[250]
POEZIE KARLA HLAVÁČKA
Symbolista nastoupili v české poezii po generaci Vrchlického a Čechově. Přestože symbolismus byl básnické hnutí společné mnoha národním literaturám, má symbolismus český, podobně jako francouzský, německý, ruský atd., svůj osobitý charakter, vyplývající z domácího literárního vývoje. Proto chcemc-li porozumět jeho osobitému rázu, je nezbytně nutné přihlédnout k básnické tvorbě generace předchozí, na jejíž umělecké tendence čeští symbolisté po zákonu vývoje navazovali i reagovali. Generace Vrchlického a Čechova povýšila za vládnoucí složku své struktury intonaci ve formě souvislé linie zřetelného celkového obrysu. Honosná zvuková forma, která takto vznikla, byla básníky samými i jejich současníky pociťována jako klad a výboj jejich poezie. Na důkaz budiž uveden citát z dopisu mladého Vrchlického bratrovi, psaného za italského pobytu, tedy v době, kdy básnická struktura Vrchlického byla teprve ve zrodu; je to konec r. 1875, kdy měl za sebou toliko sbírku Z hlubin. Píše o Čechově Husitovi na Baltu: „Musíš čisti či lépe řváti tuto podivuhodnou báseň do rozbouřeného moře, bys jak náleží ocenil symfonický spád jejích bouřlivých slok, a Čech psal tuto báseň tuším r. 1868, kdy já jsem ještě zápolil v stínu [-]"'■' Citát je charakteristický pro toho, kdo jej psal, i pro toho, kdo je v něm charakterizován, pro oba představitele generace. Budiž nám dovoleno poznamenat na tomto místě,, že se i v příštím kontextu omezíme na charakteristiku struktury Vrchlického, jakožto básníka, který se stal symbolem jistého
1) Citát je přejat ze. Strejčkovy knihy Lumirovci a jejich boje kolem roku 1880 Praha 1915, s. 52; z této knihy bude i několik dalších citátů.
_C251]______
období v české poezii a proti kterému také výslovně mířil odboj příští generace, té, jejímiž členy byli právě symbolisté.
Strukturnímu výboji, který jsme naznačili, musily však být přineseny jisté oběti; vyzdvižení intonace v podobě nepřetržitého proudu mělo nutně vliv, a to negativní, zejména na rytmus a významovou výstavbu. Rytmus byl zcela zautomatizován, metrické i schéma uskutečňováno v jazykovém materiálu s největší možnou i přesností, podobně jako u puchmajerovců; následek byl ten, že metrické členění nepoutalo k sobě pozornost na úkor intonace. I významová stavba byla uspořádána tak, aby se její členitost nestavěla v cestu nepřetržitému uplývání intonační linie. Slovní materiál i vyšší významové jednotky konče samým tématem se pasivně poddávají intonaci. To pociťovala již soudobá kritika; srov. Nerudův výrok: „Známe mezi [Vrchlického] četnými zpěvy básně plastiky naprosto dokonalé [...] Ale jindy zas jako by ho bouře nesla: obraz se žene za obrazem, vířivě, téměř divoce, takže vše se míhá, myšlénka se kutálí za myšlénkou a jedna tísní druhou."2^ Anebo ještě zřetelněji u téhož kritika: „Forma [prosta slokové a rýmové vazby] letí, letí kupředu, strhuje básníka do většího vždy chvatu, takže došed ku pointě básně, nemá jaksi na nejzpů-sobnější vyšpičatění její více trpělivosti a zakončí způsobem frag-mentárním. Zdá se nám, jako by ještě něco přijíti mělo, ba musilo. "3) — Větná stavba se uvolňuje (srov. o tom naši studii Příspěvek k estetice českého verše, Praha 1923, s. 52n.), slovosled podléhá bez odporu rytmu a intonaci. Slova se pojí v obraty předem hotové; pozitivně hodnocena jeví se tato vlastnost jako „plynulost slohu a mluvy", při negativním hodnocení jako nahrazení „básnické mluvy pouze básnickou frazcologiľ, jak vytýká Krásnohorská;4^ srov. též výrok Šaldův, že „není možno nevidět např. u Vrchlického šablony, přejímaných klišé, hotových frází, celé stereotypní intonace opakující se mechanicky".5) Tímto postupem převrací se obvyklá hierarchie stavby jazykového projevu: nepřijímá intonace obrysy významu (téma v to počítaje), nýbrž význam se podřizuje dynamice intonační. To je přesně vystiženo ve výrocích Nerudových, výše uvedených. Přirozený důsledek je ten, že téma projde básní nezvládnuto, slouží za pouhou podložku intonační dynamiky.
