SVĚTOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÝ SVĚT
283
10. SVETOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÝ SVĚT
Pokud světová válka, v červenci 1914 rozpoutaná, byla vskutku výsledkem osudově nutné, takřka zákonité srážky sil zvířených imperialistickými sklony či soustavami, či spíše přece jen osobitým proviněním určitých kruhů a mužů vládnoucích, o tom trvá nekonečná diskuse vědecká i publicistická, jejíhož uspokojivého vyznění se naše pokolení sotva dočká.
Jisto jest ovšem, že přitom osadní a jiné zámořské problémy, které se dlouho zdály nejpovážlivějším nebezpečím i evropskému míru, v posledních letech předválečných značnou měrou pozbyly své příkré hrozivosti. V rámci trojdohody byly smírně vyřešeny smlouvami let 1904 i 1907 a v oblasti pacifické povolilo rovněž napětí mezi Japonskem, Ruskem i Spojenými státy, zejména když čínskou revolucí i vítězstvím demokratické strany ve Spojených státech s Wilsonem v čele nové síly na jeviště byly vstoupily; konečně také mezi Německem a Anglií došlo, aspoň v otázkách afrických i v sporu o podíl na dráze bagdadské v první polovici osudného roku 1914, ke kladné dohodě, stejně jako již předtím mezi Němečkem a Francií se stalo v otázce marocké.
Tím více však vstupovaly tehdy do popředí jako zápalné látky ryze evropské problémy národní, zejména když vedle Německa také Rakousko-Uhersko, otázkami těmi ve svém nitru nejvíce zatížené, anexní krizí bosenskou v jasný plamen rozdmýchalo neklid na Balkáně stále rostoucí a makedonskými zmatky i mladoturec-kou revolucí valně zjitřený a zároveň jeho soupeř v oblasti jaderské, Itálie, tripolským dobrodružstvím oleje do ohně přilila. Balkánská válka se svými složitými důsledky stává se tu pak konečným balvanem do cesty mírného vývoje zavaleným, jenž dal žádoucí záminku k rozpoutání obecného zápasu mužům z Berlína i Vídně, již dlouho hlásajícím, že jedině „železnou láznf rozhodného boje evropské lidstvo dosáhne nového zdraví a nových výhledů spásy.
Byly to tedy především otázky národního kvasu a velmocenské rovnováhy evropské, jež vedly k osudnému výbuchu. Vlastní impe-
rialistické motivy přispěly pouze k tomu, že boj nezůstal omezen na Evropu, nýbrž nabyl postupnou účastí mimoevropských mocí rázu první opravdu světové války, a síly obecného rázu i všelidského prízvuku byly při tom zpočátku vůbec značně odsunuty stranou, jak ukázaly již marné pokusy některých skupin velikého kapitálu mezinárodního i rozličných táborů socialistických o zabránění válce. Vražda socialistického vůdce Jeana Jaurěse byla takřka symbolickým projevem tohoto drsného potlačení všelidských zřetelů v děsivě prudké srážce živelných záští národních. Teprve v jejím dalším průběhu přicházejí znenáhla i ony obecné zřetele přece jen k významné účinnosti, jednak vítězstvím bolševické revoluce v Rusku, jednak obrácením hesel demokracie a národního sebe-určení proti despocii Habsburků a Hohenzollernů i jejich osman-ského spojence. Vším tím nabývá veliký zápas znenáhla určitějšího vyhranění ideového a světová válka odívá se v roucho skutečného převratu světového, zvláště když dlouho odsouvaný vstup Spojených států do jejího víru posunul mocně do popředí ideologické sklony a zásady amerického presidenta-učence.
V pokoření a zlomení trojího císařství vyvrcholil pak především konečný výsledek hrozného zápasu a na jejich troskách vzniká nejen nová Evropa, v níž posléze i československý živel nalezl splnění svých tužeb v svéprávném státu vlastním. Heslo demokratického seb eur cení národů zašlehuje zároveň jako nové všelidské evangelium, vzdouvající prapory vítězné dohody, i do zámořských dálek, přispívajíc také tam jak ke vzniku nových států národních, například v prostředí arabském, tak k emancipačním hnutím proti cizímu poručenství, například v Egyptě a Indii. Dosavadní převaha bílého plemene na zeměkouli byla tím sice povážlivě ohrožena, ale nebezpečí jevilo se zatím pouhým podružným stínem v třpytivém moři nadějí v novou lepší úpravu všech věcí lidských, v níž zejména Wilsonův posvátný covenant84 Svazu národů měl míti vůdčí místo a která by v budoucnosti blízké i daleké odstranila zejména vůbec vyrovnávání mezinárodních sporů krvavou zbraní.
