Náklady skokově vzrostly, v případě některých malých národních kinematografií se uvádí až trojnásobně. Nákladnost pronájmu technického vybavení v řadě zemí vedla ke snaze vyvinout vlastní systém, což se ne vždy podařilo.

Prakticky vůbec ji neslyšíme. Nediegetická hudba musela být v počátcích zvukového filmu nahrávaná kontaktně při natáčení obrazu, což bylo z technického hlediska náročné.

Sound-on-disc sice byl levnější při zavádění do kin, ale přinášel problémy při dopravě kopií společně s gramofonovými deskami. Tyto desky navíc nebyly příliš trvanlivé a umožňovaly jen mezi 10-20 projekcemi z jedné desky. V případě, že se filmový pás přetrhl navíc vznikaly problémy se synchronizací obrazu a zvuku. Sound-on-film systém měl největší nevýhodu ve větších nákladech při zavádění do kin, zatímco nevýhody zmíněné u předešlého systému u něj nevznikaly - i proto nakonec vytlačil z praxe zprvu dominantní sound-on-disc systém. 

Warner Bros. a systém Vitaphone. Tradiční filmová historiografie vypráví příběh studia jako záchranu před bankrotem na poslední chvíli, ve skutečnosti bylo ztrátové účetnictví důsledkem nákladů vynakládaných na vývoj zvukového systému.