Nový Ikaros Konstantin Biebl Znění tohoto textu vychází z díla Nový Ikaros tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Odeon v Praze v roce 1968. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Konstantin Biebl: Nový Ikaros), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy. Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z 17 06. 2022. Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně. OBSAH I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 III. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 E. F. Burianovi – 7 – I Přichází noc už za tmy vplul parník do ulic Cařihradu po teplých vlnách v nachovém moři a že je půlnoc čínský kuli se probudil z hladu a že je ráno v palmovém háji zpívají bosé Javanky a že je krásný večer stanul jsem na kraji tohoto rychle                                                                            žloutnoucího lesa s hlavou poněkud zvrácenou do oblak Bože dej křídla básníkům tak jako andělům semenům javorovým všichni ptáci je mají havrani sojky i v keři malý králíček ryby jež plachtí na Indickém oceánu a na podzim listí tak zvolna se snáší rovněž bez motoru Hle bílý mrak jako kůň když vysoko se vzpíná rozdupe západ slunce a skočí přes komín dolů však dáma v závoji se nebojí a stojíc přímo pod jeho kopyty svůj život dává za růže A vidím velrybu ta majíc v těle harpunu rozhání po zelené louce pasoucí se beránky a hrochu který zívá vletělo do huby hejno holubů ale toho všeho nevšímá si zástup klečících pastýřů ani Panna Maria když nad nimi s jásotem zvedá svého                                                         právě v krvi narozeného Krista jaká to pro ni šťastná chvíle Sám bez víry přec časem rád si vzpomínáš kolikrát přes propast tebe dítě jistě provázel anděl – 8 – jak jsi se skláněl nad vodou dívaje se tam dole co si                                                                                   počínají pstruzi anebo na topoly v touze uvidět zblízka oblaka a vraní hnízda a všude anděl za tebou i na pozlaceném kříži gotického kostela a nikdo ho nevidí ani tvá ustrašená matka ani otec když před jeho hněvem kdosi tě chrání svými                                                                           milosrdnými křídly ani když potom do tmy rozpouští svoje zlaté vlasy jakmile se rozsvítí lampa Přichází noc tam v dálce na vodě dlouhé blesky svítí lemujíce zlatem koráby jež se křižují na širém moři už lezou krabi z podsvětí po zelené skále vzhůru nad černým zrcadlem až na nejvyšší palmy a bláznivý Hamlet oceán před sebou koulí kokosové ořechy až někam do Rudého moře kde potom marně bloudí kolem pustých břehů Arábie já všechno tohle už dávno zažil jsem každý můj krok třeba tak pomalý někam mne šíleně unáší kolikrát mávnutím ruky já obešel celou Palestinu i tyto verše klušou stejným rytmem i tato báseň půjde křížovou cestou jako by mým osudem bylo jíti ve stopách kokosových ořechů jako by moje hlava je to tak úžasné jak je to zoufalé byla tím žhavým ovocem tropů kladouc se s pustým smíchem do klína těch nejkrásnějších žen kde potom marně bloudí kolem pustých břehů Arábie – 9 – Tak jako skalní orel když rozpíná svá dlouhá                                                                             melancholická křídla zvolna krouže koncem popelavých perutí smazává                                                       mlhavý obzor podzimního večera skláníš se zcela sám nízko nad listím jako bys líbal                                                                                          Číňankám ruce zas k slzám dojat jejich žlutou pletí Poslední sbohem vy na smrt nemocná a trháš květy enciánu abys změřil jejich mořskou hloubku a nemůžeš dojíti ke dnu jako jsi nedošel hledě do očí malé Oki v blízkosti samého Japonska vracíš se domů z procházky rozmlouvaje potichu a japonsky s usínajícími ptáky sám jako František z Assisi v domě kde od rána nadává papoušek arara a s hlavou dolů umírá wauwau tvá černá opice z Jávy zvolna se přitom