Sofokles A n t i g o n a Přeložil Václav Renč OSOBY: Ptávp provozovat tuto hru zadává pouze DILIA - Československé divadelní a literární jednatelství Praha 2, Vyšehradská 2 8, telefon 236753 až 23675 7. Pořadatel je povinen předložit žádost o svolení k užití díla nejpozději 4 týdny před datem představení u výkonného orgánu příslušného ONV na tiskopisech vydaných Čs. divadelním a literárním jednatelstvím. dcery Oidipovy ANTIGONA ISMENA KREON, thébský král EURYDIKE, jeho manželka HAIMON, jejich syn TEIRESIAS, věštec HLÍDAČ POSEL NÁČELNÍK SBORU SBOR THÉBSKÝCH STARCŮ Děje se v Thébách před královským palácem za doby mytické. Translation © Václav Renč,. 1965 prolog Antigona a Ismena vycházejí z paláce ANTIGONA Ismeno, sestro! Přítelkyně jediná! Co zahynul náš otec Oidipus, nás dvě tvrdý hněv bohů stíhá rána za ranou. Či víš snad o něčem, co bolí, uráží, co pokořuje, abychom my nešťastné tak nebo onak toho nezakusily? Dnes opět nová pohana: Jak pohlížíš na zákaz, jejž dal Kreon obci ohlásit? Slyšelas o tom? Či ti dosud neřekli, jak má náš bratr ještě dál 'být zhanoben? ISMENA Ne, Antigono! Nemám žádných nových zpráv o našich bratřích od té chvíle osudné, co se nám oba zavraždili navzájem. Ta bratrovražda, to je poslední, co vím. A potom ještě to, že v noci na dnešek argejské vojsko od bran města odtáhlo. Nám proto není o nic lépe ani hůř. ANTIGONA To já vím více. Proto jsem tě vzala ven, ať beze svědků si tu mužem promluvit. ISMENA A co mi povíš? Co tě tolik vzrušilo? ANTIGONA Ze jednoho dal Kreon pohřbít s poctami, 7 I a druhému i tichý pohřeb odpírá. j Jen Eteokles prý má právo na tu čest, — | být podle dávných řádů vložen do země 1 a jako rovný k rovným vejít v podsvětí. A Polyneikés, padlý stejně jako on, nesmí být nikým pohřben ani oplakán. Tak hlásili to právě thébským občanům. Má zůstat ležet, špetkou hlíny nepokryt, r na pospas šelmám, dravcům, hnusné havěti. Náš dobrý Kreon tento zákaz vymyslel zvlášť kvůli mně a tobě - ano, kvůli mně! A teď sem přijde připomenout osobně svůj nový zákon, pokud kdo ho neslyšel - tak nesmírně mu na té věci záleží! lj Kdo by se vzepřel a ten zákaz přestoupil, veřejně za to bude ukamenován. Tak je tx> tedy. Musíš nyní ukázat, 5si—li svých předků hodna nebo nehodná. ISMENA ; Ty bláhová, když takhle se to zapletlo, j jak dívčí rukou mohu já tím uzlem hnout? ■! ANTIGONA j Pojď se mnou, jednej, pomoz mi v mém úsilí! i ISMENA j A v jakém vlastně? Čeho se chceš odvážit? j ANTIGONA \ Pochovej se mnou tělo toho mrtvého. ISMENA Ty ho chceš pohřbít? Sama, proti zákazu? ANTIGONA A třeba sama. Ač je bratrem tvým jak mým. ISMENA Ztratilas rozum! Když to Kreon zakázal - ? ANTIGONA Co patří mně, to on mi nemá právo brát. ISMENA Ach sestřičko má, jen si vzpomeň na otce, jak smutně zhynul, všemi kolem proklínán, když sám své viny objevil a hrůzou štván si oči z důlků vyrval svýma rukama. Jak matka - jeho rodička a přitom choť! ta hrůza! - pak se oběsila v zoufalství. A do třetice, jak si oba naši bratři dvojitou bratrovraždou v tutéž hodinu týž přežalostný úděl schystali. A teď -sestřičko, vidíš, zbyly jsme už jen my dvě. A stejně strašně, považ, skončíme i my, když přestoupíme zákaz, co dal Kreon všem. Jsme jenom ženy, jsme dvě slabá stvoření, jak nám by bylo možno s muži bojovat? . A protože nám vládnou, kdo jsou silnější, nutno se poddat, ať to hryže sebevíc. Já mohu jenom prosit mrtvé pod zemí, ať odpustí, když z donucení poslouchám, co káže vladař. Neboť není rozumné dělati více, než nač komu stačí sil. ANTIGONA Neprosím se tě. Ani kdybys chtěla jít, já nyní bych tě k svému činu nevzala. Dělej jak myslíš - bratra pohřbím stůj co stůj. A jestli při tom zemřu, krásná bude smrt. Drahému bratru drahá za svůj zbožný čin, tam budu ležet s ním. A mnohem lepší jest těm mrtvým pod zemí být milá než těm zde. Tam totiž budu navěky. A ty, když chceš, měj v neúctě, co bozi přikazují ctít. ISMENA Já ctím své bohy, jenže nemám tolik sil, abych se postavila vůli občanů. S 9 ANTIGONA Máš plno výmluv. Ale já jdu 2a bratrem a vlastní rukou mohylu mu nasypu. ISMENA Ty ani nevíš, jaký o tebe mám strach! ANTIGONA O mne se neboj. Spíš se starej o sebe. ISMENA Tak aspoň ať se o tom nikdo nedoví! Na moje mlčení se můžeš spolehnout. ANTIGONA Jen to jdi říci. Jen to rozkřič naplno! Bude to lepší než tvá němá zbabělost. ISMENA Ty jenom hoříš, kdežto po mně běhá mráz. ANTIGONA Tím spíš se líbím, komu zalíbit se mám, ISMENA Kéž se to zdaří! Ale je to nemožné! ANTIGONA Ať je či není, zkusím všechno, co se dá. ISMENA Proč ale dělat, co je předem nemožné? ANTIGONA Takovou řečí se mi navždy zošklivíš - a plným právem Í tam tomu mrtvému. Ne, už mě nech, ať zkusím za své bláznovství, co přijít má. Nic víc už zkusit nemohu než zemřít. Budiž! Byla by to krásná smrt. ISMENA Když tedy musíš, - jdi. Antigona odchází. Ach, jak tím bláznovstvím, tak plna lásky, umíš lásku probouzet. Odejde. \ Vstupní zpěv sboru Vejde sbor se svým náčelníkem, SBOR Zářivé šípy sluneční, krásnější nad všechny, co jich kdy pršelo v sedmero thébských bran! Zlatá čelenko jitra! Konečně z temnot půlnočních vítězné slunce vzešlo nám. Jak divoce přihnal se argejský voj, tak, oslepen září thébských bran, se divoce obrátil na úprk, poháněn slunečním bičem. NÁČELNÍK SBORU Ta vojska přivedl Polyneikés, prvorozený Oidipův syn. Šestero' spojenců s sebou vzal. Všech sedm pak stálo jak sedmerý mrak proti sedmeru našich bran a planouce vášní a zbrojí svou, město svírali v kleštích. SBOR Ježil se jícen oštěpů, hrozivě zel, už vítězstvím jist, zpupně se chystaje pohltit posvátné královské Théby. Bozi však nepřejí zpupnosti. Prvního muže, jenž na zdi se dral, hotov provolat vítězství, srazili bleskem. A mužové Théb, ochranou bohů síleni, pevně tu stáli a mařili dál útoky obléhajících. 