• Podle německého překladu jeho spisu: Philosophische Untersuchungcn Uber den Ursprung U:~r Begriffe vom Schonen und Erhabenen, Riga, hei Hartknoch 1773. , S právě provedenou transcendentální expozicí estetických soudů nyní můžeme srovnat také fyziologickou expozici, jak ji zpracoval například Burke a mnoho bystrých mužů mezi námi, abychom viděli, kam vede pouhá empirická expozice vznešenosti a krásna. Burke*, který v tomto druhu pojednání zaslouží, aby byl uveden jako nejdůležitějšíautor, uvádí touto cestou (str. 223 jeho díla): "že pocit vznešenosti se zakládá na pudu sebezáchovy a na strachu, tj. na nějaké bolesti, která protože nevede až ke skutečné poruše tělesných orgánů, vytváří pohyby, které jelikož zbavují jemnější nebo hrubší cévy nebezpečných a obtížných usazení, jsou s to vzbuzovat příjemné počitky, ne sice libost, avšak druh libé hrůzy, jistý klid smísený s úlekem." Krásno, jež zakládá na lásce (v níž má za to, že ji oddělujeod žádosti), redukuje (str. 251 až 252) "na ochabnutí, uvolnění a slábnutí tělesných vláken, tedy na změknutí, rozklad, únavu, pokles, uhasínání a rozplývání z rozkošL" Taková objasnění dokládá případy, ve kterých v nás může obrazotvornost vzbudit pocit krásna jakož i vznešenosti nejen ve spojení s rozvažováním, nýbrž i se smyslovým počitkem. - Jako psychologické poznámky jsou tyto rozbory fenoménůnaší mysli velmi krásné a poskytují bohatou látku pro nejoblíbenějšízkoumání empirické antropologie. Nelze rovněž popřít, že všechny představy v nás, ať už jsou objektivně pouze smyslové nebo zcela intelektuální, přece mohou být spojeny subjektivně s potěšením nebo bolestí, i když obojí může být neznatelné (protože všechny vyvolávají pocit života a žádná z nich, pokud je modifikací subjektu, nemůže být indiferentní); dokonce, jak tvrdil Epikuros, veškerá slast a bolest je koneckonců přece jen tělesná, ať už má původv obrazotvornosti nebo dokonce v rozvažovacích představách, protože život by prý bez pocitu tělesného orgánu byl pouhým vědomím své existence, ale ne pocitem blaženého či zlého stavu, tj. rozvoje či brzdění životních sil; neboť duše sama o sobě je cele život (životní princip sám), a překážky nebo rozvíjení musí být hledány mímo ni, a přece v člověku samém, tedy ve spojení s jeho tělem. Určíme-li ale zalibení v předmětu zcela a bezvýhradně tak, že předmět navozuje potěšení půvabem nebo dojetím, pak nemusíme ani od někoho jiného očekávat, že bude souhlasit s estetickým soudem, který my vynášíme; neboť o tom se každý právem radí jen se svým vlastním smýšlením. Pak ale také zcela končí veškerá cenzura vkusu, leda kdybychom příklad, který dávají jiní náhodným souladem svých soudů, učinili pro nás příkazem souhlasu. Proti tomuto principu bychom se ale pravděpodobně bránili a dovolávali bychom se přirozeného práva podřizovatsoud, který spočívána bezprostřednímpocitu vlastního blaženého stavu, svému vlastnímu smyslu a nikoli jejich. Musí-li tedy soud vkusu platit nikoli za egoistický, nýbrž co do své vnitřní přirozenosti,tj. pro něj sám, ne pro příklady, které dávají O svém vkusu jiní.' § 30 DEDUKCE ESTETICKÝCH SOUDŮ O PŘEDMĚTECH PŘíRODY NESMí BÝT ZAMĚŘENANA TO, CO V PŘíRODĚ NAZÝVÁME VZNEŠENÝM, NÝBRŽ JEN NA KRÁSNO I105 DEDUKCE ČISTÝCH ESTETICKÝCH SOUDŮ Ar.AlI.Y'L'HlA ESTETICKÉ SOUDNOSTI estetického soudu na obecnou platnost pro každý subjekt vyžaduje soud, se musí zakládat na nějakém principu a priori, dedukci oS'prllvf,dllllěllíjeho pretendování), která musí ještě přistoupit k jeho exhó,zici, se totiž týká zalíbení nebo odmítání formy objektu. Takové jsou vkusu o krásnu přírody. Neboť účelnost má pak svůj důvod přece óbjel.tu a jeho tvaru, i když neudává jeho vztah k jiným předmětůmpodle poznávací soud), nýbrž se týká vůbec jen uchopení této formy, v mysli přiraěřená jak schopnosti pojmů, tak schopnosti jejích zná~iíl.'1l';ní (která je shodná se schopností uchopení). Můžeme proto také, pokud krásno přírody, položit mnoho otázek, které se týkají příčiny této účelforem, např. jak bychom chtěli vysvětlit, proč příroda rozšířila marnotratněna všechny strany, dokonce i na dno oceánu, kam jen lidské oko (vždyť pouze pro ně je krása účemá) dohlédne apod. A~r~ak vznešenost přírody - vyslovujeme-li o ní čistý estetický soud, jenž smlÍsen s pojmy dokonalosti jakožto objektivní účemosti, V kterémžto !řjl>ayjeho vlastním vkusu, a nemá-li přesto být odvozen z pojmů, pak má ta~yÝsoud-jakým soud vkusu vskutku je - dvojí, a to logickou zvláštnost. \i.'