DRUHÁ ČÁST Dialektika estetické soudnosti . ' ..-I..'. - §55= . Soudnost, která má být dialektická, musí být především rozumující, tj. její soudy si musí činit nárok na všeobecnost, a to a priori*: neboť v kladem ta-; kovýeh soudů proti sobě spočívá dialektika. Proto není neslučitelnost estetických smyslových soudů (o-příjemném a nepříjemném) dialektická. Také rozpor soudů vkusu, pokud se každý odvolává jen na svůj vlastní vkus, netvoří, dialektiku vkusu; protože nikdo nezamýšlí učinit ze svého soudu obecné pravidlo. Nezůstává tedy jiný pojem,dialektiky, která by se mohla týkat vku-: su, než pojem dialektiky obsažené v kritice vkusu (nikoli vkusu samotného) vzhledem k jejím principům: protože totiž o základu možnosti soudů vkusu vůbec přirozeně a nevyhnutelně vystupují vzájemně si odporující pojmy. Transcendentálni kritika vkusu bude tedy jen tehdy obsahovat část, která můžo nést název dialektiky estetické soudnosti, jestliže se nalezne antinomie principů této schopnosti, která učiní její zákonitost, tedy také její vnitřní možnost pochybenou. . .-.iv? ■■ ' " " §56 ■:. -■ ■...... PŘEDSTAVA'ANTINOMIE VKUSU' První obecná teze o vkusu je obsažena ve větě, kterou se každý, kdo nemá vkuáj hájí proti výtkám. Každý má svůj vlastní vkus. To znamená tolik, že motiv tohoto soudu je pouze subjektivní'(potěšení nebo bolest); a* že tento soud nemá právo na nutný souhlas druhých; : Druha obecná teze o vkusu, která je'používána dokonce i těnúykteří soudu' vkusu přiznávají právo vyjadřovat něco jako platné prô' každého, je, že o vkusu úelze disputovat. Tó znamená tolik, že motiv Soudu vkusu sice můžei * Rozumujícím soudem (rádicium ratiocinam) může být každý soud, který se prohlašuje za obccliý): nclioť putud můž.esloužit za horní premisu rozumového úsudku. Rozumovýsoud (iudicium ratiocinatum; ulůžó být naproti tomu jen ten, "který jé myšlen jako'izáveř rozumováno úáudku, tedy'jáko. zdůvodněný 0. I>rlťn-Í.:' ' i i -;"'.;.*:,. -''■.', - ■' ' yľ -:; v.v .Z ■ ■. 1 ■ * 148 KRITIKA SOUDNOSTI DIALEKTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 149 být objektivní, ale nelze jej převést na určité pojmy, že tedy o soudu nemůže být nic rozhodnuto ani pomocí důkazů, třebaže se lze o něm dost dobře a právem přít. Neboť spor a disputace se sice shodují v tom, že se vzájemným odporováním soudů snaží vytvořit jejich jednomyslnost, ale liší se v tom, že disputace doufá, že způsobí tuto jednomyslnost podle určitých pojmů jakožto průkazných důvodů, že tedy předpokládá objektivní pojmy jako důvody soudu. Ale tam, kde to je považováno za nemožné, je disputování rovněž posuzováno jako nemožné. Z toho je snadno vidět, že mezi těmito dvěma společnými místy chybí věta, která sice není příslovečně běžná, ale která je přece jen obsažena v mysli každého, totiž: o vkusu se lze přít (třebaže ne disputovat). Tato veta ale obsahuje opak věty první. Neboť o čem má být dovoleno se přít, tam musí být naděje na vzájemnou dohodu; musí tedy být možnost počítat s důvody soudu, které nemají jen soukromou platnost a nejsou tedy pouze subjektivní; a tomu přece odporuje právě ona zásada, že každý má svůj vlastní vkus. Ukazuje se tedy vzhledem k principu vkusu následující antinomie: 1. Teze. Soud vkusu se nezakládá na pojmech; neboť pak by se o něm dalo disputovat (rozhodovat podle důkazů). 