:PSU se před dodcji ochraňují Umi ko lz   ktľľní" ? f T *eiU -bo nemoc jsou porvány „ osud nešJJ* Jseveroamenc^ch Indiánu byl dobre rozvinut animati.mu. i uJSZf^ kT , léky Indiánu Velkých pláni obsahovaly různé předměty, 0 nichž ™ ze jsou obdarenv zvlastm moc,, jez v prípade potreby ochrání své majitele. v5fi£ [uměření západmeh náboženství na bohy duše a podobné jevy je nám myšlenka animarismu trochu vzdálená, ale katolíci přece věří v neosobní sílu obsaženou ve SVěoené vodě nebo v třísce opravdového Kristova kříže. (Kdyby všechny třísky které mají pocházet z Kristova krize, byly pravé, stačily by na ukřižování celého obyvatelstva stredoveké Farizej U Zídu se prvky animatismu objevují ve složitých předpisech pro přípravu jídla a v obavách o znesvěcení archy. Stejně jako ani-maticka náboženství obsahují animistické prvky, je možný i opačný případ. Nejedná se tedy o vylučující se kategorie; mohou se navzájem prolínat a vytvořit jeden systém víry.
Posvátné a profánní
Záslužnost Marrettovy minimalistické definice náboženství spočívala v tom, že upozorňovala na jeden z hlavních rysů náboženství: pocit bázně a moci, který doprovází nejenom manu, ale je možné ho nalézt i v postojích ke světu duchů. Tvto charakteristické rysy rozvinul ve své teorii náboženství Emile Dürkheim. Dürkheim ve svém klasickém díle Les formes élémentaires de la vie religieuse {Elementární formy náboženského života, 1912) nejprve popsal různé teorie o kořenech náboženství, žádnou z nich však neshledal uspokojivou. Zabýval se subjektivní zkušeností tam, kde se jiní vědci soustředili na náboženské objekty. Poměrně logicky došel k závěru, že sen nebo odraz nejsou natolik zvláštní, aby mohly vyvolat posvátnou bázeň. Stejně tak většina přírodních zajímavostí a jevů, které lidé uctívají, nejsou natolik výrazné nebo odlišné, aby mohly vyvolat takové pocity. Některé kultury mohou považovat hvězdy za nadpřirozeně důležité, zatímco jiné na ně tak nepohlížejí; některé společnosti vybudují kolem pohybu Slunce a Měsíce celou kosmologii, zatímco jiné považují východ Měsíce a západ Slunce za tak přirozené a obyčejné, jako je vzduch.
Věci, v něž lidé věří, podle Durkheima původ náboženství nevysvětlují; objasnení lze najít v tom, co věřící dělají a jak k víře přistupují. Náboženská víra a úkony jsou téměř nekonečně rozmanité, ale postoje věřících vykazují větší podobna urkheim si všiml, že lidé na určité kategorie jevů, činností, předmětů a osob
pocitem bázně, dokonce strachu. Považují je za odlišné a vzdálené každo-£nmrealitč-Jejich odlišnost a transcendentnost je řadí do jiného řádu, než kam (salľ'l ?°denní ZÁiltky- Dürkheim označoval tuto kategorii jako „posvátnou smrtel - SférU' která Íe °Pakem sféry »pr°fánní" nebo-li každodenní. Obyčejní °WnoT .m°h0U S Patnou sférou přijít do styku, ale pouze za výjimečných *m Dr7, ^ k ní Přistupují obezřetně, s formální náležitostí a opatrne. K ve-°&nnim je naopak možno přistupovat pragrnaticky a samozřejmé, nebot
[173]
nost. re-
.   -. nej o pouhý každodenní život na tomto světě. T«„ MJedM o mcvfcne j  ( ^^podle Durkhcima fak,
vnímaná sví*"'P dual.s>mui k(clý je od té (loby zák]adní vla8tn^W |dMifik»ce « ľ wk |r,,i str!lnoii všechna ostatní binární rozděl, , '' mvSl°'ľi \Z k dualistickému myšlení, neboť byl nekompromisní *•* bv VCS ^L,, vysvětlením.
