[94] DĚJINY - TEORIE - KRITIKA 1/5004 PAVEL HIML DISKUSE A ROZEPŘE [ 95 ] Kdo musí vědět, kdy byla bitva na bílé hoře? Úvahy k výuce „historie" nejen na českých vysokých školách Pavel Himl Who needs to know the date of the Battle of the White Mountain? Reflections on the teaching of "history" at Czech universities and elsewhere I The traditional idea of a single unified History has an impact not only on its basic working concepts (progress in a definite direction important centre - - ;-> unimportant peripheries, "significance" perceived from the point of view of politically influential groups and formations) and the way is written. A single -History is also often reflected in a single Historiography, i.e. in a relatively unified and centrally organised institutional mechanism that "produces" history. These mechanisms, most clearly to be seen in the higher educational system, basically continually reproduce the frontiers and models of "national historiography" as it emerged at the end of the 19th century. Discussion of al- . ternative approaches to the writing of history and the forms of history teaching may on the one hand represent no more than "fights over territory" within the existing disposition of forces, but they may, on the other hand, help to loosening up of ideas of a single History and its single permissible interpretations. Následující úvahy zazněly ve stručnější podobě na semináři Výuka historie na českých univerzitách v evropském kontextu. Krize a možnosti reformy, který se konal 12.12. 2003 na Filozofické fakultě UK. Rád bych jejich písemnou podobu věnoval a adresoval především studentům a studentkám, kteří odpolední kritickou diskusi „rozzlobených mladých mužů a žen" mlčky sledovali a po jejím skončení organizátory mírně zaskočili otázkou, jak a kde bude tato debata pokračovat a jaké dopady by mohla mít na jejich studium. Ať si o smyslu a úrovni debat v českém dějepisectví myslím cokoliv, musel bych je býval zklamat - výměny názorů hodné toho jména se ve zdejším prostředí spíše nevedou (zato se sepisují nejrůznější manifesty a memoranda). A na vysokoškolské studium historických oborů mají nej-větší vliv lidé v mocenských pozicích — především členové a členky akreditační komise a příslušné historické podkomise Ministerstva školství. Jejich drtivá většina však potřebu diskutovat v podobě, jak ji nabízel prosincový seminář, zřejmě nemá. Dlouhodobou a zásadní diskusi neodstartovalo ani 4. historické diskusní fórum, uskutečněné v září 2002 - na internetových stránkách, o nichž nikdo příliš neví (www.clavmon.cz), se „vykřičelo jen pár bouřliváků", aniž by změnilo směřování karavany. Příznačné, ale vůbec ne překvapivé je, že se sami studující do těchto debat zapojili jen výjimečně. Studium jim garantuje a platí stát, jemu, resp. jeho ministerstvu tedy koneckonců přísluší rozhodovat o tom, co a jak budou studovat. (Mýtus nezávislosti tzv. veřejných vysokých škol tady dostává trhlinu.) Každý by samozřejmě podepsal, že studující mají mít právo o své výuce nejen diskutovat, ale rovněž ji ovlivňovat a (spolu)určovat, zásadní otázkou ale zůstává, do jaké míry. V tom se dnes jednotlivé fakulty sice již liší; tím, zda vzájemné odlišnosti studijních oborů „historie" (a nikoliv třeba „humanitní vzdělanosti") akceptuje právě akreditační komise (a co je pro ni na takovém oboru naopak nedotknutelné a „celonárodně závazné"), se ale nikdo nezabýval. Neučinil jsem to ani já ve svém komentáři ke 4. historickému diskusnímu fóru, který tvoří východisko těchto úvah. Mé zamyšlení má dvě části: nejprve se zastavím u tzv. inovativních historických přístupů, resp. alternativních perspektiv a jejich postavení v české historiografii. Poté se zaměřím na vztah těchto inovací k systému (vysokoškolské) výuky historie. Hovořím-li o „dějepisectví" či „historiografii", snažím se tím mít na mysli pouze souhrn prací a přístupů, jimiž