2.1. Litevské konsonanty (souhlásky)
j	1	m	n	r	b	d	g	z	ž	h	v	dz	dž
—	—	—	—	—	P	t	k	s	š	ch	f	c	č
Zmvo (	byl)	tu	seka (s		eduje)	silas (bor)							
puwo (hnil)    du (dva)    sega (zapíná)     žilas (šedivý)
Asimilace:     b, d, g, z, z <-+ p, t, k, s, š znělost —>■ neznělost diréa (pracuje) —► dirM [dirpti] auga (roste) —► augú [au&ti] neznělost —>■ znělost
suka (kroutí) —► su&davo [sugdavo] lipa (leze) —► lřpdavo [liédavo] nesa (nese) —► nesdavo [neždavo]    tiesé (kladl) —► tiesdavo [tiezdavo]
mezga (plete) ^ megzti [meA:sti] veza (veze) —> vežti [vešti]
2.1.2. Měkké a tvrdé konsonanty (palatalizace)
Všechny litevské konsonanty mohou být měkké a tvrdé. Výjimku tvoří „j" - je vždy měkké. Poziční tvrdost:
Konsonant je tvrdý před zadními vokály (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar, úl, um, un, ur)
C + V(a) -> CV(a)
garas (pára), vaikas (dítě), šaunus (šikovný), baltas (bílý), kula (mlátí), dulka (práší se), purvas (bláto), duona (chléb), šoka (tančí), rodo (ukazuje)
Poziční měkkost:
Konsonant je měkký před předními vokály (včetně dvojhlásek ei, ie; el, em, en, er; il, im, in, ir)
C + V(i) -> CV(i)
pilis (hrad), pilti (nalévat), pirmyn (do předu), pienas (mléko), mes (my), nešé (nesl), neis (nepůjde), nervinti (rozčilovat), néré (ponořil se), dédé (strýc)
Nepoziční měkkost
Konsonant může být měkký také před zadním vokálem (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar, úl, um, un, ur). Tuto měkkost označujeme písmenem „i" mezi konsonantem a vokálem.
C + V(a) -> CiV(a)
(&au/ij) —► Aiau/ůj
(rasau) —► rasiau
Písmeno „i" je znakem pro samohlásku [i], eventuálně znakem pro palatalizaci (měkkost) souhlásky. Jako znak pro palatalizaci se toto písmeno „nečte", jen změkčuje před ním stojící souhlásku. Příklady:
„i" jako vokál: pilis (hrad), tu esi (ty jsi), Cekija, pirmas (první), pilkas (šedý), istorija (historie) „i" i ako znak pro palatalizaci: šiauré [š'čeure:] (sever), kiaulé [k'eule:] (svině), liaudis [1'aeudis] (národ), liudnas [l'u:dnas] (smutný), siulas [s'u:las] (nit)
„i" jako vokál a „i" jako znak pro palatalizaci se nikdy nevyskytují ve stejných pozicích:
1) „i" jako znak pro palatalizaci nikdy není na začátku a na konci slova; v těchto pozicích má „i" vždy funkci vokálu (např. istorija, tu esi)
2) „i" jako vokál se nikdy nevyskytuje mezi zadním vokálem a konsonantem; v těchto pozicích je „i" vždy znakem pro palatalizaci (např. šiauré, siulas).
1
Cvičení. Určete, zda písmeno i označuje v následujících slovech vokál nebo znak pro palatalizaci.
I. ilgas (dlouhý), 2. toli (daleko), 3. žiaurus (krutý), 4. šíita (teplo), 5. pliaupia („intenzivně prší"), 6. meilé (láska), 7. kiaušas (temeno), 8. siulo (nabízí), 9. jis (on), 10. pilnas (plný),
II. žiogas (kobylka), 12. žiema(zima), 13. sriuba (polévka), 14. sliekas (žížala), 16. kirmélé (housenka).
Palatalizace konsonantních skupin
Měkkost se retrográdně promítá na celou konsonantní skupinu v slabice: šnektú (hovořit), ganrfrelis (malý čáp), plmupň (hodně pršet)
Č dž v litevštině
Nepoziční měkkost „t" a „d" způsobila vznik afrikát č dž: skaiťau* —>-skaičiau, leiďa*—>4ei</i;ia
Příklady proměn t->č a d—>dž při ohýbání slov:
žaltys (užovka); gaidys (kohout): N. žalíys gairfys G. žalčio gaiďzio D. žalčiui gaiďziui A. žalíj gairfj
skaityti, skaito skaitě (číst); gydyti, gydo, gydě (léčit) - minulý čas: aš      skaičiau gyďčiau tu       skai/ei gy^ei jis, ji   skai/é gy^é
2