10 NÁČELNÍK sboru Krutý byl zápas. A krutější los bratří, co stáli si tváří v tvář. Jeden co udatný obránce Théb, druhý co útočník, zkřížili zbraň. Navzájem kopí si vrazili v hrud -a z rodičů jedněch dvojí krev zbarvila u hradeb hlínu. SBOR Knížata cizí, těch ostatních šest, v divokém zmatku ztrácela zbroj a prchala se svými vojsky. Bohyně vítězství snesla se k nám a blaží Théby svým úsměvem. Dosti už krve a války a běd! K radostným číším pospěšme dnes a po celý den a po celou noc plňme své chrámy a náměstí jásavým zpěvem a tancem! NÁČELNÍK SBORU Hle, naše slunce, náš nový král, syn Menoikův Kreon! Vážný a důstojný přichází k nám. Proč asi po svých hlasatelích povolal k sobě náš.kmetský sbor? Jaké to záměry spřádá zas pod svým vladařským čelem? Přichází z paláce Kreon. DĚJSTVÍ PRVNÍ KREON Mužové! Koráb naší obce pluje dál, když přestál šťastně bouři bohy seslanou. Já ze všech občanů si vybral právě vás a k radě svolal. Vždy jste věrně stávali při trůnu svého krále, ctili jeho moc. I za Oidipa, když on ještě řídil stát, i když pak odešel a jeho synové zas ve vás měli svoje rádce oddané. Když dvojí ranou osudu pak v jeden den si oba rodnou krví potřísnili zbraň a padli jako bratrovrazi vzájemní, já, bratr jejich matky, právem pokrevním se ujal trůnu, jenž byl jimi opuštěn. Poznati ovšem vladařovo smýšlení a vlastnosti a um, to věru nelze dřív, dokud se plně neuchopí otěží. Jen tolik řeknu: Kdo má správně řídit stát, a sám se vlastní moudrou radou neřídí, ba z těch či oněch obav ústa zavírá, byl, je a bude u mne prázdný ničema. Tím spíše ten, kdo víc než na svůj stát a vlast by na nějaké přátele se ohlížel. Já naopak - a bohy beru za svědky! - jen tušit, že se na vlast blíží pohroma namísto blaha, ani bych to nesmlčel, ani se s nepřáteli vlasti nedružil. Já totiž vím, že jenom vzkvétající vlast 12 13 je naší lodí bezpečnou - a když tu loď řídíme pevně, pak je na přátele čas. Podle těch zásad hodlám zvelebit náš stát. A v jejich duchu dal jsem obci ohlásit svůj rozkaz, jenž se týká Oidipových synů. Ať Eteokles, který věrně hájil vlast a s kopím v ruce padl smrtí statečných, je pohřben důstojně a s všemi poctami, tak jak se sluší na padlého hrdinu. Zato však Polyneikés, téže krve s ním, se k našim branám vrátil jako vyhnanec a v prach a popel chtěl své město obrátit, zotročit jeho občany a lačně pít bratrskou krev. Ten pro své těžké zločiny - jak jsem dal právě rozhlásit! po městě -nebudiž nikým pohřben ani oplakán a jeho< tělo bude ponecháno psům a krkavcům jak nejhnusnější mršina. To je má vůle! Nikdy neprokážu čest vrahům a zrádcům jako věrným občanům. Kdo se svou vlastí ovšem smýšlí poctivě, toho si vážím, ať je mrtev nebo živ. NÁČELNÍK sboru Podle své vůle, Kreonte, jsi rozhodl, co s přítelem, co s nepřítelem se má stát. Jen na tobě jest vydávati zákony, jež platí pro nás živé jako pro mrtvé. KREON A na vás je být strážci mého příkazu, náčelník sboru Mrtvého střežit, to svěř mladším, než jsme my. KREON Což o hlídače, ty jsem dávno stanovil. náčelník sboru Co jiného nám tedy ještě přikážeš? KREON Nechránit smělce, jenž by zákon porušil. NÁČELNÍK SBORU Jen šílenec by podstoupil tak jistou smrt. KREON Ta by ho stihla! Jenže touha po zisku nejednou svedla mnohé lidi do> zkázy. Vejde hlídač. HLÍDAČ Můj panel Nechci tvrdit, že sem přicházím v horlivém spěchu, přímo, jako bystrý šíp. . Já totiž cestou jsem se často rozmýšlel a chtěl se vrátit, jak mi k tomu radil strach. V duchu mi něco- bez přestání šeptalo: Proč se tak ženeš, blázne, kde tě čeká smrt? Proč zase stojíš? Co když Kreon od jiných se o tom doví? Co pak za to- sklidíš ty? A tak jsem pořád váhal, pořád v úzkostech, a tím se mi ten kousek cesty protáhl. Konečně jsem se odhodlal. A vše, co vím, ti věrně hlásím, i když toho není moc. A musím doufat, že mě nepostihne nic, než co mi osud určil, staň se už co staň. KREON Jsem věru zvědav, co tě takhle sklíčilo. HLÍDAČ Nejdřív chci mluvit za sebe. Já nespáchal ten skutek, ani nepřistihl viníka. A proto není, zač bych měl být potrestán! KREON Jak vidím, neseš asi špatnou novinu, že se už předem takhle chytře vytáčíš. HLÍDAČ To všechno strachem. Běží o velikou věc. KREON Tak budeš mluvit? Podej hlášení a zmiz! HLÍDAČ Už tedy mluvím. Někdo právě před chvílí to tělo pohřbil. Trochu hlíny nasypal, vykonal obřad - a v tu ránu zas byl pryč. KREON Cože's to řekl?! Který z občanů se odvážil? HLÍDAČ Já nevím; po lopatě ani po rýči tam nikde stopy, hlína všude utuhlá, a nikde na ní žádné koleje a nic. Jen stopu kdyby byl ten viník zanechal! Když nám to ukázala první ranní stráž, bylo to pro nás jako rána do hlavy. Teň mrtvý zmizel! To se ví, jen zasypán vrstvičkou písku, jen tak pro klid svědomí. A že by chtěla šelma nějaká či pes to tělo sápat, rovněž vidět nebylo. Tak jsme se všichni.dali zprudka do sebe a strážný vinil strážného, div nedošlo až na krvavou bitku. To se rozumí, vždyť vlastně kdekdo z nás byl pachatel, a žádný přistižen, a každý zapíral, každý byl hotov držet žhavé železo či projít ohněm, zaklínat se při bozích, že není vinen skutkem ani pomocí. Až nakonec, když bylo marné pátrat dál,. • se jeden vzmohl na otázku takovou, že samou hrůzou všichni hlavu sklopili. Protože jakou měl dát člověk odpověď, a zachovat si přitom hlavu na krku? Otázka zněla: Kdo si vezme na sebe, nic nesmlčet a králi všechno oznámit? A tak se řeklo, že se bude losovat - a na mne, ubožáka, připadl ten los. Nerad jsem přišel, nerad jsem tu viděn, vím; kdo posla špatné noviny by měl mít rád? NÁČELNÍK SBORU Už chvíli, pane, se tak v duchu zamýšlím, zda sami bozi nezpůsobili ten čin. KREON Mlč, než tím žvástem nadobro mě rozhněváš, a jak jsi starý, budeš lidem pro* blázny. Je nesnesitelná už pouhá představa, že bozi o tu mrtvolu by mohli dbát. . , Snad oni že by chtěli poctu pohřební vzdát rouhači, jenž přišel chrámy vypálit, rozmetat jejich sloupoví a oltáře 4 a všechny řády věků odfouknout jak dým? Chceš tvrdit, že jsou nakloněni zločinům? Ne, bozi ne! Jsou mezi vámi občané, jimž nejsem vhod, a chtěli mi tím vzdorovat. Jsou takoví, že šuškají a živí vzdor, mé vládě stále nechtějí se podrobit. Ti vychytrale - což je jasné jako den -úplatkem svedli strážce k tomu zločinu. Nic totiž lidskou mysl neotrávilo tak jako zlato. Obce, státy rozvrací a muže jinak řádné vábí z domovů a svádí poctivé a našeptává jim, kde jak se učit všelijakým lotrovstvím, být zločincem a hřát se přitom v bezpečí, ba zaplatit si navíc úctu občanů. Však tentokrát ti podplacení zločinci se přepočetli: svému trestu neujdou. Já aspoň, jakože se skláním před bohy, zde přísahám - a to si dobře pamatuj: jestli mi toho horlivého hrobníka nevypátráte, nepřivedete ho sem, dřív neumřete, dokud každou slabiku z vás nevypáčí nejkrutější mučení! Pak zvíte, co a v čem je pro vás pravý zisk a kde se za ním pídit. Pak vám vysvitne, 17 že ziskuchtivost není vrchol moudrosti. Kdo ze špatností hledá zisk, ten pozná spíš, jak chutná pád, než aby štěstí dosáhl. HLÍDAČ Smím říct jen slůvko, nebo už mám odejít? KREON Což nevidíš, jak je mi protivná tvá řeč? HLÍDAČ Jen tvému sluchu, či tvé duši? Čemu víc? KREON Chceš určit cestu, kudy udeří můj hněv? HLÍDAČ Ten pachatel ti trápí duši - já jen sluch. KREON Ty jsi mi drzoun všemi mastmi mazaný. HLÍDAČ Ať, ale v tomhle zločinu jsem bez viny. KREON Jsi vinen, že jsi zaprodal své svědomí. HLÍDAČ Je zlé, když soudce svoji soudnost nezkoumá. KREON , Tak sud ty sám: Když nezjistíte viníka, pak na své kůži poznáte, a ještě dnes, k jak špatným koncům vede touha po zisku. Odejde do paláce. HLÍDAČ Kéž by se viník našel! Ale najde-li, či