JOSEF VAŠICA LITERÁRNÍ PAMÁTKY EPOCHY VELKOMORAVSKÉ PRAHA 1966 LIDOV Á DEMOKRACIE ÚVODEM Literární památky období velkomoravského zahrnuté v této knizebyly původněsepsány nejstarším spisovným jazykem slovanským, takzvanou staroslověnštinou. Z malých počátků, z překladu evangelních perikop a nejpotřebnějších liturgických textů, s nimiž přišli slovanští apoštolové na Moravu, vyrostla zde ohromná překladová literatura, jež postupně dospěla až k přetlumočení celé bible a všech bohoslužebných pomůcek i k obsáhlým výborům ze spisů církevněprávních a patristických. Po vypuzení žáků Metodějových z Moravy dostal se pak tento soubor textů k Slovanům jižním a východním, kde dal podnět ke vzniku bohatého krajové rozlišeného písemnictví církevněslovanského, udržujícího se v církevní praxi až do nynější doby. I tyto cyrilometodějské překlady mají nemalou cenu literární. Jako význačný jejich rys možno označit uvědomělou snahu dávat přednost smyslu před doslovností. Tuto zásadu hájil Konstantin Cyril zvláštním traktátem, který se nám zachoval jen v chatrném zlomku. Vedle usilovné činnosti překladatelské vyvíjí se však na Moravě také hojná původní tvorba literární, a o tu především šlo v této edici: shromáždit vjedno pokud možno všechny tyto originální texty vzniklé na Velké Moravě v jazyku staroslověnském a zpřístupnit je českým překladem. Je to celek žánrově kupodivu dosti bohatě odstíněný, v němž neposlední místo mají skladby básnické. Dílo slovanských apoštolů by nebylo dosáhlo této šíře a pronikavosti, kdyby nebylo našlo nadšené pomocníky v řadách jejich učedníků, ať to byli jejich krajané, kteří s nimi přišli z Cařihradu, nebo rodilí Moravané. V nemalé míře bylo to osobní kouzlo geniálního Konstantina, které je získalo pro tuto spolupráci. Svědčí o tom dojemné vzpomínky naň v hymnech jeho svátečního officia. Cyrilometodějský odkaz literární zahrnuje v sobě též významnou skupinu textů církevněprávních, které tvořízároveň nejstarší skupinu juridických památek slovanských. Kromě zkráceného 3 překladu Scholastikova nomokánonu, který pořídil Metoděj a který ovšem nemohl být zařazen do této sbírky, ač má nemalý význam pro dějiny české právní terminologie, patří sem především takzvaný Zakon sudnyj Ijudem (soudní zákoník týkající se laiků), vůbec nejstarší právní památka slovanská, dřív mylně pokládaná za bulharskou, a pak řečMetodějova k soudcůmknížatům a současný velkomoravský penitenciál. Pro české právní dějiny nejdůležitější je Zakon sudnyj ljudem. Přestože většina jeho statí je přeložena z řecké Eklogy, přece tři z nich jsou samostatně koncipovány a na mnoha místech je v slovanském znění trestní nález řecké předlohy pozměněn a zmírněn, takže je tu hojnost nového právně historického materiálu. Překlad Zakona sudného a komentář k němu připojený prohlédl a na některé nedostatky mě upozornil pan IUDr. Vladimír Procházka, začež mu vzdávám vroucí díky. V Praze, v dubnu 1965 J. VAŠICA Í LITERÁRNĚ HISTORICKÁ STUDIE ZKRATKY AAV = Acta Academiae Velehradensis ASPh = Archiv fůr slavische Philologie BZS = Byzantinoslavica ČČM = Časopis Českého Muzea ČMF = Časopis pro moderní filologii M. = Moskva P. = Praha RAZ = Razprave Akademije znanosti in umetnosti v Ljubljani RÉS = Revue des études slaves SL = Slavia S. Pb = Sankt Petersburg Slovo = Slovo. Časopis Staroslavenskog instituta, Zagreb SR = Slavistična revija ZS (ZSL) = Zakono sudnyj Ijudemo ZSPh = Zeitschrift fr slavische Philologie ŽK = Život sv. Konstantina Cyrila ŽKM = Život sv. Konstantina Cyrila a Metoděje ŽM = Život sv. Metoděje o. c. = opus citalum, uvedený spis LITERÁRNÍ ČINNOST SLOVANSKÝCH APOŠTOLŮ KONSTANTINA CYRILA A METODĚJE Bohaté nálezy archeologické za posledních let v okolí Velehradu a v Mikulčicích i jinde obrátily pozornost všech, kdo se zajímají o naši kulturní minulost, k těmto drahocenným pozůstatkům vyspělé vzdělanosti našich předků z období Velké Moravy. Této vysoké úrovni materiální kultury, která takto pozvolna vyvstává z podzemí a sutin úsilím celé generace badatelů, odpovídá stejně skvělá produkce literární, podnícená v moravské říši slovanskými apoštoly a těsně svázána s potřebami a zvláštnostmi doby a místa. Oba bratři, Konstantin Cyril a Metoděj, synové soluňského drungaria Lva, kteří byli posláni na Moravu byzantským císařem Michalem III. na žádost Rostislava a Svatopluka a ostatních knížat, aby dovršili výuku křesťanskou v této zemi, již obrácené na víru Kristovu, hlavně sestavením vhodné příručky církevně právní, měli již pohnutou a úcty hodnou minulost za sebou. Starší z nich Metodějasi po deset let spravoval jako kníže jednu slovanskou provincii říše byzantské, pak se vzdal světské kariéry a odešel do kláštera na svazích maloasijského Olympu a tam se věnoval cele modlitbě, studiu a výchově svých mladých přátel slovanských, z nichž někteří ho později provázeli na Moravu. Konstantin — teprve krátce před smrtí přijal mnišské jméno Cyril —vyrůstal v ovzduší císařského dvora v Byzanci a měl v kancléři Theoktistovi mocného ochránce, který se jej marně pokoušel získat pro dvorskou službu. Po předběžných studiích jazykových, kde ho zaujal hlavně básník Homér, po kursu filosofie, které nějaký čas učil na vysoké škole, zakotvil v theologii a našel svého mistra v Řehoři Nazianském, k jehož poctě složil básnické enkomion zachované v slovanském překladě v jeho životopise. Záhy se stalo, že tento plachý učenec, který se osvědčil v disputaci proti obrazoboreckému patriarchovi Janu VII. Gramatikovi, byl pověřen diplomatickým posláním k Arabům a Chazarům, jež měl získat pro křesťanskou víru. Tato učená hádání, známá jen v zkráceném 9 podání z Konstantinova slovanského životopisu, nejsou jeho jedinými spisyřeckými.Jetuještěcelýsouborspisů| věnovanýchna„nalezení0:ostatků svatého Klimenta, k němuždal podnětza svého pobytu v Chersonu. "Tatočinnost Konstantina, rodilého Slovana, jako autora v jazyku řeckém, dokazuje mimo jiné nejen účast Slovanů v literárním životě byzantském, ale též jistý vliv byzantské vzdělanosti na vynikající osobnosti slovanského středověku.“) Zdá se pravděpodobné, že slovanští apoštolé pomýšleli na zavedení slovanského jazyka do liturgie mezi svými soukmenovci v byzantské říši a že k tomu činili přípravy sestrojením písma a překladem liturgických knih, ale nedostali k tomu pověření ze strany vládní. Proto když se jednalo u dvora o prosbě moravských knížat, Konstantin, ač unaven a nemocen, projevil ochotu vzít na sebe požadovaný úkol, mají-li Moravané knihy ve svém jazyku, jinak že se obává, aby nebyl viněn z hereze. Císař se vymlouvá, že ani jeho děd ani otec ani mnozí jiní o tom nic nevědí a vyzval ho k modlitbě v té věci. Konstantin s Metodějem a s jinými, kteří byli stejného smýšlení jako oni, jali se modlit, a tu Bůh zjevil Konstantinovislovanské knihy, tj. dostalo se mu vnuknutí od Boha pro zavedení slovanského jazyka do liturgie. Proto v listě císaře Michala knížeti Rostislavovi,který mu doručili poslové po svém návratu, velebí se tyto knihy psanénovým tvárným písmem jako dar od Bohavětší a vzácnější než všechnozlato a stříbro a drahé kamení. 1) Srov. Iv. Dujčev, Vwprosst na vizantijsko-slavjanskite otnošenija i vizantijskite opiti za svzdavane na slavjanska azbuka prez porvata polovina na IX vek (Izvestija na Instituta za bmlgarska istorija, 7, Sofija 1957, 252n): uvádí řadu fakt z 2. pol. VIII. a z 1. pol. IX. stol., že Slované zaujímali v byzantské říši význačná místa, takže se můžeme tázat, nebyl-li i podstratég Lev, otec slovanských apoštolů, Slovanem. — O řeckých spisech Konstantina Cyrila a o účasti Slovanů v literárním životě byzantském srov. J. Dujčev, Constantino Filosofo nella storia della letteratura bizantina (Studi in onore di Ettore Lo Gatto e Giovani Maver. Firenze 1962, 205—222). Srov. rec. v BZS 24, 1963, 393. — Otázka národnosti soluňských bratří je stále živá. V nové době vznikly o tom tři these: a) za Řeky je pokládali J. Dobrovský, A. F. Gil'ferding, P. A. Lavrovskij, a také F. Grivec (AAV 18, 1947, 8 p. 4; Konstantin u. Method, 1960, 19), Fr. Snopek označil jejich matku Marii za Slovanku; b) Slovanskou thesi hájili M. P.Pogodin (1865), J. D. Běljajev (1862), K: Jireček (Dějiny národa bulhar. 1878, nikoli však v Geschichte der Serben 1911); V. Jagié (Zum altkirchenslav. Apostolus II, 1919, 4—5) nepřímo vylučuje možnost, aby staroslov. překlad Apoštola, vyznačující se jistou volností a přitom vystihující všechny nuance 10 PÍSMO HLAHOLSKÉ Písmo, které sestrojil Konstantin pro své slovanské krajany z okolí Soluně,mluvícístarobulharským© makedonskýmnářečím,bylatakzvaná hlaholice. Touto novou abecedou mělo býttéž zdůrazněno, že Slované“ jsou národsamostatný, nezávislýnaŘecích a Latinících.Je to podivuhodné dílo přesně podávající v své hlaholské grafice všechny fonetické zvláštnosti slovanské řeči s jejími palatálami, nasálami a oběma polohláskami.Bři jejím sestavováníbyl Konstantinovlivněn jednak slo­vanštinoujednakřečtinou.. Znal] fonologickýsystémřeckýajemuod­povídajíci systémřeckého písma; k hláskoslovné soustavě slovanského písma však musel teprve vytvořit odpovídající soustavu písma.ž) Do jakých jemností byl tento systém slovanského písma propracován, svědčí mimo jiné složité zásady, jimiž se Konstantin řídil při užívání trojího hlaholského písmene i, zřetelně ještě rozlišovaného v Kyjevských listech, jediné velkomoravské„památce psané touto nejstarší hlaholicí“). Tato nejstarší hlaholicese vyznačujejistou | „tvárnou vznešeností“,není psána do dvou linek, nýbrž písemné znaky o nestejné výšce jsou zavěšovány na jedinou horní linii, z níž visí volně „jako hrozny“ Tento způsob vázání písmen na hořejší linii je podle Oldřicha Menharta „velmi stařecké předlohy, mohl pocházet od rodilého Řeka; V. Pogorčlov (čas. Bratislava I, 1927 a BZS II, 1930) zašel daleko, když tlumočníkům evangelia do staroslověnštiny jakožto Neřekům připisoval neznalost řecké mluvnice, což na pravou míru uvedli svými polemikami V. Rozov (SL 10, 1931) a B. Gerov (SL 17, 1939); c) konečně A. S. Budilovič a J. K. Grot předpokládali v okolí Soluně řeckoslovanský etnologický typ, a k tomu se kloní též M. Malecki (Czy sw. Cyryl i Metody byli Slowianami? Sborník věnovaný prof. K. Nitschowi, Krakov 1945, 51—57) předpokladem dvojjazyčnosti u slov. apoštolů; přitom správně poukazuje na blízkost fonetického systému řeckého jazyka v okolí Soluně k makedonskému jazyku slovanskému. 2) F. V. Mareš, Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty (SL 25, 1956, 443—495); týž: Drevneslavjanskij literaturnyj jazyk v velikomoravskom gosudarstve (Voprosy jazykoznanija, č. 2, 1961, 12—23). 3) V. Tkadlčík, Trojí hlaholské i v Kyjevských listech (SL 25, 1956, 200—216). Týž: Dvojí ch v hlaholici (SL 33, 1964, 182—193). 11 rého, neevropskéhopůvodu9 TatohlaholiceKonstantinova,vzbuzující právem obdiv moderních lingvistů--fonetiků,ů, vzniklazz prvků řeckékur„zívy a některých písem orientálních, zvláštěhebrejskosamaritánských a koptských.KonstantinCyriltaké vytvořil touto hlaholskou abecedou novou soustavu číselnou, nezávislou na řecké. Ponechal jen základní osnovu řecké číselné soustavy: 1 — 10 — 100 (a-i-r), ostatní písmena nabyla číselnou platnost podle pořadí v abecedě. Cyrilská číselná soustava se zase úplně přizpůsobila řecké. V době velkomoravské bylo veškeré písemnictví slovanské, pěstěné slovanskými apoštoly a jejich učedníky, psáno touto hlaholicí. Teprve po vypuzení slovanských kněží z Moravy (886),když většina z nich našla novépůsobiště vříši bulharské, vzniklotam novéovépísmoslovanské, tzv.cyrilice © Bylotov jádře, písmořecké, doplněné proo fonémy ryze slovanské nově utvořenýmiznaky většinouzjednodušením a příslušnou úpravou písmen hlaholských. V tomto novém prostředí v sousedství Byzance, kde si Slované již zvykli užívat řeckého písma k příležitostným záznamům, zvlášť když se stal knížetem Polořek Symeon (893—927), nedala se hlaholice dlouho udržet. Ještě téhož roku, co Symeon nastoupil na trůn, nebo roku následujícího, byla tam oficiálně zavedena cyrilice. V sídle knížecím v Prěslavi byl biskupem jeden z moravských žáků Metodějových, Konstantin Bulharský, který tuto změnu slovanské abecedy v cyrilici připravil a sám i s příslušníky své literární školy jí v liturgických i světských knihách důsledně užíval. Na první pohled nebylo možno takovou slovanskou knihu od řecké ani rozeznat. To bylo jejich pýchou a přispělo nemálo k rychlému rozšíření cyrilice po všech krajích jižních a východních Slovanů užívajících byzantské liturgie slovanské. Cyrilice se stala také základem běžného civilního písma u Bulharů, Srbů a Rusů, ba do nedávné doby i u románských Rumunů. Jednačást bývalých spolupracovníků Metodějových s Klimentem, pozdějším biskupem Velickým, a s Naumem v čele zůstala věrna hlaholici, a třebas byla vyhoštěna na okraji bulharské říše až k hranicím Albánie, 4) O. Menhart, Kaligraf o hlaholici (Slovanské studie, Praha 1948, 58—59). Týž: O prvenství moravské hlaholice (SL 25, 1956, 198—199): proti Thorvi Eckhardtové (Napomene o grafičkoj strukturi glagolice, v Radovi Staroslav. Instituta, broj 2, Zagreb, 1955) vyzvedá Menhart jako znak starobylosti jednolinkovou osnovu hlaholice v Kyjevských listech proti hlaholici evang. Zografského a Assemanova. 12 vytvořila v okolí Ochridu vynikající středisko literární, kde i po smrti obou zakladatelů víc než po jedno století se užívalo starobylého písma hlaholského, jak svědčí kodexy psané v Makedonii, jako evangeliář Assemanův, Sinajský žaltář a Euchologium Sinajské 5) Nebyl to však jen rozdíl v písmě. Proti prěslavské literární skupině, která se nejen v písmě odklonila od cyrilometodějské tradice, ale zasazovala se také o revizi textu těchto nejstarších památek podle řeckého originálu, snažíc se o jeho doslovnost mnohdy i na úkor smyslu, uchovávají texty psané v Makedonii, a to i v době, kdy už se tam stala cyrilice abecedou normální, jako cyrilské Dobromilovo evangelium nebo Ochridský Apoštol,$) archaické zvláštnosti cyrilometodějského jazyka, a odtud se tyto starobylé památky dostávaly i do sousedních zemí. Zde v Ochridě vznikl také za bojů o hlaholici v době cara Symeona jeden z nejzajímavějších spisků starého slovanského písemnictví. Je to obrana slovanského písma mnicha Chrabra. Tímto „chrabrým“ mnichem byl nejspíš druh Klimentův Naum. Třebas spisek ten nevznikl na Velké Moravě, měl ji autor na mysli, když jej psal, jak svědčí v závěru jeho vzpomínka na její knížata.") 8) J. Vajs — J. Kurz, Evangeliarium Assemani (Praha I. 1929, II. 1955). — S. Severjanov, Sinajskaja psaltyro, Petrograd 1922. — J. Frček, Euchologium Sinaiticum, Paris I. 1933, II. 1939 (s francouzským překladem). R. Nahtigal, Euchologium Sinaiticum, Ljubljana I. 1941 (fotokopie), II. 1942. 6) Západobulharské tetraevangelium Dobromirovo („rokopisanije Dobromira popa gréšvnika“) z polovice XII. stol.; popsal a jazykově je rozebral V. Jagié v Sitzungsber, d. Wiener Akad., sv. 138 a 140, Vídeň 1898—99. — S. M. Kul'bakin, Ochridskaja rukopisvpApostola konca XII věka (Sofija 1907); některé úryvky jsou v tomto cyrilském rkp. psány starobylou bulharskou hlaholicí. 7) Spisek Chrabrův má na mysli ty Slovany, zejména z okolí cara Symeona, kteří pokládali zvláštní písmo slovanské, tj. hlaholici, za zbytečné; podle jejich mínění stačila k tomu řecká abeceda „bez další úpravy“, jak se to praktikovalo dříve. Z nejnovější literatury buďtež uvedeny tyto spisy: R. Nahtigal, Nekaj pripomb k pretresu Hrabrovega spisa o azbuki Konstantina Cirila (SR 1, 1948, 5—18.). — B. Koneski, Ohridska književna škola (Slovo 6—8, 1957, 177—194). — A. Dostál, Les origines de VApologie slave par Chrabr (BZS 24, 1963, 233—246); V. Tkadlčík, Dvě reformy hlaholského písemnictví (SL 32, 1963, 340—366). Týž: Le moine Chrabr et Vorigine de Vécriture slave (BZS 25, 1964, 75—92). 13 MNICH CHRABR: O PÍSMENECH Slované dřív, pokud byli pohany, neměli písma, ale počítali a věštili črtami a zářezy. Když pak byli pokřtěni, snažili se psát slovanskou řeč římskými a řeckými písmeny bez dodatečné úpravy. Ale kterak je možno dobře psát řeckými písmeny bogo nebo živote nebo dzělo nebo crvkovo nebo dajanie nebo širota nebo šťeďdrotynebo jadobnebo odu nebo junosto nebo ezyko a jiná slova těmto podobná. A tak tomu bylo mnoho let. Potom však Bůh milující lidi, který všechno řídí a nenechává lidské pokolení bez vzdělání, nýbrž přivádí všechny k poznání a spáse, slitoval se nad národem slovanským a poslal mu svatého Konstantina Filosofa, řečeného Cyrila, muže spravedlivého a opravdového, a ten jim vytvořil třicet osm písmen, jednak podle soustavy řeckých písmen, jednak podle slovanské řeči. Začal prvním písmenem podle řečtiny: oni totiž alfou a on azem. Písmenem a se začínalo obojí písmo. A jako Řekové tak učinili, aby napodobili židovská písmena, tak on řecká. Židé totiž mají jako první písmeno dlef, což se vykládá takto: ti, kteřívyučují,když se k nim přivede dítě, řeknou mu: „uč se“, což jest alef. A to napodobili Řekové a řekli: alfa.Tak se přizpůsobil termín židovského výkladu slovanskému jazyku, že se praví dítěti místo „učse“ hledej, neboť alfa znamená vřeckém jazyku: hledej. Tím se řídili svatý Cyril a učinil prvnímpísmenemazo. Poněvadž však je azo prvním písmenem a je dáno od Boha slovanskému národu k otevření úst, aby rozuměli ti, kdo se učí písmu, vyslovuje se velikým rozevřením úst, kdežto jiná písmena se vyslovují a pronášejí malým otevřením úst. Toto jsou slovanská písmena a takto se mají psát a vyslovovat: abvgdeždzziigá (d)klmnoprstyucho(ot)k(št)cč ŠbbĚ ju joo eth (f) ch (pavoukovité). (Jak se mají psát a vyslovovat, ukazuje nákres O. Menharta. Hlaholice je tu podle Kyjevských listů a pod ní cyrilice podle Ostromirova evangelia (1056—57). U jednotlivých písmen je označena jejich číselná hodnota. V hlaholici chybí znak pro 800: vyjadřoval se písmenem k (št), které se však v Kyjev. listech nevyskytuje. Písmena cyrilská ksi a psi jsou přidána pro úplnost.) 14 B: a-azob-bukyv-védi— g-glago| d-do 3. 96,4. B P. X S Z, I.Z-živětedz-dzélo© z-zemlja1-1že O20X 75 » Ob, Du Ř K. 20 A 30 W 40 i j(g,d)-dére| k-kakol-udjem-my P 10 > JM V, by 200 N >0 O 60 [I 80 V 100 Č 200 n-nasb 0-0n5 p-pokojb r-rbci s-slovo 3 4 T,LW% db. A. K T. A No 0-00% CJe, | 900 400 MYMĚL p Hl V y-yžica Y W S-8Sa v Č-Črbvbc-cif-pe(fita) juja, č-jaťb-Jer měkkéy-Jeryb-Jér tvrdé J9-/9s5 6, je -(j)es6 bsi9-950ksi Někteří ovšem namítají: proč vytvořil třicet osm písmen? Vždyť se může psát i menším počtem, jako píší Řekové dvaceti čtyřmi? Ti však nevědí přesně, kolika píší Řekové. Mají sice čtyřiadvacet písmen, ale ta jim k psaní nestačí. Proto si k nim přidali jedenáct dvojhlásek a tři číselné znaky pro šest, devadesát a devět set, takže dohromady jich jest třicet osm písmen. Jiní opět praví: Nač jsou slovanská písmena? Ani Bůh jich nestvořil ani andělé, ani nejsou od prvopočátku jako židovská, řecká a římská, jež jsou od počátku a jsou přijata Bohem. Jiní zase se domnívají, že Bůh sám vytvořil písmena — a ubožáci nejsou si vědomi toho, co mluví — a že Bůh přikázal, aby jen v třech jazycích bylo Písmo, jak je psáno v evangeliu: I byla destička napsána židovsky a římsky a řecky. Slovansky však tu není. Co těmto lidem odpovíme anebo co řekneme takovýmto pošetilcům? Nuže, řekneme jim ze svatých knih, jak jsme se naučili, že všechno je od Boha konáno postupně, nikoli najednou. Neboť Bůh nestvořil napřed jazyk židovský ani římský ani řecký, nýbrž jazyk syrský, kterým mluvil též Adam, a od Adama do potopy a od potopy až do té chvíle, kdy Bůh rozdělil jazyky při stavění věže, jak je psáno: Když zmateny byly jazyky A jako jazyky, tak byly rozděleny mezi národy i mravy a obyčeje a zřízení a zákony a nauky: Egypťanům připadla geometrie, Peršanům a Chaldeům a Asyřanům astrologie, kouzelnictví, lékařství, čarování a všecka věda lidská, Židům pak svaté knihy, v nichž je psáno, kterak Bůh stvořil nebe a zemi a vše, co na ní jest, i člověka a všechno po pořádku, jakož je psáno. Helénům pak připadla gramatika, rétorika a filosofie. Před tím však Helénové neměli písma pro svůj jazyk, nýbrž psali svou řeč písmeny foinickými. Tak tomu bylo mnoho let, až konečně přišel Palamédes, a ten počal od alfya bétya vynalezl Helénům toliko šestnáct písmen. Kadmos Milétský jim pak přidal tři písmena (9, e x). A tak psali po mnoholet devatenáctipísmeny.PotomSimonides vynašel a přidal dvě písmena (1, w) a Epicharmos tlumočník vynalezl tři písmena (č,č, 9). I sebralo se jich čtyřiadvacet. Po mnohých pak létech gramatik Dionysios vynalezl šest dvojhlásek, pak někdo jiný pět a jiný tři číselné znaky. A tak mnozí za mnoho let 17 dali stěží dohromady třicet osm písmen. Potom pak po uplynutí mnoha Jet na rozkaz Boží našlo se sedmdesát mužů, kteří pořídili překlad (Starého zákona) z židovského jazyka na řecký. Ale pokud jde o slovanské knihy, jediný svatý Konstantin řečený Cyril i písmena pro ně vytvořil i knihy přeložil v několika málo letech, kdežto u nich mnozí po mnoho let, sedm jich písmo upravovalo a sedmdesát překlad. Proto slovanská písmena jsou posvátnější a úctyhodnější, neboť svatý muž je vytvořil, kdežto řecká Helénové pohané. A řekne-li kdo, že jich nevytvořil dobře, protože se ještě upravují, odpovíme jim: řecká rovněž mnohokrát upravovali Akvilas a Symmachos a potom mnozí jiní. Je jistě mnohem snadnější později přetvářet, než poprvé vytvořit. Otážeš-li se tedy řeckých literátů a řekneš: Kdo vám vytvořil písmena nebo přeložil knihy nebo v které době? — tu málokdo z nich to ví. Otážeš-li se však slovanských spisovatelů: Kdo vám vytvořil písmena nebo knihy přeložil? tu všichni to vědí a odpovídajíce řeknou: Svatý Konstantin Filosof řečený Cyril, ten nám i písmena vytvořil i knihy přeložil, a jeho bratr Metoděj. Neboť jsou ještě živi ti, kteří je viděli. A otážeš-li se, V které době, i to vědí a řeknou, že V době moravského, a Kocela, knížete Blatenského Hradu, v letech od stvoření světa šest tisíc tři sta šedesát tři. Jsou také jiné odpovědi, jež povíme jinde, nyní není k tomu příhodná doba. Takovou vzdělanost, bratři, dal Slovanům Bůh. Jemu budiž sláva a čest a moc a klanění nyní i vždycky i po neskončené věky. Amen.*) 8) Místa vytištěná proloženě jsou doslovným překladem z řeckých scholií Dionysia Thráckého, na něž upozornil A. Dostál v své studii uvedené v pozn. 7. Podrobný komentář k Chrabrovu spisku jsem podal ve své edici: Mnicha Chrabra Obrana slovanského písma (Brno 1941). Zde jsem překlad na mnohých místech nově upravil. Po odstavci: Toto jsou slovanská písmena a takto se mají psát a vyslovovat... jsem vynechal sporný dodatek: A čtrnáct je jich podle slovanského jazyka; jsou to tyto: b, ž, dz, c, č, št, 5, »1, », č, ju, 0, e. Při revizi této otázky jsem se, proti výkladu R. Nahtigala (Nekaj pripomb o. c. pozn. 7, SR str. 5n), přiklonil k názoru prof. J. Vajse (Chrabrova apologie „O písmenech“ a grafika (BZS 7, 1937—38, 158—163]), že toto třídění slovanských písmen vzniklo až v pozdějších přepisech Chrabrovy apologie cyrilicí. Jinak poznamenávám jen tři věci. Akvilas a Symmachos, jmenovaní naposled jako spolutvůrci řeckého písma, se vymykají z této souvislosti: jsou známi z dějin starozákonního překladu jako autoři nového překladu řeckého, který měl na­ 18 Chrabrova obrana slovanského písma vedle poučení působila také mocně na probuzení národního vědomí u Slovanů. Jazykové a liturgické dílo soluňských bratří bylo pro ně zdrojem mocné mravní síly. Slované se jím octli na stejné úrovni s předními kulturními národy. Vědomí, že to byli světci, od nichž přijali písmo a knihy, povznášelo je i nad samé Řeky. Ohlas této oprávněné hrdosti ozývá se později také na české půdě, Balbínem počínaje, z obran české řeči. hradit Septuagintu. Jsou zde uvedeni ve spojitosti se změnami textovými a nikoli s úpravou písma. Pozoruhodná je ke konci zmínka o blatenském knížeti Kocelovi: jediný rukopis chilandarský zachoval původní slovanský název jeho rezidence „Blatensko Kostelb“, tj. Blatenský Hrad, což odpovídá přesně latinskému a německému názvu „Mosapurch“ a „Urbs Paludarum“ (srov. F. Grivec, Konstantin u. Method o. c. 171). Značnou nesnáz působí rok vynalezení slovanského písma: 6363 od stvoření světa, tj. podle éry byzantské 855. Podle ŽK však souvisí sestavení slovanského písma Konstantinem s moravskou misií. Proto se předpokládá, že zde se počítají léta podle éry alexandrijské neboli annianovské, tj. 6363—5500, což dává rok 863. 19 STAROSLOVĚNŠTINA JAKO SPISOVNÝ JAZYK VELKOMORAVSKÝ Řeč Moravanů se jen velmi nepatrně lišila od slovanské řeči v kraji soluňském, který byl rodištěm slovanských apoštolů. Proto také písmo hlaholské, které bylo prvotně sestaveno pro tento starobulharský makedonský dialekt, potřebovalo jen malé úpravy v novém pračeském prostředí, kde později vyrostl spisovný jazyk český a slovenský. Tato úprava se týkala střídnic za praslovanské palatály k' g', jež v soluňskomakedonském dialektě zněly šť a ždď',kdežto na Moravě c a dz. Dokladem toho jsou Kyjevskélisty, jediná památka velkomoravská s původní hlaholskou gřaříkou,kde tato změna je důsledně provedena. Soluňští bratři nepřišli na Moravu, jak bylo vhodně řečeno, do kulturní prázdnoty“). Moravané přijali křesťanství již před víc než půlstoletím a pozvolna se vytvořila také příslušná náboženská terminologie pod vlivem západním, zejména starohornoněmeckým, jehož stopa se zachovala až podnes např. v modlitbě Otčenáše ve výrazu „vezdejší“ (...chléb náš vezdejší...).“0) Jazyk starých Moravanů zachovávající tradiční výrazové prostředky byl tedy již jako orgán soudobého života a snažení jazykem kulturním, ale teprve příchodem Konstantina a Metoděje a jejich živým slovem jakož i jejich bohatou činností literární, původní i překladovou, dostalo se mu mocného popudu k vyššímu rozmachu. Není tedy sporu o tom, že tento soluňskomakedonský dialekt starobulharského jazyka, kterým mluvili a psali slovanští apoštolové a který bychom mohli nazvat také prastaroslovanským, sehrál na Moravě roli vzorného literárního jazyka a stal se normou literárního jazyka pračeského vysokého stylu. Při tom však lze pozorovat, že tento cyrilometodějský spisovný jazyk byl ovlivňován místním moravským jazykem a vyvolával v něm jisté změny zejména lexikální a frazeo­ 9) Srov. A. Isačenko, Začiatky vzdelanosti vo Velkomoravskej ríši (Turčian. Sv Martin 1948, 74). 