Harmonie/tonalita

Tonalita, rovněž harmonická tonalita, dur molová tonalita, funkční tonalita, tonikalita atd.

Můžeme se setkat rovněž s označením melodická tonalita a harmonická tonalita. Zakladatelem tohoto pojetí, které je dnes vlastní našemu hudebnímu cítění je Francois Joseph Fétis (1784-1871), Traité complet de la théorie et de la pratique de l'harmonie (1844).

Co o tonalitě říká Heinrich Schenker:

„Vytváření rozsáhlejších celků na základě rozvíjení a řazení harmonií stálo u zrodu moderního pojetí tonality. tonalita, kterou můžeme z historického pohledu považovat za zvláštní případ harmonie, bývá vysvětlována jako hierarchizující pořádavý princip, jenž k určitému centru vztahuje různé dílčí jevy: tóny, akordy, tóniny. tonalita vyjadřuje rovněž vztah tónin a formálních částí skladby k základní tónině, neboť síť vztahů vytvořených na úrovni poměrů mezi akordy umožňuje přenášet tuto hierarchizaci dále k vyšším formálním celkům“ (Spurný, Heinrich Schenker 2012:71).

A co k tomu dodává Otakar Šín:

 „Tonalita jest F. Fétisem zavedený název pro rozšířený pojem tóniny. Harm. obsah tóniny se neomezuje pouze na doškálné a alterované ak., nýbrž tónina se naplňuje též akordy a jejich spoji z jiných tónin. Harm. proud vybočuje a moduluje do tónin jiných, avšak vždy se zase vrací do tóniny hlavní. T. jest vlastně formální rozšířením tóniny na harm. obsah delších hudebních vět. Definuje-li se tónina jako vztah ak. k jednomu zákl. akordu jako tónice, byla by definice t.: vztah všech tónin, jimiž skladba probíhá, k jedné tónině hlavní. Jako jest harm. centrem tóniny akord, tak jest tonálním centrem tonality tónina. Srov. Atonalita, Polytonalita, Tónina.“

Pozor! Můžeme se potkat i s následujícími výrazy:

schwebende (kolísavá) Tonalität

bitonalita, polytonalita

rozšířená tonalita

augehobene Tonalität

komplementární harmonie (Komplementärharmonik)

atonalita (atonikalita)

pantonalita

mikrotonalita