&.
•
., PRVNí DíL KRITIKY SOUDNOSTI
KRITIKA
ESTETICKÉ SOUDNOSTI
·PRVNÍ ČÁST
Analytika estetické soudnosti"
PRVNí KNIHA
Analytika krásna
PRVNí MOMENT
soudu vkusu* co do jeho kvality
§l
SOUD VKUSU JE ESTETICKÝ
Abychom rozlišili, z.~a je něco krásné nebo ne, nevztahujeme představu"
prostřednictyímrozvažování k objektu kvůli poznáni, nýbrž prostřednictvím
ť>brazotvornosti (možná také s rozvažovánim spojenou) k subjektu a k jeho
pocitu libosi;i' nebo nelibosti. Soud vkusu tedy neni poznávacím soudem, neni
tedy logický, nýbrž estetický, a tím rozumíme takový soud, jehož motiv nemi\.že
být jiný než subjektivní. Veškerý vztah představ, dokonce i představ
počitků, al<;může být objektivní (a zde znamená to, co je v empirické představě
reálné); jen ne vztah k pocitu libosti a nelibosti, kterým není v objektu
nic označováno, ale ve kterém se subjekt sám cítí tak, jak na něj představa
působí.
Pojmolltpravidelnou, účelnou stavbu svou poznávací schopností (ať už
[l'řetelným n.ebo zmateným způsobem představování)je něco naprosto jiného
n,ežsi být této představy vědom prostřednictvím počitku zalíbeni. Zde je
představa vztahována zcela k subjektu, a to k jeho životnímu pocitu'" který
se nazývá pocit libosti či nelibosti. Tento pocit zakládá zcela zvláštní rozll·
šovaei a Posuzovací schopnost, jež nepřispívá ničím k poznáni, nýbrž jen
s~oynává danou představu v subjektu s veškerou schopností představ, které
~ije mysl +pocitu svého stavu vědoma. Dané představy v nějakém soudu
:rlJ'0~Oll být empirické (tedy. estetické); avšak soud, jenž je jimi určen, je 10!;Í8kiý,
jestliže ony představyjsou v soudu pouze vztahovány k objektu. Obrá.c~J:J.ě
ale, kdyby dané představybyly dokonce racionální, v soudu by ale byly
y.,yaženy pouze k subjektu (k jeho citu), jsou potud vždy estetické.
,ce .
:.*",pe*iůce vkusu, Z které vycházíme, zní: vkus je schopnost posuzovat krásno. Co ale je zapotřebík tomu,
,~n:tlllějakýpředmět nazvali krásným, to musí odhalit analýza soudů vkusu. Momenty, na které tato
.p.Q~1:Yt3syéreflexi bere zřetel. jsem nalezl, řídě se logickými funkcemi souzení (neboť v soudu vkusu
~.~i;j~~~ěo~saženvztah k rozvažováni). Momenty kvality jsem pojal do zkoumání nejprve, protože
·}~tsoud o krásnu bere nejprve ohled na tyto momenty.
L
.• Soud o předmětu zalihení může být úplně bez zájmu, ale přesto velmizaj!mavý, tj. nezakládá s..c n~
zájm~ ale zájem vzbuzuje; takové jsou všechny čisté morální sondy. Ale soudy vkusu o sobě nezakladaJl.
vůbec žádný zájem. Mit vkus se stává zajímavým jen ve společnosti; příčina toho hude ukázána v ná-
sledujícím.
)'Zájmem nazýváme to zalíbení, jež spojujeme s představou existence nějak.ého
předmětu. :,,,Takové zalíbení má proto vždy zároveň vztah k žádací
schopnosti, buď'jako její určující základ, nebo alespoň s jej~ určujícím základem
nutně souvisí.5irde-1i však o to, zda je něco krásné Čl ne, nechceme
vědět, zda nám nebo lěkomuna existenci věci nějak záleží uebo jen mohlo z~\ /
ležet, nýbrž jak ji posuzujeme v pouhém pozorování (názoru uebo refleXl)·X
Zeptá-Ii se mě někdo, zda považuji palác, který vidím před sebou, za krásný" '
mohu sice říci: nemiluji takové věci, které jsou udělány jen na okukování"
neho podohně jako onen irokézský sachem, kterému se prý v Paříži nelíl;>í ni~
lépe než veřejné kuchyně; mohu dále ještě po rousseauovsku spílat samolibosti
mocných, kteří užívají potll lidu na tak postradatelné věci; mohu se ko~ečně
velmi lehce přesvědčit, ž~ kdyhych se nacházel na neobydleném ostrove, hez.
naděje na návrat k lidem, a pouhým přáním bych si mohl přičarovattakovoU!
velkolepou hudovu, ani hych se kvůli tomu nenamáhal, kdyhych už měl chýši,
která hy hyla dost příjemná. Všechno to mi můžete přiznat a schválit, ~enže
o tom teď není řeč. Chceme jen vědět, zda pouhá představa předmětu Je ve
mně provázena zalíbením, ať už jsem vzhledem k existenci předmětu této
představy sehelhostejnější/,Lzesnadno vidět, že záleží na tom, co z této představy
v sohě vytvořím, a ne na tom, v čem na existenci F$~Tdmětu závisím,
ahych mohl říci, že je krásný, a dokázat tak, že mám vkuť~aždýmusí při:
znat že takový soud o kráse, ke kterému se druží sebemenší zájem, je velmi
stra~ý a není čistým soudem vkusu,AClověknemůže hýt ani v nejmenším
zaujat pro existenci věci, nýbrž musí bý~v tomto ohledu zcela lhostejný, ahy
mohl hýt soudcem ve věcech vkusu.
