Úvod do japanistiky – 4. přednáška Japonština v kontextu -typologie a genealogie- C. Typologická klasifikace jazyků 3, Typy jazyků podle slovosledu základní neutrální věty Slovosled se zkrátěně vyjadřuje písmeny S, O a V. S = subjekt, podmět (kdo/co) O = objekt, předmět (přímý – koho/co, nepřímý – komu/čemu) V = přísudek (podle anglického verb = sloveso, což je zjednodušeně přísudek, ale přísudek nemusí být jenom slovesný, ale i jmenný) Slovosled české či slovenské věty je určován hlavně aktuálním větným členěním, tj. nejdřív je východisko výpovědi („thema“, to co je známé) a pak jádro výpovědi („rhéma“, to co je nové, na čem je větný důraz). Jazyků s tímhle slovosledem je hodně (nepatří sem ale angličtina). Ale z hlediska postavení tří základních větných členů – S, V a O ve větě, která je neutrální, jednoduchá a nemá před sebou žádný kontext, lze také charakterizovat typ jazyka: SVO slovensky: Brat dáva kamarátom knihu. angl.: My brother gives a book to his friends. franc.: Mon frère donne un livre à ses copains. čínsky: Wo didi gei pengyou shu. SOV jap.: Otóto-wa tomodači-ni hon-o agemasu. starořec.: Ho adelphos tois philois biblion didósi. sanskrt: Bhrátá mitrábhih pustakam dadati. gruz.: Čemi dzva megobrebs cɁigns miscems. latina: Fráter amícís librum dat. (ale ital..: Il mio fratello da un libro agli amici. – tj. SVO) I když v moderních indoevropských jazycích převládá SVO, slovosled SOV (s „finálním přísudkem“, tj. na konci věty) je známý v starších jazycích, ve kterých se ale, ve vývoji směrem k moderním jazykům, postupně vytratil (sanskrt, klasická řečtina, latina). VSO – např. stará egyptština, biblická hebrejština, keltské jazyky, polynézské jazyky biblická hebrejština: Natan achí et ha-sefer le chavero.[1] spisovná gélština (irština): Tugann mo dheartháir leabhar dá chairdibh. tahitsky věta: „To mango jsme snědli“: ɁUa Ɂamu māua i te vī. VOS -jazyky mezoamerické rodiny maya D. Typologický rozdíl mezi japonštinou a čínštinou Čínština není s japonštinou ani genealogicky příbuzná, a také typologicky jsou oba jazyky hodně odlišné: -SLOVA: čínština má jednoslabičné izolované lexikální morfémy – japonština má dlouhá slova -SLABIKA: struktura čínské slabiky je velice složitá – japonská slabika je otevřená jednoduchá -MELODIE: čínština je tónový jazyk (každý morfém má inherentní –vnitřně daný- tón – japonština tóny nemá, ale má melodický přízvuk. -SLOVOSLED: čínština má slovosled jako čeština (SVO), japonština SOV: čínsky: Wo didi gei pengyou shu. -------------------------------------------------------------- jap.: Otóto-wa tomodači-ni hon-o agemasu. E. Slovosled japonštiny Slovosled japonské věty někdy může být úplně opačný než u nás: Ne že bych si myslel, že neexistují lidé ze Západu, kteří dovedou číst knihy v japonštině, aniž by se jí kdy učili ve škole. 学校で日本語を勉強もせずに日本語の本を読むことができる西洋の人がいないと思うわけではない。 Gakkó-de Ňihongo-o benkjó-mo sezu-ňi Ňihongo-no hon-o jomu koto-ga dekiru Seijó-no hito-ga inai-to omou wake-de-wa nai. Rozdíl slovosledu způsobuje, že některé informace musí být v japonské větě podány jinak než ve větě české, např: jí = vzhledem k pozici v proudu informací (v „pojmosledu“) v češtině stačí zájmeno, ale jelikož v japonštině se octne hned k začátku věty, musí tam být Ňihongo = japonština. kdy = v japonštině se nevyjádří. も (mo) = „ani“ - je zas něco, co se neobjeví v českém ekvivalentu. F. Gramatické kategorie a jejich rozdílnosti v různých jazycích V rodině indoevropských jazyků jsou běžné takové kateorie jako: číslo, pád, osoba, čas, způsob. Ve slovanských jazycích je také významná kategorie vidu (piš – napiš), která je podobně výrazná v moderní řečtině. Existuje i v jiných jazykových rodinách. „Dějový počet“ v ajnuštině: Existují však gramatické kategorie, které se úplně vymykají našemu vnímaní, a na které ani nemáme terminologii. V ajnuštině – jednom z nejzáhadnějších jazyků východní Asie, kterým se ještě do 19. století běžně mluvilo na japonském Hokkaidě i na ruském Sachalinu – existuje slovesná kategorie, která by se mohla označit jako „dějový počet“: ajnuské sloveso rozlišuje, zda děj, který pojmenovává, se udál jednou nebo vícekrát. Když jednou – to může být jednou osobou, nebo vícero osobami ale s jedním výsledkem (např. když vícero lovců zkolí jednoho jelena). Víckrát – může být jednou osobou (prořezal / popřeřezával vícero lan, nebo popřeřezával jedno lano na vícero kusů), nebo vícero osobami. Nejde tedy o číslo osoby, jak je máme my (jednotné – množné) – to má ajnuština také, ale navíc ještě vyjadřuje i „dějový počet“: (juk = jelen, rajke = zabít (jednotlivě), ronnu = zabít (nejednotlivě).) Juk rajke. = Zabil(i) jelena. Juk ronnu. = Zabil(i) jeleny (tus = lano. tuje = proříznout (jednotlivě). tujpa = proříznout (nejednotlivě).) Tus tuje. = Proříznul lano. Tus