T. G. MASARYK O STUDIU DÉL BÁSNICKÝCH
Do diskusí o problematice soudobé české literatury se zapojil také Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) estetickou rozpravou O studiu dél básnických. Vlastním badatelským polem Masarykovým byla filozofie a sociologie; ale otázek české i světové literatury dotýkal se často a nikoli nahodile. Dokladem toho byly jednak jeho publicistické příspěvky v Čase (v letech osmdesátých a devadesátých), kriticky se zabývající pracemi současných českých autorů, dále některé jeho knihy - například Česká otázka (1895), Jan Hus (1896), Karel Havlíček (1896) -, zahrnující v širším rámci bistoricko-filo-zofických úvah také problematiku staršího i novodobého vývoje naší literatury; konečně pak je třeba připomenout aspoň jeho spis Rusko a Evropa (1919-1921), zamýšlený jako ideový rozbor díla Dostojevského. - Z Masarykových prací osmdesátých let, týkajících se otázek umění vůbec a literatury ZvláŠt, největší význam má zde přetištěná podstatná část úvahy O studiu děl básnických. Masaryk představuje se v ní jako zastánce estetiky „empirické"*, za jejíž hlavní poznávací prostředek pokládá psychologickou analýzu díla. Odmítá estetiku normativní, předpisující umělci pravidla, jez má dodržovat. Umělecké dílo je Masarykovi specifickým druhem a prostředkem poznávání světa, jež je „právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké", ba dokonce toto umělecké poznávání pokládá Masaryk za „nejvyšší poznání lidské". Umělecké dílo nemá ovšem být napodobením přírody; takto pojatý a chápaný „realismus" v umění Masaryk odmítá, stejně jako neakceptuje metodu naturalistickou. Ve smyslu Goetbova pojetí „všelidského" umění má i podlé Masarykova názoru umělecké dílo svým významem přesahovat hranice národní kultury; současně, má ovšem být její
243
pevnou součástí. K tomu však nestačí volba „národní" látky; rozhodující je duch a idea díla, odpovídající vnitřnímu životu národa. V tom směru Masaryk prikladá nejvétší význam poezii, jejíž působení na společnost je podle jeho presvedčení nejvýraznšjší.
Mně se zdá, bylo již pověděno, že estetika nemá ceny, že jen jediný spis estetický vliv měl značnější - Aristotelova Poetika na starší francouzské drama - a ten prý byl neblahý. Je pravda, s estetikou jsou jakési obtíže. Umělci málokdy
0 ni stojí, a někteří dokonce ohrazují se proti úsudkům estetiků, dovolávajíce se raději úsudku obecenstva. Kdybych byl estetikem odborným, řekl bych arci nebo pomyslil bych sobě aspoň: prosím, já jsem také obecenstvo - avšak umělec řekl by snad, že nejsem celé publikum, a odkázal by mne k Aristotelovi vysvětlujícímu, jak obecenstvo složené z mnoha hlav a ještě z více smyslů, tento jednu věc, druhý onu pochytí, čím pak vytryskne jakýsi soud hromadný, a proto (?)
1 správný. Avšak: nesoudí obecenstvo dnes tak a zítra jinak? A netoužili1) mnozí umělci jak na estetiky právě tak a snad i více na obecenstvo?
S estetikou jsou spojeny obtíže, ale beze vší estetiky přece se neobejdeme; a nejeden veliký umělec estetiku pěstil, například Dante, Shakespeare příležitostně o poezii jednali; Leonardo da Vinci o malbě a dokonce pak Lessing, Goethe, Schiller aj. mnoho o umění jednali a důkladně. Nemusíme tedy o radu choditi jen ku školským estetikům, studujme z umělců samých i díla umělecká i jejich o tom, co sami tvořili, abstraktní pojednání.
Umělci mluvívají tuze mysticky, např. Wagner, Fúhrich2) - odpovídá někdo z obecenstva, estetikové ničemu nerozumějí, nezbývá než zdravý náš smysl. Nejen mysticky, přizvukuje vzdělaný soused dotčeného kouska obecenstva, neznají termínů technických, nikdo jim nerozumí. K námitkám takovým nesmím se arci s radou vytasiti, aby přece na vysokých školách umělci přednášeli o uměnách svých špeciálnych a snad i o všeobecné estetice, aby takto živý styk byl zahájen mezi vědou a uměním, i nezbývá tedy než poznámka, že ne všichni
umělci neznajíce školských výrazů zahalují pomysly své mystickými a nesrozumitelnými slovy, například Goethe, Grill-parzer3) aj., že tedy s největším prospěchem jimi můžeme se vzdělávati esteticky, snad více než estetiky abstraktnými.
V estetice, jako i v některých vědách jiných, jsou dvě hlavní školy, které celou svou metodou vylučují jedna druhou, postaveny jsouce proti sobě dosti příkře. Jednu můžeme nazvati metafyzickou, druhou empirickou. Metafyzikové vycházejí od základného pojmu krásna (respektive šeredná), vznesena a směšná, dedukujíce z principů vyšších pravidla platící pro jednotlivé zjevy; empirikové naopak jsouce přesvědčeni, že vyšší i nejvyšší zásady každé vědy jen induktivně dají se stanovití, proto i v estetice vedou sobě metodou, kterou všecky přesné vědy se berou. Metafyzická estetika velikolepěji vypadá než empirická, avšak zato je nejistější a na obsah prázdnější, neposkytujíc často než holá slova; metafyzická estetika ráda buduje systémy, empirická monograficky si počíná.