10) J. Cibulka, Epiusios — nasoštvnyj — guotidianus — vezdejší. (SL 25, 1956, 406—415). 20 logické, ale jen v těch případech, kde šlo o to, aby se do něho nevloudily prvky neorganické, nesystémové, které by byly těžko srozumitelné v místním pračeském prostředí. A poněvadž se to děje důsledně, zdá se to nasvědčovat tomu, že se tento vývoj staroslověnského jazyka na Moravě nedál zcela živelně, ale že spíše probíhal za vědomého vědeckého řízení velehradského literárního střediska.“1) Tento prvotní spisovný jazyk, kterým psali Konstantin Cyril a Metoděj a jejich moravská literární škola, nazývá se v pramenech blízkých jejich době „slověnským“ Podle toho se mu u nás počalo od dob Pastrnkových říkat „sfaroslověnský“ A tento výraz poněkud nezvyklý a umělezkonstruovaný zobecněl jako technický termín pronejstarší období církevně slovanského písemnictví, asi až do konce XI. století. Staroslověnština, která se stala v pozdějším vývojijedním z takzvaných jazyků mrtvých, bez nichž, jak praví Léon Bloy, nemožno žít, byla dlouho orgánem nejstarší literární tvorby slovanské, nástrojem mistrně ovládaným zvláště v rukou Konstantina Cyrila, jehož třeba mít za vlastního tvůrce a inspirátora slovesného díla, spojeného se jménem obou bratří. = hláseknebolitzv.jerů.Tomělozanásledek,žeolo oněla zavřených slabik. A poněvadž platí zásada, že se libozvučnost řeči zvyšuje úměrně s procentem otevřených slabik, patřilo staroslověnštině co do eufonie přední místo mezi evropskými jazyky, hned vedle italštiny.“2) Její hudebnost byla ještě stupňována pohyblivostí přízvuku a střídavou intonací dlouhých slabik. V pozdějším vývoji, jenž se projevuje zřetelně již v X. věku, podléhaly jery ve všech slovanských řečech jistým změnám: buď zanikaly, zvláště na konci slov, nebo splývaly oba v jedno nebo byly nahrazovány plnými hláskami. Tyto měnlivé osudy polohlásek, v nichž se obrážel vliv jednotlivých lokálních nářečí, a pak střídnice za nosové hlásky, charakterizují další etapy vývoje církevní slovanštiny, dělící se podle těchto znaků na různé redakce podle těchto místních nářečí. 11) F. V. Mareš, Drevneslav, literaturnyj jazyk (viz pozn. 2) 22. 12) V. Mazlová, Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách? (Naše řeč 30, 1946, 150). 21 o dvou chvalozpěvech za pochodu s ostatky do města a jednom při vstupu do katedrálního chrámu. Podle Romana Jakobsona“*) je v překladu těchto písní zachováno původní sylabické schéma řeckého originálu, takže je třeba tyto úryvky písňové připočíst k ostatním ukázkám počátků církevně slovanského básnictví, zachovaným v hagiografických pramenech souvisejících s moravskou misií soluňských bratří. Po svém latinském překladu v Aktech velehradské akademie (1948) pokusil jsem se znovu o ztlumočení tohoto nesnadného textu do češtiny. Teprve tím se objevují jeho nepopiratelné rysy vynikajícího slovesného umění, jevícího se v umělé struktuře tétořeči,v bohatostimyšlenkovéaV jejímpatetickémzávěruProtomyslím, že je velmi pravděpodobná myšlenka R. Jakobsonova, že tato slovanská kompilace z tří spisů sv. Konstantina Cyrila, jeho zpráv ©nalezeníostatkůsv.Klimenta,chvalořečiotomtomučeďníkuahymnu,, pocházíodněhosamého.Topotvrzujítěž vztahy tohotopanegyrik k některým místům Proglasu a jiných jeho spisů. 73) The slavic response to byzantine poetry (0. c. 258). 62 PRÁVNÍ ODKAZ CYRILOMETODĚJSKÝ Činnost slovanských apoštolů v oboru právním se pokládala donedávna za zjev epizodní, který byl zastíněn jejich velkým dílem jazykovým, literárním a liturgickým. Vědělo se jen z legendy, že Metoděj, někdejší správce slovanského knížectví v říši byzantské a vynikající právník, přeložil z řečtiny nomokánon. Ale tento jeho překlad nebyl odborně zhodnocen ani po stránce jazykové ani z hlediska kánonistického. Teprve v poslední době bylo zjištěno, že se nám dochovala také řeč arcibiskupa Metoděje ke knížatům-soudcům a že nejstarší právní památka slovanská, tzv. Zakon sudnyj ljudem, jejíž vznik se kladl neprávem do Bulharska, byl pořízen oběma soluňskými bratry na Moravě na výslovnou žádost tamních knížat. Tyto tři památky juridického obsahu svědčí o snaze obou bratří dát pevnou církevně právní strukturu svému misijnímu dílu na Velké Moravě. Byl to však zároveň mocný zásah do právních poměrů moravské říše, jehož praktické důsledky budou muset být teprve studovány. METODĚJŮV PŘEKLAD NOMOKÁNONU Nejrozsáhlejší z těchto tří památek je překlad nomokánonu.““) V byzantské církvi byly tehdy v oběhu dvě sbírky kánonů: Synagoga o 50 titulech Jana Scholastika, patriarchy cařihradského (565—577), malý pevně uzavřený celek s nejstarším materiálem až včetně po sněm chalcedonský (451) ; druhá sbírka anonymní, tzv. Syntagma o 14 titulech, obsahově mnohem bohatší a zahrnující kánony až do II. sněmu nicejského (787). Toto Syntagma mělo tehdy v byzantské církvi mnohem větší publicitu a takřka oficiální platnost. Jestliže si Metoděj zvolil pro svůj překlad sbírku Scholastikovu, stalo se tak nepochybně proto, že se mu zdála více vyhovovat potřebám moravské církve. V Bulharsku však, jež patřilo církevně k Byzanci, bylo velmi záhy přeloženo do 74) Srov. mou stať: Metodějův překlad nomokánonu (SL 24, 1955, 9—41), z níž je zde podán stručný souhrn. 63 slovanštiny anonymní Syntagma, zachované v několika ruských rukopisech, z nichž nejstarší je tzv. Jefremovská kormčaja z XI. století, zpřístupněná vzornou edicí V. N. Beneševiče (1906). Textová tradice Metodějova překladu Scholastikovy Synagogy je mnohem pozdější a vykazuje jen dva rukopisy: Usťužský neboli Rumjancevský, psaný na rozhraní XIII. a XIV. století, a Ioasafovský z počátku XVI. století. Doposud jediné vydání tohoto Metodějova nomokánonu pořídil I. I. Sreznevskij (1897). Je to sice pečlivý přepis textu z rukopisu usťužského s variantami ioasafovskými, ale poznámkový aparát je naprosto nedostatečný, odkazy na řecký originál jsou jen nahodilé a skrovné a celý čtyřstaletý vývoj textový je přehlížen. V tomto vývoji dají se zjistit jisté etapy. První poruchy vnikly do textu, jak se zdá, při přepisu z originální hlaholice do cyrilice, nejspíš u Jihoslovanů. Potom byl text někým glosován, a pak tyto marginálie byly mechanicky vsunuty do textu, čímž vznikl zmatený dvojitý překlad. Některé tyto korektury byly dělány podle jiné řecké předlohy s variantním čtením. Ale nejvíc textových poruch bylo zaviněno nevědomostí nebo nedbalostí písařů. Právem bylo řečeno, že je to text „atrociter laceratus“ Přístup k jazykovému fondu Metodějova nomokánonu není tedy snadný. Pro rekonstrukci prvotního znění může nám velmi platné služby prokázat rkp. ioasafovský, mladší sice o víc než dvě stě let, ale v mnoha případech správnější. Do jisté míry i paralelní texty Jefremovské kormčaje, jejíž autor použil Metodějova překladu jednotlivých kánonů, mohou přispět k objasnění leckterých míst usťužského textu. Konečně třeba říci, že teprve práce předního ruského kánonisty V. N. Beneševiče, jeho vydání Jefremovské kormčaje (1906), jeho spis o řecké Scholastikově Synagoze (1914), v němž pojednává též o jejím slovanském překladu, a jeho mnichovská edice řeckého textu Synagogy (1937), poskytly nutné předpoklady pro studium těchto otázek. Věcný a jazykový rozbor Metodějova překladu nomokánonu nás vede k poznání, že to nebylo jen pouhé přetlumočení řecké předlohy, nýbrž dílo v jistém smyslu nové a samostatné. Metoděj totiž zkrátil podstatně svou řeckou předlohu tím, že víc než třetinu kánonů prostě výnechal. Jeho slovanský nomokánon je spíše jen výbor, jakási „epitomé“ ze Synagogy. Tento zásah do běžné soustavy Scholastikovy sbírky je tím nápadnější, že v řecké rukopisné tradici se počet kánonů v jednotlivých titulech nikdy nemění, rozdíly se týkají nejvýš jen pořádku, 64 v jakém jdou kánony za sebou. Tento odklon od ustálené byzantské tradice si mohl Metoděj dovolit jakožto arcibiskup panonské a potom moravské diecéze, nezávislý na byzantském patriarchátu a vybavený výsadami od papežů Hadriana II. a Jana VIII. Je samozřejmé, že Metoděj jako zkušený kánonista nepostupoval přitom bez náležitého uvážení. Někde se řídil zřejmě praktickými zřeteli, např. tam, kde táž věc byla stanovena několika kánony různých synod, nebo kde šlo o otázky méně naléhavé. Tím vznikl nový, velkomoravský typ nomokánonu, odlišný od veškeré ostatní tradice východní. S. V. Troicki"5) hledal pro toto zkrácení řeckého nomokánonu ve slovanském překladu hlubší důvody ideologické: Metoděj prý vynechával všechny kánony, které západní „papisté“ vykládali ve prospěch papežské hegemonie nad církví, kdežto kánony mluvící proti ní nejen ponechával, ale dával jim i ostřejší formulaci. Fakta však, která pro toto své mínění uvádí, jsou velmi skrovná a přitom i sporná. Velkou váhu ve smyslu protipapežském přičítá Troicki apoštolskému kánonu 34 (35) pod vlivem chybného výkladu V. Zlatarského. Ve skutečnosti se kánon ten netýká primátu papežova, ale metropolitní pravomoci biskupů a provinční ústavy“©), a právě v tom smyslu ho bylo užíváno v církevním životě velkomoravském, jak dosvědčují tzv. Glosy svatojimramské?"), rydlem vyryté v jednom latinském rukopise mnichovském, pocházejícím z církevní oblasti Metodějovy, právě nad textem tohoto apoštolského kánonu někdy kolem roku 880. A poněvadž glosy ty jsou převzaty z Metodějova překladu nomokánonu v jeho prvotním znění, archaičtějším než text usťužský, jsou zároveň důkazem, že překlad ten byl již tehdy šíře znám a že tudíž nelze klást jeho vznik až do doby krátce před smrtí Metodějovou, kdy je o něm zmínka v legendě. To odmítl již svého času Fr. Pastrnek“Š). V bojích za organizaci samostatné, na Němcích 75) S. V. Troicki, Spor Starog Rima sa Novim na stranama slovenske Krmčije (Srpska akademija nauka, Beograd 1960, 33—40). 76) Fr. Kop, Vývoj metropolitní pravomoci v církvi západní (Praha, Česká akademie 1941, I. 55n). V Byzanci byl tento kánon Apoštolský 34 (35) chápán jako potvrzení primátu cařihradského patriarchy. 77) O nich podrobněji ve Slavii (24, 1955, 38—41). Jsou psány latinkou. Srov. W. Lettenbauer, Eine lateinische Kanonessammlung in Máhren im 9. Jahrhundert (Orientalia christiana, Roma, vol. 18, 246—269). Srov. též (BZS 15, 1954, 58—62). 78) Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda 1902, 123, p. 119. 65 nezávislé diecéze moravské dozrával i překlad nomokánonu, o jehož normy se Metoděj opíral. Příliš daleko zašel S. T'roicki, sveden svou teorií o protipapežské ideologii v Metodějově nomokánonu, když klade jeho sestavení na samý počátek moravské mise, kdy slovanští apoštolové nebyli ještě pod papežskou jurisdikcí a mohli dát volný průchod svému přesvědčení. Tato poměrně velmi krátká doba před jejich odchodem do Říma byla však příliš zabrána přípravou slovanské bohoslužby a výchovou kněží, a mimo to otázka samostatné moravské diecéze nebyla tehdy ještě ani položena. Ale hlavní důvod proti tak ranému datování je v povaze jazyka této památky. Jeho výzkum nás přivádí k poznání, že Metodějův nomokánon je pevně srostlý s moravskou. půdou, což se mohlo stát jen delším vývojem. Jsou tam staroslověnská hapax legomena, jako uvarovati o ošetření novorozeněte, vozdošenije ot zlo ve významu odvrácení od zlých skutků, a neračenije, pro něž se najdou doklady jen v historické lexikogralii české. Ale zvláště pozoruhodné je, že Metoděj použil ve svém překladu právních termínů velkomoravských, s nimiž se seznámil ve styku s lidem. To bylo již dříve nápadné badatelům. Tak ruský právní historik F. F. Zigel"9) poukázal v jubilejním roce 1885 na jistou souvislost mezi Metodějovým nomokánonem a vyspělou právní dikcí staročeskou a přímo se dožadoval srovnání knihy Rožmberské s tímto nomokánonem po stránce terminologické, ale jeho článek nenašel žádnou odezvu v Čechách. Vztahy tohoto nomokánonu ke staré češtině zdály se H. F. Schmidovi?0) tak do očí bijící, že teoreticky připouštěl otázku, není-li jeho překlad plodem epochy doznívání slovanské liturgie na Moravě a v Čechách v X. a XI. století, ale sám si na to odpovídá záporně, ježto tam nebylo pro to nutných předpokladů. Jinak má Metodějův nomokánon všechny ty přednosti, kterými se vyznačují staroslovanské překlady evangelní: nedrží se úzkostlivě řecké předlohy, dbá víc o srozumitelnost než o doslovnost, ale i při této volnosti se snaží přesně vyjádřit smysl originálu. I místa nesnadná jsou zde správně přeložena. Zvlášť významným dokladem této Metodějovy odbornosti je v 5. kánonu neocesarejském překlad řeckého výrazu „gony 79)Obščestvennojeznačenijedejatelnostisv.Kirillai Mefodija© (Mefodijevs jubil. sbornik, Varšava 1885, 3, 13). 80) Die Nomokanon Úbersetzung des Methodius, Berlin 1922, 120. 66 klinón“ vztahujícího se na katechumeny. Nesprávným jeho výkladem u byzantských komentátorů XII. století vzniklo učení o stupních katechumenů, dokonalých a méně dokonalých, které pak bylo přejato i západními kánonisty. Teprve v nové době bylo dokázáno, že to byl omyl a že tento termín zde značí tolik co „prosit na kolenou, kajícně se chovat, podrobit se církevní kázni *!). A právě tak jej chápe Metoděj svým překladem ašte pokajetbsja. Možno předpokládat, že tím nepodává jen svůj osobní názor, nýbrž spíš učení cařihradské školy. Po této stránce odborně kanonistické bude muset být Metodějův překlad ještě podrobněji prozkoumán. Pestrost, která vyznačuje rukopis usťužský po stránce grafické??ž),jeví se i v jeho obsahu. Je to nahodilá snůška kanonických textů starších i novějších. Metodějův překlad zaujímá celou jeho první část až po fol. 59b. Místo Scholastikovy předmluvy jsou předeslány dvě stati obsahující symboly víry a pak krátká historie všeobecných církevních sněmů, které později použil autor Života Metodějova v první své kapitole. Z ostatních textů obou sborníků, usťužského a ioasafovského, vyznamenávají se velkou starobylostí jazykovou především tzv. Zapovědi apoštolů Petra a Pavla, které podle Beneševiče patřily k prvotní osnově Scholastikova nomokánonu (Usť 51b—55a), takže není vyloučeno, že tento prastarý překlad úryvků z pseudoapoštolských konstitucí tvořil součást Metodějova sborníku. Podobně není pochyby, že také Odpovědi alexandrijského patriarchy Timothea (Usť 117b—119b) náleží nejstaršímu období velkomoravskému, zvlášť když obsahem i jazykem se těsně přimykají k staroslověnskému penitenciálu na Moravě tehdy užívanému, k Zapovědem sv. Otců, po němž zde bezprostředně následují. Ruský kanonista A. S. Pavlov““) objevil ve dvou pozdních rukopisech, Soloveckém a Troickém, obsahujících slovanský překlad řeckého T'raktátu o výsadách cařihradského patriarchátu, „papistické“ scholion k 28 81) Zisterer, Gony klinón im Kanon V von Neocůásarea (Theol. Ouartalschrift, Tůbingen 76, 1894, 353—406). — F. X. Funk, Kirchengeschichtliche Abhandlungen, Paderborn 1897, I, 209—241; ib. III, 57—64. 82) Srov. V. J. Ušakov, Usťužskaja Kormčaja (SL 30, 1961, 20—40); týž, O jazyke Usťužskoj Kormčej XIII— XIV vv., Kirov 1961. 83) Anonimnaja grečeskaja stat'ja o preimuščestvach Konstant. Patriaršego prestola i drevne-slavjan. perevod s dvumja važnymi dopolnenijami (Vizant. vrem. IV, 1897, 143—154). 67 kánonu chalcedonskému. V něm se proti předcházejícím výkladům hájí primát římského papeže ve smyslu katolickém, že to není výsada z lidské blahovůle, ale účinek božského vyvolení a apoštolské moci. V řeckých textech tohoto Traktátu se nenašlo nic podobného. Článek Pavlovův ve Vizantijském vremenniku (1897) vzbudil velký zájem na západě u katolických teologůč“), také proto, že sám Pavlov označil sv. Metoděje za pravděpodobného autora této proticařihradské polemiky. Vznikla dokonce otázka, netvořilo-li toto slovanské scholion součást Metodějova nomokánonu. V poslední době podrobil celou tuto otázku kritické revizi S. TroickičŠ). Jejím výsledkem je několik velmi cenných poznatků. Traktát řecký vznikl již mezi léty 610 a 629 v patriarchální kanceláři cařihradské přímo na základě sněmovních akt, ještě před Syntagmatem o 14 titulech a nemá též nic společného se Synagogou Scholastikovou. Otázka římského primátu byla tehdy aktuální na východě v Byzanci a zejména v Hlyriku. Velké Moravy, o jejímž příslušenství k Římu nebylo pochybnosti ani sporu, se netýkala. Proto není a priori důvodu předpokládat, že toto slovanské scholion nějak souviselo s Metodějovým nomokánonem určeným pro potřeby moravské církve, v němž ostatně sporný kánon 28. chalcedonský, neuznaný Římem, není vůbec obsažen. Podle Troického byl autorem slovanského scholia nejspíše římský bibliotekář Anastasius, dohad, který byl již dříve vysloven.č©)Troicki zjistil v něm dokonce dvě historické nesprávnosti, vyskytující se též v listech papeže Mikuláše I. na jejichž sestavení měl Anastasius účast. Kde byla tato obhajoba papežského primátu iure divino přeložena do slovanštiny, zda v Bulharsku, kam klade Troicki překlad celého Traktátu, nedá se bezpečně zjistit. Poukázal jsem v Byzantinoslavica (21, 1960, 313—5) na jisté jeho jazykové zvláštnosti, které se nedají dobře uvést na bulharského jmenovatele. 84) Srov. M. Jugie (Bessarione 1918, fasc. 143—4); Theologia dogmat. orthodoxa I, 1926, 224—229; Le schisme byzantin, Paris 1941. — F. Grivec, Doctrina byzantina de primatu et unitate ececlesiae (Ljubljana 1921, český překlad Kroměříž 1922) a jinde, ale v posledních jeho pracích už není o tom zmínky (srov. Slavia 33, 1964, 501). H. F. Schmid v referátu o Grivcově spise Docirina v Zeitschr. d. Savigny Stiftung, Kan. Abt. XIII, 1924, 543n. 85) Viz pozn. 2. Spor str. 1—47. 86) F. Grivec a M. Kurent připouštěli možnost spolupráce Anastasia Bibliotekáře na slovanském scholiu; srov. Troicki, Spor o. c. 7. 68 Legistickou část Scholastikova nomokánonu tvořil obyčejně výbor zákonů z novell Justinianových, známý pod titulem Collectio 87 capitulorum. V usťužské a ioasafovské sbírce se vyskytuje asi 20 kapitol porůznu vybraných z této kolekce, převzatých z některého rukopisu typu Jefremovské kormčaje. Ale překlad jejich je chatrný, prozrazující nedostatečnou znalost řečtiny a svou otrockou doslovností ostře se lišící od zásad školy Metodějovy. Collectio obsahovala nálezy platné v byzantské říši, které pro Moravu neměly praktického významu. Funkci civilních zákonů, které by byly doplněním kanonické části, plnila mnohem lépe nová kompilace z isaurské Eklogy, upravená soluňskými bratry pro moravské potřeby a známá pod jménem Zakona sudného,Š") o níž je řeč dále. Je otázka, zda se Metodějův nomokánon dostal s vypuzenými žáky slovanských apoštolů do Bulharska, jak myslí A. Solovjev.“Š) Bylo-li tomu tak, nezůstalo tam po něm žádného sledu. Spíše možno předpokládat, že to bylo sousední Charvátsko. Svědčí o tom poněkud nejasná zmínka v letopise dukljanském z let kolem roku 1200, kde se praví, že král Svatopluk (Suetopelek) mnohé zákony a dobré mravy ustanovil, a kdo by je chtěl poznat, ať čte knihu Slovanů zvanou Methodius (librum sclavorum gui dicitur Methodius). Podle Šišiče je to glosa někdy v XIII. stol. do textu připsaná, která se pak ve XIV. stol. dostala do charvátského překladu této kroniky duklanské; glosátor prý tím mínil slovanský Život Metodějův. Poněvadž se tu však mluví o zákonech a dobrých mravech, je možno přirozeněji chápat tuto „knihu slovanskou, která se zove Methodius“ jako jeho nomokánon.??) Je to cos podobného, jako když se komentovaná kormčaja označuje podle jednoho z byzantských 87) Srov. mou stat Collectio 87 (93) capitulorum dans les nomocanons slaves (BZS 20, 1959, 1—8). 85) Brastvo, Beograd 1932, XXVI. 89) Úryvky týkající se sv. Cyrila a Metoděje (kap. VIII—IX) z tohoto letopisu přetiskl A. Teodorov—Balan (Kiril i Metodi II, Sofia 1934, 257—9) z latinského textu Črnčičova (Kraljevica 1874). Srov. M. Kostrenčič, Hrvatska pravna povijest (Zagreb 1925, 131, 294—6). — F. Šišié, Letopis Popa Dukljanina 1928, 105, 135—6. — M. Kombol, Povijest hrvatske književnosti do narodnogo preporoda (2. izd. Zagreb 1961, 20—21); vznik letopisu klade na konec XII. stol. Pop Dukl. napsal jej původně slovansky a ve stáří jej přeložil do latiny. — M. Medini, Kako je postao Ljetopis popa Dukljanina (Rad 273). — Jiné vydání Ljetopisu v Archivio storico per la Dalmazia I (Rim 1926). 69 komentátorů Jana Zonara prostě jako „Zinar“.%) Je-li tento výklad správný, pak není třeba předpokládat, že se sv. Sáva srbský seznámil s právním dílem Metodějovým teprve na Athose. Mohl je poznal již doma. METODĚJOVA ADHORTACE K SOUDCŮM-KNÍŽATŮM Proti nomokánonu jsou další dvě právní památky cyrilometodějské, Metodějova adhortace k soudcům-knížatům a Zakon sudnyj ljudem, mnohem menší svým rozsahem a byly již delší dobu předmětem usilovného studia. Staroslověnský zlomek Mineje, 12 listů tridentských a 2 innsbrucké, známý pod jménem Glagolita Clozianus a zpřístupněný třemi základními edicemi: Bartoloměje Kopitara (1836), Václava Vondráka (1893) a Antonína Dostála (1959), obsahuje kromě překladu dvou homilií Jana Zlatoústého, jedné homilie Athanasiovy a začátku homilie Epifaniovy, ještě nějaký text kuse zachovaný, jehož řecký originál byl marně hledán. Je vsunut na konec první homilie Chrysostomovy a býval označován jako „anonymní homilie rukopisu Clozova“ Zprvu byl pokládán rovněž za překlad z řečtiny, jako ostatní texty tohoto rukopisného zlomku. Ale Vondrák ve svých Studiích (1903) nepochybuje, že je to dílo původní, složené nejspíš Klimentem Bulharským nebo, podle pozdější jeho formulace, dílo neznámého původu, v němž mnohé myšlenky připomínají spisy Klimentovy a slovanský Život Konstantina Cyrila (1912).%) Také St. Kulbakin ji připisuje Klimentově makedonské škole literární, kdežto R. Nachtigal (1936) a N. van Wijk“ž) kladou její vznik z důvodů jazykových přímo do oblasti a doby velkomoravské. Plně byl objasněn původ této tak zvané „anonymní homilie“ studiemi Fr. Grivce (1943) a A. Vaillanta (1947) ,93) kteří nezávisle na sobě a každý jinými cestami 9) Srov. I. I. Sreznevskij, Materialy o. c. I, 979. 94) V. Vondrák, Altkirchenslav. Grammatik? str. 26. 92) St. Kulbakin, Leksičke studije 1940, 5. — R. Nahtigal, Sřarocerkovnoslov. študije (RAZ 1936, 59). — N. van Wijk, Sůdost-Forschungen 1941, 94. 93) F. Grivec, Clozov-Kopitarjev Glagolit v slovenski književnosti in zgodovini (RAZ I, 5, Ljubljana 1943, 341—408; O težkih mestih v Clozovem Glagol. (RAZ 1950, 61—65); „Zakon sudnyj“ in CČlozov glagolit (Slovo 3, 1953, 84—89). — A. Vaillant, Une homélie de Méthode (RĚS 23, 1947, 34—48). 70 dospěli k přesvědčení, že je to dílo moravského arcibiskupa Metoděje. Dalším krokem bylo srovnání této řeči Metodějovy s nejstarší právní památkou slovanskou, se Zakonem sudným ljudem."“) Ukázalo se, že Metoděj v této své adhortaci k soudcům-knížatům přímo navazuje na Zakon sudnyj a výslovně se ho dovolává. Tím tento text, sám o sobě vzácná ukázka staroslověnské rétoriky, dřív známý jen několika filologům, zaujal jedno z předních míst mezi památkami cyrilometodějskými. Právní substrát se projevuje v Metodějově adhortaci už tím, že se v něm nápadně často vyskytuje slovo zákon, jak na to též upozornil A. Dostál (o. c. 11, 337). Objevuje se zvláště v terminologickém sousloví „božii zakone“ na označení starozákonního zákona Mojžíšova ve smyslu užším, tj. dekalogu. Stejně je tomu i v Zakoně sudném, který v rukopisech zpravidla následuje po výboru z mojžíšského práva, známého pod názvem „Izbranije ot zakona bogom danogo Izrailitom“ Tento výbor se začíná citátem z Exodu (23.1): Nepřijmeš udání liché, a právě tento citát je rovněž východiskem úvah Metodějových v exhortaci, což jistě nelze pokládat za nahodilost. Vedle toho se tu děje zmínka i o Novém zákonu, který se označuje jako boží svatý Kristův zákon nebo boží zákon svatý. Konečně je tu řeč o božím zákonu nebo o svatém zákonu bez rozlišení Starého nebo Nového zákona. Metodějova řeč není spis juridický ve vlastním slova smyslu, právní tématika se tu prolíná s církevní rétorikou. Tím že jejímu autoru tane na mysli soudní řád velkomoravský obsažený v Zakonu sudném, stává se i v tomto promítnutí do sféry řečnické do jisté míry jeho soudobým komentářem. Ani v nejnovější pečlivé edici A. Dostála“) nevydal tento starobylý text všechna svá tajemství. V citátu z Matouše (19. 3.), nad nímž se pozastavil jediný A. Vaillant?6): ašte je lozě puštati ženo svojo na vovsékovrěme (zda je dovoleno propouštěti ženu svou z kterékoli příčiny) je přeloženo řecké kata pasan aitian, jež se ve všech evangelních textech církevněslovanských, od nejstarších až po dnešní, vždy překládá 9%)Srov. mé stati: Anonymní homilie v rkp. Clozově (ČMF 23, 1949, 6—9); Origine cyrillo-méthodienne du plus ancien códe slave dit „Zakon sudnyj ljudem“ (BZS 12, 1951, 154—174); Anonymní homilie rukopisu Clozova po stránce právní (SL 25, 1956, 221—233). 9%)Clozianus (Praha 1959) str. 127n. %) O. c. 37, p. 2 pokládá tento termín za špatný překlad z domnělého řeckého originálu. 71 po vbsěkoi vině (jediná Savvina kniga má: na vbsako vino), zarážejícím způsobem na vbsěko vréme, tj. na každý čas. Biblická kritika neskýtá žádnou takovou variantu, která by tuto anomálii nějak vysvětlovala. Že nešlo o pouhý omyl nebo rozmar písařský, nasvědčuje skutečnost, že také v Zakoně sudném v témž citátě Mt 19. 3, který se vyskytuje v poslední stati „O manželech“, je rovněž toto záhadné na vsgekovremg, arci jen v jediném rukopise ioasafovském, který však je význačný tím, že uchoval mnoho archaismů a správných čtení na místech jinde již porušených. Výpisek z Metodějova nomokánonu osvětlil tuto záhadu překvapujícím způsobem. Tam totiž je užito v překladu 4. kánonu neocesarejského za řecké ergon rovněž termínu vréme, a to ve významu skutek nečistý (coitus). Z toho je patrno, že slovo vrémg v tomto speciálním významu bylo běžné a obecně známé, jinak by ho nebyl mohl užít ani Metoděj ve své řeči ani autor soudního zákoníku. Pozoruhodné je také to, že nejstarší staroslověnské evangeliáře již tento výraz odstranily a že zmizel též až na jednu výjimku z kopií Zakona sudného, kde byl nahrazen slovem grécho. Z toho je vidět, že nejstarší evangeliáře již představují pozdější textovou úpravu provedenou na jihu. Více takovýchto zvláštností, které jinde zanikly, dochovalo se jedině v Sávově evangeliáři, jak bylo již shora řečeno (str. 24). Podle excerpčního materiálu Staroslověnského slovníku v Ústavu jazyků a literatur Čs. akademie věd existují jen tyto tři uvedené doklady tohoto speciálního významu vrěme, který není zaznamenán v žádném jiném slovanském lexiku. Tímto termínem jsou tyto tři texty: překlad nomokánonu, adhortace k soudcům z rukopisu Clozova a Zakon sudnyj jakoby ocejchovány. Je to zároveň jeden z nejprůkaznějších dokladů jejich sounáležitosti. To, co spojuje řeč Metodějovu se Zakonem sudným v tématice, jsou její zmínky o knížecích soudech nad laiky. Přestože kníže-soudce ukládal provinilcům za trest církevní epitimii, tj. pokání neboli podle tehdejší terminologie „půst“ (poste, poštenije), není ani v adhortaci ani v Zakonu sudném nejmenšího náznaku, že by na soudech samých měl biskup nebo kněz nějakou účast. Nebyly to tedy soudy smíšené, podobné synodním soudům v říši franské.