houpajíc na lustru teď zhasla už nesvítí má ubohá wauwau zatímco poslední ze všech bílých slonů hluboko v hořících pralesích na Cejlonu zvedá svou polnici celou stříbrnou A je to anděl a bude troubit při posledním soudu Probudil tygra vyplašil páva ty vyjevená opice náš řezník býval strašlivý silák když natáh pruhovanou kazajku jak opřel se zády on první zvedne svůj náhrobní kámen A kdo byl piják – 10 – pomůže jiným vyrazit dveře u márnice Anděl troubí ale nikdo z mrtvých neposlouchá na jeho alarm ani jeden voják v hrobě se neobrátí a co jich tam leží ani jediné mrtvé dítě svým pláčem nepřivolá matku aby dala mu pít ani jediná mrtvá žena neshání se po svojí kabelce mrtvá žena je chytrá žena už nikdy netouží spatřit se znova v zrcátku V hrst růžového prachu proměněna odchází krásná bez vrásek jenom tak sama sebou zlehka zapudřena zmizela jako zmizí v zahradě bělásek Mrtvá žena je moudrá žena zůstane po ní jenom krásná vzpomínka vějíř a bálové šaty ten vějíř dostanou palmy a do jejích šatů se oblečou čajové růže jako ta nejmilejší vzpomínka na její čajové dýchánky Zůstanou po ní řeřichy na balkóně prstýnek kapesník a hyacintová vůně která prchá a prchá – 11 – Mrtvá žena je nevěrná žena odchází krásná bez vrásek jenom tak zlehka napudřena zmizela jako zmizí v zahradě bělásek Ale pan major stále žárlí já nevím proč zrovna mračí se na mne proč ne na císaře Marca Aurelia četla jeho myšlenky on zase její měla ho strašně ráda Je noc jdem spolu po schodech chrámu svatého Petra a se mnou se dělí o jeden plášť posetý hvězdami Papež vzal na nás hůl Šli jsme okolo opuštěného Kolosea vy se smíchem poněkud zmateným jste usedla jakoby na                                                       svém starém a známém místě v divadle kde máte předplacenou lóži zatímco černé kočky vrhaly na mne dolů pětkrát větší stíny podobající se berberským lvům Šli jsme do katakomb dlouhou řadou zívajících hrobů tam v studeném průvanu rakví vzala mne za ruku Zde pod zemí víš koho líbáš? – 12 – Byla to Kleopatra procházím vnitřnostmi starého Říma objala mne prázdnota a hrůza až dosud nikdy nikým nezraněn ty prcháš lehce jako Achilles bitvami tak dávnými tak zašlými že šípy sršící okolo tvojí hlavy nic víc než jiskry když se vykloníte v noci z okna vlaku vy slavní hrdinové vy Římané vy Řekové vy pýcho Historie proč vy tuhle mrtvi ležíte jenom jako přišpendlení brouci? Ale teď slyším jako když v parku navečer hvízdají kosi pozor to nejsou šípy jsou to pušky a děla jež konají polní práci kam dopadnou granáty tam vyrostou zelené palmy je vidět pod nimi plazí se negři ty jejich zuby hned hasnou hned zase svítí na dlouhý nůž a na jejich ruce zbrocené krví jež potom schne a černá Jsme jiní lidé válka nás křtila znova dala ti nové zvučnější jméno jsi básník Smrti vrhač nádherných min už mizí válečná loď jako na moři západ slunce jsi Neznámý vojín všude tě znají kam jenom vkročíš vítá tě Praha vítá tě Berlín vítá tě Paříž vyslanci ministři k nohám ti kladou věnce ty vavřínové věnce ale běda když někde na vsi pak starosta zeptá se                                                                      po tvém domovském listě kde rovněž strašně řádila děla škrtal jsi léta tys zapřel ženu kam poděly se tvoje dvě                                                                                                     malé děti? – 13 – srdcový spodek kulový svršek válka ta umí čarovat hleďte jak rychle zmizí váš snubní prstýnek A nenajde voják na světě milenku jež by se za noc nemohla proměnit v bohyni války oděná v krvavé brnění ze samých polibků těch malých a zarudlých kroužků sladce unavena válkou zlehka zívajíc jako jícen polního děla svlečena ráno u zrcadla tak dlouho se na sebe dívá sestra od Červeného kříže Slyš aeroplán padá na hřbitov a vojenská hudba vrací se zpátky do tanečního sálu kde mladí důstojníci vyletěli stropem                                                                                   znova do oblak pro tenhle případ už dostali předem