obsah i fejeton | pošli to dál | téma: práce v bavlnce? i reportáž | dejiny prítomnosti | referát rozhovor | komiks a křížovka | KULTURA f VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA 1 HUDBA | DIVADLO 1 FILM j uličníci Autorka: Marta Harasimowkz Brněnská adaptace dopisů Voskovce a Wericha je víc než nápaditá a dojemná podívaná. Třísvazkové vydání poválečné korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyšlo v letech 2007 a 2008 a vyvolalo poměrně velký ohlas. Literární kvalita těchto dopisů přímo vybízí k dalším uměleckým tematizacím, myšlenka jejich divadelního zpracování by se ale, vez-meme-li v úvahu obsah díla a specifika žánru, mohla zdát příliš krkolomným nápadem. Inscenace Jana Mikuláška v brněnském Divadle Reduta však dokazuje, že sebraná korespondence můžefungovatjako plnohodnotná předloha pro činoherní adaptaci, a také to, že se podobné představení- při vhodném zpracovánívýcho-" zího textu - může stát opravdovou divadelní událostí. DALEKO A BLÍZKO Nacházíme se ve zvláštním, světlém interiéru. Jednoduchétvary nábytku, atypicky zavěšené na zdech, navozujífunkcionalistickou architekturu. Celá výprava představení je vyvedena v několika kontrastních barvách. Na jevišti vidíme tři postavy: břichatého Wericha, štíhlého a elegantního Voskovce i Werichovu manželku Zdeničku (hraje ji Gabriela Mikulková, která se ovšem vtěluje i do rolí několika dalších žen). Hlavní hrdinové se skrývají za černobílými maskami jakýchsi smutných klaunů. Jejich vzhled zároveň asociuje vizáž opravdového Voskovce a Wericha, jak je známe ze záznamů inscenací Osvobozeného divadla. V následujících scénách uvidíme příběh přátelství obou mužů, do něhož se bude promítat nejen dlouholetá rozluka, ale také složitost jejich osobností. V predstaveníje zachována dopisová forma textu. Postavy se na jevišti pohybují v těsné blízkosti, zároveň se ale v prostoru pořád míjí. A přeci jen se úryvky dopisů skládají do jakéhosi dialogu, v němž se navzdory onomu prostorovému odcizení odrážíintenzita." vztahu hrdinů a velká míra intimity. Dramatizace Dory Viceníkové se musela zakládat na výrazném osekání rozsáhlé korespondence (byla také zmírněna původní nerovnováha mezi delšími a podrobnějšími Voskovcovými dopisy a poněkud stručnějšími a vzácnějšími Werichovými odpověďmi). Výběr se soustřeďuje na několik důležitých okamžiků ze života hrdinů, jiné naopak sotva naznačuje. Celek ovšem tvoří velmi působivé vyprávění, které - při zachování původního rázu předlohy - rozhodně není pouhou čítankou z dějin české kultury ani nesklouzává k laciné autobiografičnosti. Naopak, na jevišti vidíme zcela autentický příběh o samotě, stesku, údělu umělce a pomíjivosti života. JAK ZNÍ JARO Věrně napodobit Wericha a Voskovce by zajisté nebylojednoduché, naštěstísealetvůrci představení v jeho koncepci vydali jinou cestou. VácLav Vašák (Voskovec) a Jiří Vyorálek (Werich) se na jevišti nesnaží kopírovat způsob hry či chování původních hrdinů a každý z nich si ke ztvárnění své postavy našel vlastní klíč. Nutno říci, že výsledkem jsou naprosto brilantní he- recké výkony. Predstaveníje plné originálních inscenačních nápadů, které čerpají z několika divadelních žánrů a technik. Příznačná je pro Mikuláškovu inscenaci pečlivá práce se symboly a náznaky: Pražské jaro a Anticharta jsou přivolány pomocí zvukových asociací, rakovinou nemocný Werich podstupuje na jevišti rádioterapii, která spočívá v