3-1
K O M N E N A
KNIHA PRVNÍ
se svými oddíly, chvíli seještě pokoušeli o odpor, ale pak sedali na útěk. Basilakios prchal v čele svých vojáků a Alexios Komnenos jej pronásledoval.
3 Když uprchlíci dorazili k Soluni, vpustili její obyvatelé Ba-silakia, ale před vrchním velitelem okamžitě zavřeli brány. Můj otec však nepovolil, nesvlékl si ani pancíř, neodložil přilbu, nesložil z plecí štít a neodhodil meč, ale rozbil před hradbami tábora pohrozil městu obléháním a zpustošením. Zároveň však chtěl zachránit i Basilakia a prostřednictvím svého průvodce mnicha Joannikia (byl to muž proslulý svým charakterem) s Basilakiem jednal o mír. Vydá-li sebe a město, zaručuje mu bezpečnost jeho osoby. Basilakios se nechtěl podrobit, ale obyvatelé Soluně nechali Komnena vtáhnout do města, protože se báli, že dobytí města by jim přineslo velké útrapy.
4 Jakmile Basilakios poznal, co obyvatelstvo zamýšlí, vystoupil na akropoli a útočil na město. Ačkoli se mu velitel císařské gardy zaručoval, že se mu nic nestane, Basilakios neu-pouštěl od válečných úmyslů a od boje a i v neštěstí a tísni se projevoval jako pravý muž. Ve své statečnosti a odvaze nechtěl ustoupit ani o píď, až ho obyvatelé a strážci akropole vyhnali násilím a proti jeho vůli a vydali ho velkému domestikovi.
5 Alexios podal ihned císaři zprávu o jeho zatčení, zdržel se krátký čas v Soluni, aby tu uvedl záležitosti do pořádku a ve skvělém triumfu se vracel do hlavního města. Císařovi poslové se setkali s mým otcem mezi městy Filippy a Amfipolis a odevzdali mu list s císařovými příkazy. Mexios jim vydal Basilakia, odvedli jej ke vsi Chlempina a blízko tamějšího pramene jej zbavili zraku. Od té doby až po naše dny se tamější pramen nazývá Pramen Basilakiův
6 A to byla třetí práce, kterou velký Alexiosjakojakýsi druhý Hérakles vykonal, dříve než se ujal císařské vlády. Jestliže by někdo nazval Basilakia erymantským kancem, pak po pravdě by mohl nazvat mého otce Alexia nej statečnějším Héraklem
naší doby. Toto tedy byly zdárné skutky a úspěchy, Komnena před jeho nástupem na císařský stolec. Za to v císař vyznamenal hodností sebasta a tu hodnost mu udě nát při svém zasedání.
X      Domnívám se, že tělo churaví a trpívá následkem j ších příčin, ale že někdy je třeba hledat zárodky nemoci vlastním nitru. Často hledáme příčinu horečky ve výky počasí a v určitých vlastnostech stravy, ale někdy také vel ženosti tělesných šťáv. Podobně i z vnitřní choroby tímsk vzešli v oné dobějako zárodky smrtelné choroby oni mní různí ti Urselové a Basilakiové a celý ten dav vzbouřenců.! ní však osud přivedl uzurpátory ze zahraničíjako neodvral né zlo a nevyléčitelnou nemoc. Jedním z nich byl i onen chloubačný Robert, proslulý svou honbou po moci. Zn jej Normandie, ale odkojila a vychovala iei všemožná.; nost.
2   Římská říše si sama přilákala tohoto nepřítele a dalal záminku k válce proti nám plánem sňatku s barbarskou ( kou, sňatku pro nás zcela nevhodného. Lépe řečeno, byli nerozumnost tehdejšího císaře Michala, který odvozovali původ od rodu Duků. Nechť mi nikdo nemá za zlé, žekriti jednoho ze svých příbuzných (neboť po matce pocházíme ho rodu). Rozhodla jsem se psát především pravdu, apoi se týče Michala Duky, sebrala jsem jen kritické výtky všecíf tatních. Císař Michal Dukas zasnoubil dceru tohoto bari se svým synem  Konstantinem,  a to  zavdalo příá k vzplanutí nepřátelských akcí. Ve vhodnou dobu promluj o Konstantinovi, synovi tohoto císaře, o jeho svatební smlouvách, a vůbec o plánu sňatku s barbarkou i o tom,] kradný z. urostlý muž to byl a jaké měl tělesné i povahové vij nosti. O tom promluvím až po vylíčení onoho plánu sešil kem a po vylíčení porážky barbarského vojska a záhuby dl manských   uzurpátorů,   které   si   Michal   Dukas svj
36
K O M N E N A
13
13
KNIHA PRVNÍ
37
nerozumností vypěstoval proti římské říši. A při tom si popláču i nad vlastním neštěstím.
3 Ale nejdříve se musím ve svém vyprávění vrátit zpět a vyložit vše o RobertcjáJakého byl původu, jaký byljeho osud a na jaký stupeň moci jej vynesl průběh událostí, nebo zbožněji řečeno, až kam mu dovolila postoupit božská prozřetelnost ustupujíc jeho špatným záměrům a,intrikám.
4 Robert byl původem Norman, pocházel z bezvýznamné rodiny, ale velmi toužil po moci. Byl to člověk velmi vychytrá-_ly, silných rukou, hrozně toužil po bohatství a vysokém postavení mocných mužů. Nic mu nemohlo zabránit v uskutečňování jeho plánů, při sledování svého cíle nesnesl odpor. Tělesnou vvškou p řevy šo val i nej větší vrstev n íky, m ěl n ačerve-nalou pleť, plavé vlasv. široké plece a oči mujiskřilyjako oheň. TěJojTiěl dobře stavěné, mohutné v partiích, kdeje přirozená mohutnost, a elegantně štíhlé, kde je přirozená štíhlost. — Tak souměrnou postavu měl od hlavy k patě, jak jsem často z vyprávění slyšela. Homér řekl o Achilleovi, že přijeho výkřiku měli posluchači dojem, že křičí dav, o Robertovi se tvrdí, že svým křikem zaháněl na útěk desetitisíce mužů. Když už mu osud dal do vínku takové tělesné a povahové vlastnosti, byl při-rozeně.nezkrotný a nechtěl se nikomu podřizovat.. Takoví už jsou lidé silných povah, i když jsou nízkého původu, alespoň se to tak říká.
