Kapitola 8 Čarodějnictví a zlý pohled Úvod Může se zdát, že pojednání o čarodějnictví a o zlém (uhrančivém) pohledu představují „exotický" konec celého spektra studií o antropologii náboženství, kde se „nám" (tj. lidem západního, racionálního, postosvícenského typu) lidé podobají co nejméně a kdy se nacházejí v té nejromantičtější či nejtajemnější a nejméně logické sféře. Ve skutečnosti různá přesvědčení a praxe týkající se magie a uhrančivého pohledu odhalují takový postoj k přirozenému světu a k morálním vztahům v něm, který prostupuje vše a je trvalý. Na Západě je tento způsob myšlení spojen s venkovskými kulturami, lze jej však také nalézt do jisté míry v rámci oživení současného pohanství, jehož vyznavači se rekrutují převážně ze vzdělaných městských obyvatel. Co tuto kosmologii vlastně tvoří? Jednou z jejích základních idejí je idea životní síly, esence S energie v lidech. Tato myšlenka se běžně rozšiřuje i na živočichy, kteří nejsou lid-na ostatní živé tvory, a dokonce na neživé a neviditelné nebo zřídkakdy viditelné Podmety, jako jsou skály, řeky a nejrůznější duchové. Této životní síly se mohou Mocnit nebo jí mohou škodit jiní, jejichž životní síla je mocnější, zlomyslná nebo Se něJak vymyká naší kontrole. Často se používá metafory o kanibalistickém poži-Vání oběti nebo o vysátí života z ní. K tomuto ublížení dochází na psychické rovině, °dra* se však i na biologickém a materiálním stavu oběti. Agresor může použít růz ^ nástrojů, jako jsou zaklínadla, čáry, rituální předměty a úkony, s cílem ukrást °bete* životní sílu nebo této síle aspoň uškodit nebo oběti třeba i jen nevědomky ^ rozumné chránit se před psychickým útokem, ale je-li člověk přemožen, J, Povolán odborník, aby čelil účinkům psychické agrese. Odborník se může odvést útok od oběti, případně jej zaměřit zpátky na agresora nebo agresora eritifiknt^4. - i'--j-ii-i-«™rinnatřeni k odstra- něn* a donutlt no nebo Ji> abv sam P 1 ^Páchané škody odnikl/podnikla protiopatření AMTPnPOLOGlB_NABOŽENSTVf Další klíčovou představou je představa konečného dobra. Existuje konečná dávka zdraví, bohatství a štěstí, s níž je třeba vystačit. Je-jj néľ°UZe Určitá obzvlášť úspěšný, plodný a šťastný, lze předpokládat, že se tak děje na &aJ^ jiného. Bohatý se může obávat těch, kdo na tom nejsou finančně tak dob' závist a možná i z jakéhosi pocitu viny vycházejícího ze sdíleného před^T0^ ve hře s nulovým součtem je jediným „spravedlivým" systémem takovtŕ ^ * je štěstěna rozdělena co nejrovnoměrněji. *de Různé části světa mají své vlastní kulturní rozpracování tohoto způsobu ní. Ve většině subsaharské Afriky je to čarodějnictví či kouzelnictví. Čarod'^ čarodějka se snaží „sníst" maso oběti, takže oběť onemocní. Čarodějnictví je horf^ a musí se „zchladit". V Indii, Evropě a semitských zemích (v arabském a židovy světě a v diaspoře) převažuje opozice „mokrý" - „suchý" oproti „horký" -ný".115 Životní síla se chápe jako tekutá a oběť je vysáta. Obnovit vlhkost je klíčovou součástí obnovy životní síly postiženého. Tyto ideje se běžně vyjadřují vírou ve ^ pohled", ačkoli ta může existovat vedle víry v činnost čarodějů a kouzelníků. I v tomto případě platí to, co jsme uvedli v předchozích kapitolách o problémec přenosu. Používání výrazů jako „čarodějnictví" nebo „kouzelnictví" naznačuje podobnost tam, kde není. V antropologii je vždy přítomno napětí mezi snahou pochopil kulturní jevy v kontextu, přičemž se dává přednost místnímu jazyku, a pojetím, které se naopak pokouší formulovat teoretické výroky s širší platností.116 Výrazy .