly i jiné překlady bible nebo aspoň jejích částí, které souhrnně označu-
Někdy docházelo ve snaze o co nejpietnější zacházení s hebrejskou nebo řeckou předlohou i ke znásilňování přirozené latinské dikce, takže místy (zejména v tzv. básnických starozákonních knihách) bývá text Vulgáty až nesrozumitelný.
55
jeme jako Vetus Latina, resp. Praevulgata. Tyto překlady, z nichž je nejzná-mější tzv. „versio Itala" a „versio Afra", se nedochovaly, známe je pouze z několika rukopisných zlomků a z citátů u předjeronýmovských autorů. S šířením křesťanství mají souvislost lexikální výpůjčky z řečtiny, hebrejštiny a aramejšti-ny, jak o tom byla řeč v minulé kapitole.
Vulgární latina se podílela na formaci středověkého jazyka v pozoruhodně velké míře, již však nelze přesně stanovit, poněvadž nemůžeme vždy spríávně odhadnout, co skutečně dědictvím vulgární latiny je: vulgární latina dodnes není přesně vymezena, neboť po sobe nezanechala kontinuitní svědectví. V době, kdy dochází k rozpadu latiny a otevírá se cesta ke vzniku středověké latiny a románských jazyků, splývá většinou spisovná a vulgární latina natolik, že je možno mluvit o pozdní latině. Při zacházení s touto odrůdou latiny si musíme být dále vědomi toho, že vulgární latina byla sama o sobě velmi rozrůzněná podle času, místa {sermo provincialis, dále se různící podle té které provincie) nebo sociálního typu svých uživatelů {sermo urbamts, sermo rusti-cus, sermo militaris, sermo plebeius apod.).
Pro vulgární latinu máme za prvé literárni doklady: tak ji zčásti poznáváme už z Plautových (kol. 200 př.n.l.) komedií, v klasické době můžeme některé její projevy najít v Ciceronových listech a v Horatiových „Sermones", pro dobu císařskou ji zastupují Petronius („Satiricon", z jehož dochovaných úryvků je nejúplnější a neznámější „Cena Trimalchionis") a Apuleius {„Meta-morphoses" neboli „Asinus aureus"). Zajímavým pozdním (asi 5. stol.) literárním dokladem vulgárního jazyka je cestopis jihofrancouzské nebo španělské jeptišky jménem Aetheria - Egeria, v rukopisech nadepisovaný „Silviae sive Aetheriae Peregrinatio ad loca sancta".
Nejspolehlivěji je vulgární latina doložena nápisnými památkami, neboť tvůrci nápisů nebyli zatíženi literárním vzděláním a vyjadřovali se tedy neštylizované, jejich vulgární latina je autentická.
Dalším pramenem jsou pozdně antické „antibarbary", tj. pomůcky pro pisatele, které upozorňují na jevy, v nichž se nejčastěji chybuje. Nejznámější z nich je tzv. ^ppendix Probť', gramatické dílko, které bylo rukopisnou tradicí pripojeno'kVšpíšu „Instituta artium" Valeria Proba a dostalo po tomto autoru jméno. Probus sám žil v 1. stol., Appendix složil anonym 3. století, snad ke konci Diocletianovy vlády. Appendix obsahuje několik gramatických traktátů, asi třetinu spisku tvoří takovýto „antibarbarus": opravuje chyby v konsonan-tismu i vokalismu, plyne z něho, že řecká slova mívala v latině různý pravopis, co se týče morfologie, podává svědectví o záměnách deklinací, o nekorektním přechylování, o přebujelém tvoření deminutiv, mnoho připomínek vznáší ke slovní zásobě.
