♦ 112 ♦
♦ 113
Devět dní v žaláři byla beze všeho pokrma, jsúc tak velmi zmučena, Kristem zléčena. Když ji před súdci vediechu jakžto záře vschodiechu pěkností tváře jejie, té pěkné róže. Spatřiv to sudce nemilý, velice se podivi dievčiemu zdraví.
Počeť s ní sladce mluviti, lstivě chtě ji přelstiti, by se modlám modlila i v ně věřila. Otpovědě ctná Dorota: „Věřím já v Jezu Krista, s ním se budu koclwti na věčné věky." Zařvav pohan velmi lítý, kázal tvář její zbiti i hlavu stieti.
Když dievka na smrt kráčieše, Theofilus zasmiev se, zemský písař, k ní vece: „Kam to jiti chceš?" „Do zahrádky do rozkošné, v niež ovoce rozličné, jablka, kvietiearóže budu česati,
radujíc se s chotěm svým, Jezu Kristem nebeským, po němž vždy tužím."
Theofilus špílně vece: „Pošliž mi sem ovoce, ješto roste v zahrádce tvého panice!" Slíbivši jemu posiati, počeť snažně prošiti Boha za ty, ktož jejie pomnie umučenie, byť nebyli otlučeni ot nebeské radosti ti, ktož slúžie jie.
Uslyše v tom hlas nebeský: „Pojdiž ke mně, choti má, ve všem jsi uslyšaná, zač si prosila."
Když pod meč hlavy nachýli, zjeviť se jie v tu chvíli děťátko velmi pěkné, nachem oděné, nesa v košíčku ovoce, tři jablka a tři róže
Jehožto snažně poprosí řkúc: „Nes to Theofilovi, jemužto bez meškanie zděj to poselstvie!" Když dietě do sieni vkroči, v niež Theofil psal listy,