62 KRITIKA SOUDNOSTI ~~'Tll·' ESTETICKÉ SOUDNOSTI 63 se má uskutečnitbez předpokladuurčitého pojmu, nemůže být nic jiného než stav mysli ve svobodné činnosti obrazotvornosti a rozvažování (pokud, jak to poznání vůbec vyžaduje, jsou v souladu); přitom jsme si vědomi, že tento subjektivní vztah, vhodný k poznání vůbec, musí rovněž platit pro každého, a tudíž být obecně sdělitelný, tak jako je každé určité poznání, které přece vždy spočívá v onom vztahu jakožto subjektivní podmínce. Toto pouze subjektivní (estetické) posouzení předmětu nebo představy, kterou je dáván, tedy předchází libost z tohoto předmětu a je důvodem této libosti z harmonie poznávacích schopnosti; ale jedině na oné všeobecnosti subjektivních podmínek posuzování předmětů se zakládá tato všeobecná subjektivní platnost zalíbení, jež spojujeme s představou předmětu, který n\,zýváme krásným. 11'0, že možnost sdělovat svůj stav mysli, i kdyby jen vzhledem k poznávadni: schopnostem, je spojena s libosti, by se dalo lehce vyvodit z přirozeného sklonu člověka k družnosti (empiricky a psychologicky). To však pro náš účel nestačí. Libost, kterou cítíme, přičítáme každému druhému v soudu vkusu jako nutnou, jako by se to, když nazveme něco krásným, dalo pokládat za vlastnost předmětu, která je v něm určena podle pojmů. Vždyť přece krása bez vztahu k pocitu subjektu není pro sebe ničím):!;>bjasněnítéto otázky musíme odložit, až zodpovíme otázku: zda a jak jsou možné estetické soudy apriori. Teď se ještě zabýváme méně závažnou otázkou: jakým způsobem si začínáme být vědomi vzájemného subjektivního souladu poznávacích sil v soudu vkusu, zda esteticky pouhým vnitřním smyslem a počitkem nebo intelekthálně vědomímnaší úmyslné činnosti, jejímž prostřednictvímony poznávací síly zapojujeme v činnost. Kdyby byla daná představa, která způsobuje soud vkusu, pojmem, který hy při posuzování předmětu sjednotil rozvažování a obrazotvornost k poznání objektu, bylo by vědomí tohoto vztahu intelektuální (jako v objektivním schematismu soudnosti, o kterém pojednává Kritika). Ale ani tehdy by soud nebyl vyřčen ve vztahu k libosti a nelibosti, nebyl by tedy soudem vkusu. Nyní ale soud vkusu určuje objekt vzhledem k zalíbení a predikátu krásy nezávisle na pojmech. Ona subjektivní jednota vztahu tedy může být znatelná jen pomocí počitku. Počitek, jehož obecnou sdělitelnost postuluje soud vkusu, je oživení obou schopnosti (obrazotvornosti a rozvažování) k neurčité, ale přece jen prostřednictvímpodnětu dané představy, souladné činnosti, totiž té, která náleží k poznání vůbec. Objektivní vztah sice může být jen myšlen, ale pokud je co do svých podmínek subjektivní, může být přece v působení na mysl vnímán; a při vztahu, který neklade za základ žádný pojem (jako vztah představivostík poznávací schopnosti vůbec), není také možné žádné jiné jeho· vědomi než prostřednictvím počitku působení, které spočívá v uvolněné činnosti obou vzájemným souladem oživených duševních sil (0I,ra.zoitv()rn,os1ti a rozvažováni). Představa, která jako jednotlivá a bez srov· s jiným je přesto v souladu s podmínkami obecnosti, ve které rozvažování vůbec spočívá, přivádí poznávací schopnosti do onoho harmonického naladění, které požadujeme pro veškeré poznání a které proto považujeme za platné pro každého, kdo je určen tak, že může soudit prostřednictvímrozvažování spojeného se smysly (pro každého člověka). Vysvětlení krásna, vyvozené -z druhého momentu IKrásné je to, co se líbí všeobeině bez pojmu.,\:TŘETí MOMENT soudů vkusu podle relace účelů, která je v nich vzata v úvahu § 10 O ÚCELNOSTI VŮBEC·7 Chceme-livysvětlit, co je účel, podle transcendentálních určení (aniž bychom předpokládali něco empirického, jako např. pocit libosti), pak je účel předmětem pojmu, pokud je tento pojem nahlížen jako příčina onoho předmětu (reálný důvod jeho možnosti); a kauzalita pojmu vzhledem k jeho objektu je účelnost (forma finalis)~am, kde tedy myslíme ne snad jenom poznáni l'ředltnětu, nýbrž předmět sám (jeho formu nebo existenci) jako působení, možné jen prostřednictvímpojmu tohoto účinku, tam je myšlen účelX Předúčinku je zde motivem jeho příčiny a předchází ji. Vědomí ka:rtzality ně:ial<~é představy, pokud jde o stav subjektu, který chce toto v sobě podržet, zde obecně označovat to, co nazýváme libosti.\~elibostje naproti tomu ta představa, která obsahuje důvod pro určení ~Javu představ k jejich vlastopaku (zadržovat je nebo je odstraňovat)1\ Žádací schopnost, pokud ji lze určit jen prostřednictvímpojmu, to znamená Jellll'u přiměřeněpředstavěnějakého účelu, by byla vůlí. Učelný je ale objekt stav mysli nebo také jednáni, i když jejich možnost představu účelu nutně nepředpokládá, pouze proto, že jejich možnost námi může být vysv,ítlc,na a pochopena jen tehdy, pokud předpokládáme jako jejich důvod kauzlllit:u podle účelů, tj. vůli, která by je sestavila podle představy jistého "'Tavidla. Účelnost tedy může být bez účelu, pokud příčiny této formy neklado vůle, ale přece jen vysvětlení její možnosti můžeme pochopit pouze ťelb.