2) J. Neruda, Sebrané spisy, řada 2, dil 7. — Literatura 2, Praha 1911, s. 373.
3) Tamtéž, s. 412.
4) Citát přejat z knihy Strejčkovy, s. 91 a 77.
5) Moderní literatura česká, Praha 1909, s. 49.
\
[252]
I to cítili již současníci: „Z kolikerých krajů, dob a vrstev lidstva snesl Vrchlický události, báje i smyšlenky v epické své básně! A přece provedením, rázem svým, hlediskem i způsobem mluvy málo od sebe se odlišují."6) Proto bylo třeba střídati velmi rychle témata. Tato struktura prokazovala svou nosnost nikoli aktualizací poměru mezi tématem a materiálem jazykovým, nýbrž schopností pojmout co nejširší okruh témat; tento fakt ovšem může — jako každý jiný — být hodnocen pozitivně i negativně. Pozitivní je především hodnocení samého básníka: „Vsím chvěji se, jsemť právě Vrchlický" (Balada pro domo sua, Damoklův mec); rovněž kladný je úsudek Nerudův: „Ve světě je celý oceán poetických dojmů, bije do duše poeticky vnímavé, a Vrchlický vrhá se nadšeně, s tvořivou rozkoší do něho."^ Příkladem posudku negativního bude nám výrok kritického vůdce té generace, která provedla vývojovou revoltu proti Vrchlickému, F. X. Šaldy: „Nesmírnému talentu Vrchlického, který toužil obejmouti celý svět a zmocniti se každé látky a každého syžetu, nedržel rovnováhu dosti silný karakter básnický, který by koncentroval a vázal, co odstřeďovala a rozptylovala nesmírná [...] vůle mistrova."8) Tendencí k hromadění témat lze také vysvětlit Vrchlického plán Epopeje veka, který poskytoval rozsáhlou zásobu epických námětů.
Zajímavá je také okolnost, že i první pokus o obnovu básnické struktury po Vrchlickém, ovšem pokus zcela epigónsky, spojený se jménem almanachu Máj z r. 1878, stal se v iluzi, že básnická revoluce záleží v objevení nového okruhu témat beze změny ostatních složek umělecké výstavby. Jeden z hlavních členů této skupiny, Fr. Kvapil, napsal o tom v knize Životem k ideálu: „Jestliže Vrchlický u nás vyrazil okno do západní Evropy, učinili jsme my hlubší průlom do slovanského světa." A vykladač tohoto výroku, literární historik F. Strejček, praví ještě zřetelněji: „Májisté z r. 1878 vstupovali do literatury s hrdým vědomím, že obrodí českou poezii novými látkami a motivy a otevrou jí celý, zvláště i slovanský svět, a proto se cítili dotčeni výtkou, že jsou šmahem napodobiteli Vrchlického.Za této situace je zřejmo, proč sym-bolisté, nej výraznější obnovitelé struktury v generaci let devade-
6) Krásnohorská, citováno podle knihy Strejčkovy, s. 91 a 77.
7) Neruda, c. d. 411.
8) Duše a dílo, Praha 1913, s. 142n.
9) Strejček, Novočeské školy básnické 19. věku, Praha 1920, s. 97 a 96.
[253]
sátých, která provedla odboj proti struktuře Vrchlického, měli za společný problém aktualizaci významové výstavby textu. Problém byl jim společný, řešení však bylo podáno několikeré. Tak např. Březina položil důraz na významovou výstavbu věty, Sova spíše na výstavbu syntaktickou, Hlaváček na poměr mezi sémantickou výstavbou celého textu a tématem. Pokusíme se v druhé části tohoto článku podati obrys řešení Hlaváčkova.
První a velmi nápadný zjev, který u Hlaváčka po stránce lexikálního výběru pozorujeme, je časté opakování téhož slova — tedy tendence k ochuzení lexikální zásoby, a to důraznému, protože se projevuje opakováním téměř bezprostředním, mnohdy posíleným stále stejnou gramatickou funkcí opakujícího se slova, např.:
Šel v půlnoci přes vlažná pole — již patrně znaven —
měl za pasem přílbu a vlasy měl jemné a bledé;
i oči měl bledé2. kosatce ve štítě bledé...
Šel, z vazalství vyhnán, šel do polí... Navenek... Naven...
