Týden 7
Harmonické teorie II.
Stupně (Stufentheorie, rovněž. Stufenlehre, Stufenbezeichnung). Dlouhou dobu fungovala jako klasická harmonická teorie. Kvintový poměr je konstitutivním momentem všech vztahů: akordů sestavených po terciích, jejich obratů a způsobu čtení. Vytvoříme-li terciově stavěný akord je nejnižší tón rovněž tónem základním. Tím vzniká problém s akordy, jež postrádají základní tón (zmenšený a zvětšený trojzvuk, zmenšený septakord)
Tercie pocházejí ze snahy rozdělit 5 na dva konsonantní intervaly, velká a malá 3. Rozdělená oktáva je tvořena 5 a 4. Pokud v úzké rozloze akordu najdeme 4 a 2, jedná se o obrat.
Akordy vznikají z tónového materiálu řady a zpětně konstituují tóninu. Výchozím momentem je řada (tónina), na jejichž tónech jsou postaveny troj- či vícezvuky a označeny římskými číslicemi. Výsledkem jsou pak akordy (současně typy akordů), jež jsou označeny jako stupně. Stupně tvoří uzavřenou skupinu, ve které je každý akord určen pozicí základního tónu v řadě. Základní tvar a obraty jsou variantami stejného akordu. Stupeň je primárně určen vztahem k centru (tónina a řada) a pozicí v uzavřeném systému.
Další rozvoj nauky o generálním basu byl ovlivněn myšlenkami o základním tónu (Grundtonidee), tak jak se objeví u G. J. Voglera (1749 – 1814) a Gottfrieda J. Webera (1779 – 1839). Weber vytváří na každém tónu stupnice akord (trojzvuk). K jejich označování používal velké a malé římské číslice (dur a moll) a „o“ pro zmenšené trojzvuky. III. stupeň v harmonické moll kvůli zvětšené kvintě neoznačuje.
Ernst F. Richter (1808 – 1879), učitel Riemannův, rozšířil v roce 1853 systém stupňů o generálbasového značení. Tento způsob je po jistých drobných změnách užíván do dneška. Zvětšený trojzvuk na III. stupni je označen III’, obraty s číselným označením intervalů, což před tím Weber striktně odmítal. Na rozdíl od pozdější praxi tato čísla zapisoval nad basový tón.
Teorie stupňů umožnila dobrou systematizaci, neboť je srozumitelná a používá relativně malý soubor znaků: římské číslice I – VII (VIII se užívá jen zřídka, např spojení VII a VIII stupně), arabské číslice 2 – 9 a několik dalších značek. Stupně odpovídají akordickému vybavení vídeňského klasicismu, jež klade důraz na kvintové vztahy (značení). Terciové příbuznosti nemohou být vyznačeny. Je rovněž řada akordických tvarů, které nemohou být vysvětleny jinak (např. zm.5 akord na VII stupni není vysvětlen jako D7 s chybějícím základním tónem).
V harmonických učebnicích po roce 1907 došlo pod vlivem funkční teorie k řadě změn (např. u Louis/Thuille ad.). Bylo např. zrušeno značení malé/velké VII/vii pro dur a moll (v Británii a USA se používá stále). Tónorod je totiž dán pozicí v diatonické řadě, a čísla intervalů se posunulo vedle označení stupně.
Jiné praktické řešení přineslo pojetí této teorie v USA, např. Robert „Bob“ Luther Gauldin: Harmonic Practice in Tonal Music (1997).
Teorie harmonických funkcí (Funktionstheorie), rozvíjena od roku 1872 H. Riemannem (Skizze einer neuen Methode der Harmonielehre (1880), přepracováno jako Handbuch der Harmonielehre (1887), Vereinfachte Harmonielehre oder die Lehre von den tonalen Funktionen der Akkorde (1893). Namísto mechanické Stufenlehre zde nastupuje koncept, jež se pokouší vyložit vnitřní podstatu hudby, její síly a působení. Základem této teorie byla Rameauova „Naturklangtheorie“, jež je ovlivněna dalšími autory (především C. Stumpf (1848–1936), H. von Helmholtz (1821 – 1894).
Harmonická funkce (Funktion) vyznačuje působení jednotlivého akordu v rámci harmonických vztahů (harmonische Gesamtheit) a ve vztahu k harmonickému centru (T). Funkce vzniká nezávisle na vedení hlasů a působí (s ohledem na časový průběh, s proudem hudby) především směrem dopředu (občas i zpětně). Jedná se o kategorii, to zdůrazňuje již Riemann, jež se uskutečňuje teprve v lidské paměti. Je podmíněna hudebním očekáváním posluchače a odpovídá našemu hudebnímu slyšení.
Druhá osnova příkladu ukazuje některé akordy v zápisu teorie harmonických funkcí, abb2).