čarodějnictví" a „čaroděj(nice)" se například používají nejméně čtyřmi velmi odlišnými způsoby. Třebaže existují společné souvislosti, je důležité mezi nimi rozlišovat. 1. Ve středověké a raně novověké Evropě se starší vesnické praktiky proklínáni a požehnání, uzdravování a manipulování lidmi a předměty, někdy označované jako zlovolný skutek (malefice), neoddělitelně spojily s křesťanskou teologii. 2. Církevní reformátoři ztotožňovali čarodějnice nebo kouzelníky s protivníky křesťanství a poverenci a zástupci satanovými a promítali do nich zvrácenost a opak všeho, co se považovalo za svaté a civilizované. 3. Africké čarodějnictví a kouzelnictví je blíž starším evropským představám o z ném skutku a uhranutí než christianizované „stínové" verzi vlastního od neustává znepokojovat lidovou evropskou představivost, což se projevuje klad v děsu z čarodějnic). I v Africe se evropští misionáři snažili ř«p<>J ^ ký světový názor, který v mnoha případech zahrnoval víru v moc čaro ejn . křesťanského (nebo antikřesťanského) systému. -ar0dějnir' 4. V nedávných letech došlo ke vzrůstu západních „pohanských" forem/^ ^ tví. Tyto formy mohou být vědomě experimentální, eklekticky čerpaje ČARODĚJNICTVÍ A ZLÝ POHLED tradic a vytvářející nové, jako je tomu v kultu Wicca a v některých jiných formách obdobných kultů, nebo se mohou hlásit ke kontinuitě s nějakou skrytou tradicí, o níž se říká, že přežila léta pronásledování utajováním a ústním podáním především v rodinách. Snažit se vystihnout venkovský zlovolný skutek, čarodějnice v inkvizičních procesech, současné africké čarodějnictví a kult Wicca jediným termínem je zjevně ožehavé. Každý čtenář má v hlavě konkrétní představu čarodějnice založenou na dosavadní četbě a zkušenosti a něco takového dokáže ovlivnit a pokřivit představu o popisovaných jevech. V této kapitole se tedy snažím vyjasnit, co mám vlastně na mysli, užívám-li tak běžných, ale zavádějících termínů jako čarodějnictví nebo kouzelnictví. Užívám jich proto, abych poukázala na existující podobnosti a také abych se přece jen neodchylovala od běžného úzu. I když používání termínu čarodějnictví jako deskriptívni a analytické kategorie má své nevýhody, tento termín i nadále slouží jako užitečná a výstižná zkratka. Jádrem této kapitoly je čarodějnictví v Africe popsané ve slavné knize Witchcraft, Oracles and Magie among the Azande (Čarodějnictví, věštby a magie u Azandů) od Evanse-Pritcharda. Představy etnika Zandů o čarodějnictví se porovnávají s představami z jiných oblastí subsaharské Afriky, zejména z Kamerunu. Přesuneme-li se do Evropy, poskytuje nám spojitost mezi současnou Afrikou a starším venkovským zlovolným skutkem, jak se chápe v západních společnostech, dílo Jeanne Favret-Saadao-vé o čarodějnictví na franouzském venkově. Existují rovněž paralely mezi termínem zlý (uhrančivý) pohled a čarodějnictvím, jak je zažila a popsala Jeanne Favret-Saadaová. Třetí část kapitoly se zabývá právě zlým pohledem včetně úsilí Alana Dundese učinit syntézu různých interpretací v koncepci opozice „mokrý" - „suchý". Poslední část se týká diskuse o mentalitách, o níž jsme se již zmínili při diskusích o knize Evanse-Pritcharda věnované Azandům. Lucien Lévy-Bruhl přišel se dvěma způsoby uvažování: jeden je racionální v rozvinutých zemích, druhý prelogický a mystický v nativních společnostech. Ačkoli Lévy-Bruhl své názory později změnil, diskuse o srovnávací epistemologii, kterou podnítil, dále pokračuje, přičemž racionálnost je dosud téma, 0 němž se v antropologii bouřlivě diskutuje. čarodějnictví v Africe Nlgerijský spisovatel E. B. Idowu podává pregnantní definici afrického čarodějnic-ač není pravda, že - jak Idowu naznačuje - jeho popis platí pro celý kontinent, ^sledující úryvek se vztahuje především na etnika západní Afriky a Bantu, podobná SltUace Je však i v jiných oblastech Afriky. 