svoje železné kříže Jdeš kolem bývalých škol teď vojenských nemocnic těch strašných zásobáren smrti kde do hlavy raněný učitel vyvolává žáky a lékař aby ho utišil mu špatně odpovídá nemůže si vzpomenout jak skončila třetí punská válka umí sice dobře číst a počítat ale neumí nazpaměť báseň od Jaroslava Vrchlického: Vřel cirkus jako váza přeplněná a do arény tiše vešla žena za každou ruku jedno dítě vedla tam v poli co hlína stříká jako černá voda v které se brodí koně kde nájemníci z pátého patra se stěhují do sklepů – 14 – kolem mihnuvší se duše jejich domovníka jež letí                                                                                      do nebe s lopatou mezi uhlím květákem červenou řípou a zpívajícími brambory Ty prcháš promáčen v železném lijáku olova tou nejhroznější řeží ve světové válce tam co houkají nejtěžší děla ty sovy od Verdunu kde živí leží kde mrtví stojí kde stojí mrtví Francouzové kde stojí mrtví Němci Voják troubí ale nikdo z mrtvých neposlouchá na jeho alarm ani jeden muž se nepohne a z řady nevykročí aby si nasadil bodák k útoku Všichni mrtví hledí do prázdna a všichni mlčí Ty jediný živý svědek celé této nesmírné tragédie proč jsi se raději nezabil proč jsi nehodil bohu zpátky do tváře jeho hlínu tak jako sluha jenž nečeká výpověď ale dává ji sám jako to udělali jiní jako to dovedou ta nejtěžší děla u Verdunu Máš umřít jako voják anebo jako koktavý stařeček raněný dvakrát podruhé mozkovou mrtvicí na všechno hlavou komicky kývaje v tomto dvacátém století – 15 – slepější ještě než dřív plivaje po zemi v níž budeš sám za chvíli spát Hrobový klid hroznější ještě nežli když zuřila válka to ticho v noci v listopadu bombardované jenom                                                          tlukotem tvého zoufalého srdce Jsi bubeník který náhle zešílel a bubnuje do tmy a prázdna chce si to vyřídit s bohem který z něj udělal toho blázna bubnuje bubeník bubnuje k útoku do tmy a prázdna kam všichni mrtví se dívají kupředu kupředu do tmy a prázdna Bubnuje bubeník bubnuje do tmy a prázdna tu náhle zakopneš jenom taková maličkost k ostatní hromadě ještě jedno zrnko písku tak umírá v poli voják s očima do tmy a prázdna Tak usíná v noci tulák na lavičce v parku Tak odchází Chaplin s očima do tmy a prázdna Tak umírá na prknech herečka mladá a krásná jako byla Jarmila Horáková Tak zhasne lampa do tmy a prázdna Tak zhasne láska do tmy a prázdna Tak umřel tvůj otec umře tvá matka tvoji kamarádi Karel Teige až vyhasne jeho lulka Karel Konrád až věřitelé obrátí jeho prázdné kapsy zas do tmy a prázdna – 16 – Tak umře vám neznámý inženýr z Toužetína jako diplomat v Rusku Tak umřeme všichni Tak umře Edison tak umře slavný Marconi a jeho rádio z tmy a prázdna bude ho provázet                                                                                     do tmy a prázdna – 17 – II Nevěsty už došily výbavu proč ženich stále nepřichází? doma u krbu je tepleji než v zasněžených pláních Ruska nač jísti z cínového šálku když zvoní nové talíře                                    se zlatým okrajem a stříbrnými příbory nač spáti na holé zemi když se tu pro vás chystají                                        květované polštáře a prachové peřiny proč ještě otálíte vojáci když vás čeká otevřená náruč když stačí jenom přijít a líbat dívky se zardívají zkoušejíce u zrcadla batistové košilky a stromy kvetou dívky vzdychají stále samy neusnou v mosazné posteli a nechutná jim z nových talířů ani když jedí se stříbrnými příbory ale bojí se vypárati na všem prádle předem vyšité monogramy jako by to byla úřední razítka zde všechno se zabavuje na tajný rozkaz ze záhrobí tyto cíchy kapesníky slzy pro někoho kdo se teď každou noc vrací s krvavou                                                                                  ranou ve spánku A v uzamčené vile mladá paní otvírá hladkou                                                                          mahagonovou almaru prohlíží smoking a frak aby