Úvod do japanistiky – 3. přednáška Japonština v kontextu -typologie a genealogie- Budeme se dívat na další vrstvy jazyka – morfologii a syntax, které dohromady dávají pojem gramatika. 1. Morfologie: morfém (sl. (tá) morféma) V typologii jazyků je důležitým pojmem morfém. Na rozdíl od fonické roviny jazyka, u které nejmenší jednotkou je hláska, morfém je nejmenší jednotka, která vyjadřuje význam. Slovo rozdělovat můžeme rozdělit na nejmenší významuplné jednotky takto: roz- = předpona děl- =kořen slova -ov- = přípona nedokonavosti -a- = přípona vytvářející slovesný kmen, tzv. kmenová samohláska -t = přípona neurčitku (infinitivu) Morfém děl je plnovýznamový, je nositelem lexikálního (slovního) významu. Ostatní morfémy nesou gramatický význam čili funkci. Morfémy plnovýznamové - s lexikálním významem - označujeme jako lexikální (nebo kořenový) morfém a morfémy s gramatickou funkcí nazýváme gramatickým morfémem. Někdy celé slovo tvoří jenom jeden morfém, jelikož je nelze rozdělit na menší významové jednotky: dom, strom, hovor, děl!, nes!, a, na, oj! U ohybných (skloňovaných, časovaných) slov říkáme, že mají nulový gramatický morfém: slova dom, strom mají nulový morfém prvního/čtvrtého pádu (ve staré slovanštině tato pádová přípona nebyla nulová, ale byla jí samohláska ъ, tzv. tvrdý jer, který zněl jako [ö] nebo [ǝ]: domъ, stromъ, který se ale kolem r. 1000 přestal vyslovovat, tudíž i psát. Jenom v ruštině se psal až do konce carství (1917), i když se ani tam už mnoho staletí nevyslovoval.). Nulový morfém u rozkazovacího způsobu (děl!, nes!) zase vznikl redukcí původní rozkazovací přípony –i, která u jiných sloves existuje podnes (jd-i, řekn-i), u některých se zase po ní zachovalo změkčení koncokořenové souhlásky (piš, viz). Když má jeden slovní kořen – jeden lexikální morfém – více podob, jako třeba u „ps – pis - pís – píš – piš“ (psát, nápis, písemný, píšu, piš) nebo „vlk – vlc – vlč “ (vlk, vlci, vlčí), nazýváme tyto konkrétní podoby alomorfy. Stejně jako u hlásek, podle toho, zda jde o konkrétní „řeč parole“ nebo abstraktní „jazyk langue“, se mluví o fonech a fonémech, stejně u morfémů se mluví o morfech a morfémech. Alomorfy vznikají tak, že sousedící morfy se různým způsobem foneticky ovlivňují (např. rozkazovací morfém způsobuje změkčení), k čemuž mohou přistupovat i další vnější faktory (přízvuk – např. u prodlužování samohlásek), až nakonec tyto původně fonetické změny v parole způsobují změny i v abstraktním systému (langue), čehož výsledkem je vícero podob původně jednoho morfému. 2. Příbuznost vs podobnost Jazyk je k jiným jazykům ve vztazích na základě různých hledisek. Z hlediska genealogické příbuznosti se zařaďuje mezi více přibuzné (čeština - slovenština) či méně příbuzné (čeština – bulharština (slovanská skupina). čeština – řečtina (indoevropská rodina). čeština – finština (nostratická fýla) podle toho, jak dávno existoval společný prajazyk, ze kterého se dané jazyky vyvinuly. Z hlediska typologické podobnosti se zařaďuje k jazykům, které jsou podobné i bez toho, že by byla prokazatelná genealogická příbuznost. Např. čeština je s gruzinštinou možná teoreticky hodně vzdáleně příbuzná přes tzv. nostratickou fýlu, u nějž je hypotetický společný prajazyk velice vzdálen v pravěku . Přesto však oba jazyky sdílí jednu výraznou typologickou podobnost – že budoucnost se vyjádří přítomným časem slovesa s předponou: PŘÍTOMNÝ ČAS: píše mi ................... mcɁers BUDOUCÍ ČAS: napíše mi............... momcɁers I když tyto tvary nejsou prokazatelně příbuzné, vykazují jasnou typologickou podobnost. V případě japonštiny je velka typologická podobnost s korejštinou, i když jejich genealogická příbuznost (pokud vůbec) je velice vzdálená a dodnes je předmětem intenzivního bádání. Typologicky jsou si ale tyto dva jazyky tak podobné, že existují celá složitá souvětí, které se dají napsat vedle sebe v japonštině a korejštině a téměř všechny jejich součásti si budou navzájem zodpovídat a budou na stejném místě ve slovosledu. I. Typologie jazyků (vzhledem k japonštině) A. Typologická podobnost a nepodobnost Na příkladu češtiny a gruzínštiny jsme si ukázali, co znamená typologická podobnost mezi dvěma nepříbuznými (nebo jen velice vzdáleně hypoteticky příbuznými) jazyky. Na druhé straně se zas i mezi relativně blízkými jazyky může vyskytnout překvapivá nepřítomnost typologické podobnosti. Tento jev se označuje jako divergence. Např. i když v češtině (a stejně ve slovenštině, ruštině...) i gruzinštině je typologická podobnost, že budoucí čas se dá vytvořit předponou na slovesu (píše mi – napíše mi, mcɁers – momcɁers), v chorvatštině to neplatí: napíšé mi tam nemá budoucí význam, ale je třeba budoucí tvar vytvořit slovesem htjeti (dosl. „chtít“): će mi napísati. čas: .....přítomný..............budoucí česky: píše mi...................napíše mi gruz.: mcɁers...................momcɁers chorv.: píšé mi..............X će mi napísati Takže vidíme, že i geneticky příbuzné jazyky se mohou v lecčems typologicky lišit. B. Jazykový svaz (Sprachbund) Když dva jazyky koexistují na stejném místě (národně smíšené obyvatelstvo) nebo spolu sousedí, po delším období se začnou projevovat typologické podobnosti, i když jsou tyto jazyky poměrně odlišné a nepříbuzné. Jde o tzv. konvergenci. Např. -německý vliv na češtinu (podobnost v rámci slovní zásoby, slovosledu, výslovnostní črty...) -vzájemné ovlivňování maďarštiny a slovenštiny v rámci Uherska -vliv čínštiny na korejštinu (původně dvojslabičná slova v korejštině se proměnila na jednoslabičná) Někdy se vytvoří celá skupina spolu sousedících nepříbuzných jazyků, které typologicky mají mnoho společného. V takovém případě se mluví o jazykovém svazu (v angličtině se používá německého termínu Sprachbund). Typickým příkladem je balkánský jazykový svaz, ve kterém vykazují značné typologické podobnosti více-méně nepříbuzné jazyky jako slovanské (srbochorvatština, bulharština), řečtina a turečtina. Příkladem této podobnosti může být už výše zmíněný způsob tvoření srbochorvatského budoucího času pomocným slovesem ht(j)eti, přičemž se ještě rozlišuje dokonavost, což má přímý protějšek v moderní řečtině (prvek, který vytváří dokonavý vid, je u ukázek podtržený): bud. čas: ...........nedokonavý....................dokonavý (čeština: ....................budu ti psát ......................... napíšu ti) srbochorvatština: ću ti písati ................... ću ti napísati moderní řečtina: tha su gráfo .................. tha su grápso v řecké alfabetě: θα σου γράφω .............. θα σου γράψω Řecká částice budoucího času tha je zkrácením ze slovesa thélo (θέλω = chci), tudíž odpovídá srbochorvatskému tvoření. Je tu ale menší rozdíl – zatímco chorvatské ću, ćeš, će, ćemo, ćete, ćé se ohýbají, vyjadřujíce osobu, řecké tha je podle osoby neměnné, tudíž se stalo částicí, a