Tři kosatce žluté a bledé* štíhlé měl v erbu,
a LAUDA-LAUDAMUS kol v marcejské latině zašlé a bledé.
Ten podivný rytíř i na přílbě péro měl bledé;
oh, lauda-laudamus — měl zálibu dávno v tom verbu.
, (Ckeoalier Lauda-laudamus, Smíšené básne)
Na rozloze osmi veršů je zde šestkrát opakováno slovo „bledé"; je jím tedy obsazena víc než polovina z celkového počtu adjektiv-ních přívlastků (l l) v citovaných dvou slokách.
Význam slova se při tom opakování nemění, ba ani odstín nový — kromě nepatrných okazionálních odstínů — se nevyskytuje; a ty jsou ještě oslabeny tím, že je dvakrát spojeno s týmž substantivem („bledé kosatce").
Občas mívá opakování ráz polyptota, např. v 7. č. Mstivé kantilény:
Juž zvečera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly, a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč, nebo lhalo Km všecko — i svíce, jež v temnotách pohasínaly, i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly...
Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala, i luna, jež kohosi vzbuditt marně se vysilovala,
i veliká zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala, a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lkala.
I zde je zřetelná tendence k lexikální monotonii: příčestí „lhal" užito zde v různých flexivních formách pětkrát a jeho opakování je podtrženo tím, že se vyskytuje v rýmech, a to v jediných dvou rýmech celé básně: -aly, -ala; přitom je slova „lhal" užíváno stále v stejném významu přeneseném, ani jednou ve významu původním.
Podobné polyptoton, spojené však s paronomázií, je v 9. č. Mstivé kantilény, kde je opakováno v několika formách příčestí „bál se" a adverbium „bojácně":
Byl deštivý soumrak — a vítr se za řekou bál, a světla se bála a báli se nemocní psi, již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal, oh — báli se od včera, báli se do prázdných vsí.
Vrcholu dosahuje lexikální monotonizace v básni Rekonoales-cencc; neobvyklý ráz této básně vzbudil již častěji pozornost kritiků a teoretiků (srov. o tom Jirátův článek Hlaváčkův tým, Listy filologické 57, 1930, s. 264). Na ukázku citujeme první ze čtyř strof básně:
Já viděl nad daleké, daleké ledy
jak vyšel kdys měsíc tak smutný a bledý
a lhostejný — nad mojím lhostejným hledem —
a lhostejný v světle svém smutném a bledém,
a lhostejný nad vším, i nad vlažným ledem,
i lhostejný nad tím, že nasákl jedem.
Již tato jediná strofa dosvědčuje tendenci k opakování: opakují se zde dvakrát slova „daleký", „led", „smutný" a dokonce pětkrát slovo „lhostejný". Celkem, odečteme-li předložky, spojky a sloveso „byl", je v celé básni o 25 verších 35 slov, z nichž 10 se opakuje víc než třikrát, jedno z této sumy dokonce desetkrát (led) a jedno devětkrát (bled — bledý). Při opakování nemění se vůbec význam těchto slov, jsou to kameny, skládané v různé sestavy, ale stejné. O tom, jak záměrné bylo u Hlaváčka toto opakování, které je zde vyhnáno na krajní mez možnosti, svědčí tento citát: „[japonské malířky] užívaly [...] několika málo zvláštních tahů štětce, z nichž každý přec dovedl vyjádřiti všecku subtilnost jejich miniaturních snů a on [básník] lišil se od nich jedině tím, že chtěl užívati místo barev a kontur slov: ztavených v hermetické peci
svého zjemnělého slohu"105 (Pseudojaponérie, Pozdě k ránu). Je však y v básni Rekonoalescence ještě jedna okolnost, jejíž důležitost vysvit-. ne v dalších dokladech: slova, která se zde nejčastěji opakují (led — bledý), jsou si navzájem zvukově velmi podobná. Jejich zvuková podobnost je zdůrazněna rýmem: vyskytují se totiž v každém ; 2e čtyř rýmů básně (-edem, -ledy, -ledu, -ledě), j.    Jdeme-li nyní po stopě dané zvukovou podobností opakova-ných slov, upozorní na sebe báseň 12 z Mstivé kantilény:
Již mrtoo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá — a marno ose a mamo vše — tentaw je vzdora pýcha ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.
Tlí v polích marné wodlitby na tělech hnisajících, těch, kteří známku geuzovství ve vpadlých měli lících a kteří mstili, mstili"ji na Kroesech hodujících.