XI Tedy tento muž, který nesnášel žádné příkazy, vyrazil s hrstkou rytířů z Normandie. Celý jeho oddíl se skládal z pěti rytířů a třiceti pěšáků. Když opustil svou vlast, potloukal se včele loupežné tlupy do kopcích, jeskyních a horách Lombardie, napadal pocestné a braljim koně, zbraně a různéjiné věci. Tak začal svou životní dráhu krveproléváním a vražděním. 2 Za jeho pobytu v Lombardii si ho povšiml Vilém Masca-belleckterý v té době vlád! většině území v okolí Lombardie.
5 ohledem na své vysoké roční příjmy si mohl udržovat silnou
armádu a byl proto mocným vladařem. Získal o Robertovi zprávy obojího druhu, ojeho tělesných i povahových vlastnos tech, a nerozvážně se s Robertem sblížil a zaslíbil mu jednu z svých dcer. Z obdivu k Robertově tělesné síle a vojenské zkušenosti také sňatek uskutečnil, ale jeho plán nedopadl šťastně.
3 Věnem dal zeťovi jedno ze svých měst a považoval za čest dát mu i jiné dary, Robert však začal vůči němu smýšlet nepřátelsky. Nejdříve sice předstíral přátelství, ale při tom posiloval své oddíly, ztrojnásobil početjezdcú a zdvojnásobil počet pěšáků. A pak už projevů přátelství ubývalo a Robert nepokrytě dával najevo nepřátelství.
4 Denně pod nějakou záminkou vyvolával časté hádky a neustále nastrojoval situace, z nichž zpravidla vznikají spory, boje a války. Poněvadž Vilém Mascabelle ho však značně převyšoval svým bohatstvím i mocí, upustil Robert od záměru vyvolat otevřený rozbroj a vymyslel ničemný plán. Znovu předstíral přátelství, tvářil se kajícně a zároveň tajně připravo^. val hroznou a těžko postižitelnou lest, jíž se chtěl zmocnit Mascabellových měst a stát se pánem všeho jeho majetku.
5 Robert začal vyjednávat o míru avzkázal Mascabellovi, že by se s ním rád sešel k osobnímu jednání. Mascabelle uvítal možnost mírového uspořádání, protože svou dceru nadevše miloval, a přistoupil najednání v co nejkratším termínu. Robert mu označil místo, kde se mají sejít k jednání a uzavřít mírovou dohodu. Byly tam dva pahorky, které čněly přesně proti sobě do stejné výše nad okolní rovinou. Mezi nimi byl bahnitý terén zarostlý rozličnými stromy a porostem. Tam ten strašný Robert postavil do zálohy čtyři odvážné ozbrojence s příkazem, aby ostražitě pozorovali celé okolí. Jakmile uvidí, že se dostal s Vilémem do křížku, ať bez váhání přiběhnou k němu nahoru. Po těchto přípravách ničema Robert opustil pahorek určený původně k rozhovoru s Mascabellem a obsadil druhý pahorek. Vystoupil naň s patnácti jezdci a asi s padesáti šesti pěšáky a rozestavil je na pahorku. Vysvětlil jejich předákům
■ i
38
K O M N E N A
13
celý svůj plán a jednomu z nich nařídil, aby nesl jeho zbraně, štít, prilbu a meč, aby se mohl rychle ozbrojit. Čtyřem ozbrojencům v záloze dal příkaz, aby k němu hned přiběhli, jakmile spatří, žc se utkal s Mascabellem.
6 Vilém přišel v určený den na pahorek, na místo, které mu Robert předtím označil, aby s ním uzavřel smlouvu. Jakmile Robert viděl, že Vilém přichází, vyjel mu na koni vstříc, objal jej a velmi přátelsky ho vítal. Zastavili se na svahu kousek pod vrcholkem a rozmlouvali o svých záměrech. Strašný Robert protahoval rozmluvu a mařil čas, až posléze Vilémovi řekl: „Nač se unavujeme tím, že sedíme na koních? Sestoupíme z koní, sedneme si na zem a klidně budeme rozmlouvat o všem, co je třeba." Mascabelle poslechl jako dítě, neprohlédl lest a netušil, do jakého nebezpečí se vydává. Jakmile viděl, že Robert sesedl z koně, rovněž hned sestoupil, opřel loket o zem a rozmlouval. Robert přistoupil na to, že se nadále podrobí Mascabellovi a zachová mu věrnost, oslovoval jej jako svého dobrodince a pána. Mascabellovi vojáci viděli, jak sestoupili z koní a jak znovu vyjednávají. Byli už vyčerpáni vedrem, chtělo sejimjíst a pít, bylo totiž léto, doba, kdy slunce vystřeluje paprsky kolmo na zem, a žár se stal nesnesitelným. Jedni proto sestoupili z koní, uvázali jejich otěže k větvím a lehli si na zem do osvěžujícího stínu koní a stromů, druzí směřovali domů.