Tuto větu ale, která má výjimečnou důležitost, nemůžeme vysvětlit lépe,
než když proti čistému nezainteresovanému* zalíbení postavíme takové zalíhení,
jež je spojeno se zájmem, především můžeme·li si hýt záro~eň jist~, že
neexistuje více druhů zájmu než ty, které právě teď mají hýt Jmenovany.
53
§ 3
ZALíBENí V piHJEMNÉM JE SPOJENO SE ZÁJMEM
)<!říjemné je to, co se líbí smyslům v počitklJ,/ť' ,
, Zde se nyní nahízí příležitost poukázat na zcela ohvyklou záměnu dvojího
významu slovapočitek(Empfindung),~eškeré zalíhení (říkámenebo myslíme)
je samo počitkem (nějaké libosti). Je tedy vše, co se líbí, právě tím, že se líbí,
příjemné (a podle různých stupňů neho také vzt~hů k jinému příjemnému
počitkupůvabné, rozkošné, potěšující, radostné atd,p(]estliže to ale připustíme,
pak jsou dojmy smyslů, které určují náklonnost, neho zásady rozumu, jež
určují vůli, neho reflektované formy nazoru, které určují soudnost, zcela
shodné, co se týče půsohnosti na pocit libosti. Nehoť tato působnost hy byla
příjemností v počitku svého stavu, a protože konečněJ.yeškeré zpracování
našich schopností musí směřovat k tomu, co je praktick'e, a musí se v něm
sP.oj.~t jakožto ve s~ém cíli).r-~moh~? ~y jimv~ýt,přičt~noY~~ oceně~ věcí
a JeJIch hodnoty nez takove, Jez spOClva v potesem, ktere slibUJ!. Na zpusohu,
jak toho dosahují, koneckoncůvůbec nesejde; a protože pouze volba prostředků
zde může učinit rozdíl, mohli by se lidé ohviňovat sice z hlouposti a nerozumnosti,
ale nikdy z podlosti a zlomyslnosti, protože přece všichni, každý
podle svého způsohu,jakvidí věci, směřují k jednomu cíli, kterým je pro kaž·
dého potěšení.
xJestliže je určení pocitu libosti či nelibosti nazýváno počitkem, znamená
te:fito výraz něco naprosto jiného, než když nazvu počitkempředstavunějaké
věci (prostřednictvim smyslů jakožto receptivity náležející k poznávací
schopnostil\-Nehoťv tomto případě je představa vztahována k ohjektu, zatímco
v prvhím případě k suhjektu a neslouží žádnému poznání, ani tomu,
jintž se poznává suhjekt sám. (\
V předešlém vysvětlení však "rozumíme slovem počitek ohjektivnípředsmyslů;
a abychom stále nebyli v nebezpečí, že hudeme chybně vykláchceme
to, co musí zůstat vždy pouze subjektivní a co naprosto nemůže
tv'oř:it představupředmětu,pojmenova~jinak běžným názvem pocitu;~elená
n"rv'a luk patří k objektivnímu počitku;~ako vněm předmětu smyslů, její příJCIUU'''"L
ale patří k subjektivnímu počitk1J;tjímžnení představovánžádný předk
jintž je předmět hrán jako objekt zalíbení (které není jeho
soud o nějakém předmětu, kterým jej prohlašuji za příjemný, vyia,dřllie
Zá]eltll o tento předmět, je jasné již z toho, že prostřednictvím počitku
po takových předmětech, že tedy%'alíbení nepředpokládá
:no,11h:v soud o předmětu, nýhrž vztah jeho existenc'e~ mému stavu, pokud
takovV ohjekt působí. Proto se o tom, co je příjemné, neříká jenom, že
způsobuje potěšení. Není to pouhý souhlas, který mu věnuji,
ANALYTIKA ESTETICKÉ SUUDNOSTI
i
i
I
J
I
KRITIKA SOUDNOSTI
§2
ZALíBENí, KTERÉ URČUJE SOUD VKUSU,
JE ZCELA BEZ ZÁJMU"
52
§4
ZALíBENí V DOBRÉM JE SPOJENO SE ZÁJMEM
ale vytváříse tím náklonnost; a k tomu, co je nejživějipříjemné,nepatří žádný
soud o povaze objektu natolik, že ti, kteří vždy myslí jen na požitek (neboť
to je slovo, kterým se označuje jádro potěšení), se rádi vzdávají všeho souzení.
55
{:l:ávaznost k po24tku je zřejmýnesmysl. Nesmyslem tedy musí hýt také předstíranázávaznost ke všem
liJteb.lll, které maJÍ za svůj cíl pouhý požitek, ať je tento vymyšlen (nebo přikrášlen) sebeduehovněji
y y to hyl mystický. takzvaný nebeský požitek. to
ANALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI
r~zumemv~am~.řitk ~čelům, aby t~tiž bylo stavem, který nás činí schopnými
vs~c~ naslC~ cn;-nostI. Ale pokud Jde o štěstí, věří konečně každý, že mŮže
neJvetší pocet (Jak co do množství, tak i kvality) příjemností života nazvat.
pravým, ba dokonce nejvyšším dobrem. Avšak i proti tomu se rozum vzpírá.