&v. když ji odvodíme z vůle. To, co pozorujeme, nyní nemusíme vždy nutně 64 KRITIKA SOUDNOSTI· ESTETICKÉ SOUDNOSTI 65 nahlížet rozumem (co do možnosti pozorovaného). Můžeme tedy alespoň pozorovat účelnost co do formy, aniž hychom jí za základ kladli účel (jako matérii nexus finalis), a zjišťovat ji na předmětech, třehaže ne jinak než reflexí. §ll ZÁKLADEM SOUDU VKUSU NENí NIC JINÉHO NEŽ FORMA ÚČELNOSTI PŘEDMĚTU (NEBO ZPŮSOBU JEHO PŘEDSTAVY)'·1 ,/Veškerý účel, je-li nahlížen jako důvod zalíbení, je spojen se zájmem jako úrčujícÍm důvodem soudu o předmětu libostilyZákladem soudu vkusu tedy nemůž(l být suhjektivníúčel. Určit soud vk1Ísu ale nemůže api představa ohjektivního. účelu, tj. možnosti předmětu samého podle principů spokní ú~elil, t~dy_a1Ůpojenidollra, protože soud "kllSU je estetic1<:ÝIll a nikolip()znávacím soudem~ýkáse tedy žádného pojmu o povaze a vnitřní neho vnější možnosti pře ětu prostřednictvímté nebo oné příčiny, nýbrž pouze vzájemného vztahu sil představovací schopnosti, pokud jsou určovány před­ stavou. ,>"Nyní je tento vztah při označenípředmětllza krásný Sp()jen s po_citem.li~ hosti, a ta. je soudem vkllsll zárov!Jň prohlašována za platnou prokaj;déhco; proto nemůže ani příjemnost,provázející představu,ani představadokonalosti předmětu a pojem dobra ohsahovat motiy/Nic jiného tedy n.ež subjektiVní účehlOstv představě předmětll,-he~JakéhokJli(anisuhjektivního, ani objektivního) účelu, tudíž nic než pOllhá forma -účehlOsti v představě, jíž je nám předmět dáván, pokud jsme si jí vědomi, nemůže tvořit zalíbení, které posuzujeme hez pojmu jako obecně sdělitelné, tedy nemůže tvořit motiv soudu vkusu. § 12 SOUD VKUSU spočíVÁ NA DŮVODECH APRIORI Vytvořit a priori spojení pocitu libosti či nelibosti jakožto účinku s nějakou představou (počitkem nebo pojmem) jakožto jeho příčinou je zcela nemožné; nehoť by to hyl kauzální vztah, který (u předmětů zkušenosti) může hýt poznán vždy jen a posteriori a prostřednictvím zkušenosti samé. V Kritice praktického rozumu jsme sice skutečně cit úcty (jakožto zvláštní a pozoruhodnou modifikaci tohoto citu, který se nechce tak docela shodovat ani s pocitem libosti, ani nelihosti, které dostáváme od empirických předmětů) odvodili z obecných mravních pojmů a priori. Ale tam jsme také mohli překročit hranice zkušenosti a přizvat na pomoc kauzalitl1, která spočívala na nadsmyslové I nO'va'''' suhjektu, totiž kauzalitu svohody. Avšak ani zde jsme vlastně tento nevyvodili z ideje mravnosti jakožto příčiny, nýhrž z ní hylo vyvozeno pouze určení vůle. Ale stav mysli čímkoliurčené vůle je již sám o sohě pocitem libosti a s ním identický, nepochází z něho tedy jako účinek. Toto by muselo hýt předpokládáno jen tehdy, kdyhy pojem mravnosti jakožto dohra předcházel určení vůle zákonem; poněvadž pak hy hyla libost, která by byla spojena s pojmem, marně odvozována z tohoto pojmu jakožto pouhého poznání. Podohné je to nyní s libostí v estetickém soudu; jen s tím rozdílem, že je zde pouze kontemplativní, a nezpůsobuje zájem o ohjekt, naproti tomu v morálním soudu je praktická. Vědomí pouze formální účelnosti v činnosti poznávacích sil suhjektu při představě, kterou je dán předmět, je libost sama, protože ohsahuje určující důvod činnosti subjektu vzhledem k oživení jeho poznávacích sil, tedy vnitřní kauzalitu (jež je účelná) vzhledem k poznání vůbec, ale aniž hy hyla omezena na určité poznání, tedy pouhou formu subjektivní účelnosti nějaké představy o estetickém soudu. Tato libost není také žádným způsohempraktická", ani jako libost z patologického důvodu příjemnosti, ani z intelektuálního důvodu představovaného dohra. Přece však má v sohě kauzalitu, totiž bez dalšího úmyslu podržet stav představy samé a činnost poznávacích sil. Prodléváme u prohlížení krásna, protože toto prohlížení se samo posiluje a reprodukuje, což je analogické (ale přece jen ne totéž) s tím prodléváním, kdy přitažlivost v představě předmětu opakovaně vzbuzuje pozornost, přičemž mysl je pasívní. § 13 ČISTÝ SOUD VKUSU JE NEZÁVISLÝ NA PŮVABU A DOJETPo VJakýkoli zájem kazí soud vkusu a bere mu jeho nestrannost, zejména jestliže ilá"Tozdíl od zájmu rozumu nepředesílá účelnost pocitu libosti, nýhrž ji na tomto pocitu zakládá, a to poslední se o~~hrává vždy v estetickém soudu o něčem, co vzbuzuje potěšení neho holes~.•\Proto soudy, jež jsou takto modifikovány, sinemohou činit na obecné zalíhel:ú huď žádný, nebo o tolik menší nárok, o co víc počitků uvedeného druhu se nachází mezi motivy vkusu.\'Vkus stále ještě barharský tam, kde potřebuje pro zalíbení příměs pdvabů a"ItOI,ett, kde je dokonce činí měřítkem svého souhlasu. nillm.éně ča,stOllejen počítány ke kr~se (která hy se vlastně pouze formy) jako příspěvek k estetickému ohecnému zalíbení, dokoncepr? ,sehe samy vydávány za krásy, tedy matérie zalíbení V'I!"H,v"'n.. formu}<,'J;'oto nedorozumění, které, jako mnohé jiné, mající jen v základě něco pravdivého, lze odstranit pečlivým určením těchto pojml:.. 66 KRITIKA.SOUDNOS'llI ,\.NALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 67 lSoud vkusu, na který nemají půvab a dojeti ž~dný vliv (i když je lze spojit se zalíbeIIÍm v krásnu), jel1~~~otivrvníjsou smyslové soudy (materiální estetické soudy), a pouze. druhé (jakožto formální) jsou vlastní soudy vkusu)<., Soud vkusu je tedy čistý jen V tom případě, jestližejeho motivu není přidáváno žádné pouze empirické zalíbení. To se však děje tehdy, mají-li půvab nebo dojetí účast na soudu, kterým má být něco prohlášeno za krásné. Nyní se opět objevují mnohé námitky, které koneckonců předstírají, že půvab je nejen nutnou ingrediencí krásy, ale že už sám o sobě postačuje, ahy byl nazván krásným. Pouhá barva, např. zelená barva trávníku, pouhý tón (na rozdíl od obyčejného zvuku a šumu), např. tón houslí, je většinou o sobě prohlašován za krásný; ačkoli základem