7 Tak si počínali vojáci Mascabellovi. Robert, který ve své proradnosti tuto situaci připravil, prudce napadl Mascabella. Jeho klidný zrak se změnil v hněvem naplněný pohled a Robert zdvihl vxazedji2u.ru k u proti svému sokovi. Oba sokové se navzájem uchopili, vláčeli se sem a tam a kutáleli se dolů po svahu. Jakmile to zpozorovali čtyři zbrojnoši v záloze, vynořili se z bažiny, vrhli se na Viléma, úplně ho spoutali a běželi vstříc Robertovým jezdcům, kteří stáli na druhém kopci a už jim klusali po svahu naproti, pronásledováni vojáky Vilémovými. Robert skočil na koně, nasadil si přilbu a uchopil kopí, pevně
13
KNIHA PRVNÍ
I
v)
je k sobě přitiskl, zakryl se štítem, otočil se a udeřil kopímjed noho z Vilémových mužů; ten okamžitě vypustil duši. 8 Tím Robert zadržel útok jezdců svého tchána a znemož nil, aby mu přispěli na pomoc. Jakmile ostatní Vilémovi mu ži spatřili nad svými hlavami přijíždět jezdce Robertovy, kteří měli výhodnější postavení, dali se hned na útěk. Tak Robert překazil nájezd Mascabellových jezdců. Mascabelle by v poutech jako zajatec odvezen do pevnosti, kterou kdysi sám dal Robertovi věnem, když mu zaslíbil svou dceru. To město tehdy přijalo jako vězně vlastního pána, a právem se od té do by jmenuje Frurion, tj. Vězení. Není nic horšího než muset li čit Robertovu krutost. Takmile měl Mascabella v moci, vytrhá
mu nejdříve všechny zuby a za každý zub žádal těžkou sumu
peněz a hned vyzvídal, kde isou tv peníze uloženy. Nepřesta
piu zuby trhat, dokud mu nevytrhal všechnv. A kdvž bvl Vi lém bez zubů i bez peněz, pohlédl Robert Vilémovi do oč
a pak ho jich zbavil, protože mu nepřál ani ieho zrak.
Když se Robert zmocnil celého Vilémova majetku rostla jeho moc den ze dne. Ale on toužil po ještě větší mod jp*    zmocňoval se jednoho města za druhým a hromadil peníz
k penězům. Vbrzku dosáhl vévodské hodnosti a prohlásil s vévodou celé Lombardie. Pak mu ovšem všichni začali závi dět. Robert byl však bystrý, hned se vůči svým protivníkům utekl k lichotkám, hned zase k darům. A tak uklidnil lidov vzpoury, obratně si poradil i se závistí šlechty a posléze sizbra němi podrobil celou lombardskou říši i sousední země.
2 Ale Robert měl stále dravější plány, snil n římském rísar ství, a jak jsem už řekla, pod záminkou příbuzenství s císaře Michalem rozpoutal válku s Římany. Už dřívejsem výloži že císař Michal z mně neznámého důvodu zasnoubil dceru tohoto uzurpátora (jmenovala se Helena) se svým synem Kpjj stantinem.
3 Při vzpomínce na tohoto mladého muže mé srdceje ope
98_K O M N E N A_E
zavdal záminku a podnět k tomu utrpení (Alexiovo povstaní ovšem zase zavinili oni dva výše zmínění otroci).
4 Alexios však přičítal všechnu vinu sobě a přemýšlel, jak vyléčit ránu, kterou vyléčit chtěl. Až po tomto ozdravění a po očistě se hodlal zabývat vládními záležitostmi, dát do pořádku a vyřídit věci týkající se armády a vedení války. Šel tedy za svou matkou, svěřil sejí se svým chvályhodným trápením a vyptával sejí, jak by se mohl uzdravit a zbavit výčitek svědomí. Matka syna objala a s radostí vyslechla jeho slova. Pak se dohodli, že pozvou patriarchu Kosmu (tehdyještě nepodal demisi), některé přední členy svatého synodu a mníšskeho stavu.
5 Před ně císař předstoupiljako obviněný, jako odsouzenec, jako kterýkolijiný poddaný podléhající rozkazům, a čekal na dosud nevyřčený rozsudek, který nad ním soud vynese. Přiznal všechno, nezatajil ani úmysl k činu, ani souhlas s ním, ani skutek sám a jeho příčinu, ale vyzpovídal se v bázni a víře ze všeho, vřelými slovyje žádat, abyjej vyléčili, a projevoval ochotu se kát. Oni pak odsoudili k témuž pokání, to jest k půstu, k spánku na zemi a k ostatnímu, co patří k usmíření Boha, nejen jeho, ale i jeho pokrevní příbuzné, kteří se povstání zúčastnili. Ale ani jejich ženy nechtěly v tom pokání zůstat stranou. Jak by byly mohly, vždyť milovaly manžely a dobrovolně vzaly na sebe jho pokání.
6 Tehdy jste mohli vidět císařský palác naplněný slzami a smutkem. Nebyl to zavrženíhodný smutek usvědčuj ící srdce ze zbabělosti, ale chvályhodný smutek, předzvěst větší a věčné radosti. Císař ve své zbožnosti dělal víc než musel. Pod císařským purpurem nosil po čtyřicet dní a nocí na holém těle žíněnou košili. V noci ležel na zemi, hlavu opřenou o holý kámen, a držel předepsaný smutek. Až potom s čistýma rukama přistoupil k vládním záležitostem.
VI Přál si, aby spíše než on řídila vládní kormidlo jeho matka. Až dosud však svůj záměr skrýval, bál se, že by matka
19 _KNIHA TŘETÍ_99
----
po prohlédnutí jeho záměru z císařského paláce odešla. Věděl, že ona pomýšlí na vyšší způsob života. Nevyřizoval žádnou z běžných událostí, sebemenší maličkost bez jejího souhlasu. Radil se s ní, ona mu pomáhala, postupněji přibíral k správě státních záležitostí a leckdy otevřeně prohlašoval, že bezjejího rozumu a názorů by říšské záležitosti byly ztraceny. Tak matku k sobě stále více připoutával a zdržoval ji a bránil jí, aby uskutečnila svůj záměr.
