česká literatura 3/2013 351 Politika interpretace v Pozemské poezii Milana Blahynky Petr Andreas Množství literární publicistiky z období tzv. normalizace se vyznačuje speci‑ ickými interpretačními strategiemi, které se v důsledku politizace veřejného prostoru staly běžnou součástí publicistické (či obecněji sociální) praxe. Tato politika interpretace se projevovala jako řízené používání ideologického jazyka, respekt k oiciálním koncepcím a autocenzura. Z tohoto hlediska je nanejvýš pozoruhodná kniha Pozemskápoezie literárního kritika a editora Milana Blahyn‑ ky. Pozemská poezie se přihlásila ke kánonu oiciální, režimem preferované linie české poezie a jejím vydáním vyvrcholila politická angažovanost autora jako literárního kritika. Jedinečný doklad normalizační politiky interpretace činí z Pozemské poezie skutečnost, že ji lze analyzovat v kontextu Blahynkovy boha‑ té publikační činnosti, jíž se kontinuálně věnuje od padesátých let 20. století. Od roku 1950 do konce šedesátých let publikoval Milan Blahynka re‑ cenze a  kritiky především v  Hostu do domu, Kultuře, Kulturní tvorbě a  Impulsu, vedle těchto publicistických aktivit se současně věnoval i práci lite‑ rárněhistorické. Od roku 1968 působil v  Ústavu pro českou a  světovou literaturu ČSAV v Praze, v letech sedmdesátých a osmdesátých pak v br‑ něnské pobočce této instituce. V  období normalizace publikoval přede‑ vším v Literárním měsíčníku a  Tvorbě­Kmeni; tři z  jeho monograií  — o  Ví‑ tězslavu Nezvalovi (1981), Miroslavu Florianovi (1980) a  Janu Pilařovi (1984) — vyšly v Československém spisovateli. Krátce před listopadem 1989 přišel jako odborný asistent na katedru české a slovenské literatury praž‑ ské Filozoické fakulty, poté však záhy odešel do důchodu.1 Od devade‑ sátých let pravidelně přispívá zejména do přílohy Haló novin Obrys­Kmen. Na první místo Blahynkova zájmu a editorské péče patří Vítězslav Nezval, dále Voskovec, Werich a Osvobozené divadlo, Jiří Suchý, Divadlo Semafor 1 Jak poznamenává Bohuslav Hofmann, Blahynka odešel i přesto, že jeho přítom‑ nost byla v roce 1989 pociťována jako známka liberalizace poměrů; mimojiné po‑ depsal petici k odchodu Vítězslava Rzounka (holý 2009: 365). 352 Petr andreas a četní další básníci činní v padesátých a šedesátých letech. V Literárním měsíčníku a Tvorbě‑Kmeni psal pod vlivem politické situace s malými výjimkami (Holan) jen o autorech, kteří patřili k oiciálním a nejvíce oceňovaným spiso‑ vatelům normalizačního období (Florian, Skála, Pilař, Kainar, Nechvátal, Rafa‑ jové, Sýs…), tuto skupinu vedle jiných sleduje po Listopadu i v Haló novinách. Milan Blahynka se od počátku své odborné dráhy hlásil k literárněvěd‑ nému marxismu. Jeho víceméně stálá hodnotová kritéria, jejichž formulace nacházíme v různých obměnách v jeho kritickém a publicistickém díle, shr‑ nuje pojem pozemšťanství, inspirovaný Ladislavem Štollem (viz dále), jinak též pojmy básnického materialismu a realismu. Vyznačují se vyrovnaným dů‑ razem na estetickou a ideovou (etickou, sociální a politickou) stránku díla. K zdůrazňovaným estetickým kritériím patřily smyslová konkrétnost, tvaro‑ vá vyzrálost, realističnost a autenticita (až biograičnost), experimentálnost (originalita), vtip a „nerudovský“ humor, systematičnost básnické metody a tvorby básnických obrazů, variabilita básnického pojmenování, intenzita prožitku. K ideovým kritériím patřily společenská angažovanost, názorová vyhraněnost, sociální vizionářství, vědomí společenské normy a paciismus (po listopadu 1989 tato kritéria ustupují). V přítomné studii chceme ukázat množství vlivů a zájmů, které Pozemskou poezii strukturovaly, to jest: 1) doložitelné aspekty autorského záměru a kon‑ cepce knihy, 2) zásahy cenzurního (respektive autocenzurního) rázu do ruko‑ pisu během lektorování a 3) doložitelné politicky motivované, především au‑ tocenzurní taktiky autorova psaní a interpretace. Politiku zde chápu v širším smyslu jako společenské vztahy autority a moci a politikou interpretace ro‑ zumím, jak tyto vztahy ovlivnily interpretační proces, a to zejména v podobě etického a politického hodnocení.2 Jelikož autocenzura, jakožto eluzívní jev na úrovni vědomí či podvědomí, ani cenzura (její normalizační podoba) ne‑ zanechávají ve výsledném publikovaném textu stopy, budu o nich hovořit jen tehdy, jsou‑li k dispozici doklady v podobě lektorského posudku, rozdílu mezi původní časopiseckou verzí textu a jeho přetiskem v knize či vlastní autorova vyjádření. Srovnání výsledné podoby Pozemské poezie z roku 1977 s původní‑ mi verzemi studií psanými před rokem 1968 bude proto spolu s rozborem z hlediska mezilidských a meziskupinových vztahů hlavní pracovní metodou. Nejde o obyčejný výbor tatí! Ideové zarámování knihy Blahynkův výbor sestává z šestnácti studií na pomezí literární historie a pro‑ gramové kritiky, jež vznikaly v průběhu šedesátých a sedmdesátých let. Je jedním z nejsystematičtějších a rozhodně nejreprezentativnějším dobovým pokusem konstruovat a legitimizovat genealogii socialistické poezie a před‑ 2 Pojetí politiky interpretace jako etického a politického hodnocení rozpracoval Pa‑ trick Colm Hogan (hogan 1990). česká literatura 3/2013 353 stavuje rovněž nejreprezentativnější ztvárnění zakládajícího mýtu normali‑ zace v literární kritice. Na rozdíl od dalších legitimizačních spisů vydávaných v první polovině sedmdesátých let (např. hájek 1972; štoll 1972; rzounek 1973, 1974), což jsou v naprosté většině výbory z dřívějších prací a jejichž ideové vyznění bylo možné ovlivnit jen transtextuálně (pomocí selekce textů, úvodů, edičních poznámek, škrtů atd.), vznikala podstatná část Pozemské poezie až v sedmdesátých letech, díky čemuž je výrazněji hodnotově polarizova‑ ná. Její hlavní ideová osa, svár spiritualistické a materialistické linie české poe‑ zie, přebírá hodnotový kánon Štollových Třiceti let bojů za českou socialistickou poezii. V zacílení kritických výpadů, vyslovených