JAK JSOU UDĚLÁNY HALASOVY STARÉ ŽENY
Halasovy. Staré ženy, jež právě vycházejí — tuším — v třetím vydání a jimž se dostalo tolika vlídné pozornosti u naší kritiky, jsou rozhodně jednou z mála skutečných básnických činů naší poezie v posledňTčlobě. Ä zaslouží sT proto, áBychom si jich zevrubněji všimli. Nabízejí vhodný pohled zároveň do dílny básníkových tvarů a do ústrojí jeho tvůrčího naturelu.
MOTIV
Staré ženy nejsou v poezii námětem nikterak novým. Dva básníci starých žen přinejmenším jsou arciznámí, jejich jména máš ihned na jazyku: r. 1461 věnoval Villon ve svém Testamentu bývalým kráskám několik krutých slok, v nichž je zestárlé ženství vnímáno důsledně jako skutečnost jen a jen fyzická: tedy jako ošklivost, jatka krásy a proto konec rozkoší. Žalozpěv nad pomíje-jícností mládí, krásy a blaženosti je tu pěknou lící lítosti neřestníka, po Baladě o dámách někdejší doby, pojaté spiritualisticky, přichází uměle pohoršlivý a skabrózně naturalistický Nářek někdejší sličné zbrojmistrové, jak už to střídání u „bývalého člověka" Villona je zvykem, a poučená, zkušená moudrost paní zbrojmistrové vyznívá celkem v zásadu: užívej, dokud je čas! O čtyři sta let později, roku 1859, blíží se Baudelaire k ,,Evám s osmi křížky" docela z jiné strany ve svých Stařenkách: Co se naplakaly! Zde k nim přichází především syn, sýn soucitně je milující, syn, jenž se stal zatím otcem své zdětinštělé matky, která „k své nové kolébce se tajně vrací zpět". Neboť stará žena je tu vnímána především jako bezradnost, bezmoc, dětská bezbrannost. „Jak byl bych, zázraku, vám otcem starostlivým!" Proč je ta báseň, tak výrazně baude-lairovská (neboť divným zvratem citů žárlivé dítě, jímž byl až do smrti básník, kochá se tu nemocně v stařenách, za jejichž silného ochránce se nabízí, něčím nejvlastněji svým: dětským pocitem nedostatku síly, pocitem vlastní potřeby bedlivého, soucitného oka nad sebou), proč je — táži se — ta báseň věnována Hugovi? Ten měl být později ovšem také básníkem stáří. Vlastního stáří, stáří blaženého, obklopeného dětmi a vnuky. „Umění býti dědečkem" z r. 1877. Bůh ví, byl tím nejlepším dědečkem svých vnuků ve skutečnosti, ale starcem ve své poezii tento robustní, vitalitou nabitý měšťák nikdy kale býti nedovedl! Jak prostince, ryze a půvabně umí promlouvat o radostech domácího krbu, o dítěti a vnoučkovi! Jak jsou rozkošní Jiříček a Zanetka r. 1869 ve své postýlce ve vile na Guernesey! Ale jaký to děda protivný se nad nimi sklání, významně, výmluvně, okázale, s ohromným gestem velekněze metafyzického dědečkovství! Být dědečkem a vůbec starcem je pro něho zcela patrně ouřad.
EMOCE
Halas se blíží ke svým hrdinkám z jiné celkem strany a jinak prožívá otázku životního sklonku. Osnp\2W[U_^ocíJäio Starých, žen je pocit hlubokého-osa- p-y mění. Osamění, pravím, a nikoliv samoty: co je tu mocně procítěno ze života zestárlých milenek, žen a matek, není sama pustota jeho, ale pustnutí, ne to, že je liduprázdný a pocituprázdný, ale to, žc byl osídlen a pln citů a lásky, ale je prózdnýjtiyní. Jsou lidé-samotáři, jejichž samota neznamená žádný úbytek života, ale jeho znásobení. Tato samota není obsahem emoce básníkovy. Jeho zajímá ona strašlivá osamělost, jež je projevem až k nicotě postupující defici-ence života. Ne prázdná kolébka, ale vychladající kolébka, ne tvář bez úsměvu, ale úsměv stydnoucí a tuhnoucí v tváři. Halasova báseň potvrzuje to, co jsme o něm řekli před rokem (v 1. roč. Života): že v jeho očích věci nabývají milosti a stávají se posvěcenými k umění v oj^NiUlULllUľ^ij ^'^ "flctwejí rozplývají se, hasnou a_.mro.U. nebo kdy je prohlédnuta jejich marnost nebo nahlédnuta jejich působivost ničivá a troskotavá. „Staré paní, plné tmy a odcházení ..." O to odcházení tu běží, o to pozvolné vychladání líhně života, kdysi slavné. Tento pro Halasovu poezii vskutku esenciální postoj projevuje se zde tak jasně, důrazně a přímo náruživě jako nikdy dosud: Halas zpíval často o marnostiživota a o smrti. V Starých ženách není v pravém slova smyslu motivu smrti; a nikde tu nestojí, že opěvané staré životy byly liché a marné. Ale o to běží a to je pro Halasa naprosto