rezignovaném objetí lampy. Téměř každé gesto má konkrétní význam, zároveň se ale Mikuláškovi podařilo vyhnout nebezpečí výrazové premrštenosti. V neposlední řadě vyniká Korespondence V+W působivou scénografií Svatopluka Stádečka a krásou kostýmů Marka Cpina. Navzdory délce predstavenia málo záživnému žánru předlohy se tvůrcům představení podařilo vytvořit koherentní a nesmírně poutavé dílo. Bez nadsázky můžeme říci, že se jedná nejen o jednu z nejlepších Mikuláškových inscenací, ale snad i o nejlepší české představení několika posledních sezón. Dora Viceníková: Korespondence V+W, česká premiéra 5. listopadu 2010 Divadlo Reduta SERVIS FILM DIVADLO KNIHY HUDBA SPOLEČNOST VOSKOVEC A WERICH OPĚT SPOLU NA JEVIŠTI ^r^^^laCTTOivaQiaNazabradlí přeneslo z Brna do Prahy osvědčené představení z dopisů V+W. (Dl co >(L> C CD > O -i—" co "O CL) >£_ a Nový tým Divadla Na zábradlí se uvedl několika obnovenými premiérami. Jednou z nich byla i Korespondence V+W, která se tak konečně dostala i k pražskému publiku. Díky tvůrcům za to. Je to emotivní, hluboká, smutná i veselá výpověď o životě dvou mimořádných osobností, jejichž přátelství a duchovní souznění neoslabila vzdálenost, životní trable, složitá doba ani stáří a s ním přicházející zdravotní i psychické problémy. Čtenář všech tří obsáhlých dílů korespondence Voskovce a Wericha má možná zpočátku trochu problém přistoupit na výraznou interpretaci jejich textů, zvlášť pokud slyšel nahrávky rozhovorů obou autorů, které se jim podařilo pořídit během několika málo setkání. To ale rychle přechází a divák má brzy pocit, jako by byl svědkem některé ze slavných předscén dua V+W. Kostýmová stylizace Marka Cpina s obličejovými maskami a umělým břichem v případě Wericha není přehnaná a elegantně po- KORESPONDENCEV+W Divadlo Na zábradlí. 23.11. a 26.11.. od 19.00 režie: Jan Mikulášek, hrají: Václav Vašák, Jiří Vyorálek a Gabriela Mikulková intuj e skutečné postavy, aniž by upadala do karikatury. Jednoduchá a přitom nápaditá bílá scéna Svatopluka Sládečka, s níž si všichni tři herci krásně vyhrají, umožňuje povýšit scénické čtení, jež by se u korespondence nabízelo jako jediný možný tvar, na plnohodnotné divadelní představení. Autor představení Jan Mikulášek spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou dokázali z obrovského množství dopisů vybrat stěžejní části, které z přesoceán-ského dialogu udělaly dramatický tvar s dějem spějícím k nevyhnutelnému „odchodu do Nudná," při němž začnou v hledišti šustit kapesníčky. Inscenace je plná humorných nápadů s prvky grotesky, kterou všichni herci zvládají dokonale, a události, o nichž si Voskovec s Werichem předali mnoho dopisů, odvypráví pantomimickou zkratkou hodnou obou představitelů Osvobozeného divadla. Autoři se pochopitelně museli vzdát ohromného množství moudrých i vtipných pasáží, jimiž jsou dopisy V+W prošpikované. Diváka tak ale možná přinutí k četbě Korespondence, která je skvostem české literární tvorby i jedinečným svědectvím doby z opačných částí železné opony. 