ó~ za prvé všeobecnou platnost a priori, ale přece jen ne logickou všeobecl\FPodle pojmů, nýbrž všeobecnost jednotlivého soudu; za druhé nutnost ~?rá musí vždy spočívat na důvodech a priori), která však přesto nezávísí žádných apriorních argumentech, jejichž představa by mohla vynutit il1ihIas, který soud vkusu přičítá každému. . .:ren objasnění těchto logických zvláštností, jimiž se soud vkusu liší od .ch poznávacích soudů, jestliže zde zpočátku abstrahujeme od jeho veškeo obsahu, totiž od pocitu libosti, a pouze srovnáváme estetickou formu .&órmou objektivních soudů, jak je předpisuje logika, bude dostačující pro soudem druhých vynést obecný soud, např. všechny tulipány jsou krásné; ~~to pak není soud vkusu, nýbrž logický soud, který dělá vztah objektu ke y!l:.Jlsu predikátem věcí jistého druhu vůbec. Avšak jen to, proč považuji :~ch poznání a který by mohl být vynucen nějakým důkazem. KRITIKA SOUDNOSTI108 § 35 PRINCIP VKUSU JE SUBJEKTIVNí PRINCIP SOUDNOSTI VŮBEC Soud vkus~ se liší ?d logického soudu ~ím, že logický soud subsumuje představu pod pOjmy ohJektu, soud vkusu Jl ale nesuhsumuje vůhec pod žádné p~jm~, !,r~tož~ by j~a~ mohl hýt n,utný všeohecný souhlas vynucen důkazy. NlCmene vsak Je 10glCkemu podohny v tom, že předkládá všeohecnost a nutnost, ale nikoli podle pojmů ohjektu, te~y všeohecnost a nutnost pouze suh§ 36 O ÚLOZE DEDUKCE SOUDŮ VKUSU 1I.LYTIKA ESTETICKÉ SÓUDNOSTI S vněmem nějakého předmětu může hýt hezprostředněspojen do poznáva~lJo soudu pojem ohjektu vůhec, jehož empirické predikáty vněm ohsahuje, ~ím může hýt vytvořen soud zkušenosti. Základem tohoto soudu jsou nyní priorní pojmy syutetické jednoty rozmanitosti nazírání, ahy tato rozmanitost )'la myšlena jako určení ohjektu; a tyto pojmy (kategorie) vyžadují dedukci, terá mohla hýt dána i v kritice čistého rozumu, čímž hylo také možné dospět vyřešení úlohy: Jak jsou syntetické poznávací soudy a priori možné? ~~to úloha se tedy týkala apriorních principů čistého rozvažování a jeho ~(}retických soudů. ~vněmem však může hýt hezprostředně spojen také pocit lihosti (či neliyání (pro pojem jakožto představu jednoty tohoto shrnutí). Protože nyuí ~kladem soudu není žádný pojem ohjektu, může tkvět jen v suhsumpci gl'a.zotvornosti samé (při představě, jíž je předmět dáván) pod podmínkou, .~~aždého člověka tytéž subjektivní podmínky soudnosti, jaké nacházíme "sobě, a jen ještě to, že jsme pod tyto podmínky daný objekt subsumovali ~.IJrávně. Ačkoli má toto poslední tvrzení nevyhnutelné těžkosti, nepříznačné ~~o logickou soudnost (protože v této soudnosti se subsumuje pod pojmy, 'X(estetické ale pod pouze pociťovatelnývztah k představované formě objektu yzájemněse mezi sebou shodující obrazotvornostia rozvažování, kde subsumpce POZNÁMKA Připouštíme-li, že v čistém soudu vkusu je zalíbení v předmětu spojeno ';pouhým posouzením jeho fonny, není to nic jiného než subjektivní účelnost této fonny pro soudnost, a tuto účelnost pociťujeme v mysli jako spojenou s představou předmětu. Jelikož nyní soudnost může být - pokud jde o for:íIJ.ální pravidla posuzování bez veškeré matérie (jak smyslového počitku, tak pojmu) - zaměřena jen na subjektivní podmínky užití soudnosti vůbec (jež není omezena ani na zvláštní druh smyslů, aní na zvláštní rozvažovací pojem), tlldíž na to subjektivní, jež můžeme předpokládatu všech lidí (jako nezbytné ~možnému poznání vůbec), musí být možnost souhlas nějaké představy S těmito podmínkami soudnosti přijímat a priori jako platný pro všechny. Wi-libost nebo subjektivní účelnost představy pro vztah poznávacích s~ho~.Ii0stí při posuzování nějakého smyslového předmětu vůbec bude moCI byt právem očekávána od každého.* ~ž'dého. Když předmět vnímám a posuzuji s libostí, jde o emprrický soud. dyž předmětpo:važuji za krásnt, t~. když mohu ono zalíbení přičíst každému J#ko nutné, pak Jde ° soud a prlOrI. KRITIKA SOUDNOSTI112 § 39 O SDÉLITELNOSTI POČITKU může snadno klamat), není tím přece opl'ávněnostinároku soudnosti počítat s všeohecným souhlasem nic upíráno. Tento nárok směřuje jen k tomu, soudit správnost principu ze suhjektivních důvodů. jako platnou pro každého. Nehoť pokud jde o těžkosti a pochyhy pro správnost suhsumpce pod onen princip, činí tyto oprávněnost nároku na tuto platnost estetického soudu vůhec, tedy princip sám tak málo pochyhným, jak může stejně tak (i když ne tak často a snadno) chyhná suhsumpce logické soudnosti pod svůj princip učinit pochyhným tento logický princip, který je ohjektivní. Kdyhy však hyla otázka taková: jak je možné a priori považovat přírodu za souhrn předmětů vkusu? má tento úkol vztah k teleologii, protože nastolení účelné formy pro naši soudnost hy muselo hýt nahlíženo jako účel přírody, jenž jejímu pojmu hytostně přísluší. Avšak správnost této domněnky je ještě velmi pochyhná, zatímco skutečnost přírodních krás je v zkušenosti jasná. lU5I.YTllV' ESTETICKÉ SOUDNOSTI Soudnosti se často, je-li patrná ne tak její reflexe, jako spíše pouze její re· zulLtát, dává