z pozice oiciálního kritika, Pozemská poezie znovu otevírá a s ohledem na publikační omezení kritizova‑ ných autorů i nadlouho zakončuje literárně‑politické polemiky šedesátých let, v nichž Štoll obhajoval stranickou linii kulturní politiky. V kontextu nor‑ malizace pak přispívala k utvrzení kanoničnosti Štollova výkladu literárních dějin i posílení jeho vlivu v rámci soudové literární vědy. Ústředního pojmu pozemskost (Diesseitigkeit), jenž knihu jakožto její titul rámuje, používá Milan Blahynka od padesátých let. Tento termín pochází z druhé z Marxových tezí O Feuerbachovi a jeho český překlad se zakládá na Štollových překladech a interpretacích Marxe (dvořák 1984: 560–561). První výskyt u Blahynky, jež se mi podařilo dohledat, je spojení vášnivé pozemšťanství Milana Kundery v roce 1956.3 Ačkoli autor v edičním návrhu pro nakladatelství Československý spisova‑ tel v roce 1973 tvrdil, že „jde o knížku (nikoli výbor statí!)“ (srov. Příloha), je Pozemská poezie souborem původně samostatně vydaných studií, které jsou kompozičně a ideově sjednoceny výběrem a paratextovým zarámováním. Li‑ terárně a zároveň (nepřiznaně) politicky je rámují první studie „Velká tradice“ a stať „Spiritualistická recidiva“ (v druhé části knihy); koncepci knize vtiskává „Úvod“. Ten je pro celek knihy zásadní, neboť potlačuje literárněkritický žánr většiny textů (většina původně vyšla jako standardní recenze či kritiky) a re‑ interpretuje je jako obhajobu literárního programu. Tento žánrový posun, i když pouze paratextově signalizovaný, může fungovat jako jakási pojistka pro‑ ti případné polemice či jinak velmi nápadné zaujatosti výběru autorů (viz dále). Kniha tak získala podvojný charakter: fakt, že studie již byly publikovány, mohl sugerovat její „odbornou“ povahu, na druhé straně zarámování akcen‑ tovalo politickou angažovanost. Kniha polemicky vyhrocená Část autorského záměru, která souvisí s literárněkritickou rovinou knihy, mů‑ žeme rekonstruovat z autorových vyjádření. Ústředním motivem, který se sta‑ 3 Jde o Kunderovu báseň Růže, otištěnou v Novém životě a Literárních novinách v roce 1956 (blahynka 1956: 400). 354 Petr andreas bilně objevoval v Blahynkových komentářích k Pozemské poezii, je zdůraznění její polemičnosti. Charakteristiku polemická používá autor jako epiteton con‑ stans, kdykoli se ke knize vyjadřuje. Ediční návrh z roku 1973: „Práce, kterou právě dokončuji, je koncipována jako dílo polemické“ (Příloha).Debata z po‑ čátku osmdesátých let: „Čtyři roky poté, co vyšla má polemicky vyhrocená kniha Pozemská poezie (Čs. spisovatel 1977), dostalo se titulnímu pojmu této knihy očekávané polemické pozornosti“ (blahynka 1983: 370 [vyznačil PA]). V rozhovoru z roku 1997 autor mluví o „obraně pozemské poezie“ a o tom, jak se „dal marnivě svést k polemice prohlubující zákopy“ (trávníček 1997: 9); v roce 2011 mluví opět o „polemické Pozemské poezii“ (blahynka 2011). Další aspekty autorského záměru jsou patrné z autorových komentářů z období před listopadem 1989. V edičním návrhu z roku 1973 vycházel Milan Blahynka vstříc podmínkám kulturní produkce v normalizační éře. Návrh, jenž přibližoval knihu konsolidačním úkolům osloveného Československého spisovatele, kmenového nakladatelství literární vědy a kritiky, má jasnou po‑ litickou pointu: „proti recidivám poezie spiritualistické vyzdvihuje [Pozemská poezie] tvorbu básníků‑pozemšťanů, proti autorům temné osudovosti zdůraz‑ ňuje činnou spolupráci nejlepších českých básníků na budování socialismu a na výchově socialistického člověka.“ Formulace ovšem nemusejí nutně vyjadřovat autorovy politické priority, mohou sloužit spíše jako autoritativní argument pro vydání knihy. Argumen‑ tace jednotlivých statí Pozemské poezie zpravidla setrvává na literární rovině a k výslovně politickému komentáři sáhl autor pouze jednou: když kritizuje výbor z Kainara Bláznůvkabát sestavený Jiřím Opelíkem, podotýká, že díky edi‑ torově práci „pro nejednoho čtenáře zůstane tak trochu záhadou, jak se tenhle básník mohl na konci života postavit do řad, ba do čela autorů jednoznačně angažovaných pro socialismus bez revizionistických přívlastků a usilujících také o vybudování nové české spisovatelské organizace“ (blahynka 1977: 252). Literárněprogramový záměr deklaruje úvod Pozemské poezie. Autor v něm předznamenává, že jeho kniha bude zaujatá a že se záměrně omezuje na zhodnocení kladné části básnické scény padesátých let: „Rád bych také při‑ spěl ke spravedlivému ocenění literatury padesátých let. […] Mám za to, že přezíraná padesátá léta si zasluhují, zvláště pokud jde o českou poezii, ne‑ předpojaté pozornosti — jak pro vývoj mistrů, tak pro vzestup řady básníků skromnějšího nadání, rejstříku i ohlasu“ (ibid.: 7). Milan Blahynka při objasňování smyslu a struktury knihy také cítil potře‑ bu vysvětlit přítomnost nejzaujatější „kapitolky“ Spiritualistická recidiva, v níž účtoval s autory, kteří tehdy již několik let nesměli oiciálně publikovat. Ex‑ plicitně tuto stať označil za potřebný úvod „do doby, kdy se bojovalo o bás‑ nický odkaz Neumannův, Wolkrův, Bieblův, Nezvalův“ (blahynka 1977: 7–8). Po listopadu 1989 se k dalším aspektům svého autorského záměru a kon‑ cepce knihy vyjádřil několikrát. Jeho vyjádření přirozeně byla (usilovala být) česká literatura 3/2013 355 v souladu s aktuální společenskou normou; autor se prezentuje jako přimě‑ řený hrdina svého životního příběhu, jenž si všichni stylizují pokud možno pro sebe výhodně (kabele 1998: 187). Pozemskápoezie měla na literárněkritické rovině propagovat „pozemský“ (na Štollově kánonu z padesátých let založený) proud české poezie a narušit ně‑ které údajně zkreslující výklady podané v šedesátých letech „spiritualistickou“ kritikou, již Blahynkovi ztělesňují Jiří Gruša, Jan Lopatka, Bohumil Doležel a k nim násilně připojený Felix Vodička. „Věděl jsem, že »pozemská poezie« je jen jedno (byť mně nejbližší) křídlo poezie celonárodní, sice momentálně