Úvod do japanistiky – 6. přednáška Gramatické zvláštnosti japonštiny II. Subjektívnosť Japonské vyjadřování je více než naše podřízeno subjektivnosti, tj. pohledu „z mého vnitra, ode mne směrem k vnějšímu světu“. Popri zdvorilosti je subjektívnosť ďalše hľadisko podobné kategórii osoby v iných jazykových rodinách. Vychádza z prirodzenej skutočnosti, že všetko, čo hovorím, vychádza z môjho pohľadu. Prejavuje sa to hlavne na vyjadreniach citu a vôle. Keď niečo chcem, poviem HOŠII „chcem (to)“. Kým my môžeme povedať „on to chce“, z pohľadu japončiny je takáto výpoveď nelogická, prinajmenšom nepresná. Totiž – ako VIEM, že „on to chce“? Indoeurópska gramatika síce umožňuje vytvoriť z výrazu „ja to chcem“ aj výraz v tretej osobe „on to chce“, ale z hľadiska praxe, skutočnosti to japonskej logike nesedí. Pretože – nemôžem „tvrdiť, že on to chce“ – môžem si len myslieť, že on to chce, a to na základe mojej subjektívnej skúsenosti, a to: 1. ten človek to HOVORÍ, že to chce 2. ten človek VYZERÁ (tj. MNE SA JAVÍ), akože to chce 3. ten človek to TAK VEĽMI CHCE, že je to jasné aj mne 4. ja si proste MYSLÍM, že to on asi chce Takže – kým našu prvú osobu „ja to chcem“ vyjadríme v japončine priamo slovom „hošii“, tak pri inej osobe – napr. tretej – si japončina vyjadruje tiež inú konštrukciu. Horeuvedeným prípadom 1-4 zodpovedajú konkrétne japonské vyjadrenia nášho „on to chce“: 1. Kare-wa HOŠII TO ITTE IRU. 2. HOŠII MITAI DA. 3. HOŠIGARU. 4. HOŠII TO OMOU. Takže aj v japončine existuje istý rozdiel medzi „prvou“ a „ostatnými“ osobami, hlavne pri výrazoch citu a vôle, ktoré v prvej osobe majú základný bežný tvar, kým napr. v tretej osobe sa vyžaduje iné, rozvité vyjadrenie. V japonštině je dále typická nepřítomnost našeho budoucího času a podmiňovacího způsobu. Pozor na terminologickou dvouznačnost termínu “kondicionál”: to co se v jp označuje jako kondicionál, není náš podmiňovací způsob. U nás podmiňovací způsob je -šel by -udělal by kdežto v japonštině slovesný tvar, označovaný jako “kondicionál”, znamená: -Kdyby šel -Kdyby udělal Takže v podmiňovací větě Kdyby nepršelo, šel bych. japonský “kondicionál” se vztahuje k první část podmiňovací věty (“Kdyby nepršelo”), zatím co náš “kondicionál” označuje tu druhou část (“šel bych”): Kdyby nepršelo, šel bych. Furanakereba iku. Jak vidět, náš podmíňovací způsob (“šel bych”) se v japonštině nijak neodrazí – je tu základní oznamovací způsob iku, kterého podmíňovací význam určuje jenom předcházející kondicionál Furanakereba = Kdyby nepršelo, Pokud nebude pršet. LEXIKÁLNÍ A STYLISTICKÉ ZVLÁŠTNOSTI JAPONŠTINY iná špecifikácia -„morský kraj“ nada -viacero pomenovaní pre jednu rybu podľa veku (na rozdiel od nášho „teľa – krava – jalovica – býk – vôl) -horúca voda – studená voda ju - mizu -jp sice nevyjadřuje některé gram. kategorie, na něž jsme my zvyklí (např. sg/pl), ale naopak může být přesnější v jiných případech zmysel pre presnú kategorizáciu -bohatá terminológia v tradičných umeniach (kimono, čajové náčinie) -tituly (kačó, bučó – šéf nižšího oddělení, vyššího – širšího - oddělení) -miestne názvy – presne určené. Pomenovanie pre praktické účely (nové ulice pomenované dávno predtým, než sa začne projekt výstavby štvrte) iná metaforika hana „sakurové kvety“ v poézii od roku