jméno smyslu a mluví se o smyslu pravdy, o smyslu pro slušnost, spra·ve,d.hlO';t atd.; ačkolivse ví, alespoňhy se správně mělo vědět, že ve smyslu nemohou mít tyto pojmy' své sídlo a že tento smysl tím spíše nemá pro vysloohecných pravidel ani nejmenší schopnost: nýhrž že hy nám o pravdě, OW'OtlUM••, kráse neho spravedlivosti nikdy nemohla přijít na mysl představa 1:OJ101;0 druhu, kdyhychom se nemohli povznést nad smysly k vyšším poznáva.eÍln schopnostem. Prosté lidské rozvažování, na něž, jako na zdravé (ještě nekultivované) rozvažování, je nahliženo jako na to nejmenší, čeho se vždy můžeme od toho, kdo si činí nárok na jméno člověka, nadít, má proto také počest hýt označeno jménem ohecného smyslu (sensus eommunis), a to tak, že pod slovem ohecný (nejen v našem jazyce, který zde ohsahuje skudvojznačnost,nýhrž i v mnohých jiných) rozumíme tolik jako vulgární, s nímž se všude setkáváme, a jež vlastnit naprosto není žádnou zásluhou neho předností. § 40 O VKUSU JAKO JISTÉM DRUHU SENSUS COMMUNIS Kli~U;~L. Nehledě na to mohu přece vzhledem k tomu, že hy na ony morálni di~;pe,zi.~e měl hýt při každém vhodném popudu hrán ohled, také ono zalíbení přičú;t každému, ale jen prostřednictvímmorálniho zákona, který je ze své st'ral1Y opět založen na pojmech rozumu. Naproti tomu není líbost z krásna ani libost požitku ani zákonné činnosti, ne rozumující kontemplace podle idejí, nýhrž lihost pouhé reflexe. Aniž za vodítko jakýkoli účel neho zásadu, provází tuto libost prosté pojetí pomocí ohrazotvornosti, jakožto schopnosti nazírání, ve vztahu rozvažování, jakožto schopnosti pojmů, prostřednictvímpostupu soudnosti, musí provádět také za účelem nejprostší zkušenosti, jen že to zde je nu,cen,a činit proto, ahy vnímala empirický ohjektivní pojem, tam ale (v estetickélll posuzování) jen proto, ahy vnímala přiměřenost představy k harmo(suhjektivně účelné) činnosti ohou poznávacích schopností v jejich svohodě, ahy pociťovala stav představy s libostí. Tato libost musí nutně u ka.ždého spočívat ve stejných podmínkách, protože jsou suhjektivními podminmožnosti poznání vůhec a protože proporce těchto poznávacích schopkterá je vyžadována pro vkus, je nezhytná také pro prosté a zdravé rozvažování. jež smíme u každého předpokládat. Právě proto smí také ten, kdo soudí s vkusem (jen když se v tomto vědomí nemýlí a nehere matérii formu a půvah za krásu), očekávat od každého druhého suhjektivní účelnost, tj. jeho zalíhení v ohjektu, a pokládat svůj cit za všeohecně sdělitelný, a to hez zprostředkování pojmů. KRITIKA SOUDNOSTI114 Je-li počitek jakožto věcný ohsah vněmu vztahován k poznání, nazývá se smyslovým počitkem; a to, co je v jeho kvalitě specifické, si můžeme představit jako něco naprosto stejným způsohemsdělitelného,jen když předpokládáme, že každý má stejný smysl jako my; to se však o smyslovém počitku naprosto nedá předpokládat.Tak tomu, komu chyhí smysl čichu, nemůže hýt sdělen tento druh počitku. A ani kdyhy mu tento smysl nechyhěl, nemůžeme si hýt přece jisti, zda má právě týž počitek květiny, který máme my. Ještě více rozdílné si však musíme představit lidi vzhledem k příjemnosti neho nepříjemnosti při počitku právě téhož předmětu smyslů. Nelze naprosto požadovat, ahy lihost z takových předmětů hyla přiznána každým. Lihost tohoto druhu, protože přichází do mysli prostřednictvímsmyslu a my přitom tedy jsme pasívní, můžeme nazvat lihostí požitku. Zalíhení v nějakém jednání kvůli jeho morální povaze není naproti tomu lihost požitku, nýhrž lihost samočinnostia její přiměřenostiideji jeho určení. Tento cit, jenž se nazývá mravní, však vyžaduje pojmy a nepředstavuje svohodnou, nýhrž zákonnou účelnost, nedá se tedy ohecně sdělit také nijak jinak než prostřednictvímrozumu, a má-li hýt lihost u každého stejná, musí hý-t sdělena jen prostřednictvímvelice určitých praktických rozumových pojmů. Lihostze vznešenosti přírody jakožto lihost rozumující kontemplace si sice také činí nárok na všeohecnou účast, ale předpokládá přece jen už jiný cit, totiž cit jej~o nadsmyslového určení, který, ať je jakkoli temný, má morálni základ. Ze ale jiní lidé na to hudou hrát ohled a v pohledu na drsnou velikost přírody naleznou zalíhení (jež opravdu nemůže hýt připisováno pohledu na ni, který je spíš odstrašující), to nejsem oprávněn vůhec předpo- , 117ESTETICKÉ SOUDNOSTI * Bylo by možné označit vkus jako sensus commums aestheticus, prosté lidské rozvažování jako seusus communis logicus. Bylo již dostatečně ukázáno, že motivem soudu vkusu, jímž je něco prohlašováno za krásné, nesmi hýt zájem. Ale z toho neplyne, že potom, co byl dán jakožto čistý estetický soud, by s ním nemohl být spojen zájem. Toto spojeni hude moci být ale vždy jen nepřímé, tj. vkus