2 Ona stále myslela na poslední útočiště svého života a snila o klášteru, v němž by strávila zbytek života ve zbožné meditaci. Takový byl její úmysl a stále se modlila za jeho uskutečnění. Ale i když o těchto věcech uvažovala a z celé duše usilovala o vyšší způsob života, přece jen měla ráda své dítě, možná i víc nežjiné ženy. Chtěla být synovi oporou, aby odolal bouři, která zmítala říší, a pomoci mu co nejlépe řídit loď, ať už ji poháněl příznivý vítr, nebo do ní ze všech stran tloukly vlny, zvláště proto, že syn teprve teď usedl na příď a chopil se kormidla a nepoznal předtím moře, vlny a vichry. Těmito výrazy naznačuji tehdejší složité a těžké postavení říše. Mateřská láskají tedy zadržovala a ona vládla spolu se svým synem a císařem, někdy se dokonce chopila otěží sama a řídila vládní vůz bez srážky a bez nehody. Anna Dalassena byla moudrá, byla přímo zosobněním císařského myšlení a umění vládnout. Přitahovala ji však také touha po Bohu.
3 Poněvadž v srpnu za téže indikce přiměla Robertova výprava Alexia opustit hlavní město, odhalil Alexios záměr svého srdce a uskutečnil jej. Svěřil císařskou vládu matce samotné a zveřejnil své rozhodnutí zlatou bulou. Historik nesmíjen tak zhruba přejít činy a rozhodnutí významných mužů, ale musí jejich skutky co možná podrobně popsat a vyložit jejich rozhodnutí, proto i já chci podrobně vyložit obsah uvedené zlaté buly a vypustím jenom stylistické ozdoby.
4 Zněl takto: »Nic se nemůže rovnat matce, která cítí se svým dítětem a miluje je, žádná tvrz není pevnější než ona,
100
K O M N E N A
13
KNIHA TŘETÍ
když se blíží nebezpečí a když tušíme nějaké neštěstí. Dá-lí radu matka, její rada bude spolehlivá, pomodlí-Ii se matka, její modlitby budou oporou a nepřemožitelnou ochranou. Takovou se Mému Veličenstvu od nejútlejšího mládí skutečnějevi-la má matka a ctihodná vladárka, která mi ve všem byla vychovatelkou a vůdkyní. I když byla sama zapsána do seznamu příslušníků senátorského stavu, stavěla vždy na první místo mateřskou lásku a zachovala si tak synovu plnou důvěru. V našich dvou tělech byla zřejmějednadušeazmilosti Kristovy tak zůstala šťastně zachována dodnes. Nikdy nezazněla ta studená slova „můj" nebo „tvůj", a co více, její modlitby, rok od roku četnější, pronikly k sluchu Páně a vynesly nás na nej-vyšší místo v císařství.
5 Ani poté co jsem se chopil vlády nad říší, nepřenesla přes srdce, aby s Mým Veličenstvem nesdílela námahy vlády a aby se nestarala o prospěch můj a prospěch státu. Nyní, když se Mé Veličenstvo chystá vytáhnout s pomocí Boží proti nepřátelům Romanie, klade velký důraz na sebrání a organizaci armády, za neméně důležitou však považuje i starost o administrativní a politické záležitosti. Shledalo, že nedobytnou pevností dobré vlády bude svěřitjeho ctihodné a vážené matce správu státních záležitostí.
6 Touto zlatou bulou nařizuje Mé Veličenstvo výslovně, aby její písemná rozhodnutí vzhledem k její velké zkušenosti ve světských záležitostech (i když ona se jich zcela zříká), ať už se tato rozhodnutí budou opírat o zprávu logotheta sekret, jeho podřízených nebo jiných úředníků, kteří připravují spisy, žádosti nebo rozhodnutí ve věci prominutí dluhu vůči státu, měla trvalou platnost, jako by tato rozhodnutí byla učiněna z nej-jasnější moci Mého Veličenstva a jako by byla písemným rozhodnutím nadiktovaným ústy Mého Veličenstva. Všechny její odpovědi, písemné i ústní příkazy, zdůvodněné i nezdůvodněné, nechť jsou považovány za rozhodnutí Mého Veličenstva, pokud budou opatřeny její pečetí s obrazem Promě-
ny a Nanebevzetí a formulí „v měsíci stávajícího logotheta sekret".
7 Má posvátná matka bude mít právo jednat podle svého rozhodnutí i při povyšování a nástupnictví v sekretech, v the-matech, titulech, úřadech a darování půdy. Ti, kdo budou povýšeni v sekretech, v thematech nebo tam nastupují, ti, kdo budou poctěni hodnostmi, ať už nejvyššími, prostředními nebo nejnižšími, zůstanou nadále trvale a bez odvolání ve svých funkcích. Bude mít plné právo rozhodovat o zvyšování příjmů a darů, o daňových úlevách, o úsporných opatřeních, o zrušení výdajů. Stručně řečeno, nic nebude považováno za neplatné z toho, o čem ona, ať už písemně či ústně, rozhodne. Její rozhodnutí a příkazy budou považovány za vůli Mého Veličenstva, nic z nich nebude zrušeno, ale budou mít v budoucnosti trvalou platnost.
8 Žádný z jejích pomocníků, ani stávající logothet sekret, nebude volán k odpovědnosti ani nebude nikým vyšetřován nyní či v budoucnosti, ať už se přijatá opatření ukáží jako rozumná, či nerozumná. Za žádná opatření, učiněná na základě této zlaté buly navždy, nebude možné volat kohokoli k odpo-vědnosti.«
VII Takový byl obsah zlaté buly. Možná, že někdo vysloví podiv nad jednáním mého otce, nad tím, že takto poctil svou matku a postoupil jí veškerou moc, vzdal se otěží vlády a jaksi jen běžel vedle matky, která usedla na vládní vůz, a sám se spo-kojil s pouhým titulem císaře. Tak jednal v době, kdy již vyrostl z jinošského věku a kdy se u lidí jeho povahy přirozeně obj evuj etouhapomoci.Prosebesi vyhradil vedení války proti barbarům a všechny záležitosti spojené s útrapami a zápasy, matce svěřil správní záležitosti, výběr státních úředníků a účty ze státních příjmů a výdajů.
