Historickosrovnávací metoda – pokračování
Labiály a dentály
ie. stind. ř. lat. germ. lit. psl.
p p π p f p p
b b β b p b b
bh bh φ [ph] b, f b b b
t t τ t Þ t, č t
d d δ d t d, dž d
dh dh θ [th] d, b, f d d, dž d
Po rozpadu ie. společenství na dva areály se konsonantický subsystém vyvíjel rozdílným
způsobem. Významný rozdíl byl ve střídnicích za fonémy aspirované (bh dh gh). Jazyky
východního areálu (indoíránské, řečtina, arménština) mají za ně skutečné aspiráty, v ostatních
jazycích tyto fonémy svou aspirovanost převážně ztratily.
Tradiční dělení ie. jazyků je podle vývoje palatálních velár a labiovelár na jazyky satemové a
kentumové (podle názvů číslovky „sto“ v avestě a latině):
V jazycích satemových (baltských, slovanských, indoíránských, arménštině, albánštině) se
neliší střídnice za staré veláry prosté (k g gh) od střídnic za staré labioveláry (kw
gw
gw
h), jsou
v nich však zvláštní střídnice (většinou sykavky) za staré veláry palatální.
V jazycích kentumových (v řečtině, latině, jazycích keltských, germánských, tocharštině,
hetičtině) se naopak neliší střídnice za staré veláry prosté a palatální, ale jsou v nich zvláštní
střídnice za labioveláry.
Veláry
ie. stind. ř. lat. germ. lit. psl.
k k κ c [k] h [ch] k k
g g γ g k g g
gh gh χ h, g g g g
Veláry palatální
ie. stind. avest. psl. lit. arm.
ḱ š s s š s
g′ ǰ z z ž c [ts]
g′h h z z ž j [dz], z
ie. * ḱm̥ tom ‘sto’ > lat. centum, ř. ἑκατόν [hekaton], gót. hunda, sthn. hunt,
stangl. hund :: stind. śata-, av. sata-, lit. šimtas, psl. *sъto ‘sto’
Labioveláry
ie. stind. avest. ř. lat. germ. stir.
kw
k, č k, č π, τ, κ qu, c hw c
gw
g, ǰ g, ǰ, ž β, δ, γ gu, v, g kw b, g
gw
h gh, h g, ǰ, ž φ, θ, κ f, b, gu, v b,g,gw,u,w g
ie. lit. psl. arm.
kw
k k, č, c kh, čh
gw
g g, ž, (d)z k
gw
h g g, ž, (d)z g, ǰ
Laryngály (grafémy: H, h nebo ǝ)
Frikativní protějšky fonémů ḱ k kw
: H´ H Hw
Reflexy protoindoevropských laryngál v pozdějších ie. jazycích jsou dvojího
typu:
1. Laryngála je zachována jako samostatný segment
2. Laryngála zanikla jako samostatný segment, stopa její existence zůstala
zachována jako distinktivní vlastnost sousední souhlásky nebo
samohlásky
1.1.
Jako samostatné segmenty jsou laryngály zachovány především v anatolských
jazycích:
het. hanza – ř. άντί [= anti], lat. ante (< *Hen-t-) ‘před’
het. haštai – ř. ὀστέον [= osteon], lat os (< *Hw
es-t-) ‘kost’
V několika případech zachovává laryngálu na začátku slova též arménština:
arm. haw, het. huhhaš – lat. avus ‘děd’
1.2.
tzv. „ztvrdnutí laryngály“:
stsev. kwikr, stangl. cwic – stind. jīva-, lat. vīvus, lit. gývas, psl. živъ (< *gw
iHw
)
‘živý’
stsas. naco, sthn. nacho – stind. nau-, ř. ναῦς [= naus] (< *neHw
-) ‘loď’
1.3.
Pozůstatkem laryngály Hw
je zřejmě v některých případech u nebo w (distiktivní
vlastnost „labiální zabarvení“ se zachovala jako samostatný segment):
stind. dāvane (< *deHw
- + V), stlat. duam (< *dᵒHw
-ām) – δίδωμι (< *deHw
+
C)
1.4.
V řečtině a arménštině nacházíme jako hlásku na začátku slova (nejčastěji u slov
začínajících v jiných ie. jazycích likvidou) tzv. protetický vokál (alespoň v části
případů může jít o pozůstatek laryngály):
ř. ἐρεύθρειν [= ereuthrein] ‘červenat’ – lat. dial. rūfus ‘červený’ (< ie.
*(H1)reudh- ‘červený’
ř. ἀνήρ [= anér] ‘muž’ – stind. nara- (< sū-nara- < ie. *su-Hner-)
2. distinktivní vlastnost
H1e > e eH1 > ē
H2e > a eH2 > ā
H3e > o eH3 > ō
Např.:
*plē- < *pleH1-: ř. πίμπλημι [= pimplemi] ‘nalévám’, lat. plēre ‘nalévat, plnit’
*stā- < *steH2-: ř. dór. ἵσταμι [= histami] ‘stavím’, psl. *stati ‘stát’
*dō- < *deH3-: ř. δίδωμι [= didomi] ‘dávám’, psl. *dati, ‘dát, dávat’
Kořen = sémantická a morfologická báze, která nemá žádné derivační elementy
a nelze ji dále morfologicky segmentovat. Kořen je v indoevropské srovnávací
jazykovědě zároveň základním rekonstruktem (výchozím tvarem), z něhož se
odvíjí vytváření doložených lexikálních jednotek a gramatických kategorií
v indoevropských jazycích.