charakteristické, že těchto životů chápe se básnicky až v tom trapném okamžiku, kdy jejich účinnost vyprchala až do jejich znicotnění: „staré paní kulhají ke smrti / a těch několik zastavení / na známé vyšlapané cestě / to je jen smítka na výšivce / to je jen skrčený roh povlaku / to je jen spadlý drohínek / nic jiného ta zastavení neznamenají. . ." Více než to: síla života tu nejen vyprchala do znicotnění; vůně lidskosti sama tu vyvanula až do odlidštění: „vy oči starých žen / vám svět nic není / vám krása nic není / vám ošklivost nic není. . ." Co tu ještě zbylo lidského? „Není vzpomínky, není zasnění / není toužení ani naděje / jenom stáří, jenom červ ještě spící. . ." Nikdy dosud nebyl Halas halasovštější. S oblibou vždy demaskoval; vídal v skutečností pouhé „marné času vzdutí": ale i ten marný pohyb času předpokládá působení nějaké síly. Dnes život vyprazdňuje; horký obsah vnitřností, kde se sváří a vaří energie, jimiž pouze se život koneckonců může projevit, vystydl a zmizel; zbyla lehká slupka, prázdná pleva, čekající už jen, až — jak říkal Chateaubriand — „se zvedne vítr smrti". Prožitkem osa-^? mělosti zestárlých žen dobral se básník k svému dosud nejintenzFvňějšímu vý- 0 r^u pocitu marnosti a zanikání.
OBBAZY
Řekli jsme také už, že Halas je básník nepřemýšlivý. To neznamená, že nevy-navazuje myšlení. Každá hluboká emoce je těhotná myšlenkami, rozkvétá v myšlení. Každý výtvor, i ideový', i vědecký vynález, má původ v emoci, jež
564
565
se takto rozvila. Chceme zde říci jen, že Halas odpovídá na popudy citem a smysly, zůstává v konkrétnu a vlastním jeho výrazem básnickým je obraz .lííiXSlsyí. Tento obraz zkonkrétňuje a senzualizuje i myšlenky, abstrakta, věci a děje odtažité. Toť právě jeden z originálních rysů způsobu, jímž se Halas zmocňuje světa. Většina jeho obrazů je zrakových, menšina vzata je ze světa doteků; jiné druhy obrazů jsou u něho celkem řídké. Ale vizme nějaký příklad! Co je fádnějšího a otřelejšího než stará, klasická metafora „jablko poznání"? Ale jediným slovem, přívlastkem, strhujícím pozornost na první slovo výrazu a vracejícím mu jeho fyzickost, hmotnost, která zde jest činitelem me-taforizujícím, vrátí básník starému obrazu mládí a působivost i estetickou povahu, jež vyprchala: „vy tváře starých žen / scvrklá jablka poznání. . ." Konkretizuje-li Halas svým obrazem i děje a věci odtažité, je to proto, aby učinil neměnný svět pomyslů účastným procesu rozplývání, zániku, který je smutným údělem věcí konkrétních, hmotných. Tento naprosto osobitý rys obrazu Halasova, odkazující přímo na povahu jeho citu básnického, se v Starých ženách silně uplatnil: „vy klíny starých žen / ničí hlava je nezalehčí / jen dlaň zániků sem símě šije ..." Nebo: „vy tváře starých žen / pohřebiště ú-směvů ..." Také: „vy tváře starých žen / zvětralá solí slz je končina odevzdání . . ." Odevzdanost, skutečnost myšlenková, je zde obrazem převedena na pole smyslové konkrétnosti, ale zároveň tak, aby se octla v poloze, ve které básník vnímá pravidlem věci smyslového světa: v poloze, kde je patrná jejich pomíjivost, zanikavost, větrání. Ale nechrne rysů, které jsme už jinde zevrubně rozebrali. Dnes obdivujeme u Halasa především virtuozitu a bohatost představivosti metaforické! Oči, ruce, vlasy, klíny, tváře starých žen jsou u něho postupně ohniskovými představami, z nichž tryská ohňostroj metafor, jako když se hvězda rozstřikne v pršku meteorů. Možno říci, že celé Staré ženy jsou především „tour de force" vidění metaforického. Je to tím zajímavější, že Halas nikdy dosud nepěstoval obraz pro obraz. Za našich dnů byla mnohými v metafoře hledána sama podstata poezie; metaforická mnohotvárnost, barevná střípkovitost, jež byla často nesouvislostí, byla mnohdy prohlašována za kvalitu. Nad Halasovou básní dnešní máte chvílemi dojem, jako by si řekl: dokáži, že je v mé moci, jako v moci těch nej slávenej ších, vyslovit svůj prožitek obrazem, ale sklenu obrazové řady v tvar zákonitý, aby — nerozbíhajíce se a netříštíce svou účinnost — opisovaly, sugerovaly společně jedinou, jednotnou, v sobě ucelenou emoci, klíč jejich stavby. Ajlokázal to_ znamenitě.