obou se zdá být jen matérie představ, ,;totiž pouze počitek, a proto by bylo příhodné nazvat je pouze příjemnými. lAvšak zároveň lze zjistit, že počitky barvy a tónu je možno oprávněně považovat za krásné jen tehdy, pokud jsou oba čisté.)to je určení, které se týká již formy, a také toho jediného, co se o těchto představách dá s jistotou obecně sdělit, protože lze stěží předpokládat,že kvalita počitkůsamých bude ve všech subjektech posuzována jednomyslně a příjemnost jedné barvy přednostně před druhou nebo tónu jednoho hudebního nástroje před tónem jiného u každého stejným způsobem. Předpokládáme-lis Eulerem, že barvy jsou současně za sebou následující pulsy éteru a že tóny jsou pulsy zvukem rozechvěnéhovzduchu, a co je nejdůležitější, že mysl nevnímá (o čem přece vůbec nepochybuji) jejich účinek na oživení orgánu jen pomocí smyslu, nýbrž také pravidelnou hru dojmů pomocí reflexe (tedy formu ve spojení různých představ), pak by barva a tón nebyly pouhými počitky, nýbrž již formálním určením jednoty jejich rozmanitosti, a p.ak by mohly být také samy počítány za krásné. Cistota jednoduchého druhu počitku ale znamená, že jeho stejnorodost není rušena a přerušována žádným cizím počitkem a patří jen k formě, protože přitom lze abstrahovat od kvality onoho druhu počitku (zda a jakou barvu nebo tón představuje). Proto jsou všechny jednoduché barvy, pokud jsou čisté, pokládány za krásné; smíšené tuto přednost nemají, právě proto, že jelikož nejsou jednoduché, nemáme měřítko pro posuzování toho, zda je máme nazvat čistými nebo nečistými. Ale pokud jde o mínění, že krásu, kterou připisujeme předmětu pro jeho formu, lze snaddokonce zvýšitpůvabem,je to obyčejnýa pro pravý,neúplatný a důkladný vkus velmi škodlivý omyl; třebaže je možno ke kráse přidat půvaby, aby mysl byla představou předmětu kromě suchého zalíbení ještě zaujata a aby tak sloužily k velebení vkusu a jeho kultury, zejména je-li vkus ještě hrubý a nezkušený. Avšak ve skutečnosti soudu vkusu půvaby vadí, jestliže jakožto důvody posuzování krásy strhují pozornost na sebe. Neboť mínění, že přispívají kráse, je natolik mylné, že musí být spíše přijímány shovívavě jako něco cizího, a jen pokud onu krásnou formu neruší, když je vkus ještě slabý a nezkušený. V malířství, sochařství, ve všech výtvarných uměních jako stavitelství a zahradnictví, pokud jsou krásnýmí uměními, je podstatou kresba, ve které základ všech vloh pro vkus netvoří to, co v počitku vytváří potěšení, ale jen to, co se líbí svou formou. Barvy, které iluminují obrys, náleží k půvabu. Mohou sice předmět o sobě oživit pro počitek, ale nemohou jej učinit hodným nahlížení ani krásným; spíše jsou tím, co vyžaduje krásná forma, z velké části dokonce omezovány, a i tam, kde se připouští půvab, jsou krásnou formou samy zušlechťovány. Veškerá forma předmětů smyslů (vnějších a nepřímo také vnitřního) je buď tvar, nebo pouhá hra. V posledním jmenovaném případě buď hra tvarů (v prostoru mimika a tanec), nebo pouhá hra počitků (v čase). Půvab barev nebo příjemných tónů nástroje k tomu můžeme připojit, avšak vlastní předmět čistého soudu vkusu tvoří v prvém případě kresba a v druhém kompozice; a to, že čistota barev a tónů nebo také jejich rozmanitost a odlišnost, jak se zdá, přispívají ke kráse, znamená, že jakoby přidávají něco stejnorodého k zalíbení ve formě ne proto, že jsou samy o sobě příjemné, nýbrž protože tuto formu činí jen přesnější, určitější a názornější, a kromě toho ještě svým půvabem oživují představu tím, že vzbuzují a udržují pozornost k samotnému předmětu. I to, co nazýváme okrasami, tj. to, co nepatří vnitřně k celé představě před. mětu jako součást, nýbrž jen vnějškově jako přídavek, a co zároveň zvyšuje zalíbení vkusu, činí tak zase jen svou formou, například ,;ámy obrazů nebo drapérie soch nebo kolonády kolem nádherných budov. jtestliže ale okrasa sama nespočívá v krásné formě a slouží jako např. zlatý rám pouze k tomu, aby svou přitažlivostí získala pro obraz úspěch, nazývá se okrasa, a to je pravé kráse na újmu. lRocit dojetí, kde je příjemnost způsobenajen prostřednictvímokamžitého zadržení a následujícího silnějšího projevu životní síly, ke kráse vůbec nepatříJ( l,y~nešenost(s níž je pocit dojetí spojen) vyžaduje však jiné měřítko posuzová. ní, než jaké je základem vkusu; a tak motivem čistého soudu vkusu není ani půvab, ani dojetí, jedním slovem žádný počitekjakomatérieestetického soudu:\ '. )Objektivní'účelnost může být poznána jen prostřednictvúuvztahu ro;>zma-· nitosti k určitému účelu, tedy jen prostřednictvúunějakého pojmu. Již z toho vysvítá, že to, co je krásné, jehož posouzení má za základ pouze formální účelnost, tj. účelnost bez účelu, je zcela nezávislé napředstavě dobra, protož6'ý dobro předpokládáobjektivní účelnost, tj. vztah předmětu k určitému účelu.? '" Objekti~ účelnost je buď vnější, tj. užitečnost, nebo vnitřní, tj. dokonalost· předmětu~ obou hlavních předchozíchl'Ozlišení je patrné, že zalíbení v nějakém předrltětu,pro něž jej nazýváme krásným, nemůžespočívatv představě. jeho užitečnosti,protože by pak nebylo bezprostřednímzalíbením v předmětu, a to je přece podstatnou podmínkou soudu o kráse. Avšak objektivní vnitřní účelnost, tj. dokonalost, je predikátu krásy již bližší a byla proto i známými filosofy pokládána za shodnou s krásou, ale s dodatkem, je-li myšlena mlhavě. Je nanejvýš důležité, abychom v kritice vkusu rozhodli, zda by se skutečně. krása mohla