cca 1200 zámená 3 úrovne ukazovacích: kore = tohle u mne, sore = tamto u vás are = to u něj/nich osobné – 2. osobu radšej nepoužívajú: obyčajné ty/vy sa považuje jednak za príliš invazívne, jednak za neosobné – ukazuje, že neuznávam jeho identitu, tj. MENO (rovnako v Kórei). anata = v podstatě není “Vy”, jeho použití je velice specifické, raději nepoužívat! kimi = “ty” - velice důvěrné, hlavně mezi kamarády – muži Nejjistější je “on(a)kání” s použitím přijmení: Tanaka-san-mo ikimas-ka? “I vy jdete / ty jdeš?” (dosl. “I Tanaka-san jde?”) U kamarádů se -san může vynechat, a u blízkých kamarádů lze použít i osobní jméno: Satoko(san) / Sato(ko)-čan-mo iku? “I ty (Satoko) jdeš?” pozitívnosť vyjadrovania takmer neprítomná irónia, ktorá je taká typická napr. pre slovenčinu, ale aj češtinu. (Možno aj 40 percent vyjadrení. Už len také bežné frázy ako: „To je dobré“ alebo „Milá zlatá“ – ostrá irónia. U nás je ťažko niečo pozitívne pochváliť, pretože sa v tom automaticky hľadá náznak irónie, pretože u nás sa radšej frfle a nadáva, akoby sa chválilo. Toto v japončine nie je, a vyjadrenia dojmov a citov v japončine, keď sa preložia, znejú pre nás až neprirodzene pozitívne, nie sme na to zvyknutí) Sémantika (náuka o významu) Každé slovo se skládá z tří částí: -fonologie (z jakých hlásek se skládá -sémantiky (jaký má význam) -grafické stránky (jak se píše) Ze sémantické stránky obsahuje každé slovo jistý významový rozsah (neboli „diapazon“). Např. v japonštině hlásky KI mohou označovat: I, strom. keř. dřevo. II, energie, síla, duch, pára Významy I, se považují za jedno slovo, a významy II, za druhé slovo. Významový rozsah slova I, je široký. U českého slova STROM je ten významový rozsah menší. Stejně u českého KEŘ. A stejně u českého DŘEVO. Tudíž, japonské KI má obsahový rozsah, do kterého se „vejdou“ významové rozsahy českých slov STROM, KEŘ a DŘEVO. Můžeme si to představit tak, že kolem slova KI je kruh – obláček, do kterého se vejdou naše slova STROM, KEŘ i DŘEVO. Čím jsou si jazyky vzdálenější, tím se významové obsahy mezi slovy obou jazyků mohou podstatně lišit, takže nelze se učit jednoduchým „učebnicovým“ rovnicím typu „KI = STROM“. Spíš je mnohem častější, že významové rozsahy slov si odpovídají jenom částečně, tj. jejich významové „obláčky“ se překrývají jenom sčásti. PŘÍZVUK V JAPONŠTINĚ melodický, podobný bol v starej gréčtine: mohol byť na ktorejkoľvek slabike slova: na prvej slabike: ΝΕΟΣ νέος [NEos] = nový na prostrednej slabike: ΔΙΔΑΣΚΑΛΟΣ διδάσκαλος [diDASkalos] = učiteľ ΘΑΥΜΑΖΩ θαυμάζω [thauMAdzó] = obdivujem na konečnej slabike: ΠΟΤΑΜΟΣ ποταμός [potaMOS] = rieka ΘΕΑ θεά [theÁ] = bohyňa ΘΕΟΣ θεός [theOS] = boh podobne v japončine: na prvej slabike: KAnodžo = ona na prostrednej slabike: haNAsu = hovorím hanašiMAšta počiatočný skok: ha/našiMAšta otoKOnoko = chlapec (počiatočný skok: o/toKOnoko) onNAnoko = dievča (počiatočný skok: o/nNAnoko) na poslednej slabike: kaWA = rieka kotoBA = slovo, jazyk (počiatočný skok: ko/toBA) Prízvučná slabika sa prejavuje tým, že nasledujúca slabika po nej je nižšia – čiže po prízvučnej slabike nasleduje prudký pokles. Slovo s koncovým prízvukom teda realizuje tento svoj prízvuk len vtedy, ak po ňom nasleduje prípona (tesne pripojená „partikula“): kaWA-kara kotoBA-kara v