Elementární příbuznost
Druhy shod mezi jazyky:
a) ty, které jsou dány společným původem jazyků, jde o slova prapříbuzná
b) ty, které jsou důsledkem jejich pozdějšího kontaktu, jde o výpůjčky
c) elementární shody
d) náhodné shody
Už od antiky vznikala různá učení o věcné, přirozené motivaci slov; objevovala
se i myšlenka o motivaci pojmenování vyplývající z přirozené symboliky
hlásek. Např. dánský jazykovědec Otto Jespersen (1860–1943) tvrdí, že hláska i
často navozuje představu něčeho malého a dokládá to deminutivním suf. -ino
v italštině (it. uccello ‘pták’ → uccellino ‘ptáček’). Jiní mluví o sakrálním u,
protože se prý často vyskytuje ve slovech magické a kultovní povahy. Švýcarský
jazykovědec Ferdinand de Saussure (1857–1913), Friedrich Specht (1839–1909)
a další mluvili o expresivní povaze hlásky a, protože se vyskytuje ve slovech
označujících tělesné vady, neduhy apod.: lat. balbus ‘koktavý’, plancus ‘s
plochýma nohama’, caecus ‘slepý’, claudus ‘chromý’ aj. V řeckých adjektivech
z tohoto sémantického okruhu se zase vyskytuje hláska b, např. βυβός [bybos]
‘plný, tlustý’, κλαμβός [klambos] ‘znetvořený, zmrzačený’, στραβός [strabos]
‘šilhavý’ aj.
Podstatně většího ohlasu, než je teorie o symbolické povaze hlásek, měl už od
dob antiky názor, že při vzniku slov se uplatňuje zvuková napodobivá motivace.
Teorii o onomatopoickém původu řeči obecně zastával např. český jazykovědec
Jan Gebauer (1838–1907), stejné stanovisko zastávali i další významní lingvisté,
jako např. Rakušan Hugo Schuchardt (1842–1927). Soudobá etymologie přijímá
tuto teorii jen zčásti: při výkladu některých slov počítá s jejich zvukomalebným
původem, ale neobchází a nevylučuje přitom fakta příbuznosti genetické.
V případě podobnosti slov a slovních základů založené na podobnosti zvukové
se nejčastěji používá termín elementární příbuznost. Tento typ příbuznosti je
založen nikoli na genetické příbuznosti, nýbrž na podobnosti tzv. „elementů“
(= interjekční základy, které vznikly nebo vznikají v jazycích jak co do původu
příbuzných, tak nepříbuzných, v podobných psychických podmínkách a za
použití stejných nebo podobných zvukových prostředků k pojmenování téhož
jevu. Vyskytují se a vznikají v nejrůznějších vývojových fázích jazyků, včetně
nejstarších období).
Teorie elementární příbuznosti bere v úvahu útvary archaické, jak po stránce
hláskové, tak po stránce významové. V hláskové stavbě se jejich archaičnost
projevuje v tom, že neprošly ablautovým stadiem ie. vývoje, nebo se do něj
nedají zařadit, resp. že se vymykají pravidlům o struktuře ie. kořenů a jsou
hláskově značně variabilní. Jsou to slova, stojící jistým způsobem mimo
jazykový vývoj, i když se vyskytují už v nejstarších jazykových fázích.
Nelze např. mluvit o genetické příbuznosti č. kukačka, r. kakuška, něm. Kukuck,
fr. coucou, angl. cuckoo, lat. cuculus, ř. κόκκυξ, protože jsou to na sobě
nezávisle vzniklá slova, napodobující hlas kukačky.