převést na pojem dokonalosti. Abychom posoudili objektivní účelnost, potřebujeme pokaždé pojem účelu (má-libýt ona účelnostnikoli vnější, tj. užitečnost,nýbrž vnitřní) a pojemvnitřního účelu, který obsahuje základ vnitřní možnosti předmětu. Tak jako je účel vůbec to, čehož pojem může být nahlížen jako základ možnosti samotnéhopředmětu, tak bude, abychom si představili objektivní účelnost nějaké..věci, předcházet pojem o tom, čím má věc být; a soulad její rozmanitosti s tímto· pojmem (který dává pravidlo spojení rozmanitosti ve věci) je kvalitativní dokonalost věci. Od ní se zcela odlišuje kvantitativní dokonalost jakožto úplnost každé věci ve svém druhu a pouhý pojem veličinný (veškerosti), u něhož je to, čím má věc být, myšleno již předemjako určené a ptáme se zde jen, zda má věc vše, co k tomu potřebuje. To, co je V představě nějaké věci formální, tj. sladění rozmanitosti v jednotu (bez určení, co to má být), samo o sobě vůbec neodhaluje objektivní účelnost, protože, jelikož je od této jednoty jakožto. účelu (čím má věc být) abstrahováno, v mysli nahlížejícího nezůstává nic: jiného než subjektivní účelnost představ. Tato účelnost snad ukazuje jistoUl účelnost stavu představ v subjektu a jakési jeho uspokojení v tomto stavu tím, že daná forma je pojímána v obrazotvornosti, ale neukazuje dokonalost: nějakého objektu, který zde není myšlen pomocí pojmu účelu. Jako např.. najdu-li v lese palouček, kolem kterého stojí stromy V kruhu, a nepředsta-. vuji-li si přitom žádný účel, totiž že by snad mohl sloužit k tanci v přírodě, není pouhou formou dán ani v nejmenším pojem o dokonalosti. Představit si ale formální objektivní účelnost bez účelu, tj. pouhou formu dokonalosti (bez jakékoli matérie a pojmu o tom, co je přiváděno k souladu, i kdyby to byla je!! idea nějaké zákonitosti vůbec), je opravdový rozpor. '{Nyní je soud vkusu estetickým soudem, ,tj. takovým soudem, který spo- I §J16 S()UD VKUSU, KrB;RÝM JE PŘ.B;D'ffĚT PR()HLÁŠEN ZA KRÁSNÝ P()D P()DMÍNKOU URČIT.8H() POJMU, NENí ČISTÝ" ""Jsou dva druhy krásy: volná krása (pulchritudo vaga) nebo pouze fundo· vaná krása (pulchritudo adhaerens). První nepředpokládápojem o tom, čím má předmět být; dt,ďhá předpokládá takový pojem a dokonalost předmětu podle tohoto pojm~N.)rvní znamená (nezávisle exis.tující) krás.u té nebo oné věci; druhá, jakožto závis.lá na pojmu (podmíněná krása), je připis.ována ob· jektlltn, které jsou podřízeny pojmu zvláštního účelu;,.( K.větiny js.ou svohodné přírodni krásy. Co květina vs.kutku má být, kromě 69.ANALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI .Čívá na subjektivních ~llvodech a jehož motivem nemůže být pojem, tedy ani 'pojem určitého účelu}!,%:rásou jakožto formální subjektivní účelností není 1:edy v žádném případě myšlena dokonalost předmětu jakožto předevšímfor· mální, ale nicméně objektivní účelnost; a rozdíl mezi pojmy krásna a dobra, jako by oba byly rozlišeny jen co do logické formy a jako by první byl pouze nejasný, druhý jasný pojem dokonalosti, ale na druhé straně byly co do obsahu a původu shodné, takový rozdíl je nicotný, protože pak by mezi nimí nebyl žádný specifický rozdíl, nýbrž soud vkusu by byl stejně tak dobře soudem poznávacím jako soud, jímž je něco prohlašováno za dobré; jako např. }>rostý člověk, když řekne, že podvod je něco nesprávného, zakládá svůj soud 'na nejasnýclJ., filosof na jasných, \y.zásadě však oba na jedněch poznávacích principe?!lkUž js;;n a,le uve~I" ž't\~tet~cký, soud j~ ve svém ~r,:hu jedine?n! a nedáva vabec zadne poznam (am neJRsne) o objektu; poznam se odehrava }>ouze prostřednictvím logického soudu; naproti tomu estetický soud vztahuje }>ředstavu, kterou je dán objekt, pouze k subjektu a neukazuje žádnou vlastnost předmětu, ale jen účelnou formu v určení představovacích sil, které se jím zahývají;r~oud se nazývá estetický také právě proto, že jeho motivem není pojem, nýlJrž pocit (vnitřního smyslu) oné jednomyslnosti ve hře duševních sil, jen pokud může být vnímána. Naproti tomu kdybychom chtěli nazvat estetickými nejasné pojmy a objektivní soud, který je má za základ, pak bychom měli rozvažování, jež soudí smyslově, nebo smysl, který by své objekty představoval pomocí pojmll, což si obojí odporuje. Schopnost tvořit pojmy, ať js.ou nejasné nebo jasué, je rozvažování; a přestože k soudu vkusu jakožto estetickému soudu patří také (jako ke všem soud11m) rozvažování, nepatří k soudu vkus.u jako schopnos.t poznání předmětu, nýbrž jako schopnost určení soudu a předs.tavy o něm (bez pojmu) podle vztahu této předs.tavy k subjektu a k jeho vnitřnimu pocitu, pokud je tento soud možný podle ně· jakého obecného pravidla. KRITIKA SOUDNOSTI: § 15 SOUD VKUSU JE ZCELA NEZÁVISLÝ NA POJMU DOKONALOSTI 68 • 70 KRITIKA SOUDNO$Tl ESTETICKÉ SÓUDNOSTI 71 botanika stěží někdo ví; ale 'ani botanik, který na ní dokáže poznat rozmnožovací orgán rostliny, nebere na tento přírodní účel žádný ohled, soudí-li o květinách na základě vkusu. Základem tohoto soudu tedy není žádná dokonalost jakéhokoli druhu, žádná vnitřní účelnost, na níž se vztahuje syntéza rozmanitosti. Mnozí ptáci (papoušek, kolibřík, rajka), mnozí mořští korýši jsou krásou sami o sobě, která nepřísluší žádnému předmětu,určenémupodle pojmů vzhledem k jeho účelu, ale líbí se svobodně a sami o sobě. Tak kresby li la grecque, ornamenty z listoví na rámech nebo papírových tapetách atd. neznamenají samy o sobě nic: nic nepředstavují,žádný objekt podřízenýurčitému pojmu, a jsou svobodnými krásami. K tomuto druhu lze přičíst i to, co v hudbě nazýváme fantazírováním (bez tématu), ba dokonce veškerou hudbu bez textu. V posuzování volné krásy (co do pouhé formy) je soud vkusu čistý. Není zde předpokládán žádný pojem o nějakém účelu, kvůli němuž by měla rozmanitost sloužit danému objektu a jenž by tedy ukázal, co má tento objekt představovat. Tímto účelem by byla svoboda obrazotvornosti, která je při pozorování nějakého tvaru jakoby ve hře, jen omezována. '{Avšak krása člověka (a v tomto druhu krása muže, ženy nebo dítěte), krása koně, nějaké stavby (kostela, paláce, zbrojnice nebo besídky) předpokládá pojem účelu, který určuje, čím má věc být, tedy pojem její dokonalosti, a je tudíž pouze adberující krásou!