2 Při čtení těchto slov by snad leckdo mohl odsuzovat rozhodnutí, jímž otec svěřil správu státu ženským komnatám.
130
K O M N E N A
19
B
KNIHA ČTVRTÁ
13
tele zezadu. Neváhal přikázat jim delší trasu, aby unikly pozornosti nepřítele. Sám chtěl zaútočit na Roberta zpředu, jakmile bude vědět, že spojenecké oddíly dorazily. Robert nechal za sebou prázdné stany, v noci přešel přes most (bylo to osmnáctého října páté indikce) a dorazil s celým vojskem k chrámu, který byl kdysi postaven na břehu moře a zasvěcen mučedníku Theodorovi. P<5celou noc se snažili získat boží přízeň ^ a účastnili se svaté boríóslužby. Pak Robert seskupil své vojsko, sám zaujal místo vjeho středu, křídlo na straně k moři svěřil Amiketovi (patřil mezi významná hrabata, měl statečnou ruku i srdce) a druhé křídlo svěřil svému synu Bohemundovi zvanému SaniskojL
2 Když se tojcísařl který dovedl v kritické situaci najít vhodné řešení, dozvěděl, přizpůsobil se okolnostem a sešikoval své vojsko na svah u moře. A protože už předtím rozdělil vojsko na dvě části, nepozastavil útok barbarů, kteří směřovali k Robertovým stanům, ale zadržel i sjejich velitelem Nampitem oddíly nesoucí na ramenou dvousečné meče a nařídil jim, aby sesedly z koní a táhly v malém odstupu v sevřených řadách před šiky. Všichni, jak je u jejich národa zvykem, se chránili štíty. Zbytek vojska rozdělil císař na šiky, sám velel střední linii, pravému a levému šiku postavil v čelo césara Nikefora Melissena a velkého domestika jménem Pakurianos. Prostor mezi císařem a pěšáky zaplňoval dosti silný oddíl vojáků lukostřelců, které chtěl Alexios vyslat proti Robertovi jako první. Nampito-vi přikázal, abyjim vždy uvolnil průchod tím, že sejeho vojáci rozestoupí vpravo a vlevo, kdykoli lučištníci vyrazí proti Keltům, a aby po návratu lučištníků zase kráčeli v sevřených řadách a kryli se hustě sraženými štíty.
3 Takovým způsobem uspořádal svou armádu a sám se hnal podél mořského břehu proti čelu keltského vojska. Odeslané barbarské oddíly prošly šalinami a napadly keltské stany, sotvaže obránci Dyrrhachia otevřeli podle císařova příkazu brány. Vojevůdci postupovali proti sobě. Robert vyslal do-
předu jízdní oddíl, aby se pokusil odlákat proti sobě část ří ského vojska. Císař však nepadl do pasti a poslal proti nimje silný oddíl lehkých zbraní.
4 Nejdříve docházelo jen k lehkým srážkám. Robert post poval pomalu, ale prostor mezi oběma vojsky se stále zužoval zvláště když Amiketův šik, pěšáci i jezdci, napadl krajní křídl~ šiku Nampitova. Když se naši statečně bránili, vrátili se útoč níci zpět, vždyť to nebyli samí vybraní vojáci. Vrhali se do m* ře a až po krk ve vodě se blížili k římským a benátským lodí a dožadovali se od nich záchrany. Námořníci je však na loď nevzali.
5 Gaita, Robertova žena a družka v boji, jak se vypráví, p pohledtľna prchající na ně vrhla rozzlobený pohled a jakoj kási druhá Pallas (i když ne Athéna) hlasitě vykřikla a jako svým jazykem křičela onen homérsky verš:, Jak dlouho ješ budete prchat? Stůjte, buďte přec chlapi." A když viděla," stále prchají, popadla dlouhé kopí a vší silou jím mrštila uprchlících. Ti se vzpamatovali a vrátili se do boje.
6 Oddíly ozbrojené sekyrami i jejich velitel Nampites z n zkušenosti a v zápalu boje postupovali příliš rychle a vzdálili na dost velkou vzdálenost od římských linií. Plni stejné odv" hy jako Keltové nemohli se už dočkat, až se s nimi střetno Vždyť nejsou o nic méně stateční než Keltové a v tomto bo za nimi nikterak nezaostávají. Robert zpozoroval, že se Na pitova oddílu zmocňuje únava a žejeho vojáci těžce oddechiť jí. Ujišťovala ho o tom rychlost jejich pochodu, vzdálenos kterou urazili, a váha jejich zbraní. Proto vydal rozkaz, aL
,proti nim vyrazil oddíl pěšáků. Poněvadž Nampitovi vojáci ^předem unavili, ukázalo se, že byli slabší než Keltové. Cd iS  tento oddíl barbarů padl. Těch několik málo, kteří unikli, hl" dali ochranu v chrámu archanděla Michaela. Část napliv chrám, pokud se tam vešli, část vylezla na střechu chrámu ^ a myslela, že se tak zachrání. Ale Latinové založili oheň a up' lili všechny i s chrámem.
290
K O M N E N A
19
2 Řeka Sangarios, břeh táhnoucí se až k vesnici Chele a břeh stáčející se k severu uzavírají mezi sebou rozsáhlou oblast. Ismaelité, kteří se už dávno stali našimi špatnými sousedy, přicházeli přes území Maryandenů a přes území ležící za řekou Sangarios, snadno podnikali výpady do této málo chráněné oblasti a po překročení řeky Sangarios ohrožovali Niko-medii. Císař chtěl překazit nájezdy barbarů a zabránit pustošení země, a zejména pak chtěl zajistit bezpečnost Nikomedie. Tehdy si všiml, žejižně od jezera Baane se táhne dlouhý příkop. Jel podél tohoto příkopu až kjeho konci a podlejeho polohy a tvaru zjistil, že prohlubeň se nevytvořila sama a že nejde
0 přirozený útvar, ale o výtvor lidské ruky. Pátral tedy po historii místa a dozvěděl se, že na stavbu tohoto příkopu dozíral Anastasios Dikuros. Nikdo mu nedovedl říci, jaký byl její účel. Císař Alexios dospěl k názoru, že Anastasios chtěl do umělého kanálu odvádět vodu z jezera. Vrátil se k jeho záměru a nařídil příkop ještě prohloubit.
