II.2.1. Dva světy: Jih a sever
Materiál 5.:
Zájem italských renesančních humanistů o kontakty s Karlem IV.
 dvě skutečnosti Karlova zájmu o humanismus:
1) znalost italského veřejného života na počátku třicátých let (zástupce Jana
Lucemburského v italské lucemburské signorii);
2) 2) v duchu francouzských tradic toužil získat pro lucemburskou dynastii znovu
císařskou korunu
 s prvním průkopníkem raného humanismu se Karel setkal prostřednictví jeho literárního díla
– byl to Dante Alighieri (1265 – 1321); byl ovlivněn zejména jeho spisem Monarchia, který
se svým způsobem stal politickým modelem pro základní pojetí vladařské moci Karla IV. jako
českého krále a zvláště jako krále a císaře Svaté říše římské
 Marsilius z Padovy (1275/80 – 1342/43) – italský teolog, lékař, profesor. Jeho model vlády
byl založen na myšlence suverenity lidu, z jehož vůle má pocházet veškerá světská moc.
Hlavním dílem je spis Defensor pacis (Obránce míru) – pro Karla IV. nepřijatelný, protože byl
jednostranný a vedl k mocenské konfrontaci s institucí papežství
 Odlišnou ideu suverénního císařství, založenou na vítězství fyzické síly a napodobující
císařskou moc v období latinské antiky a pozdního římského císařství hlásal ve svých
bojovných manifestech tribun římského lidu Cola di Rienzo (1313 – 1354). Znepřátelil si
papeže Klimenta VI., když 1. srpna 1347 obeslal císaře Ludvíka IV. Bavorského a Karla
Lucemburského, aby před jeho tribunálem v Římě obhájili své údajné nároky na titul římského
císaře a krále → psanec, musel se skrývat. R. 1350 tajně přijel do Prahy, aby Karla přemluvil
k účasti na svém politickém záměru zmocnit se vojenskou silou Říma a obnovit římské
impérium v duchu antických tradic. Na žádost Klimenta VI. uvězněn (šlo spíše o ochrannou
vazbu než o žalářování). Karel se snažil zabránit tomu, aby byl Cola di Rienzo vydán
papežskému tribunálu za života Klimenta VI. → zachránil mu tím život. Cola končí násilnou
smrtí z rukou vlastních římských stoupenců
 Za zčásti obdobných okolností se vyvíjely Karlovy styky s předním a obecně uznávaným
představitelem italských humanistů, básníkem a myslitelem Franceskem Petrarkou (1304 –
1374). Měl stejné cíle jako Cola di Rienzo. Petrarca se 24. února 1351 obrátil na krále Karla
listem s manifestem, vyzývajícím římského krále k mohutnému tažení do Říma k přijetí
císařské koruny. Karel odpověděl na Petrarkův list na jaře roku 1351 za stylistické pomoci
vězněného Coly di Rienzo. Ačkoli v Petrarkově listě nebyla jediná přímá zmínka o použití násilí
k získání hodnosti, moci a uznání římského císaře, Karel vytušil co má na mysli a básníkův
požadavek odmítl. Po korunovaci římským císařem (5. dubna 1355) se ale Karel nepokusil
uskutečnit Petrarkovy plány na násilné uchopení moci v Itálii, což mu Petrarca vytýkal. Nadále
si psali, Karel pozval učence do Prahy (navštívil ji roku 1356).
Materiál 6.:
Dopis Coluccia Salutatiho Joštovi Lucemburskému:
„Nejjasnějšímu knížeti a panu Joštovi, markraběti braniborskému a moravskému.
Nejjasnější kníže a vznešený pane, byl bych připojil k obšírnějšímu dopisu, který obdržíš
s tímto listem, to, čeho se nyní dotknu. Avšak zdálo se býti příhodnější věci rozdělit, aby příliš
dlouhé psaní nepřevyšovalo míru listu a aby soukromé téma nezatěžovalo veřejné věci, kterých
jsme se dotkli. Onen list má svůj vlastní obsah, vyzývá ke sjednocení schizmatu, což je věc,
která svou závažností nepřipouští žádné spojení s jinými problémy. A zdálo se mi to vhodné
také proto, že onen list může hovořit sám za sebe a že se snad bude probírat před očima
veřejnosti. Nyní tedy s tebou projednám soukromé záležitosti a jestliže v tomto ohledu naleznu
v tvých očích přízeň, jak se domnívám, a jestli ti byla řečena pravda, můžeš mě velmi snadno
učinit šťastným.
Nedávno jsi napsal, že jsi objevil rozsáhlou knihu Tita Livia a s tím ses však nespokojil a
podotkl jsi, že ses postaral, aby bylo dílo pro mně. Radoval jsem se z toho, co jsi tehdy přátelsky
napsal a co jsi tak ochotně nabídl. Nevěřím však, že se u vás skrývá více než třicet knih, které
porůznu máme, a nevěnoval jsem se té věci s větším zápalem. Livius napsal sto čtyřicet dva
knih římské historie a nedomníval jsem se, že jsi našel víc než tři dekády. Nyní jsem se však
dověděl od ctihodného pana Ondřeje, tvého kancléře, že v klášteře svatého Benedikta v lübecké
diecézi se nachází celý Livius nebo větší jeho část v jediném svazku či v několika a v tak starém
písmu, že ve vašich zemích je sotva kdo schopen toto písmo číst. Písmo a tvary písmen jsou
totiž změněny již tolika staletími, že ti, kteří srovnávají současné písmo s tím nejstarším, stěží
postřehnou mezi ním podobu, takže je třeba na písmo pečlivěji zvykat oči i mysl, a proto nejsou
schopni číst plynule.
Nicméně věřím, že onu knihu jestliže mi bude dopravena díky tvé přátelské službě celá nebo
z poloviny, vyprostím z temnot minulosti, protože jsem tyto starobylé památky zkoumal od
mládí. Proto tě pro tvou vznešenost a urozenost tvého rodu, pro tvou statečnost a důstojnost, při
Bohu a všech svatých a při veškeré lásce k našim snahám a při všem, co může být smrtelníky
nazýváno důležitým a drahým, snažně prosím a žádám, aby ses vynasnažil tuto mou žízeň
uhasit. Chtěl jsi svou velkorysostí onen svazek pro mně opsat. Není možné, aby se tak stalo
kvůli starobylosti, kterou se liší od písma naší doby, a bylo by to příliš obtížné pro velikost
knihy, neřku-li příliš nákladné, což jsem povinen zvážit. Dodrž slovo, ať tvým přičiněním
uvidíme tuto knihu v prameni oné starobylosti. Oddaně se za odvděčím a nebudeš litovat ani ty
ani otec opat, že jste tuto šlechetnost prokázali muži tolik oddanému vědě. Budu tento dar
rozšiřovat po celém světě s chválou a s doporučením tvé laskavosti. Na tobě, který vidí přání
svého poddaného, záleží, jestli mi ho splníš.
„Jestli tuto mi dá, svou smrtí ji bohatě splatí.“
Protože jsem poznal, že se velmi těšíš historií, posílám ti knížku „De quibusdam illustribus
viris“ – novými autory složenou, malou rozsahem i písmem, jak uvidíš nepatrnou, ale velmi
bohatou výmluvností i obsahem – a doufám, že její četba ti bude příjemná. A věz, že jsem ji
nechal opsat pro tebe již před časem, avšak nedostatek poslů ji u mne zdržel, dokud jsem ji
nesvěřil věrné ruce tvého kancléře a přítele.
Buď zdráv šťastně a dlouho, můj pane.
Ve Florencii 21. srpna 1387.“