\Tak jako spojení toho, co je příjemné (v počitku),s krásou, která se týká vlastnějen formy, překáželočistotěsouduvkusu, tak jeho čistotě škodí i spojení dobra (totiž k čemu je rozmanitost dobrá pro věc samu podle jejího účelu) s krásou. Bylo by možné na nějaké budově umístit mnohé, co by se při nahlížení bezprostřednělíbilo, pokud by to zrovna neměl být kostel; bylo by možné zkrášlit postavu četnými ozdobami a lehkými, ale pravídelnými tahy, jako to dělají Novozélanďané se svým tetováním, jen kdyby to nebyl právě člověk; a ten by mohl mít mnohem jemnější rysy a líbivější, jemnější obrys obličeje, jen kdyby neměl představovat právě muže nebo dokonce válečníka. Nyní je zalíbení v rozmanitosti nějaké věci ve vztahu k vnitřnímu účelu, jenž určuje její možnost, zalíbením, které je založeno na pojmu. Zalíbení v kráse je ale takové, které nepředpokládážádný pojem, nýbrž které je bezprostředně spojeno s představou, jíž je předmět dáván (ne však myšlen). Jestliže je soud vkusu vzhledem k poslednímu zalíbení činěn závislým na účelu v prvém zalíbení) jakožto rozumovém soudu a tímto omezován, pak již není svobodným a čistým soudem vkusu. Vkus sice tímto spojením estetického zalíbení s intelektuálním získává to, že je fixován, a ačkoli není obecný, mohou mu být vzhledem k jistým účelně určenýmobjektůmpředpisovánapravidla. Tato pak ale nejsou pravidla vkusu, nýbrž pouze pravidla souladu vkusu s rozumem, tj. krásna s dobrem, a díky tomu se může krásno použít jako instrument úmyslu ve věci dobra, aby bylo naladění mysli, které udržuje samo sebe a má subjektivní obecnou platnost, poďř:ízeno způsobu myšlení, který může být udržen jen namáhavým předsevzetím, ale který má objektivní obecnou platnost. Lépe řečeno nezískává ani dokonalost krásou ani krása dokonalostí; ale protože se při srovnání představy, jíž je nám předmět dán, s objektem (vzhledem k tomu, čím má být) prostřednictvím pojmu nelze vyhnout tomu, abychom zároveň v subjektu tuto představu nedrželi společně s počitkem, získává tím veškerá schopnost představovacích sil, jsou-li oba stavy mysli v souladu. Soud vkusu by vzhledem k předmětu s určitým vnitřním účelem byl jen tehdy čistý, kdyby soudící bud o tomto účelu neměl žádný pojem, nebo by od něho ve svém soudu abstrahoval. Ale třebaže by tento soudící vynesl správný soud vkusu tím, že by předmět posoudil jako volnou krásu, přesto by ho jiný soudící, který krásu předmětu pokládá jen za fundovanou vlastnost (má na zřeteli účel předmětu), pokáral a obvinil z falešného vkusu, i když oba soudí svým způsobem správně: jeden podle toho, co má před smysly, druhý podle toho, co má v myšlenkách. Tímto rozlišením lze urovnat mnohý spor posuzovatelů vkusu O kráse, jestliže se jim ukáže, že u jednoho jde o volnou, u druhého o fundovanou krásu, že první vynáší čistý, druhý aplikovaný soud vkusu. §17 O IDEÁLU KRÁSY ))ť~f.l:emůžee~stovat žfldnli opjektivní p:,:,,:viť110ykJ,sll,1~ejprve je snad třeba poznamenat, ževkrása, k níž ~á být ~ale~enoi~~ál, nesmí být vágní, nýbrž musí být krásoullixovanou pOjmem obJektlvnl ucelnosti nesmí tedy náležet objektu naprosto čistého soudu vkusu, nýbrž soudu vkus~, který je zčástiintelektualizován. To znamená, v kterém druhu důvodů posuzování se má usk~t~čňova~~ějaký ~deál, .ta~ ~u~í bott záklavde~ nět~k~ idea rozumu podle určltych pOJmu, kter~ a prlOrl urcuJe ucel, v nemz spoClva vnitřní možnost předmětu. Nelze si myslet ideál krásné květiny, krásného nábytku či krásné vyhlídky. Ale ~ni o kroáse.závislé ~a určit~ch účele~h, nap~. o krásném domu, krásném stromu, krasne z~hrade ~td., Sl nelze predstaVlt ideál; pravděpodobněproto, že .tyto účely nejsou svým poj~e~ dostat~čn~ určeny ~ fixovány, účelnost Je tedy Skoro tak svobodna }ako u vagnb krásy. Jen to, co má účel své existence v ,sob? samé.w, ~lověk, t~lI;Ž můž~ ro- 7lUmem sám určov~t své účely nebo tam, kde Je mUSl brat z vneJšího vnemu, je přece jen může sjednocovat s bytostnými a obecnými účelyl a tent~ soulad p~k může posuzov~t t~ké esteticky: jen tento člověk tedy může. být olde~lem krásy, t~k j~ko mezi všemi předměty ve světě může být jen hdstvl v Jeho osobě, jakožto inteligenci, ideálem dokon.r~losti. • v . Ale k tomu jsou z~potřebí dvě věci:f~a prvé estetická idea normy, Jez Je jednotlivým názorem (obrazotvornosti), který předst~vuje měřítko pro posuzování člověk~ j~kožto toho, co náleží k zvláštnímu živočišnému druhu; za druhé idea rozumu která činí účely lidstva, pokud nemohou být předst~vovány smyslově,pri~cipemposuzování té nebo onéJjost~vy,prostře~ctvím které se tyto účely zjevují j~ko její působení v jevu."'J;de~ normy ~USl pr? p~st~vu živočich~ zvláštního druhu brát své elementy ze zkušenostI; ~le 1 neJvyšší účehtostv konstrukci post~vy, která by byla vhodná pro obecné mě!