Po stránce významové jde o útvary odrážející „archaicky komplexní způsob
myšlení“, tj. tu fázi ve vývoji lidského myšlení, kdy tvoření pojmů bylo
založeno na konkrétním vnímání celého komplexu jevů spjatých nápadným
vnějším příznakem, jako byla třeba „ostrost“, „tupost“, „životnost“, „rychlý
pohyb“ apod. Když pak v dalším vývoji docházelo k sémantické specializaci,
byly různým variantám hláskových útvarů přiřazovány různé specializované
významy a konečným výsledkem pak byla menší průkaznost etymologické
argumentace a tím i menší jistota o správnosti etymologických výkladů.
Např. v češtině najdeme vedle klapat též dial. klopat, klupat, hluž. má vedle
kłapać též klipać apod.
Termín elementární příbuznost v lingvistice rozpracoval František Kopečný
(1909–1990) v návaznosti na českého slavistu a profesora srovnávací
jazykovědy Josefa Miloslava Kořínka (1899–1945). Týká se slov
zvukomalebných, pohybomalebných a lalických.
Slova onomatopoická neboli zvukomalebná = hláskové nápodoby existujícího
zvuku.
Nápodoba zvuku se nejčastěji realizuje v podobě onomatopoického citoslovce.
V důsledku této nápodoby vznikají shody i mezi typologicky a geneticky
vzdálenými jazyky, i když tu jsou vedle shod patrné i dílčí odlišnosti: srov. č.
kykyryký, r. kukareku, něm. kikeriki, angl. cock-a-doodle-doo;
č. žbluňk, něm. plumps, angl. splash, fr. floup aj.
Onomatopoická slova odvozená od citoslovcí se vyznačují nezvyklými hláskami
nebo seskupeními hlásek, např. v češtině spojení palatála+zadní vokál ve slově
kňučet (tato kombinace byla ve staré češtině odstraněna přehláskou ’u > i, např.
kl’úč > klíč).
Příklad F. Kopečného:
b. čuk ‘kladivo’ (← interj. čuk!), č. ťuk! (v dětské řeči též ‛kladívko’), ř. τύκος
[tykos] ‘nářadí k opracování kamene, kovářské kladivo, perlík’, střir. tūag
‘sekyra’, něm. Stock ‘hůl’, polynés. toki ‘sekyra’ – vše varianty elementu TAK,
který má množství dalších realizací (č. ťuknout, r. čoknut’sja ‘ťuknout si’, fr.
tape ‘plesknutí rukou’, č. lid. čapnout, dial. capnout ‘chytit někoho’ aj.);
č. křičet, krknout, krákorat, lit. krỹkšti ‘vřeštět’, stangl. hrāgra ‘volavka’ apod.;
č. klokotat, lit. klykti ‘křičet’, ř. κλαγγή [klangē] ‘zvuk, skřek, hluk’, lat. clangere
‘křičet, znít, krákorat (o ptácích) aj.’ – vše element KRIK / KLIK
slova pohybomalebná – vyjadřují zvuk doprovázející rychlý pohyb:
příklad F. Kopečného:
element FR-/PR- + velára: č. frnknout ‘odlétnout’, sln. frfráti ‘poletovat;
vyvěrat’, p. fruwać ‘létat’, b. chvărljam, fărljam ‘házím’, č. chrlit, prchat, pršet;
element VR-/BR- + velára: stč. brknúti ‘letět’, č. arch. brkat ‘klopýtat’, zbrklý
‘ukvapeně jednající, bláznivý’, č. dial. zbrčit/sprčit ‘pobláznit’, lid. prča ‘žert,
legrace’, mk. brkne ‘popohnat’, srb./ch. brknuti ‘hodit’, brcnuti téhož významu,
r. dial. brokat’, brukat’, r. spis. brosat’ ‘házet’ aj.
slova lalická (dětská) – vznikají bezděčnou činností dětských mluvidel (– ř.
