Charles Van Lerberghe
gs
BRUXELLES PAUL LACOMBLEZ, EDITEUR
33, rue des Paroissiens, 33
AUTORISOYAHÍ PBEKLAD ARNOŠTA PROCHÁZKY
VYDÁNO BYLO 113 VÝTISKŮ NA HOLLANDU VESMĚS ČÍS LOVANÝCH * NOVÉ VYDANÍ TÉTO KNIHY NEBUDE JIŽ N KDY USPOŘÁDÁNO. *   * *
j mi i rt in tt nu 11 m 11 mi 111 mu i mi i iWWmiWWM mmwitiiflniraiiHflumiiiBinniaiinMO«
TISKEM EM. STIVÍNA v PRAZE
CHARLES VAN LER BERGHE* SLÍDIČI * PRAHA * MODERNÍ REVUE * 32 POŠTO VSKÁ ULICE 32 * 18 96 * VŠECHNA PRÁ VA VYHRAZENA * *
ni in........n in i ni.........m vw*. in in ii.......ii.......nu........
SLÍDIČI
.MAURICI MAETERLINCK0V1
Orchestr: Smuteční pochod. Vířeni zastřených bubnů. Znění rohů v dálce. Vířeni bubnů. Krátký motiv žalmový pro varhany. Opětovné a temné údery. Oponu.
Scéna představuje světnici ve velmi chudé chýži. Na pravo, opřeno o zed, veliké lože á baldachýnem a záclonami z černé serže. Uprostřed zdi pozudi, dvéře; na levo okno se spuštěnou záclonou. U lože stolek, na němž kříž mezi dvěma zapálenými svícemi ze žlutého vosku.
Bouřlivá noc. Déšť bičuje okna. Jest slyšeti v dáli vítr, skučící ve stromech, a štěkajícího psa. Při zvednutí opony zdá se scéna prázdnou a není osvětlena než mihotavým světlem obou svící. Jest slyšeti nové údery na dvéře. Mladá dívka vystoupí chvatně z lůžka s posuňky zděšeni. Jest polou nahá, v košili, s rozpoutanými plavými vlasy.
AKT I.
Dívka: Kdo je tam ? Hlas (venku): Já. Dívka: Kdo to? Hlas: Já!
Dívka: To není jméno, kdo jste?
Hlas: Ah! ale . . . Jsem ten člověk, však víte.
Dívka: Já nikoho neočekávám.
Hlas (v loži): Dceruško, co je to ža hluk?
Dívka: Mamičko, to je vítr. — Přicházíte pro mne?
Hlas: Zajisté že ne, maličká, zajisté že ne!
ni ti i Ji) m i in ii j i ii 111 in n t
6
111 li íl in u i ii 111111 ii 111 r in
Matka: Ah skutečně něco slyším.
Dívka: Nebudete-li se jmenovati, neotevru.
Hlas: Ale ... ale ... to se neříká. Jsem člověk s vodou.
Dívka: Člověk s vodou?
Hlas: Ovšem že. Ale!
(Crčeni odlévané vody.)
Matka: Dceruško, slyším vodu. Slyším něco tekoucího.
Dívka: Člověk s vodou!
Hlas'- Zajisté že a s houbou.
Dívka: S houbou? Já toho všeho na nic nepotřebují.
Hlas: Odpusťte, maličká, odpusťte ... to jest k mytí.
Matka: Kdo je to, dceruško?
Dívka: Mamičko . . . to je chudý .. . chudý, žádající almužnu.
Matka: Ah, dej mu ji. Ten ubohý člověk! Ať vejde trochu a odpočine si; za takové noci! Ah můj Bože! (Buší se.)
Dívka: Ne! — Maminko, já mám strach, neví se, kdo může přijití.
Matka: To jest zlé, co pravíš, to jest zlé, nutno mu otevřití, dej mu chleba. (Buší se.)
Dívka: Ne, já mám strach z těch, kteří přicházejí za noci, mamičko, kdyby to byl zloděj.
Matka: Dceruško, nutno otevřití, slyšíš, nutno otevřití. Kdo je to? (Usmívajíc se.) Ah, matka ví dobře, kdo jest, dceruško. Zná ten
zvuk. (Buší se.)