ítko estetického posuzování k~ždého jednotlivce tohoto druhu, obr~z, ktery byl j~koby úmyslně zákl~dem techniky přírody ~ kterému je ~dekvátn~j~.... druh V celku, ~le žádný j.ednotlivec odděleně, to vše se n~chází pouze v ldep toho, kdo posuzuje. Ale t~to ide~ se svými proporcemi j~kožto e~teti~~á~de~mů~.e hýt znázorněn~ve vzoru zcel~ in concreto. Abychom ~lespon do .Jlste mlry UClnili pochopitehtým, j~k to probíhá (neboť kdo může zcel~ vyrvat přírodě její t~jemství?), chceme se pokusit o psychologické vysvětlení. . Nutno pozn~men~t, že nám n~prosto nepochopitelným způsobem obrazotvornost dokáže nejen příležitostně přivol~t zpět, i z dávné doby, zn~ky pro pojmy, ~Ie t~ké reprodukovat obr~z a tv~r něj~kého předmětu z nepřeberného množství předmětů různých druhů nebo také jednoho a téhož druhu; ba dokonce, jde-li mysli o srovnání, obrazotvornost dokáže, jak se zdá skutečně, ačkoli nedostatečně pro vědomí, jakoby klást jeden obraz na druhý a kongruencí více obrazů téhož druhu obdržet něco středního, co slouží všem jako společné měřítko. Někdo viděl tisíc dospělých mužů. Chce-li nyní soudit o jejich normální velikosti, jež má být odhadnuta srovnáním, pak obrazotvornost (podle mého mínění) klade na sebe velký počet obrazů (možná všech tisíc); bude-Ii mi dovoleno použít zde analogie optického znázornění,v prostoru, kde se jich spojuje nejvíce, a uvnitř obrysu, kde je iluminováno místo s nejsilněji nanesenou barvou, tam je znatelná střední velikost, která je co do výšky i šířky vzdálena stejně od nejzazších hraníc největších a nejmenších postav, a to je postava krásného muže. (Totéž by se dalo zjistit i mechanicky, kdybychom změřili všech tisíc, sečetli mezi sebou jejich výšky a zvlášť šířky (a tloušťky) a sumu dělili tisícem. Obrazotvornost to však provádí dynamickým efektem, který vzniká z mnohonásobného uchopení v orgánu vnitřního smyslu.) Jestliže je nyní podobným způsobem hledána pro tohoto středního muže střední hlava, pro tuto střední nos atd., pak jsou tyto proporce základem ideje normy krásného muže v té zemi, kde je srovnání prováděno. Proto musí mít černoch nutně jinou ideu normy krásné postavy než běloch, Číňan jinou než Evropan. Stejné by to bylo se vzorem krásného koně nebo psa (jisté rasy). Tato idea normy není odvozena z proporcí vzatých ze zkušenosti, z proporcí jakožto určitých pravidel, nýbrž teprve podle ní json možná pravidla posuzování. Je obrazem pro celý druh, který se vznáší mezi všemi jednotlivými, mnohým způsobem odlišnými názory individuí, obrazem, který příroda stanovila jako praobraz svých výtvorů v ~~..m...že. druhu,. ale kterého, jak se zdá, v žádném jednotlivci úphtě nedosáhlaN.d.~""normy není. v žádném případě celý praobraz krásy v tomto druhu, nýbrŽ jen forma, která tvoří neochabující podmínku veškeré krásy, tedy pouze správnost v znázornění druhu,\-'3e, jak byl nazván Polykleitův slavný Doryphoros, pravidlem (k tomu mohla být použita též Myronova kráva ve svém druhu). Nemůže právě proto také obs",,hovat něco specificky charakteristického; ueboť jinak by nebyla ideou normr pro druh. Její znázornění~~ také nelíbí svoukrásou, ale jen proto, že neodpo~ ruje žádné podmínce, při které jedině může být věc tohoto druhu krásná. Znázornění pouze odpovídá školským pravidlům.*1<.. * Je známo, že dokonale pravidelný obličej, který slouží malíři jako model, obvykle nic neříká, protože neohsahuje nic charakteristického, vyjadřuje tedy víc ideu druhu než to, co je na 080bě specifické. To, co je .charakteristické natolik, že jde o přehnano8t, tj. co ideji normy (účelnosti druhu) 8amo škodí, se jmenuje 74 KRITIKA SOUDNOSTI ESTETICKÉ SOUDNOSTI 75 Jí:!,ellí,.,Sf.lto nutnost je zvláštního druhu: není teoretickou objektivní nutností priori poznat, že každý bude cítit toto zalíbení v předm,ětu, kter~ nazval krá~nÝIIl; ani praktickou nutností, kdy je prostřednictvímpojmÍt rozumové vňle, která sloužf jako praVIdlo svobodně jednajícím bYtostoto zalíbení nutným následkem objektivního zákona a neznamená nic než to, že yůbec (bez dalšího úmyslu) máme jednat jistým způsobe IIl. je v estetickém soudu, může být nazváua ]eii exempl,írll'í, tjfllu1lnc,stí souhlasu všech se soudem, který je nahlížen jako pří,hlel,~í~~'lé}lO.pravidla, jež nemůže být udállf).~JelikoŽ estetkký soud Mní o am poznávací soud, nemůže být tato '~tnost odvozena z určitých Doim,ů a není tedy apodiktická. Jestě v mnohem menší míře může hýt vyvoze všeobecnosti zkušenosti (z průběžné jednomysfuosti soudů o kráse jispředmětu). Nejde jen o to, že by zkušenost k tomu stěží poskytla dostamnožství dokladů, ale také o to, že se na empirických soudech nedá zažádný pojem nutnosti tohoto soudu. Od ideje normy krásna je přece jen nutné ještě odlišit jeho id~ál, kt~l'ý lz,~ očekávat z již uvedených důvodůjedině na lidské postavě. Pokud Jde o lidskou postavu, spočívá jeji.ideál ve vyjádře:uí mTt>vnosti, bez niž by se předm.