tujpa. = Přeřízl(i) vícero lan. Rozřízl(i) lano (jedno nebo víc, na víc kusů). Popřeřezával(i) lano/lana (na víckrát). U mnohonásobné akce je možná i reduplikace slovesa: (Tus) tujpa-tujpa. = Popřeřezával(i) (lano/lana), popřesekával(i), nasekal(i), nakrájel(i) na jemno... Jak vidíme, „dějový počet“ je schopné vyjádřit i slovanské sloveso („přeříznul“ vs „popřeřezával“). Nicméně, třeba v japonštině taková morfologická kategorie vůbec neexistuje a japonské sloveso takovéto rozdíly není schopno vyjádřit. V japonštině je na všechno jenom jeden tvar – kirimašita. Ze slovesních způsobů zase třeba ve slovanských jazycích chybí konjunktiv (angl. subjunctive), který je např. v němčině: er gibt – er gebe „on dává – ať/že dává“ Polypersonalita slovesa je typická črta gruzinštiny, kterou se trochu přibližuje polysynthetickým jazykům. Gruzinské sloveso totiž v jednom tvaru vyjadřuje nejenom osobu podmětu, ale i osobu předmětu, a k tomu ještě i směr děje: cɁer = koreň slovesa „psát“: vcɁer = (já) píšu („v“ = 1. osoba podmětu) cɁers = píše („-s“ = 3. osoba podmětu) momcɁers = napíše mi („m“ = 1. osoba předmětu, „mo-“ = směr ke mně, sem) mogcɁers = napíše ti („g“ = 2. osoba předmětu) miscɁers = napíše mu („s“ = 3. osoba předmětu, „mi-“ = směr ode mne) V japonštině kategorii osoby u slovesa nemáme. Zato tu ale je kategorie zdvořilosti, která do značné míry vyjadřuje i osobu, hlavně protipól JÁ – VY neboli sociální směr: kasu = půjčí kašite ageru = půjčím vám(/jim) – společenský směr činnosti ode mne kašite kureru = půjčí(te) mi – společenský směr činnosti ke mně II. Genealogie jazyků (vzhledem k japonštině) A. Genealogická klasifikace jazyků (podle příbuznosti) Genealogická klasifikace má několik stupňů – ukážeme si je na češtině od nejnižšího po nejvyšší: -pražská a brněnská mluva jsou si hodně blízké – jsou to dialekty jednoho jazyka -čeština a slovenština jsou si hodně blízké – jsou to dva hodně blízké jazyky -čeština, sloveština a polština jsou si blízké a tvoří západoslovanskou podskupinu -čeština, ruština a bulharština jsou si vzájemně do jisté míry srozumitelné a lehce se je naučíme – jsou to jazyky jedné jazykové skupiny – slovanské -čeština má jisté lexikální (slovní) i gramatické společné črty s jinými skupinami (germánskou, keltskou, řeckou, indoíránskou...) a spolu tvoří indoevropskou rodinu. Jazykovědci za dvě století výzkumů vytvořili více-méně konkrétní podobu hypotetického společného jazyka – indoevropštiny, kterou naši společní předkové mluvili před rokem 3000 před n.l. někde na jižní Ukrajině a nadčernomorské části Ruska. -čeština má několik lexikálních a gramatických črt, které mají paralelu v gruzinštině, a podle některých jazykovědců indoevropská i kartvelská jazyková rodina mají společného předka, a takovéto nadrodinové seskupení se označuje jako fýla[2] a v tomto případě jde o tzv. nostratickou fýlu. Do nostratické fýly se zařaďují i další jazykové rodiny, jako semito-hamitská nebo altajská. Jde tedy o obrovské seskupení mnoha jazyků, živých i vymřelých. Na druhé straně existují tzv. izolované jazyky, které se od všech ostatních tak liší, že představují samy osobě jazykovou rodinu. Takovýmto způsobem se obyčejně uvažuje i o japonštině a dalších východoasijských jazycích: japonická rodina je klasifikačně na úrovni indoevropské rodiny, přitom do něj patří jenom: -japonština (Ňihongo) -jazyky souostroví Rjúkjú Podobně koreanická rodina zahrňuje jenom: -korejštinu -zvláštní odnož na ostrově Čedžudo Ajnuština (na Hokkaidě) se také považuje za samostatnou jazykovou rodinu. Vzdáleně se ale uvažuje, že japonická a koreanická rodina mohou mít vzdálenou společnou příbuznost k jazykům altajské rodiny. Altajská rodina se dělí do tří skupin: turkická, mongolická a tunguská. Zdá se, že na úrovni fýly nebo makrorodiny má japonština a korejština nejblíž právě k nejvýchodnějším altajským jazykům – tunguským . Zastánci této „altajské makrorodiny“, do které zařaďují i japonickou a koreanickou větev, označují tento konglomerát hypoteticky vzdáleně příbuzných jazyků jako „transeuroasijská makrorodina“. Jsou však i neotřesitelní popírači této teorie, kteří podobnosti mezi japonštinou, korejštinou a altajskými jazyky vysvětlují spíš konvergencí (přibližováním z důvodu teritoriální blízkosti) než společným původem. Každopádně, možné příbuznosti mezi japonickou a koreanickou rodinou jsou nakloněni mnozí badatelé, kteří se snaží ji dokázat, a tento proces ve vědě neustále pokračuje. O typologické podobnosti japonštiny a korejštiny jsme už mluvili. ________________________________ [1] podškrtnutí označuje přízvučné slabiky. [2] z řec. φῡλή fýlé = třída, oddíl, kmen. Některé jazyky (např. angl.) používají tento termín ve tvaru středního rodu, phylum [failəm], odvozeném z ř. φῦλον fýlon = plémě, kmen.