musí být ze všeho nejdříve představován jako spojený s něčím jiným, ahy mohl se zalibením pouhé reflexe o předmětu sloučit ještě libost z jeho existence (v čemž spočívá veškerý zájem). Neboť zde o estetickém soudu platí to, co je řečeno v poznávacim soudu (o věcech vůbec): a posse ad esse non valet consequentia. To druhé může být § 41 O EMPIRICKÉM ZÁJMU O KRÁSNO jakoby zakleto, a reflektuje o svém vlastním soudu z obecného stano(jež může určit jen tím, že se vžije do stanoviska druhých). Třetí maXIm,., totiž konsekventního způsobu myšleni, je nejtíže realizovatelná, a může realizována také jen spojením obou prvních, a po jejich častějším náslese stalo dovedností. Lze říci: prvni z těchto maxim je maxima Tozvaž'ování, druhá soudnosti, třetí rozumu. Nyni budu pokračovat opět v linii opuštěné touto epizodou a řeknu, že může být nazýván větším právem sensus communis než zdravé rozvaa že estetická soudnost může spíše než intelektuální mit jméno sposmyslu,' jestliže chceme slovo smysl použít pro působeni pouhé rena mysl; neboť pak rozumime pod smyslem pocit libosti. Bylo by možné defin.ov·at vkus dokonce posuzovací schopností toho, co činí náš pocit z dané n~,ei",tavv obecně sdělitelným bez prostřednictví pojmu. D')v'ldtlOElt lidi sdělovat si své myšlenky vyžaduje také vztah ohrazotvora rozvažování, aby byly s pojmy spojeny názory, a s těmi opětně pojmy, které splývaji v jeden poznatek; ale pak je soulad obou sil mysli zákonný tlakem určitých pojmů. Jen tam, kde obrazotvornost ve své svobodě prorozvažování, a rozvažování bez pojmů vsazuje obrazotvornost do pravidelné hry, sděluje se představa nikoliv jako myšlenka, nýbrž jako vnitřní účelného stavu mysli.. Vkus je tedy schopnost a priori posuzovat sdělitelnost citů, které jsou spo· jeny s danou představou (bez zprostředkovánípojmy). . Kdybychom směli předpokládat, že pouhá obecná sdělitelnost jeho citu u sebe musí mit o sobě již pro nás zájem (což však nejsme z povahy pouze reflektující soudnosti oprávněni vyvozovat), mohli bychom si vysvětlit, proč je cit v soudu vkusu od každého vyžadován jaksi jako povinnost. KRITIKA SOUDNOSTI116 Pod sensus communis však musíme rozumět ideu společného smyslu, tj. posuzovaci schopnosti, která ve své reflexi bere ohled na způsob představy každého druhého v myšlenkách (a priori), aby svůj soud jakoby přizpůsobovala veškerému lidskému rozumu a tim se vyhnula iluzi, která by měla kvůli subjektivním podmínkám, které mohou být lehce pokládány za objektivní, na soud nepříznivývliv. To se děje tim, že svůj soud přizpůsobujemeani ne tak skutečným, jako spíše pouze možným soudům druhých, a že se vmýšlíme do situace každého druhého, tim že abstrahujeme pouze od omezeni, která našemu vlastnímu posouzení náhodně přísluši; a to je opětně způsobováno tím, že to, co je V našem stavu představymatérií, tj. počitkem,jak jen to je možné, vypouštíme a všímáme si pouze formálních zvláštností své představy nebo svého stavu představy. Nyni se zdá být tato operace reflexe snad přiliš umělá, než aby ji bylo možno připsat schopnosti, kterou nazýváme obecným smyslem. Avšak vypadá tak jen, když ji vyjadřujeme abstraktními formulemi. O sobě není nic přirozenějšího než abstrahovat od půvabu a dojetí, hledáme-li soud, jenž má sloužit jako obecné pravidlo. Následující maximy prostého lidského rozvažování sem sice nepatří, jako části kritiky vkusu, mohou však přece jen sloužit k objasnění jejích zásad. Jsou to tyto maximy: 1. Myslet samostatně. 2. Myslet ze stanoviska každého druhého. 3. Myslet vždy v souhlasu se sebou samým. První je maxima od předsudku osvobozeného, druhá rozšířeného a třetí konsekventního způsobu myšlení. První maxima je maxima rozumu, který nikdy není pasívní. Sklon k pasivitě, tedy k heteronomii rozumu, se nazývá předsudkem; a největši ze všech předsudků je představovat si přhodu nepodřízenou těm pravidlům, která rozvažování prostřednictvímsvého vlastního bytostného zákona klade za základ, tj. pověra. Osvobozeni od pověry se nazývá osvícenství; protože, i když toto pojmenování přísluší také osvobození od předsudkůvůbec, pověra přece jen zaslouží být nazývána předsudkem přednostně (in sensu eminenti), neboť slepota, do niž uvrhuje pověra a kterou dokonce vyžaduje jako povin. nost, přednostně činí znatelnou potřebu být veden druhými, tedy stav pasívniho rozumu. Pokud jde o dmhou maximu způsobu myšleni, jsme jistě jinak zvyklí nazývat toho omezeným (opakem rozšířeného), jehož talenty nedostačuji pro žádné velké užiti (předevšimintenzivní). Avšak není zde řeč o schopnostech poznání, nýbrž o způsobu myšlení, usilujícím o účelné užití této schopnosti, který, i kdyby byl sebemenší obsah a stupeň toho, kam směřujepřírodní dar člověka, přesto ukazuje člověka