♦ 110 ♦
♦ 111 ♦
Nedaj nám, Tvorce, zhynuti, rač ny k sobě přivinuti! Proto se hřiechuov každý kaj, před milým jich Bohem netaj, zda nám dá Buoh věčný ráj.
Ó, DOROTO, PANNO ČISTÁ,
tvój hod ctí cierkev svatá, neb jsi dievka výborná, Bohem zvolená. Cti, krásy i tvé čistoty nemóž žádný vypsati, jimižs ty ozdobena, Kristu snúbená. Radujíc se s chotěm svým, pomoziž nám zde smutným k věčné radosti.
Theodoras otce jměla, Theodora matka tvá, ot nich jsúci stělena, Dorotús krščena. Králového rodu byli, však zbožie opustili, vzdavše města i hrady Bohu slúžili. V Kapadocí, téj vlasti, v Cezarii, tom městě, porodili tě.
Fabricius, král ukrutný, kresťanom jsa protivný,
tvé jest krásy požádal i snúbce zaslal, slibuje bohatstvie mnohé, zlato, kamenie drahé, by jemu povolila, Krista zapřela. Ale ty, dievko přečistá, v vieře jsúci stvrzena, králems zhrzela.
Rozlítiv se král ukrutný vymyslil těžké muky, jimiž tě bez milosti kázal mučiti.
Bez studu dievku svázavše,
hanebně obnaživše,
bičováchu tak silně
to tělo svaté.
Tak ji převelmi tepiechu,
až potoci tečiechu
té krve nevinné.
Potom na pádlo rozpěchu, udicemi trháchu tělo jejie přesvaté, velice zbité. Ohnivými pochodněmi pálili prsi jejie bezmál až do skončenie pro jméno božie. Když bieše mrtva na poly, zavřechuť ji v žaláři katové lítí.