6
t..........lunu......■■■■■■ 7
Dívka (znepokojena): Ty VÍŠ, kdo
to jest?
Matka: Ha, což? Není-liž to Pán, náš dobrý mistr? Honí v noci. Hle, má hlad a žízeň, jest zemdlen. Otevři mu, dceruško, otevři mu rychle. Slyším dupot jeho černých koní. (Krok koni v dálce.)
Divka: Jaký to hluk, nejste sám?
Hlas: Zajisté, že jsem sám! Není žádný hluk ... ah, ano . . . možná, že tam dole ... to jest od těch, co přicházejí ... ale otevřte teď.
(Buší se.)
Dívka: Odejděte.
Hlas: Jak dlouho nechcete otevřití?
Dívka: Neotevru nikdy.
Hlas: Dobře, já počkám. •
Matka: Každý říká, dceruško: zítra, zítra; ano, ale druhý, druhý, cifzde jest? Bude-li tu čekati. Čeho jeden neví, ví druhý, čeho jeden nevidí, vidí druhý a je .to velký hřích a šílenost . . . dceruško, odešel tedy, že ho juž neslyším?
Dívka (hledíc na dvéře): Ano, maminko, ano . . . ano . . . odešel. . .
Matka'- Ah! Nechť Ježíš jej má ve své dobré ochraně a Panna! Jaké počasí jest venku . . . Pojď, dceruško, modleme se za něj, za toho chudáka v noci, Otčenáš a tři ctnosti. Obrať poněkud kříž ke mně, ano . . . ano.
Jest slyšeti obě ženy mumlati modlitby — zvuk růžence v rukou stařeny. — Déšť bičuje okna.
Deset hodin odbíjí pomalu.
Jest slyšeti štěkot psa. Dívka zhasne svíce. Temnoty na scéně.
■........iiiiiiiiiiiitiiiiiiit      8      in ii 1111111111 ii n mu ■■■in
AKT II.
Znění rohů v dálce. Vířeni bubnů. Varhany. Opětovné údery. Svíce jsou znova rozžaty a jest viděti mladou dívku vzpřímenu a opírající se o lože, nehybnou v bdělosti, s obličejem obraceným ke dveřím. (Buší se.)
Dívka (vrhajíc se chvatně ke dveřím):
Ah! Mlčte, mlčte přece! Maminka nyní spí. (Buší se.)
Hlas (venku): To je mi stejné.
Dívka: Řekl jste, že počkáte. 'Hlas   (propukaje   v  smích): Já! Zrovna jsem přišel.
Dívka: Co že! Vy nejste ten člověk, jenž tu byl před chvílí ?
Hlas: Jistě ne.
Matka: Dceruško, slyšim hluk. Dívka (kedveřím): To není pravda. Hlas: Ah, to tak! Matka: Dceruško, slyším se něco hýbati.
Dívka: Kdo jste tedy? Hlas: Ale ...
Matka: Ano, je tam něco, ano.
Dívka: Já nikoho neočekávám.
Matka (naslouchajíc): Ano, ano, něco se tře, tak hle, tam, pode dveřmi, jistě se něco tam smýká. Co se děje dceruško?
Dívka: To jest noční pták, mamičko. — Kdo jste tedy?
Hlas: Ale . . . Člověk s prostěradly.
Dívka: Člověk s prostěradly! Hlas: Anó.
Matka: Ale ne, dceruško, ale ne, slyším ríěkoho mluvit. Kdo je tó tam, to není tvůj hlas, tohle;
8    i>.....i..........m......m
■ mm......iiiiiiiiiiiiiiin     9      ■><•.............iniiiiiiim
ale ne, někdo je tam! Kdo je to, dceruško?
Dívka: Mamičko, to nic není, povídám ti.
Matka: Ano, ano, je tam někdo.
(Buši se.)
Slyšiš! Klepe se. Kdo je to? Otaž se, kdo to je.
Dívka: Mamičko, je to zbloudilý člověk, tážící se po cestě.
Matka: Ah! Milosrdenství! Za takové noci, ah! můj Bože! otevři mu rychle, dceruško, tomu ubohému člověku, ať si odpočine a něco pojí, ah, můj Bože! Slyš!
(Buši se.)