rozšířeného způsobu myšlení, jestliže si nevšímá subjektivních soukromých podminek soudu, v nichž je tolik dru•* Brzo lze zpozorovat, že osvícenství je sice v tezích snadná, v hypotézách ale těžká a pomalu postupující věc; patrně mít rozum nikoliv pasívní, nýbrž vždy sám sobě zákonodárný, je sice něco zcela snadného pro člověka, který chce být přiměřený jen svému bytostnému účelu a nechce vědět me, co je nad jeho rozvažování: ale pončvadž úsilí po tom, co je nad rozvažováním, lze sotva zabránit a nikdy nebude chybět těch, kteří s velkou sebedůvěrou slibují uspokojit tuto touhu po vědění, pak musí být velmi těžké podržet nebo vytvořit to, co je pouze negativní (jež tvoří vlastní osvícpnost), ve způsobumyšlení (zvláště veřejného). i nyní něco empirického, totiž nějaký sklon, který je lidské přirozenostivlastní; nebo něco intelektuálního jakožto vlastnost vůle, moci být a priori určen rozumem: což obojí obsahuje zalíbení v existenci nějakého objektu, a tak může položit základ zájmu o to, co se líbilo již o sobě a bez ohledu na jakýkoliv zájem. Empiricky zajímá krásno jen ve společnosti, a jestliže pud po společnosti přiznáme člověku jako přirozený, způsobilostale a sklon k tomu, tj. společenskost, přiznáme pro potřebu člověka jakožto tvora určeného pro společnost jako vlastnost patřící k humanitě: pak vkus nelze nenahlížet jako posuzovací schopnost všeho toho, čím lze dokonce svůj cit sdělit každému druhému, tedy jako prostředek napomáhající tomu, co vyžaduje přirozená náklonnost každého jednotlivce. Člověk opuštěný na pustém ostrově by sám pro sebe nevyzdobil ani svou chatrč, ani sebe, nebo by nevyhledával květiny, tím méně je pěstoval, aby se jimi ozdobil; nýbrž jen ve společnostisi uvědomí, že není pouze člověk, nýbrž že je také svého druhu zjemnělý člověk (počátek civilizace). Neboť tak je posuzován ten, kdo je nakloněn a hodlá sdělovat svou libost jiným a kterého neuspokojuje objekt, jestliže zalíbení v něm nemůže cítit ve společenství s druhými. Každý také očekává a požaduje ohled na všeobecné sdělení každého, jakoby z nějaké původní smlouvy, která je diktována samotným lidstvím. Tak jsou ovšem pro společnost důležité a s velkým zájmem spojené nejdříve jen půvaby, např. barvy, aby se jimi lidé mohli pomalovat (oranžově žlutá u Karaibů a rumělka u lrokézů), nebo květiny, skořápky mušlí, krásně barevné peří ptáků, časem ale také krásné formy (jako na člunech, šatech ap.), které nepřinášejížádné potěšení, tj. zalíbení v požitku, až konečně na nejvyšší stupeň dospěvší civilizace z nich činí skoro nejdůležitějšívěc zjemnělé náklonnosti a počitky jsou pokládány jen do té miry za hodnotné, do jaké se dají obecně sdělit; přičemž pak, i když libost, kteron každý z takového předmětu má, je jen nepatrná a o sobě bez znatelného zájmu, přece jen idea její všeobecné sdělitelnosti zvyšuje její hodnotu téměř nekonečně. Tento zájem, jenž je připojen krásnu prostřednictvímsklonu ke společnosti, tedy jenž je empirický, zde pro nás však nemá žádnou důležitost,kterou máme vidět jen v tom, co má vztah k soudu vkusu a priori, byť i jen nepřímo. Neboť kdyby se i v této formě měl objevit s tím spojený zájem, odhalil by vkus přechod naší posuzovací schopnosti od smyslového požitku k mravnímu pocitu; a nejen že bychom díky tomu byli více s to zaměstnávat vkus účelně, také prostřední člállek řetězu lidských schopností a priori, na nichž musí veškeré zákonodárství záviset, by byl představen jako takový. Tolik se snad o empirickém zájmu o předměty vkusu a o sám vkus může říci, že se, jelikož vkus holduje sklonu, ať je sebezjemnělejší,tento zájem přece jen rád nechává slučovat také se všemi sklony a vášněmi, které ve společnosti dosahují své největší rozmanitosti a nejvyššího stupně, a že zájem o krásno, je-li založen • 119 § 42 O INTELEKTUÁLNíM ZÁJMU O KRÁSNO ŇÁLYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI ",empirickém zájmu, může poskytnout jen velice dvojsmyslný přechod od říjernnéhok dobrému. Máme však příčinu zkoumat, zda tento zájem nemůže ýt snad přece jen vkusem, je-Ii brán ve své čistotě, prosazován. Stalo se v dobrém úmyslu, že ti, kteří chtěli všechny činnostii lidí, k nimž J~i žene přirozená vloha, zaměřit na poslední účel lidstva, totiž na morální (1obro, považovali za znak dobrého morálního charakteru zájem o krásno ~bec. Nebylo jim však bez důvodu odporováno druhými, kteří se odvolávají 'lJ.a zkušenost, že virtuózové vkusu nejen častěji, nýbrž dokonce obvykle planě II sobecky oddáni zhoubným vášním, si snad ještě méně než jiní mohou činit ~árok na přednostoddanosti ml'avním zásadám; a tak se zdá, že cit pro krásno :tlení pouze (jak také skutečně je) specificky odlišen od morálního citu, nýbrž .