Nové záruky všelidské organizace byly proto vtěleny přímo do
84 covenant (anglicky): slavnostní smlouva, závazek, úmluva; smluvní listina, klauzule smlouvy; stanovy, statut.
284
ÚVAHY O VŠEOBECNÝCH DĚJINÁCH
SVĚTOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÝ SVĚT
285
smluv mírových, ale konečný úspěch velikého úsilí nesplnil, bohužel, nikterak příliš vypjatých nadějí. Zčásti již proto, že k stavbě nového chrámu bezpečné lidskosti ruku přímo nepřiložily obě velké moci, na západě i na východě k starému jádru evropské kultury se družící, Spojené státy americké a sovětské Rusko. Unie spíše z důvodů politické oportunity, zášlehem osobních nálad a stranic-tví zostřeného, revoluční Rusko z hlubokého protikladu zásadního nazírání na všechny věci lidské, odlišujícího je výrazně od myšlení a cílů vůdčích tvůrců pařížských úmluv mírových. Na díle takto od počátku osudně kusém spočinul pak přílišnou tíhou kalný odkaz předválečných nenávistí, zklamaných žádostivostí a národních hesel, jejichž nároků územní změny mírových smluv, ač velmi značné, přece nemohly plně ukojiti.
Z toho všeho vznikal záhy tísnivý dojem vratkosti mírové úpravy, který se stal branou, jíž zejména do evropského prostředí pronikl znovu trapný rozpor mezi všelidským pacifismem s jeho smluvními vázanostmi a řevnivým nacionalismem, ochotným nároky své hájiti znova i mečem a všemi hrůzami novodobé války technické. K tomu přidružily se v důsledku těžkých poruch a změn hospodářského života, jež přinesla dlouhá válka a které byly nadto zle znásobeny problémy reparačními, i vážné nesnáze v světovém hospodářství. Úvěrní transakce finančního kapitálu, domnělými zisky válečnými uměle rozmnoženého, odsunuly sice na několik let plnou příkrost těchto hospodářských důsledků války a vykouzlily dokonce, aspoň v některých krajích, dočasné zdání prosperity. Krize se však dostavila později tím důrazněji a její vlny, vrcholící zejména v hromadné nezaměstnanosti a váznoucím odbytu hospodářských statků, nakupených překotně racionalizovanou nadvýrobou, zostřily ještě pocit politického neklidu a nejistoty.
Racionalizace průmyslová a nezaměstnanost staly se takřka zlou sfingou, jež klade svou krutou otázku všemu hospodářství vybudovanému na soustavě svobodného závodění, aniž zároveň podal ohromný pokus kolektivního a státem usměrněného hospodářství sovětského aspoň zatím zcela uspokojivý důkaz své schopnosti udržeti na žádoucí výši jak výrobu, tak distribuci všech statků nutné potřeby. Ani tou, ani onou cestou nesvítalo tedy bezpečné východisko z těžké krize a zároveň dolehly na veřejný život většiny států, vybavených demokratickými řády, i chmurné stíny
stranického sobectví, marnivé nehospodárnosti a poválečného poklesu veřejné mravnosti.
Zdálo se tak, že veskrze zklamala cesta vyznačená milníky rozumového pozitivismu, jež slibovala v době mírových smluv spolu s vítězstvím demokratických řádů nad mocí opřenou o sílu konzervativní tradice všemu lidstvu nové milénium; množily se hlasy, že nevede vůbec nikterak k žádoucímu pokroku, nýbrž na scestí a k úpadku, pozlacenému sice svůdnými hesly a sliby intelektuálního zdokonalení, ale opravdu vystřebávajícímu z duší veškeru ryzí mužnost a tvořivou plodnost.