se do toho nedali moli aby bylo všechno v pořádku až se Jindřich vrátí a najednou cítí že ji nohy neunesou jak se tak dotkla těch kafrem páchnoucích šatů bez těla té bílé vesty a prázdných ve vzduchu se houpajících nohavic jako                                                                                        strašáka v poli kterého bojí se zajíci – 18 – kam sedají vrány čím cloumá vítr Ubohé ženy z venkova ženy všech pohřešovaných rolníků kolářů kupců                                                                               a dělníků z cihelny jež po celý svůj život škrábou s bot jenom rudou hlínu                                                                                           svého okresu najednou po stolech rozkládají mapy s cizími státy jako                                                                               v generálním štábu nemajíce ani zdaleka tušení že si namáčejí rukávy                                                                        ve Středozemním moři když se rozcházejí večer pod lampou do velkého                                                                                a neznámého světa hle stařenka jak ona kráčí po proudu zelené řeky Tady je to na Piavě! celá rozradostněná že našla syna našla? zase tma v její bílé hlavě od těch dob nemůže bez slz pohlédnouti na svoje žilnaté ruce tolik se podobají těm podivným řekám z prokletých map Jinak bylo dřív když se dlouho nevracel s pole jinak je to teď pláče selka když se muž dlouho nevrací z pole A jak já mám najíti bratra ve Francii? uvažuje v duchu švadlenka rozvírajíc pět roků staré pařížské módy Pak se s ní zatočil celý ten módní svět jako velryba Jonáše – 19 – země tě vyvrhla zas na světlo zpět málo jsi pracoval jdi budeš dodávat na trh ovoce jaké krásné a nezvyklé zaměstnání svůj nový život státi v zahradě a nosit jablka hrušky jako všechny ostatní stromy tak dlouho až jednou spálí tě blesk Málo jsi miloval jdi a budeš milovat víc jsi mladá jeptiška pod křížem domodlíš se jsi růže brzy zvadneš jsi vločka sněhu hned roztaješ ale tvůj věčný stesk zdali mne poznáte až půjdete večer okolo rybníka tam nad vodou rákosí šumí slyšíte? můj ještě více přidušený hlas však dříve nežli někdo mému zpěvu porozumí já ještě tisíckrát si zlomím vaz zas voják zas hlína zas básník znova toť příliš mnoho toť zhola nic jako ten kříž co stojí u Zborova Voják troubí ale nikdo z mrtvých neposlouchá na jeho alarm ani pan major doma na své posteli se neobrátí nevidí neslyší také spí Ale ona to všechno nechápe rychle se zapíná u zrcadla pudruje svůj slavný historický nos Řeknu že šla jsem do kina Bylo to krásné – 20 – a propuká v smích v ten její smích vždy zlehka zastřený jak přichází na svět z hlubin minulosti Básník nový Ikaros lehce se vznáší v prostoru i čase od sádrové sochy až k založení Říma od založení Říma až k dějinám první růže od první růže k všem ženám na světě do Číny Indie na Jávu a potom zpátky přes Egypt po modrém italském nebi rovnou zas k vašemu rovnému nosu jeho krása moje láska moje láska jenom vzduch a moře Ale ona to zase nechápe a proto pláče: to není láska Vy byla jste chytřejší vy byla jste moudřejší vy nevěrná                                                                                                   i věrnější sbohem vy nevíte co je to ujít zubům žraloka jak rychle míjí loď to chybně vržené torpédo a je to báječný sklenář svým jiskřícím démantem rozrývá v půli Indický oceán jehož zčernalá voda naplňuje mne znova svou bezednou                                                                                                      úzkostí a nikde ani fialový proužek země ani kus skály z moře nevyčnívá kde bych se aspoň očima zachytil toť potopa světa Hledíš dolů na svůj obličej zkřivený vlnami                                                                        jako hrozným smíchem – 21 – chytáš se zábradlí ale marně tvé srdce těžké závaží jak odbíjí samo tě táhne dolů do hlubin pod vodou Praha