Empirik nerad mluví o krásnil. Pokud ve vědách a filozofii mluvilo se mnoho o „pravdě", pokud lámali si lidé slova o tom, co jsou to ty věčné a divné a onaké pravdy, málo se skutečně pracovalo; ted o pravdě in abstracto ne-mluvíváme mnoho, zato úsilněji pracujeme. Podobně v estetice se má věc s krásnem a o krásnu nadšeném horování. Empirik, aby nespouštěl se pevné půdy, vychází od citů estetických a pojmů, které pojí se se zálibou estetickou, pátrá po prvkách, z nichž složitější jevy estetické se skládají, a neusiluje, aby podstatu krásna vystihnul jednou nějakou formulou; spokojuje se, když nalezl některé podmínky záliby estetické. Vcelku tedy psychologická analýza nejvydatnějším je prostředkem estetiky empirické.
Empirik nepredpisuje umělcům. Pohlíží na díla umělecká jako vědec na jevy přírodní, srovnává dílo s dílem a indukcí dostupuje všeobecných pravidel, jež nevadí vzletu geniálne tvořivosti umělcovy, jako pravidla logiky neztěžují práci vědeckou.
Jak asi by in concreto empirická estetika sobě vedla, v následních rozborech skrovným příspěvkem chci ukázati.
244
245
*   * *
Každé dílo umělecké a speciálně básnické dvojím způsobem se dá posuzovati, jednak historicky, jak vzniklo, jaký vztah má ke kultúrnemu vývoji člověčenstva, jednak jako dílo samo o sobě co do obsahu a formy. Prvé stránky si zde nehledíme ke druhé toliko zření majíce, a tu ne o formě, ale více o obsahu díla uměleckého budeme rozumovati, a to hlavně ze stanoviska psychologického.
/I/
Co jest charakteristikon uměleckého díla vůbec a básnického zvláště?
Dílo umělecké je samo o sobě výronem zvláštního názoru o světě. Jako vědec každý svým způsobem svět poznává, tak jej poznává způsobem svým i umělec, a sice přírodu jednak, hlavně pak člověka; a protože člověk člověku nej bližší jest a člověk člověka nejvíce zajímá, rozumí se pak, že pravým cílem všelikého poznávání i vědeckého i uměleckého člověk je, jako že kupříkladu Shakespeare psychologem jest té duše lidské.
Umělec, pravíme, zvláštním způsobem poznává svět, a proto kdo vystihnouti chce pravou podstatu umění, nejvíce to poznávání umělcovo studovati musí. Proto i my vyšetříme, jak liší se poznání umělecké od vědeckého. Nemáme pak v té věci jiné metody než srovnávati ustavičně, co básník vytváří a poznává, s tím, co činí se ve vědě; výpovědi uznaných umělců milým k tomu budou dotvrzením. 2eť pak básníka více než umělce jiné předmětem sobě činíme svého bádání, toho příčina ta je, že dílo básnické nejpřístupnější jest abstraktné analýze vědecké.
Poznání vědecké jest, abych slovem pověděl, všeobecné, tj. ve vědě zevšeobecňujeme, generalizujeme, zákony nalézáme, zákony (induktívnymi) svět vykládáme atd., tedy ne o věcech samých je poznání naše, nýbrž, abych tak řekl, máme spoustu víceméně subjektivných poznatků, pomyslů, forem jakýchsi, do kterých celý ten svět logicky vtěsnáváme. Newton
například stanovil zákon o gravitaci; ale zákona toho ve přírodě není, je to formulace, která v nás je, a ne v tom světě. V tom tedy smyslu jsou vědy všeobecné, abstraktné, analytické: rozebíráme svět, v části jej rozkládáme, tyto srovnáváme a opět pak sestavujeme.
Lišíme vědy teoretické - o praktických tu zmínka nepotřebná - na abstraktné a konkrétné. Abstraktné jsou například matematika, fyzika, chemie aj.; konkrétné jsou například mineralogie, zoologie a takzvané popisné vědy -(přírodopis, duchopis) - vůbec. Abstraktné vědy analyticky si vedou, konkrétné synteticky, a logický poměr obou těchto tříd věd ten je, že konkrétné předpokládají abstraktné. Mineralog například buduje svou vědu na dotyčných základech abstraktných, tedy na chemii, fyzice, matematice. A je tedy ten vývoj ducha lidského, že sobě napřed svět rozkládáme v částice (vědami abstraktnými) a potom částice ty sestavujeme v celek (vědami konkrétnými).
Jiné jest poznání umělecké. Umělec světa nepoznává abstrakcemi, nýbrž bezprostředně všecko vnímá, jednotliviny, bytosti, věci, které jsou v přírodě, postřehuje přímo; a to nijakým mystickým poznáním, jak často arci velmi poeticky, ale psychologicky nejasně o věci se mluvívá, nýbrž oním vnímáním, které Goethe nazval exaktnou, smyslnou fantazií. Je to postřehování bezprostředné, pro něž jiného názvu nemáme.
Co tedy značí to bezprostředné postřehování jednotlivin, konkrétnin? Nic jiného, než že umělec, jak jsme řekli, ne-abstrahuje, nýbrž každou věc, jak je sama o sobě celá, celistvá, jednotná, poznává a nám pak ukazuje svým dílem, jak svět tímto bezprostředným vnímáním poznává. Konkrétné poznatky vědecké (například dotčeně mineralogické) liší se velmi od tohoto poznání uměleckého, kterému taktéž dostává se jména konkrétného. Konkrétný vědec skládá sobě svůj svět z prvků skýtaných vědami abstraktnými, poznání jeho je tedy indirektně abstraktné; umělec k poznání svému berly ab-strakční nepotřebuje: co zoveme nazíravostí plastickou, to jest poznávání umělecké. Obyčejný člověk, nebásník, neumě-lec, má poznávání to jen v míře malé, ale má je každý člo-
24$
247
věk, neboť jinak, kdyby nepřístupno bylo nám druhým, nerozuměli bychom vůbec básníkům, neměli bychom měřítka náležitého, nebylo by srozumu pro jejich díla.
