ženu aj... K nim je připoután strom, který roste, respektuje v základě jejich formu, ale rozkvétá, rozrůstá se „nad" nimi. Vyjadřuje ideu konstrukce, které slouží, ale přerůstají, přesahuje. Takové jsou linie tezovitých bdetristických textů — myšlení v nich existuje jako lálentňí stav, jako východisko, ja-kogodnět A nejen v podobě několika banálních konstatování, jako je tomu u našeho materiálu, který je jejich zchudlým, netalentovaným dědicem. Když vyjde některá z podobných knížek, bývají k ní různé výhrady, ale chválí se to, že je drsná, nelíbivá apod. Pravý opak je pravdou. Tajemství těchto knížek je v tom, že jsou líbivé. Ne proto, že by byly alespoň dobře řemeslně provedeny — to také často nejsou — ale proto, že poskytují dostatečný prostor pro ventilaci nejrůznějších dobových komplexů: tady už je lhostejno, zda jde o vztah gymnazistek ke svým vyučujícím nebo o kariéristické problémy v našem průmyslu. Jejich nosností je lživá stylizace a dnes nimbus drsné odvahy. Morální apel, kterým se zabývají, není většinou jedním z jejich možných významů, ale motivickým materiálem, kterého se reflektované používá k tomu, aby „přitáhl". Mám obavu, že důvodů k jejich oblibě bude stále víc. Mechanisticky pojatá „skutečnost" dělá ošklivé kousky. 36 Nebývalé problémy textologické V rukopisné verzi Hrabalovy Jarmilky) nadepsané Jarmilka. Dokument, a označené datem jaro 1952, můžeme na jednom místě číst: ... Tak se Jarmilka rozčiluje, ale to už vcházíme dovnitř, do jídelny, kde ji vítají: Ale, Jarmilko, ty seš dneska obzvlášť pěkně nasypaná! Polkla si cylindr nebo tvrdák? a Jarmilka si zakládá ruce a křičí: Jděte pacholci! Jděte! Každej ze sebe dělá že je svobodnej a když mu dobrák ženská podrží, tak se pak na ni vyserete a ještě posíláte domů anonymní dopisy ,,že se tady kurvím se ženatej-ma chlapama... Jarmila křičí, ale usmívá se, znaje... sahají jí na život a ona jak uhýbá, rozlívá polévku. Hrozí jim sběračkou: No tak, že ti dám na držku facku!... Tak z povzdálí sleduji Jarmilku a srovnávám ji se všemi ženami co jsem znal... a najarmilku hledím s obdivem... na tu naši Jarmilku hledím a vidím, jak je statečná... sám Stalin pro ni asi napsal větu visící mu pod vousisky: Dobří pracovníci jsou jen ti, kteří se nelekají obtíží... A Jarmilka se opravdu obtíží neleká, je překonává, s nimi zápasí... Jím polívku co nejpomaleji, až jsem s Jarmilkou sám... V publikované variantě, vydané o dvanáct let později v souboru Pábiťelé, čteme: ... Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: „Ty holka, ty ale seš už pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?" Ale Jarmilka se nedá: ,Jen jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!" Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Znaje a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona jak uhýbá rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: „No tak! Ze ti dám na držku!" A já zpovzdálí koukám na Jarmilku, srovnávám ji se všemi ženami, které jsem kdy znal, a nemohu se vynadívat. Jím pomalu polívku, mám čas a jsem s ní zase sám... 37 Všimněme si ještě alespoň jednoho úryvku: Pak jsem nakládal ty nakopané spony do sázecích koryt. Když jsem se rovnal ve hřbetě, vidím, tam cestičkou jak sc zatáčí, si to sype Jarmilka s basou a kbelíkem. Již zdaleka vidím, že mne hledá očima. Přelézám hromadu rozházených caglí a ptám sejí: Co je? AJarmilka celá rozžalostněná mi žaluje: Právě jsem se od bab dověděla, že řekl: Kdoví s kým to ta kráva má! Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr. Stoupnu si u dvířek a tak před lidma mu řeknu: Má poklona pane Kalina Jaroslave, promiňte že vyrušuji, ale to jsem vám byla dobrá, když jsem se roztáhla po zábavě? A teď řeknete s kým to ta kráva má? No přece s Várna, to jsem si od Vás nezasloužila, pěkně Vám za to děku-ju... AJarmilka usedá na nůši a bije se pěstičkou do čela: Proč já jsem tenkrát na tu zábavu chodila! Proč? To kluci pro mne přišli, pojď s námi Jaruš na vínek a já kráva šla! Přijde mi takhle se otočit v tu stranu přes stůl a jak jsem se na něj podívala, byla jsem posraná, von taky, tančili jsme spolu a on mi s kola nepustil a pak jsme šli za noci domů no a tam na příkopě... AJarmilka se na mne vyčítavě