!
BULHARSKÁ KRONIKA Z LET 1296 -1413
Roku 6804 (=1296) pozvedl sc z východní země, z pohoří řečeného Eftra jakýsi Otman, původem z izmaelského rodu, a napadl obyvatele Karmianu. Ustavičně se s riirni bil a potýkal a porážel je i obyvatele Charslanu, takže postupně přišel i do země Aidinovy, do Filadelfie a do Maíainy, a všechny tyto země vyplenil a zmocnil se jich. I zemřel pak Otman, když se dožil třiceti let.
Jeho následovníkem byl jeho syn Orchan a ten začal ještě více bojovat: Vedl války a podmaňoval si země, až přišel k řeckým zemím, kde je město Brusa, a obklíčil město svým vojskem a vypálil jeho okolí a spolu se svými synem Amoratem Velikým se ho zmocnil a usadil se tu jako ve své rezidenci. A po nemnoha dnech umřel roku 6870 (= 1362) i Orchan.
I zůstal tento mladý Amorat a byl bujný a velice se ozbrojil proti Bulharům a vyprošoval si od Řeků přechod přes moře, ale bylo mu v tom bráněno množstvím korábů a lodí, (jejichž posádky) Kantakuzénos dobře živil a pečoval o ně, aby hlídaly brod u Gallipole. Amorat však, jak jsme řekli, potřeboval dostat se přes moře. Když Kantakuzénos viděl, že nemůže živit lidi na lodích, protože se nedostávalo chleba a také vepřového masa a rovněž pokladnice se každý den vyprazdňovala a nedostávalo se také dukátů a stříbra, rozmyslil si to a poslal k bul-
harskému carovi Alexandru do Trnová, aby pomohl s lidmi na lodích, kteří měli hlídat brod. Avšak Bulhaři, když to uslyšeli, se Řekům vysmáli a urazili je, protože se dotkli nejen jich, ale posmívali se i jejich ženám a matkám, a poslali je zpět s prázdnou.
Když to uviděl Kantakuzénos, velmi se zarmoutil a poslal /posly/ i k pánům srbským — Urošovi a despotovi Uglešovi a králi Vlkašínovi, aby mu pomohli s lidmi na lodích. Ale ti, když to vyslechli, se Řekům vysmáli a urazili je, a nejenže si z nich tropili žerty, ale posmívali se i ženám a matkám a poslali je zpět s prázdnou. Když to uslyšel Kantakuzénos, velmi se zarmoutil a nevěděl, co má dělat. Tehdy poslal Kantakuzénos k carům bulharským i k pánům srbským a řekl jim: „Nechtěli jste nám pomoci, ale nakonec se budete kát." Oni to však nepochopili, ale řekli: „Jestliže na nás přijdou Turci, budeme se jim bránit." Kantakuzénos se dohodl s Amoratem a přísahali si a vzájemně si odevzdali listiny, které se zachovaly až dodnes, že Turci navždycky neuškodí v ničem Řekům ani Romanii ani Makedonii. Turci slíbili, že se tak stane. A Kantakuzénos povolil Turkům přejít přes Gallipolis.
I přešel Amorat, syn Orchanův, s Turky roku 6834 (=1326) a vydali se proti Sredci. Shromáždilo se bulharské vojsko, s ním pak i syn Alexandrův Asen a utkali se v boji a zabili Asena a zahynulo mnoho z Bulharů. I shromáždili se Bulhaři opět (v čele) s Michailem, synem Alexandrovým, a toho také (Turci) zabili a velmi plenili a vedli množství lidu na Gallipolis.
Kantakuzénos, když panoval dvacet pět let, zemřel. A když dorostl v dospělého muže Kalojoannés, vstoupil roku 6845 (=1337) na trůn svého otce. I měl Kalojoannés dva syny: Andronika a cara Manuela. Andronikos se dohodl s Amoratovým synem Čelebim Velikým, že /ten/ zabije svého otce Amorata a Andronikos že zabije svého otce Kalojoanna. Uslyšeli o tom společně car Kalojoannés i Amorat. Amorat zajal Čelebiho a vyloupl mu oči, stejně tak car Kalojoannés zajal svého syna Andronika a vyloupl mu oči. I vládli společně oba, Amorat a car Kalojoannés v míru a ve velké lásce.
I pozvedl se opět Amorat, aby šel buď proti Bulharům nebo proti Uglešovi. Když se to dověděli Ugleša a král Vlkašín, shromáždilo se množství srbského vojska z Dalmácie a z Tra-
416
417
vunie, protože Ugleša a jeho bratr král Vlkašín došli až do města Sčru. Tehdy přišlo spolu s Amoratem i mnoho Turků, rozpoutal se velký boj a nastalo strašné krveprolití na řece Marici. Turci velmi křičeli, a protože se Srbové dali na útěk, zabili na řece Marici Ugiešu i krále Vlkašína a oba společně zahynuli roku 6879 (= 1370), dne 26. září. A Turci se zmocnili mnoha zajatců a převedli je přes Gallipolis.
Před těmito událostmi však, roku 6870 (=1362) 17. dne měsíce února, zemřel trnovský car Alexander a carství se ujal car Šišman, Alexandrův syn. I poslal k němu Amorat, aby mu dal svou sestru za ženu, a on, třebaže nechtěl, dal (mu) svou sestru, carevnu Keru Tamaru.
Když panoval v Carihrade Kalojoannés Paleolog, Turci přestoupili přísahy, kterými se zavázali Řekům, přivlastnili si město Gallipolis a vesnice z jeho okolí, zmocnili se Makedonie a začali bojovat tak, jak se jim to hodilo. Jako stráže brodu postavili své lodi a vyhnali Řeky a poslali je do jejich domovů.