%7)Církev měla na nich jen nepřímý podíl tím, že přebírala provinilce potrestané „postem“ pod svůj dozor, což se 97) Srov. mé stati: Jazyková povaha Zakona sudného ljudem (SL 27, 1958, 521 až 537); K otázce původu Zakona sudného ljudem (SL 29, 1960, 1—19). 72 dělo na počátku kvadragesimy. Na Zelený čtvrtek se konala pak rekonciliace těchto veřejných kajícníků. Touto penitenciální praxí by se dalo nejspíš vysvětlit zařazení Metodějovy řeči do fragmentárního cyklu homilií velkého týdne velikonočního, který se nám zachoval v Clozianu. VELKOMORAVSKÝ PŮVOD ZAKONA SUDNÉHO LIUDEM Zakon sudnyj ljudem, tj. soudnízákoník pro laiky, „uznává se všeobecněza nejstaršísemačyprá Janák plno Jejíprvnízáznam sice ně 3T"nezdo XIII. století, ale originál vznikl nepochybně o celá čtyři staletí dřív a souvisí s byzantskými vlivy na prvotní organizaci křesťanské církve u Slovanů. Není to také původní slovanská sbírka právních norem, nýbrž je to v jádře překladz řečtiny, přiměřeně upravený a doplněný. Pramenem byla autoru tzv. Ekloga, proslulý zákoník obrazoboreckých císařů Lva III. (717—741) a Konstantina V. (741—775), vydaný nejpravděpodobněji roku 726, hlavně její titul XVII., obsahující trestní předpisy. Nové prostředí, pro něž byl Zakon sudnyj určen, vyžádalo si hojné změny a dodatky. Zakon sudnyj není žádná soustavná příručka. Právem bylo poukázáno na jeho nesystematičnost a neúplnost, takže při jeho pročítání nelze se ubránit dojmu, že tu jde jen o jakýsi výpomocný zákoník, který měl být jen doplňkem stávajícího právního řádu. Naprostý nedostatek textově kritického průzkumu této památky způsobil, že donedávna byl Zakon sudnyj všeobecně pokládán za nejstarší soudní zákoník bulharský, v Bulharsku vzniklý a zavedený tam knížetem Borisem (852—889) brzy po přijetí křesťanství (865). Na tomto stanovisku stojí ještě i nejnovější veliké historicko-právní a právně-analytické dílo profesora Venelina Ganeva“Š) o Zakonu sudném (1959), vycházející nejednou ve svých úvahách z chybného překladu textu. Pokusil jsem se v několika svých studiích objasnit problém vzniku Zakona sudného jak z hlediska církevně právního tak i jazykového rozborem a výkladem jeho textu. Těchto svých prací používám v dalším výkladu. Bulharská teorie byla celkem primitivně zosnována. Poněvadž text Zakona sudného je zachován až v pozdních opisech z konce XIII. století, dává se mu teprve až druhé místo za obsahem. A z toho je prý patrno, že ; 86) Zakonv sudnyj ljudem (Sofia 1959). 73 tento zákoník byl sestaven pro národ teprve nedávno obrácený na křesťanství a že proti jeho zavedení vznikla ozbrojená reakce s bojary v čele. To vše odpovídá poměrům za chána Borise. Proto hned první stať Zakona sudného je namířena proti těmto představitelům panující třídy, kteří se pokusili o obnovu pohanství. Jiné stati se zas týkají porušování křesťanskémorálky a snaží se sám soudní proces uvést v souhlas s božím zákonem. Pokud tam jsou jiné stati převzaté z Eklogy, které se netýkají problematiky vyvolané přijetím křesťanství, jsou svědectvím o nesamostatnosti autorově. Kromě toho se poukazuje na shody v tématice mezi touto soudní příručkou a Odpovědmi papeže Mikuláše I. na dotazy Bulharů stran mnohých záhad náboženského života. Co se týče tohoto posledního, pokud nějaké vztahy mezi Zakonem sudným a Odpovědmi papežovými se dají zjistit, jde tu spíš o nahodilost, ježto se nacházejí jen ve statích převzatých doslovně z Eklogy. Sám Ganev (o. c. 100 až 110) připouští, že „ani jedna stať Zakona sudného se nekryje svým předmětným obsahem s předmětným obsahem příslušné odpovědi papežovy“ V ostatních případech jde prý spíš o společného ducha Odpovědí a statí Zakona sudného. Také hlavní důvod této bulharské teorie, že totiž první stať Zakona sudného je namířena proti ozbrojené panské reakci protikřesťanské, padá sám sebou správným překladem jejím. Mluví se tam jen o konání pohanských obětí a přísah, a pokud se to děje na statcích nějakého pána, je pán potrestán konfiskací majetku nebo prodejem do otroctví. Je to modifikace justiniánského zákona z Codexu (1, I, tit XI, 7—8). Není tam nic, co by připomínalo odboj pohanské aristokracie proti Borisovi. Takové pohanské oběti a jiné zvyklosti se udržovaly dlouho i u národů dávno pokřtěných, jak svědčí hojné zmínky o tom v středověkých penitenciálech a kronikách. Bulharští historikové práva nevěnovali žádnou pozornost spisu vynikajícího kanonisty ruského N. S. Suvorova (Slědy 1888) ,%) který sice pokládal Zakon sudnyj podle běžného názoru za památku bulharskou, ale rozborem jeho statí zjistil v něm silné vlivy západního římského práva, a z tohoto nového hlediska v něm objasnil mnoho míst, zvláště tam, kde se odchyloval od své řecké předlohy. 9) N. S. Suvorov, Slédy zapadno-katoličeskogo cerkovnogo prava v pamjatnikach drevnego ruskogo prava (Jaroslavl 1888). 74 Tyto západně římské vlivy shledává Suvorov právem předně ve veřejném pokání se čtyřmi stupni kajícnickými, jež se v Zakoně sudném ukládají ve 4. a 7. stati viníkům, v druhém případě místo mrzačícího trestu rhinokopie (uřezání nosu). V šesti jiných případech, ve statích 5, 6, 8, 10, 13, 15 se udává jen paušálně celková doba pokání neboli „postu“ v létech, bez bližšího rozdělení na stupně, což bylo ponecháno biskupu, jemuž podléhali. K těmto západním prvkům patří podle Suvorova formule postu „o chlebě a vodě“, dále rozlišování zákona světského a církevního tam, kde se mluví o zmírnění trestu z Eklogy, manželská překážka duchovního příbuzenství a konečně instituce svědků. To vše a zejména trestní sankce ve formě „postu“ spojeného se stupni kajícnickými souvisí s reformními snahami západními a s praxí dosvědčenou listy papeže Mikuláše I. Také předpisy o svědcích připomínají systém germánských synodních soudů, arci s tou zásadní změnou, že jim nepředsedá biskup, nýbrž kníže-soudce. Rok 1900, kdy vyšla epochální studie A. I. Sobolevského“00) o církevně slovanských textech moravského původu, možno označit jako obrat ve výzkumu Zakona sudného. Do té doby nebyla jeho jazyková stránka podrobenakritické analýze. Sobolevskij poukázal na některé výrazy svědčící o tom, že tento zákoník vznikl tam, kde byly do církevní slovanštiny přeloženy Besědy papeže Řehoře I., tj. v jazykové oblasti moravskočeské. S tím souhlasil vydavatel Frizinských památek A. V. Isačenko (1943) 101) a zařadil Zakon sudnyj mezi třináct památek představujících velkomoravskou literární tradici. K těm slovům, ktéré Sobolevskij pokládá za známku „moravského“ původu Zakona sudného (1900): blagoděto, župano, plénv, tjažati, račiti, a později v svém sborníku (1910) : božii rabo ve významu kněz, duchovní, kalk ze starohornoněmeckého gotes scalh, teti, pvrja, pbrbcm, kupetra, přistupují ještě další výrazy, které přímo vylučují jeho bulharský původ. Především je to termín vosodo za latinské communio, výtvořený podle starohornoněmeckého wizzód, známý z Kyjevských a Vídeňských listů a ze slovanského Života Metodějova (kap. VIII), v Zakoně sudném zachovaný jen v podobě porušené (vsjuda, vsju, vseda). 10) Materialy i issledovanija (Sbornik ORJaS, t. 88, 1910, 113—6); původně vyšlo v Rus. Filol. Vestniku 1900. 401) Jazyk a póvod Frizinských pamiatok (1943) str. 50. 75 Úsloví v první stati Zakona sudného tvorite treby o konání pohanských obětí připomíná trebu tuorim z II. Frizinské památky. Týž termín tréba byl užíván u západních Slovanů v sousedství Čech, jak svědčí doklad z X. stol. idolothita guod trebo dicitur v synodním právu mohanských a rednických Slovanů. V poslední stati Zakona sudného nacházíme též jiný staroslověnský výraz neprijazno ve významu dábel, utvořený podle starohornoněmeckého unholda, který v podobě poněkud pozměněné doposud žije ve slovenštině.“0ž) © tomto západně slovanském jazykovém zabarvení svědčí též jisté lexikální a frazeologické zvláštnosti v jazyce Zakona sudného, jako rčení priložiti se děvici, iměti v% čbstv někoho, užívání akusativu po předložce ve místo očekávaného lokálu, což vše je hojně doloženo ve staré češtině. Tato jazyková fakta prozrazují západoslovanský, moravský původ Zakona sudného, v němžnaopak není ani stopy po nějakém typickém bulgarismu. Text Zakona sudného se nám dochoval v rukopisech teprve z konce XIII. století, a to ve stavu značně porušeném. Činit na základě tohoto vadného textu jakékoli komentáře bylo by jistě na pováženou. Napřed je třeba pokusit se o rekonstrukci prvotního znění, což není z velké části věc nemožná. Většina statí je překladem řecké Eklogy, takže již pouhým srovnáním. s tímto byzantským zákoníkem lze opravit řadu chyb opisovačských. Ale Zakon sudnyj máproti textu Eklogy tři nové stati a v částech přejatých dosti hojně změn a dodatků. Zde všude, kde není opory v řecké předloze, budeme hledat vysvětlení v rukopisné tradici. Rukopisných pramenů je ohromné množství, vesměs psaných a uchovávaných v Rusku. Ani jeden opis se nezachoval na jihu, ani v Bulharsku ani v Srbsku. Rukopisnou tradici Zakona sudného lze roztřídit na tři základní redakce, krátkou, obšírnou a smíšenou neboli svodnou. Velkomoravský typ tohoto zákoníku představuje jen redakce krátká, poprvé vydaná I. I. Sreznevským (1897) ;105) obšírná redakce, vzniklá v severním Rusku, přidává ke krátké redakci po vynechání epitimijních předpisů dalších 45 statí, převzatých a do jisté míry přepracovaných jednak ze sbírek mojžíšských zákonů, jednak z kormčích knih a jiných podobných sborníků; konečně redakce smíšená neboli svodná není než více 102) Srov. BZS 12, 1951, 163—4; SL 27, 1958, 524—531. — I. Stanislav, Slovenské slovo nepriaznik (SL 25, 1956, 254—7). 105) Obozrenie drevnich russkich spiskov kormčej knigi (Sbornik ORJaS, 65. 1897). 76 méně mechanická kompilace této obšírné redakce s krátkou, zároveň s obnovením epitimií. Obě tyto textové varianty Zakona sudného rozšířeného byly vydány již v první polovici minulého století, a sice obšírná D. Dubenským (1843) 104) ve vzorné a na svou dobu vynikající edici, která podnes neztratila svůj význam, a smíšená, zachovaná v ruských letopisech, P. Strojevem (1820). Je nespornou zásluhou Sovětské akademie věd o právní vědu slovanskou, že pojala do svého edičního programu vydání veškeré této rukopisné tradice Zakona sudného, tj. všech jeho tří redakcí, a uskutečnila jej roku 1961 za redakce M. N. Tichomirova ve dvou svazcích, spolu s fotokopiemi všech důležitějších textů (Zakon Sudnyj ljudem kratkoj redakcii — Zakon Sudnyj ljudem prostrannoj i svodnoj redakcii).105) Tím je postaven výzkum Zakona sudného na bezpečný základ. Při mnohých sporných otázkách třeba totiž přihlížet k celé rukopisné tradici obou základních typů tohoto zákoníka, i když byly ve svém pozdějším vývoji na sobě nezávislé. Mnohá místa krátké redakce nacházejí své vysvětlení nebo doplnění teprve srovnáním s texty redakce obšírné a smíšené. Význam edice Tichomirovy je mimo jiné v tom, že nám podává tento obrovský kritický materiál — jen v I. svazku je zpracováno 54 rukopisných textů — v přehledném seskupení a kritickém ohodnocení. Přitom zvlášť vystupuje důležitost rukopisů Usťužského a Ioasafovského, kde jedině Zakon sudnyj je spojen s Metodějovým nomokánonem, neboť protograf Zakona sudného, použitý jako základ pro obšírnou redakci, byl nějaký text jim blízký. Proto možno počítat i s tím, že se v obšírné redakci mohl zachovat leckterý archaismus jinde v rukopisné tradici Zakona sudného nedoložený. Jedním takovým pozůstatkem prvotního překladu je verbální adjektivum nebodim+ ve stati 7a o svědcích (0 sebe nebdimi) v jediném rukopise obšírné redakce tzv. Puškinském místo nesprávného o sebe nevědimi nebo nepobědimi. Originál Zakona sudného byl nepochybně psán písmem hlaholským tak jako Metodějův nomokánon, k němuž patřil jako jeho legistická, ci­ 104) Pamjatniki drevnego russkogo prava. Russkie dostopamjatnosti II, 1843, 138 až 220. 1053)M. N. Tichomirov, L. V. Milov, pod redakciej M. N. Tichomirova: Zakon Sudnyj Ijudem kratkoj redakcii a Zakon Sudnyj ljudem prostrannoj i svodnoj redakcii, Moskva, I., II., 1961. — Srov. mé zprávy o nich: SL 31, 1962, 141—150; 32, 1963, 251—9. 77 vilní složka. Některé textové poruchy vznikly v obou těchto textech již při jejich přepsání cyrilicí. Teprve po eliminaci všech těchto zřejmých nebo pravděpodobných písařských omylů možno se vyslovit o překladu statí převzatých do Zakona sudného z Eklogy. V celku lze říci, že je zdařilý a vyznačuje se jistou volností odpovídající duchu slovanské řeči. Vysoká úroveň jeho vynikne rázem, srovnáme-li jej s otrockým doslovným slovanským překladem celé Eklogy, pořízeným později v Bulharsku. Rozřešení textových anomálií a opravení zřejmých chyb musí být arci předpokladem pro právní a kanonistickou intepretaci zvláště těch míst, kde se text slovanský odchyluje od řecké předlohy, buď že se mění sankce stanovené Eklogou nebo se přidávají nová ustanovení podle západního práva a místní penitenciální praxe. Tak např. jsem se pokusil vyložit smysl rozlukového zákona v poslední stati (30a) opravou rukopisného preže Štstvija, jež se marně snažili právní historikové bulharští vyložit, konjekturou preže sošvstvija (ante copulam.). Touto malou opravou nabyla klauzule druhého rozlukového zákona přesného právního významu, že totiž se může manželství rozloučit, upadne-li jeden z manželů. před manželským stykem do „zlé nemoci“, tj. stane-li se impotentním. Takové manželství ještě nedovršené (non consummatum) mohlo být podle římského kanonického práva rozloučeno. Tento svůj dohad našel jsem pak opravdu potvrzen v moskevské edici Tichomirově, arci jen. v jediném rukopise Soloveckém krátké redakce (— jediném z 54 —) z počátku XVI. století, kde se čte skutečně předpokládané kompositum preže sšestvija (Tichomirov o. c. I, 86, šifra CM II). Je to vzácný pozůstatek původního znění.106) Problém Zakona sudného není jen jazykový. Je to též jeho složitá vnitřní struktura, která si žádá vysvětlení. Střetá se tu dvojí živel, trestní sankce převzaté z byzantské Eklogy jsou na mnoha místech doplněny nebo zmírněny církevními tresty neboli „postem“ s rysy zjevně západními. Na tuto složitost upozorňuje Tichomirov a domnívá se, že je to nemístná presumpce, předpokládá-li se, že Zakon sudnyj povstal najednoua že tu je toliko otázka místa a času jeho vzniku. Poněvadž některé jeho stati jsou bez těchto epitimií, je prý možné, že prototyp Zakona sudného neobsahoval těchto církevních trestů, které sem mohly být přidány až v pozdějším vývoji. Tím by se zároveň dala obejít alternativa. 106) Srov. SL 27, 1958, 536—7; 31, 1962, 147. 78 jeho bulharského či moravského původu: má-li civilní složka tohoto zákoníku znaky bulharské, jeví se nám v předpisech epitimijních rysy západní. Na potvrzení této své smiřlivé teorie dovolává se Tichomirov podobného uspořádání látky v ruském církevním „ustavu“ velkoknížete Jaroslava, kde se uvádějí tresty rovněž podle občanského práva, ale tu a tam se činí odkazy i na epitimie. Podobně mohlo by nám prý uznání složitosti a pozdějšího vývoje objasnit některé jeho jazykové a církevní zvláštnosti, které jsou moravského původu. Proti tomu lze poukázat na to, že podle Metodějovy řeči k soudcům, která se věcně opírá o Zakon sudnyj a kde se děje dvakrát zmínka o kajícnickém postu, existoval již tento zákoník v té plnosti a v té složitosti, jak jej známe z jeho krátké redakce, v době působení soluňských bratří na Moravě. Kdybychom chtěli tuto krátkou redakci pokládat za další vývojový stupeň, musili bychom klást vznik starší fáze tohoto zákoníku do doby před moravskou misií, ale o tom není žádných zpráv. Přece však se stal pokus o takovéto rané datování Zakona sudného. Vynikající kanonista prof. S. Troicki“07) vytýká ve svém článku „Svjatoj Mefodij kak slavjanskij zakonodatelk“ (1961) moravské teorii, že nepřihlíží dostatečně k biografickým údajům o Metodějovi a k samému obsahu Zakona sudného, a proto řeší chybně otázku určení, času a místa jeho sepsání, a proti moravské staví svou teorii makedonskou, kterou podává v těchto čtyřech tezích: a) Zakon sudnyj byl určen pro slovanské vojsko podřízené Metodějovi jakožto slovanskému knížeti ustanovenému císařem Theofilem (829—842) ; b) byl sestaven v čtvrtém desítiletí IX. století. v byzantské klisuře Strymonu v Makedonii; c) účelem jeho sestavení byl boj proti zločinnosti v slovanském vojsku podřízeném Metodějovi, a to hrdelními sankcemi a církevními epitimiemi, a tím upevnění věrnosti tohoto vojska Byzanci; d) Zakon sudnyj byl původně sepsán ne cyrilicí ani hlaholicí, ale písmem řeckým. Poněvadž jsou tam mnohé stati, které se netýkají vojska, připouští autor, že to nebylo vojsko pravidelné, řadové, nýbrž mělo ráz domobrany a v době míru splývalo s ostatním obyvatelstvem, které je sem také zahrnuto. Z originálu psaného řeckým písmem byla pak pořízena kopie cyrilicí, o čemž prý svědčí dvě chyby v číslicích. Tato zajímavá skica, nerespek­ 107) Bogoslovskie trudy. Sbornik vtoroj. Moskva 1963, 85—123 (přidána jsou faksimilia Zakona sudného z Ioasafovské kormčí knihy). 79 tující jazykovou povahu Zakona sudného, znovu potvrzuje, co již několikrát bylo zdůrazněno, např. T. Florinským, Z. Zigelem, N. Blagojevem aj., že problém Zakona sudného se dá spolehlivě řešit jen filologickým rozborem a textovou kritikou. U nomokánonu a adhortace ke knížatům soudcům nemůže být pochybnosti o autorství Metodějově. U Zakona sudného je však otázka autora složitější. Bulharští právní historikové připisovali jeho sestavení nějakému anonymovi z doby knížete Borise neb Sýmeona a jméno sv. Konstantina v první stati si vykládali jako pozdější vsuvku označující nikoli bratra Metodějova, nýbrž byzantského císaře Konstantina Velikého. Proti autorství Metodějovu mluví jisté rozdíly jazykové týkající se jistých termínů nebo běžných citátů, mezi jeho nespornými spisy, nomokánonem a řečí k soudcům, a mezi Zakonem sudným. Chvalořeč o obou bratřích se zmiňuje jen všeobecně o tom, že přeložili „zákon boží“ Avšak jedna staroslověnská liturgická píseň, tzv. stichira v rukopise S. Palauzova“0%) výslovně přičítá sv. Konstantinu Cyrilovi jako zvláštní zásluhu, že přeložil z řečtiny „zákon Páně a jeho pravdu, ti. Zakon sudnyj, který bývá označován jako „vpsjakaja pravsda“ Byl to tento mladší z obou bratří, jenž převzal na sebe úkol sestavit takovouto příručku soudní, o jakou žádalo poselství z Moravy. Výboru článků z Eklogy předeslal tři stati podle zákona božího, tj. mojžíšského, týkající se zákazu pohanských obětí a přísah a funkce svědků v řízení procesním. V tom však mohl mu být rádcem a pomocníkem Metoděj, zkušený právník, který pak jako moravský arcibiskup zavedl tento zákoník do soudní praxe a pojal jej zároveň jako civilní složku do svého nomokánonu. Díváme-li se na tyto tři cyrilometodějské památky z hlediska chronologického, patří Zakonu sudnému mezi nimi první místo. STAROSLOVĚNSKÝ PENITENCIÁL ZAPOVĚDI SVETYCH5 OTBCEB Důležitou část církevního života v dřívějších dobách tvořilo kajícnictví. Návod, jak ukládat pokání podle těžkosti hříchu a postavení kajícníka, dávaly tzv. libri poenitentiales, knihy zvané penitenciály. Nej­ 108) Je otištěna u P. Lavrova (Materialy o. c. 115) a u A. Teodora—Balana (Kiril i Metodi II, 59). 80 starší tyto příručky obsahovaly jen kánony vydané na synodách, potom však se přizpůsobovaly k právním názorům a církevním obyčejům určité partikulární církve, jak se to zvlášť dálo v církvi britské, kde vznikly tři proslulé penitenciály, jeden připisovaný arcibiskupu Theodoru Canterburskému (+ 690), druhé dva od sv. Bedy (+ 735) a arcibiskupa Egberta z Yorku (+ 767). Tato anglosaská kajícnická disciplína pronikla prostřednictvím irských nebo anglosaských mnichů v VIII. století do církve franské. Poněvadž to byly většinou sbírky soukromé, bez církevní kontroly, vloudily se do nich mnohé chyby. Odtud si vysvětlíme, že se ozývaly na synodách stížnosti na jejich bludy a že vznikaly nové penitenciály, které měly nahradit dřívější úpadkové. V celku se přidržovaly přísné linie starých irských příruček. K nim patřil i penitenciál Merseburský, který posloužil v jedné ze svých blíže neznámých redakcí za předlohu staroslověnských Zapovědí neboli epitimií svatých Otců. Latinský originál, který by se úplně kryl se slovanskými Zapovědmi, se posud nenašel. Poněvadž v sousedním Bavorsku podle církevních předpisů patřil penitenciál k nezbytným rekvizitám farního úřadu, můžeme předpokládat, že ho musili používat i latinští kněží, kteří působili na velkomoravském území před příchodem slovanských apoštolů. Užívali přirozeně latinského exempláře. Penitenciál se do lidové řeči nepřekládal, neměl se ani dostat do rukou laiků. Zajímavý doklad o tom podávají proslulé Odpovědi papeže Mikuláše I. na dotazy Bulharů z r. 866, kde se praví v odpovědi 75.: Písemnou příručku pro soud penitenciální, o kterou žádáte, přinesou s sebou na všechen způsob naši biskupové, které jsme poslali do vaší vlasti, anebo se jistě o ni postará, až bude třeba, ten biskup, který bude u vás vysvěcen, neboť se nesluší, aby něco takového měli lidé světští, kterým se ovšem tím nepropůjčuje žádné oprávnění někoho soudit. Podle Merseburského penitenciálu ani všem klerikům nebylo dovoleno knihu tu mít nebo číst leda kněžím zpovědníkům (srov. N. Suvorov, Slědy 122). Na Moravě však po zavedení slovanské bohoslužby znalost latiny nebyla u kněží všeobecná, jak možno soudit z toho, že Metoděj, když doporoučí Gorazda za svého nástupce, zvlášť poukazuje na to, že je dobře obeznalý v latinských knihách. Pro většinu kněží slovanských bylo nutno tuto potřebnou příručku přeložit. Zapovědi neboli předpisy o pokání (epitimie) byly přeloženy lo staroslověnštiny na Moravě z latinského penitenciálu tam užívaného, 81 který byl blízký kodexu č. 103 Merseburské katedrální bibliotéky z poloviny IX. století a byl vydán F. W. H. Wasserschlebenem (1851) 109) a H. J. Schmitzem (Die Bussbůcher II, 1898) 10). Zakon sudnyj ljudem, nejstarší právní památka velkomoravská, byljiž koncipován se zřetelem na tuto zpovědní příručku. Tím si vysvětlíme, že se v něm nemluví o vraždě, která se objevuje již v nadpise Zapovědí a v první jejich stati. Podobně pohřešujemev Zakonu sudném zmínku o potratu nebo bestialitě, ačkoliv se o nich jedná v jeho předloze, tj. v 17. titulu řecké Eklogy; oba tyto přečiny se uvádějí v 25. a 35. stati Zapovědí. Z toho vidno, že A. I. Sobolevskij (Materialy 1910, 115) nebyl daleko od pravdy, když napsal, že Zapovědi a „Zakon sudnyj“ tvořily kdysi dvě části (nebo dva úryvky) jednoho celku, kde byly vedle sebe zákony církevní a zákony světské. Alespoň tolik je jisto, že se navzájem do­ plňují. Merseburský penitenciál byl typickým představitelem celé skupiny západních příruček pro zpovědníky. Skládal se ze tří různých výtahů: I. kánony 1—39, II. kánony 40—90, III. kánony 91 až do konce. Jeho prvních 41 kánonů se zachovalo skoro v témž znění v penitenciálu Burgundském, který lze pokládat za nejstarší strukturní část textu merseburského (vydán u Schmitze o. c. II, 319—322). Slovanský text Zapovědí neshoduje se vždys touto latinskou předlohou co do doby pokání, ale podobné rozdíly najdou se i mezi latinskými rukopisy. Mohly vzniknout z nejasných nebo nepřesných originálů nebo být zavedeny úmyslně. Penitenciály nebyly oficiální církevní příručkou, třebaže podléhaly kontrole místního biskupa, proto se tu mohl uplatnit individuální názor autora nebo opisovače. Příklad máme na církevněslovanském penitenciálu, který byl sestaven v Čechách v XI. století (tzv. Někotoraja zapověď), kde celá třetina kánonů je zcela nová, neznámá v ostatní tradici penitenciální.“f1) Autor slovanských Zapovědí pořídil z obšírného textu latinského jen stručný výtah, vybral jen to, co pokládal za důležité pro místní poměry 109) F. W. H. Wasserschleben, Die Bussordnungen der abendlándischen Kirche Halle 1851, 391n. 110)H. J. Schmitz, Die Bussbůcher und das kanonische Bussverfahren, 1898, II, 359n. it) Srov. mou stať: Církevněslovanský penitenciál českého původu (SL 29, 1960, 31—48). 82 velkomoravské. Tak např. nebyly z první části Merseburského penitenciálu přeloženy kánony o ptakopravcích, hádačích a věštcích, o posvátných stromech a kamenech, o únosu, o hostinách a obětech pohanských, o některých přestupcích proti mravní čistotě atd., jak je to názorně vidět z paralelního přetisku prvních dvou částí Merseburského penitenciálu a Zapovědí u N. S. Suvorova (Slědy o. c., Priloženija, str. III. až XXVIII.). Nejstarší záznam Zapovědí se nachází v hlaholském Euchologiu Sinajském z XI. století, je tam přidán na konec jeho trěbniku (rituálu), jak to bylo i jinde obyčejem; odtud jej přetiskli oba vydavatelé Euchologia, J. Frček (Patrologia Orientalis XXV, 3, 1939) a R. Nahtigal (1941—42).112) Kromě toho se zachoval ve dvou ruských rukopisech obsahujících prvotní typ Metodějova překladu nomokánonu, v UsťužskoRumjancevském z konce XIII. století a Ioasafovském z XVI. století. Zde se s ním seznámil N. S. Suvorov a vydal jej ve svých památných Slédech (1888) s obšírným komentářem, v němž dospěl k přesvědčení, že tento penitenciál byl sepsán pod vlivem západního katolického práva. Tím vyvolal prudkou polemiku ze strany předního ruského kanonisty A. S. Pavlova, ale novodobý výzkum této otázky historickoprávní dal Suvorovi posmrtně za pravdu.f1Š) Dnes ovšem třeba tento problém formulovat poněkud jinak: nešlo tu o přímé vlivy západně katolického práva na staroruské církevní právo, nýbrž o vlivy nepřímé. Přímo se tyto vlivy projevily v památkách velkomoravských neboli cyrilometodějských, jmenovitě v Zakonu sudném a v Zapovědích, a teprve nepřímo tím, že tyto velkomoravské texty se rozšířily do Ruska ať už bezprostředně či oklikou přes Balkán, byly též ovlivněny tímto novým přínosem ze západu staroruské právní texty. Účinek kajícnické disciplíny závisel na tom, zda jeho předpisy byly dodržovány, nebo zda tu byla možnost jistého zmírnění. Některé penitenciály totiž připouštěly, že se mohlo pokání uložené zaměnit nebo nahradit jinými dobrými skutky. Zapovědi však, až na nepatrné vý­ 112) J. Frček a R. Nahtigal, oba vydavatelé hlaholského Euchologia Sinajského, otiskli tento text Zapovědí cyrilicí, Frček s francouzským překladem a Nahtigal s bohatým textově kritickým aparátem. 