211 „, mcházeiiä z jiné než africké kultury může k této problematici za* I pťií o ť(W*9»*»« "»"'' fcJ>f ™ Pr"m'm mfetó S*"te*"í V(r" mtanii- Afňké m stavy o čarodějnictví spočívaj, v tom, že duchy živých hdí,e možné vyslat z té\a StflVy O Cíiruue;mtiK. ~,------~««, Ä ft,^ fí půdy; že cWě;ové mají své spolky nebo svou činnost vykonávají samostatné a * ducÄovtf pos/anř ven z ZtísteTw téZa mo^ jednat bud viditelně, nebo skrze nižšího tv0. ra - zvíře nebo ptáka. ... Všeobecně se věří, že se spolky čarodějů pravidelně scházejí a vykonávají v noci obřady v lesích nebo na otevřených místech. Taková shromáždě-ní jsou shromáždění „duší", „duchů" čarodějů. V některých oblastech Afriky se věří, u duchové opouštějí těla čarodějů v podobě jistého druhu ptáka. Jejich hlavním cílem p páchat spoušť mezi lidmi; jejich působení je působením duchů na duchy, to znamená, že jsou napadána, vytrhávána a pohlcována éterická těla obětí; a to je právě význam toho, když se říká, že čarodějnice nebo čarodějové vysáli z oběti všechnu krev. A tak u á~ dějů nebo jejich obětí se duchové setkávají s duchy, duchové působí na duchy, zatíi skutečná lidská těla „spí" u sebe doma. (Idowu, 1978, s. 175-176) caro-zatímco Evans-Pritchard a Azandové Nejvýzamnější prací o africkém čarodějnictví zůstává stále klasické dílo Edwarda Evanse-Pritcharda Witchcraft, Oracles and Magie among the Azande (Čarodějnictví, věštby a magie u Azandů) z roku 1937. Třebaže to byla jedna z několika knih, jež Evans-Pritchard o Azandech napsal, je nepochybně daleko nejznámější. Roku 1976 vydalo nakladatelství Oxford University Press zkrácenou paperbackovou verzi a pasáže z této knihy byly publikovány v mnoha antologiích. Když Evans-Pritchard studoval Azandy ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, bylo jich asi pul milionu, Jsou to stále především zemědělci žijící v jižním Súdánu a severovýchodnímKongu. V některých společnostech je čarodějnictví skryté nebo se jeho existence POP"*, mkoli však u Azandů. Evans-Pritchard zaznamenává: tTzl!o7 řdnéu P°blémy SĚ co si Azandové myslí o čarodějnic * * "*« * m lstech. Každý * +> Aml Záľn7^1CtVl NemUSÍ SĚ "* * oborníky. Není ani ****** ÄSľ*volně z ***** • *>«v *ich soaZ *»tm*!^ *"W ^rodějnictví, tylojeäno^ (^ns-Pritchard, M7fi , y " ^ ÍSem je říkat dennodenně po někol* «* £^RODĚJNICTVÍ A ZLÝ POHLED Azandové rozlišují mezi čaroději a kouzelníky, ačkoli tak tomu zdaleka není v celé Africe-118 Čarodějnictví: v pojetí Azandů je to duševní síla zděděná od rodiče stejného pohlaví. Při pitvě po smrti člověka-čaroděje se v jeho těle dá v zjistit čarodějná substance. Čarodějnictví se dá použít k tomu, aby se škodilo druhým buď úmyslně, nebo bezděčně tím, že se vyšle nebo aktivuje čarodějná substance. Azandové označují čarodějnictví slovem mangu a čaroděje výrazem boro (ira) mangu. Kouzelnictví: špatné, zlé nebo nedovolené čáry zahrnující záměrné užívání magických sil a léčiv k újmě druhých. Kouzelnictví je dovednost, které je možné se naučit, není to nějaká zděděná dispozice. K označování kouzelnictví Azandové používají výrazy gbegbere (gbigbita) ngua nebo kitikiti ngua. Kouzelník je ira gbegbere (kitikiti) ngua. (Evans-Pritchard, 