věda
kolem
nás
prostory
společné
paměti
72
Staroslověnské
písemnictví
na Velké Moravě
a ve středověkých
Čechách
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 1VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 1 17.10.17 12:5017.10.17 12:50
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., byl zřízen z iniciativy prezidenta T. G. Masaryka
zákonem přijatým Parlamentem ČSR 25. 1. 1922, avšak kvůli různým byrokratickým
překážkám mohl svou činnost zahájit až v roce 1928. Jeho zaměření bylo rozděleno
do dvou oborů – společenskovědního a národohospodářského. Prvním předsedou byl
zvolen věhlasný archeolog a etnograf prof. Lubor Niederle (1865–1944), sídlem se stal
Lobkovický palác na Malé Straně. Cílem ústavu se stalo pěstování všech oborů slavistického
bádání od archeologie a historie až po filologii a lingvistiku. Ústav rychle
dosáhl značného mezinárodního uznání, avšak německá okupace způsobila ochromení
jeho činnosti, v roce 1943 byl pak ústav zrušen. Po osvobození byl jako vědecká instituce
obnoven a v roce 1953 včetně své brněnské pobočky zřízené o rok dříve začleněn do
nově založené Československé akademie věd. Slovanský ústav převzal kromě jiných
úkolů již probíhající práce na sestavení velkého staroslověnského slovníku. Přes své
nesporné badatelské úspěchy byl však ústav pod záminkou „přežívajícího masarykismu“
v roce 1963 opět zrušen. Po sametové revoluci byl díky entuziastickému úsilí některých
svých bývalých zaměstnanců na jaře roku 1992 znovu obnoven, nejprve jako
společné pracoviště AV ČR (jako autonomní složka archivu) a Filozofické fakulty UK,
od 1. 1. 1998 pak jako jeden ze samostatných ústavů AV ČR.
V současnosti je těžištěm činnosti SLÚAV ČR,v.v.i.,výzkum slovanských jazyků a literatur
v evropském kulturním kontextu.Vychází z tradičního komparativního pojetí,
srovnávajícího vzájemně jednotlivé jazyky a literatury mezi sebou, a obohacuje tento
pohled o interkulturní a interdisciplinární problematiku překračující slovanský jazykový
areál směrem k dalším evropským kulturám. Je vydavatelem tří vědeckých mezinárodních
recenzovaných periodik: Slavia (od roku 1921), Byzantinoslavica (od roku
1929) a Germanoslavica (od roku 1931). Organizačně je ústav rozdělen do tří oddělení:
diachronní a synchronní jazykovědy a literární vědy. Specifikem Slovanského ústavu
jsou některé subdisciplíny, které jsou pěstovány právě jen zde. Badatelské zázemí pak
spoludotváří veřejně přístupná Knihovna Slovanského ústavu čítající na 80000 oborově
zaměřených odborných publikací a svázaných ročníků odborných časopisů.
Oddělení paleoslovenistiky a byzantologie se zabývá studiem staroslověnského
a církevněslovanského jazyka a písemnictví; v ČR unikátní byzantologická
sekce se orientuje především na výzkum dějin Byzantské říše, Velké Moravy
a na bádání v oblasti byzantsko-slovanských vztahů. Na pracovišti byl v minulosti
zpracován unikátní čtyřdílný Slovník jazyka staroslověnského, k němuž byly v roce
2016 dokončeny dodatky k I. dílu Slovníku jazyka staroslověnského, a Staroslověnský
slovník podle rukopisů 10. a 11. století (Staroslavjanskij slovar’ po rukopisjam
X–XI vekov), jehož druhé vydání je nyní připravováno. V současnosti je zpracováván
rovněž Řecko-staroslověnský index a od roku 2016 je činnost oddělení spjata
s projektem GORAZD: Digitální portál staroslověnštiny, který bude základem pro
elektronické zpracování a zpřístupnění materiálu z této oblasti. Nelze opominout
ani ediční činnost oddělení, uveďme např. dvoudílnou edici Čtyřiceti homilií Řehoře
Velikého na evangelia (2005, 2006), nejrozsáhlejší známé církevněslovanské
památky českého původu. Z činnosti byzantologické připomeňme např. publikace
Encyklopedie Byzance autorů Vladimíra Vavřínka a Pavla Balcárka (2011) či Cyril
a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem Vladimíra Vavřínka (2013). Připravovány
jsou monografie s tematikou byzantské nobility a Chersonu v raném středověku.
Na obálce: Pražské zlomky hlaholské (Čechy, 2. polovina 11. století)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 2VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 2 17.10.17 12:5017.10.17 12:50
V roce 2017 uplynulo 920 let od mocenského zásahu, který znamenal definitivní
konec staroslověnského písemnictví, pěstovaného v Čechách v 10. a 11. století.
Vyhnáním sázavské mnišské komunity v roce 1097 byl přerušen plynulý vývoj
staroslověnské literatury, navazující na velkomoravské východisko a jeho cyrilometodějský
zdroj. Právě zásluhou bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje, jejich
spolupracovníků a žáků se stala Velká Morava kolébkou slovanského písemnictví.
Učitelé Slovanů, jak bývají bratři nazýváni, položili svým dílem jedinečný a epochální
základ slovanské literární tvorby s hlubokým kulturním dosahem. Knižní
vzdělanost se spolu s jazykem jí pěstovaným – staroslověnštinou – neuplatnila
pouze na území Velké Moravy a později v přemyslovských Čechách, ale stala se
také základem kulturního a duchovního života jižních, později i východních Slovanů
a rovněž významným znakem jejich sounáležitosti, a to zejména v prostředí
východokřesťanském. V našem textu se však soustředíme na představení výsledků
staroslověnské knižní vzdělanosti středoevropských Slovanů (úžeji Velké Moravy
a přemyslovských Čech), k níž je připojen popis dalšího vývoje tohoto kulturního
proudu tehdejší Evropy. K vědomému navazování na cyrilometodějské východisko
došlo v českém prostředí v době posledních Přemyslovců a zejména za vlády Karla
IV. O cyrilometodějské misii v širokém kulturněhistorickém kontextu se lze více
dočíst v knize V. Vavřínka Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem (Praha
2013), o staroslověnském písemnictví velkomoravském a ve středověkých Čechách
pak zejména v publikacích J. Vašici Literární památky epochy velkomoravské
863–885 (Praha 2014) a R. Večerky Staroslověnská etapa českého písemnictví (Praha
2010) a se staroslověnštinou z jazykového hlediska se lze seznámit v knize Staroslověnština
v kontextu slovanských jazyků (Olomouc–Praha 2006) téhož autora.
Cyrilometodějská misie
Misie Konstantina-Cyrila a Metoděje byla důsledkem snahy knížete Rastislava
(846–870) ustanovit na Velké Moravě, christianizované roku 831 pasovským biskupem
Reginharem, samostatnou církevní organizaci. Poté, co byla jeho žádost
o vyslání duchovních odmítnuta v Římě, obrátil se Rastislav na východ, do Byzance.
Moravští poslové dorazili do Konstantinopole na jaře roku 863 a císaři Michaelu
III. (842–867) přednesli žádost svého knížete o vyslání biskupa a dalších
duchovních, kteří by Moravanům vyložili „pravou křesťanskou víru“, jak se praví
v Rastislavově dopise, citovaném ve 14. kapitole staroslověnského Života Konstan-
tinova.