Máme všichni paměť, a řekl bych skoro: z uměleckého stanoviska je to neštěstím, že máme paměť; v ní zajisté všechny dojmy a pojmy nakupeny máme, pořád srovnáváme a mnohem více vidíme z paměti, než očima. Těch lidí, kteří by věci skutečně postřehovali, bezprostředně vnímali a poznávali - těch je velmi málo, a jsou to právě ti umělci, géniové, Bohem nám daní, kteří skutečně věci postřehují, kteří nepoznávají pamětí svou, nýbrž nazíravostí smyslnou.
Zvláštní pak vlastnost této nazíravosti geniálně zdá se býti, že stejnou láskou zadívá se umělec do věcí všech. S jakou něžností nevýslovnou obírá se básník vedle velikých předmětů, které nám zdají se býti nejcennějšími a nejdražšími, s těmi malými, nepatrnými věcmi! Jak mistrovsky Shakespeare líčí nejen srdce lidské, ale pozor dává i na život zvířecí, a jak kochá se krásami přírody! Kdo pocítiti může někdy radost, kterou má básník popisuje nám nějaký ten květ, oblak apod., obzvláště když předměty ty obyčejně nás nezajímají, snad nejlépe vystihne to smyslné zadívání se umělcovo.
Je tedy dílo umělecké výronem zvláštního poznávání světa, i pravím dále, že je poznávání to právě tak samostatné a oprávněné jako poznání vědecké. To poznávání, nazírání umělecké, geniálne, je samo sobě právě tak účelem jako každé poznávání vědecké. A je poznávání to velmi přesné, exaktné, ano nejexaktnější; pravý umělec nejlépe postřehuje svět, a proto, jak uslyšíme, tak mocně působí na každého z nás, a odtud ten veliký úkol, který géniové mají jako praví vychovatelé člověčenstva.
Poznání světa umělecké teprve stvořením díla uměleckého cele se uskutečňuje. Co tvořivost umělcova je, nedá se vy-meziti, jako vůbec žádné poslední faktum psychologické definice nepřipouští, nanejvýše víceméně nedostatečného popisu. Nemáme slov pro to; ,,ono mu to nedá," říkáme, když postřehnuv něco tvoří. Obyčejný člověk, když poznal kousek světa, zahrabe to do sebe, v paměti uschová, do knihy za-
píše, učí tomu, ale umělec co pozná, skutečně tvoří, on to dělá, on to umí dělati, a odtud „umění". Je to ta tvůrčí síla, které nikterak nemůžeme psychologicky vystihnouti, je to poslední faktum, které génia staví nad obyčejného smrtelníka. Pravím génia, ne umělce: zdá se býti všeplatným zákonem psychologickým, že každý člověk vniterný svůj život zevně chce vypodobiti sobě samému a teprve v míře podřízené jiným; géniovi této tvůrčí síly dostává se v míře svrchovanější než lidem obyčejnějším. Umělec pak je géniem tvořícím krásně.
Abychom, co řekli jsme o poznání uměleckém, vystihli co možná nejlépe, budiž k tomu ukázáno, že není umění, jak se často říká, napodobením přírody. Umělec svět poznává, ale nenapodobuje ho: je-li geniálnost zvláštním druhem poznání, jako že je, pak arci samo sebou se rozumí, že jako ve filozofii i v estetice záhada empirismu a racionalismu musí býti rozřešována, a pokud mne se týká, přidávám se k mírnému a střízlivému racionalismu. Není duše umělcova nějakou plochou přístroje fotografičného, aby snad P. T. publikum viděti mohlo, co se na ní samo od sebe odráží. Geniálnost nevylučuje veliké námahy mozkové, ba naopak, sama sebou značí nejpernější práci duševní! Kdyby umělec nebyl než reflektorem, neměl by té veliké ceny, kterou mu právem připisujeme. Práce jeho, jsouc zvláštním poznáváním světa, zajisté je prací jako každá jiná, samostatná a přírody ani méně ani více nenapodobující než práce vědecká.
Kdyby někdo řekl, že malíř neb jiný umělec modeluje a že tedy skutečně napodobí, snadno bychom odpověděli, že není o to modelování, nýbrž že jde napřed o tu tvůrčí ideu, a že teprve pak umělec modelu potřebuje, aby si ideu tu smyslně utkal. To jest částečně věcí nedokonalosti lidské smyslnosti a představivosti, a částečně i techniky, ale z modelu ideje nepostřehuje, a kdo tak činí, poslední jest z umělců. Schopenhauer jednou velmi krásně poznamenal, že voskové figurky nejlépe napodobují, že však nikdy esteticky nepůsobí. Konečně můžeme namítati, že ne všichni umělci modelů užívají.
Není-li umění napodobováním přírody, není podstatou je-
248
249
bo realism. Dnes arci mnozí hlásají, že realism je ta pravá esence umění, avšak nemenším právem může se hlásati, že idealism podstatou jest umění. Nám z toho, co jsme pověděli, asi takto vec se jeví: Je-li umělecké poznání skutečně poznávání světa, je-li postřehování bezprostředné nazírání, tvoření, , pak je nerealistické právě tak, jako věda je nerealistická. ? 2e věci nejsou tak v přírodě, jak je umělec dělá, ví každý. $ Tak zajisté již Leonardo da Vinci nás poučuje, že obraz 1 sebelépe malovaný nevyluzuje v nás té představy tělesnosti, kterou příroda nám poskytuje; a věděl Leonardo, že toho subjektivné jsou podmínky (totiž hledění dvěma očima) a my teď stereoskopem dovedeme odpomoci nedokonalosti umělecké. Co umělec dělá, jest takovým, jakým se to jemu jeví, jak on to poznal a postřehl; a chceme-li to zváti realismem, nebude zajisté v tom slově více tkvíti, než že to má býti, jak uslyšíme, pravdivé, jasné ap. Tak například chybuje malíř velice, namaloval-li Herodias nesoucí hlavu Jana Křtitele tak, jako by nebyla těžká pro ženu (obzvláště když ji nese mladičká dcera Herodie); hlava lidská váží aspoň 10 liber a je-li, jak obyčejně se maluje, položena na kovový talíř, musí námaha při nesení vytčena býti držením celého těla a hlavně arci patřičnou modelací svalstva ručního. Proti ta^ kovým  požadavkům pravý  umělec  málokdy  se prohřeší, avšak tím ještě není řečeno, že je realism uměním, a dokonce jím není, rozumí-li se slovem tím ta jistá sprostota, která v nové době často se vyskytuje; hnus, i když je líčen, jaký jest, není ještě uměleckým předmětem a dokonce nebývá předmětem božských géniů.