domov všichni tvoji kamarádi mořskými koníčky plní se kavárna Slavie vlny jdou z divadla tam dole tam slyš tam-tam až dole tam zas voiceband až dole tam v křečích svíjí se chobotnice humr ji táhne na krvavé káře pozpátku do blázince Však musel na to přijít oceán aby odplavil těch milión mrtvých od Verdunu Všemu je konec jenom ne lásky o tvoji přízeň perou se ve vodě ryby se zlodějskou lampičkou jež vrhá světlo na tvoji bledou tvář a jedna přes druhou ti nabízejí svá okrouhlá ústa natřená karmínem Všemu je konec jenom ne lásky a jsem-li já pierrote lunaire loď moje kytara opentlená blesky – 22 – III Když já jsem uviděl Cejlon Když já jsem spatřil Borneo Sumatru Jávu Celebes a všechny ty ostrovy dole Když já jsem vstoupil do džungle smaragdovou chodbou                                        vyšlapanou slonem v bambusovém listí pod noční oblohou obrovských stromů s podemletými stíny v olivovém ovzduší lomeného světla valí se truchlivá hudba je to zádušní mše sloužená za Arthura Rimbauda vznešenými ptáky a posvátnými opicemi jež rozhrnují                                                  dlouhou řasnatou divadelní oponu za kterou náhle zvedají se vlny jež lámou stožáry a moře jako ďábel už z dálky se tomu chechtá Slyším dusot tapíra Vidím orchideje ty fantastické květy v hysterických záchvatech uspávané nočními motýly Střelil jsem papouška od jeho peří vzňala se ihned suchá tráva dikobraz dost bude násadek pro celou malajskou školu Všechno tak strašně známé a zase tak úžasně zvláštní poznávám zvířata která jsem nikdy v životě neviděl ještěrku tokéh pořád vás varuje svým smutným lidským                                                                                                          hlasem ty veliké brouky všech barev jako vonící toaletní mýdla já poznal hned i vysoké stromy damarové – 23 – a známá chuť divokého ovoce duku salak durian anebo papaja zrcadlí ve mně vzpomínky na tuto tropickou krajinu která je rájem černých pardálů z mých chlapeckých let zrovna tak příboj vln och kdysi též kolébal mou starou                                                                       holandskou plachetnici naloženou svatojánským chlebem a burskými oříšky teď zapomenutou a zaházenou senem a svatými                                                                        obrázky doma na půdě mezi lahvemi od dávno vyšumělé sodovky ale strhující moře zaznívá stejně prudce                                                                        z malachitových hlubin až docela ze dna tvé do tmy rozvlněné duše jako po serpentině z minulých věků hrozivě hučíc                                              stále stoupá zelená rozběsněná voda v závitech tvého věčně kamsi do tmy vzhůru                                                                              stoupajícího mozku jako ta nejstarší hudba na světě stará 50 000 000 roků bláznivý orchestr řízený bůhvíkterým z tvých                                                                          zvápenatělých předků jehož pravěká touha postupovati v započatém jím                                                                     růženci veškerého života nutí nás k závratnému saltu do věčnosti jen s krátkým vždy oddechem smrti nutí nás stále k delšímu letu supové albatros a všichni                                                                                                tažní ptáci žraloci parmy makrely lososi tresky delfíni nás nutí stále k rychlejšímu tempu Jindy zas jíti nazpátek jako lezou pod mořem raci – 24 – Šeptati šeptá v polích zelené obilí býti němým říká zkamenělá ryba mluvit mluvit protestuje ihned z lesa skála křičeti na schůzi křičí karafiát a řváti v noci na Václavském náměstí ozval se z muzea lev Jak podivným manželem je každý strakapúd jak hodnou milenkou každá lama Utíkat k nádraží a nebýt zlodějem jít opět zvolna pomalu lenochod jde k ženě růžové jako korál s očima modrýma jako moře Býti zamilován to jest osel Ale býti milován to jest césar