dívá, ale pak jí zasvitlo v očkách: Ale voni se už o to berou jeho kamarádi... To bude strejdo sranda, zavřou mne u jedněch do skříně, pak pozvou i ho a začnou se bavit o mně a naší svatbě... a tu na dané znamení, bude to věta: Tak ať se jde ta kráva vysrat... já otevřu almaru a vystoupím... a co tomu bude Jaroušek říkat? To je dobrej nápad strejdo co? Držte mi palce! A vstává, navlíká si popruhy od nůše, zdvihne basu a kbelík a uhání do závodní kuchyně pro obědy. Křičím na ni: Jarmilko co je dneska k obědu? A ona se otáčí a volá: Polívka kmínová, pak uzený vepřový pupíček a šípkový nektar, ale ten nápad s tou skříní to je, co? Kývám, že ano, ale už vidím, jak pan Kalina na smluvené znamení dává Jarmilce několik mlaskavých facek, znám jej, je prudký, prchlivý... Ale co? čteme v původní verzi, v publikované je tato upravená varianta: ... Potom jsem nakládal ty spony do sázecích koryt. A když sc rovnám ve hřbetě, kdo jiný si to necape cestičkou než Jarmilka s basou a kbelíkem. Přelezl jsem hromadu cáglí. „Tak jak je to?" povídám. „Óo! Zrovna jsem se dověděla od bab, že Jaroušek jim měl říct:,kdoví, s kým to ta rajda má!' Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr." Jarmilka si sedla na basu. „Stoupnu si u dvířek a tak, před lidma, mu řeknu: ,Má poklona, pane Jaroslave, promiňte, že vyrušuji, ale na to jsem vám byla dobrá, když jsem si s várna sedla na příkopě, co? A teďka řeknete, s kým to ta rajda má? No to jsem si od Vás nezasloužila, pěkně vám za to děkuju.'" Bila se pěstičkou do čela: „Proč jen já tenkrát chodila na tu zábavu, proč? To kluci přišli a: ,Pojď s námi, Jaruš, na vínek!' a já, nána, šla. Sál nabitej a my jsme se sjarouškem půl roku hněvali. A to mi přišlo takhle se podívat přes stůl a on tam zrovna seděl. A já, jak jsem se tam podívala, byla jsem ztracená a von taky. Tančili jsme spolu, on rai z kola nepustil a pak jsme šli za noci domů..." Dívala se hořce, ale pak jí zasvitlo: „Víte, strejdo, jeho kamarádi už se o to berou. Zavřou mě u jedněch do skříně, pak pozvou Jarouška a zavedou řeč na tu naši veselku. A máme smluvený znamení. Až jeden z mých přátel řekne: ,Ty katolíku jeden prolhaná!', já otevřu almaru a vystoupím. Co tomu bude Jaroušek říkat! To je dobrej nápad, co? Ale strejdo, držte mi palce!" Vstává, zdvihá basu a po sněhu uhání do závodní kuchyně. Volám na ni: Jarmilko, copak je dneska k obědu?" Křičí: „Polívka kmínová, uzený vepřový pupíček a šípkový nektar. Ale ten nápad s almarou, to je, co?" Kývám, že to je dobrý nápad, ale už to vidím, jak pan Jaroslav, známý průvan, dá Jarmilce u té almary Tácku. , Ale co? Citací ukázek lze bohužel postihnout jen tyto drobné průběžné operace. Nelze už postihnout eliminace podstatných částí textu, celých trsů motivů, sekvencí. Především těch, které představují jedinečné dobové dokumenty sociální. Dále nelze postihnout celkovou zrnénu struktury posun od neuzavřeného řečového groud^jouh^ kmiĚlběhů k tradičnějšímu prozaickému typu, závislému na pointovaní, na operacích s banálním prožitkem, na pominu-telných vnějších příznacích literární doby. Jakub Deml vzpomíná v Cestě k jihu na varování Otokara Březiny, aby nikdy ex post nezasahoval do svých spontánních zápisů. Podotýká zároveň, že to byl ten Březina, který sám do neuvěřitelných detailů pracoval na každém svém slově. V tomto našem případě nejde samozřejmě o takovou čistou volbu, ale o rekonstrukci příčin, které jsou podle mého názoru ve zvláštních a někde už velice sublimovaných podnětech dobových. Dodatečné obavy z toho, že vzniklé kreace jsou „málo zapojeny do světa", že jsou málo sociální, mohou zřejmě být zdrojem osobní motivace k dodatečným textovým změnám. Hrabalovy Ostře sledované vlaky byly vážným signálem této falešné sociability. Jevily se proti ostatním textům jako nepochybný ústup dobovému vkusu, jako snaha vytvořit „něco pořádného". Jaké rozčarování, když se zjišťuje, že i tyto drobnější texty jsou často rovněž účelovou adaptací původních záznamů. Když byly v listopadu 1965 v Tváři publikovány úryvky :ifí 39 z Hrabalovy netištěné básně Bambino di Praga, pobouřilo to \ značnou část čtenářstva a ještě" po zrušení časopisu docházely do redakce dopisy, jejichž pisatelé zdůrazňovali