n0Sľ",fi 'ľ! ľoicnv Durkhcimova rozlišení posvátné a profánní sféry au, , A' "ľ 'Ti;, jev jeho vlastním .lětství, jež prožil v pobožné domW° •fh ÄÍoLncoU^kého rabína Dnrkheim urěitě dobře ,.nal Ä kte-OU židé pronášejí každý sobotní veěer na Znamen( ^posvátného času sabatu do všedního praeovmho týdne. Jeden verš bude pr„ J
se vin
ci stačit: n -     ,v .  ,r    v    -r v
Pochválen budiž, Hospodine, Boze nas, krah sveta, Jenz učinil rozdfl
mezi svatým a všedním, mezi světlem a temností, mezi Izraelem a národy
(pohanskými), mezi dnem sedmým a šesti dny práce. Pochválen bti
Hospodine, Jenž učinil rozdíl mezi svatým a všedním!
Dokonalý dualismus této modlitby je vyjádřen ve všech protikladech, které sáhuje: posvátný/světský světlý/tmavý, sabat/všední den a Izrael/všichni ostatní. V tomto posledním protikladu je obsaženo párové rozdělení my—oni, o němž jsme hovořili v předcházejících kapitolách. Dürkheim ovšem věřil, že první rozlišeni věd posvátných a světských bylo rozhodujícím prvkem konstituování a proti všech lidských společností.
Co tedy způsobuje, že některé věci jsou posvátné a jiné světské? Jeden z Mur.-duruků mi jednou ukázal s naprostou vážností flétnu s pěti dírkami, která se používala pouze při určitých, dnes již zaniklých obřadech. Když jsme ho požádal, ibv na ni zahrál, vysvědil mi, že kdyby flétnu použil při jiné než obřadní příležitost:, duchové by se za to na něj rozhněvali. Když jsem ho upozornil na to, že jeho létla vypadá úplně stejně jako ta, kterou používá k hraní ve svém volném čase, ujistil mě, že jenom stejně vypadá. Kdybych na flétnu zahrál já, dopustil bych se m tokrádeže, k níž dochází, stejně jako v případě poskvrnění, tehdy, když člove.< smíchá posvátné a profánní věci. Obdobně by si křesťané neměli mýt ruce n e a* cene vodě nebo se opíjet mešním vínem. Posvátné předměty mohou wpadat upr ^ stejné jako předměty světské; jejich odlišnost a bázeň, kterou vzbuzuji, jsou ař rnľ!ľ' hbovolné-To ^ nás nemělo příliš znepokojovat, nebot většina tWíría rami P°Vahu 8 Wtäl « lidského myšlení a kultury spíše nei l «fett*
X* ?rm?"6 vfech' Jimž ie ^naro přisuzován.
pouze wlTa ''T1'10" ,,cJsou nihQUnÚé významy náhodné; dávají simsl, * P-htd t r"1,   ľby,ku kuUui-y- Dürkheim i toho byl vědom a Pore, co í 22 Zľ /<JnjJU ^WtóhQ cítění, došel elmunačním procesem k tco". Ä Sľ VytVř Sp0lĽČn0St' CO 1^ to za sílu, kterou, jakkoliv treba ^ Ä?'.^ ,ly í^dné straně omezuje naše chovaní, je V*^ g zdioje«, posvľ,       J' " Pŕest°Je °d ™ neodlučitelná? Podle Durhkeima nni ^u nÝ™ znakům £2 f***. 6P°tówtt, M pouze společnost odpovídá její" • WtóWW je v nas a mĽ, aám[ lllc u \£ I1CŽ jenom jeden 11*
[174 1
,nv všichni, protože jedince přesahuje, přeživ. jr , , ÍÄbwW moc nad nrfta konáním . pronikj    „„^„ľorin T
Sptesy, které lidé inminvmé chápou, de ne.....,,„„ „, obje^A "
',. pWhuje život, zaplavuje vědom, a vykoná* na lidi nállak; ,„ ,„ f   ''
1,1
AfUo, které vykazuje sfe,a posvátného I )„,kh,„„ „,,„„,,,,,, M, .....