Nebyla by věc rovněž objasněna, kdyby kdo řekl, že v umění jeví se jaksi „příroda", jak se často slýchá, a speciálně není naturalistická metoda tvůrčí totožná s uměním vůbec. Dosti povrchné gynekologické vědomosti, které Zola například formou románovou halí (v nejnovějším opus La Joie de vivre4) popisuje porod), nikterak nezdají se mi býti pravým uměleckým poznáním světa. Ať dívá se básník do přírody, ať neučí se z knih, jen z plného života, ale ať poznává ten svět veliký a vznešený; zajisté mohou i malichernosti, titěrnosti i ošklivosti poznávány býti vědecky
i umělecky - ale není rozdílu v látce objemem a obsahem a v poznání hloubkou a vznešeností? Které jsou to ty věčné ideje, o kterých Plato mluví a po kterých každá šlechetnější duše baží?
Umělec liší se od vědce abstraktného tím, že pojímá svět svým způsobem samostatným, že postřehuje a vytvořuje, jak jsme řekli, bezprostředně, smyslně. Umělec tvoří: napodobuje, ale samostatně skládá sobě svůj svět ze svých prvků; ale nikoliv tou metodou, kterou vědec konkrétný poznává věci skutečné, nýbrž způsobem docela jiným. Obrazotvorností, říkáme, sceluje umělec jednotlivé prvky v dílo umělecké. O obrazotvornosti té nechceme zatím jednati šíře; jen tolik vytkneme, že díváme-li se na díla velkých umělců ze stránky věcné, jeví se nám v nich zvláštní jasnost, jednotnost a souladnost. Umělec, který nejasně vidí, který co možná nepostřehuje věcí, jak jsou, který neztělesňuje své ideje a poznatky v jednotný obraz, není tím pravým umělcem. I veliký vědec může v jisté míře býti nejasný sobě i jiným, veliký umělec nejasný býti nemůže. Vědecké poznání proto pokračuje, geniálne nepokračuje: Homér, So-fokles, Dante, Shakespeare, Goethe a všichni ti velikáni co poznali, to naprosto ustanovili pro všecky doby. Goethe viděl svět z jiného stanoviska, viděl ve věcech jiné stránky - ale co geniálně poznal, poznal naprosto správně.
Proto tak nesnadno je neumělci posuzovati dílo umělecké. Trochu toho porozumění máme všichni, každý by snad svedl nějakou básničku, a každý někdy je v náladě skutečně umělecké. Ale náležitě nikdo jiný nevystihne, co umělec v jistou dobu stvořil. Dílo vědecké poněkud té, vlastnosti též účastno jest, ale v míře mnohem menší. Vědec poznatky své přimknouti může logicky ku práci jiného a skutečně tak tvoří se ten nepřetržitý řetěz, který zoveme pokrokem -pravé dílo umělecké jako veliký milník samo o sobě a pro sebe stojí na té dlouhé křížové cestě lidského lopocení. Kdo tedy s prospěchem studovati chce dílo geniálne, vyšinouti musí se na stanovisko umělcovo a z toho na ně hleděti, nikoli ze svého.
Next to being a great poet is the power of understanding one. Longřeilow.5)
250
251
Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské. Pravím to jakožto člověk, který abstraktnou vědou se zabývá, docela upřímně, jako že zajisté každý člověk největšího povznesení a snad i největšího poučení v díle uměleckém nabývá. Poznání pravého, velikého umělce proto, že k věcem samým se vztahuje, jest tím nejlepším vystihnutím světa.
Tím pověděl jsem, co po mínění mém nejvíce charakterizuje poznávání umělecké, a kladu důraz na to poznávání umělecké, abychom sobě zvykli viděti v umělecké tvorbě ne hru jakousi, než skutečně velikou, největší a nejvzácnější práci lidskou.