Car Kalojoannés zemřel roku 6880 (=1372), když panoval třicet pět let, a vlády se ujal jeho syn Manuel Paleolog. Tehdy se shromáždilo velké množství Turků, dali se na pochod a začali si podmaňovat země a města a plenit je. Ovládli také i Amoreu až k Babylónu a při návratu odtud se zmocnili Dráče až po Dalmácii a ovládli celou arbanaskou zemi, zatímco (vojenské) síly křesťanů byly bezmocné a nebyl nikdo, kdo by se jim postavil na odpor.
Po několika letech se pak vydali proti srbské zemi a tam se rozpoutal boj, v němž jich bylo zabito převeliké množství, bezpočetné vojsko, a nastalo krveprolití, takže se vyplnilo, co je v Písmu: „Bože, přišly do tvé svatyně národy a poskvrnily chrám svatosti tvé, obrátily Jeruzalém v bídnou chatrč, daly mrtvá těla tvých služebníků za pokrm ptákům nebeským, těla svatých tvých šelmám zemským." (Ž 78, 1—2)
Tehdy pak kterýsi velmi chrabrý z vojínů, zvaný Miloš, jako když kdysi svatý Dimitrij napadl krále Skyloana a probodl ho kopím, sotvaže přišel do Soluně, tak i on probodl bezbožného Amorata a vyvrhl kopím jeho vnitřnosti a jeho přenečistou duši.
Turci zabili Lazara, knížete srbského, roku 6897 (=1389) v měsíci červnu.
418
I ujal se Bajazid království svého otce Amorata, podrobil si i srbskou zemi a stanovil, aby platili daň a aby dávali vojsko a aby s ním chodili /do boje/ a aby despota Štěpán vládl na otcovském trůnu Srbům.
A po nemnoha dnech se znovu pozvedlo převelké množství Turků a vydali se proti obyvatelům Valachie pod vojevůdcem Mirceou a došlo k velkému boji, takže mnoho vybraných Turků padlo přičiněním silných a také křesťanských pánů, mezi nimž byl Konstantin Dragaš a král Marko. Tak nesčíslné množství kopí bylo zlámáno, že nebylo vidět vzduch pro množství střel, že krvavá řeka tam nemohla téci pro množství lidských mrtvol, takže sám Bajazid se polekal a utekl. Avšak některého z vůdců ustanovil, aby v této zemi vládl, když Mircea utekl do Uher. I sám Bajazid se pak chtěl dát na útěk a překročit Dunaj. Postavil stráže po celém brodu řeky Dunaje. Jal pak bulharského cara Šišmana a zabil ho roku 6903 (=1395), 3. dne měsíce června. Také se zmocnil bulharské země a ustanovil v ní své správce, a to po celé zemi bulharské.
Po nemnoha létech, roku 6905 (= 1396), se pozvedl uherský král Zikmund, shromáždiv všechny západní vojenské síly: totiž krále, knížata, pány i kardinály, mocné i svobodné lidi, a krátce řečeno, velké množství pánů, z nichž jedni /přišli/ po souši, druzí pak po Dunaji s množstvím korábů a lodí, takže ani vodu nebylo vidět pro množství korábů. Král se pak dal, jak jsem řekl, okázale cestou po souši a představoval se v lesku mnoha zlata a perel a zbraní a železného kování. Když přeplul Dunaj, sestupoval po Dunaji k dolním zemím a sotva přišel do bulharské země proti městu Nikopoli, připlulo z Benátek a z Carihradu třicet lodí a stály pod Nikopoli a vyčkávaly, aby se jí zmocnily. Bezbožný Bajazid shromáždil množství svých Izmaelitů, kolik jen se jich naskytlo z východních zemí, a pak spěchal, aby se záhy srazil se západními /vojenskými/ silami. Když se přiblížili Turci, vůbec nečekali, ale hned se dali do boje. Nastala velká bitva, krveprolití a pád mnoha vůdců a vojínů, takže ztemnělo nebeské ovzduší množstvím střel a kopí podobně jako plevami zvednutými větrem. Země se začala třást a sténat jako od velkého hluku, /způsobeného/ mnoha kopími a štíty a pádem koní a lidí. Protože se král vůbec necítil dobře, ihned vstoupil do jedné z lodí a odplul s ostatními lo-
419
děmi jakoby zahanben. Bajazid se pak po vítězství pozvedl a se svými Izmaeíity se hnal až k Dunaji. Nastala zase jiná zkáza ve vodách a topení lidí v řece Dunaji, podobné, řekl bych, jako když kdysi faraón hnal Izraelity do Rudého moře. A proto král, který přišel s tak velkou pýchou a chválou, odešel s ještě větší hanbou a studem, když ztratil množství lidí a zanechal /za sebou/ mnoho kostí, takže lidé tudy nemohli pro kosti projít.