' „ uctívají, tvrdil pouze, zo z n, pochází náboženskí cítčnf. Nábožcmfví ľ i "Xc spoUnského života, ale také Iv, ,,!<, íurkheim dodává, vyj Tř **'
čem
Dürkheim venov».^."« T v .„^ aoKazování této své teorie
Na příkladu australských domorodců dokázal, ze celé jejich totemické náboženství je průvodcem místními podmínkami a příbuzenským systémem domorodých Jecnosti.Totemismusje souborem přesvědčení, aleje také systémem společen-
ské klasifikace, který označuje každý stupeň společenské diferenciace posvátnými mvšlenkami a pravidly. Existují totemické klany; každá místní skupina má totemického předka; jednotlivci mají osobní totemy. A ke všem patří určitá přesvědčení, obřady a posvátné předměty. Obdobně můžeme při zkoumání starověkých civilizací zjistit, že k rozvoji monoteismu a vzniku centralizovaného státního zřízení došlo současně. Funkce takového jevu je dvojí. Náboženství tím, že rozdělu-je společnost do posvátných celků a upevňuje je, dodává jednodivým společenským složkám nadpřirozenou a tajemnou podporu. Totemický klan je více než pouze přebujelá rodina; je to spojení věřících, je to církev. Tuto skupinu prostoupí bázeň z posvátného a loajalita a oddanost jejích členů je tak zajištěna. Přestože tento pocit jednoty víry je v monoteistickém státě vyjádřen méně výrazně, centralizace božstva a všemocnost nejvyššího boha podporuje a odůvodňuje nepostradatelnost a moc státu. Světský řád je tak v očích poddaných replikou řádu božského.
Další funkce náboženství spočívá v promítnutí společenských vztahů do transcendentní roviny. Tím nám umožňuje přemýšlet a hovořit s ostatními lidmi o těch životní procesech, kterým příliš nerozumíme, které pouze nejasně vnímáme a tušíme a jež nemůžeme zcela pochopit. Je to způsob, jak vyjádřit nevyslovitelné a zhmotnit abstrakci. Proto svůj strach ze života a jeho nástrah přetváříme do podoby bohů, duchů a dokonce do „maličkých věcí, na které může člověk vnoci narazit", což jsou pojmy, jimž jsme schopni porozumět, a bytosti, jimiž lze manipulovat. Dürkheim považoval náboženství za společenský život vyjádřený v symbolickém jazyce, za metaforický systém myšlenek a činností. Náboženství je syým způsobem formou umění, neboť představuje východisko pro vyjádření poci-* a "Teriek, které nemohou být artikulovány běžným způsobem. Je stejně jako P°ezie a Wba nepřímým a kusým způsobem vyjádření věcí, které nejdou Kci palním jazykem. Mohli bychom jít ještě o krok dál než Dürkheim a říci, ze *?enství jc poezií života plného projevů oddanosti, nadějí, utrpení, strachu ^tot, stejně jako je určitým druhem sociologického jazyka. J e proto p<KnoPi-VÓvenáb°Ženství Je všude Pevně sPJato s "měním. Náboženství je témer vzdy středu2".110 P°svátnou hudbou a malba a sochařství jsou nejvýznamnejsimi pio-fcn, 4Vyjadíei?í Jeh° hlavních témat- Náboženství, stejně jako uměni, se ujima osfatní prostředky porozumění a komunikace selhávají.