místo něj se podle osoby ohýbá sloveso: tha gráfo, tha gráfis, tha gráfi... (=budu psát, budeš psát, bude psát). Srbochorvatský a moderně-řecký způsob tvoření budoucího času tudíž ilustruje balkánský jazykový svaz. Typologické podobnosti však mohou být i u geograficky vzdálených jazyků – srovnej výše uvedené tvoření budoucího času v srbochorvatštině a řečtině na jedné straně, a angličtině na druhé straně, v níž se budoucnost tvoří stejně – pomocným slovesem, jež původně znamenalo „chtít“ – will: I will write to you případně nedokované – průběhové I will be writing to you. NB Konkrétní ukázky z různých jazyků se, samozřejmě, nemusíte učit. Slouží jenom k ilustraci teoretických pojmů, o kterých mluvíme. C. Typologická klasifikace jazyků Jazyky se mohou podle různých hledisek zařaďovat do typologických skupin (tzv. klasifikace). Teď si ukážeme několik druhů typologické klasifikace. 1, Typy jazyků podle syntaxe Termín „syntax“ neboli větná stavba pochází z klasické řečtiny, kde vlastně znamená „seřaďování“ (syn-tax-is σύνταξις - od slovesa syn-tassó συντάσσω = seřaďuji), čímž se myslí seřaďování slov do věty. Podle syntaxe se jazyky dělí do dvou skupin: analytické a synthetické (z řec. synthesis σύνθεσις = složení)[1]. Analytický (z řec. analýsis ανάλυσις = rozbor) typ vyjadřuje gramatické významy volnými morfémy, které jsou ve své podstatě samostatnými slovy. Tento typ převládá hlavně v jazycích izolujících (viz níž), např. čínštině: Wo lai lə = Přišel jsem. Čínský minulý čas se vyjadřuje původně samostatným slovem „lə“. Analytické črty ale nacházíme i v jiných jazycích, typicky např. v některých jevech angličtiny, ale uveďme si příklad z bulharštiny. I když se řadí mezi slovanské jazyky, skloňování (pády) v ní byly nahrazeny analytickou konstrukcí s předložkou a neměnným tvarem substantiva (1. pádem). Napr. dativ (3. pád) Marii se vyjádří předložkou na: na Marija: Dadoch na Marija = Dal jsem Marii. Na druhé straně ale český minulý čas je tu analytický (dal jsem), na rozdíl od synthetického starého aoristu dadoch, který bulharština zdědila ze staroslověnštiny, existoval i v staré češtině a dodnes se zachoval i v srbochorvatštině, kde se píše „dadoh“. Srovnej také analytické anglické tvary: I have given it to Maria. Synthetický typ vyjadřuje gramatické významy (funkce) v rámci jednoho slova morfémy, jež jsou se slovním kořenem nebo kmenem spojeny do jedné jednotky (slova). Kromě vysloveně analytických, izolujících jazyků typu čínštiny se v mnohých jazycích podíl analytickosti a synthetickosti střídá, někdy v rámci jednoho jazyka fungují obě, nebo se mění charakter jazyka v procesu jeho vývoje: synthetický jazyk vyjadřuje gramatickou kategorii jedním slovem, analytický vícero slovy: tvar synthetický.............................analytický česky: napíšu ................................ budu psát (budoucí čas) franc.: j´écrirai ............................. je vais écrire (= „I´m going to write“) česky rozdíl mezi klasickou češtinou a hovorovou: (matka) té dívky ............... (máma) vod tý holky (genitiv – 2. pád) Tu vidíme, že v hovorové obecné češtině je jistá „tendence k analytickosti“. Stejnou tendenci vidíme např. ve vývoji románských jazyků z latiny. Latina byla synthetická, zatímco v jejích dceřiných jazycích převládla analytickost: (māter) illae puellae .......... (la mère) de cette fille V latině je genitiv vyjádřen pádovým tvarem zájmena i substantiva (illae puellae, podobně jako české „té dívky“), zatímco francouzština neskloňuje, ale genitiv vyjádří předložkou de (- podobně i české analytizující „vod“, i když skloňovaný tvar (genitiv) zůstává). Japonština patří k synthetickému typu. I když při přepise do latinky se zvyknou tzv. „partikule“ psát samostatně („wataši ni wa“), ve skutečnosti jde o přípony a vytváří integrální slovní jednotku (watašiniwa). 