nenajde se, to jen osud rozhodne. Já už sem víckrát ani nohou nevkročím! . TecT půjdu bohům poděkovat za teti dar^ že prese všecko jsem tu ještě živ a zdráv. Odejde. První píseň sboru SBOR Je mnoho na světě mocných sil, ta nejmocnější - člověk sám. On plaví se na vodách bouřlivých, kam z vůle své si namíří, a přemáhá příboj a vichry a vír. I bohyni nejvyšší, matku Zem, dárkyni života, rok co rok pluhem svým ryje a kypří, V osidla loví ptačí rod i všelikou plachou lesní zvěř i němé tvorstvo v hlubinách, když provazy umně upletl v síť, člověk, ten nade vše důvtipný tvor. Divoké šelmy nezkrotné svou vůlí krotí a pevným jhem ovládá koně i býka. Myšlenku ovládl stvořením slov a stvořením obcí své pudy a cit. Umí se bezpečně ochránit před zimou, deštěm a proniknout zná i hrozby budoucí důvtipem svým. I těžkým chorobám láme hrot. A jenom smrti, smrti jen vyhnout se neumí člověk. Důmysl moudrý, toť jeho dar. Proč při těch darech se člověk dál potácí mezi dobrem a zlem? Proč právo a zákon, dobro a čest i samu svou vlast si přetváří vždy, jak vedou ho vášně či pochybný zisk? Kdo poví, proč je tak vratký a sláb ten mocný a rozumný člověk? 18 DĚJSTVÍ DRUHÉ Hlídač přivádí Antigonu. NÁČELNÍK SBORU Koho to vidím? Či klame mě zrak? Ze v takové chvíli a právě zde mám Antigonu zastihnout! Ty nešťastná, nešťastným otcem zplozená! Tys nedbala králova zákona a bylas chycena při činu, k němuž tě nerozum svedl? HLÍDAČ Tady ji máme, .pachatelku zločinu, tuhle jsme chytli. Zavolejte Kreonta! NÁČELNÍK SBORU jak vidíš, právě vystupuje z paláce. KREON Kdo mě chtěl volat? Co je tady nového? HLÍDAČ Člověk se, pane, nemá předem zaříkat -co mínil, to se změní zakrátko. Tak já, až k smrti polekaný tvými hrozbami, si umiňoval, že sem víckrát nevkročím. A přece jsem tu. Není nic tak příjemné jak náhlá radost, kterou člověk nečekal. Jsem tu - a navíc tuhle dívku přivádím. Tam jsme ji chytli! Pohřbívala mrtvého! Tentokrát ale to šlo bez losování, 20 ten lov je můj a nikým si ho nedám vzít. A nyní, pane, ujmi se jí už ty sám a sám ji vyslýchej a sud. Já konal své, mně riikdo nyní nemá, co by vytýkal. KREON Při čem's tu dívku přistihl? A kde a jak? HLÍDAČ Když zase chtěla pohřbít bratra; to je vše. KREON Víš, co to říkáš?! Je to pravda? Viděls to? HLÍDAČ Na vlastní oči jsem ji viděl pohřbívat tu mrtvolu, co ty jsi pohřbít zakázal. KREON Mluv přesně. Jak's ji viděl, jak's ji přistihl? HLÍDAČ To bylo takhle: Když jsme po tvých pohrůžkách se zase v bázni boží shromáždili na hlídce, hned všechen prach, co jím byl mrtvý posypán, jsme hezky smetli, očistili mrtvolu, kde začala už zahnívať, a sedli si po větru na svah, aby zápach nešel k nám. Druh druha při tom pobízel a peskoval, jen aby žádný nelelkoval na stráži. Čas utíkal, až slunce jako zlatý terč nám vystoupilo' nad hlavu a pálilo, že darmo mluvit. - Vtom se zdvihla vichřice a vířila jak prašný sloup až k obloze a rvala listí ze stromů tam na pláni a vzduch jen vyl a hučel kolem dokola. A my v té hrůze jenom oči mhouřili. Když se to po nějaké chvíli přehnalo, najednou vidíme tu dívku. Stojí tam a jako pták, co našel hnízdo bez mláďat a vypleněné, spustí naříkavý kvil - tak ona, vidouc mrtvolu zas odkrytou, tam nad ní pláče, běduje a proklíná všechny, kdo takto zneuctili mrtvého. Pak začne snášet suchou hlínu po hrstech a z měděného džbánu třikrát dokola vykoná předepsanou svatou úlitbu. Jak jsme to zhlédli, hned se přiženeme k ní a lapíme ji - ona nic se nebrání a slůvkem nezapírá, když ji viníme, že to, co nyní, provedla i minule. Já, to se ví, byl tomu rád - a zároveň mi přišla lítost. Sám se vyhnout pohromě je dobré. Ale přivést do ní druhého, a mít ho rád, jé smutné. Jenže každému je vlastní kůže ze všech kůží nejbližší. KREON (Antigonš) A co ty tady stojíš s hlavou sklopenou? Mluv, přiznáváš se k činu, či jej zapíráš? ANTIGONA Proč zapírat? Já s hrdostí ,se přiznávám. KREON (hlídači) Ty si teď můžeš zase klidně jít kam chceš, jsi volný. A tvou nedbalost ti promíjím. (Antigoně) A ty mi tady bez vytáček odpověz: Byl ti znám zákaz, který jsem dal vyhlásit? ANTIGONA Byl, zajisté že byl, tak dobře jako všem. KREON A ty ses opovážila ho překročit? ANTIGONA Ten zákaz nevydal nám hromovládný bůh a rovněž ani z podsvětí, kam přijdeme, nám lidem nikdo nedal zákon takový. A nepřipouštím, že by zákon, ten či ten, vydaný tebou, člověkem, směl platit víc než nepsaný a nevývratný věčný řád. Jen to jsou totiž pro mne platné zákony, a ty se nezrodily včera nebo dnes -jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří. Ty nikdy nepřestoupím pro strach z člověka. Ze za to zemřu, to jsem ovšem věděla, i kdybys to byl nevyhlásil veřejně. A zemřít, třeba předčasně, je pro mne zisk. 2ije~li někdo jako já jen ve strastech, což není pro něj lepší jakákoliv smrt? Když, tedy na mne tento úděl dolehne, to není zlé; však bez odporu dopustit, aby můj bratr, syn mé matky, nepohřben měl zetlít před branami, to by bylo zlé. A zdá-li se ti přesto můj čin troufalý, pak troufalec tu kárá moji troufalost. NÁČELNÍK SBORU Je věru na té dívce poznat prudkou krev po prudkém otci: neustoupí před ničím. KREON Tak tedy věz, že příliš nepoddajný duch se nejspíš zhroutí: sebetvrdší železo, když vytáhneš je rozžhavené z plamene, se rozstřikuje, praská, láme na kusy; divoké koně tenkou uzdou pokrotíš; a právě tak si nechci ani představit, že by se otrok někdy vzepjal nad pána. - Ta už se jednou proti králi vzbouřila, když překročila zákaz, jejž jsem dal; a druhá vzpoura, když už spáchala ten čin: že se svým činem vychloubá, mně na posměch. To učinila žena! Já bych nebyl muž, kdybych ji nechal, aby prosadila svou. Ne, třebas je mé rodné sestry dítětem a v celém rodu mému srdci nejbližší, ať ví, že nemine ji nejhroznější trest! A její sestru rovněž; neboť ona též 22 23 .1 má prsty v tomhle pohřbívačském (Spiknutí. Ať přijde ke mně! Viděl jsem ji před chvílí, jak beze smyslů běhá domem sem a tam. Tak obyčejně prozrazuje svědomí zlý skutek, jenž byl ve skrytosti osnován. A,stejně nenávidím ty, kdo špatný čin se pokoušejí vytáčkami přikrášlit. ANTIGONA Chceš ještě něco horšího než moji smrt? KREON Nic jiného; v tom vidím dostatečný cíl. ANTIGONA Proč tedy ještě váháš? Jako mně tvá řeč se nelíbí a nikdy líbit nebude, tak tebe zase dráždí každé slovo mé. A přesto není pro mne slávy slavnější než to, že bratra jsem svou rukou pohřbila. Ti všichni zde to dozajista schvalují, jen kdyby ústa nebáli se otevřít. Ba, je to asi příjemné být vladařem a říkat nebo dělat, co ho napadne. KREON Tak vidíš věci ze všech Thébanů jen ty. ANTIGONA Všichni to vidí, jenže strachy sehnou hřbet. KREON A nestydíš se vedle nich tak sama stát? ANTIGONA Stydět se, já, že