1976, s. 227-228) Slovo ngua se používá pro magii v obecnějším významu, přičemž u Azandů se rozlišuje dobrá a špatná magie. Nejpodstatnější pro Azandy je však právě čarodějnictví. Není to něco vzácného a děsivého, nýbrž součást každodenního života. Lov, rybolov, zemědělství, domácí život v usedlostech a společenský život ve vsi a u soudního dvora - to jsou prostory pro působení čarodějů. Takřka o všem, co se děje, se dá mluvit jako o čarodějnictví. Napadne-li plíseň podzemnici olejnou, je to čarodějnictví; když se pročesává křoví a není nem zvžř> je to čarodějnictví; když ženy namáhavě vytahují vodu z nádrže a odměnou )lm)e pouze pár rybek, je to čarodějnictví; když se neobjeví termiti v době, kdy se mají vyr<*jit, a celou chladnou noc se marně čeká na to, až vzlétnou, je to čarodějnictví; když )ezena zamračená a nereaguje na manžela, je to čarodějnictví; je-li panovník odměřený a chová se odtažitě ke svému poddanému, je to čarodějnictví; jestliže se magickým obřa-m nedosáhne zamýšleného účelu, je to čarodějnictví; když v podstatě jakýkoli nezdar feJto*** na cokoli dopadne v souvislosti s některou z rozmanitých činností 0 života, může za to čarodějnictví, pokud se jasně neprokáže a následně nepotvr-1 věštbou, že v tom bylo kouzelnictví nebo nějaký jiný neblahý činitel, nebo pokud se tQkového nedá zjevně přičíst na vrub nezpůsobilosti, porušení nějakého tabu nebo morální pravidlo. (Evans-Pritchard, 1976, s. 18) ějaké ANTROPOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ Reakcí na něco takového je pak zlost, nikoli děs, a muž z etnika Zande má k dispozici prostředky, jak se útoku čarovných sil bránit (žena musí požádat manžela či mužského příbuzného, aby jednal za ni). Když má podezření na čarodějnictví, muž se poradí s věštbou, aby si potvrdil, že příčinou jeho problémů je vskutku čarodějnictví, a aby rozpoznal, který čaroděj/čarodějnice nebo kteří čarodějové/čarodějnice za tím jsou. Jakmile se to zjistí, může se podniknout preventivní opatření, kdy se čaroděj donutí, aby přestal napadat, ochlazením jeho čarodějné substance. Orákula jsou různá: například termití orákulum chudého muže, kdy se do termitiště zabodnou dva klacky a muž přitom klade konkrétní otázky jako třeba „je-li X čaroděj, snéz klacek". Orákulum tření dřev vyžaduje odborníka, který při podobných otázkách klouže kusem dřeva po druhém a tření dřev dává na otázky kladnou, nebo zápornou odpověď. Nejváženějším orákulem je jedové orákulum benge, které se dá použít pouze s autoritou náčelníka. Strychninový jed se najde v liánách a dává se kuřeti, když se tazatel dotazuje orákula. Při tomto postupu se dělá dvojí prověrka: byla-li otázka zpočátku formulována jako „je-li Y čaroděj, ať kuře umře", a kdyby kuře mělo opravdu umřít, měla by se táž otázka opakovat, tentokrát však s pokynem, aby se kuře ponechalo naživu. Je-li čarodějnictví potvrzeno, je obviněnému předáno ptačí křídlo na znamení jeho provinění a obviněný může být předvolán k náčelníkovi, aby se z obvinění zodpovídal. Jedním z důvodů, proč víra v čarodějnictví slavila a i nadále slaví úspěchy ve většině subsaharské Afriky mezi christianizovaným obyvatelstvem, je to, že křesťanství toho někdy nabízí málo z hlediska objasnění životních potřeb.119 Na Západě a v islámských zemích se dá mluvit o štěstí nebo o smůle, o osudu nebo vůli Boží, nebo třeba pokládat neštěstí či neúspěch za trest nebo za bezvýznamnou náhodu. Azandové a mnoho jiných afrických etnik však vychází z mnohem komplexnějšího hermeneutického systému, který