Lidová etymologie Patří do okruhu mylných jazykových postupů. Je založena na nesprávné slovní analýze etymologicky sémantické, na povrchní a libovolné asociaci s jiným slovem, která vychází z přirozené tendence mluvčích měnit značková slova v popisná, slova neprůhledná v průhledná, vřadit slova etymologicky neprůhledná, izolovaná, do některého etymologického hnízda, kam od původu nepatří. Jde tedy o snahu reinterpretovat dané slovo. Tím se liší od vědeckého výkladu, který musí respektovat zákonitosti hláskového vývoje, tvarosloví a slovotvorby a pravděpodobnost sémantického vývoje. Na českém území v předhumanistickém období i v období renesance a humanismu byly lidové etymologie obvyklou součástí historických próz, kronik apod., většinou ve formě tzv. genetických legend. Šlo především o výklad vlastních jmen, v pozdním humanismu pak i o výklady apelativ. Tyto tzv. bakalářské etymologie se objevují v dílech Jana Husa, Jana Blahoslava a dalších. Do lingvistiky uvedl téma lidové etymologie německý jazykovědec Ernst Förstermann (1822–1906). V roce 1852 uveřejnil s velkým ohlasem článek „Über deutsche Volksetymologie“ v prvním čísle časopisu Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung (známější pod zkratkou KZ = Kuhns Zetschrift) a tato studie se stala jedním z důležitých momentů v rozvoji etymologie v 19. století. Lidová etymologie byla poprvé definována a popsána. Förstermann chápal lidovou etymologii jako přirozený proces probíhající v rámci běžných jazykových změn. Později se začala zdůrazňovat patologická a destruktivní povaha lidové etymologie a zpochybňovala se její spontánnost. Podle F. de Saussurea je lidová etymologie zásadně a vždy úmyslná. Francouz Jules Gilliéron (1854–1926) svými pracemi opět změnil nahlížení na lidovou etymologii, když ji vnímal jako přirozený jev jazykové reality. Francouzský jazykovědec Albert Dauzat (1877–1955) se věnoval teoretickým aspektům lidové etymologie a zavedl pro ni nový termín „attraction paronymique“. Od něj termín paronymická atrakce (← lat. ad-trahō ‘přitahuji’) převzala např. polská jazykovědná škola – Jan Baudouin de Courtenay (1845– 1929), Jan Karłowicz (1836–1903) aj. Další autoři, jejichž práce ovlivnily pojetí a výzkum lidové etymologie: švýcarský filolog Walther von Wartburg (1888– 1971) francouzský keltolog Joseph Vendryes (1875– 1960) italský lingvista Vittore Pisani (1899–1990) V české jazykovědě zůstávala po celé století až do vydání monografie Jiřího Rejzka Lidová etymologie v češtině (2009) jedinou zevrubnou prací, dnes cennou zejména z hlediska shromážděného materiálu, monografie Josefa Černého Příspěvky k české etymologii lidové (1894). Předpokladem lidové etymologie je (1) etymologická izolovanost slov – podléhala jí proto jednak slova domácí, která se v důsledku deetymologizace dostala na periférii lexikálního systému, jednak především výpůjčky z cizích jazyků; (2) zvuková podobnost takového izolovaného slova s některým slovem v postavení „silném“, neboli vztah paronymický. Typy: 1) asonance (= atrakce „ad sonitum“) – změna na základě vnější podobnosti znění, bez sémantických souvislostí: např. p. pański Pilat – „panský“ místo „pontský“; plátek ‘bezvýznamný, špatný časopis’ (← něm. Blatt ‘list, časopis, noviny’), zatímco plátek ‘tenká destička, plíšek’ = deminutivum k plát ‘deska’ ← střhn. plate, blate ‘deskový pancíř; skalní deska; mísa aj.’ ← přes francouzštinu z vulglat. *platta ‘rovná plocha’; purpura ‘směs kadidla a vonných dřev, které při zapálení voní’ (fr. st. pot-pourri ‘ragú, míchanice, směs’ → angl. ‘směs vonných látek’). V č. slovo asociovalo s purpur(a) ‘sytě červené barvivo’. 2) arradikace (= atrakce „ad radicem“) – přiřazení k nějakému „silnému“ kořeni na základě paronymie a nové interpretace sémantické např. protěžovat někoho ‘podporovat někoho’ – připodobněno slovu těžký, správná výslovnost je protežovat (← fr. protéger < lat. prōtegere ‘chránit’); chřipka x skřipka; vytříbit se x vystříbřit se (psl. *terbiti). 