Příjemnost je požitek. Jde-li však jen o něj, bylo by hloupé být úzkostlivý
vzh:e~,m k prostředků~, kte:.~.n~ jej opa;řují, ať už je dosažen trpně štědrostI
pnrody nebo vlastmm pncmemm a našIm působením.Ale rozum si nikdy
ned~ n~mlu~t~že ~á o sobě ~od~~~u existe~~e čl~věka, který žije jen (a v tomto
:~meruv~uz~ br .sebeaktI~eJsI),ab?,. u~wal, I kdyby přitom jiným lidem,.
~~erI rovnez USilUJI Jen o pozltek, slouzII Jako nejlepší zprostředkovatelpozItku,
a to proto, že by díky sympatii s nimi užíval všech potěšení společně..
Jen tím, co dělá bez ohledu na požitek, v plné svobodě a nezávisle na tom, co·
by mu příroda mohla i trpně obstarat, dává svému jsoucnu jakožto existenci
osoby absolutní hodnotu; a štěstí není s celým přebytkemsvé příjemnostizdaleka
bezpodmínečnýmdobrem.*
Ale nehledě na veškerou rozdílnost mezi tím, co je příjemné a dobré shodují
se obě přece jen v tom, že jsou vždy spojeny se zájmem o svůj předmět,
~edy ne jenom to, co je příjemné (§ 3) a nepřímo dobré (užitečné),jež se líbí
pko rrost~~dek~ n~j~kvé př!jemnosti, ~le ~v~o, ,~o je vůbec,a v každém smyslu
dobre, tOtIZ moralní, Jez ma u sebe neJvyssI zaJem. Nebot dobro je objektem
:ůle (tj. rozumem určené žádací schopnosti). Něco ale chtít a mít v jeho
Jsoucnu zalíbení, tj. mít o ně zájem, je identické.
§5
SROVNÁNí TŘí SPECIFICKY ODLIšNÝCH
DRUHŮ ZALíBENí
)\fříjemné a dobré mají vztah k žádací schopnosti a prvé v sobě zahrnuje
~~t?logick~ p?dnúněn~ zalíb~n? (pr~st~ednict;ím podnětů, stimuli), druhé
c~ste p~ak~Icke zah'ben~, kter~ J~ urcovano neJen představou předmětu, ale
z~rove~ pred~t~vovan?,m spoJ!,mm s~bjektu. s jeho existencí. Líbí se nejen
p're~e;; ale I Jeho eXls;e~cel~aťrotI tomu Je soud vkusu pouze kontemplatwnL,
~J' soudem, ktery, Jsa JIidiferentní vzhledem k jsoucnosti předmětu,
~družuJe svou povabu jen s pocitem libosti či nelibosti. Ale ani tato kontemglace
sama není zaměřena na pojmy; neboť soud vkusu není poznávacím
~()udem (ani teoretickým, ani praktickým), a proto také není založen na pop11ech,
ani je nemá za cíl.
~říjemné, krásné a dobré označujítedy tři odlišné vztahy představk pocitu
r
I
l
KRITIKA SOUDNOSTI
54
Dobré je to, co se líbí prostřednictvímrozumu skrze pouhý pojerq,i':;Nazýváme
něco dobrým k něčemu (to, co je užitečné), co se líbí jen jako prostřMek;něco
jiného ale dobrým o sobě, co se líbí samo pro sebe:,\Y obou je vždy obsažen
pojem nějakého účelu, tedy vztah rozumu k (ale~poň možnému) chtění,
tudíž zalíbení v jsoucnu nějakého objektu nebo nějakého konání, tj. nějaký
zájem.
'\'~ych něco považoval za dobré, musím vždy vědět, čím má předmět být,
tj. musím o něm mít pojem..lfroto, abych na něčem nalezl krásu, toto nutně
nepotřebuji. Květiny, volné kresby, bez úmyslu spletené linie pod názvem
listovéh.o ornamentu nic neznamenají, nezávisí na určitém pojmu, a přesto
se líbí/Zalíbení v krásnu musí záviset na reflexi o předmětu, která vede k nějakému
pojmu (neurčito jakém~), a liší se tím také od toho, co je příjemné,
které spočívá zcela na počitku/\
Zdá se sice, že příjemné je s dóbrem v mnoha případech shodné. Tak obvykle
řekneme: veškeré (především trvalé) potěšení je samo o sobě dobré;
to znamená p6bližnětolik, jako že být trvale příjemnéa dobré je totéž. Avšak
lze lehce zjistit, že to je pouze chybná záměna slov, protože pojmy, které se
k těmto výrazům zvláštním způsobempojí, nemohou být nijak navzájem zaměněny.Příjemné,jež
jako takové představujepředmětjen ve vztahu k smyslu,
musí být nejprve prostřednictvímpojmu účelu p6vedeno pod principy
rozumu, aby je, jakožto předmět vůle, bylo možno nazvat dobrým. Že pak
ale jde o úplně jiný vztah k zalíbení, nazvu-li to, co způsobuje potěšení, zároveň
dobrým, je vidět z toho, že u toho, co je dobré, je vždy otázka, zda je
nepřímo dobré nebo bezprostředně dobré (užitečné nebo dobré o sobě). Naproti
tomu u toho, co je příjemné,tato otázka vůbec nepřicházív úvahu, protože
toto označení znamená vždy něco, co se líbí bezprostředně. (Stejně je
tomu i s krásnem).
I v nejprustší řeči se rozlišuje příjemné od dobrého. O pokrmu, jehož chuť
je zlepšena kořeníma jinými přísadami,se říká bez rozmyšlení, že je příjemný,
ale zároveň se přiznává, že neni dobrý, protože je sice bezprostředně příjemný
smyslům, ale nepřímo se nelíbí, tj. nahlíženo rozumem, který vidí následky.