113) © této polemice mezi N. S. Suvorovem a A. S. Pavlovem srov. níže uvedený spis V. Vondráka, Zachodnioeúropejskie postanowienia pokutne (str. 8—17). 83 jimky, neznaly těchto kommutací a redempcí charakteristických pro irské penitenciály, podobně jako jich nemá penitenciál merseburský“““). Jakousi náhradou za tuto mezeru byly patrně dva pseudo-Bonifaciovy kánony penitenciální, podle nichž bylo možno uložené pokání nahradit jistým počtem mší. Byly přeloženy v době velkomoravské a zachovaly se jako poslední stati (43 a 44) v zmíněném staročeském penitenciálu.í5) Nehledě k jejich kanonické stránce mají penitenciály také nemalý význam pro kulturní dějiny. V nich se obrážel světový názor jejich autorů, život a mravy jejich prostředí. Jak upozorňuje Th. P. Oakley““6), pronikla kajícnická praxe středověká mnohem hlouběji do života, než se tušilo, a byla spjata úzce s různými sociálními, hospodářskými a politickými názory středověké společnosti. Proto si zaslouží, aby jim byla věnována náležitá pozornost. Pro jazykový a věcný výklad Zapovědí je nezbytnou pomůckou obšírná studie Václava Vondráka: Zachodnioeuropejskie postanowienia pokutne w jezyku cerkiewnoslowiaúskim (Rozprawy akademii, II, tom XXV, Krakow 1905, 1—67). Jakožto příručka pro zpovědníka při ukládání epitimie, pokání, souvisel penitenciál se zpovědním řádem, kde se naň odkazuje. Ale poněvadž to nebyl text liturgický, není k němu připojen, ale umístěn až na konci rituálu Sinajského Euchologia. 414) Srov. B. Poschmann, Die abendlándische Kirchenbusse im frůhen Mittelalter (Breslau 1930), str. 18n.; Th. P. Oakley, Alleviations of Penance in the Continental Penitencials (Speculum XII, 1937) 488—502. 115) Srov. pozn. 111. 116) Srovnej poznámku 114. Oakley upozorňuje na to, že toto kajícnictví byl všeobecný prostředek užívaný v normálním průběhu církevní kázně. Tato skutečnost bývá často v studiích středověkých pomíjena, ježto se klade velký důraz na klatbu a interdikt, což byly zcela mimořádné zbraně užívané v případech, kdy obyčejné prostředky selhávaly. — © kulturním významu penitenciálů srov. též S. I. Smirnov, Materialy dlja drevne-russkoj pokajannoj discipliny (Čtenija kn. 3, Moskva 1912). 84. VELKOMORAVSKÁ ŠKOLA LITERÁRNÍ V tomto souboru, který představuje literární památky velkomoravské, jeví se přes žánrovou rozmanitost jistý jazykový i myšlenkový soulad. Bylo to dílo inspirované osobnostmi světového významu, které si k jeho uskutečnění dovedly najít oddané a schopné spolupracovníky. Bez nadsázky možno mluvit o literární škole velkomoravské, která zvláště za druhého období Metodějova arcibiskupství (874—885) rozvinula bohatou činnost překladatelskou i původní. Kde bylo její sídlo, není blíže udáno, ale bylo patrně poblíž rezidence Metodějovy. O tom, že byla i po technické stránce vybavena vším potřebným, svědčí zpráva ŽM kap. 15, že Metoděj měl mezi svými učedníky dva dovedné kněze tychografy, „skoropisce“, kteří mu umožnili pořídit kodifikaci starozákonního překladu biblického v osmi měsících. Bohužel, nezachovala se nám žádná ukázka tohoto hlaholského „rychlopisu“, jehož původcem byl nejspíš asi sám vynálezce hlaholské abecedy Konstantin. Rukopisy, které vyšly z této dílny, pokud to byly texty liturgické, byly něpochybně opatřeny zpěvními značkami (neumami), ale žádný takový rukopis se nezachoval. Jediné Kyjev.listy, v jejichžnadřádkovýchznaménkáchse tají asi též návod pro zpěvnou recitaci, dosvědčují existenci takovýchto notovaných textů. Jádrem této literární družiny byli mladí lidé „stejného ducha“ s Konstantinem a Metodějem, kteří přišli s nimi z Cařihradu na Moravu. Rodem byli to Slované z Makedonie, z okolí Soluně, kteří svůj stesk po rodném kraji vyzpívali v kánonu k poctě patrona soluňského, sv. Dimitria, jehož překlad je rovněž pojat do tohoto výboru“?). Dokud byli 117) V. Jagič, Služebnyja Minei (1896, 176—190) uvádí na svátek sv. mučedníka Dimitria (26. října) dva kánony, z nichž první je překlad řeckého kánonu Theofanova, druhý však není doložen v řeckém znění ani v benátském 'tištěném vydání Minejí ani v rukopisech, které byly Jagičovi dostupné. Tento druhý kánon je nepochybně původní skladba z doby velkomoravské, nejspíš dílo jednoho ze slovanských apoštolů nebo společné dílo obou. Hned první píseň se počíná slovy charakteristickými pro myšlenkové zaměření cyrilometodějské (srov. F. Grivec, Clozov glagolit o. c. 389). Srov. I. Ivanov, Novi vesti za Kirila i Metodija. 1. Kanon na sv. Dimitrija Solunski ot Kirila i Metodija (Zorja, č. 5404, 1938). R. Jakobson, Přehlédnutá památka velkomoravská (Lid. noviny 23. XII. 1937). K. Horálek, Studie o slov. verši (265, p. 8). O tomto kánonu chystám zvláštní studii. 85 aĎ ++ M „U / " . ­ HITOTTTOHAHFIMHOUJOHShočhzwtemu nocA PR Á,E TO TTIA OPHYTIKH, ME7R ETTprk eečéro frnm . pesvobno CH/ LUHIC OAHA T ETECIČATODAM, [CTTIO. Seife pena CETTLradě „HAMKnnrbinohaorRKA nanBdicoenéh m SL „ c> čo 1 “ MMTT p Pon e AATIT 0.94 2 Á tEAna*ari CMILÍ CAOOEHCICHIÁ. e* ". ESTOABÁA, DÁMA, IKTTLODhP CM ENA CBmwopnabétrriu „ HAKMHUCTITO6CH11HFBI+r nabaorenadfoleněbaarra „nosl panepeeTrě >CT en 10 CTTTA 5 A062So PAZC / + + TVBIHLMENACÓTTIOpH np Agen, imihuvgin garížnno ; CK TIEOJELPPM, PRECTTIRDNAŮ, AHHAApeabnpoemmm,dbroca MA AVTTIEHEHO TTT„aconán+= ? E TAAAA ArpEXECICA-HO , f CAKCHAGA COATÁPEKÁ - NPACTTINUA ,+ + 7 ICH (AMO PÁMACIKCÁ>HIOOLAM „UNAÁSA EA4TNb6A SAL l UWZ Uctromng-©msseromnýA6. mn,m; Cárnone,nHAHWObITIH , HADREHNAFPETFMÁ -A nankř lemeajima » TRŘAICEpakt odop. / = Eparrue„EEee4 4AZenoůhrrwoMSR ECAAOA„TRN SrŘananno KAAHAHLE-RID FEnÓrICHO>1 A8GECIONFAHBIADEh1 ab — ISkMnich Chrabr „O písmenech“ NO145 (konec). (Z rukopisu Moskevské ' duchovní akademie XV. století.) PRÁVNÍ PAMÁTKY ZAKON SUDNYJ LJUDEM A) l Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým. 2 V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet. 3 O KOŘISTI Kdo vychází proti nepříteli do boje, má se chránit všech zlých slov a skutků, má mít na mysli Boha a konat modlitbu a s rozvahou vést boj, neboť pomoc dává se od Boha těm, kdo mají srdce rozvážné. Neb vítězství v boji není v přemnohé síle, nýbrž moc je od Boha. Dá-li tedy Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme všechen lid a rozdělí rovným dílem, velcí i malí. Neboť županům stačí díl knížecí a přirůstek žoldu jejich mužstva. Najdou-li se mezi nimi někteří, buď kmeti nebo prostí vojíni, kteří se odváží a vykonají chrabré a rekovné činy, kníže nebo vojevůdce právě tam přítomný ať z řečeného knížecího podílu jim přidá, jak se sluší, aby je vyDeut 10. 18—19 149 1 Král 30.24 150 znamenal. Podle částky, jež připadá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůstanou v táboře. Neboť tak je to řečenoa napsáno a ustaveno od proroka Davida. 4 Má-li kdo svou ženu a přiměšuje se k otrokyni, když je tento přečin prokázán, má tato být prodána od knížete té země do jiné země, cena pak za ni stržená má se dát chudým. Rovněž smilník má být jím podle zákona božího přikázán kněžím na sedmileté pokání: dvě léta ať stojí venku před božím chrámem po čas mše, dvě léta ať vchází do chrámu do svatého evangelia a ostatní (část mše) ať stojí venku a poslouchá mši, další pak dva roky do Věřím v jediného Boha, a sedmý rok ať stojí, ale ať nepřijímá. Po skončení sedmi let, v osmý rok, ať přijímá. Jsou pak povinni nejísti leda toliko svůj chléb a vodu po sedm let. 5 » Kdo se dopouští smilství s cizí otrokyní, ať zaplatí 30 stljazů pánu otrokyně a sám se podrobí sedmiletému pokání, jak jsme řekli, aby nebyl pokutován. Je-li chudý, ať podle svého majetku zaplatí pánu otrokyně a sám se podrobí řečenému pokání. 6 Kdo se dopouští smilství s jeptiškou, tomu (podle světského zákona uřezávají nos), ale podle církevního ať se mu uloží pokání 15 let. 7 Kdo si vezme za ženu matku svého kmotřence, podle zákona světského oběma jim uřezávají nos a rozlučují je od sebe, ale podle církevního zákona ať jsou rozloučeni a ať jsou podrobeni pokání 15 let. Řád pak tohoto pokání je takový: pět let stát venku s pláčem a posloucháním mše, potom čtyři v chrámě do svatého evangelia a tři do Věřím v jediného Boha a tři až do konce (mše) o chlebě a vodě. A tak když ukončí svou lhůtu, v šestnáctém roce ať přijímají. Týž trest ať stihne toho, kdo se ožení se svou křestní dcerou nebo se proviní s vdanou. 7a O SVĚDCÍCH Nad všemi těmito má kníže a soudce v každé při konat vyŠetřování s veškerou pozorností a trpělivostí a neodsuzovat bez svědků, nýbrž vyhledávat svědky pravé, kteří se bojí Boha a jsou vážení a nemají žádného nepřátelství ani zlosti ani odporu ani žaloby s tím, o němž vypovídají, ale pro strach Boží a jeho spravedlnost. Počet pak svědků ať bývá jedenáct nebo víc než tento počet, při malých sporech od sedmi do tří, ne však méně než tento počet. Soudce pak má moc vzít zástavu od toho, proti němuž vypovídají, a určit svědkům buď přísahu nebo peněžitou pokutu nebo týž trest, budou-li v některé době přistiženi, že lžou. Nemají se pak přijímat ani v jedné při za svědky ti, kdo budou někdy usvědčeni ze lži nebo z přestupování zákona božího, nebo že vedou život zvířecí, nebo ti, kteří nejsou příčetní, a proto se ku přísaze nepřipouštějí. 8 Kdo svedl dívku pannu, ale ne se svolením rodičů, když tito se o tom později dovědí, bude-li si ji přát pojmout za ženu a rodiče její to rovněž budou chtít, ať je svatba. Pakliže se bude jeden z nich zdráhat, a je-li to člověk vážený pro své bohatství, ať dá dívce za zneuctění litru zlata, to jest 72 stljaze. Je-li chudší, ať dá polovici svého jmění. Je-li však nemajetný, ať jej soudce země potrestá bitím a vyhostí ze své oblasti. Je pak povinen podrobit se pokání sedmi let, jak jsme napsali. 9 Kdo znásilnil dívku pannu na pustém místě, kde nebylo nikoho, kdo by jí mohl pomoci, ať jest pokutován a jeho majetek ať je dán dívce. 151 152 10 Kdo svedl dospívající dívku před dobou třinácti let, ať je pokutován vším svým majetkem a výnos ať se dá dívce. Podle církevního zákona on i ten, kdo se dopustil násilí na dívce zasnoubené muži, všichni podléhají sedmiletému pokání, jak jsme již dříve řekli stran ženy vdané. 11 Kdo svedl dívku zasnoubenou muži, třebaže k ní vešel s jejím svolením, tomu má být uříznut nos. 12 Krvesmilníci, uzavírající sňatek s pokrevnými, ať jsou roz­ loučeni. 13 Wow Kdo má dvě ženy, ať vyžene pozdější i s dětmi a ať jest bit, pokání pak sedmilet. 14 Kdo podpaluje cizí les nebo kácí z něho stromy, jest povinen dvojnásobkem. 15 Kdo z nějakého nepřátelství nebo pro loupež majetku zapaluje ohněm obytná stavení, je-li to v městě, ať ho upálí ohněm, pakliže to je ve vsi nebo ve statku, ať ho mečem popraví, ale podle církevního zákona se předává na pokání dvanácti let, poněvadž je to nepřítel. Chce-li kdo spálit strniště nebo křoví na svém poli a zažehne oheň a ten oheň přeskočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba věc posoudit a vyšetřit, a stalo-li se to tím, že z nevědomosti nebo z lehkomyslnosti zapálil oheň, ať vyhořelého odškodní; nebo by zapálil oheň za větrného dne nebo neučinil potřebná opatření řka: oheň se nerozšíří, nebo kdyby mu bylo líno, nebo nebylo by mu to nemožné, a oheň spálí, ať zaplatí a ať jest bit. Pakližeby všechno zachoval, a náhle přikvapí bouře, a proto se oheň daleko rozšíří, ať není odsouzen. Jestliže se bleskem zapálí něčí dům a shoří to nebo ono z jeho vlastního obydlí, a oheň se rozšíří a sežehne nakonec domy okolních jeho sousedů, jelikož požár ten vznikl znenadání, nebývá odsouzen. 16 Nikdo aťtoho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevy vede, ale ten, kdo se sem utekl, ať vyloží knězi svou věc a vinu jím spáchanou, a ten ať jej převezme jako utečence, aby jeho zločin byl podle zákona vyšetřen a prozkoumán. Pokusí-li se kdo, ať je to kdokoli, násilím vyvést z chrámu toho, kdo se sem utekl, ať dostane 140 ran, a potom ať se, jak náleží, prozkoumá zločin toho, kdo se sem utekl. 17 Má-li kdo s někým spor a neoznámí to vladykům, ale jedná o své újmě a buď mocí nebo násilím chce prosadit svou, i když tak učiní opravdu, aby dostal své, ať ztratí svou věc a ať ji vrátí. Pakliže vezme něco cizího, ať je bit od vladyky té země, poněvadž se nepodrobuje moci.a sám se stává svým mstitelem. A když takto si počíná, ať restituuje to, co vzal. 18 Mluví-li rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani pro pána ani proti pánovi buď otrok či propuštěnec ať nebývá svědkem. 19 Kdo koupí od cizích vojínů válečného zajatce a restituuje ho k sobě do domu, má-li zajatec obnos, který zaň dal, a dá jej za sebe, ať odejde svoboden. Pakliže ho nemá, ať ten, kdo jej kou­ 153 154 pil, podrží si jej jako námezdníka, dokud si neodpracuje obnos, na němž se dohodli. Při tom mzda, na každý rok tři stljaz y, se mu určuje před svědky. A fen, kdo ji takto dovrší, bývá propuštěn na svobodu. 20 Svědkové z poslechu ať nesvědčí a neříkají: slyšeli jsme od někoho, že tento je dlužník, nebo něco jiného svědčí z poslechu, i když jsou to župani, kteří svědčí. 21 Vojíni, kteří byli zajati a zapřeli svatou naši křesťanskou víru, kdy se vracejí do své země a k svému občanskému právu, ať jsou předáni církvi. 22 Vypůjčí-li si kdo koně do určitého místa a odvede-li jej nebo pošle za místo určené, a přihodí-lise, že se poškodí nebo zemře, musí vypůjčovatel dát odškodné pánu koně. 23 Kdo zavřel cizí dobytek a buď hladem umořil nebo nějak jinak zahubil, budiž odsouzen k dvojnásobku. 24 Kdo krade na vojně, je-li to zbraň, ať je bit; je-li to kůň, ať je pokutován. 25 Pán otroka, který krade, chce-li si podržet takovéhoto otroka, ať nahradí škodu; nechce-li mít tohoto otroka, ať jej odevzdá do otroctví okradenému. 26 Kdo cizí stádo jakkoli zahání, učinil-li tak poprvé, ať je bit; jestliže podruhé, ať je vyhnán ze země; jestliže potřetí, ať je pokutován, ale teprve až navrátí vše, co byl odehnal. 27 Kdo mrtvé v hrobě svléká, ať je pokutován. 28 Kdo vstupuje do kněžiště ve dne nebo v noci a vezme něco z posvátných nádob nebo rouch nebo z jakékoli jiné věci, ať je pokutován; a kdo vezme něco z chrámu mimo kněžiště, ať je bit, ostříhán a poslán ze země jako bezbožník. 29 Kdo ukradne svobodného člověka a prodá nebo zotročí, ať je zotročen, jako i on svobodného člověka zotročil, ať vstoupí do téhož otroctví. 30 Kdo láká k sobě cizího otroka a skrývá ho a nezjeví, kde jest, je povinen restituovat tohoto svému pánu a jiného takového otroka dát nebo jeho cenu. 30a PŘE MANŽELŮ Moudrost Tvůrce a Spasitele našeho Pána Boha nás učí, že manželské soužití je od Boha nerozlučným. Ten totiž, který stvořil člověka nejsoucího v bytí, nestvořil stejně ženu tím, že by vzal hlínu ze země, ačkoli mohl, ale vzal žebro z muže a stvořil ji, aby takto moudře sloučením jednoho těla ve dvou osobách uzákonil nerozlučné manželství. Proto ani ženu, jež 155 Mat 10.3 Mat 25.21 156 z ďábelské lsti začala hořké ochutnání a dala z téhož ochutnání mužiokusit,od něho nerozloučil, ani také muže, který se dopustil s manželkou přestoupení příkazu božího, od ženy nerozloučil, ale uložil jim za ten hřích utrpení, manželství jejich však nerozloučil. Tímto tedy zákonem — již zjeveným a opět potvrzeným od evangelia tehdy, když se farizeové otázali Krista Boha našeho, zda je dovoleno propouštěti vlastní ženu pro každý hřích, a Ježíš odpověděl: Co Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje kromě příčiny smilstva — i my se řídíme jakožto opravdoví učedníci Krista Boha a neodvažujeme se nic jiného uzákonit. Poněvadž však od ďábla vpadá mezi manžely nenávist pro žaloby nebo pro tělesnou nebo jinou špatnost, proto do počtu věcí, pro které se manželé rozlučují, stanovíme zákonem tyto: Rozlučuje se muž od své ženy pro takový hřích, a bude-li žena usvědčena, že činí jakýkoli úklad jeho životu, nebo ačkoli se dověděla o nějakých zlých skutcích jiných osob proti muži, neoznámí mu to, a upadne-li do nemoci malomocenství. Opět pak žena se rozlučuje od svého muže, bude-li jí činit nějaký úklad, nebo ač ví to o jiném, neoznámíjí to, a upadne-li do nemoci malomocenství, a přihodí-li se, že jeden z nich před manželským stykem upadne do zlé nemoci. Toto vše náleží knížatům a soudcům se svědky vyšetřit, jak jsme shora napsali, na soudu božím, kterým se mají všechny zlořády lidské od knížat soudit. A proto nesmíme se ohlížet na nikoho, ale všechny den co den vyučovat v božím zákonu a doufat v Krista Boha, že na všeobecném soudu uslyšíme blažený hlas: Pojďte požehnaní služebníci věrní, nad mnohým vás ustanovím, vejděte v radost Pána Boha vašeho a veselte se s anděly na věky věků. Amen. KOMENTÁŘ K ZAKONU SUDNÉMU LJUDEM Tento první český překlad nejstarší právní památky slovanské, soudního zákoníku pro laiky, Cyrilem a Metodějem: sestaveného na žádost moravských knížat, chce podat co nejpřesněji smysl prvotního textu, který se zachoval až v pozdních opisech v podobě značně porušené. Jde ovšem jen o původní krátkou redakci, spojenou svým vznikem s půdou velkomoravskou. Další dvě redakce, obšírná a smíšená, vzniklé na Rusi jednak přidáním dalších 45 statí, jednak kombinováním krátké a obšírné redakce, přes svůj pozdní původ poskytují nám leckterý cenný detail pro rekonstrukci některých porušených míst prvotního znění. Všecek tento textový materiál je nyní zpřístupněn monumentální dvousvazkovou edicí M. N. Tichomirova (Moskva 1961). Kromě toho vydal V. Ganev velké dílo o 620 stránkách (Zakons sudnyj ljudemr, Sofija 1959), které má být zároveň apologií bulharské provenience této památky. Ostatní literaturu viz v literárně historickém výkladu. Zakon sudnyj (= ZS) je z převážné části doslovný překlad z byzantské právní příručky, zvané Ekloga, samostatně jsou koncipovány a přidány stati 1, 2 a 7a (v numeraci statí se z dobrých důvodů přidržuji Ganeva) a ke konci stati 30a závěr k celému dílu. Jinak v samém textu převzatém z Eklogy, jsou na mnohých místech provedeny změny hlavně tím, že tresty hrdelní a mrzačící jsou zmírněny nebo nahrazeny církevním pokáním (epitimií neboli „postem“). Text, který není obsažen v řecké Ekloze nebo se od ní odchyluje, je vytištěn kurzívou. Na mezerách, vzniklých nepozorností opisovačů, text doplněný z obšírné redakce je proložen. V starších pracích o Zakonu sudném nebyl věnován dostatečný zřetel řecké Ekloze. Lze to pozorovat také často v interpretacích Ganevových, který sice uvádí a překládá při jednotlivých statích příslušný text z Eklogy, ale nepřihlíží k překladům již tištěným, jako jsou: I. Leunclavii Amelburni, Juris Graeco-Romani tam canonici guam civilis tomi duo (Francofurti 1596), latinský překlad je v II. díle, str. 79n, který po smrti Leunclaviavydal M. Freherus; E. H. Freshfield, A Manuel.of Roman Law The Ecloga (Cambridge 1926) a A revised manuel of Roman Law Ecloga privata aucta (Cambridge 1927) s anglickým překladem; A. Spulber, L'ÉEcloguedes Isauriens (Cernautzi 1929) s francouzským překladem; B. Sinogowitz, Studien zum Strafrecht der Ekloge (Můnchen 1952, strojopis; knižně: Atheny 1956) s částečným německým pře­ kladem. Většina statí přeložených z Eklogy je vzata z jejího XVII. titulu, obsahujícího trestní sankce, jen pět náleží jiným titulům; jsou to: stať 3. o rozdělení válečné kořisti z tit. XVIII, stať 18. o svědectví rodičů a dětí z tit. XIV. 2—3, stať 19. o vykoupení válečného zajatce z tit. VIIT. 6, stať 20. o svědcích z doslechu z tit. XIV. 9, a stať 30a o soudní při manželů z tit. II. 12—13. Zdůraznil jsem již dříve (Slavia 32, 1963, 256) to, že při řešení mnohých otázek textologických třeba přihlížet k celé rukopisné tradici obou základních typů Zakona sudného, i když ve svém pozdějším vývoji byly na sobě nezávislé. Podrobný rozbor vede nás k tomu poznání, že podkladem pro obšírnou redakci byl nějaký text krátkého Zakona sudného blízký tzv. Joasafovské kormčaji (zkratka Jas podle marginalie: Jasaf), 157 158 která sice byla psána až v 16. století, ale zachovala mnohé jedinečné varianty, kterými lze opravit porušený text, zvlášť když je nacházíme též v obšírné a smíšené redakci. Tímto postupem získáváme na mnohých obtížných místech správný smysl, jaký tanul autoru na mysli. Ve svém komentáři odkazuji často na práci VÍ. Procházky: Deset poznámek ke Ganevovu výkladu krátké redakce Zakona sudného ljudem (Právněhistorické studie 9, 1963, 302—317); zkratka: Procházka Ganev. Před všeobecným zákoníkem: Slov. Preže vsekojapravdy. K výkladu sousloví „vpsjakaja prav»da“ srv. ŽM kap. 5. pozn.; Byzantinoslavica 12, 1951, 168n. Nezdá se mi možné, aby byl přehlížen terminologický souhlas mezi ZS a ŽM. I jako biblický výraz (Mat 3.15) třeba jej chápat ve smyslu souhrnu starozákonních předpisů. Zřetelně je to vyjádřeno např. v rkp. Clozově 6a 31—35 (A. Dostál, Clozianus, 1959, 192—3), kde se vbsěka pravda vykládá jako vosa zakonnaě (řec. panta nomima). V staroslověnštině slovo pravbda značí spravedlnost, v právní terminologii pak sám pojem práva, jakož i všechny jeho projevy, tj. zákon, sborník soudních zákonů čili tzv. sudebnik apod. Srov. P. M. Mroček-Drozdovskij (Slavia 30, 1961, 15 p. 41). — o víře boží: Zde přijímám variantu rkp. Jas: o božii věré; jinak má krátká redakce: o božii pravdě. — svatý Konstantin: tj. KonstantinCyril,kterýv tomtoprvním zákoně použil proti tajnému konání pohanských obřadů a přísah trestní sankce z kodexu římského práva (Codex Juris Civilis Romani 1, I, tit. XI, 7—8), kde se stanoví, že ten, kdo by se přes zákaz starých nařízení odvážil konat pohanské oběti, bude-li usvědčen před soudem, bude potrestán konfiskací všeho svého majetku a stejně i ten, kdo o tomto konání oběti věděl nebo je vykonával. Dále se tam stanoví, že i kdyby něco takového bylo spácháno v cizím statku nebo domu (in alieno praedio vel domo) s vědomím pánů, bude ten statek nebo dům konfiskován, a pánové pouze jen proto, že vědomě dali souhlas, aby jejich bydliště bylo takto poskvrněno, budou potrestáni ztrátou úřadu nebo vojenské hodnosti a konfiskací svého majetku. — Přitom třeba zdůraznit, že výraz „selo“ v ZS nemůže mít význam „vesnice“ jako v ruštině a bulharštině; překlady jako u Orošaka „ein Dorf“ (srov. Ganev ZSL o. c. 167) jsou nesprávné. Podle materiálu Staroslověnského slovníku ČSI. akademie věd značí v tomto nejstarším období slovanského písemnictví selo = statek, dvorec, usedlost, což se shoduje s citovanou sankcí římského kodexu (praedium vel domus). 2 —V každé při a žalobě a udání: PodleVL.Procházky(Poslucho et vidoko dans le droit slave, BZS 20, 1959, 231—251) jde tu o trojí druh žaloby: a) proces civilní (prja přednesená supernikem), b) proces trestní, v němž žaloba je přednesena osobou poškozenou (kleveta přednesená klevetnikem), c) proces trestní, kde žaloba je přednesená osobou třetí (Šepty podané šepotnikem). —nepřijímat udání bez mnohých svědků: Slov.ne poslušati bezv svěditelo mnogv. Je to první zřetelný vztah ZS k Metodějově řeči k soudcům, kde se rovněž na počátku citátem z Exodu (23.1) 'uvádí tento zákaz. Celá tato řeč Metodějova se věcně opírá o ZS a do jisté míry jej vykládá. Termín poslušati má v ZS tentýž význam jako v řeči Metodějově výraz slucho prijeti. — nedokážete-li to přísežníky: slov.aštene pritokneteposlusěcho. K tomu srov. VI. Procházka, K historicko právnímu významu csl. pritoknoti a jeho parafrází z ruských pramenů (SL 26, 1957, 336—340). Termín poslucho, původně snad tzv. „svědek pokřiku“ napadené osoby, nabyl později, když došlo k formalizaci procesu, význam přísežníka, s nímž terminologicky splynul, tj. osoby, která svou výpovědí vyjadřuje jen své subjektivní přesvědčení o nevinnosti obžalovaného, nikoli však svou objektivní znalost sporných věcí (Vl. Procházka, Posluchs o. c. 239). Srov. též K. Kadlec, Přísežní pomocníci v právu slovanském (Sborník věd právních a státních 15, 1915, 262). Nejde tu tedy podle Procházky (Ganev o. c. 316) o svědky synodální, ale vůbec tu také nejde ani o svědky, nýbrž o přísežníky, instituci typickou právě pro raně feudální proces. — týž trest... Tak velí boží zákon: Myslí se trest talionis podle „božího zákona“, tj. mojžíšského zákona (Deuter. 19. 18—19). 3 Ekloga XVIII. Uvádím u každé stati ZS odkaz na příslušný titul, popřípadě i na číslo stati v tomto byzantském zákoníku, z níž je přeložena. Doba vzniku Eklogy se udává různě. Dříve podle Zachariae a Lingenthal (Collectio librorum juris graeci-romani ineditorum, Lipsiae 1852) byl udáván rok 740. Přehled této otázky viz u Th. Saturníka (Příspěvky k šíření byzantského práva u Slovanů, 1922, 7—9). Již V. Vasilevskij (ŽMNPr 1879, č. 199, 275) navrhoval vzhledem na souhlasné udání 9. indikce ve všech rukopisech rok 726, který je skutečně zachován v jednom rkp. (z Divrovuni) ze 16. stol.; jako nejpravděpodobnější jej přijímají D. Ginis (Das Promulgationsjahr der Isaurischen Ecloge, Byz. Zeitschr. 