Umělecké dílo musí býti všelidské. Goethe pověděl, že není vlasteneckého umění ani vlastenecké vědy, a má pravdu, totiž v tom smyslu, že je-li práce umělecká poznáváním, poznání nemůže míti mezí v nahodilejších útvarech církevních, národnostních, státních, stavových atd. Že pak přesto musí býti umělec utkvělý ve svém okolí, a s tím, co ho obklopuje nejblíže, s lidem takořka srostlý, rozumí se ze dřívějšího vývodu samo sebou. Konkrétné tvoření, vyplývající bezprostředně ze smyslného nazírání geniálneho, nutně těch prostředků užívá, které nasnadě jsou nejvíce, tedy citů, tužeb, názorů a mluvy všeobecných. Velikých výkladů k dílu uměleckému neradi máme a dokonce umělec jich nerad pričiňuje k dílům svým. V době, kdy náboženství křesťanské všeobecně bylo uznáno a znáno, malíř snadno nalézal předměty, jimž rozuměli všichni; teď nemáme dosti společných idejí a citů, proto malíř s dílem svým často je osamocen a nepůsobí tak, jak působili malíři dříve. A totéž platí o uměních ostatních. Jak vysvětliti například, proč u Řeků sochařství obsahem svým mocněji působilo v národ než ted? Protože, jak krásně pověděno bylo, sochaři Rekům byli dogmatiky. Pokud latina byla spisovným jazykem, pravá poezie zpravidla v mateřštině se pěstila, jednoduše proto, že básník při tom bezprostředném tvoření kdyby znal cizí řeč sebelépe, přece v ní dobře a rád básniti nedovede. Básník zajisté jen v té řeči, v. té náladě přirozeně tvoří, která jest mu přístupna, a tou zajisté býti může jen řeč mateřská. Budiž umělec národní, miluj vlast svou, ale vyhýbej se co
nejvíce bojům politickým; zato dávej nám veliké ideje, podněcuj v nás mohutné city a tužby: tak prospěješ vlasti nejvíce - ale nechtěj prospívati, jen velikým umělcem chtěj býti, a to ostatní pak dáš nám přídavkem!
Jednomu z našich největších básníků často se vytýká, že neváží v dílech svých látky z domácích dějin, z domácího života; snad toho je litovatí, ale je ten národním básníkem, který látku domácí sobě obírá předmětem svého tvoření? Není - sic by němečtí básníci, kteří zpracovali české předměty, byli básníky národními. Ale ten je pravým básníkem národním, který látku svou kteroukoli, jen ať velikou, pojímá tím duchem, kterým národ náš žije, který věrně tlumočí tužby naše, ideje naše, který vypodobňuje obrazem, co ukryto je v hloubi duší našich, mluvou, kterou my mluvíme, ne ten, který z knih pracně vyvážil látku, která nežije, a vtěsnal ji ve formu slovesnou, o jejíž správnost hašteří se posud slovíčkáři.
,,Ein garstig Lied! Pfui! ein politisch Lied! Ein leidig Lied!" Goethe.6)
„All that is best in the great poets of all countries is not what is national in them, but what is universal." Longfel-low.7)
Umění nikterak nemá účelu baviti, jak často se hlásá od lidí, kteří v umělci vidí jen prostředek svého vyražení; tak souditi mohou peněžníci, kteří suchopár svého počtářství paralyzují návštěvou divadla, ale neusoudí tak, kdo poznal svět hlouběji: dílo umělecké způsobuje zálibu, které nikterak nedosahuje.
Ani sebe ani jiné umělec tvořením svým nechce baviti, jako pravý vědec svou prací na prvém místě nechce poučo-vati: skrání jejich dotknul se anděl podivení, do duše jejich vedrala se záhada světová - a v dílech jejich dostává se nám pak řešení světové a životní hádanky. K té příčině všelikého pravého tvoření i uměleckého i vědeckého přistupují snad při každém člověku vedlejší příčinky - ctižádost, nepřízeň, mamon átd. -, ale jen malé duše neznají té příčiny, neseny jsouce těmi příčinkami a jen těmi příčinkami.
Kdo zdání mají o tom, že je umělec-génius schránkou po-
252
253
svátnou, v díle uměleckém ne zábavy, ale povznesení hledají, ti vědí, proč Platón nebeského Eróta přísně různil od Eróta poběhlíka! 2e krásno něžnou svou lahodou mile nás dojímá, je pravda a nepřejeme sobě na místě krásna pošmourná; ale nikterak v té lahodě nepoznáváme, co svět zove vyražením.
Ve středověku umění správněji než dnes bylo ceněno proto, že, jak se obyčejně říká, všeliké uměny ve službě byly církve a náboženství. Avšak to není dosti případný výraz: umění tehdy mělo v sociálne organizaci vytknuté místo, jako věda a všeliká práce, kdežto v rozkladu moderném, kdy všecko stává se přirozeným vývojem světským, jako všecko ostatní, posud marně hledá svého místa, a potuluje se proto génius umění, nevěda kde a s kým stálé bydlo by sobě vyvolil. Proto vidíš ho teď často v krčmách, kde dříve jen nevlastní jeho bratr si liboval, v sále koncertním ho slyšíš plakati, když zmařilé obecenstvo Beethovenovu symfonii požívá, v divadle zoufá, vida herce hráti sobě s obecenstvem, nocuje chudák ve sbírkách ...
Wagnerův největší snad je čin, že ukazoval pravou podstatu těch rejdů, kterým a parte debiliore8) říká se uměním, a že vdechnouti usiloval zhýralé prostopášnosti opravdovost uměleckou - snad ujme se símě jeho a neudusí se ani časovými předsudky malichernými ani tím, v čem Wagner, člověk i umělec, je slabý a nedostatečný.
/II/
Je-li umění všeliké a speciálně básnické poznávání, s jistotou můžeme dovoditi, že umělec pravý, čím větší je, tím úsilněji zjednává sobě důkladného vzdělání. A zajisté vidíme, že všichni velicí umělcové velmi namáhavě a pilně studovali, nejen pro formu svou zvláštní, ale i pro obsah. Pohlédněme na Danta, jakých jest nyní komentářů potřebí, abychom vystihli, co stoje na výši své doby slovům svým vdechnul; pohlédněme na Shakespeara, o němž často se myslívalo, že je génius, který všechno z nebe má, a o němž každý ví, jak doba jeho na něho působila, co věděl a znal
vedle toho, že byl právě géniem a pravým umělcem. Jak pracovali Lessing, Goethe, Schiller! Právě z těchto básníků každému zřejmým býti může, že kdyby nebyli tolik pracovali, nebyli by se stali, čím světu jsou; co medle má umělec pověděti, když ničeho nepoznal, nezkusil, nezažil, když ničeho neví? Několik pěkných veršíků, figur nebo sherných dramat není to, čeho potřebujeme, chcemeť po umělci ať již tom nebo onom skutečné vystihnutí světa, chceme v pracích jeho viděti a slyšeti o něco více, než co každý z nás z tohoto světa žití viděti může sám.