Dokonce i při posuzování zdraví lze tento rozdíl zpozorovat. Zdraví je každému,
kdo je má, bezprostředně příjemné (alespoň negativně, tj. jako stav
bez všech tělesnýchbolestí). Ale aby se dalo, říci, že je dobré, musíme je ještě
56
KRITIKA SOUDNOSTI ANALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 57
~ ~"
lihosti či nelibosti, podle něhož rozlišujeme předměty n~h?, ~~y předs~av,"\
A . k vd'mu odpovídaJ'ící vyr'azy které v nich oznacuJ! líhIVost, neJsou .
Dlaze ') 0bí VV'k"
shodné)4?říjemnéznamená pro někoho to, co ~u!,usvo p~~ese'!t, .ras~e, co
se mu portze líbí, dobré, co oceňuje, schvaluJe, t~y ~em ,VIdl ohJ~k~lv?, ~odnotu.
říjemnost platí i pro nerozumná zvířata' rasa Jen p,:o lidi: tJ. ZlVOčišnťf:e
přece jen rozum.cné hytosti, ale také ne po ze rozumne (napr. du~hy),
nýhrž zároveň živočišn~);dohro ale platí l?ro každ~u ~ozumnou h~ost ~ec.
T t · Vta kterou lze liplně ospravedlnit a vysvetlit teprve v nasleduJlclm.
o o Je ve , . alíh 'k k ',.,... v v, . zVe mezi všemi třemi druhy zalíhení Je z em v usu V rasnu
/,,"uuzeme nm, ~' h '
j~diným a výlučným nezainteresovaným a svobo.dným z 1 emm, ne ot
žádný zájem, jak smyslů,tak rozumu, situ ~evynucuJ~sou~~~.. roto hycho~
mohli o zalíbení říci že se v oněch třech Jmenovanych pnpailech vztahuje
k náklonnosti neho pfízni neho úctě. Nehoťpřízeň je jediným svoh,?dnfm zalíhením.
Předmět náklonnosti a předmět, který žádáme po~e pr~dpls~vrozumového
zákona, nám neponechávají svohodu, ahychom Sl sa~l z ne~e~o
utvořili předmět libosti. Veškerý zájem předpokládápotřehuneh? Jl vyvolava;
a jako motiv souhlasu,neponec~ává ~~ud o l'!.edm~tu s~ohodny~. '. .
Co se týče zájmu náklonnostI u neceho pnJetnneho, ~e~e kazdy. h~ad. Je
nejlepší kuchař, a lidem se zdravým apetitem chutna vsechno, ~o. Je Jen
k jídlu; takové zalíbení tedy nedokazuje volbu podle vkusu. Je~ kdyz Je usp~:
kojena potřeha, lze rozlišit, kdo mezi tnnohými má neho nema ~kus~Rovnez
existují mravy (konduity) bez ctnosti, zdvořil?s~ hez las~av?st~ s~usnos~hez
počestnosti.Nehoťtam, kde promlouvá mravnl zakon, ohJektlvne uz neeXls~u'
je svohodná volba vzhledem k tomu, co se má učinit: a ~ázat vk~? v,e sve~
výstupování (neho při posuzování chování druhých) Je n~co zv~ela Jmeho ~ev~
vyjádřit svůj morálni způsoh myšlení, nehoť ten,ohs~~uJe pn~az a .~van
potřehu, zatímco mraVI1Í vkus si s předměty zalíhem Jen hraJe, amz hy se
s jedním ztotožnil.
Vysvětlení krásna, vyvozené z prvního ntomentu
"<Vk je schopnost posuzovat nějaký předmět neho způsoh představy na
~ákla~: zalíbení neho znelíbení bez jakéhokoli zájmu. Předmět takového zalíbení
se nazývá krásný.
DRUHÝ MOMENT
soudu vkusu, totiž co do jeho kvantity
§ 6
KRÁSNÉ JE TO, CO JE PŘEDSTAVOVÁNOBEZ POJMŮ
JAKO OBJEKT VSEOBECNÉHO ZALíBENí
Toto vysvětlení krásna může hýt vyvozeno z předcházejícilio vysvětlení
krásna jakožto předmětu zalíbení hez jakéhokoli zájmu4Nehoť tu věc, o níž
jsme si vědomi, že zalíhení v ní je u nás hez jakéhokoli zájmu, nemůžeme posuzovat
jinak než tak, že musí ohsahovat základ zalíbení platný pro každého.