ověnčený růžemi Mrtvý slavík nutí krásně zpívat zamilovanou herečku utonulá vlaštovka nedala spáti Lindberghovi tak dlouho                                                                                    až přeletěl oceán kos přinutil žáka který ho zabil aby se naučil do dne                                                                  a do roka pískati na flétnu ráček poustevník není však ještě rozhodnut má-li okamžitě poslati nevěstku z Marseille do kláštera                                                                                                 barnabitek anebo počkati až do západu slunce a vypravit                                                                                na poušť karavanu a moje mrtvá wauwau chce abych objímal všechny stromy a skákal přes ramanas blimbing se stromu na strom                                                                                        pro nic a za nic jenom tak škádlit papoušky trhat jim z ocasu peří a shazovat dolů kokosové ořechy – 25 – Ó duše má vracíš se zpátky do palmových hájů ty milenko Gauguina najez se banánů strach neměj z těch hadů pružných a zkroucených                                               jako v tvých hodinkách ocelové péro a neboj se šelem tak nádherných tak elastických                                                                                v kaučukovém lese v noci zticha se kradoucích kolem ohněm chráněných chýší v kraji zlehka otřásaném tropickou zimnicí vystřídanou časem výbuchy posvátné sopky Černá tanečnice Ašam Lea jako hroznýš ovinula se mi okolo těla Moh bych vám ukázat stopy stáda šedesáti slonů jež jako vojsko na pochodu ztrácí dělové koule Tady je jezero Toba lidožrout z kmene Pakpak vycenil na mne žluté a křivé zuby Ještě bych našel to místo kde jediným bleskem dlouhého nože skolil jsem tygra k údivu všech statečných Atčíňanů do čerstvé krve zabitého zvířete hned namáčeli jedovaté šípy aby nikdy neminuly cíle a padesát dní a padesát nocí trvala slavnost                               než snědlo se tři sta na rožni pečených buvolů nežli se vypilo palmové víno z pětadvaceti načatých stromů nežli mi náčelník nabídl betel nežli mi odevzdal všechny své zbraně poseté safíry i safíry posetou dvanáctiletou dceru jež na břiše dala si vytetovat mé křestní jméno Konstantin Proč ale nikdo z domorodců mne nepoznává – 26 – Všichni se dívají cize na moje bílé šaty a lakové boty musil jsem roztrhnout rukáv a na prsou rozhalit svoje staré rány hegebét mahat mára vždyť já jsem s vámi vždy věrně bojoval proti všem                                                                                             bílým psům Ó sladká vidino mého statečného mládí jak je to dlouho co stoje v zimě u okna bál jsem se                                                              dýchat na tyto palmové listy jejich horečné stíny padají daleko do mých snů zas bojím se dýchat aby snad nezmizely znova dost na tom že na všechno zde zhluboka dýchají Holanďané já chodil po Praze jako v cizině jako někdo kdo myslí na domov jenom když odhazuje                                                                       za sebou pecky od datlí já neměl nikdy rád školy ani zimu měl jsem rád ženy hledaje v jejich náručí alespoň poněkud vlídnější klima udivily mě mrakodrapy v Manhattanu k slzám mne pohnul Zeppelin ale ze všeho nejvíce dojala mne krabička zápalek kterou jsem našel hluboko v džungli od těch dob nemohu rozškrtnout sirku bez jistého pocitu posvátné hrůzy navždy mi zůstává velikou záhadou ten žlutý plamínek co plazí se zvolna ke mně po zčernalé žerdi je to vlajka mého boha Velkého Boha Ohně v kterého věří všichni barbaři Oheň který stoupá z hořících pralesů – 27 – Oheň který doutná v nás Tajemné požáry stodol Náhlá zjevení na nebi Záhadné poselství komet Výbuch sopky Krvavé plameny válek Bílý žár krematoria Zelený bengál zločinců Vysoké hranice svatých Bůh který šlehá z očí žen Slunce které svítí z nás Ó Jeanne d’Arc ty bohyně z ostrova Bali