3 Poněvadž se obával, že v místě, kde kanál vychází zjezera, by se mohl stát splavným, dal tu vystavět nepřístupnou pevnost, jejíž bezpečnost a nedotknutelnost zajišťovala řeka a výška i síla hradeb. Proto také pojmenovali pevnost Železná věž. Dodnes představuje tato Železná věž pevnost před pevností a hradbu před hradbou. Císař sám dohlížel na stavbu pevnosti od rána do večera za hrozného žáru, protože to bylo v době letního slunovratu, a snášel úpal i prach. Vynaložil velké peněžní prostředky, aby pevnost byla co nej odolnější a nedobytná. Bohatě odměňoval nosiče kamenů bez ohledu na to, zda jich bylo padesát nebo sto. Nebyli to nahodile se naskytnuvší lidé, k dopravě kamenů se hlásili všichni vojáci, domácí
1 cizí pomocné síly, protože viděli vysokou mzdu a věděli, že práci řídí sám císař, který tu rozhoduje i o odměně. Velký počet pracovníků usnadňoval také dopravu obrovských bloků kamene. Takový byl císař Alexios. Vynikal hloubkou myšlenek, které dovedl i účinně uskutečnit.
13
KNIHA DESÁTÁ
7^
291
Q Tyto věci se udály za vlády císaře Alexia do čtvrté indikce roku tisíc devadesát šest. Císař však neměl ještě ani čas, aby si dopřál trochu odpočinku, když se kjeho sluchu donesly zprá-jO příchodu obrovské francké armády. Rál sejejir^ přírhn-u. protože znal jejich prudkost, nestálou a vrtkavou povahu ^jr y rfyvubec celou keltskou mentalitu se všemi jejími důsledky. Vě-r   f»^děl^ že z touhy po penězích dokáží využít první nahodilé | príčiny k porušení smluv. Slyšel o tom dost často a také měl příležitost ověřit si pravdivost těchto pověstí. Neztrácel však odvahu, ale zahájil všestranné přípravy pro případ, že by došlo k boji. Skutečnost ovšem svým významem a hrůzou předstihla. kolující pověsti. Celý Západ, všechny barbarské národy obývající území od západních břehů Jadranu až po Hérakleovy1' sloupy se spojily a táhly s celými rodinami Evropou do Asie. K pohybu těchto mas došlo z následujících důvodů. @ Nějaký Kelt, zvaný Kukupetros. se vypravil na pouť k Svatému hrobu a jen stěží se mu po mnoha útrapách, které vytrpěl od Turků a Saracénů, pustošících celou Asii, podařilo vrátit se domů. Trápilo ho, že nedosáhl svého cíle, a chtěl se o cestu do Svaté země pokusit znovu. Pochopil už, že se nemú-žfôz na pouť k Svatému hrobu vydat znovu sám bez zlých ná-ledků, a proto vymyslel chytrý plán. Rozhodl se kázat po všech latinských zemích: „Boží hlas mi přikazuje hlásat všem hrabatům ve Francii, aby opustila své domovy a vydala se na pouť k Svatému hrobu a aby se vší mocí i úsilím snažila vyrvat Jeruzalém z rukou muslimů."
6 Jeho záměr měl úspěch. Jako kdyby podnítil v srdci všech Keltů nějaký boží hlas, dosáhl toho, že se shromažďovali ze všech stran ve zbrani, s koňmi a vybaveni vším, co j e třeba k vedení války. Plny dychtivosti a nadšení naplnily jejich zástupy všechny cesty. Keltské voj sko doprovázelo množství lidí počet-nější než zrnka písku a hvězdy nebeské, v rukou nesli palmové ratolesti a i ei ich plece zdobil kříž. Dokonce ženy i děti opouš; těly svou vlast. lakc řeky se odevšud stékaly jejich zástupy a proudily dáckou aemí k nám.
292
K O M N E N A
13
13
KNIHA DESÁTÁ
293
7 Príchodu těchto davů předcházela záplava kobylek, které jfy se nedotkly obilí, ale zničily hrozným způsobem vinice. Tehdejší vykladači vysvětlovali, že tento úkaz je znamením toho, že příchod keltské armády nezasáhne do křesťanských záležitostí, ale že těžce postihne barbarské Ismaelity, kteří se oddávali opilství, vínu a Dionýsovi. Jejich plemeno otročí Dionýso- a vi aErótu, oddává se všemožnému tělesnému styku, obřezáno je jen jeho tělo, nikoli jeho vášně. Je pouze otrokem, ba trojnásobným otrokem Afroditiných neřestí. Proto také uctívají bohyně Astarté a Astarot a klanějí se jim, proto je jim nejdražší zpodobení hvězdy a zlatá socha bohyně Chobar. Tito vykla-| dači chápali obilí, střízlivou a výživnou potravu, jako symbol / křesťanství. Takovým způsobem tedy vykladači vysvětlili vý-| znam vinné révy a obilí.
8 Tolikjsem chtěla říci o vykladačích. Takovéjevy provázely nástup barbarů a rozumní lidé mohli očekávat nevídané věci. Tak veliké množství lidí nemohlo dorazit zároveň a nemohlo přijít stejnou cestou. (Jak by také takové davy z různých míst mohly najednou překročit lombardskou úžinu?) Jedni ji překročili jako první, za nimi šli další a další, až se postupně přeplavili všichni a pokračovali pak v další cestě po souši. A každé vlně vojáků předcházel mrak kobylek. Když to všichni viděli jednou a potom podruhé, poznali, že kobvlkv jsou předzvěstí franckých oddílů.
9 Když už několik skupin překročilo lombardskou úžinu, povolal k sobě císař některé velitele římského vojska a poslal je do oblasti Dyrrhachia a Aulonu. Přikázal jim přijmout příchozí přátelsky a poskytovat jim na cestě hojné zásoby ze všech krajů. Potom ať je opatrně hlídají a neustále sledují, a uvidí-li, že odbočují z cesty, aby plenili okolní oblasti, nechť je mírným nátlakem vrátí zpět. Mezi těmito veliteli byli i lidé, kteří uměli latinsky, aby včas zabránili případným rozbroj jům.