Protože se zalíbení nezakládá na nějaké náklonnosti suhjektu (ani na nějakém
jiném úmyslném zájmu), nýbrž ježto ten, kdo soudí, se vzhledem k zalíhení,
které předmětu věnuje, cítí zcela svobodný, nemůže nalézt žádné soukromé
podminky jako důvody zalíbení, které hy byly charakteristické jen pro jeho
suhjekt; proto musí zdůvodnit zalíhení tím, co může předpokládat také u každého
druhého. ;rudíž si musí myslet, že má důvod každému přiřknout podobné
zalíhen~Budeproto o krásnu mluvit tak, jako hy krása hyla vlastností
předmětu a jak:o hy soud hyl logický (tvořit poznání ohjektu prostřednictvím
pojmu o něm); ačkoli je jen estetický a ohsahuje pouze vztah představypředmětu
k suhjektu: hude tak mluvít proto, že estetický soud, je logickému podohný
v tom, že jeho platnost lze předpokládat pro každéhoK~letaké z pojmů
tato všeohecnost nemůže vyvstat. Neboť od pojmů není žádnY'přechodk pocitu
libosti nebo nelibosti (vyjma v čistých praktických zákonech, jež však
jsou provázeny zájmem, který s čistým soudem vkusu není spojen). Násled·
kem toho jsme-li si vědomi nezávíslosti soudu vkusu na jakémkoli zájmu, pak
soudu vkusu hýt vlastní nárok na platnost pro každého hez všeoheczaložené
na ohjektech, tj. musí s ním hýt spojen nárok na suhjektivní
"še()becnost
§ 7
SROVNÁNí KRÁSNA S TíM, CO JE PŘíJEMNÉ,A S TíM, :CO JE DOBRÉ,
Z HLEDISKA PŘEDCHOzíHO ZNAKU
Pokud jde o to, co je příjenmé, spokojí se každý s tím, že se jeho soud,
zakládá na soukromém pocitu, a kterým o nějakém předmětu říká,
mu líhí, omezuje také jen na jeho osohu. Proto se rád smíří i s tím, když
jiný jeho výraz, že šumivé víno je příjetnné, opraví a připomene
má říci: mně je příjemné; a tak je tomu nejen v chuti jazyka, patra
__!!!I!!!!I!!!II!!!!!!!!!!!!!!!!!!I!'!---""""""--------~------~-~- - -----4:~.,,= _L
KRITIKA SOUDNOSTI ANALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 59
58
o, h' k 'd' příjemné pro oči a uši. Pro
a jícnu, nýhrž také v to~, co:u,:~l' ýt a~:~omrtvá a OdUUlřelá. Někdo
někoho je fialová ha:"~ Je~n .~ ~}r:ástrojů smyčcových. Bylo hy hlázmiluje
zvuk dechovyc nastroJu" t d druhy'ch ktery' J'e od našeho od,
řít úmyslem znevazova s o u , ikl d
nostVlm p se s, " h lOV' našemu soudu v logickém prot a u.
lišný, jako nespravuy, }ak~,~y ~ ;:;yl plati zásada že každý má svůj vlastní
Vzhledem k tomu, co Je pnJemne, '
vkus (smyslovt)· kr' nem lQ=""ylo hy (právě opačně) směšné, kdyhy se
Z I 'm'ak Je tomu s as .tl " ' h ' kl,ce a J k - k 'los ravedlňovattiIIl, ze y re .. " .. usuoouse
někdo,kdo Sl zaklada na~vemv .~ P, ty které;'ěkdonosí,koncert,kterému
~::~~!:~t::~~~::t~~e:;:ore~řeha~~:o~dit))e:;:.á;,t;~oan;:;;/~~:~~;:~
musí jej nazvat krá~ným,Jes~~':t~enes~~~;iává_liale něco za krásné, přiněj
může mit mnohe, o to se " .li ouze za sehe nýhrž za každého,
čítá ostatním právě t0:též zalihhheml' NeISOtnU Ptí věcUruká ~edy: věc je krásná,
ml ' ak o kráse Jako y ya vas os /- ~~ , .'
: ne~~lod ostatnih'~hd~ouhl:vyma~sev~:~:'í~oundY~;:/J'~J:oC:n::~J~~:j~~ZiCIvesoeses , . v v ' .
mnohdy nalezl , ," k 'ehoz' pn"tomnost u mch prece vyza uJe,
, kd' dí" ak a upna J1ID v us, J al lik
Je, yzsou JID, d" o' l'štni'vkusTohvznamen oto,lz""kžymasvuJzva . J •
a potud ne ? n~l, z~heac z'a'dny' vkus tJ'. žádný estetický soud, který hy Sl
jako že neeXIstUJe vu , ,
mohl činit právem nárok na,.so~asvsech.,. , osuzování setkat s jednoNicméněi
pokud jde o příhlJemnde, lze tse p~l JceehJ~enP někomu vkus přičítáme,
ln , 'lidmi aso e emna opre , ,
mys ostí mezI" ' t nikoli ve významu orgánového smyslu, nyhrz pojinému
zase upname, a o , ". mné vůbec Tak řekneme
suzovací schopno~~ vz~edem ~ ::,uřr::J.:s;:~t(zpožitku ~rostřednictvim
o někom, kdo dokaze sve host~ a P, J 'líhl" zVe má vkus Ale zde je všel
o ) k' se to vsem soucasne. . všech
smys ~ ta., ze " . a v tom případě existují jen generáln<
ohecnost pOJata Jen komp~~a~le~oliuniverzální pravidla, o něž se opírá
(tahk jak jSě~U .v::~:r::~:~~kusu o krásnu. To je soud ve vztalm k dru~ne
~ na n z Sl '" ' . k'ch ravidlech. Vzhledem k tomu, co Je
nostl, pokud sp~C1va:a e~pmcV'y, ná~ok na platnost pro každého, jenže to,
dohré, si soudy SIce ta e pr~velIl; c;:u h' kt všeohecného zalíhení pouze proco
je dohré, je představov~oJ,a o o Je . VO' é ani u krásna.
střednictvímpojmu, a to nem am u toho, co Je pnJemn ,
§8
VŠEOBECNOST ZALíBENí JE V SOUDU VKUSU
PŘEDSTAVOVÁNA JEN JAKO SUBJEKTIVNí
Toto zvláštní určení všeohecnosti estetického soudu, jež lze v soudu vkusu
nalézt, je pozoruhodnost, ne sice pro logika, ale jistě pro transcendentálního
filosofa, která vyžaduje jeho nemalého úsilí, ahy ohjevil její původ, ale zato
odkrývá také jednu vlastnost naší poznávací schopnosti, která by zůstala bez
této analýzy neznámá.