Avšak Bajazid ani málo nečekal a vydal se odtud k západu a zmocňoval se království a zemí. Roku 6906 (=1397—8) jal cara Sracimira a podmanil si ho a vydal se proti maďarské zemi a vypaloval ji a plenil, jako plamen zapaluje hory (Ž 82, 15), tak ji plenil až do samého města Budína. Odtamtud se vrátil s mnoha vítězstvími, jako když kdysi Nabuchodonozor hnal před sebou do Babylónu množství Izraelitů, bosých a spoutaných na rukou, aby se znovu naplnilo Písmo: „Obrátil jsem se ke strádání, když mě píchl trn." (Ž 31, 4)
Když se Bajazid s velkým vítězstvím vracel a dorazil do Makedonie, prošel Adrianopolis a Neapol s úmyslem vydat se odtud proti městu Konstantinovu. Zanechal totiž Gallipolis po své pravici a šel tam a procházel řeckou zemí a Řekové vycházeli a hned se před ním klaněli, ale on nikomu neškodil a snažil se jen dospět do svatého města. Když s velkými vojenskými silami dorazil, dostal se až k hradbám města a celé město se třáslo a chvělo strachem před Izmaeíity, také sám císař Manuel se polekal a spolu s ním i celý senát. Bajazid poslal k císaři, aby mu dovolili vstoupit do města. Protože /Řekové/ nevěděli, co mají dělat, a nechápali to, říkali jen: „Pane Ježíši Kriste, Synu boží, pomoz!" A pozdvihnuvše své ruce k nebi vysílali prosby a modlitby i k Bohorodičce, jak to mají ve zvyku činit ve svých svízelích. Pak i patriarcha kyr Antonios se vším duchovenstvem a klérem rozkázal, aby vzali nejsvětější kříž a ikonu přečisté Paní Bohorodičky a obraz našeho Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista a tak aby obcházeli hradby města za postu a v modlitbách. Přikázal pak také, aby zpívali i akathist a aby říkali i některé jiné /modlitby/: „Pane, smiluj se, nerozumějíce tomu přinášíme ti modlitbu."
Ale car se pak poradil se senátem a řekl, aby /Bajazidovi/ poslali mnoho darů, aby se uzavřel mír a aby ho prosili a dávali mu daň. Poslali mu mnoho darů, ale on nechtěl dary přijmout,
nýbrž říkal, že chce vstoupit do města. Když viděli jeho nezkrotnou sveřepost, že spíše lze zkrotit zvíře, avšak jeho nikterak ne, když jako lev řval a říkal: „Ráno se zmocním vašeho města a vás nahé propustím, jděte, kam chcete", tedy to ubozí Řekové slyšeli, z celého srdce úpěli k Bohu a říkali: „Pane Bože, smiluj se, obrať síly a navštiv svou vinici, kterou štípila pravice tvá (Ž 79, 15—16; Sd 4, 2 n.) a učiň jim jako potoku při kesonském Ja-bínovi a Zizarovi (Ž 82, 10), kteří řekli: ,Uvažme se dědičně v příbytky boží.' (Ž 82, 13)"
Turci toho však nedbali, ale celé množství se pozvedlo a přiblížilo se k městským hradbám a tolik střel vysílalo, že pro množství střel nebylo vidět ani vzduch ani sluneční jas, podobně jako když jsou plevy neseny větrem vzhůru. Jako hrom se nesl vzduchem zvuk mnoha výkřiků a (Izmaelité) nic nemohli způsobit svým zastrašovaním, ale stříleli praky a jinými nástroji a kamenomety metali kamení a utíkali se svými koni a v běhu dospěli až ke Galatě a jejich divoký křik a strašný vzhled i tam velmi působily.
Bajazid stanul na vyvýšeném místě, díval se na Svatou Sofii a říkal svým velmožům: „Tady zřídím obydlí sobě a svým ženám." Stejně tak i všichni velmožové si rozdělovali svaté chrámy, aby si v nich vytvořili obydlí. Přinesli berany ke zničení města, dříve však začali dobývat Galatu a velkou škodu způsobili, když bořili cimbuří města, někdy prorazili i část opevnění. Sotvaže minul den a přišla noc, stavitelé Frankové celou noc stavěli a ráno se /stěny/ objevovaly neporušené a obnovené a Izmaelité se divili.
Avšak ani Frankové nebyli v nečinnosti. Také oni se snažili a zanechali své kamenomety a samostříly se střelami a stáli daleko stranou a puškami spustili oheň s kouřem. Jednou se Izmaelité hnali a hned přišli k městu, aby se Frankové zalekli a aby je přiměli utéci do svatého města. Ale Řekové jim přišli na pomoc a tak si přátelsky jeden druhému pomáhali, jako když matka objímá své dítko. Tak i Řekové přiběhli na pomoc a pomáhali Galaťanům, aby se tak vyplnilo, co bylo psáno: „Matka veselící se z dítek." (Ž 112, 9)
Když to uslyšeli obyvatelé Trapezuntu, Kafy a Amostra, připluli se svými loděmi ze všech svých ostrovů se zbraněmi, samostříly a kamenomety, přinášejíce si i dostatek potravy.
420
421
Všichni se sbíhali do svatého města, z Benátek totiž, z Mytilén tam připluli a dospěli do svatého města se svým jídlem a potravou. A když vstoupili dovnitř města, vylézali na věže a na hradby a stříleli ze svých samostřílů a kamenometů, a jak mohli, se bránili a odháněli daleko od města tyto /Izmaelity/. Mnohokrát vytvářeli Řekové tajně a v noci vojenské /skupiny/, vycházeli ven a zabíjeli je. Tak to dělali v průběhu asi sedmi let. Když viděl bezbožný Bajazid, že nikterak nemůže mít úspěch, rozlítil se velkou zuřivostí, sebral všechny vojenské síly a odešel. Protože nechtěl odejít s hanbou, položil ruku na ústa a právě tak, jako se kdysi chlubil Julián svatému Basileiovi Kaisarejskému: „Příštího roku se města zmoaiím'', tak i on řekl totéž a odešel.
