Abdikační řeč polského krále Jana Kazimíra (1668)
Řeč Jana Kazimíra, krále polského, odříkajícího se l. 1668. dobrowolně
koruny polské před shromážděným senátem.
(Mowca Polski II. edy. w Kaliszu L. 1683; 2 tomy)
Poněwadž již nastala ta hodina, abych dluh mé otcowské lásky zaprawil rozmilé wlasti naší,
ana 280 let byla zřetelnicí králůw kmene mého: stářím překwapený, sněmowáním a
dwacetiletým bojowáním unawený, starostmi a nátisky ztýraný král a otec, to, co na swětě
nejdražšího jest, korunu swau Wašim Milostem odewzdáwám. Za trůn rakew přijímám a
přečekaje pohřeb důstojenstwí swého, swětským marnostem umírám; berlu odewzdáwám za
brylu (kus) země, kteréžto sobě w lůně rozmilé wlasti, společné matky naší, mezi
smrtedlnými pozůstatky swých otců zanecháwám, abyste i po smrti mé na to pamatowali, že,
jakož jste mne we wojenských wýprawách pro waši spásu prwním, w náwratu z bojůw
posledním býti wídali, já též byl jsem prwním we wašich dějinách, jenž pro rozmnožení waší
swobody a wašeho štěstí wám, kteří jste mi toto králowstwí dali, tuto mau korunu králowskau
dobrowolně nawrátil.
Láska k národu posadila mne na wáš trůn, láska k Obci pospolité mne z něho odvoláwá.
Mocnářowé přede mnau koruny se odříkajíce odewzdáwali ji synům swým, nebo bratřím
nebo swým kmenowců: já ji podáwám naší rozmilé wlasti a Obci pospolité, kteréžto jsem
otcem i synem upřímným. Z lásky k wlasti stáwám se z wůdce sprostým wojákem, z pána
poddaným, z krále spoluobčanem, abych ustaupil mladšímu a šťastnějšímu, tomu totiž,
kterého bůh a swobodné národu hlasy prowolají za mého nástupce, při jehožto wýboru aby
wás Hospodin poblahoslawiti ráčil, já we swé samotě budu jeho welebnosti božské wraucně
žádati.
Skládám již tedy díky Wašim Milostem za waše posluhy, za waši náchylnost a statečnost, za
wšecky rady, důstojenstwa a důchody. Jestli jsem komu swau králowskau wládau aneb jakým
osobním skutkem proti nejlepší swé wůli newyhowěl, aťžiž mi to odpustí, ať to přičte raději
slabosti lidské a našemu osudu, já všechněm wzájemně odpauštím.
Přijměte mimo to mé otcowské blahoslawenstwí, kteréhož Wašim Milostem wesměs a
každému zwláštně uděluji. Žehnám wás wšecky a wšecky wás winu k swému otcowskému
srdci, w němžto zachowám waši sladkau památku, dokud mi žiwota stáwati bude. Ačkoli pak
wzdálenost místa mne od Wás děliti bude, srdce mé jednak od společné matky naší, od té
nade wšecko milowané otčiny nikdy se nerozdělí a neodchýlí. A jelikož slabost paměti mé a
žalost hluboká mně dále mluwiti brání, ostatku z tohoto písma, kteréž Wašim Milostem
předkládám, o mé upřímnosti a lásce porozumíte.
Přeložil J. Kaubek
Publikoval J. Jungmann: Slowesnost.