Nejprve se musíme zcela přesvědčit o tom, že soudem vkusu (o krásnu)
přičítáme zalíhení v nějakém předmětu každému, aniž hychom měli za základ
nějaký pojem (neboť pak hy to hylo dohro), a že tento nárok na všeobecnou
platnost patři tak bytostně k soudu, jímž něco prohlašujeme za krásné, že
hez myšlení na tuto všeohecnost hy nikomu nepřišlo na mysl užít tohoto výrazu,
nýhrž vše, co se líbí hez pojmu, hy ale hylo počítáno k příjemnému,
vzhledem k němuž ponecháváme každému jeho vlastní minění, a nikdo od
nikoho neočekává souhlas se svým soudem vkusu; naopak v soudu vkusu
o kráse ale tomu tak je. První mohu nazvat smyslovým vkusem, druhý reHexíV1Úm
'vkusem, pokud první vyslovuje pouze soukromé soudy, druhý ale
vydávané za ohecně platné (veřejné), ohojí však estetické (nikoli praktické)
soudy o předmětu pouze vzhledem k vztahu jeho představy k pocitu líhosti
anelíhosti. Nyní je ale přece podivné, že - poněvadž o smyslovém vkusu říká
hejen zkušenost, že jeho soud (libosti či nelibosti z něčeho) neplatí všeohecně,
p-ýhrž také každý sám od sebe je tak skromný, že tento souhlas nepřipisuje
~~~yě druhým (ačkoli se skutečně často velmi rozsáhlá jednomyslnost vysky~l:I.jt'i
v těchto soudech) - reHexívní vkus, u kterého je přece také, jak učí
~~šenost, dost často nárok na všeohecnou platnost jeho soudu (o krásnu)
".~;každého odnútán, hy nicméně mohl považovat za možné (a skutečně tak
?iní) představit si soudy, které hy tento souhlas mohly všeobecně po!I~at,
a reHexívnísoud také vskutku souhlas s každým svému soudu vkusu
::g~~~je; přitom se ti, co soudí, nepřou o možnosti takového nároku, nýbrž
Yll(zvláštních případech se nemohou na správném užití této schopnosti
6ut.
~(jetřeha nejprve poznamenat, že všeohecnost, která nespočívá na po!li?bjektu
(i když jen empirických), není vůbec logická, ale estetická,
?~~llhu.je objektivní kvantitu soudu, ale jen subjektivní, pro kterou
m~~zl1obecná platnost)(~ento výraz neoznačujeplatnost vztalm předp~~llávací
schopnosti, nýbrž k pocitu libosti či nelibosti pro každý
~.r~.J,!yšaktaké možné užít téhož výrazu pro logickou kvantitu soudu,
?~~eobjektivní obecná platnost, na rozdíl od pouze subjektivní,
y*tly estetická).
li
II
\1
I,
I
i
&S
60
KRITIKA SOUDNOSTI ANALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 61
Ale objektivně obecně platný soud je také vždy subjektivní, tj. platí-li soud
pro všechno, co je obsaženo v 'ď:llném pojmu, pak plati soud r?vněž.pro každého
kdo si představuje předmět prostřednictvím tohoto pOJmu/'1\.však za
subjektivní obecné platnosti, tj. estetické, která nespočívá na ~ádném pojm~~
nelze usuzoyat na logickou, protože soudy tohoto druhu se vůbec nevztahUjI
k objektu~MJe právě proto musí být také estetická obecnost, která je soudu
přisuzován~'.zvláštního druhu, protože nespojuje predikát krásy s pojmem
objektu, nahUženého v celé jeho logické sféře, a přesto jej rozšiřuje na všechny
ty, kteři soudi. . ' ..
Vzhledem k logické kvantitě jsou všechny soudy vknsuJednothvýmt soudy.
Protože předmět musím bezprostředně spojovat s mým pocitem libosti. či
nelibosti a nikoli prostřednictvímpojmů, nemohou mít ony sondy kvantItu
objektiv~ě obecně platných soudů; ačkoli, je-li jednotlivá představa objektu
soudu vkusu podle podmínek, které tento soud určují, sr0':9'á~m proměňována
v pojem, může z toho vzniknout logicky o~ecný S9ud:/Í1~fř.růži; kterou
si prohližíme, prohl~š~ji soudem.vkusu. z~ krasno~)~~pr'o~lto~u Je s,ou~,
který vznikne srovnam~~no~a Jve?n0thvy:ch ~oudu; Mzevvn?ec JSou ~ras~e, .'
vyřčen nejen jako estetIcky, nybrz pko logICky soud, zalozeny na estetICkem):
Nyni je soud, že růže je přijenmá(svou vůni), sice také estetický a jednotlivý, '.
ale nikoli soud vkusu, ale smyslů,/<;Liší se totiž od prvého tím, že soud vkusu
ysobě zahrnuje estetickou kvantitu"všeobecnosti, tj. platnosti pro ka~dého;
kterou v soudu o něčem přijenmém nelze najít. Pouze soudy o dobrn, 1 kdyz
také určuji zalibení v nějakém předmětu, mají logickou, nikoli jen estetickou
obecnost, neboť platí o objektu, jako jeho poznání, a proto pro každého.