[ 175]
Stálym tématem francouzské psychologie v době Durkheimova n zjištění, že chování lidí v davu se liší od běžného chování. Dav, jakkoliv byl° že v lidech vyvolat pocit jednoty, zapálit je pro určitý cíl a přinutit je «2$ ^ které by sami nikdy neučinili. Jak jsme viděli, podle Durkheima náboý ěci' růstá ze společnosti; Dürkheim ale navíc věřil, že pocity bázně, vzrušenT^' ^ ní vznikají při zapojení do skupiny, takže jsou to vlastně prvky davového 3 h* Tímto způsobem se náboženské cítění upevní v těch skupinách, v nich-' k emočnímu vzrušení, což dodává skupině určitou posvátnost. Ztěchto d* považoval Durheim náboženství v podstatě za společenský jev a nezahrno"?^ něho soukromé nebo tajné praktiky, jako je magie nebo čarodějnictví. TvrdH -'° náboženství je společenství věřících, kteří tvoří církve v tom pravém smyslu sío% Kolektivní aspekt náboženství je v naší společnosti výmluvně vyjádřen existen cí kostelů a požadavkem, aby se základní formy uctívání provozovaly skupinové V náboženstvích kladoucích důraz na posvátnost předmětů a obřadů má tento požadavek jasnou funkci, ale existuje mnoho náboženství, v nichž se obřad ne skládá z ničeho jiného než z kázání nebo duchovních výkladů a modliteb. V islámu se denní série modliteb může pronášet kdekoliv; ale v pátek, o sabatu, se očekává, že modlitby budou proneseny skupinově v mešitě. Většina Američanů nemá pocit, že by splnili své náboženské povinnosti sledováním televizního přenosu mše nebo účastí na „drive-in"1 mši, jaké se dnes v Kalifornii o nedělních ránech běžně konají v „drive-in" kinech a které jsou považovány za jednu z mnoha náboženských výstředností tohoto státu. Skupinový charakter náboženského uctívání byl důležitý pro Durkheimův funkcionalistický přístup k náboženství, které bvio podle něj jednou z nejpodstatnějších sjednocovacích sil ve společnosti. Kolektivní mše přivádí lidi ke společnému vyznávání a zvyšuje jednotu a pocit smysluplnosti jejich počínání. Protože skupina a církevní společenství se často překrývají nebo jsou totožné, církevní zvyklosti přímo vyjadřují a upevňují totožnost a jednotu dané skupiny. Náboženství vychází ze společnosti, ale přispívá také k jejímu zachování. Dürkheim napsal, že lidé, kteří se spolu modlí, spolu zůstávají, ale řekl také, že lidé, kteří spolu zůstávají, se spolu modlí.
Psychologické teorie
Přístup Bronislawa Malinowského k náboženství měl psychologický nádech, neboť Malinowski náboženství považoval za hlavní prostředek, jak čelit obavám. Všiml si například, že obyvatelé Trobriandských ostrovů rybařili v lagunách zcela samozřejmě, bez zachovávání jakýchkoliv zvláštních zvyklostí. Když se všakvvui-vali na lov v hlubších vodách, prováděli k zajištění úspěchu a bezpečnosti dort* magické přípravy. Malinowski byl na správné cestě, ale nešel po ní a většina jeho psychologizujících závěrů byla proto pouze povrchních. Nabo^e ství je zcela jistě způsob, jak se vyrovnat se strachem a nejistotou, ale vzpomenn
1 Drive-in kostely, kina, restaurace a banky jsou dnes v Americe poměrně běžné, zejména na padním pobřeží. Při návštěvě těchto zařízení nemusí řidiči vystoupit ze svých vozů, |0U#• 1 ^ dou k okénku (v případě bank a restaurací) nebo zaparkují auto na parkovišti, odkud SW nebo mši pohodlně usazeni ve svých vozech. (Pozn. překl.)