svou bezúhonnost a žádali potrestání autora i redakce. Báseň vyšla skoro současně s Hrabalovou knížkou1), v jejíFpovídce Kaf-kárna jsou použity některé sekvence z Bambino di Praga, upravené opět už známým způsobem. Nabízelo se srovnání a také na sebe nedalo dlouho čekat. Již v březnu loňského roku byl v Hostu do domu publikován článek na toto téma. Viděl v Bambin^dj Praga především demonstracijm£toj^ zjistil, že tu lze označit souyisjost s českým žurrealismě^najeno zbožněním^" snu a asociativních postupů. Protože ale už před třiceti lety bylo zjištěno, že sen a tzv. nadrealita nejsou žádným řešením, shledává, že to s Hrabalovou tvorbou není zdaleka tak v pořádku, jak se všeobecně zdá. Výsledek je asi tento: Publikace starší práce pomohla definitivně určit literární východisko. Protože už bylo dokázáno, že toto východisko má své problémy a není tedy samospasitelné, má i Hrabal své problémy. Q. E. D. Nejvíc je tu zajímavá přímočarost, s jakou se chápe dílo jen a jen jako nadbytečný přívěsek, pomůcka pro jednoduchou konstrukci teoretikovu. Ironií je, že problémy, které se tady především vynořují, se sotva týkají toho, zda nás některá poetika může spasit nebo ne. Jak už se s tím v souvislosti se soudobou tvorbou často setkáváme, není otázka porovnání variant Hrabalových textů běžným textologickým problémem, ale součástí závažné problematiky soudobého títerárního myšlení. Především proto — abych předešel —, že řadu rozdílností mezi původními a publikovanými texty je zřejmě s malou chybou možné pochopit a rekonstruovat ne jako snahu o větší, průzračnější důslednost, ale právě naopak jako snahu vyhovět houževnatým představám o užitečných literárních útvarech. Zvláštním položením, zvláštní závažností rozdílu variant není ovšem vyčerpána podivuhodnost této situace: uvedl jsem ukázky textů, které nikdy nevyšly, jsou však známy přátelům autorovým, jejich přátelům a některým nakladatelským pra- ') Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet covníkům. Představují část základního fondu autorovy tvorby, představují důvod, pro který bylo s autorem vyjednáváno jako s autorem, představují předobraz toho, co je z autorova díla známo veřejnosti. Veřejně jsou naopak známy texty, které jsou často — tam, kde jde o přepracování původních variant —jen jakousi běžně literárně přijatelnou informací o textech původních. Tento jev se stal za poslední léta tak běžným, že jeho nekulturnost už pomalu ani nepřichází na mysl. Při ediční práci nad zcela zanedbatelnými texty uznaných autorů se úzkostlivě dbá autentičnosti každého interpunkčního znaménka. Na druhé straně byl v nakladatelstvích a jejich dohlížecích orgánech po léta fet praktikován zvláštní promyšlený systém tlaku na autora, sys-tém, jehož důsledky — ač v mírnější, subtilní podobě — fungují často dodnes, Autorův text není chápán jako objekt, který může být případně natolik neobvyklý, nový, že nutí prověřovat vlastní zkušenost s uměním a hledat k němu cesty, ale jako sirfovina, kterou je třeba prací s autorem, tj. tlakem na něho, domyslet, dovést k té prefabrikované podobě, která je v kursu. Vzhledem k tomuto prizmatu můžeme předpoklá-dat trojí druh textů: texty pologramotné, texty sdostatek výrazné a texty přijatelné. Texty pologramotné bývají většinou přijaty a podrobeny kolektivní tvůrčí proceduře. Jednak proto, že logicky nejvíce odpovídají návyku na protektorský nadhled, a pak proto, že se už léta předpokládá, že texty pologramotné jsou tím nejvěrohodnějším realistickým svědectvím o našem životě. Prací s autorem se většinou dosáhne toho, že výsledné kolektivní dílo postoupí do druhé kategorie, k textům přijatelným. Textům dostatečně výrazným a tedy odlišným od homogenní produkce se už dnes teoreticky přiznává právo na vydání. Říká se jim experiment. Ten je ovšem třeba také s autorem domyslit, aby jednak nebyl vyložitelný jako sociální alegorie — a to už se dnes může stát sebeodtažitějšímu textu — a aby dále byl trochu učesán, učiněn seriózním, aby byl nejen nějakým hraním se slovy nebo nedůstojnou provokací, ale i seriózní stavbou, jak se s oblibou říká, případně experimentem zároveň angažovaným. Nároky, které jsou tu na autory kla- 40 41 deny, jsou nadlidské a z občanského