A tu se přihlásily rychle k slovu rozličné síly přístřihu spíše iracionálního, které svými kořeny sahaly až do dávno minulých dob romantiky první polovice 19. věku, ale již v předválečném imperialismu se byly jevily význačnou složkou. Proti víře v schopnost lidských kolektivů účelně rozhodovati o veřejném životě v rámci demokratických ústrojí staví se výlučná důvěra v silné jedince a hledá se především zázračný vůdce, jenž by kouzelným proutkem zahnal příšeru krize i korupce. Zrak se obrací zase se zvýšenou vroucností k tajemným silám národního ducha, jež mají přinésti vykoupení, zejména rozhoří-li se jimi sebevědomí ušlechtilé krve a domácích tradic proti domnělým kazům mezinárodní bezkrevnosti a přílišného intelektualismu. Nálady ty nalézají pak ovšem v mnohém posilu i z kruhů zásadně konzervativního usměrnění a ze stínu vystupují do popředí opět i neblahá hesla o požehnání ocelové lázně militarismu pro duši národní; a to ovšem zvláště tam, kde výsledek světové války přinesl trpkost porážky nebo aspoň nespokojenost s úpravou míru a kde zároveň přívalem inflace byly dokonale ochuzeny střední vrstvy.
Tak staví se proti racionalistickému táboru liberalismu, demokracie a socialismu hlučný tábor národně zbarvené iracionality. V italském fašismu, německém národním socialismu, polském ex-panzivismu vojenském, uherské irredentě, bulharském spiklenec-tví národním a jiných zjevech podobných nabývá proud ten rychle rázu veliké vlny, souvěký život zaplavující a podporované i jinými náladami, které prozrazují větší důvěru v rázný, pudem a zdánlivou prostotou poctivé mysli řízený čin než v zdráhavou, odbornickými pochybnostmi zastíněnou úvahu rozumovou. Zejména mládež, nejhůře stižená hospodářskou tísní, stává se oporou nového evan-
286
ÚVAHY O VŠEOBECNÝCH DEJINÁCH
gelia, které se ovšem již neobrací k člověku v jeho obecné všelid-skosti, nýbrž především jen k užšímu kruhu vlastního národa, a dává tak vyrůstati i v duchovém životě podobným nevlídným hradbám, dělícím národ od národa, jakým vleklá krize a strohá hesla autarkie dala zároveň vymsti na poli života hospodářského.
Vytváření nového světa z trosek, jež nahromadila válka světová, jest tedy věru svízelné a dává vztyčovati se nad úroveň ostatních souvěkovců nejedné zajímavé postavě nové, na tvorbě dějin souvě-kých význačně zúčastněné. Než obraz těchto, dosud žijících mužů, leží již mimo rámec našeho díla, které zůstává věnováno paměti těch budovatelů osudů lidských, kteří neputují již s námi vstříc další budoucnosti.
11. SVET V PRERODU
Mám pronésti několik slov úvodem k souboru rozprav, jehož název se zdá poněkud osobivým. Svět v přerodu! Žijeme vskutku v době přetvářející všecku základnu života? Jsou strasti naše opravdu plodnými bolestmi porodními nového řádu? Skoro každá doba má svůj úkol za zvláště významný a průkopnický. Oku historikovu jest naproti tomu minulost spíše jednotným řetězem vývoje, kde jeden článek s druhým těsně splývá. Ale i tu musíme přiznati, že vnitřní dynamika všech dob není stejná. Někdy se hromadí napětí po dlouhá léta jaksi neslyšně, aby pak naráz v šumivém varu vykypelo a i protrhlo ochranné hráze přestárlých tradic.
Tak vidíme, jak ve středověku po staletí trvala zásadní polarita mezi odříkavými příkazy křesťanství a silnou potřebou vezdejší život naplniti tepem vřelých vášní a barvitého tvoření kulturního. Církev snažila se neúnavně překlenouti tento rozpor rozličnými kompromisy, protikladné síly nalezly však posléze bouřlivé vyrovnání v tzv. reformaci a jejích úporných bojích.