oi‑ ciálně preferovaná, ale právě tím v očích mnoha čtenářů diskreditovaná. Chtěl jsem se jí a také těch, kdo k ní našli cestu, prostě zastat; ne proti oiciálnímu pojetí, ale proti tomu, co bývá vždy mocnější než každé oiciální pojetí: proti fámám“ (blahynka 2011). Motivem vzniku článků o „spiritualistech“ byla po‑ dle autora jeho nechuť k jejich poetice a radikálním postojům. Vysvětluje, že „k tónu snad až příliš kritickému [jsem se] dal svést zpravidla jen v odpověď na projevy a postoje zaťaté nesnášenlivosti, vytěsňování, vyklizování. Zběsilá netolerantnost mi vždycky vadila například na surrealismu a některých surre‑ alistech; bližší mi byli vždy ti snášenlivější: z předválečných například Biebl, z poválečných např. Oldřich Wenzl nebo Ludvík Kundera“ (blahynka 1997: 8). Kdo ano, kdo ne. Politika výběru tatí Výsledný výběr statí a autorů, kteří pro Milana Blahynku zosobňují pozemskou linii moderní české poezie, je na první pohled výmluvný. Takřka doslova se to‑ tiž kryje s kánonem socialistické poezie ze Štollova spisu Básník a naděje:4 od Štollova panteonu (S. K. Neumann, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Marie Puj‑ manová, Konstantin Biebl, Vilém Závada, František Branislav, Svata Kadlec, František Nechvátal, Jaroslav Bednář, Jan Noha, Jiří Taufer, Ivan Skála, Franti‑ šek Hrubín) se Pozemská poezie liší jen v tom, že jej rozhojňuje studiemi o Karlu Kapounovi, Josefu Kainarovi a Miroslavu Florianovi. Jaroslava Bednáře a Jana Nohu Blahynka zmíní letmo a zcela opomíjí Svatu Kadlece (štoll 1975: 205–216; srov. bauer 2009; knapík 2005: 62–84). Ke štollovské koncepci se Blahynka ne‑ přímo v úvodu přihlásil i deklarativním vyloučením Františka Halase z „pozem‑ ské poezie“, neboť jeho „životní pocit byl jiného rodu“ (blahynka 1977: 7). Přesto však lze z deinitivního výběru autorů odtušit politický plán Pozemské poezie jen přibližně: vysoký stupeň podobnosti, ze Štollových sedmnácti autorů pojednává Blahynka o čtrnácti, totiž neodpovídá původnímu záměru. Z dokumentů dochovaných v edičním průvodci plyne, že původně plánované stati o Wenzlovi, Majakovském, Prévertovi a Suchém byly vyřazeny v době mezi edičním návrhem a druhým, externím lektorováním. Stalo se tak zása‑ 4 Básník a naděje, přepracovaných Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, vyšel v roce 1975 a kladný lektorský posudek na něj Blahynka napsal o rok dříve. 356 Petr andreas hem pracovníků nakladatelství (blahynka 2012), přičemž redaktorem knihy a prvním interním lektorem byl Václav Kubín a druhým interním lektorem Jan Pilař, v té době šéfredaktor Československého spisovatele. Oba externí lektoři, Josef Hrabák a Štěpán Vlašín, měli k dispozici verzi rukopisu, která již neobsahovala stati o těchto čtyřech autorech. V mezidobí mezi prvním a druhým lektorátem autor naopak přepracoval vstupní stať „Dvě linie ve vývoji moderní české poezie“ doplnil rukopis o vstupní programovou stať „Velká tradice“, navíc zařadil stati o S. K. Neumannovi (obě 1974–1975), Jiřím Wolkrovi (1975) a zejména napsal a publikoval nejangažovanější kapitolu kni‑ hy „Spiritualistická recidiva“ (1976; viz též blahynka 2012). Podle polistopadového Blahynkova vyjádření měl ze statí o  Oldřichu Wenzlovi, Jiřím Suchém, Janu Pilařovi, Jiřím Voskovci a Janu Werichovi, Jiřím Šotolovi, Miroslavu Holubovi, Jiřím Žáčkovi, Jaroslavu Pelcovi, Petru Skar‑ lantovi a Karlu Sýsovi vzniknout druhý či třetí díl knihy.Autorovo vysvětlení z roku 1997, že „statí […] jsem měl na jeden svazek až moc, s lítostí jsem musel redukovat“ (trávníček 1997: 9), však můžeme přijmout jen částeč‑ ně — použití kryptonymů namísto jmen Miroslava Holuba a Jiřího Suchého v publikovaných statích (viz dále) a vyřazení statí o Oldřichu Wenzlovi a Jiřím Suchém svědčí o tom, že množství statí nebylo jediným důvodem. Kdo je kdo. Politika hodnocení autorů Poznání o dobové politice mezilidských a meziskupinových vztahů se pro‑ hloubí, všímáme‑li si, jak autor kategorizuje a hodnotí jednotlivé autory napříč studiemi. Bylo by možné si myslet, že hodnocení několika kategorií autorů se řídí pouze autorovým estetickým vkusem, neboť kritéria, na jejichž základě jsou kategorizováni a hodnoceni, jsou výslovně estetická. Je zde však též dru‑ hý, nepřiznaný kategorizační klíč, který estetické preference koriguje: politické rozdělení na oiciální autory a skutečné či imaginární odpůrce režimu. První skupinu, činnou v padesátých letech, tvoří spisovatelé označovaní jako „sektáři“ či „dogmatici“, jinak též radikální kulturní levice. Druhou skupinou jsou básníci „pozemšťané“, umírnění, respektive „skutečná“ marxistická kriti‑ ka, jež podle Blahynky setrvale představuje jeden z hlavních proudů české poe‑ zie a kritiky. Třetí skupinou jsou takzvaní „spiritualisté“, v padesátých letech po‑ tlačení, znovu činní v šedesátých letech a v sedmdesátých letech opět potlačení. Kdo byli (Blahynkou odmítaní) dogmatici se z knihy nedozvíme, autor jejich jména přímo neuvádí. Ze „spiritualistů“ žijících v padesátých letech je jmenován pouze Jakub Deml, dále v roce 1949 zesnulý František Halas a starší básníci Otokar Březina, Josef Hora, Otakar heer a Richard Weiner. Kategorie dogmatiků i spiritualistů činných v padesátých letech zastupují především jejich souhrnná označení jako „názor“, „dobová kritika“, „jedna část této kritiky“, „přirození protichůdci pozemšťanské avantgardy, mladí spiritualis‑ té, metafyzikové a existencialisté, ale žel také mladí autoři, kteří se upřímně česká literatura 3/2013 357 hlásili k socialismu“, „zastánci a vyznavači osudovosti, metafyziky, abstrakce a spekulace v poezii“, „strážci tzv. čisté, neangažované poezie“, „rétoričtí veršotepci, kteří »snadno zapřahají kdejakou frézu […] do služeb pokroku«“, „sektáři na frontě poezie“ apod., nikde konkrétní lidé. Umírněných autorů, „pozemšťanů“, je velké množství, tvoří ostatně hlavní téma knihy. Historicky jde o kulturně‑politické křídlo na přelomu