Ukázka 4.03.2


Likvescence – komentář k tabulce 4.03.1

(lat. liquare = činiti tekutým, rozpouštěti, taviti, měknouti)

Likvescence je definována jako interpretační postup (nebo technika) zajišťující zvukově a barevně
nepřerušený hudební tok v určitých fonetických situacích – převážně při přechodu mezi dvěma
slabikami. Neumae (notae) liquescentes jsou znaky, které tyto situace nejen naznačují, ale také
podávají „návod“ k jejich řešení-jak mají být správně interpretovány.

Pro likvescenci byl ve středověkém hudebním písemnictví používán termín semivocales („polovokály“),
což bylo označení pro skupinu konzonant (souhlásek), které měly silný vokální charakter a mezi
těmito polovokály zaujímala zvláštní postavení skupina tzv. likvid, (l,m,n,r), které měly schopnost
plynulého a měkkého přechodu od konzonant k vokálům (od souhlásek k samohláskám). Smyslem
likvescence tedy bylo zabránit deformaci zvukové podoby latinských hlásek, ke které by mohlo při
zpěvní interpretaci snadno dojít. Např. zabránit nahrazení sledu dvou konzonant „g – n“ jedinou
hláskou „ň“ (magnus  maňus“). Šlo tedy o kroky, které měly zabránit tomu, aby se do latinského
textu nedostaly hlásky latině cizí, jako jsou „č-ž-ň“.

Likvescenci proto vyžadovaly následující fonetické konstelace vznikající při střídání slabik:

1)      Sled dvou nebo tří konzonant, z nichž první je likvida (l, m, n, r);

2)      Sled dvou konzonant, z nichž první je tvořena dentální explozivní hláskou (d,t);

(dens-zub, dentatus – mající zuby, ozubený)

3)      Sled dvou konzonant, z nichž první je sykavka (s);

4)      Spojení konzonant „gn“ (např. magnus);

5)      Spojení dvou konzonant z nichž druhá je „j“ (adjutor);

6)      Situace, kdy se konzonanty „m“ a „g“ nacházejí mezi dvěma vokály (regina);

7)      V případě diftongů „au, ei, eu“ (gaudete, eleison)

8)      V případě, že se nachází „j“ mezi dvěma vokály (ejus, alleluja“).


Likvescentní neumy (notae liquescentes) jsou doplňkové znaky neumové notace, které se nacházejí při
přechodech z jedné slabiky na druhou, a pouze za určitých (výše uvedených) fonetických situací.
Jejich smysl není doposud jednoznačně určen, o některých se však na základě řady znaků předpokládá,
že jsou pozůstatkem 1/4tónové melodiky a důkazem nediatonického původu chorálu a jeho závislosti na
orientálních předlohách. Tyto znaky se udržují v běžné reprodukční praxi chorálu až do reformy
Guidona z Arreza. Zavedením linkové osnovy v průběhu 12. století postupně mizí a s nimi mizí i
znalost jejich přesného výkladu a interpretace, protože jsou přepisovány do diatonického systému.

Likvescentní znaky nacházíme ve všech neumových systémech (viz následující podkapitolu 4.3) a
jejich grafika je velmi pestrá. Přiložená tabulka 4.03.1 prezentuje ad informandum jenom ty
nejběžnější, které se vyskytují v neumových zápisech svatohavelského typu.