kdokoliv minulost uchopuje, i když oba dva tyto pojmy implikují jednak jakousi profesionalitu (do dějepisectví patří pouze práce profesionálních historiků a historíček), a poté nějakou vnitřní jednotu, provázanost takového souboru (mluví se tak o dějepisectví moderním, pozitivistickém, Annales, českém, regionálním a jiném). Bude snad účelné mít na zřeteli léčku, která se skrývá v jakoby všezahrnujícím, a tím i totalitním nároku nejen pojmu „dějepisectví", ale i samotné „historie" (obojí v jednotném čísle) při běžném užívání v jazyce. Z dějepisectví ani z historie není a priori nic a nikdo vylučován, řekneme-li vsak „výuka historie" nebo „představitelé" či „přístupy" dějepisectví, předpokládáme vzdy podvědomě jen jedno a jediným možným způsobem uspořádané dějepisectví či jednu jedinou historii. Ohánět se bezpřívlastkovou historiografií či historií v konkrétních (třeba právě studijních) souvislostech může být ošidné - stálo-li tedy v názvu semináře „výuka historie", okamžitě mě napadlo: jaké historie? Proto ony uvozovky v titulu mého příspěvku. [96] DĚJINY - TEORIE - KRITIKA 1/2004 PAVEL HIML DISKUSE A ROZEPŘE [97] * * * 1. S teoretickými koncepty, badatelskými východisky, resp. emblémy jako např. dějiny mentalit, orální historie, feministická a genderová analýza nebo historická antropologie bylo české prostředí ve větší míře konfrontováno až po roce 1989; od té doby se vynořují termíny nové (lingvistický obrat, postkoloniální studia) a rnísty urputné vyrovnávání pokračuje. Platilo a platí, že do (jazykově) českého dějepisectví tyto koncepty přicházejí zvenčí, většinou se stipendisty, stážisty či výměnnými studenty (a studentkami, samozřejmě), kteří pobývali delší dobu na západoevropských a amerických univerzitách. Do doby, než jsou stěžejní práce těchto proudů přeloženy (a mohou začít svůj život i v „ne-historické" veřejnosti), ulpívá - zejména v akademických kruzích - na „inovacích" odlesk zasvěcení až spiklenectví („my, kdo citujeme XY"). Čím méně jsou studie pokládané za reprezentativní pro ten který směr bádání dostupné, tím více fungují tyto směry a přístupy samé jako etikety, bojové pojmy nebo i mocenské zbraně. O potřebě vymezit se-vůči „inovacím" (za vymezení lze jistě považovat i jejich vědomé ignorování) a o formách takového vymezování se bez důkladného rozboru toho, co historikové a historičky říkají o své práci (např. v různých projektech), nebudu rozepisovat. Lingvistický obrat či dějiny každodennosti mohou být pro mnohé postmoderní hrozbou nebo okukováním toho, „co se tady přece vždycky dělalo". Jiní legitimují svou práci a své nároky na prostředky, pozice a moc právě nutností tyto inovace do českého dějepisectví zavést. Představa o „zavádění" nových přístupů do zaostalého oboru sice budí - hlavně díky fyzickým konotacím -.úsměv, neměla by však zakrýt v podstatě osvícenskou víru v pokrok či v neustálé překonávání nedokonalosti, které jí leží v základech a v jejíž veřejné prezentaci lze spatřovat i strategii prosazení se v akademickém světě. Můžeme být klidní; ve vědecké politice přidělování prostředků a třeba i studijních oborů nejde tedy o nic nového. Zjednodušeně řečeno: mladí se vždy vymezovali jako bořitelé a novátori. (V podtextu: Však ono je to přejde.) Předpokládejme, že mluví-li se o oněch inovativních směrech, nejedná se jenom o bojová hesla v zápase o peníze ani pouze o výmysl recenzentů a historiografii, majících potěšení z toho, že dějepisectví líčí jako zákopovou válku. Předpokládejme, že autor či autorka (tedy ti, kdo píší historii) sám/sama uvažuje nad svým postupem, ale i nad svými zájmy, preferencemi, že šije vědom/a toho, co ho/ji ovlivnilo a ovlivňuje. Že se inspiruje a tyto inspirace přizná nebo aspoň nepopírá (což není nutně záležitost poznámkového aparátu). Kritici a teoretici pak mají usnadněnou práci, ať už více či méně deklarovanou souvislost daného díla s nějakým