Byzantský panovník byl ohledně moravské žádosti nejistý. Morava byla vzdálená
země, jejímž vnitřním poměrům Byzanc nerozuměla (Velká Morava byla nezávislým
územím, ovšem církevně podléhala pasovskému biskupu), obě země navíc
rozdělovalo nepřátelské a v té době ještě pohanské Bulharsko. Právě skutečnost,
že v zádech Bulharska by mohla mít Byzantská říše křesťanského spojence, se
jevila jako velmi lákavá. Byzantským patriarchou byl v té době Fotios (858–867
a 877–886), jeden z nejvzdělanějších Byzantinců všech dob. Právě on zřejmě nejvíc
podporoval Rastislavovu žádost, neboť v misijní činnosti spatřoval možnost, jak
rozšiřovat vliv své církve i Byzantské říše. Fotios jistě navrhl Konstantina a Metoděje
jako vhodné misionáře, a to zejména proto, že oba mluvili také slovansky.
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 1VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 1 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Konstantin (řecky Konstantinos) se narodil v roce 827 nebo 828 v Soluni jako
nejmladší syn významného byzantského vojenského velitele. Je možné, že již v útlém
dětství získal znalost slovanského jazyka, neboť v oblasti žil bezpochyby velký
počet Slovanů. Od dětství mimořádně nadaný chlapec se ve svých čtrnácti letech
dostal do Konstantinopole. Tam byl uveden na císařský dvůr, získal vynikající
vzdělání a později zde byl vysvěcen na kněze. Zřejmě po roce 848 krátce pracoval
jako správce archivu konstantinopolského patriarchy a poté přednášel filozofii na
univerzitě. Metoděj (řecky Methodios) byl Konstantinovým starším bratrem, narodil
se asi před rokem 820. I on získal kvalitní vzdělání, na rozdíl od Konstantina
právnické, a stal se správcem jedné oblasti pod byzantskou vládou obývané SlovaEvropa
ve 2. polovině 9. století a cesty Konstantina-Cyrila a Metoděje
(přejato z knihy Cyril a Metoděj – doba, život, dílo / Cyril and Methodius – Their Era, Lives and Work.
Ed. J. Mitáček. Brno 2013)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 2VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 2 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 2–3
ny. Asi kolem roku 850 se rozhodl pro mnišskou dráhu. Odešel proto do Bithýnie,
do kláštera na hoře Olympos, kam se patrně po roce 855 uchýlil i Konstantin.
Bratrům ovšem nebylo dáno zůstat v mnišském odloučení do konce života.
V letech 860–861 byli vysláni s diplomatickým poselstvím do Chazarské říše, která
ležela na sever od říše Byzantské. Cestou k Chazarům strávilo poselstvo několik
měsíců v Chersonu na Krymu, kde Konstantin nalezl ostatky, tradičně připisované
svatému Klementovi, čtvrtému římskému papeži (88/92–97/101). Během
chazarské misie vedl Konstantin disputace s představiteli různých náboženství
a jeho vystoupení bylo po návratu do Konstantinopole hodnoceno jako úspěšné.
Úspěchy bratrů při chazarské misii byly jistě jedním z důvodů, proč právě jim
byla svěřena i misie moravská. Příprava začala již v Konstantinopoli. Konstantin
totiž učinil v té době naprosto nevídané rozhodnutí: přeložil pro tuto misii vybrané
knihy Písma z řečtiny do slovanského jazyka, aby mu obyvatelé Velké Moravy
dobře rozuměli a jeho křesťanská misie byla účinnější. Pro tento svůj záměr Konstantin
vytvořil novou abecedu – hlaholici, která reprodukovala vynikajícím způsobem
hláskosloví tehdejšího slovanského jazyka. V překladatelské činnosti započaté
v Konstantinopoli bratři pokračovali také na Moravě. Pravděpodobně přímo na
Rastislavově hradišti založili školu a vychovali žáky, kteří dovedli psát ve slovanském
jazyce (staroslověnštině) a kteří byli později vysvěceni na kněze, aby mohli
převzít úlohu duchovních pastýřů obyvatel Rastislavova státu.
Činnost byzantské misie ovšem neustále narážela na odpor franckých kněží,
kteří při bohoslužbách rozhodně odmítali používání domácího jazyka. V jejich pojetí
bylo možné sloužit bohoslužby pouze v hebrejštině, řečtině nebo latině, tedy
třech jazycích, v nichž byl zapsán nápis na Ježíšově kříži (z tohoto důvodu jsou
ve staroslověnských pramenech označováni jako trojjazyčníci či pilátníci). Byl to
však důvod zástupný, ve skutečnosti šlo o mocenské pozice a nároky řezenského
biskupství na církevní správu na Velké Moravě. Protesty západních kněží byly ale
marné, neboť kníže Rastislav podporoval činnost Konstantina a Metoděje a měl
dostatečnou moc na to, aby oba bratry i jejich žáky ochránil.
Konstantin a Metoděj strávili na Moravě pouhých 40 měsíců. Během té doby
dokázali rozvíjet nejen zmíněnou překladatelskou činnost, ale také se věnovali
výchově svých nástupců. Nemálo jejich žáků dosáhlo takového vzdělání, že bylo
možné uvažovat o jejich vysvěcení na kněze nebo na jáhny (označení pro nižší stupeň
kněžství). Svěcení mohl nicméně udělit pouze biskup, kterým však nebyl ani
Konstantin, ani Metoděj. Proto se na jaře 867 oba bratři rozhodli odejít z Moravy
s vybranými žáky, jimž mělo být uděleno kněžské svěcení. Cílem jejich cesty byly
Benátky. Během svého putování se ale zastavili na Blatenském hradě (hradišti,
které leželo na jihozápad od Balatonu u osady Zalavár), kde sídlil panonský kníže
Kocel (?861–876). Tato návštěva Konstantina a Metoděje byla patrně výsledkem
jednání mezi knížaty Rastislavem a Kocelem, který nepochybně věděl o přítomnosti
byzantských kněží, používajících při bohoslužbách slovanský jazyk, na Moravě.
Možná již tehdy Kocel přišel na myšlenku církevní organizace nezávislé na západním
biskupství. Konstantin a Metoděj zůstali na jeho dvoře několik měsíců, během
nichž Kocela a další žáky vyučovali slovanskému písmu.
Po příchodu do Benátek, kde bylo možné získat informace o současné politické
situaci v Římě i v Konstantinopoli, se Konstantin s Metodějem rozhodli přijmout
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 3VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 3 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
pozvání papeže a odejít do Říma. Tam byla slovanská liturgie schválena papežem
Hadriánem II. (867–872) a došlo k vysvěcení Metoděje, který byl do té doby pouze
jáhnem, a žáků obou bratří. Tím byl splněn jeden z hlavních cílů poslání Konstantina
a Metoděje, ovšem ne zcela. Nebyl totiž vysvěcen žádný biskup, a ačkoli byli
nově vysvěcení kněží posláni zpět na Moravu, aby tam pokračovali v rozvoji slovanské
církve, nebyla určena její podoba, ani kdo bude stát v jejím čele.
Těžce nemocný Konstantin vstoupil v Římě do kláštera, kde přijal řeholní (mnišské)
jméno Cyril (řecky Kyrillos). Po jeho úmrtí v únoru roku 869 se Metoděj rozhodl vyslyšet
bratrovo přání a pokračovat v jejich díle. Tomu napomohla i současná politická
situace a rozhodnutí papeže Hadriána II. podřídit správu slovanských knížectví v Panonii
a nad Dunajem Římu. Proto papež poslal Metoděje v hodnosti papežského legáta
(vyslance) s pověřením projednat vytvoření nové slovanské arcidiecéze pro všechny
slovanské kraje do Blatenského knížectví ke knížeti Kocelovi. Kocel rád souhlasil
a Metoděj tak mohl putovat zpět do Říma, tentokrát v doprovodu dvaceti předních
Kocelových velmožů. V Římě byl Metoděj roku 869 slavnostně vysvěcen na biskupa.
Metoděj se ujal svého úřadu v Panonii, odkud se během jara 870 vypravil na Moravu,
kde byl vřele přijat Rastislavem. Nedlouho poté byl ovšem Rastislav zrazen svým
synovcem Svatoplukem (871–894) a vydán Frankům. Ti neváhali zajmout i Metoděje.