A po nemnoha dnech dal ho Bůh za potravu etiópskym lidem: Přišly ze slunného východu agarcnskc děti se svými vojenskými silami a zločince zabily roku 6910 (=1402), 28. dne měsíce července a jako šum přišla v zapomenutí jeho památka (Kaz % 5).
I nastoupil jeho syn Čelebi Musulman.
Řekové pak zapěli děkovnou píseň slovy: „Velký je Hospodin a vší chvály hodný a nesmírná jest síla jeho, neboť nemiluje sílu mužů, ale má libost v těch, kdož se ho bojí." (Ž 144, 3; 146, 5, 10—11) A milostí boží bylo svaté město až podnes uchráněno od všech nepřátelských cizozemců.
Roku 6917 (=1409), za života Čelebiho Musulmana zemřel zbožný car Kalojoannés, synovec kyra krále Manuela.
Toho roku šel do dunajských zemí Musa a sebral mnoho, přemnoho Valachů a Srbů a Bulharů. S ním pak byl i srbský despota Štěpán. I vydali se na Carihrad a tam, mimo město, u Kosmidia, se utkali ve velkých bojích s Čelebim a zabili Čelebiho Musulmana a jako šum přišla v zapomenutí jeho památka.
Zcepeněl i beg Musa roku 6822 (= 1414) a roku 6925 (= 1417) se ujal vlády sultán Krisči.
422
POZNÁMKY
Kionika je přeložena z vydání I. Bogdana, Ein Beitrag zur bulgarischen und serbischen Geschichtsschreibung. (In:) Archiv für slavische Philologie 13, 1891, s. 526 — 536, kde je připojen i latinský překlad V. Jagiée. Podrobněji
0 ní píše K. Jireček, Zur Würdigung der neuentdeckten bulgarischen Chronik (tamže 14, 1892, s. 255 -277)
Eftra — v rukopise Bibra, nejpravděpodobněji hora Olymp v Malé Asii. Na jejích severních svazích leželo město Brusa
Karmian — řec. také Kermianos, tur. Germyian, emirát v nitru Malé Asie Charsian — v rukopise Charslan, nejpravděpodobněji téma (okres) Byzantského impéria na severovýchodních hranicích Kapadokie Malatina — odpovídá názvům Malachion, Malachia byzantských autorů Otman - Osman I. Al-Ghazi (Dobyvatel, asi 1258-1324 nebo 1326), zakladatel sultánské dynastie, která se po něm nazývá Osmanská. Základem osmanského státu byl samostatný emirát v západní Malé Asii. Osman zemřel krátce po dobytí Brusy; v kronice není zachován přesný chronologický sled události
Orchan — syn Osmana I., vládl 1324 nebo 1326 — 1359. Za jeho vlády se Turci v letech 1326 — 37 zmocnili celé Malé Asie. Orchan začal v zemi budovat vojensko-lenní systém a reorganizoval vojsko. V letopočtu Orchanovy smrti je v rukopisu chyba. Stojí v něm, že zemřel 10. roku. Podle I. Bogdana
1 K. Jirečka je třeba tento neúplný údaj číst 6870
Amorat — xMurat (Murad) L, turecký sultán v letech 1362 — 1389. Za jeho vlády začali Turci dobývat Balkánský poloostrov
brod — toto slovo, které je i v rukopise, naivně označuje přechod přes moře v dardanelském (helespontském) průlivu u města Gallipolis, brány osman-ských vpádů do Evropy
Kantakuzénos — Jan Kantakuzénos, který po smrti Andronika III. (1341) usiloval o byzantský trůn proti nezletilému Andronikovu synu Janovi a jeho matce Anně Savojské. Občanská válka mezi Kantakuzénem na jedné straně a Annou a Janem V. na straně druhé byla jednou z příčin, které umožnily Turkům vpád do Evropy. Vláda Kantakuzénova padla až roku 1355, Kantakuzénos se stal mnichem a věnoval se psaní memoárů, které jsou důležitým pramenem pro poznání této doby
Kantakuzénos ... poslal k bulharskému carovi Alexandru do Trnová, aby pomohl s lidmi na lodích, kteří měli hlídat brod — k jednání skutečně došlo, neboť je doloženo i jinde. Kantakuzénos je ve svých memoárech klade na počátek roku 1351, do doby po srbském tažení roku 1350. Vyprávění bulharské kroniky je ve srovnání s jeho přesnou zprávou jen odleskem lidové tradice. Jireček v citované práci však právem konstatuje jako zajímavý fakt zachování povědomí o tom v ústní tradici v Bulharsku
Alexander — tj. bulharský car Ivan Alexander, který vládl v letech 1331 —1371; o něm viz v úvodu k Pochvalám Ivanu Alexandrovi v našem vydání Avšak Bulhaři, když to uslyšeli, se Řekům vysmáli a urazili je, protože se dotkli nejen jich, ale posmívali se i jejich ženám a matkám, a poslali je zpět s prázdnou — v těchto slovech i v následujícím jejich opakování, když autor líčí odmítnutí pomoci Srby, je zřetelný jeho nesouhlas s jednáním Bulharů i s domnělým
423