S vývojem vulgární latiny můžeme přímo spojit vznik středověké latiny jako nového jazykového útvaru a vznik románských národních jazyků. Oba procesy jsou dvěma stránkami téhož děje. Nastala situace (kvůli současné etni-
56
nichž je nejzná-e je pouze z ně-utorů. S šířením tiny a aramejšti-
izyka v pozoru-íemůžeme vždy vulgární latina luitní svědectví, niku středověké ií latina natolik, Irůdou latiny si sobě velmi roz-i podle té které s, sermo rusti-
ji zčásti pozná-bě můžeme ně-šermones", pro váných úryvků ileius („Meta-5. stol.) literár-íebo španělské 'f „Silviae sive
amátkami, ne-iřovali se tedy
pomůcky pro :. Nejznámější ikopisnou tra-talo po tomto 3. století, snad ických traktá-y v konsonan-izný pravopis, ) nekorektním íek vznáší ke
idověké latiny jazyků. Oba současné etni-
cké a politické situaci v romanizovaných oblastech Evropy neudržitelná), kdy byla tradice klasické latiny 1) pohlcena vulgární latinou, 2) narušena vlivy galských a germánských jazykových substrátů (domorodými jazyky). Tato situace vrcholí v 7. století, v době vlády merovejské dynastie v Galii, kdy mluvíme o tzv. merovejské latině (viz násl. kapitola). V této době se již i píše tak, jak se skutečně mluví, zároveň jsou však literárně činní i tvůrcové, kteří užívají celkem korektní klasické latiny. O něco později se setáváme s texty (většinou neliterámími), u nichž je obtížné rozhodnout, jsou-li ještě psány latinsky nebo nově vzniklým románským jazykem. Jejich pisatelé se zřejmě buď domnívali, že píší latinsky, nebo jim byla tato stránka věci lhostejná. K odhalení a formulaci skutečnosti, že latina „pravá" vypadá zcela jinak, došlo až v učených snahách karolínske renesance, které obnovily latinský spisovný jazyk - vzniká středověká latina.10
Literatura ke kap. X:
(kfunkci klasické latiny viz literaturu v kap, XIV) křesťanská latina:
věnuje jí pozornost holandská Škola v čele s Josefem Schrijnenem a jeho Žáky -—Christinne Mohrmannovou aH.H. Janssenem:
J. Schrijnen, Charakteristik des altchristlichen Lateins, 1932 (Latinitas Christianorum primaeva), italsky vyšlo 3. doplněné vyd.: I caratteri del Lati-l no cristiano antico. Con un appendice di C. Mohrmann „ Dopo quarant 'anni, '''  a eura di S. Boscherini, Roma 1977
Schrijnenovy drobnější studie: Collectanea Schrijnen, Leiden 1939
I" Ve Francii je první zmínka o novém jazyce z roce 813, kdy kánon Tourského koncilu nařizuje, aby byla kázání pro lepší srozumitelnost překládána lidu in nisticam linguam Romanám aut Thiotiscam - „do lidového románského nebo do německého jazyka". Prvním dokladem nového (francouzského) jazyka jsou přísahy štrasburské z r. 842. Jejich text zní: ,JPro Deo amur et pro Christian poblo et nostro commun salvament, ďist di in avant, in quant Deos savir et podir me dunat, si salvami eo cist meon fradre Karlo, et in ailtdha et in cadhuna cosa, si cum om per dreit son fradre sahar dift, in o quid il mi al-tresi fazet, et ab Ludher nul plaid nunquam prindrai, qui, meon vol.cisí meon fradre Karlo in damno sit. "
První zmínka o italštině je až z r. 999 na epitafu papeže Řehoře Df., o němž se říká usus ^.-jřancisca, volgari e t voce latina, naproti tomu nej starší text, tzv, Indovinello veronese (Hádanka z Verony), objevený r. 1924 italským paleografem Schiaparellim a chovaný v kapitulní knihovně ve Veroně, je podstatně starší (přelom 8. a 9, stol.): „Separeba boves, alba pratalia araba, albo versorio teneba, negro semen seminaba"
(= objevili se býci - prsty, orali bílé pole - papír, drželi bílé rádlo - pero, zasévali černé semeno - písmena).
Hádanka bývá ale také považována ještě za doklad přechodného jazyka od vulgární latiny k italštině, nikoli za nej starší dochovaný italsky psaný text, a za nej starší písemný doklad italštiny se pak pokládají tzv. Piaciti Cassinesi z r. 960: ,£ao ko kelle terre, per kelle fini qui ki contecte, trenta anni lepossetteparte sancti Benedicti".