Posuzujeme-li objekty pouze podle pojmů, ztrácíme veškerou představu
krásy. Nemůže tedy existovat ani pravidlo, podle něhož by měl být někd~
nucen uznat něco za krásné. Zda jsou šaty, dům, květina krásné, o tom Sl
svůj soud nenecháme žádnými důvody a zásadami namluvit. Chceme objekt
předložit vlastním očím, jako by jeho zalibení záviselo na počitku; a přesto,
nazveme-li pak předmět krásným, myslime si, že s námi všichni souhlasí,
II také si na jejich souhlas činimenárok; naproti tomu každý soukromý počitek
hy.rozhodoval jen pro nahližejícího a jeho zalibe~i. ...• v '
yZ toho vyplývá, že v soudu vkusu neni postulovano mc JU1eho nez tako;rto
;;š~obecný souhlas, pokud jde o zalibení, které neni zprostředkovánopOJmy;
tedy možnost estetického s0';1du, ~terý může být zároveň~ahliženja~o pla~~ý
pro všechny.'.l'0ud vkusu ~am nam nep~stul~Jve sou~as ;sech (neb,ot ~o m,;,ze
činit pouze logicky obecny soud, protoze muze uvestduvody); nybrz ho Jen
od každého očekává, jako případ takového pravidla, pro něž neočekávápotvrzeni
od pojmů, ale od souhlasu druhých. VšeobeJný souhlas je tedy pou~~
idea (v čem spočívá, zatím ještě nezkoumáme). Ze ten, kdo věři, že vynasl
,soud vkusu soudí vskutku přiměřeně této ideji, může být nejisté, ale že jej
přece jen n~ ni vztahuje, tedy že to má b~t soud vkusu, ohlašuje slovem krása.
Pro sebe samotného se ale tento esteticky soudící člověk může pouhým vědomím
oddělení všeho toho, co patři k přijenmému a dobrému, od zalibeni,
jež mu ještě zbývá, o tom ujistit, á to je vše, od čeho si slibuje souhlas všech:
nárok, k němuž by byl za těchto podmínek také oprávněn;jen kdyby se proti
těmto podmínkám ale "asto neprohřešoval, a proto nevynášel mylné soudy
vkusu.
§9
ZKOUMÁ.Ní OTÁ.ZKY, ZDA V SOUDU VKUSU PREDCHÁ.zí
POCIT LIBOSTI POSOUZENí PREDMĚTU, NEBO OBRÁCENĚ
Vyřešení této úlohy je kličem ke kritice vkusu, a proto hodno veškeré po-
zornosti.
Kdyby předcházela libost z daného předmětu a měla být v soudu vkusu
představě předmětnpřiznána pouze její všeobecná sdělitelnost,byl by takový
postnp v rozporu se sebou samým. Neboť taková libost by nebyla ničím jiným
než ponhou přijemnostíve smyslovém počitkn, a proto by mohla mít, poknd
jde o její přirozenost, jen soukromou platnost, protože by bezprostředně závisela
na představě, kterou je předmět dán.
Je to tedy všeobecná sdělitelnost stavu mysli v dané představě, která jako
subjektivní podmínka soudu vkusu musí být jeho základem a musí mít jako
svůj následek libost z předmětu. Ale nemůže být obecně sděleno nic homě
poznání a představy, která patři k poznáni. Neboť představa je jen v tomto
i'řípadě objektivni a má jen proto obecný vztažný bod, jimž je představivost
yšllch přinucena k jednomyslnosti. Má-li nyni být motiv soudu o této obecné
$g~ťtelnostipředstavy myšlen pouze subjektivně,totiž bez jakéhokoli pojmu
9i'ředmětu, pak ncmůže být jiný než stav mysli, který je nalézán ve vzáJ~'3':uémvztahu
různých sil představovacíschopnosti, pokud danou představu
y~t~l1ují na poznání vůbec.
§íl?,poznání, které jsou touto představouuváděnydo činnosti'·, jsou přitom
~Y9bodné činnosti, protože je žádný určitý pojem neomezuje na zvláštní
~yiťl10 poznáni. Stav mysli v této představě tedy musí být stavem pocitu
0llllé činnosti sil představovací schopnosti na dané představě za účelem
íyůbec. Nyni patři k představě (jíž je dán předmět), aby vůbec došlo
*~~llí,.ob~azot~~~'!'~~tP~9.~~9žll:ui.r9~IrlaW!()stL:PiJ.~~rá!J.í..,a.!Q~1J(J401Já,,í ..P!9
~~P?j;'11;l!j!f,tl"J;ý~P9jlljjj.přIl9~!iJ.VY,Tentostav svobodné činnosti pozná~~!'l9pnostípři
představě,jíž je dán předmět,musí být obecně sdělitelný,
.l'9~n.ání jakožto určení objekm, s nímž se mají dané představy (ať
'X;\J~~éIrlkoli subjektu) shodovat, je jediným druhem představy, který
každého.
~~}Y#tvšeobecnásdělitehlOst druhu představy v soudu vkusu, jelikož
•
62 KRITIKA SOU]}NOSTI. ANALYTlKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 63
se má uskutečnitbez předpokladuurčitého pojmu, nemůže být nic jiného než
stav mysli ve svobodné činnosti obrazotvornosti a rozvažováuí (pokud, jak
to poznání vůbec vyžaduje, jsou v souladu); přitom jsme si vědomi, že tento
subjektivní vztah, vhodný k poznání vůbec, musí rovněž platit pro každého,
a tudíž být obecně sdělitelný, tak jako je každé určité poznání, které přece
vždy spočívá v onom vztahu jakožto subjektivní podmínce. .