7 Korespondenci V+W asi ČT nenatočí Voskovce hraje Václav Vašák a Wericha Jiří Vyorálek foio nd brno Hradecký festival Divadlo evropských regionů se blíží k závěru. Opět tu lze vidět kusy z celé republiky, které byly již kriticky „zváženy". Někdy se tudíž i žasne nad vyrobenou pověstí, jindy naopak. Jako v případě Korespondence V+W z brněnské Reduty, nádherné ajímavé inscenace. Natočit ji chce Česká televize, ale má potíže s autorskými právy. JANA MACHALICKÁ Skvělý byl už ten nápad zdramatizovat dopisy, což se sice najednou jeví jako ta nejsa-mozřejniější věc pod sluncem, ale kdo by si to pomyslel. A jde i o to, rozpoznat jejich dramatický potenciál a vědět, jak ho využít, aby z toho přece jen nebyla procítěná recitace. To všechno chce značnou dávku imaginace a citu. Dora Viceníková, která je autorkou divadelního scénáře, učinila nesmíme citlivý výběr. Nechala stranou někdy i kontroverzní názory na jiné a podobné věci a šla hlavně po osobní linii. A tak se přátelství dvou mimořádných mužů - Jiřího Voskovce a Jana Wericha - vyjevuje v celé složitosti, radostech i velké bolesti, stálých obavách o osud toho druhého, vzdáleného tisíce kilometrů. Právě to je velkou hodnotou inscenace, která je vlastně strašně smutná a drásavá a divák si znovu uvědomuje, jak komplikované životy generace obou pánů prožívala, kolik musela vynakládat úsilí na to, aby mohla žít trochu „normální" životy. Werich se trápil v totalitě, Voskovec v exilu a v relativní svobodě, a přitom jejich existenciální situace nebyly až tak odlišné. Svět byl rozdělený a nenávistný, a i když občas přišla naděje, nic to neřešilo.Výborný nápad byl i připsat postavu Werichovy /.deničky, která sc lu a tam promění ve Voskovcovu partnerku, a je nejenom ženským elenienleni, ale laké potřebnou rezonanční deskou ve vztahu obou mužů. Absurdní nedorozuměni Inscenace Jana Mikoláška ale laké není žádná poetická klaimiáda vyšperkovaná notoricky známými gagy V+W, i když z mnohých těží a přetváří je k obra/.u svému. Je to úžasná divadelní partitura naplněná metaforou a zvláštní obrazivostí až po okraj. A je tu i spousta ironie a nadsázky, která pracuje i se známými klišé. Třeba jen když se Werich postaví do bočních dveří a zamele do prázdna tu příšernou formulku, kterou lze najít i na hrncích a vázičkách - „když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl,..". Korespondence V+W, to je samo dvacáté století ve své rozporuplnosti a absurditě. Život v něm byl náročný a přicházely nemoci duše i těla a nikdo se nemůže divit, že Jan Werich nebyl zrovna pohádkový dědeček. Byl nemocný, a tudíž náladový, sarkastický. A laké byl minulým režimem hnusně zneužit. Trápil své blízké a jeho poslední léta byla plná ubližování, obviňování a hádek. A nakonec celá rodina vymřela během jednoho roku a na začátku 80. let zůstala pouze vnučka Fanča. Ale to všechno je o Werichovi a jeho rodině už dávno známo a vnímáno s empatií a láskou. Takže je zcela nepochopitelné, že Werichova vnučka Fanča Kvapilová, která nakonec přivolila k vydání tří svazků korespondence Voskovce a Wericha, nyní odmítá, aby se inscenace natočila a aby ji odvysílala Česká televize. Je pravda, že už když se připravovalo knižní vydání, nechtěla ho povolit a souhlasila až po intervenci Voskovcových potomků. Nyní se situace opakuje, ale vzhledem k tomu, že tři díly dopisů už dávno vyšly a setkaly se s velkým úspěchem a mimořádným pochopením, jde o záležitost značně absurdní, až bizarní. Werichova vnučka se přesto domnívá, že literární žánr na rozdíl od divadla zajišťuje intimnější způsob vnímání. A také umožňuje jiný kontext, který vede ke komplexnějšímu pohledu na osobnost Jana Wericha. Rovněž soudí, že skutečnosti soukromého rázu jsou expresivním pojetím v inscenaci příliš exponované, a že se tudíž inscenace nepříliš citlivým způsobem dotýká