Ah! nutno mu otevříti, to, dceruško, to jest milosrdné, jdi.
Dívka: Mamičko, já mám strach, hle, po druhé, neví se, kdo může přijití.
Matka: Neměj strachu, dceruško, to je dobré a nutno, ko-nati dobro. (Buší se.)
Dívka (ke dveřím): Ne!
Matka: Neslyšíš koní?
Dívka: Jaký to hluk?
Hlas: Neni to hluk ... áh! tam dole. Já nevím, to jest od těch, co přicházejí.
Matka: Ale, dceruško, slyš, něco se tře, tam dole.
Dívka (spěšná): To je déšť na dvéře, mamičko. (Buší se.)
Ne!
; Matka: Ale ne! Mamička není hluchá, slyšela by růsti trávu, to je hluk něčeho smýkajícího se, ah ano, já vím dobře, já! Je to
m m um 11111111111111111111 9
ii u I III Ulil 111 r 111111 in (in
10
krásná Paní ze zámku, jež tam je, krásná Paní na koni; ona přišla! Neslíbila-liž toho, ano, ano, bez pochyby, dceruško, to jest ona, otevři jí rychle. (Buší se.)
Dívka (ke dveřím) ľ Ne! (Přiblíživši se k matce, jejíž ruce uchopí). Ah, mamičko, já mám strach z těch, kteří přicházejí v noci.
Matka (po chvíli mlčení a hledíc jí do očí): Proč pak, dceruško; Ježíš jest s námi.
Dívka: Ah, mamičko, co -pak je ti, že se tak chvěješ?
Matka: To radostí, dceruško, neboť Ona jest zde.       (Buší se.)
Dívka: Já neotevru.
Hlas: Ah! Hrome!
Matka: Ta, jež přichází, jest vítána.
Dívka: Nechvěj se tak, mamičko.
Matka (těžce oddychujíc): Ale to je zlé, tohle, oh! oh! oh! to jest zlé . . .tohle, to není štěstí, oh, oh ! pravím ti, že nutno . .. otevřít! oh! že nutno o . . . tevřít! otevřít!
(Buší se.)
Hlas: Vy tedy nechcete otevřití?
Dívka: Ne! odejděte — Oh! copak je ti, mamičko, že jsou tvé ruce celé studené?
Hlas: Dobře, já počkám.
Dívka: Já neotevru nikdy.
Hlas: To uvidíme.
Dívka: Oh! mamičko, ty . . . Matka (s těžkým oddechem a kašlem):
Dceruško, měla jsem krásný sen, oh! pozdvihni trochu můj polštář . . . ano! krásný sen! Byla
10
MIM
.............................. 11..............................
jsem v ráji (kašlajíc) a zahrada (kašel) všichni andělé (činíc oběma svými ru-rukama posuněk tance) . . . tancovali!
(trilkujíc) já,  se  Svatou Pannou,
(činíc stále posuňky před slovy) já tancovala . . . uprostřed; (kašel) slavnost, krásná slavnost, oh ! oh! oh!
(nesmírně se namáhá, aby se pohnula).
DÍVka '. (zadrževši ji a utírajíc pot s jejího obličeje): Maminko ! oh mamičko!
Matka: Mezi květy ráje (kašel) — (po chvíli mlčení a změnivši myšlenku)
což Ona odešla, že jí juž neslyším?
Dívka (hledíc na dvéře): Ano, maminko, ano . . . ano . . , Odešel.
. Matka: Nechť ji Bůh má ve své svaté ochraně.
Dívka: Ano, mamičko, budu se za něj modlit.
Matka (sklesnuvši nazpět a pomalu): Ano... potřeba se modliti za Ni... potřeba se modliti za l\i (dlouhý vzdech), svatou Pannu Marii, ve svém domě (kašel). Odříkejme Otčenáš a tři ctnosti! Přibliž poněkud kříž, nevidím ho již dobře, ano, takhle, ano.
Jest slyšetí mumlat modlitby. Opětně zvuk růžence a kašle. Šum deště proti tabulím.
Jedenáct hodin odbíjí pomalu.
Jest slyšeti štěkot psa. Dívka zhasne svíce. Temnoty na scéně.
AKT III.
Víření bubnů. Znění rohů v dálce. Motiv pro varhany. Zdvojnásobené údery na dvéře. V úplné tmě.