2. Antitéze. Soud vkusu se zakládá na pojmech; neboť pak by se, nehledě na jeho různost, nedalo o něm ani přít (činit si nárok na nutnou shodu druhých s tímto soudem). §57 ROZŘEŠENÍ ANTINOMIE VKUSU Není jiná možnost urovnat rozpor těch každému soudu vkusu příslušných principů (jež nejsou ničím jiným, než ony dvě zvláštnosti soudu vkusu výše znázorněné v analytice), než ukázat, že pojem, ke kterému vztahujeme objekt v tomto druhu soudů, není v obou maximách estetické soudnosti brán ve shodném smyslu; že tento dvojí smysl, nebo hledisko, je pro naši transcendentálni soudnost nutný; ale také zdání, ve smíšení jednoho smyslu s druhým, jako přirozená iluze je nevyhnutelné. K nějakému pojmu se soud vkusu musí vztahovat; neboť jinak by si vůbec nemohl činit nárok na nutnou platnost pro každého. Ale právě proto ho nelze dokázat z pojmu, protože pojem buď může být určitelný, nebo také o sobě neurčitý a zároveň neurčitelný. Prvního druhu je rozvazovací pojem, který je určitelný prostřednictvím predikátů smyslového nazírání, které s ním může korespondovat; druhého druhu je ale transcendentálni rozumový pojem nad-smyslna, jež je základem veškerého smyslového nazírání, který tedy nemůže být dále teoreticky určen. Nyní se ale soud vkusu vztahuje k předmětům smyslů, avšak nikoli aby určil jejich pojem pro rozvažování; neboť není soudem poznávacím. Je proto, jakožto k pocitu libosti vztažená názorná jednotlivá představa, jen soukro-1 mým soudem; a potud by byl co do své platnosti omezen pouze na soudící individuum: předmět je pro mne předmětem zalíbení, pro druhé tomu může být jinak; — každý má svůj vkus. j V soudu vkusu je nicméně bezpochyby obsažen rozšířený vztah představy i objektu (zároveň také subjektu), na čem zakládáme rozšíření tohoto druhu J soudů na platné pro každého, a základem tohoto rozšíření musí být proto I nutně nějaký pojem, avšak pojem, který vůbec nelze určit nazíráním, pojem, jímž nelze nic poznat a jímž nelze provést žádný důkaz pro soud vkusu. Takový pojem ale je pouhý čistý rozumový pojem nadsmyslna, jež je jakožto jev základem předmětu (a také soudícího subjektu) jakožto objektu smyslů. ]< Neboť nebrali-li bychom takovýto ohled, nebylo by možné obhájit nárok soudu vkusu na všeobecnou platnost; kdyby byl pojem, na němž se zakládá, jenom pouze nejasným rozvazovacím pojmem, třebas dokonalosti, kterému by bylo možno shodně přidat smyslové nazírání krásna, bylo by alespoň o sobě možné založit soud vkusu na důkazech, což však odporuje tezi. Avšak veškerý rozpor odpadne, řeknu-M, že se soud vkusu zakládá na pojmu (důvodu vůbec subjektivní účelnosti přírody pro soudnost), z něhož však vzhledem k objektu nemůže být nic poznáno a dokázáno, protože je o sobě neurčitelný a neuzpůsobený k poznání; soud vkusu ale právě tímto pojmem zároveň dostává platnost pro každého (u každého sice jako jednotlivý soud, bezprostředně provázející názor), protože jeho motiv možná leží v pojmu • toho, co může být pokládáno za nadsmyslový substrát lidství. Při rozřešení nějaké antinomie záleží jen na možnosti, že dvě vzájemně si zdánlivě odporující věty si ve skutečnosti neodporují, nýbrž mohou existovat j vedle sebe, i když vysvětlení možnosti jejich pojmu přesahuje naši poznávací schopnost. Díky tomu lze také učinit pochopitelným, že je toto zdání také při-í rozené a pro lidský rozum nevyhnutelné, rovněž proč takové je a zůstává, ačkoli pro rozřešení tohoto zdánlivého rozporu neklame. iiereme totiž pojem, na němž se musí zakládat všeobecnost soudu, v obou si odporujících soudech ve stejném významu, ale přesto o něm vyjadřujeme ; dva protikladné predikáty. V tezi by se tedy mělo říkat: soud vkusu se ne- zakládá na určitých pojmech; v antitezi ale: soud vkusu se zakládá přece jen :; na, třebaže neurčitém, pojmu (totiž o nadsmyslovém substrátu jevů), a pak by mezi nimi nebyl rozpor. Víc než překonat tento rozpor v nárocích a protinárocích vkusu nemůžeme II dokázat. Dát určitý objektivní princip vkusu, podle kterého by bylo možné | jeho soudy řídit, zkoumat a dokazovat, je naprosto nemožné; neboť by pak \ nebyl soudem vkusu. Subjektivní princip, totiž neurčitá idea nadsmyslna / v nás, může být označen jako jediný klíč k rozluštění této schopnosti, jež je í nám samým co do svých pramenů skryta, ale nelze jej pochopit