Po polích simé plaweny nad mrtvolami svítí — oh, woje A/anon ješitná — hle konec, konec žití, jen plačte s wojí violou — i její struny cítí:
neb mrtoo Geuzů království — oh, wuselo tak býti. Zde je pětkrát opakován kmen „mrtv-", třikrát adjektivum „marný" a třikrát kmen „mst-". Všechna tři opakovaná slova jsou však navzájem zvukově spjata náslovnou, a tedy nejnápadnější hláskou m, první dvě z nich pak dokonce celou dvojčlennou skupinou m-r. Tyto hlásky se vyskytují i jinak v kontextu na místech nápadných; opakování jich jsme y textu vyznačili. Zvuková podobnost podtrhuje příbuznost významovou, shodu emocionálního zabarvení, zejména slov „mrtvý" a „marný". Při těsné spojitosti významu se zvukovým symbolem je to pochopitelné.
Sledujeme-li tuto stopu ještě o krok dále, najdeme báseň, kde iluze významové podobnosti, posilující dojem lexikální monotonie, je už ponechána jenom podobnostem zvukovým, kterým tak připadá funkce významových narážek. Je to Sonet, věnovaný památce Édouarda Dubuse (Pozdě k ránu):
Tvé místo v hrmě Lásky prázdné zůstalo, ač kmy rozdány k hře nové dávno jsou... tvůj abbé schvácen akutní je aervbzou a sličné nuírkýze je dlouhou chvílí mdlo.
10) Vyznačení kurzívou je našp.
[256]
Dals hazardně své nyvé srdce do Varty
(ach, příliš, příliš brzo tepat ustalo)
a mladá nwdcýza, když výhrou zůstalo,
tvé nespustila už ze svého okd rty —
a abhél — ironizoval svým věčným: tral, la, lo
mon chfr, oh, tes violons sont partis...
Tvé místo v hrrně Lásky prázdné zůstalo, ač kdrty rozdány k hře nové dávno jsou, tvůj žoviálni abbé schvácen nŕrvózou, se do zívání dal i s mladou nwrkýzou...
Ozývá se zde mnohonásobně, celkem čtrnáctkrát, skupina samohláska + r v dvojí obměně: ar a er. Zpravidla je uvnitř slova, jen v jednom případě vzniká spojením dvou slov na jejich rozhraní: cka rty. Upozorněno je na ni již tím, že jednotlivá slova, která ji obsahují, se opakují: dvakrát se vyskytují slova „herna", „karty", „nervóza", třikrát slovo „markýza"; nejsou opakována toliko slova „cher" a „partis", zdůrazněná však tím, že jsou cizí a v cizojazyčném citáte, který je zároveň mottem i základním motivem básně. Opakování jednotlivých slov není zde však cílem: jsouť jednotlivá opakování, nejčastěji jen dvojnásobná, sama o sobě nepříliš nápadná. Jde spíš o zdůraznění přibližné stejnozvučnosti (homonymity) celého vyjmenovaného trsu slov, spjatých navzájem zvukovou podobností; sečteny dávají výskyty slov se skupinou samohláska + r významné číslo 14, tedy tolik, kolik má veršů celá báseň. Homonymita, byť částečná, má však i důsledky významové: slova spjatá zvukovou podobou, jež se ve většině případů týká slabik kmenových, nabývají zdání podobnosti významové. Ta ovšem ve skutečnosti neexistuje, ale je čtenářem bezděky předpokládána na základě iluze, známé z psychologie jazyka, že zvuk slova je nutně spjat s jeho významem, ba i se skutečností slovem míněnou. Na důkaz této iluze lze uvést nejen víru v magický vliv slova na věc, doloženou mnohonásobně ve folkloru, a výzkumy dětské psychologie, ale i vědecké snahy, stále obnovované, ač beznadějné, prokázat nutnou souvislost mezi věcí a jejím pojmenováním, a to jak v lingvistice, tak i v teorii jazyka básnického.