uctívám svou rodnou krev? KREON Ten druhý v sobě neměl tvoji rodnou krev? ANTIGONA Jsou oba z jedněch rodičů, tak jako já. KREON Jednoho ctíš, a. druhého tím urážíš. ANTIGONA Ten padlý o tom jistě takto nesoudí. ' KREON Když ho ctíš stejně jako toho zločince? ANTIGONA Nepadl otrok, nýbrž bratr zahynul. KREON : Nepřítel vlasti! Druhý její obránce! I ANTIGONA Nicméně smrt má stejná práva tu i tam. KREON Neplatí tatáž míra ipro dobré i zlé. ANTIGONA \ A víš, zda tvoje míry platí v podsvětí? KREON Kdo nepřítel, i mrtev je mi odporný. ANTIGONA Ne pro nenávist, já jen pro lásku chci žít! :'i KREON Svou lásku, chceš-li, pěstuj tedy v podsvětí. Já co jsem čiv, se ženské vůli nepoddám. Z paláce vyvádějí Ismenu. NÁČELNÍK SBORU Hle, tam Ismena vychází a pro sestru slzy prolévá. Chmurou své čelo stíněno má i třpytivý zrak a vlhnou jí spanilé tváře. KREON ! Jen pojď, ty zmije, kterou jsem si odchoval ve vlastním domě; což mě mohlo napadnout, že pod mým trůnem hlodá párek rodných krys? Teď pojď a pověz: přiznáváš se k účasti v tom vzpurném pohřbu, nebo to chceš zapírat? 24 25 ISMENA Já smýšlela jak ona. Proto přiznávám, že je-li vinna, stejnou vinu mám i já. ANTIGONA To Spravedlnost nedopustí! Neohtělas - a nemáš na tom podíl. Čin je pouze můj! ISMENA Však zato teď, když ty jsi v nouzi, já chci též na .stejné lodi s tebou do záhuby plout. ANTIGONA . Kdo bratra pohřbil, vědí tamtí v podsvětí. A nač je láska, jež jen slovy miluje! ISMENA Ne, nesmíš, sestro, teď mě nesmíš odvrhnout, jsem s tebou v smrti i v tvých poctách mrtvému. I ANTIGONA Chceš se mnou sdílet smrt, když nesdílelas čin? To není spravedlivé: má smrt postačí. ISMENA Nač je mi život, mam-li zůstat bez tebe? ANTIGONA Tys dbala na Kreonta; jeho se teď ptej. ISMENA Nic nezměníš - proč se mi ještě vysmíváš? ANTIGONA Jestli se tobě směju, trpký je to smích. ISMENA Čím jinak tedy mohu ti být na prospěch? ANTIGONA Sama se zachraň, to mi bude útěchou. ISMENA Což nesmím na tvém osudu se podílet? ANTIGONA Tys vyvolila život, sestřičko, - já smrt. ISMENA Však jsem ti řekla, co mě k tomu přimělo. i 26 ANTIGONA Myslilas na ty, o něž dbáš, - já rovněž tak. ISMENA Jsme tedy stejnou měrou vinny obě dvě. ANTIGONA Ty ještě žiješ. Kdežto- chmurná duše má je dávno mrtva - a jen mrtvým náleží. KREON Ty dívky namouvěru přišly o rozum. Ta jedna teď - ta druhá, jak se zrodila. .ISMENA Ach, rozum, pane, jak ten vrozený, tak ten, co< dal nám život, snadno v bídě vyprchá. KREON Ne v bídě, ale v špatné společnosti spíš. ISMENA Jak já mám zůstat živa sama, bez sestry? KREON O té mi nemluv. Ta už k živým nepatří. ISMENA Chceš vskutku svému synu zabít nevěstu? KREON Jsou jiné brázdy, které může osévat! ISMENA Vždyť jeden pro druhého jsou jak určeni. KREON Pro špatnou ženu já jsem syna nezplodil! ISMENA Jak málo, milý Haimone, tě otec dbá! KREON To je mi marných nářků pro svatební noc! NÁČELNÍK SBORU Což opravdu chceš o ni syna oloupit? KREON Ten planý sňatek rozváže už sama smrt. 27 NÁČELNÍK SBORU Tak ty jsi pevně rozhodnut, že zahyne? KREON Tys řekl. A už dost těch řečí. Sluhové, tam dovnitř mi je odveďte. A uvěznit a jak dvě otrokyne pevně uvázat! I tvrdým chlapům často chce se uprchnout, když jícen smrti před nimi se rozvírá. Antigona s Uměnou jsou odvedeny do paláce. Druhá píseň sboru SBOR Jsou blaženi ti, jimž nezraje hořce života strom. Neb komu se řízením bohů v základech otřese dům, pak stíhá neblahá kletba jeho i celý ten rod: tak jako vlrta za vlnou, když vichr moře rozbouří a přes temné hlubiny žene tu zpěněnou tříšť, zkalenou rmutem ode dna, zatímco bičovaný břeh tou vichřicí sténá, chví se a puká. NÁČELNÍK SBORU Tak od dávných dob dům Labdaka krále a celý ten rod je s dětí na děti krutými ranami osudu Štván a nikdo v tom rodě se nevyhne bědám, jež nemají dna. To mstí se na nich kterýsi bůh. Teď v Oidipově rodině se rozvil zářivě poslední letorost - a nyní i ten se zatmívá pod čepelí bohů podsvětních, pod přívalem slov a slepotou mstivou. SBOR Kdo, nejvyšší z bohů, by sílu měl tvé moci úspěšně odpor klást, když ani Spánek, ten tišitel všeho, nemá tu moc, ba .sám běh času je bezmocný! Neboť ty, časem nezranitelný, po věky Olympem vládneš, zahalen v oblaku třpytivé záře. Vždy bylo, jest a bude zas, že neměnný zákon vládne nám: co komu je v životě souzeno, i tomu se na dráze života nevyhne nikdo a nic. NÁČELNÍK SBORU Někoho leckdy utěší naděje bludná v příboji běd; a jiného v toužení lichém ' jen zhoubně obloudí zas. Tak vede toho, kdo netuší zlo, až dokud nohy mu nesžehne plamen. Je známa prastará moudrost, jak ji dal kdosi nám bezradným lidem: že koho bůh míní zahubit, tomu se dobrem zdává zlo, a tím spíš neujde pohromě, které jde vstříc a která ho stihne za krátký čas. 28 DĚJSTVÍ TŘETÍ Přichází Haimon. NÁČELNÍK SBORU (Kreontovi) Tu přichází Haimon, tvůj nej mladší syn a poslední naděje rodu. To hněv a vzrušený žal ho přivádí sem nad bolestným osudem Antigony? KREON To záhy zvíme lip než věštci nějací. -Už, synu, znáš, co já,jsem pevně rozhodl, a přicházíš 6em roztrpčen a rozhněván? Nebo - ať jednám tak či onak - máš mě rád? HAIMON Já, otče, jsem tvůj syn. Tvůj rozum, zásady mé kroky řídí a já jdu tou cestou rád. A žádný sňatek nebudu klást nikdy výš než tvoji vůli, která je mi posvátná. KREON Tak tě rád slyším, synu! To je rozumné, Otcově vůli ochotně se podřídit. Vždyť proto právě toužívá muž po synech a k poslušnosti chce je doma vychovat, by nepřátelům stavěli se na odpor a zato přátel otcových si vážili. Kdo ale vzdorné děti na svět přivede, co jiného v nich zplodil než bič na sebe a škodolibou radost vlastních nepřátel! Ne, tsynu můj, ty pro tu pomíjivou slast, co žena dá, se neodříkej rozvahy. A věz, že špatná žena mrazí v objetí, když taková ti má být navždy manželkou. Zlý druh či družka horší jsou než tajný vřed. Nuž, zavrhni tu dívku, - mezi mrtvými ať ženicha si hledá! Je to nepřítel. Veřejně byla přistižena při činu, jímž porušila zákon, sama jediná. Nebudu obci na očích stát jako lhář - ta zemře. Ať si volá bohy na pomoc. Jak totiž mohu kázeň žádat od cizích, když takto se mi vyvede má vlastní krev! Jen ten, kdo ve svém domě zachovává řád, i v obci pak se jeví řádným občanem. Kdo přestoupí však ze zpupnosti zákony a těm, kdo vládnou, chce svou vůlí vnucovat, nedojde u mne chvály ani opory. Zvolený vladař musí veskrze být ctěn a jeho vůle platí v dobrém jako zlém. Kdo takto jedná, ten by uměl dojista i vládnout sám i dát se snadno ovládat a v době války potom v šiku bitevním se osvědčit jak dobrý bojovník a druh. Nic totiž není horšího než nekázeň. Ta obce, domy, rody rozvrací, ta leckdy strhne na útěk i spojence. A jenom kázeň, jenom úcta k rozkazům i v nebezpečí dovede být záchranou. A proto nutno poslouchati příkazů a nesnížit se nikdy na otroka žen. Mám-li kdy padnout, mužem chci být porazen, a ne být jenom hříčkou ženských rozmarů. 