10 Chci o těchto událostech podat j asnější a podrobnější vý
klad. Podle pověstí, které se všude šířily, byl mezi prvními, kteří prodali své statky a vydali se na toto tažení.Godefroi. Byl to člověk nesmírně bohatý, pyšný na svou urozenost, statečnost
1 původ. Vždyť každý Kelt chce být víc než ostatní. Tenkrát došlo k pohybu lidských mas, mužů i žen, jaký nikdo nepamatuje. Prostí lidé vytáhli, aby se poklonili Hrobu Páně, a opravdu toužili spatřit svatá místa. Ale ti horší, mezi něž patřil takový Bohemund a jemu podobní, chovali v skrytu duše jiné plány a naděje, ti chtěli během tažení využít výhodné situace a zmocnit se císařského měsia. Většinu statečných bojovníků k tomu podněcoval Bohemund. který odedávna choval v srdci nenávist k císaři. Po svém kázání Petr překročil jako první lombardskou úžinu s osmdesáti tisíci pěšáky a se sto tisíci jezdci a přitáhl přes Uhry do hlavního města. Keltská rasa je. jak si lze představit, velmi horkokrevná a prudká, a jakmile se rozhodne k činu t nelze ji už zadržet.
VI Císař věděl, co Petr předtím vytrpěl od Turků, a radil mu, aby vyčkal příchodu ostatních hrabat. Petr ho však neposlechl, protože se spoléhal na množství lidí, kteří ho provázeli, překročil Marmarské moře a utábořil se u města Helenupolis. Provázelo ho deset tisíc Normanů, kteří se oddělili od ostatního vojska. Ti plenili s neobyčejnou krutostí celé okolí Nikaie. Trhali na kusy nemluvňata, nebo je nabodávali na klacky a opékali na ohni, a nejrůznějším způsobem týrali i starce.
2 Když se to obyvatelé Nikaie dozvěděli, otevřeli městské brány a vyrazili proti Normanům. Rozvinul se prudký boj, ale protože Normani se tvrdě bránili, vrátili se Nikajští do pevnosti. Normani shromáždili kořist a vrátili se do Helenupole. Mezi nimi a těmi, kteří zůstali v Helenupoli, došlo ke sporu. Jak tomu v takových případech bývá, podnítila závist vášně těch, kdo zůstali ve městě. Mezi oběma skupinami došlo ke střetnutí, dobrodružní Normani se odtrhli od ostatního vojska a útokem se zmomili Ym^.,
v'
346
K O M N E N A
13
2 Pověst o Bohemundové smrti se všude rozšírila rychleji než vítr. Když se Bohemundovi zdálo, že pověst už zapustila kořeny, dal zhotovit dřevěnou rakev a naložit ji na dvojveslici. A potom tato „živá mrtvola^vyplula z antiochijského přístavu Sudi do Říma. Bohemund se dal dopravovat po moři jako mrtvola. Choval se opravdu jako mrtvola. Svědčila o tom rakev i to, co se dělo kolem něho. Kdekoli totiž přistáli, rvali si barbaři vlasy a hlasitě naříkali, ale v rakvi, v níž Bohemund natažen ležel, patřila mrtvému jen jeho poloha.qjinak vdechoval a vydechoval vzduch skrytými otvor)'. Tak tomu bylo na pobřeží. Jakmile loď vyplula na moře, dali mu najíst a pečovali o něho. Pak se opakoval nářek a obvyklé ceremonie.
3 Aby „mrtvola" vyvolávala dojem hnilobného rozkladu, zakroutili krk kohoutovi (nebo jej podřezali) a položili jej vedle „mrtvého". Čtvrtý nebo pátý den už každý, kdo měl čich, cítil nesnesitelný zápach. Oklamaným lidem se pak opravdu zdálo, že zápach vychází z Bohemundova těla. Nejvíc ovšem musel touto uměle vyvolanou nepříjemností trpět sám Bohemund. Já se opravdu divím, jak jeho nos mohl snášet takový nápor, když byl Bohemund zaživa dopravován s tou zdechlinou. Ten příběh mne poučil o tom, že barbary nelze ničím odvrátit od jejich záměrů a že jsou ochotni vydržet cokoli a snášet jakékoli útrapy. Proto i živý Bohemund, který se jen tvářil jako mrtvola, neváhal ani žít se zdechlinami.
Lest tohoto barbara byla ojedinělá, svět takovou dosud nepoznal, ajejím cílem bylo vyvrácení římské říše. Žádný barbar ani Rek dosud nevymyslel proti nepříteli takový úskok a myslím, že ani naši potomci nepoznají nic takového.
4 Když Bohemund dorazil na ostrov Korfu, probudil se ze své zdánlivé smrti a měl za to, že už je v bezpečí a že v horách Korfu našel útočiště. Opustil rakev, užíval slunečních paprsků, dýchal čistý vzduch a obcházel město Korfu. Každý, kdo jej potkával v cizím, barbarském kroji, se ho vyptával na jeho původ a osud, kdo je, odkud přišel a kam má namířeno.
13
KNIHA JEDENÁCTÁ
347
5 Bohemund si nikoho nevšímal a ptal se po veliteli města.Byl to jakýsi Alexios, který pocházel z thematu Armenia-kon. Bohemund před něho předstoupil, zarputile se naň podíval a tvářil se nepřístupně, pak na něho promluvil tvrdým a zcela barbarským tónem. Vyzval ho, aby oznámil císaři Ale-xiovi tato slova: „Mluvím k tobě já, Bohemund, syn Robertův. Uplynulý čas tobě i tvé říši ukázal mou statečnost a vytrvalost. Bůh věz, jakmile se k tomu ukáže příležitost, pomstím se za všechno zlo, kteréjste mi způsobili. Od okamžiku, kdyjsem římskou říší dorazil k Antiochii a zmocnil sejí, a od doby, kdy jsem si svým kopím podrobil celou Sýrii, okusil jsem od tebe a od tvého vojska mnoho trpkostí. Konejšili jste mnejen tisícerou nadějí a vháněli jste mne do nespočetných katastrof a válek s barbary.