také dává lidem možnost něco s tím udělat. Jak to řekl Evans-Pritchard: čarodějnictví vysvětluje neblahé události. V jinak nejistém světě je obnoven řád. Evans-Pritchard se snaží naléhavě zdůraznit, že Azandové si uvědomují příčinu a následek. Jenom prostě „zkracují řetěz událostí a v konkrétní sociální situaci volí příčinu, která je sociálně relevantní a opomíjí to ostatní" (Evans-Pritchard, 1976, s. 25). A tak je-li muž zabit oštěpem v šarvátce s nepřáteli, psychologická příčina jeho smrti není sociálně relevantní, nedá se dělat nic, co by muže přivedlo zpět k životu. Je však možné identifikovat čaroděje nebo čarodějnici, který namířil doličný oštěp na toho konkrétního muže, a potrestat ho (nebo ji). „Zabije-" tedy muže slon, říkají Azandi, že slon je první oštěp a čarodějnictví je druhý oštěp a že společně toho muže zabili" (Evans-Pritchard, 1976, s. 26). Některé z názorných příkladů Evanse-Pritcharda poslouží k nástinu toho, jak Azandové uvažují o čarodějnictví; je to způsob, který - jak si Evans-Pritchard uvědomil - sám přijal: 214 ^A^ODÉ^NjCTVfA ZLÝ POHLED mjaký chlapec zakoplo mens* pahýl stromu uprostřed cesty v buši, jak to v Africe často byVá, a poranil se. Vzhledem k málo dostupnému místu na prstu, kde se poranil se rána „edala očistit od špíny a začala hnisat. Hoch prohlašoval, že zakopl o pahýl působením čarovné moci. Vždycky jsem se s Azandy přel a kritizoval jejich výroky a tak jsem to udělal i ted. Rekljsem chlapci, že zakopl o ten pahýl, protože nedával pozor, a že mu m pahýl žádný čaroděj do cesty nepostavil, protože tam rostl úplně přirozeně. Souhlasil se mnou v tom, že čarodějnictví nemá nic společného s tím, že mu stál v cestě pahýl stromu, ale dodal, že si dával na pahýly dobrý pozor, jak to ostatně důkladně dělá každý Zande, a že kdyby nebyl očarován, byl by si toho pahýlu všiml. Na podporu svého názoru podal nezvratný důkaz, že všechny rány se přece nebojí celé dny, naopak se zacelují rychle, protože tak už to rány dělají. Proč se mu tedy tentokrát rána zanítila a zůstávala otevřená, když za tím nebyla žádná čarovná moc? To mělo být, jak jsem zanedlouho zjistil, vysvětlení příčin nemoci u Zandů. (Evans-Pritchard, 1976, s. 19-20) Evans-Pritchard předvádí, jak objasňování čarodějnictví poskytuje „chybějící článek" v kauzálním řetězci. Mohou existovat nekomplikovaná „přirozená" vysvětlení událostí, ale ta neobjasní náhodu a koincidenci, jež vedou k tomu, že přírodní události a lidé se protnou v čase a prostoru. Myšlení Azandů se prezentuje jako logické a racionální (i když mylné podle západních vědeckých zásad). Není tomu tak, že by Azandi neznali přirozenou příčinnost věcí a žili v jakémsi mystickém světě, ale jejich filozofie vyplňuje mezery v takové teorii, takže celý život a smrt jsou přímo prodchnuty smyslem. Evansu-Pritchardovi se podařilo proniknout do myšlení Zandů, přičemž si osvojil užívání orákul k uspořádání každodenního života (což je důležité, chtěl-li být výkonný Při svém terénním výzkumu) a stále se snažil porovnávat představy domorodců se svými. Jeho styl se někdy čte jako blahosklonný - popisuje například své debaty s Azandy 0 logice a není jednoduše ochoten přijmout a zaznamenat jejich přesvědčí (jako zastánce fenomenologické metody při výzkumu náboženství by se o to mohl Pokusit). Evans-Pritchard je plně ponořen do svého terénního výzkumu a daří se mu prezentovat uvažování Zandů způsobem, který ukazuje, proč pro ty, kdo byli chováni v této kultuře, dává dokonalý smysl. Jeho diskuse s Azandy lze opravdu pokk