čtyřicátých a padesátých let soustředěné kolem ministra informací a později kultury Vác‑ lava Kopeckého, historika a politika Zdeňka Nejedlého, ideologa a literárního kritika Ladislava Štolla a básníka a politika Jiřího Taufra. Mimo kanonické auto‑ ry (Neumann, Wolker, Nezval) a další, už tehdy většinou zesnulé spisovatele (K. Biebl, od počátku sedmdesátých let M. Pujmanová, F. Branislav, F. Nechvátal, K. Kapoun, F. Hrubín) představuje na různých místech Blahynka ty, kteří v pa‑ desátých letech prosazovali „pozemský“ materialistický proud poezie, značné množství uměleckých a publicistických autorit činných v sedmdesátých letech: Ivana Skálu, Miroslava Floriana, Vladimíra Dostála, Josefa Rybáka aj., viz dále. Jejich zásluhy o  pozemské básnictví se nejzřetelněji ukazují na jejich dobovém postoji ke Konstantinu Bieblovi ve studii „Íkaros české poezie“. Blahynka jmenuje ty, kteří se k Bieblovi přihlásili po jeho smrti: „zejména pak devadesátistránkový sborníček Za Konstantinem Bieblem (vydaný v roce 1952) představuje vlastně určitý manifest věrnosti bieblovskému pojetí poe‑ zie, k němuž se přihlásili nejenom nejbližší básníkovi druhové, jakými byli Nezval, Konrád a Taufer, ale i řada dalších spisovatelů: Marie Pujmanová, Vilém Závada, František Branislav, Karel Nový, Jaroslav Bednář, Josef Rybák, Jan Alda, Vladimír Reisel a několik mladších autorů [k nim viz dále — PA].“ ito všichni, „nesektářský kruh Bieblových přátel“ (blahynka 1977: 80), pro Blahynku představují antidogmatiky. Spiritualisté činní v šedesátých letech jsou uvedeni explicitně: Jiří Gruša, Jan Lopatka, Vladimír Kaka, Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Zbyněk Hejda, Ivan Wernisch, Jiří Němec a posmrtně vydávaný Jan Hanč. Tyto redaktory a au‑ tory Tváře, Literárních novin a později Orientace, podle Blahynky politicky a es‑ teticky spojené antidogmatismem a příklonem k formám katolicismu, kritizuje pro jejich nesnášenlivě kritický postoj k pozemské poezii. Ten sílil od počát‑ ku šedesátých let, když „v polovině února 1964 otiskly Literární noviny článek Jiřího Gruši Verš pro kočku“ (blahynka 1977: 209). Jsou k nim přiřazeni též Václav Černý a údajný odpůrce pozemské poezie (resp. Ladislava Štolla) Felix Vodička. Označení spiritualista nejsilněji kolísá mezi estetickými a politickými kritérii, neboť zatímco původní časopisecké stati pojednávaly o okruzích časo‑ pisů Orientace (idem 1976b) a Tvář (idem 1976a) neboli o koncepčních otázkách literární publicistiky a kritiky, jejich nový titul „Spiritualistická recidiva“, pod nímž jsou shrnuty v knize, evokuje kritiku poetického proudu. Na „pozemšťany“ (umírněné) a „spiritualisty“ jsou jmenovaní autoři kate‑ gorizováni jednoznačně; deklarovaným klíčem je příslušnost k poetickému 358 Petr andreas proudu „pozemšťanství“. „Spiritualisté“ jsou líčeni jako záporné postavy, „pozemšťané“ jako hrdinové a navíc jako oběti: peripetie příběhu Pozemské poezie spočívají v tom, že umírnění v padesátých letech museli odolávat úto‑ kům dogmatiků a spiritualistů a počátkem šedesátých let posílených spiritua‑ listů (jejich „recidivě“). Nyní se zaměříme na autory, jejichž jména v daných pozitivních kontextech neprošla politickým sítem a jejichž přítomnost je proto rozostřená či skrytá. Množství politicky motivovaných jednotlivých úprav pramení z připomínek lek‑ torů. Zatímco Štěpán Vlašín uvedl jen několik věcných a pravopisných pozná‑ mek, Josef Hrabák konstatoval, že „vůbec by byla žádoucí určitá revize textu, protože na některých místech je příliš patrná původní, několik let stará verze, což bezděky oslabuje v očích čtenářské obce aktuální dosah statí (srov. str. 222, 267, 328, úvod kapitoly o Kainarovi)“ (hrabák 1975; vlašín 1975). Srovnáním studií vydaných před rokem 1968 s jejich časopiseckými předlohami5 rozpozná‑ me tyto nejjednodušší zásahy: proškrtání zmínek o nepřijatelných autorech, respektive použití kryptonymů. Úprava měla rukopis uvést do souladu s ideo‑ logickou normou (zde reprezentovanou především úsudkem lektora Hrabáka). Pojmenování a klasiikace tohoto druhu úprav jsou relativní vzhledem k aktuální společensko‑politické ideologii. Lektorské řízení je standardní pro‑ cedurou literárního provozu, řídící se aktuálními normami. Mezi ně v norma‑ lizační éře patřila tabuizace politických protivníků (dobovým jazykem zvaná ostražitost či bdělost). Skuteční i imaginární protivníci byli tabuizováni přede‑ vším v pozitivních kontextech, aby bylo zabráněno jejich působení v kultur‑ ním provozu. (Jejich jména byla naopak zpravidla ponechávána v kontextech negativních, aby byl jejich obraz v důsledku démonizován.) Využití lektorátu pro účely politického boje bylo proto odpovědnými funkcionáři a redaktory vnímáno jako žádoucí, či alespoň nezbytný a v každém případě legitimní po‑ stup. V liberálně‑demokratickém prostředí oproti tomu tabuizace protivníků univerzální a vymahatelnou normou není. Vzhledem ke způsobu provedení (na problematické strany rukopisu upozornil lektor a jejich konkrétní úpravy se poté ujal sám autor [blahynka 2012]) a politickou motivovanost úprav (vyretušovaní autoři byli politickými odpůrci), lze tento druh lektorování označit jako zásah na pomezí cenzury a autocenzury. Použijeme‑li tradiční liberální pojetí cenzury6 (srov. müller 2009: 505–506), jeví se opodstatněné hodnotit jako cenzuru např. vyřazení jmen Jiřího Suchého, Miroslava Holuba a dalších. Při pohledu na oiciální publikač‑ ní prostor zvenčí se tento redakční škrt jeví jako zásah vykonaný zástupcem represivní politické moci. Na druhé straně chápat jako cenzurní zásah do Pozemské poezie úpravy, které Milan Blahynka učinil v reakci na připomínky 5 Rukopis Pozemské poezie se ve fondu Čs. spisovatele v PNP bohužel nezachoval. 