prostřed- * nictvím něčeho jiného. ,150 KRITIKA SOUDNOSTÍ Základem zde nastolené a urovnané antinomie je správný pojem vkusu^ totiž jako pouze reflektující estetické soudnosti; a tak byly spolu spojeny obě zdánlivě si odporující zásady tím, že obě mohou být pravdivé, což také postačuje. Kdyby naproti tomu byla za motiv vkusu (kvůli jednotlivosti představy, jež je základem soudu vkusu) pokládána, jak to někteří dělají, příjemnost, nebo, jak chtějí jiní (kvůli jeho všeobecnosti), princip dokonalosti, a podle tobo by se vytvořila definice vkusu, vzniká z tobo antinomie, kterou nelze vůbec jinak urovnat, než tak, že ukážeme, že obe (ale nikoli jěn kontradikto-ricky) protikladné věty jsou mylné; což pak dokazuje, že ei pojem, na němž je každá založena, sám odporuje. Je tedy vidno, že překonání antinomie estetické soudnosti jde podobnou cestou, kterou sledovala kritika při rozřešení antinomií čistébo teoretického rozumu, a že, právě tak zde jako také v kritice praktického rozumu, antinomie nutí proti vůli hledět nad to, co je smyslové, a hledat v nadsmyslnu styčný bod všech našich schopností a priori, protože nezbývá jiné východisko, jak uvést rozum do souhlasu se sebou samým. POZNÁMKA I Protože v transcendentálni filosofii nacházíme tak často popud rozlišovat ideje od pojmů rozvažování, může být užitečné zavést pro jejich rozdíly odborné výrazy. Domnívám se, že nikdo nebude nic namítat, jestliže některé navrhnu. — Ideje v nejobechějšíra významu jsou, podle jistého (subjektivního nebo objektivního) principu, k určitému předmětu vztažené představy, pokud se nikdy nemohou stát jeho poznáním. Bud' se vztahují podle pouze subjektivního principu vzájemného souladu poznávacích schopností (obrazotvornosti a rozvažování) k nějakému názoru a nazývají se pak estetické, nebo se podle nějakého objektivního principu vztahují k nějakému pojmu, nemohou se nikdy stát poznáním předmětu a nazývají se rozumové ideje. V tomto případě je pojem pojmem transcendentním, který se odlišuje od rozvazovacího pojmu, který lze vždy adekvátně podložit korespondující zkušeností a který se proto nazývá imanentní. Estetická idea se nemůže stát poznáním, protože je názorem (obrazotvornosti), pro který nemůže být nikdy adekvátně nalezen pojem. Rozumová idea se nikdy nemůže stát poznáním, protože obsahuje pojem (nadsmyslna), kterému nemůže být nikdy přiměřeně dán názor. Nyní se domnívám, že lze estetickou ideu nazvat inexponibilní představou obrazotvornosti, rozumovou ideu ale indemonstrahilním pojmem rozumu. O obou se předpokládá, že nejsou vytvořeny snad bezdůvodně, nýbrž (podle výše uvedeného vysvětlení ideje vůbec) přiměřeně jistým principům poznávacích schopností, k nimž patří (první subjektivním, druhá objektivním principům). DIALKKTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 1 Rozvazovací pojmy musí jako takové být vždy demonstrabilní (rozumírli se demonstrováním, jako v anatomii, pouze znázorňování); tj. s nimi korespon* dující předmět musí být možno ukázat v názoru jako daný (čistém nebo empirickém), neboť jen tak se mohou stát poznáními. Pojem veličiny může být dán v prostorovém názoru a priori, např. přímky atd.; pojem příčiny v neprostupnosti, rázu těles atd. Oba tedy mohou být doloženy empirickým ná-y.orein, tj. jejich myšlenka může být dokázána na příkladu (demonstrována, ukázána), a musí to být možné; v opačném případě není jisté, zda myšlenka není prázdná, tj. bez jakéhokoli objektu, V logice se používá výrazů demonstrabilní nebo indemonstrabilní obvykle jen vzhledem k větám; protože první by mohl být lépe označen pojmenováním jen nepřímo jistých vět, druhý bezprostředně-jistých vět; neboť čistá filosofie má také výroky obou druhů, rozumíme-li jimi důkazuschopné a důkazune-schopné pravdivé věty. Avšak z důvodů a priori může je filosofie