Víme zajisté, jak Leonardo da Vinci vědecky v mechanice pracoval a jak vedle toho svá veliká díla umělecká tvořil; známo rovněž, že Michelangelo, jeden z nejgeniál-nějších umělců, o němž vykládají, že když sochu vytvořoval, nepotřeboval obvyklého u sochařů rozměřování kladivem a dlátkem, dokonalou figuru z kamene tesávaje směle a bez měřidla - známo, že hluboká a dalekosáhlá konal studia vědecká! Jak studoval Dürer anatomii - zkrátka směle můžeme říci, že velikán umělec každý rozumem svým a věděním na výši stojí své doby, arciže v těch odborech, které bezprostředněji vztahují se k jeho uměně.
A nejen věcně, nýbrž i co do formy a techniky umělec pravý mnoho studuje. Pěkným toho dokladem je Dantův velezajímavý spis Vita nuova,9) ve kterém ukazuje, jak perně o formě pracoval, že to nikterak lehce nešlo, a jak velikého přemítání potřebí jest někdy pro slovíčko, pro maličkost, která obyčejnému člověku ani nenapadá. Slyšíme, co o věci nám praví Goethe aneb Balzac, o němž víme, že prese všecku svou geniálnost formálně skutečně v potu tváře pracoval. To všechno srovnává se s tím základným pojmem o umění, že to není nic z nebe spadlého, nýbrž že je to poznávání takové, ve kterém velikého napětí sil jest potřeba.
Jen toho bych arci tvrditi nechtěl, že jen obyčejným studiem školským génius nabývati může svého vzdělání; nemluvím o tom, kde a jak studovati, kolik knih pročisti má . . . Dokonce pak nehlásám, že veliké vědění ho umělcem činí; zajišťuju jen tu empirickou pravdu, že veliký génius důkladného vzdělání sobě hledí, a zatím ani nepovídám
254
255
obšírně, jak ten přechod vědění abstraktného v konkrétnou názornost uměleckou sobě máme vysvětliti psychologicky.
Glücklich der Künstler, der Bildung hat!
Mit einer Klausel indessen:
Wenn es kommt zur schaffenden Tat,
Muss er auf seine Bildung vergessen. Grillparzer.10)
(III)
Posud mluvili jsme o rozumové stránce umělcově, i je tedy načase, podívati se na jeho vniterný život citový, na jeho pudy, tužby a chtění.
■V člověku každém, a tím tedy umělec neliší se od ne-umělců, cit a vůle, ta trpná a činná stránka citová pravou jest podstatou charakteru, cit a vůle ve všech různých odstínech nesčíslných tou silou, která žene člověka ku všeliké práci, tedy i ku práci rozumové. Rozum podřízen je citům a vůlím: kdybychom neměli slepých pudů a chtíčů, jasnějších snah a chtění, kdybychom nemilovali a nenáviděli, nežili bychom; neboť rozum náš nikterak neprovedl by nás životem. Bez lásky a nenávisti bychom nemyslili, nepoznávali, netvořili.
Umělec od lidí obyčejných liší se i z této stránky jen větší silou, mohutností a jistou ohromností citů a vůlí. Zápalem a zanícením svým umělec vyniká nad námi; a zdá se mi, že ta prastará teorie, že je umělec, najmě básník, zachvácen božskou mánií, ne jeho rozumové činnosti, ale více jeho úchvatným citům a všemocným tužbám svědčí. Bez velikých citů, bez vášnivosti není velikého umělce; bez velikého citu nepohříží se člověk ve předmět svůj. Nemýlím-li se, my Slované od přírody hloubku, ba prohlubeň citů pojíme s konkrétnější názorností, než mají národové jiní: proto snad i my Čechové máme poměrně více básníků a umělců vůbec než vědců?
Cit umělcův prese všecku svou sílu zdravý bývá, čistý a „pravdivý", pokud totiž při citu mluviti se dá o pravdivosti, a rozumí se snad sebou samo, že slova toho jen analogicky užíváme. Cit umělce pravého jest i ušlechtilý:
„Begeisterung allein ist für den Dichter nicht genug; man fordert die Begeisterung eines gebildeten Geistes." (Schiller.)11)
Co povšechné nálady citové se týká, které umělcům--géniům se dostává, tož nelze nedoznati, že mnohdy city jejich nádech mívají jakési zasmušilosti, a bylo již několikráte řečeno, že melancholie je pravou náladou geniálnou. Proto Í k podobnosti geniálnosti a psychózy často odkazovali. Avšak na druhé straně mohli bychom vzpomenouti sobě, že právě někteří největší umělci melancholie pravé neměli, jako Dante, Shakespeare, Goethe, a proto empirická estetika v té příčině napřed induktívny materiál by musila sesbírati, než bychom spustiti se mohli ve výklady. Jen tolik možno naznačiti již ted, že kdo by o rozbor těch záhad se pokoušel, náležitě by lišiti musil příčiny dotčeného zjevu, jestli totiž geniálnost, najmě umělecká, skutečně v melancholii psychologicky a fyziologicky se jeví, v jaké a proč, a nejsou-li snad vnější historické a osobní příčiny, které věc vysvětlují částečně anebo snad docela. Kdo například z této stránky analyzuje život básníků ruských, diví se arci, že tolik jich bylo nešťastných: Puškin, Lermontov, Gribojedov byli zabiti; Bestužev, Bilejev oběšeni; Radiščev zastřelil se, Batuškov se zbláznil; Gogol a Zukovský v mysticismus a po-šílenost upadli, a Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumaro-kov, Sokolovský, Gubov, Jazykov, Poležajev, Grigorjev (Ap.), Mej, Ševčenko, Pomjalovský aj. - kořalkovali. Ze v případě tomto rozhodně historické a sociálne příčiny děsný tento zjev vysvětlují, není pochybnosti.