Anebo v 18. věku vidíme, jak trvá starý řád stavovský založený na zásadní povznešenosti vyšších, privilegovaných tříd nad ohromnou většinou ostatního lidu nižšího. Pod jeho povrchem nabývá však bohatnoucí měšťanstvo v ruchu hospodářském skutečné převahy, a tím i většího sebevědomí, zatímco se také v státním hospodářství hlásí naléhavá potřeba rozděliti stejnoměrněji na všechny občany vzrostlé břímě daňové; a zároveň odhaluje i filozofická kritika osvícenská s říznou káravostí tyto nesrovnalosti, dožadujíc se ve jménu žádoucího pokroku jejich nápravy novým řádem společenským. Ježto však absolutistické vlády přes veškeré své osvícenské náběhy nedovedly napětí to včas vyrovnati, zhroutily se hráze zvetšelých tradic stavovských v bouřlivém kataklyzmatu veliké revoluce francouzské.
Také naše pokolení zdědilo tíživý odkaz velikých rozporů zásadních. V průběhu 19. věku došlo sice přirozeným vývojem a pod tlakem několika dalších výbuchů revolučních k rozhodnému vítězství
288
ÚVAHY O VŠEOBECNÝCH DĚJINÁCH
SVĚT V PŘERODU
289
požadavků a hesel aboličních.85 Mizí poddanství i nevolnictví, rovnost občanů před zákonem odplavuje skoro všude někdejší řády stavovské, roste podíl občanských šiků na veřejné správě. Zároveň mění se dokonale podstata všeho života smělými výboji vědy a techniky. Nekonečné síly neústrojné vstupují párou a elektřinou do služeb člověka a znásobují zázračně jeho výrobní schopnosti. Nové komunikace opředly oceány i pevniny hustou sítí dopravy, která učinila všecek okruh zemský takřka jednotným tržištěm. Mezinárodní úvěr dal mu nadto jemnou soustavu nervovou, jež přenáší okamžitě místní nárazy na všechny burzy a penežnická střediska. Od rána do večera slouží nám plody přírody i práce krajů nejvzdálenějších; až do zapadlých vesniček pronikají tyto vlny vzájemné závislosti hospodářské všeho lidstva. Životní sloh se tím mocně obohatil i u nejnižších vrstev, zpodobnil se však také velice. Vzdálená plemena barevná přijímají naše potřeby a zvyky; všude ustupuje před nimi místní svéráznost jak v kroji, tak v rozličných heslech a řádech života veřejného i společenského.
Zdálo se tudíž, že vzniká nezadržitelně jednotné ovzduší všelidské. A přece táž doba, která je budovala, přinesla zároveň zcela nebývalý rozmach nacionalismu, živelné touhy odlišiti od ostatního světa oblast vlastního jazyka a vlastní tradice dějinné, zajistiti jí -a to třeba na újmu všech ostatních - plný jas slunce. Vlastenecká horoucnost, rozkvetlá nejprve v písemnictví a umění, stává se i v státním životě složkou výbušné síly. Trhá větší útvary různoja-zyčné a vztyčuje na jejich troskách honosné prapory ryze národního státu. Posléze proniká i na pole hospodářské, ač právě tu ony univerzální, všelidské vztahy měly tak velikolepé úspěchy. Vzniká prudký, hesly národními zbarvený boj o trhy a rozpětí v zámoří; mluví se o imperialismu, dělbě světa na rozsáhlé úseky mocenské, proti sobě nedůvěřivě po zuby vyzbrojené.
Tyto jitřivé síly národních hesel strhly konečně takřka veškeré vzdělané lidstvo do víru světové války a její hekatomby byly pak tak hrozné především pro podivuhodné pokroky techniky, postavené do služeb hromadného vraždění a ničení. I bylo přirozené, že oběti
M aboličníhesla: hesla žádající zrušení, odvolání nějakého zákona, nejčastěji trestu smrti; abolicionismus v užším smyslu označuje hnutí v USA v 18..-19. století za zrušení otroctví.
ty zesílily mocně touhu, aby veliká válka zůstala válkou poslední a přinesla i v politickém ohledu novou, obecnou organizaci lidstva, organizaci, jež by v budoucnosti blízké i daleké odstranila vyrovnávání mezinárodních sporů krvavou zbraní. Myšlenka nebyla v podstatě nová, novou byla však rozhodnost, s jakou zejména prezident Wilson tlačil na její bezodkladné ztělesnění v posvátném covenan-tu Svazu národů.