dějepisným proudem potvrzují nebo cupují na kusy. Ne každý však spatřuje smysl v tom, říct o sobě například „jsem historik/historička každodennosti" - ne každý je na takovou reflexi vlastního konání zvyklý. Nejen v našich zeměpisných šířkách se i ostatně po léta psaly jen jedny Dějiny, které byly nanejvýš z různých úhlů „nově osvětlovány" (asi jako vrak Titaniku), tak nač riskovat a „jednostranně" se vymezovat? Nedůvěra k teoriím po debaklu té Jedné Velké Teorie s tím jde ruku v ruce. Ve spojitosti s inovací nebo alternativním podáním minulosti přikládám největŠí váhu tzv. původním pracím, které se k těmto přístupům buď explicitně hlásí, nebo k nim jsou (převážně) řazeny. (Naskýtá se hned otázka, vzhledem k jakému autorství, publiku či dokonce dějepisectví mají být tyto práce „původní" - říkáme „původní české", je to však definice jazyková, národní, státní, institucionální nebo jiná?) Do-: kud takové studie v tom, co lze pracovně nazvat akademické, vědecké či intelektu- ální prostředí, neexistují (t jako překlady), pokládám ony „inovace" opravdu za pouhé bojové nálepky víceméně bez obsahu. Tím nesnižuji jejich důležitost - nejprve je třeba pod jejich záštitou získat prostředky (nebo prostor), a pak je teprve možné v takovéto historie psát. Ponechám na poučených čtenářích a čtenářkách, aby k ná- ■í sledujícím nálepkám přiřadili původní České práce: dějiny mentalit, mikrohistorie, J orální historie, dějiny žen. (Výběr - a mnohé recenze v domácích časopisech to do- kazují - může být sice libovolný, přesto bych upozornil, že např. pod gender-histo-i: rií bývá chápáno něco zcela jiného než pod dějinami žen.) „V dějinách přece vždycky figurovali jen muži a ženy, a co je žena a co je muž, to je přece každému jasné, tak jakýpak gender" -původně jsem chtěl tohoto biolo-gizujícího argumentu poněkud lacině zneužít, abych poukázal na zpozdilost takových představ o mužství a ženství, a tím na nutnost genderové perspektivy při studiu minulosti. (Daleko vyhroceněji to při semináři zaznělo z úst Věry Sokolové.) Ze by tedy věda přece jenom byla zákopovou válkou? Odhaduji, že se k úvodnímu r ,v tvrzení bude veřejně hlásit čím dál tím méně lidí. Ne snad že by si nebyli jisti roz- díly mezi mužem a ženou, a to dnes jako v minulosti, ale spíš z obav z politické nekorektnosti. (Na druhou stranu si umím představit, kdo se k této větě halasně, nejlépe v hospodě, bude znát % principiální vzpoury proti politické korektnosti.) -", Ať už důvody leží kdekoliv, naše vnímání mužství a ženství, ale také sexuality, sou- kromí, menšin, chudoby nebo náboženství se mění, třeba jen působením médií, která - k nelibosti některých - stále silněji ovlivňují veřejný prostor. Že měřítkem všeho automaticky přestal být bílý heterosexuální Evropan/Čech - otec, je oběma tábory pokládáno za klišé, jehož provokativnost snad spočívá už jenom v tom, že přesně to mi/nám vytane na mysli, když řekneme „člověk". (Což, jak by doložili poučení badatelé a badatelky, není žádný automatismus, ale vystopovaťelná historická konstrukce.) V komplikované zkratce docházím k tomu, co jiní vystihli přesněji; mění-li se to, jak vnímáme sami sebe, resp. naši současnost, mění se i náš pohled na minulost, začnou nás „náhle" zajímat věci jedny (sexualita) a přestanou zajímat věci jiné (národ - oba příklady volím záměrně provokativně); mění se i způsob, jakým historikové a historičky píší dějiny. Netřeba snad dokazovat, že zde berou původ často zmiňované dějepisné inovace. [98] DEJINY ~ TEORIE - KRITIKA W2004 PAVEL H!ML DISKUSE A ROZEPŘE [ 99 ] V postkomunistické dějepisné praxi, již stále ještě prožíváme, jako by však některé inovace byly importovány o něco dříve, než se na témata, z nichž v západoevropských zemích vzešly, zaměřilo širší společenské vnímání (historikové a historicky, jakkoli si mohou stále méně nárokovat učitelskou autoritu nebo dokonce autoritu svědomí národa, představují