6 Teď věz, žejsem vstal z mrtvých a unikl jsem tvým rukám. Zdánlivě mrtvý jsem se skryl před všemi zraky, unikl jsem všem rukám a všem plánům proti mně. Teď zase žiju, chodím, dýchám a tady z Korfu ti posílám zprávu, která Tvému císařskému Veličenstvu nebude vůbec příjemná. Nebudeš mít žádnou radost z toho, až se dozvíš, žejsem svěřil Antiochii svému synovci Tankredovi a nechal jej tam jako důstojného protivníka tvých velitelů. Sám se vracím domů, ty a tví lidé si dosud myslíte, že jsem mrtev, ale já a mí lidé víme, že žiji a chystám proti tobě hrozný plán. Stal jsem se „živou mrtvolou" a „vstal jsem z mrtvých", abych vyvrátil Romanii, které vládneš. Jakmile se dostanu na protilehlou pevninu a uvidím tam Langobardy, všechny Latiny, Germány a Franky, samé statečné bojovníky, pak naplním tvá města a země vražděním a krví a neustanu, dokud nezarazím kopí do srdce Byzantia." Takového stupně dosáhla barbarova vychloubačnost.
402
K O M N E N A
13
13
KNIHA TŘINÁCTÁ
váhu, ale sklouzli by s prkny za hradby z vnitřní strany.
Euľorbenos promluvil s Alexiem a s jeho důstojníky, sdělil jim císařovy rozkazy, dodal jim odvahy a vyptal se jich na situaci v městě. Když se přesvědčil, že všechno je ve výborném pořádku, že mají dostatek zásob a že Bohemundovy stroje jim nedělají starosti, odešel za Bohemundem, který se utábořil na dohodnutém místě. Spolu s ním se pak vydal k císaři. Ostatní poslové zůstali podle předchozí dohody u Gida.
3 Euforbenos poslal k císaři napřed Manuela z Modeny, svého nejvěrnějšího a nej oddanějšího služebníka, aby mu oznámil Bohemundův příchod. Když už byl blízko císařova stanu, bylo podle předchozí dohody s posly připraveno vše M pro jeho přijetí. Jakmile Bohemund vstoupil do stanu, císař j natáhl ruku, chopil se jeho pravice, oslovil jej způsobem, ja-\kým císařové oslovují své hosty, a přidělil mu čestné místo ^1 vedle císařského trůnu.
M- Bohemund se, stručně řečeno, nepodobal nikomu z teh-'dejších lidí v římské zemi, ať to byl barbar či Řek. Pohled na něho vzbuzoval úžas a jeho pověst vyvolávala zděšení. Musím jeho zjev popsat podrobně. Byl tak vysoký, že málem o loket převyšoval největší muže své doby, byl štíhlý, měl ploché břicho, široká ramena i hruď a silné paže. Nebyl ani hubený, ani neprekypoval masem, ale jeho tělo bylo souměrné a odpovídalo, abych tak řekla, Polykleitovým pravidlům. Měl silné ruce, stál pevně na nohou, měl pevnou šíji i záda. Kdo se na něj pozorně podíval,viděl, že je trochu nahrbený; nebyla to však získaná vada obratlů hř-betní páteře, spíše se zdá, že to byla nepatrná vrozená vada. Měl velmi bílou pleť, jen na tváři provázel bílou barvu ruměnec. Měl plavé vlasy, které mu nepadaly až na záda, jak tomu bylo u jiných barbarů. Bohemund si nezakládal na své hřívě, ale měl vlasy přistřižené až po uši. Nevím, zda měl ryšavou bradu, či zda jeho vous měl jinou barvu. Byl totiž
úplně vyholený, břitva odstranila jeho vous lépe než vál Ale myslím, že měl ryšavé vousy. Oči měl modré, vyzař ly odvahu i jakousi vážnost. Nos i nozdry dýchaly volně, nozder odpovídala šíři jeho hrudi a hruď nozdrám. Pří umožnila, aby dech tryskající ze srdce volně vycházel drami.
5 Bohemund měl určitý půvab, ale narušovaly jej vzbuzující strach. Celým výrazem dával najevo, že je tostný, myslím, že svou výškou i pohledem vyvolával d šelmy, a dokonce jeho smích naháněl lidem hrůzu, duše i tělo hostily zároveň hněv i lásku a obojí v něm tc po válce. Byl bystrý a chytrý, vždy dovedl najít vých ko. Vyjadřoval se přesně a jeho odpovědi byly nezvratní všechny uvedené vlastnosti jej pouze císař převyšoval Idem, výřečností i všemi přednostmi, jimiž jej obdařil |roda.
XI      Císař se jen lehce dotkl minulých událostí, sp ně učinil pouze skrytou narážku, a začal řeč odjinud, mund měl špatné svědomí, proto se obratně vyhnul odpovědi a řekl jen:,,Nepřišel jsem se obhajovat, i já měl hodně co říci. Když už mě Bůh přivedl sem, přei vám nadále všechno Tvému Veličenstvu." Na to mi odpověděl: „Nechrne nyní minulost stranou. Chce mnou uzavřít mír, musíš se především stát jedním z poddaných, sdělit to potom svému synovci Tank a nařídit mu, aby vydal Antiochii do rukou mých lid: k němu pošlu v souladu s naší původní dohodou, a ; hé se musíš zavázat, že nyní i v budoucnosti budeš d vat všechny naše dohody."
2   Když císař řekl a vyslechl o tomto i o dalším slov, aniž Bohemund změnil svůj názor, Bohemunc věděl: „Takový slib ti nikdy nemohu dát." Na další c požadavky Bohemund odpověděl prosbou, aby se pc