Úspěch úsilí jeho byl nepochybně značný, ale přece jen kusý. Nové záruky všelidské organizace byly vtěleny přímo do smluv mírových, a smlouvy ty, ač přinesly ve službách národní spravedlnosti značné změny územní, nedovedly přece vytvořiti obecné přesvědčení, že nová úprava ta v podstatě své jest konečná. Tento dojem vratkosti díla mírového stal se pak branou, kterou zejména do evropského prostředí znova pronikl trapný rozpor mezi zásadním usměrněním pacifickým, jež zažehnává přízrak války všelidskou vázaností smluvní, a řevnivým nacionalismem, ochotným nároky své hájiti i mečem a všemi hrůzami novodobé války technické. Z trapného vědomí nehotovosti a obecné nejistoty vyrůstá tak veliká otázka, která z těchto dvou cest má naše pokolení přivésti ke konečnému přerodu světa v pevnější skupenství. Zároveň kypí však život náš ještě jinými, hlubokými srážkami.
Máme tu především příkrý protiklad liberalismu a socialismu. Směr první hledá pokrok ve volném závodění jednotlivců, jimž zaručuje zásadně rovnost právní i ústavní, ponechává však širokou možnost dospívati k pronikavým nerovnostem na poli hospodářském. Možnost ta vyhrotila okázale v soustavě kapitalistické, která rozvinutím osobních schopností na poli vědeckém, technickém i komerčním stupňovala výrobu i její oběžnost k možnostem dříve zcela neslýchaným. Projevila však podstatné nedostatky v spravedlivé distribuci vyrobených statků a zostřila tím k osudné příkrosti otázky sociální. Hledalo se tudíž jiné řešení, podle něhož by moc veřejná mnohem hlouběji zasáhla i do hospodářských oblastí, pečujíc tu o účinnou záštitu slabších proti silnějším a stupňujíc snahu tu po případě až k vyvlastnení výrobních prostředků.
Proti liberalismu cenícímu především individuální svobodu, jež mábýti však zároveň i zdrojem závazné zodpovědnosti osobní, staví tak socialismus hlavní důraz na rovnost opřenou o hromadné šiky lidského kolektivu. Mezi obojím směrem svádí se zápas velmi
290
ÚVAHY O VŠEOBECNÝCH DĚJINÁCH
SVĚT V PŘERODU
291
tuhý, který odsuzuje namnoze k nezdaru reformistické pokusy
0 kompromis a vylučuje zdánlivě jakékoliv společenstvo ideové těchto dvou proudů. A přece vidíme při bližším přihlédnutí, že společná základna tu jest, v níž oba směry kotví. Jest to racionalistické dědictví osvícenského 18. věku, víra ve výlučné právo přesné úvahy rozumové při úpravě věcí lidských, víra v pokrokovou vědu a její odbornou výzbroj, v sílu logiky a ducha svobodného, který setřásá pověrčivou úctu před domnělými právy božskými ve veřejném i společenském životě a odkazuje jakoukoliv mystiku do těsné komůrky soukromého cítění.
Proti tomuto pozitivismu, jenž ovládá jak liberalismus, tak socialismus novodobý, stavějí se však rozličné proudy, zásadně jiného usměrnění. Jsou tu především církve, které uvádějí život vezdejší v dotek se zásvětnem, ale zároveň si přisuzují právo určovati v mnohém směru i vezdejší řády společenské, a to nejčastěji v duchu konzervativní tradice, odsuzující i liberální individualismus,
1 socialistický kolektivismus. Jest tu však také mocný proud romantický, který již v 18. věku čelil duchu osvícenskému. Proud ten staví proti samovláde rozumu především hodnoty citové, náklo-nosti, pudy, vášně a jiné mohoucnosti, skryté v tajemné dílně osobního i společenského podvědomí. Romantismu není ani národ, ani stát umělým strojem, mechanismem, který vznikl z vědomě účelového spojení lidských atomů tzv. smlouvou společenskou, a proto může býti především rozumovou úvahou řízen a zlepšován. Jim národ i stát jevil se naopak živým organizmem, stromem, jehož kořeny sahají do temné minulosti, osudovým společenstvem, v němž podvědomá síla národní vytvořila svéráznou řeč, mravy, zákony, umění lidové s jeho písní a pohádkou. Tento ústrojný celek, který posvátným odkazem krve a dějin spojuje navzájem dlouhá pokolení, jest podle nauk romantické státovědy pravým cílem vývoje. Jemu má sloužiti veškeren život veřejný a nikoliv prchavému blahu a svobodné zvůli jednotlivce se všemi jejich zdánlivými pokrokovostmi a naměklým pohodlím.