sice dokazovat, ale nikoli demonstrovat, nechceme-li zcela opustit význam slova, podle kterého znamená demonstrovat (ostendere, exhibere) tolik jako (ať při dokazování nebo také jen pH definování) podat svůj pojem zároveň v názoru; je-li toto nazírání apriorní, nazývá se konstruováním pojmu, je-li však také empirické, zůstává nicméně ukázáním objektu, kterým je pojmu zajišťována objektivní realita. Tak se říká o anatomovi, že demonstruje lidské oko, když pomocí rozčlenění tohoto orgánu znázorňuje pojem, který předtím diskurzívně: přednesl. V důsledku toho je rozumový pojem o nadsmyslovém substrátu všech jevů : vůbec nebo také o tom, co musí být považováno za základ naší libovůle ve vztahu k morálním zákonům, totiž o transcendentálni svobodě, již co do druhu indemonstrabilním pojmem a rozumovou ideou, ctnost je taková ale co do stupně; protože prvnímu nemůže být o sobě dáno vůbec nic, co by co do kvality korespondovalo se zkušeností, ve druhé ale nedosáhne žádný produkt zkušenosti oné kauzality toho stupně, který rozumová idea předpisuje jako pravidlo. :.'■:!■ Tak jako v rozumové ideji obrazotvornost se svými,názory nedosáhne da-:/néhé pojmu, nedosáhne v estetické ideji rozvažování prostřednictvím svých i pojmů nikdy úplného vnitřního nazírání obrazotvornosti, která ji spojuje s danou představou. Poněvadž nyní přivést představu obrazotvornosti k pojmům znamená tolik jako ji exponovat, může být estetická idea nazývána inexponibilní představoutobrazotvornosti (v její svobodné hře). Budu mít ■^éšto příležitost v následujícím uvést něco o tomto druhu idejí; teď jen poznamenávám, že oba druhy idejí, rozumové ideje i estetické, musí mít své principy- a to obě v rozumu, ony v objektivních, tyto v subjektivních principech f :.-použití. ^i^dÄsledku tťm0 lze vysvětlit génia také schopností estetických idejí; čímž: je zároveň ukázán důvod, proč v produktech génia přirozenost (subjektu), 152 KRITIKA SOUDNOSTI DIALEKTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 153 dává pravidlo umění (vytvoření krásna). Protože krásno nemusí být posuzováno podle pojmů, nýbrž podle účelného naladění obrazotvornosti k souladu se schopností pojmů vůbec, nemůže oné estetické avšak bezpodmínečné účelnosti v krásném umění, které si má činit oprávněný nárok na to, že se musí líbit každému, sloužit jako subjektivní měřítko pravidlo a předpis, nýbrž jen to, co je pouze přirozenost v subjektu, ale co nemůže být pojato pod pravidla nebo pojmy, tj. nadsmyslový substrát všech jeho schopností (kterého nedosáhne žádný rozvazovací pojem), tudíž to, do vztahu k čemu zharmoni-zovat všechny naše poznávací schopnosti je poslední účel daný prostřednictvím mteligibility naší přirozenosti. Jen tak je také možné, že základem krásného umění, kterému nelze předepsat žádný objektivní princip, je subjektivní a přece všeobecně platný princip a priori. POZNÁMKA II Zde se samo od sebe nabízí následující důležité upozornění: že totiž existují tři druhy antinomie čistého rozumu, které se ale všechny shodují v tom, že jej nutí opustit jinak velmi přirozený předpoklad pokládat předměty smyslů za věci samy o sobě a nechat je platit jen jako jevy a připsat jim mteligibilní substrát (něco nadsmyslového, jehož pojem je jen idea a nepřipouští vlastní poznání). Bez takové antinomie by se rozum nikdy nemohl rozhodnout k přijetí takového principu, který tak mnoho zužuje pole jeho spekulace, a k obětem, při nichž musí zcela zmizet tolik jinak vebni zářivých nadějí; neboť ani ted, kdy se mu jako náhrada za tuto ztrátu otevírá o to větší použití v praktickém ohledu, zdá se, že se nedokáže odloučit od oněch nadějí a uvolnit od starých vztahů bez bolesti. Ze existují tři druhy antinomie, má svůj důvod v tom, že existují tři poznávací schopnosti: rozvažování, soudnost a rozum, z nichž