práva na soukromí celé její zemřelé rodiny. A to by mělo být chráněno i po jejich smrti. Z toho důvodu odmítá dát svolení k televiznímu záznamu Mikoláško-vy inscenace. Zdá se, že je to celé jenom velké nedorozumění. Zda Werichova vnučka viděla inscenaci, či ne, není známo. Ovšem argumenty o malé citlivosti nejsou namístě. Protože to, čím je inscenace naprosto výjimečná, je její emoční výpověď. Se strhujícími osudy Voskovce a Wericha divák „jde" od první minuty, propadne jim a celou dobu si naivně přeje, aby to nedopadlo tak, jak ví, že to dopadne, a jak to ani jinak nejde. Raduje se a trápí s nimi a chápe je jako dosud nikdy. A znovu cítí velkou ztrátu, smutek i vztek. To je víc než živý pomník Voskovcovi i Werichovi, a pokud ho jeden z jejich potomků nechce, asi se s tím nedá nic dělat, ale nemá to tak být. Ach, ty česká statnosti! mfdnes.cz Divadlo Reduta je jednou ze scén Národního divadla Brno, více se o ní dočtete na www.ndbrno.cz SCÉNA, 20. listopadu 2010 DIVADLO Základem originálního představení V BRNĚNSKÉ REDUTĚ je třísvazková korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, která vyšla v letech 2007 a 2008 a strhla na sebe značnou pozornost. Z dopisů V+W vznikl malý zázrak Těch dopisů z let 1948-1980, které uchovával archiv v Bostonu, jsou tisíce. Režisér Jan Mikulášek, který inscenaci nazvanou lakonicky Korespondence V+W připravil, měl tedy na výběr. Udělat z psaní, která jsou sice plná jadrné češtiny, vtipu i moudrosti, dramaticky nosný a jevištně přitažlivý materiál, je však poměrně těžký úkol. Mechanicky proti sobě vršit dva monology by bylo divadelně nepůsobivé a divácky otravné. V Brně se však zrodila působivá scénická koláž, v níž rotují úryvky z dopisů ve vynalézavé podívané využívající prvky klauniády i atmosféry slavných forbín V+W. Dvě těla. Jedna duše Dramaturgyně Dora Viceníková z přesoceánského papírového dialogu sestavila působivý celek. Z něj vyvstává onen podivuhodný vztah dvou mužů, kteří se (vlastními slovy) hluboce milovali, aniž šlo o homo-erotickou záležitost. Ostatně ještě za života byli oba nazýváni jednou duší ve dvou tělech - a Voskovcův odchod do Ameriky ukázal, že právě jako umělecký tandem byla tato dvojka nejsilnější. A toto nikdy nerozvedené umělecké manželství do dopis-nic překlopilo všechny podoby letitého svazku. Tady se z úst obou aktérů, k nimž dramaturgyně výtečně připsala postavu Werichovy manželky Zdeničky, dere soucit, hysterie, láska, ironie, kárání či usmiřování. A s přibývajícím časem se ve dvouapůlhodino-vém kusu logicky více a více mluví o zdraví, nemocech, stáří a také rodinné tragédii, za níž stály psychická labilita Zdenky nebo alkoholismus Werichovy dcery Jany. Mikulášek servíruje osudy V+W v nápaditém kaleidoskopu. Ke slovu přijde třeba rozfázovaný pohyb, groteskní škleby nebo svérázné hrátky s intonací, když se Werich obrací k publiku se svou mudrckou a posléze do banality vyprázdněnou replikou, že když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. Ostatně Werich na svoje publikum, které tomuto žonglování se slůvkem být zas a zase tleská, posléze vystrčí zadnici... Jindy se z jeviště snesou ironické šlehy o české národní povaze. Prý když se prase zkříží se včelou, vznikne malý český člověk. Ale pořád je to svině. Mikuláškova inscenace je silná v nepolevujícím chrlení obrazů a nápadů. Za pod-kresu místy až melancholicky tesklivé hudby se do mysli zarývají obrazy, v nichž