[176]
• o lidské existenci řekli ve druhé kapitole, a uvědomme si, jak .• na t0' C° ^nlC S\u">hou být. Lidská inteligence nám přinesla při/působivost ^lnc tVt0 ^j^ľdu nad přírodou, ale tím na nás naložila také určité břemeno;
chová'11 a n      mění a racionalitě je zároveň ukryt teror osamocenosti. Říká sc V0»šctftsebCUVfd^ nezapomínají, ale lidé mají nepochybně mnohem lepší paměť , že sloni niK y ^ '       ,. tQ sou£asn£ zásobárna znalostí, které nám umož-
sace, než ňují
uloženo nám p není
Z J ežít a pokladnice všeho toho, co se nám už přihodilo. Mezi tím vším, co je 'íprC vnáší mysli, jsou všechna nebezpečí, hrozby, bolesti a pohromy, které se 'n°Mdilv i ty, které se nám sice nepřihodily, ale o nichž jsme slyšeli. A co
loženo v naší aktivní a vědomé paměti, můžeme většinou najít v našem ne-"Tmí Ty zkušenosti, které jsou příliš traumatické nebo společensky nepřijatel-které"tedy musí být podačeny, nespočívají nečinně, nenarušovány a samy ne-^ bujíce v našem nevědomí, ale projevují se v podobě našeho strachu z jiných narU* v celkové úzkosti. Naše vzpomínky, jak vědomé, tak nevědomé, nás činí ná-Tdnvmi k úzkostem, které ještě zveličuje a zhoršuje povědomí o katastrofách, jež se dějí jinde a nás se přímo nedotýkají. Náboženství tedy není jednoduše pouze úsob jak se vyrovnat s tím či oním nebezpečím, ale také způsob, jak se postavit tváří v tvář existenci plné nebezpečí.
Stanou-li se tyto předchozí znalosti a přibližné předvídáni událostí součástí lidské paměti, zdá se neuvěřitelné, že náš druh takový tlak vůbec vydrží — někteří jej ovšem nevydrží. Jedinou skutečností, kterou můžeme s jistotou předpovědět, je, že zemřeme, což, jak již bylo řečeno ve druhé kapitole, v nás vytváří existenci-ální strach. Většina náboženství nám v tomto strachu alespoň částečně ulehčí popisem posmrtného života, kam se odebere naše nesmrtelná duše. Místa posmrtného života jsou často příjemná. Podle rozšířené muslimské představy je posmrtný život plný tančících dívek; a mundurucká duše prý putuje tam, kde si každý člověk může dělat to, co měl za života nejraději. Křesťané zase mají nebe, které má být údajně příjemným místem; ale jelikož většina křesťanů si valnou část životních potěšení odpírá, je těžké si představit, co tam dělají. Ale křesťané mají také peklo, které je buď místem plným ohně a síry, nebo místem, kde je člověku odepřena Boží přítomnost; mohli bychom se tedy zeptat, jakou útěchu tato představa nabízí průměrnému hříšníkovi. Odpověď je jednoduchá: dokonce i peklo je epsi nez naprosté vymření a vymizení vědomí a totožnosti. Samotná kategorie živoť pr<^P°k^á stav pozměněné existence a je to tedy mírnější slovo než „ne-telnost1^0 "neexistence"- Náboženství popírají ukončení života a činí tuto sku-nepntelenjateln0U Pr° Pozlistalé' představují vítězství představivosti nad starým ie sm^em 3 StálÝm sPolečníkem. Řečeno slovy Prvního listu Korintským: „Kde ' Smrt r -TStVÍ? Kde Íe> sm"i> ^á zbraň?"
^rteln0sti P0klaciem života a předmětem všech lidských projektu k zajištění touhabýts^' 3t UvZ^C t0 víra v převtělení nebo v ráj, výchova dětí, oidipovská %st>sníž^™J°b^°tcem s*crze pohlavní spojení s vlastní matkou, nebo urput-^ také neusľáj0 lneme k trvalým a znamým kulturním symbolům. Smrt ?'které může 6 pnpomina> že náš život a osobnost mají hranice, což je omeze-
erníteologickoT0latP'0tÍChŮdné poJetl nekonečnosti- To bY dokazovalo mo-te°ni, že náboženství vychází z našeho rozjímání o nekonečnu.