Romantická nálada působila od počátku mocně ve vývoji novodobého nacionalismu. Chvílemi zdálo se sice, že ustupuje do pozadí před vítěznými úspěchy ducha pozitivistického. To byla doba, kdy naturalismus a realismus v krásné literatuře i v umění výtvarném stály na vrcholí a přírodní vědy slibovaly lidstvu nejen zvýše-
ný blahobyt osobní, nýbrž také rozřešení všech záhad, zatěžujících mysl lidskou od pravěku. Když však na sklonku 19. věku nastalo jakési rozčarování z těchto ne zcela dodržených slibů vědy a když s prvními záchvěvy přesycení z přemíry technických úspěchů se dostavil jakýsi epigónsky světobol fin de siěcle duší nedosti nasycených, zdvihl romantismus opět svou hlavu. A to nejen v umění. Setkáváme se s ním v rasových naukách německého pangermanismu i britského imperialismu, ve filozofii, třeba v Bergsonově nauce o tvůrčí imaginaci a v Nietzschově nadčlověku, ve Freudově psychoanalytičke nauce o zápasech podvědomí, v kvasivých nábězích italského futurismu.
Síly oživené romantiky to byly namnoze, jež zjitřily v duši evropského člověka dravou vůli k moci, která přehlušila střízlivou mluvu politických i hospodářských úvah a dovedla i železnou příšeru militarismu ozdobiti leskem slov tak vznešených a tajemných, že se národy do její drtivé náruče vrhaly konečně s domněním jakési osudové nutnosti. A ani krvavé peklo hrozných pěti let nezlomilo úplně podivné kouzlo. Naopak. Jakmile se ukázalo, že mírové smlouvy a hnutí všelidského pacifismu nezjednaly pevné jistoty věcí budoucích, zesílily znova romantické složky v duševním životě lidstva evropského, zejména když také na hospodářském poli obě rozumově usměrněné soustavy, liberalismus i socialismus, utrpěly význačné neúspěchy.
U kapitalismu byla to krize, která se dostavila z nepoměru mezi závratně stupňovanou výrobou a poklesající spotřebou. Racionalizace a nezaměstnanost staly se tu sfingou, která položila svou osudovou otázku hospodářství na svobodném závodění vybudovanému, otázku, kterou marně řeší naše pokolení. A stala-li se soustavě kapitalistické kletbou nadvýroba, při níž davy práce zbavené strádají před hromadami přebytečných statků, prokázal naopak ohromný pokus sovětský zřejmou neschopnost kolektivního a státem spravovaného hospodářství udržeti výrobu na výši žádoucí průměrné spotřebě. Ani tou, ani onou cestou nesvítalo bezpečné východisko z těžké krize a zároveň dolehly na život veřejný ve většině států demokratickými řády vybavených i těžké stíny stranického sobectví, korupce a marnivé nehospodárnosti. Zdálo se tak, že všechny cesty vyznačené milníky rozumového pozitivismu nevedou nikterak k slibovanému pokroku, nýbrž ke zřejmému úpad-
292
ÚVAHY O VŠEOBECNÝCH DĚJINÁCH
ku, a že záchranu lze tudíž snad nalézti u sil a zjevů spíše iracionálních. Hledá se především zázračný vůdce, jenž by kouzelným proutkem zahnal příšeru krize i korupce. Zrak se obrací zase s vroucností k tajuplným silám ducha národního, jež mají přinésti vykoupení, zejména rozbouří-li se jimi ryzí mystérium ušlechtilé krve proti kazům mezinárodní bezkrevnosti a přílišného intelektu-alismu. Ze stínu vystupují tu do popředí opět všechna ta neblahá hesla o požehnání ocelové lázně válečné pro duši národní, zejména ovšem tam, kde výsledek světové války přinesl trpkost porážky nebo aspoň nespokojenost s úpravou míru a kde zároveň přívalem inflace z dráhy přirozeného vývoje byly vykolejeny pauperizované vrstvy střední.