57
- - změny konjugace: jugat místo fugit, exiebam místo exibam, cadére místo cadere,
někdy jen v perf. kmeni - linqui místo liqui, iuvavi místo iuvi -- - deponence sloves kolísá: mirares místo mirareris, patiebat místo patiebatur a naopak lacrimari místo lacrimare
- isxňmtivfore místo esse
- časté užití opisných tvarů: dicturus sum místo dicam, dicens sum místo dico,
dicíum habeo místo dixi
- o rekompozici (bpisném čas. v perfektním kmeni) a
- o funkci abl. gerundia viz výše, kap. IX, 1. C
- gerundivum se stupňuje, superlativ má základ part. praes. act: amandus -
amantissimus, reverendus - reverentissimus (ale i reverendissimus)
- složeniny (často s kumulací předpon) mají stejný význam jako základní
sloveso: placeo ~ complaceo, operor - cooperor, invenio - adinvenio, transeo - pertranseo
- neosobních sloves se užívá jako osobních: paenitemus, pudeo, pigeam aj.
C) SYNTAX P á d o s 1 o v í:
Ve středověké latině nacházíme řadu pádoslovných odchylek od normy klasické latiny. Strecker-Palmer (str. 66, viz zde kap. III pozn.16), uvádějí tyto výrazné případy: condignus avorum, eruditus legis divinae, gloriatur iniuria-rum, ovans rumoris, fraudare promissorum, licentia abire, licentía ad abeun-dum, plenus de argento, iubere alicui, vetare alicui, Deus adiuva michi, mise-rere nobis, participabit Christo, sequentes abbaii, deductus imperátori, quae-rere aliquem, petere aliquem, carere aliquem, nocere aliquem, indigebai suf-fragium, seriptoria studebat, uti librum, fungi magistrátům, frui privilegium, excessit vitam, profectus Italiam.
Význam druhů slov: Zájmena
® - záměny významu zájmen is, hic, ille, iste, idem, ipse. Zvlášť nápadně sc prosazuje užívám zájmena:jpsé>ve funkcích všech těchto zájmen
- ukazovací zájmena ille a iste klesají na význam členu
- místo ukazovacích zájmen se užívá participií: praesens, dictus, praedicius,
infraseriptus, supraseriptus, stejně tak dictus, memoratus a jejich obdobné složeniny, praefatus.
(Zde si připomeňme častou diplomatickou formuli ,per praesentes ", „ tenore praesentium ", jejíž plné znění bylo „per praesentes litteras ", „ tenore praesentium litterarum" = touto listinou, zněním této listiny.)
76
re místo
iuvi
< patiebatur i místo dico,
nandus-
mdissimus)
kladní
- adinvenio,
geam aj.
lek od normy ), uvádějí tyto •iatur iniuria-tia ad abeun-i michi, mise-sratori, quae-Indigebat suf-i privilegium,
pádně se ájmen
praedictus, s a jejich
raesentes ", ites litteras ", m této listiny.)
- zvratného osobního i přivlastňovacího zájmena se přestává užívat pouze ve
vztahu ke 3.os. a k podmetu (viz kap. IX, l.C)
- zájmena přivlastňovací bývají nahrazována výrazem proprius (manu
propria, oculis propriis)
- u zájmenných adjektiv dochází k významoslovným změnám:rctf; místo
omneš, totus (pův. „celý") místo omnis (ve význ. „každý"), tanii místo tot (ve význ. „tolik"), quanti místo quot (ve význ. „kolik")
- souvztažné dvojice: unus - alter místo alter - alter. Alter místo alius, quis
místo uter (ve význ. „který z obou") Adjektiva
- zaměňuje se význam stupňů: melior de omnibus
- místo klasických vazeb komparativu („maior patře" nebo „m. quam pater") a
superlativu („maximus omnium", „m. ex omnibus", „m. inter suos") se užívá jiných vazeb, např.: maior tibi, maior a te, humilior omni creaturae, dulcius ab hac voce, de omnibus meliores Adverbia
- Často jsou spojována s předložkami (utvoří-lí pak jedno slovo, spřežku, jde
již o morfologický jev, viz výše v morfologii a kap. IX, l.C) - a longe, de foris, ab ante, de post aj.