každá (jakožto vyšší poznávací schopnost) musí mít své principy a priori; neboť rozum, pokud posuzuje samy tyto principy a jejich užití, požaduje vzhledem k nim všem pro dané podmíněno, bez výhrad nepodmíněno, jež však nikdy nelze nalézt, jestliže je to, co je smyslové, nahlíženo jako náležející k věcem samým o sobě a jestliže mu spíše, jako pouhému jevu, není připisováno něco nadsmyslového (inteligi-bilní substrát přírody mimo nás a v nás) jako věc sama o sobě. Tu pak existuje 1. antinomie rozumu vzhledem k teoretickému užití rozvažování až k nepodmíněnu pro poznávací schopnosť, 2. antinomie rozumu vzhledem k estetickému užití soudnosti pro pocit libosti či nelibosti; 3. antinomie vzhledem k praktickému užití samého o sobě zákonodárného rozumu pro žádací schopnost: pokud všechny tyto schopnosti mají své vyšší principy a priori a pokud, přiměřeně nevyhnutelnému požadavku rozumu, podle těchto principů také mohou bezpodmínečně soudit a určovat svůj objekt. Vzhledem k dvěma antinomiím, antinomii teoretického a praktického užití, oněch vyšších poznávacích schopností jsme již jinde ukázali jejich nevyhnutelnost, jestliže takové soudy nehledí na nadsmyslový substrát daných objektů jakožto jevů, naproti tomu také jejich rozřešitelnost, pokud tomu tak jest. Co se nyní týká antinomie v užití soudnosti, přiměřeně požadavku rozumu, a jejího zde daného rozřešení, nemáme jiný prostředek, jak se jí vyhnout, než bud popřít, že základem estetického soudu vkusu je nějaký princip a priori, takže veškerý nárok na nutnost všeobecného souhlasu je neodůvodněný prázdný blud, a že si soud vkusu jen potud zaslouží být pokládán za správný, protože je tomu náhodou takt že ho mnozí pokládají za správný, a také toto vlastně ne proto, že se za touto shodou tuší princip a priori, nýbrž (jako při smyslové chuti) protože jsou subjekty náhodou stejně organizovány; nebo bychom museli předpokládat, že soud vkusu je skrytý rozumový soud o dokonalosti objevené v nějaké věci a o vztahu rozmanitosti v ní k nějakému účelu, že se tedy nazývá estetickým jen kvůli nejasnosti, která je vlastní této naší reflexi, i když je v základě teleologický, v kterémžto případě by bylo možné prohlásit rozřešení antinomie pomocí transcendentálních idejí za zbytečné a nicotné a tak by bylo možno ony zákony vkusu spojit s objekty smyslů nejen jakožto pouhými jevy, ale také jako věcmi o sobě. Jak málo však jeden jako druhý únik znamená, bylo ukázáno na více místech expozice soudů vkusu. Přizná-li se však naší dedukci alespoň tolik, že postupuje správnou cestou, ačkoli není ve všech částech prováděna dost jasně, ukazují se tři ideje: za prvé idea nadsmyslna vůbec, bez dalšího určení, jakožto substrátu přírody; za druhé idea nadsmyslna jakožto principu subjektivní účelnosti přírody pro naši poznávací schopnost; za třetí idea nadsmyslna jakožto principu účelů svobody a principu souladu svobody s účelností přírody v tom, co je mravní. §58 0 IDEALISMU ÚČELNOSTI PŘÍRODY A UMĚNÍ JAKOŽTO JEDINÉM PRINCIPU ESTETICKÉ SOUDNOSTI Princip vkusu lze především spatřovat buď v tom, že vkus soudí vždy podle empirických motivů, tedy podle takových, které jsou dávány jen a posteriori smysly, nebo lze připustit, že soudí z důvodu a priori. První případ by byl empirismus kritiky vkusu, druhý by byl jejím racionalismem. Podle prvního by objekt našeho zalíbení nebyl odlišen od toho, co je příjemné, podle druhého, kdyby soud spočíval na určitých pojmech, od toho, co je dobré; a tak by byla popřena veškerá krása světa a místo toho by zůstal jen zvláštní název, snad 154 KRITIKA SOUDNOSTI ÍHAXEKTÍKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI pro jisté smíšení obou jmenovaných druhů zalíbení. Avšak ukázali jsme, že jsou také důvody zalíbení a priori, které tedy mohou existovat společné s principem