nclp pozměnit a říci, že náš pocit nekonečna
je
, konečnost a nevysloveným praním navrátit se do f0zJ utvářcn ft*3ťl« řájm        našeh0 rftného dětství. Náboženství se vždy rodí z lid " mM'071i(ľlľn nodstftW spočívá v lidské, nikoliv božské, realitě a dokonce ské ikttšenostt. jen p ^ D„rkhcim, jsou reálné v tom, že ovliVnuií
ÍnV1Cin1w°'>,vot íe dost dobře .nožné, že neexistuje ani nebe, ani peklo; í
k \mc iiž řekli, domníval se Freud, ze nejranejsím náboženstvím byl tote-který měl svůj původ ve vykořenění pocitu viny za prvotní zločin otco-
mis mu s
«| k Podle Freuda dochází od té doby v lidské kultuře k nekonečnému a opakovanému projevování otcovražedného pudu v oidipovském příběhu, včetně potlačení tohoto pudu a synova ztotožnění se s vlastním otcem. Namísto tělesného požití otcovy moci prostřednictvím kanibalismu chlapec přijme či internalizuje
naší psychiky, která se vyrovnává se skutečností, působí jako potlačující činitelé, odsunující do našeho nevědomí vše nevyslovitelné a nemyslitelné.
Potlačené zkušenosti a pudy nespočívají nečinně v podvědomí, nýbrž se pc Freuda mohou stát zdrojem vážných psychických problémů. Jejich tlak však může být zmírněn neškodným uvolněním ve snech, přeřeknutím se nebo jinými chvěnými úkony, nutkavým jednáním a stručným přehráním dávno pohřbených událostí. Freud a po něm mnoho dalších antropologů věřilo, že podačenv materiál vlastni celému lidstvu —jako například oidipovská zkušenost — se může prc v kulturní symbolice, zejména v oblasti mytologie a rituálu. Náboženství je recv podle tohoto názoru součástí systému projektování potlačených zkušenosn & sveta kultury. Mýty jsou jakési skupinové sny a rituál je zopakováním předchozích událostí. Stejně jako ve snech, je i v mýtech nepřijatelná podstata podače: zkušeností zaobalena do symboliky a význam mýtů je tedy třeba analyzovat. íLitfw^rá ZmírňuJ1 uzkost> neb°ť odhalují a vyjadřují prám našeho
V náboženství jde o víc než pouze o psychické procesy, neboť jeho hrnka je Wr m kontrola a zachovávání soudržnosti; má také ekonomickou úlohu änZTn- V Představy SteJně Íako Potlačené pudy a zkušenost. Ale skr>ra Cmnl my !• PrOStUpUJe 8 '^arvuje všechny tyto zjevně praktické funkce, užitečné i!ľ mysh JV^J^jmější přesně v těch oblastech, které se zdají nejméně svátných i M ľ"1' dd N^gb. Většina národů má soubor mýtů, sbírku £ JWU předáváni ^ ř°svámých Příběhů z imaginární vzdálené minulosti, kteu dornky S* neb(> PÍWmně, Příběh Oidipa, řeckého Ä který «J--eho otce a ožrnil sc s ^ ^ .   .    ciostal, v oodo*
Mi
své kn t 178
JkJovy divadel nduruky
ľ/-Ľ Mundu
Kry, ali
jsem sc setkal
rucú
pochás
podob
zi
už z rané řecké mytologie
Mezi bl»a
«iým příběhem, jehož plné zněm jse
m
ilský"11 ji ve
uve<
(Náboženství Mundurukú), »d© j«j ^P6*
krátc«
vAvů žil muž zvaný Wakorompo, který by] t;,k mčUíw -
í iaohv své ženy, a když se tento clovck znovu narodil, vytvořil * n j Ur t