hlediska je tu myslím nutné chápat spoustu tzv. ústupků. Proto, že tento systém je — ve svém důsledku — velice promyšlený, k nepřehlédnutí úhybný, nepostižitelný a že, což je nejdůležitější, apeluje na přirozenou nedůvěru autorů v sebe sama, na jejich svého druhu bezbrannost. Zřejmě stačí jen jednou uposlechnout zrádného a unavujícího našeptávání a velice těžké je pak hledat cestu zpět. Tlak, který je tu vykonáván, směřuje opět k textům přijatelným. Autoru zbývá bud' nepublikovat a čekat na příhodnější chvíli, nebo slevit, aby zdánlivě zachránil alespoň něco. Konečně třetí kategorie, přijatelná tvorba, která je tu ideálem, je taková, která plní tyto požadavky už při samém vzniku. Ať už proto, že autor na víc nestačí, nebo reflektované a cynicky plní předpokládané nároky. Její produkty jsou každému z nás důvěrně známé — vychází jich do roka slušná řádka. Jsou trochu tradiční, trochu experimentální, trochu odvážné, trochu zbabělé a zejména nudné, irelevantní. Tak je podle mého názoru možné z jedné stránky osvětlit kosmogra-fickou záhadu naší literární přítomnosti — vznik marťanského písemnictví uprostřed Evropy. Toto zdánlivě odtažité vyprávění o málo zajímavých věcech má pro nás zvláštní důležitost. Neboť porovnání některých do£tupných__g^vodjúch_yerzí Hrabalových textů (Jarmilka, Krásná Poldi, Bambi.no di Praga) s jejich publikovanými variantami ukazuje především postupující vliv útržků takového literárního myšlení na postupné změny v Hrabalových textech. Opusťme představu, podle níž autor při další práci na starších textech směřuje vždy k jejich dalšímu zdokonalování. Podstatné je to, jaké podněty lze při porovnávání obou fází rekonstruovat, jestli, zhruba řečeno, mají změny za cíl zintenzívnění původních podnětů, náběhů, větší důslednost, výraznost, nebo ústup, přiblížení k dobové představě o literárním tvaru, jen vnějšně ozvláštněné. Toto vnější ozvláštnení (zjevné v Ostře sledovaných vlacích, prózách poslední knížky, z Pábitelů především v Jarmilce) pro první moment potvrzuje oprávněnost takových textových postupů: dílo se jeví zvláštní, ale přitom jakoby důvěrně známé, jako vtíravá ozvěna našeho žití. Je to utkvělé literární schéma, oscilující mezi „myšlenkou" (u Jarmilky bezelstně proklamovaná ideologie prostoty, světectví poslav „ze dna", u Inzerátu... snaha svědčit o době jinak než se běžně dělá, u Ostře sledovaných vlaků je to ideový konglomerát, o kterém ani nechci hovořit), empirií, motivy, představami a mezi ztv. Stavebním postupem-. Výsledkem těchto kombinací je v publikované verzi výraznost, originalita, která byla očekávána, která byla takříkajíc na spadnutí. Proto, že vazba mezi těmito texty a provizorním literárním okolím je při bližším pohledu znepokojivě těsná. Porovnáváním variant zjistíme tyto nejdůležitější posuny: Původní texty jsou obrazně řečeno hustSu na menší plošesou-střeďující více motivů, nápadů, záznamů. Mají dále do očí bijící míru ha^ard^u, brutál^n^eJk^jr^so_sj_^ be^lstjiqst^ Tu zjistíme především ve dvou rysech — v riskantním, nereflektovaném, „šťastně naivním" využití^^cénynííhjnon^h-tů, erotického chvastounství, obscénních záznamů a v hazardování, nepointovaném hazardování s empirickým materiálem. A konečně —^rtíni zdkl^Jpuvodních textů je daleko silnější, a nejen to, je tu silnější zakotvení tvorby v jazyce,spontánní přiznání, k řeči, která je nadřazena všemu ostatnímu, určuje průběh textu, zaručuje jeho překvapivou proměnlivost, šíři, představuje neukončený řetězec zdánlivých vítězství slova nad empirií. Texty publikované jsou daleko řidší, prostupnější. Jsou samozřejmě ohebnější, více šikovné, rutinované, to ovšem sotva vyvažuje původní rozmanitost. Obscénní materiál je cenzurován^zmírněji a^uvážlivě vybrán. Zdá se mi samozřejmé, že tento uvážlivý postup, který tu a tam vkládá původní části záznamů do jinak neutrálního textu jako okořenění, jako pikantní zvláštnůstky, trochu lechtá, napovídá (místo „když mu dobrák ženská podrží" je dvojsmyslné „když s ním ženská pohovoří", tento posun můžeme sledovat téměř slovo od slova), že tento postup především navozuje a sugeruje eventuální obscénní prožití. K změnám tohoto druhu se přimykají vnější zásahy tam, kde jde o odkazy na občanskou