racionalismu, přestože nemohou být pojaty do určitých pojmů* Racionalismus principu vkusu je naproti tomu bud racionalismus realismu účelnosti, nebo jejího idealismu. Protože nyní soud vkusu není soudem poznávacím a krása není vlastností objektu, nahlíženého pro sebe, nemůže být racionalismus principu vkusu nikdy spatřován v tom, že by byla účelnost v tomto soudu myšlena jako objektivní, tj. že by se soud v subjektu vztahoval teoreticky, tedy také logicky (i když jen v nejasném posouzení) k dokonalosti objektu, nýbrž jen esteticky k souladu své představy v obrazotvornosti s bytostnými principy soudnosti vůbec. Tudíž může být, i podle principu racionalismu, soud vkusu a rozdíl jeho realismu a idealismu spatřován jen v tom,, že je ona subjektivní účelnost pojímána buď v prvním případě jako skutečný (úmyslný) účel přírody (nebo umění) být v souladu s naší soudností, nebo v druhém případě jen jako bez účelu, sám od sebe a náhodně vznikající účelný soulad se soudností, vzhledem k přírodě a jejím podle zvláštních zákonů vytvořeným formám. Pro realismus estetické účelnosti přírody, poněvadž bychom totiž chtěli předpokládat, že základem vytváření krásna je jeho idea ve vytvářející příčině, totiž účel ve prospěch naší obrazotvornosti, velmi mluví krásné výtvory v říši organické přírody. Květiny, květy, i tvary celých porostů, půvabnost zvířecích tvarů různých druhů, pro jejich vlastní užití nepotřebná, ale pro náš vkus jakoby vybraná; především pro našeoko tak líbivá a půvabná rozmanitost a harmonické složení barev (na bažantovi, korýších, hmyzu až k nejprostším květinám), které tím, že se týkají pouze povrchu, a na tom se netýkají ani tvaru těchto tvorů, který by přece jen ještě mohl být potřebný k jejich vnitřním účelům, se zdají být zaměřeny zcela na vnější vzhled, dávají způsobu vysvětlení pomocí předpokladu skutečných účelů přírody pro naši estetickou soudnost velikou váhu. Tomuto předpokladu odporuje nejen rozum svými maximami, aby všude podle možností zabránil zbytečnému rozmnožení principů; nýbrž i příroda ukazuje ve svých svobodných výtvorech všude tolik mechanického sklonu k vytváření forem, které se zdají být jakoby udělány pro estetické užití naší soudnosti, aniž by zavdala nejmenší důvod k domněnce, že je k tomu zapotřebí ještě něco víc než její mechanismus jako čisté přírody, podle čehož mohou být ony formy, také bez všech idejí, které jsou jejich základem, pro naše posuzování účelné. Svobodným vytvářením přírody ale rozumíme takové, jímž z něčeho tekutého v klidu, vypařením nebo oddělením nějaké jeho části (někdy pouze tepelné matérie) přijímá zbytek při tuhnutí určitý tvar, nebo tkanivo (figuru nebo texturu), který je, podle specifické rozdílnosti matérií, odlišný, v. téže matérii, ale přesně týž. K tomu je ale předpokládáno to, co je pokaždé rozuměno pravou tekutinou, totiž že matérie je v ní zcela rozpuště- 155 ná, tj. nelze ji nahlížet jako pouhou směs pevných a pouze se v ní vznášejících částí. Tvoření se pak uskutečňuje krystalizováním, tj. náhlým tuhnutím, nikoli postupným přechodem z tekutého do pevného stavu, nýbrž jakoby skokem, a tento přechod se právě nazývá krystalizováním. Nejprostší příklad tohoto způsobu tvoření je zamrzající voda, ve které se nejprve vytvářejí rovné ledové paprsky, které se spojují v šedesátistupnových úhlech, zatímco se na každém jejich bodu nasazují stejně tak další, až se všechno stane ledem; takže během této doby se voda mezi ledovými paprsky nestává postupně tužší, nýbrž je tak dokonale tekutá, jaká by byla při mnohem vyšší teplotě, a přesto má úplnou teplotu ledu. Oddělující se matérie, která v okamžiku tuhnutí náhle uniká, je značné kvantum tepelné látky, jejíž odchod, jelikož byla zapotřebí jen k tekutému stavu, nezanechává tento nynější led ani v nejmenším chladnější než