Určitě tvrditi můžeme, že vyznamenávají se umělci geniální jakousi opravdovostí, a ta, jak svět je, metafyzicky je odůvodněna; neboť poznání umělecké vztahující se na konkrétné jednotliviny vesměrné nazírání toho skutečného dramatu světového a vědomí lidské nedostatečnosti ne-li smutně, tož zajisté velmi opravdově nalazují.
Tomu nikterak neodporuje rčení Schillerovo: „Ernst ist das Leben, heiter ist die Kunst"12): tvořením svým umělec--génius jako každý, kdo o světě metafyzicky rozmýšlel a opravdově, z toho slzavého údolí povznáší se na perutech
256
257
obrazivosti v nadsvětné končiny svých vytvořenin. O vědě z téže příčiny snad týž výrok by byl oprávněný. Dobře výrok Platónův snad věc naznačuje, že prý jeden a týž básník tragikem i komikem býti má: nerozřešili bychom záhadu tu zevrubnou psychologickou analýzou Shakespearovy tvorby, který spojuje v jedné osobě tragika s komikem?
Zeť pak láska a něžné city vůbec - dle Shelleyho básníci nejvíce zaníceni jsou pro ctnost, lásku, vlast a přátelství -vodící bývají hvězdou umělci, sdostatek víme; snad našly by se toho důvody, proč právě umělci-géniové, a nejvíce básníci, úkoje hledají v duších milujících.
/IV/
Pojednavše o uměleckém poznávání vůbec snadno dohodneme se teď o poezii, obzvláště když co pověděli jsme, nejvíce se zřením k uměně této jsme ustanovili.
Nejde nám tu o zevrubnou a úplnou poetiku, jen něco málo rozjímati chceme o obsahu poezie věcném a o materiálu, ze kterého básník vytvořuje svá díla, totiž o řeči, formy jen mimochodem se dotýkajíce.
Především zajímá nás poměr poetického poznání k vědeckému. Vidouce například Goethova Fausta, Dantovu Komedii, Platonické dialogy, moderní román, že věda a poezie úzce souvisí, nemůžeme nepoznati.
Dílo poetické, po dřívějším výměru našem, od vědeckého lišiti se musí svou konkrétnou názorností a krásnou formou, jiného rozdílu podstatného není. Nelišíť se básník například od historika - (historie je konkrétná věda!) - řečí vázanou neb nevázanou, jak už Aristoteles učil, ale tím, že historik vypravuje, co skutečně se událo, básník, co by se stati mohlo; proto prý poezie filozofičtější jest a opravdovější než historie, poezie více všeobecného, historie jednotlivého ukazuje. Tuto výpověď Aristotelovu vyložiti musíme ve smyslu našem takto. Umělec básník svým způsobem poznávaje svět neposkytuje nám věrný obraz skutečného světa objektívneho, ale poznatky jeho jsouce zbarveny subjektívnosti jeho jsou ten materiál, ze kterého skládá svět svůj. Protože však ne-
spokojuje se skořápkou, ale k jádru věci doniká, i tehdy, kdyby představoval nám báseň nebo drama historické, jednotlivin historických upotřebil by k utkání dějstva všelidského. Skutečnin užívá veliký básník k označování velikého svého světa, básníček jich užívá k zastření své prázdnoty. Protože básník a filozof týž mají veliký předmět poznání svému - celý svět, a protože oba téhož výraziva užívají -řeči, a protože konečně oba odpověděti chtějí k týmž záhadám světovým, díla jejich velikou mají podobnost co do obsahu; ale básník liší se typičkostí svých idejí a formou slovesnou. Jest veliká příbuznost abstraktných, všeobecných pojmů filozofických a typů poetických, uměleckých: Platónovy ideje i logickými i uměleckými jsou pojmy; a mnohá básnická díla chovají v sobě mnoho prózy vědecké (mnohé romány, i Goethův Faust, historická dramata atd.), čímž přesné rozlišování poezie a prózy stává se velmi nesnadným.
Více o poměru poezie k vědám a filozofii říci nemohu, protože bych nutně napřed vykládat musil rozumy své o poměru věd k filozofii; jen tolik budiž poznamenáno vysvětlivkou, že filozofií zde vyrozumívám metafyziku. A to již často řečeno bylo, že metafyzikové obrazotvornějí jako poetové, vždyť prý filozofie není než románem myslitelů: avšak není všecko, co smyšleno je obrazotvorností, krásným dílem poetickým.
Básník, srovnáváme-li ho s umělci jinými, nejširší obor má svému poznávání a v tom s vědcem-filozofem na rovni je. Proto právě u básníků velikých shledáváme, že pilně obírali se studiemi vědeckými a filozofickými: Dante, Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller, Leopardi! Co musil Balzac praco-vati a zažiti pro svou Comédie humaine !*3)
Ze pak obyčejně srdce lidské nejdražším je předmětem básníkovi, už vyložili jsme; i vědě a filozofii pravý cíl všelikého bádání je člověk.
Ze stránky subjektivné právě básník, maje tak veliké pole pro poznání své, obrazotvorní nejvíce, a jak Řekové jej krásně pojmenovali, tím pravým zjevuje se býti tvůrcem, poie-tes.
Básníkův materiál, ve kterém ztělesňuje své vidiny, nade
258
259
všecky ostatní prostředky výrazové svou bohatostí vyniká; básník slovy svými vnikati může nejhlouběji i do přírody i do duše lidské a co umělec jiný jen indirektně naznačuje, on výslovně nám může odhaliti. [.\ .]