24, 1923, 345—358), C. A. Spulber, L'Éclogue o. c. 82—86, G. Ostrogorsky (Geschichte des byz. Staates, Handbuch d. Altertumswiss., Byzant. Handbuch I, 2, 99n), V. Grumel v Échos d'Orient 38, 1935, 325n., Jehan de Malafosse (Dictionnaire du droit canonigue 1950, heslo: Epanagoge). Již z předmluvy k Ekloze je patrno, že tento zákoník byl sepsán na počátku vlády isaurských (správně syrských) císařů Lva a Konstantina, a poněvadž tomuto bylo v r. 720 teprve osm let, byl vlastním autorem jeho otec Lev. Sinogowitz (o. c. 1,10) však se s tímto datováním nesrovnává a odvolává se na 159 160 F. Dóolgera (Ist der Nomos Georgikos ein Gesetz Justinians II.? in: Festschrift Leopold Wanger II, Můnchen 1945); jiná možnost by byl rok 741. O přeskupení materiálu převzatého z Eklogy v ZS pod vlivem starokřesťanské sbírky Lex Dei seu Mosaicarum et Romanarum legum collatio srov. mou stať K otázce původu Zakona sudného ljudem (SL 30, 1961, 12n). —Podle částky: slov.po častivztahovalibulharští právní historikové nesprávně do předcházející věty (Danailov, Bobčev, Orošakov i Ganev o. c. 204, srov. SL 32, 1963, 258 p. 30), správný překlad mají Leunclavius (o. c. II, 133), Freshfield (Ecloga 114), Spulber (o. c. 76). — Neboť tak je to řečeno a napsáno...: řec.jen: kata to gegrammenon, v řec. textu i v lat. překladu Leunclaviově je to vynecháno, jak upozornil již Zachariae v. Lingenthal (o. c. p. 15), rovněž u Freshfielda; Spulber nesprávně: tel gu'il est consigné dans Vinventaire. Ve skutečnosti je to odkaz na bibli, a sice na 1 Reg 30,24: aegua enim pars erit descendentis ad praelium, et remanentis ad sarcinas, et similiter di­ videní. 4 Ekloga XVII. 21 — přiměšuje se: slov. priměšaja se rabě (za řec. syggenomenos). Ponechávám tento archaismus ve významu „tělesně obcovati“ běžný ve staré češtině až do Hájka (např. v Kronice k r. 1039), převzatý autorem ZS patrně z tehdejšího úzu velkomoravského, stejně jako jiná varianta priložiti se děvici (srov. o tom mou stať: K lexiku Zakona sudného ljudem, SR 10, 1957, 61—66). — sedmileté pokání: Staroslověnskýtermín poste značícírkevní pokání neboli epitimii, jehož hlavní úkonbyl půst v jisté stanovené dny. Podle starokřesťanské praxe od 3. stol. měl tento „půst“ neboli pokání čtyři stupně, které jsou v ZS zřetelně vyznačeny: 1. plačící (flentes), kteří po čas bohoslužby „stáli venku“ v předsíni chrámové a s pláčem prosili vcházející, aby se za ně přimlouvali a modlili; 2. slyšicí (audientes), kteří mohli být přítomni v chrámě při mši katechumenů (zde: do svatého evangelia); 3. klečící (genuflectentes) mohli obcovat celé mši klečíce, ale nesměli k přijímání; 4. spolustojící (consistentes), kteří jako ostatní věřící stáli ve chrámu, ale nesměli k přijímání (srov. W. M. Plóchl, Geschichte des Kirchenrechts I, 2. vyd. 1960, 84). V ZS třetí stupeň má tu zvláštnost, nikde jinde nedoloženou, že kajícníci mohou zůstat ve chrámu do Věřím v Boha čili do kreda. Autor ZS měl zřejmě na mysli slovanskou liturgii sv. Petra, kde kredo je odděleno od evangelia řadou modliteb, kdežto v západní, římské mši kredo následuje bezprostředně po evangeliu. — ať přijímá: slov. vsju je chyba opisovačů,kteříneznali staroslověnský termín v+%sodopro přijímání a všelijak jej komolili, podobně jako v ŽM kap. 8 (srov. BZS 12, 1951, 164). 5 Ekloga XVII. 22 — 30 stljazů: slov. stvlezo (jinde stelgzb) z gotského skilliggs, je to, jak upozornil již Suvorov (Slědy o. c. 47) západní název za lat. solidus (1 litra zlata — 72 stljazů = solidů) řec. nomisma neboli zlatníků, dukátů. Srov. také týž termín ve stati 8 a 19. — řečenému pokání: Řád tohoto pokání je týž jako ve stati 4. 6 Ekloga XVII. 23 — uřezávají nos: V Eklozese tento mrzačícítrest „rhinokopie“odůvodňuje tím, že pachatel svedením nevěsty Kristovy se vlastně dopustil cizoložství a podle toho byl potrestán (srov. Sinogowitz o. c. 96, 2. vyd. 72). — pokání 15 let: Řád tohoto pokání je podán v stati následující. —podle světského zákona: tj. podle Eklogy. 7 Ekloga XVII. 25,26 Již Suvorov upozornil, že v této 7. stati jsou sloučeny dvě stati Eklogy. —matkusvého kmotřence: řec.ténsynteknon,pův.slov.překlad kopetra byl opisovači všelijak komolen (Usťuž. rkp. kupitrobu, Varsanof. užikupetru, ale řada jiných má správné kupetru). Správně překládá Leunclavius (o. c. 130): Oui specie tenus uxorem ducit eam, guae ex sancto et salutari baptismate facta est ipsi commater..., vyložíme-li termín commater jako matka křtěnce; totéž platí o „comměre“ Spulberově (o. c. 67). Jde tu o manželskou překážku duchovního příbuzenství druhého stupně, uzákoněnou 53. kánonem Trullským r. 692 a přijatou na římských sněmech 721 a 747 (srov. SL 25, 1956, 231 a Senogowitz o. c. 136). Je to týž případ, o kterém se zmiňuje ŽM kap. 11 (viz pozn.) a Metodějova adhortace k soudcům (A. Dostál, Clozianus o. c. 131), jak je na to upozorněno v naší poznámce k textu. —podle světského zákona: tj. podle Eklogy. — Řád pak tohoto pokání: Srov. pozn. k stati 4. Jsou zde tytéž čtyři stupně kajícnické. — ať přijímají: slov. vse da vvzmutvpzkomoleno,jako v stati 4., místo Vosodo da vozmute. — se svou křestní dcerou, tj. se svou kmotřenkou,s dívkou, které byl na křtu kmotrem. Sňatek kmotra s křtěnkou byl zakázán již zákonem Justinianovým r. 530. Srov. o těchto překážkách duchovního příbuzenství výklad u N. S. Suvorova, Slědy (o. c. 26—37). Ganev (0. c. 264n) chápe slov. došterop svoju poimelv ot stgo krštenija jako: kdo je kmotrem své vlastní dceři, a dává tomu přímo fantastický komentář, který nemá žádné opory v textu ZS. 161 162 Ja O svědcích — Nad všemi těmito: tj. nad všemi těmi provinilci, o nichž je řeč ve statích 4., 5. a 6. — neodsuzovat bez svědků: Srov. pozn. k stati 2. Podle VI. Procházky (SL 26, 1957, 339, pozn. 7) důkaz „přísežníků“ záležel v tom, že nejdříve přísahala strana o pravdivosti svého tvrzení a potom tuto její přísahu další přísahou nebo přísahami... potvrzovali tzv. přísežníci či spolupřísežníci nebo přísežní pomocníci. — život zvířecí: Slov. žitije skotvskoje je zde pravděpodobně souhrnný výraz pro všechny tři druhy sexuálních zvráceností: bestialitu, incest a sodomii (srov. SL 27, 958, 531—3). nejsou příčetní: Rukopisy krátké redakce ZS mají zde chybně: o sebe (sebě) nepobědimi (nevědimi). Jedině v Puškinském rkp. obšírné redakce ZS se zachovalo správně verbální adjektivum nebvdimo („o sebe nebdimi“); srov. Tichomirov o. c. II, 35; SL 27, 1958, 534 a 32, 1963, 258. 8 Ekloga XVII. 29 V této stati nejde o uzavření sňatku, nýbrž o náhradu škody dívce (Procházka, Ganev o. c. 311). —Pakliže se bude jeden z nich zdráhat:. slov.ašteli jedinače ne račiti načnetv; slovo jedinače je patrně zkomolenina místo jedina često (řec. hen tón merón), tj. jedna část, jednastrana. — litru zlata: Srov.pozn.k stati 5. — chudší: Slov. podobbpno,Jas podobněi, řec. endeesteros. —pokání sedmi let: Srov.pozn.k stati 4. 9 Ekloga XVII. 30 Ekloga udává trest uřezání nosu (rhinokopie). — ať jest pokutován: Procházka (Ganev o. c. 313—4) upozorňuje, že právní termín da prodastb sg neznačí prodej do otroctví, nýbrž že prodej je trest majetkový a zakládá se na principu odškodnění; později značil jakoukoli pokutu (např. ruská „prodaža“); v ZS, kde „je zachycen prvotnější stav, jde zřejmě o pokutu ve výši odkladu, peněžní hodnoty osoby, která před tím propadla hrdlem, a teprve v dalším vývoji se podle kompoziční zásady trestního práva z kapitálního trestu vykupovala“. V ZS se se již rozeznává „odškodnění poškozené osoby jměním pachatele... a pokuta prodeje jako veřejný trest ku prospěchu nositele soudní moci“. 10 Ekloga XVII, 31 — před dobou třinácti let: Ve všech rkp. krátké redakcese čte: před dobou dvacíti let, což je zřejmý omyl, který povstal pravděpodobně při přepisu hlaholského originálu cyrilicí (srov. SL 27, 1958, 523). — ať je pokutován: Srov.pozn.k 9.stati. — stran ženy vdané: Srov.na konci7. stati. li Ekloga XVII. 32 Přečin svedení zasnoubené dívky byl pokládán za cizoložství (Trullský kánon 97). Zde byl v ZS mrzačící trest rhinokopie ponechán. 12 Ekloga XVII. 33 Ekloga podle římského práva stanoví za incest trest stětí mečem a rhinokopii; mírnost ZS se vysvětlí tím, že „v oblasti aplikace ZS byly takové sňatky běžné, a tak bylo nutno postupovat umírněně“ (Procházka, Ganev 309). 13 Ekloga XVII. 35 — ať vyžene pozdější: Termín slovanský„menší“označujemanželku pozdější, mladší ve smyslu časové souslednosti (Procházka, Ganev o. c. 309). „Církev respektovala starší svazky a jen při mnohoženství přikazovala výběr jedné z manželek, především hlavní, za jedinou (Vladimír Ruský, Vratislav Pomořský).“ 14 Ekloga XVII. 40 — nebo kácí: Všechny rkp. ZS krátké i obšírné redakce mají zde: i séky; jediný toliko rkp. krátké redakce Čudovské (Solovecký z poč. 16. stol., sign. CM II, viz u Tichomirova o. c. I, 76) zachoval správné čtení: ili sěky (srov. SL 31, 1962, 147). Tento jediný rkp. zachoval také správnou variantu preže sšestvija místo chybného preže Ššestvija ve stati 30a. 15 Ekloga XVII. 41 — pokání dvanácti let: Srov. pozn. k 4. stati. Rozvrženína čtyři stupně určovala církevní vrchnost. —z nevědomosti nebo z lehkomyslnosti: Slov.v+nevěděnije ili vo m [od] 1][o] stb, řec. kata apeirian. é rhathymian, je právní formule pro posouzení odpovědnosti a vyskytuje se též v Metodějově adhortaci k soudcům (Cloz 2b 30). Nacházíme ji také např. v řec. textu Prochironu (XIII. 3), ale slovanský text odpovídá jen z části byzantské předloze (srov. Saturník, Příspěvky o. c. 154). Srov. též výklad o Grivcově interpretaci pojmu modlosto v rkp. Clozově, který jsem podal v BZS 12, 1951, 159—161. Reflex této formule lze najít též na počátku kánonu 163 164 sv. Dimitria: Oto mogly (místo: modlosti?) Ijutyja i nevěžestvija očisti ny (srov. str. 120). —a oheň spálí, ať zaplatí a ať jest bit: Slovata jsou v rukopisech krátké redakce vynechána vinou opisovačů a jsou doplněna podle obšírné a smíšené redakce (srov. Tichomirov o. c. 36, 62, 94, 125). — z jeho vlastního obydlí: řec.tón idión autou pragmatón. Obšírná redakce má pozoruhodnou variantu: of svoego emy ruchla místo ot svoego emu chrama. Výraz ruchlo ve významu domácí nářadí, nemovitosti, svršky je hojně doložen v staroruské biblické tradici (srov. Sreznevskij, Materialy III, 198) a není vyloučeno, že bylo původně. i v krátké redakci na tomto místě. 16 Ekloga XVII. 1 — nevyvede: V krátké redakci ZS je vynecháno, v obšírné (Tichomirov o. c. 36, 62): ne izvlači — da ne izvlečetv. — 140 ran: V řeckém textu se udává jen 12 ran. V slov. textu ZS v krátké a smíšené (svodné) redakci 140, v obšírné 144 (Tichomirov I, 38, 44, 51, 63, 79, 97; II, 36, 62, 95, 125). K otázce právní ochrany asylu poznamenává Vl. Procházka (Ganev o. c. 312), že vývojem docházelo na západě k omezení rozsahu asylu, kdežto v zemi nově získané pro křesťanství, bylo. postavení církve záměrně posilováno, a proto také asyl byl zvlášť zdůrazňován. 17 Ekloga XVII. 5 Tato stať stanoví nepřípustnost právní svépomoci. — sám se stává mstitelem: Slov.mostbniko(var. městvniko), řec. termín ekdikos, značí státního návladního, zástupce státu v obcích řeckých (F. Novotný, Slovník lat.-český, 1948, 452); lat. termín je také vindex za řec. ekdikos, známý též z Nového zákona (R 13.4 a 1 Th 46), kdesepřekládámosivniko,mostitelo| tohotoprvníhovýrazuužíváiZS. Podle Novotného (Slovník o. c. 1402) vindex je, „kdo právně převádí proti druhému spornou věc nebo osobu na svou stranu (t. ve své vlastnictví n. ochranu n. podobně) “. VI. Procházka (Ganev o. c. 316) nesouhlasí s poznámkou prof. M. Andreeva k výkladům Ganevovým, že by tu šlo o snahu feudálů převzít soudnictví do svých rukou, spíše jsou tu chráněny zájmy byzantského státu. To platí i o poměrech moravských. 18 Ekloga XIV. 2—3 —Ani pro pána ani proti pánovi: Krátkáredakceje zde úplně jasná. Ačkoli Orošakov (Oroschakoff, Ein Denkmal des bulg. Rechtes o. c.: 231) podal správný překlad (Weder fůr den Herrn, noch gegen den Herrn darf der Sklave oder der Befreite Zeuge sein), V. Ganev (Zakon» sud. ljud. o. c. 470n) podle Danailova a Bobčeva zkratku gi a následující zápor ni čte jako jedno slovo glospodylní a překládá: Ni gospodarkata, ni protiv gospodarja, že totiž ani paní nemůže svědčit proti svému manželu (pánu). Druhou část této věty chápe Ganev jako samostatný celek, ovšem bez negace: Rob li e, ili e svoboden, da bvde svidetel. Jak tento překlad tak celý další komentář k tomu je chybný. Srov. SL 30, 1961, 7 p. 22. 19 Ekloga VIII. 6 — uvede ho k sobě do domu: Z původního překladu v%stroi ego, který je celkem dobře zachován v Usťužském rkp. (vsbstroi ego) za řec. apokathistón, mají jiné rkp. ves. (vesb) stroi (Jas ustroi) ego, což dalo podnět k chybnému výkladu, jako by zajatec byl koupen s celou vojenskou výzbrojí (viz u Ganeva, Zakons sudnyj o. c. 486n). Slova k sobě do domu jsou přidána podle řec. textu, nepřímo jsou obsažena v samém pojmu vostroiti, restituere, v bývalý stav uvésti a p. Srov. též SL 30, 1961, 7 p. 22. — tři stljazy: Srov. pozn. k 5. stati. S. Troicki, Svjatyj Mefodij kak slavjanskij zakonodatelb (0. c. 57), poukazuje na to, že v řec. Ekloze (VIII, 6) není určena minimální cena této práce zajatcovy, přitom ZS ji cení o polovici dráž než 100. novella Lva VI. Moudrého (886—912): („mercede guotannis binis solidis aestimanda“). 20 Ekloga XIV. 9 — nebo něco jiného svědčíce: řec.Eklogazde má: é tonde katabalesthai, tj. nebo že onen zaplatil; Spulber (L'Éclogue o. c. 53): gue celui-la a acguité sa dette. — i když jsou to župani: Z textu ZS neplyne, že by župan, který neviděl spáchání trestního činu, ale jen o něm slyšel, a proto je vyloučen ze svědectví, byl uveden zde toliko příkladem, ve skutečnosti však že by byly vyloučeny i jiné osoby, jak se domnívá Ganev (Zakons sudnyj o. c. 506), ale je to možné (Procházka, Důkaz o. c. 95; Ganev o. c. 317), pokud by župan označoval jakéhokoli hodnostáře a předpis ZS směřoval proti zvláštnímu postavení osob při vedení důkazu. Řecký text za županí má tabullarioi, Spulber, L'Éclogue (o. c. 53) překládá des notaires. 21 Ekloga XVII. 6 — byli zajati: Z rkp-ů krátké redakce jediný Joasafovský zachoval stopu správného jasg (= jesg se), ostatní mají omylem javleja se (srov. SL 32, 1963, 257—8), což Ganev (Zakons sudnyj o. c. 509n) přijímá do původního textu ZS. — do své země a k svému občanskému právu: V řec. 165 166 Ekloze je toliko en té politeia, slov. ve svoju zemlju i grade. Slov. termín grado má zde význam jako řec. politeia: ius civitatis, civilitas (doklady z kodexu Supraslského a z apoštola Christinopolského A 22.28 viz v Staroslověnském slovníku ČSAV str. 430); pro tento případ, návrat zajatce otroka, má latina zvláštní termín postliminium (F. Novotný, Slov. lat.-čes. 1021), kterého správně užil v svém překladu Leunclavius (o. c. II, 130): Oui in hostium manus veneruní, et inculpatam fidem nostram christianam abnegarunt: postliminio, ad ecelesiam remittuntor. 22 Ekloga XVII. 7. Tato stať má obligační a nikoli trestní povahu, ježto jde o pouhou náhradu škody. Podle Procházky (Ganev o. c. 310) mají též stati 25 a 30 povahu obligační. —a odvede-li jej ...na místo určené: Tato slovajsou v krátké redakci nepozorností opisovačů ex haplographia (města“Xměsto, města) vynechána a jsou doplněna podle obšírné redakce (srov. SL 32, 1963, 258). Ganev (Zakons sudnyj o. c. 522n) pokládá tuto opisovačskou chybu za vědomou odchylku autora ZS od Eklogy a hledí zjistit její domnělé právní důsledky. Za chybu však pokládá tuto kusost krátké redakce ZS i Tichomirov (0. c. II, 14) a myslí, že v obšírné redakci byla opravena podle tzv. Gradského zákona, tj. slovanského překladu Eklogy. Poněvadž však tu jde o haplografii, je přirozenější předpokládat, že v prototypu krátké redakce, která byla substrátem pro obšírnou redakci, byl text úplný, bez této vynechávky. 23 Ekloga XVII. 8 — a buď hladem umořil: slov. i (řec.kai) li gladomoumorb... 24 Ekloga XVII. 10 — Kdo krade na vojně: Zasahuje se zde širší okruh osob, vojáci i nevojáci, kteří kradou za vojenského tažení. V ZS je řečeno stručně: na vojně, v řec. Ekloze: v táboře nebo na výpravě (Leunclavius: in fossato siue in expeditione; Spulber 64: au camp ou en campagne). Trest prodeje srov. pozn. k 9. stati. Ekloga udává zde trest useknutí ruky (cheirokopie). 25 Ekloga XVII. 12 Tato stať podobně jako 22. má povahu obligační, nikoli trestněprávní. 26 Ekloga XVII. 13 Ganev (Zakonb sudnyj o. c. 550) myslí, že zahnáním stáda (abigeatus) se rozumí jeho odehnání s úmyslem si je přivlastnit. K tomu poznamenává Procházka (Ganev 313), že ochrana tak důležité hodnoty jako je dobytek týká se v této době,jakéhokoli činu proti němu, skutkovou podstatu tohoto přečinu tvoří i prosté oddálení kusů dobytka z dosahu vlastníka“. Místo trestu prodeje v ZS stanoví Ekloga trest useknutí ruky. 27 Ekloga XVII. 14 Krádež na mrtvém v hrobě je zvláštní případ krádeže. Trestem pokuty (srov. pozn. k stati 9) se tu chrání hodnoty ideální (Procházka, Ganev o. c. 313). Ekloga má trest useknutí ruky. 28 Ekloga XVII. 15 Rozlišuje se krádež spáchaná v kněžišti kostela, pro niž je stanoven trest pokuty (srov. pozn. k 9. stati) a krádež v lodi chrámové. V Ekloze za krádež v kněžišti je trest oslepení. — a poslán ze země: řec. v Ekloze: exorizesthó, ať je vyhoštěn. 29 Ekloga XVII. 16 Ekloga má na tuto krádež svobodného člověka trest useknutí ruky. Vynikající kanonista ruský, profesor v Bělehradě, S. Troickij uvádí v své studii Svjatoj Mefodij kak slavjanskij zakonodate? (0. c. 50) slovanskou úpravu této krátké stati Eklogy jako doklad kanonistického „šalomounství“ Metodějova, jehož pokládá za autora ZS, a to již v době jeho knížecího působení mezi Slovany byzantské říše, domněnka, kterou se mu nepodařilo dostatečně zdůvodnit. Podle Troického Metoděj našel v krátké formulaci Eklogy čtyři chyby a šťastně je opravil. Juridický byzantský termín sóma eleutheron značí člověka právně svobodného, ale fakticky se dočasně nacházejícího ve stavu otroka. V takovém stavu se např. nachází vykoupený válečný zajatec, dokud nevrátí penězi nebo svou prací obnos zaň zaplacený (srov. ZS stať 19), ale eleutheros (svobodný) nepatří nikomu, a poněvadž ukrást možno jen to, co patří někomu, nemůže být sám předmětem krádeže, a proto Metoděj mluví o krádeži, ne svobodného, ale svobody (slov. text zní: Iže svobodu ukradetv...). Zbavit svobody svobodného možno nejen prodejem do otroctví, ale i tím, že ho někdo učiní svým otrokem (slov. li porabotito). Eklogou stanovený trest: useknutí obou rukou, má dva nedostatky: jednak je příliš krutý, jednak nedbá zájmu ani zotročeného ani pána, který ho vykoupil, jelikož zotročený, bude-li osvobozen, bude muset kromě práce vykonané pro zotročitele dokončit práci svému pánu, a pán, bude-li jeho dočasný otrok prodán, bude bez své viny zbaven dočasného pracovníka. Metodějem použitá zásada talionis šalomounsky odstraňuje oba nedostatky, neboť pán místo dočasného otroka získá otroka stálého a člověk jím vykoupený nabude nejen juridickou, nýbrž i faktickou svobodu, a zotročitel bude zaslouženě potrestán. Srov. též posudek o citované studii 167 168 S. Troického od VI. Procházky v poslední části jeho referátu: Tři nové marné pokusy o prokázání bulharského a makedonského původu Zakona sudného ljudem (SL 33, 1964, 266—7). 30 Ekloga XVII. 17 Jako stať 22 a 25 je i tato povahy obligační. — nebo jeho cenu: V slov. textu ZS je nebo (ili), které musíme nutně předpokládat podle řecké Eklogy, zachováno jedině v Archeografickém rkp. obšírné redakce (Tichomirov o. c. II, 65). 30a Ekloga II. 12—13 Pře manželů — od něho nerozloučil, ani také muže: Slovatato,omylem opisovačů v krátké redakci ZS vynechána, jsou doplněna z obšírné redakce (srov. SL 32, 1963, 259). —potvrzeným od evangelia: Krátká redakceZS má zde nesprávně of euangelista, od evangelisty; jen rkp. Ioasafovský má shodně s obšírnou redakci správně of euangelia (srov. SL 32, 1963, 267 p. 28). — prokaždý hřích: Slova tato jsou součástkoucitátu z Mat 19.3, který se vyskytuje také v Metodějově adhortaci k soudcům, kde jsou však přeložena: na vbsěko vréme (řec. kata pasan aitian). Že stejný překlad měl též prvotní překlad ZS, svědčí nepochybně varianta Ioasafovského rkp. na vseko vremg (srov. Tichomirov o. c. I, 53, p. 28). Jinak všechny rukopisy ZS čtou zde na vsjake grécho. Poněvadž jinak celá rukopisná i tištěná tradice slovanského překladu evangelního má zde od nejstarších dob: po vbvsěkoivině (jen Savvina kniga: na vsako vino), nelze toto důsledné grécho v ZS vysvětlit jinak leda jako korekturu prvotního vrémg. O tomto charakteristickém termínu vrémg, jež zpravidla značí „čas“, ve významu „skutek nečistý“ srovnej pozn. k Metodějově adhortaci. V textech ZS, vyjma Jas, je nahrazen slovem grécho. To je důležité mít na mysli při výkladu zákona o rozluce, o kterém je dále řeč. — od dábla: slov. ot neprijazní; v řec. textu Eklogy je zde to tés kakias eidos (species, genus malitiae, srov. 1 Sol 5.22), které autor ZS správně interpretoval svým překladem (srov. SL 27, 1958, 536—7). Dobře to vystihuje též Leunclavius (o. c. II, 106): Sed enim guum ipsa malitiae species... se pluribus hominibus ingerat... Nejasný překlad má J. Zhishman (Das Eherecht der orientalischen Kirche 1863, 105): Da jedoch die bóse Art unter den Menschen eingebůrgert ist... Spulber (L'Éclogue o. c. 22) chybně: Mais puisgue la méchanceté, sans gu'elle s'inguiěte, demeure dans beaucoup des hommes... —Rozlučuje se muž od své ženy pro takový hřích: Původně bylo zde místo grécho slovo vrémg v speciálním významu skutek nečistý, tj. cizoložství jako první příčina rozluky. Poněvadž se zde ZS odchyluje od řec. textu Eklogy, domníval jsem se (SL 27, 1958, 534—7), že autor ZS vynechal přední důvod rozluky cizoložství. Téhož mínění byli bulharští právní historikové G. Danailov (Edin pametník na staroto bolgarsko pravo ZSL, 1921) a H. Oroschakoff (Ein Denkmal des bulgarischen Rechts ZSL, 1915). Th. Saturník (Příspěvky o. c. 136) rovněž se domnívá, že ZS cizoložství jako důvod rozluky výslovně neuvádí, ale v úvodní části stati 30 a se uznává; blíže však tento zdánlivý rozpor nevysvětluje. Zjištěním, že zde grécho bylo chápáno ve smyslu vrěme, nabývají uvedená slova pregnantního smyslu speciálního hříchu, cizoložství. Tak také správně vyzvedá důležitost slova grécho na tomto místě V. Ganev (Zakons sudnyj o. c. 591) a interpretuje je v souvislosti s předcházejícím výkladem textu Mat 19, 3—6 jako označení cizoložství. — před manželským stykem: slov. preže sošestvija.Všechny rkp. ZS obou redakcí mají zde preže Šestvija, což bylo všelijak vykládáno (srov. Ganev o. c. 593), až na jedinou výjimku: rkp. solovecký čudovské krátké redakce ZS, sign. CM II, zachoval správné čtení: preže sšestvija. Tím se potvrdila má domněnka, kterou jsem podal ve Slavii (27, 1958, 536), z textové tradice samého ZS, zachycené ve své úplnosti edicí Tichomirova (o. c. I, 85; srov. můj referát SL 31, 1962, 147). ZS se touto poslední formulací odchyluje od Eklogy, která zde praví: Stane-li se, že jeden z nich (tj. manželů) po uzavření sňatku bude ovládán ďáblem, takoví z té příčiny ať se od sebe neodlučují. Ďábelský vliv na jednoho z manželů nemůže být důvodem k rozluce. Účinek tohoto ovládání démonem není myšlen jako posedlost, nýbrž jako příčina neschopnosti k manželskému styku (impotentia diabolica). Místo toho ZS uvádí případ, kdy „zlá nemoc“ jednoho z manželů propuklá „preže sbpšestvija“ — v daném kontextu to může být jen taková nemoc, jejímž následkem je impotence — může být důvodem pro rozluku (impotentia subseguens ante copulam). Srov. o tom podrobnější výklad ve Slavii (27, 1958, 536—7). — Toto vše náleží...: To, co následuje až do konce, tvoří závěr celého ZS. Připomínají se tu zejména povinnosti vytčené ve statích samostatně autorem ZS koncipovaných (1, 2, 7a), mimoto však výzva neohlížet se na nikoho a všechny vyučovat v božím zákonu po všechny dny s důvěrou v Krista a jeho odměnu, což jsou myšlenky doslovně převzaté z Metodějovy řeči k soudcům a z jejího závěru, svědčí i o těsné sounáležitosti obou těchto velkomoravských právních památek. 169 Moudr 1.1—2 Přísl 16.7 Ex 23.1 Moudr 6.1 170 B) ADHORTACE METODĚJOVA K VELKOMORAVSKÝM KNÍŽATŮM-SOUDCŮM „.. milujte spravedlnost, kteří vládnete nad zemí, smýšlejte o Pánu v dobrotě a hledejte ho prostým srdcem, neb bývá nalezen od těch, kdo ho nepokoušejí, a zjevuje se těm, kdo v něho věří. Jestliže tedy Boží slovo přikazuje pozemským vladařům, aby milovali spravedlnost, a jinde opět (dí): Počátek dobré cesty je činit spravedlivé, neboť od spravedlivých skutků začínáme blažený život, nuže vizme se strachem, co označuje boží zákon jako jeho zkázu, a před tím utečme jako před něčím plamenějším než všeliký plamen a jedovatějším než jedovaté uštknutí.“) Tu přijde Mojžíš, poučen od Boha, a hned zpočátku praví k vladařům: Udání liché, dí, nepřijímej.ž) Co se praví, že je udání liché? Liché je bez svědků, a jen po pečlivém a spolehlivém vyšetření je přijímám. Především ti, kdo přijali moc od Boha a řádně zkoumají pře svých vlastních lidí a rozhodují o nich každý den po trpělivém vyšetřování, jsou povinni nepokládat ani jednoho člověka jim podřízeného za milejšího než 1) Přesněji přeloženo: než dvojité jedovaté uštknutí. V staroslověnském originálu je zde totiž genitiv duálu (édovitu učdeniju), který se zakládá na správném přírodovědním postřehu: had vypouští jed při uštknutí ze dvou větších dutých zubů, po nichž zůstanou na postiženém místě dvě ranky. Tato dvojitost zranění při jednom uštknutí je vyjádřena duálem. Dosud se pokládal tento duál nesprávně za dativ singuláru, který náhodou zní stejně, a sice za komparativní dativ místo genitivu, a byl označován jako syntaktická anomalie tohoto textu. 2) Citát z Exodu (23.1), kterým sv. Metoděj začíná svou úvahu o důležitosti svědků v procesním řízení, je vzat z počátku středověkého výboru z mojžíšského zákonodárství (Ecloge legis, guae a Deo per Moysen data est Israelitis), záhy přeloženého do církevní slovanštiny a pojatého i do tištěné Kormčí knihy (kap. 45). (oba) zákony boží?), ani bratra ani syna ani přítele ani kohokoli jiného, ale ať dobře znají a uváží, co je psáno v Božím zákonu: Kdo říká svému otci a své matce: nevěděl jsem o tobě a svých bratrů jsem nepoznal a svým synům jsem nerozuměl, pro tvůj zákon jsem zachoval tvé spravedlnosti. Potom i to, co je psáno ve svatých evangeliích: Kdo miluje otce neb matku víc než mne, není mne hoden. Proto je každý kníže povinen nedbat na nikoho a vyučovat ty, kteří jsou pod jeho mocí, svatému božímu zákonu Krista a proroků a apoštolů a blažených Otců a všem den co den přikazovat, aby nikomu ze slabších nekřivdili ani nekonali žádný pohanský obyčej ani pohanské přísahy nebo v jiném něčem nebloudili, — nemá zajisté nic společného světlo s tmou ani synové světla s pohany — aby měli svatý křest ve veliké úctě a nevydávali jej v posměch, a s matkami svých kmotřenců a s křestními dcerami se nesměšovali. To všechno totiž zakázaly pod klatbou ekumenické církevní sněmy. Ale i knížata, kteří by jim takto trpěli tyto jejich zlořády a po rozchodu netrestali jich, jak náleží, přiměřeným postem, postihly klatbou a zavrhly do věčného ohně.