jednaním Srbů. Vyplývá z toho, že autor si byl vědom chyb křesťanských vládců, které zavinily nebo aspoň uspíšily pád jejich států Uroš — Štěpán Uroš, srbský car z rodu Nemanjičů, který vládl v letech 1355—1366. Dynastie Nemanjičů jím roku 1371 vymřela Despota Ugleša — bratr krále Vlkašlna z rodu Mrnjačevičů. Když se kníže Vlkašín prohlásil roku 1366 srbským králem, stal se Ugleša správcem nej-jižnější oblasti tehdejšího Srbska se sídlem v Sěru. Z obav před Turky chtěl sjednotit křesťany na jihu, a proto se vyhýbal konfliktům s Řeky. Stejně jako Vlkašín padl v bitvě s Turky u Čirmenu (Črnomenu) 26. IX. 1371. — V rukopisu je na listě 441b poznámka na okraji: Sti Ugleš* ubiti. Uroša care sríbskago (tj. Tento Ugleša zabil cara srbského Uroše). Ostatní pozdější prameny připisují smrt cara Uroše Uglešovu bratrovi Vlkašínovi. Neodpovídá to však historické skutečnosti, která o žádné vraždě nesvědčí. Legenda o zavraždění posledního cara z rodu Nemanjičů se vyskytuje poprvé u De-métria Kantakuzéna, v jeho řeckém zpracování legendy o Ivanovi Rylském z let 1453-1479
Vlkašín (Vukašin) - král srbský, vládl 1366-1371. Kolem roku 1350 byl županem v Prizrenu, k moci se dostal za cara Uroše. Byl nejprve despotou a od roku 1366 králem, protože Uroše vytlačil z vlády. Oblast jeho despocie sousedila s despocií Uglešovou, vládl ve městech Prizrenu, Skopji a Prilepu. Stejně jako jeho bratr Ugleša padl u Čirmenu (Černomenu) roku 1371;
0 jeho smrti nejsou bližší svědectví
Romania — tímto jménem označovali Bulhaři i Byzantínci obecně Byzantské impérium, někdy však též jen jeho evropské země — Trákii a Makedonu
1 přešel Amorat, syn Orchanův, s Turky roku 6832 /= 13261 — bulharský kronikář připisuje příchod Turků do Evropy Muratovi I. neprávem, protože k němu došlo ještě v době Orchanově, po obsazení Gallipole roku 1354. V textu uvedený rok 6832 /1326/ je zřejmě chybou opisovače, avšak také slova kronikářova, že obsazení Gallipole nastalo bezprostředně po Kantakuzénově poselství, neodpovídají skutečnosti. Bylo to až o šest let později
syn Alexandrův Asen — třetí syn Ivana Alexandra. Zmíněn je v Žaltáři z roku 1337 a v Čtveroevangeliu Ivana Alexandra z roku 1356 (viz v Pochvalách Ivanu Alexandrovi v našem vydání) a ještě na tmovském bogomilském synodu roku 1360. Zemřel tedy až po roce 1360
Michail — nejstarší syn Ivana Alexandra. Když Ivan Alexander vstoupil roku 1331 na trůn, byl prohlášen za jeho následníka a kromě carského titulu obdržel druhé jméno Asen. Po bitvě u Rosokastro se asi roku 1337 oženil s dcerou byzantského císaře Andronika III. (Mladšího) Marií. Jmenován je jen v Žaltáři z roku 1337; roku 1356, kdy bylo opisováno Čtveroevangelium Ivana Alexandra, byl již mrtev. Podle K. Jirečka (c. d., s. 261) je přehozeno pořadí obou bitev u Sofie, které byly po roce 1362, ne roku 1326 Kantakuzénos, když panoval dvacet pět let, zemřel — údaj kroniky neodpovídá pravdě, protože Kantakuzénos vládl od roku 1341 nebo přesněji po občanské válce s regentkou Annou od roku 1347 do roku 1383, tedy v každém případě nejméně třicet šest let
Kalojoannés — tj. Jan V. Paleolog, který byl synem Andronika III. (Mladšího). Ujal se vlády roku 1341, přesněji však až po pádu J. Kantakuzéna, s nímž válčil, tj. roku 1354, ne tedy roku 1337
I měl Kalojoannés dva syny, Andronika a cara Manuela — srovnáním situace v panovnických rodech směřuje autor k vyššímu hodnocení poměrů — Andronikos IV. Paleolog, který byl starší, vládl za otce v Byzanci v době
jeho cesty do Uherska (1365-1366) a do Ríma (1369-1370), kde Jan V. hledal pomoc proti Muratovi I. Protože Andronikos nechtěl vykoupit svého otce, zadrženého roku 1370 v Benátkách pro nezaplacení dluhu, vykoupil ho jeho mladší syn Manuel II., despota soluňský. Andronikos byl při té příležitosti zbaven svého nároku na byzantský trůn, ale ještě v letech 1376 až 1379 vytlačil svého otce z vlády za pomoci Janovanů. — Manuel II. Paleolog byl byzantským císařem v letech 1391 — 1425. Když jako soluňský despota vykoupil svého otce v Benátkách, chtěl se po smrti Ugleši a krále Vlkašína zmocnit sěrské oblasti, ale předešli ho Osmané. O jeho pokusu o protiturecké povstání se dověděl Murat, jehož vojevůdce Hajredin odsoudil v Sěru účastníky povstání k smrti a táhl na Soluň, která se mu vzdala. Manuel byl nucen prosit v Bruse Murata o milost a Murat mu roku 1373 vrátil i Soluň Andronikos se dohodl s Amoratovým synem Čelebim Velikým, že \ten\ zabije svého otce Amorata a Andronikos že zabije svého otce Kalojoanna — také byzantští autoři 15. stol. (Francés, Dukas, Chalkokondylas) vyprávějí o tom, že Andronikos se synem Murata II. Sandžim (Chalkokondylas) nebo Musou Čelebim (Francés) nebo Kuntuzem (Dukas) se společně spikli proti svým otcům a byli za to krutě potrestáni. V Bulharské kronice je Muratův syn nazván Calapii Veliký, tj. Velký princ (Calapii z tur. Čelebi nebo východotur. Čalabi)