30 NÁČELNÍK SBORŮ Co tady slyším, jestli věk mě nešálí, je rozumné a nedá se to říci lip. HAIMON Ach otče! Bozi lidem rozum vštěpují, a [je to pro nás věru nejcennější dar. Já ovšem nechci říci, ani nemohu, že by tvá slova byla v něčem nesprávná. Přesto i druhý může mít své mínění. Já jsem zde k tomu, abych ve svém zájmu dbal, co mluví kdo, co koná, co snad vytýká. Tvůj pohled vnuká bázeň prostým občanům, že neřeknou, co tobě není příjemné. Ke mně však se to přece jenom donese, že vím, jak obec nad tou dívkou naříká. Ta, jež si toho zasluhuje nejméně, má bídně skončit za tak chvályhodný čin! Za to, že bratra, který padl jako muž, nechtěla nechat bez pohřbení za kořist hltavým psům a mrchožravým krkavcům. Spíš prý si za to zasluhuje chval a cti! Tak se dnes trpce šeptá mezi občany., Věř, otče, na ničem mi nezáleží tak jak na tvém štěstí, aby lbylo trvalé. Je chloubou dětí moc a sláva otcova - a chloubou otce takto smýšlející syn. A proto v sobě neživ jen ten jeden cit, Je nesporné je pouze to, co řekneš- ty. H Kdo totiž myslí, že je moudrý jen on sám [ a myšlením i slovem všecky převýšil, ten ukáže se často prázdnou nádobou. MM naopak, byť sebemoudřejší, je rád, když tu a tam se přiučí, a ustoupí. Tak jako mnohé stromy u divokých řek: který se poddá proudu, větve uchrání, který se vzpírá, stržen je i ,s kořeny, i A stejně lodník, napíná-li přespříliš a nepovolí lano, tak se převrátí -a je-li živ, dál potom pluje vzhůru dnem. I ty tak v nitru povol, změň svůj rozsudek! A jestli smím, ač možná ještě příliš, mlád, i já zde říci se o té pravdě přesvědčíš, až nářky žen i mužů naplní tvůj dům. A nepřátelství klíčí v nitru mnoha měst, jichž mrtvé nechals bez pohřbení za pokrm psům, hyenám i ptákům, ano, právě těm, a ti pak zamořují oltáře těch měst. Tak za urážky jsem ti přímo do srdce jak střelec vyslal neselhávající šíp, a vězí dobře - mukám už se nevyhneš. Nu, hochu, a my.půjdem, veď mě domů zas, ať, chce-li král, se proti mladším vyzuří, než naučí se krotit řeč, než dozraje k mírnější, rozvážnější mysli, než má teď. Odejde s chlapcem. , NÁČELNÍK SBORU ■ Ten stařec, pane, odchází zle rozhněván a hrůznou věštbu ti tu zůstavil. Já vím, že za celou tu dobu, než mi zbělel vlas, • on nikdy obci ani slovem neselhal. KREON I já to vím a je mi úzko. Povolit, zdá se mi strašné. Ale odporovat dál, když hrozí osud, je snad ještě strašnější. NÁČELNÍK SBORU Teď, Kreonte, se musíš správně rozhodnout. KREON Co dělat, řekni! Tentokrát tě poslechnu, NÁČELNÍK SBORU Jdi, propusť dívku ze skalního vězení a pohřbi, jak se sluší, toho padlého. KREON To obojí mí radíš? Musím povolit? NÁČELNÍK SBORU Už neotálej, pane! Rychlá jako blesk je pomsta bohů, když se ve zlu setrvá, i. KREON Těžko je zvrátit smýšlení tak najednou -a ještě těžší marně s nutností se přít. NÁČELNÍK SBORU Už jdi a všechno učiň sám, ty osobně! KREON Už spěchám, jako že jsem král. - Hej sluhové, sem ke mně všichni, kde jste kdo! A sekyry a mlaty s sebou! Rychle všichni do těch skal! ' A ,já - když jednou jsem už změnil rozsudek -já ji dal spoutat, já ji 113mi zbavím pout. Teď tuším, že je nejlépe, když člověk ctí posvátné zákony až do smrti. Mám strach! Kreon se sluhy odkvapí. \ Pátápíseňsboru I SBOR I To k tobě nyní, radostný bože rév, J chcem v písni hlasy pozdvihnout, 46 47 že z úzkostí a nových běd se víno naděje čistí. Ty vinorodý thébský kraj vždy nad jiné jsi míval rád * co svoji pozemskou vlast. ) I vody řek : svou svěžestí opojnou i tě v této krajině skví. i Už nemeškej, pospěš, útěšný bože náš, i a zrak i srdce nám rozjasni ! svým douškem nepomíjivým a míru .provždy nám dopřej! Kdo probudil se z vin a chmur, kdo z temných vášní, uchop jej a cestou jasnou ho veď. Ať navždy již z té dědičné kletby vin se uzdraví slunečné Théby! i ZÁVER Vstoupí posel. ■ POSEL Občané, věrné děti staroslavných Théb! Už nikdy nechci chválit život člověka či odsuzovat, dokud konce nedospěl. Neb stejnou měrou šťastného i bědného dovede osud srazit nebo pozdvihnout; \ a do budoucna nedohlédne lidský zrak._jj Byl donedávna Kreon hoden závisti: když od nepřátel osvobodil thébskou vlast a potom vládl jako svrchovaný pán a šťastně kolem něho vzkvétal jeho rod. 1 A nyní přišel o všechno. Neb komu vzat zdroj radosti, ten podle mého nežije, ten zaživa .už mezi mrtvé náleží. A kdybych měl dům jako hrad a žil jak král, jen radost nemít, o ni zůstat ochuzen -děkuju, ani za stín 'kouře neměním to všechno štěstí, v kterém není radosti. náčelník SBORU Jakou to pro krále zas neseš hroznou zvěst? POSEL Jsou mrtvi; živí zavinili jejich smrt. náčelník sboru Kdo je čím vinen? Kdo tu koho zabil? Mluv! POSEL Je mrtev Haimon, leží zabit ve skalách. náčelník SBORU Jak zahynul? Svou rukou, nebo otcovou? 48 49 POSEL Svou - ale otce proklel jako viníka. náčelník sboru í Tvá slova, věštče! Jak se hrůzně splnila! POSEL A na nás je v ité hrůze uvážit, co dál. Vchází Eurydike se služkami. náčelník SBORU ! Tam stojí Eurydike, Kreontova choť. * To mateřský strach o syna ji žene k nám, * či náhoda ji právě z domu vyvedla? EURYDIKE O čem jste tady hovořili, občané? ' Vycházím právě z domu plna neklidu « úmyslem obětovat dary bohyni. A právě když jsem chtěla bránu otevřít, zaslechnu něčí pláč a nářky. Co to jest? Ve vzduchu visí něco jako neštěstí, že sotva slyším křik či pláč, hned omdlévám. Povězte, o jaké zde ráně byla řeč! Dost v pohromách jsem zkušená - chci vědět vše! posel Já, vzácná paní, jako svědek očitý ti všechno podle pravdy věrně vylíčím. Proč {aké něco. zkrášlovat a vzápětí tu stát co lhář, když pravda vyjde najevo? Já spěchal s králem v průvodu tam na tu pláň, kde Polyneikés ležel dosud nepohřben a psy a ptáky k nepoznání rozsápán. Tam vzývali jsme s nářkem bohy podsvětí, ať od nás odvrátí svůj spravedlivý hněv. Pak to, co z něho zbývalo, jsme omyli svěcenou vodou, nalámali haluzí a spálili; pak z rodné hlíny mohylu jsme nad ním navršili. A pak za dívkou \ tam do skal do té její snubní komnaty. i Vtom najednou už z dálky slyší jeden z nás jakoby ston a vzdechy tam z té jeskyně a honem to jde Kreontovi ohlásit. Ten také už ty divné nářky uslyšel a přiblíží se k jeskyni - a najednou sám začne nahlas bědovat: „Já nešťastník, sám sobě mám být prorokem? Jdu nyní snad, ač nevěda, po nejstrašnější z lidských cest? Vždyť co tam slyším, to je přece synův hlas! Honem se všichni spusťte do té jeskyně, odvalte kámen, vnikněte až do hrobky a přesvědčte se, byl-li to hlas Haimonův, co jsem ted slyšel, či mě bozi šálili!?" My, jak nám vladař ve svém