Na Moravě propukly proti Frankům vzpoury, které vyústily v líté boje, během nichž
musel patrně z Moravy odejít Franky dosazený arcibiskup. Kontinuita slovanských
Kyjevské listy
(hlaholský rukopis, Velká Morava, 9. století)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 4VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 4 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 4–5
duchovních ale byla zachována, neboť na Moravě zůstali žáci Cyrila a Metoděje a nedlouho
po svém vítězství nad Franky v roce 872 poslal Svatopluk k papeži poselstvo
s žádostí, aby byl Metoděj propuštěn ze zajetí v Bavorsku. V té době právě zvolený
papež Jan VIII. (872–882) žádosti vyhověl a nařídil Metodějovo propuštění.V létě roku
873 se tak mohl Metoděj vrátit na Moravu jako vysvěcený biskup a správce moravské
církve a ihned začal s pomocí svých žáků s pastorační, výchovnou i organizační činností;
navíc jako biskup mohl udělovat svěcení. Dále se věnoval i překladům, protože
byl přesvědčen, že základní díla křesťanské nauky by měla být Slovanům přístupná
v jejich vlastním jazyce. Za zcela zásadní věc ale považoval slovanskou liturgii, tedy
bohoslužby vedené nikoli v latině nebo v řečtině, ale v řeči obyvatelstvu srozumitelné.
To byl hlavní důvod (nebo záminka) latinských duchovních, kteří obžalovali Metoděje
z hereze a nekanonické praxe. Metoděj ovšem dokázal své učení před papežem v roce
880 obhájit, papež navíc v témže roce vydal bulu Industriae tuae, kterou povolil užívání
slovanské liturgie v celé Svatoplukově říši. Moravský stát tím získal úplnou samostatnost
i v církevní oblasti, latinští kněží nicméně na území Moravy setrvávali.
Patrně oni dosáhli toho, že nebyl do Říma poslán vhodný kandidát, který by mohl být
vysvěcen na biskupa, aby byla zajištěna kontinuita slovanské církve. Metoděj proto
samostatně navrhl jako svého nástupce Gorazda, jednoho z moravských žáků, který
ovšem dobře uměl i latinsky a mohl by proto být přijat i latinskými kněžími.
K tomu ale nedošlo. Po Metodějově smrti v roce 885 byli jeho žáci vyhnáni z Moravy,
někteří dokonce prodáni do otroctví. Část z nich unikla do Bulharska, jiní
snad i do Čech, kde ale postupně převládla latinská liturgie, neboť církevní správa
českého knížectví byla podřízena Řeznu.
|Staroslověnština – jazyk nejstaršího slovanského
písemnictví
Staroslověnštinou nazýváme nejstarší spisovný jazyk Slovanů. Tento jazyk je
v nejstarších památkách pocházejících z 10., 11. a dalších století označován prostě
jazyk slovanský. Mladší vývojovou fázi staroslověnštiny (přibližně od 12. století),
která je již silněji ovlivněna formujícími se národními jazyky, nazýváme církevní
slovanštinou. Staroslověnsky psané texty jsou prvními písemnými doklady o existenci
slovanských jazyků. Staroslověnština byla knižním, spisovným jazykem,
který zastupoval tehdy neexistující národní slovanské spisovné jazyky ve všech
oblastech – v liturgii, v duchovním i světském písemnictví, próze, poezii, v dílech
originálních i v tvorbě překladové.
Jazykovým podkladem staroslověnštiny bylo nářečí, jímž hovořilo slovanské
obyvatelstvo v okolí Soluně, rodného města obou bratří. Císař Michael III. říká
Konstantinovi, když jej posílá na Velkou Moravu: „Hleď, tady máš hodně darů, vezmi
(s sebou) svého bratra opata Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni
Soluňané hovoří čistě slovansky.“ (Život Metodějův, 5. kapitola). Užití jihoslovanského,
soluňského nářečí praslovanštiny, tedy původního jazyka společného všem
Slovanům, pro západní Slovany (Velkou Moravu) nebylo problematické, neboť
tehdejší nářečí tohoto jazyka byla vzájemně srozumitelná. To umožnilo jak vznik
staroslověnské literatury na Velké Moravě, tak následný rozvoj v dalších centrech
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 5VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 5 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Zografské čtveroevangelium (hlaholský rukopis,
Bulharská říše, 10. století)
Euchologium sinajské (bohoslužebná kniha
obsahující modlitby a různé obřady, hlaholský
rukopis, Bulharská říše, 11. století)
Supraslský kodex (sborník homiletických textů
a životů svatých, cyrilský rukopis, Bulharská
říše, 11. století)
Modlitba proti ďáblu
(cyrilský zápis, Rusko, 13. století)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 6VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 6 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 6–7
slovanského písemnictví. Staroslověnština je právě pro svůj jazykový základ zařazována
mezi jihoslovanské jazyky.
Staroslověnské památky vzniklé na Velké Moravě se však nedochovaly v původních
zápisech, nýbrž jsou doloženy až v mladších opisech. Také co do úplnosti
se velkomoravské památky, např. biblické texty, dochovaly pouze z části. Na Velké
Moravě, a též následně v přemyslovských Čechách, byla pro zápis staroslověnštiny
užívána abeceda vytvořená Konstantinem – hlaholice. Až na přelomu 9. a 10. století
se v hlavním městě první bulharské říše, Preslavi, začala prosazovat cyrilice,
která představovala upravené majuskulní (velké) písmo řecké (alfabetu). Cyrilice
u pravoslavných Slovanů nakonec hlaholici zcela nahradila a stala se základem
i jejich dnešních národních abeced. Užívání hlaholice přetrvalo až do novověku
pouze v částech katolického Chorvatska.
Staroslověnské písemnictví na Velké Moravě
Nejstarší slovanská literatura je ovocem christianizace Velké Moravy. Na rozdíl od
řady jiných evropských christianizačních aktivit se velkomoravská slovanská misie
vyznačuje silným důrazem na rozsah kulturního působení. Už Konstantin-Cyril odhalil
šíře pojaté záměry misie: „(…) rád tam půjdu, mají-li pro svůj jazyk písmena.“
(Život Konstantinův, 14. kapitola). Slovanští apoštolové se tudíž nespokojili s minimalistickým
franským požadavkem překladu Otčenáše a Vyznání víry, nezbytných
pro udělení křtu, nýbrž pořídili překlady biblických a liturgických textů v plné šíři
(„Brzy pak byl přeložen veškerý církevní řád…“; Život Konstantinův, 15. kapitola)
a přeložili do staroslověnštiny i potřebné texty církevního a světského práva.
Jak již bylo výše řečeno, z literární tvorby vzniklé na Velké Moravě se památky
v rukopisné (tj. původní, moravské) podobě nezachovaly. Doloženy jsou až jejich mladší
opisy z různých slovanských prostředí, především pak z Bulharska, Rusi, Chorvatska
a Srbska. Výjimkou jsou zřejmě Kyjevské listy, které představují velkomoravský
překlad latinské mešní knihy s modlitbami podle římského ritu. Dosud se soudilo,
že v zachované rukopisné podobě představuje památka opis velkomoravské předlohy,
pořízený v Čechách v první polovině 10. století, avšak novější bádání se kloní spíše
k myšlence, že památka představuje zápis textu přímo z období velkomoravského.