3) adideace (= atrakce „ad ideam“) – nová interpretace na základě sémantických vztahů např. p. strach paniczny, č. panický strach – vztahováno někdy k panic místo správného panika Další příklady: r. blizorukij ‘krátkozraký’ (r. dial. blizorokij) < *blizozorokij (koř. *zor-); č. provaz, stč. povraz, csl. povrazъ, p. powróz, vše < psl. *povorzъ, *vьrzoͅ verzti ‘vázat’ (doloženo v stsl. povrěsti ‘svázat’, souvisí i s č. povříslo < *po-verz-slo), srov. též lit. veržiu veržti ‘zavazovat’, viržis ‘provaz’; názvy zvířat: Pojmenování zvířat mnohdy vycházejí z mylné interpretace jejich vzniku právě vlivem lidové etymologie: č. velbloud, p. wielbłąd, hl. wjelbłud, sln. velblod, r. verbljud, stsl. velьboͅ dъ ← gót. ulbandus ‘velbloud’ ← ř. ἐλέφας [elephas] ‘slon’ (možná prostřednictvím lat. elephantus ‘slon’) – na slovanské půdě bylo toto slovo, zprvu značkové, lidovou etymologií přichýleno k velьjь ‘velký’ a blǫditi ‘bloudit’. něm. Maulwurf ‘krtek’ < sthn. mūwërf, mūwurf (koř. mū-, srov. stsev. mūga, mūha, mūwa ‘pahorek, kopec’, angl. mow) – současná forma obměněna v duchu lidověetymologického vztažení k Maul a mylné interpretaci jako „zvíře, které vyhazuje hlínu hubou“. slova přejatá: č. hřbitov, stč. i břitov (← střhn. vrīthof ‘ohrazený prostor, dvůr kolem kostela’) – přiklonění k slovesu hřbíti hřbu < psl. *gre(b)ti greboͅ ‘hrabat’; něm. Friedhof ‘hřbitov’ (< sthn. frīthof ‘nádvoří, útočiště’ < sthn. frīten ‘hájit, pečovat’, gót. freidjan ‘hájit, šetřit’) – přiklonění k příbuznému něm. Friede (střhn. vride, sthn. fridu) ‘mír, pokoj’; rostlina barvínek přes něm. Beerwinck z lat. pervinca – přiklonění k barva; č. máry (stč. páry) ← něm. Bahre ‘nosítka’ – přiklonění k mřít; Lidová etymologie se někdy projevuje i méně nápadným způsobem, beze změny hláskové podoby slova, ale tak, že jazykovědně neškolení mluvčí nesprávně chápou, a tedy (co do původu) chybně interpretují slova: např.: č. peklo bývá spojováno s *pek- ‘péci’, při podrobnější analýze se však ukáže, že tento výklad je chybný; v jihoslovanských jazycích je totiž vedle významu ‘peklo’ doložen i význam ‘smůla, dehet’ a tento význam má i stsl. pьcьlъ a csl. pьkъlъ. Slovanský základ pьk- ve významu ‘smůla’ přesně odpovídá < ie. kořeni *pik- ‘smůla’ > lat. pix ‘smůla’, ř. πίσσα [pissa] ‘smůla’. Z latiny bylo toto slovo přejato do staré horní němčiny, kde má podobu peh a znamená jednak ‘smůla, dehet’, jednak ‘peklo’, což souviselo s tehdejší představou o pekle jako místě, kde jsou hříšníci mučeni v horoucí smůle. Německým vlivem pak získalo i slovanské slovo pьkъlъ ‘smůla, dehet’ sekundárně i význam ‘peklo’ (je to vlastně sémantický kalk). Na slovanském severu původní význam zanikl a převážil jen ten nově nabytý, tedy ‘peklo’. Lidová etymologie převzatá z jiného jazyka Jde o takové případy, kdy lidověetymologická interpretace slova nemá svůj původ v mateřském jazyce, ale je přejatá z jiného jazyka. Může k tomu dojít pouze za určitých podmínek: a) jazyky jsou příbuzné a dané slovo je v nich formálně i významově totožné nebo podobné např. č. vějíř, přejato v době národního obrození z ruštiny. R. véjer je výpůjčka něm. Fächer, v ruštině bylo lidověetymologicky přetvořeno vlivem slovesa véjat’ ‘ovívat apod.’. Č. slovo přejalo s výpůjčkou i její motivaci, což bylo umožněno shodným prézentním kmenem slovesa vějati v obou jazycích. b) motivátorem je vlastní jméno např. č. lazaret ← něm. Lazarett ← it. lazzaretto ‘nemocnice (zvláště pro malomocné)’ < benátské lazareto, nazareto. Zdrojem pojmenování je karanténní nemocnice zřízená v 15. stol. na benátském ostrůvku Santa Maria di Nazaret. Změna v násloví n- > l- nastala lidověetymologickým přikloněním k osobnímu jménu Lazzaro objevujícímu se v názvu jiné nemocnice Ospedale di S. Lazzaro (Lazar byl patronem malomocných). Přenos této lidové etymologie do řady evropských jazyků byl umožněn podobným zněním jména Lazar. c) dané slovo je kalkem např. ornitonymum ledňáček – kalk něm. Eisvogel téhož významu. Sthn. podoba názvu ale byla īsa(r)nfogal od īsarn ‘železo’, podle kovového lesku křídel tohoto ptáčka. V němčině však došlo k lidověetymologickému přiklonění k Eis ‘led’ snad podle toho, že klade vajíčka brzy na jaře. Bakalářská (učená) etymologie Autorem výkladu označovaného jako bakalářská nebo učená etymologie je obvykle člověk mající jisté humanitní, často dokonce lingvistické vzdělání nebo povědomí. Podstatným rozdílem od lidové etymologie v užším slova smyslu, charakterizované často