Wakôrompo ^ vraul do sve vesnic , kde z něj závistivý muž jnrfSTÍE " tacnbo vymámil tajemstv, jeho premeny Karuetaouibo Se má\ zoPakov,f % postup, ale mel pohlavní styk s zenou Slunce, zatímco Wakorompo nj kol i v Sený duch Slunce jej dal do manželčiny dělohy, ale když se narodil, tak jeho L groteskne zdeformoval Když se Karuetaouibo vrátil zpět do vesnice, Wa-ľnrompo mu zazpíval písničku „Byl jsi zvědavý na matčinu vagínu". Později byli Z muži zabiti nepřáteli, kteří jim usekli hlavy a vzali si je jako trofeje. Jednoho dne se obě hlavy vznesly k nebi a jejich únosci na ně začali střílet. Wakórompóva hlava unikla, zatímco Karuetaouibově vystřelili oči, což je trest, který sudičky při-řklv Oidipovi po odhalení jeho zločinu. Freud považoval oslepení a zmrzačení (Oidipus kulhal, protože mu jeho otec probodnul nohu oštěpem) za symboly kastrace a tento trest tedy zločinu odpovídal. Tato podobnost není náhodná, přitom k ní ale nedošlo rozšířením příběhu ze starověkého Řecka. Spíše je vyjádřením univerzálnosti oidipovské zkušenosti a potřeby lidí na celém světě o ní hovo-řira uvolnit napětí, jež vyvolává, prostřednictvím bájného jazyka mýtů a snů.
Claude Lévi-Strauss, který vyvinul metodu zkoumání logické struktury mýtu, zjistil, že skrytým významem oidipovského příběhu je mužova touha být sám sobě otcem, být soběstačný, autochtónni. To je přibližně totéž, co tvrdí Freudova verze, i kdvž ke stejnému závěru došli oba badatelé zcela odlišnou cestou. Freud se domníval, že oidipovský příběh je důsledkem trýznění libida, zatímco Lévi-Strauss se odvolával na náš vlastní rozum a touhu překonat základní životní rozpon-. Člověk si nemusí mezi těmito dvěma perspektivami vybírat, protože mytologie a všechna náboženství se mohou řídit jak principem racionality, tak emocí.
Podobné překrývám lze nalézt v teoriích Freudových a Durkheimových. Ve své monografii Der Mann Moses und die monotheisúsche Religion (Mojžíš a monoteis-mus) Freud nalézá původ hebrejské myšlenky všemocného nejvyššího boha v patriarchální úloze židovského otce ve starověku. Nadpřirozené bytosti jsou tedy pozemskými rolemi promítnutými do jiného prostoru, což je myšlenka, která dobře zapadá i do Durkheimova díla. Poslušnost a bázeň, již Hebrejci cítí před svým Bohem, odráží přísnou autoritu otce. Splynutí božských a lidských rolí se v katovmu jasně projevilo v kultu Panny Mane. Vzhledem k jeho rozšíření v Evropě ívNr-'
^ovem světě si můžeme položit otázku, je-li ústřední postavou všeobecného ^vaníježíš nebo jeho matka. To je zvláště dobře vidět na příkladu Mexika, kde fo.Qny lldí Putují k chrámu P. Marie Guadelupské. Většina Mexičanů, kteří hle-neKm0C nadPnrozených sil, se modlí k Panně Marii, nikoliv k Otci, k Ježíši jeUznávneJzáhadnějšímu z této Trojice, Duchu svatému. Nejvyšší božská autorita abľk ně*113' ^ B°ha větiinou lidé považují za příliš mocného a vzdáleného, než strašu;ícemU mohl Pomlouvat obyčejný člověk. Místo toho jdou lidé k méně za-
'aJUllrí n ----
dúv°<iuseľSľVnmateŕské a něžné Marie, již žádají o přímluvu u Boha. Z tohoto
ha".