Nejzávažnějším výsledkem literární činnosti cyrilometodějské misie je staroslověnský
překlad bible. Byl zahájen snad již v Byzanci, kdy podle zpráv Konstantin
začal překládat evangeliář (úryvky z evangelií podle církevního kalendáře). Na
základě tohoto textu nebo snad i nezávisle byl Konstantinem posléze na Velké Moravě
pořízen úplný překlad všech čtyř evangelií. Pro liturgické potřeby bylo nutné
přeložit i celý žaltář a výbor z apoštolu (tj. Skutků apoštolských a epištol). Úplný
překlad bible završil Metoděj překladem starozákonních knih s výjimkou knih
Makabejských („přeložil vbrzku úplně všechny knihy (bible), kromě Makabejských,
z řeckého jazyka do slovanského za osm měsíců“; Život Metodějův, 15. kapitola).
Překlad bible je nutno chápat jako vskutku epochální čin, jímž vstoupili Slované
mezi tzv. veliké národy, jak uvádí Život Konstantinův (14. kapitola): „abyste i vy
byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svým jazykem“. Žádná z biblických
knih se v rukopisech nezachovala v té podobě, jak byla přeložena na Velké
Moravě. Nejstarší dochované rukopisy evangelií pochází z 10.–11. století, žaltáře
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 7VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 7 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Budeč – model kostela sv. Petra a Pavla
(vyrobil M'PLAN, s. r. o. – R. Míka, M. Koranda)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 8VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 8 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 8–9
z 11. století, apoštolu a ostatních biblických knih ze století ještě pozdějších. Mezitím
prodělaly všechny texty jistý vývoj, jednak vlivem nových prostředí, jednak
úpravou podle jiných řeckých rukopisů.
Rovněž liturgické texty byzantského ritu, v němž bratři zřejmě sloužili liturgii
na Velké Moravě, se nedochovaly v původním znění. Zato se dochoval jediný rukopis
západního ritu, již zmiňované Kyjevské listy (nazvané podle dnešního místa
uložení v Národní knihovně V. I. Vernads’kého v Kyjevě). Za další liturgický
text vzniklý na Velké Moravě se považuje Kánon (soubor liturgických zpěvů) ke cti
sv. Dimitrije, patrona Soluně, oblíbeného světce Konstantina a Metoděje. V posledních
letech byla V. Konzalem identifikována jako pravděpodobné dílo Metodějovo
také Modlitba proti ďáblu, dochovaná v ruském prostředí v tzv. Jaroslavském sborníku,
který pochází ze 13. století. S misijní a pastorační činností byly spojeny také
texty homiletické (kázání). Jedinou homilií vzniklou bezpochyby na Velké Moravě
je kázání k vladařům-soudcům, v němž se jim zdůrazňují jejich vladařské a morální
povinnosti. Uvedený text, jehož autorství je připisováno Metodějovi, je znám
jako Anonymní homilie, neboť další homilie, doložené v témž souboru z 11. století,
jsou překladem z řečtiny. Některé z nich jsou možná také velkomoravského původu,
stejně jako homilie o Petrovi a Pavlovi doložená ve sborníku až z 14. století.
Další památky tohoto typu představují Pochvala sv. Cyrilu a Pochvalné slovo na počest
sv. Cyrila a Metoděje, za jejichž autora je považován Kliment Ochridský (†916),
přední žák Konstantina a Metoděje.
Široký rozsah žánrové skladby velkomoravské literatury dokládá i literární
tvorba mimo okruh bohoslužebných textů. Jedním z vrcholů středověkého slovanského
písemnictví je Proglas, veršovaná předmluva k překladu evangelií. Autorství
památky bývá, zřejmě právem, připisováno Konstantinovi. Podobně i další památka,
prozaická předmluva k překladu evangeliáře, dochovaná v jednom poničeném
zlomku z 11.–12. století, je prvním slovanským spisem o teorii překladu. Uveďme
některé myšlenky v české podobě: „Neboť (nelze se všude ohlížet na řecký) výraz,
nýbrž smyslu (nutno dbát). (…) Proto jsme se někdy vzdali (slova) přesného, a dosadili
jsme tam smysl (přesný), který má tutéž platnost. Neboť překládáme kvůli
srozumitelnosti (evangelního) výkladu, a ne kvůli přesnosti výrazů.“
Církevně-organizační potřeby si vyžádaly tvorbu právnických textů. Na základě
řeckých předloh vznikly Nomokánon jako text církevního práva a Zakon sudnyj
ljudem jako příručka světského práva. Uvedené památky obsahují také odraz moravských
poměrů ve formě zvykového práva a části originální. Právnický charakter
má také zmíněná Anonymní homilie a penitenciál (příručka pro kajícníky se
zpovědním řádem) Ustanovení svatých otců, dochovaný v Euchologiu sinajském,
hlaholském rukopise z 11. století.
Vysoké literární úrovně již v počátcích slovanského písemnictví dosáhla hagiografie,
tedy literární zpracování životů svatých. V legendách, které lze klást do
velkomoravského písemnictví, je vedle dalších tendencí (např. obrany slovanského
písemnictví a slovanské liturgie) typických pro velkomoravské památky přítomna
velmi silně historická složka. Z tohoto důvodu jsou „legendy“ vzniklé na Velké
Moravě důležitým pramenem o cyrilometodějské misii. Staroslověnský Život Konstantinův
představuje stylisticky, rétoricky a teologicky vynikající dílo byzantské
učenosti. Rozsahem kratší staroslověnský Život Metodějův také ukazuje, že autoVKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd
9VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 9 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Iluminace s vyobrazením Ježíše Krista, sv. Řehoře
Velikého a sv. Eustathia z téhož rukopisu
První staroslověnská legenda o sv. Václavu
(cyrilský rukopis Vostokovovy redakce, Rusko,
16. století)
Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu
(cyrilský rukopis, Rusko, 15.–16. století)
Besědy papeže Řehoře Velikého na evangelia
(cyrilský rukopis, Rusko, 13. století)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 10VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 10 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 10–11
rem byla vzdělaná a literárně nadaná osobnost. O Životě Konstantinově panuje
mezi odborníky obecné mínění, že se na jeho sestavení podílel ještě Metoděj. Život
Metodějův pak byl sepsán jeho žáky, pravděpodobně ještě před vyhnáním z Moravy.
Do tohoto žánrového okruhu patří také Legenda Chersonská, která se dochovala
pouze ve velmi porušené podobě v rukopise pocházejícím až z 16. století. Jde však
nejspíše o (ještě velkomoravský) překlad řeckého spisu Konstantinova, v němž líčí
okolnosti nálezu ostatků papeže Klementa.
Velkomoravské písemnictví obsahuje ty znaky,které jsou typické pro ideové ovzduší
cyrilometodějské misie obecně. Jedná se zejména o symbiózu východní (byzantské)
a západní (latinské) kulturní složky, která byla uzpůsobena potřebám slovanského
prostředí. I když literatura vzešlá z cyrilometodějského východiska dosáhla i později
skvělých výsledků (zejména v Bulharsku a později v Srbsku, Chorvatsku a na Rusi),
je ve vývoji staroslověnského a církevněslovanského písemnictví zřetelné, že svého
vrcholu nabyla ve svých počátcích v díle Konstantina-Cyrila a Metoděje.