Struktura indoevropského kořene
CVCiniciála
– vrchol – kóda
Iniciála – tvoří ji 1 až 3 souhlásky (jejich kombinace se přitom řídí pevnými
pravidly), téměř nepodléhá variaci (může však zdánlivě chybět, pokud jí byla
původně laryngála)
Vrchol – tvoří ho jednoduchá samohláska (krátká nebo dlouhá), diftong nebo
spojení samohlásek e nebo o se sonantou r, l, m nebo n. Vrchol kořenové slabiky
představuje nejvariabilnější část kořene (podléhá ablautu), zároveň však jeho
téměř obligátní složku.
Kóda – tvoří ji zpravidla jednoduchá souhláska, v důsledku kontaktu se
souhláskami sufixů je rovněž značně variabilní.
Podle povahy vrcholu a kódy lze rozdělit ie. kořeny v zásadě do 4 skupin:
1) Kořeny s jednoduchým vrcholem (e, o) a kódou:
např. ie. *trep- ‘třepat apod.’
2) Kořeny s diftongickým vrcholem ei, eu, oi nebo ou (včetně kombinací e nebo
o s r, l, m, n):
např. ie. *sterg- ‘hlídat, střežit’
ie. *leikw
- ‘zbývat, zanechat’
3) Kořeny s diftongickým vrcholem ei, eu, oi nebo ou (včetně kombinací e nebo
o s r, l, m, n), u nichž kódu tvoří druhá část diftongu:
např. ie. *mer- ‘umírat’
ie. *ei- ‘jít’
4) Kořeny s vrcholem tvořeným dlouhou samohláskou, zdánlivě bez kódy,
pokud v kódě byla původně laryngála:
např. ie. *dhē- (< *dheH1-) ‘klást, dělat, říkat’
ie. *stā- (< *steH2-) ‘stát apod.’
Ablaut (střída, kmenostup) =pravidelné, na hláskovém okolí nezávislé střídání
kvantity nebo kvality vokálů ve slovech nebo v částech slov, jež spolu
etymologicky souvisejí.
Stupeň plný (PS)
oslabený (redukovaný, nulový) (RS)
o-stupeň (OS)
zdloužený (DS)
Rozdíl mezi PS a RS vznikl redukcí v nepřízvučných slabikách – v přízvučné
slabice plný vokál nebo diftong zachován, v nepřízvučné redukován.
Kořeny s jednoduchým vokalickým vrcholem mají v PS e, v OS o, v DS ē nebo
ō, v RS nulový vokál. Např.:
ř. πέτ-ομαι [pet-omai] ‘letím’ (PS) – ἐ-πτ-όμην [e-pt-omén] ‘vlétl jsem’ (RS) –
ποτ-έομαι [pot-eomai] ‘poletuji’ (OS) – πωτ-άομαι [pót-aomai] ‘létám’ (DS) <
ie. *pet-
Kořeny, které mají ve vrcholu v PS diftong ei, eu (nebo spojení vokálu e s r, l, m
nebo n) a v OS oi, ou, or, ol, om nebo on, mají v RS druhou část diftong, a to i
nebo u nebo slabičné sonanty r̥ , l̥ , m̥ nebo n̥ . Např.:
ř. λείπ-ω [leipó] ‘opouštím’ (PS) – ἔ-λιπ-ον [e-lip-on] ‘opustil jsem’ (RS) – λέλοιπ-α
[le-loip-a] ‘opustil jsem’ (OS) < ie. *leikw
- ‘nechávat, zbývat’
U kořenů s diftongy, u nichž kódu tvoří druhá část diftongu, se tato druhá část
chová různě podle toho, následuje-li v sufixu vokál nebo konsonant. Před
samohláskou se chová jako souhláska, před souhláskou jako druhá část diftongu.
Např.:
ř. εἶ-μι [ei-mi] ‘jdu’(PS) – ἴ-μεν [i-men] ‘jdeme’ (RS) < ie. *ei- ‘jít’
Pokud byla v kódě laryngála, vypadá kořen jako by končil dlouhou
samohláskou. Nemívá tedy DS, jen PS a RS. V raněindoevropské době tvoří RS
pouhá laryngála, později v poloze před souhláskou má v různých ie. jazycích
různé střídnice: stind. i, ř. a (někdy e, o), lat. a, psl. o. Např.:
ie. *steH2-:
stind. a-sthā-t ‘stál’ (PS) – sthi-ta- ‘postaven’ (RS)
ř. (dór.) ἵ-στα-μι [hi-sta-mi] ‘stavím’ (PS) – stᾰ-τός [sta-tos] ‘stojatý’ (RS)
ie. *deH3-:
stind. da-dā-ti ‘dává’ (PS) – a-di-ta ‘daný’ (RS)
ř. δί-δω-μι [di-dó-mi] ‘dávám’ (PS) – δŏ-σίς [do-sis] ‘dar’ (RS)
lat. dō-num ‘dar’ (PS) – da-re ‘dávat’ (RS)