japončine však - na rozdiel od gréčtiny - existujú aj slová „bez prízvuku“ hataraku = pracovať kodomo = deti len počiatočný skok: ha/taraku ko/domo HOMONYMÁ ROZLÍŠENÉ PRÍZVUKOM: 二本　　　　日本　　　　　　 NIhon(kara) – niHOn(kara) ALE: zloženiny: 　　　　　　日本人　　 　　　　　　 nihonDŽIn(kara) 　　　　　　日本語　　 0nihongo(kara) A\me-ga-furu x juKI/-ga-furu その　 ＋　二本、　日本 0sono 　+ NIhon, niHOn len jeden počiatočný výskok v jednej fráze: so/no nihongo kara, so/no NIhon, so/no niHOn JAPONSKÉ PÍSMO Japonské písmo – kombinácia: 2 slabičné písma („sylabáre“) katakana a hiragana (spoločne nazývané „kana“) + čínske písmo logografické („čínske znaky“, kandži) Typy písem graféma = písmeno, grafická jednotka písma. Podľa toho, čo graféma vyjadruje, sú písma: hláskové (grafémy vyjadrujú hlásky): latinka, grécka alfabeta, azbuka, arménske, gruzínske, (?hebrejské, arabské písmo) slabičné (sylabické, „sylabáre“): katakana, hiragana, dévanágarí a príbuzné systémy: India, Juhovýchodná Ázia logografické (logos = slovo): čínské znaky, najstaršie egyptské hieroglyfy, najstaršie klinové písmo Mezopotámie ideografické (grafémy vyjadrujú myšlienku – pojem) (logografické sa často označuje ako „ideografické“) – napr. dopravné značky, matematické značky Vývoj išiel opačne ako horeuvedené poradie: Ideogramy – najstaršie nápisy, obrázky zachycujúce sled určitých udalostí. Ich sled odráža základnú chronologickú líniu, a do istej miery aj slovosled, ako by ten dej bol „prerozprávaný“. Logogramy – jeden konkrétny obrázok sa začal používať na jedno konkrétne slovo. Takéto logogramy vytvorili Sumeri, Egypťania a Číňania pre svoj jazyk. Čínske písmo sa formovalo veľa storočí a dnešnú podobu získalo ešte pred naším letopočtom. V japončine sa čínske znaky pretvorili – zmenili svoju podstatu – stali sa „polylogo-gramami“ (tj. jeden znak môže byť zápisom niekoľkých slov) alebo „ideogramami“ (zapisujú myšlienku, nie konkrétne slovo), prípadne „sémantogramami“ (zapisujú význam). Původ grafické podoby kanových písmen Japonské písmená kany vznikli z foneticky použitých čínskych znakov, a to dvoma spôsobmi: 1. hiragana - z kurzívneho štýlu čínskych znakov: か z čínskeho znaku 2. katakana - z jednej časti znaku: KA　カ z čínskeho znaku tj. dvě písmena – hiraganové ka a katakanové ka – vznikli ze stejného znaku. Znak 加 (znamená “přidat”) se sinojaponsky čte “KA”. Sinojaponské čtení je vlastně původní čínské slovo, “zkomolené” v ústech Japonců. Poradie písmen v kane. -dôležité pri hľadaní v japonských slovníkoch Poradie písmen v kane pochádza z indických abecied sanskrtu: Kana ako odraz starojaponskej fonetiky. Poradie písmen je založené na presnom fonetickom princípe indických abecied, kde sa písmená zaraďujú podľa tvorenia v ústnej dutine ODZADU DOPREDU, najprv explozívy: a, ka (kha, ga, gha, nga), (ča...), ta... likvidy: j, r, (l), v NB! sykavky sú zaradené medzi stĺpce KA a TA V buddhistických kruhoch sa dodnes používa písmo zvané „šittan“, ktoré je grafickou verziou dévanágarí. Sú ním zapísané hlavne buddhistické mantry v sanskrte. To, že sa toto písmo z Indie najprv dostalo do Číny, kde sa modifikovalo a až POTOM sa dostalo do Japonska, ukazuje jeho zvislé radenie písmen, aj kurzívna štetcopisová forma písmen, z ktorých sa pôvodné dévanágaríové písmená dajú často už len „odhadnúť“.