|Počátky staroslověnské knižní vzdělanosti v Čechách
a Sázavský klášter
V počátcích českého křesťanství lze nejspíše spatřovat přímý vztah k té složce církevní
kultury Velké Moravy, kterou představovala cyrilometodějská misie. Tuto
myšlenku podporuje znění latinské Kristiánovy legendy z konce 10. století, v níž je
uvedeno, že kníže Bořivoj (nejstarší historicky doložený Přemyslovec, ?–889?) přijal
křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Dále se počítá s tím, že po vyhnání cyrilometodějských
žáků z Velké Moravy roku 885 se část slovansky zaměřených kněží uchýlila
do Čech. Přestože jistá část argumentů tuto možnost podporuje (např. nejstarší
vrstva české křesťanské terminologie je staroslověnského původu), není přijímána
zcela. Problematické především byly a jsou také dochované historické zprávy – na
jedné straně Kristiánova legenda, která ve svém úvodu a v prvních dvou kapitolách
barvitě popisuje pokřtění Bořivoje biskupem Metodějem a další skutečnosti spojené
se staroslověnskou kulturou a písemnictvím v Čechách, na druhé straně pak
kronikář Kosmas a jeho zaryté mlčení o čemkoli staroslověnském, ač z náznaků
lze i u něj leccos vytušit, např. v knize první čteme: „Avšak to, jak vévoda Bořivoj
s milostí boží, která vždy předchází a všude následuje, dosáhl svátosti křtu, nebo
jak se za jeho nástupců v těchto krajinách den ode dne šířilo svaté náboženství katolické
víry nebo který vévoda které kostely či kolik jich ve své víře nově vybudoval
k chvále boží, raději jsme chtěli přejít mlčením, než abychom způsobili čtenářům
nechuť, protože jsme to již četli sepsáno od jiných.“
Považuje se za pravděpodobné, že v 10. a 11. století existovalo v Čechách více center,
kde byl pěstován staroslověnský jazyk, slovanská liturgie a písemnictví. Jejich
přesné určení je však předmětem dohadů – snad jimi byly Levý Hradec, kostel Panny
Marie na Pražském hradě, sídlo kněžny Ludmily Tetín, Budeč, Vyšehrad či některá
moravská střediska 10. a první poloviny 11. století. Někteří badatelé právě z důvodu
nedostatku přímých historických zpráv považují za jediné, tj. historicky doložené,
centrum slovanské vzdělanosti v Čechách Sázavský klášter.Tento klášter byl založen
patrně v roce 1032 či 1033 jako sídlo malé mnišské komunity. Klášter vznikl iniciaVKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd
11VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 11 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
tivou a zčásti patrně také nákladem svatého Prokopa (kanonizován v roce 1204),
který se stal také jeho prvním opatem, přičemž panující kníže Oldřich (1012–1033
a 1034) obdaroval klášter pozemky. Po Prokopově smrti se stal opatem jeho synovec
Vít, později tuto funkci zastával i Prokopův syn Jimram. Klášter se řídil benediktinskou
řeholí. Zvláštní charakter založení, kdy klášter vzniká nezávisle na tehdejším
klášterním prostředí a je současně založen bez iniciativy církevního centra v Čechách
či panovníka, předurčil další možnosti jeho vývoje jako slovanského kulturního centra.
V Sázavském klášteře byla rozvíjena slovanská vzdělanost v obou svých základních
složkách (slovanské bohoslužbě a staroslověnském písemnictví). Český kníže
Spytihněv II. (1055–1061) vyhnal roku 1061 sázavskou komunitu s opatem Vítem
v čele z kláštera i z Čech s poukazem na to, že se „zřejmě zapletli slovanským písmem
do kacířství a pokrytectví a že jsou vůbec neznabozi,“ jak uvádí v druhé kapitole svého
díla středověký letopisec označovaný jako Mnich sázavský. Do kláštera byla poté
dočasně dosazena mnišská komunita latinská s německým opatem.
Pravděpodobnou příčinu vyhnání slovanských mnichů lze spatřovat ve vnitropolitickém
boji, v němž snad sázavští mniši podporovali Vratislava II. (1061–1092, od
roku 1085 český král, mladší bratr panujícího knížete Spytihněva II.). Vypuzení mniši
se stejně jako Vratislav II. uchýlili do Uher, kde pobývali v jednom z řeckých či slovanských
klášterů. Nejpravděpodobněji se usídlili v klášteře sv. Ondřeje ve Visegrádu
na Dunaji. V roce 1061 se na český knížecí stolec prosadil právě Vratislav II., velký
podporovatel sázavské mnišské komunity, který dovolil návrat slovanských mnichů
do Čech a navíc se roku 1078 pokusil získat svolení papeže Řehoře VII. pro konání
slovanské bohoslužby v Čechách. Papež však žádost striktně odmítl. V dalším obdoPozůstatky
kostela sv. Kříže (tetrakoncha, Sázava – bývalý klášter, 2. polovina 11. století)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 12VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 12 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 12–13
bí kláštera se roku 1085 stal opatem nadaný stavitel, malíř a sochař Božetěch. Významným
aktem dokládajícím klášterní styky s ruským a uherským prostředím bylo
uložení ostatků nejstarších ruských svatých Borise a Gleba (†1015) spolu s ostatky
západních světců do pravého bočního oltáře kostela sv. Kříže v roce 1095.
Patrně s využitím vnitřních rozporů v klášteře došlo na přelomu let 1096 a 1097 za
vlády knížete Břetislava II. (1092–1100) k zákazu slovanské liturgie a k definitivnímu
vyhnání sázavských mnichů. I když byl mocenským zásahem zastaven a zavedením
latinsky orientovaného konventu nahrazen kulturní proud vyrůstající zejména
z cyrilometodějského východiska velkomoravského, dědictví slovanského Sázavského
kláštera a vůbec slovanské vzdělanosti v Čechách nezaniklo zcela. Zachoval se nezanedbatelný
okruh staroslověnských památek českého původu, které se v rámci mezislovanských
kulturních styků dochovaly zejména v ruských, ale i jihoslovanských opisech.
Uvedené dědictví dále ožilo v době posledních Přemyslovců a především v době
vlády Karla IV., který v Praze roku 1347 založil klášter Na Slovanech.
Staroslověnština v přemyslovských Čechách
Jazyk staroslověnského písemnictví v Čechách byl pokračováním spisovného jazyka
velkomoravského období (velkomoravské staroslověnštiny). Představoval spisovný
jazyk, jímž se vedle latiny psalo v přemyslovských Čechách 10. a 11. století
a do něhož nesoustavně pronikaly domácí (české) jazykové prvky mnohem hojněji
než v případě velkomoravské staroslověnštiny. Oproti stavu na Velké Moravě je
jeho užívání více ovlivněno latinou, zejména pak v textech překladových. Někteří
badatelé charakterizují staroslověnštinu tohoto období jako knižní variantu tehdy
pouze mluvené češtiny. Staroslověnština tak v českém prostředí ve své literární
a liturgické funkci doplňovala mezinárodní latinu.
V památkách vzniklých v Čechách, ale opsaných v jiných slovanských oblastech,
došlo vlivem úprav ke ztrátě mnoha speciálních českých rysů. Přesto bádání
objevuje množství jazykových znaků typických pro užívání staroslověnštiny v Čechách
(zejména českých jazykových prvků – bohemismů). Z této skupiny uveďme
z oblasti slovní zásoby např. peča „péče“, snaga „snaha“, lakota „lakota“, gorěkati
„hořekovat“ aj.
Z výsledků vědeckého bádání vyplývá, že relativně brzký vznik spisovné češtiny
v druhé polovině 13. století a její neobvykle rychlý rozvoj může souviset i se starou
staroslověnskou tradicí. Nebylo by to překvapivé, neboť staroslověnština byla
na našem území od velkomoravských počátků do konce 11. století v užívání téměř
250 let. Staroslověnština formou bohemismů ve staroslověnských památkách českého
původu nabízí často jediný přímý český materiál pro toto období. Také nejstarší
vrstva české náboženské terminologie zřejmě souvisí se staroslověnským dědictvím
a lze ji charakterizovat jako terminologii společnou staroslověnštině a staré češtině,
např. blahosloviti, Hospodin, hřiech, mučeník, spas („spasitel“), spásti, učeník, zpovědník,
zvoleník („vyvolený“), postiti sě, pop, sobota, mšě, oltář, papež, pohan aj. Dokladem
vlivu na utváření jazykově českých projevů je píseň Hospodine, pomiluj ny,
původně složená ve staroslověnštině snad na konci 10. století. Dále byla identifikována
slova a výrazy staroslověnského původu (paleoslovenismy) ve staročeských biblických
překladech, např. prvenec, prvěnec („prvorozený syn“), hramotina („učenost“,
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 13VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 13 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
ze staroslověnského gramota), přesnicě („nekvašený chléb“), biser („perla“) apod.