krátce předtím v něm tekutou vodu. Mnoho solí, stejně kamenů, které mají krystalickou podobu, je rovněž právě tak vytvářeno druhem zeminy, rozpuštěné ve vodě, aniž víme prostřed-: júctvíin čeho. Stejně tak se tvoří drúzovité konfigurace mnoha nerostů, krychlového leštěnce olovnatého, stříbrné rudy ap. pravděpodobně také ve vodě ; a krystalizací částí; tím že jsou nějakou příčinou donuceny opustit tento prostředek a spojit se vzájemně v určité vnější tvary. Ale také vnitřně ukazují všechny materie, které byly tekuté jen prostřednictvím tepla a ochlazením ztuhly, v lomu učitou texturu, a lze z ní soudit, že kdyby tomu nezabránily jejich vlastní váha nebo styk se vzduchem, prokázaly by také vnějškově svůj specificky zvláštní tvar, který je možné zpozorovat na některých kovech, které byly po roztavení vnějškově ztvrdlé, uvnilx ale ještě tekuté, odebráním vnitřní ještě tekuté Části a dalším klidným krystalizováním ostatní části, která zůstala uvnitř. Mnohé z oněch minerálních krystalizací, jako drúzy živce, železné rudy, aragonit, tvoří často velmi krásné tvary, jak by je bylo schopno myslet pouze umění, a stalaktit v jeskyni na Antipam je pouze produkt vody prosakující sádrovým ložiskem. To, co je tekuté, je podle všeho zdání vůbec starší než to, co je pevné, a jak rostliny, tak těla živočichů jsou tvořeny z tekuté živné matérie, pokud se formuje v klidu: ovšem sice u živočichů se formuje především podle jisté původní na účely zaměřené osnovy (která, jak bude ukázáno v druhé Části, musí být posuzována nikoli esteticky, nýbrž teleologicky podle principu realismu); ale vedle toho se formuje snad přece jen také prostřednictvím krystalizace a svobodného tvoření, v souladu s obecným zákonem příbuznosti matérií. Tak jako nyní v atmosféře, která je směsí různých druhů vzduchu, rozpuštěné vodnai:é tekutiny, jestliže se ztrátou tepla od atmosféry oddělují, vytvářejí sněhové tvary, které mají podle různosti té či oné vzduchové směsi často velmi umělecky vypadající a překrásný tvar, tak lze, aniž by bylo něco odebráno teleologickému principu posuzování organizace, snad uvažovat, že pokud jde 156 KRITIKA SOUDNOSTI o krásu květin, ptačího peří, mušlí co do jejich tvaru i barvy, může být krása připsána přírodě a její schopnosti vytvářet se také esteticky účelně ve své svobodě, bez zvláštních na to zaměřených účelů, podle chemických zákonů, uvolněním matérie, potřebné k organizaci. To, co ale právě dokazuje princip ideality účelnosti v krásnu přírody jako princip, který klademe vždy za základ v estetickém soudu vůbec a který nám nedovoluje používat realismus účelu přírody jako důvod vysvětlení pro naši představivost, je, že v posouzení krásy vůbec hledáme její měřítko a priori v nás samých a že estetická soudnost je vzhledem k soudu, zda je něco krásné nebo ne, sama zákonodárná, což se při předpokladu realismu účelnosti přírody stát nemůže, protože bychom se zde museli učit od přírody, co bychom měli pokládat za krásné, a soud vkusu by podléhal empirickým principům. Neboť při takovém posuzování nezáleží na tom, co je příroda nebo také zda je pro nás účelem, nýbrž jak ji přijímáme. Kdyby příroda utvořila své formy pro naše zalíbení, byla by to pořád objektivní účelnost přírody; a nikoli subjektivní účelnost, která by spočívala ve Me obrazotvornosti ve své svobodě, kde je přízeň to, čím přírodu přijímáme, tedy ne taková přízeň, kterou příroda poskytuje nám. Vlastnost přírody, že pro nás obsahuje příležitost vnímat vnitřní účelnost ve vztahu našich duševních sil v posuzování jistých jejích produktů, a sice takovou, která má být z nějakého nadsmyslového důvodu prohlášena za nutnou a všeobecně platnou, nemůže být přírodním účelem, nebo spíše nemůže být námi jako takový posuzován; protože by jinak soud, který by byl takto určen, byl heteronomií, ale