Travimie — v rukopise Trivesi. — srbská oblast na Kotorském zálivu, hraničící s Dubrovníkem a na severu sahající až po Gatačské Pole. Hlavní město této oblasti bylo Trebinje. Už od 9. stol. byla Travunie v obchodních stycích s Dubrovníkem. Vládli v ni Nemanjiči, v době krále Uroše byla v moci Vojinovičů a od nich ji přejal Nikola Altomanovié, který ji postoupil roku 1373 Balšičům. Od nich ji získal bosenský král Tvrtko (1377—8) velký boj ... a strašné krveprolití na řece Marici — bitva na řece Marici byla roku 1370, kronikář se tedy mýlí jen o rok
zabili na řece Marici Uglešu — u Uglešova jména je v rukopise na tomto místě poznámka na okraji: Tento Ugleša zabil srbského cara Uroše (Stíí Ugleši. ubiti Uroša care sri>bskago). Viz výše „Ugleša"
roku 6870 \= 1362\, 17. dne měsíce února zemřel tmovský car Alexander — Ivan Alexander zemřel roku 1371. V rukopise je původní letopočet neúplný, takže byl různě čten
car Šišman, Alexandrův syn — Ivan Sišman, nejmladší syn Ivana Alexandra, v letech 1371 — 1393 poslední vladař Trnovského carství. Aby zastavil turecké vpády do své země, stal se vazalem sultána Murata I.
carevna Kera Tamara — sestra Ivana Šišmana, kterou její bratr dal skutečně proti své vůli za ženu Muratovi I. Podle Synodiku bulharské církve se jí čte věčná památka, protože byla Muratovi dána „kvůli bulharskému národu" a protože si zachovala pravoslavnou víru a svůj národ osvobodila Turci... přivlastnili si město Gallipolis — k převzetí města Gallipolis Turky nedošlo tak pozdě. Poprvé se Turci zmocnili města po velkém zemětřesení roku 1354, ale roku 1366 je Turkům vyrval hrabě Amadeo VI. Savojský, který připlul Byzanci na pomoc. Turci pak znovu obsadili Gallipolis po bitvě na Marici roku 1371
Car Kalojoannés zemřel roku 6880 / = 13721, když panoval třicet pět let — Jan V. Paleolog skutečně samostatně vládl třicet pět let, ale zemřel 16. II. 1391 Ovládli také i Amoreu až k Babylónu a při návratu odtud se zmocnili Dráče až po Dalmácii — Amoreia znamená ve zprávě Moreu a o jejím dobytí Turky byl kronikář asi přesvědčen zprávami o invazi bega Evrona roku 1387 až po
425
424
Korón a Modon. — Babylon (v orig. Vavilon) je zřejmá chyba v rukopisu. Podle K. Jirečka je třeba čist toto jméno Avlona (stsrb. Vavlona, hal. Valona), tj. Aulon řecké Ilyrie. Toto město mělo ve středověku velký význam. Až roku 1464 je Turci dobyli. — Drač (Durazzo) Turci nikdy nedobyli, ale velmi ji tísnili, takže poslední albánský správce anjouovské vlády nad Albánií z rodu Topije (Thopia) ji odstoupil roku 1392 Benátkám. — Vpád do Dalmácie vysvětluje Jireček jako loupežné přepadení kraje na řece Neretvě (Narentě), odkud obyvatelé uprchli do dubrovníckeho Stagna
Po několika letech se pak vydali proti srbské zemi a tam se rozpoutal boj — těmito slovy začíná vyprávění o chronologicky správně zařazené bitvě na Kosově poli, k níž došlo 15. VII. 1389 a která znamenala konec srbské samostatnosti
Milot. ..probodl bezbožného Amorata — vražda Murata I., připisovaná Miloši, je v pramenech popisována v různých verzích. Srov. o ní také v textu Konstantina Kosteneckého v našem vydání. V nejstarších pramenech bylo uváděno jen jméno Miloš (taknapř. i Chalkokondylas), později bývá připojeno příjmení Kobilič, které je v 18. stol. opraveno na Obilie
Skyloan — Skylojoannés, tj. Psí Jan; jde o řeckou přezdívku bulharského cara Kalojana (1197 — 1207) z rodu Asenovců, bratra Asena a Petra, kteří roku 1186 založili druhé bulharské carství (trnovské). Hanlivou přezdívku mu dali Řekové pro jeho vítěznou válku s Byzancí roku 1205 a pro jeho krutost. Podle pověsti zemřel Kalojan u Soluně rukou svatého Dimitrije, patrona města Lazar - Lazar I., srbský král v letech 1371 —1389, syn Pripca Hrebeljanoviče, logotheta cara Dušana. Rozšířil svůj stát, osvobodil se i ze závislosti uherské, ale roku 1389, před Kosovskou bitvou, nepřijal válku s uherským králem Zikmundem, aby se mohl bránit proti Turkům. Jeho smrt na Kosově poli je v kronice správně datována i chronologicky zařazena