Odrazem staroslověnské tradice jsou také české podoby vlastních a místních jmen.
Jména svatých (Prokop, Kliment, Dimitr a Dmitr) užívaná v Čechách ukazují svým
původem i formou na souvislost se staroslověnským prostředím. Jméno Prokop je
původu řeckého a odkazuje v českém prostředí ke jménu zakladatele a prvního opata
Sázavského kláštera. Podoba jména Kliment odpovídá dobové řecké výslovnosti
(tj. s vyslovovaným -i-) a nosil je jeden z patronů cyrilometodějské misie, čtvrtý římský
papež Klement I. Patronem cyrilometodějské misie byl také Dimitrij Soluňský,
ochránce rodného města Konstantina a Metoděje. Podobně také místní jména Cirkvice,
Cerekvice (ze staroslověnského crьkъvь „chrám, kostel“) a jména Mitrovice, Mitrov
(odvozená od jména Dimitr, Dmitr) představují slova stejného okruhu.
Levínský nápis (kostel Povýšení sv. Kříže v Levíně u Úštěku, 13. století)
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 14VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 14 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 14–15
Staroslověnské písemnictví v přemyslovských Čechách
Otázka existence staroslověnské literatury a kultury v přemyslovských Čechách
v 10. a 11. století byla, a i dnes do určité míry stále je, předmětem sporů. V počátcích
paleoslovenistického bádání byl důvodem k jisté skepsi především nedostatek
či naprostá absence dochovaných textů, které by svědčily o existenci staroslověnské
literární tvorby u nás. Významný chorvatský slavista Vatroslav Jagić tak
mohl ve své době celkem oprávněně považovat českou redakci staroslověnštiny (či
církevní slovanštiny) za pouhou křehkou pokojovou květinku. Postupem doby se
však objevovaly texty, dochované v naprosté většině mimo české prostředí, které
existenci staroslověnské literatury a kultury v přemyslovských Čechách bez nejmenších
pochyb potvrzují.
První a z hlediska počtu zachovaných památek velmi omezenou skupinu tvoří texty
dochované v rukopisech českého původu. Sem lze zařadit pouze Pražské zlomky
hlaholské (dnes uložené v Archivu Pražského hradu), dva pergamenové listy pocházející
z 11. století (každý z jiné doby) a obsahující liturgické modlitby. Ty jsou ovšem
opisem starších předloh, ruských, event. bulharských, vztahujících se svým původem
až k období cyrilometodějskému. Jakýmsi dozníváním staroslověnského písemnictví
v Čechách jsou pak Glosy vídeňské (neboli Jagićovy) a Glosy svatořehořské (neboli
Paterovy či Pražské) z přelomu 11. a 12. století, což jsou jednotlivá staroslověnská
slova psaná latinkou mezi řádky nebo na okrajích latinských knih.
Dalším významným okruhem staroslověnských památek českého původu jsou
legendy svatováclavské. Do uvedené skupiny náleží především originální První
staroslověnská legenda o sv. Václavu, jež vznikla patrně brzy po smrti knížete Václava,
jak dosvědčuje její jazyková starobylost a skutečnost, že obsahuje velmi málo
zázraků, a také fakt, že má mnoho společných rysů s velkomoravským Životem
Metodějovým. Text se dochoval ve dvou ruských verzích – vostokovské (nazvané
po objeviteli A. Ch. Vostokovovi), minejní (tedy zachované v životech svatých řazených
podle kalendáře, zvaných mineje), a jedné charvátskohlaholské. Dalším textem
svatováclavského okruhu je Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu, která
je překladem stylisticky a rétoricky propracované latinské Gumpoldovy legendy,
doplněným z dalších zdrojů, např. z nejstarší václavské latinské legendy Crescente
fide, z Kristiánovy legendy a také zřejmě z domácí tradice.
Dochovány jsou také proložní legendy (zkrácené výtahy z legend) václavská
a ludmilská, vzniklé ovšem na základě obšírnějších staroslověnských legend až na
Rusi. Na základě proložní legendy ludmilské je možné uvažovat i o existenci obšírné
staroslověnské legendy o sv. Ludmile. Předpokládá se i existence staroslověnské
legendy prokopské, jak lze soudit ze slov jedné z prokopských legend latinských,
kde se v předmluvě praví, že byla „ze slovanštiny do latiny přeložena“. Předmětem
mnoha diskuzí byl původ Kánonu ke cti sv. Václavu (Služby sv. Václavu), zachovaného
v ruském opisu z roku 1095. Tento text je složen podle řádu liturgie byzantské,
což by svědčilo pro jeho východoslovanský původ, nicméně četné shody s legendistickou
tradicí staroslověnskou i latinskou hovoří pro možnost českého původu.
Legendistickou tvorbu pak dále dokládají další texty přeložené z latiny – Legenda
o sv. Anastázii a Legenda o sv. Vítu, jejíž původ lze ovšem také hledat v době
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 15VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 15 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Remešský
evangeliář –
hlaholská část
(Čechy, 14. století)
s vyobrazením
sv. Jeronýma
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 16VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 16 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 16–17
velkomoravské. Existují i jiné staroslověnské legendy, jejichž vznik je možné klást
do českého prostředí, a to především na základě skutečnosti, že byly přeloženy
z latiny. Jedná se např. o Legendu o sv. Benediktovi. Jejich definitivní zařazení do
okruhu českých památek je však otázkou dalšího výzkumu.
Další památkou mající svůj původ nepochybně v českém prostředí jsou Besědy
papeže Řehoře Velikého na evangelia, nejrozsáhlejší českocírkevněslovanská památka
vůbec. Tento vskutku monumentální text o rozsahu 326 folií je překladem
latinských čtyřiceti kázání na evangelia papeže Řehoře Velikého. Dochoval se přibližně
v šestnácti úplných rukopisech pocházejících z ruského prostředí, přičemž
nejstarší pochází ze 13. století.
Nikodémovo apokryfní evangelium je dalším textem, u něhož někteří badatelé předpokládají
vznik v Čechách, jiní však hledají původ této památky v jihoslovanském,
konkrétně chorvatském prostředí. Památka, rovněž přeložená z latiny, je dochována
v jednom opise srbském, ve dvou opisech ruských a ve zlomcích charvátských.
Český původ je shledáván též u některých modliteb. Modlitba ke sv. Trojici nemá
cizojazyčnou předlohu a je doložena v ruských opisech. Její příslušnost k české staroslověnské
literární tradici vychází spíše než z prvků jazykových ze skutečnosti,
že jsou v ní jmenováni čeští či obecně západní světci, například biskup Vojtěch,
kníže Václav, sv. Vít a také Cyril s Metodějem. Do této skupiny též náleží Modlitba
sv. Řehoře a Modlitba vyznání hříchů z tzv. Jaroslavského sborníku, ruské památky
ze 13. století, v němž se dochovala i výše zmíněná Modlitba proti ďáblu, jejíž původ
je dnes spíše kladen už na Velkou Moravu, a také dalších šest modliteb s předpokládanou
latinskou předlohou.
Staroslověnského původu je také duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, kladená
obvykle na samotný počátek staročeského písemnictví, ač její nestarší zápis
pochází až z konce 14. století z traktátu Jana z Holešova. Její staroslověnský původ
prokázal s definitivní platností F. V. Mareš.
Výčet staroslověnských památek českého původu nemusí být úplný. Některé
texty mohou být starší, jiné mohou být ještě objeveny (např. původní text na první
straně Pražských zlomků, která je palimpsest). Uvedený počet památek je však
jistě dokladem toho, jak bohatá a tematicky široká byla staroslověnská literární
tvorba v prostředí přemyslovských Čech 10. a 11. století.