~~ také zájem, jejž s nim lze spojit, je těžko slučitelný s morálním zájmem, přičemž v žádném případě vnitřní afinitou. Nyní sice rád připouštím,že zájem o krásno v umění (k tomu počítámi umělé ~žití přírodních krás k ozdobě, tedy k marnivosti) neposkytuje žádný důkaz l)způsobu myšlení, příslušejícímmorálnímu dobru, také ne o tom, jež má jen k:uěmu sklon. Naproti tomu tvrdím, že mít bezprostřednízájem o krásu přírody (ll.e mít pouze vkus ji posuzovat) je vždy znak dobré duše; a že, když se stal %yYkem, ukazuje alespoň naladění mysli příznivé morálnímu citu, spojuje-Ii ~erád s pozorováním přírody. Musíme si ale dobře uvědomit, že zde vlastně II1ám na mysli krásné formy přírody, zatímco půvaby, které se tak hojně spoi\J.jí také s oněmi formami, ještě kladu stranou, protože zájem o ně je sice také ~ezprostřední, ale přece jen empirický. Ten, kdo sám (a bez úmyslu chtít své poznatky sdělovat druhým) pozoruje J#ásný tvar nějaké divoké květiny, ptáka, hmyzu atd., aby je obdivoval, miloval a chtěl, aby jich přírodanebyla zbavena, i když by tím utrpěl nějakou š~odu, nemluvě již o nějakém užitku, který by mohl od toho očekávat, má ~"zprostřednía přitom intelektuální zájem o krásu přírody. Tj. líbí se mu pro~ukt přírody nejen pokud jde o formu, ale i jeho jsoucno, aniž by na tom měl podíl nějaký smyslový půvab, nebo on s tím spojoval jakýkoliv účel. . Je přitom však pozoruhodné, že kdybychom takového milovníka krásna tajně oklamali a vsadili do země umělé květiny (které lze zhotovit tak, že J~ou zcela podobné přírodním) nebo posadili na větve stromů dovedně vy_ řezávané ptáky, a on by poté podvod objevil, bezprostřednízájem, který o ně předtím měl, by okamžitě zmizel, a možná že by se na jeho místo dostavil jiný,. totiž zájem marnivosti - vyzdobit si s nimi svůj pokoj kvůli hostům. Že onu krásu vytvořila příroda: tato myšlenka musí doprovázet nazírání areKRITIKA SOUDNOSTI118 fl '. na této myšlence J'e založen bezprostřední zájem, který zde máme.eX!, a , . b d . , J . k o t buď pouhy' soud vkusu, beze všeho zajmu, ne o sou spojenylna ZUB ane h ''; ,; ,. k ' . prostředkovanym' totiž ke společnosti se vzta UJICun zaJmem, tery Jen se z , vl ' nedává žádný důkaz morálně dobrého způsobu mys,em. v ' " , Tato přednost přírodní krásy před uměleckou kraso~ - :ckoli~ pnr?dní b vl k mohla by't pokud J'de o formu, dokonce prekonana, presto Jako y ume ec o u , , v I ' do . din' 'e s to vzbuzovat bezprostřednízájem - souhlasl s vysvet enym a uJe a J ul . ali o' , 't J tli kladným způsobemmyšlení všech lidí, kteří k tIVOV. SVll! m:avm Civ', es .v vl vk ktery' má dost vkusu aby soudil o produktech krasneho umem s neJze c ove. , , ' I ., k ' větší správností a jelllllostí, opustí rád pokoj, ve kte~em ze ~:Jlt ony r,asy, které baví marnivost a nanejvýš společenské radosti, a obrati se ~e krasnu " d aby zde J'aksi nalezl rozkoš pro svého ducha v myšlenkovem postuprlro y, . h lb kt 'nikdy úplně nemůže rozvinout: budeme na tuto Je o vo u popu, ery , k' d v' k . hlí v t mi s úctou a budeme u něho předpokladat rasnou USl, na terou SI ze sa 'k k o I' " k ' ,o v činit nárok žádny' znalec umění a milovm vu I zajmu, tery o sve nemuze k dl'v 'h v, v d v d Vt a' _ V čem nyní spočívá rozdíl ta o Isne o ocenem pre pre me y m . v 1 v d mětů dvojího druhu, které by se o soudu pouhého vkusu sotva pre y o pre nost? , r 'h b . o Máme schopnost pouzIL.este.tické..!!!l.udnosti,.. soudit o lOrmac ez p,oJmu a nalézat v jejich pouhém posouzení z,oo,bení, ~~eré, záro;,:eň dělá",:e pravI'?!em pro každého, aniž se tento soud zaklada na neJakem ~aJmu a ~m,takovy n~vyt 'v' _ Na druhé straně máme také schopnost mtelektualm soudnosti, van. , ' ( k d priori určovat zalibení pro pouhé formy praktickych maxim po u se samy ad sebe kvalifikují pro obecné zákonodárství), a toto zalíbení děláme zákonem o k vd'ho aniž se náš soud zakládá na nějakém zájmu, ale přesto takový pro az e , , 'lib vo l'b t zájem vyvolává. Libost či nelibost v prvém soudu se nazyva ost CI ne I os vkusu, v druhém moráhIího citu. " , . . ' Jelikož ale rozum také zajímá, ž~ ide~e (rro k~ere ': ~ora~mCitu zpu~obuJe bezprostřední zájem) mají také obJektlvm realitu, tj. ze pnroda alespon ukazuje stopu nebo dává pokyn, že obsahuje v sobě ~ějakf dů,:~d předp?k~á~at zákonité souznění jejích produktů s naším na nekterve~ zaJm'?;, nezaVlsly:",: zalíbením (které a priori poznáváme jako zákon pro kazdeho, amz bychom Jej mohli založit na důkazech): musí rozum mít zájem o k~žvdý proj?v pří"r.ody, kte ' se podobá takovému souznění; tudíž mysl nemuze o krase I!