Raný novověk 3
III.1.1. Renesance a antika, renesance a středověk
Materiál 1.:
Renesance a antika
V renesančním umění se prolíná přijímaní z minulosti (imitace předloh. obnovení klasických
forem) s nově vytvářeným (renesanční individualismus, modernita). Do každého díla tvořeného
na základě antických vzorů přidávána dobová funkce a konvence a také individuální tvůrčí
invence a kreativita. Burke hovoří o neotrockém přejímání starého.
Mezi umění řazena také námořní navigace, technika nebo tkalcovství. Propojení výtvarného
umění s literaturou, která podobně navazovala na antické vzory a předlohy.
V architektuře přejímání klasických tvarů, bezprostředním čerpáním z díla Vitruvia a také
studiem zachovaných fragmentů antického umění.
Studium antické teoretické literatury: Zachovávání klasických sloupových řádů a
vitruviánských principů při kompozici lidského těla.
Studium antických památek: Dokonce i florentští a severoitalští architekti a umělci (Filippo
Brunelleschi, Donato Bramante, Andrea Palladio) jezdili studovat antické památky do Říma:
Pantheon, Kolosseum, Konstantinův vítězný oblouk, Marcellovo divadlo). Studium antických
vykopávek Neronova paláce a Hadriánovy vily.
Budování renesančních staveb a tvorba uměleckých děl podle antických vzorů: Na základě
klasických proporcí potom budovány renesanční stavby. Např. Bruneleschi: Kostel San
Lorenzo, San Spirito, Kaple Pazziů ve Florencii (sloupy, oblouky a proporce podle antických
staveb), Bramante: Tempieto v Římě (kruhový půdorys se sloupovím podle zachovaných
antických chrámů v Římě), Palladio: Villa Foscari u Vicenzy (portikus podle římského
Pantheonu). Nálezům antických soch se ale alespoň částečně přizpůsobovalo také malířství a
sochařství. V malířství a reliéfní plastice např. Pierro della Francesca: Portrét vévody Frederika
de Montefeltro z Urbina a Leon Battista Alberti: Autoportrét (podle portrétů římských císařů
z profilu na římských mincích); v sochařství Donatello: David a Michelangelo Buonarroti:
Bacchus (podle nalezené antické sochy Laokonta).
některá umělecká díla v malířství tvořena jako rekonstrukce nezachovaných antických děl,
podle popisu zachovaném v antických textech. Např. Sandro Boticelli: Pomluva.
Literatura:
Peter Burke: Die Renaissance. Berlin, 4
Wagenbach 1996. Především kapitola (Originální
vydání: Peter Burke: The Renaissance. London 1987.)
Johan Huizinga: Das Problem der Renaissance. Renaissance und Realismus. Tübingen 1953.
Hans
Ernst Gombrich: Die Kunst der Renaissance. 1-4. Stuttgart 1985-1986.
André Chastel: Le Myth de la Renaissance. 1420-1620. Geneve 1969.
Hubertus Günther: Das Studium der antiken Architektur in den Zeichnungen der
Hochrenaissance. Tübingen 1988.
Erwin Panofsky: Die Renaissancen der europäischen Kunst. Frankfurt/M 1990, kap.
Renaissance der Antike, s. 167-216.
Materiál 2.:
Niccolo Machiavelli: Florentské letopisy
Novodobé jazyky a velké změny ve světě
A vskutku, jestliže bylo kdy v Itálii a v zemích, jimiž protáhli barbaři, pak to bylo v období do
Arkadia a Honoria po Theodoricha. Neboť uvážíme-li, jakou škodu způsobí státu nebo říši
změna panovníka nebo vlády, způsobená nikoliv vnějším zásahem, nýbrž nesvorností občanů,
a vidíme-li jak již nepatrné změny stačí, aby zahubily i sebemocnější stát, pak si můžeme
snadno představit, co v oněch dobách vytrpěla Itálie a jiné římské provincie, když měnily nejen
vládu a panovníka, ale i zákony, zvyky, způsob života, náboženství, jazyk, kroj i jména. Každá
z těchto změn sama o sobě vyvolala by již při pouhém pomyšlení hrůzu u každého pevného a
ustáleného člověka, natož teprve všechny najednou a ještě více u těch, kdo byli toho očitými
svědky nebo takové změny dokonce sami prožívali.
Tak pronikavý převrat měl za následek zánik, vznik a rozvoj mnohých měst. K zaniklým
městům patří Aquileia, Luni, Chiusu, Popolonia, Fiesole a mnoho jiných. Mezi těmi, jež byla
nově založena, byly Benátky, Siena, Ferrara, Aquila a další města a hradiska, která pro stručnost
opomíjím. Florencie, Janov, Pisa, Milán, Neapol a Bologna se staly velkoměsty. K nim pak se
ještě druží zboření a znovuvybudování Říma a další města porůznu zničená a poznovu
vybudovaná. Mezi těmito troskami a novými národy vznikly nové jazyky, jak se to jeví na
mluvách, zdomácnělých ve Francii, Španělsku a Itálii, jež smíšeny z mateřštiny tamních národů
a ze staré latiny, představují nový druh řeči. Mimoto změnily jméno nejen země, ale i jezera,
řeky, moře i lidé. Francie, Itálie a Španělsko jsou plny nových jmen, zcela odlišných od
dřívějších, jako např. Pád, Garda, Archipel, nemluvě o jiných, se liší od dávných názvů. A lidé
se z Caesarů a Pompejů stali Petry, Jany a Matěji.
Mezi tolika změnami nebyla nikterak podružná změna náboženství, poněvadž potíráním zvyků
staré víry pomocí zázraků víry nové vznikaly mezi lidmi vážné zmatky a rozbroje. Kdyby bylo
křesťanské náboženství bývalo aspoň jednotné, bylo by zůstalo při menších nepokojích. Jelikož
se však církve řecká, římská a ravennská vzájemně potíraly a nadto ještě bludařské sekty
bojovaly s pravověrnými, sužovaly takto v mnohém směru celý svět. O tom svědčí Afrika, která
zakusila mnohem větší hoře od ariánské sekty, jejímiž přívrženci byli Vandalové, než od pouhé
jejich hrabivosti a vrozené krutosti.
Lidem, žijícím tehdy uprostřed takového pronásledování se zračila v očích hrůza jejich duše,
nemohli se většinou utéci o pomoc k bohu, v nejž bědní vždy doufají. A nejsouce se ponejvíce
jisti, k jakému bohu se mají obrátit, bez jakékoliv pomoci a v beznaději bídně hynuli.