strachu nařídil, jsme do té hrobky pronikli - a najdem ji, jak visí, uškrcena vlastním závojem, od stropu jeskyně - a Haimon v zoufalství jí vkleče boky objímá a naříká nad přeneblahou smrtí svojí nevěsty a nad zmařenou svatbou, dílem otcovým. Ten, jak to vidí, zděsí se a s výkřikem se žene dovnitř, volá ho a běduje: „Cos mi to, synu, učinil, co zamýšlíš? Pojď, vzpamatuj se, nech už blouznění a hrůz, pojď ven, a já tě na kolenou odprosím!" Tu Haimon mlčky na něj oči vytřeští, pak beze slova sáhne k boku po meči a v prchlivosti tasí proti otci zbraň. Ten však se ráně vyhne - Haimon rozzuřen sám na sebe se vzteká, znovu zdvihne meč a vrazí si ho do prsou až po jilec. A ještě při vědomí ze všech zbylých sil se k dívce přitiskne a její bílou pleť zalévá krví, která se mu řine z ran. A tak tam leží mrtev mrtvé v náručí a snoubí se s ní v podsvětí jak na důkaz, 50 51 že pro člověka není zhoubnějšího zla ^ než zarytý a sebejistý nerozum. Eurydike se beze slova vrátí do paláce. NÁČELNÍK SBORU Co nyní bude? Paní odešla jak stín a na tvé zprávy ani slůvkem nehlesla. POSEL Ba, divné je to. Ale 'já si myslím tak: že je jí stydno dávat hoře najevo zde před občany - že tam doma v paláci do ženských prsou vylije svůj hořký žal. Je strastem zvyklá, ta si hned tak nezoufá. NÁČELNÍK SBORU Já nevím. Planý nářek bývá nářek hlasitý, však němé hoře nevěští nic dobrého. POSEL Půjdu se ihned podívat, zda nechtěla před námi něco děsivého zatajit. Máš asi pravdu, zarputilé mlčení je v takovéhle chvíli špatným znamením. . Posel vejde do paláce. Vstoupl Kreon, skláněje se nad Haimonefh, jejž přinášejí mrtvého. NÁČELNÍK SBORU Hle, vladař sem právě přichází! A smím-li užít těch krutých- slov: ne cizích vin, své viny plod, krvavý plod si přináší. KREON Co spáchal tu šílený omyl, zavilost má, můj vražedný hněv! Sem pohleďte, sem, kde z téže krve oběť i vrah! Jak neblahý byl můj překotný soud! Tak záhy, tak mlád, ó synu můj, ohó, ohó, jsi navždy, navždy odešel, ne z šílenství svého - šílenou zpupností mou! 1 NÁČELNÍK SBORU Zel, třikrát žel, že pozdě pravdu nalézáš. KREON O běda mně, až nyní chápu! Ale to mě slepotou snad sami bozi ranili a svedli z cest a do bludišť mou bludnou mysl uvrhli : a radost života mi zašlapali v prach. Ach, zlý je, zlý ten bludný úděl muk a hrůz! Posel vyjde z paláce. POSEL f Tvým ranám, pane, není konce ani dna. Své jedno hoře držíš tady v náručí, a druhé čeká v paláci, jak poznáš sám. KREON Co, jaké druhé?! Může žal být žalnější? 1 PQSEL Tvá žena, matka mrtvého, je mrtva též, proud života si v bolu vypustila z žil. KREON Ó běda, bezedný přístave podsvětních vod, proč jsi mě zahubil, proč? Ty posle neblahých zpráv, jakou to pohromu přinášíš zas, že zabitého dobíjíš? Co nového ještě pro mne máš? Ohó, ohó! Ze údělem ženy mé má být zas krvavá smrt? Z otevřené brány paláce vynášejí mrtvolu Eurydike. POSEL jen pohleď sám; už nikdo nic ti netají. KREON Ó běda, 52 53 už druhou pohromu tu vidím před sebou. Co dál, CO1 ještě uvidím, já ubohý? V náručí držím svého syna mrtvého, a o krok dále jiný drahý nebožtík. Nešťastná matko nešťastného dítěte! POSEL Tam u oltáře sama probodla si hruď a zdvihla clonou smrti zastíněný zrak a kvílela nad svými syny: první z nich padl v tvém šiku na hradbách a druhý dnes. A pro smrt obou tebe, králi, proklela. KREON Ó běda mně, já zešílím hrůzou. Proč někdo z vás ŕ mi nevrazí ocel do prsou? Já nešťastný, běda mně, jen v neštěstích tonu, kamkoli obrátím krok. POSEL Ba, že jsou mrtvi oba tvoji synové, ! to mrtvá jenom tobě kladla za vinu. KREON Jen řekni ještě, jakou smrtí skončila? POSEL Vždyť říkám: sama dýkou probodla si hruď, když zvěděla, jak bídně zahynul tvůj syn. KREON O běda mně, já jediný jsem vinen vším, a nikdo než já, já bídný, já vrah, to já je zhubil, já, druh pohrom a běd, ach, nyní to vím! Sem ke mně, sluhové, sem a veďte mě odtud, rychle mě odveďte pryč! Vždyť co jsem já? Jen prázdné nic a hůř než nic! NÁČELNÍK SBORU Toť útěcha, ač může-li co utěšit: čím kratší strast, tím snáz ji sneseš - a my též. ■ KREON Jen přijď, už přijď, můj osude, jenž jsi všech toužení cíl, a překroč se mnou ten poslední práh. Jen, smrti, přijď, už přijď, ať jitra žádného už nevidím! NÁČELNÍK SBORU Vše ve svůj čas. Co zítra, to je u bohů, dnes však je dnes, a o to třeba pečovat. KREON Já, po čem toužím, už si v prosbě vyžádal. NÁČELNÍK SBORU , Dál o nic nepros! Co je dáno osudem, tomu se ještě žádný z lidí nevyhnul. KREON Pryč, odveďte mě, nešťastného zločince! Já bezděky, můj synu, připravil ti smrt, i tobě, ženo neblahá; a nevím teď kam pohlédnout a kam své kroky obrátit. Co bylo mé, vše leží tady na márách a na hlavu- jak by- mi skály dopadly. Sluhové odvádějí Kreonta do paláce. SBOR Kdo šťastné chceš prožít své vezdejší dny, ten rozvážně vládni sobě sám. A v paměti měj, co žádá řád. Zpupnost a svévole vzápětí má přetěžké tresty, , jež pozdě člověka moudrosti učí. 54 ANTIGONY PROMLOUVAJÍ Tolik Antigon! Nejdřív v roce 1946 Anouilhova, která vysoko vzedmula hladinu našeho kulturního života', a stala se předmětem diskuse, v níž poprvé vyrazil k útoku český kulturní dogmatismus. Anouilhova transkripce Sofoklova dramatu položila s provokativní objektivností otázku vztahu svobody a řádu. Antigona je tu tím, kdo chce „všechno a hned, a aby to bylo všechno pohromadě. Jinak to odmítám. Já nechci být skromná a spokojit se s kousíčkem, budu-li rozumná. Chci si být jista,vším dnes a chci, aby to bylo tak krásné, jako když jsem byla malá - nebo chci zemřít". Antigonin požadavek je požadavkem absolutní svobody, hrdým odmítnutím jakéhokoli kompromisu se zlem života. Kreon je muž životní praxe. Stojí nohama na zemi, ruce má v kapsách a-, docela prostě napomáhá pořádku v tomto poněkud nesmyslněni světě. A za ním leží mrtví a kupí se lži a falešná demagogická ■ gesta. Proti Anouilhově „černé" Antigoně zvedly se tenkrát hlasy odporu, které prohlásily hru za ■fašistický jed. Snad proto, že ji chápaly - velmi mylně - jako přitakání kreontovštíne (v tehdejších termínech petamovštině, taktice protektorátní vlády apod.). Stanovisko této dogmatické kritiky stalo se později oficiálním názorem; názorem, do jehož drtivé náruče se postupem doby dostala celá západní kultura od Brechta po Williamse. Ale to užije dostatečně známo. V té době Antigony z našeho jeviště nemluvily. Až na začátku roku 1962 se objevila na scéně další transkripce antigonského tématu: Karvašova Antigona a ti druží. Toto diskusní drama z koncentračního tábora bylo 57 však se svým klasickým vzorem spojeno jen■ velmi velmi volně. Dramatik se sice - podle svých vlastních slov -pokusil najít v příkazu strany obdobu nadosobního impulsu činu Sofoklovy hrdinky, ale