♦  26 ♦
♦ 27
Jáť jinak řeci nemohu. Z tohoť děkuji Pánu Bohu, nebť jest ten dar od něho dán. Budiž pochválen ten nebeský Pán!
Již tak vymyšlený květ jako ruože prokvítá. Kdež ta ruože prokvítá, odtud mému srdci svítá.
Protož, milá radosti i mé milé utěšenie, věziž, žeť již od tvé milosti mé všecko pomyslenie,
ačť sem nesměl pověděti, ostydaje se tvé milosti. Protož, milá, rač věděti, žeť sem tvuoj vždy v uostavnosti.
Mnohokrát lidem k libosti činím dobrú mysl sobě; ač mi to na mysli nenie, tohoť chovám při sobě.
Ach, nešťastná žalosti, bych tě věděl komu dáti! Již tebe mám přieliš dosti, ujalas mě k své libosti.
Žalosti, mníš, by moc měla, že mě vždy chceš umořili.
Byť jediná paní ráčila, tať mi to muož zrušiti.
Ale onať snad tomu ráda jest, že já smutný po ní tužím. Dnes to beru na svú vieru, žeť jí nade všecky slúžim.
dřevo se listem odieva,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě,
a méť je srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé srdce pilu.
Pila řeže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdečko, divím se tobé,
že nechceš dbáti o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.
Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štrafoval a řka: Proč ty tak slúžíš, čemu se milostí chlubíš? Neustavičný milovník jako u cesty řepík; k čemu se koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Ktoť sem, tenž nosím pilu, jáť mám najkrašší milú,