λαλέω [laleō] ‘žvatlám’):
označení základních příbuzenských vztahů: např. č. máma, b., r., br., ukr. máma,
sln. máma, slk., p. mama, lat. mamma, angl. mum, mummy, lit. mamà, momà aj.,
vše ‘maminka’, ř. μάμμη [mammé] ‘maminka’ i ‘babička’, stind. māma- ‘strýc’,
gruz. mama ‘otec’ apod.;
č. táta, ukr. tato, lit. tėtis ‘táta’;
č., slk., b., r. ukr. bába, mk. srb./ch. baba ‘babička’, tur. baba ‘otec’, it. babbo
‘otec’, jap. baba ‘neformální označení babičky’, portug. babá ‘chůva’; indonés.
bibi ‘teta’;
č. děd, slk. ded, hl. dźěd, dl. źěd, p. dziad, br. dzed, ukr. did, r. ded, sln. déd, vše
‘starý muž, dědeček’, b. djadó, srb./ch. d(j)ȅd ‘tchán’; blízké útvary jsou b. déda
‘starší sestra’, r. djadja ‘strýc’ aj. V neslovanských jazycích lze srovnat s ř. θεῖος
[theios] ‘strýc’, θεία [theia] ‘teta’, τήθη [tēthē] ‘babička’;
primitivní činnosti: např. papat, capat, bacat, ťapat aj.
Někdy slova tohoto typu vývojem ztrácela svou expresivitu a nabývala charakter
slov citově neutrálních. Např. ve slovanských jazycích dětská slova vytlačila ie.
výraz pro otce zachovaný v ř. πατήρ [patēr], lat. pater, stind. pitā aj.: psl.
deminutivum *otьcь < *otъ. Paralelní útvary k psl. *otъ se objevují i jinde, v ie.
jazycích, srov. ř. ἄττα, lat. atta, alb. atë, gót. atta (srov. gót. atta → vlastní
jméno Attila doslova ‘tatíček’), het. attaš, vše ‘otec’, ale i v neie. jazycích, srov.
sumer. adda, tur. ata, maď. atya, bask. aita, vše ‘otec’. S odlišným významem
pak např. stind. attā ‘matka, starší sestra’, oset. äda ‘otec, děd’.
Ze shod v případě slov lalických nelze dělat žádné závěry o příbuznosti
příslušných jazyků. Jsou dány shodným utvářením mluvidel u dětí: dítě,
začínajíc mluvit, artikuluje nejdřív tzv. optimální slabiky, tj. spojení labiální
nebo dentální souhlásky se samohláskou a (ma, pa, ta apod.). Tyto první řečové
projevy malých dětí nejsou ještě spjaty s žádnými představami, nemají charakter
jazykových znaků; stávají se jimi až působením dospělých, kteří učí dítě
spojovat tyto řečové projevy s určitými představami.
Počáteční těsná souvislost mezi konkrétním zvukem a jeho hláskovou
nápodobou se může postupně ztrácet. Tento proces se nazývá
neutralizace = desonomatopoizace (= proces, kdy dojde ke ztrátě povědomí o
těsné souvislosti mezi konkrétním zvukem a jeho hláskovou imitací)
Např.:
žbluňknout – dnes označuje spíš druh pohybu provázený určitým zvukem než
samotný zvuk
V důsledku desonomatopoizace docházelo historicky ke ztrátě etymologické
průhlednosti a slovo s původním onomatopoickým základem bývá mylně
přiřazeno k jinému kořeni. Např.:
č., slk. hrdlička, r. gorlica, ukr. horlycja, b. dial. gărlica aj. < onom. *gъr- (<
*gur-) – srov. též např. sln. grliti, gruliti ‘vrkat (o hrdličce a o holubu)’
(od podobného zvuku *tur- utvořeno lat. turtur ‘hrdlička’, něm. Turtel-taube
‘hrdlička’, p. trukać, turkać ‘vrkat’)
Náhodné shody
útvary vzniklé náhodně ve stejném hláskovém složení a se stejným významem
v různých jazycích, nezávisle na sobě
např.
bad v angl. a novoperštině ‘špatný’;
lat. habēre a něm. haben ‘mít’;
lit. didis a gruzín. didi ‘velký’