STAVBA BÁSNĚ
Stavba Halasovy básně je značně pravidelná; v podstatě je to řada pěti básní, vesměs opět konstruovaných stejně, a to takto: po stručném několikaveršo-vém výjevu ze života stařen následuje apostrofa fyzického smyslu nebo ústrojí, v němž se projevuje zestárnutí, a tento útěk života zkonkretizován potom řadou metafor a obrazů, apostrofu rozvíjející. Vědomě a úporně jeví se tu snaha o slavnostní monotonii: to především pětinásobným opakováním téže
struktury básnické; opakováním apostrofy („vy oči starých žen", atd.) uvnitř každé z pěti dílčích básní, jenž jest — jak už snad vysvitlo — rázem hiarui. A žádná jiná forma básnická nehodila se Halasovu úmyslu lépe než právě forma litánií. Chceť báseň o starých ženách být jakousi velebnou inkantací, mohutně rozvrženým a z hloubi tragického lidského pracitu života a smrti vyváženým zařikavadlem.
RYTMUS
Rytmické poměry Halasovy básně jsou dosti komplikované a nadhodíme zde jen několik direktiv. Možno říci, že se v mnohém blíží rytmizovaní litánií, což je pochopitelné. A zdůrazňují uměle hledanou halasovskou monotonii a in-kantatorní ráz básně. V posledních svých pracích o rytmu rozeznává Pius Ser-vien několikeré rytmizovaní řeči: prostě aritmetické, založené na pouhém sčítání slabik; tónické, spočívající na pravidelném vracení se slabik prízvučných; časomerné, ležící v střídání dlouhých s krátkými; eufonické, tj. pomocí rýmů a vůbec lepozvuků; rytmizovaní výškou hlasu. Z těchto rytmických principů, jež v různých jazycích nemají ovšem tutéž důležitost a ne stejně se uplatňují, nejzávažnější je v Halasově verzi princip tonický a délkový. Eufo-nicky je zato jeho poezie dosti chudá. Prízvuk a délka se však u něho velezajímavě kombinují a prolínají, jak hned uvidíme. Ve verších není tu záhodno hledat pravidelně se opakující určitý sled stop; takové členění bylo by rušeno příliš četnými nepravidelnostmi. Řekněme jen, že převládají trochej a daktyl, často s neprízvučnou předrážkou, že však důležitější úlohu než předěly hrají tu césury. Zásada jest ta: podstatná přestávka je v Halasově verši jediná a leží nejdále za druhou stopou verše, tedy v první jeho polovici. Verš se tak rozpadá na dvě nestejné části, z nichž druhá je nápadně delší (4 + 8 slabik, 5 + 8, 2 + 9 apod.). Halasův verš je tudíž splývavý a je charakterizován dlouhým, monotónním dozníváním hlasu: na konci verše stává se tak zvuk hlasu mnohde pouhou ozvěnou sama sebe, efekt to virtuózni, Poněvadž násobení předělů a vůbec členitost verše znamená energický, rychlejší spád myšlenky básnické a zároveň i její rozebrání, její prezentaci analytickou, možno tedy říci o verši Starých žen, který takové členitosti nezná, že je založen na technice zpomalovací a že je ve své podstatě syntetický. A vizte nyní rozhodné potvrzení naší definice Halasova verše i v tom, že nezná vůbec téměř tzv. „rejet" nebo „con-trerejet": chtějí-li básníci strhnouti pozornost na určité slovo (třebas malebný přívlastek nějaké věci), vypíchnou je ve verši bud" za předěl, nebo i přesahem na počátek dalšího verše (a odtrhnou třebas i přívlastek od jeho jména, tím je účinek nápadnější); nebo začnou větu, vyjádřenou veršem jedním, posledním slovem verše předchozího, atd. Nic takového u Halasa: povaha jeho verše si prostě zakazuje důrazné zvukové nebo významové uplatňování jednotlivého slova, jsouc podstatně proti-emfatická (slovo „emfáze" tu beru v dobrém jeho smyslu). Ověřte si vše, co předchází, třebas na skrovné ukázce těchto dvou veršů:
566
567
„staré paní // plné tmy a odcházení
ruce spadlé v Mín // dvé. mrtvých věcí zkřížených ..."