součást této společnosti). Zjednodušeně a bez nároku na historiografickou přesnost je snad možné říct, že zkušenost „roku 1968", resp. 60. let v západní Evropě, kritika tradiční sociální hierarchie ve veřejnosti, ale i v soukromí spolu s ženským a gay/lesbickým hnutím souvisejí s rozvojem genderové analýzy a studiem mužskosti a ženskosti v dějinách. Nalézt lze jistě i souvislost mezi levicovou společenskou kritikou a odporem proti globalizující-mu se kapitalismu a mikrohistorií. Zjevné je i pouto, které spojuje orální historii, resp. dějiny každodennosti s vyrovnáváním se s holocaustem, resp. nacistickou či' obecněji kolaborantskou minulostí zejména v Německu. Pomyslíme-li na hladovou vědeckou výměnu po roce 1989 (zmeřitelnou horami kopií odborné literatury), je jen přirozené, že do Českého prostředí se přenášely a přenášejí koncepty, nikoliv ale jejich společenské kontexty. Něco podobného se jistě děje například i mezi vědeckým prostředím severoamerickým a západoevropským; přejímání idejí a jejich adaptace k učenecké kultuře zkrátka patří. Dovolil bych si nicméně tvrdit, že mentální, ale i vědecko-provozní rozdíly mezi Evropou západní a stře-dovýchodní byly po pádu komunismu zásadnější než uvnitř euroamerické civilizace (což tak obtížně chápou ti, kteří na obou stranách železné opony tvrdí, že „jsme do Evropy přece vždy náleželi"). Jiná věc je, jak tomu bude za patnáct let. Do jakých společenských souvislostí v české kotlině tedy dějepisné inovace vstoupily? Feministické hnutí přestává být jen horko těžko terčem posměchu a genderový přístup se pomalu začíná etablovat ve veřejném prostoru. O problematice migrace, etnických menšin a vůbec příchozích zvnějšku jsou nuceni tu a tam uvažovat politici a političky, na terénní výzkum a jeho reflexi plynou velké prostředky, historikové a historičky se tradičně zmocňují jen česko-německo-ži-dovské tematiky. Jinak vesele užíváme kapitalisticko-globalizačních výdobytků, vkládajíce informace a odpovědnost do rukou druhých, ať státu nebo soukromých firem. Ke společenským souvislostem připočítejme i obecně známé a od roku 1989 zásadně nezměněné akademicko-institucionální poměry. Ve fázi zrodu (či znovuzrození) sebevědomého občana a občanské společnosti, tedy i v době tříštění (dosud národnostně a sociálně silou sjednocované) společnosti do mnoha zájmových skupin, můžeme skutečně zaznamenat „hlad po dějinách", 0 kterém píše Dušan Třeštík.3 Mimo jiné po dějinách, které dodávají různým emancipaČním hnutím historické argumenty - setkáme se tak také s esencialistic- 1 DUŠAN TŘEŠTÍK, Dějiny ve věku nejistot, in: Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 23-44. kými pracemi o tom, jak silné ženy, etnicky jednolití a jednoznační Romové či slavní a známí homosexuálové bojovali za své společenské uznání a plnohodnotný život. V politickém úsilí těchto a jiných menšin mají podobné „argumenty z minulosti" své místo a jejich používání představiteli takových menšin je jistě legitimní. Spor tohoto přístupu se sociálním konstruktivismem, poukazujícím na to, že být „paní", „cikánskou chátrou" či „sodomitou" před vznikem moderních pojmů znamenalo i zásadně jinou koncepci takového individua či takové skupiny, pak patří spíše do odborné než do politické debaty, a je jen škoda, že tam zatím není ve větším měřítku veden. Chybí-li naopak v českém prostředí zatím silnější protest proti kapitalistické, konzumní společnosti, píšou se samozřejmě také méně dějiny lidí nemajetných, ze společnosti vyloučených, potažmo dějiny sociálních protestu (stále ještě zdiskreditovaného komunistickou historiografií). Alespoň domácí produkci k ranému novověku po roce 1989 zcela logicky nejprve dominovaly studie o šlechtě a církvi. V tom, že není ve větší míře reflektována nacistická a komunistická minulost tohoto prostoru na úrovni průměrného, konformního člověka, je možné spatřovat důvod, proč