skutečnost posledních let. Za všechny případy uvádím ještě alespoň jednu ukázku. V první verzi Jarmilky odpovídá vypravěč na do- 42 43 taz o svých sourozencích: „Mám ještě bratra, ale teďje zavřeněji, vedl s újezdním tajemníkem rozpravu a tak ho zašili," v druhé: „Mám ještč bráchu, ale ten je už tři měsíce v nemocnici." Zajímavé je tu, jak oficiálním stoupencům realismu, ať již jsou v jakýchkoli úřadech, nejvíce vadí momenty, které se jim zdají být dokumentárně realisticky vyložitelné. Už Ostře sledované vlaky se vyznačovaly jedním zvláštním rysem, odlišujícím je od předchozích textů. Byly velice motivicky chudé, spořivě kombinovaly tam, kde v předchozích se na čtenáře stále útočí obrazyj^zájrojdky^ř^ěhůj nekončící projekcí. Podobně je tomu i s publikovanými variantami textů, kterých si všímám v úvodu. Jde tu o spořivý propočet, který kontrastuje s hazardním opouštěním příležitostí k rozvíjení, jaké u autora vidíme jinde, opuštěním nevyužitých motivů, obrazů, opuštěním zárodečných příběhů. Tento rys je velice závažný — sled výrazných sekvencí se nám může nebo nemusí líbit, můžeme ho podle svého vkusu, zkušenosti a pojetí akceptovat nebo ne a nic to na něm nemění. Text kombinující, prořidlý a nutně počítající s vciťováním, je daleko rozplizlejší, stojí a padá s potenciálním sentimentálně ideovým konglomerátem, který je přímo jeho konstrukční součástí, stojí a padá se vciťováním ne příliš valné úrovně. Publikovaná varianta Jarmilky a Ostře sledovaných vlaků to dokládá nejlépe. V těchto polohách se pak autor může přiblížit spisovatelství prostřední úrovně, dokonce i takovým sférám, jako je populární píseň, fraška, muzikál. V těchto sférách je na místě uvažovat, co zapůsobí, co říci teď a co potom, jak exploatovat motivy, nápady, jak pointovat. Původní V řečový proud se tu redukuje na konverzační obratnost, na běžné zavádění literárního pořacíkú a '"nejen to, jde tu přirozeně i o rovinu noetickou — ctižádostí této tvorby už není naléhavé hledání pohledu, který člověk pokládá za správný, vážný, svůj, ale hledání pohledu atraktivního, zajímavého stanoviska k banálně přijatému jevu. Ostře sledované vlaky a zejména poslední Hrabalova knížka jsou na proklamaci atraktivního stanoviska k běžně známým jevům přímo programově postaveny. Konečně publikované varianty podle mého názoru opouštějí podstatné zakotvení v řečovém ^rm^iu Řeč tu má druhotný, ozvláštňující ráz, základní, proklamovanou pretencí je svědčit o podstatném, tj. o takzvaném životě, době, lidech, svědčit s použitím literatury. A jak to obvykle bývá tam, kde se hraje tato hra, kde se sugeruje, že je cosi vážnějšího, než je naše podnikání, ztrácejí už v tom okamžiku tyto texty na naléhavosti a stávají se velmi lehce přídavkem, okrajovou, okrasnou kuriozitou. Abych shrnul důvody, pro které se mi zdají půvjDdnjjymjít-mvjrétgj^ jejich publikované va- rianty: nejsou ústurjkem k běžné literární normě, znamenají rozhodně tolik, co jejich upravena podoba, pTesněji řečeno obsahují v sobě i ten výklad, který je jim dodatečnou úpravou přisouzen, znamenají však daleko víc. Jejich upravené verze jsou totiž účelovou dobovou interpretací, byť ji prováděl autor sám, a tím nutne i volbou jedné z potencialit (bohužel té nejnešťastnější), ochuzením, simplifikací. Původní záznamy jsou jednostrannější, obtížněji akceptovatelné, kladou větší nároky na styk šfextem, nároky na čtení a čtoucího. Nároky na to, aby byl na výši situace, aby buď přijal, nebo nepřijal hru, která mu není usnadněna přibližujícími a zmírňujícími delikátnostmi, dodatečnými textovými manipulacemi, ať už jde o zásahy kteréhokoliv druhu. V publikovaných variacích jde o takový materiálový ústup v trojím směru: o ústup od tvarové neobvyklosti, monstrozity, k banalitě, o ústup od pornograficky vyložitelných sekvencí i jednotlivých výrazů k jejich reflektovanému pikantnímu použití a konečně o ústup od jedinjčjrýchiLIlikterak ne zanedbatelných dokumentů dobových k povrchně estetizovanému „bezčasí". Na závěr vyvstává palčivá a neodbytná otázka: Čeho bylo dosaženo dodatečnou interpretací vlastního díla sub specie povrchních znaků literární doby? V padesátých letech, kdy textyjvznikaly, znamenaly faktickou kválň^uj'nebyly