Proto poezie je nejsrozumitelnějším uměním a zároveň nejpopulárnějším a působení její na vývoj člověčenstva nej-mocnější.
V které pak míře má básník slov užívati, co říci smí a co jen naznačiti, jak mluviti má, aby vyhnul se analýze vědecké, rétorické mnohomluvnosti, jakých slov všedních nemá upotřebovati atd. - ke všem těmto a mnohým jiným otáz™ ■; kám poetika ať odpoví. '
Řeč básníkovi je tím, čím malířovi barvy a figury; a báseň liší se od prózy způsobem, jakým slov užito k vyjádření poetických myšlenek; jako tyto liší se od obyčejného a vědeckého myšlení, tak i mluva básníkova liší se od mluvy obyčejné. ]et poezie v pravém toho slova smyslu uměním výtvarným.
/v/ ;
[. . .] Jak bohatá je mluva prostonárodní na obrazy velepů- i sobivé a mocné, byť snad ne vždy dosti estetické! Jak napři- i klad  opisuje  lid   náš  slůvko  „nic"  různými pozitivními obrazy! Vody ani kapka, mléka ani trochet, smetany ani lžíci, vína ani obliznutí, soli ani štipec, mouky ani prášku neb omeliny atd.; jak pěkně dalo by se ukázati, že ve všech 1 těch úslovích šetřeno je přirozenosti věci! Jak nevýslovně j jemně počíná si lid slovanský svými deminutivy! Ruský básník 23 deminutiv může učiniti ze slova „milá" - dá se tu ještě říci, jaký logický důvod a jasný cit při volbě toho neb onoho tu rozhoduje? 1
Konečně chceme ještě upozorniti, že básník neplýtvá rád mnoho slovy, vystihne jeden moment hlavní, charakteristi-kon, a ostatní ponechává naší fantazii. Co a kolik bychom například ve vědeckém rozjímání říci musili, než bychom pověděli všecko to, co v té básničce Goethově Ein Gleiches \ je pověděno, naznačeno! Vědec pro metodičnost a logičnost
píše paragraf za paragrafem, vše, co se dovoditi má, dopodrobna vykládá; básník naproti tomu naznačil věc a ponechává obraznosti naší, abychom docelili, co vynechal. V té příčině je známo, jak zachází Homér s epithetis ornantibus; osob jednotlivých mnoho nevyličuje, nýbrž jedním slovem toliko označuje. Moderný romanopisec velmi dlouho by vypisoval a líčil krásu Heleninu, Homér jedním slovem věc odbaví názvem, kterým se vždy opakuje, takže vždy týž typus, táž figura beze všelikého vypisování před námi vyvstane. Podobně malíř krajinu charakterizovati může způsobem Mařákovým, nebo Havránkovým. I rozumí se samo sebou, že co sluší epice staré, nehodí se docela tak lyrikovi aj., přece však říci můžeme, že chybují mnozí realisté, když například jako Zola myslí, že musí všechno vypsati, i ty nepěknosti, které si v představě docelí každý sám - ač stojí-íi o to. Dílo umělecké obrazivostí jsouc tvořeno, obrazivost zároveň podněcujíc v pozorovateli nejvíce působí.
Takového úsečného vystihování charakteru vidíme u velikých básníků mnoho. Tak například Lermontov, aby Pečo-rina charakterizoval, praví o něm, že při chůzi neklátí rukama, a pěsti že má zaťaty. - Lichtenberg tuším poznamenal, že lidé, kteří mají něco v hlavě, klobouky nosívají vtisknuty do tváří. Werther ve své sentimentálnosti se těší, že při hře dostal od Charlotty silnější políček než jiní. -Ofelie zazpěvuje necudnou poněkud píseň: pěkně bylo pověděno, že zračí se v tom její psychóza; neboť na dvoře takovém, při kterém žila, písní takových zajisté slýchala chtíc nechtíc, a když tedy duch její zeslábnul a vůle neřídila rej představ, potrhaná paměť nebránila mechanické výbavě představ. - Druhdy charakterizuje umělec osobu nějakým úslovím, které vhodně opakuje, jako například Kraszewski svého Jermolu ap.
J. Otto, Praha 1884.
')   tj. stěžovali st, naříkali
Josef Fůhrich (1800—1876), rakouský malíř. 3)   Franz Grill|parzer (1791—1872), rakouský dramatik. *)   Radost ze života.
260
261
5) Mít schopnost chápat velkého básníka je skoro totéž jako být jím,
6) Ošklivá píseň! Fuj, politická píseň! Protivná píseň!
7) Co je nejlepší ve velikých básnících všech zemi, není to, co je v nich národní, ale univerzální.
*)   ze strany méně poučené 9)   Nový žívot
40) Šťastný umělec, který má vzdělání! Ale s jednou doložkou: když přistoupí k tvůrčímu činu, musí na svoje vzdělání zapomenout.
41) Samo nadšení není pro básníka dostačující; je třeba nadšení vzdělaného ducha.
12)   Život je vážný, umění veselé. ^   Lidská komedie
262
ČESKÉ MYSLENÍ
Řídí Karel Houba
Svazek 15.
O NÁRODNÍ LITERATURU
Z úvah a polemik doby májovců a lumírovcú
Uspořádal, předmluvou, komentáři a poznámkami opatřil Dtiian Jeřábek.
Podle osnovy Milana Hegara typograficky upravila Vlasta Machová. Vydalo nakladatelství Mekntrich, Praha 1990. Odpovědný redaktor Marek Fikar. Technický redaktor Michal Pdbc Vytiskla Těšínská tiskárna, s. p., Český Těšín. AA 16,46; VA 17,48. 304 stran. Náklad 1 200 výtisků. 1. vydání
12/14
32-017-90
Kčs 24,