Momo Wewe Kapala Glundungan jakož i všechny upálené čarodějnice – 28 – IV Nezapomenu nikdy na první kanibalskou hostinu to bylo v horkém létě vyšel jsem na chodbu měli jsme právě latinu už nevím sám jak jsem se octl ve školním kabinetě sám s holokrkým supem a naježenými zvířaty jež vycenila svůj bílý chrup nad kvintánkou Elou umřela v mojí náruči tiše vzlykajíc opřena zády o mapu Asie až do dna jsem vyjed její živůtek rozpjatý snědl jsem jí celou zanechav na místě zločinu jenom rozsypané korálky a na zemi zlomený hřebínek Ostatně všichni milenci jsou lidojedi zeptejte se na policejním úřadě dají vám nahlédnouti do černé kroniky zhrozíte se kolik mladých lidí snědlo se do roka z nešťastné lásky Na ňadrech žen si zoufali všichni Slované zoufali Rusové Poláci a pláčou Češi na ňadrech žen jež zůstanou navěky jejich poutnickým místem jako hora Říp s památnou kapličkou na vrcholu Zde umírali Římané Tu padli Řekové že my tuhle mrtvi ležíme – 29 – Spí tvrdě Němci tam kde nikdy neusnou Francouzové a v noci plné hvězd ó Josefíno v té noci bezesné nad sněhem vaší pyšné krásy sklonil se sám císař Napoleon je o tom psáno v dějinách byl to jeho první pochod přes Alpy Miluješ ženy jsi toulavý fakír polykač ohně v zemi věčného léta s krátkým vždy podzimem Číňanů tolik jich najednou umírá na mor jako když na chodník napadá pod stromy žluté listí ještě dobře že jejich ženy místo očí mají kolébku která se vysoko houpá zvláště když na nás mrknou za žlutými záclonami budoáru vy zakleté princezny špatně hlídané starými čínskými draky Jsou to hlavně míšenky jež vyhlížejí na moře                                                                       ze začarovaného zámku okolo samých pávů jako palmovou alejí skrz samá zrcadla vchází se na dvanáct bílým úsměvem černocha kolébaných sítí a když indická bohyně svýma dvaatřiceti rukama okolo samých pávů jako palmovou alejí skrz samá zrcadla dvaatřicetkrát znásobí vaši rozkoš smutek i exotickou krásu svých beztak velkých a atropinem ještě více rozšířených očí neboť se v nich koupají javanští princové upadajíce hned zas do hříchu Vždy znova a znova vrhám se po hlavě do těchto                                                                        magnetických zorniček na kterých se třesou oranžová světýlka – 30 – jako z dálky přicházející průvod čínských lampiónů jako zblízka rozevřená tlama zívajících leopardů vyskakují z nich kopím mávající divoši zachváceni láskou jako tropickou zimnicí Všichni shořeli na místě jako shoří v kamnech uhlí jenom jejich srdce zůstalo neporušené v hromádce                                                                                 usínajícího popelu tam kde dneska nacházejí rubíny Tam hluboko v hořících pralesích na Cejlonu kde poslední ze všech bílých slonů zvedá svou polnici celou stříbrnou A je to anděl a bude troubit při posledním soudu Má Krásná Arsiti tato ústa jsou nepravou stopou kdo půjde dál toho jistě přepadnou na cestě Indiáni k vám skláněli se něžní Japonci vdechujíce zhluboka                                                                          vůni třešňových květů vaše bronzová ňadra leštěná olejem jako ve snu                                                                                   mi prcháte z ruky s melancholickou ozvěnou černošských písní                                                                               koloniálních vojáků jaký odvážný inženýr sklenul mosty mezi Afrikou a Asií? mezi Čínou a Evropou? mezi vaším skoro antickým profilem a chvílemi                                                                                téměř negerskýma ale jdoucíma hodně do modra a přitom i trochu                                                                             mongolskýma očima Má Krásná Arsiti ve vás se křižují parníky všech pěti dílů světa na linii Hamburg Janov Port-Said Aden Kolombo Singapur Hong-kong Jokohama San Francisko – 31 – a dolů do Jižní Ameriky z Nového Jižního Walesu pohlédla jste na mne teď