Bajazid — Bajazid I. (Bajazét), turecký sultán v letech 1357 nebo 1360 až 19. VII. 1427, následník sultána Murata I. Pro obratnost v boji dostal přezdívku Gildirim, tj. Blesk. Bajazidovy podmínky Srbsku jsou v kronice věrně zachyceny. Se sultánem se dohodla vdova po Lazarovi, kněžna Milica. Kromě povinností daňových a vysílání pomocných vojenských oddílů zavázali se synové knížete Lazara Štěpán a Vuk, že každý rok přijdou na Bajazidův dvůr despota Štěpán — tj. Štěpán Lazarevič, srbský despota asi od roku 1377 až 19. VII. 1427, po Kosovské bitvě následník knížete Lazara. Už na podzim roku 1389 byl napaden uherským králem Zikmundem a to ho přinutilo, aby se roku 1390 smířil s Turky
Mircea — Ion Mircea, valašský vévoda v letech 1386—31. I. 1418, vazal uherského krále Zikmunda. Proti vpádu Turků se bránil roku 1395 a porazil je v boji u Rovině, v němž skutečně padli srbští správci makedonských oblastí, kteří se zúčastnili boje jakožto turečtí vazalové
Konstantin Dragaš — tj. Konstantin Dragaš Dejanovič, „pán", který se považoval za následníka Nemanjičů. Vládl v Makedonii kolem řeky Vardaru, lidové písně ho nazývají beg Kostadin. Padl u Rovině 17. V. 1395 Kralevič Marko — nejstarší syn a následník krále Vlkašlna z rodu Mrnjače-vičů. Po bitvě u Čirmenu (Črnomenu) vládl v letech 1371 —1395 jako turecký vazal v makedonské oblasti se sídlem v Prilepu. Jeho sousedé využili jeho obtíží a Balšičové se zmocnili Prizrenu, Vuk Brankovič Skopjc. Markovi zůstala jen západní Makedonie, snad i část Makedonie jihozápadní. Padl v boji proti valašskému vévodovi Mirceovi 17. V. 1395. Turci si vzali jeho oblast. Je známým hrdinou jihoslovanských epických písní
426
sám Bajazid se polekal a utekl. Avšak některého z vůdců ustanovil, aby v této zemi vládl, když Mircea utekl do Uher — kronika nepodává jasný obraz výsledku bitvy u Rovině ve Valachu. Srbské prameny se v podstatě shodují v tom, že zvítězil Mircea. Tomu odporuje sdělení, že v jeho zemi Bajazid stanovil nového vládce. Turecké prameny považují za vítěze Bajazida. I datum bitvy je uváděno různě (r. 1394—1395). K. Jireček cituje k výsledku této bitvy i jiné prameny (c. d., s. 267—9). — Mircea táhl do Kronstadtu, aby uzavřel dohodu s uherským králem Zikmundem
Jal pak bulharského cara Šišmana a zabil ho roku 6903 / = 13951, 3. dne měsíce června. Také se zmocnil bulharské země a ustanovil v ni své správce — soudí se však, že Ivan Šišman byl zavražděn roku 1394 v bitvě u Samokova. K. Jireček, Cesty po Bulharsku. Praha 1888, s. 484 připomíná vrch u Samokova a na něm místo, které se nazývá Šišmanův hrob. Pád Trnovského carství je v této zprávě rovněž posunut do pozdější doby, došlo k němu v časovém úseku od září 1393 do srpna 1394, ne až po expedici Osmanů proti Mirceovi. Jireček (Würdigung, s. 270 — 271) považuje obecně chronologii Bulharské kronikv za nesprávnou. — U jména Šišmana je v rukopisu poznámka na okraji: Šišman, car bulharský zabil vojevůdce Dana, bratra vojevůdce Mircei roku 6903 \— 1396/ 23. měsíce září. V Bulharské kronice je tak poprvé uvedeno datum Danovy smrti
Zikmund — císař německý, král uherský, charvátský a český z dynastie Lucemburků, syn českého krále a německého císaře Karla IV., vládl 1387 až 1437. Na uherský trůn se dostal ženitbou s Marií, dcerou Ludvíka I. Anjouov-ce, uherského a polského krále. Roku 1387 se zmocnil Charvátska a Dalmácie, jeho vláda však byla ohrožena Turky. Kronika zasvěceně líčí neúspěšnou Zikmundovu křížovou výpravu proti Turkům a jeho porážku u Nikopole roku 1396
Zikmund, shromáždit) všechny zapadni vojenské síly: totiž krále, knížata, pány i kardinály, mocné i svobodné lidi — ve výčtu lidí, které Zikmund shromáždil ke křížové výpravě, je v originálním textu použito cizích výrazů: rygi (byzant. rigas — král), frančesti (Jagič překládá mocní Frankové, Dujčev, Iz starata bälg. kniž. s. 409; vyslovuje domněnku, že toto slovo znamená nezávislí svobodní lidé. Tohoto významu je použito i v českém překladu) Dolní země — názvu Dolní země se ve středověku používalo pro Dolní Moesii i Makedonu
připlulo z Benátek a Carihradu třicet lodi a stály pod Nikopolí a vyčkávaly, aby se jí zmocnily — zpráva neodpovídá skutečnosti. Zikmund měl s sebou jen své vlastní dunajské loďstvo. Benátské, janovské a jiné lodi Zikmundovi pomohly na útěku. Podrobněji K. Jireček, Würdigung, s. 273 Sracimir — Ivan Sracimir (Stracimir), druhý syn Ivana Alexandra, pro něhož jeho otec zřídil roku 1371 Vidinské (Bdynské) carství náhradou za to, že následníkem trůnu se stal Ivan Šišman. Způsobilo to nepřátelský vztah mezi bratry. Sracimir byl Bajazidem zajat 1396, ne 1397 — 8, jak stojí v Kronice