~'Todl pře:ýšlet,aniž by se přítom zároveň necítila ,za~teresová~a.Te~to zaJeIll; !e však podle příbuznostimorální, a ten, kdo ma zaJem o.krasno prlT~dy, muze jej mít jen potud, pokud předtímjiž svůj zájem založil ~a mr~~lm dobr~. Koho tedy krása přírody zajímá bezpr,ostře,?,ě;u t~~o ~ame prlCmu dommvat se že má alespoň vlohu pro dobre morahú smyslem. , Někdo snad řekne: že tento výklad estetických soudů podle příbuzn~st~ s moráhúm citem vypadá příliš strojeně, než aby se dal pokládat za pravdfve vyložení šifrovaného písma, jímž k nám příroda ve svých krásných formach obrazně promlouvá. Avšak za prvé není tento bezprostřední zájem o krásno přírody skutečně obecný, nýbrž vlastní jen těm, jejichž způsob myšlení je buď k dobru již vychován, nebo této výchově obzvláště přístupný; a pak analogie mezi čistým soudem vkusu, který umožňuje pociťovat nezávisle na nějakém zájmu zalíbení, a zároveň je představuje a priori jako příslušející lidstvu vůbec, a mezi moráhúm soudem, který činí právě totéž z pojmů, ale bez jasného, subtilního a záměrného přemýšlení, vede k pravidehIému bezprostředIIÍmu zájmu o předmět soudu vkusu, tak jako o předmět moráhIího soudu; jenže první zájem je svobodný, druhý založený na objektivních zákonech.. K tomu se přidruží ještě obdiv přírody,která se ve svých krásných produktech ukazuje jako umění, ne pouze náhodou, nýbrž jakoby ÚlllyshIě, podle zákonítého pořádku a jako účelnost bez účelu: protože nikde vně účel nenalézáme, přirozeněho hledáme v nás samých, a sice v tom, co tvoří poslední účel našeho jsoucna, totiž v morálním určení (ale o této otázce po základu možnosti takové 1'řÍ!0dní účehIosti bude řeč teprve v teleologii). Ze zalíbení v krásném umění není v čistém soudu vkusu spojeno s bezprostředním zájmem tak, jako zalíbení v krásné přírodě, je také lehce vysvětlitelné. Neboť krásné umění je buď takové napodobení krásné přírody, které jde a.ž ke klamu, a pak má účinek jako (za ní považovaná) přírodní krása; nebo jeuměnímzjevně úmyshIě zaměřenýmna naše zalíbení: pak by se ale zalíbení ytomto produktu sice uskutečňovalo bezprostředně vkusem, ale nevzbuzoval by se jiný než zprostředkovaný zájem o příčinu, která je základem, totiž §umění,které může zajímat jen svým účelem,nikoliv samo o sobě. Snad někdo fekne, že tomu je také tak, když objekt přírody svou krásou zajímá jen potud, p(lkud je k ní přidružena morální idea. Ale bezprostředně zajímá ne toto, "Il.ýbrž povaha přírody sama o sobě, spočívající v tom, že je způsobilá k tako",ému přidružení, které jí tedy vnítřně přísluší. Puvaby v krásné přírodě, které se vyskytují tak často jakoby splývající s krásnou formou, patří buď k modifikacím světla (v zbarvení), nebo zvuku (v tónech). Neboť to jsou jediné počitky, které dovolují ne pouze smyslový pocit, nýbrž také reflexi o formě těchto modifikací smyslů, a tak jako by v sobě ()bsahovaly řeč, kterou k nám příroda promlouvá a která se zdá mít vyšší ~IllYsl. Tak se zdá bílá barva lilie nalaďovat mysl k ideji nevinnosti a podle pořádku sedmi barev, od červené až k fialové, 1. k ideji vznešeností, 2. smělosti, ~•. přímostí, 4. přívětivosti, 5. SkrOlllllOSti, 6. stálosti a 7. něžnosti. Zpěv ptáků I)hlašuje veselost a spokojenost se svou existencí. Alespoň tak vykládáme příJ,'odu, ať už je to její úmysl či ne. Ale tento zájem, který zde máme o krásu, :naprosto vyžaduje, aby to byla krása přírody; a zcela mizí, jakmile poznáme, že jsme oklamání a že je to jen umění, dokonce aní vkus pak na něm nemůže nalézt nic krásného nebo zrak něco půvabného.Co je básníky více velebeno než kouzehIě krásný tlukot slavíka, v opuštěných křovinách, v tichém letním večeru, při mírném měsíčním svitu? Máme však příklady, že tam, 121ANALYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTIKRITIKA SOUDNOSTI 120 § 43 O UMĚNí VŮBEC" kde se takoví zpěvácí nevyskytují, nějaký veselý hostitel oklamal své hosty, zastavivší se u něho pro požitek venkovského vzduchu, k jejich největšíspokojenosti tím, že v křovinách schoval rozpustilého chlapíka, který tento zpěv (s rákosovou truhičkou v ústech) dovedl zcela podle přírody napodohit. Jakmile však poznáme, že to hyl podvod, nikdo nevydrží dlouho naslouchat tomuto zpěvu, který hyl předtím pokládán za tak půvahný; a tak je tomu s !,aždým jiným zpěvavýmptákem. Musí to hýt přírodaneho to musí hýt námi za: ni pokládáno, ahychom mohli mit o krásno jako takové hezprostřední zájem; ještě více ale, když dokonce druhým smíme připisovat, že o to mají mit zájem, což se vskutku děje, tím že pokládáme za hruhé a neušlechtilé smýšlení těch, kteří nemají žádný cit pro krásu přírody (nehoť tak nazýváme přístupnost zájmu o její nazírání), a při jídle neho láhvi vína se daří požitku pouhých smyslových počitků. 