ět ne~ . líbil obecně a přitom pozitivně (nejen negativně ve školském znázornění). Viditelné vyjádření mravních idejí, které člověka vnitřně ovládají, může být sice vzato jen ze zkušenosti; ale k tomu, aby jejich spojení se vším tím, co náš rozum spojuje s mravně dobrým v ideji nejvyšší účelnosti, - duševní dobrota nebo čistota nebo sila nebo klid atd. - bylo učiněno jakoby viditelným v tělesném vyjádření(jako účineknitra), patři spojení čistých idejí rozumu a velké moci obrazotvornosti u toho, kdo je chce jen posuzovat, ještě víc u toho, kdo je chce znázorňovat. Správnost takového ideálu krásy je dokázána tím, Ž6 ideál nedovoluje připojit k zalíbení ve svém objektu smyslové podráždění, a přesto umožňuje mít o něj velký zájem. To pak dokazuje, že posuzování podle takového měřítka nemůže být nikdy čistě estetické, a posuzování podl6 ideálu krásy není pouhým soudem vkusu. Vysvětlení krásna, 'vyvozené z třetího momentu \~rása je forma účelnosti předmětu, pokud je v něm vnímána bez pfedstt>vy účélu.* § 19 SUBJEKTIVNí NUTNOST, KTEROU PŘIPISUJEME SOUDU VKUSU, JE PODMíNĚNÁ ČTVRTÝMOMENT \ soudu vkusu podle modality zalíbení v předm.ětu j"" § 18 CO JE TO MODALITA SOUDU VKUSU )(0 každé představě mohu říci alespoň to, že je možne, že je (jako poznáni) 'spojena s libosti. O tom, co nazývám příjemné, říkám, že ve mně vyvolává skutečně libost. Ale o tom, co je krásné, si myslíme, že má nutný vztah k za· karikatura. Zkušenost také ukazuje, že ony obličeje, které jsou zcela pravidelné" prozrazuJí, p,okud jde o nitro, obvykle jen průměrného člověka; zřejmě (smíme-li předpokládat, že příroda. v~ vnějšku vyjadřuj6. proporce nitra) pr,?to, že nevyniká-li ž~dn,á z ~uš?v~ch ",:loh nad tupropo~ci: kte~ Je poža~().v~n~~ ahy tvořila pouze cloveka bez chybyl neSllll hyt ocekavano U1C z toho. co na2íyva.me genu~m" v nemz prll'od~ ustupuje, jak se zdá, od svých obvyklých poměrů duševních sil ve prospěch J~edné j,ediné. * Proti tomuto vysvětlení by bylo možné uvést, že existují věci. na nichž je vidět účelná forma, an.iž bychom znali jejich účel; např. ve starých hrobkách nalezené kamenné nástroje, opatfen&" otvorem k držení;" které, ačkoli svým tvarem zřetelně prozrazují účelnost, ale nelú pro ně znám účel, přece pro,to nejsou pro~ hlašovány za krásné. Avšak to, že jsou pokládány za umělecké dílo, stačí, abychom si museli přiznat, že.. jejich figura je vztahována k nějakému záměru a určitému účelu. Proto také nemáme vůbec žádné bez~ prostřední zalíbení v jejich prohlížení. Naproti tomu květina,·např. tulipán, je pokládána za krásnou. protože se v jejím v.nímání sctkávámo. s jistou účelností, která tak, jak ji posuzujeme, není vzt:ahována k žádnému účelu.. I vkusu očekává od. každého souhlas; a kdo něco prohlásí za krásné aby každý ~/předložeriýmpředmětem závazně sotililasU a prohlásil je rOVll,ěž za ~ásnýl\{'ato závaznost v estetickém soudu je tedy i podle všech která JSou požadována pro posouzení, vyslovována přece jen podmíněně. •)4JcllM,ímle se o souhlas každého jiného, protože k tomu máme důvod,který . spo~ečný. S tímto souhlasem bychom také mohli počítat, jen kdybySl byli vždy jisti, že je d~.n)ý případ správně subsumován pod uvedený 1I,~,vn,1I jako pravidlo souhlasu.I" § 20 PODMíNKA NUTNOSTI, KTEROU SOUD VKUSU PŘEDPOKLÁDÁ, JE IDEA OBECNÉHO SMYSLU" K,~vhv soudy vkusu (stejně jako poznávací soudy) měly určitý objektivní by si ten, kdo je vynáší podle tohoto principu, činil nárok na bez. podntÚrlečnounutnost svého soudu. Kdyby neměly žádný princip, jako soudy smyslového vkusu, nepřipustili bychom vůbec žádnou nutnost tě,~ht;o soudů. Musí tedy mít suhjektivní princip, který určuje ien prostřed. :nict'i'Ún citu a nikoli pojmu, ale přesto s všeobecnou platností, co se líbí nebo 76 KRITIKA SOUDNOSTI AJ\fAI,Y1tU;A ESTETICKÉ SOUDNOSTI 77 § 22 NUTNOST VŠEOBECNÉHO SOUHLASU, KTERÁ JE MYŠLENA V SOUDU VKUSU, JE SUBJEKTIVNí NUTNOST, JEŽ JE ZA PŘEDPOKLADU OBECNÉHO SMYSLU PŘEDSTAVOVÁNA JAKO OBJEKTIVNí soudech, jimiž něco prohlašujeIlle Za krásné, nedovQlujeme».i?yl jiného mínění, ačkoli náš soud nezakládáme na pojmech nÝh;Ž naSeltn CItu, od kterého nevycházíme jako od něčeho soukromého aie jako sp.olc,čn.ého citu~yní nemůže hýt tento ohecný smysl založen pro t~nto účel zkuš,ell'os"ti, ,ne~oť c~ce, oprav~ovat k soudům, které ohsahují nějakou závaznoslt: nenka, ze kazdy s naŠIm soudem bude souhlasit, ale že s ním má "WlV"l. jako příkladjeho soudu zde uvádím svůj soud vkusu mu př.ipi.suji exemplární platnost, je tedy pouhou ideální normou: př,edl>olo1a,du této normy lze právem učinit pravidlem pro všechny souď s tout~ n~rm~H.' sou~l~sí,.a také .zalí?eni v objektu, vyjádřenév tomt~ SOlId'l, nehot ackoli Je pnnclp Jen suhJektIvní, přesto hy mohl hýt pokládán suh~ek~vně všeohecný ~idea, nu~ná :pro. každého), pok~d jde o jednomyslruznych posuzo;ratelu; ta~ovy pI"lllClp hy mohl stejně jako ohjektivní lIoža,:lmrat všeoh,ecny souhlas, Jen kdyhychom si hyli jisti, že jsme pod něj 81libsllmlov-ali spravne. n~určitounorym~ ohec~éhosmyslu skutečněpředpokládáme.Dokazuje .narok na tvorem soudu vkusu. Zda vskutku existuje takový ohecný Jako konstitutivní princip možnosti zkušenosti, neho zda nám nějaký rozumu z něho činí jen regulativní princip, ahy V nás nejvz.buVllt jednotu názoru, která provází pojem účelu a patří také k poznání. tam, kde má být udržována jen svobodná činnost představovacíchsil (ale že přitom rozvažování neutrpí škodu), v parcích, výzdobě mnohých vkusných předmětech, tam se pravidelnosti, která se vnupokud možno vyhýbáme. Proto anglický vkus v zahradách a barokní v nábytku spíše přihližují svobodu obrazotvornosti k něčemu groteska v této nezávislosti na vnucování pravidel vidíme případ, kdy vkus ukázat v náčrtech obrazotvornosti svou největší dokonalúst. Všechno upjatě pravidelné (co se blíží matematické pravidelnosti) má v sobě nevkusného, neboť při prohlížení neposkytuje