jako když kdysi faraón hnal Izraelity do Rudého moře — přirovnání Zikmundova vojska k biblickému vojsku Egypťanů, kteří na faraónův příkaz pronásledovali Židy, konečně propuštěné z Egypta, až k Rudému moři. Židé přes moře, které se zázrakem rozestoupilo, přešli, ale faraónovo vojsko utonulo (Ex 14)
Obrátil jsem se ke strádáni, když mě píchl trn — překlad podle Septuaginty Adrianopolis — řec. název města Odrinu (tur. Edirnc). Město bylo za císaře Hadriána přestavěno a odtud dostalo jméno
427
Neapolis — dnešní Kavala ve východní Makedonii, po Soluni nej větší make-donský přístav
město Konstantinovo — ponechán slovanský překlad názvu města Konstantino-polis (Carihrad)
město se chvělo a třáslo před Izmaelity — obležení Konstantinopole začalo r. 1399 a trvalo tři roky. Líčení Bulharské kroniky se shoduje s francouzskými prameny, Francie totiž tehdy poskytla Byzanci vydatnou pomoc. Nejprve dorazil v létě roku 1399 do Konstantinopole maršál Boucicaut s dvěma tisíci dvěma sty vojíny a třiceti loděmi. Podnikal výpady na moře a smířil byzantského císaře Manuela II. s jeho synovcem Janem, synem Andronika IV., pretendentem na byzantský trůn, podporovaným Bajazidem. Pak Boucicaut odcestoval s Manuelem II. do Francie, zatímco Jan zůstal jako regent v Kon-stantinopoli. Císař Manuel navštívil také Anglii a Itálii a vrátil se do Konstantinopole až roku 1403, po pádu Bajazidově. Kronika píše jen o císaři, směšuje ho však s regentem Janem
Amonios — Antonios IV., cařihradský patriarcha v letech 1389 — 1390, 1391 až 1397
Akathist — z řec. akathistos, hymnus pravoslavné církve na počest Ježíše Krista, Bohorodičky a světců, který věřící zpívali ve stoje (odtud název). První akathist byl složen na počest Matky boží a zpíval se celou sobotní noc v pátém týdnu velikonočního postu. Připisovala se mu záchrana Konstantinopole před vpádem Peršanů a Avarů roku 626
Svatá Sofie — řec. Hagia Sofia, tj. Svatá moudrost; nej významnější křesťanský chrám v Carihrade, postavený v byzantském slohu Konstantinem Velikým a přestavěný Justiniánem I. Po pádu Carihradu (1453) proměněn v mešitu
Galata — velké předměstí Carihradu na levém břehu Zlatého Rohu na Bosporu. Založili ji a obývali Janované, roku 1216 byla spojena s Cařihradem. Byla centrem evropského obchodu
podobně jako když jsou plevy neseny větrem vzhůru — aluze na Jb 21, 18 stavitelé Frankové — v orig. chgdožni sgštge oťi FrggT), přeloženo podle Jagiče: stavitelé (architekti) Frankové. — V těchto Francích spatřuje však K. Jireček pouze Janovany z velké kolonie Pery nebo Galaty, kteří pomohli Byzanci proti Turkům při obléhám Konstantinopole. Zajímavé je, že na rozdíl od pramenů řeckých Bulharská kronika pomoc „Franků" Byzanci vítá
Trapezunt, Kafa, Amostro — pomoc na lodích přišla Řekům z císařství trapezuntského a opět z janovských kolonií Kafa a Amastris
ako se kdysi chlubil Julián svatému Basileiovi Kaisarejskému — tj. Flavius Claudius Julianus, křesťany nazývaný Apostata (Odpadlík), římský císař 361 — 363. Byl vychován v křesťanské víře, ale pod vlivem studia novo-platónské filosofie se přiklonil k helénskemu pohanství. Znal se ze studií s biskupem Basileiem Velikým. Zabit byl na vítězném tažení proti Peršanům a pohané hledali jeho vraha mezi křesťany. Po jeho smrti se v křesťanském světě rozšířila legenda, jejíž bibliografii podává I. Dujčev, Iz starata bälgarska knižnina II, s. 410
roku 6910 1= 14021 28. dne měsíce července — tj. přesné datum bitvy u Ankary, které potvrzují i jiné zprávy (Segredo a Frances). Bajazid zanechal obléhání Konstantinopole pro nebezpečný postup mongolského dobyvatele Timura (Tamerlána, Timura Lenka) a v této bitvě podlehl a byl zajat
Čelebi Musulntan — princ Musulman, tj. Bajazidův syn Sulejman I., který se po porážce u Ankary stal zetěm byzantského císaře Manuela II. Paleologa
428
a usadil se v Odrinu (Edirae). Bojoval proti Benátčanům i proti svým bratrům, roku 1410 byl svým bratrem Musou uškrcen Kosmidion — místo na Zlatém Rohu
a roku 6925 se ujal vlády sultán Krisii - Mohamed I. Kůrišdži (1413 -1421). Podle K. Jirečka patří v závěru rukopisu, který je defektní, datum 6925 /= 1427/ k poznámce na okraji: který držel v moci Soluň (iže Soluni, sídriža). Mohamed obsadil totiž Soluň v prosinci 1416, protože se v Soluni zdržoval pod řeckou ochranou jeho protivník Mustafa
429
NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD
ZLATÝ VĚK BULHARSKÉHO PÍSEMNICTVÍ
VÝBOR TEXTŮ OD X. DO POČÁTKU XV. STOLETÍ
PRAHA
1982