Využití částečné zvukové shody k navození podobnosti významové není u Hlaváčka omezeno jen na sonet výše citovaný, kde se ovšem projevuje nejnázorněji, nýbrž je to stálý tvárný prostředek jeho poezie: celá Hlaváčkova eufónie má ráz významového zpodo-
[257]
bování slov spjatých zvukem. Proto jsou v jeho verších tak četné shody jednak mnohohláskové, jednak týkající se zblízka významu, totiž shody násloví (aliterace) a kmenové části slov. Uvedeme několik příkladů bez nároku na vyčerpání materiálu, který je však v Hlaváčkových básních tak najevě a tak hojný, že netřeba podrobného výčtu, a) Aliterace:
mé melodie chtějí míú swmtek všeho toho
(Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji, Pozdě k ránu)
Jsem pouze poslední chorobný výhonek bez vůle
(Přišla, tamtéž)
kol íychrtlých teáří jim oclhly zcuchané vlz&y
(Mstivá kantiléna 5)
slyš tichý pláč, jejž doved v něhu příštích poupat ztajit
(Ó smutná písni má, Smíšenébásne)
já tyvěsím pýstražnou írátilnu, aby mi wítila
(introitus, tamtéž)
b) Opakování charakteristické hláskové skupiny:
a Vxajem velké tajemství jde slavných B o ž í c 1 (Svou violu jsem naladil co možno n
Hráč aáruživý zádumčivých, zešeřelých nálad
a krajem velké tajemství jde slavných Božích hodů
(Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji, Pozdě k ránu)
(tamtéž)
A na pláň dlouhou řaďte se a s osním v pěsti mstícím
(Mstivá kantiléna 2)
a svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly Je veňrr— černé mraky jdou
A zbožné mraky dále jdou se svojí mamon modlitbou a s tichým ímatkem jejím... A moje tuši nálada
a hlas jejich vychtúý chvílemi zimou se chvěl
(tamtéž t) (tamtéž 8)
(tamtéž 8) (tamtéž 9)
[258]
Ve verši
a vonné seno j»esu ku prahům nastclu
(Smutný večer, Pozdě k ránu)
dostupuje zvuková podoba až zdánlivé totožnosti kmene (paro-nomázie).
Velmi průkazné jsou případy (celkem dva), kde za účelem zvukového sblížení slov, nikoli z potřeby vyjádřiti neobvyklý významový odstín, je utvořen neologismus:
Slyšclas, duše má, její krok z/oudaný zdola
(Přišla, Pozdě k ránu)
Jaks často plála z roztoužených zraků
(Malíř iniciál, Smíšené básne)
Obě nově vytvořená slova: „zloudaný" (vzniklé patrně kontaminací výrazů „zdlouhavý" a „loudavý") i „rozkroužený" jsou zvukově spjata se slovy sousedními, jak v citátech naznačeno.
Ve snaze o významové sbližování slov zvukově podobných mají původ také některé vlastnosti Hlaváčkova rýmu, na které upozornil Jirát v článku již citovaném (s. 271 a 261); je to jednak částečná zvuková podobnost všech rýmů v některých básních, jednak rýmové „echo" a tklivé rýmy.
Uzavíráme: Významová výstavba Hlaváčkova textu projevuje sklon k opakování stejných slov v nezměněném významu. Přirozený důsledek toho je ochuzení slovníkové zásoby, které v nejkraj-nějších případech vyúsťuje v její redukci na několik málo slov. Básník nepracuje s pestrou rozmanitostí mnoha slovních významů, ale s drobnohledným odstiňováním významů několika; vnucuje se téměř dojem, jako by krajní mezí tohoto postupu byla báseň skládající se ze slova jediného, mnohokrát opakovaného ve významech jen zcela nepatrně navzájem odlišných. Pomocným prostředkem této tendence je užívání slov navzájem podobných zvukem; při těsném vzájemném přilnutí zvuku a významu, které je vlastností jazykového povědomí vůbec, vzbuzuje se tak iluze, že slova, ve skutečnosti významově navzájem různá, ba i odlehlá, jsou pouhé odstíny neurčitého významu jediného, stále opakovaného. Podstatný znak každého kontextu je, že se celkový význam v něm obsažený, jeho téma, rozvíjí v časové posloupnosti; tímto znakem liší se kontext od významových jednotek statických,
[259]
daných jedním rázem, simultánně, jako je slovo. U Hlaváčka se však postupnému odhalování celkového významu kontextu staví na odpor zdůrazněná nehybnost slovníkové zásoby: zčásti skutečně, zčásti iluzivně opětuje se během básně stále týž význam. Dalo-li by se s upřílišením říci o normálním kontextu, že je větou stále rozvíjenou, lze říci se stejným upřílišením o kontextu básně ! Hlaváčkovy, že je stále opakovaným jediným slovem. Je to kontext popírající svou přirozenou dynamičnost a směřující k jednorázo-■ vosti, statičnosti, vlastní významu slovnímu jako základní významové jednotce. V tom je podstatný rys Hlaváčkovy básnické struktury, v tom je také odvážný experiment, na kterém vybudoval Hlaváček jeden z osobitých typů českého symbolismu.
(1932)