A nyní si všimněte položení délek! Jsou téměř vždy na místech neprízvučných, což není posledním důvodem toho, že Halasův verš působí tlumeně, ztichle a dojmem echa dlouze znějícího. Ten dojem a zároveň dojem zpomalování a doznívání, tak hluboce související s povahou emoce a zážitku, jenž dal vznik celé básni, je zvýrazněn i tím, že délka připadá obvykle i na posled-ní_slabiku verše a také těsně před césuru, to jest na místa zvukově ve verši velmi interesantní, kde se lyricky mocně uplatňuje.
Celkem možno říci, že záměrem Halasovým jest verš pojatý jako jediné dlouhé slovo, jako nepřetržitý, plynulý tok zvuku, jako nečleněné tryskání fluidu, jímž se nepopsatelná poetická magie emoce básníkovy šíří z něho na nás. A jest to jistě jeden z nejzajímavějšíeh veršů v dnešní naší poezii.
1935
0 '
KAREL ČAPEK
První období umělecké tvorby Karla Čapka jde od drobných próz, shrnutých později v Krakonošově zahradě, až po Trapné povídky, časově asi od roku 1908 do roku 1921. Umělecky stojí tato první doba značné vysoko a přispívá hned od počátku podstatně k pochopení celého Čapkova díla dalšího. Osobitou skupinku tvoří zde především obě první knížky, Krakonošova zahrada a Zářivé hlubiny, plod spolupráce bratří Karla a Josefa.
KRAKONOŠOVA ZAHRADA, vyšlá teprve r. 1918, ale obsahující řadu drobných povídek, črt a aforismů z let 1908—1911, je sympatická knížka mládí velmi bystrého a vtipného, zbůjnicky neuctivého a posmívaného, nenasytně se rozechvívajícího a dojatého a přitom zároveň dráždivě parodického, ač rozhodně ne tak světem užaslého a okouzleného a naivně, lyricky očarovaného, jak nám ex post v autobiografické předmluvě vykládají autoři. Zdivoče-losti je tu dost; ale nezralé, mladické zdivočelosti prostého venkovského hocha poprvé ve styku se světem civilizace, se smyslným luxem a elektrickou umelostí velkoměsta, je tu pramálo. Mladí autoři vidí velmi mnoho a zveličují a zkřivují, ano; ale vše to velmi vědomě. Ať je jakkoliv silácký a hyperbolický jejich postoj k modernímu světu, je pevný, jasný a uvědomělý. A jaký že je? Jest to postoj důsledné perzifláže a ironie velmi zjitřené. Omrzelo nás nositi kruhovou zornici lidí, mrzí nás, milý kozle, dívati se na svět okrouhle, promlouvají vyzývaví nestoudníci k bradatému vůdci kozího stáda, ležíce na mezi: „avšak ty vidíš svět v šikmé a smělé výseči, šikmými, úzkými postřehy jako ironické apercu, ty, šťastný kozle, vidíš svět v anekdotách (Morálka, I.)". A pod žlutým kozlím pohledem, proťatým sarkastickou pupilou, nedopadá náš svět valně: na osmdesáti stránkách, zeškleben do pravé své nelidské podoby, grimasuje zde na tebe velkoprůmysl, taylorism, mechanism, strojová civilizace, obchod a burza, aristokracie a historie, žena a láska. Netřeba tu mluvit o pesimismu, není ho tu, u tak mladých autorů byl by sotva něčím více než pouhou pózou; ale je tu svět skvěle strnulý v grotesku, jako když ztuhlá křeč na tváři mrtvého se složí v úsměšek tak nakažlivý, až rozválí smíchy pozůstalé. Místy, v takové Jarní improvizaci o touživém neklidu osamělých panen, připomíná to mdlivé. snové fantazie budoucího dadaismu, když byl zvláště šťastně poeticky inspirován. Jinde, v Času, v Komedii lunární, ozve se chvílí, snad jako osobní nota Josefova, táhlý, chvějivý ohlas bolestného proci-ťování plynoucího času a osamělé intuice marnosti, imaginárnosti, pouhé zrca-dlivosti věcí: tento hluboký a opravdový tón vyzní pak naplno v pozdější, samostatné tvorbě staršího z bratří. Záměrnost autorského postoje k světu, zvláště modernímu, postoje, který je tedy v podstatě ironický a zgroteskňující, je provázena ještě záměrností další, jež účinek první podporuje, dodává prózám knihy jitrivé, svěží chuti a ukazuje již zde na umělce velmi jasně myslící
568
569