zůstaly dějiny každodennosti zredukovány na počítání renesančních inventářů a povrchní výklad zjištěných údajů. (Nejrůznější lokální dějepisné iniciativy, které míří do nedávné minulosti, které však bohužel dopodrobna neznám, tento obraz jistě brzo změní.) V této optice snad ani není třeba se ptát (a divit), proč se v Česku nepěstují postkoloniální studia (ani nepřejímají jejich metody). Odpovídá tedy to, jaké dějiny se píší, v první řadě poznávacím zájmům histori-ček a historiků, nebo tomu, co chce o sobě vědět společnost a její různé části? Nezná ale „společnost" alespoň to „nejzákladnější", alespoň tu nejhrubší osnovu právě v té podobě, jak jí ji předkládají historicky a historikové, resp. jím vždy věrné učitelky (a učitelé) dějepisu? Vyžaduje si alternativní, inovativní přístupy ten/ta, jehož/jejíž minulost je psána, neboje nabízejí (víceméně libovolně, v závislosti na vědecké politice včetně oněch stipendií a grantů) ti, kteří mají (stále ještě především institucionální) moc dějiny psát? A konečně: pro koho profesionálové dějiny píší? Z této otázky se nelze vyvléct oním hrdým přiznáním, že historik či historička píše dějiny v první řadě pro sebe a nejvyšší instancí mu/jí přitom je vlastní svědomí. (Čímž nepopírám, že nikoliv historiografie, jak píše v jedné ze svých tezí Michael Voříšek,2 ale jednotlivé historičky a jejich kolegové, jak stojí v jeho textu dál, nesou osobní odpovědnost za svá tvrzení.) Humanitní vědci a vědkyně by nejspíš odmítli tvrzení přicházející „zvnějšku", že totiž pracují na společenskou objednávku, i když si to mezi sebou často bez rozpaků přiznají. Ostatně co jiného 2 MICHAEL VOŘÍŠEK, Mezi m inu/ostí a současnosti: teze o historiografii a její legitimitě, wnv.dejas.cz/archiv/04-2003/d5-42003.html. [100] DĚJINY - TEORIE - KRITIKA 1/2004 PAVEL HIML DISKUSE A ROZEPftE [ 101 ] jsou „komise historiků", „přednášky v Parlamentu'1, „expertní posudky" či projekty přizpůsobené tomu, na co příslušná komise slyší? Nikterak tím nepodsouvám, že sama ochota veřejně a z pozice učitelské autority se k určité problematice vyjádřit předjímá konečná stanoviska. Za povšimnutí snad stojí, že o tyto posudky žádají jednak ti, kdo mají v rukou politickou moc a rozhodování, jednak stále častěji soudní orgány - a role „znalců" se některým historikům a historičkám zřejmě zamlouvá. Dokáže podobný zájem o historický výklad artikulovat „veřejnost" či společenská skupina? V případě zmíněných emancipačních hnutí menšin bezesporu ano. Otázkou zůstává, jaký má tento bytostný zájem skupin a jednotlivců o/na historii zpětný vliv jednak na dějepisnou praxi samu a také na koncepce a vůbec pojímání dějin. Jejich psaní je totiž z velké většiny stále záležitostí cechovní, pro níž seje třeba kvalifikovat institucionálně předepsanými zasvěcovací-mi rituály. Není divu, že do tohoto doktorátově-habilitačně-profesorsko-akade-mického templu zaznívá jeden z požadavků M. Voříška jako z jiného světa: „Demokratičtější historiografie by měla například anulovat takzvanou autoritu odbornic, radikálně otevřít proces psaní dějin všem, kdo budou mít zájem do něj aktivně zasáhnout nebo poskytnout různým sociálním skupinám nehierarchizova-ný prostor, kde by se mohly realizovat; a to vše i za cenu ztráty některých tradičních* výdobytků, jako je školská autorita, jistota integrujícího velkého vyprávění atd," Prostor psaní dějin však hierarchizujeme vždy, když hovoříme o „předních historických pracovištích", „předních znalcích", ale také o „modernizaci a inovacích" a jejich nositelích. Chápeme-li historiografii jako do jisté míry organismus (a nikoliv pouhý souhrn historických prací), nemůže ona nikdy sama ze sebe anulovat autoritu odbornic ani odborníků, protože by popřela svou podstatu, tedy princip organizace. To musí doktorand Voříšek přinejmenším tušit. Zaměřme se však na samo psaní dějin - může být tímto demokratickým přístupem všech, kdo