Tak staví se proti racionalistickému táboru liberalismu, demokracie a socialismu hlučný tábor iracionality. V italském fašismu, německém národním socialismu, uherské iredentě, bulharském národním spiklenectví, v rozličných odklonech od demokratického zřízení a jiných zjevech podobných nabývá proud ten ráz veliké vlny, souvěký život zaplavující a podporované sterými jinými náladami, jež prozrazují větší důvěru v rázný, pudem řízený čin než v zdráhavou, vědeckými pochybnostmi zastíněnou úvahu rozumovou. Zejména mládež, nejhůře stižená krizí, stává se oporou tohoto nového evangelia, které však nalézá nemalou ozvěnu i v táboře konzervativním, opřeném o církve a jiná dědictví minulosti.
Vidíme tedy, jak složité jsou proudy, které zmítají dneškem, jak jsou nasyceny osudovou polaritou zcela zásadního rázu, takže jest věru nesnadno povznésti se nad jejich vír k jasným a spravedlivým výhledům do budoucnosti. Duše lidská jest nástroj o mnoha strunách, které jen zřídka zaznívají harmonickým akordem. Jsou naopak chvíle, kdy jedna se snaží přehlušiti druhé a marně čekáme na ladnou melodii souzvuku. Dočká se naše doba takové melodie, jež by byla zároveň vítěznou písní nového, plodného údobí dějin? V bohatém souboru dlouhé řady úvah, vedených ve způsobu vzájemných rozhovorů zástupců nejrozličnějších táborů duchových i životních, chce český rozhlas podrobně osvětliti rozmanité stránky dnešní krize, ukázati, jak hluboko sahají její kořeny a pokud z ní kyne naděje k lepším zítřkům. Úvodní slova naše byla proto pouhým upozorněním na veliký význam tohoto cyklu, jemuž přejeme nejlepšího zdaru.
EDIČNÍ POZNÁMKA
Edičně je tato kniha sestavena ze dvou částí: první je text, který zamýšlel jako ucelený konvolut vydat prof. Josef Šusta, druhou část tvoří poslední tři kapitoly, napsané autorem pro jinou příležitost. Ty jsme přiřadili k předchozím, abychom alespoň zmírnili skutečnost, že autor sám již nestačil prodloužit stejně rozsáhlými studiemi své chystané dilo k době nám časově bližší.
První část je edičně zpracovaný materiál z fondu Pozůstalost Šusta inv. čís. 123 Státního ústředního archivu v Praze. Obsahuje:
Titulní stranu knihy, autograf.
Úvod, strojopis.
Obsah, autograf.
1. Cesta universálně-historického poznání, tisk (Úvaha úvodní, Dějiny lidstva 1, s. XI-XXVI, Praha 1940).
2. Nejstarší výboje kulturní a světla Hellady, tisk (Úvaha úvodní, Dějiny lidstva 1, s. XXVII-XLVI, Praha 1940).
3. Řím a moře Středozemní, tisk (Úvaha úvodní, Dějiny lidstva 2, s. XI-XXXV, Praha 1936).
4. Trojí oblast kulturní: Západ, Byzanc, islám, tisk (Úvaha úvodní, Dějiny lidstva 3, s. XIII-XLVI, Praha 1937).
5. Tvárné osy a vnitřní napětí středověkého vývoje, strojopis.
6. Renesance, reformace a barok, tisk (Úvaha úvodní, Dějiny lidstva 5, s. XI-XXXII, Praha 1938).
7. Absolutism, merkantilism, osvícenství, tisk (Úvaha úvodní, Dějiny lidstva 6, s. XI-XLIV, Praha 1939).
8. Nové proudy a síla tradice, strojopis. ^
Ve všech kapitolách jsou četné zásahy Šustovou rukou perem i tužkou, do tištěných listů jsou také vlepovány rozsáhlejší úpravy strojopisné, zvláště na počátku a konci kapitol. U většiny znamének tužkou, ponejvíce x a ?, která mají technický charakter, ale také u několika drobných tužkových oprav tisku se domníváme, že jde o ruku další.
Pátá kapitola vyšla později, tj. v r. 1942, tiskem jako Úvaha úvod-