nikoli, jak se na soud vkusu sluší, svobodný, a neměl by za základ autonomii. V krásném umění lze princip idealismu účelnosti poznat ještě zřetelněji. Neboť krásné umění má společné s krásnou přírodou to, že v něm nemůže být, předpokládán estetický realismus prostřednictvím počitků (jinak by bylo místo krásného pouze příjemným uměním). Avšak že zalíbení prostřednictvím estetických idejí nemusí záviset na dosažení určitých účelů (jako v mechanicky úmyslném umění), že tudíž v samotném racionalismu principu je základem idealita účelů, nikoli jejich realita, je zřejmé již z toho, že krásné umění jako takové nesmí být nahlíženo jako produkt rozvažování a vědy, nýbrž jako produkt génia, a že tedy dostává své pravidlo prostřednictvím estetických idejí, které jsou od rozumových idejí určitých účelů bytostně odlišné. Tak jako je idealita předmětů smyslů jakožto jevů jediný způsob, jak vysvětlit možnost, že jejich formy mohou být určeny a priori, tak je také idealismus účelnosti při posuzování krásna přírody a umění jediný předpoklad, jen za něhož kritika může vysvětlit možnost soudu vkusu, který požaduje a priori platnost pro každého (aniž by však účelnost, která je u objektu představována, zakládala na pojmech). DIALEKTIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI 157 §59 O KRÁSE JAKOŽTO SYMBOLU MRAVNOSTI Abychom dokázali realitu našich pojmů, jsou vždy zapotřebí názory. Jsou-li to empirické pojmy, nazývají se názory příklady. Jsou-li to čisté pojmy rozvažování, nazývají se názory schématy. Požaduje-li se dokonce, aby byla dokázána objektivní realita rozumových pojmů, tj. idejí, a to za účelem jejich teoretického poznání, žádá se něco nemožného, protože jim nemůže být přiměřený názor vůbec dán. Veškerá hypotypóza (znázornění, subjectio sub adspectum) jakožto smyslové znázornění je dvojitá: buď schematická, protože je pojmu, který je uchopován rozvažováním, dáván korespondující názor a priori; nebo symbolická, protože pojmu, který může myslet jen rozum a kterému nemůže být přiměřený žádný smyslový názor, musí podléhat takový názor, s nímž je postup soudnosti, to, co pozoruje ve schematizování, pouze analogický, tj. je v souladu s ním jen co do pravidla tohoto postupu, nikoli co do názoru samotného, tedy pouze co do formy reflexe, nikoli co do obsahu. Je to novějšími logiky sice přijímané, ale smysl obracející, nesprávné užití slova symbolický, jestliže je stavěno do protikladu k intuitivnímu způsobu představy; neboť symbolický je jen jeden druh intuitivního. Poslední (intuitivní) může být totiž rozdělen na schematický a na symbolický způsob představy. Oba jsou hypotypózami, tj. znázorněními (exhibitiones); ne pouze charakterismy, tj. označeními pojmů pomocí doprovodných smyslových znaků, které neobsahují vůbec nic, co by náleželo k názoru objektu, nýbrž jim slouží jeii podle zákonů asociace obrazotvornosti, tedy v subjektivním ohledu, jako prostředek reprodukce; taková jsou buď slova, nebo viditelné (algebraické, i mimické) znaky, jakožto pouhé výrazy pro pojmy.* Veškeré názory, které jsou připisovány pojmům a priori, jsou tedy buď schémata nebo symboly, z nichž první obsahují přímá, druhé nepřímá znázornění pojmu. Schémata to činí demonštratívne, symboly prostřednictvím analogie (k níž slouží také empirické názory), ve které soudnost vykonává dvojí činnost, za prvé používá pojmu pro předmět smyslového názoru a pak za druhé pouhého pravidla reflexe o onom názoru, pro zcela jiný předmět, pro pádech ale jen symbolicky. Neboť mezi despotickým státem a ručním mlýnkem sice není žádná podobnost, ale mezi pravidly reflexe o nich a jejich kauzalitě, lato záležitost byla doposud ještě málo rozebrána, jakkoli zasluhuje hlub- iwt nv,íf KV|OZ?ání i.n^itivní'„m^í být dáno do protikladu k disktu-rfvnírou (ne symbolickému).