zařadi-telné: pokud korespondovaly s nějakou náladou (totální realismus), bylo to jen ku prospěchu jejich důslednosti. Bylo taky zcela lhostejné, jsou-li publikovány, nebo ne. Publikace upravených variant koresponduje s dobou, kdy už bylo povoleno „moderní" umění, kdy se zdá, že — s jistými ústupky — lze 44 45 dělat to správné, čisté, moderní a přitom takříkajíc angažované umění. Je otázka, nejsou-li ty drobné ústupky od zdánlivé tvrdošíjnosti ze všeho nejdůležitější. Původní exploatace obscenity nese nenapodobitelnou pečeť hazardu i zvláštní res-pektabilní citlivosti. Dodatečné rozvažování, co z toho snese náš čtenář, vyvolává nepříjemně pornografické asociace. Tolik i o dobových dokumentech sociálně politických. Co se tedy vlastně vybojovalo? Literatura speciálních funkcí Toto označení vzniklo původně jako produkt pokusů o horizontální zmapování literárních jevů, pokusů o jejich statické roztřídění. Je-li umění sférou nadvlády estetické funkce, usuzovalo se po Mukařovském, je třeba vypořádat se s nároky pedagogickými, ideovými apod. tak, aby systém byl univerzálně použitelný. Označení „literatura speciálních funkcí" je pak nasnadě a nic už nemůže narušit spolehlivost, čistotu a objektivnost vědeckého pohledu. Tvůrci označení jistě ani netušili, jakých rozměrů může nabýt oblast jevů, které lze do této kategorie zahrnout, sledujeme-li krjhckj pohled na tvorbu současnou. Některé z prozaických titulů, které vyšly v posledním roce a byly a jsou středem téměř neobvyklého zájmu, vyvolávají snahu formulovat některé takové speciální funkce a jejich aktuální podobu. I. SVĚDECTVÍ O DOBOVÝCH VADÁCH SPOLEČNOSTI Vladimír Páral vydal v krátké době třetí ze série textů, z nichž už první dva vyvolaly značný ohlas, tento (Katapult, MF 1967) má úspěch předem zaručen a další můžeme jistě velice záhy očekávat. Taková plodnost je na domácí poměry úctyhodná, úctyhodná je i jakási fair play vůči čtenáři — ani zde nechybějí náležitosti předchozích knížek. Především výmluvná a jednoznačná kombinace liiulu a podtitulu (Veletrh splněných přání Příběh pokleslé aktivity, Soukromá vichřice — Laboratorní zpráva ze života hmyzu, Katapult — Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje), dále spořivé využití všech momentů, které se vyskytnou (např. slovo katapult exponuje začátek tématu — fiktivní vybočení z vy-ježděných kolejí života hrdinů v první scéně ve vlaku, ruku 47 v ruce s tím má význam symbolický — vyslaní za dobrodružstvím, má konečně i funkci ironickou v závěru celého třeštění). Co je Katapult? S šikovností a rutinou detektivkáře, se schválenou dávkou lascivnosti podaná moralita, zatím třetí z autorových sond do života zaměstnanců chemického průmyslu a dalších představitelů této sociální skupiny. Počáteční, vstupní stadium, seznamující se základními údaji, je brzy rozehráno do zrychleného kolotoče, nápady, i docela milými a vtipnými, se tu nešetří, to obojí už známe z předchozích dvou případů, nová je tu pokud možno ještě větší běžná šikovnost, zřejmá zkušenost z toho, co „zabralo" méně a co víc u předchozích dvou. Je to pravé sousto pro recenzenty: tady se nelze splést, tedy je možno dále rozvíjet to, co autor napověděl a dopověděl tak, že není možné nepochopit. Je pak možné meditovat o chorobách naší společnosti, ledničkovém socialismu, maloměšťáctví, a vše bude správné a adekvátní, mýlka je vyloučena. Co tedy vlastně umí ing. Páral? Soudí se, že jeho texty jsou otřesným svědectvím o našem životě, že „jde o angažovanou literaturu v nejpřesnějším slova smyslu. Je zde literárně ztvárněno téma neobyčejné společenské závažnosti: zmccha- fnizování člo^ka^z^tomatizování jeho každodenních úkonů, jeho odlidštění a zvěčnění v rytmu rozkouskovaného pracovního procesu a bezduchého shonu spotřební společnosti... Výsledek Páralovy nemilosrdné analýzy, podané sugestivní formou, je otřesný..." (Orientace 6, 1966, str. 22), jinde se dočteme, že „zatímco u jiných autorů má tento typ obvykle stejný původ (humanistický vzdělanec), Páral ho ukázal, myslím, poprvé v jiné podobě: jako technika z chemické továrny a z maloměsta". (MilanJungmann na předsádce první autorovy knížky). To je jistě pravda, zejména v posledním se snad ani nelze mýlit. Našli se však i takoví, kteří vyslovovali jisté rozpaky nad tím, že jde především o text psaný na tezi, bez dalších rozměrů (diskuse o próze v Orientaci č. 6, 1966). Ani to by snad samo o sobě nemuselo tolik vadit, jde tu o to, je-li inkriminovaná teze p rQchjjctem.myšlení nebo d obpyých žvástů o zvěčněném životě, o aktuálních chorobách společnosti. 