■ Hltili 111 HIM Mil 1111 III III 13 MIMIMIMIinilIMMMIIIIM
Dívka'. Ah! můj Bože! ah! můj Bože! Mlčte přece, vy neblahý, vy usmrtíte mou matku! (Buší se.)
Hlas (venku) i Tady jsem ! Dívka: Ale prosím vás, mlčte, prosím vás, oh můj Bože!
Hlas: No, tak co! Tady jsem!
(Buší se.) Dívka: Ale co tady chcete? Hlas: Vejít, to se rozumí.
(Buší se.)
Dívka: Ale vy jste řekl, že budete čekat až do rána!
Hlas (dav se do smíchu) í Ah, tohle to! Zrovna jsem přišel! Není-li pravda, vy ostatní?
Matka: Dceruško, rozžehni svíci.
(Světlo.)
Dívka: To není pravda.
Hlas: Ah, tisíc hromů, tady na mne p . . .!
Matka: Dceruško, rozžehni také druhou -svíci, neboť Ona je zde.
(Světla.)
Hlas: Snad mně tady nenecháte tak?
Dívka: Já vás nepotřebuji.
Hlas: Dobře dobře, každý po řadě. Nejsem tady pro vás, nu,
w&
Matka (dívajíc se po pokoji, se smutkem): Můj dům není důstojným, aby ji přijal.
Hlas. Ah, což, chcete tedy otevřít, nebo třísknu na to?
Matka: Ale dceruško ... vytáhni záclonu,... a nech vniknouti slunci . . . aby tu bylo trochu
pěkně. (Rozvírajíc paže v zářícím po-.«..................»».....   í 2   ...»"..............."......
■ Iltl 11II1111IIIJIIJ lil Hltili       13      i m n i ni ni mu in ni ii r m i
suňku:) Všechno v slávě, neboť Ona vejde.
Dívka: Ano, maminko. (Vytáhne
záclonu. Osvětlené okno a stíny pohřebního vozu, vržené na stěnu).
Matka: Jaké jsou to stíny ?
Dívka : A h ! . . . (Dá rychle skles-nouti zácloně).
Matka: Dceruško, vezmi svěcenou vodu.
Dívka (berouc kropenku a kropáč, ke dveřím):   Ne ! Kdo jste ?
Hlas: Ale tisíc hromů! Člověk s... tou věcí...
Dívka ikropíc na pravo, na levo, v před a na dveře, po každém kroku temná rána. Matka se křižuje, po chvíli mlčení) :   Jakou věcí ?
Hlas: Jsem člověk s rakví, tak tedy !
Dívka (vzkřikši): Ah; člověk s...
Hlas: Ano, ano, co pak jsem snad nebyl očekáván?
Matka (duseným hlasem): Otevři jí dvéře, dceruško, Ona může vejiti.
Dívka: Mamičko, to není paní.'.. to je ... někdo ... jenž jest pronásledován a žádá o útulek.
Matka (chroptíc): Otevři jí rychle, dceruško, oh, oh! otevři... já, rychle, rychle, oh ! oh ! jest vítána. Oh! vodu, dej mi vodu.
Hlas: Tisíc hromů, to je to těžké! (Buší se.)
Matka: Ah ! já se udusím . . . kde jest kříž ... já ho již nevidím, ano, ano, nutno jí otevřití.
Hlas: Bude potom ještě celá promoklá. (Buší se.)
14 ■■■■■ItlIIIIMIItlIlllllllllll
Matka: Jdi, pokryj stůl... prostři ten pěkný ubrus. (Bijíc se v prsa:) Je to tad.V, poslechni ! (Drsným hlasem:) Ho ... jdi, jdi natrhat něco kvití, ano, ona je tady... otevři jí přece. (Zuřivé údery.)
Hlas: Budu muset vyrazit dvéře !
Matka: Ano, tam, já ji vidím, já ji poznávám, ó krásná Paní!
(Nové údery.)
Hlas: A co vy ostatní? (Hlasy
venku.)
Matka{% chrapoty): Krásná Paní... pro mé oči, vidíš dvéře nyní!.. není jich juž! Otevři...