se využívá rentgenových snímků na smrt nemocných lidí. Jinde Mikulášek historicky nezatíženě a nápaditě inscenuje pražské jaro. Aktéři rozmístí černobílé slunečnice, ze záznamu až bukolicky bzučí hmyz a cvrlikají ptáčci. Jarní idylku posléze překotí do mrazivých Voskovcových výkřiků Recenze 90% Korespondence V+W Reduta Brno, režie J. Mikulášek, hrají V. Vašák, J. Vyorálek, G. Mikulková Luboš Mareček redaktor MFDNES na adresu ruských okupantů. Werichův dodnes diskutovaný podpis anticharty se zase zašklebí ve Voskovcově jízlivém monologu na adresu bizarního shromáždění umělců národa ve zlaté kapličce. Inscenace má tři skvostné herce. Štíhlý elegán Václav Vašák jako Voskovec, Jiří Vyorálek s přiznané vatelínovým pupkem coby Werich a Gabriela Mikulková jako starostlivá, ale labilní Zdenička sáhli do opravdu mimořádné zásobárny hereckých valérů, nálad i kalibrů. Pochvalu si zaslouží i dadaistická čistě bílá scéna Svatopluka Sládečka, který natřikrát překlopil na stěny jednoduchý interiér. Povedené kostýmy Marka Cpina včetně bílých obličejových masek jemně citují slavnou éru dvou mužů, kteří v Osvobozeném divadle natrvalo přepsali dějiny českého divadla. FOTO: JANA HAUOVÁ Mikuláškovu vynalézavou a v nejmenších detailech precizovanou práci si však zdaleka neužijí pouze generace, kterým se iniciály V+W vypálily do srdce, ať už z desek nebo Fricových filmových komedií. Novinka Něco víc Inscenace není „jen" historickým dokumentem, ale také hořkou připomínkou bipolárního světa rozděleného železnou oponou. z Reduty totiž není ,jen" historickým dokumentem, ale také hořkou připomínkou bipolárního světa rozděleného železnou oponou. A v závěru se ponejvíce stane až syrovou, ale mimořádnou sondou do hořkých konců dvou mužů, kteří kvůli osudu nemohli být ani spolu, ani bez sebe. ■ LIDOVÉ NOVINY I Čtvrtek 25. listopadu 2010 /?• 3KULTURA Zdeptaní stoprocentní mužové Groteskní a tragické. Životy Voskovce a Wericha ožívají v zdramatizované korespondenci, která vyšla před časem knižně a stala se hitem. Foto nob Brněnské Národní divadlo uvedlo v Redutě adaptaci Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Inscenace Jana Mikuláška se originálně a herecky bravurně chápe příběhu slavného dua. Obraz V+W ale také naplňuje nečekanou dávkou sentimentu. KATEŘINA BARTOŠOVÁ SLÁMOVÁ Inscenace má výborný prolog. Kratičká klauniáda o tom, že pozbýt je třeba postupně vše — ženu, přítele i sama sebe, má vtip i bezvadně zvládnutý rytmus. Otevírá inteligentní inscenaci, která se obejde bez přímých citací v herectví i výběru hudby, stejně svobodná je i ve scénografii čerpající z dadaistické poetiky. Zaměřeno na soukromí Režisér Jan Mikulášek vytvořil v bílé, geometrické scéně složené z několika na sebe navazujících krychlových prostorů, v níž ne všechny židle stojí nohama na zemi, groteskní ozvuk tragické linky životních příběhů Voskovce a Wericha. Adjektiva groteskní, tragické a životní určují podobu inscenace. Výběr dramaturgyně Dory Vice-níkové z třísvazkové Korespondence, která je stejně svébytným literárním dílem jako dokumentárním pramenem, se soustředí ne zcela, ale přece jen více na soukromí obou slavných tvůrců. Adaptace nepokrývá systematicky kompletní období, v němž dopisy vznikaly, tedy od konce války. Nejvý-znamnější mezníky v příběhu tvoří nemoc a smrt druhé Voskovcovy ženy Anne, neshody Jana Weri-clia s jeho celoživotní partnerkou - manželkou Zdenkou, její psychický