48 Jaký je tedy faktickýíyýznam těchto textů, jaká je speciální funkce, kterou mám na mysli v úvodu? Je pozoruhodné, avšak zcela typické, že největší manko je tu ve sféře, ve které se tyto texty především prosazují a ve které by skutečně byly významné, pokud by právě v ní podstatně p/Udr a na samém začátku neuhnuly z cesty: ve sféře dokumentu doby, ve sféře opravdově „ztvárněného tématu neobyčejné společenské závažnosti". Jak můžeme véřit autoru i jeho interpretům v tom, že opravdu jde o takové téma, jestliže každý, kdo k textu přistoupí pokud možno bez této kampaně, může vidět, že se tu nedočte víc než řeknou několikařádkové interpretace, že text selhává především jako dokument doby, že dotvrzuje mlhavé a falešné poznatky? Když je možno zjistit, že každá poctivá statistická informace je cennější než toto řemeslné estetizování všeobecnosti? Zpráva, fotografie, korespondence, vyhlášky, nařízení, protokoly, to vše může Pára-lcm a jeho interprety vytčený cíl plnit ncpomčrně^rjoctivěji] to vše může sugestivněji svědčit o poměrech. Materiál, dokument, to by asi byla poctivá a samozřejmě asi jediná možná hodnota, kterou by bylo možno získat takto utilitárně pojatým spisovatelstvím. Páral udělal poctivě vše pro to, aby tuto možnost neutralizoval. Jaká je tedy speciální funkce této tvorby? Mám za to, že ji mohu stručně formulovat takto: jjtf)ť dobové povrchní konverzace o politických osudech v posledních desetiletích, jejich svérázu a interpretaci. Nemohu autorovi upírat právo vidět dobu tak, jak je momentálním, všeobecným a požadovaným návykem, pak je ale nutno vidět záležitost v celém rozsahu a vidět tedy zatím poslední podobu „opožděné reportáže", text těžící z napětí mezi více informovanými kulturními pracovníky a méně informovaným publikem. Nemám v úmyslu zkoumat autentičnost autorova vidění a byl by to taky řádný nesmysl, směrodatný je fakt, že výsledek budí dojem zážitků, které autorovi napovídají rezoluce, zpětná vyznání, dodatečná interpretace ex officio. Dílo už nechce podávat jen „pravdivý obraz mravů" — to se přenechává , i Pitigrillimu —, ale chce být něčím daleko znamenitějším — 11 hlubftkou^ interp^aci.doby. Stane se tedy mělce hluboko-'• myslnou ilustradjúržků dobové ideologie a byl by div, kdyby to dopadlo jinak. Kunderovy počáteční texty (a samozřejmě nemusím připomínat, že nejen jeho) se jistě vzrušeně recitovaly při různých davových akcích. Antitéze Směšných lásek byla retardační, „estetická". Dávala možnost teoretizovat o stylu, Kunderova 52 53 schopná a inteligentní exploatace moderních autorů i dílčích „dobových problémů1' byla relativním osvěžením v soused-stylpologramotných textů o „životě kolem nás". Je však třeba syňteryľje tu, má intelektuální distanci druhé fáze, ma~však hrnríaf)ilitu té prvé, i když v souladu s rozkvětem diferenciace přesazenou ze schůzí a brigád mládeže spíš do klubů, redakcí, kuloárů. Jaká je speciální funkce literatury, kterou Kunderův ^ert sphiuje na výtečnou? Především ta, že představuje zásobárnu námětů pro konverzaci, vysvětlení doby, vysvětlení občanské přítomnosti a cest k ní, vysvětlení, které je všeobecně up to ďäte a jeste jakoby ďWeřinku napřed, které doslova visí ve vzduchu (nemá-li tiskárna mimořádné zdržení). A nepřináší přitom jen nějaké zpolitizované formule, ale atraktivní úvahy, aforismy, ironický šarm, skeptické hloubky. Je zároveň svou interpretací, jedinou možnou. Text není pro její přijetí špatně vyzbrojen. — Kýčařská partie o lidové písni, komice slavností, odcházení starého světa, jakési bývalé integrity (?), které není pojato s běžným sentimentem, ale s předstíráním tragikomické hloubky, kýčařské pojetí osudu Vladimírova, Kostkova, a především Luciina, sympaticky odporné vykreslení Zemánka, Heleny, figurek z vojny, to jsou vděčné předpoklady pro hltavé přečtení. Je však cesta nejmenšího odporu nějakou zvláštní