(Údery. Je slyšeti praštět dvéře.) Ano, ona má něco tam, něco na svém rameni. (Křižuje se.)
Dívka: Oh, mamičko !
Hlas: Když to musí být, tak tedy! (Údery a praštění.)
Dívka: Odejděte! Odejděte, ať jste kdokoli! Odejděte, povídám vám, nikdy, nikdy, nikdy! Co pak přicházíte zabít mou matku, vy? (Praštění.) Co pak nám přinášíte smrt, vy? Ah, můj Bože! Ale co jsem vám jenom udělala, ah můj Bože! A h můj Bože ! (Údery a praštění. Klesne na kolena přede dveřmi vzlykajíc.)
Matka (nesmírně se namáhajíc, aby
povstala): Vejděte, krásná Pani, hle den a já jsem připravena.
Dívka (na kolenou a se vzepjatýtna
rukama): Oh! oh ! já mám strach, ustaňte, pro milosrdenství! My jsme chudé ženy. My nic nemáme. Moje matka jest nemocná. Vy
14 inmiVMi
n in n nu ■■■ um ii um i ii >      1 5     um ii mim u.....u mu n
nás nepřicházíte vzít, není-li pravda? Vy nejste zlí lidé. Já vám otevru, ale rcete, vy nejste lidé bez srdce, není-li pravda? Vy jste nechtěli, aby má ubohá matka zemřela!...
Úderj' a praštění se zdvojnásobuji. Divoká hádka venku. Stará žena jme se chroptěti děsným spůsobem. Mladá dívka se vrhne na kolena k loži své matky:
Ah, mamičko, zůstaň přece, co děláš, nekřič přece tak, ty mě usmrtíš, já jsem u tvých nohou, blízko tebe, mamičko, pohled, pohled na mne, to jsem já, tvůj andílek, proč pak mi juž neodpovídáš?
Matka: Kdo jsi, andílku ?
Hlas: Je čas! Je čas!
(Údery a zuřivé praštění.)
Dívka (aniž povstane od nohou lože): A vy nevstoupíte, ani vy, ani ostatní.
Hlas: To se uvidí!
(Zdvojnásobené údery.)
Kus dřeva se urazí, z vnitřní strany dveří a padne do světnice. Hádka venku za následujících slov.
Dívka: Oh, mamičko, jak se chvěješ, jak jsou tvé ruce ledové, neměj strachu, hled, já jsem tvůj drahý andílek, jenž tě ztřeží, neměj strachu, oni ti nemohou udělat žádné bolesti; nepoznáváš mě již, óh! nepohlížej tak na mne s těma upřenýma očima, mamičko, já mám nyní strach před tebou samou! (Je slyšeti řehot koní.)
Matka: (usmívajíc se a tisknouc svou dceru k sobě, zatím co pravou rukou ukazuje na dvéře):  Xo je kočár!
15
■ ■■■I.....>.......■■■■■....... K) ■IIMMIIMIMIIMJIIMIMIIII
Hřmot těžkého povozu, jenž se zastavuje. Světla mijcjí mimo trhlinu u dveří. Hádka. Je slyšeti útržky frásí, pro-misenó klením: Co je to? Co je to? Nechtěj' otevřít. Zavřeny dvéře. Oh ! la la. Bodejf. Musí se .vyrazit. Člověk je celý mokrý. Ta mrtvola! ta mrtvola! Počne znova útok na dvéře zdvojnásobnými údery.
Matka (poslouchavši s otevřenými ústy): Svatá Panno Marie!
Dívka: Matičko, já tě objímám, pohleď na mne a požehnej mi, matičko, ty's v mých rukou, oh pohled na mne, pohled na mne přece!
Divoké hlomození venku. Vyražené dvéře povolí. Dívka sc vrhla na dvéře a tiskne je nazpět rukama. Zápas. Hrozný hřmot.
PŮLNOC ODBÍJÍ POMALU.
Všechny hlasy (venku, s odlehčením):
Ah! . . .
Při posledním úderu půlnoci stará žena vydá veliký drsný výkřik a mladá dívka, opustíc dvéře, vrhne se k loži s rozpjatýma rukama, zatím co dvéře, povolujíce nátlaku, padnou za ní s třeskotem a zhasí obě svíce velikým studeným zavanutím.
OPONA