2, Typy jazyků podle morfologie Morfologie znamená složení slov z morfémů a zaobírá se souhrnem tvarů, které jedno slovo může v rámci gramatiky vytvořit (skloňování, časování, stupňování). Jak už jsme si při alomorfech řekli, jednotlivé morfémy v rámci slova mohou na sebe různým způsobem působit, a někdy dokonce splývají (v českém piš splynul kořenový morfém s příponou rozkazovacího způsobu). Toto splývání se označuje latinským slovem fūsiō neboli fuze (sl. fúzia). Podle intenzity fuze (splývání) morfémů se jazyky dělí na 4 typy: izolující aglutinující flektivní (neboli fuzivní) polysynthetické Izolující jazyky jsou takové, v nichž slova nepodléhají morfologickým změnám. Typicky čínština, thajština, vietnamština. Aglutinující neboli aglutinační více-méně přehledně „slepují“ (lat. agglūtināre) jednotlivé morfémy do celých slov, a to tak, že pro každý gramatický význam (funkci) je jeden extra morfém. Aglutinujících jazyků je na světě počtem nejvíc a patří k nim: maďarština, finština, gruzínština, turečtina, japonština, korejština. Flektivní (fuzivní) jazyky jsou takové, u nichž morfémy často tak splývají jeden s druhým, že je někdy těžko rozlišit. Navíc mnohé z morfémů obsahují najednou několik gramatických významů (v českém domům je koncovka –ům současně vyjádřením množného čísla i dativu (3. pádu) a nelze je oddělit): patří sem mnoho indoevropských jazyků (čeština, litevština, řečtina, latina, sanskrt), ale i třeba semitská arabština. Polysynthetické jazyky spojují v jednom slově často až neuvěřitelné množství lexikálních i gramatických morfémů, takže často jedno slovo vyjadřuje tolik, co v jiném jazyce celá věta o několika větních členech. K polysynthetickým jazykům patří např. ajnuština na japonském Hokkaidu (která však má i aglutinující prvky) a mnoho domorodých jazyků obou Amerik (neboli indiánské jazyky). Příklady: Izolující čínština: Wo lai lə. = Přišel jsem. Každé slovo je neměnné a představuje jeden morfém. Aglutinativní: japonština: wataši = já wataši-tači = my wataši-tači-kara = od nás maďarština: ház = dům házak = domy házaknak = domům Flektivní (fuzivní): čeština: já my nás na rozdíl od přehledné aglutinace – co mají společné „já“, „my“ a „nás“? Přitom jsou to tvary jednoho slova! vysokému synovi Obě slova jsou v dativu singuláru (jednotného čísla) – přitom ale, co mají společné koncovky –ému a –ovi? Kde tam v nich vidíme 3. pád a kde singulár? Přesto však je to pro nás samozřejmé, že je vnímáme jako patřící spolu – obě koncovky tyto slova propojují –ukazují, že patří spolu- a přitom vyjadřují D sg. Polysyntetické: ajnuština: céukoramkor = promluvíme si o tom ci = my e = s, o u = si, vzájemně ko = směrem k ram = mysl kor = mít. rejštiny jsme už mluvili. ________________________________ [1] V moderním českém pravopisu se řecké TH obvykle píše i vyslovuje jako jednoduché T. Zde se ale přidržuji starší pravopisné normy, abych lépe vystihl rozdíl pojmů „syntaktický“a „synthetický“ a pomohl studentovi si je nemýlit.