- změny významu: modo (klas. nedávno, právě) místo nunc, satis místo nimis,
satis i nimis místo magnopere
Slovesa
- významy časů se nerozlišují zak přísně jako v klasické latině
- participium praes. může znamenat i předčasnost, místo part. praes. se užívá
ablativu gerundia (viz kap. IX, l.C)
- častější než v klasické latině je užití infinitivů:
v předložkových pádech - pro posse, pro nosse, ad suum velle místo gen. gerundia - occasio nabere, licentia abire
- hojné užití opisných konjugací (i s hlediska klas. latiny nekorektními tvary,
např. laudatus juerit, /._/ííerarapcd.,-viz výše kap. IX,1,C) J - užití způsobu (indikatiy, konjunktiv) nebývá v hlavních ani ve vedlejších větách normativně závazné (viz dále o spojkách)
- odchylné vazby sloves viz dále Spojky
- slučovací: ve slučovacím významu se objevuje vel, sed, simul, pariter, at, ale
i nam, namque, enim, etenim, vero, quin, nihilominus
- důvodové spojky quod, quia, quoniam bývají nahrazovány spojkami
eoquod, quatenus (quatinus)
- vedle spojky quod („že") ve větách podstatných se stále častěji objevují quia
a quoniam (zejm. v podstatných větách, nahrazujících infinitivní vazby) - srv. o křesťanské latině v kap. X.
77
B/.B
- časové: dum místo cum a naopak, mox ubi, mox ut, statím ubi místo
postquam (posteaquam) ~ tázací Částice ne, nonne bývají nahrazovány spojkou si: interrogo, si venias místo interrogo, veniasm
D) SLOVNÍ ZÁSOBA
Viděli jsme již (kap. IX, l.A), že ve srovnám s klasickou latinou je slovní fond středověké latiny obohacen o lexikon pozdní latiny vulgární a křesťanské.
Z vulgární latiny (viz též kap. IX, l.A,a) pocházejí např. výrazy bucca (=os, srv. it. bocca, franc. bouche), caballus (=equus, srv. it. cavallo, cavaliere, franc.cheval, chevalier, mezinár. kavalerie, ale i Čes. kobyla), těsta (=caput, srv. A franc. téte) aj. - Vulgárnělatinského původu je středověká záliba ve zdrobnelinách -auricula,puellula. V .. ,:, A***-* Z křesťanské latiny (viz též kap. IX, l.A,c)
přešla do latiny středověké slova řeckého a hebrejského původu [gehenna, anathema, baptisma, eucharistia); mají zde původ změny významů u klasických výrazů, např. confessio (=zpověď, vyznání), communio (-přijímání), virtus (^zázrak).
Stejným mechanismem nabyly ve feudálním a rytířském prostředí nového významu výrazy jako comes (hrabě), dux, princeps (vévoda, kníže), miles (rytíř), civitas (město) a další.
Z národních jazyků převzala středověká latina překvapivé množství výrazů:
germánský původ mají např. bannus (klatba), bannire (dát do
klatby), baro (pán), feudum, feudalis (léno, lenní), burgravius („purkrabí"),
guerra (psáno téžgerra, gwerra, gvera - válka)
keltský původ má výraz cerevisia (pivo - výraz se dostal do latiny
již v antice)
slovanského původu je např. berná, bernalis (berně, daň, berní) nebo robota, robotare.
nová vlna tvoření (učených a literárních) slov od 12. stol.: období vrcholného středověku přineslo potřebu nových výrazů, rozvojem jednak filosofie (scholastika), jednak beletrie (působí zde vliv návratu k antice v tzv. humanismu 12. stol., viz kap.XIV). Nej výraznější tendence ve tvoření slov:
- široké užití složenin, např. s almi-, alti~, celsi-, cuncti-, dočti-, dulci-, melä-, multi- (např. multiformis, multimodus, omnicreator, cunctipotens, altisonus, mellifluus, dulcisonus)
- u substantiv je produktivní slovotvorný suffix -mentum (odpovídá suffixu -men, který měl v klasické latině větší frekvenci): conamentum, clinamentum, paramentům
78