Toto pouze subjektivní (estetické) posouzení předmětu nebo představy,
kterou je dáván, tedy předchází libost z tohoto předmětu a je důvodem této
libosti z harmonie poznávacích schopností; ale jedině na oné všeobecnosti
subjektivních podmínek posuzování předmětů se zakládá tato všeobecná
subjektivní platnost zalíbení, jež spojujeme s představou předmětu, který
n~zýváme krásným.
;~o, že možnost sdělovat svůj stav mysli, i kdyby jen vzhledem k poznávadnl:schopnostem,
je spojena s líbostí, by se dalo lehce vyvodit z přirozeného
sklonu člověka k družnosti (empiricky a psychologicky). To však pro náš účel
nestačí. Libost, kterou cítíme, přičítáme každému druhému v soudu vkusu
jako nutnou, jako by se to, když nazveme něco krásným, dalo pokládat za
vlastnost předmětu, která je v něm určena podl.':l pojmů. Vždyť přece krása
bez vztahu k pocítu subjektu není pro sebe ničímXc:.>bjasněnítéto otázky musíme
odložit, až zodpovíme otázku: zda a jak jsou možné estetické soudy
apriori.
Teď se ještě zabýváme méně závažnou otázkou: jakým způsobem si začínáme
být vědomi vzájemného subjektivního souladu poznávacích sil v soudu
vkusu, zda esteticky pouhým vnitřním smyslem a počitkem nebo intelekthálně
vědomímnaší úmyslné činnosti; jejímž prostředníctvímony poznávací
sily zapojujeme v činnost.
Kdyby byla daná představa, která způsobuje soud vkusu, pojmem, který
hy při posuzování předmětusjednotil rozvažování a obrazotvornost k poznání
objektu, bylo by vědomítohoto vztahu intelektuální (jako v objektivním schematismu
soudnosti, o kterém pojednává Kritika). Ale ani tehdy by soud nebyl
vyřčen ve vztahu k libosti a nelibosti, nebyl by tedy soudem vkusu. Nyní ale
soud vkusu určuje objekt vzhledem k zalíbení a predikátu krásy nezávísle
na pojmech. Ona subjektivní jednota vztahu tedy může být znatelná jen
pomocí počitku. Počitek, jehož obecnou sdělitelnost postuluje soud vkusu,
je oživení obou schopností (obrazotvornosti a rozvažování) k neurčité, ale
přece jen prostřednictvímpodnětu dané představy, souladné činnosti, totiž
té, která náleží k poznání vůbec. Objektivní vztah sice může být jen myšlen,
ale pokud je co do svých podmínek subjektivní, může být přece v působení
na mysl vnímán; a při vztahu, který neklade za základ žádný pojem (jako
vztah představivostík poznávací schopnosti vůbec), není také možné žádné
jiné jeho· vědomi než prostřednictvím počitku působení, které spočíV~
v uvolněné činnosti obou vzájemným souladem oživených duševních sIl
(obrazotvornosti a rozvažování). Představa, která jako jednotlivá a bez srovnání
s jiným je přesto v souladu s podmínkami obecnosti, ve které rozvažování
vůbec spočívá, přivádí poznávací schopnosti do onoho harmonického naladění,
které požadujeme pro veškeré poznání a které proto považujeme za
platné pro každého, kdo je určen tak, že může soudit prostřednictvímrozvažování
spojeného se smysly (pro každého člověka).
Vysvětlení krásna, vyvozené'z druhého momentu
J .
6j
Krásné je to, co se líbí všeobe'Cně bez pojmu.\("
TŘETí MOMENT
soudů vkusu podle relace účelů, která
je v nich vzata v úvahu
§ 10
O ŮCELNOSTI VŮBECl7
Chceme-livysvětlit, co je účel, podle transcendentálních určení (aniž bychom
předpokládali něco empirického, jako např. pocit libosti), pak je účel předmětem
pojmu, pokud je tento pojem nahlížen jako příčina onoho předmětu
(reálný důvod jeho možnosti); a kauzalita pojmu vzhledem k jeho objektu
je účelnost (forma finalis).~am, kde tedy myslíme ne snad Jenom poznání
předmětu, nýbrž předmět sám (jeho formu nebo existenci) jako působení,
možné jen prostřednictvímpojmu tohoto účinku, tam je myšlen účel» Představa
účinku je zde motivem jeho příčiny a předchází ji. Vědomí ká.1zality
nějaké představy, pokud jde o stav subjektu, který chce toto v sobě podržet,
lI1ůže zde obecně označovat to, co nazýváme libostí.~elibostje naproti tomu
~IlPředstava,která obsahuje důvod pro určení stavu představ k jejich vlastSín.;'U
opaku (zadržovat je nebo je odstraňovat)},
:z;ádací schopnost, pokud ji lze určit jen prostřednictvímpojmu, to znamená
(~~I1IJ.a.tpřiměřeněpředstavěnějakéhoúčelu,by byla vůlí. Učelnýje ale objekt
ll~g()stav mysli nebo také jednání, i když jejich možnost představu účelu
Jl1J1~n.epředpokládá,pouze proto, že jejich možnost námi může být vy~~~~na
a pochopena jen tehdy, pokud předpokládáme jako jejich důvod
j~~llli~~ :eodle účelů, tj. vůli, která by je sestavila podle představy jistého
~~o:Illl.Učelnosttedy může být bez účelu, pokud příčiny této formy nekla~1Il~i??~ůle,
ale přece jen vysvětleníjejí možnosti můžeme pochopit pouze
;r"]l;dyž ji odvodíme z vůle. To, co pozorujeme, nyní nemusíme vždy nutně