6 Tato představa dosud převládá v diskuzích o normalizačním kulturním provozu. česká literatura 3/2013 359 redaktora Kubína a lektora Hrabáka, se jeví jako nepatřičné, neboť z jejich hlediska měly zásahy povahu spolupráce. Ze studie „Básník Veliké lásky“ (o Kainarovi, z roku 1967) přepracováním zmizely citace a jméno emigranta Josefa Škvoreckého a první zmínka o Jiřím Suchém (mimochodem Blahynkova oblíbeného autora), který se mohl kul‑ turního dění účastnit jen omezeně, se přesunula hlouběji do textu. Odkaz na Miroslava Holuba byl nahrazen kryptonymem „básníci polemické generace“ (blahynka 1977: 244 a 248; srov. idem 1967: 68–69). Další zámlku tvoří vynechání „několika mladších autorů“ze zmiňovaného bieblovského sborníku. Patřili mezi ně i Karel Šiktanc a František Kautman, kteří za normalizace nesměli publikovat, Zdeněk Karel Slabý, který roku 1971 přišel o své redaktorské místo v časopise Zlatý máj, dále Jindřich Hilčr a Jan Ryska (za konstantinem… 1952). Jiná forma autocenzury se projevuje ve studiích vydaných po roce 1968. Ve studii o Kainarovi Blahynka nemluví, jak bychom mohli čekat, o Skupině 42, kterou odmítli Štoll a zejména Taufer na sjezdu SČSS roku 1950, nýbrž o Kainarově „druhém“ a „třetím období“. Podobně jako snahu o zařazení Suchého, Holuba atd. je možné použití těchto kryptonymů chápat jako druh opoziční taktiky, tichou „distanci od oiciálního zavrhování Skupiny 42“ (blahynka 2012), kdy se pod oiciálním kánonem Štollovým objevují obrysy osobního kánonu Blahynkova.7 Dále Blahynka potlačil negativní hodnocení autorů činných za normaliza‑ ce. V textech psaných v sedmdesátých letech se už nic takového nevyskytova‑ lo, ze starší studie o Karlu Kapounovi kritickou pasáž vypustil.8 Tento postup popisuje v roce 1997: „Že Pozemskou poezii vydávám ve zcela konkrétním čase, uvědomoval jsem si zatraceně jasně a přimělo mě to omezit kritiku výbojných opovrhovatelů pozemskou poezií na minimum nezbytné k pochopení pole‑ mických stránek této poezie 60. let, kdy došlo k oživení sváru protichůdných koncepcí českého básnictví“ (trávníček 1997: 10). Jména — a právě jen jména — elitních normalizačních autorů a autorit se v Pozemské poezii objevují výhradně buď v pozitivních kontextech, anebo vůbec (několik ojedinělých výjimek viz níže). i, kteří přispěli k hegemonii materialistické „pozemské“ poezie, jsou jakožto „osobnosti české literatury“ heroizováni, připisují se jim příkladné intelektuální a morálně‑charakterové 7 Skupinu 42 zmiňuje až v roce 1983 v monograii Člověk Kainar a v roce 1986 v Čase básnických syntéz (blahynka 1983 a 1986). Za zmínku stojí, že Ladislav Štoll zemřel v roce 1981 a Jiří Taufer 1986. 8 „V Ohnivé čáře Kapounovi nevychází tu a tam verš; obraz nebo báseň jen zcela výji‑ mečně (takové »dělá si zpěvem základnu« o slavíkovi; měl to být žert a nevyšel). Ale to nic neznamená u stostránkové knížky dobré živé poezie“ (blahynka 1961: 4; srov.: idem 1977: 189). 360 Petr andreas vlastnosti. Explicitně například v souvislosti s Nezvalem a Štollem: „»Nejsme smluveni […]. To bolševici nedělají.« Toto »nejsme smluveni« bylo zřejmě etickým příkazem a jen z této morálky […]“ (blahynka 1977: 79). Mnozí z ostatních starších autorů činných v padesátých a šedesátých le‑ tech i za normalizace vystupují v Pozemské poezii anonymně pod souhrnnými označeními dogmatici nebo spiritualisté (viz výše). Někteří — a to je z dneš‑ ní perspektivy pozoruhodné — také jmenovitě v roli pozemšťanů i zároveň anonymně jako dogmatici padesátých let. Záměr nepřipomínat jejich roli v minulosti je evidentní. Patří k nim například Josef Kainar, jenž počátkem padesátých let vedl polemiku s Konstantinem Bieblem a parodoval jeho po‑ etiku (kainar 1950: 39–44; podrobněji kusák 1998: 326–327). V Pozemské poezii je Kainarovo rané období zpracováno interpretativně s důrazem na hudební stránku. Podobně je zachyceno rané dílo Ivana Skály, „publicisty ostrého pera, polemika, bojovníka“ (blahynka 1977: 267). Ovšem poezie a agresivní „sektářská“ publicistika tehdejšího ředitele Československého spisovatele však v souvislosti s počátkem padesátých let připomenuty nejsou (patřil mezi přední kritiky Tvorby a Rudého práva). V Pozemské poezii je Skála zmíněn jako propagátor Wolkra z konce padesátých let (ibid.: 56–57). Anonymně vystupu‑ je Michal Sedloň, kritik Bieblovy sbírky Bez obav v „dogmatické“ Tvorbě (sed‑ loň 1951: 1 035–1 036). V Pozemské poezii iguruje (jmenován je až v rejstříku) v souvislosti s Vilémem Závadou, který byl „kárán jako prý »spíše pasívní než aktivně účastný a bojovný« kritikou [tj. Sedloněm] v roce 1950“ (blahynka 1977: 346 a 354). Za souhrnnými označeními se dále s největší pravděpodob‑ ností skrývají například Stanislav Neumann, Vlastimil Školaudy, Jan Štern, Mojmír Grygar a další autoři koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let, kteří se tehdy soustředili kolem Gustava Bareše, propagandistického odděle‑ ní KSČ, Tvorby a Rudého práva.9 Blahynkův postoj k Jiřímu Opelíkovi, editorovi kainarovského výboru Bláznův kabát (1972), kterému se věnuje 2. kapitola studie „Básník Veliké lásky“, je příznačný vzhledem k Opelíkovu profesnímu postavení za normalizace. Přední kritik šedesátých let sice mohl zůstat v akademickém ústavu, ovšem na kritickou činnost zcela rezignoval a věnoval se zejména lexikograické práci. V Pozemské poezii je Opelík, mj. Blahynkův starší kolega z olomoucké ilozo‑ ické fakulty, jako jediný ze současníků hodnocen nejednoznačně. V souladu s programem Pozemské poezie Blahynka respektuje jeho literárněkritickou čin‑ nost v padesátých a šedesátých letech, když konstatuje, že Opelík „napsal jednu ze svých nejlepších studií“ o Bieblovi (blahynka 1977: 86). Jeho práci na Bláznově kabátu, který podle něho o Kainarovi vytváří „představu poněkud neúplnou a nepřesnou“, naopak kritizuje (ibid.: 251; viz výše). Jinde Blahynka 9 Dělení aktérů kulturní scény padesátých let na „dogmatiky“ na straně jedné a „umír‑ něné“ či „liberály“ na straně druhé zavádí Alexej Kusák (kusák 1998). česká literatura 3/2013 361 kritizuje Opelíkův atak (citovaný ale bez uvedení Opelíkova autorství) „na myšlenkovou