zase z Honolulu odněkud z Liu-Kiu pod vlajkou pirátskou když vítr cuchá vaše vlasy z pouště Gobi vy dýchla jste na mne Byla to Etna? Byla to Krakatoa co vybuchla při vašem smíchu? Bylo to na Jávě nebo snad v Japonsku? Čí jsou ty černé ruce jež skrýváte v bílých prstech rukavic? Slávou evropských měst tanečním krokem po srdcích                                                    miliónů mužů jdou vaše střevíčky pod jakým nebem trháte banány když tančíte bosá? Kdo udělal kříž? kdo položil květiny před sochou Buddhy? Komu patří ti bohové králičí tlapka a stará zvednutá podkova? O Nový rok kdo rozžal svíčku uprostřed temného dvora? Kdo obědvá s duchy? kdo večeří s mrtvými? a kdo miloval muže jenž o svatební noc se proměnil v tygra a potom vyskočil z okna? Komu zůstaly znát na těle jizvy tam kde zaťaly se jeho drápy? Kdo slyšel zpívat žížaly? a kdo krmil v lese srny tak malé že svými růžky                                                nemohly rozhoupat ani konvalinky? Od koho máte tu benátskou mozaiku? Co nosíte raději: javanskou batiku japonské kimono                                                                                      pařížské toalety anebo snad tu pruhovanou kůži staženou s vašeho manžela – 32 – vy nádherná šelmo vy falešná kočko jakou barvu zas budou mít vaše májová koťata kolik evropského sněhu rozpustí se ještě ve vaší                                                             hladové a zfanatizované krvi vy zblázněná do barev vy která každý čtvrtek ve svém salónu přijímáte jiného básníka v naději že pro vás vymyslí ještě fantastičtější oči jako jsou na křídlech malajských motýlů jinak zas vykrojí vaše ústa na způsob některých lastur z Tichého oceánu ještě zářivější barvy rozprostře po vaší perleťové pleti Každý den ráno budete dvacet minut ležeti nahá                                                                                  v záhoně tulipánů a přitom se upřeně dívati na slunečnici budete psáti jenom červeným inkoustem choditi jenom na kolorované filmy k snídani jahody meloun a jednu moravskou kraslici Básník který vás bude krmiti topasy jaspisy ametysty a tyrkysy poručí vám jísti pivoňky a pomerančovou kůru udělá z vás západ slunce budete polykat dlouhá bažantí péra píti akvamarín stanete se Geislerovou trubicí až vypijete na noc litr vody z potoka vroubeného pomněnkami Básník který vás nakonec provdá za malíře pokojů ten malíř vezme cinobr šmolku a přidá hašené vápno a přebarví vaši duši váš salón – 33 – vaše bohy vaše mravy vaše zvyky nažluto namodro nazeleno Proto jsem miloval míšenku která se zove Má Krásná Arsiti abych si vzpomněl na některá švýcarská jezírka abych zahlédl z okna modrý tok Amazonky abych náhle zaklepal vysoko v horách na bránu                                                                               tibetského kláštera abych se ponořil hluboko hluboko do šera pralesů aby se ve mně zvedly všechny barvy a vůně jejího srdce a těla Jakmile začal jsem líbat Mou Krásnou Arsiti přiletěli nádherní ptáci snovači rajky okolo její hlavy jako svatozář i datlové s rudou čepičkou také z ráje a všichni ptáci začali klovat z jablka Evy z toho jablka věčnosti které nikdy neubývá z toho jablka marnosti které nikdy neubývá z jablka lásky věčného prokletí které se koulí okolo celého rovníku a propadá skrz všechna staletí z jablka na němž jsou znát otisky zubů krále Šalamouna – 34 – Ach ještě kolikrát ty sladká marnosti já ucítím ten strašný pád rovnou do věčnosti Anděl troubí na jeho alarm po celém světě sypou se s nebe růže já všude se cítím doma pod střechou jako ryba krytá svými šupinami sbohem sbohem jak velká je láska vrhám se dolů se skály jak velká je láska sbohem sbohem Miluji změnu pluji všemi moři Konstantin Biebl Nový Ikaros Edice Poezie Fotografie na obálce z Pixabay.com Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. elektronické vydání Verze 1.0 z 17. 06. 2022 ISBN 978-80-274-2612-6 (epub) ISBN 978-80-274-2613-3 (pdf) ISBN 978-80-274-2614-0 (prc)