dlouhou zábavu a nudí, pOKUU není jeho úmyslem poznání nebo nějaký určitý praktický účel. Naprolti tomu je pro nás to, s čím si obrazotvornost může hrát nenuceně lÍč:ellaě, vždy nové a na to nás neznechutí. Marsden ve svém popisu U.lUl"LJ'Y p,oznamlmi'v", že tam svobodné krásy přírody člověka všude obkloproto pro něj už jen málo přitažlivosti.Když naproti tomu narazil na pepřové pole, kde tyče, na nichž se pnou tyto rostliny, mezi BerlOU tvoří v paralelních liniích aleje, mělo to pro něj mnoho půvabu. Z toho; lVlllrstten vyvozuje, že divoká, zdánlivě nepravidelná krása se líbí pro svoú pe:str.ost jen tomu, kdo se nasytil pohledem na pravidelnou. Avšak stačilo, učinil pokus zdržet se jeden den u svého pepřového pole, aby zjistil, že se rozvažování díky pravidelnosti dostalo do nálady pro pořádek, který předmět jej Už dál nebaví, spíše se obrazotvornosti nepřívnucuje, a že naproti tomu příroda, která je tam v rozmanitostech mlrrJJlotrat:ná až k bujnosti a která nepodléhá žádnému vnucování umělých nravidl,l. je schopna dávat jeho vkusu neustálou potravu. - Dokonce i ptačí který nelze zařadit pod žádná hudební pravidla, zdá se mít více svobodý[ proto víc pro vkus neŽ zpěv člověka, který je řízen všemi pravidly hudby,n Drob,7-p. zpěv člověka,je-li často a dlouho opakován, se mnohem dříve znechutí. zde zřejmě zaměňujeme naši účast na veselosti onoho malého oblíbeA~!AJJY'JL'l>.A ESTETICKÉ SOUDNOSTIKRITIKA SOUDNOSTI OBECNÁ POZNÁMKA K PRVNí ČÁSTI ANALYTIKY 78 / .,,,..! /Učinime.li závěr z předchozích rozlišení, ukazuje se, že všechno směřuje k pojmu vkusu: že vkus je schopnost posouzení předmětu ve vztahu k svo· bodné zákonitosti obrazotvornosthtMusí-li být v soudu vkusu obrazotvornost zkoumána ve své svobodě, není ~rvé řadě považována za reproduktivní, tak jak podléhá asociačním zákonům, nýbrž za produktivní a samočinnou (jako původkyně libovolných fOl'em možných názorů); a třebaže je při pojímání daného předmětu smyslů vázána na určitou formu tohoto objektu a potud nemá svobodnou hru (jako v básnictví), přesto se dá ještě pochopit, že předmět jí může předložit právě takovou formu, která obsahuje syntézu rozmanitosti, jak by ji obrazotvornost, kdyby jí byla ponechána naprostá svoboda, vytvořila ve shodě se zákonitostí rozvažování vůbec. Avšak to, že obrazotvornost je svobodná a přece sama od sebe zákonitá, tj. že obsahuje autonomii, je rozpor. Pouze l'Ozvažování dává zákon. Je-Ii ale obrazotvornost nucena postupovat podle určitého zákona, je její produkt, pokud jde o formu, určován pojmy, jaký má být; ale pak není zalíbení, jak jsme ukázali výše, zalíbením v krásnu, nýbrž v dobru (dokonalosti, v každém případě jen formální) a soud není soudem na základě vkusu. Zákonitost bez zákona a subjektivní soulad obrazotvornosti s rozvažováním bez objektivního souladu, kdy představa je vztahována k určitému pojmu předmětu,jsou tedy slučitelnéjen se svobodnou zákonitostí rozvažování (jež byla také nazvána účelnostíbez účelu) a se zvláštností soudu vkusu. Nyní jsou geometricky pravidelné tvary, kruh, čtverec, krychle atd., kritiky vkusu uváděny obvykle jako nejjednodušší a nejnepochybnější příklady krásy; a přesto jsou nazývány pravidelnými právě proto, že si je nelze představit jinak než tak, že jsou považovány za pouhá znázorněníurčitého pojmu, který onomu tvaru předepisujepravidlo (podle něhož je onen tvar jedině možný). Jeden z obou soudů musí být mylný: buď onen soud kritíků, který připisuje uvedeným tvarům krásu, nebo náš, který pro krásu požaduje nutně účelnost bez pojmu. Nikdo snad nebude tvrdit, že je zapotřebí člověka s vkusem k tomu, aby v kruhu nalezl větší zalíbení než v nějakém hrbolatém obrysu, větší v pravidelném čtverhranunež v křivém, nepravidelném a jakoby zmrzačeném,neboť k tomu stačí prosté rozvažování a není třeba vůbec vkusu. Kde je patrný úmysl, např. posoudit velikost nějakého místa nebo učinit pochopitelným poměl' částí mezi sebou a k celku v rozdělení, tam jsou nutné pravidelné tvary, a to nejjednoduššího dmhu; a zalíbení nespočívá bezprostředně v pohledu na onen tvar, nýbrž v jeho užitečnostipro všemožné úmysly. Místnost, jcjíž zdi tvoří kosé úhly, zahradní prostranství stejného druhu a vůbec veškeré porušení symetrie jak ve vzhledu zvířat (např. jednookost), tak budov nebo květin se nelíbí, protože je to neúčelné,nejen prakticky vzhledem k určitému I ného zvířátka s krásou jeho zpěvu, který, je-li úplně přesně napodoben člověkem (jak se to někdy zkouší s tlukotem slavíka), se našemu sluchu jeví jako něco nevkusného. Ještě je třeba rozlišit krásné předměty od krásných pohledů na předměty (které často pro jejich vzdálenost už nemůžemejasně rozeznat). V druhém případě vkus pravděpodobně není spojen ani tolik s tím, co obrazotvornost pojímá v tomto poli, jako spíše s tím, co jí dává podnět k básnění, tj. s vlastními fantaziemi, jimiž se mysl baví, zatímco je nepřetržitě probouzena rozmanitostí, na kterou naráží pohled, jako snad pří pohledu na proměnlivétvary ohně v krbu nebo bublající potok; ani to, ani ono není krása, ale přesto mají pro obrazotvornost určitý půvab, protože udržují její svobodnou hru. 81 DRUHÁ KNIHA Analytika vznešena23 § 23 PŘECHOD OD SCHOPNOSTI POSUZOVAT KRÁSNO K SCHOPNOSTI POSUZOVAT VZNEŠENOST ESTETICKÉ SOUDNOSTI /'(Krása se shoduje se vznešeností v tom, že obě se líbí samy o sobě. Dále v tom, že obě nepředpokládají smyslový ani logicky určující soud, nýbrž reflektující soud~