“) Tohle, bratři, je povinen každý, kdo byl pokřtěn ve svatém 3) Zde v originále je opět genitiv duálu (božiju zakonu), posud nesprávně chápaný jako dativ singuláru. 4) Metoděj zde s důrazem poukazuje na 53. kánon Trullského sněmu (692), kterým se prohlašují za nedovolené a neplatné sňatky kmotra s ovdovělou matkou kmotřence nebo s kmotřenkou pro překážku duchovního příbuzenství. Otázka tato byla na Moravě aktuální, jak svědčí slovanský Život Metodějův (kap. 11). Půst v tehdejší terminologii znamenal tolik co církevní pokání, jehož byl hlavním úkonem. Značnou obtíž působilo v následujícím textu rčení v% različenvje, ale právě text uvedeného 53. kánonu trullského je klíčem k jeho správnému výkladu. V něm se totiž nařizuje, aby ti, kdo uzavřeli takovýto nedovolený sňatek, napřed od něho upustili a potom se podrobili kajícnickému postu (primo ab hoc illicito et iniusto matrimonio desistant, deinde et fornicatorum poenis subiciantur). S tím se shoduje zpráva ŽM (kap. 11), že Metoděj se snažil ty, kteří uzavřeli tento nedovolený sňatek, domluvou, poučováním a útěchou přimět k tomu, aby se rozešli, ale nemohl je rozvést. Teprve „ve različenzje“, tj. ve stavu rozejití neboli po rozchodu, mohl jim být uložen církevní trest exkomunikace z přijímání spojené s postem. Deut 33.9 Mat 10.37 2 Kor 6.14 Efes 5.8 1 Sol 5.5 Jan 12.36 171 Etes 5.3 1 Kor 6. 9—10 1 Kor 3.17 Mat 193 Mat 5.32 Mat 19.6 Malach 2.15—16 Is 29.13 Mat 15.8 172 a spasitelném křtu zachovávat s bázní a strachem. Vždyť svatý a blažený Pavel praví totéž k věřícím: Smilství a všeliká nečistota ať není mezi vámi jmenována, jak se sluší na svaté, a nikdo ať vás nesvede prázdnými slovy, ježto smilníci a udavači a násilníci nebudou dědit království boží, neboť hněv Boží přijde pro tyto věci na syny vzpurné. Každý pokřtěný je povinen uchovávat sám sebe čistým jako svatý chrám boží a spokojit se se svou ženou a na nic jiného dalšího nepomýšlet ani se neoddávat jako dobytek nerozumným chtíčům. Kdo tedy z pokřtěných bude od nynějška usvědčen, že tak dělá, ať jest odsouzen podle Božího zákona. Totéž odpověděl i náš Spasitel Ježíš Kristus, když se ho tázali, zda lze propustit svou ženu pro každý „čas“:5) Každý kdo propouští svou ženu kromě příčiny smilství, uvádí ji do cizoložství, a každý kdo se s propuštěnou ožení, cizoloží, neboť dva lidé, které Bůh spojil, nemají se rozlučovat. Také prorok Malachiáš zvěstuje totéž co Bůh a praví: Ženu svého mládí ať nezanecháš; pojmeš-li však proti ní nenávist a propustíš ji, bezbožnost tě pokryje, dí Pán. Rovněž svatí apoštolové a blažení Otcové se svatým zákonem označili takovéto zrušení manželství za věc velmi závažnou a podrobili ji tudíž velikému vyšetřování a postu. Jest tedy povinen každý křesťan mít v úctě a bázni tu, která si ho zvolila, a soudit ji podle Božího zákona svatého v každé naskytlé při, jak je psáno v zákoně.) Proto nikdo z vladařů, ovládán ďáblem, i když svými ústy vyznává, že je věrný, ať se srdcem nevzdálí od Boha tak, aby se pokoušel pro temnotu lehkomyslnosti nebo nějaké jiné nevědomosti nebo tělesné lásky nezachovávat něco z těchto psaných věcí?) a domníval se, že nepodléhá odsouzení do věčného ohně 5) V originále je zde místo očekávaného slova „vina“ užito výrazu „vrěme“, tj. „čas“ ve významu „nečistý skutek“. Je to nejspíš pozůstatek tabuový, který nacházíme v témž citátu (Mt 19.3) též v 30a stati Zakona sudného a ve 4. kánonu neocesarejském v Metodějově překladu nomokánonu (srov. str. 72). Nikde jinde není nic podobného doloženo. 6) Zde je zřetelný odkaz na Zakon sudnyj ljudem, který právě na konci zdůrazňuje povinnost řešit manželské spory na církevním soudu. 7) Opětný poukaz na psaný zákoník, který jak se předpokládá, byl posluchačům znám. a na tomto světě božímu hněvu, a ať si důrazně připomene, co se stalo prvnímu králi izraelskému Saulovi od proroka (Samuele), a to za nevelké opomenutí, a tudíž ať s bázní a třesením zachovává Boží zákon. Řekl totiž k němu: Bůh [volá] : Hle, zdaž jsou potřebné Pánu zápalné oběti a dary jako naslouchat hlasu Páně? Poslušnost je zajisté lepší dobro než obětní dar. Proto žes nedbal na slovo Páně, zahanbí tě Pán, abys už nebyl vladařem. A opět: Spravedlnost povznáší 'národ, hříchy a nespravedlnostmi upadá lid do bídy. A mnoho jiného je, co praví svaté knihy a tím působí hrůzu a strach vladařům. Ať tedy pochopí, že sláva vezdejší pomíjí jako sen, a aft zvolají v duchu svém se svatým apoštolem Pavlem, jenž praví: Kdo nás odloučí od lásky Boží a od (obou) svatých zákonů?Š) Ani oheň ani meč ani co jiného. A proto ať pokládají pevnost ve víře a dodržování (obou) božích zákonů a vládu od něho svěřenou za věc platnou a svatou a těší se na budoucí život a doufají, že uslyší blažený hlas Páně: Služebníku dobrý a věrný, byls v malém věrný, nad mnohými tě ustanovím, vejdi v radost Pána svého... kde se budeš veselit s anděly na věky věků. Amen.“) 8) V originále je zde „svetumu zakonu“, což pokládám za omyl písaře místo „svetuju zakonu“ (duál). 9) Tento poměrně krátký text, zachovaný v hlaholském fragmentu homilií Velikého Týdne, psaném v XI. století na charvátském území písařem dosti nedbalým a na počátku i konci jako ohlodaný nepřízní času, byl donedávna znám blíže jen několika filologům. Novějšími studiemi však jeho význam vzrostl do té míry, že jej možno pokládat za jeden z nejdůležitějších textů cyrilometodějských. Vlastní povaha této řeči Metodějovy vynikla teprve jejím srovnáním s nejstarší právní památkou slovanskou, se Zakonem sudným ljudem. Všecka obsahová náplň ZS obráží se v této Metodějově adhortaci k soudcům-knížatům. Právní tématika je tu ovšem řečnicky přetvořena, takže např. celý soubor mravnostních přestupků je tu zahrnut do úvahy o poscvátnosti křtu a o závazcích z něho plynoucích. V tomto promítnutí do sféry řečnické možno do jisté míry spatřovat současný komentář k tomuto zákoníku. Zároveň je tím dán důkaz, že se podle něho na Moravě soudilo, neboť se naň přímo odkazuje. Jinak v celé výstavbě této řeči, v jejím autoritativním tónu a ryzosti myšlenky i slova zjevuje se nám v plném světle velikost sv. Metoděje, tohoto někdejšího knížete slovanského 1 Král 15.22—23 Přísl 14.34 Řím 8.35 Mat 25.23 173 1 (MY) 2 (M) 3 (M4) 174 C) STAROSLOVĚNSKÝ PENITENCIÁL NAŘÍZENÍ SVATÝCH OTCŮ O POKÁNÍ ZA VRAŽDU A ZA KAŽDÝ HŘÍCH Spáchá-li někdo vraždu nebo zabije-li (někoho) ze svého příbuzenstva, ať se deset let kaje v jiné diecézi, a potom af je přijat (nazpět) do své vlasti, kál-li se správně o chlebě a vodě. A u příbuzenstva zabitého ať mu to dosvědčí biskup a kněží, u nichž konal pokání. Pakliže se nekál dobře, ať není přijat ve své vlasti.í) Spáchá-li kdo vraždu nedobrovolně, pět let ať se kaje, dvě z nich o chlebě a vodě.) Spáchá-li některý klerik sodomský hřích, deset let ať se kaje, dvě z nich o chlebě a vodě. v byzantské říši a pak spolupracovníka a dovršitele díla svého bratra Konstantina Cyrila na Moravě. Nejnovější kritické vydání Metodějovy adhortace je v knize A. Dostála (Clozianus, Praha 1959), podávající fototypickou reprodukci rukopisu, cyrilský přepis hlaholského textu, jeho přepis latinkou, český jeho překlad a úplný index slov. 1) Vondrák Rozprawy 23—25 podal důkaz, že slovanský překlad tohoto kánonu mohl povstat jen z latinského originálu, jak předpokládal Suvorov (Sléědy o. c. 115), nikoli z řečtiny podle názoru A. Pavlova. Překlad ten je podle Vondráka „vůbec nepřesný a chybný“, nicméně je tento kánon sám o sobě, když jej čteme bez zřetele k latinskému originálu úplně jasný a dává zcela přesný smysl. O' náhradě však, kterou je viník povinen příbuzným, se nezmiňuje. Původně šlo tu o vraždu vůbec, potom to bylo rozšířeno i na vraždu někoho z příbuzenstva. 2) Formule „o chlebě a vodě“ je charakteristická pro západní penitenciály a stanoví nejpřísnější pokání. B. Poschmann (Die abendlándische Kirchenbusse, Breslau 1930, l2n) rozlišuje ještě u tohoto přísného postu o chlebě a vodě přísnější způsob „per mensuram“, kdy mohl kajícník požívat jen určitou míru chleba, a způsob mírnější s dovolením xerofagie, tj. s používáním „suchých“ pokrmů. Jinak tento půst kajícnický zakazoval hlavně požívání masa a vína. Během roku se pokládaly zvláště tři kvadragesimy, tj. 4Odenní posty, před velikonocemi, před vánocemi a po sv. Duchu za dny kajícné. O nich je také dále zmínka v těchto Nařízeních. Dopustí-li se některý klerik smilství, sedm let ať se kaje. Přísahá-li kdo křivě, sedm let ať se kaje. Přísahá-li kdo křivě z donucení, tři léta ať se kaje. Ukradne-li kdo něco hrdelního (capitale furtum), buď dobytek, nebo dům podkopá, nebo ukradne nějakou prospěšnou věc (presidium) velmi drahocennou, pět let ať se kaje. Pakliže ukradne něco nepatrného, tři léta ať se kaje. Dopustí-li se některý klerik smilství s cizí ženou nebo s pannou, ať se kaje tři léta o chlebě a vodě. — Je-li jáhnem nebo mnichem, čtyři léta ať se kaje, tři z nich o chlebě a vodě. — Je-li biskupem, pak ať je zbaven hodnosti a deset let ať se kaje. Zahubí-li někdo člověka otrávením, sedm let ať se kaje, tři z nich o chlebě a vodě. Dopustí-li se některý laik, který je ženat, smilství s cizí ženou nebo s pannou, pět let ať se kaje, tři z nich o chlebě a vodě. Jestliže některý klerik nebo vyšší duchovní hodnostář opustí ženu a přijme hodnost (a opět ji, tj. ženu přijme), sedm let ať se kaje, je-li jáhnem; pakliže je knězem, deset let ať se kaje.“) Dopustí-li se kdo smilství s jeptiškou, poněvadž se nazývá důstojnější, tři léta ať se kaje o chlebě o vodě.“) Dopouští-li se kdo smilství sám na sobě, rok ať se kaje. 3) V textu Euchologia Sinajského (f. 102b 24) jsou vynechána per haplographiam slova, která jsou správně uvedena v rkp. Usťužském: i paky ju priimeto. Podobný kánon zakazující ženatému knězi užívání manželství není v řeckých pramenech doložen. Je zřejmě západního původu, a jak již H. J. Schmitz (Bussbicher II 360) na to poukázal, je v naprostém rozporu s 13. kánonem Trullským (692), kde se výslovně praví, že řecká církev dovoluje podle 6. kánonu Apoštolského jáhnům i kněžím i po vysvěcení užívat manželství, a hrozí církevními tresty tomu, kdo by chtěl takové manželství rozloučit. Srov. Vondrák Rozprawy 10,31. 4) V kánonu 13. je dosti nesnadno určit smysl slov: poneže vpeštbši narečete se, která se nesrovnávají s příslušným latinským textem Mers.: sicut in superiore sententia unusguisgue iuxta ordinem peniteat... Také překlad Frčkův (0. c. 590) není případný: Si guelgu'un fornigue avec une religieuse, en plus de la plus grande (pénitence) prescrite (?), gu'il se repente pendant 3 années au pain (et) a Veau. Suvorov (Slědy o. c. 99) správně poukázal na podobný výraz v předcházejícím 12. kánoně, že 4 (M0) 5 (M5) 6 (M6) 7(M7 8 (M7) 9 (M8) JO (M9) 11 (M II) 12 (M J2) 13 (M 13) 14 (M 14) 175 15 (M 17) 16 (M 16) 17 (M 17) 18 (M 17) 19 (M 18) 20 (M 19) 21 (M 58) 176 Ztratí-li kdo část Těla Páně, rok ať se kaje. Jestliže kdo pomyslí na cizí ženu a nemůže s ní zhřešit, rok ať se kaje. Jestliže se kdo přejí a pak poblije, ať opakuje třikrát čtyřicet dní (tj. tři kvadragesimy). Jestliže kdo pro nemoc vyvrhne hostii, ať se postí tři dni, a co vyvrhl, ať schrání do ohně a ať odzpívá sto žalmů. Pakliže ji psi sežerou, sto dní ať se postí.“) Udusí-li některá žena dítě, tři léta ať se kaje, jedno z nich o chlebě a vodě. Zmrzačí-li kdo dobrovolně své tělo, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. A kdo z žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje, jedno o chlebě a vodě.) je tam řeč o duchovním vyššího stupně: vešibšo Čosto iměje. Podobně i zde veštvši lze chápat jako označení vyššího postavení v církvi. Proto trest je přísnější „o chlebě a vodě“, kdežto podobné provinění s vdovou nebo pannou v kánonu 26. se trestá rovněž tříletým pokáním, ale bez klauzule „o chlebě a vodě“. 5) Za latinské eucaristia je zde místo staroslověnského vosodo, které je známé z Kyj. a Víd. listů, ŽM a Zakona sudného, termín brašbnsce, vyskytující se též ve Víd. listech. Ale ke konci tohoto 18. kánonu zachovala se tu stopa po prvotním překladu (vosoda): ašteli ego psi da vokuseto přidané da, které se tu rušivě objevuje, nemůže být nic jiného než zbytek původního vsuda. Také v Zakonu sudném nalézáme částici da jako zlomek původního vsu-da (srov. BZS 12, 1951, 164). 6) Jak upozornil Vondrák (Rozprawy 28), nerozuměl slovanský překladatel delikátním odstínům smyslné lásky latinského kánonu Merseburskému 58: Si uero diligens feminam inscius alicujus mali propter sermonem, XL dies peniteat, osculatus autem eam et amplexat (V amplexatus) IV guadragesimas peniteat, diligens autem mente, VII dies pen. Ostatně možno, že jeho latinský originál nebyl jasný. Překládal patrně takto: .. tuždjo ženo lobvžeto i priimeto (chápal amplexari ve významu amplecti „přijímat“), a poněvadž vzít k sobě cizí ženu se rovnalo poklesku blod+ setvoriti, určil trest tříletý odlišně od latinského originálu (srov. kánon 26). V Usťužské kormčaji bylo vynecháno priimeto — patrně se soudilo, že tento případ je již obsažen v jiných kánonech — a tak vzniklo neslýchané ustanovení, trestající polibek jako cizoložství. V Euchologiu naopak bylo vynecháno lobožete, protože se neshodovalo s priimeto a s přísným trestem. Udeří-li některý laik z nepřátelství člověka a okrvaví ho, deset dní ať se kaje. Ukradne-li kdo z bídy něco k snědku, čtyřicet dní ať se kaje. Jde-li někdo 1. ledna na koledu, jako dříve činívali pohané, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě.“) Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Dopustí-li se kdo smilství s vdovou nebo pannou, tři léta ať se kaje.Š) "Zapálí-li někdo dům nebo stodolu (humno), sedm let ať se kaje o chlebě a vodě. Ukradne-li kdo toliko něco z klášterního kostela, sedm let ať se kaje o chlebě a vodě.“) Spoutá-li některý duchovní s hněvem člověka nebo proleje (jeho) krev, ať povolá lékaře a dá mu za léčení. Půst 80 dní o chlebě a vodě.“0) 7) Kánon Merseb. 32 dodává na konci: guia hoc daemonum est; podobně Usťužský rkp.: jako olo sotony jesto igra ta. Koleda je u Slovanů dávný zvyk z dob pohanských a byl u Slovanů na samém přechodu ke křesťanství, ale není u nich původní, jako není původní ani jméno (lat. calendae, řec. kalandai), značící první den v měsíci, potom zvlášť první dny lednové se slavností zimního slunovratu a počátku nového roku. K Slovanům se dostaly tyto „kalendy“ ještě v době jejich rozkvětu za pohanství, před jejich pokřestěním. Srov. L. Niederle, Slovanské starožitnosti. Oddíl kulturní II, 12, 1924, 243. 8) Vondrák Rozprawy o. c. 28—29. Mers. 35 jedná o únosu, zde je to chybně přeloženo buď pro nejasnost nebo vadu latinského textu, nebo je to změněno úmyslně, protože příslušného ustanovení pro člověka světského vlastně nebylo. 9) Vondrák Rozprawy o. c. 29. Slovanský překladatel zaměnil omylem „ministerio“ za „monasterio“ (Mers 39: Si guis aliguid de ministerio sancte ecclesiae... fraudaberit...). Je to jeden z nejzávažnějších důkazů, že slovanský text se opírá o latinský a nikoli řecký originál. 10) Vondrák Rozprawy o. c. 30 poukazuje na rozdíl latinského textu Mers. 40, kde se čte: Si guis clericus hominem percusserit..., a hledá původ chybného překladu lat. percusserit, slov. S% gněvomo Ssvvgzaetu, v odchylném znění jeho předlohy od rkp. Merseb. Domnívám se však, že tu vůbec nejde o chybu, nýbrž o odchylnou formulaci právní, která se vztahuje na velkomoravské obyčeje, kde byl aktuálnější případ bezprávného „svázání“ člověka než „udeření, zbití“. Důkazem toho je fakt, že mezi 22 23 24 25 26 27 28 29 (M 24) (M 31) (M 32) (M. 33) (M 35) (M.38) (M 39) (M 40) 177 30 (M 40) 31 (M41, 42) 32 (M 44) 33 (M 46) 34 (M 47) 35 (M 51) 36 (M 52) 37 (M 53) 178 Je-li to jáhen, tedy sedm měsíců, je-li to kněz, tedy rok, je-li to biskup, tedy pět let ať se kaje. Nemůže-li se kdo postit, ať odzpívá 48 žalmů; neumí-li to, ať dá peníz (cetu); nemá-li peníze (cety), tedy ať dá od jídla, co má.“1) Vezme-li kdo plat od někoho za to, že se bude zaň postit, učinil-li to vědomě, ať se postí za sebe tolik, co za onoho, a co byl přijal, ať dá chudým. Neboť kdo bere na sebe cizí hříchy, není hoden, aby se jmenoval služebníkem Kristovým. Jestliže některá žena, jež se dopustila smilství, zničila v sobě dítě, deset let ať se kaje, dvě z nich o chlebě a vodě. Jestliže některý laik z lakoty velmi těžce křivě přísahá, ať své jmění dá chudým a odejde do kláštera a (tam) se kaje. Jestliže některý klerik ve věku třiceti let spáchá smilství s čtvernožcem, deset let ať se kaje, není-li ženat; má-li ženu, patnáct let ať se kaje.“2) Opije-li se některý kněz nebo klerik, deset dní ať se kaje; je-li to laik, sedm dníať se kaje. Opije-li kdo svého přítele na posměch, ať se oba postí sedm dní.15) kánony staročeského penitenciálu (Někotoraja zapověď) z XI. století se v čísle 14. děje výslovná zmínka o „svázání“ člověka: Vsjak iže z vrěza vezaeto imuštbpv domu svoem..., tj. Každý kdo pro vrěz spoutává majícího (něco) v domu svém, ať má půst dva roky Srov. můj článek: Církevněslovanský penitenciál českého původu (SL 29. 1960, 40n). Tento jedinečný doklad týkající se bezprávného spoutání člověka je zároveň svědectvím o velkomoravském původu Zapovědí sv. otců. 11) V tomto kánonu se vyskytuje dvakrát jméno mince ceto-cety, v Usť. rkp. srebrbnicu-cety. Jedná se o náhradu za půst nebo zpívání žalmů, jakýsi druh redempce (Mers. 41 a 42: det denariům unum). Srov. V. Machek, Etymologický slovník jaz. čes. a sloven. 1957, 57: ceta původ nejistý a velmi sporný, nejspíš z román. centus, zkrácenina z lat. centesimus, stý díl z platební jednotky, jako pozdější franc. centime a americké cent; je-li tomu tak, označovala by cgetanejdrobnější peníz. 2) Vondrák Rozprawy 32—33 poukazuje na řecký vliv v tom, že jako mez pro větší výměr pokání se udává rok třicátý, v latinských penitenciálech bývá tu vždy dvacet (podle kánonu Ankyrského 15), v Merseb. rkp. dvacet pět. 3) Slovanský překlad „do roga“ latinského „humanitatis gratia“ vysvětluje Vondrák (o. c. 27) tím, že snad překladatel četl ve své předloze „humi­ Ukradne-likdoněcoksnědku,aťsepostíčtyřicetdní;je-li© 38(M55) to dítě, ať se postí sedm dní. Má-li kdo v úmyslu smilnit a nemůže, ať třikrát opakuje 39 (M 57) kvadragesimu. Dopustí-lisekdosmilstvísesvouotrokyníaonaporodí| 40(M60) dítě, ať dá svobodu této otrokyni a ať se postí jeden rok. Umře-li někomu dítě nekřtěné z nedbalosti, ať se kaje tři 41 (M61) léta o chlebě a vodě. Hněvá-lisekdonabratrasvého,kolikdníchováhněv,tolik© 42(M64) ať se postí o chlebě a vodě. Proklne-li kdo v hněvu bratra svého a opět se s ním smíří, 43 (M 66) sedm dní ať se kaje o chlebě a vodě.f“) Jí-liněkdozadušeninunebokrevzvířecí,nevědažejeto© 44(M74) mršina, nebo něco obětovaného (modlám) bez přinucení, ať se postí dvanáct týdnů; pakliže (z toho) jedl vědomky, dvě léta ať se postí. Jestliže kdo neuschoval hostieí5) a myš ji sežere nebo se 45 (M 78) zmaří, čtyřicet dní ať se postí. Jestližekdorozlijezesvatéhokalichuvčasobětování,sedm| 46(M79) dní ať se postí; rozlije-li po obětování, čtyřicet dní ať se postí. Jestliženěkomu,zatímcospívkostele,přinesenepřítelpo-| 47(M142) kušení ve spánku, sedm dní ať se postí a ať koná na sto úklon za den. litatis (ve smyslu humiliationis) gratia“. Zde patrně také nejde o omyl, ale o jiné pojetí. Srov. v Zakonu sudném obšírné redakce stať „o upojstvě“, kde archeografická recense zachovala rovněž starobylý výraz do ruga: Ašte druga svoego upoitb do ruga, da se bietb po dvěnadcatv raně; Puškinský text má již do poruganija (srov. Tichomirov, Zakon sudnyj II, 1961, 70). 4) Vondrák Rozprawy vidí v slovanském překladě chybu, slov. i paky vozljubito prý nedává smyslu. Frček (Euchol. Sin. II, 594) upozorňuje na I. Sobolevského (Žurnal Min. Nar. Prosv. avril 1904, 357—360) návrh úpravy tohoto místa: (da) i paky vozljubite. Ale myslím, že tyto rozpaky jsou zbytečné, neboť i souřadné i paky vozljubito dává plný a jedině přípustný smysl. U penitenta přicházejícího k zpovědi se už předpokládá, že se smířil, neboli, že „si ho opět zamiloval“, jinak by nemohl dostat absoluci. Proto je také stanoveno tak malé pokání. 6) Lat. sacrificium se zde překládá brašeňca (srov. pozn. 5); Ustuž. rkp. má komkanija. 179 48 (M 88) 49 (M 30) 50 (M 0) 51 (M34) 180 Okradl-li někdo jeptišku“5), tři léta ať se postí o chlebě a vodě, a co ukradl, ať dá chudým. Jestliže některý klerik loví, je-li to jáhen, dva roky ať se postí; je-li to kněz, tři léta ať se postí o chlebě a vodě.f?) Zaklíná-li se kdo někomu při svatých věcech, a když se opije, blije, čtyřicet dní ať se postí o chlebě a vodě; je-li to jáhen, ať se postí sedm dní (Usť: sedm let) o chlebě a vodě. Jestliže by někdo konal zaklínání (tj. čaroval) a modlil se k dáblům nebo jim tvořil lidská jména, pět let ať se kaje o chlebě a vodě.“$) 16) V lat. textě je: Si guis monasteria spoliant... Slovanský překladatel četl: monastriam; řec. slovo monastria (jeptiška) se vyskytuje též v latině (Du Cange, Gloss. mediae et infimae latinitatis IV, Forcellini IV). Srov. Vondrák Rozprawy 29. 17) Ustav bělečský (srov. Je. Golubinskij, Istorija russkoj cerkvi I, 1, 1880, č. 120) má také předpis o honitbě kněží, ale stanoví přísnější trest degradace: ...da izveržetsja sana. Vondrák Rozprawy o. c. 43. 18) Všechny posavadní výklady vycházely z chybného textu rukopisného: Ašte k'to kleto bodeto ..., lat. Si guis mathematicus fuerit... Jak chápali autoři penitenciálů termín mathematicus, svědčí glosa v pen. Valicellanském I.: Mathematicos dicimus incantatores, gui demones invocant et instabiles effecit homines vel mentes evertit. Jak již Suvorov (Slědy o. c., Priloženija I, str. XII) na to poukázal, byli v jazyku římských císařských zákonů nazýváni matematiky astrologové (incantatores), předpovídající na základě polohy a pohybu hvězd osud jednotlivých lidí, měst a říší a působili tím škodu v obyvatelstvu (Codex Justinianův 9,18 de maleficis et mathematicis et ceteris similibus). Tento význam však se podle Vondráka nedá srovnat s tím, co praví slovanský text: Ašte k'to kleto bodeto, tj. Bude-li někdo proklet... Vondrák odmítá objasnění A. Pavlova, že klgt+ je překladem řeckého epaoidos (zaklínač), a vykládá si věc tak, že překladatel buď slovu tomu nerozuměl nebo měl exemplář velmi opotřebovaný a nejasně psaný, a proto četl anathematicus místo mathematicus (0. c. Rozprawy 25—26). Podobně Frček chápe toto místo a překládá: Si guelgu'un est maudit... (o. c. 596). Podle Vondráka se tento kánon nacházel na patřičném místě tam, kde je v Usťužském rukopise, ale opisovač a možná sám autor Euchologia patrně oň „klopýtl“, slova ašte klgto bodeto vlastně nenaznačují žádný přestupek, chtěl jej pravděpodobně vynechat, ale potom se jinak rozmyslil a přidal jej na konec, jak se to stávalo s kánony nejistými neb vynechanými nebo odjinud přijatými. Takový je posavadní stav této otázky. Ale skutečnost je jiná a prostší. Jde tu o obyčejnou piseckou chybu: Místo klgto třeba číst klglo bodelo. Záměna t za V Usřužském (Rumjacevském) a v Ioasafovském rukopise jsou ještě dva kánony, jichž Euchologium Sinajské nemá: Vyleje-li někdo (krev?) svatou, když slouží mši, a schrání ji, 50 dní ať se postí o chlebě a vodě. Chodí-li kdo k čarodějům, tři léta ať se kaje, dvě části chleba a třetí popela aťjí. U pořadového čísla kánonů v slovanském překladu Nařízení (Zapovědí) sv. Otců je v závorce udáno číslo kánonů v latinském Merseburském penitenciálu (zkratka M). V poznámkách se častěji cituje spis V. Vondráka: Zachodnio-europejskie postanowienia pokutne w jezyku cerkiewnoslowiaůskim (Rozprawy akad. umiejetnoáci, Kraków 1905, tom XXV, 1—67) ve zkratce: Vondrák Rozprawy. I — v hlaholském písmu jsou si oba znaky podobné — je nasnadě. Tato vazba participia minulého na -/» s bodo s významem futura exacta nebo futura potenciálního (zde tedy: Bude-li někdo zaklínat — jestliže by někdo zaklínal) je význačná pro malou skupinu nejstarších památek, jak ukázal P. Vyskočil (Staroslověnské sstvorils bodo, SL 25, 1956, 260—1). K tomu srovnej H. Křížková, Ještě stsl. smtvorilb bodo (SL 26, 1957, 500 až 505). Jsou to Euchologium Sinajské (4 doklady, mezi nimi 2 ze Zapovědí), Supraslský rkp. (2 dokl.), Apoštol a Sinajský žaltář po jednom, celkem 8. K tomu však třeba dodat 6 dalších dokladů ze Zakona sudného (Usťuž. rkp. 58a 10, 58b 8, 58b 11, 58b 12, 60a 6, 6la 13). Touto malou opravou odpadají všechny obtíže a text nabývá správného smyslu. 52 (Usť 20) 53 (Usť 51) 181 Eles 6.16n Byli jste odpůrci Židů, vyznavači svaté Trojice, vykonavateli božské prozřetelnosti, služebníky božské velebnosti, zdrojem slova božího, nepohnutými sloupy Kristovy církve,. pečetí spravedlnosti, štítem víry, přílbicí spásy, klasem veleplodným, révou medem tekoucí. Strdí byla vaše slova, jimiž jste potěšili všecek svět a jež jste nechávali vytékat jako drahocennou perlu. Byli jste poklady Páně, stánky božské prozřetelnosti, vyvolenými nádobami Ducha svatého, které rozšířily jméno Kristovo po celé zemi. Slávu kříže jste nesli na sobě, opovrhli jste věcmi časnými a oblíbili si věčné. Bez ustání, svatí a opravdoví pastýři, proste snažně za vyvolené stádo své, zahánějte strasti a vysvobozujte je z běd a nebezpečenství. Osvěťte nám oči srdce a rozum posilňte, abychom šli, jak náleží, v šlépějích vašich. Vezměte na sebe naše nemoci a poskytněte sílu shůry, abychom byli důstojně živi v Kristu a tak se stali dědici vaší práce a hlasateli pravé víry, kterou jste nám odkázali, abychom všichni jednohlasně oslavovali třikrát svaté božství Otce a Syna i Ducha svatého, nyní i vždycky i na věky věků. Amen. SEZNAM LITERATURY ANDREEV M., Kem vsprosa na proizchoda i spščnosti na Zakona sudnyj ljudem. Godišnik na Sofij. Univ. Jurid. fak. 49. 