Písemnictví pražského kláštera Na Slovanech
K zániku slovanského písemnictví došlo v českém jazykovém prostoru v roce 1097,
kdy byli vyhnaní slovanští mniši ze Sázavského kláštera nahrazeni mnichy, kteří
pro bohoslužbu používali výhradně latinu. Navzdory těmto okolnostem je však
dochován do kamene tesaný cyrilský nápis z Levína u Úštěku z 12. nebo 13. století,
nicméně není zcela zřejmé, jedná-li se o památku domácí tradice. Zajímavá je
i zpráva z kroniky Petra Žitavského o tom, že český král Václav II. (1278–1305) měl
možnost se na svém dvoře seznámit s východní liturgií, snad ve slovanštině.
K obnovení slovanské liturgie a písemnictví v Čechách dochází v pražském klášteře
Na Slovanech, který založil v roce 1347 Karel IV. (1346–1378). Dosud však nejsou
zcela objasněny důvody, které vedly tohoto panovníka k založení zmíněného kláštera.
Někteří historici se domnívají, že za tímto aktem mohla být snaha o posílení politicVKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd
17VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 17 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Zlomek charvátskohlaholského misálu
(Chorvatsko, 14. století, sign. 1 D c 1/28,
Národní muzeum)
Diadochos Bartoloměje Paprockého
z Hlohol (1602) – ukázka výkladu nejstarších
dějin kláštera Na Slovanech s vyobrazením
hlaholských zápisů
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 18VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 18 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Prostory společné paměti Staroslověnské písemnictví ... 18–19
kých a mocenských ambicí Karla IV. směrem k Litvě, jiní oproti tomu více zdůrazňují
kontakty se srbským prostředím. Nelze ani jednoznačně vyloučit možný vliv domácí
tradice spojený s klášterem na Velehradě. S existencí slovanské bohoslužby se Karel
IV. seznámil ještě jako moravský markrabě roku 1337 v chorvatském městě Senj,
kde bylo užívání tohoto jazyka psaného mladší hranatou hlaholicí oficiálně povoleno
papežskou kurií pro římskou liturgii od poloviny 13. století. Již jako český král získal
Karel IV. od papeže Klementa VI. (1342–1352) povolení užívat slovanskou bohoslužbu
západního, katolického ritu pouze na jediném místě v Čechách, a to v nově založeném
klášteře na pražském Novém Městě, který je v novější době znám též pod názvem
Emauzy. Protože nebylo možné navázat na domácí tradici církevněslovanského jazyka,
byli do Čech pozváni mniši benediktinského řádu ze severních částí chorvatského
pobřeží.Ti přinesli do Čech ze své vlasti nejen znalost hlaholice a církevní slovanštiny
s chorvatskými jazykovými prvky, ale i potřebné liturgické knihy v tomto jazyce a písmu
– misál, breviář a žaltář.V klášteře Na Slovanech bylo zřízeno skriptorium, ve kterém
byly ze starších chorvatských rukopisů opisovány hlaholské kodexy. Postupně zde
začaly vznikat také nové, originální církevněslovanské památky a přepisy staročeských
textů do hlaholice. Nelze vyloučit, že před husitskými válkami byly v klášteře Na
Slovanech pořizovány také překlady staročeských památek do církevněslovanského
jazyka, které se zachovaly v mladších hlaholských kodexech z chorvatského prostředí
(např. Pasionál, Lucidář, Zrcadlo člověčieho spasenie či některé spisy Tomáše Štítného
ze Štítného nebo Jana Husa). Tradice užívat v českém prostředí slovanštinu jako
církevní jazyk a hlaholici jako knižní písmo pak definitivně zanikla během husitských
válek,nicméně řada hlaholských kodexů se v klášterní knihovně zachovala až do jejího
zániku za vpádu pasovských v roce 1610. Zbylé rukopisy byly prodány, část z nich byla
rozřezána a jednotlivé pergameny byly použity na vazby mladších rukopisů a tisků,
takže z bohaté literární činnosti tohoto kláštera jsou dnes dochovány pouhé zlomky.
Z církevněslovanských památek, které vznikly v klášteře Na Slovanech, lze především
zmínit hlaholskou část Remešského evangeliáře z roku 1395, sepsanou v návaznosti
na starší část cyrilskou. Tento starší díl Remešského evangeliáře daroval
Karel IV. klášteru Na Slovanech v domnění, že se jedná o rukopis psaný přímo zakladatelem
Sázavského kláštera, svatým Prokopem.Ve skutečnosti je to církevněslovanský
cyrilský rukopis ruského původu z konce 11. století, není však vyloučeno,
že se dostal z Rusi na naše území ještě v době, kdy v Sázavském klášteře působili
slovanští mniši. Společná vazba obou částí kodexu byla bohatě ozdobena drahými
kameny. Ve čtyřicátých letech 15. století byl rukopis husity odvezen do Konstantinopole,
odkud se po pádu Byzance dostal do Francie a byl později uložen v katedrále
města Remeš (Reims). Tento rukopis by tak mohl být považován za spojovací prvek
církevněslovanské literární tradice přemyslovských Čech 11. století a slovanského
písemnictví 2. poloviny 14. století. Z církevněslovanských textů, jejichž vznik může
souviset s činností kláštera Na Slovanech, je možné uvést Oficium sv. Cyrila a Metoděje,
Oficium sv. Víta nebo notovaný církevněslovanský zlomek knihy liturgických
zpěvů (graduál) doplněný přepisem z hlaholice do latinky. Z dalších církevněslovanských
památek kláštera Na Slovanech se v českých knihovnách zachovaly již jen
fragmenty liturgických knih breviáře, misálu a žaltáře. Nejstarší z nich je Emauzský
zlomek žaltáře z 1. poloviny 14. století. Tento fragment pochází ze skupiny hlaholských
rukopisů, které si chorvatští benediktini přinesli ze své vlasti do Čech.
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 19VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 19 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Druhou část památek kláštera Na Slovanech představují staročeské texty přepsané
do hlaholského písma. Z nich nejrozsáhlejší je rukopis České bible Hlaholské z počátku
15. století. Z dalších staročeských textů v hlaholici je možné uvést také ve zlomcích
dochovaný text staročeského Comestora, obsahujícího biblickou dějepravu, zlomek do
češtiny přeloženého rozsáhlého souborného díla Zlatá legenda (Legenda aurea) Jakuba
de Voragine a fragment ze staročeského Pasionálu, jenž vznikl přepracováním
Zlaté legendy.V bývalé kapitulní síni kláštera se zachoval také fragment staročeského
hlaholského nápisu, obsahující deset božích přikázání ve staré češtině.
Z neliterárních památek, které mají souvislost s užíváním hlaholského písma
v klášteře Na Slovanech do husitských válek, lze zmínit také čtyři hlaholské abecedáře,
z nichž nejstarší byl vlepen do desek Kodexu Gigas (tzv. Ďáblovy bible).
Chorvatští benediktini přinesli do českých zemí také uctívání svatého Jeronýma,
v Dalmácii narozeného překladatele bible do latiny, a oživili u nás cyrilometodějský
kult. Zavedení kultu se projevilo také v písemnictví, neboť v českém prostředí
2. poloviny 14. století vznikly nové latinské životy těchto světců. Kromě jiného je
na užívání církevněslovanského jazyka v klášteře Na Slovanech upozorněno také
v latinském traktátu O českém pravopisu, který je podle tradice připisován Janu
Husovi. Přestože užívání hlaholice a církevní slovanštiny u nás zaniklo během husitských
válek, poslední výskyt hlaholského písma z českého prostředí představuje
dnes již nedochovaný staročeský dedikační nápis ze 14. století, který v klášteře Na
Slovanech objevil Bartoloměj Paprocký z Hlohol a v roce 1602 jej publikoval.