zůstalo u pokusu. Hra sice také rozčeřila divadelně kritickou hladinu, ale v nastalé polemice šlo spíše o Karvaše než o Antigonu. Na konci téhož roku dvaašedesátého se Antigona vrátila do našeho povědomí znovu, opět transkribována do moderní polohy (pod silným vlivem tvaru dramatu Anouilhova): v západoněmeckém dramatu Clause Hubalka Hrdinové v Thébách nebydlí (Die Stunde der Antigone). Hubalkovo drama ovšem naprosto zvrací objektivní polaritu Anouil-hovy hry a zpracovává celé téma v bojovné poloze časové hry. Za průhlednou neurčitostí časové a prostorové lokalizace vidíme u Hubalka příběh německého městečka, v němž na sklonku hitlerovské války došlo k hromadné vraždě zajatců. Do prosperující spokojenosti dávno už mírového města, šlapajícího s lehkou nejistotou po masovém hrobě pod růžemi v parku, zasáhne náhle tvrdohlavá starostova dcerka, která chce zapomenutý zločin odčinit veřejným přiznáním a veřejným soudem. Tato Antigona je tedy opět nekompromisní a morálně čisté'mládí, její protivník však není ani So-foklův samovládný tyran, ani Anouilhův unavený cynik politické praxe, ale počestný, korektní a vlastně asi demokratický politik, který se jenom nepěkně zapletl s minulým režimem. A co je důležité: tento muž není sám. Antigona nebojuje proti Kreontovi za mlčenlivě sympatie chóru, ale proti celému městu Kreontů, jejichž počestnou existenci by svým činem zničila. A je odstraněna ne za bezmocného přihlížení obce, ale na přímý její nátlak. Tragédie Hubalkovy Antigony je výrazně poznamenaná specifickými rysy posledního evropského třicetiletí, kdy zániky politických režimů nebo prudké proměny jejich linie postihují celé národní kolektivy, které se v nich angažovaly a rychle se přizpůsobujíce nové situaci jsou ohrožovány ve své sebejistotě připomínkami minulosti. V této situaci jsou Antigony velmi nevítané; Antigony - tyto příslušnice nezkompromitované generace dětí hluboce zkompromitovaných otců. Tolik Antigon a žádná z nich Sořoklova! Pravda, začala 58 se hrát na oblastních scénách - zejména od té doby, kdy její téma nabylo na tíživé aktuálnosti. Žádné z těch předsta-vení tu však nezůstalo jako čin širšího dosahu a historické platnosti. Až nyní tedy dostáváme do rukou nový překlad této první ze zachovalých Sofoklových tragédií, téměř čtyřicet let po výtečném převodu Stiebitzově. Začítame se do Ren-čova převodu Antigony a s podivem shledáváme, že tento překladatelský hlas, po dlouhém odmlčení přicházející do naprosto proměněné situace překladatelské, doprostřed programového směřování k oproštěné významovosti, v ničem si nezadá s tím nej lepším, co bylo v této oblasti zatím u nás vytvořeno. A překvapeni objevujeme Sofoklovu Antigonu jako drama mluvící našimi slovy a znějící rytmem našich ) myšlenek. Na Renčově překladatelském postupu není přitom nic provokativně nového nebo programově protipoetického. Jde například dnes už obvyklou cestou důsledné eliminace řeckých mytologických lokalit, současnému čtenáři stále méně i srozumitelných. Zní-li např. textace Stiebitzova (který už ho- | voří o divadelní užitkovosti svého překladu a co do filo- logické přesnosti odkazuje k překladu Královu): ni Diké, družka bohů podsvětních, zde lidem takých (!) řádů nedala, čteme u'Renče: jí a rovněž ani z podsvětí, kam přijdeme, j) nám nikdo nedal zákon takový. ' Renč je ale v tomto ohledu natolik důsledný, že tam, kde by se nemohl té mytologické spleti vyhnout, prostě nahradí Sofoklův text textem svým - jak šťastně, to nechť přesvědčivě ukáže citace Čtvrté písně sboru v obou překladech, Stiebitzově i Renčově: i ; i\ Stiebitz: \ ,/ Týž los přinutil též Danau půvabnou u 'j změnit nebeský svit za temnou kovovou síň. \l:/' Ukryta v kobce, podobné hrobu, \\ v zajetí byla držena; li ' a slavný byl přec i její rod, ó dítě mé, a pěstila sérně, jímž zlatý déšť Diův jí oplodnil klín. Vsak osudů moc je úžasná. ■ Té neunikne bohatství ni mocná zbraň, nj hradební zeď, ni koráby černé, bičující moře. - - ; Také Edonů král, prchlivý Lykurgos, • pro svůj výsměch a vztek těžce byl uvězněn.. Uzavřen pevně od Dionýsa úpěl ye skalním žaláři. \ Byl vyhojen tak jeho bujný vzdor a zuřivost, a poznal sám, že v šílenství jen svým jazykem zlým se dotýkal syna božího. '. - • On rušil,Mainad orgie '• ■ '■ i rozjásaný pochodní žár' a dráždil -Musy, mi lovné hry píšťal.. , Rěnč:' ■ _ - • . Co zvěstí již ukryto v; paměti lidské ' o těch, kdo stižoni osudem hrůzným / .; : naplňovali neznámý zákon, nad kterým v úžase stojíme ještě i dnes. Ti za viny své či za viny otců platili mukami těla i duše . a začasté pouze co v žernovech zrna drceni byli obecnou bouří . a hněvem a vášněmi druhých odváti jako ve vichru , list. Co zmůže tu pláč, co zmůže tu,vzpoura, . co lidské síly, když každý jde sám vstříc osudu, až jako dešťová kapka ' o tvrdou zeni;se roztříští! A zatím co jedna už skončila pádem, druhá se řítí,, netušíc ještě, kam dopadne ona a co na ni čeká. 60 A kdyby na ni zavolal kdosi, „vyhni se včas", už nezmění dráhu á nezbrzdí smrtící . . pád. Zde stojíme před přístupem ke klasickému textu, který filologové jednoznačně odmítnou, ale který nemůže nepřijmout moderní vnímatel Sofoklova díla: Básník tu ná. udané téma, rozvedené v originále na konkrétních mytologických „případech", vytvořil samostatnou píseň, prostou a přehlednou v myšlenkové a obrazové výstavbě, těžce meditatívne vzrušivou ve skladbě, rytmicko-zvukové:- a přitom striktně věrnou myšlenkovému a představovému světu Sofoklovu, vyjadřující s gnómickou zřetelností to typicky sofoklovské odcizení lidského božskému, to vzdorné vědomí neodvratnosti a bezvýchodnosti lidského osudu, řízeného neznámými už zákony božími.* Ten úžasně moderní pocit z neznáma do neznáma vržené lidské existence, který poprvé do literatury přináší právě Sofokles, vystoupí automaticky na povrch už tím, když zre^ dukujeme dobově a lokálně vázaný mytologický aparát, jímž se antický člověk filosoficky vyjadřoval. A stačí, abychom to antigonské téma vymanili ze zajetí'dobového slovníku a zjeví se nám v celé své platnosti příběhu politického - tj. příběhu ô problematice po 1 i s - obce — jehož model je zdá se věčně platný a navzdory všem lepším nebo horším moderním transkripcím výmluvnější a drtivější. Snad také proto, že k nám už tak vznešeně lhostejný básnický zrak Sofoklův není zastřen ohledy k detailům ubohé zkušenosti jednoho lidského života, že nevnímá nic, co jsme si o sobě a pro sebe vymysleli, čím jsme se obstavili a obložili, aby se nám lehčeji žilo a umíralo, a co nás poutá a vězní a ztěžuje nám život a umírání, a že ví jenom, co jsme, neboť jsme to, co jsme byli a co budem: člověk vedle člověka. Jenom ne už vrženi tváří v tvář sofoklovskému fatu, ale sami sobě tím neznámým, nepochopitelným, absurdním osudem. * Jen v poznámce připomeňme, že proti Stiebitzovi, který zho-vorněl verš tragédie blankversem, vrací se Renč k originálnímu iam-bickému trimetru (senám), ovšemže v moderně pružné a přirozené sestupnosti českého rytmu přizpůsobené podobě. 