1957 — Zakon sudnyj ljudem — starob»lgarski praven pametnik. Pravna Missl 2, 1958, I, 13—37. — Javljaetsja li Zakon sudnyj ljudem drevnebolgarskim juridičeskim pamjatnikom? Slavjanskij Archiv M. 1959, 3—22 BAUMSTARK A., Die Messe im Morgenland. Kempten u. Můnchen 1906 — Missale Romanum. Eindhoven-Nimwegen 1929 BENEŠEVIČ V. N., Drevne-slavjanskaja kormčaja XIV titulov bez tolkovanija (SyntagmaXIVtitulorumsinescholiissecundumversionem| palaeoslavic = Jefremovskaja kormčaja. S. Pb 1906 BERČIČ I., Dvie službe rimskoga obreda za svetkovinu sv. Čirila i Metoda. Zagreb 1870 BLAGOEV N. P., Zakon sudnyj ljudem. Kritičeski bělěžki. Spisanie na Brlgar. Akad. na Naukitě X, 6. Sofija 1915 BOBČEV S., Istorija na starobelgarskoto pravo. Sofija 1910 BRANDT R., Grigorovičev parimejnik v sličenii s drugimi parimejnikami. I—III. M. 1894— 1901 BRŮCKNER A,, Die Wahrheit úber die Slavenapostel. Tubingen 1913 CIBULKA J., Epiusios—nasoštenyj —guotidianus—vezdejší. SI 25, 1956, 406—415. — Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství na Moravě. P. 1958. — Groszmáhrische Kirchenbauten. Sancti Cyrillus u. Methodius. P. 1963. — Římské kostely, v nichž se na začátku r. 868 konala liturgie slovanská. Sborník prací filosof. fak. brněnské univ. 1964 CODRINGTON H. W., The Liturgie of Saint Peter. Liturgischgeschichtliche Ouellen u. Forschungen 30. Můnster i. W. 1936 ČIŽEVSKIJ D., K voprosu o liturgii sv. Petra. Slovo 2, 1953, 37—39; 3, 108, p. 1 DANAILOV G. T., Edin pametnik na staroto brlgarsko pravo — ZSL. Sbornik na narodni umotvorenija, nauka i knižnina, kn. XVIII. Sofija 1901 DEVOS P., Les saints Cyrille et Méthode. Recents progrés critigues au servis de Vunion. Nouvelle Revue Théologigue 1957, 162—174 DEVOS P. et MEYVAERT P., Trois énigmes cyrillo-méthodiennes de la „Légende HMaligue“.Anal. Bolland. 73, 1955, 375—461. — Autour de Léon d'Ostie et de sa „Translatio S. Clementis“. Anal. Bolland. 74, 1956, 189—240. — La Légende Morave de SS. Cyr. et Méth. et ses sources. Anal. Bolland. 74, 441—469 DOSTÁL A., Clozianus. Staroslověnský hlaholský sborník tridentský a innsbrucký. P. 1959. — Les origines de l'Apologie slave par Chrabr. BZS 32, 1963, 233—246 DUBENSKIJ D., Pamjatniky drevnego russkogo prava. Russkie dostopamjatnosti II. M. 1843 269 DUJČEV I., Zur literarischen Tátigkeit Konstantins des Philosophen. Byz. Zeitschr. 44, 1951, 105—110. — Un episodio del' attivitA di Constantino Filosofo in Moravia. Ricerche Slavistiche III, Roma 1954. — Vbprosst na vizantijsko-slavjanskite opiti za spzdavane na slavjanska azbuka prez pwrvata polovina na IX. vek. Izvestija na Instituta za bmlgar, istorija 7, Sofija 1957, 252n. Autoreferát v BZS 20, 1959, 196/7. — Constantino Filosofo nella storia della litteratura bizantina. Studi in onore di E. Lo Gatto e Giov. Maver. Firenze 1962, 205—222. — Il problema delle lingue nazionali nel Medio Evo e li Slavi. Ricerche Slavistiche 8, 1960, 39—60 (rec. E. Follieri v BZS 24, 1963, 393). DVORNÍK F., Les Slaves, Byzance et Rome au IX-e siěcle. Paris 1926. — Les lézendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance. P. 1933 FRANKO I., Šv. Klyment u Korsuni. Lvov 1906 FRČEK J., Euchologium Sinaiticum. Patrologia Orientalis t. XXIV fasc. 5, t. XXV fasc. 3. Paris 1933, 1939 FRESHFIELD E. H., A Manuel of Roman Law. The Ecloga. Cambridge 1927. — A revised manuel of Roman Law. Ecloga privata aucta. Cambridge 1927 FRIEDRICH J., Ein Brief des Anastasius bibliothecarius an den Bischof Gaudericus von Velletri. Sitzungsber. d. Bayer. Akad. Můnchen 1892 GANEV V., 2akons sudnyj ljudems. Pravno-istoričeski i pravno-analitični proučvanija. Sofija 1959 GEITLER L., Euchologium. Glagolski spomenik monastira Sinai brda. Zagreb 1882 GEORGIEV E., Dve proizvedenija na sv. Kirila. Studia hist.-philol. Serdensia, suppl. vol. II. Sofija 1938 GNIDOVEC F., Vpliv sv. Gregorija Nazianškega na sv. Cirila in Metodija ter na njuni Žitji. Ljubljana 1942 GORSKIJ A. V., Kirill i Mefodij. Novyje istočniki i učenyje trudy dlja istorii slavjanskich apostolov. Kirillo-Mefod. sbornik. M. 1865 GOŠEV I., Starobelgarskata liturgija. Godišnik na Sofij. universitet, Bogoslov. fak. IX. 1931—2, 1—77. — Sv. bratja Kiril i Metodij. Materiali. Godišnik o. c. VI, 1938 GRANSTREM J., © proischoždenii glagoličeskoj azbuki. Trudy otd. drevnerusskoj literatury XI. 1955 GRIVEC F., Reversi sunt ex Moravia. Jugoslov. istor. časopis 3, 1937, 62—91. — Prvo poglavije ŽM. Beličev zbornik, Beograd 1937, 135—140. — Slovenski knez Kocelj. Ljubljana 1938. — Vitae Constantini et Methodii. Versio latina, notis dissertationibusgue illustrata. AAV 17, 1941. — Zarja stare slovanske književnosti. Ljubljana 1942. — (Clozov-Kopitarev Glagolit v slovenski književnosti in zgodovini. RAZ I, 5, 1943. — O idejah in izrazih Žitij Konstantina in Metodija. RAZ 1944, 169—193. — Sermo panegyricus in memoriam ss. Cyrilli et Methodii. AAV 18, 1947, 1—25. — De lingua palaeoslavica. AAV 18, 1947, 75—84. — Pohvala sv. Cirilu in Metodiju. RAZ 1950, 27—58. — Žitja Konstantina in Metodija. Ljubljana 1951. — Pripombe k Žitiju Konstantina. SR 4, 1951, 264—268. — Na sem Petrč. Slovo, Zagreb, 4—5, 1955, 24—46. — O Metodovem nomokanonu. Slovo, Zagreb, 6—8, 1957, 35—44. — Konstantin und Method Lehrer der Sla­ 270 ven. Wiesbaden 1960. — Slovanska blagovestnika sv. Ciril in Metod. Celje 1963 GRIVEC F. —TOMŠIČ F., Konstantin i Metodije Solunjani. Izvori. — (Constantinus et Methodius Thessalonicenses. Fontes. Radovi staroslov. instituta, knjiga 4. Zagreb 1960 HANSSENS J. M., Institutiones liturgicae de ritibus orientalibus I—III. Roma 1932 HAVLÍK L., Staří Slované v rakouském Podunají v době od 6. do 12. století. P. 1963 HORÁLEK K., Studie o slovanském verši. Sborník filologický 12, 1946, 261—343. — Význam Savviny knigy pro rekonstrukci stsl. překladu evangelia. P. 1948. — K dějinám tekstu staroslověnského evangelia. AAV 19, 1948, 208—229. — Evangeliáře a čtveroevangelia. P. 1954 HRUBÝ V., Staré Město-Velehrad ústředí z doby Velkomoravské říše. P. 1964 CHALOUPECKÝ V., Prameny X. století legendy Kristianovy o sv. Václavu a sv. Ludmile. Svatováclavský sborník II, 2. P. 1939. — Na úsvitu křesťanství. Z naší literární tvorby románské v stol. IX.—XIII. P. 1942 ISAČENKO A. V., Jazyk a póvod Frizinských pamiatok. Bratislava 1943. — Začiatky vzdelanosti ve Velkomoravskej ríši. Turč. Sv. Martin 1948 ISTRIN V. A., 1100 let slavjanskoj azbuki. M. 1963 JAGIČ V., Ouattuor evangeliorum codex glagoliticus olim Zographensis nunc Petropolitanus. Berolini 1879. — Ouattuor evangeliorum versionis palaeoslovenicae codex Marianus glagoliticus. Berolini 1883. — Služebnyja Minei za sentjabrs, oktjabre i nojabrs v cerkovno-slavjanskom perevodě po russkim rukopisjam 1095 až 1097 g. S. Pb. 1886. — Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache. Berlin 1913. — Zum altkirchenslavischen Apostolus I, II, III. Wien (Sitzungsber. d. Wien. Akad. Bd. 191, 193, 197) 1919—1920 JAKOBSON R., Český verš před tisíci léty. Slovo a slovesnost 1, 1935, 50—53. — The Beginnings of National Self-Determination in Europe. The review of politics 7, 1, Jan. 1945, 29—42. — St. Constantine's Prologue to the Gospels. St. Vladimir's Seminary Ouarterly 1954. — The slavic response to byzantine poetry. XII Congrés international des études byzantines. Rapports III. Ochrida 1961. — Tainaja službba Konstantina Filosofa i dal'nejšeje razvitije staroslavjanskoj poezii. Iz Zbornika radova Vizantološkog instituta knj. VIII. Beograd 1963, 161—166 KONESKI B., Ohridska književna škola. Slovo, Zagreb, 6—8, 1957, 177—194 KOP F., Vývoj metropolitní pravomoci v církvi západní. P. I. 1941, II. 1944 KOSCHMIEDER E., Die vermeintlichen Akzentzeichen der Kiewer Blátter. Slovo, Zagreb, 4—5, 1955, 5—23 KOSTIČ D., Bugarski episkop Konstantin, pisac službe sv. Metodiju. BZS 7, 1937 až 1938, 189—211 KURZ J., Patriarcha, císař a papež v Životě Konstantinově a Metodějově. Sborník Franku Wollmanovi k sedmdesátinám. P. 1958, 22—34 LAVROV P., Žitija chersonskich svjatych v grekoslavjanskoj pis'mennosti. Pamjatniki christianskogo Chersonesa, vyp. II. M. 1911. — Kyrylo ta Metodij v davůoslovjanskomu pysmenstvi. Kyiv 1928. — Materialy po istorii vozniknovenija drev­ 271 nejšej slavjanskoj pis'mennosti. Trudy slavjanskoj komissii, tom I. Leningrad 1930 LETTENBAUER W., Eine lateinische Kanonessammlung in Máhren im 9. Jahrhundert. Orientalia Christ. Periodica 18, 1952, 246—269 LEUNCLAVIUS J., Juris Graeci-Romani tam canonici guam civilis tomi duo. Francofurti 1596 MAREŠ F. V., Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové hodnoty. SL 25, 1956, 443—495. — Drevneslavjanskij literaturnyj jazyk v velikomorávskom gosudarstve. Voprosy jazykoznanija č. 2, 1961, 12—23 MENHART O., Kaligraf o hlaholici. Slovanské studie. P. 1948, 58—59. — O prvenství moravské hlaholice. SL 25, 1956, 198—199 MOHLBERG K., Il Messale glagolitico di Kiev (sec. IX) ed il suo prototipo Romano del secolo VI—VII. Atti della Pontifica Acad. Rom. di archeologia. Memorie II. Roma 1928 MOHLBERG K. — BAUMSTARK A., Die álteste erreichbare Gestalt des Liber Sacramentorum anni circuli der rómischen Kirche. Liturgiegeschichtliche Ouellen u. Forschungen 11—12. Můnster i. W. 1927 MURETOV S., Istoričeskij obzor činoposledovanija proskomidii do „ustava liturgii“ konstantinopolskogo patriarcha Filofeja. M. 1895 NAHTIGAL R., Starocerkvenoslovanski evhologij. RAZ 1925. — Rekonstrukcija treh starocerkvenoslovanskih izvirnih pesnitev. RAZ 1943. — Euchologium Sinaiticum. I. Fotografski posnetek. II. Tekst s komentarjem. Ljubljana 1941, 1942 NIKOLSKIJ N. K., K voprosu o sočinenijach pripisyvajemych Kirillu Filosofu. Izvestija po russ. jazyku i slovesnosti I, 2, 399—457, Leningrad 1928 OAKLEY TH. P., Alleviations of Penance in the Continental Penitencials. Speculum XII. 1937 OHIENKO I., Kostjantyn i Mefodij. Varšava I. 1927, II. 1928 OROSCHAKOFF (Orošakov) H., Ein Denkmal des BulgarischenRechtes (Zakon Sudnyj ljudem). Zeitschr. £f. vergleichende Rechtswissenschaft XXXIII. Stuttgart 1912 PASTRNEK F., Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda. P. 1902 PAULINI E., Slovesnosť a kultúrny jazyk Velkej Moravy. Bratislava 1964 PAVIČ J., Staroslovenski pjesnički kanon u čast sv. Metodiju i njegov autor. Bogoslovska smotra, Zagreb 24, 1936, 59—86 PAVLOV A. S., Anonymnaja grečeskaja staťja o preimuščestvjach Konstantinopolskogo Patriaršego Prestola i drevne-slavj. perevod s dvumja dopolnenijami. Vizant. Vremennik 4, 1897, 143—154 POKORNÝ L., Liturgie pěje slovansky. Soluňští bratři. P. 1963. — Die slavische Cyrillo-Methodianische Liturgie. SS. Cyrillus et Methodius. Leben und Wirken. P. 1963, 118—126 POLÁCH O., Církevněprávní poměry ve středním Podunají od rozšíření křesťanství až do pádu Velké Moravy. AAV 19, 285—309. 272 PORFIRIJ USPENSKIJ, Pervoje putešestvije v Afonskije monastyri i skity. Kiev 1877. — Vtoroje putešestvije po sv. Gorč Afonskoj v gody 1858, 1859 i 1861. M. 1880 POSCHMANN B., Die abendlándische Kirchenbusse im friihen Mittelalter. Breslauer Studien zur historischen Theologie XVI. Breslau 1930 PROCHÁZKA VL., K historickoprávnímu významu csl. pritoknoti a jeho parafrází z ruských pramenů. SL 26, 1957, 336—340. — Poslucho et vidoko dans le droit slave. BZS 20, 1959, 231—251. — Deset poznámek ke Ganevovu výkladu krátké redakce Zakona sudného ljudem. Právně historické studie 9, 1963, 302—317 RADOJIČIČ DJ. SP., Hilandarski rukopisi o postanku slovenske pismenosti. Srpska akademia. Matica srpska. Fototipska izdava. Novi Sad 1963 RATKOŠ P., Pramene k dejinám Velkej Moravy. Bratislava 1964 SATURNÍK TH., Příspěvky k šíření byzantského práva u Slovanů. P. 1922 SEVERJANOV S., Sinajskaja psaltyr'. Petrohrad 1922 SCHMID H. F., Die Nomokanonůbersetzung des Methodius. Leipzig 1922 SCHMITZ H. J., Die Bussbicher und das kanonische Bussverfahren. II. 1898 SIEVERS ED., Die altslavischen Verstexte von Kiev und Freising. 1925 SINOGOWITZ B., Studien zum Strafrecht der Ekloge. 1. Můnchen 1952, 2. Atheny 1956 SMIRNOV S. J., Materialy dlja drevnerusskoj pokajannoj discipliny. Čtenija kn. 3. M. 1912 SMRŽÍK ST., The Glagolic or Roman-slavonic Liturgy. Series Cyrillomethodiana vol. II. Cleveland — Rome 1959 SOBOLEVSKIJ A. Jj., Materialy i izsledovanija v oblasti slavjanskoj filologii i archeologii. Sbornik ORJaSl 88, n. 3. S.-S.-Pb. 1910 SPULBER A., L'Éclogue des Isauriens. Cernautzi 1929 SREZNEVSKIJ I. I., Drevnije glagoličeskije pamjatniki, sravnitelno s pamjatnikami kirillicy. VII. Otryvki iz služebnika. S.-Pb. 1866, 243—274. — Materialy dlja slovarja drevnerusskogo jazyka po pis'mennym pamjatnikam. S.-Pb. I. 1890, II. 1902, III. 1912. — Obozrenije drevnich russkich spiskov Kormčej knigi. Sbornik ORJaS! 1897 STANISLAV J., Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda v legendách a listoch. Tuč. Sv. Martin 1950 SUVOROV N. S., Sledy zapadno-katoličeskogo cerkovnogo prava v pamjatnikach drevnego russkogo prava. Jaroslavl 1888 SYRKU P. A., K istorii ispravlenija knig v Bolgarii. T. I, vyp. II: Liturgičeskije trudy patriarcha Jevthimija Ternovskogo. S.-Pb. 1890 ŠACHMATOV A. A. — LAVROV P. A., Sborník XII veka moskovskogo Uspenskogo sobora. Vyp. I. M. 1899. Fotografická reimprese vydánna Dm. Čiževským v La Haye 1957. ŠESTAKOV S. P., Očerki po istorii Chersonesa v VI.—X. vekach po R. Chr. Pamjatniki christianskogo Chersonesa, vyp. III. M. 1908 TADIN M., La Légende intitulée Translatio corporis Clementis. Paris 1955. — Les 273 ordinations romaines des premiers disciples slaves et la date de la consecration épiscopale de Méthode, frěre de Constantin-Cyrille. Akten des XI. internationalen Byzantinisten-Kongresses 1958. Miinchen 1960 TARCHNIŠVILI M., Geschichte der kirchlichen georgischen Literatur. Studi e testi 185. Cittá di Vaticano 1955. — Liturgiae ibericae antiguiores. Corpus scriptorum orientalum, vol 123. Scriptores Iberici. Series I, t. I. Textus 84—92. Versio 64—70. Lovanii 1950 TEODOROV — BALAN A,, Kiril i Metodi. Sofija I. 1920, II. 1934 TICHOMIROV M. N., Zakon sudnyj ljudem kratkoj redakcii. M. 1961. — Zakon sudnyj ljudem prostrannoj i svodnoj redakcii. M. 1961 TKADLČÍK V., Le moine Chrabr et Vorigine de lécriture slave. BZS 25, 1954, 75—92. — Trojí hlaholské i v Kyjevských listech. SL 25, 1956, 200—216. — Dvě reformy hlaholského písemnictví. SL 32, 1963, 340—366. —Dvojí ch v hlaholici. SL 33, 1964, 182—193 TRIFONOV J., Dve sočinenija na Konstantina Filosofa (sv. Kirila) za moštite na sv. Klimenta Rimski. Spisanie na Brlgar. Akad. na naukite, kn. 48, 1934, 159 až 240 TROICKI S. V., Spor Starog Rima sa Novim na stranama slovenske Krmčije. Srpska akad. nauka. Beograd 1960, 33—40. — Sv. Mefodij kak slavjanskij zakonodatel. Bogoslovskije Trudy. Sbornik vtoroj. M. 1963, 85—124. — Totéž zkráceně v Žurnalu Moskevské Patriarchie 1961, č. 12. — Recense o Tichomirově edici Zakona sudného ljudem krátké redakce v Slovo, Zagreb, 13, 1963, 203—212. — Dlja kogo, kogda i gde sv. Mefodij sostavil „Zakon sudnyj ljudem“? Ročenka 4 (Separát) 49—58. — Zakon sudnyj ljudem, kak pamjatnik vizantijskogo prava. Extrait des Actes du XIIe Congrčs internat. des Études Byzantines, t. II. Beograd 1964, 525—529 TRUBECKOJ N. S., Altkirchenslavische Grammatik. Wien 1954 TUNICKIj N., Sv. Kliment, episkop slovenskij. Serg. Posad 1913. — Materialy dlja istorii učenikov sv. Kirilla i Metodija. Grečeskoje prostrannoje žitije sv. Klimenta Slovenskogo. Serg. Posad 1918 UŠAKOV V. JE., O jazyke Usťužskoj kormčej XIII—XIV vv. Kirov 1961. — Ustjužskaja Kormčaja. SL 30, 1961, 20—40 UŠENIČNIK F., Najstarejši glagolski spomenik in liturgija sv. Cirila in Metoda. Bogoslovni Vestnik 10, 1930, 235—253 VAILLANT A., Une homélie du Méthode. RÉS 23, 1947, 34—48. —. Une poésie vieux-slave: La Préface de V'Évangile. RÉS 33, 1956, 7—25 — Ouelgues notes sur la Vie de Méthode. BZS 24, 1963, 229—235. VAJS J. — KURZ J., Evangeliarium Assemani. P. I. 1929, II. 1955 VAJS J., Rukověť hlaholské paleografie. P. 1932. — Kritické studie staroslovanského textu biblického: Evangelium sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše, sv. Jana. Text rekonstruovaný. P. 1935—1936. — Kánon charvátsko-hlaholského misálu Illir. 4. Protějšek hlaholských listů Kijevských. ČMF 25, 1939, 113—134. — Mešní řád charvátsko-hlaholského vatikánského misálu Illir. 4 a jeho poměr k moravsko­ 274 panonskému sakramentáři stol. IX. AAV XV, 2, 1939, 89—141. — II canone del piů antico messale croatoglagolitico del sec. XIV. Studi e testi. Miscellanea Giov. Mercati, vol. V. Cittá del Vaticano 1946. Estratto 1—7. — Josef Dobrovský Cyril a Metod, apoštolové slovanští. Spisy a projevy J. Dobrovského, sv. XII. P. 1958 VAŠICA J., Život a Pochvala sv. Cyrila. Dobré dílo, sv. 93. Stará říše 1927. — Mnicha Chrabra Obrana slovanského písma. Brno 1941. — Slovanská liturgie nově osvětlena Kyjevskými listy. Slovo a slovesnost 6, 1940, 65—77. — Slovanská liturgie sv. Petra. BZS 8, 1939—46, 1—54. — Slovo na prenesenie moštem preslavnago Klimenta neboli legenda Chersonská. AAV 19, 1948, 38—80. — Anonymní homilie v rukopise Clozově. ČMF 23, 1949, 6—9. — Origine cyrillométhodienne du plus ancien code slave dit „Zakon sudnyj ljudem“. BZS 12, 1951, 154—174. — Metodějův překlad nomokánonu. SL 24, 1955, 9—41. — Anonymní homilie rukopisu Clozova po stránce právní. SL 25, 1956, 221—233. — K leksiku Zakona sudného ljudem. SR 10, 1957, 61—66. — Jazyková povaha Zakona sudného ljudem. SL 27, 1958, 521—537. — K otázce původu Zakona sudného ljudem. SL 30, 1961, 1—19. — Collectio 87 (93) capitulorum dans les nomocanons slaves. BZS 20, 1959, 1—8. — Církevněslovanský penitenciál českého původu. SL 29, 1960, 31—48. — Kirillo-Mefodijevskije juridičeskije pamjatniki. Voprosy slavj. jazykoznanija, vyp. 7. M. 1963, 12—33. — Právní odkaz cyrilometodějský. SL 32, 1963, 331—339. — Kaki sa zadačite na ponatašpnoto proučvane na knižovnoto nasledstvo na slavjanskija prosvetitel Metodij? Slavjanskaja filologia II, 1963, Sofija, 72—74 — K výkladu některých míst v tzv. Anonymní homilii rukopisu Clozova. Orbis scriptus Dm. Tschižewskij zum 70. Geburtstag. Můnchen-Allach 1965. — Korsuner Legende. Slavische Propyláaen 8. Můinchen-Allach 1965. VAVŘÍNEK V., Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje. Rozpravy Čs. Akad. věd, roč. 73, seš. 7. P. 1963 VEČERKA R., Velkomoravská literatura v přemyslovských Čechách. SL 32, 1963, 398 —416 VIKTOROV A., Kirill i Mefodij. Novyje istočniki i učennyje trudy dlja istorii slavjanskich apostolov. Kirillo-Mefod. sbornik. 1865 VONDRÁK V., Frisinské památky, jejich vznik a význam v slovanském písemnictví. P. 1896. — Studie z oboru církevněslovanského písemnictví. Rozpravy ČA III, 20. P. 1903. — O původu Kijevských listů a Pražských zlomků. Spisy ČA. 1904. — Zachodnio-europejskie postanowienia pokutne w jezyku cerkiewnoslowiaúskem. RozprawyPolskiej Akad. Kraków 1904. — Altkirchenslavische Grammatik?ž. Berlin 1912 VORONOV A., Glavnějšije istočniki dlja istorii sv. Kirilla i Mefodija. Kiev 1877 WASSERSCHLEBEN F. W. H., Die Buszordnungen der abendlándlichen Kirche. Halle 1851 WEINGART M., Hlaholské listy Vídeňské. K dějinám staroslověnského misálu. ČMF 24, 1938 (zv. otisk) 275 WEINGART M. — KURZ TJ.,Texty ke studiu jazyka a písemnictví staroslověnskéhož. P. 1949 VAN WIJK N., Zur Rekonstruction des Urtextes der altkirchenslavischen Vita Constantini. ZSPh 17, 1941, 268—284 ZIGEL F. F., Obsčestvennoje značenije dejatelnosti sv. Kirilla i Mefodija. Mefodijevskij jubilejnyj sbornik. Varšava 1885 ZLATARSKI V. N., Istorija na psrvoto belgarsko carstvo. I, 2. Sofija 1927 REJSTŘÍK JMENNÝ Abasgové (Abchazové) 205, 227 Abiron 239, 250 Abrahám 232, 263, 267 Abramovič D. J. 211 Adalvin, arcib. solnohradský 248 Adam 17, 52, 115, 135, 192, 208, 214, 260 Agara (Hagara) 215 Agaréni (Saracéni) 187—190, 215, 257, 264—265 Agathon, papež 233, 242 Ajnalov D. V. 145 Akvilas (Aguilas, Akylas) 18-—19, 219 Alanové 227 Albánie 12 Alexandr, název dubu 201, 221 Amastris, město v Paflagonii 120 Amerumnes, kalif 216 Aguileia (Akvileja) 226 Anastasius, bibliotekář římský 55—56, 61, 68, 141, 147, 208, 212—214, 218, 228 —229 Anatolios, patriarcha 242 Andreev M. 164 Andronik sv. 237, 247, 248, 266 Angelar sv., učedník slovanských apoštolů 119 Antonij sv. 94, 262 Arabové 9, 205, 215, 217 Arius 233 Arméni 205, 227 Árón 123, 232, 263 Arsenij sv. 94, 262 Arsenius, biskup římský 208, 211, 228 Asyřané 17 Athanasius sv. 70, 242, 255 Athos 60, 70 cařihradský 233, Augustin sv. 205 Auxentius sv. 113 Avaři 123, 205 Azovské jezero 192, 219 Balbín B. 19 Bardas, byzantský vladař 203, 212, 216 Barišié Fr. 123 Basil I., byzantský císař 212, 251 Basilius Veliký sv. 213, 255 Baumstark A. 45, 47 Beda sv. 81 Běljajev J. D. 10 Benátky 226 Beneševič V. N. 63, 67 Berčié Iv. 87, 92, 224 Bidlo J. 251 Blagoev N.P. 80 Blatenský Hrad-Mosapurch 19 Bloy L. 21 Bobčev S. S. 160, 165 Bodjanskij O. M. 89—91 Bonifác sv. 84, 221, 250 Boris a Glěb sv. 211 Boris, car bulharský 18, 73—74, 80, 223, 230, 247 Brandt R. 31 Briickner A. 24, 41, 89, 90, 221, 223 až 224, 253 Budilovič A. S. 11 Byzanc 68 Cařihrad 55 Cibulka J. 20, 44, 227, 228, 255 Codrington H. W. 39, 40, 43 Cyril sv., patriarcha alexandrijský 26, 101, 113, 233, 242 Cyrus Alexandrijský 233 277 Čiževskij Dm. 41, 249 Črnčié Iv. 69 Damas, papež 233, 242 Danailov G. T. 160, 165, 169 Dathan 24, 239 David 232 Devos P. 88, 218 Dimitrij (Demetrios) Soluňský sv. 120 až 124, 215, 252 Dimitrij Rostovský sv. 123 Dionysius Areopagita sv. 26, 102, 212 Dionysius Gramatik 18 Dionysius Thrácký 18 Dmitrijevskij A. 59 Dmitrs 36 Dobrovský J. 10, 22—23 Dominik, biskup poslaný na Moravu 254 Dostál A. 13, 19, 70—71, 158, 161, 225 Dubenskij D. 77 Dujčev Iv. 10, 221, 223—227, 251 Dunlop D. M. 217 Durr V. 248 Dvorník Fr. 89, 212, 217, 218, 221, 227, 229, 243—244, 251 Eckhardtová Th. 12 Egbert z Yorku, arcibiskup 81 Egyptané 17, 205, 227 Eirena, manž. Konstantina V. 217 Eleutherius 228 Ellwangen ve Švábsku 247 Eliseus 232 Enos 232 Enoch 232 Epifanius 70 Epicharnos 18 Erasmus 254 Eulogius 26, 101 Euthymij, patriarcha trnovský 26, 34, 39 Eutychius 233, 242 Eva prabába 120 Felicita sv. 109 278 Filotheos ský 34 Florinskij T. 80 Formosus, biskup portský, pak papež 208, 228 Fortunatov F. F. 42 Fotios, patriarcha cařihradský 87, 213, 217, 224, 250 Franko Iv. 55, 57 Frček J. 13, 83, 93, 110, 175, 179, 180 Freherus M. 157 Freshfield E. H. 157, 160 Friedrich J. 55, 218 Ful (Phul), Fulsko 201, 221, 257 Funk F. X. 67 (Filofej)| patriarccařih Ganev V. 73—74, 157, 159—160, 162, 164—167 Gatto Lo E. 10 Gauderich, biskup z Velletri 55, 61, 141, 208, 218, 228—229 Gebauer J. 254 Gedeon 121, 261 Geitler L. 29, 33 Gennadij, arcibiskup novgorodský 31, 106 Georgiev E. 27, 106 Georgios, biskup chersonský 140, 220 Gerhardt D. 218 Gerov B. 11 Ghyen Van den 217 Gil'ferding A. F. 10, 25 Ginis D. 159 Ginzel J. A. 89 Golubinskij J. 61, 180, 212, 254 Gorazd sv. 87, 119, 241, 253—254 Gorskij A. V. 54, 57, 89, 220 Gošev Iv. 91, 93—98, 224, 252—253 Góthové-Rósové (Varjagové) 205, 217, 227 Goussen H. 39 Granstrem J. E. 213 Gratian, císař 47 Grivec Fr. 10, 19, 27, 52—53, 68, 70, 89—98, 123, 135, 137, 141, 163, 211 až 229, 242—248, 250—253 Grot J. K. 11 Grumel V. 159 Gruzínci 227 Hadrián II., papež 41, 65, 95, 208, 226, 228—229, 235—236, 245—246, 265 až 266 Hájek V. z Libočan 160 Halabala M. 220 Halkin F. 213 Hamm J. 225 Hanka V. 89, 220, 249 Hanno, biskup frizinský 247, 248 Hanssens J. M. 34 Havránek B. 216 Helénové 17 Hermanrik (-rich), biskup pasovský 247, 248 Hilarion sv., překladatel Petrovy liturgie do gruzínštiny 40 Hil'ferding viz Gil'ferding Hnězdno 249 Homér 9, 185 Honorius, papež 233, 242 Horálek K. 24, 85, 253 Hrubý V. 254 Hunové 227 Chaloupecký V. 87 Chazaři 9, 52, 118, 190—201, 205, 217, 243, 257, 264—265 Cherson na Krymu 10, 55—56, 60, 191, 217 Chrabr, mnich 13—19, 90, 219, 226 Iberové 205, 227 Ibas 242 Ignatios, patriarcha cařihradský 214 Il'inskij G. A. 25 Nlyrik 47, 68, 247 Isačenko A. V. 20, 52, 75, 134, 138 Ivanov J. 85 Ivans 36 Izák 234, 267 Jagič V. 10, 13, 22, 27, 29, 30, 41, 49, 85, 92, 215 Jakobson R. 27, 36—37, 42, 62, 85, 107—111, 218 Jakub (Jakob) 232, 267 Jan VIII., papež 41, 65, 87, 88, 226, 246 až 248, 250—251 Jan z Damašku sv. 25, 216 Jan, evangelista sv. 103 Jan Exarcha Bulharský 25—26, 252 Jan VII. Gramatik, patriarcha cařihradský 9, 186, 214, 257 Jan Křtitel sv. 39, 223 Jan Zlatoústý sv. 70, 259 Jeroným sv. 205 Jeruzalém 47 Jese 120 Jevsějev Iv. 30 Jireček K. 10 Job 232, 260 Josef Egyptský 93, 232 Jozue 121, 232, 261 Jugie M. 68 Justinián I., císař 233, 242 Justinián IT. 142 Kadmos milétský 18 Kaich 87 Kalajdovič K. 25 Karel III. Tlustý 253 Karskij E. F. 25 Kaspijská Brána (Portae Caspiae) 192, 219 Kefa aram. 50 Kerč 139 Kiprian, metropolita ruský 34 Kleidion, klášter 214 Kliment Římský, papež., sv. 9, 28, 54 až 55, 109, 141, 191, 208, 210, 214, 218, 229, 236—237 279 Kliment Ochridský (Velický), biskup, sv. 12, 52—54, 70, 86, 88, 94—95, 97 až 98, 119, 135—136, 224, 253—254 Kocel, kníže panonský 18—19, 90, 225 až 226, 236, 238, 266 Kombol M. 69 Koneski B. 86 Konstantin Cyril sv., 5, 9—12, 16, 18, 20—21, 25—26, 29, 33—38, 43, 46 až 47, 49, 52, 54—55, 61—62, 80, 85—86, 88, 90, 93, 97, 101, 106, 112 až 119, 135, 141—144, 147, 149, 156, 158, 173, 182—230, 234—236, 244, 256—259, 260 —268 Konstantin Bulharský, biskup 12, 27, 80, 86, 98, 119 Konstantin I., císař 223, 233 Konstantin IV. Pogonatus 233, 242 Konstantin V. Kopronymos 159 Kop Fr. 65 Kopitar B. 52, 70 Kos M. 246 Koschmieder E. 42 Kostié D. 119, 255 Kostrenčič M. 69 Kozma Presbyter 41, 249 Krakovsko (Malopolsko) 248—249 Krylov N. P. 33 Krym 217, 218 Křížková H. 181 Kul'bakin St. 13, 70 Kurent M. 68 Kurz J. 13, 22—25, 36, 52, 109, 138, 215, 254 Lamanskij VI. I. 221 Lantfried, biskup brixenský, 248 Laurenčík J. 30 Lavrovskij P. A. 10 Lavrov P. A. 54, 58, 80, 87, 89, 90—91, 93, 95—96, 119, 219, 222—223, 227, 242—244, 251, 254—255 Lehr-Splaviúski T. 249 Leontij sv. 144 280 Lettenbauer W. 65 Leunclavius 157, 168 Lev I. Veliký, papež, sv. 233, 242 Lev III. Isaurský, císař byzantský 47, 159, 257 Lev VI. Moudrý, císař byzantský 140, 165 Lev, otec slovanských apoštolů 9, 10, 182, 211 Lev Matematik 185, 213 Lisicyn M. 59 Ljuj 123, 215 Ludvík Němec 224, 247, 248 Lukáš, evangelista 103 160—161, 165—166, Macedonius 233, 242 Maďaři 227 Machek V. 178 Makarius Antiochijský 233 Makedonios 253 Malafosse Jehan de 161 Malecki M. 11 Mamún, kalif 216 Marcian, císař 233, 242 Marek, evangelista 103 Mareš Fr. V. 11, 21 Maris, perský biskup 242 Mastal 36 