123 § 4.4 O KRÁSNÉM UMĚNí ÁLYTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI f'ieexistuje ani věda o krásnu, nýhrž jen kritika ani krásná vevd 'h v krásné II ..., , N h 1 . ; . . . , . ' a, ny rz ." . me~..e o~ co ~e tyce prvé vědy, mělo hy v ní hýt zjišťovánově!'y, tj. prostreďnictvlmdukazů, zda má hýt něco pokládáno z kr' , h ;~()rd ~krás~ hy tedy, kdYI;~náležel do vědy, nebyl soudem ~kus':~=u: ? rIl ou vedu; ~ěda, ~te.;a Ja~o taková má být krásná, je nesmysl. Nehoť ~g~c~om se ~ ~ J~o vede ptali po důvodech a důkazech, hyli bychom obj~ll~e ~gantm~1 vyroky (honmoty). - Co dalo podnět k ohvyklému v'razu s",~ vedy; nem hezpochyhy nic jiného než to, že bylo zcela s ráv~ o~ll';'to, ze kevkrásnému uměnív jeho úplné dokonalosti je zapoSebí nm!hé 1kJakhi~ naJ?r. znalost starých jazyků, sečtělost v autorech kteří platí za ~~éJědystpon~,~nalos~,starověkýc~památek atd., a proto h~ly tyto histof , ' ro OZl' tvon nutnou p'hpravu a základ pro krásné umVru' v, t' eproto v t h I k' . " , I' ,zcas I .,it\,' h; z~ v ,om, y,~ ta I' pOjata znalost produktů krásného umění (řečeiš' II asmctVl), zamenou slov nazvány krásnými vědami. . Y"Ínéin kraji říká prostý' v. kd v . v dl 'n fžádn ~ kumšt oe to ~uz., ~z ~~ pre OZIme třeba takovou úlohu jako Kolumbovo ve'ce' ~:keiklířů.NIprotf::::uveda~t!, ]esthzctto zná~e, dovedem~to,_a totéž říká o všech předstíran~ch ..........•.. umem provazo ezce vůbec neodIllltne nazývat kumštem, t, ahychom to udělali. Camper zcela přesně popiSUJ'I' J"ak h lb' " h '1" b I vo v ' y muse a yt 'l'l1so e~~ ~eJ e~~l ?ta, a I' urClte nedovedl žádnou udělat.• g. Umem Je odhsovano také od řemesla; první se nazy'vá sv b d' druht t ké v - 'dVl k o o nym, I' ,nazva a umemm pro vy e e . Na první se díváme t k " k h hl Č I v I V" ( d v' ) ' " a , Ja o y mo o i ne s OUZlt po arIt se Jen Jako hra tJ' J'ako zameVstna' , kt " ".> bV dr h' v , . m, ere Je prIJemné ~m.o o so 1', na u I' tak, ze může být uloženo J'ako práce t' v, ,, " h V ". ' J. zamestnam ~l!~l! Je samo o so I' neprIJenmé (obtížné) a J'en svy'm "ink (' V , ' , ) v' vli' d k ' ' uc em napr. vyem pntaz ve, tl' y tere může hy't uloženo nuceně Zda v v hV'"k h' " I . h din'" Vl . ze nc u cec u J~ l' atlt o an za ume ce, zatímco kováři za řemeslru'ky k t . vh' .. 'h hl di k ' omu Je za-,~r,e I pne o I' s a posuzování než toho ktere'ho l' Ví' 'd. . . o , , o u z vame z e totiž ňÍ?porce talentu, ktera musí být základem té či oné z t Vht v' ~ Zd_> v . dm' ec o Clllnostl. a l!~ozno mezI tzv. se I svobodnym'i uměními snad Vkt' " k Yd'vk" ,,' , , V ne era pOCltat ve am ~~>tera srovnavat s remesly, o tom zde nechci hovonv't Z' v k . ' " "'h d ' h v, h v, . I' vsa Je ve všech Y? ,o nyc umeruc zapotrebl přesto něčeho nuceného b . k',' v. k'h h' ,ne o,Ja setomu ll' neJa I' o mec amsmu, bez něhož hy duch ktery' musí byt' v , hd" v"díl ' ,v umem g,o ny a S~mv?zlvuJe o, neměl vůbec žádné tělo a zcela h se ařil ~1l1 nevho?nve pnpomen?",:t (m~př. v ~ásnictví jazyková správno!t i h%!tstvÍ ~yka, steJne Jako prozodlC a casOlmra) protože někteří novev." h I'd ,., v d'" JSI vyc ovate I' ",ommvap, ze po pOrIlJI svohodné umění neJ'lépe tak když m škerou u t V v , . , , u vezmou < n cenos a premep.1 Je z prace v pouhou hru. KRITIKA SOUDNOSTI 1. Umění se odlišuje od přírody jako tvoření (facere) od činnosti neho půsohení vůhec (agere), a produkt neho důsledek umění jakožto dílo (opus) od produktu přírody jakožto účinku (affectus). Přísně vzato hychom měli nazývat uměním jen vytváření ze svohody; tj. z libovůle, která vychází z rozumu. Nehoť, ačkolivprodukt včel (pravidelně stavěné plástve) nazýváme uměleckým dílem, děje se to jen kvůli analogii sním; jakmile si totiž uvědomíme,že svou práci nezakládají na žádné vlastní rozumové úvaze, řeknemehned, že je to produkt jejich přirozenosti(instink,tu) II jako umění je to připisováno jen jejímu tvůrci.' . Když připrohlídcehažiny, jak se to tu a tam stane, narazíme na kus oseka;' ného dřeva, neřekneme,že je to produkt přírody, nýhrž umění; jeho vytváře. jící příčina si myslela nějaký účel, kterému tento kus dřeva vděčí za svou for" mu. Jinak vidíme umění snad také ve všem, co je uzpůsoheno tak, že'před;' stava toho musela v jeho příčině předcházet před jeho skutečností (jako dokonce u včel), aniž hy však touto příčinou mohl hýt její účinek myšlen; nazveme-li však něco vůbec uměleckýmdílem, ahychom je odlišili od nějakého přírodního účinku, rozumime tím vždy dílo člověka. ' 2. Umění jako dovednost člověka je odlišováno také od vědy (tvořivá schol''' nost od vědění), jakožto praktická od teoretické schopnosti, jakožto technika 'Od teorie (jakozeměměřičstviod geometrie). A tak tedy to, co dovedeme, jakmile jen víme, co má být uděláno, a tedy jakmile jen dostatečněznáme žadovaný účinek, není nazýváno uměním. Jen to patří tou měroU k U1uění, (\O známe-li to třeha zcela dokonale, přesto proto ještě nedává ihned i1o,vf,d· i 122