bezelstnost Nechvátalovy poezie“ (ibid.: 182).10 Ukázat jasné tranické potoje Články „Metody a cíle“ a „Problémy Orientace“, v Pozemské poezii bez zásad‑ ních úprav přetištěné jako „Spiritualistická recidiva“, pocházejí z roku 1976 (idem 1976a, 1976b), kdy už byli redaktoři a autoři Literárních novin, Tváře, Orientace a jiní spojení s Pražským jarem v oiciální publikační sféře prak‑ ticky neviditelní; v nejlepším případě publikovali pod pseudonymy či pod jménem „pokrývačů“.11 Ostrý kritický tón obou článků působí v kontextu interpretativní povahy a zpravidla neagresivní dikce Blahynkova kritického díla značně exoticky. Předmětem Blahynkova výpadu obvykle nejsou auto‑ ři, kteří v šedesátých letech kritizovali jeho vlastní práci.12 Jsou jím ti, kdo v Plameni, Literárních novinách i jinde v téže době polemizovali s Ladislavem Štollem — Blahynkovým hlavním inspirátorem a od počátku šedesátých let nadřízeným v Ústavu pro českou literaturu ČSAV — a Jiřím Taufrem o zá‑ kladních koncepčních otázkách české poezie. V situaci, kdy byli pojednáva‑ ní autoři z literárního provozu vytěsněni a neměli možnost veřejné reakce, to znamenalo ukončení těchto polemik, jež v šedesátých letech byly jedním z klíčových témat kritického diskurzu.13 10 Tato strategie dovolovala skrýt jméno před zrakem pisatele lektorského posudku, neboť ten rejstřík k dispozici ještě zpravidla neměl. 11 Zakázaní autoři přesto nebyli uzavřenou kapitolou jako dogmatici padesátých let: právě v polovině sedmdesátých let se někteří z nich (Jiří Němec) začínají realizovat v samizdatových časopisech. Někteří opozičníci se též veřejně (otevřenými dopisy, prohlášeními apod. v dubnu a červnu 1976) angažovali v podpoře skupiny he Plastic People of the Universe v procesu, který proběhl v červenci 1976 v Plzni (ze zmíněných v Pozemské poezii Němec, Černý, Kohout [hnědá kniha 2012]). Jejich znovuobjevení na scéně mohlo vyvolat mezi oiciálními autory neklid a potřebu vymezit se proti nim (cuhra 2012; mayer 2009: 138). Nicméně stať Spiritualistická recidiva vznikla nejpozději v listopadu 1975, jak plyne z autorovy nejistoty ohledně termínu jejího časopiseckého vydání (nakonec leden a květen 1976) a datace lektorských posud‑ ků: v ediční poznámce se uvádí, že „Spiritualistická recidiva“ je „rozšířená verze stati napsané pro Literární měsíčník 1976“ (blahynka 1977: 350) a první ze dvou externích posudků je datován 24. listopadu 1975. Její časopisecké vydání odpovídá konání doprovodné propagandistické tiskové kampaně proti Plastic People (duben 1976) s nejvyšší pravděpodobností jen časově. 12 Například J. R. Pick, Milan Schulz, Vratislav Efenberger, Jiří Brabec či Mojmír Grygar; pouze Efenbergra Blahynka jmenuje v poznámce jako autora kratičkého nevýznamného citátu. 13 Jde o polemiku iniciovanou článkem Vladimíra Medka Verš pro Stalina (medek 1964: 41–44), kde se otevřela otázka umělecké hodnoty poezie padesátých let psané pod vlivem kultu osobnosti. 362 Petr andreas Další důležitou okolností Blahynkova nezvykle útočného tónu mohla být skutečnost, že texty o Tváři a Orientaci vznikaly v době, kdy kritik usiloval o znovuzískání členství v KSČ, které ztratil při stranických prověrkách v roce 1970. „Komise […] doporučila, aby po určité době znovu usiloval o vstup do strany, a to na základě angažované literárně vědecké práce.“ Když v roce 1987 komise jihomoravského KV KSČ vydávala doporučení pro jeho znovupřijetí, konstatovala, že kritik „svou výrazně angažovanou vědeckou a publicistickou prací ukázal své jasné stranické postoje“.14 Závěr Text Pozemské poezie strukturovalo množství střetávajících se mimoliterárních zájmů. Jakkoli jsou jejich projevy patrné, usuzovat na ně můžeme pouze s větší či menší pravděpodobností a přesností pomocí srovnání verzí statí, na základě autorových vyjádření či z kontextu. Nahlížena sociologickou či strukturalistickou optikou, z hlediska spole‑ čenského působení a funkce textu, byla Pozemská poezie součástí normalizač‑ ní propagandy, legitimizující režim v oblasti literatury. Pro literární provoz měla platnost normativního dokumentu, jenž reprodukoval ideologicko‑ ‑estetickou normu a mohl mít cenzurní, respektive autocenzurní důsledky pro práci dalších autorů. Tato funkce však primárnímu autorskému záměru neodpovídá. V této studii jsem se pokusil ukázat nejednoznačný proces vy‑ jednávání, který od autorského námětu vedl k hotové knize, a hlavní faktory, které jej ovlivňovaly (či ovlivnit mohly). S jistotou můžeme identiikovat dvě fáze úprav, a to 1) autocenzuru statí vzniklých v sedmdesátých letech, kdy Blahynka omezil „kritiku výbojných opovrhovatelů pozemskou poezií na minimum“, neboli negativní hodno‑ cení těch dřívějších dogmatiků, kteří se ztotožnili s normalizační kulturou, a 2) politicky motivované úpravy, které autor provedl dle pokynů lektorů a re‑ dakce v textech vzniklých před rokem 1968. Výsledná role Pozemské poezie vznikla synergií autorových estetických pre‑ ferencí s oiciálními kulturněpolitickými postoji, reprezentovanými redakcí a lektory. Navržené i vlastnoruční strukturní úpravy textu (škrtání jmen, po‑ užívání kryptonymů, vyřazení záporného hodnocení) záměr do jisté míry deformovaly. Úvahy o míře této deformace i celkové koncepci knihy však zů‑ stávají omezeny (a v posledku narážejí na hranice literárněhistorické metody), neboť další prameny nejsou k dispozici a autor zmiňuje pouze určité aspekty své tehdejší koncepce. 14 Národní archiv, fond ÚV KSČ, dílčí fond Sekretariát ÚV KSČ, 1987, 29. schůze SÚV 10. 6. 