kvalitou? Pak by kniha o stejném rozsahu, nedopatřením zcela nepotištěná, plnila tuto úlohu daleko lépe a levněji.p kýči se dá mluvit především u závěrečné hudební produkce a jejího tragického zakončení (infarkt Vladimírův) . — Vlezlost, dotěrnost šikovné evokace melancholické nálady vrhá zpětné světlo na celý text, který je rovněž takovou kadencí vyžadující citové porozumění: je to vlastně jedna jediná promluva, našeptávaná vemlouvavě do ucha za účasti příslušné dekorace, hudby, případně drog a ruky mluvčího, přátelsky položené na rameno konzumenta. Jak se pak můžeme divit, je-li účin zcela dokonalý: „Takže se nemůžeme dívat na tuto postavu (na hrdinu Žertu —J. L.) jako na cizího člověka — který ostatně může být některému čtenáři cizí svým způsobem myšlení, svou schopností cynického žertu nebo chladně vypočtené hry s druhým člověkem, zejména s ženou — ale musíme v něm vidět naše bolesti, naše pochyby, naše omyly, naše hledání. —A to ,naše' se nemusí vztahovat k naší osobě, ale k naší společnosti." (Impuls, č. 6/67.) Žert je kromě jiného také román, který můžeme označit za „román strukturální". To je ten další aspekt a rozšíření toho, čeho jsme si všimli prve — že jde o zvláštní symbiózu textu a vyžadované konkretizace. Může (a také chce! > sloužit k ne- —. konečným úvahám o tom, , jak je udělaný, může tedy sloužit J. jako etuda pro precvičovaní "základni" technologie zjednodušené strukturální analýzy. .Nechává nahlédnout do své dílny, v tomto pochopení dovolí ztotožnění s textem, zároveň „převyšuje" zručností, je „nad" konzumentem. Odtud jednoduchá a poloobnažená stavba, odtud rekapitulace, objasňování „významu" jednotlivých scén i celého textu, odtud školácké předvedení absurdity občanského vítání novorozeňat do života, odtud kýčovitý obraz rozpadu moravské integrity (korigovaný pro všechny případy groteskní stylizací), odtud i teorie hudební. Odtud všechna tato pečlivá snaha, aby někdo snad nepopletl správnou významovou interpreta- ^ • ci. (Takovou, jakou doba žádá, ne takovou, jakou by si mohla 'V<-o , dočasně vytvořit navzlIBryTealitě díla vzpouzející se tomuto zvěcňování.) Celá tato iluze ovšem padá tehdy, jakmile konzument zlobí a přestává cfbát mi pravidla hry. Knihy tohoto typu patří svým čtenářům, tvoří s nimi nerozlučnou symbiózu, neexistují bez nich jako koncízní tvar. Proto je nutno zkoumat obojí, spojení textu a interpretace přerůstá ve spojení kniha —její jednoznačně určený čtenář. S ním stojí a padá. Jejich simplifikovaná utilitárnost jc tedy toho druhu, abych dovedl do konce vymezení speciální funkce, že jim dodává ráz instruktivní příručky. Od jednodušších typů jako Na pomoc mládežnickým organizacím se liší pokročilejší etapou a jiným společenským zacílením: jsou pro intelektuály. Vyžadují porozumění a účast, s nimi mohou být pak vykládány jako univerza morální, společensko-politická, estetická; simplifikovaný Strukturalismus tu najde vše na svém místě: zápletky, činy, ideje, folklór. Musí však věřit, bez víry a účasti se rozplývá a to je zvláštní osud této exaktní metodologie. 54 55 Kdo nevěří, kdo není příslušníkem bratrstva, nevidí hloubky ani výšky — kromě těch, které expressis verbis autor manifestuje — neuvidí, kdyby si oči vykoukal.. Nebýt kampaně, přesněji nebýt tak vyhrocené kampaně, nemusela by produkce tohoto typu vyvolávat tak zásadní postoje, měřítko tu klade i nehorázný rozměr mystifikace. Jinak by— podobně jako jiné knihy bezprostředně konzumního rázu — mohla být snad analyzovaná s daleko menším patosem. Zároveň je však na této kampani něco zcela zákonitého. — Kundera podobně jako Páral je premiant, je lepší, reflektovanější než celá řada ostatních, tvůrců „odvážných dokumentů doby". Pád do profánnosti je tu tedy daleko očividnější, exemplárnější. Předpoklady tvorby Pozornější četba Vaculíkovy Sekyry mě utvrdila v některých pochybnostech, které vyvstávají u mnoha módních textů ostatních. Především v tom, že k dešifrování podstatných míst takových textů není ani tolik třeba zvláštní literární průpravy jako určité specifické skupinové příslušnosti.a._speciáh^chjdpj bpvých zájmů. Jen zcela na okraj bych připcmienul, že tako- tré ví ž vato takzvanajm^aró^n^J.Y^rjía vyžaduje častěji, nez by se y/.