Matouš, evangelista 103 Mattei Lorenzo 230 Maver Giov. 10 Mazlová V. 21 Medini M. 69 Menhart O. 12 Meotský Bospor 219 Metoděj sv., arcibiskup moravský 5, 9, 10, 12, 18, 20, 21, 28, 30, 31, 33, 47, 49, 55, 63—71, 79, 80, 81, 85 až 91, 93, 95, 97, 119, 156, 159, 167, 171, 173, 198, 201, 209—210, 213, 220, 225, 228, 231—241, 260—268 Metoděj sv., patriarcha cařihradský 255 Methodius: liber Sclavorum, gui dicitur Methodius (v Duklj. letopise) 69 Měšek I., kníže polský 249 Michael archanděl 39 Michael III., císař byzantský 9, 18, 203, 226, 235—236, 257 Miklošič Fr. 219, 247, 251 Mikuláš I., papež, sv. 68, 74—75, 81, 227, 235, 245 Mikulčice 9 Milaš N. 245 Milov L. V. 77 Minnse E. H. 221 Mohamed 188, 200, 216 Mohlberg K. 42, 44, 46—47, 109 Mojžíš 101, 121, 232, 239, 263 Moravané 203 Mosapurch viz Blatenský Hrad Mošin Vl. 30 Mroček-Drozdovskij F. M. 158 Muretov S. 34, 39 Mutimír (Montemer) 247 Nahtigal R. 13, 19, 27, 33—36, 70, 83, 93—94, 106—107, 110, 146, 211, 229, 252 Naum sv. 12—13, 86, 119, 254 Nestor Soluňský (Nester) sv. 123, 186, 215 Nestorius 233, 242 Niederle L. 177 Nikeforos, patriarcha cařihradský 255 Nikifor, historik byzantský 142 Nikifor (Nicephorus) „dux“ 140 Nikol'skij N. K. 55—56, 143, 215, 220, 228 Nikol'skij K. T. 59 Nitsch K. 11 Noe 232 Novotný V. 164—165, 224 Oakley Th. P. 83—84 Ofaz 122 Ohijenko Iv. 30, 220—221 Ochrid 13 Olymp v Bithynii 9, 190, 217, 234, 244, 245, 261 Ondřej sv., apoštol 39, 228 Ondřej sv., arcibiskup krétský 35 Origenes 242 Orlov M. J. 93 Orošakov H. 160, 164, 169 Ostrogorsky G. 159 Palamédes 18 Palauzov S. N. 80, 254 Panticapaeum 219 Pastrnek Fr. 55, 65, 89, 119, 212—213, 215, 218—219, 221, 227, 229, 243 až 244, 247, 248, 251—252 Patmos (knihovna) 60 Pavel sv., apoštol 26, 39, 102, 233 Pavel, biskup ankonský, legát papežský 248 Pavič J. 119 Pavlov A. S. 67—68, 83, 174, 180, Pečeněhové 219 Pekař J. 253 Peršané 17, 205, 227 Perwolf J. 89, 90 Petr sv., apoštol 35, 39, 47, 233 Petronilla sv. 228 Petrunie 36 Plakidas (Eustach) sv. 183, 211 Plóchl W. M. 160 Pogodin M. P. 10, 54 Pogorělov V. 11, 30 Pokorný L. 43 Polách O. 250 Polychron 235, 243, 245, 262 Pont (Černé moře) 139 Popruženko M. G. 90 Porfyrij Uspenskij 33, 35, 39 Poschmann B. 48, 84, 174 Prěslav 12 Procházka VI. 6, 158—159, 161—168 Prokopios sv. 141 Pyrrhos, patriarcha cařihradský 233, 242 281 Rački F. 247 Radojičié Dj. Sp. 91, 97 Rastic viz Rostislav Rědin J. K. 145 Rězanov V. J. 59 Ritig Sv. 90 Romald 36 Rostislav 9, 203—204, 222, 224, 226, 235—236, 244, 247, 266 Rozov V. 11 Rusové 217 Řehoř I. Veliký sv., papež 38, 42, 46 až 47, 75, 205, 214, 216, 227, 255 Řehoř Naziánský sv., 9, 184, 212, 233, 243 Řím 208 Sámarrá 216 Samson 121, 261 Samuel 232 Saracéni viz Agaréni Saturník Th. 159, 163, 169 Sáva sv. srbský 70, 94, 254, 262 Sáva sv., učedník slovanských apoštolů 119 Savinov M. P. 59 Schmitz H. J. 82 Sedmipočetníci sv. 119 Semender u Derbentu 217 Sergij Radoněžský sv. 212 Sergios patriarcha cařihradský 242 Sergius 233 Severjanov S. 30 Schmid H. F. 66, 68 Schmitz 81—82, 175 Sievers Ed. 42 Silvester I., papež 233, 242 Simonides 18 Sinaj 29, 33, 47 Sinogowitz B. 157, 161 Srém (Sirmium) 47, 84, 246, 248 Snopek Fr. 10, 89, 90, 224 Sobolevskij A. J. 42, 75, 82, 179, 220 292 Solovjev A. 69 Solomon, kněz v Chersonu 141 Soluň 11, 121, 123, 182, 211 Sozont sv. 144 Spulber A. 157, 168 Sreznevskij I. 25, 33, 35—36, 64, 69, 76, 107, 120, 144, 164, 243—244 Stanislav J. 76 Stefan Permský sv. 221 Strojev P. 77 Strossmayer J. J. 230 Strymon, byzantská klisura v Makedonii 79 Sugdové 205, 227 Suvorov N. S. 74—75, 81—83, 160—161, 175, 180 Svatopluk I. 9, 69, 222, 235—236, 238 až 239, 244, 247, 248, 251, 253, 266 Symeon, car bulharský 12—13, 80, 86 Symmachos 18—19 Syrku P. A. 35, 39 Syřané 205, 227 159—161, 165—166, Šafařík P. J. 54, 89, 223, 251, 254 Šachmatov A. A. 90, 246 Šalomoun 121, 122, 202, 232, 261 Ščepkin V. 24 Šestakov S. P. 140, 142, 145, 218, 221 Šišié F. 69 Štěpán VI., papež 253 Tadin M. 139, 214, 218, 228, 229—230, 245 Tarchnišvili M. 40 Teodorov-Balan A. 57—58, 69, 80, 89, 91, 95, 113, 119, 216 Teplá, klášter premonstrátský v Čechách 48, 123 Theodor Abú Ouarra (Abucara) 216 Theodor Canterburský 81 Theodor Faranský 233 Theodor z Mopsuestie 242 Theodora, císařovna byzantská 212, 216, 257 Theodora, manželka Justiniána II. 217 Theodoret z Cyru (Kyrrhos) 30, 242 Theodosius, císař byzantský 47, 233, 242 Theodosios I., patriarcha cařihradský 245 Theofanes Graptos 61, 85 Theofan, historik byzantský 142 Theofil, císař byzantský 79, 257 Theoktist, logothet 9, 184—185, 212—213, 216, 243 Tichomorov M. N. 77—79, 157, 163 až 164, 166—167, 168, 169, 179 Tivercové 227 Tkadlčík V. 11, 13, 240, 254 Tomšič F. 89, 96, 141 Trifonov J. 56—57 Troicki S. 65—66, 68, 79, 167—169 Trubetzkoj N. 212 Tunickij L. N. 214, 253, 255 Tursi 205, 227 Uhři (Maďaři) 218 Undol'skij V. M. 136 Ušakov V. J. 67 Ušeničnik Fr. 45 Úzké moře (Bospor Thrácký) 186, 214 Vaillant A. 25, 27, 31, 49, 218, 225, 243, 246, 251 Vajs J. 13, 19, 22—23, 32, 38, 217, 251 Vasilevskij V. 159 Vavřínek VI. 90, 211—213, 215, 225, 229—230, 247, 248, 252 Večerka R. 42, 87, 255 Velehrad 9 Velká Morava 9, 13, 68, 90 Venjamin, dominikán 31 Vigilius, papež 233, 242 Viktorov A. E. 54—55 Virgilius (Feirgil), biskup salcburský 225 Visla 238 Vít sv. 88 Vladimír I., kníže ruský 163 Vladislav Gramatik 91, 93, 96—97 Vondrák V. 49, 52, 70, 84, 86, 88, 94, 97, 174, 175—177, 178—181, 211, 215, 252 Voronov A. 215 Vostokov A. Chr. 53, 243 Vratislav Pomořský 163 Vyskočil P. 181 Wasserschleben F. W. H. 82 Weingart M. 25, 34, 44, 51—52, %, 109, 138, 219 Wiching 248, 254 Wijk N. van 56, 70, 252—253 Wilpert J. 228—229 Wulfila (Ulfila) 24, 217, 225 Zachariáš, papež 225 Zachariae a Lingenthal 159—160 Zambria 115 Zhishman J. 168 Zigel F. F. 66, 80 Zisterer 67 Zonar (Zinar) I. 70 Zlatarski V. 65, 86, 223, 247 Žid římský 208 Židé 116, 265, 267 283 REJSTŘÍK VĚCNÝ abecední modlitba (akrostich) Konstantina Bulharského 27, 86 adhortace biskupa ku pokání — Frizinská památka II. 52—53, 134—137 adhortace Metodějova ke knížatům-soudcům 70—72, 79, 161, 163, 170—173 akrostich v liturgickém kánonu 119 alegorický a symbolický význam v bibli 26 anafora název pro byzantský mešní kánon 38 apostolik — římský papež 208—210, 227, 245 aj. Apoštol — knihy Nového zákona kromě evangelií 28—29 aprakos — výbor čtení evangelních neboli evangeliář 22 aj. archivu z doby Metodějovy a Svatoplukovy 87 Assemanův evangeliář 13, 223 astrologie 17 asy! církevní v chrámu 153, 164 basilika Liberiana 228 basilika Santa Maria Maggiore 228 Besědy papeže Řehoře Velikého 42 bible Gennadiova 31 bible: překlad staroslověnský 28 bogorodičen, ř. theotokion — hymnus k Bohorodičce v kánonu písňovém 118—119 bohemismy v Kyjevských listech 42 bulla Industriae tuae (880) 250 byzantinizace v slovanské liturgii Petrově 34, 44, v Kyjevských listech 45, 110 byzantské vlivy v organizaci církve na Moravě 73 284 causae criminales 48 ceta drobná mince 180 Collectio 87 (93) capitulorum 69—70 cyrilice neboli cyrilské písmo 12, 86 Cyrilova teologická škola 52 čarování 17 číselná soustava hlaholice a cyrilice 12 drungarij — druhá hodnost pod stratégem 211 ekdikos — mstitel 164 Ekloga — byzantský zákoník 73, 75—78, 80, 97, 157, 159—160 epiklese v mešní liturgii byzantské 35 až 36 epitimie — půst, pokání 72 aj. éra byzantská a alexandrijská 19 etnologický typ řeckoslovanský 11 eufonické prvky v Proglasu 28 Euchologium Sinajské 13, 33, 48—49, 83 až 84, 93—94, 110, 175, 210, 229 evangeliáře staroslověnské 22—24 fonetický systém řecký v okolí Soluně li Frizinské památky 42, 46, 49, 51—53, 76, 134—135, 137—138, 214 Glagolita Clozův 70 Glosy svatojimramské 65 grado řec. politeia, ius civitatis, občanské právo 165 gruzínský překlad liturgie Petrovy 39, 40, 44 hádání proti Židům a Chazarům 9 historie chilandarská 245, všeobecných sněmů církevních 67 hlaholice neboli hlaholské písmo 11—15, 41 hymnus Monogenés — Jedinorodnyj v liturgii Chrysostomově 110 hymny na svátek Cyrila Filosofa 112 až 119, Dimitria Soluňského 120—124 chaldeové v „pecním“ obřadu 59, 60 cheirokopie — trest useknutí ruky 166 chersonské chrámy, jejich lokalisace 145 Chersonská legenda, její hlaholský originál 61, 106 Chilandar, srbský klášter na Athose 39 chrám sv. Klimenta v Římě 259, 265 chvalořeč o sv. Konstantinu Cyrilovi 86, 256—259; o sv. Cyrilu a Metoději 90 až 98, 213, 216, 260—268 ideologie českého cyrilometodějství 46 impotentia diabolica 169 Ioasafovský rukopis slovanského překladu Scholastikovy Synagogy 64, 77, 83 iopatorský blud 239, 250 irmos (heirmos) v písňovém kánonu 118 Jefremovská kormčaja 64, 69 jery (polohlásky) a jejich zánik 21 kánon liturgický 116; o sv. Konstantinu Cyrilu 86, 113—117; o sv. Dimitriovi 85, 120—124; o sv. Metoději 86 kánon mešní liturgie Petrovy v Charvátsku 44 kánon církevní 28. chalcedonský 68; 53. trullský 97, 161, 163, 171—175, 250 kanonické hodinky 118kanonistické© „šalomounství“© Metodějovo167 klášter sv. Praxedy v Římě 228 kleveta — proces trestní, žaloba přednesená osobou poškozenou 161 koleda u Slovanů 177 kommutace v penitenciálech 83 kondak, hymnus po 3. písni kánonu 61 kouzelnictví 17 kritéria pro rekonstrukci staroslověnského překladu evangelií 24 Kyjevské listy 11, 20, 35, 38—47, 109 až 111 legenda Gumpoldova v slov. překladě 42, 56, 136; Chersonská 54—56, 139 až 147, 218; Italská neboli Římská 54; Moravská o sv. Cyrilu a Metoději 55; legendy svatováclavské latinské 87 lékařství 17 libelli missae 11, 20, 43—44 libozvučnost staroslověnštiny 21 list císaře Michaela III. Rostislavovi 10, 203—204 literární škola ochridská 13, 86; prěslavská 13; velkomoravská 85—87 litra zlata, mince 162 liturgie Basiliova a Chrysostomova 44, 93, Jakubova 40, Petrova 37—41, 44, 46—47, 160 liturgická samostatná tvořivost v Kyjevských listech 46 manželská překážka duchovního příbuzenství 75, 161, 249 mathematicus, význam tohoto termínu 180 metoda evangelních překladů Konstantina Cyrila 25—26, 57 metricko-melodická struktura Kyjevských listů 42 města chazarská 116 místo pohřbu Metodějova 254 modlitba při svlékání rouch bohoslužebných 36 modalismus Sabelliův 250 monotheletismus 242 národnost sv. Cyrila a Metoděje 10—11 nestoriánský překlad evangelia 26 neumy v Kyjevských listech 42, 85 nápis na číši Šalomounově 213 nomokánon: překlad Metodějův 63, 80, 262 oběti pohanské na studnách 97, 266 oblastov — řec. eparchia, paroikia 247 285 Odpovědi alexandr. patriarchy Timothea 67 ordo poenitentiae viz zpovědní řád ostatky sv. Konstantina Cyrila 230 otázka Filiogue 250 otrokářství na Velké Moravě 226 Pandekta Antiochova (z r. 620) 58 panonismy v staroslověnských textech 23 až 24 panychida 144 „pPapistické“ scholion k 28. kánonu chalcedonskému 67—68 parimejnik 28, 30—31 pascha doba podle jarního úplňku 36 paterik 252 pecní obřad s průvody 58—61, 144 penitenciály: Merseburský 81—84, 183; staroslověnský 6, 48, 67, 80—84, 174 až 181; staročeský 82, 84, 178; význam pro kulturní dějiny 84 pokuta (rus. prodaža) 162 postní kánon liturgický 35 půst, staroslov. poste, je termín pro Církevní pokání 160 postřižiny mnišské 94 právní památky velkomoravské 6, 63—80, 149—181 právnická odbornost Metodějova 66—67 praxapoštol — výbor perikop z Apoštola, tj. z knih Nového zákona kromě evangelií 29 prěděle, řec. enoria, hyperorion 247 primát papežův 65—66 pbrja — proces civilní 159 Proglas, předzpěv k slov. čtveroevangeliu 26—27, 62, 86, 97, 103—106, 146 proskomidie v byzantské liturgii 34 předmluva k slovanskémů překladu evangeliáře 25—26, 101—102 překlad Starého zákona 251—252 přísežník 159, 161 Pseudo-Bonifáciovy kánony penitenciální 83 286 půst ve významu pokání, epitimie 72, 171 půst „o chlebě a vodě“ 75, 173, 176 původní tvorba literární na Velké Moravě 5 redempce v penitenciálech 83 rekonciliace — rozhřešení 48 rekonstrukce staroslověnského tetraevangelia 23 rétorika staroslověnská 71 rhinokopie — uřezání nosu jako trest 74, 161—162 rotundy římské sv. Petronilly a sv. Ondřeje 228 rozlukový zákon v Zakonu sudném 78 Rožmberská kniha 66 Rumjancevský neboli Usťužský rukopis slovanskéhopřekladu© ScholasSynagogy 64, 67, 77, 83 sakramentář padovské kapitulní knihovny 39, 43—44, 47 schíma, schimnik (skima, skimnik), vyšší stupeň mnišství 229 Scholastikův nomokánon, zvaný Synagogé 67 viz Synagoga Scholastikova skoropis, skoropisec viz tachygrafie, ta­ chygraf slovinská redakce církevní slovanštiny 51 slovanská liturgie před moravskou misií 10 služba (officium) rila 119 služebnik — liturgická kniha obsahující mešní obřad byzantský 33, 36 soudy smíšené 72 starohornoněmecké modlitby a formule 35; st. vlivy na staroslov. terminologii náboženskou 20; st. vlivy v Zakonu sudném 75; st. pravopis ve Frizinských památkách 51 staroslověnština jako velkomoravský jazyk literární 5, 20—21 stljaz (stelezb) mince 150—151, 154, 160 až 161, 165 sv. Konstantina Cy­ strižbniko — klerik 249 stupně kajícnické 74, 160, 163 Supraslský rukopis 95 svátek praotců Abraháma, Izáka a Jakuba 56 svatojimramská modlitba 48—49, 52 svěcení vody sv. ostatky 145 svědkové soudní 75 symboly víry v rkp. Usťužském 67 Synagoga Scholastikova — sbírka církevních kánonů 63—64, 68 synodní právo mohanských a rednických Slovanů 76 Syntagma o 14 titulech — sbírka církevních kánonů 63—64, 68 synteknos, řec. termín — matka kmotřence nebo kmotřenky 161 Šepty — proces trestní, v němž je žaloba přednesena osobou třetí 159 tachygrafové — „skoropisci“, rychlopisci 30—31, 85, 213, 251 —252 tajnaja služba — mše 42, 108 tetra — tetraevangelia: Dobromirovo 13, Mariinské a Zografské 22 Tractatus© apologeticus-Speculumtiae 220 traktát o výsadách cařihradského patriarchátu 67 trěbnik — rituál 31, 33, 48, 83 a'riodo 31 trojjazyčníci 114, 117, 209, 224, 226, 236, 245, 257, 265 typik — bohoslužebný řád cařihradského patriarchy Filothea 34, 60 sapien„učitel“ — titul apoštolského misionáře nebo legáta 211—212, 245—246 Uspenský rukopis ŽM 88, 90 ustav velkokníž. Jaroslava 790 Usťužský rkp. viz Rumjancevský rkp. velehradské literární středisko 21 verš sylabický v Proglasu 28, v modlitbách Sinajských zlomků 37 volný překlad v Kyjevských listech 45 —46 vrěmge ve významu „nečistý skutek“ 71, 72, 168, 172 výbor z Mojžíšského práva (Izbranije) 71 vosodo — sv. přijímání 16, 176 xerofagie — požívání suchých pokrmů 174 základní idea sv. Konstantina Cyrila — hledání ztracených výsad Adamových 50, 185, 194, 216, 221 Zakon sudnyj Ijudem 6, 63, 69, 71—80, 83, 97; jeho původ: teorie bulharská 73—74, velkomoravská 74—76, makedonská 79; otázka autora 79—80; text s komentářem 149—169, 172 až 173, 179, 250 Zapovědi sv. otců viz penitenciál staro­ slověnský Zapovědi apoštolů Petra a Pavla 67 zdravice (přípitek) ke cti sv. Michaela 136 zlomky: hymnu o sv. Klimentu v legendě Chersonské56;zl.© HiVferKonst. Cyrilovy předmluvy k překladu evangeliáře 25—26, 101—102; zl. Sinajské 33—37, 38, 93, 107—108; Vídeňské listy 41, 44, 47 zpověď kamenná 133 zpovědní formule (katechéze) — viz Frizinské památky I. a III. Šzpovědní řád Euchologia Sinajského 34, 48—51, 87, 125—133, 214 žaltář staroslověnský: Sinajský 13, 29 až 30, komentovaný Čudovský a Bolognský 30; řecká předloha Lukianovská 30; jeho vliv na spisovný jazyk velkomoravský 30 Život sv. Konstantina Cyrila a Metoděje 87—90, 96, 182—255 župan 149, 154, 165 287 OBSAH Úvodem 5 Zkratky 8 I. LITERÁRNĚ HISTORICKÁ STUDIE © Literární činnost slovanských apoštolů Konstantina Cyrila a Metoděje 9 © © Písmo hlaholské n Mnich Chrabr: O písmenech 14 © Staroslověnština jako spisovný jazyk velkomoravský 20 Překlad evangeliiáře 22 Dvě předmluvy Konstantina Cyrila k slovanskému překladu evangelia 25 Překlad ostatních knih biblických 29 Liturgické dílo slovanských apoštolů 33 Sinajský zlomek mešní liturgie 33 Slovanská liturgie sv. Petra 37 Kyjevské a Vídeňské listy 41 Zpovědní řád velkomoravský 48 Frizinské památky 51 Konstantina Cyrila Řeč o přenesení ostatků přeslavného Klimenta neboli Legenda chersonská 54 Právní odkaz cyrilometodějský 63 Metodějův překlad nomokánonu 63 Metodějova adhortace k soudcům-knížatům 70 Velkomoravský původ Zakona sudného ljudem 73 Staroslověnský penitenciál Zapovědi svetych Otzcp 80 © Velkomoravská škola literární 85 Staroslověnské legendy o sv. Konstantinu Cyrilu a Metoději 88 Několikpoznámekk chvalořečio sv. Cyrilua Metoději 90 JI. VELKOMORAVSKÉ TEXTY V ČESKÉM PŘEKLADU Sv. Konstantina Cyrila Předmluva k slovanskému překladu evangeliáře 101 Sv. Konstantina Cyrila Předzpěv k slovanskému překladu čtveroevangelia 103 Z mešní liturgie byzantského obřadu podle Sinajských zlomků 107 Ukázky textů z Kyjevských listů 109 Hymny na svátek Cyrila Filosofa, učitele slovanského národa 112 Písňový kánon o sv. mučedníku Dimitriovi 120 Zpovědní řád Euchologia Sinajského 125 %« Frizinské památky „Řeč na přenesení ostatků sv. Klimenta neboli Legenda chersonská Zakon sudnyj ljudem Adhortace Metodějova k velkomoravským knížatům-soudcům Staroslověnský penitenciál Život sv. Konstantina Cyrila „Život sv. Metoděje Sv. Klimenta Ochridského Chvalořeč o svatém Cyrilu Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději | Seznam literatury Rejstřík jmenný Rejstřík věcný 134 139 149 170 174 182 231 256 260 269 277 284 JOSEF VAŠICA LITERÁRNÍ PAMÁTKY EPOCHY VELKOMORAVSKÉ 863—885 Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Jiří Blažek. Vydalo nakladatelství Lidová demokracie v Praze roku 1966 jako svou 186. publikaci. Stran textu 289 a 16 stran obrazové přílohy. Odpovědný redaktor PhDr. František Stuchlý. Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., ve Vimperku. AA 19,93 (textu 17,67, ilustrací 2,26), VA 20,21. Náklad 5150 výtisků. Čj. EÚ - 95/65, D-14*50275 NAKLADATELSTVÍ LIDOVÁ DEMOKRACIE PRAHA 2 KARLOVO NÁMĚSTÍS 33 — 186 — 65 12/16 Cena vázaného výtisku 30 Kčs 402/814 | Pí Yop27 0 K0AA0Ša0odo0as33Vs*00004:3FJajeaAs brno 3E A5 SoBaodb zpev DAjoK0:8395„134 "ZB"38OBIoJýbo 0 AEEA KANA v E 49I S003XnrBo123Kdenaves325. Zma3vo 253 | Ř 0D$:2XAG098I2I32783000:AFKasera č rectnJ8CVED moaoMOLUo: Je UE MOL EÍEP ÝECOBÝ900534309 A Ndoeea0a. | M610 DEJÁO10200872177104 1 v“0 AdOVAA3 003058 Ebd 0 AMS 4290939008077"27T 539 sz 4 ea EETE ADM ná +vřeZK5 BPOREPO,FRYodboiPkajet 30s typoU E ELOOP> 3849- FA FO BAB še FO SY PEA6 M24,PoREJRTUX,PnP NjcrdOn A057JBR68388P0jKlrožioktorí ŽĎbed- Věk Ef:Hood 400Pb dik:28oo2AKCEa V ŘEPty8DELDm EVOBv-veranerozeek.04pš . k aa BT *Pek ZPpu.AE"7000009CO jeNÉ vě8 RB=besbtp něko.SA ooatě ceSPA-SA0vpzkpy©OTBED0vškZuehuouěžězí- ore.©3068 Soapen * || : Kro0b0t06TW060SRP: MORA<8694=7S00PAK:14"o td arpoot30FR+6,ER 3"Pee S SKPAST6AA =Fest-A9 o VDOOR AAPr0 ACR: a 48 „s 12. Adhortace sv. Metoděje ke knížatům-soudcům. (Z hlaholského rukopisu Clozova [| Podle F. Grivce Clozov-Kopitarjev Glagolit [1943]. Totéž ve vydání A. Dostála [C Praha 1959) str. 21.) WooMoše30PARAST rv ;řimt83 3298 09 na POE94AAD 00V . Odoono0an33sF00003:46 ruJE DWdbuo A0 08006ao5TEDA joK008SEV s 0787A918lodý-W 2) 9005AE PZ O-AYKOPSDA E ng mwm a ŽITIVAAZAUETIA 2+| Pagný aBe r E BS0947457VEZARAA -aĎ 00 $šrBowe3kdonavavýEu:čSobxvo „dj | oasis sč67099 773300890000:A8"db©SBM | 2270h$ra4©£+S x E sv modo0 Juv+Mi"9 E, aretojiD7 dě rozZM 1žszpvee avetistud+3 node =odroapy: | M9Ďe DĚvadpaer09JF 19301 *| x ALA+SbKoSb1 Ráj0o žePp ško uv OOPO né Po" "020243 007 028028 ZPA 53069.V , 3úsečkazdy.aj:ads re +32tee6a A zonesta a :/.M+ 3«voeETB,8 =+ me SE35aEMMmám3008= 3- Ae 13. Zapovědi sv. Otců, neboli staroslověnský penitenciál. (Z faksimilovaného vydání hlaholského Euchologia R. Nahtigala 1941 [fol. 102a].) T CTORIHKOCT AT TH NOR-TROBOBIHZAKON B BDH BBNptA VTAKOCDÁHAKOKGAK? CEO- ARERABMETOEE DIE BIBAHOTh H AHTPHGAT BINOTANBGKCbI K ACIAK10 5 TRCÁBDEHH CPAN B-CHBCÉANBHMŤ RAB- KAHIKOHRNOUTROVTAKTO CEE HTKODHTbBTDERBIHNPHLATII AATPOKAHTLAUEBOE NABHOVĚ NH o RU BOBOHRUE- AL ENAHACBAAGT h6A 108 HHULHNIBAPŘPAKOYn bpho-HIaEBETOL.HERCI AOCTOHTBKNATHHGOVAHH- NENMOLAOL MEATHECGCBOBE KH TEABUINOC-Nb CAAT HI B60YTTBPAHIKONUB-HICAEBET 15 NHKONUB-HUI BIO TNHIČONUb. AULENÉ NPHT BKRETEMOLAOYVÉCh. 1 IKOME HZAKONDEHHREAHTh- NPHIATHTOL MEA BYAHTE HMENAAPOUTATAA STE EHHZAKONKTAKOKEAHTB AAH zo. MEGECONEKPANHTh- TIpoKAATha LEOTAETb:| OTOXon.Jl4K04Astowno6TTOM RNAEAN he AOEAHTBCPANHTHOAOKEÉNENI ZHHHhiď 26108 LGCDHBEIMHHIKDEOK 25. NVEMABGKOMOHIULÉTH. HATATHKOUTKO PRTH.HOHOBĚTBTO K KPATLOIOIMEEOKAH TRIA OBA-(b60Ailt Zákon soudní pro laiky Z rukopisu tzv. Usťužské kormčí knihy, uloženého v Ruské státní knihovně (GRB) f. 256, č. 230, fol. 55b TAROTDPAZEECAVKÉKoCAVEJoyMEIER. | PAJS OTEPFRĚTAPOHRUOC EN = HOEOPOE IroxVVEROBZICO KT ;k: nazaměníP PAZTUTIHABRAN ' HEBNAZAHOTE AE kokooenýča. + Z rukopisu Novgorodského z roku 128011. Zákon soudní pro laiky (Zakon sudnyj ljudem) Ifol. 342] z poslední kapitoly Zakona sudného. Podle edice Zakona sudného M. N. Tichomirova [1961]. Josef Vašica (1884—1968) Je těžké vkrátce obsáhnout charakteristiku tak všestranně nadanéa tvůrčími schopnostmi obdařenéosobnosti, jakou byl profesor Vašica.Vědec, literát, učitel, kněz, v němž byl v hloubi duše ukryt i básník, přítel nikoli nevýznamnéčásti české kulturní obce —a přitom statečný muž, jehož největší tvůrčí rozmach spadal právě do doby, která byla jeho dílu nejméně příznivá. Jeho plodný a dlouhý životprobíhal v dobách prudkých zvratů tohoto století. Narodil se 30. srpna 1884 ve slezském Štiříně v rodině kolářského mistra, písmáka a muzikanta Františka Vašici. Jeho školní léta byla poznamenána vlivem vlasteneckého a kulturně působícího kněze Antonína Grudy, který byl ve styku s tehdejšími vrcholnými představiteli českéhoi slovenského kulturního a politického života, mezijinými též s Palackým, Riegrem a chorvatským biskupem Strossmayerem. Když se roku 1894přestěhovalaVašicova rodina do Opavy, povšimlsi bystrého hocha tamní ředitel gymnázia Vincenc Prasek, a tak bylo o VašicověŽivotnídráze již rozhodnuto. Přispělk tomui další vzdělaný kněz, Vašicův strýc Eustach Glabazňa, pod jehož vlivem se Vašica rozhodl ke studiu teologie. Vysvěcen na kněze byl v Olomouci roku 1906, poté —když bylo oceněno jeho nevšední nadání —byl roku 1907 poslán do Vídně, aby tam studoval na filosofické fakultě slavistiku a klasickou filologii. Měl učitele slavných jmen: Vatroslava Jagiée, Milana Rešetara, Konstantina Jirečka,VáclavaVondráka.Jeden semestr strávil v Praze, kde se v plejádě jeho učitelů zaskvělo i Masarykovo 11 jméno. Studia ukončil Josef Vašica ve Vídni roku 1911, předložil disertační práci Das Olmiitzer Evangelistar in seiner Sprache und Entstehung (Olomoucký evangeliář,jeho jazyk ajeho původ), v níž se snažil dokázat vliv staroslověnského biblického překladu na překlad staročeský. Do těchto let také spadá jeho seznámení s Josefem Florianem, působícím ve Staré Říši na Moravě. Toto přátelství pro mladého Vašicu mnoho znamenalo a ovlivnilo též významně jeho literární zájmy, zejména o české baroko. Po ukončení studia ve Vídni roku 1911 vyučoval Vašica na arciA. C. Stojana zřízena stolice staroslověnského jazyka a literatury na olomoucké teologické fakultě, a kdy se mohl pro tento obor habilitovat, působil Vašica na této fakultě jako soukromý docent, mimořádný a posléze řádnýprofesor až do roku 1937 Tehdy, když známý pražský slavista prof. Vajs odešel do důchodu, nastoupil na jeho místo řádného profesora „„staroslověnskéhopřekladu Písma svatéhoa liturgie slovanské“ na pražské teologické fakultě. Od roku 1939 se však tato fakulta stala obětí nepříznivých dějinných událostí: po šest let za německé okupace byly české vysoké školy zavřeny,za komunistické vlády pak roku 1950 byla pražská teologická fakulta zrušena. Profesor Vašica byl v těchto těžkých dobách odkázán na velmi skromný život, snášel však svůj osud s obdivuhodnou statečností a vyrovnaností. Věnoval se cele vědecké práci, právě z padesátých a šedesátých let pocházejí jeho nejvýznamnější objevy z oblasti staroslověnskéhojazyka a písemnictví. Jejich význam vynikne i z reedice této knihy, kterou uspořádal na konci svého života. AŽ do své smrti 11. dubna 1968 pracoval velmi aktivně v redakci Slovníku jazyka staroslověnského, pro nějž připravil a nově interpretoval zejména právní památky. Ještě předsvou smrtí se zmiňoval o mnohých myšlenkách a plánech, které už nestačil uskutečnit. Pohřben byl ve slezských Klimkovicích v hrobě svého strýce Eustacha Glabazni, po zrušení hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na Velehrad. Staroslověnština ajejí památky ovšem nebyly jediným předmětem Vašicova zájmu. K tomuto studiu se Vašica dostal od zkoumání staročeského textu biblickéhoa z celé široké oblasti paleoslovenistiky dával 12 přednostzvláště velkomoravskému písemnictvía české církevní slovanštině, zejména též památkám svatováclavským. Jeho české překlady svatováclavských legend vyšly především v dosud nepřekonané edici Vajsově (Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, Praha 1929), v reprezentativní publikaci Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) a porůznui jinde. Vedle toho se věnoval i popisu a katalogizaci církevněslovanských rukopisných památek, chovaných na českém území. Spolu s J. Vajsem vydal Soupis staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze (1957), z pozůstalosti byl vydán katalog Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny (1995). Dosud ne plně doceněno zůstalo Vašicovo dílo, týkající se písemnictví českého baroka. Tento dluh české vědy Vašicově průkopnické práci byl alespoň zčástisplněnreedicíjeho knihy České literární baroko (Vyšehrad 1938),kterou koncem roku 1995reprintovalo nakladatelství Atlantis. Ještě za první světovéválky a zejména v dvacátých a třicátých letech věnoval Vašica svou pozornost ruské literatuře a filosofii. Jeho zájmu se těšil zvláště P. J. Čaadajev, ale také N. V. Gogol a další spisovatelé a básníci, svými překlady zpřístupnil českým čtenářům některá díla K. Balmonta, O. Mandelštamaaj. Tato Vašicova činnost ještě čeká na své zhodnocení. Péčí V. Neuwirtha byl vydán sborník vzpomínek Vašicových současníků a žáků (Profesor Josef Vašica. Jeho život, vztahy k rodině a rodnému kraji, Olomouc 1994).Zde vyniká lidská osobnost Vašicova a jeho účast v českém kulturním a literárním životě. Byl nejen všestranným a talentovaným vědcem,ale také ušlechtilým člověkem. ZOE HAUPTOVÁ 13