1987, archivní jednotka 29, bod 26, svazek 23. česká literatura 3/2013 363 Příloha Ediční návrh Pozemské poezie Redakci lit.vědné literatury nakl. Čs. spisovatel Praha Vážení soudruzi, dozvěděl jsem se, že se v této době tvoří ediční plány na příští roky, a tak si dovoluji tímto dopisem oznámit, že v letních měsících, nejpozději do 1/9 1973 nabídnu Vašemu nakladatelství k vydání knihu s názvem POZEM‑ SKÁ POEZIE, věnovanou nejvýznamnějším zjevům a tvorbě českých bás‑ níků po roce 1945. Práce, kterou právě dokončuji, je koncipována jako dílo polemické: proti recidivám poezie spiritualistické vyzdvihuje tvorbu básníků‑pozemšťanů, proti autorům temné osudovosti zdůrazňuje činnou spolupráci nejlepších českých básníků na budování socialismu a na výchově socialistického člověka. Kniha navazuje na marxistickou literární analýzu meziválečného období ve vývoji české poezie. S ohledem na čtenáře, jimiž mohou být studenti, učitelé, kulturní pracovníci atd., probírá se poezie podle jednotlivých osobností; ke každé studii bude připojen bibliograický soupis díla po roce 1945 a výběrový seznam nejdůležitější literatury. Úvodní kapitola bude samozřejmě souhrn‑ ná. Řada studií byla už tištěna časopisecky, pro knižní vydání je však přepra‑ cována a hlavně podřízena základnímu poslání knihy. Pozemská poezie je rozvržena takto: Dvě linie ve vývoji moderní české poezie (úvodní stať)1 Nezval 1945–19582 Íkaros české poezie (K. Biebl)3 Zneuznaná básnířka (M. Pujmanová)4 1 První část stati publikována jako „Předmluva“ antologie isíc let české poezie, III. díl, ed. M. Blahynka Praha, Československý spisovatel 1974, s. 13–14. 2 V Pozemské poezii s názvem „Syn dvacátého století“. Vybrané pasáže převzaty z: „Vítězslav Nezval v prvních letech po osvobození“, Česká literatura XX, č. 5, 1972, s. 473–480; „Kniha odkaz“, Literární měsíčník IV, č. 2, 1975, s. 77–79; 7. část: „Nezval 1975“, Tvorba, č. 22, 1975, s. 8. 3 Vybrané pasáže převzaty z „Íkaros české poezie“, Rudé právo LIII, č. 48 (26. 2. 1973), s. 3; „Básník Února“, Tvorba, č. 9, 1973, s. 8 a 13. 4 VPozemsképoeziisnázvem„Okouzlenakrásousvěta“;Částipřevzatyz„BásnířkaM.Puj‑ manová“, Česká literatura XXI, č. 3, 1973, s. 237–245; „Doslov“, in: Pujmanová, Marie: Duhovýnáhrdelník, ed. M. Blahynka, Praha, Československý spisovatel 1975, s. 197–212. 364 Petr andreas Básník černé ohňové země (V. Závada)5 Cesta Františka Hrubína6 Básník Veliké lásky (J. Kainar)7 Básník prudkého tepu (K. Kapoun)8 František Branislav9 Poezie nazemvzetí (M. Florian)10 Básník jitra (I. Skála)11 Statečný básník (O. Wenzl)12 Majakovskij v nás13 Materialista Prévert Třikrát o toulavém zpěváku (Suchý)14 Kritická robota (vybrané recenze k problému materialismu v české poezii)15 Studie jsou založeny především na rozboru díla, ale všímají si také jeho ohlasu a soudů (např. osudů Bieblovy nebo Nezvalovy poezie v šedesátých letech) a při‑ tom i obecnějších problémů (srozumitelnosti, elitářství ap.). Všechny studie se dotýkajíproblémurealismuv česképoeziiposledních28let.Rozsahdíla12–15AA. 5 V Pozemsképoeziis názvem „Černý vzadu“. Části převzaty z: „Vilém Závada“, in: Česká a slovenská literatura k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Praha 1975, s. 71–75; „Básník z černé ohňové země“, Rudé právo LI, č. 49 (27. 2.), 1971. s. 4. 6 Vybrané části převzaty z: „Život básníka“, Kultura V, č. 39, 1961, s. 6; „Básník palči‑ vé paměti“, Tvorba, č. 26, 1971, s. 10–11; „Víc než výbor“, Rudé právo 52, č. 206 (1. 9.), 1972, s. 4. 7 Vybrané části převzaty z: „Josefa Kainara Velké milování“, Plamen IX, č. 7, 1967, s. 68–69; „Do třetice všeho dobrého“, Tvorba, č. 43, 1971, s. 15; „O Josefa Kainara aneb o proporcích“, Romboid VIII, č. 3, 1973, s. 29–33. 8 Vybrané části převzaty z: „Básník pozemšťan“, Kultura V, č. 8, 1961, s. 4; „Tep pravé poezie“, Host do domu IX, č. 10, 1962, s. 451–453; „Šťastný výbor z Kapouna“, Tvorba, č. 5, 1975, s. 13; „Florianův Kapoun“, Literární měsíčník IV, č. 4, 1975, s. 104–105. 9 V Pozemské poezii s názvem „Čistý pramen a kantiléna“. Části převzaty z: „Čistý pra‑ men“, Tvorba, č. 40, 1973, s. 9; „Branislavova kantiléna“, Literární měsíčník III, č. 5, 1974, s. 70–75; „Zvony Františka Branislava“, Tvorba, č. 25, 1975, s. 8. 10 Vybrané části převzaty z: „Úvod“, in Miroslav Florian: Smluvená znamení, Praha, Československý spisovatel, 1973, s. 7–15; „Pro lidi od pěti let“, Rudé právo LIII, č. 99, 1973, s. 5; „Jazykem větru“, Tvorba, č. 21, 1975, s. 13, „Florianova Hvězdná réva“, Tvorba, č. 35, 1975, s. 13; „Pátý a šestý výbor z Floriana“, Literární měsíčník V, č. 2, 1976, s. 104–105. 11 Vybrané části převzaty z: „Dva básníci — jedna poezie“, Nový život XI, č. 5, 1959, s. 380–385; „Doslov“, in: Ivan Skála: Čí je jaro, Praha, Československý spisovatel 1976; „Básnická událost roku“, Tvorba, č. 1, 1976, příloha LUK, č. 1, s. 7. 12 Nezařazeno. 13 Nezařazeno. 14 Nezařazeno. 15 Nezařazeno. česká literatura 3/2013 365 Byl bych rád, kdybyste s mou Pozemskou poezií mohli počítat v plánu na rok 1974, protože jde o knížku (nikoli výbor statí) zaměřenou k aktuálním problémům boje o českou poezii dnešní doby. V Olomouci dne 18/3/1973 Milan Blahynka Prameny BLAHYNKA, Milan 1956 „Zahrady Milana Kundery“; Host do domu III, č. 9, s. 400 1961 „Básník pozemšťan (Kapoun, Karel: Ohnivá čára, Mladá fronta: Praha 1961)“; Kultura V, č. 8, s. 4 1967 „Josefa Kainara Veliké milování (Kainar, Josef: Veliké milování, Čs. spisovatel: Praha 1950)“; Plamen IX, č. 7 (červenec), s. 68–69 1973 Dopis Milana Blahynky adresovaný literárněvědné redakci Československého spisovatele z 18. 3. 1973, součást námětového listu rukopisu Pozemská poezie Milana Blahynky (PNP, Fond Československý spisovatel) 1976a „Metody a cíle. Ke kritice a ne‑kritice poezie v šedesátých letech“; Literární měsíčník V, č. 1 (leden), s. 70–75 1976b „Problémy Orientace. Teoretická východiska, praxe a rozpory jednoho časo‑ pisu“; Literární měsíčník V, č. 5 (květen), s. 60–67 1977 Pozemská poezie. Kapitoly k české poezii (1945–1975) (Praha: Čs. spisovatel) 1980a Česká poezie dvacátého století; ed. Milan Blahynka (Praha: Čs. spisovatel) 1980b Miroslav Florian (Praha: Čs. spisovatel) 1980c „Pojem pozemská poezie (Od argumentačního jazyka kritiky k pojetí vývoje české poezie)“; Česká literatura XXXI, č. 4, s. 370–375 1981 Vítězslav Nezval (Praha: Čs. spisovatel) 1983 Člověk Kainar (Ostrava: Proil) 1984 Jan Pilař (Praha: Čs. spisovatel) 1985 Čas básnických syntéz (Praha: Čs. spisovatel) 2011 E‑mailový rozhovor s Milanem Blahynkou z 8. 