Závěr
Staroslověnské písemnictví na Velké Moravě a ve středověkých Čechách tvoří podstatnou
a nedílnou část českého písemnictví, kultury a vzdělanosti. Zároveň je také
součástí širokého proudu slovanského písemnictví, které se rozvinulo zejména u jižních
a východních Slovanů. V předložené publikaci přehledným způsobem představujeme
především výsledky literární činnosti, které vycházely z cyrilometodějského
díla na Velké Moravě a které byly, jako jeho pokračování, součástí kultury středověkých
Čech. Problematika však nebyla a ani nemohla být zcela vyčerpána. Stranou
zůstala např. tematika spojená s cyrilometodějskou tradicí v českých zemích v obecném
smyslu, jejímž odrazem je např. série latinských a staročeských legend, právně-politické
a ideologické interpretace cyrilometodějské tradice či novější literární či
hudební tvorba (latinská, česká či německá) s cyrilometodějskými reminiscencemi.
Novočeská znění citovaných středověkých staroslověnských a latinských
pramenů a další zdroje:
Bláhová, E. – Konzal, V. – Rogov, A. I. Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší
kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů. Praha 1976; Konzal, V. Staroslověnská
modlitba proti ďáblu. Nejstarší doklad exorcismu ve velkomoravském
písemnictví. Praha 2015; L. Havlík a kol. Magnae Moraviae fontes historici. I.–IV.
Brno 2008, Praha 2010, 2011, 2013; K. Hrdina, ed. První pokračovatelé Kosmovi.
Praha 1950; Vašica, J. Literární památky epochy velkomoravské 863–885. Třetí,
opravené vydání. Praha 2014.
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 20VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_cc.indd 20 17.10.17 12:3117.10.17 12:31
Oddělení slavistické lingvistiky a lexikografie se zaměřuje na výzkum slovní
zásoby, gramatického systému a nářečí slovanských jazyků. Dlouhodobým předmětem
zájmu jsou především jazyky východoslovanské. Výsledkem lexikografické
činnosti jsou překladové slovníky ruštiny (mezi nimi Velký rusko-český slovník
o šesti svazcích) a ukrajinštiny, k oběma uvedeným jazykům vznikly též slovníky
neologismů. Postupně je online zpřístupňována Rusko-česká slovníková databáze,
paralelně je připravována digitalizace nevydaného Velkého česko-ruského slovníku,
který vznikal v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Elektronicky
je zpracovávána Databáze dialektů Podkarpatské Rusi založená zejména na archivním
materiálu dialektologické kartotéky prof. Ivana Paňkevyče z dvacátých
až třicátých let 20. století. Z oblasti jihoslovanských jazyků je připravován k vydání
slovinsko-český slovník. V rámci oddělení je též věnována pozornost výzkumu
neologismů v bulharštině a analýze kalků v češtině a lužické srbštině. Z oblasti
gramatického výzkumu můžeme zdůraznit výzkum slovesné vazby (valence) ve
slovanských jazycích, který probíhal ve spolupráci s Matematicko-fyzikální fakultou
UK v Praze. Výsledkem je monografie Výzkum slovesné valence ve slovanských
zemích (2016).
Oddělení dějin slavistiky a slovanských literatur působí jak v oblasti domácí
literárněvědné slavistické tradice, založené na komparativním pojetí slovanských
literatur, tak i stále více v kontextu literárněvědné evropské slavistiky, zkoumající
dialog evropských kultur a literatur. Prvním zkoumaným okruhem jsou dějiny
slavistiky, mezislovanských literárních a kulturních vztahů a literatur do počátku
20. století. Zde připomeňme unikátní bibliografický projekt Slavica v české řeči, který
ve čtyřech svazcích mapuje překlady krásné literatury ze slovanských jazyků do
češtiny od začátku 19. století do roku 1918. Z knižních publikací uveďme např. výběrovou
edici studií českého polonisty a komparatisty Karla Krejčího (2014). Druhým
okruhem je výzkum slovanských literatur 20. století, zejména vztahů česko-německého
a rusko-německého kulturního kontextu. Z projektů oddělení můžeme
uvést mezinárodní projekt Literatura a vědění, který v letech 2012–2016 probíhal
ve spolupráci s kolegy z Německa a ze Švédska, nebo nově započatý projekt Krym
jako křižovatka kulturní paměti (2016–2019) podpořený v rámci výzkumného programu
Strategie AV21 – Evropa a stát: mezi barbarstvím a civilizací. Třetím okruhem
je výzkum ruské emigrace v meziválečném Československu. V jeho rámci jsou vydávány
archivní materiály, např. rozsáhlé paměti a deníky, nově je zpracováván
Lexikon ruské emigrace v ČSR. Z knižních výstupů můžeme jmenovat např. monografii
věnovanou vědeckému odkazu historika umění Nikolaje Okuněva (2012).
Pozornost je též věnována ruskému výtvarnému umění v českých sbírkách. Publikace
Ruská malba, kresba a grafika od 19. do poloviny 20. století ze sbírky Galerie
výtvarného umění v Náchodě (2015) Julie Jančárkové byla oceněna Cenou poroty
nakladatelství Academia za rok 2016.
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 3VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 3 17.10.17 12:5017.10.17 12:50
V EDICI VĚDA KOLEM NÁS PŘIPRAVUJEME:
K. Nováček, M. Melčák, L. Starková, O. Beránek: Monuments of Mosul in
Danger (English edition)
F. Čajka, M. Chromá, V. Knoll, Š. Pilát, K. Spurná: Gorazd: Digitální portál
staroslověnštiny
F. Čajka, M. Chromá, V. Knoll, Š. Pilát, K. Spurná: The Gorazd Project: An Old
Church Slavonic Digital Hub (English edition)
V EDICI MIMO JINÉ VYŠLO:
Miroslav Dočkal: Cesta k jádru věci
Tomáš Černušák: Všední život papežských nunciů u rudolfínského dvora
Jan Vít: Jan Patočka
Edice Věda kolem nás | Prostory společné paměti
Staroslověnské písemnictví na Velké Moravě a ve středověkých Čechách | František Čajka
Vydalo Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Grafická úprava dle osnovy Jakuba
Krče a sazba WOW, spol. s r. o. Odpovědná redaktorka Petra Královcová. Vydání 1., 2017.
Ediční číslo 12294. Tisk WOW, spol. s r. o., Washingtonova 1567/25, 110 00 Praha 1.
ISSN 2464-6245
Evidováno MK ČR pod e. č. E 22344
Další svazky získáte na:
www.vedakolemnas.cz | www.academia.cz | www.eknihy.academia.cz
Staroslověnské písemnictví na Velké Moravě a ve středověkých Čechách tvoří
podstatnou a nedílnou část českého písemnictví, kultury a vzdělanosti. Zároveň je
také součástí širokého proudu slovanského písemnictví, které se rozvinulo zejména
u jižních a východních Slovanů. V předložené publikaci přehledným způsobem
představujeme především výsledky literární činnosti, které vycházely z cyrilometodějského
díla na Velké Moravě a které byly, jako jeho pokračování, součástí kultury
středověkých Čech.
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., je jediným akademickým pracovištěm v České
republice, které se představenou problematikou zabývá jak ve velmi širokém tematickém
záběru, tak různým způsobem zpracování (lexikografické práce, činnost
ediční, vědecké studie a monografie). Představenou publikaci připravili členové oddělení
paleoslovenistiky a byzantologie (František Čajka, Martina Čechová, Václav
Čermák, Martina Chromá, Vladislav Knoll, Václav Konzal, Petra Melichar, Štefan
Pilát a Kateřina Spurná).
VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 4VKN72_Staroslovenske_pisemnictvi_obalka_CC.indd 4 17.10.17 12:5017.10.17 12:50