tak chtějí konat, rozvolněno, rozštěpeno do více perspektiv? Můžeme mít diametrálně odlišné „dějiny" jednoho a téhož? (A nejde zdaleka napr, jen o spor o určující příčiny husitské revoluce.) Ute Daniel (ze své pozice profesorky historie v sociálně velmi měkkém německém akademickém prostředí) říká, že ano. Vymezuje se proti totalizujícímu nároku, který v sobě nese nejen v němčině singularium tantum (ta, jedna, jediná) „historie'7„Geschichte"/„histo-ry"/„histoire", poukazujíc přitom na souvislost mezi subjektem (osobou, společností, státem), jejich identitou a představou, že všichni mohou mít - nebo v obecném mínění mívají - jen jednu jedinou historii, kterou lze opět z různých úhlů „osvětlovat".3 Nechci s pomocí tohoto odkazu tvrdit, že historie tak, jak se píše, je monolitní a odolává změnám - ostatně na tento rys českého novopozitivistickéhó 3 UTE DANIEL, Clio unter Kulturschock. Zit den aktuellen Debatten in der Geschichtswisieusdjafi I., Geschichte in Wisscnschaft und Uatcrricht 48/1997, s. 195-218, především s. 198-199. faktopisectví poukázali již Dušan Třeštík a Martin Nodl.4 Zajímá mě spíš, kým a jak jsou změny v psaní historie, např. periodizace nebo její vztažný sociální či geografický rámec, iniciovány (tedy kdy a proč se hovoří o dějinách „národních", „komparativních" nebo o „dějinách kulturních fenoménů"). Jak dosvědčuje i sám seminář o krizi výuky, přicházejí požadavky na změnu nejčastěji zevnitř oboru, mnohdy od osob nastupujících cestu k plné akademické integraci. Tento vnitroo-borový pohyb (a s ním možná spojené jisté redefinování dějin) je ze zásady pomalejší, nicméně i v českém prostředí je možné zaznamenat např. přehodnocování a upozadbvání bělohorského mezníku (ale zároveň jistou zpětnou hypostazi baroka coby svorníku epochy). Není určitě náhodou, že zpochybnit podobné „přelomy" moderní minulosti, dominované jednoznačně politickým přístupem, např. únor 1948 nebo listopad 1989, nikomu ani nepřipadne. Přitom bychom i zde mohli vysledovat třeba změny trávení volného času, stravovacích a jiných spotřebních návyků, mohli bychom sledovat, jak politické změny v této době souvisejí s tím, co se zejména v době předmoderní nazývá demografické chování. Roky 1948 a 1989 tu jistě slouží jako symbolický mezník, jeho nedostatkem však je, že svou symboličnost odvozuje jednak z politiky a že s rostoucí geografickou vzdáleností od českého prostoru stále méně srozumitelný. Ostatně o srozumitelnosti adjektiva „před-/po-/bělohorský", které musí být do všech cizích jazykových a historiografických kontextů krkolomně překládáno, není ani třeba mluvit. Svou úvahu zde nechci rozvíjet směrem, zda je možné si představit dějiny nahlížené či psané tak, že v nich zmíněné tradiční mezníky ztrácejí svou relevanci. Bezesporu ano, a nemuselo by jít namátkou jenom o „Dějiny sexuality" nebo „Dějiny cestování", kniha by se klidně mohla jmenovat „České dějiny 17. století", případně „České dějiny 20. století" („české" zde opravdu může znamenat „v prostoru českého státu", nic víc). Coby produktu akademické a ,přípravné akademické' (rozuměj ZŠ, SŠ) výuky dějepisu, při čtvrtém historickém fóru trefně charakterizované jako (jeden) „film dějin", je nicméně i pro mě obtížně do důsledku myslitelné, že neexistují jenom jedny Dějiny, jedna Historie. Ještě obtížněji je tato myšlenka uskutečnitelná, a to nejen v institucionální rovině, ale i pro každého, kdo se minulostí tak či onak zabývá. Bude tomu věnována následující část článku. * * * 2. Kde se historie ve striktním slova smyslu (existuje-li takový) vyučuje? Studijní obor Či program „historické vědy" má v akreditační agendě Ministerstva školství určitě své číslo a nebyl by problém vypočítat ty - převážně filozofické — fakulty, 4 MARTIN NODL, Krize české historiografie, aneb minulost, která chce být zapomenuta, in: VIII. sjezdu českých historiků. Hradec Králové 10.-12. září 1999,