6. 2012 E‑mailový rozhovor s Milanem Blahynkou z 21. 12. CUHRA, Jaroslav 2012 Rozhovor s Jaroslavem Cuhrou z 22. 11. DOSTÁL, Vladimír 1950/1951 „Jiří Orten a jeho dědictví“; Var III, č. 3, s. 80–89 HÁJEK, Jiří 1972 Konfrontace (Praha: Čs. spisovatel) HRABÁK, Josef 1975 Posudek strojopisu Milana Blahynky Pozemská poezie, 8. prosince 1975, součást námětového listu knihy Milana Blahynky Pozemská poezie (PNP, fond Čs. spisovatel) 366 Petr andreas KAINAR, Josef 1950 Veliká láska (Praha: Čs. spisovatel) MEDEK, Vladimír 1964 „Verš pro Stalina. Malá marginálie k tradicím a edicím naší poezie“; Plamen VI, č. 1 (leden), s. 41–44 RZOUNEK, Vítězslav 1973 Realismus a soudobá próza (Praha: Univerzita Karlova) 1974 Proti proudu. Stati z let 1963–1973 (Praha: Čs spisovatel) SEDLOŇ, Michal 1951 „Cesta Konstantina Biebla k bojovnému humanismu“; Tvorba XX, č. 43 (25. 10.), s. 1 035–1 036 ŠTOLL, Ladislav 1950 Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. Referát pronesený na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů dne 22. ledna 1950 (Praha: Orbis) 1972 Umění a ideologický boj I a II; ed. Štěpán Vlašín (Praha: Svoboda) 1975 Básník a naděje. Z bojů za českou socialistickou poezii (Praha: Čs. spisovatel) 1986 Z kulturních zápasů. Vzpomínky, rozhovory, portréty, stati, korespondence; ed. Ště‑ pán Vlašín (Praha: Odeon) 1999 „Referát Jiřího Taufera na konferenci SČSS 22. 1. 1950“; ed. Michal Bauer; Česká literatura XLVII, č. 3, s. 304–318 TRÁVNÍČEK, Jiří 1997 „Dvacet let od vydání Pozemské poezie“ (rozhovor Jiřího Trávníčka s Mila‑ nem Blahynkou); Tvar VIII, č. 3, s. 8–9 VLAŠÍN, Štěpán 1975 Posudek strojopisu Milana Blahynky POZEMSKÁ POEZIE (Kapitoly o české poezii 1945–1975); nakladatelství Československý spisovatel, 409 s., 24. listo‑ padu 1975, součást námětového listu knihy Milana Blahynky Pozemská poezie (PNP, fond Čs. spisovatel) 1952 Za Konstantinem Bieblem. Vzpomínky a projevy jeho přátel (Praha: Čs. spisovatel) V pramenech neudávám stovky recenzí, kritik a studií z bibliograie Milana Blahynky. literatura BAUER, Michal 2009 Souvislosti labyrintu. Kodiikace ideologicko­estetické normy v české literatuře 50. let 20. století (Praha: Akropolis) DVOŘÁK, Jaromír 1984 „K argumentačnímu jazyku kritiky“; Česká literatura XXXII, č. 6, s. 559–561 HNĚDÁ KNIHA 2012 „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem 1976, 1977 a 1980 (Praha: Ústav pro studium totalitních režimů) [též http://silesia.wz.cz/hk.htm] česká literatura 3/2013 367 HOGAN, Patrick Colm 1990 he Politics of Interpretation (New York: Oxford University Press) HOLÝ, Jiří — VOLNÁ, Katka 2009 Tato fakulta bude rudá! (Praha: Akropolis) KABELE, Jiří 1998 Přerody. Principy sociálního konstruování (Praha: Karolinum) KNAPÍK, Jiří 2005 „Od korektury k ideologické normě. Ze zákulisí vzniku »Třiceti let bojů« La‑ dislava Štolla“; Soudobé dějiny XII, č. 1, s. 62–84 2006 V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956 (Praha: Libri) KŘIVÁNEK, Vladimír 1999 „»Pozemské« a »nebeské« v české poezii“; Tvar X, č. 19, s. 4–5 KUSÁK, Alexej 1998 Kultura a politika v Československu 1945–1956 (Praha: Torst) MAYER, Françoise 2009 Češi a jejich komunismus. Identita a politická paměť; přel. Helena Beguivinová (Praha: Argo) MÜLLER, Beata 2009 „Cenzura a kulturní regulace: mapování terénu“; Česká literatura LVII, č. 4, s. 505–506 SLABÝ, Zdeněk Karel 2011 „Zdeněk Karel Slabý, netradiční životopis o tom, proč píše knihy pro děti“; www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article& id=3123:zdenk‑karel‑slaby‑netradini‑ivotopis‑o‑tom‑pro‑pie‑knihy‑pro‑ ‑dti&catid=93:osobnosti‑proily&Itemid=4143 [publikováno 6. 6. 2011, citová‑ no 23. 9. 2011] résumé he literary criticism programme Pozemská poezie (1977) is one of the most systematic and representative attempts at the time to construct and legitimize the genealogy of “Socialist poetry”. Its author Milan Blahynka advocated the canon of the oicial line of Czech poetry preferred by the regime, and its publication marked the peak of his political engagement as a literary critic. However, Pozemská poezie is not an authentic expression of the author’s ideas and critical views. his study focuses on the interests which structured Pozemská poezie, i.e.: 1) the veriiable aspects of the author’s inten‑ tions and the conception behind the book; 2) censorship and self‑censorship in the manuscript during review; and 3) primarily veriiable politically motivated self‑ ‑censorship tactics in the author’s writing and interpretation. In Pozemská poezie we can clearly identify two stages in the alterations, namely: 1) Self‑censorship in articles which the critic wrote in the irst half of the 1970s, in which he curtailed his criti‑ cism of earlier dogmatists who identiied with normalization culture; 2) politically motivated alternations made by the critic in line with the instructions of review‑ ers and editors at Československý spisovatel in texts written before 1968: this includes 368 česká literatura 3/2013 the omission of several studies of unsuitable authors and the removal of the names of several others (and their replacement by cryptonyms). hese structural alterations in the manuscript (e.g. name deletions, use of cryptonyms, excision of negative assess‑ ments) to a certain extent distorted the original aims: Pozemská poezie was meant to be somewhat more “liberal”. he extent of this distortion remains unclear, however, as we have only partial knowledge of the author’s overall conception of the book and the intentions involved. klíčová slova / keywords politika interpretace — normalizace — literární kritika — autocenzura — cenzura — Milan Blahynka politics of interpretation — normalization — literary criticism — self‑censorship — censorship — Milan Blahynka