i Cynthia~Nelsonová nalézají kořeny mexického
Antrop^ l1     né Marii často n'ká abogada de Dios, nebo-h „advokát Boha' dování      May Diazová a Cynthia Nelsonova nalézají ko
Proseb a uctívání v systému rolí, který panuje v mexické rodině. Clo-
[179]
>i nrobvc7uic otce, neboť ten je prius důležitý a nemůže se zabývat maľlrk ISA! * ^cnosti, jeho místo je na ulic, na náměstí 2«    -k. kde w ^cnosti jiných muzu diskutuje o důležitých o, m'st ÍL........'en mho idou se svými problémy a prosbami k matce, která
ním hostinci, kde vc spoiecnuau .....~ u uuiezitých otázky
D ti namísto toho jdou se svými problémy a prosbám, k matce, která jim gj ,c zentá otce. Ale protože matka muže zadost svého dítěte vyložit jakkoliv * 'í ve skutečnosti rozhodnutí sama. Navzdory nebo naopak díky vzdálenosti''' ,-olc ic skutečnou autoritou v domácnosti matka. Zajde-li mužská nJľ
Z Z skutečnosti rozhodnutí sama. Navzdory nebo naopak díky vzdálenosti 00vskc role je skutečnou autoritou v domácnosti matka. Zajde-li mužská JI a moc příliš daleko, stává se sebezničující, coz je dialektický proces, který seprr, ná celým společenským životem. V Mexiku a dalších zemích je Boží rodina 9, skutečnosti rodinou lidskou.
Magie
Náboženské zvyklosti různých kultur jsou velmi rozmanité, ale existují určité opakovaně se vyskytující víry, které jsou široce a obecně přitažlivé. Jednou z těchto zvyklostí je magie, nebo-li používání určitých zaklínadel, předmětů nebo činností, které by měly vést k žádaným výsledkům. Někteří antropologové nezahrnují magii do sféry náboženství z důvodů jejího praktického záměrem a individuálního provozování. Zde o ní hovoříme proto, že se také zabývá strašidelnými a nebezpečnv-mi jevy a předměty, což je vlastnost, již sdílí s posvátným. Magie se zabývá nadpřirozenými nebo přinejmenším nepřirozenými silami a její význačnou charakteristikou je, že účinkuje automaticky, že zdroje síly, kterou využívá, jsou neznámé a že nevyužívá duchy nebo jiné zprostředkovatele. Člověk může docílit magického výsledku zcela nechtěně — například rozbitím zrcadla, tím, že mu přes cestu přeběhne černá kočka, nebo tím, že se mu přihodí jakákoliv jiná událost přinášející neštěstí — i když je většinou způsobena soukromým, možná tajným, a zcela záměrným krokem. Antropologové většinou rozlišují dva druhy magie: imitamrj (napodobovací) a kontaktní. Imitativní magie je založena na principu replikace. Přivolávač deštů rozstříká do vzduchu trochu vody ve víře, že příroda udělá totéž. Nebo člověk může vyrobit panenku v podobě svého nepřítele a zranit ji rak, jak chce, aby byl zraněn jeho protivník. Kontaktní magie se zakládá na přeďpoklacu. ze něco, co souvisí s člověkem, zvířetem nebo předmětem, si může podržet vlastnosti toho, k čemu původně patřilo, a může mít nad tím moc. Mnoho kultur napríklad věří, že člověk může nepříteli uškodit manipulací s jeho tělesnvmi odp^ Lide z těchto kultur musí pečlivě zakopat své výkaly, opatrně sebrat a vyhodit o* stnhle nehty a vlasy a zdržet se plivání. Stejně jako většina ostatních kategorii, kte-re používáme, se ani tyto dva druhy magie - kontaktní a imitativní - vzájemné 2T1 aLph ma6ickém úkonu lze použít oba. Panence zpodobující občt se na přiklad mohou přidat vlasy z oběti, což kouzlo ještě zesílí. ,    • řa.
da ££l    J   ; Vyhýbání SĽ toným kwčk*™ * opřeným žebříkům obejde se »
Věr be* ^línání, zaříkavání nebo používání předme^M 1 tCChnÍk Íe kanutí". Na Středním východě a v jižní E ^
hýbat Uh' ľ P°hled šerých Udí )e nebezpečný a je proto třeba se j*^
původce vůbec zamýšlel. Svými následky