61 A smím se tedy nyní vrátit zpátky k textu Sofoklovy tragédie a alespoň letmo naznačit, jaké myšlenky v nás probouzí tato nová česká podoba staré písně o. vzpouře Anti-gonině? Začínáme tím, jak vidí situaci Théb Antigona: obrazy smrti. Zahynul náš otec Oidipus, zavraždili se navzájem oba naší bratři, kdo se vzepře, bude u k am e n o -ván, smutně zhynul Oidipus, všemi proklínán, matka pak se oběsila v zoufalství, a stejně strašně skončíme i my. Však jestli přitom zemřu, praví Antigona, krásná bude s m r t. A znovu pak: Nic víc už zkusit nemohu než zemřít. Renč (proti Stiebitzovi) akcentuje tu konkrétní představu vševládné smrti i na jiných místech: tak Hlídač bojí se jít tam, kde čeká smrt (Stiebitz; kde čeká trest), a Kreon prozradí své úmysly po rozmluvě s Haimonem: Ty dvě už stejně nezachrání před smrtí (Stiebitz: Ty dívky osudu však nezbaví). Ale domluví Antigona, vstoupí kmetský sbor a jevištěm se rozlehne jásavý paján: Zářivé šípy sluneční, krásnější nad všechny, co jich kdy pršelo v sedmero thébských bran! Hle, naše slunce, náš nový král, syn Menoikův Kreon! Hle, jak se může lišit oficiózní chvalozpěv nového režimu od osobního pocitu těch, kdož vidí tíhu ztrát a cítí hrozbu nejistého zítřku! Plna nadšeně demonstrované dobré vůle vstupuje poliš před svého nového vladaře a vladař pronáší státnickou řeč: pochválí věrnost a seznámí se zásadami své vlády, podle nichž hodlá zvelebit stát. A ani nevydechne a začíná vládnout: dělit svět na přátele a nepřátele, na věrné a zrádce - a aby nebylo nijakých pochyb, je nutno hned určit zrádce a udělit trest. Polynéikés! - se k našim branám vrátil jako vyhnanec a v prach a popel chtěl své město obrátit, zotročit jeho občany a lačně pít bratrskou krev. Jak přesně zná Kreon kruté záměry mrtvého Polyneika! Zdaž vyslýchal to rozsápané tělo pod branami Théb? Ale skvělý politický demagog spěchá, aby v zárodku znemožnil otázky pochybovačů. Neboť zrada byla odhalena proto, aby se mohla zvednout tvrdá pěst nenávistného zákona, který je nejjistější záštitou nejisté samovlády. A kdyby se pak ještě našel smělec a chtěl porušit vydaný zákon, Kreon nezaváhá: už pro futuro obviní vzpurníka z touhy po zisku. A obviní tak hned Hlídače, který mu vzápětí přijde ohlásit pokus o pohřbení Polyneika - a jako obratný politický histrion rozvine tu příhodnou připomínku jedné lidské neřesti do řady nabádavých naučení o otravné moci zlata a ziskuchtivosti, což vyvolává dojem rozvážné vladařské moudrosti. Nevadí mu to ovšem v tom, aby dále rozvíjel svou demagogickou fantazii, v níž zločin Polyneikův vzrůstá do vzpoury proti bohům, jejichž chrámy přišel vypálit, rozmetat jejich sloupoví a oltáře a všechny řády věků odfouknout jak dým. Tak před námi v Renčově překlade vyrůstá z Kreontova vladařského vstupu obludný obraz nenávistné moci -Stiebitz tu vesměs formuluje daleko neurčitěji a' zastřeněji (v posledním citovaném verši hovoří např. jen o „právních řádech"). A pak přichází Antigona. Kreon, doposud pramálo dbající o přesnou podobu faktů, je náhle při výslechu Hlídače až úzkostlivě přesný. Ale Antigonina první slova maří v zárodku jeho náhlou pedanterii: Proč zapírat! Já s hrdostí se přiznávám. (Stiebitz: Já znám se k němu (k činu), nezapírám nic.) Na vratkou stavbu jeho nenávistiplné vladařské koncepce tvrdě dopadají Antigonina slova, jejichž nekompromisnost je neustále podtrhávána formulací překladu: 62 63 A nepřipouštím (Stiebitz: A nemyslela jsem), že by zákon, ten či ten, . vydaný tebou, člověkem, směl platit víc než nepsaný a nevývratný věčný řád. Jen to jsou totiž pro mne platné zákony. (Obdobu to-fioto verše u Stiebitze nenajdeme.) a ty se nezrodily včera nebo dnes -jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří. Ty nikdy nepřestoupím pro strach z člověka. (Stiebitz: A nelekla jsem se zde,ničí vůle.) Stojíme v uzlovém místě tragického střetnutí. Nahlédli jsme už do ledví „lidského zákona" Kreontova - spatřili jsme tam nenávist. Jaká je však podstata oněch jedině platných božských, (ale Renč textuje „věčných") zákonů,, které sílí srdce Antigonino? ' Kdo nepřítel, i mrtev je mi odporný, volá Kreon a Antigona odpovídá: Ne pro nenávist, )á jen pro lásku chci žttl 'Není zajisté bez významu, že i v tomto místě zesiluje,.zpřesňuje a řekl bych zapelativňuje Renč Stiebitzovu formulaci: Jen lásku ummr sdílet a ne zášť - třebaže je očividné, že se tu.nic nezměnilo na smyslu repliky. Je to klíčová replika a je v ní jasně definováno étos Aňtigoniny vzpoury. Proti řádu nenávisti staví Antigona řád lásky. Je však pak nadále možno mluvit o tom, že se v tomto konfliktu střetávají řád 11 d s ký a řád božský? Jaká síla nás nutí, abychom pro sebe akceptovali státnickou koncepci Kreon-tovu ? > ' " ■ V řádu krěontovském Antigona, volivši důsledné setrvání na principu lásky, volí ovšem proti životu, smrt. Ale i ten povolný a vladařské síle přizpůsobivý chór zpívá ve své třetí písni o Erotu, bohu vítězném, o lásce všudypřítomné (textace Renčova!), a uzavírá doslovně (což opět nenacházíme ve Stiebitzovi): I ve ■ smrti vítězí láská. ' A tak tedy Antigona nepodstupuje krutou, smrt jen proto, aby naplnila náboženský příkaz poslední pocty, mrtvému. Ona milovala svého bratra Polyneika a naplňuje svou 1 á s k u aktem poslední služby mrtvému. Je plná lidské lásky a odchází na smrt s bolestným vědomím, že'síla této lásky zůstane nenaplněna. Ale ví. (a toto její vyznání .opět nenajdeme v překladu Stiebitžově): ; Dobří yšak vědí, že dobře jsem činila. . ; Přestože nikdy, ani jako matka snad ' či manželka nad mrtvolami drahých svých bych proti obci nechtěla se provinit: Už dlouho trvá na světě „hodina Áritigony". Ale to nám budiž úlevou, že .Antigony mluvící svobodně z jevišť a-ze stránek knih" přibližují snad konec této své hodiny. Neboť nejvíc je jich potřeba tam, kde mlčí! JINDŘICH ČERNÝ SOFOKLÉS / ANTIGONA Z řeckého originálu Avíiyove přeložil Václav Renč. Doslov napsal Jindřich Černý. Obálku navrhl Jaroslav Malina. Vydalo nakladatelství Orbis jako svou 2762. publikaci. Edice Divadlo, sv. 78., str. 64. Odpovědná redaktorka Karla Kvasničková, výtvarná redaktorka Věta Šalamounova, technický redaktor Antonín Šašek. Z nové sazby písmem Garamond vytiskl Knihtisk, n. p., provoz 2, Praha 2, Slezská 13. AA 2,60, VA 2,84, D-12*50081, náklad 5000, I. vydání. 11 - .044 - 65 13/52 - brož 4,50 Kčs - 63/VIII-14