stav a choroba, Werichova nemoc a smrt. Z politických událostí je zmíněn samozřej- mě osmašedesátý rok nebo Werichův podpis anticharty. Přestože humor v inscenaci nechybí (sám jazyk dopisů - hravý a hubatější než odpovídá běžnému povědomí o V+W - je současně intimně otevřený v hořkostech, ale samozřejmě i vtipný), na celkové ladění inscenace má vliv hojnější výběr tragických motivu. Voskovce a Wericha představují Václav Vašák a Jiří Vyorálek. Vizuálně je se slavnou dvojicí pojí přibližná podobnost fyzických typů (u Jiřího Vyorálka podpořená vycpaným břichem) a typické černobílé líčení. Stylizace hereckého projevu se vyhýbá imitaci, čerpá ale z klauniády a grotesky, včetně mimické expresivity. Koncepce inscenace spojuje groteskní stylizaci s věcností, civilní projev s posunutými gesty i pohybem, dovoluje pronášet monology věcně v nečekaných pozicích určovaných z řádu gravitace osvobozenou scénou a mobiliářem. Jiří Vyorálek i Václav Vašák ovládají řadu poloh, kterými odstiňují a činí obdivuhodně plastickými dvě a půl hodiny se střídající monology. Přecházejí od civilu k halekačkám přes oceán, od plač-tivosti k brutálně groteskní hlasové i pohybové stylizaci. V obdobném vyřazuje jim zdatným partnerem hostující Gabriela Mikulková jako Werichova žena Zdenička. Jazyk inscenace je metaforický, divadelně se daří oživit kvantum monologů tak, aby nepůsobily patřičněji v knize než na jevišti. Mikuláškův styl bývá sice místy odtaži-tě konstruovaný, zde ale převažují silné akřehké obrazy, jakým je například Voskovcovo loučení se zemřelou druhou manželkou - několikanásobný pokus uložit oblečení zemřelé ženy do krabice, z níž povoleným dnem vždy znovu vypadne a nedá se odklidit. Jan Mikulášek vytvořil vrstevnatý, pestrý tvar. Kamenem úrazu se ale místy stává groteskní pokři-venost, která společně s výběrem textů vnáší do inscenace přepjatou deikonizaci „moudrých klaunů" a nečekanou dávku sentimentu. Charakteristický je závěrečný obraz, ve kterém-již po smrti Wericha -herecká dvojice do hlediště polomrtvě a zdeptaně zpívá jeden ze songů Osvobozeného divadla, obklíčena přitom obludnými černými (s bílou scénou pěkně kontrastujícími) písmeny V a W. Tato poloha inscenace působí zbytečně srdceryvně. Korespondence v+w Režie: Jan Mikulášek Dramatizace a dramaturgie: Dora Viceníková Scéna: Svatopluk Sládeček, Národní divadlo Brno - Reduta premiéra 5.11. 8 KULTURA - REGION deník pondělí 6. prosince 2010 Strasti života V+W jako poetická klauniáda Korespondence Voskovce a Wericha v brněnském divadle Reduta nabízí v režii Jana Mikuláška hlavně bohatě vizuální zážitek recenze LENKA SUCHA Brno- Jiřího Voskovce a Jana Wericha znají všichni jako klasiky českého humoru, osobité herce a legendární představitele Osvobozeného divadla, kde excelovali v nesmrtelných fortunách. Ne každý ale zná peripetie jejich soukromého života, který na dlouhá desetiletí ovlivnila vzájemná odloučenost. Zatímco Voskovec působil po únoru 1948 v emigraci, Werich bojoval o uplatnění v komunistickém Československu. Dopisování se tak stalo jedinou možnou formou jejich kontaktu. Inscenace divadla Reduta Korespondence V+W přibližuje prostřednictvím autentických výpovědí v dopisech právě tuto linii života obou umělců. Drobné peripetie ostatně provázely už vznik Inscenace, když ze zdravotních důvodů musel z projektu ještě před zkouškami odstoupit režisér J. A. Pitínský. Místo něj se režie se ctí chopil