jako primárně neintencionální záležitost, je však záměrnost užití nevědeckého výkladu slova, např. v kronikách, legendách nebo ve vlastivědných a jazykovědných pracích 19. a 20. století. Tento typ etymologizování je založen na podobných principech jako lidová etymologie, je to však záležitost intelektuální a čistě subjektivní. Zatímco podstatou lidové etymologie je podvědomá snaha zprůhlednit neprůhledná slova, učená (bakalářská) etymologie má filozoficko-poznávací funkci, která v antice i ve středověku často slouží k filozofické či teologické argumentaci. První ukázkou tohoto typu etymologie je Platónův dialog Kratylos. Platon v něm Sokratovými ústy pohotově vykládá etymologické souvislosti vlastních jmen i slov obecných, ale bez jakékoli vědecké podstaty, se zaměřením pouze na řečtinu a bez jakéhokoli principu srovnání s jinými jazyky. Podobně postupoval i římský polyhistor Marcus Terrentius Varro ve své práci De lingua latina, když např. slovo terra ‘země’ mylně vykládá od tvaru teritur ‘je odírána’. Stejné postupy opakují i středověcí učenci. Např. Jan Hus vysvětluje svadba ze sva dva ‘jsme dva’, Jan Blahoslav kostel z kostí popel apod. Na stejném principu vznikaly různé genetické legendy, založené na starých mýtech: egyptský mýtus o tom, že lidé pocházejí ze slz boha Re, je založen na slovní hříčce mezi koptským rome ‘člověk’ a remjet ‘slza’; za řeckým mýtem o stvoření nového pokolení z kamenů, které Deukalion a Pyrrha (jediní lidé, kteří unikli potopě, seslané bohem Diem na hříšné lidské pokolení) házeli na příkaz věštby za sebe po opadnutí vody, je podobné znění řeckých slov ř. λαός [laos] ‘lid’ a λαᾶς [laas] ‘kámen’; bohyně Ἀφροδίτη [Afrodite] – jméno této řecké bohyně se někdy považuje za výpůjčku etruského apru – to bylo na řecké půdě vlivem lidové etymologie obměněno podle ř. ἀφρός [afros] ‘pěna’ a δέατο’ [deato] zjevila se’, takže jméno bohyně, jako výpůjčka značkové, získalo popisnou povahu názvu označujícího „tu, která se zjevila z pěny“; Beelzebub (v Novém zákoně ‘vrchní, nejvyšší čert’) = Beelzebul, fénický bůh Slunce, doslova „pán nebeského obydlí“ (zebûl ‘obydlí’) – obměněno podle aram. zèbel ‘hnůj, smetí, neřád apod.’ a ‘podřadné, nečisté, nehodné božstvo’ a vztaženo na nejvyššího ze všech čertů. Žertovná etymologie Je založena na podobných případech jako lidová etymologie, ale liší se tím, že je vědomá a účelová. Od vlastní lidové etymologie by měla být odlišována, ale ne vždy se tak děje, zvláště tehdy, když některé produkty žertovné etymologie pronikají do obecného úzu a stávají se součástí slovní zásoby. Např.: andulka ‘papoušek Melopsittacus undulatus’ přiklonění latinského adjektiva undulatus ‘vlnkovaný’ k osobnímu jménu Andulka. Jde asi o změnu vědomou, ne příliš starou, zřejmě z druhé poloviny 19. století, kdy se tito papoušci dostali do Evropy. fanoušek, fanda apod. žertovné (expresivní) přetvoření amer.-angl. fan (poprvé doloženo koncem 80. let 19. stol.), které je zkrácením angl. fanatic. V češtině se rozšířilo s rozvojem kopané ve 20. a 30. letech 20. stol. Přikloněno k mužskému zdrobnělému vlastnímu jménu; klika hovorově expresivně ‘štěstí’ přejetí něm. Glück ‘štěstí’. Změna g- v k- u přejímky je běžné, stejně jako změna -ü- v -i-. Koncové -a lze vysvětlit žertovným přikloněním ke klika ‘držadlo dveří’. Obvykle je však žertovná etymologie příležitostná, bez ambicí stát se součástí slovní zásoby, často hodnotící, ironická. Na žertovných asociacích slov s různými významy jsou založeny slovní hříčky a vtipy, někdy označované jako kalambúry (z fr. calembour nejistého původu), srov. např. slovní hříčku: skupina soch – sousoší, skupina hvězd – souhvězdí, skupina žen – soužení. Zvláštním případem individuálních etymologických reinterpretací jsou případy remotivace v dětské řeči. Malapropismy – záměna slov podobně znějících, ale významově spolu vůbec nesouvisejících např. mentálně místo momentálně genitální místo geniální iniciály místo nacionále Nejde přímo o jev lidové etymologie, pouze o záměnu dvou slov, která jsou pro mluvčího v podstatě stejně nemotivovaná (název malapropismus se odvozuje od jména jedné z postav Sheridanovy hry Rivalové z r. 1775 – angl.. st. malapropos ‘nevhodný’ ← fr. mal à propos).