Jan Mikulášek a v duchu svého tradičně svébytného rukopisu stvořil pestrou scénickou koláž plnou invenčních nápadů, vynalézavosti a hravosti. Dění na jevišti skoro ani na okamžik neustává, až si divák musí dávat pozor, aby se jím nenechal unést až příliš a neunikal mu obsah korespondence. Dítě velkohlavaté Tak jako v dopisech si oba umělci hraj í se slovy (mnohdy velmi jadrně), nápaditě se oslovují (Moje součásti, Dítě velkohlavaté aj.) a vytvářejí novotvary, i na jevišti vznika- PESTRA KOLÁŽ. Režisér Jan Mikulášek pojal korespondenci Voskovce a Wericha jako groteskní hříčku. Foto: Deník/Jana Hallová jí v žánrovém duchu poetické klauniády nebo grotesky situační hříčky. Teprve ve druhé polovině, kdy se inscenace lomí do smutnějších tónů, úměrně s přibývajícími problémy stáří a nemocí dvojice V+W, prostupuje dějová linka stále víc do popředí. V ten moment se úryvky z dopisů stávají napínavým a strhujícím sledem událostí, který divákům nedá vydechnout. Autorka dramatizace Dora Vicenlková „vměstnia" třísvazkovou korespondenci vedenou „přes oceán" mezi léty 1948 až 1980 na třicet stran scénáře. Klíčem k výběru se Vicenlkové staly nejemotiv-nějšl pasáže z dopisů se zaměřením na osobní vztahy, problémy stáří a nemoci. Diváci tak nahlížejí do niter obou herců na sklonku jejich životů a sledují hořké dialogy star- noucích komiků plné melancholie a rostoucí skepse. S Voskovcem prožívají smrt jeho druhé ženy Anne, s Werichem zase hádky s psychicky labilní manželkou Zdenou, alkoholické problémy dcery Jany nebo jeho postupující chorobu (včetně návštěv na onkológii na Žlutém kopci v Brně), se kterou se potýkal od roku 1968 až do své smrti o dvanáct let pozděj i. Právě tímto momentem inscenace vrcholí, když Mikulášek divákům alespoň symbolicky umožní stát se na chvíli aktéry zmíněné korespondence. Text posledního Voskovcova dopisu si totiž diváci sami čtou nahoře nad scénou na digitálním panelu, který jinak slouží jako titulkovací zařízení. Nápaditým finále tak Mikulášek pomyslně uzavírá kruh inscenace započatý hned v jejím úvodním obraze, kdy je úryvek z dopisu zase promítán průsvitně přesjeviště. Dadaistická scéna Právě snově bílá scéna Svatopluka Sládečka výrazně napomáhá v iluzi odpoutání se od reálna a přesunu kamsi do su-reálného nadpozemského světa. Čtvercový prostor je i s rekvizitami vedle klasického úhlu otočený o devadesát stupňů a také vzhůru nohama. Toto dadaistické řešení nabývá j eště konkrétnej šího využití s hereckou akcí jako třeba pří manželské hádce Wericha se Zdeničkou, kdy oba herci leží na boku na zemi tak, jakoby vlastně seděli za stolem. Těžko by ale Mikuláškova koncepce fungovala, kdyby pro ni nenašel vhodné herce. Jak „domovský" Václav Va-šák (Voskovec), tak ani hostující Jiří Vyorálek (Werich) se nesnaží slavnou dvojici napodobovat. Hledají vlastní paralely pro vyjádření pocitů a rozpoložení člověka, který se v dopisech svěřuje svému nej-lepšímu příteli. Dvojici doplňuje ostravská herečka Gabriela Mikulková jako Zdenič-ka Werichova. Společně tak divákům zprostředkovávají třeba poeticky laděný porod dcery Jany Werichové nebo Pražskéjaro 1968. Inscenace Viceníkové a Mikuláška přináší zážitek nejen z invenčnlho vizuálního zpracování, ale také ze zprostředkování tak trochu jiného obrazu Voskovce a Wericha. Z jeviště podává svědectví o opravdovém přátelství dvou lidí, které nerozdělil oceán ani ostnaté dráty komunistického Československa.